Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Sociální pracovník
Zátěžové situace v pomáhajících profesích Stressful situations in helping professions
Závěrečná práce: 12-FP-KSS-3017
Autor: Podpis:
Eva KAŠÍKOVÁ
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Thelenová Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
45 0 0 0 32 CD
V Liberci dne: 9. prosince 2013
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Kateřině Thelenové za vedení a poskytnutí cenných informací a připomínek ke zpracování mé bakalářské práce.
V Liberci dne: 9. prosince 2013
Čestné prohlášení
Název práce: Zátěžové situace v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Eva Kašíková
Osobní číslo: P10000656
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 9. prosince 2013
Eva Kašíková
Název bakalářské práce: Zátěžové situace v pomáhajících profesích Jméno a příjmení autora: Eva Kašíková
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2012/2013 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Kateřina Thelenová
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala problematikou zátěžových situací v pomáhajících profesích se zaměřením na pracovníky vykonávající přímou péči. Cílem bylo popsat vybrané aspekty vzniku pracovního stresu a syndromu vyhoření a možnosti supervize v této oblasti. Práci tvořily dvě stěžejní části. Část teoretická s využitím odborných zdrojů popisovala příčiny,
projevy, zvládání a prevenci stresu a z toho plynoucích zátěžových situací.
V části praktické bylo zjišťováno, zda a jaké stresory pracovníci přímé péče identifikují, zda zvládají zátěžové situace a využívají supervizi jako možnou prevenci vzniku syndromu vyhoření.
Výsledky praktické části prokázaly, že pracovníci jednoznačně identifikují hrozící zátěžové situace. Dle provedeného výzkumu lze mezi zátěžové situace zařadit rozhodování pracovníka o způsobu péče při akutních zdravotních problémech klienta, nedostatek času při výkonu péče o klienta, úmrtí klientů. S uvedenými zátěžovými situacemi se pracovníci poměrně účinně vyrovnávají dobrou organizací práce, vzájemnou pomocí při provádění činností, poskytováním emocionální podpory spolupracovníkům. Nemalý význam pro vyrovnávání se zátěžovými situacemi má kontinuální vzdělávání pracovníků. Supervizi při řešení pracovních problémů nehodnotí jako účinnou metodu.
K navrhovaným opatřením lze zařadit vzdělávání vedoucích pracovníků zařízení, které povede ke zlepšení manažerských dovedností. Výsledky výzkumu rovněž poukazují na nutnost slovní i finanční motivace pracovníků a konání pravidelných provozních porad.
Pracovníci budou pokračovat ve vzdělávání, lze doporučit také zařazení sebezkušenostního výcviku pracovníků poskytujících přímou péči.
Klíčová slova:
pomáhající profese, pracovník přímé obslužné péče, zátěžové situace, stres, deprese, prevence syndromu vyhoření, supervize
Title of the bachelor thesis: Stressful situations in helping professions Author: Eva Kašíková
Academic year of the bachelor thesis submission: 2012/2013 Supervisor: PhDr. Kateřina Thelenová
Summary:
This bachelor thesis was concerned with the problems of stressful situation in helping professions with focus on direct care workers. The aim of the thesis was to describe chosen aspects of the origin of working stress and burnout syndrome and the possibility of the supervision in this area. Two main parts comprised the thesis. Theoretical part with the use of specialized sources described causes, manifestations, managing and stress prevention and resulting stressful situations.
In practical part it was inquired what originators of stress, if any, the direct care workers identify, whether they manage stressful situations and make use of a supervision as a possible prevention of burnout syndrome origin.
Results of practical part proved that workers identify threatening stressful situation unequivocally.
According to the research that has been carried out it is possible to incorporate worker’s decision making about the way of care in case of urgent health problems of a client, lack of time taking care of a client and decease of a client among stressful situation.
Workers coop quite effectively with described stressful situations due to good work organisation, mutual help while taking care of clients, providing of emotional support to the colleagues.
Continual education of workers has a considerable importance for dealing with stressful situations. Supervision is not evaluated as an effective method for solving the problems.
One of the suggested measures is the education of leading workers which will lead to improvement of managing skills. The results of the survey also call attention to necessity of financial and oral motivation of workers and regular working meetings. The workers will continue in their education, a self-experience training of direct care workers is also suggested.
Key words:
helping professions, direct care worker, stressful situations, stress, depression, burnout syndrome prevention, supervision
Obsah
Úvod ………...………3
1 Sociální práce jako pomáhající profese ... 4
1. 1 Pomáhající profese se specifickým zaměřením na sociální práci ... 5
1. 2 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese ... 6
2 Pracovník přímé obslužné péče ... 8
2. 1 Zátěž pracovníka přímé péče v kontaktu se seniory ... 9
3 Stres ... 10
3. 1 Projevy stresu ... 11
3. 2 Zvládání a prevence stresu ... 13
4 Deprese jako riziko výkonu pomáhající profese ... 15
4. 1 Příznaky deprese ... 16
4. 2 Léčba deprese ... 17
5 Syndrom vyhoření (burnout syndrom) ... 18
5. 1 Projevy syndromu vyhoření ... 19
5. 2 Vývoj burnout syndromu ... 20
5. 3 Ochrana před vyhořením ... 22
6 Supervize a další formy pomoci pomáhajícím profesionálům ... 23
6.1 Formy supervize ... 26
6.2 Bálintovská skupina ... 26
7 Pozitivní přístup k životu jako prevence zátěžových situací ... 28
8 Empirická část ... 29
8.1 Cíl empirické části ... 30
8. 2 Předpoklady průzkumu ... 30
8. 3 Prostředí průzkumu ... 30
8. 4 Metody průzkumu ... 31
8. 5 Technika průzkumu ... 32
8. 6 Prezentace dat ... 33
8. 7 Vyhodnocení dat ... 38
8. 8 Ověření platnosti předpokladů ... 42
Závěr ... 43
Návrh opatření ... 44
Seznam použitých zdrojů ... 45
Přílohy
Příloha č. I – Otázky pro strukturovaný rozhovor Příloha č. II – Přepis strukturovaného rozhovoru
3
Úvod
Tématem této bakalářské práce jsou vybrané aspekty zátěžových situací v pomáhajících profesích. K pomáhajícím profesím, které se jeví jako nejvíce ohrožené vznikem syndromu vyhoření, řadíme především pedagogy, pracovníky v sociálních službách, lékaře, duchovní, psychology a psychoterapeuty.
Protože počet pracovníků a nároky na kvalitu jejich práce stále rostou, rozšiřuje se a zkvalitňuje i jejich příprava na povolání.
Spolu se zvyšujícími se nároky na pracovníky pomáhajících profesí se více hovoří o zátěžových situacích při výkonu povolání, o stresu, depresích, o nebezpečí vzniku syndromu vyhoření. Poznatky o těchto problémech se staly součástí studijní přípravy na povolání pracovníka v sociálních službách.
Cílem bakalářské práce je charakteristika vybraných aspektů vzniku pracovního stresu a syndromu vyhoření pracovníků v pomáhajících profesích a popis možností využití supervize v pomáhajících profesích. Specificky se bude zabývat pracovníky vykonávajícími přímou péči o klienta.
Cílem teoretické části je zmapovat výskyt a příčiny vzniku zátěžových situací
pracovníků přímé péče a jejich možných důsledků. Dále jsou zde popsány příčiny, příznaky a nástroje prevence stresu, deprese a syndromu vyhoření.
Empirická část bakalářská práce vychází z předpokladu, že většina respondentů identifikuje hrozící stresory v oblasti výkonu práce. Dalším předpokladem je domněnka, že každý respondent cíleně využívá metody ke zvládání zátěžových situací. Dalším předpokladem, jehož platnost je ověřována, je otázka, zda pracovníci využívají supervizi k subjektivně uspokojivému řešení zátěžových situací. Jako hlavní výzkumnou metodu jsem zvolila strukturovaný rozhovor a analýzu dostupných dokumentů. Vzorek respondentů tvoří šest pracovníků přímé péče domova pro seniory, ve věku 20 až 53 let.
