Aktualizace baladických námětů a postupů v próze období protektorátu

Aktualizace baladických námětů a postupů v próze období protektorátu

Bakalářská práce

Studijní program: B7310 – Filologie

Studijní obor: 7310R033 – Český jazyk a literatura Autor práce: Hedvika Krejčová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

\ TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Akademický rok: 2OL3 /2OL4

z^D^NÍ BaKAtÁŘsxp ^pnÁcp

(eRoJEKTU, UMĚlpcxpuo oíLA, uuĚlpcxpgo vÝxoNu)

Jméno a příjmení: Hedvika Krejčová

Osobní číslo: ^Pt2OO0398

Studijní program: B7310 Filologie

Studijní obor: Český jazyk a literatura

Název tématu: Aktualizace baladických námětů a postupů v ^próze období protektorátu

Zadávající katedra: Katedra českého jazyka _a literatury

Zásad,v pro vypracování:

CÍl: Postihnout aktualizaci baladických námětů a postupů v ^próze Synáček od J. Havlíčka,

románu Adr,ent od J. Glazarové, Povídkách lrásky a smrti od ^I\,{. V. Kratochvíla aj.

Požadavky: Prostudování primární a sekundárni literatury.

N'Ietody: Analýza a interpretace vybraných děl.

Rozsah grafických ^prací:

Rozsatr pracovní zpr

Forma zpracování bakalářské práce: tištěná/elektronická

Seznam odborné literatury:

HRABÁK, Josef. Miloš V. Kratochvíl. Praha: Československý spisovatel, 1979.

MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů.

Praha - Litomyšl: Paseka,, 2OO4. ISBN 80-7185-669-X.

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a rományz Ztod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. Ostrava: Profil, 1987.

NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975.

NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada v proměně doby. Praha: Československý spisovatel, 1989. ISBN 80-202-01zl-L.

NOVÁKOVÁ, Ester. Český historický román v období protektorátu. Brno:

Akademické nakladatelství CERM, 2Ot2. ISBN 978-80-7204-797-0.

RUMLER, Josef. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, t973.

ZEMAN, Milan a kol. Poetika české meziválečné literatury. Praha:

Československý spisovatel, 1987.

Vedoucí bakalářské práce:

Datum zadání bakalářské práce:

Termín odevzdání bakalářské ^práce:

doc. PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

Katedra českého jazyka _a literatury

30. dubna2OL4 30. dubna 2015

fu, áuM ^q___ _Ls

doc. RNDr.

Brzezirra, CSc,

děkan vedoucí katedr1.,

prohlášení

ByIa jsem seznámena ^s tím, že na mou baka!ářskou práci se plně vzta- huje zákon č.121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 - ^školní

dílo,

Beru na vědomí, žeTechnická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakaIářskou práci nebo poskytnu-li licenci kjejímu využití, jsem

si vědoma povinnosti informovat o této skutečnostiTUL; v tomto ^pří-

padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna-

ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou prácijsem vypracovala samostatně s použitím uvedené

literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce

a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek-

tronickou verzí, vloženou do lS STAG.

Datum: JI,I. JC,(í

podpis: llura't^a/

Poděkování

Děkuji doc. PhDr. Evě Štědroňové, CSc., za čas strávený čtením této práce a především

za ochotu poradit a pomoci.

Anotace

Předmětem této bakalářské práce je analýza tří baladických próz: Advent, Synáček a Povídky lásky a smrti. V první části je definován pojem baladická próza a celkový literární kontext doby vzniku děl, tedy období protektorátu. Samotná analýza próz obsahuje postihnutí nejvýraznějších motivů a postupů, které autoři, ovlivnění osobními zkušenostmi, využili v souladu s žánrem balady.

Klíčová slova

Baladická próza, balada, analýza, interpretace, literatura v protektorátu

Annotation

The subject of this bachelor thesis is an analysis of three pieces of balladic prose:

Advent, Little Son (Synáček) and Tales of Love and Death (Povídky lásky a smrti). The first section defines the term balladic prose and the overall literary context of the period of the creation of the works, i.e. the period of the Protectorate. The analysis of the pieces of prose contains a summary of the most distinctive motifs and the procedures which the authors, influenced by personal experiences, used in association with the ballad genre.

Key words

Balladic prose, ballad, analysis, interpretation, literature during the Protectorate

Obsah

Úvod ... 9

1. Pojem baladická próza ... 10

1.1 Charakteristika ... 10

1.2 Baladická próza jako výpověď o tragickém lidském osudu ... 11

2. Literatura za německé okupace ... 12

2.1 Próza... 13

3. Advent od Jarmily Glazarové ... 15

3.1 Kompozice ... 16

3.2 Prostředí... 18

3.2.1 Příroda ... 18

3.2.2 Křesťanský mýtus ... 21

3.3 Baladické ztvárnění hlavních postav ... 22

3.4 Motiv viny a trestu ... 25

4. Synáček od Jaroslava Havlíčka ... 28

4.1 Kompozice díla ... 29

4.2 Smrt jako hlavní téma ... 29

4.3 Lyrizace ... 32

4.3.1 Prostředí ... 32

4.3.2 Poslední kapitola novely ... 33

4.4 Tragický osud hlavní postavy ... 35

4.5 Způsob vyprávění ... 36

5. Povídky lásky a smrti od Miloše Václava Kratochvíla ... 39

5.1 Hlavní postavy příběhů ... 40

5.2 Téma marnosti ... 41

5.3 Způsob vyprávění ... 44

Závěr ... 48

Úvod

Ve své práci se budu zabývat náměty a postupy typickými pro baladu, které autoři aktualizovali ve svých dílech vzniklých za doby německé okupace. Zaměřím se na prózy Jarmily Glazarové, Jaroslava Havlíčka a Josefa Václava Kratochvíla, jejichž baladická díla se prostupovala s psychologickou epikou a zabývala se tématy, která přesto, že souvisela s dobou, byla nadčasová.

V první části definuji pojem baladická próza a zmíním se o vývoji české literatury, především prozaické, za doby německé okupace. V praktické části analyzuji vybraná díla.

Mým cílem je v jednotlivých prozaických dílech postihnout náměty, motivy

a postupy, jež aktualizují žánr balady.

1. Pojem baladická próza

1.1 Charakteristika

Baladické prózy jsou obvykle útvary na pomezí několika žánrových útvarů, v nichž hrají důležitou roli baladické prvky. ¹ O baladické próze je nutno uvažovat v souvislosti s žánrem balady, který se však zrodil a vyvíjel jako žánr básnický. Druhová odlišnost obou útvarů, z níž plynou například rozdíly ve struktuře i užitých postupech, vytváří problém s kodifikací termínu prozaická balada jako literárněvědného pojmu. ²

Prózy, které se nějakým způsobem hlásí k baladě, nelze ani považovat za vývojovou linii baladického žánru, lze spíše hovořit o působení balady na některou vývojovou tendenci prozaické tvorby. Žánr balady se tak v beletrii projevuje pouze jako dílčí aspekt (baladičnost). ³ Tato baladičnost se může v prózách projevovat různou mírou a způsoby, promítá se například do zabarvení atmosféry díla, do výstavby konfliktu, do motivické oblasti apod.

V české literatuře se baladická próza objevuje koncem 19. století, ve 20. století je pro ni typická veliká tematická různorodost. Ve 30. letech se v tomto typu prózy vyhrocuje sociální otázka a tragika individuálního údělu. Oživuje se pocit úzkosti a sílí zájem o existenciální problematiku individuálního života, o jeho svobodu, osudovost a smrt. ⁴ S pocity úzkosti a tragičnosti se setkáme také v próze 40. let, kdy se autoři prostřednictvím baladického ztvárnění tématu vyslovovali především k politickým a existenciálním problémům současnosti.

1

NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada v proměně doby. s. 215.

