VÝUKA TENISU U DĚTÍ S ADHD ATTENTION DEFICIT HYPERAKTIVITY DISORDER Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra pedagogiky a psychologie Studijní program: Vychovatelství

Studijní obor: Pedagogika volného času

VÝUKA TENISU U DĚTÍ S ADHD ATTENTION DEFICIT HYPERAKTIVITY

DISORDER

Bakalářská práce: 12-FP-KPP-56

Autor: Podpis:

Marcela Vojtíšková

Vedoucí práce: Mgr. Eva Dousková, Ph.D.

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

54 0 1 0 14 0

V Liberci dne 20. dubna 2013

Čestné prohlášení

Název práce: Výuka tenisu u dětí s ADHD Jméno a

příjmení autora:

Marcela Vojtíšková

Osobní číslo: P10000110

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb.

o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne 20. 4. 2013

Poděkování

Děkuji vedoucí práce paní Mgr. Evě Douškové Ph.D. za cenné rady a odborné vedení při zpracování závěrečné bakalářské práce.

Děkuji přátelům a ředitelům škol za jejich ochotu a podporu, bez které by tato práce nevznikla.

ANOTACE

Bakalářská práce se zabývala problematikou výuky tenisu u dětí s ADHD.

Cílem bakalářské práce byla najít specifika výuky tenisu pro děti s ADHD. V práci jsem formulovala teoretická východiska, interpretovala a vyhodnotila data, která se k tomuto tématu vztahovala.

V teoretické části bylo nutno nejdříve se zaměřit na pojmy týkající se tenisu, jeho historii, používané pomůcky a pravidla hry. Dále bylo potřeba popsat hyperkinetickou poruchu, její historii, příčiny vzniku, diagnózu, její příznaky, komorbiditu a hlavní výchovné zásady.

V praktické části byly popsány základní tenisové postavení a údery, dále jak vypadá běžná výuková hodina tenisu a výuková hodina tenisu u dětí s hyperkinetickou poruchou. Byly vytvořeny kazuistiky dětí, které trénuji.

Dle vytvořených kazuistik, modelové hodiny tenisu a odborné literatury byla nalezena specifika pro výuku tenisu dětí s ADHD.

Klíčová slova: tenis, tenisový dvorec, tenisový míček, tenisová raketa, hyperkinetická porucha – ADHD,

ABSTRACT

This Bachelor´s thesis dealt with issue of tennis lessons of children with ADHD.

The goal of the thesis was to find specific tennis lessons of children with ADHD. In the thesis I formulated a theoretical basis, exponded and evaluated the data connected with the issue.

First, in the theoretical part it was necessary to focus on concepts connected with tennis, its history, used aids and game rules. Then it was needed to describe hyperkinetic disorder, its history, causes, diagnosis, its symptoms, comorbidity and main educational principles.

In the practical part there were described basic tennis positions and strokes, then a common tennis lesson compared to a tennis lesson of children with hiperkinetic disorder. There were used the case studies of the children I train.

According to the case studies, a model tennis lesson and professional literature, there were found specifics for tennis teaching of children with ADHD.

Key words: tennis, tennis court, tennis ball, tennis racket, hyperkinetic disorder – ADHD,

OBSAH

1 ÚVOD... 10

2 TENIS ... 11

2.1HISTORIE TENISU ... 11

2.2HISTORIE TENISU V ČECHÁCH ... 13

2.3POMŮCKY KTENISU ... 13

2.3.1 Tenisové dvorce ... 14

2.3.2 Pravidla hry ... 15

2.4VÝUKA TENISU ... 17

2.4.1 Základní postavení ... 17

2.4.2 Tenisové údery ... 17

3 HYPERKINETICKÁ PORUCHA ... 21

3.1HISTORICKÝ POHLED NA HYPERKINETICKOU PORUCHU ... 23

3.2SYMPTOMY HYPERKINETICKÉ PORUCHY ... 24

3.3KOMORBIDITA U DĚTÍ SHYPERKINETICKOU PORUCHOU ... 27

3.4VÝCHOVNÉ ZÁSADY ... 28

3.5PREVENCE ... 29

4 PRAKTICKÁ ČÁST ... 31

4.1POUŽITÉ METODY ... 31

4.2TENISOVÁ HODINA VE SKUPINĚ A ... 34

4.3TENISOVÁ HODINA VE SKUPINĚ B ... 35

4.4KAZUISTIKA ... 38

4.4.1 Kazuistika č. 1 ... 38

4.4.2 Kazuistika č. 2 ... 42

4.4.3 Kazuistika č. 3 ... 44

4.4.4 Kazuistika č. 4 ... 46

5 ZÁVĚR ... 49

5.1NAVRHOVANÁOPATŘENÍ ... 51

6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 53

Seznam obrázků

Obrázek 1: Tenisový dvorec s popisem a rozměry

Seznam použitých zkratek

ADD – Porucha pozornosti.

ADHD - Porucha s deficitem pozornosti a hyperaktivitou.

CNS – Centrální nervový systém.

DSM – Diagnostický statistický manuál.

MKN - Mezinárodní klasifikace nemocí.

1 ÚVOD

Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybrala téma volnočasové aktivity – výuka tenisu dětí ve věku od 4 let až do 15 let. Tato práce je zaměřena na výuku dětí s hyperkinetickou poruchou (dále ADHD). Dané téma jsem si vybrala z důvodu, že ve svém volném čase pracuji s dětmi jako vedoucí na letních táborech a jako tenisová trenérka dětí a mládeže. Při své práci přicházím do styku i s dětmi s hyperkinetickou poruchou. Téma mě natolik zaujalo, že jsem se rozhodla tuto problematiku zpracovat ve své bakalářské práci.

Už jako malé dítě jsem ve svém volném čase začala hrát tenis. Prvním trenérem mi byl můj otec, který se profesionálně zabývá výukou tenisu dětí a dospělých. Jsem členem klubu TK Start Krásná Studánka, za který aktivně hraji v kategorii dospělých.

V patnácti letech jsem absolvovala trenérské zkoušky třetí třídy a od té doby jsem ve volném čase začala při studiu na střední a vysoké škole trénovat děti všech věkových kategorií.

Při trénování dětí jsem zjistila, že některé děti se extrémně odlišují chováním od druhých.

Postupem času jsem zjistila vlastním pozorováním a od rodičů, že mezi dětmi, které trénuji, jsou i jedinci s hyperkinetickou poruchou a musím k nim přistupovat s jinými tréninkovými metodami.

Práce je rozdělena do dvou částí. V teoretické části je popsána pomocí odborné literatury historie a teorie tenisu a dále jsou uvedeny kapitoly zabývající se hyperkinetickou poruchou.

Teoretická část má dvě hlavní kapitoly. První se týká historie a teorie tenisu a druhá se zabývá problematikou hyperkinetické poruchy.

V praktické části bakalářské práce byla použita metoda pozorování, která byla aplikována při tréninku dětí. Metoda pozorování byla podrobně popsána a dle ní a vlastních zkušeností jsem připravila a přizpůsobila výuku tenisu dětí s hyperkinetickou poruchou. Dále v této části práce byla popsána ukázková hodina tenisu jak pro zdravé děti, tak pro děti s ADHD.

V závěru bakalářské práce jsem provedla shrnutí a vyhodnocení všech výsledků.

2 TENIS

Nelze historicky doložit, ze kterého jazyka slovo „tenis“ pochází, jelikož s různými variantami tohoto výrazu se setkáváme hned v několika zemích – v Itálii, Francii i Anglii, kde rytíři trávili volné chvíle náruživou hrou – Tennez. Další názvy byly používány Tynnez, Tenys a latinským Teneo.

V roce 1874 si major Wingfield nechal patentovat oficiální název Lawn-Tennis. Tenis je jedním z nejpopulárnějších sportů na světě, který patří mezi olympijské disciplíny. Můžeme s ním začít v jakémkoliv věku a je to sport pro muže, ženy i děti. Tenis je míčová hra, ke které je zapotřebí tenisová raketa, míček, venkovní nebo krytý tenisový dvorec a tenisová síť. Má dlouholetou tradici, tento sport můžeme provozovat závodně nebo jako aktivní způsob odpočinku a relaxace. Vrcholový tenis by měli provozovat lidé, kteří jsou všestranní a dobře pohybově nadaní a mají sílu, rychlost a vytrvalost. Rekreačnímu tenisu se mohou věnovat všichni lidé, ale i lidé s určitým handicapem a po celý život až do poměrně vysokého věku. Je to sport individuální, jeho předností je, že ke hře stačí jeden partner, ale hrát se může i ve čtyřech lidech. Tenis v posledních letech získal velkou oblibu po celém světě a je to sport na celý život (Chvátal, Kreuz, 1993).

