PRINCIPY A MECHANISMY JAZYKOVÉ HRY V KNIHÁCH ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ L. CARROLLA
A ANIČKA SKŘÍTEK A SLAMĚNÝ HUBERT V.
NEZVALA
Bakalářská práce
Studijní program: B7310 – Filologie
Studijní obor: 7310R033 – Český jazyk a literatura Autor práce: Eliška Vokálová
Vedoucí práce: Mgr. Eva Koudelková, Ph.D.
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Děkuji Mgr. Evě Koudelkové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a připomínky, jež mi pomohly při psaní této bakalářské práce, a rovněž děkuji za její ochotu a čas, který mi v průběhu
Anotace
Bakalářská práce se zabývá autorskými pohádkami Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem od Lewise Carrolla a Anička skřítek a Slaměný Hubert od Vítězslava Nezvala, jež vykazují znaky nonsensu. V teoretické části je pojem nonsens definován jako kompoziční postup, jsou zde představeny jeho principy a mechanismy. Dále je stručně nastíněna historie nonsensové literatury včetně světových a domácích představitelů. Blíže se autorka věnuje tvorbě L. Carrolla a V. Nezvala. Praktická část je založena na analýze, interpretaci a následné komparaci Carrollovy a Nezvalovy prózy. Pozornost je zaměřena na paralelní i rozdílné prostředky, které jsou zdrojem jazykové hry obou děl.
Klíčová slova: Lewis Carroll, Vítězslav Nezval, Alenčina dobrodružství v říši divů, Anička skřítek a Slaměný Hubert, autorská pohádka, nonsens, jazyková hra
Annotacion
The bachelor thesis deals with authorial fairy tales Alice’s Adventures in Wonderland by Lewis Carroll and Anička skřítek a Slaměný Hubert by Vítězslav Nezval that show signs of nonsense.
In the theoretical part is defined the term nonsense as a compositional procedure. There are presented its principles and mechanisms. Then there is a brief historical outline of the nonsense literature including world’s and Czech authors. The author mainly focuses on the Carroll’s and Nezval’s works. The practical part is based on analysis, interpretation and subsequent comparison of Carroll’s and Nezval’s prose. The attention is aimed at parallel and dissimilar sources of language games of both works.
Key words: Lewis Carroll, Vítězslav Nezval, Alice’s Adventures in Wonderland, Anička skřítek a Slaměný Hubert, authorial fairy tale, nonsense, language game
OBSAH
ÚVOD...8
1 Žánrové zařazení...9
2 Co je nonsens?...9
2.1 Metody, postupy, prostředky...12
2.2 Představitelé...13
3 Lewis Carroll...15
3.1 O životě autora...15
3.2 Dílo Lewise Carrolla...17
3.3 České překlady příběhů o Alence...18
4 Vítězslav Nezval...20
4.1 O životě autora...20
4.2 Tvorba Vítězslava Nezvala...21
5 Příběhy Alenky, Aničky skřítka a Slaměného Huberta...24
5.1 Téma...24
5.2 Kompozice...24
5.3 Děj...28
5.3.1 Děj jednotlivých scén v Alenčiných dobrodružstvích a jejich posloupnost.28 5.3.1.1 V říši divů...28
5.3.1.2 Za zrcadlem...29
5.3.2 Anička skřítek a Slaměný Hubert...30
5.4 Hlavní postavy...32
5.5 Místo, čas a prostor...33
5.5.1 Místo...34
5.5.2 Čas...36
5.5.3 Prostor...37
5.6 Shrnutí ...38
6 Principy a mechanismy jazykové hry...39
6.1 Neologismy...39
6.2 Hra se zvukovou podobou slov...41
6.3 Personifikace...41
6.4 Opakování...42
6.5 Obrazná pojmenování, frazémy a mnohovýznamovost...43
6.6 Hra s logikou...44
6.7 Asociativnost...45
6.8 Nesmysl, nesoulad, porušení konvencí – zdroje humoru...46
6.9 Hra v grafické rovině...47
6.10 Symbolika postav...49
7 Srovnání autorských přístupů...51
7.1 V zajetí pravidel...51
7.2 V duchu surrealismu...53
8 Funkce děl...54
ZÁVĚR...56
Seznam zdrojů a použité literatury...57
ÚVOD
Pohádkový příběh je velmi důležitým dětským průvodcem – podporuje fantazii, upevňuje morální i estetické hodnoty, rozvíjí jazykové myšlení a pomáhá dítěti v procesu uvědomování svého já. Výběrem knihy můžeme ovlivnit na dlouhé roky vztah dítěte k literatuře, proto je důležité volit správně. Kvalitní dětská kniha upoutá i dospělého, malý čtenář nesmí být podceňován a znevýhodňován, ba naopak – literatura pro děti by si měla klást ty nejvyšší nároky, protože ovlivňuje osobní vývoj a myšlení recipientů. Autorské pohádkové prózy Lewise Carrolla a Vítězslava Nezvala jsou příkladem správné volby. S knihami Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem a Anička skřítek a Slaměný Hubert dítě roste a díky promyšlenému konceptu v nich nachází další a další interpretační cesty, jimiž se může ubírat.
Nenajde se snad nikdo, kdo by neznal příběhy, v nichž malá Alenka prochází říší divů nebo vstupuje do světa za zrcadlem. Většinou ve čtenářích vzbuzují silné emoce – lidé je zbožňují, nebo zavrhují. Nelibost plyne podle mého názoru z nepochopení.
Každý, kdo je ale ochoten přistoupit na Carrollovu hru, je fascinován a pohlcen možnostmi, jež tento mnohovrstevnatý text nabízí. Nezvalův příběh je z hlediska výkladu jednoznačnější. Věrně zachycuje, jakou úžasnou a zábavnou hru je schopna rozpoutat dětská fantazie, a stačí k tomu tak málo – třeba jen stát před výlohou hračkářství jako Anička s Hubertem. Obě prózy mají mnoho společného, a zároveň jsou tolik rozdílné, a právě této problematice se chci věnovat.
Ve své bakalářské práci se pokusím díla analyzovat z hlediska jazykové hry a představit možné interpretační teorie. Budu hledat především nonsensové prostředky, kterých prózy využívají, ale také jiné principy, jimiž byly ovlivněny. Zaměřím se na paralelní i odlišné jevy a na základě této komparace se budu snažit postihnout hlavní myšlenku děl.
1 Žánrové zařazení
Jako první se nabízí otázka, kam vlastně Alenku a Aničku s Hubertem z hlediska žánrové systematizace zařadit. Hned tento úkol není jednoduchý a odpovědět nelze zcela jednoznačně. Začněme nejobecnějším tvrzením, tedy tím, co můžeme s jistotou říci – jak Carrollova Alenka, tak Nezvalova Anička s Hubertem jsou autorské pohádky.
Jde o uměle vytvořené příběhy bez vazby na lidové pohádky. V centru se nacházejí dětští hrdinové, kteří podnikají fantastickou cestu do snové říše. Těmito znaky lze blíže specifikovat autorské pohádky o Alence a Aničce a Hubertovi. Svými kompozičními principy a postupy jsou ale tyto prózy natolik jedinečné, že pro ně pouhé označení autorská pohádka s dětským hrdinou a fantastickými prvky nestačí. Obě díla přesahují jmenované kategorie umělé pohádky, a proto se musíme vydat jiným směrem.
Nejčastěji se Alenčina dobrodružství v říši divů označují jako nonsensové dílo, ba dokonce jako vzor tohoto žánru, a dílo Anička skřítek a Slaměný Hubert bývá pak nazýváno českou Alenkou. To nás ale přivádí k dalšímu problému, a to k pojetí nonsensu. Chápeme-li nonsens jako žánr, potom toto pojmenování spadá především do pole lyrické poezie, a to bychom se museli zaměřit pouze na básně obsažené v knihách Carrolla a Nezvala, nikoliv na díla jako celek. Upřednostníme tedy spíše výklad nonsensu jako kompozičního principu, kterého jednoznačně tyto prózy využívají.