2

MRAVCOVÁ, M. Baladická próza. In: HODROVÁ, D. (ed.). Poetika české meziválečné literatury.

s. 235.

3

Tamtéž, s. 235.

1.2 Baladická próza jako výpověď o tragickém lidském osudu

V baladě se zpravidla vyskytuje tragická událost, ve které se jedinec ocitá bezbranný, bezmocný a osamocený. Často je vydán na pospas silám, které přesahují jeho lidské možnosti. Tragický konflikt může mít různé modifikace, může se jednat o střetnutí člověka s tzv. vyšší mocí, například přírodními živly a podobně, nebo o střetnutí se světem lidským, s individuálními vášněmi či se sociální realitou.

Nepřímo je tak vyjadřováno hluboké tragično v lidském údělu, které souvisí se situací ve společnosti, do níž člověk patří. Tragická podstata balady tedy roste ze skutečných, společenských kořenů a vyvíjí se v souvislosti se změnami ve společnosti. ⁵

Většina baladických próz odráží svým tragickým obsahem lidsky zhodnocenou bolest, což ve čtenáři vyvolá prožitek lidskosti a zároveň spoluúčast na tragičnu druhých, čímž se zakládá možnost řešit problém odstraněním tragična. Je důležité, že člověk prožívající s hlavním hrdinou jeho drama, si pak více váží svého každodenního života, a baladické prózy tak mají v umělecké sféře nezastupitelný přínos: vyvolávají ve čtenáři pocit katarze a částečného překonání bolesti. ⁶

O tragických lidských osudech vypovídají i baladické prózy tří autorů, jímž je pozornost věnována níže, a to Jarmily Glazarové, Jaroslava Havlíčka a Josefa Václava Kratochvíla. Tito autoři byli bezprostředními svědky negativních společenských jevů souvisejících s německou okupací, která je považována za jedno z nejtěžších období českých dějin, a je pochopitelné, že se jejich zkušenosti promítly do jejich děl – vyhrocuje se tak v nich téma úzkosti, nesvobody, vykořisťování či smrti. Vždyť hlavním tématem Adventu je stupňované utrpení hlavní hrdinky, novely Synáček zase nepřekonatelný žal hlavního protagonisty a variace na téma marnosti a nenaplnění jsou zobrazovány v Povídkách lásky a smrti.

5

NEJEDLÁ, J. Balada v proměně doby. s. 212.

6

Tamtéž, s. 214.

2. Literatura za německé okupace

V novodobých českých dějinách bylo šest let německé okupace nejtěžším obdobím.

Válka a strádání s ní spojené ovlivnily několik generací. Německé perzekuce a nacistický dohled postihovaly i českou kulturu a literaturu ztrácející svou pluralitu, jež byla charakteristická pro dvacátá a třicátá léta.

Mnohé deníky a časopisy byly úplně zastaveny, někteří spisovatelé odešli do exilu, jiní nesměli publikovat. Zredukována byla i oblast překladatelská a zakázáni byli i němečtí autoři židovští a protinacističtí. Velikou roli hrála cenzura – byla zavedena několikanásobná kontrola a trojí cenzurní dozor. ⁷

V literatuře lze v okupačních letech rozlišit dvě fáze. V té první v letech 1939 a 1940 mohli ještě publikovat liberálně, levicově a národně vlastenecky zaměření autoři a vycházelo ještě kolem třiceti kulturních časopisů. ⁸ Umělecký projev se v této době stal jedním z nejzávažnějších legálních činitelů bojujících svým zaměřením i posláním proti fašistické nadvládě. I přes opatření nacistických úřadů, zaznamenala národní kultura v prvních okupačních letech rozmach. ⁹ Vzniká množství knih, jejichž cílem je posilovat češství a národní sebevědomí, avšak nacisté toto nebezpečí vycítili a jejich první velký útok byl namířen proti inteligenci: české vysoké školy byly roku 1939 zavřeny a studenti byli převezeni do koncentračních táborů nebo popraveni.

Koncem roku 1941 bylo jasné, že se nacistům jejich plány na ideovou převýchovu obyvatelstva nepovedlo realizovat, neboť ani činnost cenzurní, perzekuce a popravy nezpůsobily ochromení českého duchovního života. ¹⁰ Avšak po příchodu nového protektora Reinharda Heydricha, který měl za úkol zničit českou odbojovou síť a dosáhnout definitivního splynutí českých zemí s Německem, nastala druhá fáze okupace, ve které nacisté přistoupili k novým rozsáhlým teroristickým opatřením, které měly za následek tisíce poprav.

V tomto období jsou českožidovští autoři vystavováni udavačským útokům, z veřejného literárního života se vytrácí stále více osobností a kulturních časopisů.

7

HOLÝ, J. Literatura za německé okupace. In: LEHÁR, J.; STICH, A.; JANÁČKOVÁ; HOLÝ, J.

Česká literatura od počátků k dnešku. s. 679.

8

Tamtéž, s. 679.

9

BRABEC, J. In: PEŠAT, Z.; STROHSOVÁ, E. (ed.) a kol. Dějiny české literatury IV. s. 441.

Literatura našla úzké sepětí s ohroženým národem, avšak vnější tlak způsobil, že se nemohla v tomto směru dále rozvinout. Tvůrci často upouštěli od náročných cílů a vzniklo mnoho průměrných děl, která plnila funkci zábavnou nebo výchovnou. ¹¹

Základní vývojové směřování literatury se za doby okupace realizovalo ve dvou zdánlivě protikladných tendencích. Obě byly zaměřeny proti fašismu, na obranu ohrožených hodnot, proti degradaci lidství a násilné ideologické redukci člověka. ¹²

Na jedné straně inklinovala literatura k obrazům integrity člověka a světa, k jistotám, které plynuly z vazby individua a společenství, jedince a dějin. Často se jedná o okruh návratů k domovu, o tvorbu moderního národního mýtu. Jsou vytvářeny harmonické typy, jejichž vnitřní vyrovnanost a pevnost proti všem bezprávím je interpretována jako ztělesnění některých rysů národního charakteru. Člověk, který je začleňován do proměňujícího se prostředí, musí bojovat o své osobní i nadosobní hodnoty. ¹³

Na druhé straně literatura vytváří obrazy moderní apokalypsy, mezních situací, v nichž se jednotlivec i národy ocitly. Problematizuje se zde samotná existence člověka, jeho bytí je neustále ohrožováno. Kvůli rychlému pádu hodnot se toto téma stalo východiskem mnoha děl, ve kterých je smrt, stále ohrožující bytí, zkoumatelem opravdovosti žití. ¹⁴

2.1 Próza

Podmínky pro plynulý rozvoj české prózy se v době okupace proti létům třicátým značně změnily a próza se dostávala do pozadí. Mnoho významných autorů nemohlo publikovat, nebo museli odejít do ciziny. Žánrové i tematické rozpětí prózy se zúžilo, postupně se také ztrácel kontakt s vývojem světové literatury. Do popředí vystoupila společná obrana základních hodnot lidského života a oslava české tradice. ¹⁵

Důležitým typem prózy byla v letech okupace ta, která obnovovala principy epiky a využívala témat ze života lidových vrstev a témat historických nebo biografických.

11

BRABEC, J. In: PEŠAT, Z.; STROHSOVÁ, E. (ed.) a kol. Dějiny české literatury IV. s. 443.

12

Tamtéž, s. 443.

13

Tamtéž, s. 443.

14

Tamtéž, s. 443.

15

Tamtéž, s. 475.

Vedle této tendence se výrazně projevila próza psychologická, která často nesla mravní poselství. Objevuje se také próza, která souvisí s širším směřováním literatury k tradici a která těží z motivů a postupů lidové kultury.

Na rozdíl od třicátých let ustupoval společenský román, který podával ucelený pohled na sociální skutečnost. Stranou zůstávala také novinářská beletrie, zvláště reportáž, a až na výjimky zmizela imaginativní próza a próza usilující o jazykový experiment.