2.1 Historie tenisu

První zmínky o tenisu byly z řeckých nástěnných maleb a hra podobná tenisu se hrála již 500 let př. n. l. V 15. století se hrála první hra podobná tenisu, kdy se míček odpaloval holou rukou, pak rukavicí přes síť. Jako první se používaly míčky z kůže, peří, kamene, dřeva i korku. Míčky z kůže byly plněné mechem, bambusovými vlákny, fíkovými zrny a dalšími materiály. Král Ludvík XI. vydal roku 1480 výnos, kterým nařídil všem výrobcům míčů, aby byly zpracovány pouze z kvalitní kůže a se správnou vycpávkou. S rostoucím zájmem o tenis stoupl zájem výrobců především v Anglii, Americe a Francii. První anglický míč značky Slazenger je z Wimbledonu z roku 1902. Tenisové míčky, jak je známe v dnešní podobě, se začaly vyrábět na sklonku 19. století, kdy byl vynalezen kaučuk, z něhož se začaly vyrábět gumové míčky, s nimiž se mohlo hrát již i na venkovních dvorcích. První rakety vznikly v 16. století v Anglii, Francii a v Itálii. Právě Italové tvrdí, že název raketa vznikl v jejich zemi. Z této doby také pochází samotný název míčové hry. Velkým fanouškem i hráčem této hry byl anglický král Jindřich VIII.

dále francouzský král Karel IX. Tenisové rakety, jak je známe v dnešní podobě, se již začaly vyrábět od poloviny 16. století a postupně se zdokonalovaly tvary i použité materiály. Od roku 1900 se jednoznačně začaly vyrábět rakety s oválným tvarem, v Anglii pod značkou Dowling a ve Francii rakety značky Mass. Od roku 1930 se na tenisových raketách začal používat místo dřeva kov. Velký boom zaznamenala firma Spalding v roce 1969, kdy přišla na tenisový trh s raketou z aluminia (Chvátal, Kreuz, 1993).

Tenis, jak ho známe z dnešní doby, se začal hrát nejdříve v klášterech a později na trávnících šlechty, v zámeckých parcích a v míčovnách. Do roku 1870 nebyl tenis považován za sport. První tenisové mistrovství se konalo v červenci roku 1877 Lawn Tennis Clubu v londýnském Wimbledonu (Chvátal, Kreuz, 1993).

Mužský světový tenis díky své dynamické, útočné hře a věčným sporům s asociacemi o výši odměn upoutával pozornost veřejnosti a muži soustředili na sebe téměř veškerou publicitu věnovanou bílému sportu. Ženský tenis se tím stal pouhým doplňkem. Změna nastala až po roce 1970, kdy si ženy vybojovaly lepší podmínky pro ženský tenis.

První světová válka ochromila tenis jak v Evropě, tak i u nás. Po ukončení války se tenis znovu navazoval na mezinárodní kontakty a sportovní federace obnovují soutěže. Nejvyšší kategorií jednotlivců v mužském a ženském profesionálním tenise, které se dodnes hrají pravidelně jednou za rok, jsou Grand Slamové turnaje:

 Australian Open – od roku 1905,

 French Open – od roku 1891,

 Wimbledon – od roku 1877,

 US Open – od roku 1881.

Další nejvyšší kategorií profesionálních tenistů jsou soutěže družstev:

 Davis Cup – od roku 1900,

 Světový pohár družstev – od roku 1978,

 Fed Cup – od roku 1963,

 Hopmanův pohár – od roku 1989.

2.2 Historie tenisu v Čechách

První tenisový turnaj v Čechách se hrál v roce 1879 v Chocni v parku knížete Kinského. Od tohoto roku se stavěly první míčovny, dodnes je zachována míčovna na Hradčanech. Od roku 1884 začal u nás velký zájem o tenis, bylo postaveno zhruba 483 tenisových dvorů v zahradách a zámeckých parcích šlechty. Na konci 90. let se tenis rychle rozvíjí a hraje se na všech soukromých hřištích a jeho příznivci jsou pouze ze šlechtických rodin.

V letech 1890 až 1893 byly založeny první české sportovní tenisové kluby. V Praze vyrostlo několik známých tenisových klubů, které mají tradici dodnes. Už kolem roku 1890 vznikaly další kluby v Čechách. Velkou zásluhu na založení české tenisové tradice mají Praha a Plzeň (Chvátal, Kreuz, 1993).

První kluby na Moravě se datují od roku 1894 a nejdříve se tenis začal hrát v Brně. Nejvíce tenisových sportovních klubů bylo založeno v Prostějově. Na Slovensku je nejznámější tenisový dvorec v Piešťanech, který byl postaven v roce 1891.

Po první světové válce byla založena na jaře roku 1919 Československá lawn-tenisová asociace, která poslala přihlášku do Mezinárodní lawn-tenisové federace. V roce 1921 jsme vstoupili do Davisova poháru (Chvátal, Kreuz, 1993).

Dnes patří tenis v České republice mezi nejrozšířenější sporty. Naše republika má celosvětově uznávané tenisty i tenistky, kteří Českou republiku proslavili na mezinárodních turnajích. Mezi naše nejslavnější vrcholové sportovce patří Jan Kodeš, Věra Suková, Martina Navrátilová, Ivan Lendl a další.

2.3

Pomůcky k tenisu

K tenisové hře potřebujeme raketu, míček, vhodné oblečení a obuv. Výběr rakety je velmi důležitý, proto než začneme hrát tenis, je vhodné si vyzkoušet raketu, která nám vyhovuje. U rakety bychom měli přihlédnout k její váze, velikosti hlavy a držadla. Ženy používají lehčí rakety a muži těžší rakety. V současné době dáváme přednost raketám z grafitu, kevlaru, carbonu, zylonu, nebo jejich kombinací. Raketa se skládá z hlavy, krčku a držadla. Hlavu vyplňuje výplet, který je buď z přírodních materiálů, nebo syntetických strun.

K tenisové hře se používají různé typy tenisových míčků. Malé děti začínají hrát s většími a měkčími míči není vhodné používat míčky pro vrcholové sportovce. K výuce hry potřebujeme více míčků, abychom nemuseli neustále míčky sbírat.

Vhodné oblečení pro tenisovou hru se volí takové, aby bylo pohodlné a umožnilo nám dostatečný pohyb po dvorci. Nejoblíbenějším a pohodlným oblečením jsou u dětí a dospělých šortky a tričko, u žen navíc ještě sukně. Důležitou součástí oblečení jsou boty. Na tenis používáme speciální tenisovou obuv, kterou zakoupíme ve sportovních prodejnách.

2.3.1 Tenisové dvorce

Tenisový dvorec je obdélník o rozměru 23,77 m dlouhý a 8,23 m široký. Uprostřed hřiště je na dvou sloupcích zavěšená na kovovém laně síť. Síť musí být vypnutá a oka má mít tak malá, aby jimi neprolétl míček. Výška sítě uprostřed je 0,914 m, kde je pevně stažena dolů popruhem, tzv.

wimbledonem. Pro dvouhru je síť podepřená dvěma úzkými sloupky, při čtyřhře se tyto sloupky vyndávají. Jejich středy jsou na každé straně vzdáleny 0,914 od čáry ohraničující dvorec pro dvouhru (Koromházová, Linhartová, 2008).

Čáry, ohraničující kratší strany dvorce, se nazývají základní čáry, čáry ohraničující delší strany dvorce, se nazývají podélné čáry. Ve vzdálenosti 6,40 m od sítě jsou rovnoběžně se sítí čáry pro podání. Prostor po obou stranách sítě mezi čárami pro podání a podélnými čárami je rozdělen na dvě poloviny střední čárou pro podání. Tento prostor se nazývá pole podání.

Pro čtyřhru je dvorec 10,79 m široký, tj. na každé straně o 1,37 m širší než pro dvouhru.