2 Co je nonsens?
Není nic těžšího než nonsens definovat. (…) Nonsens se netýká něčeho určitého, nevztahuje se k těm nebo oněm skutečnostem. Je nad mezemi konkrétního, míří k obecným principům našeho myšlení, lidské řeči, bytí, jsoucna. Jazyk v něm reflektuje sám sebe, nonsens je sebereflexe jazyka a poezie. (…) Poezie nonsensu uvádí do hry nesmyslnosti, aby na rubu vynesla na světlo nesmyslnosti a absurdity, utajené v mechanismech jazyka a myšlení a v automatismu navyklého vnímání.1
Termín nonsens pochází z anglického nonsense a jeho základní významy nesmysl a absurdnost jsou opakem slova sense, jež znamená cit, smysl nebo zdravý rozum.
1 FRYNTA, E. Zastřená tvář poezie. s. 133–135.
V literárním prostředí jde o humorný text, jenž je vystavěn na významovém nesouladu jeho jednotlivých úseků. Můžeme tedy říci, že jeho smysl je v nesmyslu, nebo citujme E. Fryntu: Nonsens je nesmysl smyslem naplněný, tedy řekněme nesmysl naruby2. Čtenář záměrný nesoulad, který je zdrojem komična, chápe, uvědomuje si porušení nebo změnu ustálené normy, a proto je text i přes škálu nesmyslů smysluplný. Autoři Lexikonu literárních pojmů uvádějí, že nonsens je založený na zdánlivě nesmyslném (tj. nelogickém, paradoxním, absurdním) spojování slov nebo představ, díky němuž je dosaženo celistvého estetického účinku.3 Nonsens nesmíme pokládat za nesmyslný text
„o ničem“, zároveň to není vážný nebo didaktický text v pravém slova smyslu, ale spíše parodie na onu vážnost a didaktičnost.
Nonsensové texty jsou adresovány především dětem – rozvíjejí jejich fantazii a stimulují nejen kreativní myšlení, ale i logický postřeh. Kromě estetické a zábavné funkce nonsens vykazuje také funkci poznávací a výchovnou. Dětský recipient srovnává text se skutečností a díky své zkušenosti poznává, že to, co zprostředkovává text, se v reálném světě neděje. Podle V. Nezkusila se tím dítěti vštěpuje rozdíl mezi jazykem a světem mimo jazyk – dítě si osvojuje důležitou zkušenost, že cokoli najde v literatuře, nemůže, nemusí a nesmí brát jako skutečně existující, oprávněné a pravdivé. Samotné odhalení pokřivené reality zvedá dítěti sebevědomí a následná radost z toho, že samo vše dokáže opravit tak, jak to má správně být, je motivací a podněcuje k další aktivitě posilující jazykové myšlení a představivost.4 Nonsens u dětí paradoxně posiluje smysl pro realitu.
Původ nonsensu hledáme v lidových alogických říkadlech, zvláště těch anglických, nazývaných nursery rhymes. Také v literatuře se z počátku nonsens využíval v lyrických veršovaných útvarech, typická jsou pro něj pětiveršová říkadla s pevným rýmem AABBA, tzv. limericky. Později se však začal objevovat i v prozaické epice. Nonsens má tedy kořeny v Anglii, jako první začal využívat jeho postupy ve své tvorbě Edward Lear (1812–1888), anglický básník, prozaik a ilustrátor. Své první dílo, humorný soubor říkadel a limericků doprovázený vlastními kresbami, The Book of Nonsense (1846, česky Kniha třesků a plesků, 1984) vydal anonymně. V posledních letech vychází téměř každoročně ve Velké Británii souborné dílo Learových textů pod
2 FRYNTA, E. Zastřená tvář poezie. s. 133.
3 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. s. 248.
4 NEZKUSIL, V. Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. s. 158.
názvem The Complete Nonsense of Edward Lear (česky Velká kniha nesmyslů, 1998).
Tato kniha obsahuje kromě již známých limericků delší básně a písně, groteskní pseudopohádky, vtipné kuchařské recepty nebo zcela nové botanické a zoologické názvosloví – to vše typicky learovské. Nonsens ale vstoupil do povědomí spíše až v souvislosti s mladším dílem, jímž byla kniha Alice's Adventures in Wonderland (1865) anglického vědce a spisovatele Lewise Carrolla. Ten v roce 1872 ještě připojil k „říši divů“ volné pokračování „za zrcadlem“ – Through the Looking Glass and What Alice Found There. I po úspěchu Learových a Carrollových děl nonsens vzkvétal právě v Anglii, což můžeme přičítat britskému humoru, který má s poetikou nonsensu mnoho společného. Neznamená to ale, že nonsens ovlivnil pouze britskou literaturu. Z Jeho postupů čerpali další umělecké směry, které se uplatňovaly většinou hlavně mimo Anglii. Na začátku 20. století měl nonsens své místo v tvorbě dadaistů. Na jejich iracionalitu a jazykovou hru navázali surrealisté a dalším uměleckým proudem, v němž se uplatnily principy nonsensu, je absurdní umění.5
Není možné striktně určit všechny žánry, které s nonsensem pracují, nebo ho dokonce jako žánr označit, i když se o to mnohé literárněvědní příručky snaží.
Například V. Gebhartová označila za styčné žánry nonsensu lidové říkadlo, vtip, grotesku a parodii, a zároveň tvrdí, že jde o báseň nebo pohádku založenou na komice nemožného.6 Lexikon literárních pojmů vykládá nonsens jako žánr lyrické poezie, blízký grotesce.7 K žánrové problematice nonsensu se vyjádřili také B. Grögerová a J. Hiršal:
Nonsens jako takový je pojmem významově nejobsáhlejším. Můžeme do něj zahrnout pohádky, bajky, prášilovské příběhy, parodie, palindromy, manýristické kreace, jazykové hříčky, rozpočítadla, dětské verše, výtvory z umělého jazyka, novotvary, permutace, gramatické hry, redukce, fonetickou poezii i počítačovou lyriku.8 Kdo má tedy pravdu?
Všichni. Ale nejspíše žádný z výčtů není úplný. Nonsens je zkrátka obšírná a neohraničitelná oblast. To platí i pro chápání nonsensu jako kompozičního principu, jak s ním v této práci budeme pracovat. Nonsens pracuje s množstvím metod, jazykových prostředků a postupů, které každý autor využívá a kombinuje jiným způsobem. Na základě individuálních autorských přístupů pak vznikají různé podoby
5 LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. s. 57.
6 GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 413–414.
7 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. s. 248.
8 HIRŠAL, J.; GRÖGEROVÁ, B. Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky. s. 10.
nonsensu a jejich variace, proto se od sebe mohou jednotlivá díla velmi lišit, a to je důvodem, proč nelze pro nonsens vyhradit jediný žánr vyznačující se společnými rysy pro všechna díla.
2.1 Metody, postupy, prostředky
Hlavním atributem nonsensu je humor. Zdrojem vtipnosti a zábavnosti nonsensových textů je jak jazyková, tak situační komika.
Jazyková komika je zde založena především na vytváření neologismů (nová slova vznikají spojením dvou výrazů, na základě fonetické podobnosti slov či náhodných přeřeků, vlastní jména podle charakterů jejich nositelů), projevuje se hrou s homonymními výrazy, kalambúrními rýmy, s grafickou a fonetickou podobou slov.
Hlavním znakem je tedy hra se slovy a jazykový experiment, jenž odhaluje relativitu pojmů a komplikovanost jazykového systému.