Smyslem a očekávaným přínosem bakalářské práce je zjištění výskytu zátěžových situací u pracovníků provádějících přímou péči o klienta a využití supervize při jejich řešení.
4
1 Sociální práce jako pomáhající profese
Úkolem sociální práce je pomáhat jednotlivcům i skupinám, kteří se pokouší řešit problémy vznikající během života v určitém prostředí. Způsoby formulace poslání a cíle sociální práce se liší v různých dobách i v různých závislostech na teoretickém, společenském a kulturním kontextu (Matoušek 2007, s. 184). Sociální práce v současné době nabízí klientovi terapeutickou pomoc, podporu a poradenství při řešení složitých životních situací.
Dle Matouška je sociální práce umění, které vyžaduje porozumění pro potřeby druhých a schopnost druhým pomáhat, aby se nestali závislými na naší pomoci (Matoušek 2007, s. 184).
Sociální práce je společenskovědní disciplína a oblast praktické činnosti, která si klade za cíl odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti.
Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, skupinám, rodinám, komunitám dosáhnout sociálního uplatnění (Matoušek aj. 2008, s. 11).
Osobnostní předpoklady sociálního pracovníka nalezneme vymezeny v zásadách humanistického přístupu: schopnost empatie, autentičnost a vřelost, které jsou v sociální práci považované za nezbytné. Zájem o klienta musí být bezpodmínečný. Důležitou schopností pracovníka je vymezení hranic ve vztahu s klientem, a rozlišování toho, co je v kompetenci sociálního pracovníka a co je kompetencí klienta. Pokud pomáhající pracovník není schopen
dodržet hranice, naruší pomáhající proces (Kuzníková et al. 2011, str. 29).
Nutnou dovedností sociálního pracovníka je schopnost komunikace, pomáhá pochopit motivaci k činům druhého člověka.
Jak uvádí Musil (2008, s. 68) podle filantropického pojetí nemá být sociální pracovník úředníkem ani specialistou. Má být především člověkem, který poskytuje klientovi to, co právě potřebuje. Sociální pracovník má být empatický a vnímavý ke specifickým potřebám svého klienta, včetně jeho potřeby zvládat emoční stres a obtíže v osobních vztazích.
Spontánní lidský vztah pracovníka ke klientovi je považován za základní nástroj pomoci. Za klíčový prvek kvalifikace sociálního pracovníka považujeme jeho altruismus a praktickou lásku k bližnímu, empatii a ochotu využít právě tu kvalifikaci, kterou má k dispozici.
Předpokladem pro zrání osobnosti sociálního pracovníka je sebevzdělávání, supervize, sledování vývoje teorií a metod sociální práce (Kuzníková et al. 2006, s. 30).
Profesionální sociální práce přináší pracovníkovi nepřetržitý kontakt se skupinami lidí, u kterých není psychika v rovnováze, jejich potřeby jsou akcentované a představa o pomoci
5
není vždy realistická. Od své práce tedy pracovníci čekají mnoho, dosáhnout pocitu uspokojení je obtížnější než v jiných profesích (Matoušek aj. 2008, s. 55).
Z těchto důvodů může u disponovaných jedinců, kteří jsou vystaveni nepříznivým podmínkám, dojít ke vzniku syndromu vyhoření (Matoušek aj. 2008, s. 56), což je riziko, jehož parametry zkoumá i tato bakalářská práce.
1. 1 Pomáhající profese se specifickým zaměřením na sociální práci
Člověk je tvor společenský, samotářský život vyhovuje pouze některým jedincům. Záleží na nás, co jsme schopni dávat a získávat. Záleží na tom, nakolik jsme schopni poznat sami sebe a pochopit příčiny svého chování a jednání.
V pomáhajících profesích je základem činnosti pracovníka spolupráce s lidmi, kdy se běžný mezilidský kontakt dostává na profesionální úroveň. Abychom dokázali porozumět druhým, je dobré vědět co nejvíce o sobě samém (Kopecká 2011, s. 16).
Za vhodných okolností jsou některé profese schopny pomáhat druhým lidem při zvládání úkolů, které před ně život klade (Matoušek aj. 2008, s. 51).
Sociální pracovníci, psychiatři, psychologové očekávají, že jsou schopni pomoci zvládnout klientovy sociální a emoční problémy. Tento typ pomoci označujeme jako pomáhání na prvním stupni. Dle Matouška, k profesionálům, kteří jednají s klienty a řeší jejich nesnáze, řadíme lékaře, zdravotní sestry, učitele, policisty, duchovní, probační úředníky a mnoho dalších (Matoušek aj. 2008, s. 51).
Ti nejlepší pomáhají klientům zvládat jejich problémy holisticky, tedy jako celek.
Například lékaři léčí choroby pacientů a zároveň jim pomáhají zvládat strach z bolesti a vyšetření. Učitelé učí a zároveň dbají o emoční a sociální rozvoj žáků. Tento typ pomoci nazýváme pomáháním na druhém stupni (Matoušek aj. 2008, s. 52).
Cowen je přesvědčen, že existuje pomáhání na třetím stupni. Patří sem manažeři, holiči, barmani apod. Často se setkávají s lidmi v nesnázích, mohou pozorně naslouchat, vyjádřit podporu, poradit jim, a tak jim pomoci zvládnout problém (Matoušek aj. 2008, s. 52).
V úloze pomáhajícího na čtvrtém stupni se nachází ti, kdo se snaží pomoci příteli, příbuznému nebo neznámé osobě vyřešit problém (Matoušek aj. 2008, s. 52).
U pracovníků tzv. pomáhajících profesí předpokládáme určité nasazení a zájem o člověka, ochotu pomáhat druhým, připravenost dát k dispozici svojí sféru prožívání, být otevřený, vnímavý, citlivý, umět naslouchat druhým a sdílet jejich osudy, zvládat verbální a neverbální komunikaci, být slušný, odpovědný, empatický a tolerantní. Právem tedy
6
očekáváme tzv. prosociální jednání, které se projevuje vřelým vztahem vůči lidem a spontánní ochotou být disponován pro službu druhým (Jankovský 2007, s. 42).
Jak uvádí Kopřiva, existuje řada povolání, jejichž hlavní náplní je pomáhat lidem: lékaři, zdravotní sestry, pedagogové, psychologové, pečovatelky, sociální pracovníci. Každá z těchto profesí má svou odbornost, tj. sumu vědomostí a dovedností, které je potřeba si pro výkon povolání osvojit (Kopřiva 2006, str. 14).
Na rozdíl od jiných povolání hraje v těchto profesích podstatnou roli další prvek – lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem. Žák si chce vážit svého učitele, pacient potřebuje věřit lékaři, klienti by rádi důvěřovali svému sociálnímu pracovníkovi.
Vztah ke klientovi je v pomáhajících profesích podstatnou složkou povolání, příslušné dovednosti se však ve školách většinou neučí (Kopřiva 2006, str. 15). Proto se v následující části textu budeme podrobně zabývat obecnými předpoklady a dovednostmi pracovníka pomáhající profese.
1. 2 Obecné předpoklady a dovednosti pracovníka pomáhající profese
Zákon o sociálních službách definuje pracovníka v sociálních službách jako toho, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb. Pracovník je oprávněný vykonávat také základní výchovnou nepedagogickou činnost a pečovatelskou činnost v domácnosti klienta (Zákon č. 106/2008 Sb.
§ 116 odst. 1).
Dle Matouška je podmínkou výkonu pracovníka způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost (Matoušek 2007, s. 48).
Odborná způsobilost pracovníka spočívá minimálně v absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu, kde se pracovník odborně připraví na výkon své profese (Matoušek a kol. 2007, s. 48).
Pomáhat druhým je těžká a vysilující práce (Matoušek aj. 2008, s. 52). K obecným předpokladům a dovednostem pracovníka pomáhající profese Matoušek dále řadí fyzickou zdatnost, inteligenci, důvěryhodnost pracovníka a jeho komunikační dovednosti (Matoušek aj.
