• No results found

Rozbor literatury

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "Rozbor literatury "

Copied!
98
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
(6)

Prohlášení

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

V Liberci dne: 20. 06. 2014

Alice Kropáčková

(7)

Poděkování

Poděkování patří mojí rodině za její podporu při mém studiu. A hlavně poděkování mému vedoucímu práce za to, že mě provedl nástrahami diplomové práce a měl svatou trpělivost.

(8)

ANOTACE

Diplomová práce pojednává o cestách českých cestovatelů do Egypta v době středověku. Seznámí čtenáře se životem dvou cestovatelů a to Martina Kabátníka a Kryštofa Haranta. Zaměříme se na cestu, kterou oba podnikli, popíšeme ji, osvětlíme zvyky muslimského obyvatelstva v Egyptě, zaměříme se na historii Egypta, kulturu, náboženství. V závěru srovnáme oba cestopisy a popíšeme jejich charakter.

Klíčová slova:Cestovatel, cestopis, muslimská víra, křesťanství, Bible, Korán, pozdní středověk,judaismus, antisemitismus, pyramidy, muslimská města, Káhira, Egypt.

THE ANNOTATION

The thesis deals withthe ways ofCzechtravelersto Egyptin the

Middle Ages. Readers familiarwith the life

oftwotravelersandMartinaKabátníkandChristopherHaranta. The focus is onthe path youtakeboth, describeit, illustrate thehabitsof the Muslimpopulationin Egypt,focusingon thehistory of Egypt, culture, and religion. In conclusion,we comparebothtraveladescription of theircharacter.

Key words:Traveler, town, muslimfaith, christianity, Bible, Koran, the late middle ages, judaism, anti-semitism, pyramids, muslimcities, Cairo, Egypt.

(9)

Obsah

Úvod ... 1

Rozbor literatury ... 5

Martin Kabátník ... 7

Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle a na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobův jich i také obyčejův lidí, vnově vytištěná. Léta páně 1539. ... 11

Egypt... 21

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ... 49

Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinaj a Svaté panny Marie v Pruské Arabii ležící, na dva díly rozdělená a od urozeného pána Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Pecce etc.,římského císaře jeho milosti rady a komorníka, léta páně 1598 šťastně vykonaná i také pěknými figurami ozdobená. Jest při tom i krátké vypsání některých národův a obyčejův jejich, též zemí, krajin, ostrovův a měst i jiných rozličných věcí. ... 57

Cum gratia et privilegio Sacrae Caesareae Regiaeque Majestatis. Léta páně MDCVIII. ... 57

Druhý díl, v němž se vypisuje cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého města Kairu, odtud dále do Arabiae Pusté, k moři Červenému, k hoře Sinaj, Oreb a svaté panny Kateřiny a naposledy rozličných národův obyčejové, zlí i dobří, i také krajiny jejich mnohé, v nichž byslejí. ... 57

Závěr ... 79

Seznam literatury a použitých zdrojů ... 82

Seznam příloh ... 87

(10)

Úvod

Práce má za úkol, jak již název napovídá, zpracovat cesty českých cestovatelů do Egypta a to v době středověku. Z toho důvodu se zaměříme na díla českých autorů, kteří cestovali do Egypta, a budeme se věnovat pouze částem cestopisů, které odpovídají tomuto zadání. Konkrétně budeme čerpat z cestopisu Martina Kabátníka a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Práce bude vycházet vzhledem k tématu z česky dostupné literatury, stěžejní budou cestopisy obou autorů a to cestopis Martina Kabátníka a jeho dílo s názvem Cesta z Čech do Jerusaléma a Kaira1. Druhým stěžejním cestopisem bude Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii2.

Významnou část literatury, z které budeme čerpat, budou také díla zaměřená na dějiny Egypta, umění muslimských zemí a díla věnující se islámu.

Dále budeme pracovat s Biblí a biblickými slovníky abychom ověřili biblická tvrzení, které autoři často používají.

Detailně se budeme věnovat životům obou cestovatelů, zmapujeme jejich cestu a budeme se věnovat jejich zážitkům na cestách. Objasníme charakter obou výprav a důvody proč byly podniknuty. Zaměříme se na to, jak cestovatelé vnímají islámské náboženství a odlišnou mentalitu islámského světa a jak jej srovnávají s křesťanstvím. Uvidíme, také jak oba autoři popisují Egypt a všimneme si rozdílů.

1KABÁTNÍK, Martin. Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira. Praha: Nákladem J. Otty, 1905.

2 HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Editor František Kožík. Praha:

Panorama, 1988.

(11)

2

Pokusíme se ověřit fakta jejich putování, doložíme biblické výjevy a pokusíme se na mapě rekonstruovat cestu. Biblické příběhy a odkazy na ně dohledáme v Bibli.

Nastíníme dobu, v níž oba cestovatelé žili. Poodhalíme podmínky, za kterých podnikali svoje cesty. Stejně tak ukážeme důvody, proč se oba autoři vydali na tak daleké putování a zda splnila jejich očekávání. V práci se pokusíme porovnat oba cestopisy a najít společné rysy, ale i rozdíly.

Již od nepaměti provázelo člověka a celé lidstvo cestování. Lidé nejprve cestovali za potravou, aby unikli hladu, zimě či jiné nepřízni.