V této době působilo mnoho próz jako jinotajný text, mnozí autoři učinili jinotajné významy základním prvkem díla. ¹⁶ Do popředí se dostává funkce národně- výchovná.

Velký zájem čtenářů a českou, zvláště původní, prozaickou tvorbu, způsobil růst české beletrie, i když v průměru poklesla úroveň nových děl.

Obnova elementárních principů epiky se projevila nejen v románu, ale také v povídkových souborech, v nichž jsou povídky stylizovány jako promluvy určitého typu vypravěče. ¹⁷

16

BRABEC, J. In: PEŠAT, Z.; STROHSOVÁ, E. (ed.) a kol. Dějiny české literatury IV. s. 475.

3. Advent od Jarmily Glazarové

Advent je komorní, lyrický baladický román, který byl vydán roku 1939 a jenž je považován za vrchol autorčiny tvorby. Jarmila Glazarová ho vytvářela v beskydském prostřední na přelomu let 1938 – 1939, v kritické situaci našeho národa. Autorka, která již od svého nejútlejšího mládí zakusila kolem sebe mnoho lidského utrpení, zaviněného válkou a bídou, se stala citlivou k vnímání sociálního bezpráví, drastických projevů hospodářské krize, ale také zbytečných lidských projevů pokrytectví, egoismu a zla. ¹⁸

Právě bezpráví páchané člověkem na člověku je v románu Advent příčinou celého dramatu. Ačkoliv do tohoto románu proniklo mnohé ze sociální charakteristiky valašské vesnice třicátých let, což souvisí s tehdejším požadavkem na umělecké dílo – jasně zobrazovat realitu kolem sebe, není tím nedůležitějším konflikt jedince s nespravedlností světa, ale právě konflikt odehrávající se v mezilidských vztazích.

Na první místo tedy nejsou v tomto příběhu, odehrávajícím se na horské samotě, stavěny problémy společenské, ale soukromé. ¹⁹

K vyobrazení tohoto příběhu s pochmurnou atmosférou a tragickým průběhem i koncem, bylo využito mnoho motivů a postupů, které aktualizují žánr balady, a román proto bývá označován jako baladická próza. V této baladické próze se důsledně uplatňuje syntéza dramatického, epického a lyrického principu. ²⁰ Nejvýraznější projevy aktualizující tento žánr budou rozebrány níže.

18

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. s. 78.

19

Tamtéž, s. 78.

20

MRAVCOVÁ, M. Baladická próza. In: HODROVÁ, D. (ed.). Poetika české meziválečné literatury. s.

251.

3.1 Kompozice

Baladičnost románu je kromě různých motivů a témat, které z tohoto žánrů čerpají, utvářena také samotnou kompozicí. Aktualizace baladičnosti v kompozici tohoto románu spočívá v její složitosti a dramatičnosti a také v časovém zvrstvení děje. ²¹ Setkáme se zde se dvěma časovými rovinami, které se navzájem prostupují.

První rovinou je výchozí situace, která je pro vypravěčku mezním a emociálně vypjatým okamžikem v jejím životě. V této situaci tvořené jednou adventní nocí, hledá hlavní hrdinka svého ztraceného chlapce Metuda. Prožívá stupňované utrpení, které později souvisí i s obavou o jeho život. Z hlediska této rozhodující rámcové chvíle jsou vnímány a čtenáři postupně představovány všechny minulé události tvořící druhou časovou rovinu. Vše, co se odehrálo během dvanácti let, je rámcově motivováno jako hrdinčina vzpomínka a úvaha v rozhodujícím okamžiku, jehož význam je podpořen několikerým návratem k němu. ²²

Jak bylo uvedeno, tyto roviny se vzájemně prostupují, k nejtěsnějšímu sepětí obou časových rovin pak dochází v místech, kdy se minulost stává součástí úvah postavy, které jsou zakotvené v situaci přítomné. Retrospektivy zahrnují útržky dialogů, příhod, zachycení významných momentů, zrychlené rekapitulace a podobně, ale také obraz kulminovaný podle cyklu venkovského života. Prolnutí obou časových rovin předznamenává a připravuje jejich splynutí v závěrečné halucinační představě postavy a v jejím zoufalém činu, který je takto ještě více zdramatizován. ²³

Vyprávěním celého děje z jedné jediné chvíle nabývá všechno líčení vzruchu a autorka má možnost scenérie střídat a stavět jednotlivé okamžiky do kontrastů.

Výstižně to komentuje Benjamin Jedlička: Tato zpětná metoda, vylíčivší nejprve románový děj takřka u jeho samého vyvrcholení, vede nás stupeň po stupni zpět k jeho kořenům, aktualizujíc minulost v žáru pohnutého a dramaticky napjatého stavu přítomného. ²⁴

21

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. s. 80.

22

Tamtéž, s. 80.

23

Tamtéž, s. 82.

V kompozici příběhu je také patrná lyrická poloha, projevující se ve vztahu začátku a konce balady. Začátek románu navozuje svými scenériemi baladickou atmosféru pochmurnosti a tajemnosti, připravuje čtenáře na dramatický děj a zároveň v něm vyvolává tragickou předtuchu. ²⁵

Nad horami třeskutě jiskří noc.

Nelítostná tvář měsíce umrzla na čirém nebi a studenou září mží zelený poprašek na závěje. Závěj se mlčky vzpíná po lese, tekoucím se svahů do údolí. Závěj zalila pole v proláklině Javorové a vyšplíchla na pasínek mezi jalovce. Vnikla až na dvůr, statku a ztuhla vysokou vlnou na stěně chléva. V bílé zakletí křehne usedlost v měsíčním prostoru, osamělá a němá.

Za stodolou tiše klapou dveře seníku. Těžký a sladký výdech sena se zmámeně vypotácí a zvolna se rozplyne v mrazu. Okolo kůlny červená stružka záře vplyne na bílý dvůr.

Selka se vleče ze seníku s čtverhrannou dřevěnou lucernou v ruce. Kročejů neslyšet v prachovém sněhu, pouze drát lucerny potichu skřípá. ²⁶

Pro závěrečnou pasáž je důležitý subjektivní prožitek štěstí a úlevy hlavní hrdinky, který pramení z nalezení syna. Nejedná se o zobrazení reálného faktu, tedy hořícího seníku, ale o básnický obraz, který postavě vyvstává v mysli právě v této jedinečné chvíli.

Záře, pocítí nejasně. Záře.

Ano, ano, nad Betlémem vychází hvězda, skončil Advent a andělé se sletují. A drobné červené hvězdy v celých snopech vzlétají vzhůru, je slyšet hučení mnohých křídel, je slyšet andělský zpěv: Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Vejde do světnice, nepřekvapena růžovým polosvětlem, které sem vstupuje oknem.

Doklopýtá s Metodem k posteli. Tře, zahřívá, zadýchává tělíčko, hladí, líbá a vine jej k sobě. A Metod, oči zavřené, soustředěn pouze na nevýslovné dění v svém srdci, objímá její krk sevřením, naplněným láskou a prosbami a podivně mužným slibem.

Celý svět se propadl, nic už tu není, jen oni dva sami, Františka a Metod, sami, samojediní v obrovské prázdnotě růžového vesmíru. ²⁷

Hvězda symbolizující svým východem ukončení tajemného období adventu, andělé a jejich zpěv a drobné červené hvězdy, růžové polosvětlo i růžový vesmír, to vše jako by

25

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 109

26

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 9.

27

Tamtéž, s. 218.

utvářelo obraz harmonie a velikého štěstí, které nemůže být pro tuto chvíli ničím ukončeno.

