EVROPA V ROCE 2033

EVROPA V ROCE 2033

Bakalářská práce

Studijní program: B1301 – Geografie

Studijní obor: 1301R022 – Aplikovaná geografie

Autor práce: Jiří Kostka

Vedoucí práce: RNDr. František Murgaš, Ph.D.

Liberec 2014

Na tomto místě bych chtěl poděkovat především vedoucímu bakalářské práce panu RNDr.

Františku Murgašovi Ph.D. z Technické univerzity v Liberci za ochotné vedení práce a za všechny odborné rady a připomínky. Dále bych rád poděkoval mé rodině a mé přítelkyni za podporu v průběhu studia.

Anotace

Práce se zaměřuje na Evropu, která je vymezena z hlediska jejich politických hranic.

Cílem práce je nastínit odpověď na otázku, jak bude Evropa vypadat v roce 2033, tedy za 20 let formou scénářů možného vývoje. Každá kapitola obsahuje dva scénáře možného vývoje, ve kterém jsou vysloveny premisy, jak bude Evropa vypadat o 20 let později. První kapitola se zabývá tím, co je to Evropa. Nejprve popisuje vznik slova Evropa a následně se ji snaží vymezit dle fyzicko-geografických i politických hranic. V první kapitole je rovněž popsáno jakým způsobem se v budoucnu mohou změnit její vnitřní hranice. Druhá kapitola se zabývá Evropou jako společenstvím. Popisuje probíhající změny ve společnosti, faktory a procesy, které tyto změny způsobují. Třetí kapitola se zabývá demografickými změnami, které v Evropě i dalších vyspělých zemích probíhají. Čtvrtá kapitola pojednává o Ruské federaci, o vztahu k Evropě a o globálním geopolitickém boji o moc, který tento vztah ovlivňuje.

Klíčová slova: Evropa, civilizace, budoucnost, politika Annotation

The work is focused on Europe, which is defined in terms of its political borders.

Europe is percieved as a part of the whole of western civilization. How will Europe look like in 2033? The main goal of this work is to outline an answer to this, so how will Europe look in 20 years. The first chapter deals with, what is Europe? Firstly, it describes the emergence of the word Europe, and then defines it by physical-geographical and political boundaries.

The first chapter also describes how its internal borders may change in the future. The second chapter deals with Europe as a community, it describes the changes taking place in society, factors and processes that cause these changes. The third chapter examines ongoing demographic changes in Europe and other developed countries. The fourth chapter looks at the Russian Federation, its relationship with Europe and with the global geopolitical struggle for power that influences this relationship.

Keywords: Europe, civilization, future, politics

Obsah

1 Úvod ... 10

2 Evropa jako fenomén ... 11

2.1 Historie slova Evropa ... 11

2.2 Evropa jako geografický a civilizační celek ... 11

2.4 Evropa jako matka západní civilizace ... 14

2.5 Vývoj vnitřních hranic Evropy ... 14

2.6 Země Evropy ... 16

3 Evropa jako společenství ... 20

3.2 Vliv elektroniky na společnost ... 22

3.3 Mediální svůdnost ... 23

3.4 Světokultura ... 24

3.5 Dotazníkové šetření ... 25

4.6 Scénáře možného vývoje ... 28

4 Demografie Evropy ... 29

4.1 Evropa v druhém demografickém přechodu ... 30

4.2 Prohlubující se krize světoekonomiky ... 32

4.3 Migrace v Evropě ... 32

4.4 Věkové pyramidy ... 34

4.5 Scénáře možného vývoje ... 40

5 Úpadek ekonomické moci Evropy ... 41

5.1 Hospodářská uskupení v Evropě ... 43

5.1.1 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO/EFTA). ... 44

5.1.2 Evropská unie (EU) ... 44

5.1.3 Sdružení nezávislých států (SNS) ... 44

5.2 Scénáře možného vývoje ... 46

6 Fenomén Rusko ... 47

6.1 Rusko a Evropa – přátelé či nepřátelé? ... 50

6.2 Ukrajina ... 51

6.3 Scénáře možného vývoje ... 54

7 Závěr ... 55

8 Zdroje ... 57

9 Přílohy ... 59

Seznam obrázků a tabulek

Obr. 1: Vymezení Evropy

Obr. 2: Občané třetích zemí usazení v EU-27 podle světadílu původu, 2011 Obr. 3: Věková pyramida Evropy v roce 1993

Obr 4. Věková pyramida Evropy v roce 2013 Obr. 5: Věková pyramida Evropy v roce 2033

Obr. 6: Věková pyramida Velké Britanie v roce 1993 Obr. 7: Věková pyramida Velké Britanie v roce 2013 Obr. 8: Věková pyramida Velké Britanie v roce 2033 Obr. 9: Věková pyramida Německa v roce 1993 Obr. 10: Věková pyramida Německa v roce 2013 Obr. 11: Věková pyramida Německa v roce 2033 Obr. 12: Věková pyramida Francie v roce 1993 Obr. 13: Věková pyramida Francie v roce 2013 Obr. 14: Věková pyramida Francie v roce 2033 Obr. 15: Hospodářská uskupení v Evropě (2013) Obr. 16: Rusko v 11-13 století

Obr. 17. Prezidentské volby Ukrajiny v roce 2004

Obr. 18: Volby do poslanecké sněmovny Ukrajiny v roce 2012

Tab. 1: HDP v paritě kupní síly

10

1 Úvod

Dnešní svět se může leckomu zdát chaotický, neustále slyšíme o nových vojenských konfliktech, demonstracích, náboženských a etnických problémech, o boji proti zadluženosti a o dalších nežádoucích jevech pro světovou společnost. Začátkem druhého desetiletí dvacátého století prožívají lidé v Evropě, ale i v dalších vyspělých částech světa pocit nejistoty a strach o svou budoucnost. Mnoho z nich svádí dennodenně boj se svými dluhy, které si častokrát způsobily svým vlastním chtíčem po věcech, které nepotřebují a mnohdy svůj boj prohrají, přijdou o majetek a ocitnou se na ulici. Problémy s dluhy nemají jen jednotlivci, ale i celé státy, které se potýkají s enormním zadlužením a narůstajícími rozpočtovými deficity. Tuto situaci se snaží krotit razantním šetřením, které má za následek nižší výkonnost státních orgánů a propouštění pracujících. Takový je dnešní svět, svět, který je tvrdý a k obyčejným lidem nekompromisní. Ale věci se neustále mění a tak jak je dnes, už nebude zítra a v dnešním dynamickém světě tyto změny probíhají velmi rychle. Má bakalářská práce se nezaměřuje na celý svět, ale pouze na jednu jeho část a to Evropský kontinent, který je chápán jako součást většího celku západní civilizace. Jak to bude v Evropě vypadat o dvacet let později? Jaké bude politické uspořádání Evropy? Jaké demografické změny zde proběhnou?

Jak bude vypadat evropská společnost? Jak se změní sféry vlivu Ruska a Evropské unie? Na tyto otázky se budu snažit získat odpověď v mé bakalářské práci a i když se budoucnost přesně předpovědět nedá, tak za pomoci identifikace a následné analýzy určitých jevů, procesů, fenoménů, či politických rozhodnutí se dá alespoň nastínit možný vývoj budoucích událostí. Má práce si klade za cíl identifikovat a popsat ty nejdůležitější faktory, trendy a procesy, které v budoucnu ovlivní každého Evropana, každého z nás. Práce byla zpracována ke konci března roku 2014.

Při tvorbě této práce mi byla inspirací kniha od George Friedmana „Příštích 100 let“, která vychází z analýzy současných jevů ve světě a následně se snaží předpovídat možný vývoj událostí. George Friedman je zároveň zakladatelem informační agentury Stratfor, která se zabývá právě strategickým předpovídáním událostí. Při tvorbě předpovědí má rozhodující vliv geografie a další důležité faktory, jako ekonomika, politika, které ovlivňují lidi i celé národy. Stratfor se na rozdíl od medií, která se zaměřují na „tady a teď“, snaží porozumět tomu, jaká má daná událost význam a co nastane dále. Při tvorbě strategických předpovědí je využívána geopolitika, která umožňuje umístit událost nebo akci do širšího rámce. Díky

11

geopolitice je možné určit potenciální význam události, stejně jako identifikovat spojení mezi zdánlivě odlišnými trendy. Rámec pro tvorbu předpovědí se skládá ze čtyř kroků. První z nich je monitoring, kdy zaměstnanci agentury Stratfor po celém světě sbírají volně přístupné informace, které mohou mít význam při předpovídání určité události. Po sběru dat přichází na řadu filtrování, kdy specialisté z různých vědních oborů (např. geografie, ekonomie, politologie) identifikují informace s potenciálním geopolitickým významem. Po výběru vhodných událostí přichází na řadu analýza, kdy experti vyhodnotí informaci skrze geopolitický rámec. Po těchto krocích přijde na řadu distribuce, kdy odborníci na komunikaci zveřejní zprávy a upraví vzniklé analýzy tak, aby byly dostatečně srozumitelné pro klienty.