2008, s. 52). Prvním předpokladem pracovníka pomáhající profese je fyzická zdatnost, kterou si udržuje cvičením a správnou stravou.
7
Dalším předpokladem je inteligence. Pracovník se dále seznamuje s novými teoriemi a technikami, čte odbornou literaturu, navštěvuje vzdělávací kurzy. Předpokládá se také emoční a sociální inteligence na vysoké úrovni.
Přitažlivost vyplývá z názorové příbuznosti pracovníka s klientem. Pracovník může být pro klienta přitažlivý také pro odbornost, věkovou příbuznost, pro společné prožitky a situace.
Jak Matoušek uvádí (2008, s. 53) ke složkám, které přispívají k důvěryhodnosti pracovníka, patří především diskrétnost – tj. informace, které klient pracovníkovi sdělí, se nedostanou k dalším lidem. Náleží sem také spolehlivost, když klient věří tomu, co pracovník říká.
Porozumění pro klienta znamená, že se pracovník bude snažit klienta pochopit.
Důležitým zdrojem důvěryhodnosti je i pověst pracovníka.
Komunikační dovednosti jsou nezbytné pro sociálního pracovníka v každé etapě jeho práce.
Tyto dovednosti samy o sobě neposkytují klientovi pomoc, jsou však základním prostředkem pro to, aby pracovník mohl navázat vztah s klientem nebo jeho okolím a začít s řešením jeho problému (Matoušek aj. 2008, s. 53).
Egan mezi čtyři základní dovednosti v komunikaci řadí (Matoušek aj. 2008, s. 53):
1. fyzickou přítomnost – pracovník klientovi pomáhá svou fyzickou a psychologickou přítomností v případě, kdy klient potřebuje pracovníka oporu např. při provádění hygienických úkonů, při úředním jednání, při podávání stravy, při oblékání, apod.,
2. naslouchání – schopnost přijímání a porozumění verbálním a neverbálním signálům.
Tato schopnost patří k těm významnějším dovednostem, neboť často pracovníkovi napomáhá ke zlepšení komunikace a spolupráce s klientem,
3. empatii – představuje vhled do klientova světa, vcítění se do jeho uvažování a pocitů a pochopení důvodů, které ho vedou k určitému způsobu jednání a komunikace,
4. analýzu klientových prožitků – schopnost nalézt, vyjádřit a popsat klientovy zážitky, chování a pocity.
Ke komunikačním dovednostem pracovníků pomáhajících profesí také náleží umění naslouchat. Pracovník by měl mít schopnost číst a pozorovat klientovo neverbální chování např. polohu těla, výraz obličeje, gesta, barvu hlasu. Je nutné umět naslouchat a chápat verbální sdělení klienta, sledovat veškeré projevy klienta během rozhovoru i při činnostech v jeho každodenním životě (Matoušek aj. 2008, s. 53).
Pokud tyto komunikační schopnosti a dovednosti pracovník využívá při péči o klienta a snaží se je dále rozvíjet, dokáže je pak využít při zvládání zátěžových situací. Mohou i přispět k prevenci vzniku syndromu vyhoření.
8
Základem úspěchu pracovního kontaktu je dovednost nespěchat a být zaujatý klientovým příběhem (Úlehla 1999, s. 45). Čím déle zůstává pracovník otevřený všem možnostem věci rozumět, tím větší je šance se s klientem domluvit. Bezpečí, důvěra a respekt závisí na kvalitě připojení.
Kopřiva uvádí, že pomáhající pracovník se často potkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří potřebují přijetí, spoluúčast, porozumění, pocit, že pomáhajícímu pracovníkovi nejsou na obtíž, že je neodsuzuje. Klient pátrá po neverbálních projevech pracovníka, které vědomě nemusí vnímat. Stačí, že tyto projevy vytváří atmosféru, která posiluje nebo sráží. Klient má potřebu důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný (Kopřiva 2006, s. 15).
Předpoklady, uvedené v této kapitole, jsou významné také pro pracovníky vykonávající přímou péči o klienty a kladou vysoké nároky na výkon pomáhající profese, čímž se mohou stát zdroji či rizikovými faktory syndromu vyhoření.
2 Pracovník přímé obslužné péče
Pracovníkem v sociálních službách je ten, kdo vykonává přímou obslužnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb, zaměřených na péči o seniory.
Tato péče spočívá v nácviku denních činností, pomoci při oblékání a osobní hygieně, manipulaci s přístroji, pomůckami a prádlem, při udržování čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace, vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování psychosociálních potřeb (Zákon č. 108/2006, par. 116).
Pracovník, jakožto zástupce společnosti a prostředník mezi potřebami klientů a potřebami společnosti, stojí na straně toho mocnějšího, na straně zákona a státu (Úlehla 1999, s. 113).
Profesionální pomoc je zvláštní situace. Pracovník je v ní osobně, své prožívání nemůže odložit, přitom se soustavně rozhoduje a musí volit mezi možnostmi. Etika jeho práce se stává nesmírně důležitým momentem (Úlehla 1999, s. 113).
Pracovník přímé péče zajišťuje potřeby člověka po stránce psychické i fyzické.
Zajišťování potřeb bývá velmi často v intimní rovině např. pomoc a podpora při provádění hygienických úkonů uživatele, při podávání stravy a nápojů, převlékání, při zajištění chodu domácnosti klienta, při nácviku dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu. Bývá prvním,
9
kdo naslouchá problémům, ke kterým dochází v okolí uživatele. Na problémy pracovník musí reagovat odpovídajícím způsobem, jinak dochází ke konfliktům, které mohou mít skryté příčiny vzniku.
Z těchto důvodů se musí pracovník učit ovládat komunikační dovednosti. U některých skupin klientů by měl zajištění potřeb dokonce předpokládat, a proto je musí umět i sám nabídnout např. „ chcete se napít?“, či „ máte hlad?“ a poté provést. Do těchto skupin řadíme klienty, kteří ztratili schopnost verbální komunikace z důvodu mozkové příhody, úrazu apod.
Takový uživatel ztrácí schopnost sebekontroly, sebeobsluhy a soběstačnosti. Často se proto cítí ohrožen, může reagovat podrážděně. Právě s tímto chováním se často setkáváme při provádění přímé obslužné péče o seniory. Toto chování může patřit právě mezi ony aspekty zátěže pomáhajících, kterými se zabývá tato bakalářská práce.
2. 1 Zátěž pracovníka přímé péče v kontaktu se seniory
Obsahem této kapitoly je seznámení s různými aspekty zátěže pracovníka přímé péče s důrazem na osobnost pracovníka a jeho životní styl.
Dle Mlýnkové je individuální ošetřovatelská péče založena na holistickém přístupu pracovníka ke klientům. Holistický přístup chápeme jako biopsychosociální a spirituální jednotu. Holizmus předpokládá systematické uspokojování všech potřeb klientů, které si soběstačný člověk stačí zajistit sám (Mlýnková 2010, s. 35).
Vytvoření individuálního, empatického přístupu ke každému klientovi, umění navázat produktivní vztah s klienty a provádění ošetřovatelské péče představují pro pracovníka přímé péče nesmírnou zátěž v psychické, fyzické a sociální oblasti (Mlýnková 2010, s. 35).
Pečující osoby jsou stresovány péčí o široké spektrum zcela odlišných klientů. Péče o seniory má svá specifika, např. při ošetřování imobilních a inkontinentních klientů musí být pracovník nejen komunikativní, ale též manuálně zručný a dobře fyzicky vybavený. Při péči o seniory pracovník musí umět respektovat problémy, které s sebou stáří přináší např.
smyslové poruchy, chronická onemocnění, zvýšenou citlivost, obavy z osamění, smutek po úmrtí partnera. Právě z těchto důvodů dochází někdy u pracovníků k bouřlivým reakcím, jako je agresivní chování, používání vulgárních výrazů, pláč. Důležitým faktorem jsou vlastnosti pracovníka, pomocí kterých tyto vlivy zvládá např. rozvaha, schopnost adekvátně reagovat v nových situacích, organizovat si práci (Mlýnková 2010, str. 36).