Základem situační komiky je nonsensová neslučitelnost a nesoulad představ, motivů a dějů kladených vedle sebe. Typickými výrazovými prostředky jsou personifikace a antropomorfizace zvířat a věcí, hyperbola, metonymie a metafora. Ta zde ztrácí svou abstraktnost a její původně přenesený význam je konkretizován, brán doslovně. V nonsensu se porušují fyzikální zákony, dochází ke zkreslování tělesných proporcí, času i prostoru. V. Gebhartová dále uvádí časté tzv. lhářské, mystifikační či
„aprílové“ motivy, paralogické figury a logické paradoxy. Situační komika vychází také z parodie – nonsens kontrastuje s jinými typy dětské literatury, především s těmi didaktickými, paroduje, různě převrací a popírá společenské či literární konvence a stereotypy, jako jsou moralizování, přehnaná didaktičnost, sentimentalita a přílišný racionalismus. Naopak se snaží přiblížit dětské mentalitě svou maximální konkretizací a smyslovostí. Nonsens může pracovat s ironií až satirou a černým humorem.9
9 GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 413–414.
2.2 Představitelé
Už jsme výše zmínili, že za otce literárního nonsensu je považován Edward Lear (1812–1888). Jeho úsměvná veršovaná říkadla ovlivnila svou poetikou řadu dalších světových autorů. Vzhledem k širokému rozpětí nonsensové literatury nelze vyjmenovat díla všech autorů. Kromě tvorby L. Carrolla bychom neměli opomenout další anglicky píšící následovníky a jejich nejvýznamnější tituly (již z 20. století), jako jsou Žabákova dobrodružství (1908) K. Grahama, Pohádky z bramborových řádků (1922) C. Sandburga, Medvídek Pú (1924) od A. A. Milna, Mary Poppinsová (1935) z pera P. L. Traversové a tvorba R. Dahla, např. Jirkova zázračná medicína (1981), Jakub a obří broskev (1991). Mezi světově známá díla s nonsensovými prvky se řadí také Pipi Dlouhá punčocha (1944) švédské spisovatelky A. Lindgrenové. Ruský básník a teoretik Korněj Čukovskij se zabýval tamějšími lidovými alogickými říkadly a studoval problematiku dětské řeči. Na základě svých poznatků obhajoval „smysl nesmyslna“
v pedagogice, ve své knize esejů Od dvou do pěti (1937) mimo jiné představuje ruský ekvivalent pro nonsens – perevertyš.
V české literatuře se nonsens do poloviny 20. století objevoval jen sporadicky.
Běžně se nevyužíval jako kompoziční princip, nebyl ani považován za žánr lyriky.
Nonsens byl okrajový výrazový prostředek využívaný hlavně k pobavení v kabaretech.
První, kdo se u nás přiblížil carrollovskému pojetí nonsensu, byl Vítězslav Nezval (1900–1958) se svou dětskou prózou Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936).
L. Lederbuchová ale připomíná ještě ranější tvorbu, která vykazuje znaky nonsensu, a to tvorbu Josefa Čapka. Jmenovitě jde o pohádku Můj tlustý pradědeček a loupežníci (publikovaná v Nůši pohádek, 1918), Povídání o pejskovi a kočičce (1929) a Povídejme si, děti (v LN 1929–1933, knižně 1954).10
Na tato díla úspěšně navázalo mnoho autorů v 60. letech. V tomto období se dětská literatura především odklání od didaktičnosti a násilné mravouky, orientuje se na dětskou fantazii a jazykovou hru, a právě tyto požadavky splňuje nonsens. Až do 90. let je proto úrodnou půdou pro celou plejádu českých spisovatelů. Řadu nonsensových pohádkových próz odstartovalo Fimfárum (1960) J. Wericha. Po něm následovaly tituly
10 LEDERBUCHOVÁ, L. O pohádkových nesmyslech a chytrých dětech. Nonsens v autorské pohádce Josefa Čapka. In Současnost literatury pro děti a mládež. s. 19.
jako: Jakub a dvě stě dědečků (1963) M. Macourka, Aby se děti divily (1961) A. Mikulky, Povídám ti (1962) O. Hejné a Praštěné pohádky (1965) L. Aškenazyho.
Linii nonsensové poezie utváří sbírky Proč, proč, proč? (1963) J. Bruknera, Nevídáno, neslýcháno (1964) J. Kainara, Kočka v houslích (1969) P. Šruta, Šlo povidlo na vandr (1975) J. Vodňanského, Aprílová škola (1978), Bajky a nebajky (1994), Kdo nevěří, ať tam běží (1996) ad. J. Žáčka, Písničky bez muziky (1988) E. Frynty a Povídá pondělí úterku (1995), Ach ty plachty, kde je mám? (1996) J. Weinbergera. Spadá sem také tvorba regionálního autora L. Středy, např. sbírky Z holubí pošty (1971), Bernardýn na provázku (1981) aj. Ve 21. století debutovali Jiří Dědeček se sbírkou Šli červotoči do houslí (2001), Petr Nikl s knihami Zá hádky (2007) a Jělěňovití (2008), Ivan Wernisch se sbírkou Chodit po provaze je snadné (2011) a Daniela Fischerová s dílem Milion melounů (2011).
Zatím jediný výbor básní pro děti ze světového nonsensu nese název Ostrov, kde rostou housle (1987), jehož hlavními editory jsou J. Brukner a P. Šrut.11
Nonsens ale není výhradně záležitostí dětské literatury. Jeho postupy jsou využívány také v tvorbě pro dospělé – nejznámějším představitelem je německý básník Ch. Morgenstern. Ve svém díle (Kabinet divů, 1895; Šibeniční písně, 1905) uplatňoval prvky nonsensu jako např. slovní hříčky, vytváření neologismů a humor vytěžený ze spojování kontrastních motivů. Z Morgensternovy poetiky vycházeli později dadaisté.
U nás se o výbor nonsensové poezie (převážně pro dospělé) světových autorů postarali B. Grögerová a J. Hiršal – v roce 1997 vyšla pod jejich vedením kniha s názvem Nonsens: parafráze, paběrky, parodie, padělky.
11 GEBHARTOVÁ, V. Nonsens. In Mocná, Peterka: Encyklopedie literárních žánrů. s. 414–415.
3 Lewis Carroll
3.1 O životě autora
Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson, se narodil 27. 1. 1832 v Anglii jako třetí nejstarší dítě v rodině váženého reverenda Charlese Dodgsona. Tehdy Dodgsonovi žili v Daresbury v Cheshire, v roce 1843 se přestěhovali do Croftu v Yorkshire.
Od dětství trpěl vadou řeči – koktavostí, měl poškozený sluch a navíc byl levák, což se tehdy považovalo za nedostatek. Ale i přes tyto handicapy měl již od mala velké umělecké nadání a bezmeznou tvůrčí fantazii. Nejlépe se cítil se svými deseti sourozenci, mezi nimiž ztrácel nejistotu a zábrany, a všechny bavil hrami a kouzly, které vymýšlel. Psal také do rodinných časopisů. Jeden z nich, nazývaný Useful and Instructive Poetry, se dočkal roku 1954 knižního vydání. Ve zdánlivém kontrastu k Dodgsonově uměleckému nadání stála jeho záliba v matematice. Obě své vášně si uchoval do dospělosti, a co víc, dokázal je skloubit, jak se přesvědčíme u jeho literární tvorby pro děti. Přesto můžeme zřetelně rozlišovat Ch. L. Dodgsona-vědce a L. Carrolla-umělce. Své odborné studie a pojednání především o logice psal výhradně pod vlastním jménem, naopak příběhy adresované dětem byly od Lewise Carrolla.