Podobnou metodologii jsem uplatnil i v této práci, avšak přizpůsobil jsem fázi filtrování potřebám každé kapitoly.

2 Evropa jako fenomén

Co je to Evropa? Při odpovědi na tuto otázku je třeba podívat se z pohledu lidského života do velmi vzdálené historie a zjistit jak slovo Evropa vzniklo. Jméno Evropa připomíná již Hérodótos v 5. století př. n. l. jako Európé. Ve starořecké mytologii byla Európé dcerou asyrského krále, kterou Zeus odnesl na zádech přes moře na ostrov Kréta. Tento název, či jméno, přejali staří Řekové od Semitů. Zde vznikl z akkadského ereb nebo irib "večerní soumrak či západ slunce", tedy "země, kde zapadá slunce či západní země". Toto slovo bylo již nalezeno v zápisu z 2. tisíciletí př. n. l. Byl to protiklad k akkadskému asu "východ, rozbřesk", z něhož posléze vzniklo pojmenování Asie. Názvem Evropa se původně označovala jen menší část evropského kontinentu a to část balkánského poloostrova – severní Řecko, Albánie a Makedonie. Vznik tohoto názvu je tedy datován do dob již dávno minulých, kdy se rodila první významnější společenství. "Prapředek" tohoto slova tedy vznikl v období Asýrie, která se nacházela v jihozápadní Asii, v oblasti, kde je v současnosti stát Sýrie a Irák.

2.2 Evropa jako geografický a civilizační celek

Evropu geograficky není snadné definovat, jelikož nemá jasně zřejmou hranici s Asií.

Směrem na východ je konsenzuálně za její hranicí považováno pohoří Ural, které ale tvoří pouze severní část hranice a směrem na jih opět nenalezneme žádný významný fyzicko- geografický bod, který by mohl stanovit hranici a jasně oddělit tyto celky. Často se také

12

hovoří o Eurasijském kontinentu, přičemž Evropa tvoří jeho západní část. Pojem Eurasie zavedl rakouský geolog Eduard Suess v 19. století a poprvé byl zmíňen v knize "Das Antlitz der Erde". Dle tohoto široce uznávaného pohledu je zřejmé, že z geografického hlediska neexistují samostatné entity jako Evropa a Asie, ale je pouze jeden celek Eurasie, přičemž Evropa tvoří jeho západní část.

Hranice Evropy jsou definovatelné pouze z pohledu civilizačního. Sammuel Huntington v knize Střet civilizací přiřazuje Evropu do tzv. západní civilizace, do které dále patří státy Severní Ameriky, Austrálie. Do západní civilizace rovněž řadí Francouzskou Guayanu, Papuu Novou Guyneu a částečně Filipíny, protože ty jsou stále pod správou některé z dominantních západních zemí. Dle kulturních znaků tedy je možné stanovit hranice Evropy. Z civilizačního pohledu je východní hranice Evropy tam, kde začíná pravoslavná civilizace, tedy u hranic s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Na jihovýchodě Evropy již není tak snadné definovat hranici, zde vše závisí na sebeurčení obyvatelstva balkánských zemí. Dle kulturní podobnosti lze konstatovat, že tam kde začíná Turecko, již končí Evropa. Avšak Balkánský poloostrov je místo, kde dochází ke střetům třech civilizací:

západní/euroatlantické, pravoslavné a muslimské. Balkán tedy tvoří jakýsi mezicivilizační přechod, ve kterém se kultury těchto civilizací prolínají.

13

Obr. 1: Vymezení Evropy, Zdroj: vlastní zpracování

14 2.4 Evropa jako matka západní civilizace

Prvopočátky západní civilizace lze nalézt ve starověku, kdy vyrostla na troskách antické civilizace, ze které převzala především řeckou filozofii, římské právo a křesťanství.

Huntington (1993, s. 43-44) tvrdí, že: „Západní křesťanstvo se začalo vynořovat, jakožto západní civilizace v 8. a 9. století n. l., avšak svou civilizační úrovní za ostatními civilizacemi značně zaostávalo.“ Čína i islámský svět v době od 8. do 12. století a Byzance od 8. do 11.

století Evropu značně předčily svým bohatstvím, rozlohou, vojenskou silou, literárními i vědeckými úspěchy¹. V průběhu dalších století byla západní civilizace na pokraji zničení, kvůli expanzi Osmanské říše, která dobyla Balkán a stala se tak přímou hrozbou pro zbytek Evropy. Evropu tedy lze považovat za matku západní civilizace, protože zde začal vzestup v současnosti nejmocnější civilizace na světě. Nejmocnější civilizací se postupně stávala v průběhu pěti posledních století díky zámořským objevům a kolonizační expanzi do obou Amerik byla schopna nabýt takové moci, jakou má dnes.

2.5 Vývoj vnitřních hranic Evropy

Současné uspořádání Evropy vzniklo na základně mnohaletých válek, které byly součástí celé její historie. Války, které byly v Evropě vedeny, nebyly veskrze obranného charakteru proti nájezdníkům patřícím do jiných civilizací, či kulturních rámců. Většina válek se odehrávala právě mezi samotnými Evropany v boji o moc nad Evropou. První civilizace, která si dokázala podmanit značnou část tehdejšího známého světa, byla civilizace Římská, která se začala formovat na Apeninském poloostrově v 8. století př. n. l. V průběhu dalších staletí se říše nadále rozrůstala a její ekonomická i vojenská moc rostla. V polovině 2. století n. l. za císaře Antonia Pia dosáhlo impérium vrcholu svého blahobytu, ale už za vlády Marca Aurelia (161–180) se vyskytly první závažné problémy. Germánské a sarmatské kmeny překročily řeku Dunaj a staly se pro Řím skutečnou hrozbou. Došlo i k nestabilitě státních financí, jelikož byly značné prostředky vynakládány na obranu před barbarskými kmeny.

Všechny tyto problémy umocnila vnitřní politická nestabilita a boj o moc uvnitř římské politické struktury. Římské impérium zaniká v roce 395. n. l., kdy došlo k jeho rozdělení na dvě části a to na Západořímskou říši a Východořímskou říši. Západořímská říše zanikla roku 476, kdy byl císař přinucen abdikovat germánským velitelem římské armády. O sjednocení Evropy formou dobývání se po úpadku Římské říše zasloužil Karel Veliký, který v roce 768 převzal vládu ve francké říši. V následujících letech 772-804 významně rozšířil franské území