Základní druhy dvorců

1. Antukový – tento povrch je u nás nejčastější.

2. Travnatý – zřídka používaný pro náročnost údržby.

3. Umělá tráva – velmi oblíbený povrch v komerčních klubech.

4. Betonový – v tenisových halách, nebo jako součást víceúčelového hřiště.

5. Supreme, play-it, tarafle – umělé povrchy v halách (Koromházová, Linhartová, 2008).

2.3.2 Pravidla hry Dvouhra a počítání bodů

Dvouhry hrají vždy dva hráči, každý stojí na jedné polovině hřiště. Podstata hry spočívá v tom, že si oba hráči střídavě vrací přes síť míč, který hrají po odrazu od země nebo přímo ze vzduchu tak, aby dopadl do druhé poloviny dvorce, omezené okrajovými čarami, a to tak dlouho, než jeden z hráčů udělá chybu – zkazí míč. Pokud hráč udělá chybu, je tato výměna míčů ukončena a soupeř získává bod. Hra pokračuje do doby, než jeden z hráčů docílí určitého počtu bodů. Získá- li hráč jeden bod, počítá se patnáct, získá-li druhý bod, počítá se mu třicet, získá-li třetí bod, počítá se mu čtyřicet, a jestliže získá čtvrtý bod, počítá se mu celá jedna hra – game. Druhý hráč mezitím může také získat body, tím vznikají různé kombinace bodů, tvořící stav hry. Po každém dokončeném bodu by měl podávající nahlásit stav hry a to tak, že napřed uvede své body a pak body přijímajícího, například čtyřicet – patnáct. Jedna hra je ukončena, když jeden z hráčů získá

Obrázek 2: Tenisový dvorec s popisem a rozměry

čtyři body. Výjimka nastane tehdy, když oba hráči získají po třech bodech a stav gamů je 40:40 – shoda. Po té musí jeden z hráčů získat dva body za sebou, aby získal celou hru – game. Hráči střídají své strany vždy při lichém součtu bodů (1:0. 2:1. 3:2) (Koromházová, Linhartová, 2008).

Sada (set)

Po ukončení gamu následuje gam druhý, po kterém dochází pravidelně i ke střídání podání. Hráč, který získá jako první šest her, vyhrává jednu sadu – set. Pokud stav v setu je 5:5, musí jeden z hráčů získat následující dvě hry, aby byl stav hry 7:5. Pokud ale každý hráč získá jednu hru a stav je 6:6, následuje zkrácená hra – tie-break. Zkrácená hra začíná podáním jednoho z hráčů zprava, po získání bodu následují dvě podání protihráče, který začíná zleva. Poté se hráči střídají na podání po dvou bodech. To se opakuje do té doby, dokud jeden z hráčů nezíská sedm bodů.

Střídání stran ve zkrácené hře je vždy při součtu bodů ve hře – šest, dvanáct, osmnáct atd. a po skončení tie-breaku. Pokud oba hráči získají šest bodů, hra se prodlužuje do té doby, dokud jeden z hráčů nedosáhne rozdílu dvou bodů, např. 12:10. Hráč, který získá tuto hru, vyhrává sadu 7:6.

V prvním gamu druhé sady začíná s podáním ten hráč, který byl přijímajícím v prvním bodu zkrácené hry (Koromházová, Linhartová, 2008).

Podání a příjem

Na začátku hry musí jeden z hráčů uvést míč do hry a stejně tak další míč po každém ukončení předešlého míče. Hráč uvádí míč do hry podáním (servisem), střídavě z pravé a levé strany své poloviny dvorce. Podání musí umístit do pole podání. Podává tak dlouho, dokud neskončí hra.

Protější hráč přijímá podání. Soupeř nesmí hrát podání ze vzduchu, musí nechat míč dopadnout na zem a teprve po odrazu od země může míč odehrát. Podávající má pro každé podání dva pokusy, zkazí-li první podání, následuje druhé podání. Jestliže zkazí i druhé podání, jedná se o dvojchybu a soupeř získává bod. Pokud se při podání dotkne míč sítě a dopadne do správného pole podání, musí se míč opakovat (to platí pouze při podání).

Čtyřhra

Hry se účastní čtyři hráči. Pravidla hry se od dvouhry liší minimálně.

Na každé polovině dvorce je jedna dvojice. Dvorec pro čtyřhru je širší než pro dvouhru o 1,37 m na každé straně (viz obrázek č. 1).

Podání se hraje v tomto pořadí: v první hře podává jeden hráč z jedné dvojice, ve druhé hře jeden hráč z druhé dvojice, ve třetí hře druhý hráč první dvojice, ve čtvrté hře druhý hráč druhé dvojice. Toto pořadí se opakuje až do ukončení sady.

Protihráči přijímají podání střídavě, tedy podání z pravé strany jeden hráč a podání z levé strany druhý, a to během sady ve stejném postavení. To znamená, že pokud přijímá jeden hráč v první hře vpravo a druhý hráč vlevo, musí takto stát po celou sadu (Koromházová, Linhartová, 2008).

2.4 Výuka tenisu

2.4.1 Základní postavení

Základní postavení je postavení hráče před každým úderem. Po každém odehraném úderu se hráč do tohoto postavení vždy vrací. Abychom mohli popsat jednotlivé údery, musíme nejdříve uvést, co je základní postavení.

Základní postavení je, když hráč stojí čelem k síti, nohy má rozkročené na šířku boků od sebe, kolena jsou lehce pokrčená, horní polovina těla je mírně nakloněná dopředu. Váhu těla přeneseme na bříška prstů nohou, lépe se hráči bude vybíhat na všechny strany. Paže jsou lehce pokrčené v loktech. Pravák má raketu v pravé ruce, jeho levá ruka drží rukojeť. Raketu držíme dál od těla a hlava rakety směřuje směrem k protihráči. Základní postavení je vždy stejné, ať je hráč pravák či levák, mění se pouze držení rakety.

Následující část je zaměřena na popis jednotlivých tenisových úderů pro hráče, kteří hrají pravou rukou. V případě, že se jedná o hráče, který hraje levou rukou, technika a provedení jsou vždy stejné, pouze hráč hraje údery z levé strany.

2.4.2 Tenisové údery

Mezi tenisové údery řadíme forhend, bekhend, podání, ritern, volej, lob, smeč a stopbal.

Forhend

Mezi základní tenisové údery patří forhend. Forhend je jeden z nejpoužívanějších a nejpřirozenějších úderů tenisty a patří mezi agresivní nabíhaný úder. Než začneme hrát forhend, musíme si ukázat, jak na tento úder raketu držíme. Raketu uchopíme v dolní části držadla tak, aby hlava rakety nebyla otevřená, ale mírně sklopená směrem k zemi – tzv. forhendové držení. Ze

základního postavení se hráč otočí levým bokem k síti a hráč napřáhne raketu. Nápřah je vždy za tělem hráče pod úrovní boku. Aby hráč zasáhl míč, švihne plynule raketou podél boku vpřed s co nejdelším protažením úderu. Po odehrání míče se raketa zastaví až na levém rameni hráče, hráč se vrací zpět do základního postavení.

Bekhend

Dalším často používaným základním tenisovým úderem je bekhend. Při bekhendu se hráč otočí pravým bokem k síti, raketu drží oběma rukama, přičemž pravá ruka je ve spodní části držadla a přehmátne se tak, aby hlava rakety nebyla otevřená. Levá ruka uchopí raketu těsně nad pravou rukou tak, aby tam nevznikla mezera. Hráč stojí bokem k síti, nohy má mírně rozkročené od sebe a raketu dá do nápřahu za tělo. Aby hráč zasáhl míč, švihne plynule raketou podél boku vpřed s co nejdelším protažením úderu. Po odehrání míče se raketa zastaví až na pravém rameni, hráč se vrací zpět do základního postavení.

Podání

Podání je jediný úder, kdy uvádí hráč míč do hry a neodpovídá na úder soupeřův. Na každé podání má hráč dva pokusy. Míč musí hráč zahrát do pole pro podání, jinak připadne bod protihráči. První podání je rychlejší a riskantnější, protože se hráč snaží získat přímý bod, zatímco druhé podání se hraje více na jistotu. Pro úspěšné podání dbá hráč na správné základní postavení, soustředí se a může si dát na čas před každým podáním. Důležitý je správně a přesně nadhozený míček, který v co nejvyšším bodě zasáhne hráč raketou a snaží se umístit do pole protihráče.

Rozlišujeme tyto typy podání:

 základní typ podání,

 přímé podání,

 podání s boční rotací,

 podání s kombinovanou rotací,

 podání čopem,

 podání topspinem.

Ritern

Ritern je příjem podání a je nejčastěji hraným úderem v zápase. Na ritern hráč čeká v základním postavení na pomyslném středu pole pro podání. U riternu musí hráč velmi rychle reagovat na podání protihráče. Hráč se musí v krátké chvíli rozhodnout, kam míč umístit. Hráč se snaží přizpůsobit rychlosti a technice podání protihráče a při riternu může použít všech technik úderů.