Po vzoru otce Dodgson studoval matematiku na koleji Christ Church, jež patřila k univerzitě v Oxfordu, a po úspěšném zakončení zde podstatnou část svého života (1855–1891) přednášel. Stal se z něj uznávaný vědec, vysokoškolský učitel matematiky, avšak neztratil nadání porozumět dětské mysli, dokázal se vcítit do dětí a vidět svět dětskýma očima. Dodgson-Carroll byl dospělý člověk s neutuchající dětskou fantazií – snad i proto si prý více rozuměl s dětmi než s dospělými. Traduje se, že ve společnosti svých malých přátel dokonce překonával koktání a mluvil plynně. Tak jako v dětství bavil své sourozence, tak také jako dospělý připravoval pro děti svých přátel různé hlavolamy a hádanky, vymýšlel pro ně vtipné příběhy a vyráběl hračky. Protože Dodgson prožil celý život sám, připravoval pro děti zábavná setkání s bohatým programem u sebe doma.
Vzhledem k jeho podivínské povaze a vztahu, který choval k dětem, jsou i dnes stále probírány otázky týkající se možného Dodgsonova sklonu k pedofilii. Taková nařčení nejsou ale prokazatelně podložená a jde jen o pouhé spekulace vyvolané hlavně na základě nahých dětských fotografií, které byly součástí Dodgsonovy pozůstalosti. Je ale obecně známo, že se po studiích Dodgsonovo umělecké cítění projevilo také ve fotografování, založil si vlastní ateliér a stal se jedním z prvních a zároveň nejuznávanějších fotografů své doby. Zaměřoval se na fotografie osob, nejraději vytvářel portréty dětí a dětská nahota patřila k tehdejšímu viktoriánskému kultu dítěte – šlo tedy pouze o zájem umělecký.1213
Zajímavé jsou teorie týkající se Dodgsonova zdravotního stavu. Podle doktorky Ranson-Polizzottiové trpěl epilepsií spánkového laloku. Člověk postižený touto nemocí během záchvatu neztrácí úplně vědomí, ale dochází k jeho určité změně plné halucinací a zkresleného vnímání. Dodgson ve svém deníku popisuje migrenický záchvat a jeho průběh. Během migrény na příklad viděl věci ve skutečnosti velké jako opravdu malé.
Proto se někteří badatelé domnívají, že příběhy Alenky mohly vzniknout na základě zaznamenaných symptomů. Psychiatr John Todd poprvé popsal tento neurotický stav, při němž dochází ke změně vnímání, a pojmenoval ho jako Syndrom Alenky v říši divů (Alice in Wonderland syndrome, AIWS). Doktorka Ranson-Polizzottiová dále uvádí, že z dochovaných zápisů víme, že Carroll prodělal dva epileptické záchvaty, proto můžeme její teorii pokládat za pravděpodobnou.1415
V roce 1881 Dodgson ukončil své působení na univerzitě, ale matematice a literatuře se věnoval nadále. Roku 1898 Dogson-Carroll ve svých šedesáti šesti letech zemřel v domě v Guilfordu a je pochován na místním hřbitově.
12 DOROVSKÝ, I; ŘEŘICHOVÁ, V. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež I. Zahraniční spisovatelé. s. 260.
13 NOVOTNÝ, M. Tajemství Alenčiných dobrodružství. s. 301–315.
14 PIVOŇKOVÁ, E. Syndrom Alenky v říši divů – příznaky, projevy, symptomy. [online] 11. 10. 2013 [cit. 2014-04-10] Dostupné z www.priznaky-projevy.cz/psychiatrie-sexuologie/syndrom-alenky-v-risi- divu-priznaky-projevy-symptomy
15 RANSON-POLIZZOTTI, S. What about Lewis Carroll?[online] 18. 5. 2008 [cit. 2014-04-10]
Dostupné z http://tantmieux.squarespace.com/lewis-carroll-articles/2008/5/18/going-underground- what-about-lewis-carroll.html
3.2 Dílo Lewise Carrolla
Svůj pseudonym použil Dodgson poprvé, když publikoval báseň Solitude v časopise The Train roku 1856, ale jeho úplně první zveřejněná báseň s názvem She's all my Fancy Painted Him se objevila již o rok dříve. Později ji Carroll upravil a použil v knize o Alence – ta vznikla na popud malé Alice Liddelové, dcery jeho kolegy a děkana Christ Church H. Liddela, podle níž se také hlavní hrdinka jmenuje. Původně šlo o příběhy, které Carroll spontánně vymýšlel a vyprávěl je Alice a jejím sestrám Lorine a Edith během výletu na lodi po Temži, který podnikli společně s Carrollovým přítelem Robinsonem Duckworthem v červenci 1862. Duckworth ve svých poznámkách z onoho dne píše: Pamatuji se také, že když jsme přivedli děti zpátky, řekla Alice, než šla spát: „Pane Dodgsone, chtěla bych, abyste pro mě napsal Alenčina dobrodružství.“
Odpověděl jí, že se pokusí.16 Rukopis s vlastními ilustracemi zaslal Alice na podzim 1864. Po přečtení přátelé přesvědčovali Carrolla, ať příběhy vydá knižně. Carroll si nebyl zprvu jist, ale Duckworth mu garantoval budoucí úspěch knihy a navrhl mu, aby oslovil ilustrátora Johna Tenniela, kterého proslavily obrázky k Ezopovým bajkám.
Carroll nakonec s vydáním souhlasil, přepsal nebo upravil některé části a ještě ke stávajícím příběhům přidal nové (Vepř a pepř, Potrhlá čajová společnost, Kdo ukradl koláče? a Alenčino svědectví). Tenniel s ilustrováním knihy souhlasil, realizoval Carrollovy představy, a i když některé jeho požadavky nevyslyšel (změnil Alenčinu podobu a leváctví), nikdo jeho ilustrace dosud nepřekonal. Kniha vyšla pod názvem Alice's Adventures in Wonderland (Alenčina dobrodružství v říši divů) v roce 1865.
I když v té době byly již známé nonsensové verše Edwarda Leara, dosud neexistovala kniha podobného formátu – Alenka byla zcela nové průkopnické dílo, čistý originál bez předchůdců. V létě roku 1866 činil náklad knihy 29 000 výtisků a Alenka se pomalu stávala klasikou. V té době Carroll začal přemýšlet nad pokračováním, v roce 1870 měl hotový rukopis. O rok později druhý díl vyšel a jmenoval se Through the Looking Glass and What Alice Found There (Za zrcadlem a co tam Alenka našla). Alenčiny příběhy byly rázem čteny nejen v Anglii, ale po celém světě a jméno Lewis Carroll se navždy vepsalo do pamětí všech čtenářů a posluchačů.17
16 NOVOTNÝ, M. Tajemství Alenčiných dobrodružství. s. 304–305.
17 Tamtéž, s. 303–311.
Carroll vydal ještě několik dětských knih, ale žádná z nich neměla takový úspěch jako Alenka. V roce 1869, tedy ještě před vydáním pokračování Alenky, vyšla sbírka Phantasmagoria and Other Poems (Fantasmagorie a jiné básně). Prózami pro děti jsou The Hunting of the Snark (1876, Lovení Snárka), Sylvie and Bruno (1889, Sylvie a Bruno) a Sylvie and Bruno Concluded (1893, Závěr příběhu Sylvie a Bruna).
A Tangled Tale (1885, Zamotaný příběh) je soubor příběhů skrývajících rébus, hlavolam nebo matematický úkol, dříve vycházely jednotlivě v časopise The Monthly Packet.