Pracovník by měl být ochotný, vlídný, klidný, empatický, vyrovnaný, měl by mít svou práci rád. Empatie by však měla být rozvinuta jen do určité míry, aby se pracovník sám nepoškozoval silným prožíváním problémů klienta. Pracovník musí mít vytvořený určitý
10
životní režim, který mu umožňuje odpočívat, relaxovat. Musí se učit odpoutávat od lidské bolesti klientů, aby nedošlo vlivem stále prožívaných stresů k syndromu vyhoření (Mlýnková 2010, s. 36).
Dle Mlýnkové může být zátěž optimální, přiměřená nebo škodlivá. Způsob vyrovnávání se zátěží záleží především na rodinném prostředí a výchově pracovníka, na jeho osobnostní výbavě i na dodržování zásad duševní hygieny (Mlýnková 2010, str. 36).
Právě duševní hygiena má nezastupitelný význam pro udržení duševního zdraví jedince, pro prevenci neuróz, stresů, syndromu vyhoření a psychosomatických onemocnění.
Aby pracovník mohl kvalitně vykonávat svou náročnou profesi, musí se stále vzdělávat.
Především v komunikačních dovednostech, v dovednostech nutných ke zvládání krizových situací, musí být schopen pracovat v týmu. Pracovníkovi se musí dostávat terapeutická podpora, možnost procházet supervizemi. Měl by také vědět o možnosti podpory svépomocných intervizních skupin. Pak bude schopen lépe odolávat zátěži, stresu, depresím a případnému vznik syndromu vyhoření. Těmito problémy se budou zabývat následující kapitoly. Ovšem ještě předtím rozebereme tématiku stresu, deprese a syndromu vyhoření, které souvisí se zátěží pomáhajících profesí.
3 Stres
Stres vzniká u pracovníků pomáhajících profesí jako důsledek dlouhodobého zatížení organizmu, ke kterému dochází při řešení náročných a opakujících se problémů a situací klienta.
Křivohlavý uvádí, že slovo stres k nám proniklo z anglického stress, a to vzniklo z latinského slovesa stringo, stringere, strinxi, strictum, což znamená podle latinského slovníku utahovati, stahovati, zadrhovati (Křivohlavý 1994, s. 7).
Úsloví býti ve stresu lze tedy rozumět jako býti vystaven tlakům.
„Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná“ (Křivohlavý 1994, s. 10).
Stres chápeme jako stav zvýšeného zatížení organizmu. Stres může mít i určitý pozitivní význam. Vztah míry stresu je dobře měřitelný s dosazeným výkonem (Paulínová 1998, s. 85).
11
Přiměřená stresová situace nutí člověka ke koncentraci a zvyšuje jeho výkonnost. Toto tvrzení platí i v pomáhajících profesích. Pokud se však stresové situace opakují a pracovník je trvale přetěžován fyzicky i psychicky, dochází v mnoha případech ke vzniku syndromu vyhoření.
3. 1 Projevy stresu
Stres vnímáme jako stav ohrožující, kdy dochází k přetěžování organizmu a stavům vyčerpanosti. Narušení rovnováhy provázejí nejrůznější příznaky: třes celého těla, chvění, bušení srdce, pocení, kousání nehtů, noční pomočování, panika, pocit osamělosti mezi lidmi, koktání, negativní emoce a reakce, zvýšená chuť k jídlu (Křivohlavý 1994, s. 30).
Jestliže se tyto příznaky opakovaně dostavují a člověk neřeší jejich příčiny, je pravděpodobné, že se po určité době na jejich základě vyvine psychosomatické onemocnění.
Mezi onemocnění, kde si lidé psychickou příčinu uvědomují, patří žaludeční vředy, bolesti hlavy, nespavost, žlučníkové záchvaty, vysoký krevní tlak, infarkty, diabetes, bolesti hlavy a páteře, zažívací obtíže, snížení funkce imunitního systému a mnohé další.
Křivohlavý (1994, s. 30) k fyziologickým příznakům stresu řadí např.:
• bušení srdce (palpitace),
• bolest a sevření za hrudní kostí,
• nechutenství a plynatost v abdominální oblasti,
• bolesti břicha, průjem,
• sexuální impotenci,
• bolesti hlavy,
• nepříjemné pocity v krku,
• svalové napětí v krční oblasti.
Za emocionální příznaky Křivohlavý považuje prudké a výrazné změny nálady, neschopnost projevit emocionální náklonnost, nadměrné starosti o svůj zdravotní stav i vzhled, nadměrnou únavu, omezení kontaktu s druhými lidmi. K behaviorálním příznakům stresu patří např. nerozhodnost, zvýšená absence v pracovním procesu, nemocnost, zhoršená kvalita práce, větší spotřeba a závislost na návykových látkách, ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání (Křivohlavý 1994, str. 30)
12
Jak uvádí Vágnerová, znaky stresových situací lze shrnout do několika bodů (Vágnerová 2009, s. 50):
Pocit neovlivnitelnosti situace. Člověk vnímá s větší pravděpodobností určitou situaci jako stresovou, pokud je přesvědčen, že nelze zabránit tomu, aby vznikla.
Přesvědčení, že můžeme průběh událostí nějak ovlivnit, snižuje prožitek stresu.
Pocit nepředvídatelnosti vzniku stresové situace.
Nemožnost odhadnout, kdy tato situace vznikne, a tudíž se na ni nelze připravit, zvyšuje pocit intenzity stresu. Takto může působit i obava z opakování přírodní katastrofy, např.
nových záplav.
Pocit nezvládnutelnosti situace, která klade subjektivně nepřiměřené nároky. Například pokud člověk není schopen zvládnout požadavky určitého zaměstnání nebo je přesvědčen, že se nemůže ubránit šikaně, které je vystaven na pracovišti. Za subjektivně neřešitelné mohou být považovány i některé vnitřní konflikty, např. dítě trpí nevhodným chováním otce- alkoholika, ale zároveň by rádo získalo jeho lásku.
Nepříjemný tlak okolností vyžadujících příliš mnoho změn vyvolává pocit dezorientace, zásadní změna životních zvyklostí klade vysoké nároky na adaptaci a znehodnocuje význam fungujících strategií chování. Takovou situací je např. přechod do jiného typu školy, úraz či rozpad rodiny.
Paulínová ve své knize uvádí, že mezi vnější příčiny vyvolávající stresové situace patří dlouhodobé duševní vypětí bez úlevy, hluk, neustálý spěch, tlak termínů. Také sem můžeme zařadit nedostatek pohybu, monotónnost, nedostatek podnětů, nedostatek spánku a odpočinku i narušené vztahy v rodině nebo na pracovišti (Paulínová1998, s. 86).
K vnitřním příčinám, které vyvolávající stresové situace Paulínová řadí negativní emoce a myšlenky, pocity viny a špatné svědomí, obavy a strach z budoucnosti, nemoc, bolest, nedostatek sebevědomí. Zmiňuje též trvalou podřízenost a neschopnost uhájit svá práva. Tyto příčiny ve velké míře mohou vyvolávat stresové reakce právě u seniorů, pak dochází ke sporům s pečujícími (Paulínová 1998, s. 86).
Jako jednu z možností odstranění negativních příčin stresu Paulínová doporučuje psychickou cestu. Základním předpokladem je uvědomit si a přiznat si přítomnost negativního stresového stavu. Dalším krokem je poctivé hledání a odhalení příčin tohoto stavu. Není-li totiž problematická příčina nalezena, racionálně vysvětlena, adekvátně prožita a řešena, nemůže se dostavit potřebná úleva a ozdravění (Paulínová1998, s. 86).
