Liberec 2016
Lidová píseň, tradice a jejich vyuţití ve výuce na 1. stupni základní školy
Diplomová práce
Studijní program: M7503 – Učitelství pro základní školy
Studijní obor: 7503T047 – Učitelství pro 1. stupeň základní školy Autor práce: Denisa Sturmová
Vedoucí práce: MgA. Zuzana Bubeníčková
Liberec 2016
Folk song, traditions and their use in teaching at primary school
Diploma thesis
Study programme:M7503 – Teacher training for primary and lower-secondary schools Study branch: 7503T047 – Teacher Training for Primary School pupils (aged 6-11) Author: Denisa Sturmová
Supervisor: MgA. Zuzana Bubeníčková
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladŧ, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, ţe tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloţenou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Děkuji vedoucí práce MgA. Zuzaně Bubeníčkové za inspirace, konzultace a odborné vedení.
Dále děkuji všem učitelŧm, kteří věnovali svŧj čas vyplnění dotazníku.
Děkuji Bc. Anně-Marii Rabové za korekturu textu a Bc. Tereze Krouţilové za pomoc při formátování textu k této diplomové práci.
A v neposlední řadě děkuji mé milující rodině, která mě po celou dobu mého vysokoškolského studia láskyplně podporovala.
Anotace
Diplomová práce se zabývá lidovými písněmi, tradicemi a jsou zde uvedeny praktické ukázky prací na vybrané písně. Teoretická část obsahuje informace o lidových písní a jejich dělení, dále členění lidových tradic podle roku. Praktická část se dělí na dvě části. První část obsahuje šetření vyuţití lidových písní na 1. stupni základních škol a ve druhé části diplomové práce jsou vytvořeny praktické ukázky prací na vybrané písně, které mají usnadnit nácvik nové písně.
Klíčová slova: lidová píseň, typy písní, zpěv, práce s písní, zpěvníky, lidová tvorba, zvyky a obyčeje, svátky
Annotation
The diploma thesis discusses folk songs, traditions and contains practical examples of work done on particular songs. The theoretical part contains information about the folk songs, articulation of the songs and division of the songs by the season of the year. The practical part is divided into two parts. The first part discusses the use of the folk songs in the first degree of elementary school. In the second part, I have created examples of tasks with particular songs, which ease the rehearsal of new songs.
Key words: folk song, types of songs, singing, work with song, songbooks, folk creation, traditions and customs, holiday
Obsah
ÚVOD……….. 12
1 LIDOVÁ PÍSEŇ ... 14
1.1 DĚJINY ČESKÉ LIDOVÉ PÍSNĚ ... 15
1.2 ROZDĚLENÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ ... 17
1.2.1 Nová lidová píseň ... 18
2 ZVYKY A OBYČEJE ... 19
2.1 ROZDĚLENÍ ... 20
2.1.1 Nový rok (31. prosinec a 1. leden) ... 20
2.1.2 Tři králové (6. leden) ... 22
2.1.3 Hromnice (2. únor) ... 23
2.1.4 Masopust (únor) ... 23
2.1.5 Svatý Valentýn (14. únor) ... 25
2.1.6 Svatý Řehoř (12. březen) ... 25
2.1.7 Vynášení Smrti a přinášení léta (březen) ... 26
2.1.8 Velikonoce (březen–duben) ... 27
2.1.9 Filipojakubská noc (30. duben) ... 30
2.1.10 Máj (1. květen) ... 31
2.1.11 Den matek (8. květen) ... 32
2.1.12 Letnice (květen–červen) ... 32
2.1.13 Svatojánská noc ... 34
2.1.14 Jan Křtitel (24. červen) ... 35
2.1.15 Svatý Václav (28. září) ... 35
2.1.16 Dušičky (2. listopad) ... 36
2.1.17 Svatý Martin (11. listopad) ... 37
2.1.18 Posvícení (říjen–listopad) ... 37
2.1.19 Svatá Kateřina (25. listopad) ... 38
2.1.20 Svatý Ondřej (30. listopad) ... 39
2.1.21 Advent ... 40
2.1.22 Svatá Barbora (4. prosinec) ... 40
2.1.23 Mikuláš (6. prosinec) ... 42
2.1.24 Svatá Lucie (13. prosinec) ... 42
2.1.25 Vánoce (24. prosinec–6. leden) ... 43
3 PRAKTICKÉ UKÁZKY PRÁCE S VYBRANÝMI PÍSNĚMI – část 1 ... 46
3.1 TŘÍKRÁLOVÁ – TŘI KRÁLOVÉ ... 46
3.2 JÁ JSEM MUZIKANT – JARO ... 49
3.3 CIB, CIB, CIBULENKA – JARO ... 53
3.4 PÁSLA OVEČKY – VELIKONOCE ... 55
3.5 ŠEL ZAHRADNÍK DO ZAHRADY – LÉTO ... 58
3.6 JÁ HUSÁREK MALÝ - LÉTO ... 61
3.7 MĚLA BABKA – PODZIM ... 63
3.8 KALAMAJKA – PODZIM... 65
3.9 BUDE ZIMA, BUDE MRÁZ – ZIMA ... 67
3.10 MIKULÁŠ ZTRATIL PLÁŠŤ – MIKULÁŠ ... 70
3.11 NESEM VÁM NOVINY – VÁNOCE ... 73
4 DOTAZNÍKY PRO UČITELE – část 2 ... 76
4.1 VYHODNOCENÍ ... 81
ZÁVĚR……… 82
SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŦ……… 83
Seznam obrázkŧ
Obrázek 1: Kašpar, Melichar a Baltazar ... 22
Obrázek 2: Masopustní pečivo z koblihového těsta ... 24
Obrázek 3: Vynášení Smrti ... 26
Obrázek 4: Pletení pomlázky z osmi proutkŧ ... 29
Obrázek 5: Hranice na pálení čarodějnic ... 30
Obrázek 6: Máje ... 31
Obrázek 7: Jízda králŧ ... 33
Obrázek 8: svatý Václav ... 36
Obrázek 9: Posvícenská zábava ... 38
Obrázek 10: svatá Kateřina ... 38
Obrázek 11: Barborka ... 41
Obrázek 12: Tradiční podoba Mikuláše s doprovodem ... 42
Obrázek 13: Maskované Lucky ... 42
Obrázek 14: Noty Tříkrálová ... 46
Obrázek 15: Noty Já jsem muzikant ... 49
Obrázek 16: Noty Cib, cib, cibulenka ... 53
Obrázek 17: Noty Pásla ovečky ... 55
Obrázek 18: Noty Šel zahradník do zahrady ... 58
Obrázek 19: Noty Já husárek malý ... 61
Obrázek 20: Noty Měla babka ... 63
Obrázek 21: Noty Kalamajka ... 65
Obrázek 22: Noty Bude zima, bude mráz ... 67
Obrázek 23: Noty Mikuláš ztratil plášť ... 70
Obrázek 24: Noty Nesem vám noviny ... 73
Obrázek 25: Graf 1 Školy v krajích ... 77 Obrázek 26: Graf 2 Zájmové hudební krouţky ... 80
ÚVOD
V úvodu této diplomové práce bych ráda zmínila, proč jsem si vybrala téma lidové písně a lidové tradice. Od svého raného dětství jsem vyrŧstala v prostředí, kde hudba byla součástí denního ţivota. V naší rodině nás neustále obklopují rŧzné zvuky, mezi které patří písně umělé, ale i lidové. Toto prostředí mě ovlivnilo natolik, ţe jsem začala chodit do pěveckého sboru Bítováček. Ačkoli jiţ do pěveckého sboru nechodím, snaţím se, aby hudba stále byla součástí mého ţivota.
Domnívám se, ţe v dnešní době je známější spíše hudba moderní, aktuální, mezi kterou patří např. pop, rock nebo také hip-hop, a proto mě zajímalo, jestli děti mají pořád povědomí o tom, co to je lidová píseň. Myslím si, ţe hlavní úlohu mají učitelé, kteří zachovávají lidovou tvorbu alespoň v rámci vyučování. Dětem se tak rozšiřuje hudební svět i o starší ţánry.
Diplomová práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou.
V teoretické části se zabýváme informacemi o lidové písni. Do první kapitoly jsme zařadili dějiny lidové písně a její členění. Dále se věnujeme zvykŧm a obyčejŧm.
Součástí jsou základní informace a rozdělení tradic.
Po úvodní teoretické části přichází praktická část, ve které jsme se snaţili zjistit povědomí o lidových písních na základních školách. Dále jsme vytvořili praktické ukázky práce s vybranými písněmi.