Kniha, jejímž prostřednictvím chtěl Carroll přiblížit dětem problematiku formální logiky, nese název The Game of Logic (1887, Logika hrou). Odborné práce vydával vždy pod vlastním jménem Ch. L. Dodgson, mezi nejvýznamnější z nich patří: Euclid and His Modern Rivals (1897, Euklides a jeho moderní soupeři) a Symbolic Logic (1896, Symbolická logika).18
3.3 České překlady příběhů o Alence
Jako první se o překlad do češtiny pokusil Jan Váňa v roce 1896 a nazval ho Malé Elišky země divů a příhod. Podle Jaroslava Císaře je ale tento překlad značně kostrbatý a vypouští celé obtížnější odstavce.19 Jako druhý přeložil Alenku Jaroslav Houdek a dílo pojmenoval Kouzelný kraj. Dle báchorky Lewise Carrolla čes. mládeži vyprav. Jaroslav Houdek. Tento pokus je ale více volnou adaptací než překladem.20 Třetí překlad – Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem z roku 1931, který pochází z pera Jaroslava Císaře, je dnes považován za nejvydařenější. Naposledy byla Alenka přeložena manželi Skoumalovými a vydána pod názvem Alenka v kraji divů a za zrcadlem v roce 1961. Spisovatel Martin Maniš se při příležitosti třetího vydání Císařova překladu (1996) vyjádřil k překladům takto: Po pravdě řečeno ani Císařův překlad není dokonalý – Carrolla totiž přeložit nelze. Císař však došel až na samou hranici této nemožnosti – podařilo se mu jakýmsi neuchopitelným způsobem přenést do češtiny dokonce i původního britského ducha knihy. Alenka Skoumalových je čistě technicky vzato přeložena vlastně lépe, přesto v komparaci s Císařovým převodem působí jako Malý Bobeš ve srovnání s Hobitem.21 Podobný názor může sdílet po
18 DOROVSKÝ, I; ŘEŘICHOVÁ, V. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež I. Zahraniční spisovatelé. s. 260–261.
19 CÍSAŘ, J. Doslov překladatelův. s. 285 20 Tamtéž, s. 285–286.
21 ČECHTICKÝ, T. Zmršená Alenka v říši divů. [online] 25. 3. 2010 [cit. 2014-04-12] Dostupné z:
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/fenomen/zmrsena-alenka-v-risi-divu_25054.html
přečtení obou překladů většina z nás. Hlavním přínosem Císařova překladu je to, že do Carrollova příběhu sám Císař dopsal a vložil část, kde se vysvětluje vše, co český čtenář nemůže pochopit ani si domyslet. Carroll své vyprávění staví z části na komolení dětských říkadel, která zná na rozdíl od nás každé anglické dítě, proto Císař vykládá pomocí dialogu mezi Alenkou a její kočkou, o čem jednotlivá říkadla jsou. Tato nabytá vědomost pomáhá čtenáři chápat dílo tak, jak to sám Carroll zamýšlel.
V praktické části bakalářské práce, kde se pokouším analyzovat a interpretovat dílo, pracuji s oběma posledními překlady, ale převážně s tím Císařovým.
4 Vítězslav Nezval
4.1 O životě autora
Vítězslav Nezval se narodil 26. 5. 1900 v Biskoupkách u Moravského Krumlova.
Jeho otec byl venkovským učitelem. Své dětství strávil v Šamikovicích na Vysočině a poté v Třebíči, kde studoval v letech 1911–1919 gymnázium. K dalšímu studiu si Nezval zvolil práva v Brně, ta ale záhy opustil. Přešel na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale ani zde studia nedokončil. Od roku 1920 žil v Praze a své rodiče na Moravě pouze navštěvoval. Až na tři krátkodobá zaměstnání – stal se tajemníkem v redakci Masarykova naučného slovníku, potom dramaturgem Osvobozeného divadla a v letech 1945–1951 pracoval jako vedoucí filmového odboru ministerstva informací – byl spisovatel na volné noze a překladatel.
Nezval byl po celý svůj život veřejně činný ve sféře kulturního a politického života, stal se jedním z hlavních představitelů meziválečné avantgardy. Ve třicátých letech hodně cestoval, důvodem byly sjezdy spisovatelů. Tyto cesty měly následně vliv na jeho tvorbu. Když u nás ryze český umělecký proud poetismus pozvolně přecházel v surrealismus, Nezval založil Skupinu surrealistů (1934). V roce 1938 ji ale sám rozpustil, protože ostatní členové sdružení nesouhlasili se Stalinovými praktikami, jež Nezval hájil. Stal se členem komunistické strany a po válce reprezentoval socialistickou kulturu. K mnoha umělecky kvalitním avantgardním dílům do té doby váženého autora přibyla tvorba, která odpovídala požadavkům socialistického realismu. To je důvodem, proč je osobnost Vítězslava Nezvala dosud odsuzována nebo přinejmenším přijímána poněkud rozpačitě. Nezval byl člověk kontroverzní, z ideologického hlediska s ním dnes nemusíme sympatizovat, ale tím nejdůležitějším pro českou literaturu by měl být fakt, že větší osobnost meziválečné avantgardní poezie, zvláště té surrealistické, bychom u nás těžko hledali. Ale jak napsal J. Šofar ve svém článku k 50. výročí úmrtí Nezvala, hříchy stáří se neodpouštějí, zatímco hříchy mládí jsou tolerovány22. Vítězslav Nezval zemřel na zástavu srdce v nedožitých padesáti osmi letech, je pohřbený na pražském Vyšehradě.23
22 ŠOFAR, J. Liternetur@: Dobrý člověk = dobré básně? [online] 1. 3. 2008, cit. [cit. 2014-04-12]
Dostupné z: www.novinky.cz/kultura/134331-liternetur-dobry-clovek-dobre-basne.html 23 CHALOUPKA, O. a KOL. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. s. 278–279.
4.2 Tvorba Vítězslava Nezvala
Vítězslav Nezval se pro život spisovatele narodil, měl zvláštní dar – psal snadno a lehce bez problémů a váhání, jako by pouze mechanicky zaznamenával své myšlenky.
Nezvalova literární tvorba je velmi rozsáhlá, proto v následujících odstavcích uvedu jen část jeho bibliografie, a to především díla z období poetismu a surrealismu, která jsou z hlediska využitých tvůrčích metod blízká autorově tvorbě pro děti.
Knižně debutoval ve svých jednadvaceti letech lyricko-epickou básní Podivuhodný kouzelník (1921) psanou již asociativní metodou, jež byla příznačná pro poetismus. Druhá sbírka Pantomima (1924) složená z mnoha textů je brána jako manifest poetismu. Nezval se stal jeho hlavním představitelem a zároveň (společně s K. Teigem) teoretikem. Následovala sbírka Menší růžová zahrada (1925), básně Akrobat (1927) a Edison (1928). K poetismu přispěl Nezval i dramaty Depeše na kolečkách (1926) a Milenci z kiosku (1928). Poslední sbírkou tohoto literárního proudu byly Básně noci (1930).
Od začátku třicátých let začal Nezvalovu tvorbu pozvolna ovlivňovat surrealismus, dokladem byla sbírka stojící na pomezí dvou směrů Sbohem a šáteček (1934). Nezval se stal nejvýznamnějším českým surrealistou, snad jako jediný u nás vystihl podstatu čistého surrealismu. Napsal reprezentativní sbírky Praha s prsty deště (1936), Žena v množném čísle (1936), Absolutní hrobař (1937) a Skleněný havelok (1937). Mezi jeho surrealistické prózy patří triptych věnovaný městům – Moskvě, Paříži a Praze: Neviditelná Moskva (1934), Ulice Git-le-coer (1935) a Pražský chodec (1937).
O poezii napsal také několik teoretických prací, např. Moderní básnické směry (1937), O některých problémech současné poezie (1956), výbor esejů Moderní poezie (1958).
Nezval psal i surrealistická dramata, např. Strach (1930), Věštírna delfská (1932).