13
Psychosomatická cesta je dlouhodobější a vyžaduje zásadnější změnu životního stylu ve smyslu rovnovážného a stálého aktivizování všech důležitých aspektů života. Znamená vědomě kultivovat vztahy s rodinnými příslušníky, s přáteli, dopřát si čas na koníčky, mít možnost radovat se z pracovních úspěchů, dbát na zdravou výživu, mít čas na dostatek pohybu, na odpočinek i na aktivní péči o své zdraví ( Paulínová 1998, s. 86).
3. 2 Zvládání a prevence stresu
Pro pracovníky přímé péče je důležité nejen stresory identifikovat, ale také znát metody zvládání stresu a zátěžových situací, ke kterým často dochází při výkonu práce s klienty.
V této kapitole jsou výše zmíněné dovednosti uvedeny.
Ke zvládání stresu Křivohlavý doporučuje např. metodu adaptace nebo copingu.
Adaptace je schopnost organizmu přizpůsobit se novým neobvyklým a náročným změnám a vlivům vnějšího prostředí. Coping znamená zvládání stresu, nadlimitní zátěže např. boj pacienta s bolestí a pocity spojenými s těžkou bolestí. Účelem copingu je odstranění nebo snížení škodlivého vlivu nadlimitní zátěže (Křivohlavý 1994, s. 38 - 42).
Křivohlavý ve své knize uvádí strategie zvládání stresu (Křivohlavý 1994, s. 44):
1. Strategie apatie: ten, kdo se dostává do těžké stresové situace, chová se ke všemu zcela apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese, beznaděje.
2. Strategie vyhnutí se působení noxy (škodliviny): jde o obdobu vyhnutí se rozzuřenému býku – uskočit stranou. V emocionální sféře se to projeví pocity obav a strachu.
3. Strategie napadení útočníka (noxy): „ jde o snahu zabít komára, který mne chce píchnout“.
4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly: jde o výcvik dovedností, sebekontroly a sebevlády.
Právě s těmito metodami a strategiemi zvládání stresu by měl být pracovník přímé péče seznámený, měl by být schopen je využívat právě při řešení zátěžových situací co nejlépe, aby tak předešel konfliktům.
Dle Mlýnkové by si měl pracovník vytvořit jistý pozitivně laděný odstup od klientů. Není ale možné, aby se pracovník chránil proti stresu na úkor péče o klienta. Neprofesionální chování pracovníka se může projevovat odosobněním, kdy se obyvatel stává případem, mrzákem, „tím, co má revma“ (Mlýnková 2010, s. 43).
14
Někdy dochází k izolaci od klienta, která se projevuje strohým, chladným chováním ke klientům. Profesionál zaujímá roli experta vůči laikům (Mlýnková 2010, s. 43).
Pokud je nárok pracovní situace vnímán spíše jako ztráta než přínos např. něco nového se naučit, bude tato situace pravděpodobně hodnocena jako stresující.
Účinným prostředkem redukce stresu je vyhnout se osobnímu prožívání lidských osudů a vztahování je k vlastní osobě. Pracovník se nesmí nechat zahltit problémy klientů. Jistý emoční odstup od klientů je nezbytný (Mlýnková 2010, s. 43).
Prevenci stresu provádíme především přirozenými prostředky. Jsou vhodné některé psychologické a psychoterapeutické techniky např. různé formy relaxace, meditace, řízené imaginace, cvičení jógy.
Mezi často využívané metody relaxace patří autogenní trénink, Jacobsenova postupná relaxace, jejichž principy si pro ilustraci uvedeme dále v textu.
Tyto techniky jsou založené na celkovém zklidnění mysli, uvolnění svalového napětí, regulaci dechu, regulaci myšlení, využívají se preventivně i terapeuticky.
Jak uvádí Kratochvíl, metodu autogenního tréninku vypracoval berlínský neurolog a psychiatr Schultz (1884-1970), který vedle analytických přístupů zdůrazňoval význam tzv.
aktivních klinických metod (Kratochvíl 2006, s. 169): hypnózy, sugesce, relaxace a tréninku.
Pokud chceme odstranit stres, je nutné odstranit negativní vzorec chování a nahradit ho vzorcem pozitivním. Pozitivní vzorec musíme zafixovat do podvědomí. Odborník pomůže definovat stresory a vzorce a pomůže s nápravou (Gajdošová 2012, s. 29).
Autogenní trénink je metoda krátkých, pravidelných, systematických cvičení. Cvičení pacient provádí třikrát denně asi 3 - 5 minut vleže, později může cvičit 15 minut. Základem cvičení je vyvolání pocitů tíhy, tepla, klidného dechu, chladného čela. Cvičení končí vždy odvoláním relaxace (Kratochvíl 2006, s. 169).
Jacobsenova relaxace používá svalové napětí a uvolňování. Nejprve se nacvičuje relaxace ruky. Ruku je nutné zatnout v pěst a následně co nejvíce uvolnit. Zároveň si uvědomujeme, kde v ruce vzniká napětí, jak je silné a poté si uvědomujeme uvolňování.
Následuje cvičení svalů hlavy, zejména obličejových (zamračení – uvolnění, nakrčení nosu – uvolnění). Dále nacvičujeme relaxaci šíje, ramen, zad, břicha a hrudníku, bederní část zad a dolních končetin. Pacient nacvičuje relaxaci vsedě. Vhodné je takto cvičit denně, napětí v těle se podaří postupně odstranit, následně se to daří i psychice (Gajdošová 2012, s. 29).
Řízená imaginace. Při používání této metody se klient ponoří na delší dobu do různých obrazů, motivů či témat, u kterých má delší dobu setrvat. Tato metoda může sloužit
15
k sebezdokonalení se zaměřením na budoucnost nebo k analytickému odhalování méně vědomých motivů vlastního jednání nebo skrytých konfliktů (Kratochvíl, 2006, str. 176).
Jóga využívá meditaci, nacvičování tělesných pozic a dýchání.
Tyto psychoterapeutické techniky pracovníci mohou ovládnout prostřednictvím různých výcviků, pořádaných mnoha renomovanými vzdělávacími institucemi.
Mezi psychické stavy také řadíme frustrace, kterými pracovníci přímé péče mohou trpět, pokud nezvládají techniky, uváděné v předchozí kapitole.
Jak uvádí Paulínová, frustrace úzce souvisí se stresem. Pochází z latinského slova frustra, což v překladu znamená nadarmo, zbytečně. Jde o psychický stav, který nastává při neuskutečnění, nenaplnění nebo zmarnění něčeho pro člověka velmi důležitého (Paulínová 1998, s. 87).
Každý člověk má jinou míru frustrační tolerance. Někteří lidé jsou silní a vyrovnaní, jiní obtížně snáší i menší psychickou zátěž. K obranným mechanizmům patří agresivní nebo depresivní chování, výmluvy, unikání před složitou situací. Může dojít i k regresi tj. primitivnímu způsobu chování, k úniku do nemoci, obviňování druhých. Za těmito projevy se skrývají osobní problémy a traumata. Úlevu nám přinese otevřené chování a prožívání.
Dle Vágnerové (2008, s. 48 – 49) jako frustrující označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno uspokojení subjektivně důležité potřeby. Frustrace je neočekávaná ztráta naděje na uspokojení. Tato situace vyvolává prožitek zklamání, stimuluje reakce zaměřené na vyrovnání nepříznivé situace. Pokud člověk neočekává nic dobrého, nebývá zklamán – omezení pozitivního očekávání je jednou z běžných obranných reakcí. Frustrující zkušenost je relativně častá, může být do jisté míry i žádoucí, protože nutí člověka k lepšímu úsilí hledat jiná řešení.
Člověk může být frustrován vnějšími vlivy, vlastními zábranami, nepřiměřeně vysokými
aspiracemi, nízkým sebehodnocením, nízkou sebedůvěrou (Vágnerová 2008, s. 49).
To zda jedinec zpracuje frustrující zkušenosti pozitivně a využije pro svůj další rozvoj, záleží na celkovém emočním klimatu (Vágnerová 2008, s. 49).