1 Viz. Toyenbee, Study of History, VIII, 347-348

15

až k řece Ebro a založil měnu – španělskou marku. V roce 805 zaútočil i na území Čech, avšak neuspěl a spokojil se pouze s placením tributu. V roce 812 byl uznán císařem Franské říše a ta se tak stala protiváhou říše Byzantské. Říši rozdělil na několik hrabství, která byla podřízena císaři, avšak sama se spravovala. Po Karlově smrti, se Franská říše rozdělila na 3 části: střední, Západofranskou, a Východofranskou říši. Následně z těchto říší vznikla na východě Svatá říše Římská a na západě Francie. Důležitým milníkem v tvorbě moderních hranic v Evropě bylo období po první porážce Napoleona, kdy se vítězní panovníci sešli ve Vídni na tzv. Vídeňský kongres. Kongres trval od června roku 1814 do října roku 1815, protože byl přerušen Napoleonovým sto denním návratem k moci. Na kongresu došlo k významnému dělení Evropy zejména mezi vítězné mocnosti Rakousko, Rusko a Prusko. Také zde došlo k povýšení řady území spravovaných šlechtici podle toho, jak se zasloužili o poražení Napoleona. Dánské království, které Napoleona podporovalo, naopak bylo potrestáno tím, že přišlo o území Norska, které tak přešlo v personální unii se švédským panovníkem. Vítězné mocnosti navíc uzavřely tzv. Svaté spojenectví, které se mělo zasadit o dodržování kvietizmu v zájmu zachování míru v Evropě. Jakýkoliv náznak vzpoury tedy byl rychle potlačen silou. Tento systém represe a toto spojenectví vydrželo až do začátku Krymské války, která trvala od roku 1853, kdy si Rusko chtělo podrobit území pod správou Osmanské říše. Válka skončila v roce 1855, kdy evropské mocnosti donutily Rusko kapitulovat. Další významný konflikt začal v roce 1914 a je označován jako první světová válka. Vznikl stejně jako předešlý tím, že tentokrát Rakousko-Uhersko chtělo rozšířit své území o území Srbska. Ostatní evropské mocnosti a Osmanská říše tedy nemohly jen nečinně přihlížet této expanzi a proto vstoupily do války buď na straně mocností Dohody nebo na straně Ústředních mocností. Válka skončila v roce 1918 vítězstvím mocností dohody a opět došlo k novému dělení Evropy. Rakousko-Uhersko jako takové zaniklo, z jeho území vznikly nové státy a některé jeho části byly připojeny k již existujícím zemím. Tato válka se stala porážkou i pro Osmanskou říši, která bojovala na straně Ústředních mocností a v roce 1922, tedy 4 roky po podepsání mírové dohody, zanikla. Ztráty na životech za první světové války přesáhly 10 milionů. Po skončení první světové války a hrůznostech, které se během ní děly, by téměř nikoho nenapadlo, že zanedlouho vyvstane nový konflikt světového měřítka a s mnohem horšími dopady. Tato válka byla důsledkem Versailské smlouvy, která byla uzavřena po konci 1. světové války. Smlouva byla neúnosná pro poražené Německo, které bylo nuceno přijmout plnou odpovědnost za vznik války a přivedlo ho až na samotný pokraj rozpadu. Z těchto důvodů začalo nejprve tajné zbrojení a poté nenadálý útok na Polsko v roce

16

1939. Tento rok je považován za začátek dosud nejničivějšího konfliktu v Evropě. Opět proti sobě stály dvě uskupení, a to Spojenci v čele s Velkou Británií a Osa v čele s Německem.

Expanze Německa byla značná a brzy si podrobilo celou Evropu (vyjma Velké Británie).

Zlom ve válce nastal až při expanzi do Ruska, kde byla německá armáda drtivě poražena a zatlačena v podstatě až zpátky do Německa. Ke zvratu ve vývoji války také výrazně přispělo zapojení USA do tohoto konfliktu na straně Dohody. Po ukončení války v roce 1945 proběhla Jaltská konference, kde se rozhodovalo o dalším osudu Evropy. Celkový počet ztrát na životech v této válce včetně války v Pacifiku čítá mnoho desítek milionů mrtvých. Došlo k rozdělení Evropy de facto na dvě části. Na demokratický blok pod správou USA a na blok komunistický pod správou SSSR. Tento krok byl počátkem dalšího konfliktu, který se označuje jako Studená válka. Za počátek této války lze označit období po rozdělení Evropy, kdy vznikl tzv. bipolární svět. Krvavou podobu v Evropě (oproti jiným částem světa) naštěstí neměl, avšak zde docházelo k mohutnému zbrojení, zejména co se zbraní hromadného ničení týče. Uplatňovala se politika zadržování a válka byla vedena spíše psychologicky. V této době došlo k obrovskému rozmachu špionážních služeb a k vývoji nových zbraní. Závodění těchto dvou mocností se neodehrávalo pouze na Zemi, ale bylo přeneseno i do vesmíru. Jako konec této války lze označit rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Po této události opět vznikly nové, či staronové státy a také samostatné Rusko. Od té doby také došlo k územním změnám a to zejména v Československu, které se rozdělilo na Českou a Slovenskou republiku. Změna nastala i u Jugoslávie, která vznikla dělením Evropy po první světové válce. Zde však změny hranic proběhly krvavou cestou a stále zde dochází ke konfliktům mezi některými nově vzniklými státy i uvnitř nich. Dá se předpokládat, že hranice zde zdaleka nejsou definitivně určeny.

2.6 Země Evropy

To, co bylo výše popsáno, jako vývoj hranic uvnitř Evropy, jasně odkazuje na fakt, že dnešní uspořádání hranic nezůstane a možná ani nemůže z historického hlediska zůstat v takovéto podobě. „Evropa je stále v procesu reorganizace po ztrátě své říše a po dvou zničujících válkách“ (Friedman, 2010, s. 102). Co má vliv na tvorbu hranic uvnitř Evropy?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, ale zcela určitě na ní mají vliv kulturní, ideové, náboženské a jiné rozdíly uvnitř společnosti v tom, či onom evropském státě. Všechny potenciální rozdíly nemusí být naplněny proto, aby došlo k tomu, že určitá část území bude chtít od svého mateřského státu získat větší míru autonomie, či získat úplnou nezávislost.

17

Jeden z důvodů může být čistě ekonomický, např. Katalánsko je oproti ostatním regionům velmi bohaté a protestuje proti tomu, že velmi doplácí na ostatní méně vyspělé regiony. Další důvod k takovému jednání může být i neefektivnost centrální vlády, která neplní svou funkci tak, jak se od ní očekává. To je dalším z důvodů, proč se chce od Španělska Katalánsko oddělit. Lidé mimo jiné touží mít větší kontakt s těmi, kteří rozhodují o jejich budoucnosti a v případě, že politik nebude plnit své povinnosti tak, jak slíbil, jej mohli snadno odvolat. Lidé chtějí mít politiky blíže u sebe a nejlépe je potkávat na ulici, v hospodě, na sportovištích apod.

Katalánci jsou nespokojeni se svou centrální vládou a udělají vše proto, aby získali samostatnost. Velkou důvěru vkládají do své regionální vlády v čele s Arturem Masem, který velmi aktivně hájí zájmy Katalánců. Tento proces v katalánské společnosti podtrhují také jazykové rozdíly, které by se daly přirovnat k jazykovým rozdílům mezi Čechy a Slováky.

Sice se většinou dorozumí bez větších problémů, ale jsou zde i výrazné jazykové odlišnosti.

Katalánsko bude rozhodovat o své budoucnosti v referendu v listopadu roku 2014 a je dle nálad ve zdejší společnosti jasné, že většina obyvatel bude pro odtržení. Katalánsko není jediný španělský region, který touží po samostatnosti. V Baskicku jsou také silné tendence k získání nezávislosti, avšak tento region není tak ekonomicky výkonný, aby se v případě nezávislosti byl schopen o sebe postarat. Navíc je území Basků rozděleno mezi dva státy – Španělsko a Francii. Proto se zde zatím o referendu oficiálně nemluví. Referendum, které bude předcházet tomu Katalánskému, bude uspořádáno ve Skotsku, kde se lidé budou moci vyslovit pro získání nezávislosti na Velké Británii. Historické souvislosti vzbuzují dojem, že Skotsko by se mělo stát nezávislé na Británii, vzhledem k tomu, že v minulosti pro tuto ideu mnoho Skotů položilo život. Avšak dnes v moderní době je situace zcela odlišná. Dnes Skoti nejsou utlačovaným národem, alespoň ne v takové míře, v jaké se to dělo v minulosti. Dnes mají značnou míru autonomie a obyvatelé žijí mnohdy kvalitnější život než je tomu v jiných evropských státech. Proto zde bude pravděpodobnost kladného výsledku referenda podstatně nižší než v případě Katalánska. Severní Irsko by mělo být z geografického pohledu jasně pod správou Irska, avšak zde je geografický pohled příliš krátkozraký. Severní Irsko bylo v minulých stoletích pod silným tlakem Británie a v 16. století do této oblasti začali ve velkém proudit imigranti z Anglie a de facto tuto severní část kolonizovali. Dnes je tedy i přes veškeré protesty Irska Severní Irsko pod správou Velké Británie, protože majoritní podíl v obyvatelstvu mají právě Britové. Odstředivé síly fungují i v dalších evropských zemích.

Obyvatelstvo Belgie je jazykově a kulturně rozděleno na dvě části a troufám si říci, že tajným přáním obyvatelstva je rozdělit se. Frankofonní Valoni by se rádi připojili k Francii, a

18

holandsky mluvící Vlámové k Nizozemsku. Nalezneme zde i menší skupinu německy hovořících obyvatel, zejména na východě při hranicích s Německem. Ti by se tedy určitě připojili k Severnímu Porýní - Vestfálsku. Bohužel rozdělení Belgie by bylo značně problematické zejména kvůli hlavnímu městu, kde jsou hojně zastoupeni Vlámové i Valoni a je zde několik parlamentů. Dále zde má sídlo NATO a některé instituce evropské unie.