V dětské tvorbě se vracel hlavně k vlastním prožitkům a vzpomínkám, chtěl zachytit svět dětství vnímatelný dětem24. Intencionální literaturu pro děti psal až od 30.
let. Prvním takovým dílem byl soubor tří pohádek Slepec a labuť (1930). V roce 1936 vyšla rozsáhlá próza, kniha plná dětské imaginace Anička skřítek a Slaměný Hubert, do níž promítl kus svého dětství a ve které skloubil surrealistickou snovost se skutečností a dětskou fantazií. Text skvěle doplnily ilustrace Jiřího Trnky podtrhující kouzelnou
24 MACHÁČEK, M. Medailóny: Vítězslav Nezval. s. 113.
atmosféru díla. Byl to první ryze dětský příběh, který se Nezval rozhodl napsat, a to prý po přečtení knihy svého přítele J. V. Plevy Malý Bobeš. K tomu, jak příběh Aničky a Huberta vznikl, se sám vyjádřil takto: Uvědomil jsem si, že v mnoha mých knihách, téměř ve všech, bloudím kolem dětství, abych pod jeho paprsky uviděl na pozadí skutečnosti báseň. Zbývala mi tedy jediná možnost. Obrátit se ke své obrazotvornosti a uchopit v ní bezprostředně tóninu dětství... Byl jsem náhle oběma nohama v blaženém světě, kde se může splnit vše, po čem zatoužíme. A přece, nebyl to svět pohádky, byl to svět skutečnosti, svět milých věcí, které jsou na dosah ruky a které náhle směly být zázračné: náměstí, orloj, kavárna, výkladní skříň s tisícerými věcmi, jež mohou mít zázračné vlastnosti, když je zařadíme do té zvláštní tóniny, kterou jsem slyšel, kterou jsem se snažil rozvíjet. Slovní hříčka přestala být náhle stylistickým prostředkem, stala se přeměňovačkou kulis, kouzelníkem. Tak si hrají děti. Neodpozoroval jsem to. Má obrazotvornost se pouze ztotožnila s logikou dětského hraní a rozvíjela maličkosti.
Myslím, že právě v tomto rozvíjení maličkostí je dětská přemýšlivost.25 Později byla vydána sbírka V říši loutek (1937), která obsahuje mimo jiné básně také výňatek z díla o Aničce a Hubertovi. Pod názvem Dobrodružství Aničky skřítka a Slaměného Huberta (1959) vyšly vybrané kapitoly z knihy. Podobnou poetiku má kniha krátkých imaginativních básnických próz Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti, jež Nezval napsal v roce 1938, ale vyšla až po válce (1953). Zachycuje zde střídavě z perspektivy chlapce a dívky každodenní dění a obyčejné, přesto v dětství kouzelné věci. Další prací pro děti byla rozhlasová hra Jak se z klubíčka ježek vyklubal (1937, knižně 1962), o kterou požádal Nezvalův kolega J. V. Pleva tehdy pracující v redakci vysílání pro děti Československého rozhlasu. Poté pro rozhlas napsal ještě tři historické hry určené mládeži: dramatizaci románu Jan Pařížský (1938), Slávu a tajemství Zlaté uličky (1939) a Do učení aneb Labyrint světa, hru psanou na motivy Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, jejíž rukopis byl nalezen v Nezvalově pozůstalosti. Zlatý věk (1957) a Šípková růže (1958) jsou výbory básní pro děti již dříve publikovaných v různých sbírkách poezie pro dospělé. Říkadla (1965) a nedokončené leporelo Pražská domovní znamení (1974) vyšly až po smrti autora.
I když díla určená přímo dětem tvoří pouhý zlomek z celkového počtu Nezvalových titulů, dětská logika a fantazie se staly jedním ze zdrojů celé jeho tvorby
25 KARFÍKOVÁ, V. Literatura pro mládež. In J. Mukařovský a kol.: Dějiny české literatury IV. s. 440.
a motivem dětství protkal více svých děl (z próz např. surrealistická evokace dětství Dolce far niente (1931), černý román Valerie a týden divů (1945)). Dětské vnímání světa bylo Nezvalovi podobně jako Carrollovi bezednou studnicí inspirace.2627
26 ŠUBRTOVÁ, M. a KOL. Slovník autorů literatury pro děti a mládež II. Čeští spisovatelé. s. 291–292.
27 CHALOUPKA, O. a KOL. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. s. 278–283.
5 Příběhy Alenky, Aničky skřítka a Slaměného Huberta
Než přejdu k analýze a interpretaci jednotlivých (nejen) jazykových prostředků definujících Carrollovo a Nezvalovo pojetí nonsensu, zaměřím se na ostatní roviny díla jako: téma, kompozice, děj (můžeme-li o ději vůbec mluvit), hlavní postavy a zasazení příběhů z hlediska místa a času – i v nich se zrcadlí principy a mechanismy nonsensové hry lišící se vždy konkrétním autorským přístupem.
5.1 Téma
Základem obou příběhů je dětská fantazie pracující během spánku i bdění. Nebýt bohaté představivosti, kterou jsou hlavní postavy obdarovány (tak jako ostatní děti), ani jedna z knih by nebyla napsána. Motiv stojící nade všemi ostatními je motiv cesty.
V dětské literatuře imaginačního rázu je pojetí cesty a putování značně odlišné, než je tomu v realistické literatuře pro děti. Carrollovy a Nezvalovy příběhy se neodehrávají reálně, tudíž ani cesta, již podnikají hlavní hrdinové, není skutečná. Nejedná se zde o výpravu za konkrétním cílem. Jak píše Svatava Urbanová, cesta je chápána jako pouť, hledání naplňované tajemstvím a dobrodružstvím v neznámém a neprobádaném prostoru a v nevyhraněných časových rovinách.28 Téma obou knih je postaveno na myšlence fantastického putování, jež je samotné cílem (nikoli jen cestou k cíli) a jež se odehrává „pouze“ v dětské mysli, ve které vznikají ty nejpodivuhodnější příběhy.
5.2 Kompozice
V kompozici textů lze najít paralely i odlišnosti. Obě knihy jsou rozděleny do kapitol s názvy, Nezvalova próza je navíc rozdělena na pět částí – Zakletý rynk, V zoologické zahradě, V říši loutek, Poslední dobrodružství a Divotvorné hodiny.
V Carrollově knize nese každá kapitola název buď podle postavy, se kterou se Alenka setká (např. Tidlidum a Tidliti, Hupity Dupity, Lev a jednorožec), podle místa, kam se Alenka dostane (např. Zrcadlový dům, Zahrada živých květin, Na hřišti u královny), nebo podle události, která je ústředním tématem dané kapitoly (např. Kdo ukradl koláče?, Alenčino svědectví, Na vodě). Názvy očíslovaných kapitol v Aničce skřítkovi
28 URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. s. 269
a Slaměném Hubertovi vždy v jedné větě shrnují, co se na následujících stranách odehraje (např. Kapitola patnáctá, v které se objevuje podivný strážce dveří; Kapitola třicátá čtvrtá, v které jdou všichni na svá místa v cirkusu), až na poslední tři kapitoly, jejichž názvem autor nic z děje neprozradí (Kapitola čtyřicátá osmá, a třetí od konce;
Kapitola čtyřicátá devátá, a předposlední; Kapitola padesátá, a poslední).
Příběh Alenky je sestaven z hromadění jednotlivých scén, jakýchsi snových obrazů, jež na sebe bezprostředně nenavazují. Výsledkem je mozaika příhod, které se bez souvislosti řetězí a tvoří celé vyprávění – mluvíme o tzv. řetězové kompozici.