Cestování jako pojem datujeme od 20. století a v dnešní době pojem často splývá s pojmem turistika. Přesto zle cestování zaznamenat již ve starověkém Řecku a Římě. Ve starověkém Řecku se turistickým lákadlem staly Olympijské hry, později starověký Řím umožnil díky své rozsáhlé infrastruktuře snadnější cestování. Ve středověku lidé neznali cestování spojené se zábavou, přesto lidé ve středověku cestovali hojně. Obchod se stal jedním z hlavních důvodů cestování i vykonávání řemesla byl důvod k cestování např. lékař často cestoval za nemocným. Později se expanze stala výsadou válečných výprav, které měli za úkol podrobit si dané území a obyvatele, často pod záminkou a záštitou církve.Významným důvodem podnikání cest byla návštěva poutních míst, kdy poutník doufal ve svou spásu, když vykoná tuto cestu. Mladí lidé podnikali tzv. kavalírské cesty, kdy mladý muž cestoval většinou se svým drobným doprovodem za poznáním, šel tzv. na zkušenou do zahraničí, aby se vrátil domů jak ideálně vzdělaný člověk, který poznal svět. Ani těmto cestám se však výpravy Martina Kabátníka a Kryštofa Haranta nepodobají, ani jeden z nich s sebou neměl doprovod a servis typický pro mladé kavalíry. Navíc nutno podotknout, že kavalírské cesty se staly oblíbené zejména až za života Kryštofa Haranta a navíc je podnikali mladí muži a Martin Kabátník ani Kryštof Harant nebyli žádnými mladíky na cestách. Dalším významným důvodem cestování bylo vzdělání, rodiče často posílali své děti ke dvoru

(12)

3

panovníka nebo šlechtice aby se jim zde dostalo vzdělání a naučili se etice dvora, mnoho dětí také putovalo do internátních a církevních škol. Martin Kabátník a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ovšem cestovali ze zcela jiného důvodu, vedla je touha za poznáním. Cílem jejich cesty se stal jak jinak Jeruzalém a Betlém. Posvátná místa pro každého křesťana a tak můžeme říct, že oba vedla jejich víra a touha poznávat. Při této cestě býval další významnou zastávkou Egypt, který byl vnímán jako kolébka civilizace, obklopen tajemstvím dávných civilizací ale také muslimy a jejich nepochopeným náboženstvím.

Práce je strukturována do několika kapitol, v zásadě se zabývá nejprve životy obou autorů, kdy život Martina Kabátníka je mnohem těžší objasnit.

Informace k jeho životu jsou spíše kusé, ale můžeme s určitostí říci, že byl mnohem méně vzdělán než Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Dále víme, že jeho život významně ovlivnila Jednota bratrská, která jej vyslala na jeho cestu, aby našel v cizích zemích pravou nezkaženou církev. Co se týče jeho cestovatelské vášně, byla cesta do Egypta jeho jedinou výpravou, kterou podnikl dále pak žil a zemřel v Litomyšli. Přesto se jeho cestopis vyznačuje celkem věcným pozorováním, a i když se dopouští omylů často z neznalosti tak je cestopis více reálný než cestopis Harantův, který se všemožně snaží dokázat svou vzdělanost, a často můžeme říct si i vymýšlí. Jediné čeho můžeme litovat je, že Martin Kabátník neuměl sám psát a cestopis dal sepsat s poměrně velikým odstupem, a tudíž v něm určitě spoustu zajímavých věcí vynechal.

O životě Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic oproti tomu máme poměrně dobré informace a můžeme si udělat celkem dobrý obraz o jeho životě a době, ve které žil. Méně detailní informace máme o jeho dětství, ale dobře jsme informování jak o jeho vojenské kariéře i o jeho působení u dvora. Víme, že Kryštof Harant byl vzdělaný muž s vášní pro hudbu a že dokonce sám komponoval a také víme, že si na svém vzdání velmi zakládal, což se projevilo i na jeho cestopise, kdy se snaží čtenáři dokázat svůj výjimečný přehled. Jeho

(13)

4

cestopis obsahuje až ohromující seznam literatury a v textu se snaží za každých okolností na tuto literaturu odkazovat, což je někdy až na škodu a často se to neshoduje s realitou. Na rozdíl od Martina Kabátníka uměl psát a tak si mohl dělat poznámky rovnou na cestách. Zajímavý je i osud, který jej potkal po smrti Rudolfa II. a jeho neslavný konec.

Další kapitoly již budou věnovány cestám obou autorů, kapitoly ponesou názvy obou cestopisů a podrobně se budou věnovat popisu a rozboru cesty každého autora. Závěr práce se zaměří na porovnání obou cestopisů a ověření faktů v nich.

(14)

5

Rozbor literatury

Na úvod této kapitoly je třeba poznamenat, že jsem čerpala s česky dostupné literatury a je rozdělena do několika strukturovaných skupin.

První část literatury tvoří samotné cestopisy Martina Kabátníka a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. A to Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira3od Martina Kabátníka aCesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii4a v neposlední řadě druhý díl cestopisuKryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Cesta po Egyptě: výbor z druhého dílu jeho Putování, aneb, Cesty z Království českého do Benátek5.

Další skupinu tvoří díla zaměřená na životy autorů, přepisy cestopisů a problematiku cestování do muslimských zemí. Stěžejním dílem se v tomto případě stala kniha Mezi houfy lotrův se pustiti-: české cestopisy o Egyptě 15.- 17. Století od Lucie Storchové6nebo také publikace od Marie Koldinské Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.7

Do třetí skupiny můžeme zahrnout díla věnující se obecně cestování ve středověku nebo i pozdější době mezi taková díla patří např., Jak staří Čechové

3KABÁTNÍK, Martin. Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira. Praha: Nákladem J. Otty, 1905.

4HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic a na Pecce z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Editor František Kožík. Praha:

Panorama, 1988.

5HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Cesta po Egyptě: výbor z druhého dílu jeho Putování, aneb, Cesty z Království českého do Benátek.

Editor Karel Hrdina. V Praze: nákladem Profesorského nakladatelství a knihkupectví, 1926, 172 s. Vybraná díla, sv. 6

6Mezi houfy lotrův se pustiti-: české cestopisy o Egyptě 15.-17. století. Editor Lucie Storchová.

Praha: Set out, 2005, 447 s. ISBN 80-862-7744-5.

7KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 573 p.

ISBN 978-807-1855-378.

(15)

6

poznávali svět: výbor ze starších českých cestopisů 8 , Česká touha cestovatelská: cestopisy, deníky a listy ze 179. století, a nebo Cestování ve středověku10.