Korsika je problematické území pod správou Francie. Zdejší obyvatelstvo nemá moc společného s obyvatelstvem ve Francii, protože díky tomu, že se nalézá na periférii, tak se vyvíjelo téměř nezávisle na Francii. Korsičtina je jazyk, který byl Francií dlouhá léta zakázán, ale po jeho oficiálním povolení se začal vyučovat na středních i vysokých školách jako další jazyk. Oficiálním jazykem je tedy stále francouzština, ale hojně se zde mluví právě korsicky a také italsky. Korsický jazyk odkazuje na Itálii, protože se značně podobá Toskánkému nářečí.

Dá se předpokládat, že právě vzdálenost od Francie (180km) je hlavním důvodem, proč se zde uchytila jazyková mutace pocházející z Itálie (80km). Korsika je v podstatě autonomní oblastí Francie a v posledních letech se zdá, že se zde separatistické nálady uklidnily. Dalším známým místem, kde hrozí oddělení regionů, je Itálie. Zejména severní regiony Itálie nejsou spokojeny se svou správou z Říma a sílí v nich touha po získání nezávislosti. Tato touha je jako v případě Katalánska motivována jak ekonomickými důvody, tak kulturními. Uvažuje se o oddělení Jižního Tyroloska od Itálie, kde je převážně německy mluvící obyvatelstvo a o získání větší míry autonomie v oblasti Veneta. Jižní Tyrolsko by se chtělo připojit k Rakousku, protože je to pozůstatek Rakousko-Uherské říše a při poválečném dělení bylo toto území přiděleno Itálii. Ukrajina je posledním místem, kde dochází a zcela určitě ještě dojde ke změnám. (viz. kapitola 6.2)

Války, které dávaly podobu Evropě z hlediska politických hranic v průběhu minulých staletí, mají podstatný vliv na současné sílení decentralizačních tendencí regionů v určitých státech. Vítězné mocnosti, které si v průběhu staletí dělily Evropu, nebraly příliš v potaz sociologický rozměr svých rozhodnutí. Stačil jim pouze rozměr geografický – geopolitický.

Tímto postupem při rozdělování území poražených položily základ pro problémy, které vyvstaly v dnešní post-moderní době v souvislosti s vyzdvihováním hodnot jako demokracie, lidská práva, svoboda člověka, právo na sebeurčení apod. Díky této nové ideologii budou tyto tendence stále silnější a smutné je, že i v dnešní době mohou přerůst ve válečný konflikt, protože jak už to v naší historii bývá, je to bohužel stále ten hlavní způsob, kterým je lidstvo schopno řešit spory.

19 2.7 Scénáře možného vývoje

Optimistický scénář

K dalším územním změnám v Evropě a ke vzniku či zvětšení území některých států zcela určitě dojde. Hranice nejsou pevné a historie nás učí, že se velmi často za hrůzných okolností mohou měnit. Tento scénář počítá s tím, že se vše podaří vyřešit s chladnou hlavou a diplomatickou cestou. Zejména západní společnost, by se už mohla poučit, že války nejsou řešením a v konečném důsledku mají negativní vliv i na toho, kdo je vyvolal. V Evropě dojde k územním změnám v nadcházejících letech v Katalánsku, a jakmile se to stane, posílí to i další evropské regiony, které budou chtít rozhodovat o své budoucnosti samy za sebe.

Vznikne Evropa regionů, která bude zaštiťována vyšším politickým subjektem, který bude koordinovat a hájit jejich zájmy na poli globalizovaného světa. Pravděpodobně to nebude ten samý subjekt, jako dnes, ale zcela nový, který se bude chtít vyvarovat minulým chybám a převezme si jen to dobré.

Pesimistický scénář

Tendence k územním změnám, stejně jako v optimistickém scénáři, budou mezi obyvateli některých regionů sílit. Katalánsko se v referendu vysloví pro nezávislost, avšak jejich vůle nebude centrální vládou v nadcházejících letech splněna. Tento stav posílí extremistické skupiny, které budou upozorňovat na nutnost plnění svých práv zoufalou, násilnou formou. Další regiony, které se vysloví pro nezávislost po vzoru Španělska, budou také centrálními vládami ignorovány a získání nezávislosti jim bude odpíráno. A tak, stejně jako ve Španělsku, bude narůstat extremismus spojený s upíráním těch hodnot, na kterých naše západní společnost v moderní době vyrostla a všude ve světě je proklamovala jako ty pravé, univerzální. Nárůst nepokojů a separatistických nálad ve společnostech různě po Evropě bude mít za následek její oslabení, a to bude příležitost pro nové světové mocnosti, které v současnosti výrazně upevňují a nadále posilují svou moc na poli světové politiky.

Výrazně se urychlí proces, kdy Evropa přestává být světovou mocností a nastane její úpadek ve prospěch jiných světových mocností.

20

3 Evropa jako společenství

Evropa se díky vzniku Evropské unie stala multinacionálním společenstvím. Kulturní rozdíly jednotlivých členských států jsou obecně velmi malé, a proto se zdá být společné soužití a volný pohyb osob mezi členskými státy bezkonfliktní. Jako v každé společnosti i zde se najdou tací, kteří mají silně nacionalistické sklony a shledávají nežádoucím imigrantem i člověka ze sousední země, který je, až na rozdílný jazyk, prakticky stejný jako on. Není žádoucí řídit se heslem: v čem jsme jiní, namísto hesla v čem jsme stejní. Na poli globálního boje o moc je důležitá jednota a v Evropě to platí dvojnásob. Evropská unie se snaží sdružovat národy, které jsou na evropském kontinentu do jednoho celku, avšak obyvatelstvo jednotlivých států jí nepřijalo za svou. O tomto faktu svědčí i účast obyvatel na volbách do evropského parlamentu, která neustále klesá². U lidí napříč Evropou stále sílí názor, že Evropská unie v takovéto podobě není to pravé, a že dostatečně nehájí zájmy občanů v jednotlivých státech. Mnozí kritizují i její vystupování na poli mezinárodní politiky, které vzbuzuje mnohdy úžas v negativním slova smyslu. Vznik a rozšíření EU se ovšem zasadilo o to, že v Evropě již téměř 70 let nevznikl žádný vojenský konflikt rozměrů světové války, avšak regionálnímu konfliktu na Balkáně zabránit nedokázala.

3.1 Hodnoty evropského společenství

Vznik hodnot evropského společenství popisuje Immanuel Wallerstein v knize Evropský univerzalismus. Jak již bylo psáno v předchozí kapitole, historie Evropy byla do značné míry spojena s válkami a s expanzí do celého světa a zejména do obou Amerik.

Expanze do Amerik byla prováděna za použití hrubé sily, která měla za následek smrt většiny původních obyvatel. V této době byla poprvé vedena diskuze, zdali je morálně správné takovýmto způsobem intervenovat na území obývané jinou civilizací (Indiány). Diskuze byla vedena mezi zastáncem indiánského obyvatelstva Las Casasem a Sepulvedou, který obhajoval způsob, jakým byla Amerika kolonizována. Sepulveda, v této diskuzi např. argumentoval, že Indiáni jsou "barbaři, omezení, negramotní, nevzdělaní, zvířata neschopná naučit se ničemu, kromě mechanických dovedností, plná neřestí, krutá a takového druhu, že je žádoucí, aby byla