Při tomto typu úderu je nejdůležitější vrátit míč přes síť, přičemž se hráč snaží umístit míč tak, aby soupeř udělal chybu. Při každé tréninkové hodině by se měla věnovat chvíle pro nácvik riternu. Rozlišujeme dva typy riternu: defenzivní ritern, kdy se hráč snaží vrátit míč jakýmkoli způsobem, aby soupeř nezískal přímý bod z podání, a útočný ritern, který je odpovědí na slabé podání soupeře, a hráč se snaží zaútočit a získat přímý bod z riternu.

Volej

Důležité pro vlastní hru jsou voleje, které patří mezi náročnější údery, jelikož zrychlují hru a umožňují úspěšné ukončení akce. Voleje se hrají cca do jednoho metru od sítě. U volejů platí jít proti míči tělem, aby si hráč zajistil větší razanci úderu. Při tomto typu úderu je důležité, aby hráč zvládl techniku, uměl předvídat, měl dobrý postřeh a rychle se pohyboval. Ve čtyřhře patří k nejčastěji hraným úderům. V tenise hrajeme forhendový volej a bekhendový volej. Technika těchto volejů se liší ve více bodech:

1. V nápřahu, který je krátký, a raketa je vždy před tělem.

2. Míč se nezasahuje za tělem.

3. Protažení ruky s raketou je krátké a ve směru zahraného úderu.

4. Pohyb nohou je rychlejší.

5. Očima důsledně sledujeme míč.

6. Paže a zápěstí v momentu úderu musí být pevné.

7. Hlava rakety by neměla klesnout pod úroveň zápěstí.

Voleje dělíme na následující druhy:

 vysoké (nad úrovní pasu), střední (v úrovni pasu), nízké (pod úrovní pasu),

 dlouhé a tlumené (stopvoleje),

 přímé a s rotací,

 koncové a přípravné.

Lob

Lob je vysoký míč, kterým přehraje hráč soupeře na síti, aby získal bod. Tento lob se nazývá útočný lob, jelikož je kratší, nižší a rychlejší. Další lob se nazývá obranný lob, kterým hráč zpomalí hru, aby získal čas a mohl se vrátit do středu dvorce. Při lobu je možné držet raketu jakýmkoliv držením, technika se skoro neliší od úderů ze základní čáry. Loby nevyžadují velkou sílu, zde je přesné umístění míče na soupeřovu bekhendovou stranu.

Smeč

Smeč má podobnou techniku jako podání. Liší se od něj nápřahem a zásahem. Nejdůležitější je správné postavení u smeče. Míč se hráč snaží zasáhnout vysoko nad hlavou a co nejprudčeji ho odrazit, aby získal vítězný míč. Smeč patří mezi útočné údery a měla by být konečná. Někdy se hraje smeč s mírnou boční rotací. Smeč je nezbytná pro hru u sítě, proto je důležité zvládnout její techniku. Je doplňkem volejů.

Stopbol

Stopbol, neboli ,,kraťas“, je krátký míč za síť, který hrajeme s malou silou. Aby byl stopbol vítězným míčem, měl by letět pomalu, nízko nad sítí a po dopadu by měl odskočit na místě tak, aby ho protihráč nestačil doběhnout. Stopbol je používán více v ženském tenise a u seniorů.

Hlavním záměrem je překvapit soupeře, unavit ho během a získat přímý bod (Scholl, 2002).

3 HYPERKINETICKÁ PORUCHA

Hyperkinetická porucha – ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder) je porucha s deficitem pozornosti a hyperaktivitou. ADHD patří mezi neurovývojové poruchy, které se projevují již od raného dětství, a v celosvětovém měřítku se vyskytuje u 1 – 5% obyvatelstva (Michalová, 2011).

Specifické poruchy chování se řadí do kategorie hyperkinetických poruch, které spadají mezi skupinu poruch chování a emocí se začátkem obvykle v raném dětství a v adolescenci. Tyto poruchy chování významným způsobem ovlivňují sociální začlenění dítěte. Jejich současné posuzování vychází ze dvou používaných diagnostických manuálů psychiatrických poruch:

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 a Americké psychiatrické asociace DSM-IV, které nejsou zcela identické. Oba systémy vycházejí z podobných přístupů k problematice hyperkinetické poruchy. Základní rozdíl je v odlišném členění subtypů. Z tohoto důvodu se také setkáváme s odlišným názvoslovím. MKN-10 označuje tyto poruchy jako hyperkinetické, v klasifikačním systému DSM-IV jsou označovány jako ADHD - poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Současné vymezení specifických poruch chování je v obou klasifikačních manuálech založeno na deskriptivním přístupu, který pouze popisuje klinický obraz poruchy, ale nezabývá se etiologií, patogenezí a základním mechanismem poruch (Drtílková, Šerý, 2007).

CHARAKTERISTIKA SPECIFICKÉ PORUCHY CHOVÁNÍ DLE MKN-10

MKN-10 používá současný oficiální název hyperkinetická porucha, která zahrnuje dvě základní diagnózy:

 poruchu aktivity a pozornosti (F90.0);

 a hyperkinetickou poruchu chování (F90.1).

Podle diagnostických kritérií je u hyperkinetických poruch charakteristický raný začátek nejčastěji v prvních pěti letech života, ale vždy před 7. rokem věku a doba trvání příznaků musí být alespoň 6 měsíců. Příznaky poruchy musí být pozorovány ve všech prostředích, ve kterých se dítě nachází. Paclt (2007) uvádí, že velmi často (ve 40 až 60 %) má hyperkinetická porucha celoživotní průběh.

Hyperkinetická porucha je neurologicky determinovaná, jsou u ní patrná drobná poškození neurochemických přenosů v CNS. Projevuje se kombinací nadměrně aktivního a špatně

ovládaného chování s výraznou nepozorností a neschopností trvalého soustředění na daný úkol.

Jedná se o závažnou „spektrální“ poruchu, která je dispozičním faktorem pro rozvoj komorbidních psychických poruch vyskytujících se v různých stupních závažnosti.

CHARAKTERISTIKA SPECIFICKÉ PORUCHY CHOVÁNÍ DLE DSM-IV

DSM - IV používá termín ADHD, který definuje šířeji a dělí poruchu do tří základních a dvou doplňkových podtypů (Drtílková, Šerý, 2007):

 ADD s převládající poruchou pozornosti,

 ADHD hyperaktivně- impulzivní typ,

 ADHD kombinovaný- smíšený typ,

 ADHD typ nespecifický,

 ADHD v částečné remisi.

Pro stanovení diagnózy je podstatné, jakým způsobem se jednotlivé symptomy podílejí na klinickém obraze. Důležitým aspektem pro stanovení poruchy je závislost na prostředí. Na rozdíl od hyperkinetických poruch, stačí, aby se syndrom ADHD projevoval pouze v jednom druhu prostředí - buď ve školním, nebo domácím. Musí však být přítomna evidence sociálních vztahů, kdy je patrné jejich zhoršování v oblasti společenské i vzdělávací, a v dospělém věku také ve vztazích zaměstnaneckých. Podstatný je ten fakt, že tyto postupné změny nelze vysvětlit jinou psychickou poruchou. Diagnostická kritéria pro ADHD jsou mírnější, zahrnují parciální poruchy, ale nezahrnují příznaky poruch chování.

PŘEHLED ROZDÍLŮ KLASIFIKAČNÍCH SYSTÉMŮ MKN-10 A DSM-IV

Přestože oba posuzovací manuály vycházejí z podobných přístupů k problematice specifických poruch chování, diagnostická kritéria jsou v několika aspektech odlišná.

 Kritéria DSM-IV zahrnují do ADHD pouze parciální poruchy, ale nezahrnují subtyp spojený s příznaky poruch chování. Jsou-li poruchy chování přítomny, jsou posuzovány jako zvláštní, komorbidní (přidružená) diagnóza.

 Kritéria DSM-IV zároveň u ADHD připouštějí současný výskyt úzkostných poruch a deprese.

 Posuzovací kritéria DSM-IV umožňují používání krácených skórů přizpůsobených věku dítěte. Jejich aplikací lze dosáhnout přesnější diagnostiky především v raném věku.

 V kritériích MKN-10 není v kategorii hyperkinetických poruch specifikován samostatný subtyp s převládající poruchou pozornosti. Je zde vyčleněna pouze forma kombinovaná s hyperaktivitou a impulzivitou. Tento typ však nesplňuje kritéria MKN- 10 pro hyperkinetickou poruchu, proto není předmětem evidence ani léčby (Drtílková, Šerý, 2007).