Následující oddíl tvoří náboženská literatura, najdeme zde Bibli, protože autoři často uvádějí biblická tvrzení, která je nutná ověřit nebo navštěvují posvátná místa z Bible. K lepší orientaci v náboženském textu pak slouží biblické slovníky jako např. Encyklopedie Bible.11

Další skupina je věnována muslimské kultuře, náboženství, umění, architektuře, koránu a postavení žen a dalších zvyků v muslimském světě. Tato literatura slouží k pochopení řady nedorozumění, ke kterým docházelo právě z neznalosti muslimského světa. Jmenujme tedy aspoň některá z těchto děl, Islámské umění,12Starověké kultury Předního východu,13Krása zaniklých civilizací: světy, které objevila archeologie.14

Poslední skupinu bude tvořit literatura věnována přímo Egyptu, jeho historii, architektuře, umění a vykopávkám. Jsou to díla jako: Pyramidy tajemství minulosti,15Dějiny Egypta,16

8Jak staří Čechové poznávali svět: výbor ze starších českých cestopisů 14.-17. století. Praha:

Vyšehrad, 1985.

9Česká touha cestovatelská: cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Editor Simona Binková, Josef Polišenský. Překlad Václav Bahník.

10OHLER, Norbert. Cestování ve středověku. Vyd. 1. Překlad Milan Váňa. Jinočany: H, 2003, 516 s. ISBN 80-860-2290-0.

11Encyklopedie Bible. Vyd. 1. Překlad Jiří Síbrt. Praha: Knižní klub, 1997, 352 s. ISBN 80-717- 6513-9.

12 GRUBE, Ernst J. Islámské umění. 1. vyd. Praha: Artia, 1973, 201 s.

13GARBINI, Giovanni. Starověké kultury Předního východu. Praha: Artia, 1971, 190 s. Umění světa.

14 ALBANESE, Marilia. Krása zaniklých civilizací: světy, které objevila archeologie. Překlad Marcela Koupilová. Praha: Rebo Productions, c1998, 352 s. ISBN 80-858-1599-0.

15VERNER, Miroslav. Pyramidy tajemství minulosti. 1. vyd. Praha: Academia, 1997, 407 s. ISBN 80-200-0583-8.

16BAREŠ, Ladislav, Rudolf VESELÝ a Eduard GOMBÁR. Dějiny Egypta. Vyd. 1. Brno: NLN, 2009, 821 s. Dějiny států. ISBN 978-807-1069-713

(16)

7

Martin Kabátník

Pravděpodobně koncem roku 1484 přichází do Litomyšle pražský měšťan Martin Kabátník. S jistotou nemůžeme říct, jaké povolání vykonával, ale zřejmě mohl být krejčí, soukeník, kožešník, obchodník se suknem nebo kožešinami anebo kloboučník.Adam Bakalář o něm hovoří jako o člověku ve školním umění nevzdělaném, tudíž neuměl psát ani číst a při svých cestách si nemohl dělat žádné poznámky. Jediný jazyk, který ovládal, byl jazyk český.Muselo pro něj být tedy nesmírně obtížné domluvit se během svých cest.

V Litomyšli vstupuje do místního sboru jednoty bratrské, i když prý byl původně utrakvista. Co, Kabátníka vedlo ke změně působiště, se přesně neví, ale dá se předpokládat, že utíká před morem, který se 15. června 1483 dostává do hlavního města. I král Vladislav II. se svým dvorem prchá nejdříve do Rakovníka a Plzně a posléze na Moravu. V zemi zemřelo na mor v letech 1483 až 1484 přes třicet tisíc lidí.

Martin Kabátník se okamžitě zapojuje do dění jednoty bratrské, která je tou dobou na pokraji rozkolu. Původní přísné myšlenkové postuláty otců zakladatelů překážejí dalšímu rozšiřovaní jednoty. Panuje přísná morální čistota, pěstování řemesel sloužící pouze k ošacení a stravování, nikoli však k obohacování a dosahování zisku. Žádný bratr se také nesměl jakýmkoli způsobem podílet na moci světské, zastávat státní úřady, nesměl být ani soudcem nebo konšelem. Zakázáno bylo i vedení soudních pří a úředních přísah, služba ve vojsku. Pokud se chtěl člen jednoty stát příslušníkem panského nebo zemského stavu, musel se nejdříve zřeknout svého postavení v církvi jednoty bratrské. Již otec zakladatel, bratr Řehoř, odmítal bratry, kteří dosáhli vzdělání, a to z důvodu, že mohou v nové církvi vyvolat roztržky.

V letech 1486 – 1490 se jednota bratrská stává nejednotnou. Dělí se na tzv.

Malou stránku starověrců, v jejímž čele stojí bratři Amos z Vodňan a Jakub ze Štékně. Jejich protivníci vytvářejí uskupení Větší stránka, pod vedením bratra

(17)

8

Lukáše, učení Pražského a vzdělaných bratrů Prokopa z Jindřichova Hradce a náboženského teoretika Jana Klenovského. Členům Malé stránky se podle jejich zakladatele říká Amosité a jejich protivníkům z Větší stránky zase Boleslavští bratři.

Po prudkých hádkách a nekonečných disputacích se obě strany dohodly vyslat do východních zemí poselstvo jednoty bratrské, k navázání spojení s původní kristovou církví, která by jim mohla býti vzorem a pramenem poučení. Měli najít pravou nezkaženou církev. Zvoleni do poselstva byli bratři Lukáš bakalář, nevzdělanější ze skupiny, který dostal za úkol poznat situaci v Turecku a Řecku. Martin Kabátník, měšťan z Litomyšle dostal na starost proniknout do Malé Asie, Palestiny a Egypta a bude-li to možné, dojít až do Indie. Rytíř Mareš Kokovec měl propátrat Rus a poznat Moskvu. Bratr Kašpar z Braniborské marky byl vyslán přímo do Cařihradu. Jediným vzdělaným členem poselstva byl bratr Lukáš, pražský rodák, který studoval na univerzitě a v roce 1481 se stal bakalářem. Po dokončení této cesty byl později vyslán ještě do Itálie a Francie. Od roku 1500 patřil Lukáš mezi českobratrské biskupy a od roku 1518 byl postaven do čela jednoty bratrské. Ostatní členové poselstva byli lidé neliterní, tedy lidé, kteří neuměli číst ani psát a chyběli jim i jazykové znalosti.