2 http://www.europarl.europa.eu

21

ovládána jinými"³. Tyto argumenty svědčily o tom, že Evropané považovali sebe sama za natolik vyspělou civilizaci, že mohli rozhodovat o osudu druhých a vštěpovat jim co je správné, ať už se to týkalo zvyků, či víry. Las Casas nejprve upozornil na rozmanité a značně volné způsoby, jakými se používal výraz barbarský a poté argumentoval, že „pokud se za barbara označuje člověk proto, že se divoce chová, pak najdeme takové lidi ve všech částech světa a jestliže je někdo považován za barbara proto, že nemá psaný jazyk, pak lze tento jazyk napsat a když to uděláme, tak zjistíme, že je stejně racionální jako kterýkoli jiný jazyk.“⁴ Las Casas tedy obratně argumentoval proti Sepulvedovi, avšak kvůli touze po bohatství, které bylo snadno k mání v Amerikách byla jeho snaha něco zvrátit marná. Tyto debaty poté daly základ evropským univerzálním hodnotám, které mají ospravedlnit dominanci Evropy a Západu jako celku různě po světě. Wallerstein (2008, s. 10) tvrdí: „Pojmy lidských práv a demokracie, nadřazenost západní civilizace plynoucí z toho, že je založena na univerzálních hodnotách a pravdách, nevyhnutelnost podřízení se „trhu“ - to vše je nám nabízeno jako samozřejmost. Tyto ideje ale vůbec nejsou samozřejmé. Jsou to komplexní ideje, které je třeba pečlivě analyzovat a zbavit je škodlivých a nepodstatných parametrů, aby mohly být střízlivě zhodnoceny a dány do služeb každého, nikoli jen hrstky lidí“. Evropa je tedy stále součástí světa, který trvá na své nadřazenosti a na tom, že to, co dělá, je správné a tedy má právo šířit své univerzální hodnoty, kdekoliv je to třeba. I nedávná historie nás učí, kde všude byly tyto hodnoty šířeny, jakým způsobem a jakých výsledků se v tom či onom regionu dosáhlo. Evropa jako společenství tedy není tím, čím by měla být a je třeba pracovat na změnách, které by ji byly schopné přeměnit k lepšímu. To, co euroatlantické civilizaci chybí, je absence respektu k jiným civilizacím. To, co nám z našeho pohledu může přijít jako nesprávné či zvrácené, je součástí kultury té či oné civilizace již po tisíce let a tudíž dle jejich pohledu je to normální a správné. Když bude vyvíjen nátlak na tyto společnosti opodstatněný pouze tím, že něco označíme za nesprávné a zvrácené, si ničím nepomůžeme, naopak si znepřátelíme někoho, kdo by se díky respektu mohl stát naším obchodním partnerem, či spojencem. Pocit, že je Evropa, potažmo euroatlantická civilizace, něčím lepším, že může

3 Las Casas, Bartolomé de. [1552] 2000. Apologéa, o Declaración z defensa universal de los derechos del hombre y de los pueblos. Ed. Vidal Abril Castelló et. al. Valladolid: Junta de Castilla y León Consejería de Educación y Cultura.

4 Las Casas, Bartolomé de. [1552] 2000. Apologéa, o Declaración z defensa universal de los derechos del hombre y de los pueblos. Ed. Vidal Abril Castelló et. al. Valladolid: Junta de Castilla y León Consejería de Educación y Cultura.

22

rozhodovat o druhých, že její hodnotový rámec, je skutečně univerzální je tedy něco, od čeho se musíme co nejdříve a ve svém vlastním zájmu oprostit.

3.2 Vliv elektroniky na společnost

Každý člověk kdekoliv na světě má jiné hodnoty, jelikož je majoritně ovlivněn kulturou, která převažuje v oblasti, ve které jedinec žije. Minoritně jeho hodnoty tvoří vlastní zkušenosti, které získává v průběhu celého života. Evropská společnost doznala v dnešní post-moderní době značných změn oproti minulosti. Lipovetsky (2008, s. 7) tvrdí, že: "Nový způsob socializace a individualizace je v naprostém rozporu se způsobem socializace zavedeným v 17. a 18. století." Návyky, morálka i hodnoty se od dob minulých velmi změnily a čím dál více se začínají projevovat na společnosti jako celku. Nejvíce je těmito změnami ovlivněna mladá generace, která se kvůli přístupu k informačním technologiím výrazně mění.

V dnešní době už jedinec v podstatě vyrůstá do světa, který bourá zavedené standarty socializace, protože snadnější je se s někým seznámit z pohodlí domova přes obrazovku.

Fenomén sociálních sítí dokázal to, že za potřebou sociální interakce již nemusíme opouštět svůj domov, ale že stačí být doma a díky volně přístupným informacím na sociálních sítích můžeme být informováni o činnosti svých blízkých. Tento fenomén společensky degeneruje mladého jedince, který se měl právě onou pravou socializací (z očí do očí) začlenit do společnosti. Člověk, který je schopen komunikovat pouze za pomoci počítače, se stává v běžném životě značně plachým. Jsou dva způsoby socializace (přes počítač a osobně), které neobohatí jedince stejným způsobem. Při osobní interakci již jedinec není schován za monitorem, již nemá tolik času na reakci a je vystaven riziku faux-pas, které za monitorem prakticky nehrozilo. Dnes si už téměř nikdo z mladé generace nedovede představit život bez počítačů, internetu, smartphonů apod. U mladých lidí se v souvislosti s elektronickou komunikací objevuje nová posedlost a to, mít stálý přísun informací o svém okolí i o zcela cizích lidech. Řeč je již o výše zmíněných sociálních sítích a zejména o síti facebook. Někdy se ona posedlost stává až obsesí, když se mladý člověk musí 10x denně připojit na facebook a zjišťovat, zdali mu něco v databázi životů jeho přátel neuniklo. Obrovské nebezpečí pro mladou generaci se skrývá také v počítačových hrách. Není na škodu, když si v rámci relaxu zahrajete oblíbenou hru na počítači, avšak existují hry, u kterých musíte trávit nejlépe 24 hodin denně. Tyto hry se velmi rychle stávají návykové díky možnosti virtuální realizace sebe sama ve fantasy světě. O závislosti mladých na informačních technologiích svědčí i to, že nechápou, jak mohli lidé bez těchto vymožeností existovat. Střední generace je touto

23

světovou elektronizací také velmi zasažena, avšak dopady na ní nejsou tak destruktivní, protože masová elektronizace přišla až v průběhu jejich života. Ovšem informační technologie jsou symbolem zejména 21. století, kdy se masově rozšířily a doznaly značných vylepšení, která zcela jistě nejsou konečná. Proto mladá generace musí mít dostatek kontaktu s těmito technologiemi, jelikož ony se zdají být tím, co je bude provázet celý život. Ale nesmí jí být dovoleno přijmout tyto technologie pouze jako moderní formu socializace, zábavy a odpočinku.

Od dob masového rozšíření informačních technologií a elektroniky obecně, si na nich lidé zejména v západním světě vytvořili existenční závislost. V dnešní době je vše řízeno elektronikou, která začíná u digitálních hodinek, vede přes distribuci potravin, až po řízení světové ekonomiky. Elektronika se tedy stala nedílnou součástí každodenního života a mění zavedené způsoby socializace, mění naše zvyky i hodnoty a proměňuje společnost. Přemíra elektroniky v dnešním světě má nepochybně velmi mnoho kladů, jelikož se díky ní kvalita života ve vyspělých zemích velmi zlepšila a nastartovala novou éru prosperity. To ale neznamená, že můžeme opomíjet její stinnou stránku, zejména silnou závislost, kterou jsme si na ni vybudovali.

3.3 Mediální svůdnost

Již tedy není třeba polemizovat o tom, že v dnešním post-moderním světě, ve kterém padly všechny dosavadní zábrany, a vše je dovoleno, se velmi výrazně mění společnost i lidské chování každého z nás, v porovnání se situací před průmyslovou revolucí. Dnešní doba vede dle Lipovetskyho (2008 s. 7) k "nebývalému rozrůznění způsobů života a k neustálým výkyvům v soukromém životě, ve víře i v životních rolích." V současnosti, kdy na naši společnost číhá pokušení téměř všude, jelikož vše je snadno dostupné, všeho je relativní dostatek, se společenské smýšlení stává stále více odlišné od původního stavu. Dnes je v lidech neustále vyvolávána touha po věcech, které nepotřebují, díky neustálému přísunu informací v podobě reklam. Právě ona okázalost výrobců a jejich výrobků značně mění psychický stav lidí, na které je reklama zacílena. Nyní se už snadno může stát, že cílem jedince není založit svou rodinu a splnit tím poslání své bytosti na této zemi. Nyní se cílem může stát koupě luxusního automobilu, jímž bude moci okázale projíždět ulicemi svého města. I smysl pro zodpovědnost se v dnešní době v lidech vytrácí, jelikož počet rozvodů každým rokem stoupá a s tímto jevem neustále narůstá počet matek samoživitelek. V

24

dřívějších dobách, které nejsou až tak vzdálené, bylo něco takového prostě nemožné. Nejen, že to bylo společensky nepřijatelné, ale lidé bez rodiny nemohli existovat, jelikož rodina v těch dobách byla to, na co se člověk mohl spolehnout. Bez podpory rodiny by měl v těch dobách jedinec značné problémy s přežitím. Dnes už není problém rozvést se, opustit svou původní rodinu a hledat štěstí jinde. Podmínky pro takovýto krok jsou dnes velmi vstřícné, protože bydlení, potraviny i pracovní příležitosti jsou mnohem snáze dostupné, než tomu bylo dříve. V dobách, kdy ještě nebyla vynalezena pásová výroba, musel člověk umět rukama vyrobit něco, co jiný nedokázal, aby se uživil. Dnes, v dobách kdy pásové výrobny zaměstnávají velké procento lidí, již na člověka takové požadavky kladeny nejsou. Hlavní požadavek je, že musí být fyzicky zdravý a několik málo pohybů, které jsou potřebné pro zvládnutí své práce, se naučí velmi rychle. Společným jmenovatelem všech těchto fenoménů je individualismus, který se dle Huntingtona (1993, s. 214) stal „charakteristickým rysem Západu ve 20. století". Dnes má každý člověk svá práva a stává se naoko onou jedinečnou bytostí, bez ohledu na to, zda pochází z chudé či bohaté vrstvy. Toto je jen malý výčet vlastností dnešní společnosti, které jsou z historického hlediska spíše negativní, avšak i těchto pár příkladů dokáže nastínit způsob smýšlení v dnešní evropské společnosti. Nyní zůstává otázkou, jestli změny v hodnotách naší euroatlantické civilizaci nejsou symptomem jejího úpadku, tak jak se to velkým říším stalo v historii už mnohokrát.