Z výše uvedených rozdílů používaných klasifikačních systémů je zřejmé, že jejich diagnostická kritéria se překrývají pouze zčásti a že diagnóza hyperkinetické poruchy dle MKN- 10 zachycuje závažnější příznaky než diagnóza ADHD dle DSM-IV (Paclt, 2007).

3.1 Historický pohled na hyperkinetickou poruchu

Pro poruchu ADHD se dříve u nás používalo více různých termínů. Mezi ně můžeme zahrnout například: lehká mozková disfunkce (LMD) nebo poškození mozku, hyperkinetická reakce a hyperkineze.

První zmínky o LMD se objevují na počátku 20. století. V padesátých letech 20. století se pro tyto obtíže používá název „lehké poškození centrální nervové soustavy“. MUDr. Macek (Michalová, 2011) se domníval, že podkladem obtíží ve funkci jednotlivých orgánů je porucha v některých anatomických strukturách centrální nervové soustavy (dále CNS).

Na počátku 60. a 70. let 20. století analyzuje psychiatr Otokar Kučera desetileté poznatky z oblasti etiologie, diagnostiky a psychopatologie ze zahraničí. Z vlastních výzkumů konstatuje, že etiologie této poruchy se nachází v drobném poranění mozkové tkáně, vzniklé v období prenatálním, perinatálním či postnatálním – tuto poruchu nazývá lehkou dětskou encefalopatii.

Psychiatr Kučera tvrdí, že dítě si přináší do života určitou neuropsychickou vybavenost s tendencemi k dalšímu vývoji. Chce, aby se tato problematika zkoumala se spojitostí pedagogickou, psychologickou a sociální (Matějíček, 1995).

Na konci 60. a počátkem 70. let se ze všech poznatků zavádí jednotná terminologie, používá se termín lehká mozková dysfunkce. Tato terminologie se používala až do 90. let 20.

století. Mezi etiologické činitele LMD typu prenatálního, perinatálního a postnatálního byly zahrnovány i vlivy deprivační, emociální nebo jejich vzájemná kombinace.

V rámci vývoje ze zahraničí se v roce 1987 upouští od používaného termínu LMD.

S vydáním MKN-10 a se čtvrtým vydáním Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) se rozlišují pouze dílčí symptomy, kterými se jedinci ve svém chování a jednání navenek projevují.

O termínu LMD, který se zabýval spíše etiologií, se upouští z důvodů časté domněnky, že děti s touto diagnózou mají postižený mozek a jsou mentálně retardované. Odborníci se dohodli o používání termínu ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha pozornosti s hyperaktivitou), ADD (Attention Deficit Disorder, porucha pozornosti). Uváděná terminologie se zabývá výzkumem projevů, léčby a přístupem k dané problematice a nespokojuje se s absolutizací prenatálních, perinatálních a postnatálních příčin jejího vzniku (Michalová, 2011).

Na ADHD se začíná nahlížet jako na vývojové chronické postižení se silným biologickým a hereditárním zatížením, jehož důsledkem je zhoršený školní a sociální výkon (Michalová 2011).

Z definice plyne, že „ADHD je vývojová porucha charakteristická vývojově nepřiměřeným stupněm pozornosti, hyperaktivity a impulsivity. Často se projevuje v raném dětství. Potíže jsou chronické a nelze je vysvětlit na základě neurologických, senzorických nebo motorických postižení, mentální retardace nebo závažných emočních problémů. Tyto obtíže jsou často spojené s neschopností dodržovat pravidla chování a provádět opakovaně po delší dobu určité pracovní výkony“ (Michalová 2011, s. 38).

3.2 Symptomy hyperkinetické poruchy

Mezi základní symptomy ADHD patří hyperaktivita, impulzivita a nedostatečná schopnost soustředění.

Hyperaktivita se projevuje již u nenarozeného dítěte, kdy je plod v děloze matky neobyčejně aktivní. Hyperaktivita roste u dětí do tří let jejich věku, po tomto roce se pohybová aktivita snižuje. Nástupem do mateřské školy jsou již vidět odlišnosti mezi zdravými dětmi a dětmi s ADHD. V mateřské škole se po dětech něco vyžaduje, musí klidně sedět, plnit a dokončit zadané úkoly. Hyperaktivita se u dětí projevuje neklidem, velkou pohyblivostí, zvýšenou aktivitou, živostí a poruchami spánku.

Nástupem do základní školy se rozdíly více prohlubují, tyto děti nevydrží klidně sedět, ruší při vyučování vstáváním z lavice, jsou hlučné, upovídané, nejsou schopné se soustředit na práci, u které je nutný klid a ticho. Při práci ruší a pošťuchují i ostatní spolužáky od zadaných úkolů, chovají se roztržitě a často zapomínají pomůcky. Hyperaktivní děti jsou méně unavené, než by se při jejich živosti očekávalo (Drtílková, 2007).

Porucha pozornosti se projevuje především ve škole, protože se nedokážou delší dobu soustředit a učení jim dělá velké potíže. Učivo je pro ně náročné z důvodu špatného soustředění a malé pozornosti. Děti se snadno rozptýlí, mají problém s dokončením úkolů. Z nepozornosti dělají mnoho chyb v diktátech a písemných projevech. Děti s poruchami pozornosti jsou inteligentní, ale díky výkyvům bývá jejich prospěch nevyrovnaný a tím pádem jsou i známky horší. Mají problém s udržením pořádku ve svých věcech např. v hračkách, školních pomůckách, osobních věcech. Nevěnují pozornost ani svému zevnějšku – celkové úpravě, např. mají jinak zapnuté knoflíky u košile, jsou schopné mít na každé noze jinou ponožku, obráceně boty.

Porucha pozornosti se projevuje nejen v práci ve škole, ale i v praktických dovednostech, motorických schopnostech – plavání, jízda na kole, v osvojování komunikačních dovedností – zapojit dítě do konverzace a do skupinových aktivit. S pomocí rodičů, učitelů a dalších pracovníků je možné jejich pozornost zlepšit. Je to však velmi náročné, jelikož se musí neustále vše připomínat a zdůrazňovat.

Impulzivita se u dětí projevuje tak, že těžce nesou příkazy, různá omezení, nerady se podřizují disciplíně. Do všeho se pouští zbrkle, bez rozmyslu, proto hrozí větší možnost úrazů.

Hůře se ovládají, vše chtějí dělat hned, postupují spíše impulzivně a chaoticky než plánovaně a systematicky. Jednání těchto dětí způsobuje jim, rodině i ostatním mnohé potíže. Rodiče i pedagogové musí dávat větší pozor, aby se dítě nezranilo a už dopředu předcházet nehodám. U těchto dětí nelze předvídat, že půjdou bez doprovodu bezpečně po cestě. Jakmile ipmulzivní děti cokoliv upoutá, přestanou sledovat cestu a jsou schopny vstoupit do silnice, aniž by se předem rozhlédly. Aby se dítě stalo zajímavým pro kamarády v kolektivu, udělá leckdy nesmyslnou věc, která ho může ohrozit. Tyto děti mají problém s navázáním a udržením přátelství, protože říkají bez rozmyslu nevhodné věci, přerušují hovor druhých, nedají pokoj ostatním dětem. Chování dětí s ADHD bývá často zaměňováno s asociálním chováním, právě proto, že děti leckdy provedou věc, která budí dojem, že byla provedena jako schválnost, přitom to tak míněno nebylo (Drtílková, 2007).

Děti s ADHD problematicky navazují přátelství, mají méně kamarádů, mohou být i neoblíbené, příčinou bývá jejich impulzivita, menší pozornost, čímž nejsou schopni zvládat pravidla společenského chování. Tyto děti většinou mají i problémy s učením, protože se nedokážou soustředit a tím nestíhají vnímat danou výuku. Většina těchto dětí s ADHD trpí specifickými poruchami učení. Jedná se především o poruchy čtení a psaní, což ovlivňuje výuku i v dalších předmětech. Často bývají proti ostatním spolužákům pozadu s učením a velmi problematicky vše dohání.

Výzkum ve Spojených státech ukazuje, že děti s ADHD mají sklon k následující poruchám učení:

 90% dětí s ADHD není ve školní práci dostatečně výkonných,

 90% dětí s ADHD nepodává ve škole výkon podle svých schopností,

 20% dětí s ADHD má problémy se čtením,

 60% dětí s ADHD má vážné problémy s psaním,

 30% dětí s ADHD v USA nedokončí školní docházku,

 5% lidí s ADHD v USA dokončí čtyřleté akademické studium na college nebo na univerzitě v porovnání s 25% z celkové populace (Munden, Arcelus, 2006, s. 25).