Jejich cestu z velké části financoval mecenáš Bohuš Kostka z Postupic, první člen panského stavu, který se k jednotě bratrské přidal. Poselstvo bylo také vybaveno průvodním listem českého a uherského krále Vladislava II.

Jagellonského, jehož vydání údajně zajistil šlechtický rod Krajířů z Krajku17.

17Krajířové z Krajku byli starým rodem pocházejícím z Kraňska. Na české území přišli koncem 14. Století.

Konrád Krajíř přišel do Čech s dvorem Václava IV. Roku 1381 získal v Čechách hrad Landštejn.

Koncem 15. století došlo k rozdělení rodu do dvou větví, bystřické a boleslavské.

(18)

9

Celá výprava se vydala na cestu 1. března 1491 a zvolila si bezpečnou cestu Polskem až na hranice osmanského území, Uhry ze své cestovní mapy raději vypustili. 6. dubna 1490 zemřel ve Vídni uherský král a český vzdorokrál Matyáš Korvín. Příčinou jeho smrti byla mozková mrtvice, kterou si přivodil záchvatem vzteku nad zkaženými fíky. Uherským králem byl 15.

července 1490 zvolen český král Vladislav II. Jagellonský. Situace v Uhrách se začala prudce zhoršovat a hrozilo vypuknutí další otevřené války s Osmanskou říší, konkrétně se sultánem Bayezidem II., který se domníval, že nastala vhodná doba na vyřešení balkánské situace ohněm a mečem. Otec Vladislava II., Kazimír Jagellonský, vládne v Polsku, kde jeho polští husaři znamenali dostatečnou záruku klidné, bezpečné cesty. Kabátník a jeho kolegové prošli Moravu, Slezsko, polskéý Krakov a dále následovala cesta do Lvova. Kabátník nás informuje, že Lvov je v zemi Rouské, ale roku 1491 byl Lvov zcela jistě územím polského království.

Cesta dále pokračovala přes Malič do Valašska až do města Sočar, skupina pak překročila Dunaj, prošla Bulharskem a evropským cípem Turecka až do Cařihradu, který tou dobou nesl jméno Istanbul.

V Istanbulu se poutníci rozešli, každý svou předem zvolenou cestou, s jediným cílem najít tu pravoua dosud nezkaženou křesťanskou církev.

Když se Martin Kabátník vydal na cesty, bylo mu již třiašedesát let.

Jeho cesta byla nebezpečná a náročná, putoval přes Turecko, Sýrii, Palestinu až do Egypta. Přesněji itinerář jeho cesty vypadalnásledovně: přeplul přes Bospor, Bystřické linie působila v důležitých pozicích za vlády Ferdinanda I. Boleslavská větev sehrála úlohu při české reformaci, kde podporovala jednotu bratrskou. Z Mladé Boleslavi, se stalo jedno z centr jednoty bratrské. Syn jejího bratra Konráda veřejně přestoupil k jednotě a podporoval ji. Obě linie vymřely koncem 16. století. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty.

Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4, s. 81 – 82.

(19)

10

dále putoval do Damašku přes Bursu, Ankaru, Antiochii, Galatu, Hamu a Homs. Roku 1492 se dostal do Jeruzaléma, zde zůstal tři týdny a navštívil Betlém. Jeho další putování směřovalopřes Jericho, Hebron, Ages až do Ghazy.

Nakonec v Káhiře strávil dvacet dní a odsud se vydává na zpáteční cestu stejnou trasou, kterou přišel.

Oblast předního Orientu je v patnáctém století stoprocentně islámská a křesťanská Evropa je chápána jako území úhlavního nepřítele.

Do své domoviny v Litomyšli dorazil v listopadu 1492 a nemáme žádné další zprávy o tom, že by podnikal ještě další jiné cesty. Po návratu ze své cesty si pak v Litomyšli zakoupil dům, který zaplatil penězi v hotovosti, neměl tedy na dům žádný úvěr. Neuměl psát ani číst, proto nadiktoval své paměti Adamu Bakaláři, působícímu jako notář v Litomyšli. Stalo se tak zřejmě okolo roku 1500. Martin Kabátník zemřel jedenáct let po svém putování 2. února 1503 v Litomyšli.

Vzpomínky na nebezpečnou cestu vyšly tiskem 36 let po smrti Martina Kabátníka, a to roku 1539 s předmluvou Adama Bakaláře. Grafická úprava titulního listu zachycuje poutníka jedoucího v selském voze, který je tažen párem koní a projíždí romantickou krajinou evropského charakteru. Knihu vydal v Litomyšli tiskař Alexander Oujezdský ve formátu tzv. malé osmerky.

Měla rozsah 73 listů a titul: Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle a na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobův jich i také obyčejův lidí.

V práci se zaměříme pouze na to, jak Martin Kabátník popisuje zemi egyptskou, popis ostatních zemí vynecháme, protože neodpovídá zadání a rozsahu diplomové práce.

(20)

11

Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka z Litomyšle a na té cestě sepsání rozličných zemí, krajin, měst a způsobův jich i také obyčejův lidí, vnově vytištěná. Léta páně 1539.

Martin Kabátník se vydal na cestu 1. března 1491 spolu s dalšími třemi členy poselství jednoty bratrské. Celé poselstvo společně putovalo až do Konstantinopole a zde se jejich cesty rozdělili. My se v práci zaměříme na část cestopisu, kdy kabátník dorazí do Egypta a popisuje místní poměry a zvyky.

Po prohlídce Jeruzaléma a jeho okolí se cestovatel rozhodne pokračovat v putování do Egypta. Svého dosavadního průvodce nechává ve městě a připojuje se ke karavaně kupců, která míří na jih.