3.4 Světokultura

Každý národ má svou kulturu, která obsahuje, jeho zvyky, historii, filozofii, oblečení, dětské hry a přísloví, hudbu, literaturu apod. Kultura, je tedy něco, co odlišuje Číňana od Evropana právě díky kulturním odlišnostem. Zároveň je kultura každého národa pojítkem s jeho minulostí. V dnešním globalizovaném světě se však nad těmito kulturními rámci prosazuje nová kultura, která je plodem globalizace. „Nacházíme se tedy v době, kdy se prosadila tzv. kultura třetího typu, jakási nadnárodní hyperkultura, které jsem spolu s Jeanem Serroyem přiřkl název culture monde, „světokultura“ (Lipovetsky; Juvin 2008, s. 12).

Lipovetsky tedy nazývá světokulturou něco, co se tvoří nad klasickou kulturou, která je v každé společnosti odlišná. Jak se tedy projevuje ona světokultura? Světokultura je šířena zejména ve spojení s pokrokem v oblasti informačních a komunikačních technologií, díky kterým se svět stal opravdu malým. Světokultura, nás dennodenně zaplavuje znaky a obrazy prostřednictvím mediálních prostředků a lidé ji bezmyšlenkovitě konzumují vždy, když usednou k televizi a dívají se na programy, které ze ¾ pocházejí z produkce USA, či Velké

25

Británie. Poměr filmů z produkce zejména USA dále na východ značně klesá, jelikož zde se prosazuje zejména domácí filmová scéna. Světokultura se projevuje i v módě, když se lidé oblékají dle nejnovějších trendů, které je zároveň nutí stále si na sebe kupovat něco nového, ikdyž to zrovna není nutné. Vliv světokultury dokládají i změny v našich životních stylech.

Ve společnosti narůstá individualismus, hédonismus, masový konzumerismus, narcismus, ignorance a další nežádoucí jevy. Hlavním pilířem světokultury je právě individualismus, který rozrůznoroďuje lidi uvnitř společnosti. Individualismus ve spojení se svobodou a dostupností obyčejů vlastních jiným kulturám dává za vznik novému člověku, který je vykořeněný ze svého kulturního rámce. Již dnes můžete potkat Čecha, který nosí tradiční skotský kilt, vyznává budhismus, o víkendu chodí na jógu a k večeři si velmi rád dá sushi.

Světokultura dovoluje vše a člověk se tak může stát téměř kýmkoliv. Juvin naopak kritizuje světokulturu mimo jiné i z ekonomického hlediska, když tvrdí, že: „Světokultura je jiné jméno pro onu ekonomizaci světa, která volá každou rostlinu, živočicha, kus země a dokonce i ženy a muže, kteří tu zemi obývají, aby vydali svůj užitek. V tomto ohledu je plodem skutečnosti, že jsme opustili zemi, svůj původ a trvání v čase. Kultura dnes stojí na roveň věcem, které se prodávají, protože patří mezi věci, které se počítají“ (Lipovetsky; Juvin, 2008, s. 117). Kultura se nyní stala velmi výnosnou komoditou, zejména pokud se jedná o originální díla s historickou hodnotou. Při zámořských objevech se nabylo mnoho zdánlivě bezcenných věcí, které mají hodnotu esenciální, magickou, nehmatatelnou a to zejména pro kultury, jímž byly tyto věci odcizeny. Dnes se interiéry obydlí mnohdy zdobí výtvory oněch domorodých kultur a někteří lidé jsou za ně ochotny zaplatit opravdu vysoké částky. Stále se obchoduje s obrazy, tvary, symboly, které jsou vlastní jiným kulturám. Fauna i flora se stala komoditou a může vyzdobit, či oživit domov každého z nás, pokud jsme ochotni dostatečně zaplatit. Dnes je vše na prodej.

3.5 Dotazníkové šetření

Dotazník si klade za cíl získat informace o tom, jak se globalizace a s ní spojená světokultura projevuje na lidech do 26 let v České republice. Dotazníkového šetření se po nastavení filtru

„do 26 let“ zúčastnilo celkem 124 respondentů zejména studentů vysokých škol. 64 respondentů bylo mužského pohlaví a 60 pohlaví ženského.

26

1) Věříte v boha, či něco, co přesahuje naše bytí v prostoru a čase?

Při odpovědi na tuto otázku byli respondenti rozděleni přesně na dvě poloviny. Život se v Evropě a dalších vyspělých částech světa stává lehčím, a proto dochází k úpadku církví, od nichž se odvrací lidé, kteří zde mnohdy hledali úlevu od svých starostí. Pozoruhodné je, že i přes fakt, že za hlavní nástroj poznávání světa je použita věda, značná část mladých stále věří v něco esenciálního, nehmatatelného, co je součástí tohoto světa a nelze to popsat za pomoci vědy.

2) Kolik hodin týdně strávíte na počítači

V kontextu závislosti na elektronických zařízeních vyplynulo, že téměř polovina z dotazovaných tráví na počítači více než 5 hodin denně. Po masovém rozšíření se počítače staly zdrojem zábavy i prostředkem pro plnění pracovních úkolů. Jsou jakýmsi multifunkčním přístrojem, bez kterého by lidé byly schopni plnit zadané úkoly jen velmi obtížně, či vůbec.

3) Vyber oblíbený/é hudební žánr/y (vyber cizojazyčný nebo český)

Tato otázka si kladla za cíl, zjistit, zdali dotazovaní dávají přednost hudbě, které jazykově rozumějí, či dávají přednost hudbě cizojazyčné. Z výsledků vyplynulo, že první dvě místa obsadily zahraniční hudební žánry a až poté s určitým odstupem hudební žánry české.

4) Jak často navštěvujete sociální sítě

Tato otázka dle dotazníku potvrdila tvrzení o vlivu sociálních sítí na mladé v podkapitole „Nositelé hodnot“. Z dotazovaných více než 50% navštěvuje sociální sítě několikrát denně a více než 40% je navštěvuje každý den.

5) Kolik hodin denně strávíte sledováním multimediálních sdělovacích prostředků?

V kontextu s četností používání počítačů mladí lidé dle očekávání nevěnují příliš času sledování multimediálních sdělovacích prostředků (zk. MSP). 70% dotazovaných sleduje MSP méně než 10 hodin týdně, 25% dotazovaných sleduje MSP 10 – 20 hodin týdně.

Televizní programy tedy díky masovému rozšíření počítačů a internetového připojení ztrácí zejména mezi mladou generací mnoho diváků.

27 6) Jako kdo se cítíte?

Tato otázka si kladla za cíl zjistit, zdali má globalizace vliv na to, kým se cítíme být.

61% respondentů odpovědělo, že se cítí být Čechem. 14% odpovědělo, že se cítí být Evropanem. Více než 12% přiřadilo svou identitu jednomu z regionů České republiky

7) Co podle vás v dnešní době nejvíce ovlivňuje názory, hodnoty, apod. každého jednotlivce?

Respondenti označili 3 faktory, které podle nich mají největší vliv na utváření názorů apod. Člověka. Největší váhu přisazují dostupnosti internetu, následně výchově a v poslední řadě televizi. Informační technologie jsou tedy dle názoru respondentů opět tím, co má velký vliv na morální vývoj člověka. Výchova každého jedince závisí na povaze rodičů, avšak dá se předpokládat, že i ona je značně ovlivněna působením informačních technologií a MSP.