Smyslem diplomové práce je poukázat na vyuţívání lidové písně ve škole, seznámit s lidovými tradicemi a vytvořit ukázky prací na vybrané písně.
Teoretická část
14
1 LIDOVÁ PÍSEŇ
Hlavním znakem lidové písně a lidového umění je ţivot lidí. Mění-li se ţivot lidu, píseň se mění s ním. Mezi lidové písně řadíme písně lidu venkovského, písně dělnické třídy, ale také písně z období národního obrození.
Zabýváme-li se lidovou písní, je třeba se seznámit s dvěma pojmy:
s národopisem a folklorem. Národopis je historická disciplína, která se zabývá zpŧsobem ţivota jednotlivých etnických společenství a zvláštnostmi kultury. Slovem folklor se označuje lidová slovesná tvorba (písně, pověsti, legendy, pohádky, hádanky, přísloví, pranostiky) a lidové skladby dramatické (Bonuš 1952, s. 5).
Lidová píseň je ta píseň, kterou lidé vytvořili, nebo ji podle svých tvŧrčích schopností předělali. Písně se neustále tříbí a zŧstávají jen ty, které jsou opravdu typické, vyjadřují základní a podstatné rysy ţivota lidí.
Ačkoli se říká, ţe jsou to písně lidu, nesmíme opomenout, ţe kaţdá tato píseň má svého autora. Lidových autorŧ bylo nespočet. Na vesnicích lidé uměli hrát na rŧzné nástroje, uměli zpívat, a tak bylo přirozené, ţe zkoušeli písně i skládat.
Přesnější definice lidové písně zní takto: lidové písně jsou výtvory nadaných jedincŧ, ale do podvědomí lidí pronikly tehdy, pokud se shodovaly s formou, obsahem a vkusem kolektivu. Tak vznikly hudební a slovesné obraty, které se staly jedinečné pro určitá místa, kraje, národy a země. (Bonuš 1952, s. 4)
15
1.1 DĚJINY ČESKÉ LIDOVÉ PÍSNĚ
Lidové písně v době předhusitské
Historii našeho lidového zpěvu mŧţeme zasadit do dob nejstarších. Zachovalo se pouze málo dokladŧ a památek, jelikoţ písně nikdo nezaznamenával a ti, kteří uměli psát, se jimi příliš nezabývali.
Zprávy kronikářŧ
Nejstarší prameny je potřeba hledat ve zprávách kronikářŧ. Objevovaly se písně kolední, válečné a oslavné. Lid hodně zpíval a nezanechal toho ani po zákazech a výhruţkách svých vykořisťovatelŧ.
Písně duchovní
Kromě lidových písní vznikala i píseň duchovní, která přicházela s křesťanstvím.
Tyto písně byly určené pro lid. Nejstarší píseň s názvem Hospodine, pomiluj ny se stala státní písní pro starší dobu českých dějin, zpívala se při bitvách, při korunovacích a při příjezdu panovníka.
Husitské hnutí
Veliký rozmach lidových duchovních písní přineslo husitské hnutí. Mistr Jan Hus zavedl duchovní zpěv v Betlémské kapli jako jednu z hlavních sloţek poboţnosti.
Husitské písně hluboce vyjadřovaly všechny tuţby, nadšení, city a revoluční vzmach českého lidu.
16
Lidová píseň v XV. a XVI. století
Vedle lidové písně duchovní se v XV. století vyvíjela i lidová píseň světská. V té době vzniklo asi 20 nápěvŧ, které se zachovaly v kancionálech. Bohuţel u těchto písní neznáme text. Skladatelé totiţ pro zhudebnění pouţívali jiţ existující texty duchovní.
V XVI. století se vyvíjejí nové písně historické, lyrické a epické.
Lidové písně v době „temna“
Jako „temno“ se nazývá období XVII. a XVIII. století. V této době byl český lid vykořisťován a drcen těţkou robotou. Lidová píseň vzkvétá a roste po stránce obsahu.
V písních se zobrazují boje proti nelidskému společenskému řádu. Lidé vytvářeli pohádky a bohaté epické skladby, ve kterých líčili svou touhu pro lepší budoucnost.
Lidová píseň v době národního obrození
V XIX. století je píseň rozšířena novým zpěvným proudem, zpěvem společenským. Vývoj souvisí se sociálním a hospodářským rozvojem v naší zemi.
Objevuje se velký rozmach tance, zpěvu a literatury.
Dělnické lidové písně
Po roce 1948 si dělnictvo osvojilo nejprve písně rázu vlasteneckého, ale později si vytvořili vlastní bojový repertoár s nápěvy. Objevovaly se písně převzaté i od jiných národŧ, které zdŧrazňovaly mezinárodní solidaritu dělnické třídy.
17
1.2 ROZDĚLENÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ
Písně světské
1. Výpravné čili balady
Hlavním tématem balad jsou dramatické události ze ţivota prostého lidu. Patří sem např. balady zbojnické, tragické události z denního ţivota, písně o nešťastné lásce, náměty vojenské nebo neštěstí při práci. Mezi klenoty balad patří lidová píseň, Osiřelo dítě.
2. Historické
V historických písních se zobrazují historické události místní, krajové, národní i světové.
3. Lyrické
Mezi lyrické písně patří písně ţertovné, milostné, výsměšné, svatební, ale i pohřební. Tyto písně jsou obrazem citového ţivota lidí. Z lyriky nejlépe poznáme lidskou povahu.
4. Písně obřadní
Do této skupiny patří celé řady písní spojených se slavnostmi, výročními obřady a svátky. Písně obřadní se pojí k rŧzným zvykŧm a obřadŧm, ve kterých mŧţeme vystopovat jejich pradávné kořeny.
18
Písně duchovní
1. Výpravné čili legendy
2. Lyrické
3. Písně obřadní
1.2.1 Nová lidová píseň
Základ nové lidové písně zŧstává stejný, tj. lid v písních vyjadřuje svŧj ţivot.
Nová lidová píseň vzniká při společné práci na polích, při odpočinku, v továrnách, na brigádách i při kolektivní zábavě. Na vytváření se podílí mládeţ, ale i starci, proslulí mistři i prostí milovníci lidových písní.
Nové lidové písně obohacují a doplňují klasické rysy, aniţ by je v jejich základech narušily. Objevují se písně humorné, které navazují na lidové. Do popředí se dostávají taneční motivy, které obohacují uměleckou tvorbu svým optimismem, veselostí a vtipem. (Bonuš 1952, s. 25)
19
2 ZVYKY A OBYČEJE
Lidové slavnostnosti – zvyky, tradice a rituály – provázejí člověka od pradávna.
Byly velmi silným nástrojem ke stmelování rodiny, obce i celého národa.
Většina obřadŧ byla úzce spojena s vírou lidí, přírodou a rŧznými mýty. Bohuţel se na nich podepsal vývoj civilizace. Některé byly potlačeny, jiné zapomenuty a zachovaly se jen ty, které mají v sobě prvky zábavnosti a tím jsou atraktivní pro dnešního člověka. (Šottnerová 2009, s. 7)
V současné době se nám mŧţe zdát, ţe tradice postupně odcházejí ze scény běţného ţivota. Mezi nejvíce dodrţované patří Vánoce a Velikonoce, ovšem existuje řada regionŧ v České republice, které dodrţují zvyky v širším časovém rozvrhu.
Mŧţeme tak zhlédnout masopust, stavění májí, pálení čarodějnic či proţít hody nebo posvícení.
Ačkoli některé zvyky dodrţujeme, většinou o nich příliš nevíme nebo se je nesnaţíme pochopit. Většina z nich má totiţ svŧj časový úsek v přírodním koloběhu.
Lidé se podle takových zvykŧ a tradic orientovali, a proto nepotřebovali kalendář.
Lidová slovesnost, písně, tance a zvyky jsou dědictvím, které je zdrojem radosti, poznání a inspirace pro současného člověka. Lidová kultura je pamětí národa.
Česká literatura pojí české zvyky a obyčeje s venkovským prostředím, proto se mŧţeme setkat s doplňujícím označením „lidové tradice a obyčeje“. Rozdělují se na dvě skupiny – rodinné a společenské. Mezi rodinné mŧţeme zařadit události ze ţivota lidí – narození, křest, svatba či úmrtí. Ovšem větší význam měly zvyky a obřady ve druhé skupině, kterou mŧţeme také nazvat kalendářní nebo výroční. Jsou to zvyky, které provázely ţivot kaţdého člověka uţ od pravěku.