Zde je nutné připomenout skutečnost, že se Kabátník na svou cestu fakticky nemohl připravit. Jednak byl negramotný a koncem 15. století nebylo mnoho podkladů, ze kterých by bylo možné předem čerpat vhodné informace k samotné cestě. Mapy oblastí, do kterých mířil, byly pro něj nedostupné a díla cestopisného charakteru starších autorů neznal. Musel se spoléhat na informace, které znal z bible a potom na své vlastní poznatky z cesty, anebo na různá sdělení místních obyvatel. Tato metoda však přinášela různá zkreslení faktů nebo poznatky zcela mylné. Takto již při popisu Jeruzaléma uvádí, že město má sice vodní cisterny, ale nemá žádné vodní zdroje a čeká na déšť.

Nedostává se k informaci, že Jeruzalém má vydatný podzemní zdroj vody, který existoval zcela určitě již kolem roku 1000 př. n. l. a kterého využil i král David ke skrytému proniknutí za hradby města.

Z Jeruzaléma se Kabátník vydává s kupeckou karavanou směrem Hebron a dále pak přes Gázu do Egypta. V Káhiře pobyl Kabátník dvacet dní.

(21)

12

Cestovatel se zmiňuje o tom, že mu na této cestě ukazovali Jericho. Je to sice možné, ale nepravděpodobné. Jericho bylo jedno z nejstarších měst světa, stálo již v 7. století před Kristem a dnešní poznatky získané archeologickými výzkumy potvrzují existenci sedmnácti po sobě následujících sídlišť v této lokalitě. Jericho hebrejsky Město měsíce však leželo asi 40 km severovýchodně od Jeruzaléma, v proláklině 300 m pod hladinou Středozemního moře, v oáze, která byla proslulá svou úrodností. Trosky starověkého města však leží zcela mimo cesty na Hebron. Pokud by výprava přeci jen navštívila zbytky Jericha, nemohla by se do druhého dne dostat do Hebronu, jak uvádí Kabátník. V Judsku, ve směru cesty karavany je však několik jiných zničených sídlišť, které mohla být mylně vydávána za pobořené hradby Jericha. Druhého dne po odjezdu z Jeruzaléma dorazí karavana do obchodního centra na hranicích Judska do Hebronu, který se má česky označovat jako Samaří. Zde jde zcela jasně o geografický omyl. Skutečné Samaří, hebrejsky Šomron neboli Strážní věž, je od Jeruzaléma vzdáleno více než sto kilometrů, a to naprosto opačným severním směrem, než kde leží Hebron. Samaří bylo centrem stejnojmenné oblasti a bylo hlavním městem izraelského království.

Další jejich cesta míří do Gázy, nevelkého, leč bohatého města na cestě do Egypta. Ke konci 15. století byla Gáza v přímé správě Egypta, kterému v té době vládnou Mamlúkové18. Její poloha při pobřeží Středozemního moře umocňovala rozvoj intenzivního zemědělství, pestrou řemeslnou výrobu, čilý obchod, který byl spojen s nedalekým přístavem a rybářským centrem. Gáza však díky své strategické poloze často střídala své pány a vládce. Velmi dlouho a opakovaně byla součástí Egypta, pak zase patřila Palestině. Dokonce roku 332 př. n. l byla dobyta Alexandrem Velikým, byla ale i svobodným městem s multikulturním charakterem. Během křížových výprav byla obléhána. Martin

18Vojáci, kteří byli původně otroky a po výcviku byli zařazeni do elitních jednotek.

(22)

13

Kabátník poznává Gázu jako jedno z důležitých správních center Mamlúcké říše.

Gázu popisuje jako město na hoře písečné, s množstvím zahrad s mandlovým dřevem. Gáza je vnímána jako obchodní město nacházející se na křižovatce cest do Egypta a právě přes Gázu směřují poutníci do Káhiry.

Kabátník si ve svém cestopise stěžuje, že Gáza je město sice s dostatkem potravin a všeho proviantu, ale vše je zde velmi drahé. „Ač jest neveliké to město, však proto všech potřeb k jídlu, masa, chleba, ovoce rozličného dosti jest, ale že všechno velmi draho musí koupiti.“19

Martin Kabátník si dále všímá mocenských poměrů v Gáze. Uvádí, že v zemi egyptské je pět pánů, kteří by se mohli stát sultánem, pokud by ten stávající zemřel. Právě v tom vidí Kabátník rozdíl oproti zemím českým, které mají mnohem více pánů/ knížat. A právě pán Gázy byl nejpravděpodobnějším nástupcem sultána, pokud by ten zemřel. Autor neuvádí žádného tohoto pána jménem ani jméno faraona se z cestopisu nedozvíme.

Na cestě do centra Gázy propukne drobná hádka mezi Kabátníkem a jedním z židů, který mu vyčítá nedodržování stravovacích zásad košer, a to konkrétně požívání vepřového masa křesťany. V této polemice jej židé informují o tom, že z Gázy pocházelo stádo vepřů, do kterého Ježíš Kristus zaklel zlé duchy, a posléze se utopilo v nedalekém moři. Podle Bible se stádo vepřů vrhlo z útesu kvůli posedlosti ďáblem. Z toho důvodu se v zemi egyptské nechovají a nekonzumují vepři. Žid, který Kabátníka provází, mu říká toto: „ my Krista vašeho posloucháme víc než vy křesťané, neb na svině Kristus nebyl laskav a teď v tomto moři s ďably ztopil je a my jich nepožíváme ani jich

19Mezi houfy lotrův se pustiti-: české cestopisy o Egyptě 15.-17. století. Editor Lucie Storchová.

Praha: Set out, 2005, 447 s. ISBN 80-862-7744-5, s.3.

(23)

14

v svých zemích máme, ale vy svině jíte a neposloucháte Krista vašeho.“20Náš poutník tuto informaci přijímá bez zjevných protestů. Jedná se ovšem o další omyl, tentokrát díky neznalosti biblického místopisu.