8) Jaký vliv mají počítače na duševní vývoj jedince?

Tato otázka byla položena opět v kontextu působení informačních technologií na jedince již od útlého věku. 44% respondentů si myslí, že vliv počítačů na jedince je spíše negativní, 38% si myslí, že spíše positivní. Zde se projevila určitá dávka kritického posouzení a sebereflexe vzhledem vlivu těchto prostředků na jedince, i přes to, že jsou touto generací hojně používány.

9) Znáte historii svého národa? (vývoj z „barbara“ v moderního Čecha)

Globalizace a s ní spojené šíření světokultury má za efekt vykořenění jedince ze svého kulturního rámce, čímž postupem času ztrácí kontakt se svou minulostí a se svými předky.

69% respondentů odpovědělo, že spíše jsou seznámeni s historií svého národa, 22%

odpovědělo, že s touto historií spíše nejsou seznámeni a 8% odpovědělo, že nejsou, či že je to nezajímá. Nabízí se otázka, zdali to u oněch 30% respondentů, kteří odpověděli spíše negativně, způsobeno vlivem globalizace či pouze nezájmem nebo leností takovéto informace získat.

28 10) Jaké povědomí máte o svých předcích

Tato otázka navazuje na předchozí, klade si za cíl zjistit znalost rodinné historie u respondentů. 42% respondentů má povědomí o svých předcích na úrovni prarodičů, 42% na úrovni praprarodičů a 12% na vyšší úrovni. Zde opět zůstává otázkou, zdali respondenti vůbec chtějí mít povědomí o svých předcích, protože rodiče a zejména prarodiče mohou svého rodinného příslušníka seznámit s rodinnou historií.

11) Jak hodnotíte spokojenost se svým životem od 1 do 10?

Tato otázka se zaměřila na subjektivní spokojenost s životem uvnitř globalizovaného systému. Stupněm 8 označilo spokojenost 34% respondentů, stupněm 7 označilo spokojenost 23% respondentů a stupněm 9 jen 12% respondentů. Téměř 8% respondentů přiřadilo spokojenosti se svým životem číslo menší než 5.

4.6 Scénáře možného vývoje Optimistický scénář

Již dnes začínají lidé v západní civilizaci cítit, že vše není tak jak má být, že se jejich hodnoty změnily, že žijí sobecký individualistický život, že je jejich zájmem hlavně hédonismus, který je spojen s masovým konzumerismem, a že tak to není správné. Mnozí již dnes vědí, že závislost na technice, pohodlnost moderního života ani sílící fragmentace jedinců uvnitř jednotlivých evropských kultur není ta správná cesta. V příštích dvou desetiletích se tento styl myšlení více rozšíří v povědomí Evropanů a i přes značný vliv světokultury, která tvoří jakýsi mentální mezikontinentální most zejména mezi Severní Amerikou a Evropou. Evropané se začnou vracet ke svým kulturním zvyklostem, či je budou mít silněji v povědomí jako součást své identity. Budou vědět, kde jsou jejich kořeny, kam patří a jaké hodnoty mají vyznávat.

Technologie bude v průběhu let zaznamenávat stále nové inovace, avšak lidé se budou snažit zmírnit svou závislost na nich a budou dávat přednost tradičnímu způsobu socializace, kdy jsou jedinci v osobním kontaktu. Díky snížení závislosti na technologiích budou lidé schopni lépe chránit své soukromí, protože se sníží jejich aktivita na internetu.

29 Pesimistický scénář

I přes to, že se dnes mezi lidmi objevují názory, že život, který vedou, není správný, tak obrat k lepšímu v následujících dvou desetiletích nenastane. Naopak dojde k výraznému zvýšení vlivu světokultury na evropskou společnost. Individualismus, odcizení a postupná ztráta indentity každého jedince uvnitř společnosti přispěje k vzestupu uniformní globalizované společnosti. V těchto letech se ještě více prohloubí závislost lidí v před-produktivním i produktivním věku na nových technologiích. Prodejním hitem na poli elektroniky se stanou brýle, díky kterým budou lidé moci ještě efektivněji mapovat svůj život a sdílet ho ještě důkladněji na sociálních sítích k tomu určených. Ochrana vlastního soukromí již přestane být zájmem společnosti.

4 Demografie Evropy

Vyspělá západní civilizace stojí v roce 2013 před závažným problémem, který je spojen s demografií obyvatelstva. Nejedná se pouze o stárnutí obyvatel, ale i o rasu a víru.

Evropský kontinent byl odpradávna obydlen europoidní rasou, která zde byla majoritní a ostatní rasy zde byly pouze v minimálním množství. Po skončení 2. světové války se ale věci začaly měnit a Evropa zažila postupný příliv cizinců z jiných částí světa, kteří s sebou přinášeli jinou kulturu a jiné náboženství. Právě kvůli těmto odlišnostem začaly vznikat lokální problémy, protože co je v jedné víře povoleno, může být v druhé zakázáno.

Nejzávažnější konflikty se zdají být v Evropě mezi muslimy a křesťany. Tyto konflikty mají kořeny v dávné historii, kdy se na Blízký východ podnikaly křižácké výpravy, a bylo zmasakrováno velké množství muslimů. Masakry samozřejmě prováděla i druhá strana, když dobývala města křesťanů tak obyvatelé, kteří odmítli konvertovat k islámu, byli bez milosti popraveni. V dnešní Evropě mají konflikty podobu různých zákazů a příkazů, které se nelíbí jak muslimské menšině, tak křesťanské většině. Tyto konflikty jsou patrné zejména v západní Evropě, kde je koncentrace muslimských migrantů největší.

To, co se nesmí brát na lehkou váhu je, ono již zmíněné stárnutí obyvatel a ukončení tzv. populační exploze, kterou mají vyspělé země již několik desítek let za sebou. Následně od 60. let můžeme identifikovat další demografické změny charakterizované Van de Kaaem jako druhý demografický přechod. Tomuto faktoru přikládám největší váhu, protože právě

30

tento se projeví za několik desetiletí v plné síle. Dle Eurostatu v následujících letech bude přibývat skutečně starých lidí nad 80 let a v roce 2030 jich v Evropě bude 35 milionů, což se stane problémem, jelikož v těchto letech je přirozený přírůstek v Evropě hluboko pod hranící reprodukce. Tato premisa má tedy přímou spojitost s druhým demografickým přechodem – porodnost klesá, naděje na dožití roste. Aby Evropané místo vymírání přibývali, je potřeba udržet porodnost 2,1 potomka na ženu, oproti průměru Evropy 1,38 potomka na ženu obyvatel. První demografický přechod je již ve vyspělých zemích ukončen, nyní zažíváme demografický přechod či fázi, kdy vyspělých zemích prudce klesla porodnost a velmi se snížila úmrtnost. Tyto demografické změny mohou mít negativní dopad na chod ekonomik vyspělých států, pokud se nebudou přijímat opatření, která budou počítat s takovýmto vývojem. Problém s budoucí početnou skupinou důchodců řeší každá země po svém. Ve Velké Británii běží už dlouhou řadu let důchodový systém, do kterého si během života přispívá občan, zaměstnavatel i stát. I Česká republika se inspirovala tímto modelem, avšak v mnohem méně úspěšné podobě.

Stárnutí obyvatel Evropy může v budoucnu způsobit nedostatek pracovních sil, který se bude kompenzovat migrací pracovní síly z různých částí světa. Již dnes jsme v Evropě svědky toho, že mezery na pracovním trhu chytře zaplňují legální i ilegální přistěhovalci, kteří jsou výkonnější a levnější pracovní silou než původní obyvatelé. V České republice se jedná zejména o vietnamské a ukrajinské přistěhovalce. V Německu se může jednat o příslušníky turecké národnosti, kteří z velké části dělají adekvátně placenou práci, avšak z pohledu německého občana se jeví jako podřadná.

4.1 Evropa v druhém demografickém přechodu

V současné době, se více než kdy jindy objevuje fenomén, kdy se ženy stávají prvorodičky až po 30 roku věku. Tento úkaz lze pozorovat ve všech částech vyspělého západního světa a dá se předpokládat, že v nadcházejících letech bude jeho četnost stoupat.