U většiny dětí má na výchovu vliv hlavně rodina, která působí na dítě již od raného dětství až do dospělosti. Vztahy v rodině, které se během života vytvoří, mají vliv na psychiku a pro vývoj dítěte jsou nejdůležitější, jelikož trvají v životě nejdéle.

Děti s ADHD mívají problémy i doma, přestože se rodiče snaží trpělivě vše opakovat a připomínat. Děti na napomínání rodičů i učitelů reagují podrážděně, ne vždy udělají to, co se jim nařídí, někdy to vypadá, jako by vůbec neslyšely, co se jim říká. Děti reagují na opakované neúspěchy depresivně a postupně se jim snižuje jejich sebevědomí. Tyto děti mají menší potřebu spánku, díky tomu se jim rodiče musí věnovat déle i více. Rodiče nemají na sebe čas, jsou unavení, podráždění, mívají často manželské problémy, které jsou zapříčiněny projevy jejich dítěte s ADHD. Chováním dětí s hyperkinetickou poruchou trpí i ostatní členové domácnosti – sourozenci, prarodiče i jejich domácí mazlíčci (pes, kočka, papoušek, králík a další …). Díky častým stížnostem na chování dětí s ADHD mají rodiče občas pocit, že se jich ostatní rodiny i přátelé straní a vyčleňují je ze společenského života. Všichni lidé, kteří přijdou do styku

3.3 Komorbidita u dětí s hyperkinetickou poruchou

Mezi symptomy psychických poruch u dětí s ADHD patří (Munden, Arcelus, 2006):

 Poruchy autistického spektra zahrnují problémy sociálních dovedností různého stupně, poruchy v oblasti emocí, vztahů a komunikace. Tyto lidé mají sklon ke stereotypům a rituálům. Mohou mít velmi úzké neměnné zájmy, ale také se u nich mohou projevit výjimečné vlohy. U většiny autistů je IQ nižší než 70% a značná část si neosvojí sociálně přiměřenou řeč. Tyto symptomy se vyskytují od raného dětství, ale v některých případech se projeví až po určité době normálního vývoje.

 Obsedantně-kompulzivní porucha se projevuje neodolatelnou potřebou provést nějaký čin, vykonat rituál nebo se zabývat nějakou představou. Tyto představy si postižený uvědomuje, chápe je jako nerozumné, ale čím víc se pokouší jim ubránit, tím větší a nesnesitelnější nutkání v něm vzbuzují. Symptomy bývají často spojené s depresí.

 Tourettův syndrom se vyznačuje opakovanými bezděčnými záškuby těla, které pacient potlačuje velmi obtížně. Jedná se o motorické tiky, které se vyskytují spolu s náhle vyráženými zvuky, jež se nazývají vokální tiky. Tyto příznaky se obvykle vyskytnou kolem osmého roku a u některých lidí přetrvávají až do dospělosti.

 Porucha opozičního vzdoru se projevuje u 60 % dětí s ADHD. Děti s touto poruchou se rozčilují, hádají, odmítají spolupracovat a jsou schválně protivné.

 Porucha chování se vyskytuje u 45 % dětí s ADHD. Jedná se o lhaní, krádeže, destruktivní chování, chronické agrese, záškoláctví, porušování všeobecných pravidel.

 Asociální nebo delikventní chování se vyskytuje u 25 % dětí s ADHD.

 Deprese se projevují u 33 % dětí s ADHD. Při depresích lze pozorovat změněné spánkové návyky, problémy s chováním, sociální izolace, špatnou náladu, sníženou pozornost a schopnost koncentrace, ztrátu zájmů i myšlenky na sebevraždu.

 Úzkostné poruchy se vyskytují u 30 % dětí s ADHD. Projevují se strachem a vyhýbáním se určitým situacím nebo setkáním, které mají po dobu úzkostí nebo fobií somatické symptomy, jako např. bolení břicha, zvracení, dušnost, strach z odloučení od rodičů, obsedantní chování.

 Emoční problémy se vyskytují u více než 50 % dětí s ADHD.

 Problémy v oblasti sociálních dovedností pozorujeme u více než 50% dětí s ADHD.

Dětem s ADHD, které trpí psychickými poruchami, je potřeba věnovat zvýšenou péči při vyšetření a terapii. Zde je potřeba pracovat s psychiatrem, který doporučí vhodnou medikální léčbu.

3.4 Výchovné zásady

Děti s ADHD musí mít vždy klidné a citově proteplené prostředí. Za každé situace je nutné projevit jim lásku, musíme jim dát najevo, že v nás mají oporu a že jim rozumíme. Důležitý je náš klidný přístup, i když zlobí a jsou v afektu, aby měly příklad, jak se mají v podobných situacích zachovat. Laskavým přístupem musíme stanovit jasná pravidla a řád, která musíme všichni dodržovat. Pro děti s ADHD je důležitý stereotyp, protože jakékoliv změny způsobují zmatek a chaos. V pravidelném denním řádu se tyto děti cítí jistě a bezpečně. Velmi důležitá je důslednost, která musí být prováděna nenápadným a taktním způsobem, aby se dítě naučilo dokončovat zadané úkoly. Rodiče, učitelé, vychovatelé, trenéři a další lidé, kteří s nimi přichází do styku, musí k nim přistupovat důsledně a jednotně, aby nebyly uváděny ve zmatek.

Nejednotný přístup vede k prohloubení problémů dětí a naopak jednotný postup při řešení problémů dětí dokáže přispět k postupnému odbourávání těchto problémů.

Neúspěchy vedou děti s ADHD k neadekvátnímu chování a k negativním reakcím. Proto se musíme zaměřit na kladné stránky jejich osobnosti a snažit se je chválit za jakýkoliv malý pokrok. Úkoly se snažíme přizpůsobit tak, aby je děti úspěšně zvládly a dokončily. Důležitá je motivace v aktivitách, pro které mají nadání, kde oceňujeme snahu dětí, což vede k posílení a utváření žádaných způsobů chování. Zde se jedná o dlouhodobý proces, než se podaří zmírnit či potlačit nežádoucí projevy v chování dětí s ADHD. Tresty používáme výjimečně, aby se děti ještě více nezatvrdily a časem si na tresty nezvykly. Důležité je usměrňování aktivit a přívod přiměřených podmětů. Nesnažíme se potlačovat energii. Např.: pokud děti čtou, nenapomínáme je, že u toho kopou nohama, bylo by to na úkor činnosti čtení, která je pro děti v danou chvíli stěžejní. Neúměrné množství přiměřených podmětů, může u dětí vyvolat opačný efekt, místo aby se jejich potíže zmírnily, můžou se prohloubit, čímž vznikají afektivní reakce a negativní chování.

U těžších poruch ADHD je nutné volit ke zmírnění projevů poruchy medikaci. Tu stanovuje dětský psychiatr nebo neurolog. Po zklidnění vždy nastupuje neléková terapie, např.

hudbu. Rychlá hudba napomáhá dětem k vybití energie a pomalá hudba zklidní a pomůže pochopit rozdíl klid – neklid. Po ukončení relaxace vedeme s dětmi rozhovor, zaměřený na prožívání hudby, podporujeme fantazijní představy. Chování dětí ovlivňuje i dramaterapie, která pomáhá odbourávat stres, napětí, odvádí negativní emoce a napomáhá prožívat pozitivní emoce.

Projevy poruchy ADHD lze z části ovlivnit i správnou výživou a dodržováním pitného režimu.

Správným postupem při výchově dětí s ADHD dokážeme zmírnit, někdy až omezit nežádoucí projevy na minimum, tyto děti nemají ve škole a v osobním životě takové problémy jako děti, u kterých nejsou dodrženy správné výchovné zásady (Jucovičová, Žáčková, 2007).

3.5 Prevence

1. ŠKOLNÍ NEÚSPĚŠNOST Děti s ADHD a ADD:

• mívají horší prospěch,

• zažívají více kritiky,

• ke škole mají spíše negativní vztah – nemají důvod ve studiu dále pokračovat,

• hlavním motivem jejich profesního rozhodování – často potřeba zbavit se školy.

Výsledkem je jejich nižší úroveň vzdělanosti.