Postupem času se rámec lidových zvykŧ a obyčejŧ měnil. Od husitských válek začal převládat křesťanský prvek. V IXX. století se objevil nový prvek – národní a
20
národnostní. Aţ v době národního obrození se začaly odlišovat svátky v krajinách podle toho, zda se v nich se mluvilo německy nebo česky.
2.1 ROZDĚLENÍ
Kalendářní rok má 365 dní. Ovšem jednou za čtyři roky se vkládá jeden den navíc, kterému se říká přestupný den.
Jak rok plyne, odhaluje nám rŧzné významné dny, ke kterým se pojí zajímavé legendy a tradice.
2.1.1 Nový rok (31. prosinec a 1. leden)
Jakým kdo je na Nový rok, takový bude celý rok.
Na přelomu starého a nového roku bývá zvykem hodnotit rok uplynulý a většina lidí s nadějí očekává, co jim nadcházející rok přinese.
Poslední den v roce slaví svátek svatý Silvestr. Dříve tento den nebyl ničím výjimečný, byl pouze vzpomínkou na úmrtí papeţe Silvestra I. Lidé chodili na mše do kostelŧ a děkovali za předešlý občanský rok.
Aţ přelom silvestrovského dne s novým rokem začal být veselejší. Lidé trávili čas ve společnosti přátel nebo s rodinou. Chodili na zábavy a veselili se.
Charakteristickým rysem pro tento den je humor a smích, bujarost, tanec, zpěv a přemíra pití a jídla.
O pŧlnoci začíná odpočítávání posledních vteřin a nastává hlučné vítání Nového roku s ohňostroji, přípitky a lidé si dávají rŧzná předsevzetí.
Nový rok je významným dnem určování času. Lidské kultury si podle svého stylu rozdělovaly čas na dny, týdny, měsíce, roky, a tím si vytvářely kalendáře.
21
Kalendářŧ existuje mnoho druhŧ (juliánský, čínský, gregoriánský, kalendář Mayŧ, Inkŧ,…).
Naši předci se v orientaci řídili podle fází Měsíce a postavení Slunce. Někteří povaţovali za začátek nového roku 25. března, jinde slavili 19. březen, který byl pokládán za Den stvoření světa. Na našem území se za počátek roku pokládal 25.
prosinec. (Vondrušková 2004, s. 20)
V Evropě se 1. leden jako stálý termín pro začátek roku začal ujímat aţ v 15.
století.
Mezi zvyky patřící k oslavám Nového roku patřilo pečení vánoček, do kterých se zapekl hrášek. Ten, kdo ho našel, měl mít v ţivotě štěstí. Také se říkalo, ţe aby v domě neulétlo štěstí, nesměli lidé jíst drŧbeţí maso.
Jedním z prastarých zvykŧ je rozesílání novoročních přání lidem, které máme rádi. Tento zvyk je rozšířený téměř po celém světě, jeho kořeny sahají do starého Egypta.
První přání se nazývala minucie. Měly veršovanou nebo malovanou podobu.
Tato přáníčka vyráběli učitelé se svými ţáky za účelem naklonit si co nejvíce vlivných lidí. Později se novoročenky začaly tisknout. Lidé doručovali přání osobně, později za úplatu, a peníze, které utrţili, byly dávány na charitu.
V poslední době obliba papírových novoročenek klesá a nahrazují je přání posílaná v elektronické podobě.
Na přáních se vyskytují dvě písmena - P. F. a číslo následujícího roku. Tato zkratka pochází z francouzského spojení Pour féliciter a znamená „pro štěstí“.
22
2.1.2 Tři králové (6. leden)
Na Tři krále – zima stále.
Tímto dnem končí doba vánoční a většina rodin odstrojuje svŧj vánoční stromeček. Dříve lidé jeho dřevem druhý den ráno zatopili a uvařili si kávu, která tak za celým obdobím udělala poslední tečku.
K 6. lednu se váţe legenda o Třech králích, kteří putovali do Betléma za narozeným Jeţíšem. Jejich cestu doprovázela jasná hvězda, která jim udávala směr.
V evangeliu svatého Matouše, které o cestě vypráví, se nepíše o tom, kolik jich bylo nebo jak se jmenovali. Aţ později vznikla legenda, jeţ mluvila o počtu tři a dala jim jména – Kašpar, Melichar a Baltazar.
V kostelech se konala mše, kde se světily významné atributy, mezi které patří voda, křída, kadidlo, zlato a svatý olej. Tyto dary poloţili tři králové Jeţíškovi k nohám.
Měly představovat symbol světské moci.
Koleda
Koleda Tří králŧ má dlouholetou tradici. Pŧvodně ji vykonával učitel se svými ţáky, později kněz. Chodili od domu k domu, v rukou nesli papírovou hvězdu a kadidelnici, kterou vykuřovali lidské příbytky. Také drţeli posvěcenou křídu, s níţ na rám dveří napsali svá počáteční písmena svých jmen K + M + B a aktuální letopočet. Tento rituál měl uchránit lidi od neštěstí, nemocí a podobných nepříjemných událostí.
Obrázek 1: Kašpar, Melichar a Baltazar
23
2.1.3 Hromnice (2. únor)
Na Hromnice jasná noc – bude ještě mrazů dost.
Název tohoto svátku je odvozen od svíček hromniček. Pŧvodně si křesťané tímto dnem připomínali významnou událost ze ţivota Svaté rodiny. Podle Nového zákona Josef a Marie v tento den zasvětili svého syna v jeruzalémském chrámu Bohu.
Od počátku je symbolem svátku světlo blesku, kvŧli kterému lidé často přicházeli o svŧj majetek, či dokonce o ţivot. Lidé se snaţili bojovat proti zlu, které zpŧsobil hrom a blesk, a to tím, ţe při bouřce zapalovali svěcené svíce, které měly symbolizovat prosbu o ochranu v tento den. (Vondrušková 2004, s. 42)
Světlo bylo jedním z nejvýznamnějších symbolŧ jiţ od pravěku a lidé mu přisuzovali velkou moc. Vítězilo nad tmou, a tudíţ i nad zlem. Častým zvykem bylo dávat hromničku umírajícímu člověku a její světlo mělo svítit jeho duši na cestu do nebe.
V některých krajích bylo v tento den zakázáno šít, aby hrot jehly nepřilákal blesk.
Hromnice zahajují období v roce, které se nazývá masopust.
2.1.4 Masopust (únor)
Masopust na slunci – pomlázka u kamen.
Masopustní období začíná po 6. lednu a končí v úterý před Popeleční středou.
Poté nastává čtyřicetidenní předvelikonoční pŧst.
K masopustnímu veselí se pojí taneční zábavy, bály, zpěv, jídlo a pití. Výrazné byly aţ poslední tři dny. Masopust je také obdobím zabíjaček.
24
Další období zábav přicházelo aţ po zdolání polních prací, s podzimem.
Masopustní dny
Tučný čtvrtek
Hlavním znakem tučného čtvrtku je hodování. Panovalo přesvědčení, ţe aby byl člověk celý rok silný, musí na tučný čtvrtek hodně jíst a pít. Tradičním jídlem byla vepřová pečeně a smaţené koblihy nebo šišky.
Taneční neděle
Tento den byl charakterizován tancem. Pořádaly se plesy, zábavy nebo tancovačky. Tanečníci se velmi snaţili, protoţe se říkalo, ţe podle toho, jak budou vysoko vyskakovat, vyroste len nebo obilí.
Masopustní pondělí
V tento den se konal „muţovský bál“. Na tento bál mohli chodit pouze ţenatí muţi a vdané ţeny. (Šottnerová 2009, s. 20)
Obrázek 2: Masopustní pečivo z koblihového těsta
25
Maškarní úterý
Úterý bylo vrcholem celého masopustu. Pořádaly se prŧvody v maskách a hrály se divadelní hry. Mezi nejčastější převleky patřily masky medvěda, báby, nevěsty nebo kominíka. Dodrţovaly se rŧzné zvyky, mezi které patřilo stínání kohouta, vodění medvěda nebo rŧţičková koleda.
Popeleční středa
Název dne je odvozen od svěceného popelu, kterým v kostele kněz dělá věřícím kříţ na čele. V tento den začíná období předvelikonočního pŧstu.
2.1.5 Svatý Valentýn (14. únor)
Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna.
O Valentýnovi hovoří legend několik. Vyprávějí hlavně o jeho skutcích. V jedné se říká, ţe vyléčil slepou dívku, do které se přitom zamiloval. Anebo tajně oddával zamilované páry, aby muţi nemuseli chodit do války. Ovšem vládce Claudius II.
budoval silnou armádu, a proto zakázal sňatky. Valentýn ale i přes jeho zákaz oddával.