Tato představa či pověst pochází z Nového zákona z Markova evangelia. V Markově evangeliu se vypráví o tom, jak se Ježíš při putování gearskou krajinou setkává s posedlým, který žil v hrobech, chodil nahý a nikdo neměl dost sil, aby jej mohl zkrotit. Onen muž padl před Ježíšem na zem a žádal ho o osvobození od démonů, kteří jej sužují. Ježíš démony přinutil opustit mužovo tělo a ptal se jich na jméno. Démoni odpověděli, že si říkají Legie, protože jich je mnoho, načež Ježíše prosili, aby je nevyháněl pryč. Ježíš pak umožnil démonům, aby vstoupili do stáda vepřů, které se poté vrhlo ze srázu do moře.21

V hebrejštině je stejný výraz užíván jak pro moře, tak i pro jezero.

V textu Bible se uvádí jména čtyř moří. Středozemní moře, které je totožné s Velkým mořem nebo také s mořem Pelištejským. Dalším, je pak Rudé moře anebo Rákosové moře. Třetí vodní plochou je Mrtvé moře, totožné se Slaným mořem. Posledním biblickým mořem je sladkovodní, velmi čisté a rybnaté Galilejské moře nebo také Tiberiadské, Genezaratské, Kineredské jezero. Dále, pokud je známo, Ježíš Kristus se nikdy nedostal na pobřeží Středozemního, Velkého moře. Svou zhruba tříletou aktivitu kazatele a věrozvěsta soustředil do oblasti kolem Galilejského moře či jezera. Evangelium podle Marka uvádí celou řadu událostí a zázraků, které se odehrály v této oblasti. Např. povolání učedníků, uzdravení na břehu jezera, Podobenství o rozsévači, utišení bouře.

Do této řady zázraků patří i uzdravení posedlého.

20KABÁTNÍK, Martin. Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira. Praha: Nákladem J. Otty, 1905, s. 45.

21Bible svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání Kralického z roku 1613. 1. vyd. Ilustrace Markéta Prachatická. Praha: Fortuna Libri, c2011, 762 s. Fortuna spirit. ISBN 978-80-7321-571-2. Marek 5, 1-20.

(24)

15

„Uzdravený člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak velké mu učinil Ježíš zázraky, a všichni se divili.“22Jedním z deseti řeckých měst v Dekapoli neboli Desetiměstí byla i Gerasa na pravém břehu Galilejského moře. Města Gáza a Gerasa jsou od sebe vzdálena stovky kilometrů.

Z Gázy k severnímu pobřeží Sinajského poloostrova je pouze skok.

Když cestovatelé odjeli z Gázy, navštívili další dvě malá města, přímořské město Al – Aríš23 je první lokalitou této oblasti, které si Kabátník všímá.

Popisuje je jako město nuzné se špatnou teplou slanou vodou a konstatuje, že je to místo, kde neprší. Pro poutníky je zde nedostatek potravin. Půda v tomto kraji je neúrodná, proto je v kraji málo chleba. Kabátník si také stěžuje, že mu nechutnají ryby, které jeho průvodci pekli na ohni.

Jediné co se mu v těchto městech líbilo, byly palmy, které popisuje. „ Dřevo palmové jest tlusté jako hrubý smrk a jest vysoký velmi, a kterak jest tlustá u dna, tak i u vrchu jest a znáti, co ho do roka přiroste, a jest nehladké, ježto jest tak podobně hrbovaté, jako by hrubší konec k tlustšímu spojoval, a tak stupně až do vrchu má, a proto s tím jest dřevo rovné a suku žádného nemá až do vrchu. A tepruv v samém vrchu sú ratolesti palmové okrouhlé.“24

Martin Kabátník se zde zajímá o datlovník neboli datlovou palmu.

Tento až 30 metrů vysoký strom patří již 5000 let k významným kulturním rostlinám celé Afriky. Datlové palmě se daří na slunných stanovištích s dostatečně vlhkou půdou. Roste dobře i ve slaném prostředí. Výskyt této dřeviny i v polopouštních podmínkách je indikátorem zdroje podzemní vody.

22Bible svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání Kralického z roku 1613. 1. vyd. Ilustrace Markéta Prachatická. Praha: Fortuna Libri, c2011, 762 s. Fortuna spirit. ISBN 978-80-7321-571-2. Marek 5, 1-20.

23 STORCHOVÁ, Lucie, vysvětlivky Kabátník s. 243.

24 Lucie Storchová, pozn. 17, s. 4.

(25)

16

Plody se tvoří jen v oblastech s dlouhými, suchými a horkými léty. Déšť v období květu způsobuje značné škody na plodech. Jde o dvoudomou rostlinu s větrem opilovanými květy, které jsou uspořádané v dlouhých metlovitých květenstvích. Kabátník je srovnává s růstem u nás dobře známého částečně parazitického jmelí rostoucího v korunách stromů. Palmy začínají plodit mezi čtvrtým a šestým rokem a mohou růst až 200 let. Plod je oválná nebo vřetenovitá bobule oranžovo žluté barvy nebo červenohnědé barvy. Má sladkou měkkou dužinu s vnitřním semenem, které se podobá pecce. Velmi chutné zralé datle se většinou konzumují či sušené. V Egyptě se zvláště kvalitní odrůdy prodávají přímo na větvích. V minulosti bývaly v pouštních oblastech hlavní součástí potravy. Obsahují až 70% cukru a vitamínů. Beduínům plody sloužily na cestách s karavanami jako jediná strava. Datle se v místních podmínkách dále různě zpracovávají. Mohou se jíst sušené, připravuje se z nich marmeláda, různé cukrovinky a koláče. Vyrábí se z nich cukr, sirup, různé pasty a likér. Mladé listy lze připravovat obdobně jako zeleninu.

Z naříznutých výhonků se získává šťáva, sloužící k výrobě palmového vína a cukru. Islámští věřící však alkoholické nápoje nepijí. Ve starověku se palmové víno používalo v procesu mumifikace. Vyplachovaly se jím vnitřní otvory a dutiny po vyjmutí vnitřních orgánů. Dříve se datlemi v arabském světě i platilo.