3.2 Prostředí

Prostředí, na jehož pozadí se rozvíjí děj románu, je omezen na horskou samotu Beskyd, konkrétně na statek v Javorové. Charakter kraje hraje vzhledem k aktualizaci baladičnosti velikou roli, protože má dopad na mentalitu jedince, na jeho postavení v hierarchii určované vlastnictvím, na jeho náboženství, zvyky i mluvu. Regionální specifičnost Beskyd třicátých let mohla utvářet lidský život jako baladický příběh jedince postaveného proti neúprosnému osudu. ²⁸

Baladické aktualizace čerpající z etnografie a folkloristiky souvisí s mytickými představami tehdejších beskydských horalů. Jedná se především o mýty spojené s křesťanstvím a antropomorfizovaným přírodním děním. Aby mohly být mytické představy zachyceny, a zároveň se naplnilo úsilí o zobrazení realistické, byly použity paralely světa duchovního a přírodního se světem lidským. ²⁹ Oživují tak například některé přírodní útvary, jež se v příběhu stávají důležitými aktéry, a dokonce rozhodují o osudu baladického hrdiny.

3.1.2 Příroda

Popis a ztvárnění přírody tvoří v románu základ veškeré obraznosti. ³⁰ S přírodou a jejími proměnami v rámci biologického cyklu jsou spjaty postavy, jejichž život se odehrává paralelně s tím přírodním. Asi nejvíce je toto sepětí patrné v části příběhu, ve které je smrt Jana z polany líčena společně se smrtí stromu, jejž pokácel. Jedná se o zápas mezi člověkem a personifikovanou přírodou, ve kterém oba podléhají.

Těžkému buku, který ho zasáhl, se nechtělo umírat. Devaterým kořenem pevně přisát k půdě, devaterou větví se sukovitým loktem se zděšen a zsinalý vzpínal k nebi nad lesem.

28

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. s. 83.

29

MRAVCOVÁ, M. Baladická próza. In: HODROVÁ, D. (ed.). Poetika české meziválečné literatury.

s. 249.

30

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily

Kmen ztuhl v kámen před zubem pily. Trhlina řezu se šíří zoufalým šklebem, široká a bolestiplná, šílený a pomstychtivý jícen. Smrtelný výkřik stromu zapraská, devatero paží mávne širokým obloukem agonie.

V křeči zachytí a drtí dřevorubce.

Na povrch pařezu, nerovného a vroubenému bílými třískami na straně pádu, řine devatero přeťatých tepen poslední zpěněnou šťávu. A jak nesou zabitého kolem, skane tam i tmavá krůpěj krve. ³¹

K buku jako živé bytosti se pak ještě obrací vypravěč, který naznačuje, jaké by to bylo, kdyby Jana nezabil.

Kdybys byl, buku, povolněji umíral, mohla Františka některou sobotu křehce kráčet pod bílou plenou, celou zahrádku kvítí za kordulkou na ňadrech, zelený věnec na černých vlasech.

Hory by se rozléhaly střelbou a výskotem, potoky by zrcadlily řadu bleděmodrých a pestře květovaných zástěr a na silnici ke kostelu by šancovali výrostci s obličeji začerněnými sazemi.

Kdyby ses, buku, byl mírně a v pokoře pomalu složil k zemi, mohl Jan z polany vykračovat a nésti vlasatou hlavu jako pyšný kůň prostřed mládenců a zpívat z hloubi rozklenutých prsou na kopce a lesy:

Jidú chlapeci, jidú dolínem, vedú si děvče pod rozmarýnem. ³²

Antropomorfizace a personifikování přírodního dění jsou velice časté a je na nich založen lyrismus, výše zmíněný v souvislosti s kompozicí. Zde působil jako důležitý nástroj pro navození atmosféry úvodní a závěrečné části románu, stejnou funkci má však v celém díle. Lyrično utváří samotný smysl a poslání románu. ³³

Pak leží a naslouchá noci. Potok ubíhá plným korytem a stříbrnými perlíky zvoní do kovadlin balvanů. Les duje potichu do zastřených trub o hlubokých hlasech a jeho dech voní podhoubími a mechy. ³⁴

31

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 21.

32

Tamtéž, s. 22.

33

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 110.

34

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 30.

Voda ubíhá přes kaménky a povídá jako útěšný, povzbudivý, kmotrovský hlásek. ³⁵

Starý a moudrý měsíc přeplul střechu s vševědoucím úsměvem a odvedl s sebou všetečné hvězdy. Noc míjí bez hlesu. ³⁶

Hora se zachvívá svým zářením a ovzduší čeká v úzkosti rozkoše na výbuch, kterému záření předchází. Ach už, už praská vrcholek, už se jím přelila první vlna bledého stříbra. ³⁷

Popis přírodních scenérií v klíčových okamžicích jednání či prožívání hlavní hrdinky pomáhá utvářet atmosféru, velice často pochmurnou, napjatou, baladickou.

Noc odsouzenců se snáší kolem ní. Velicí švábi vylézají z mechu mezi trámovým, mlaskají a šustí dlouhýma nohama kolem otepi. ³⁸

V přibývající záplavě zaduní střecha, okap se naplní a zabublá, do bečky vběhne s rachotem první příval. A zároveň, s pravidelností, která ničí nervy, pleská těžká kapka na dřevěný záklop nad ohništěm v komíně. Plesk! A venku okap: Trrrrrr. Plesk! Trrrrrr.

Plesk! Trrrrrr. Plesk! Trrrrrr, strašidelný smuteční pochod, který naléhavě vybízí vyjít ven, vyjít do nepohody, jíti za duněním bubnu, deštěm a mlhami a tmou, jíti až někam do ztracení a do nicoty. ³⁹

Už je tu podzim, okolo stavení skučí dnem i nocí vítr a plnýma rukama rozhazuje zežloutlé listí po bezbarvých, vymoklých loukách. Déšť jde za deštěm, hučí po horách jako splav, bubnuje do střechy a pleská komínem na záklop pece. ⁴⁰

35

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 32.

36

Tamtéž, s. 35.

37

Tamtéž, s. 104.

38

Tamtéž, s. 40.

39

Tamtéž, s. 73.

Díky těmto popisům je okamžik vnímán s větší dramatičností a ve své celistvosti.

Vypravěčka v nich také často působí na více čtenářových smyslů.

3.2.2 Křesťanský mýtus

S baladičností Adventu souvisí i ohlasy křesťanského mýtu, které vyplývají z charakteru regionu. ⁴¹ Nejvíce je tento mýtus patrný v symbolické rovině, kde zjišťujeme analogii s Madonou a synem zmrtvýchvstalým, s vykoupením bolestného mateřství. ⁴²

Zoufalé hledání dítěte, které ze strachu před trestem uteklo z domova, zase připomíná křížovou cestu. Tuto cestu projde hlavní hrdinka Františka během jediné adventní noci a několikrát se při ní zastavuje v místech, kde se chlapec obvykle skrýval.

Při každém takovém zastavení se jí vyjeví bolestná vzpomínka na minulost a připomene jí nespravedlnost, která byla na ní i jejím synu páchána. Matčina bolest je vystupňována až do okamžiku, kdy se bojí o jeho život. Cesta plná utrpení, při níž si Františka uvědomuje svou vinu, vrcholí vytouženým nalezením syna a vidinou růžově osvíceného Betléma, nad nímž vychází hvězda věštící příchod Spasitele.

Důležitým motivem souvisejícím s rámcující nocí, je motiv adventu. Tento motiv se také podílí na baladické atmosféře příběhu a má sjednocující funkci. Advent je dobou plnou tajemství, je určen k přípravě na oslavy Ježíše Krista. Je dobou, kdy je lidská mysl pohnuta k sebezpytování a kajícnosti. ⁴³ A k sebezpytování došla během své cesty i Františka.

Ach, kdyby jen vždycky bylo možno číst v lidském srdci. Kdyby jen si člověk uložil tu práci, jakou si uložila dnes, kdyby jen chtěl sám sebe zpytovat a rozpoznat svá provinění, kterých se bezděky dopustil. ⁴⁴

O adventu se jednou zmíní sama Františka, která v té chvíli zároveň žádá Boha o pomoc, v závěru románu je pak jeho konec, související se smrtí Rozíny a Jury a zároveň symbolizující příchod lepších časů, oznámen vypravěčem.