Poté, co se to vladař dozvěděl, nechal Valentýna uvěznit a po krutém mučení 14. února roku 269 popravit.
V tento den slaví svátek všichni zamilovaní. Mezi typické symboly patří srdíčka, květiny, holubičky a bŧţek Amor. Zamilované páry si posílají anonymní přáníčka, které se nazývají valentýnky.
2.1.6 Svatý Řehoř (12. březen)
Na svatého Řehoře přeletěly vlaštovičky přes moře.
26
Řehoř se narodil v VI. století a pocházel z rodiny senátora. Otcovým přáním bylo, aby jeho syn šel v jeho šlépějích, ale Řehoř si zvolil jinou cestu a stal se křesťanským duchovním. Rozdal všechen svŧj majetek a odešel do kláštera.
Kolem roku 590 se stal papeţem. Zaloţil kláštery, psal knihy a zabýval se úpravami bohosluţeb a církevních psaní, kterým se říkalo „gregoriánské chorály“.
Zemřel roku 604 a je pohřben v Římě.
Za svoje zásluhy získal přívlastek „Veliký“. Papeţ Řehoř I. Veliký byl jedním z nejuznávanějších církevních učitelŧ. Lidé věřili, ţe modlitby směřované k němu jim pomohou od moru.
V mnoha zemích byl tento den povaţován za svátek ţákŧ a školákŧ. Ve školách se neučilo a děti chodily koledovat v převlecích za řehořské vojáky. Řehořské slavnosti se pořádaly do IXX. století.
Svátek sv. Řehoře připadá na počátek jara, kdy lidé začínali pracovat na polích.
K tomu se váţe pořekadlo „Na svatého Řehoře lenoch sedlák, který neoře“.
2.1.7 Vynášení Smrti a přinášení léta (březen)
Tento obyčej je spjatý se Smrtnou nedělí, která bývá čtrnáct dní před Velikonocemi. Nezadaná děvčata vyrobila figurínu, která svou formou i uţitým materiálem, vyjadřovala smrt.
Figurína se nazývala více zpŧsoby, například Morana, Mořena, Mařena nebo Smrtholka. Někdy byla malá jako loutka, jindy dosahovala velikosti člověka.
K vyrobení Mařeny byla zapotřebí dřevěná hŧl, která se obalila slámou, hadry a obvykle jí navlékly dívčí košili.
Obrázek 3: Vynášení Smrti
27 Někdy byla zdobena korály z vyfouknutých vajec.
Podle tradice figurínu mládeţ vynesla na konec vesnice, hodila ji do vody a ihned se dala na útěk. Říkalo se, ţe ten, kdo zpět doběhl jako poslední, měl osud spočítaný – čekala ho smrt.
S vynášením Smrti souvisí podobný obyčej, který je ale mnohem veselejší a radostnější – přinášení nového léta. Léto symbolizoval ozdobený ţivý zelený stromek, který je prvkem ţivota. Dívky stromek zdobily stuţkami, řetízky, vajíčky i papírovými holubičkami, a poté chodily na obchŧzku kolem vesnice, kde zpívaly koledy nebo říkaly říkadla s přáním dobré úrody.
2.1.8 Velikonoce (březen–duben)
Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude v létě nouzi o vodu.
Velikonoce jsou velmi významným církevním svátkem připomínajícím ukřiţování a vrcholícím oslavou zmrtvýchvstání Jeţíše Krista. Současně spadají do doby, ve které naši předchŧdci slavili příchod jara. Dříve byly tyto svátky významnější neţ Vánoce.
Pro lid Velikonoce znamenaly konec dlouhé zimy a počátek teplého léta. Aby měli lidé velkou úrodu, vykonávali rŧzné obřady a rituály.
Pašijový týden
Pašijový neboli svatý se nazývá poslední týden před Velikonocemi. Zahajuje se Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím.
Modré pondělí a ţluté úterý
V tyto dny lidé ve svých domácnostech uklízeli.
28
Škaredá středa
V tento den se na sebe lidé nesměli mračit, neboť se tradovalo, ţe jim to zŧstane po celý rok.
Zelený čtvrtek
Některé legendy říkají, ţe název získal od zelené louky, na které se Kristus modlil. Na Zelený čtvrtek se dodrţoval přísný pŧst, jedlo se jídlo bez masa a pokrmy, které měly zelenou barvu.
Kdo nechtěl být chudý, měl na Zelený čtvrtek zacinkat v kapse penězi a ty by se ho po celý rok měly drţet. Bývalo zvykem, ţe chlapci chodili ráno aţ do Bílé soboty po vsi s řehtačkami a hrkačkami. Věřili, ţe tento zvuk vyţene z domŧ všechno zlé.
Velký pátek
Tento den je ve znamení smutku, protoţe byl ukřiţován Jeţíš Kristus. Nekonaly se ţádné mše ani nezvonily zvony. Je povaţován za nejtišší den v roce.
Časně z rána se lidé omývali v potoce a věřili, ţe se tím ochrání před rŧznými nemocemi. Neměli vykonávat ţádné práce na poli, protoţe na Velký pátek se nesmí hýbat se zemí. Také bylo zakázáno pŧjčování věcí, protoţe by mohly být začarované.
Bílá sobota
Tato sobota byla posledním dnem pŧstu. Lidé světili oheň před kostelem a tímto ohněm zapalovali svíci v kostele. Domŧ si odnášeli polínko zapálené v posvěceném ohni, kde znova zaţehli všechna ohniště, která předtím uhasili.
29
Velikonoční neděle (Boţí hod velikonoční)
Tento den je povaţován za den, kdy Jeţíš Kristus vstal z mrtvých. Končí pŧst a velikonoční svátky vrcholí. V kostelech kněz světil jídlo, které hospodyně přinesla, a poté ho rodina doma snědla při slavnostním obědě.
V domácnostech bývalo zvykem, ţe při obědě si celá rodina rozdělila vajíčko na stejné díly, a věřilo se, ţe kdyţ pocestný zabloudí a vzpomene si, s kým vajíčko jedl, najde cestu domŧ.
Velikonoční pondělí
Toto pondělí je u nás nejvýznamnějším dnem velikonočních svátkŧ.
Ráno chlapci obchází domy s pletenou pomlázkou, koledují a šlehají dívky, aby byly zdravé, veselé a pilné. Odměnou jsou malovaná vajíčka.
Významnou částí dne je i hostina, ke které patří nádivka, mazanec a pokrmy z vajíček.
Symboly Velikonoc
Pomlázka – symbol zdraví
Zajíček – symbol chudoby, skromnosti
Vajíčko – symbol plodnosti
Beránek – symbol čisté oběti
Obrázek 4: Pletení pomlázky z osmi proutkŧ
30
2.1.9 Filipojakubská noc (30. duben)
Prší-li na svatého Filipa a Jakuba v noci, bude úrodný rok.
Lidový zvyk se nazývá Filipojakubská noc podle apoštolŧ Filipa a Jakuba. Oba světci byli učedníky Jeţíše. Jakub byl shozen z hradeb Jeruzaléma a Filipa ukamenovali na kříţi.
Kořeny této tradice sahají aţ do středověku, kdy lidé věřili, ţe zlé síly bývají nejmocnější právě poslední dubnový den, a to hlavně v noci. Symbolem je ďábel, který pomocí svých přisluhovačŧ lidem škodí. Zejména staré ţeny byly povaţovány za čarodějnice, a tudíţ za spojence mocného ďábla.
(Šottnerová 2009, s. 51)
Lidé se snaţili před čarodějnicemi chránit.
Prováděli rŧzné magické rituály, které měli ochránit jejich obydlí, hospodářství i lid.
Jiţ v dávných dobách bývalo zvykem zapalovat na kopci oheň. Lidé tvořili hranice, které musely obsahovat sedm druhŧ dřeva. Kdyţ byla hranice postavena, zapíchli do ní figurínu – čarodějnici – a obřadně ji zapálil muţ, který se ve vesnici jako poslední oţenil.
Tuto tradici nazýváme v našich zemích „pálení čarodějnic“. Dŧleţitou roli hraje oheň a víra lidí v jeho ochrannou moc.
Dnes je pálení čarodějnic spíše zábava dětí a mládeţe. Často je tato slavnost spojena s prŧvodem čarodějnických převlekŧ a odehrává se na nějaké louce nebo hřišti.
Obrázek 5: Hranice na pálení čarodějnic
31
2.1.10 Máj (1. květen)
První květen deštivý – polím a loukám škodlivý.