16
4 Deprese jako riziko výkonu pomáhající profese
S psychickou nepohodou, depresivní náladou nebo úzkostí se občas střetne každý z nás.
V současné době se setkáváme s tendencí označovat smutek, stav nepohody, osobní potíže slovem deprese. Existuje však deprese, která je chorobným stavem, liší se intenzitou, dlouhým trváním potíží. Nemocného omezuje v běžném životě (Anders 2012, str. 8).
Slovo deprese může být překládáno jako stísněnost, sklíčenost, ochablost, netečnost (Křivohlavý 2003, str. 22).
V současnosti patří deprese k nejrozšířenější nemoci na zemi. Dle Křivohlavého k depresi dochází z důvodu narušeného životního stylu např. nedostatku spánku, nedostatku pohybu, vlivem přepracování a vyčerpání nadměrnou prací. Je známa rovněž poporodní deprese. Ke vzniku deprese dochází vlivem změny počasí, též vlivem zážitku nemoci vlastní nebo blízkého člověka (Křivohlavý 2003, str. 29). Na vznik deprese u pracovníků pomáhajících profesí má vliv práce ve směnném provozu, nedodržování zásad zdravé životosprávy, stálý kontakt s psychickými a fyzickými problémy klientů, s umíráním.
4. 1 Příznaky deprese
K tělesným příznakům deprese patří např. bolesti hlavy, bušení srdce, narušené sexuální funkce, svírání u srdce, svírání hrdla, celková slabost, ztráta životního elánu, pocity závrati.
Mezi nejpodstatnější znaky deprese Křivohlavý řadí depresivní nálady, snížený zájem o život, snížená chuť k jídlu, myšlenky na sebevraždu, snížená schopnost soustředit se, nespavost nebo nadměrná spavost, snížené sebevědomí, snížená pohyblivost (Křivohlavý 2003, str. 20)
Dle Anderse si nemocný nemusí příčinu svých potíží uvědomovat, především pokud trpí nespavostí. Poruchy spánku jsou typické - spánek je lehký, často přerušovaný, chybí po něm pocit odpočinutí. Deprese běžně doprovázejí tělesné příznaky, které napodobují některou nemoc např. bolesti páteře, hlavy, břicha, tlaku v hlavě, poruchy menstruace (Anders 2012, str. 9).
Tyto potíže často doprovází úzkost a strach. Právě tyto příznaky se často objevují u disponovaných pracovníků pomáhajících profesí. Nemalý vliv na vznik příznaků má práce ve směnném provozu, opakující se psychická i fyzická zátěž pracovníků přímé péče.
17 4. 2 Léčba deprese
Deprese v současné době bývá léčena pomocí psychoterapie – metodou psychoanalýzy nebo kognitivní psychoterapie.
Psychoanalýzou se zabýval Sigmund Freud. Dle jeho názoru je deprese zlost, která není
„ventilována“, protože byla vnitřní silou dotyčné osoby zadržena (Křivohlavý 2003, str. 142).
Psychoanalytické léčení trvá velmi dlouho, pacient na terapii dochází i několik let. Terapeut se snaží nalézt neodreagovaná vnitřní napětí a konflikty a snaží se o jejich odeznění (Křivohlavý 2003, str. 142).
Kognitivní psychoterapie se zaměřuje na současný způsob myšlení a jednání. Snaží se nastolit „zdravé“ způsoby myšlení (Křivohlavý 2003, str. 143). Zajímá se o to, jak člověk chápe sebe i své okolí, zjišťuje jeho pocity a postoje.
Při léčbě deprese lze využít i podpůrnou terapii dle Carla Rogerse – tzv. nedirektivní rozhovory (Křivohlavý 2003, str. 45).
Vedle těchto psychoterapeutických přístupů k léčení deprese se používají i další metody např. integrativní psychoterapie, logoterapie, poradenská péče (Křivohlavý 2003, str. 145).
Při léčbě deprese se setkáváme i s klasickou duchovní péčí (Křivohlavý 2003, str. 146).
Rovněž bývá používána i farmakoterapie. Antidepresiva bývají zpočátku podávána v minimálních dávkách, které se postupně zvyšují. Asi v 75 % pacientů dochází ke zlepšení stavu (Křivohlavý 2003, str. 149).
Ke vzniku stavů deprese dochází, pokud člověk dlouhodobě neřeší svůj neuspokojivý stav. Stavy deprese se projevují pocity neschopnosti, zklamání, lítosti, člověk pociťuje apatii, vnitřní psychickou bolest, nedostatek životní energie, beznaděj.
Dle Anderse je třeba vyhledat lékaře, pokud postižený jedinec nezvládá každodenní povinnosti, používá alkohol nebo léky ke zlepšení nálady nebo dokonce pomýšlí na sebevraždu. Někdy je nutné nemocného hospitalizovat (Anders 2012, str. 14).
Ke vzniku depresivních stavů u pracovníků přímé péče nedochází ve vyšší míře, lze je spíše pozorovat u klientů.
Bránit se vzniku deprese vyžaduje určitou duševní sílu, odvahu přijmout změnu, aktivně řešit problémovou situaci. Je dobré myslet na pozitivní stránky života, soustředit se na přítomnost. Přítomný okamžik je jediná jistota, kterou člověk má k dispozici.
Jako prevenci deprese lze doporučit dodržování zásad zdravé životosprávy např. dostatek spánku a odpočinku, zdravou výživu, udržování dobrých společenských vztahů, pravidelné střídání aktivity a odpočinku.
18
K psychologickým preventivním opatřením Anders řadí snižování míry stresu. Musíme se naučit vyhýbat se nadměrnému stresu a umění vypořádat se s ním. Dále doporučuje nácvik sociálních dovedností. Učíme se snášet kritiku druhého bez pocitu viny a méněcennosti, je nutné si osvojit schopnost říci „ne“. Z těchto důvodů je vhodný nácvik asertivního chování.
Deprese bývá spojena se sociální izolací, proto je nutné pěstovat sociální sítě (Anders 2012, str. 15). Dosud byly bakalářské práci popsány jednotlivé aspekty zátěže při výkonu pomáhající profese. Další kapitoly nás blíže seznámí se syndromem vyhoření, který může být jejich společným jmenovatelem. Dílčími aspekty syndromu vyhoření se následně zabývá průzkum uvedený v praktické části této bakalářské práce.
5 Syndrom vyhoření (burnout syndrom)
Fyzická a duševní zátěž se u disponovaných jedinců může projevit vznikem syndromu vyhoření. Tato kapitola hovoří o příčinách, projevech, příznacích a prevenci syndromu vyhoření.
Dle Stocka syndrom vyhoření provází řada příznaků, které jsou velmi obecné, proto jej nelze v počáteční fázi dobře rozpoznat. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace není vyhoření klasifikováno jako nemoc. Je zde uvedena pouze neurastenie, která se projevuje též stavy vyčerpání a únavy. To znamená, že pojišťovny pacientů nehradí léčbu (Stock 2010, s. 14).
Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Pracovníkem zde míníme jak profesionála, tak dobrovolníka (Matoušek aj. 2008, s. 55).
Syndrom vyhoření patří k pomáhajícím profesím, každý pracovník po určité době má některé jeho projevy. Profesionální sociální práce nese pracovníkům neustálý kontakt se skupinami lidí, jejich potřebami, nevyrovnanou psychikou.
Náročná je práce s hendikepovanými lidmi, s lidmi, kteří jsou v určitých zařízeních nedobrovolně např. ve vězení, výchovných ústavech, psychiatrických léčebnách.
Práce s velmi vážně postiženými klienty, zejména mají-li kombinovaná postižení nebo umírajícími je rovněž velmi náročná.
19
Sociální pracovník je angažovaný ve své práci svou osobností. K motivům jeho práce patří motivy osobní, náboženské, někdy i snaha léčit si svá vlastní psychická traumata (Matoušek aj. 2008, s. 55).