41

MRAVCOVÁ, M. Baladická próza. In: HODROVÁ, D. (ed.) Poetika české meziválečné literatury.

s. 252.

42

Tamtéž, s. 252.

43

Tamtéž, s. 252.

44

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 206.

3.3 Baladické ztvárnění hlavních postav

Baladické aktualizace se projevují také v autorčině záměru přiblížit se reálnému stavu vědomí hlavní hrdinky Františky. Hlavní postavy jsou popisovány právě tak, jak je vidí ona. Ačkoliv zjednodušení Františčiných trýznitelů Jury a Rozíny dobová kritika vytýkala, je pochopitelné, že se pro hrdinku, která se často pohybuje na hranici příčetnosti, proměňují v jednoznačné síly zla a přízraky. ⁴⁵ Pro baladu je navíc příznačné, že v ní zpravidla nenajdeme složitější psychologické typy procházející proměnou a navíc v ní bývá zřetelné rozložení dobra a zla. ⁴⁶

Nejvýraznějším projevem tohoto subjektivního hlediska hlavní hrdinky jsou někdy až démonické charakteristiky postav spadajících do oblasti zla – sobecké děvečky Rozíny a k závěru románu i pokryteckého gazdy Jury Podešvy.

Rozína je už od prvního setkání s Františkou popisována jako něco děsivého, zlého, jako přízrak, který Františku nenechá chvíli na pokoji. Vyjevené oči, planoucí pohled hada, ryšavé vlasy, hadí tlamička a podobně, to vše utváří její postavu jako ryze zápornou a zlou. V románu nemá žádné dobré vlastnosti, i když se je Františka snaží objevit. Rozína je ve všem Františčiným protikladem, je mstivá, sobecká, pomstychtivá a žárlivá, všemožně se snaží Františce její pobyt co nejvíce znepříjemňovat. Je Jurovou služkou a milenkou, a ačkoliv se jí Jura neustále zastává a odmítá ji vyhnat ze statku, bojí se o své postavení, z čehož pramení její pomluvy, lži a nekončící odsuzování Františky i Metuda.

Čtenář si o ní dělá obrázek na základě jejího chování a vulgárního mluvení, jednoznačně negativní postoj si dotvoří ze zmiňovaných charakteristik.

Dveře se otevrou, vchází dlouhá a kostnatá žena ve vlňáku Škubne sebou zasažena a vyjevené oči, ze kterých zděšený úraz vysmýčil ducha i myšlenku, upírá na dvojici.

Tvář pod pihami sezelená a ústa civí otevřena. ⁴⁷

Františka vidí její ryšavé vlasy sršet a plát hořící jalovec, hořící jalovec, který plápolá v noci, zasažen božím poslem, potmě a sám. ⁴⁸

45

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily Glazarové. s. 85.

46

Tamtéž, s. 86.

47

Tamtéž, s. 70.

Popadne svou hadí tlamičku do kloubnaté pěsti. Po chvíli se prohne až do kolen a kucká a hýká zlomyslným smíchem. ⁴⁹

A naškrobená Rozína už přechází na Javorové po světnici, šustí jako šváb a vyhlíží. ⁵⁰

… v údobích, kdy doufala, že si ho získala cele a že přemůže vliv kouzelnice, dlouhé a hubené, ryšavé, špinavé a neodolatelné. ⁵¹

Druhou postavou, která v tomto románu bezpochyby náleží do oblasti zla, je gazda Jura Podešva. Na rozdíl od děvečky Rozíny, je ze začátku představován v lidštější podobě. To může souviset s Františčinou snahou o jeho pochopení a zároveň s tím, že mu v hloubi srdce byla vděčná za to, že se jí i Metuda ujal a dal jim možnost na lepší živobytí. Ačkoliv o jeho nedostatcích ví už od okamžiku, kdy poprvé přišla na jeho statek, snaží se je ze začátku co nejvíce omlouvat a chce ho mít ráda, i přesto, jaký je.

Je bolestně stísněna, až k hluchotě zmítána vírem nejasného dojetí žalu, lítosti nad sebou a soucitu s Jurou: je mužský, je sám, tak dlouho vdovcem, všechny tyto nedostatky jsou jaksi mimo něj, nemůže za ně. ⁵²

Jura ji chce za ženu, chudou s dítětem, není to důkaz, jak o ni stojí a jak dobře s ní smýšlí? … Vypadá pansky, čistě, vlídně, není nepříjemný. Zaslouží úctu a vděk za Metoda, zaslouží, aby ho měla ráda. Františka si přeje mít ho ráda a zajisté se tak stane. ⁵³

Po nějakém čase Františka z jeho špatného chování pozná, že Jura není ideálním partnerem, ale přesto se snaží na věc nahlížet z lepší stránky. Srovnává ho s jinými muži a sebe s jinými ženami, sama sobě namlouvá, že to není tak hrozné, jak by mohlo.

Což nemá Jura pražádnou dobrou vlastnost kromě těch špatných, které ji popuzují?

49

GLAZAROVÁ, J. Advent. s.. 91.

50

Tamtéž, s. 188.

51

Tamtéž, s. 210.

52

Tamtéž, s. 69.

53

Tamtéž, s. 70.

Jura nepije.

Kolik je tady chalup po horách, kde by muž nepil?

Kolik je tady žen, které neměly modřiny po celém těle a nebyly všemožně uráženy pijákem? Kolik je chalup, kde není čas od času roztloukáno nádobí? ⁵⁴

…Jura nekouří.

Není to rovněž krásná vlastnost? Nečadí dýmkou, kam se pohne. Tabák se nesype z každé kapsy a peníze nevykrouží šedavým proužkem a nerozplynou se ve vzduchu…. ⁵⁵

Vzpomíná také na časy svého mládí, kdy trpěla hmotnou nouzí. Dříve i přes vytrvalou práci neměla ani vlastní prádlo a často hladověla. Díky Jurovi byla z těchto nedostatků osvobozena a je proto nutné, aby mu odpustila jeho prohřešky, i ty vůči Metodovi.

A dnes? Díky Jurovi?

Jsi selka. Všude se těšíš vážnosti, kamkoli přijdeš. Na svatbě, na bále, víš, jak ti sluší bělostné rukávce a pod šátkem čepeček s drahou krajkou. Jura se dívá na tebe s takovým zalíbením, že ti ten pohled vhání do tváře krev. ⁵⁶

I jeho však na konci románu provází expresivní a odpudivá charakteristika. Poté, co dal ustrašené Františce najevo, že je mu osud jejího chlapce lhostejný a že by byl dokonce rád, kdyby se už nevrátil, proměnil se v jejích očích ve vraha.

Františčina mysl přetéká vidinami, zášť a křik rozsápaly její nitro.

A Jura a jeho nespolehlivé, malé černé oči.

Ty jeho nečisté, slepené vousy, mezi kterými dlouhý jazyk lape po kapkách, jazyk, který vypadá nestoudně a odporně.

Jeho prsty, ohmatávající trosky zubů, jeho pěst, podpírající hlavu při jídle a sevřená okolo lžíce, která mu trčí za uchem jako bodák.

Jeho špinavé kalhoty, nikdy zcela zapjaté.

Celé jeho tělo, pokryté tmavou srstí a nikdy docela čisté.

Jeho nohy.

54

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 206.

55

Tamtéž, s. 206.

Jeho krákoravý, věčně svárlivý a věčně dotčený hlas – ach záští, záští, nenávist! ⁵⁷

Všechno, co v sobě Františka dlouho dusila, se nyní dostalo na povrch, a Jura je připodobněn ďáblu.