Tento den má několik podob. Slaví se Svátek práce, ale také je to den lásky. Mezi nejznámější tradici, kterou znají lidé v celé Evropě, patří stavění máje.
Bývalo zvykem, ţe ji lidé stavěli na návsi, před kostelem, ale také před domy vrchnosti. Aby dlouho vydrţela, vybírali stromy jehličnatého typu. Zvláště oblíbený byl smrk nebo jedle. Někdy májku stavěli z listnatého stromu, v tom případě se nejčastěji pouţívala bříza. Občas se májka kombinovala a to tak, ţe spodní část byla z jehličnanu a vrchní z listnatého stromu. Kmen býval většinou hladký, někdy na něm byl vytvořen spirálovitý obtočený kruh z kŧry. Na zelený vršek připevňovali lidé rŧzné ozdoby, třásně, fábory a nezapomínali ani na věnec z chvojí.
Zdobení bylo spíše dámskou záleţitostí, ale vztyčení máje stálo mnoho úsilí.
Tuto práci měli na starosti muţi. Máje bývaly vysoké aţ několik desítek metrŧ, proto se musely pevně zaklínit, případně i podepřít vzpěrami. Mezi zábavu místních lidí patřilo kradení májek, proto se lidé střídali v hlídání. Ti, kteří si nechali ukrást svojí májku, nemohli pořádat muziku u příleţitosti kácení máje.
Symboly lásky
Strom s věncem je nejen symbolem jara, ale také lásky. Mládenci stavěli dívkám před domy májky menších rozměrŧ a tím jim vyjadřovali svou lásku.
Dnes se označuje květen jako měsíc lásky. Traduje se, ţe kaţdá dívka musí být na 1. máje políbena pod rozkvetlým stromem, jinak do roka „uschne“.
Obrázek 6: Máje
32
Svátek práce
Tento svátek má své kořeny jiţ v době minulého reţimu. Je to svátek dělníkŧ, kteří bojovali o svá sociální i ekonomická práva. V roce 1866 probíhala v Chicagu stávka za osmihodinovou pracovní dobu, která byla zahájena 1. května. Někdo hodil do davu lidí bombu a výsledkem bylo několik mrtvých a spousta zraněných. Vŧdci dělníkŧ byli odsouzeni a dělnictvo na celém světě to povaţovalo za nespravedlnost.
Od toho dne bývá tento den povaţován za jejich svátek, tedy za svátek dělnictva.
2.1.11 Den matek (8. květen)
8. května se slaví velmi krásný svátek a tím je den matek, který je známý po celém světě. Oficiálně tento svátek připadá na druhou květnovou neděli. V naší zemi se začal slavit v roce 1923. Velkou zásluhu měla dcera Tomáše Garriqua Masaryka, Alice Masaryková. Ovšem po příchodu komunistické vlády byl tento svátek vytlačen Mezinárodním dnem ţen (MDŢ).
Po roce 1989 se v České republice opět začal tento den slavit.
2.1.12 Letnice (květen–červen)
Déšť o letnicích – slunce na Boží tělo.
Letnice jsou svátky, které se slaví uprostřed jara. V tomto období se dodrţovalo mnoho obyčejŧ a mezi nejznámější patří: Královničky, Jízdy králŧ nebo Čištění studánek. Církev v tuto dobu slaví svatodušní svátky, které jsou pokračováním Velikonoc.
Svatodušní svátky neboli svátek seslání Ducha svatého se slaví 50 dní po Velikonocích.
33
Jelikoţ jsou Velikonoce svátky pohyblivé, na Letnice připadají dny mezi 10.
květnem a 13. červnem. Tyto svátky jsou křesťanskou záleţitostí a oslavují události po Kristově smrti a po jeho zmrtvýchvstání. Symbolem je červená barva, která připomíná ohnivé plameny.
Prŧběh svátkŧ
Sobota před Svatodušními svátky
V tento den probíhaly velké přípravy. Lidé uklízeli a zdobili zelenými větvičkami jejich obydlí.
Neděle svatodušní (Boţí hod svatodušní)
Boţí hod svatodušní měl charakter církevních oslav. V kostelech nechyběly vyzdobené oltáře, kde se konaly slavnostní mše.
Obrázek 7: Jízda králŧ
34
Pondělí svatodušní
Tento den měl volnější a lidovější ráz. Lidé dodrţovali několik zvykŧ, mezi něţ patřilo strojení omladiny za krále. Chlapec, kterého vybrala chasa, se mohl stát králem jednou za ţivot. Král a jeho druţina obcházeli jednotlivé domy, kde formou proslovŧ humorně chválili nebo pomlouvali hospodáře a jeho ţenu. V kaţdém domě dostala druţina peníze a dárky. Celý den končil hostinou ze získaných darŧ.
Čištění studánek
Tento obřad mohly vykonávat jen nevinné a čisté dívky – panny. Lidé věřili, ţe dívčí nevinnost má „očistnou moc“. Dívky se svlékly, vyčistily zanesené studánky, na kraj poloţily věnečky z brusinek a do vody házely drobečky ze svátečního pečiva.
Královničky
Obchŧzky královniček byly záleţitostí 10–12letých nebo i dospělých děvčat.
Dívky vybraly svojí královnu a celá druţinka byla zdobená květy a pentlemi. Královna byla oděna do bílých šatŧ a hlavu jí zdobil rŧţový věneček. Obcházely domy a zpívaly humorné, ale i milostné písně o tom, jak královna hledá krále. Jedna z dívek nesla košík, do kterého dostávaly drobné dary. Po koledách uspořádaly hostinu, kterou nachystaly z vybraných darŧ.
2.1.13 Svatojánská noc
Během roku se promítá několik zásadních období. Mezi ně patří i letní slunovrat, který začíná 21. června. Oslavou tohoto času byla Svatojánská noc, při které se konalo mnoho magických obřadŧ. V tento den slunce nabývá na své síle a dosahuje nejvyššího vrcholu. Další dny slunce pomalu slábne. Nejznámějším zvykem je zapalování ohně, neboť lidé věřili, ţe světlo a teplo ohně dodá slunci sílu. (Šottnerová 2009, s. 70)
35
Velmi významnou roli hraje noc, která skrývala mnohá tajemství. Dříve lidé věřili, ţe v tuto noc oţívají rŧzné tajemné síly, které střeţily poklady země.
Bývalo zvykem, ţe v předvečer svátku nebo časně z rána lidé sbírali byliny.
Potom je přidávali do směsí, které slouţily jako lék proti rŧzným nemocem.
Svobodné dívky trhaly bylinky a poté z nich vily věnce. Večer před spaním je ukryly pod polštář. Ráno je hodily do vody a čekaly, aţ se jim zjeví tvář jejich milého.
Tradovalo se, ţe 24. června se dŧm nesmí zametat, protoţe by se z něj mohlo vymést štěstí.
Název je odvozen od světce Jana Křtitele, který se v tomto období narodil.
2.1.14 Jan Křtitel (24. červen)
Nekuká-li kukačka před svatým Janem, bude neúrodný rok.
Jan Křtitel se narodil v rodině jeruzalémského kněze pouhých 6 měsícŧ před Jeţíšem. Ve svých 30 letech odešel do pouště a ţil jako poustevník. Později kázal o příchodu Krista. Jan Křtitel zavedl křest vodou. Tento rituál je dŧleţitý pro přijímání lidí mezi křesťany.
Jan Křtitel se stal patronem Malty a ochráncem několika řemesel a profesí.
2.1.15 Svatý Václav (28. září)
Tento světec se narodil kníţeti Vratislavovi I. a jeho ţeně Drahomíře. Vyznával křesťanskou víru a podporoval církev, coţ vyvolávalo odpor u pohanské šlechty. Ta se brzy spojila s jeho bratrem Boleslavem a spory nakonec vyvrcholily zavraţděním Václava a jeho druţiny.
36
Protoţe byl křesťanem, kněţí podporovali jeho uctívání a vyhlásili ho za mučedníka, tedy svatým.
Od XI. století je patronem české země, ale také vinařŧ a sládkŧ.
Na svátek svatého Václava se v minulých staletích konaly slavnostní mše, poutě a lidové veselice. Po svátku nastával čas, kdy se platila poddanská daň z pŧdy majiteli panství. Tato daň byla převáţně placena v naturáliích.
Mezi dlouholeté tradice patří shromáţdění Čechŧ pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí v Praze.