Kabátník popisuje i využití starších listů, které se ořezávají od kmene a slouží jako košíkářská surovina. Ze dřeva palem se zhotovují např. ploty.

Kabátník dále velmi obdivuje ploty pletené z palmových listů. Líbí se mu, jak jsou hladké a po uschnutí, jak se na slunci blýskají.

V okolí města, ležícího v přílivovém pásu Středozemního moře, se rozprostírají velké mangrovové mokřady, které chrání pobřeží před erozí a jsou i přírodní čističkou vod. Mangrovovým porostům se velmi dobře daří i ve slané vodě, přebytečnou sůl vylučují listy. Jsou zde četná slaná jezírka a rozsáhlé slané laguny velkého jezera Bardavíl. Dnes je celá oblast vyhlášená přírodní

(26)

17

rezervace Zereniké, která je rájem mořského a tažného ptactva. Ve vodách se zde daří krabům, hvězdicím a dalším nejrůznějším mořským plžům a korýšům.

Al – Aríš byl již ve středověku jedním z významných center sinajských beduínů. Potomci arabských kmenů z Arabského poloostrova jen velmi neradi opouštějí kočovný způsob života. Ve stepních a polopouštních, neúrodných oblastech chovají některé druhy hospodářských zvířat, kterým nevadí aridní prostředí Sinaje. Zde ještě narazíte na volně se pasoucí stáda velbloudů, ovcí a koz v okolí města. Slovo bedu, znamená v arabštině obyvatel pouště. Pod palmami, které zde rostou, prodávají beduínské ženy, mnohdy zahalené od hlavy až k patě v černých tunikách, některé živočišné produkty, stříbrné šperky a tradiční vyšívané oděvy. Každý čtvrtek se na městské tržnici koná beduínský trh a za městem je vyhrazen prostor pro prodej dobytka a drůbeže. Egyptská vláda se v posledních letech snaží tuto kočovnou komunitu usadit. Budu jim nová, nutno říci strašně ošklivá vesnická sídliště s domky z litého betonu a všemožně omezuje jejich migraci. Tyto snahy jsou pouze částečně úspěšné.

Někteří beduíni zanechali kočovného způsobu života a živí se turistikou.

V několika posledních letech však na Sinaji dochází k ozbrojeným srážkám beduínů s policií i armádními jednotkami. Kočovníci unáší turisty a žádají výkupné za jejich propuštění.

Ale celkový dojem z města není dobrý, avšak pozorované skutečnosti tentokrát odpovídají situaci místa.

Karavana z Al – Aríše dále pokračuje v jihozápadním směru, překračuje Suezkou šíji a doráží do posledního města před vstupem do Egypta. Toto město, které Kabátník navštívil, než přijel do Egypta, bylo Ages25. Město se nachází na východním okraji nilské delty. Polohu této středověké aglomerace nelze stoprocentně určit. Některé zdroje se domnívají, že jde o Tell Fagús, ale

25STORCHOVÁ, Lucie, vysvětlivky Kabátník s. 243.

(27)

18

může také jít o oblast dnešních měst Ismailie nebo Zagazig vybudovaných v místech starších sídlišť v souvislosti se stavbou průplavu v druhé polovině 19. století.

Kabátník jeho velikost přirovnává k Praze a město není opevněné.

Zřejmě se jednalo o město zaměřené na plátenictví a běličství, náš poutník zaznamenává množství kupeckých krámů a tkalcovských dílen, ve kterých se vyrábí bílá tkanina, plátno zvaná kolč. Jde o látku s lesklým povrchem, satén nebo atlas. Autor si stěžuje, že v tomto městě se nacházejí pouze pohané a nejsou zde žádní křesťané. Jinak je ale ve městě spokojen, na tržišti si kupuje chléb, cukr, datle, a to vše za rozumnou cenu. Egyptský chléb se naší základní potravině v ničem nepodobá. Eš nebo také baladí, jsou chlebové placky, nafoukané a měkké, které slouží jako příloha k omáčkám, masitým a zeleninovým jídlům. V úrodné deltě je již chleba dostatek.

Zde se také poprvé Martin Kabátník napil vody z Nilu, popisuje jí jako vodu sladkou a lahodnou a tu nejlepší jakou kdy pil. Šlo zřejmě o východní hraniční rameno řeky v deltě Nilu. Řečiště je široké, množství protékající vody značné. S podobnou řekou se ve svém životě ještě nesetkal.

Nil je v cestopise pojímán jako řeka, která vytéká z ráje. Ve starém zákoně je ráj boží zahradou, s bujnou zelení, díky hojnosti vody zde rostl strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ráj latinsky paradisus. Podle Genesis z rajské zahrady Eden, kde žil Adam s Evou po tom, co je stvořil Hospodin, vytékají čtyři řeky. Tyto čtyři řeky se jmenují Píšon, Gíchón, Kúš a Eufrat. „Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.

(28)

19

Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.“26

Poté co jsou Adam s Evou z ráje vyhnáni, střeží jeho vchod cherubínové27 s mečem plamenným.

V cestopise je řeka Nil uváděna jako jedna z těchto čtyř řek vytékajících z ráje.

V Novém zákoně se o ráji hovoří třikrát. Například Ježíš na kříži ujišťuje spolutrpitele, že ještě téhož dne s ním bude v ráji. (L 23, 43) V křesťanství je ráj všeobecně pojímán jako místo věčné blaženosti, kde sídlí duše spravedlivých. Obdobná představa je uplatněna v různých formách i v jiných vírách. Islám umisťuje ráj do sedmého nebe a zaručen vstup má každý, kdo padne v boji při obraně víry. Tato pasáž z Koránu motivovala a vlastně stále motivuje arabské válečníky k heroickým a i nelítostným, nelidským činům. Všeobecně je zemský ráj alegorické vyjádření místa, kde jednotlivec žije spokojeně a je zde šťasten.