3.4 Motiv viny a trestu

Román Advent je sám o sobě variantou baladického motivu viny a trestu. Provinění si v sobě nese hlavní hrdinka Františka už od doby svého nemanželského početí, za které byla ve společenství odsouzena. Když se objeví možnost očistit se a získat pro sebe, a především pro svého syna lepší budoucnost, svolí sňatek bez lásky a proviní se podruhé. Nedbá při tom výstražných znamení, která vnímá při své první návštěvě statku a jež jako by ji před životem zde chtěla varovat.

Už před vstupem do chalupy jí návštěva způsobuje bolestné pocity a ničí vysněnou představu o hezkém domově.

Žel, dvůr je plný výmolů a děr, bahnisko s utonulými kameny, které vyčnívají z bláta, s černým jezerem uprostřed a s kamenitou hrází, ledajak přihrnutou před chlévem.

Františka si hledá stezku, skáče po kamení a neodvratně přece jen sklouzne do bláta až po kolena. Dvůr je zanedbaný, zpustlý a nepořádný. Františka si to neuvědomuje myšlenkou, jen temným pocitem, který zabolí někde uvnitř. ⁵⁸

Při vstupu dovnitř jsou tyto pocity ještě umocňovány.

Františka zamíří k oknu a prohnilá podlaha se prohýbá pod jejími kroky. Je bolestně stísněna, až k hluchotě zmítána vírem nejasného zklamání, nejasného dojetí, žalu, lístosti nad sebou a soucitu s Jurou: je mužský, je sám, tak dlouho vdovcem, všechny tyto nedostatky jsou jaksi mimo něj, nemůže za ně. ⁵⁹

Setkává se zde s Rozínou, která ji poprvé vyděsí. Poprvé ucítí tíži její přítomnosti.

Rozína ji pak později pronásleduje až do vsi a vystrašená Františka se jí snaží utéci, avšak stává se obětí jejích urážek, jež jí budou později neustále doprovázet.

57

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 216.

58

Tamtéž, s. 68.

59

Tamtéž, s. 69.

Františka vzplane v studu a podivném poplachu a znovu se odváží pohledu na přízrak ve dveřích. Setká se s planoucím pohledem hada, břitkým a záštiplným, s čišící nenávistí, která ji protne a přibije na místě. ⁶⁰

Františku svírá strach – co chce ode mne, pro běží za mnou, ach nedám se jí chytit.

Klouže po svazích a zaráží se na kamenech a kořenech. Potácí se lesem dolů od kmene ke kmeni. Rozíně se nedaří jinak, ale už je na doslech.

„Ty nehaňbo, byla si na budačce, co, zavitko, máš málo na jednom mamlasovi, styď sa!“ ⁶¹

Za další výstražné znamení by mohlo být pokládáno i Jurovo přemlouvání připomínající ďáblovo našeptávání, nebo déšť, který vyhrává „strašidelný smuteční pochod“. ⁶²

Františka se i přesto všechno nechala vtáhnout do života na Jurově statku a přistoupila na těžkou dřinu, urážky a příkoří páchané na ní i na jejím synu Metudovi.

Léta strávená na Javorové znamenaly odcizování se matky dítěti. Františka vydala všanc jeho duši i mateřskou lásku a provinila se proti nejpřirozenějšímu lidskému zákonu, za což ji však stihl trest. ⁶³

Trest pro Františku se zdá být neúměrně vysoký – na nějakou dobu ztratí své milované dítě a je vystavena velikému utrpení. Během jeho hledání probíhajícího za mrazivé noci si promítá dvanáct minulých let, připomíná si události, ve kterých byl Metud vystaven nespravedlnostem a jimž mohla zabránit. Postupně si je však své viny vědoma a dochází k sebezpytování.

Právě v okamžiku, kdy si uvědomí, že Metod je pro ni stále to nejdůležitější a že se proti němu provinila, nahmatá jeho tělo v seníku a její trest je tak ukončen. V tu chvíli vezme osud do svých rukou a účtuje s vidinou Jury a Rozíny, kterou má před sebou, a zároveň s nimi samotnými. Vrhne proti nim lucernu a s Metudem v náruči utíká. Sama tak viníky potrestala a naplnila spravedlnost. Hrůznost tohoto trestu, při kterém oba

60

GLAZAROVÁ, J. Advent. s. 71.

61

Tamtéž, s. 75.

62

MRAVCOVÁ, Marie. Umělecké dokumenty a romány: Zrod a tvar čtyř prozaických děl Jarmily

Glazarové. s. 88.

trýznitelé uhoří, koresponduje s hrůzností trestu v baladě lidové a klasické. ⁶⁴ Tento, pro Juru a Rozínu tragický konec, však ponechává naději nového a šťastného života pro Františku a Metoda.

64

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 110.

4. Synáček od Jaroslava Havlíčka

Novela Synáček, poprvé vydaná roku 1942, byla autorem doplněna o letopočet 1932–1941. V tomto desetiletí, ve kterém novela vznikala, byly vytvořeny zároveň všechny ostatní Havlíčkovy romány a několik dalších próz. Není náhoda, že k počátečnímu roku vzniku Synáčka má nejblíže vydání prózy Vyprahlé touhy (1935), a že se k druhé části časového údaje vztahuje příprava opraveného vydání tohoto románu. Existuje totiž několik souvislostí, které obě díla mají. Jedná se především o místo děje, Havlíčkovu rodnou Jilemnici, a hlavní hrdiny novely Synáček, kteří se okrajově objevují i v Petrolejových lampách.

Avšak obě díla jsou od sebe ve své podstatě velmi odlišná. Synáček je komorní novela, u níž je pozornost věnována především hlavní postavě Toníku Skálovi, a to v údobí téměř šedesáti let. Stranou zůstává společenská kritika příznačná pro Petrolejové lampy, autor se soustředí především na psychologii hlavního hrdiny. ⁶⁵ Právě s tím souvisí Havlíčkova aktualizace baladického žánru, která se stává součástí povahopisné analýzy postavy a její životní situace.

Přes analýzu lidské duše se Havlíček dostává až do iracionálních sfér lidské psychiky, ke snům a halucinacím, jež navíc v mezních okamžicích doprovázejí nadpřirozené motivy. ⁶⁶

Hlavní hrdina je často konfrontován se smrtí a je vystavován stupňovanému utrpení, což souvisí s autorovou zkušeností s předválečným světem nacházejícím se v krizovém stavu. V takovém světě je život vykořisťovaného jedince chápán jako tragický individuální úděl a autoři, včetně Jaroslava Havlíčka, ve svých dílech oživují existenciální problematiku. ⁶⁷ Jaroslav Havlíček navíc svou pozornost upřel k maloměšťáckým vrstvám, které svou nemohoucností vlastní krizi jenom prohlubují. ⁶⁸

65

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 164.

66

MRAVCOVÁ, M. Baladická próza. In: HODROVÁ, D. (ed.) Poetika české meziválečné literatury. s.

260.

67

Tamtéž, s. 239.

4.1 Kompozice díla

Kompozice této novely je sevřená, promyšlená a skládá se z pěti kapitol, z nichž každá končí smrtí. Tyto kapitoly jsou zhruba stejně dlouhé, každá vypovídá o jedné důležité fázi Synáčkova života. Smrtí navíc próza začíná i končí, smrt je motivem, který pevně spojuje všechny kapitoly novely. ⁶⁹

V próze je užita chronologická kompozice, vypravěč volí metodu stroze logickou, kdy je čtenář veden krok za krokem v časovém sledu a děj je mu postupně odkrýván, což zvyšuje jeho napětí. Vypravování je přitom zrychlováno nebo zpomalováno podle potřeb, avšak na poměrně malé ploše je představen celý Synáčkův život, téměř šedesát let.

4.2 Smrt jako hlavní téma

Asi nejvýraznější aktualizací vztahující se k žánru balady je motiv smrti, který, jak bylo naznačeno v části o kompozici, prostupuje celou prózu, a stává se dokonce hlavním tématem. Již to, že se celá novela tímto tématem otevírá, předznamenává tragický a baladicky pochmurný ráz příběhu.