2.1.16 Dušičky (2. listopad)
Tento den je v kalendářích nazýván jako Památka zesnulých. Lidé v běţném projevu hovoří o Dušičkách nebo o svátku Všech svatých.
Kořeny sahají do dob, ve kterých ţili Keltové. Dříve lidé věřili, ţe se duše zemřelých mohou některé dny vracet zpět na zem. Podle keltského kalendáře začínal nový rok 1. listopadu a právě v tento den se mohly duše zemřelých vrátit mezi ţivé.
Proto lidé v noci na 2. listopad zapalovali ohně, které jim měli pomoci najít správnou cestu.
Z počátku se vzpomínalo na mrtvé jen v kruhu rodinném. Aţ koncem X. století začínaly veřejné oslavy. Dodrţovalo se několik tradic, mezi které patřilo např.
dušičkové pečivo a mléko pro duše. Lidé připravovali studené mléko, které má ochlazovat, a lampy plnili máslem, aby si s ním mohly dušičky ošetřit své rány. Na hroby pokládali starobylé pečivo, které souviselo s kultem mrtvých.
Obrázek 8: svatý Václav
37
Podoba dnešních Dušiček bývá téměř všude stejná. V tento den lidé navštěvují hřbitovy a upravují jejich hroby. Zdobí je květinami, věnci a zapalují svíčky.
V kostelech i na hřbitovech bývají mše, které lidé navštěvují.
2.1.17 Svatý Martin (11. listopad)
Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.
Martin ţil ve IV. století, narodil se roku 316. Podle legendy byl nejdříve římský voják, poté poustevník a nakonec biskup. Martin se stal i ochráncem koní a patronem vojákŧ.
Svátek svatého Martina býval pro lid tradičním dnem, kdy se uzavíraly smlouvy se zaměstnanci a čeleď měnila svého hospodáře.
Svatomartinské období je doba posvícenská. Pekly se husy, na kterých si pochutnávali jak lidé na vesnicích, tak i ve městech. Traduje se, ţe při porcování husy se dodrţoval řád, kdo kterou porci dostane. Kŧţi si lidé dávali do bot, aby se jim nepotily nohy a nerostla kuří oka. Typickým pečivem byly rohlíky, které byly ohnuté do tvaru podkovy.
2.1.18 Posvícení (říjen–listopad)
Posvícení byla oslava, která se konala kaţdý rok na počest zasvěcení kostela v místě bydliště. Toto období znamenalo pro lid společnou zábavu, muziku, tanec a spoustu dobrého jídla a pití. Posvícení bylo příleţitostí setkat se svými příbuznými a přáteli. Několik dní předem probíhaly přípravy, vařilo se, peklo a uklízelo.
Doba oslav byla rŧzná. Někteří slavili od soboty do úterního rána, jiní do čtvrtka, a někde dokonce od neděle do neděle.
38
Bývalo zvykem, ţe se v pátek před posvícením zabíjeli kachny, husy a kuřata, aby všichni měli dostatek masa. V sobotu se pekli koláče, tzv. „zváče“, a poté je lidé roznášeli všem svým přátelŧm (Vondrušková 2004, s. 260). V neděli se konal slavnostní oběd, který byl velmi bohatý. Mezi oblíbené pokrmy patřily knedlíky, husy se zelím, kachny, omáčky a jako pití nechybělo pivo. Poté šli všichni na mši do kostela a cestou vyvěsili májku. Večer bývala zábava, při které lidé tančili a zpívali.
2.1.19 Svatá Kateřina (25. listopad)
Jaké počasí na svatou Kateřinu, takové jest v příštím lednu.
Svatá Kateřina patří mezi známé světice. Byla velmi vzdělaná, a dokonce se stala patronkou studentŧ a učencŧ. Také je ochránkyní mnoha významných univerzit.
Svátek svaté Kateřiny byl spojen s tanečními
Obrázek 9: Posvícenská zábava
Obrázek 10: svatá Kateřina
39
zábavami, při nichţ měly přednost ţeny. Jejich úkolem bylo zorganizovat celou slavnost, postarat se o občerstvení a sehnat hudbu. Kateřinské zábavy bývaly v roce jako poslední, neboť nastávala doba pŧstu, kdy se podobné slavnosti nemohly konat.
2.1.20 Svatý Ondřej (30. listopad)
Má-li Ondřej na stromech kapky, bude příští rok hodně ovoce.
Den svatého Ondřeje se povaţoval za první svátek vánočního období. Lidé věřili, ţe v tuto dobu je správný čas na věštění. Jelikoţ chtěli vědět, co je čeká v budoucnosti, vykonávali rŧzné rituály. V lidové tradici se povaţoval svatý Ondřej za patrona nevěst.
Nejoblíbenějším zpŧsobem věštění bylo věštění z předmětŧ. Ti, co chtěli znát budoucnost, si připravili na stŧl hrníčky, kaţdý obrátili dnem vzhŧru a pod ně vloţili chléb, hlínu, prstýnek a hřeben. Poté si vybrali hrníček a to, co pod ním bylo, signalizovalo, co se odehraje v příštím roce. Chléb znamenal zbohatnutí, prsten svatbu, hřeben nemoc a hlína znamenala do roka smrt.
Nejvíc magie se vztahovalo k předpovídání svateb. Dívky napsaly pět jmen na lístečky a vloţily je pod polštář. Ráno, kdyţ se vzbudily, vytáhly jeden papírek a jméno, které tam bylo napsané, označovalo jejího ţenicha.
Jiný zpŧsob věštění byl za pomoci knedlíkŧ. Vypracované těsto rozdělily dívky na pět kouskŧ a do čtyř zabalily papírky s muţskými jmény. Knedlíky daly do hrnce a čekaly, který vyplave jako první. Poté ho rozkrojily a obsahoval buď jméno ţenicha, nebo byl prázdný, a to znamenalo, ţe se svatba v dohlednu zatím konat nebude.
Z XVIII. století se dochoval zvyk, při němţ dívky poloţily kousek chleba na lopatu, a čí pes ho snědl první, ta se měla vdát jako první. (Vondrušková 2004, s. 271)
40
2.1.21 Advent
Slovo advent je odvozeno z latinského adventus a lze to přeloţit jako příchod.
Lidé věřili, ţe se zjeví Mesiáš. Na jeho příchod se připravovali rŧznými zpŧsoby.
Dodrţovali pŧst a kaţdý den chodili na mše.
Advent trvá 4 týdny a začíná vţdy v neděli, která je nejblíţe k 30. listopadu.
Adventní období vrcholí Štědrým dnem, teda dnem narození Jeţíše.
Adventní věnec
Věnec je povaţován za symbol vítězství. Základem adventního věnce jsou čtyři svíčky, které symbolizují čtyři adventní neděle. Protoţe barva adventu podle církevních předpisŧ je fialová, i svíčky by měly být fialové. Ovšem dnes jsou v oblibě rŧzné barvy, nejvíce však červená.
Adventní kalendář
Účelem kalendáře je přiblíţit představu o čase. Kalendář má rŧznou podobu, ale společným znakem je dvacet čtyři dílkŧ, z nichţ kaţdý symbolizuje jeden den. Začíná 1.
prosince a končí 24. prosince, tedy Štědrým dnem. Tímto mají děti přehled o tom, „kdy uţ přijde Jeţíšek“.
2.1.22 Svatá Barbora (4. prosinec)
Jaké je počasí na svatou Barboru, takové bývá až do Vánoc.
Tento den je předzvěstí blíţícího se Štědrého dne. Slaví se dva dny před Mikulášem, a tak není divu, ţe dříve oba svátky měly mnoho podobného. Lidé nosili masky a někdy děti dostávaly nadílku uţ na Barboru.
41
Barbora byla světicí a bylo jí zasvěceno několik kaplí, kostelŧ i zvonŧ. Také je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichţ nejvýznamnějším jsou horníci.
V IXX. století bylo zvykem, ţe se dívky i ţeny převlékly do bílých šatŧ nebo zahalily do bílých prostěradel, přes obličej měly závoj, aby vypadaly strašidelně, a chodily po vesnicích. V jedné ruce měly košík s ovocem a sladkostmi a v druhé drţely metlu, kterou měly na zlobivé děti. Před domem zaklepaly a poté zazpívaly píseň o svaté Barboře. (Vondrušková 2004, s. 282)
K tomuto dni se váţe několik tradic. Lidé řezali třešňové nebo višňové větvičky, které se nazývaly „barborky“. Zvyk praktikovaly svobodné dívky, které chtěly vědět, jestli se do roka vdají. Musely ale větvičku utrhnout po setmění a zalévat jí vodou z vlastních úst. Pokud přesně na Štědrý den rozkvetla, mohla se v dalším roce chystat svatba.