Každé z těchto příhod je věnovaná jedna kapitola. V Nezvalově příběhu na sebe jednotlivé kapitoly navazují a čtenář sleduje zřetelněji dějovou linii. Na konci obou próz se hrdinové nacházejí na místě, které na začátku vyprávění opustili, když přecházeli ze skutečného světa do říše fantazie – příběhy mají rámcovou výstavbu.
Carroll i Nezval mění během příběhu vyprávěcí situace, z nichž nejčastější je personální vyprávěcí situace29. Perspektiva vyprávění je vnitřní, vypravěč je tedy v centru události, kde působí jako reflektor – není vševědoucí, jeho vyprávění je omezené, reflektuje pouze dění kolem postav a zprostředkovává také to, co se odehrává v jejich mysli (vnitřní monolog). Viz ukázky: Nechtěla ji zahodit ze strachu, že by mohla někoho zabít, tak se jí podařilo ji zase postavit na jednu poličku, podle níž padala. – „Nu,“ pomyslila si Alenka, „po takovémhle pádu si z toho už nic nebudu dělat, spadnu-li doma se schodů! (…)“30 „Jsem ve městě,“ blesklo Aničce hlavou,
„a toto je rynk.“ Tím více se Anička bála, neboť jak by asi láteřil hospodář ve městě, kde ho lidé neznají, když láteří doma před sousedy a nic si z toho nedělá.31 Oba příběhy jsou neměnně vyprávěny v er-formě, ta nabízí vypravěči odstup a nadhled.
Nejčastěji je ale událost zprostředkována čtenáři přímou řečí postav, která zvyšuje dynamičnost vyprávění. Viz ukázky: „Ale vždyť vám povídám, že nejsem had,“ řekla Alenka, „já jsem – já jsem – –“ „Ha! Co jste?“ řekl Holub. „Vidím, že se pokoušíte něco vymyslet!“ „Já jsem malé děvčátko,“ řekla Alenka trochu nejistě, vzpomenuvši si na všechny změny, kterými toho dne prošla. „Velmi chytře vymyšleno!“ řekl Holub hlasem, vyjadřujícím nejhlubší pohrdání.32 „Ztratil jste tedy slaměný klobouk.“ „Ano,
29 Pojmenování vyprávěcích situací vychází ze Stanzelova vyprávěcího modelu.
30 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 12 31 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 11
32 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 58
uhádla jste.“ „A jak se to stalo, že jste ztratil slaměný klobouk?“ „Stalo se to jednoduše.“ „Ano, ale jak jednoduše?“ „Chcete to vědět?“ „Chci to vědět!“ „Řeknu vám to pod jednou podmínkou.“ „Pod jakou?“ „Že se mnou poběžíte štafetou.“33
Když některá z postav knihy Anička skřítek a Slaměný Hubert líčí vlastní příběh (dochází k situaci, v níž se vypráví příběh v příběhu), mění se vnitřní perspektiva na vnější a z vypravěče-reflektora se stává svědek události. Viz ukázka: Koráb pouště se jal tedy vypravovat: Za časů krále Baltazara žil jeden kupec jménem Ababa. Ten kupec měl tolik prutů zlata, kolik měl vlasů na hlavě. (…)34 V Alenčiných dobrodružstvích se žádná taková situace nevyskytuje. Pokud zde některá z postav vypráví svou příhodu, vždy je přímým účastníkem události. Vyprávění je zprostředkováno přímou řečí postavy a navíc je neustále přerušováno Alenčinými otázkami, a tak přechází znovu v dialog. Viz ukázka: „Tuhleta mladá dáma,“ řekl Gryfon, „by si tedy jako přála slyšet vaši historii – tož tak.“ „Budu jí ji vyprávět,“
promluvila Falešná Želva hlubokým dutým hlasem. „Sedněte si oba a ani nehlesněte, dokud neskončím.“ (…) „Když jsme byly malé,“ ujala se konečně Falešná Želva znovu řeči, poněkud klidněji, ač ještě tu a tam zavzdychala, „chodily jsme do podmořní školy.“ „Proč podmořní – říká se podmořská,“ řekla Alenka. „Může se říkat podmořní, když se může říkat námořní,“ řekla Falešná Želva hněvivě; „vy jste opravdu velmi tupá!“35
Vypravěči obou próz komunikují se čtenáři. Carrollův vypravěč čtenáře odkazuje k ilustracím, které jsou tudíž neodmyslitelně svázané s textem, viz ukázka: Nevíte-li, jak vyhlíží Noh, podívejte se na obrázek.36 Nezvalův vypravěč udržuje s recipienty neustálý kontakt tím, že je oslovuje a klade řečnické otázky. Viz ukázky: Dlouho se rozhlíželi a tolik se divili. Čemu se divili? Čemu se asi divili?37 Tak hezky pomalu se kolébal, jako by plul. Kam plul? Kam asi plul?38
Jak už bylo poznamenáno, příběhy jsou vystavěny převážně na dialozích postav.
V Alence nalezneme minimum vypravěčských pasáží, většinou jsou to jen ty, v nichž je
33 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 21 34 Tamtéž, s. 159–160
35 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 99 36 Tamtéž, s. 98
37 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 110 38 Tamtéž, s. 155
popisován vzhled postav a prostředí, viz ukázka: Když přiběhli, seděli Srdcový Král a Královna na svém trůně a kolem nich byl shromážděn velký zástup všelikých drobných ptáků a zvířat, zároveň s celou hrou karet; před nimi stál v okovech Srdcový Kluk a po každé jeho straně voják jako stráž; a poblíže Krále stál Bílý Králík, drže v jedné ruce hlásnou trubku a v druhé svitek pergamenu.39 V próze o Aničce a Hubertovi je popisnost detailnější a častější, viz ukázka: Ale když chvíli postál a také někam odešel, objevilo se v tom krásném okénku té klece, která byla pověšená, ale ne pověšená, a přece pověšená vysoko, velmi vysoko na té krásné věži, objevilo se tam něco strašného, a přece to bylo krásné, i když to bylo strašné. (…) Byla to smrt, jako když ji vykope z hrobu, a ta smrt zvonila na zvonek a tolik se přitom ukláněla, že to bylo až hrozné, ale krásné.40 Vypravěč má zde více prostoru, frekventované jsou pasáže s polopřímou řečí, které nahrazují řeč přímou a urychlují tak vyprávění, v Alence se naopak téměř nevyskytují.
Viz ukázka: Než mohla říci Anička, že se bojí, aby zase nebyli přilepeni a aby se zase tolik nepotáceli, otevřely se dveře a přede dveřmi stál muž s račími klepety.41
39 CARROLL, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. s. 113 40 NEZVAL, V. Anička skřítek a Slaměný Hubert. s. 31
41 Tamtéž, s. 303
5.3 Děj
Ačkoli je v případě těchto próz sporné mluvit o přímé dějové linii (a to zvláště u Alenčiných dobrodružství, jak už bylo uvedeno výše), je důležité mít alespoň přibližnou představu o tom, jaký celkový dojem vytvoří jednotlivé nonsensové prostředky a postupy dohromady. Proto v následujících podkapitolách stručně popíšu, jak Carrolův a Nezvalův příběh začíná, jak se vyvíjí, co se v jednotlivých obrazech odehrává, jak jsou navzájem tyto scény propojeny a jakým způsobem vyprávění končí.
5.3.1 Děj jednotlivých scén v Alenčiných dobrodružstvích a jejich posloupnost
5.3.1.1 V říši divů
Zatímco si Alenčina sestra četla v knize, Alenka se nudila na břehu řeky. Náhle však spatřila oblečeného bílého králíka, jak rozčíleně mluvil sám k sobě a někam pospíchal. Ihned se vydala za ním králičí norou. Dopadla do zvláštní síně s řadou zamčených dveří a stolkem, na němž ležel malý klíč. Ten byl ale od těch nejmenších dveří, jimiž by Alenka nikdy neprošla. Po chvíli se vedle klíče objevila lahvička s nápisem VYPIJ MNE!, a tak Alenka obsah vypila. Poté se natolik zmenšila, že mohla pohodlně projít dveřmi, ovšem kdyby nenechala klíč na stolku, na který teď nedosáhla.