Dosáhnout pocitu uspokojení při výkonu práce v sociálních službách je obtížnější než v jiných profesích.
5. 1 Projevy syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření definujeme změnou chování pracovníka (Matoušek aj. 2008, s. 56).
Syndrom vyhoření může vzniknout u některých pracovníků poměrně rychle od doby nástupu do zaměstnání. U některých jedinců k tomuto jevu dochází již za několik týdnů po nástupu do zaměstnání. Někteří pracovníci pracují s vysokým nasazením, snaží se dosáhnout nejlepšího pracovního výsledku. Stávají se na práci závislí pro uznání a souhlas, ne pro peníze. Nebývají proto spokojeni s množstvím vykonané práce. Výsledkem těchto tendencí člověka je vyčerpávající stres.
K typickým projevům syndromu vyhoření Matoušek řadí (Matoušek aj. 2008, s. 56):
• snahu vyhýbat se intenzívním a delším kontaktům s klienty, z klienta se stane
„případ“,
• lpění na zavedených postupech, ztráta citlivosti pro potřeby klienta,
• pracovník práci věnuje jen minimum energie,
• preference administrativních činností,
• důraz na služební postup, na formální pravomoc, na mzdu, na výhody, které plynou ze zaměstnání,
• skeptické úvahy o klientech,
• časté pracovní neschopnosti, někdy i těhotenství,
• omezení komunikace s kolegy, konflikty,
• pocity vyčerpání,
• ojediněle i zneužívání klientů.
Vyjmenované projevy syndromu vyhoření se vyskytují u pomáhajících profesí na všech typech pracovišť. K nejčastěji vyskytujícím se projevům u pracovníků přímé péče řadíme pocity vyčerpání, skeptické úvahy o klientech, konflikty a lpění na zavedených pracovních postupech.
20
Podle Matouška syndrom vyhoření vzniká na pracovištích (Matoušek aj. 2008, s. 57):
• kde není věnována pozornost potřebám personálu,
• kde noví pracovníci nejsou řádně zacvičení,
• kde chybí plány osobního rozvoje,
• kde chybí supervize,
• kde pracovník nemá možnost sdělit problémy a potíže kompetentní osobě a poradit se o možných řešeních,
• kde vládne soupeřivá atmosféra se silnou byrokratickou kontrolou chování personálu i klientů.
Tato pracoviště se neprávem domnívají, že je nutné zaměřit veškerou péči pouze směrem ke klientovi. Péči o pracovníky se téměř nevěnují, často očekávají, že problémy, které vzniknou, si vyřeší pracovníci sami. V případě, kdy se pracovník snaží řešit potíže se svými nadřízenými, nenachází prostor ke komunikaci. Obvykle dochází k tomu, že se nadřízení cítí
ohroženi, snahu o vyřešení problému pociťují především jako kritiku své práce.
Syndrom vyhoření vzniká snadno u osob, které očekávají od práce plnou seberealizaci nebo dokonce ztotožní své soukromí a práci.
Syndrom vyhoření může způsobit i doba strávená na jedné pracovní pozici nebo chybějící zpětná vazba.
5. 2 Vývoj burnout syndromu
Dle Stocka vývoj syndromu vyhoření bývá popisován ve fázích. Postižený fázemi prochází postupně, některé fáze je však možné přeskočit (Stock 2010, s. 23).
Edelwich a Brodski ve fázovém modelu uvádí, že jedinec zpočátku pracuje s velkým nadšením, žije jen svým zaměstnáním, svou energii vynakládá neefektivně, přeceňuje síly – fáze idealistického nadšení (Stock 2010, s. 23).
Ve fázi stagnace se pracovník dostatečně seznámil s realitou a začíná přehodnocovat své ideály, zažívá zklamání. Vykonává svou práci, ale ta už není tak vzrušující jako zpočátku.
Dříve nedůležité věci jako plat a kariérní růst se dostávají do popředí. Rodinný život dostává první trhliny. V této fázi nebývá syndrom vyhoření u jedince pozorován (Stock 2010, s. 24).
21
Ve fázi frustrace pracovník zjišťuje své omezené možnosti, pochybuje o smyslu svých snah, zpochybňuje svou práci. Projevuje se nedostatek uznání ze strany zaměstnavatele i klientů, zklamání vzrůstá (Stock 2010, s. 24).
Stock řadí k hlavním příznakům syndromu vyhoření vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti. Dochází k vyčerpání fyzickému i emočnímu. Emoční vyčerpání se projevuje podobnými pocity, které bývají často spojeny s depresí např. sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebeovládání, výbuchy vzteku, pocity strachu, prázdnoty, apatie, ztráta odvahy a pocity samoty (Stock 2010, s. 19).
K fyzickým projevům dále patří nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, náchylnost k onemocněním, výskyt kardiovaskulárních poruch, poruch paměti, náchylnost k nehodám (Stock 2010, s. 20).
Odcizení se projevuje u člověka lhostejným postojem ke svému okolí a své práci (Stock 2010, str. 20). Ztrácí cílevědomost, idealizmus, zájem, slábne pracovní nadšení. Klienti, nadřízení i spolupracovníci jsou vnímáni přezíravě, s nechutí.
Pocit odcizení se dle Stocka projevuje (Stock 2010, s. 21):
• negativním postojem k sobě, k životu,
• negativním vztahem k práci,
• negativním vztahem k ostatním,
• ztrátou schopnosti navázat a udržet společenské vztahy,
• ztrátou sebeúcty,
• pocitem vlastní nedostatečnosti i méněcennosti.
Chronická zátěž se projevuje i v soukromém životě podrážděností nebo apatií, nezájmem.
Pokles výkonnosti se projevuje ztrátou důvěry ve vlastní schopnosti, nespokojeností s vlastním výkonem, nižší produktivitou, ztrátou nadšení a motivace, vyšší spotřebou času a energie při práci (Stock 2010, s. 22).
Dle Úlehly (1999, s. 116) jsou pracovníci pomáhajících profesí vystaveni zátěžovým situacím, vyplývajícím z jejich pracovních povinnost. Nejčastějšími příčinami stresů v sociální práci jsou nadměrné počty přidělených případů, rutinnost pracovní náplně, převaha administrativy, nedostatečná spolupráce klientů, špatná supervize a management a zdánlivě nedostatečný pokrok v práci s klienty (Řezníček 1994, s. 65).
22
Jako obranná reakce proti frustraci nastupuje ve fázi apatie vnitřní rezignace. Postižený vykonává pouze nezbytně nutné činnosti, přidávají se pocity zoufalství. Na vzniku těchto pocitů se u pracovníků přímé péče významně podílí práce s klienty trpícími demencí, nevyléčitelně nemocnými a umírajícími, nevyhovující organizace práce, manažerská selhání vedoucích pracovníků. Pokud se přidruží problémy v osobním životě, vyvine se syndrom vyhoření poměrně rychle.
5. 3 Ochrana před vyhořením
Dle Stocka prvním krokem je přiznat si, že v daný okamžik je toho na postiženého moc.
Je třeba se na pracovní a soukromé problémy dívat s odstupem, získat nadhled. Rovněž doporučuje vytvořit si fyzický odstup, odjet nebo provést v sobě důkladnou inventuru a zmapovat svůj stres (Stock 2010, str. 60).
Pokud člověk zjistí, co mu ubírá energii, určí si cíle, které je třeba zvládnout. Cíle je nutné formulovat pozitivně.
K podpůrným metodám ochrany proti syndromu vyhoření Stock řadí využití relaxačních metod jako např. (Stock 2010, s. 70):
autogenní trénink podle Schultze,
• uvolnění svalů dle Jacobsona,
• asijské techniky – jóga, tai chi,
• hypnóza, autohypnóza,
• meditaci,
• biofeedback.
Tyto techniky nabízí vzdělávací centra v různých kurzech. Lze využít literaturu, ke zlepšení depresivních stavů přispívá i kondiční cvičení.