Osud, který je na začátku novely zmíněn, se týká hrdinova otce. Jeho smrt má souvislost s tragédií závěrečnou, dokonce by se dalo říci, že jí předznamenává. Obě tragédie, v nichž umírá otec a syn, mají, kromě toho, že jedna příběh otevírá a druhá uzavírá, další společný rys, neboť jsou v novele popsána obě místa, kde se odehrály.

V obou případech je zmíněno i znamení kříže namalovaného zde na památku. V úvodní části se jedná o bílý kříž, v závěru se jedná o kříž černý, který je navíc posledním slovem novely.

Pod lomem bylo jedno místo – ne, nebyl to pomník, byl to jen kámen, na něm byl namalován vápnem bílý kříž. Před pěti lety to byla ještě stěna skály. Stříleli a ťukali kladívky jenom okolo, a tak jej vlastně vytesali. Nyní tu stál osaměle uprostřed udusaného prostranství mezi hromádkami štěrku, kolem něho drnčely po úzkých kolejích železné vozíky. ⁷⁰

69

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 122.

70

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 14.

O týden později přivezl cestář Metelka na kolečku čerstvě obílený milník, zbytek starého vykopal, nový zasadil do jámy a drn kolem něho řádně upěchoval. Téhož dne večer se z chalupy u potoka vyškrábal na silnici výměnkář Bláha, v ruce konévku s kolomazí a v ní roztřepenou štětku… Když si v příkopě na chvíli odpočinul, namáhavě vstal a třaslavou rukou namaloval na nový milník neumělý černý kříž. ⁷¹

Hlavní hrdina je tedy od samého začátku podřízen dědičné předurčenosti a tato osudovost je kapitolu ke kapitole gradována dalšími úmrtími. To, že se stejná tragédie může odehrát ještě jednou, je v textu navíc naznačeno přímo, a to z obav Synáčkovy babičky.

„A pozor na lom!“ Lom měl pro babičku Drábkovou význam osudu. Co se stalo jednou, mohlo se stát i po druhé. ⁷²

Jelikož každá kapitola smrtí končí, je také na začátek každé z nich vepsáno předznamenání jejího příchodu. Tím, že autor zařadil vrcholné dějové situace na začátky a konce kapitol, vyvolal pravidelný rytmus. ⁷³ Většinou se jedná o úmrtí nečekaná, překvapivá, a navíc tragická. To je patrné již na konci první kapitoly, kdy zemře babička Drábková.

Když byl Toník v druhém ročníku obchodní školy (procházeli ji oba, Xaver i on, ku podivu dobře), zemřela mu náhle jeho zdravá babička z cihelny… A ještě něco bylo v tom náhlém úmrtí: život měl předtím dva póly, jeden strohý a vše promíjející a druhý – najednou zavoněl jakousi cizotou. ⁷⁴

Ve druhé kapitole je oproti tomu smrtí hned několik – zemře Xaverova nemocná žena, jeho matka i Toníkova matka. I u smrti Xaverovy ženy Marjánky je patrné, že smrt přišla znenadání, i když předurčená špatným znamením při jejich svatbě.

Pak najednou začala paní Marjánka chřadnout, po městě se šuškalo, že má souchotiny.

Je to možné, taková statná, zdravá ženská? Bylo tomu tak. Zemřela, když šlo Markétce na čtvrtý rok. Xaver se stal vdovcem, zlé znamení při svatbě se zas jednou osvědčilo. ⁷⁵

71

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 140.

72

Tamtéž, s. 12.

73

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 121.

74

HAVLÍČEK, J. Synáček, s. 33.

Ve třetí kapitole umře Synáčkovi druhá babička. Její pohřeb se stane místem, kde se poprvé po dlouhé době Synáček setká s Xaverem a kde zároveň poprvé spatří Markétku.

Není náhodou, že právě při pohřbu se stalo něco, co má význam pro následující děj, protože vztah jednotlivých motivů je pro Havlíčkovo dílo typický. ⁷⁶ Kapitola pak navíc končí smrtí Xavera, avšak smutná událost je zastřena vyplněním jeho přání – svatbou jeho dcery Markétky a Toníka, se kterým se opět stali přáteli. Jeho umírání bylo díky slibu, který mu Synáček dal, klidné a smířené.

Za dva měsíce potom zemřel Xaver Punčochář v náruči obou, Markétky a Synáčka, zemřel tak šťasten, jak jen mohou býti umírající, když vidí své děti zaopatřeny. ⁷⁷

Čtvrtá část končí dlouho předznamenávanou smrtí Markétky. Ačkoliv to bylo pro ni i pro Synáčka těžké, byli s takovým osudem smířeni a v těchto těžkých chvílích prokazovali svou statečnost. Důležité je, že autor soustřeďuje Markétčino umírání do nitra postavy – je líčeno jako vnitřní drama, které se odehrává v Synáčkově duši. ⁷⁸ „Veliký a malý statečný člověk tu jeden před druhým hráli jedno z nejhrdinnějších dramat, jaká byla na tomto bídném světě sehrána, odmítnuvše sentimentalitu jako nevhodnou a nevkusnou. Nelkali, neztrpčovali si své poslední společné dny. Bylo nutno život opustit – Markétka se smrtí klidně počítala. Bylo nutno se s milovanou bytostí rozloučit – Synáček se choval, jako by o tom neměl ani nejmenší potuchy, a zatím v hloubi své silné a prosté duše smlouval se smrtí a jednu krátkou chvíli po druhé – a smrt se usmívala. ⁷⁹

Markétka se na svou smrt těsně před jejím příchodem pečlivě připravovala, chtěla, aby pohřeb proběhl podle jejích představ. Vše, co si přála, plnil Toník do sebemenšího detailu. Ve čtenáři je z jejích slov evokován soucit a smutek z nespravedlnosti jejího osudu, který mladé hodné dívce toužící žít, nedovolí ani poznat, jaké to je stát se matkou.

„V jedné ruce budu mít Májušku,“ zpívala tiše nemocná, „a druhou mi položíš tak, abych ji hladila po vláskách. Chci ležet jako maminky, které usnuly s dítětem v náručí.

76

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 122.

77

HAVLÍČEK, J. Synáček, s. 90.

78

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 125.

79

Tamtéž, s. 114.

A pak bych také chtěla do rakve tvou fotografii. Nebude ti vadit, když u sebe budu mít tvou fotografii?“ ⁸⁰

Její smrt je v knize předznamenána několikrát, nejvýrazněji je to patrné, když v osmnácti letech svůj smutný úděl statečně přijala. Se svou smrtí se smířila jako s věcí, které se nelze vyhnout, a celý život počítala s tím, že přijde dříve, než stihne zestárnout.

Pomalu v ní vznikala jistota, která se změnila v strašlivé smíření, v předčasnou resignaci, ale nebyla to resignace smutná a vzdychavá, nýbrž jasná a plná odhodlání.

Taková to byla jistota: „Žiji, ale nebudu žít. Kvetu, ale nevykvetu. Maminka umřela na souchotiny mladá. Budu se snažit, abych žila, pokud to jde, ale dlouho to stejně nebude. A musím hledět, aby se tím tatínek zbytečně netrápil.“ ⁸¹

Toník byl s tímto tragickým koncem smířený již v době, kdy si bral Markétku za ženu. Smrt pro něj znamená lidskou prohru s nejvyšší instancí – přírodou. Přijetí osudu, kterému nelze čelit, není chápáno jako rezignace, ale právě jako respektování přírodního zákona, podle něhož přežije jen silný. ⁸²

Poslední část novely končí již zmíněnou smrtí Toníka Skály. Zemře při automobilové havárii zaviněné rychlou jízdou, ke které je pobízen přeludem mrtvé společnice. Celá kapitola na takovýto konec čtenáře připravuje, s přeludem mrtvé se v ní setkáváme několikrát, a navíc jsou, na úkor složky dějové, zesíleny ty lyrické.