Brzy ale objevila krabici s koláčkem, na němž bylo napsáno SNĚZ MNE!, a Alenka opět poslechla. Naráz se zase zvětšila, jenže byla ještě mnohem větší než dříve. Od té doby se Alenka ještě několikrát zmenšila a zase zvětšila. Jako úplně malá plavala v moři svých slz a seznámila se s několika zvířaty, následně společně pořádali závody, aby se usušili. Poté se naopak kvůli svým obřím rozměrům zasekla v králíkově domě a holub si ji kvůli dlouhému krku spletl s hadem. Až Housenka Alence poradila, jak má změnit svou velikost. Na cestě od Housenky narazila na dům Vévodkyně, odkud si v náručí odnesla malé dítě, které se po chvíli proměnilo ve vepře a uteklo. Pokračovala dál a potkala šklebící se Čínskou Kočku, která uměla postupně mizet a zase se objevovat.
Zapředly spolu rozhovor, Alenka chtěla poradit, kudy by měla jít, aby se někam dostala.
Kočka jí na otázky odpovídala logicky, přesto Alence moc nepomohla. Nakonec jí ale prozradila, jakým směrem ke Kloboučníkovi a kudy k Zajíci Březňákovi. Alenka se rozhodla jít za Zajícem. Když došla k jeho domu, zjistila, že Zajíc Březňák, Plch
Sedmispáč i Kloboučník pořádají podivný čajový dýchánek, jenž nikdy nekončí. A tak se k nim přidala, společně trávili čas zdánlivě bezvýznamnou konverzací. Po nějaké době přišla tato společnost Alence příliš potrhlá a vydala se na další cestu. Dvířky ve stromu se dostala na hřiště Srdcové Královny, kde se hrál kroket pomocí plameňáků.
Královna měla zlozvyk – každého ze svých hostů chtěla nechat dříve či později a s nejrůznějšími zdůvodněními i bez nich popravit. Na královském dvoře se Alenka seznámila s Falešnou Želvou a Gryfonem, kteří jí předvedli tanec zvaný Mořská čtverylka. Poté se konal soud, během něhož chtěla Srdcová Královna přijít na to, kdo snědl na hostině koláče. Obviněný byl usvědčen na základě dětské rýmovačky. Když Alenka promluvila, Královna jí za vyrušování chtěla nechat srazit hlavu. Královniny poddaní se na Alenku vrhli, ale vtom se probudila na břehu řeky a zjistila, že se jí to vše jen zdálo.
5.3.1.2 Za zrcadlem
Alenka si hrála s kotětem v místnosti s krbem, nad kterým viselo zrcadlo.
Přemýšlela, jaké to asi je ve světě za zrcadlem, když vylezla na krbovou římsu a skutečně prošla zrcadlem. Salón zde vypadal úplně stejně jako ten jejich, až na to, že vše bylo zrcadlově převrácené. Alenka v pokoji pozorovala živé šachové figurky a listovala knihou ležící na stole. Nic v ní ale nedokázala přečíst, vše se jí zdálo psané jakoby jiným jazykem, text byl ale jen zrcadlově převrácený. Když na to Alenka přišla, přečetla si pomocí zrcadla báseň o Žvahlavovi, ale stejně byla nesrozumitelná. Poté vyšla z pokoje ven do zahrady, kde objevila mluvící květiny. Po chvíli v zahradě potkala Černou Královnu a společně běžely neuvěřitelnou rychlostí, dokud se Černá Královna nezastavila. Alenka si všimla, že krajina je tvořená ze samých čtverců jako šachovnice a každý z těch čtverců byl oddělen potokem. Černá Královna vysvětlila Alence, že se stala bílým pěšcem a až postoupí na osmé pole, bude také královnou. Obeznámila ji také s tím, jak její cesta po šachovnici bude probíhat, a tak se také stalo. Alenka jela přes třetí pole vlakem. Když se vlak přiblížil k potoku, ocitla se najednou zcela jinde – seděla pod stromem s Komárem, s nímž vedla rozhovor již ve vlaku. Vydala se po mýtině k lesu a dorazila k domu dvou tlustých dvojčat, jmenovali se Tydlidum a Tydliti. Alenka o nich znala říkanku, která, jak brzy zjistila, byla založená na pravdě. Potom, co dvojčata odrecitovala Alence báseň Mrož a tesař, se zvedl vítr, přiletěl havran a polekaná
dvojčata utekla. Alenka v tu chvíli chytila bílý šál a hned za ním přiběhla Bílá Královna.
Alenka vyslechla její trápení o tom, jak žije pozpátku, a když se přiblížily k dalšímu potoku, Bílá královna se pozvolna změnila v ovci, jež stála za pultem jakéhosi přeplněného krámu. Alenka si koupila vajíčko, ale než se pro něj k pultu dostala, krám se začal měnit a najednou místo vajíčka na pultu seděl na vysoké zdi Hupity Dupity – pán, který vypadal jako vejce. Také o něm znala Alenka říkanku. Hupity Dupity odpovídal vždy nesmyslně, jako by dával hádanky a zároveň hádal. Vysvětlil však Alence, jak pochopit báseň Žvahlav. Poté Alenka pokračovala dál a potkala Bílého Krále, kterému vzápětí běžec přinesl zprávu o boji mezi Lvem a Jednorožcem, kteří bojovali o korunu, a tak se Alenka spolu s Bílým Králem vydali za nimi. Všichni společně jedli nákyp, když se ozvaly hlasité bubny a Alenka v hrůze skočila přes potůček. V tu chvíli k ní přijel Černý rytíř a zajal ji, v mžiku se ale objevil Bílý Rytíř, který ji zase vysvobodil. Nabídl se, že doprovodí Alenku na osmé pole, a celou cestu jí vyprávěl o svých nesmyslných vynálezech. Když Alenka vstoupila na osmé pole, získala korunu a stala se třetí Královnou. Černá Královna a Bílá Královna ji přivítaly a po zkoušení, které musela Alenka podstoupit, usedly k hostině. Po nějaké chvíli se hostina změnila v chaos, nádobí létalo všude okolo, Bílá Královna se ztratila v polévce a z Černé Královny se stala panenka. Alenka vinila za vše právě Černou Královnu, a tak začala zlostně třást s panenkou, a vtom se probudila ze snu.
5.3.2 Anička skřítek a Slaměný Hubert
Malá Anička jednoho dne usnula na voze sedláka a druhý den ráno s ním nevědomky přijela do Prahy. Staroměstské náměstí ji natolik okouzlilo, že zapomněla dávat pozor a sedlák odjel zpět bez ní. Anička ale neměla čas smutnit, potkala chlapce Huberta, který ztratil klobouk, a začali si spolu hrát. Jenomže Anička se na hru nesoustředila, lákalo ji tolik neznámých věcí na náměstí – orloj, kavárna v podloubí a hlavně hračkářství. A právě před jeho výkladem Anička a Hubert vstoupili do kouzelného světa. Nejprve se pomocí běžících bot dostali do zoologické zahrady.
U brány na ně čekal Veliký přítel velbloud, svezl je a vyprávěl jim svůj příběh. Když s vyprávěním skončil, usnul a Aničku s Hubertem odvedla němá Opice k Papouškovi v kleci. Ten je usadil do lavice a začal je zkoušet jako ve škole, a čím bláznivější odpovědi na otázky dostával, tím byl spokojenější. Nakonec udělil Aničce a Hubertovi