Podstatné je omezení pracovní zátěže např. zkrácením pracovní doby, využitím dovolené nebo odchodem do předčasného důchodu (Stock 2010, str. 76).
V zaměstnání je dobré začít navazovat kontakty, komunikovat se spolupracovníky o týmové práci, efektivitě práce.
Dobrým řešením bývá týmová supervize. Pokud je situace v práci komplikovaná, někdy nastane nutnost zaměstnání opustit.
Na vznik syndromu vyhoření mají vliv i kvalitní sociální vztahy, hlavně fungující rodina, přátelé, dobré sousedské vztahy. Pokud je pracovník přímé péče s volbou svého zaměstnání
23
spokojen, má dobré organizační schopnosti, je schopen komunikovat se spolupracovníky, umí si vytvořit pohodu při vykonávání pracovních činností a zároveň cítí oporu ve své rodině, pak se syndromu vyhoření pravděpodobně ubrání (Stock 2010, str. 85).
Jak uvádí Matoušek prevencí syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí je především kvalitní příprava na profesi, jasná definice poslání organizace a metod práce, jasná definice profesionální role pracovníka a náplň práce, systém zácviku nových zaměstnanců.
Dále k prevenci syndromu vyhoření řadí plány osobnostního rozvoje, podporu dalšího vzdělávání, supervizi nebo omezení pracovního úvazku. Doporučuje kombinovat přímou práci s klienty s jinými činnostmi. Významnou roli v prevenci syndromu vyhoření zastává sociální opora pracovníka tj. rodinné zázemí, společné trávení volného času nebo provozování zájmových činnost (Matoušek 2008, s. 58).
Aby zátěžové situace pracovníci pomáhajících profesí zvládali co nejlépe, je dobré absolvovat sebezkušenostní výcvik, odborné kurzy a semináře, supervize. Nezastupitelnou roli hraje pohoda ve společenských vztazích pracovníka a vzájemná opora partnerů v osobním životě.
6 Supervize a další formy pomoci pomáhajícím profesionálům
Psychoterapie už v začátcích své existence přišla na to, že je nutné, aby každý terapeut prošel sebezkušenostní skupinou. Smyslem výcviku je uvědomit si svá citlivá místa, dostat se do kontaktu se svými vlastními emočními traumaty a pojmenovat je. Pak si terapeut nebude odreagovávat své problémy na klientech a naučí se reflektovat sám sebe. Těmito výcviky prochází i další příslušníci pomáhajících profesí např. učitelé nebo sociální pracovníci (Kopřiva 2006, s. 132).
Sebezkušenostní výcviky mají u nás dlouhou tradici. V r. 1967 vytvořili psychoterapeuti Jaroslav Skála, Eduard Urban a Jaromír Rubeš model SUR, který funguje dodnes.
Výcvik trvá pět let, obnáší 500 výcvikových hodin. Existují i kratší varianty výcviku.
Pomáhající, který projde výcvikem, získá toleranci k různosti, přijme za vlastní své vlastnosti, které dříve považoval za neúnosné (Kopřiva 2006, s. 132).
Současná psychoterapie vyžaduje porozumění skupinovým procesům. Účast ve výcvikové skupině se jeví jako nejúčelnější (Kratochvíl 2006, str. 288).
24
Sebezkušenostní skupina učí pomáhajícího hájit si svou autonomii, klást požadavky, pozorně naslouchat, řešit mezilidské konflikty. Pomáhající upřednostňují možnost učit se
konkrétním interpersonálním dovednostem, které potřebují v každodenním styku s klienty (Kopřiva 2006. s. 133).
Existuje řada výcvikových programů, kde se pomáhající učí, jakými prostředky v klientovi pomáhající vzbudí naději, jak projevit uznání.
Některé kombinované výcvikové programy nabízí nácvik základů několika technik např.
focusingu, asertivity, empatického naslouchání, relaxací se zážitkovými prvky, přednáškami a supervizí.
Jak uvádí Kopřiva, v kurzech focusingu se lidé učí plně vnímat zážitek a pojmenovat ho.
Tato metoda je časově úsporná, lze ji provádět o samotě. Umět focusing, znamená poznat cestu, jak sám sebe reflektovat. Setkání s focusingem je silný zážitek, část pomáhajících k němu zpočátku pociťuje určitou nechuť (Kopřiva 2006, s. 134 – 135).
Asertivitu uplatní pomáhající v případě, že klient útočí na hranice profesionální role klienta, pomáhající uplatní asertivitu. Slovo assert pochází z angličtiny, znamená „ trvat na něčem, tvrdit, prosazovat“ (Kopřiva 2006, s. 83).
Asertivní chování je používáno jako obrana vůči manipulaci nebo jako alternativa vůči pasivnímu nebo agresivnímu jednání. M. Smith zformuloval právo každého člověka být svým vlastním soudcem. Základní právo zní: „ Máš právo posuzovat své vlastní myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný (Kopřiva 2006, s. 64).
Významnou součástí práce v sociálních službách se stává supervize. Většina pracovníků v sociálních službách prochází supervizemi na pracovišti. Dobrá spolupráce se supervizorem je považována za dobrou prevenci syndromu vyhoření pracovníka (Úlehla 1999, s. 121).
V sociální práci je supervize součástí profesionálního vzdělávání. Je to proces praktického učení, kdy supervizor učitel pomáhá supervidovanému řešit problémové situace, které vznikají při jeho práci s klienty (Kopřiva 2006, s. 136).
Supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při nichž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a rodilém prostředí (Matoušek aj. 2008, s. 349).
Dle Kopřivy (2006, s. 136) slovo supervize pochází z angličtiny, znamená dohled, dozor, kontrolu, řízení, inspekci. Supervize slouží k podporování vztahů a řešení problémů vznikajících na pracovišti.
25
Supervize je ústřední forma podpory, při níž se můžeme nejen soustředit na vlastní obtíže
v práci, ale také se podělit se svým supervizorem o část odpovědnosti za práci s klienty.
Supervize je také součástí našeho profesního učení a vývoje, včetně toho, že nás postupně naučí, jak se sami stát supervizory. Dobrý supervizor nám může pomoci lépe využívat vlastní zdroje, poradit si s objemem práce a zpochybnit naše nevhodné vzorce zvládání potíží.
Domníváme se, že když pomáháme klientům přebírat větší odpovědnost za vlastní život, je nutné, abychom sami dělali totéž (Hawkins, Shohet 2004, str. 34). Je důležité, aby si pomáhající profesionálové uvědomili význam supervize a přistupovali k ní jako k metodě, která pomáhá řešit složité situace při práci s klienty, a nepovažovali ji za formální.
Prioritou supervize je tedy profesionální rozvoj pracovníka, rozšiřování jeho dovedností.
Supervize mu pomáhá řešit těžké případy, souběžně mu pomáhá vyrovnat se s pracovním stresem, poskytuje mu maximum podpory (Matoušek a kol. 2008, s. 352). Supervizor poskytuje supervidovanému zpětnou vazbu k jeho práci.
V sociální práci je těžiště supervize v její vzdělávací funkci (Kopřiva, 2006, str. 139).
Dle Hawkinse a Shoheta poskytuje supervize (Hawkins, Shohet 2004, s. 43):
• prostor k reflexi obsahu a procesu vlastní práce,
• rozvíjení pochopení a dovednosti v práci,
• získávání informací a jiný pohled na vlastní práci,
• zpětnou vazbu ohledně obsahu i procesu vlastní práce,
• získat ocenění podporu jako pracovník i jako osoba,
• získat jistotu, že nebudu muset sám nést zátěž nesnází a problémů,
• mít prostor vyjádřit vlastní nepohodu,
• lépe plánovat a využívat osobní a profesionální zdroje,
• být pro- aktivní spíše než retroaktivní,
• zajistit kvalitní práci.
Cílem supervize je tedy propojení teorie a praxe, formování a upevňování algoritmů profesionálního postupu (Matoušek, aj. 2008, str. 352).