2. PROFESNÍ SELHÁNÍ

• Impulzivita, obtíže v sebeovládání, nízká tolerance k zátěži a neschopnost pracovat → pravděpodobnost selhání v jakékoliv profesní roli. K tomu přispívá i negativní očekávání těchto lidí, jejich nízké sebevědomí….

3. PROBLÉMY V MEZILIDSKÝCH VZTAZÍCH

• velmi časté u jedinců s hyperaktivitou,

• problematické jednání přetrvává až do adolescence, kdy některé projevy mohou být ještě nápadnější: impulzivita, neuváženost, zbrklost, prudkost.

4. ZVÝŠENÉ RIZIKO ASOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ

• u dospívajících s hyperaktivní poruchou,

• ve stresových situacích reagují většinou nepřiměřeně.

Problémy v oblasti sociální adaptace – kolem 50% takových lidí (výzkumy z roku 1996).

V důsledku svého nepříjemného jednání bývají odmítáni → neuspokojení jejich citového vztahu → zvyšuje se riziko jejich socializačního selhání → náhradní uspokojení může mít společensky nežádoucí charakter.

PROGNÓZA není jednoznačná.

• spočívá v časné diagnostice,

• v užití správných výchovných metod,

• ve sjednocené výchově,

• nastolení pravidla, řádu ve výchově dítěte,

• v důslednosti rodičů a ostatních vychovatelů,

• v toleranci přístupu k dítěti s ADHD, ADD (Goetz, Uhlíková, 2009).

4 PRAKTICKÁ ČÁST

V praktické části popíši výuku tenisu u dvou skupin – skupiny A, kterou tvoří děti bez ADHD, a skupiny B, která je složena z dětí s ADHD. Dále uvedu kazuistiky 4 dětí s ADHD. V další kapitole pak porovnám obě hodiny výuky a nastíním specifika při výuce tenisu u dětí s ADHD.

4.1 Použité metody

Pro zjištění stanoveného cíle bakalářské práce byly zvoleny tři pedagogické metody – anamnéza, rozhovor a pozorování.

Anamnéza

Anamnézou jsou shromažďovány všechny údaje a okolnosti včetně sociálních a ekonomických, které vedly k onemocnění ve smyslu medicínském. V našem případě ke komplikacím výchovným, které vyžadují „ošetření“ pedagogické (Swierkoszová, 2010).

„Pomocí anamnézy zkoumáme důležité okolnosti, které mohly mít vliv na vývoj jedince od narození, respektive od početí až po současnost“ (Švingalová 2005, s. 37).

Anamnézu využíváme v medicíně, psychologii, pedagogice, včetně speciální pedagogiky.

Rozlišujeme:

 heteroanamnézu – zde získáváme údaje od jiné osoby (učitel, rodič, trenér),

 autoanamnézu – zde získáváme údaje většinou od vyšetřované osoby (většinou od dospělých).

Objektivní jsou tvrdá data – datum narození, dosažené vzdělání, prospěch, lékařské zprávy, (to jsou data, která lze ověřit). Měkká data jsou údaje získané od dotazované osoby, nebo výpovědi jiných osob o něm. Tato data mohou být zkreslená, ale pokud chceme objektivní údaje, je dobré slyšet výpověď více osob.

Anamnéza se dělí na (Švingalová, 2005):

 osobní – zde je uvedeno vše, co se týká samotného jedince (od početí až po současnost),

 rodinnou – zde je uvedeno vše, co se týká rodiny (rodiče, sourozenci),

 sociální – zde je uvedeno vše, co se týká sociokulturní úrovně rodiny (zde se ptáme na zájmy v rodině a koníčky, vztah ke knihám, kultuře, přírodě)

 výchovná – zde je uvedeno vše, co se týká výchovných metod v rodině (mezilidské vztahy v rodině i mezi vrstevníky, obtíže a průvodní projevy, nápravná opatření).

Rozhovor

Rozhovor je metoda, kterou využíváme ve více vědních oborech – psychologii, pedagogice, sociologii, medicíně a dalších. Touto metodou se nejčastěji zjišťují názory, postoje, zájmy, ale i přání, obavy, konflikty, problémy osobnosti (Švingalová, 2005).

Kladem této metody je styk tazatele s tázaným, kdy hodnota rozhovoru závisí na dovednostech tazatele. Rozhovor může být skupinový (beseda), individuální. V rozhovoru využíváme různé techniky, jako např. nedirektivní techniky rozhovoru a direktivní techniky rozhovoru. Rozhovor má různé formy, podle kterých ho dělíme na rozhovor volný, kdy tázaná osoba spontánně vypovídá, a na rozhovor řízený, kde jsou otázky předem připravené a mají daný sled.

Při rozhovoru dodržujeme tyto zásady:

 rozhovor nezačínáme nikdy otázkou proč, jelikož tazatel hledá teprve odpověď,

 neklademe sugestivní otázky.

V rozhovoru klademe otázky přímé, které vedou k jádru problému, nebo se můžeme ptát nepřímou otázkou, které vedou k cíli oklikou.

Správně vedený rozhovor by měl být prováděn ve třech fázích. První část rozhovoru by měla být část úvodní, která slouží k navázání přátelské atmosféry a kontaktu. Zde by měly být kladeny otázky pouze obecné. Další část rozhovoru je hlavní rozhovor, kdy se tazatel zaměří na konkrétní problém. Rozhovor končí závěrečnou částí, kdy bychom měli dojít k racionální analýze sdělení.

Rozhovor můžeme zaznamenat písemnou formou, kdy si tazatel dělá poznámky během rozhovoru. Druhá možnost je, že tazatel si poznámky napíše až po ukončení rozhovoru. Písemná forma rozhovoru se užívá nejčastěji. Další možnost, jak rozhovor zaznamenat, je použití magnetofonu, diktafonu nebo videozáznamu. Dotazovaná osoba by měla s tímto typem záznamu předem souhlasit (Švingalová, 2005).

Pozorování

Metoda pozorování je jednou z metod psychologie, kterou využíváme při hledání cesty, způsobu, jevů a souvislostí, jak proniknout do duševního života lidí a lépe je tím poznat. „Pozorování je základní a nejčastěji používanou metodou, pomocí níž se dozvídáme o přirozeném průběhu psychického jevu bez umělého zásahu do jeho vzniku, průběhu a výsledku“ (Švingalová 2005, s.

31).

Tato metoda může být použita samostatně nebo v kombinaci s jinými metodami. U pozorování dodržujeme tyto zásady:

1. plánovitost,

2. systematičnost, soustavnost, 3. přesnost a objektivitu.

Tuto metodu můžeme využít v celé pedagogické praxi během výchovně-vzdělávacího procesu, jak školního, tak i mimoškolního.

Pozorování může být neverbální a verbální. Neverbálními projevy jsou aktivita, motorika, gestikulace, mimika, vzhled, úprava a čistota apod. Verbální projevy mohou být vady řeči, častost a charakter verbalizace apod. Jedna z technik pozorování je introspekce, kdy sledujeme a popisujeme vlastní prožívání. Další technikou je extrospekce, kdy sledujeme systematicky plánovitě a záměrně vnější projevy jednoho člověka nebo skupiny lidí. Pozorování rozlišujeme dle krátkodobého a dlouhodobého hlediska. Krátkodobé hledisko se uplatňuje tehdy, kdy osobu nebo skupinu lidí sledujeme jednorázově dle situace, dlouhodobé v případě, kdy v předem plánovaných intervalech po určitou dobu sledujeme osobu nebo skupinu lidí. Dále může být pozorování náhodné (příležitostné) a systematické. Podle míry zúčastněnosti je pozorování přímé, kdy pozorovatel přichází do styku s pozorovanou osobou nebo skupinou. Nepřímé (zprostředkované) pozorování se koná prostřednictvím jiných osob. Skryté pozorování, kdy pozorovaná osoba nebo skupina neví, že je sledována (Švingalová, 2005). Dále sledujeme jedince individuálně nebo skupinově. Dle množství pozorovaných jevů může být pozorování !celostátní!

nebo částečné.

Pozorováním sledujeme určitý projev s cílem analyzovat nějaký jev, kde se vyskytuje, dobu trvání a jeho změnu.

Záznamy provádíme buď fotografickými přístroji, videorekordéry, magnetofony, těmi zachycujeme možnost podívat se na fotografii, přehrát si záznam a další apod., nebo písemnou formou.

Mezi nejčastější chyby, které mohou při pozorování vzniknout, patří dle Švingalové (2005) chyby centrální tendence, kontrastní efekt, halo-efekt, efekt dobroty, mírnosti apod.