K této kvetoucí větévce se pojí další zvyk. Dívky si ji dávaly za pas, kdyţ šly na pŧlnoční mši. Jestliţe nějaký chlapec před kostelem dívce větvičku vytáhl a dal si jí za klobouk, znamenalo to milostné vyznání.
V současné době se příliš tento svátek nedodrţuje, děti čekají, aţ přijde s nadílkou Mikuláš.
Obrázek 11: Barborka
42
2.1.23 Mikuláš (6. prosinec)
O svatém Mikuláši snížek často práší.
Večer před svátkem svatého Mikuláše bývá zvykem, ţe lidí chodí v maskách Mikuláše, čerta a anděla. Tato tradice je stará několik set let.
Mikulášské nadělování mělo několik dŧvodŧ, a to obdarovat a udělat dětem radost, ale bylo i výchovnou metodou, jestliţe si rodiče s dětmi nevěděli rady. Zlobivé děti dostávaly uhlí nebo brambory a hodné sladkosti a ovoce. Ovšem tohle platilo jen do té doby, dokud na Mikuláše věřily.
Dříve doprovázela Mikuláše ţenská postava, které si říkalo Mikuláška, ale i jiné masky, které představovaly kozu, kněze nebo smrt s kosou. Dnes chodí jeden Mikuláš a
má k sobě pomocníky v podobě andělŧ a čertŧ.
2.1.24 Svatá Lucie (13. prosinec)
Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.
Lucie ţila ve III. století na Sicílii. Celý ţivot vyznávala křesťanství, coţ se ale rodičŧm nelíbilo. Byla uvězněna a krutě mučena. Zemřela 13. prosince roku 304, kdy její ţivot ukončil kat bodnutím dýky do jejího hrdla.
Stala se patronkou několika profesí, mezi nimiţ
Obrázek 12: Tradiční podoba Mikuláše s doprovodem
Obrázek 13: Maskované Lucky
43
byly skláři, sedláci, tkalci, písaři i notáři. U nás ji nejvíce uctívali krejčí a švadleny.
V tento den bývalo zvykem, ţe si ţeny navlékly na sebe strašidelný převlek.
Většinou se skládal z bílých plachet a z ptačí masky, z níţ čněl velký zobák. Těmto ţenám se říkalo „Lucky“ nebo „Lucy“. Chodily po domech a kontrolovaly hospodyně, jak mají uklizeno. V ruce drţely metlu nebo štětku, ometaly všechny kouty a vymetaly prach. Dále dohlíţely na to, jestli ţeny doma nepředou, protoţe na svátek Lucie byl přísný zákaz této činnosti.
2.1.25 Vánoce (24. prosinec–6. leden)
Vánoce jsou svátky, které mají svŧj pŧvod v době pohanské. Pro většinu populace je to období klidu a pohody a také čas, který mohou lidé strávit se svou rodinou. Říkalo se, ţe Vánoce mají magické kouzlo a dodnes se dodrţují mnohé zvyky. Mezi vánoční symboly patří: betlém, stromeček, jmelí, ryba, dárky a zvon. (Šottnerová 2004, s. 121)
Prŧběh Vánoc
Štědrý den – 24. prosince
Bývá zvykem, ţe do Štědrého dne, musí být dŧm pořádně uklizený. Nechybí ani výzdoba, mezi kterou patří betlém, stromeček a jmelí. Přes den se drţí pŧst a říká se, ţe kdo vydrţí být střídmý celý den, uvidí večer zlaté prasátko.
Večer se konala štědrovečerní večeře. Lidé jedli kapra a bramborový salát. Pod talíře dávali mince a věřili, ţe se jich budou drţet peníze po celý rok. Mezi další zvyk patří rozkrajování jablíčka. Pokud byl jádřinec po rozkrojení ve tvaru hvězdičky, znamenalo to, ţe dotyčný bude příští rok zdravý. Někteří pouštěli lodičky ze skořápek od ořechŧ a hádali budoucnost. Jestliţe se jim lodičky shromáţdili do kruhu, znamenalo to, ţe jejich rodina bude drţet při sobě.
Po večeři přišel Jeţíšek a následovalo rozbalování dárkŧ.
44
Boţí hod vánoční – 25. prosince
V tento den se nemá chodit po návštěvách a lidé by ani neměli pracovat. Věřili, ţe vajíčka snesená na Boţí hod vánoční, mají kouzelnou moc.
Svátek svatého Štěpána – 26. prosince
Tento den se nazýval druhý svátek vánoční. Lidé chodili koledovat a navštěvovali své blízké. V kostelech světili obilí, aby na jaře byla velká úroda.
45
Praktická část
46
3 PRAKTICKÉ UKÁZKY PRÁCE S VYBRANÝMI PÍSNĚMI – část 1
Pro svou práci jsem vybrala 11 lidových písní, ke kterým jsem vytvořila postup pro nácvik písní. Pokusila jsem se najít a vypracovat píseň ke kaţdému ročnímu období.
Písně začínají měsícem leden.
3.1 TŘÍKRÁLOVÁ – TŘI KRÁLOVÉ
1. Motivace
„V hodině vlastivědy jsme si vyprávěli o třech pánech, kteří chodí 6. ledna.
Pamatuje si, jak se jmenovali? My se o nich naučíme zpívat písničku.“
Obrázek 14: Noty Tříkrálová
47 2. Artikulační cvičení
„Abychom se dobře rozmluvili, zkusme říkat za sebou slova: CRNKY, BRNKY, VLKY, PLKY.“
„Nejdříve začneme pomalu a pořádně vyslovujeme, poté zrychlíme.“
3. Dýchání
„Zahrajeme si na zvon. A jak dělá zvon? BIMMMMMMM, BAMMMMMMM. Pořádně se nadechneme a drţíme, dokud nám stačí dech.“
4. Rozezpívání
5. Předvedení písně učitelkou
Paní učitelka píseň zazpívá a doprovodí se na klavír. Ţáci vzorně poslouchají.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „Kdopak mi poví, o čem se v písničce zpívá?
Jaké jsou hlavní postavy? Víte, jak se jmenovali tři králové?“
7. Nácvik písně
Paní učitelka zazpívá první čtyři takty. Ţáci je po ní zopakují. Dále učitelka připojí další čtyři takty, které si společně ihned zazpívají. Všichni spojí všech 8
48
taktŧ a zazpívají je. Poslední čtyři takty mají stejná slova, jako ty předchozí, jen se změní melodie, na coţ paní učitelka ţáky upozorní.
Následně děti připojují další sloky. Vţdy, kdyţ se přidá další sloka, zazpívá se písnička od začátku, aby si ji děti lépe zapamatovaly.
8. Upevnění písně
Píseň má 13 slok. Třídu rozdělíme na dvojice a kaţdá dvojice bude zpívat jednu sloku.
49
3.2 JÁ JSEM MUZIKANT – JARO
Obrázek 15: Noty Já jsem muzikant
50 1. Motivace
Třída spolu s paní učitelkou si sedne do kruhu na koberec.
Paní učitelka pokládá otázky: „Děti, jaké znáte hudební nástroje? Umíte hrát na nějaký hudební nástroj?“
„Zahrajeme si na muzikanty a zkusíme si zahrát na rŧzné nástroje. Naučíme se novou písničku, která se jmenuje, Já jsem muzikant.“
2. Artikulační cvičení
Opakujte po paní učitelce:
„Já rád játra, ta rád játra, on rád játra, trumpeta.
Klimpr, klampr, klimpr, klampr, klimpr, klampr, piáno.“
Kaţdou ze dvou výše uvedených vět třikrát zopakujeme.
3. Dýchání
„Děti, foukejte do pírka tak, abyste ho udrţovaly nad sebou. Pírko nesmí spadnout na zem.“ Pírko si mohou děti buď představovat, nebo pouţít skutečné.
Měli bychom dávat pozor, aby děti nevysouvaly bradu a nenatahovaly hlavu za pírkem. Nesmí „zalomit“ výdechovou trubici – ta by měla při rŧzných polohách těla zŧstat volně prŧchodná.