Důvody, které vedou ženy k tomu, že své mateřství mnohdy odloží až na takto pozdní věk, jsou různé, ale hlavní vliv na ně má dnešní doba, kterou Francis Fukuyama popsal v knize Velký rozvrat. Dnešní informační doba se velmi liší od všech dob předchozích a lidé jí přizpůsobili svůj životní styl. V dnešní době je patrné, že velmi upadají hodnoty jako manželství, věrnost, mateřství apod. ve smyslu, v jakém ho chápali naši rodiče či prarodiče. V dnešní době se tyto hodnoty stávají čím dál více rozvrácenější a tím pádem výrazně umocňují

31

důsledky druhého demografického přechodu. První důvod, který považuji za zásadní při odkládání mateřství do pozdějšího věku je starost o zabezpečení. Lidé si nyní kladou na první místo své sociální zabezpečení a snaží se zajistit jeho následnou udržitelnost, aby se cítili bezpečně. K dosáhnutí takovéto mety je potřeba velkého úsilí a podřízení svého osobního života svému zaměstnání. Proto mladé páry při zajišťování své udržitelné bezpečnosti pozapomínají na hlavní biologický účel jejich života, kterým je reprodukce. Pokud vytyčené cíle ohledně zabezpečení nenastanou ani do 30. roku věku zazvoní mnohým ženám ony

„biologické hodiny“ a touha mít potomka vzroste. Při tomto zásadním rozhodnutí vyvstanou na povrch další, převážně zdravotní problémy a rizika, která s přibývajícím věkem nabírají na četnosti. Dalším problémem v odkládání těhotenství či úplnému zamezení těhotenství je nárůst individualismu v naší západní společnosti, o kterém pojednává Guilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty. Častěji než kdy dříve se objevují tzv. singles, kteří žijí sami a z rozličných důvodů nemají zájem o vážný vztah a početí potomka. Tito lidé jsou zpravidla velmi zaměstnaní, s touhou po kariéře a dosáhnout svých vytyčených cílů se snaží za každou cenu. Mnohdy to může být i typ lenocha, či flákače, který si obstará nenáročnou práci a věnuje se naplno jen svým koníčkům, které mohou být v dnešní době i počítačové hry. Jako další problém současné doby, kdy zavedené hodnoty ztrácejí na svém půvabu a společnost

„divočí“, je ona vysoká rozvodovost a nestálost vztahů mezi mužem a ženou. V dřívějších dobách byla téměř povinnost zůstat ve svazku manželském opravdu do konce svých dnů, ale v dnešní době už nikomu nepřijde zvláštní četnost rozvodů a rozchodů v dlouhodobých vztazích. Tento fenomén velmi komplikuje možnost reprodukce, jelikož pro přivedení potomka na svět je stále nejdůležitější mít k sobě partnera, se kterým si budoucí život skutečně lze představit a hlavně uskutečnit. Pokud žena nenajde vhodného partnera a opravdu touží po potomkovi, vyvstává v dnešní době další fenomén a to matky samoživitelky, které mají ve většině případů jednoho potomka. Mnohdy jsou natolik zhrzeny svým předchozím vztahem, že nového partnera buď nehledají, či s novým partnerem v převážné části případů dalšího potomka nepočnou právě z obav z možného ukončení vztahu.

Odkládání mateřství do pozdějšího věku nemusí platit u různých etnických menšin či lidí z nejnižších sociálních vrstev v Evropě. Zde může být situace dokonce opačná, kdy se ženy stávají prvorodičkami v mladém věku a do dovršení 30-ti let mohou mít i více než dva potomky, což na zvýšení celkové natality v Evropě zatím nemá příliš velký vliv. Avšak ve střednědobém horizontu mají tato etnika potenciál výrazně převýšit počtem narozených dětí

32

původní obyvatelstvo Evropy. V dlouhodobém horizontu se mohou dokonce stát z minority majoritou.

4.2 Prohlubující se krize světoekonomiky

„Žijeme v přechodu od našeho stávajícího světosystému, kapitalistické světoekonomiky, k jinému světosystému nebo světosystémům. Nevíme, zdali to bude změna k lepšímu, nebo horšímu. Dozvíme se to, až se tam dostaneme, což může trvat následujících 50 let. Víme však, že toto přechodné období bude pro všechny, kdo v něm žijí plné obtíží“.

(Wallerstein, 2006, s. 52) Strukturální krize, ve které se nachází dnešní systém a první zcela evidentní symptom, který začal krachem velkých bank v USA, bude mít přímý negativní vliv na demografickou stavbu obyvatelstva. Hlavní pilíř kapitalismu je založen na nekonečné akumulaci a generaci kapitálu a v dnešní době se zdá, že se tento základní pilíř hroutí.

Hroucení tohoto pilíře přináší mnoho obtíží, vyspělé státy nejsou schopny dále zvyšovat své HDP a naopak jejich HDP ve většině případů stagnuje, či dokonce klesá. Proces tohoto postupného hroucení má posléze negativní účinky na obyvatele těchto států, v podobně růstu nezaměstnanosti, zvyšování daní, sociálních konfliktů, v nárůstu nacionalismu a v konečném důsledku snižování natality. Velká část obyvatel Evropy, zejména mladých absolventů, nemůže najít uplatnění na trhu práce a díky stále vysokým cenám nemovitostí nemohou dosáhnout svých cílů ohledně zabezpečení a trvalé udržitelnosti svého životního standardu.

Proto se dá očekávat, že ve stále se prohlubující krizi bude v nadcházejících letech dále klesat porodnost a dokud nenastane změna v podobě oživení či přerodu systému, budou vyhlídky stále velmi negativní. Díky existenci a hojnému používání antikoncepce se dá říci, že žádná radikální změna, která by zvýšila porodnost v nadcházejících desetiletích nenastane.

4.3 Migrace v Evropě

Na přirozený přírůstek obyvatel má samozřejmě velký vliv migrace. V posledních letech můžeme být svědky nárůstu migrantů ze zemí 3. světa, kteří se sem dostávají v rámci různých programů na integraci, či nezákonně. Nejvyšší počet migrantů, kteří nepocházejí z Evropské unie, byl k 1. lednu 2010 zjištěn v těchto zemích: v Německu (7,1 milionu osob), Španělsku (5,7 milionu), Spojeném království (4,4 milionu), Itálii (4,2 milionu) a ve Francii (3,8 milionu). V těchto pěti členských státech žilo 77,4 % všech cizích státních příslušníků žijících v EU-27. Tyto země nevedou v žebříčku počtů migrantů náhodou, je to dáno tím, že v těchto zemích je velmi vysoká životní úroveň. V grafu níže jsou uvedeny kontinenty, ze

33

kterých tito imigranti žijící na území některého ze států EU pocházejí. Největší část z výsečového grafu zabírají Evropané, kteří žijí v evropské zemi, která však není členem EU.

Následuje Afrika, Asie a převážně Jižní Amerika. V následujících letech se bude Evropa potýkat se stále sílící migrační vlnou zejména ze severní Afriky, odkud směřuje mnoho uprchlíků za lepším životem přes Středozemní moře. Imigrace z afrických zemí se značně zvýšila po intervenci Západu v Libyi. Muammar Kaddáfí v době, kdy byl u moci, značně přispíval k omezení migrace do Evropy. Po jeho svržení byla země uvržena v chaos a kontrola nad migrací byla omezena, či úplně zrušena.

Obr. 2: Občané třetích zemí usazení v EU-27 podle světadílu původu, 2011 (zdroj: Eurostat)

Příliv migrantů z mimoevropských zemí má stále větší vliv na jednotlivé kultury uvnitř Evropy. Migranty se většinou nedaří integrovat do společnosti takovým způsobem, aby přijali naše zvyky, hodnoty a běžně hovořili jazykem té či oné země. Migranti, kteří se usadí v některé z evropských zemí, se co nejdříve snaží navázat kontakty s jejich blízkou komunitou, která se již na území onoho státu vytvořila. Tyto komunity si posléze udržují své tradice, hodnoty i jazyk tím, že jsou jejich členové v těsném kontaktu. Nové generace těchto migrantů tak již vyrůstají v prostředí, které simuluje prostředí v jejich domovském státě, a tak automatiky přebírají zvyky a hodnoty, které jsou v komunitě udržovány. Dobrým příkladem je Velká Británie, která se stala domovem migrantů jak z evropských, tak z mimoevropských států. V Londýně již jsou některé okrajové části obydleny čistě imigranty např. muslimského původu, kteří si zde pomalu tvoří „stát ve státě“. Situace je podobná i u imigrantů z evropských zemí, kteří se taktéž co nejdříve začleňují do svých komunit, které již vznikly na území toho či onoho státu. Avšak u evropských migrantů to není až takovým problémem, protože kultura i hodnoty jsou mezi evropskými státy díky historickým souvislostem v mnohém velmi podobné.