Dochází ke sblížení světa přirozeného s nadpřirozeným a snovým, příběh dostal iluzivní rozměr. Důležité je rozjímání, vzpomínání a také úvahy. Závěr je pro Synáčka svým způsobem šťastným, je pro něj spíše vysvobozením nežli trestem. Navíc je zde naznačeno, že chtěl těsně před smrtí někoho zachránit i za cenu vlastního života.

Ve smrti spatřoval možnost, jak se se svou milovanou opět setkat.

4.3 Lyrizace 4.3.1 Prostředí

Pro to, aby se čtenář vcítil do baladické atmosféry příběhu, není důležité přesné místní určení děje, ve kterém lze rozpoznat Jilemnici, ale využití lyrických prostředků,

80

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 115.

81

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 80.

jež toto místo představují. Lyrickými prostředky je líčena příroda a popisována krajina, je však nutné zmínit, že tato lyrická líčení nejsou retardačními pasážemi textu, neboť rozvíjejí epické jádro. ⁸³

Přírodní dění často ovlivňuje dění nebo koresponduje s pocity hrdinů a jejich činy či stavy. Čtenář vnímající pocity a nálady hrdinů v souvislosti s přírodními obrazy, se lehko vžije do atmosféry, většinou tesklivé a smutné, jež je doprovází.

V únoru přišlo tání, sníh mizel, mizel, ale pak se zima ještě jednou vrátila.

V předjarních plískanicích se Markétka roznemohla podruhé, v chrchlech se ukázala krev. ⁸⁴

Čas míjel, od Markétčiny smrti utekly dva měsíce, léto přicházelo do podzimu, a on ne a ne si přivyknout na to zvláštní ticho, které ho obklopovalo. Jako by potok, který tekl dole pod statkem, najednou přestal bublat, les nad lomem jako by přestal šumět, v podstřeší přestali vrkat holubi. ⁸⁵

Zbytky sněhu tály v příkopech, kukačka volala z háje, louky žloutly orsejem. Lesy dosud černé začaly rezavět, pak zelenat. Slunce zapadlo plačtivě za omytým obzorem. Synáček ve voze rozmlouval s Markétkou. ⁸⁶

Ačkoliv je v textu mnoho básnických prostředků, vypravěč se vyjadřuje úsporně, říká pouze to, co je nutné, aby navodil baladickou atmosféru, dlouhé lyrické pasáže se v próze nevyskytují.

4.3.2 Poslední kapitola novely

Právě v poslední kapitole novely, kdy dochází k vyvrcholení děje, přechází vypravěč od epického vyprávění k lyrizaci příběhu. ⁸⁷ Důležité je drama, které se

83

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 125.

84

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 78.

85

Tamtéž, s. 118.

86

Tamtéž, s. 131.

87

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 123.

odehrává v duši hlavní postavy. Svět reálný se prolíná se světem snů a představ, což je způsobeno halucinacemi, jimiž Synáček trpí. Ty jsou důsledkem nepřekonatelného žalu zaviněného smrtí jeho milované Markétky. Touto událostí ztratil jediný smysl svého života, avšak znovu ho nalezl ve chvíli, kdy začal komunikovat s její vidinou.

Od té chvíle nejezdil už Synáček v autu sám, po jeho levé straně s ním jezdil, štěbetal, tiskl se k němu Markétčin stín. Tím, že se k ní statečně přiznal, znovu se s mrtvou sblížil.

Zdánlivě neskutečné se stalo skutkem. Co bylo v jeho srdci prázdné, opět se zaplnilo.

Jak dlouho na ni čekat! Jak dlouho strádal její nepřítomností, jejím mlčením! ⁸⁸

Je důležité, že snovou linií sice novela přesáhla realistický rámec, ale iluze a neskutečnost se staly činitelem dějotvorným, spoluúčastným na přetvoření skutečnosti. ⁸⁹ Synáček si utvořil iluzi jiného světa, jenž ho brzy pohltil, ale ve kterém byl šťastný. Ačkoliv ho ostatní odsoudili, důležité je to, co prožívá on. Pro zachycení pocitů odehrávajících se uvnitř jeho duše jsou nejvhodnější právě zvolené lyrické prostředky.

V onom životě ve dvou si již zvykl na určitý způsob dorozumívání, zůstal mu z něho dojem ustavičného znění a neklidu, a toto zvučení a tento nepokoj měly svou barvu, svou hudbu a svou vůni. Barva i hudba i vůně jako by se byly nyní vrátily z druhého břehu života. ⁹⁰

Neožil jenom vůz, ožil i jeho dům, jeho ložnice, pokoj zesnulé, lůžko, zákoutí s panenkami. Kolem něho už nebylo to ponuré ticho, ale mírný hluk života, tatáž melodie jako kdysi, jenže hraná elegicky a pianissimo.

V jedné části vypravěč lyrizoval i zachycení vnější reality, ve které hráli důležitou roli nechápaví lidé.

„Synáček blázní!“

Synáček blázní. Rozneslo se to jako rozváté chmýří pampelišky, všude to zapustilo kořeny. Vítr to skuhral v komínech, větve stromů se k sobě nakláněly, svěřovaly si pochmurné tajemství, že se Synáček zbláznil. Jeho jméno začalo býlím soucitu. ⁹¹

88

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 131.

89

RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. s. 166.

90

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 131.

Tam, kde má děj rychlý spád, především na konci kapitoly, je zvolen úsporný styl a od lyrických prostředků upouští. Čtenářova pozornost je tak upřena pouze na vrcholící dramatický děj.

4.4 Tragický osud hlavní postavy

S aktualizací balady souvisí i postava hlavního hrdiny, která je sama o sobě tragická. Způsobují to především rozpory, které uvnitř ní jsou. ⁹² Na jedné straně je Synáček pracovitý a aktivní, schopný se obětovat pro druhého, na druhé straně je však odevzdaný a lhostejný ke strádání bližních. Jeho postava prochází vývojem, jenž je patrný pouze z hlavních momentů jeho života.

Nejprve spíše příživnický, líný a pasivní mládenec, starající se pouze o zábavu, se po seznámení s Markétkou změnil v pracovitého a všímavého muže, který by pro Markétčino zdraví udělal cokoliv. Jeho život se na ní však stal závislý, a po její smrti, kdy zůstal sám a zcela odloučen od kolektivu, těžko nachází smysl života.

Vypravěč vyslovuje soud nad touto neschopností jedince užitečně naplnit svůj život, avšak na pozadí jeho tragického osudu kritizuje především městský způsob života. ⁹³ Pokrytectví lidí, kteří byli dosud Synáčkovými přáteli, je velice nápadné. Jejich pomluvy a soudy by zdravě smýšlejícího jedince jistě ranily, Synáček byl však už v takové fázi, že byl dokonce rád, když si ho přestali všímat a on se mohl věnovat jenom Markétce.

Už ho nikdo nevolal, když kráčel po náměstí, nikdo se k němu nehlásil. Vyhýbali se mu, jak mohli. Sledovali ho plachými pohledy. Člověk nikdy neví, co se může stát! Cícha, Plavec a Kreibich už raději nechodili do vinárny… ⁹⁴

Hlavní Synáčkova vina spočívá v tom, že se nedokázal připojit ke společenství, k němuž by mohl patřit, a za to ho nemine trest. ⁹⁵ Svádí tak svůj boj zcela sám a podlehnutím naplňuje svůj tragický osud.

Toník Skála má jako baladický hrdina rysy související s jeho reálnými předobrazy – jedinci žijícími a strádajícími v období krize. Do postavy se nepochybně promítly

92

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 130.

93

Tamtéž, s. 130.

94

HAVLÍČEK, J. Synáček. s. 137.

95

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. s. 134.