51 4. Rozezpívání
5. Předvedení písně učitelkou
Paní učitelka zazpívá a zahraje celou písničku. Děti sedí v klidu kolem klavíru a poslouchají.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „Víte někdo, kolik má písnička slok? Jaké hudební nástroje se v písničce objevily? Víte, jak se hraje na bubínek a jak na housle?“
7. Nácvik písně
Paní učitelka zahraje a zazpívá první čtyři takty, poté je ţáci zopakují. Dále se přidají další čtyři takty. Zazpíváme společně všech osm taktŧ. Dále paní učitelka zazpívá další čtyři takty, které děti zazpívají. Poté si zazpíváme písničku od začátku. V tuto chvíli nastupují i hudební nástroje. Paní učitelka zazpívá další čtyři takty, které ţáci zopakují. Nakonec předvede zvuk hudebních nástrojŧ, které ţáci zazpívají. Jiţ znají celou první sloku, kterou si znova všichni zopakují a zazpívají.
Stejným zpŧsobem se ţáci naučí zpívat i další sloky.
52 8. Upevnění písně
Paní učitelka vybere jednotlivce, který bude zpívat sólo, ostatní budou sbor.
Text písně je rozdělený na sbor a sólo a podle toho se ţáci dále střídají. Aby se vystřídalo co nejvíce ţákŧ, v kaţdé sloce bude sólo zpívat jiný ţák.
53
3.3 CIB, CIB, CIBULENKA – JARO
1. Motivace
„Pamatujete si, děti, jak jsme se učili společně v přírodovědě ovoce a zeleninu? Na jaké druhy zeleniny si vzpomenete? Kterou zeleninu máte nejraději?
Věděli byste, která zelenina pálí?“
„My se jednu takovou písničku o cibuli naučíme.“
2. Artikulační cvičení
„Děti, pojďme si společně říct větu: To je dŧm prababičky a pradědečka.
Tuto větu opakujme pětkrát.“
3. Dýchání
„Zahrajeme si na vláček. Jak dělá vláček? Hŧŧŧŧ – šššššššš…hŧŧŧŧŧ- šššššššš. Snaţíme se vydrţet tak dlouho, dokud nám vystačí dech.“
Obrázek 16: Noty Cib, cib, cibulenka
54 4. Rozezpívání
5. Předvedení písně učitelkou
Paní učitelka zazpívá písničku sama, děti poslouchají a potom se jí naučí zpívat všichni společně.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „O čem se v písničce zpívá? Rozumíte všem slovŧm? Víte, co znamenají? Pokud ne, společně si je vysvětlíme.“
7. Nácvik písně
Paní učitelka zazpívá první čtyři takty, které ţáci zopakují. Dále přidá další čtyři. Děti zazpívají všech 8 taktŧ. Poté učitelka zazpívá další čtyři takty a děti je opět zopakují. Na závěr se naučí poslední čtyři takty. Kdyţ umí první sloku, zazpívají si jí celou.
8. Upevnění písně
Ţáky rozdělíme na dvě skupiny. Skupinky se budou střídat po dvou taktech.
Musí dávat pozor, aby věděly, kdy mají nastoupit.
55
3.4 PÁSLA OVEČKY – VELIKONOCE
1. Motivace
„V hodinách prvouky jsme se učili domácí zvířátka. Zopakujeme si, které známe a co o nich víme. Nezapomeneme pojmenovat zvlášť samici, samce a mládě.
Protoţe existuje nespočet písní o zvířátkách, pokusíme se naučit jednu o ovečkách“.
2. Artikulační cvičení
Společně budeme říkat: DU-PY, DU-PY, DUP a CU-PY, CU-PY, CUP.
Dbáme na správnou výslovnost.
3. Dýchání
„Děti, víte, jak dělá ptáček? Zahrajeme si na ptáčka, pořádně se nadechneme a budeme říkat pi-pi-pi-pi-pi-pi-pi, dokud nám bude stačit dech.“
Obrázek 17: Noty Pásla ovečky
56 4. Rozezpívání
5. Předvedení písně učitelkou
Paní učitelka dětem zazpívá písničku, doprovodí se klavírem a ţáci poslouchají.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „Víte, děti, o čem se v písničce zpívá? Jaké jsou hlavní postavy? Jak vypadá ovečka? Jak se nazývá samec a mládě ovečky?“
7. Nácvik písně
Paní učitelka zazpívá první čtyři takty, děti je zopakují. Poté přidá další čtyři takty. Tento postup se mi zdá nejvhodnější, protoţe by toho děti víc najednou nezvládly. Dohromady si zazpívají část, kterou uţ znají. Potom se naučí refrén.
Nejprve paní učitelka zazpívá čtyři takty, které ţáci zopakují, a na závěr se společně doučí konec.
8. Upevnění písně
Rozdělíme ţáky na dvě poloviny. Jedna polovina zpívá první čtyři takty a druhá polovina další čtyři takty. Refrén budou zpívat všichni ţáci dohromady.
57 9. Taneční doprovod
Vytvoříme krouţek a chytneme se za ruce. Chodíme společně doprostřed a zase na kraj, při tom máváme rukama. Na refrén du-py, du-py, dup běţíme rychle do středu kruhu a na cu-py, cu-py, cup zase zpátky.
58
3.5 ŠEL ZAHRADNÍK DO ZAHRADY – LÉTO
1. Motivace
Paní učitelka zahraje loutkové divadlo. Loutky jsou vyrobené z papíru. Mezi loutky patří: zahradník, motyka, levandule. Paní učitelka pustí nahrávku písničky a přitom hraje s loutkami divadlo podle textu písničky.
„Znáte děti tuto písničku? Ne? Tak se jí společně naučíme.“
2. Artikulační cvičení
„Společně se rozmluvíme a budeme říkat: drbu vrbu, drbu vrbu.“
Několikrát zopakovat.
Obrázek 18: Noty Šel zahradník do zahrady
59 3. Dýchání
„Děti, víte, jak dělá had? Budeme syčet jako had. Pořádně se nadechneme a syčíme. Nejdříve začneme hlasitě a postupně budeme ztišovat.“
4. Rozezpívání
5. Předvedení paní učitelkou
Paní učitelka pustila nahrávku písničky na začátku hodiny, takţe jí děti uţ slyšely. Teď jí zahraje na klavír a zazpívá.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „Víte, o čem je písnička? Viděli jste někdy zahradníka? Jak vypadá?“
Vysvětlíme si slova, která děti nemusejí znát (levandule).
7. Nácvik písně
Paní učitelka zazpívá první čtyři takty první sloky písně, které ţáci zopakují, a potom se ţáci naučí zbylé čtyři takty. Kdyţ uţ umí první sloku, tak si ji zazpívají celou a následně se učí sloku druhou.
60 8. Upevnění písně
Ţáky rozdělíme na dvě části – dívky a chlapce. První sloku zazpívají chlapci a druhou sloku budou zpívat dívky.
9. Taneční doprovod
1.–4. takt – pochodujeme volně po prostoru, předvádíme, jak se nese motyka na rameni
5.–6. takt – naznačujeme rukama vykopávání levandule
7.–8. takt – čelným kruhem (rukama) před tělem naznačujeme velikost levandule
61
3.6 JÁ HUSÁREK MALÝ - LÉTO
1. Motivace
Paní učitelka pokládá otázky: „Víte, co je to vojna? Jak to tam vypadá? Kdo na ni musel chodit? Musí na ni chodit muţi ještě dnes? Dnes se naučíme novou písničku o husárkovi, který musel jít na vojnu.“
2. Artikulační cvičení
„Opakujte po mně: malovali, milovali, nemalovali, nemilovali. Zkusíme to říct pětkrát po sobě.“
3. Dýchání
„Budeme si hrát s plamenem svíčky. Nebojte, nic nepodpálíme, jen se pokusíme rŧznou silou dechu foukat do plamene. Nejprve prudce sfoukněte hořící svíčku, pak ohněte plamen plynulým foukáním. A nakonec vydechujeme tak jemně, ţe se plamen bude jen mírně chvět. Představte si, ţe se svíčka nachází nejprve blízko vašich rtŧ. Postupně se pak bude vzdalovat.“
Obrázek 19: Noty Já husárek malý
62 4. Rozezpívání
5. Předvedení písně učitelkou
Paní učitelka zahraje a zazpívá uvedenou lidovou píseň. Děti pozorně naslouchají.
6. Rozhovor o písni
Paní učitelka pokládá otázky: „O čem se v písničce zpívá? Co je to vojna?
Jaká je hlavní postava písničky?“
7. Nácvik písně
Paní učitelka zazpívá první čtyři takty, ţáci je po ní zopakují. Poté připojí další čtyři. Děti to zazpívají. Všichni si zazpívají celou první sloku od začátku. Dále se učí stejným zpŧsobem sloku druhou.
8. Upevnění písně
Ţáky rozdělíme na dvě části. Jedna polovina bude zpívat první sloku, a druhá část zazpívá sloku druhou.