Pokud chceme kvalitně a objektivně pozorovat určitý jev, je lepší, když se pozorování účastní více osob.

4.2 Tenisová hodina ve skupině A

1) Příprava na výukové hodiny

Příprava na výuku tenisu spočívá především v informovanosti rodičů dětí. Každému rodiči je sděleno, co musí dítě na každou hodinu mít, jaká je pro dítě vhodná tenisová raketa, obuv a oblečení. Dále je rodičům předán rozvrh hodin na celé pololetí.

Na každou hodinu je nutné mít k dispozici speciální pomůcky, jako je koš s tenisovými míčky – 60 kusů, provazový žebřík, malé kužele, pěnový míček, tenisová raketa, notýsky pro děti, obrázkové nálepky.

2) Popis skupiny

Ve skupině A je celkem 8 dětí. Jedná se o smíšenou skupinu chlapců a děvčat ve věku 4 až 6 let.

3) Rozvrh výukové hodiny

16.00-16.10 hod. rozcvička 16.10-16.20 hod. hra na myšky

16.20-16.25 hod. házení tenisovým míčkem 16.25-16.35 hod. nácvik forhendu

16.35-16.40 hod. vybíjená

16.40-16.50 hod. nácvik bekhendu

16.50-17.00 hod závěr hodiny – různé hry

4) Popis výukové hodiny

Každá výuková lekce začíná rozcvičkou, která se skládá z rozběhání a protažení těla. Po rozcvičce přichází na řadu hra na myšky, kdy se děti postaví na základní čáru vedle sebe. Děti položí svoji raketu za sebe, rozkročí nohy a trenér jim posílá po zemi tenisový míč. Každé dítě se snaží poslaný míč chytit dříve, než se míček dotkne sítě. Chycený míč pokládají děti na svojí tenisovou raketu. Hra končí momentem, kdy jsou z koše vyházené všechny míče. Nyní si děti spočítají, kolik mají míčků na raketě – kolik chytily myšek. Tato hra rozvíjí start na míč, postřeh a běh.

Další navazující hrou je házení míčků od základní čáry, kdy každé dítě odhazuje svůj počet míčků z rakety. Touto hrou se děti učí správnou techniku házení.

Nyní následuje nácvik forhendu, kdy děti stojí v řadě za sebou a jeden po druhém si stoupne na vyznačenou čáru cca 2,5 metru od sítě a trenér hází dětem míč a ty se ho snaží forhendem odehrát zpět přes síť. Děti hrají do doby, než se odehrají všechny míče z koše.

Po nácviku forhendu jdou hrát všechny děti vybíjenou. Trenér si stoupne za síť, kde má koš s míčky, a přes síť se snaží trefit pobíhající děti. Touto hrou se děti učí správně pohybovat po tenisovém dvorci a očima sledovat míč.

Po této hře se přechází k nácviku bekhendu. Děti stojí za sebou v řadě a jedno po druhém si stoupne na vyznačený bod a snaží se odehrát bekhendovým úderem míč, který jim trenér hází.

Závěr hodiny je ukončen hrou, kterou si děti mají možnost vybrat samy např. na babu, Honzo, vstávej a další…

Po každé hodině si trenér s dětmi povídá, jak se jim hodina líbila, co se jim povedlo méně a více. Vyhodnotí práci každého dítěte, do notýsků zapíše datum odehrané hodiny a každé dítě si za odměnu může vybrat obrázek s nálepkou.

4.3 Tenisová hodina ve skupině B

Tenisová hodina pro děti, které trpí hyperkinetickou poruchou, je specificky upravená. Zde se děti učí hrát v menší skupině – maximální počet dětí je 4. Tato skupina dětí je smíšená, skládá se ze dvou chlapců a dvou děvčat. V zimním období probíhají tréninky v tělocvičně ZŠ Vrchlického v Liberci (říjen – duben), zde rodiče sledují průběh tenisové hodiny. V letním období probíhají tréninky na tenisových kurtech v Krásné studánce (květen – září).

Hodina je na první pohled výukou stejná jako hodina zdravých dětí, ale v mnoha bodech je jiná. Liší se především v délce nácviku jednotlivých cvičení. Vycházíme z primárního symptomu syndromu ADHD, kterým je snížená koncentrace pozornosti. Děti s ADHD se tedy nedokážou dlouho soustředit a jsou rušeny dalšími impulzy (např. jiné děti na hřišti apod.) Tyto děti jsou velmi živé, roztěkané, nesoustředěné, nevydrží chvíli v klidu, proto trenér pracuje s menší skupinou dětí, aby měl více času na každé dítě a mohl volit vždy individuální přístup. Práce s dětmi s ADHD vyžaduje velkou trpělivost a osobní příprava trenéra na každou hodinu by měla být taková, aby se dítě naučilo respektovat jeho požadavky a plnit povinnosti, které mu trenér přikáže.

Specifika výuky tenisu dětí s ADHD jsou:

 Než začne první lekce, je nutné si s dětmi s ADHD vytvořit řád a pravidla, stanovit odměny a tresty.

 Před každou hodinou je potřeba děti s ADHD seznámit, s tím, co je čeká, jaké hry a cvičení se budou hrát a provádět.

 Hry a cvičení se v jednotlivých hodinách opakují. Děti s ADHD špatně reagují na změny, a pokud vědí, co je čeká, co daná hra znamená a jak se hraje, jsou klidnější a lépe se využije jejich potenciál.

1) Příprava na výukovou hodinu

Příprava na výuku tenisu ve skupině B se od skupiny A liší především v tom, že je nutné se seznámit s tím, jaké výchovné zásady uplatňují rodiče dětí s ADHD a tím sjednotit výchovu. Je třeba se domluvit, jaké odměny pro děti budou nejvhodnější, popř. jaké tresty zvolit, pokud bude potřeba. Je také nutné vědět, co mají děti rády, zda se na tenis těší, nebo ho budou hrát proto, že si to rodiče přejí.

2) Popis skupiny

Tenisová hodina pro děti, ve věku 4 – 6 let je smíšená hodina chlapců i děvčat. Jedná se o děti, které se začínají seznamovat s tenisem a jeho pravidly, a celá hodina probíhá formou hry. Trenér v této hodině trénuje čtyři děti s ADHD.

15.05-15.10 hod. krátká rozcvička 15.10-15.15 hod. hra na myšky 15.15-15.25 hod. nácvik forhendu

15.25-15.35 hod. házení tenisových míčků na terč 15.35-15.45 hod. nácvik bekhendu

15.45-15.50 hod. různé hry na závěr

15.50-16.00 hod. shrnutí hodiny a rozdávání odměn 4) Popis výukové hodiny

Na začátku hodiny trenér vždy zdůrazní a ukáže odměnu, kterou děti dostanou, když se budou snažit. Odměny by měly vždy převažovat nad tresty. Někdy při tréninku nastane situace, kdy je pro dítě zdlouhavé a únavné plnit opakující se příkazy, a někdy takové dítě vyjádří odpor afektivním chováním. V takovém případě trenér nevěnuje dítěti více pozornosti, než když se chová dobře. Pokud dítě zlobí a trenér ho napomíná i mu zdůrazní, že nedostane odměnu jako ostatní, takové dítě by ztratilo motivaci zlepšit chování. Po seznámení s programem hodiny začíná trenér vždy hodinu rozcvičkou, která se skládá z rozběhání a protažení těla.

Poté začíná oblíbená hra na myšky, která je na rozdíl od výuky zdravých dětí kratší, aby se děti s ADHD nezačaly nudit. Další úkol je též formou hry, kdy děti stojí na základní čáře a raketou posílají míčky k síti. Touto technikou se seznamují a učí, jak správně držet a zacházet s raketou.

Nácvik forhendu, který následuje, je stejný jako u dětí bez ADHD. Odlišnost je v tom, že děti nestojí ve frontě, než na ně přijde řada. Trenér jim připraví slalom z kuželů a provazového žebříku a dítě, když odehraje míč, běží zpět do řady přes připravené překážky.

Nyní nastává další hra, při které se děti učí házet míč na terč. Smyslem hry je naučit děti správnou techniku házení na konkrétní cíl. Trenér na zeď pověsí plachtu, kde jsou namalovaná kolečka různých velikostí a děti se do nich trefují.

Následuje další hra, kterou mají děti velmi rády – vybíjená. Trenér si stoupne za síť, vezme koš s pěnovými míčky a jimi se snaží trefit pohybující děti po tenisovém dvorci. Hra končí