Ještě dodatek k možné lokalizaci biblického ráje. Zemi Kíš, kterou obtéká řeka Gíchon lze dnes přesně zanést do mapy Súdánu. Z této oblasti mezi čtvrtým a šestým kataraktem28dovážel starověký Egypt zlato, ebenové dřevo,

26 1. Mojžíšova 2,10- 14: Odpočinutí a služba v zahradě - Řeka z Edenu zavlažuje celou zemi.

Člověk je postaven do zahrady Boží a dostává práva a výsady. Bibleserver.com [online]. [cit.

2013-11-05]. Dostupné z:

http://www.bibleserver.com/text/CEP/1.%20Moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1ova2

27Bible obvykle popisuje cheruby jako okřídlené bytosti s lidskými a zvířecími

charakteristikami. V knize Genesis chrání cherubové cestu ke Stromu života na východ od Edenu s plamenným mečem (Genesis 3,24).

28katarakt: 1. peřej, slap, nízký stupňovitý vodopád; 2. zařízení k tlumení nežádoucích mechanických kmitů nebo rázů

(29)

20

kadidlo, kůže atd. V posledních letech přicházelo do této oblasti množství archeologů, kteří zuřivě kopali a snažili se zachránit aspoň část oblasti archeologických nalezišť, která mají být zaplavena přehradním jezerem vodní elektrárny, kterou buduje súdánská vláda. V roce 2009 měla být stavba dokončena, nestabilní politická situace v současném Súdánu stavbu prakticky zastavila. Přehrada Merowe má mít jezero dlouhé 170 kilometrů a zaplavila by krajinu sousedící se čtvrtým nilským kataraktem včetně tisíců neprobádaných lokalit.

Na Martina Kabátníka zanechala řeka Nil již od prvního setkání u Ages hluboký dojem. Později v Káhiře se setkává s hlavním řečištěm. Kabátník se svěřuje čtenáři, že sice byl informován o skutečnosti řek vytékajících z ráje, ale realita předčila jeho očekávání.

Staří Egypťané nenašli pro tento vodní tok jméno. Nil nazývali Iteru, to je jejich výraz pro řeku, která dává život. Ostatně více řek v zemi nebylo, tak proč řece dávat jméno.

(30)

21

Egypt

Původní obyvatelstvo neznalo výraz Egypt. Zemi, ve které žili, říkali Ta – meri což značilo obdělaná, nebo též milovaná země. Tuto zemi dělili na dvě části. Kemet byla černá země, úrodný pás podél řeky a ten větší pustý a neúrodný díl nazývaliDéšeret, červená země. I řecká Alexandrie leží v rozvětveném ústí Nilu, jenž připomíná trojúhelník obráceného řeckého písmene delta.

Zdrojem vody v Nilu byla pro Egypťany nebesa. Řeka nemá, což bylo ve starověkém Egyptě zvláštní, své božstvo. Bůh Hapi, který je často vydáván za boha Nilu, je spíše patronem dobrých záplav a bohaté úrody v nilském údolí. Je často zpodobňován se svazky rákosu a též plody, kterým nilská voda umožňovala růst.

Řeka Nil přitéká do Egypta na jihu ze Súdánu. Četné úseky řečiště první a druhého kataraktu jsou dnes zatopeny přehradním Násirovým jezerem.

Řeka od města Asuánu teče klidným, majestátným tokem, bez meandrů a peřejí vstříc svému konci ve Středozemním moři. Tato cesta Egyptem je dlouhá dvanáct set kilometrů bez jediného přítoku. Na své pouti Nil řádně zeštíhlí.

V Asuánu je průměrný průtok 2 600 metrů krychlových za sekundu a v Káhiře 1 600 metrů krychlových za sekundu. Průměrná ztráta vody během toku je 40%. Důvodem je rozsáhlé čerpání vody do různých závlahových systémů a velké odpařování v místních klimatických podmínkách. Na některých místech nilského údolí dosahují teploty v letních měsících 50 stupňů Celsia ve stínu.

Starověcí Egypťané budovali zavlažovací kanály a příkopy všude, kde to jen šlo a přiváděli do nich vodu, tak daleko jak jen to bylo možné. Dnes je to zcela stejné. Kam se dostane voda, tam je úroda, tam se pase dobytek a staví pod palmami hliněné domy bez střech. Koruny palem dávají stín a střechy nejsou potřeba, tady neprší.

(31)

22

Kabátník informuje čtenáře o tom, že když dosáhne léto vrcholu, Nil se vyleje ze svých břehů a zaplaví všechna údolí, naplní studny a cisterny. A má zcela pravdu. Nil neodnáší z Egypta půdu, ale naopak ji v něm usazuje a to i s nerostným a rostlinným hnojivem. Řeka se každoročně vylévá z břehů a zaplavuje úrodnou zemi Kemet svými vodami. Po opadnutí vody zůstává na poli vrstva úrodného bahna. Větší vrstvy se usazují v dolním toku v ohromném trojúhelníku delty, která je vlastně skoro celá vytvořená z povodňových nánosů. První vlna záplav vzedmutá jarním táním sněhu v povodí Modrého Nilu dosáhne Káhiry v Noci vod ze 17. na 18. června. Olivově hnědá řeka se pak mění na hnědočervenou a nepřetržitě stoupá až do 26. září. Hned na to začne voda klesat a počátkem měsíce prosince se vrací k původnímu stavu a barvě. Rozdíl mezi nejvyšší záplavovou hladinou a normální výškou hladiny Nilu býval ve starém Egyptě pět i více metrů. Dnes je v důsledku vybudování přehrad v oblasti Asuánu rozdíl mnohem menší, pohybuje se v rozmezí tří metrů. Nil se svými záplavami a nánosy životodárného bahna měl odjakživa rozhodující význam pro egyptské zemědělství, které bylo základem tamního hospodářství. V minulosti malá úroveň záplav znamenala nedostatek vody pro plodiny a tudíž i nedostatek potravy. Příliš velká záplava smetla vesnice a hospodářská zvířata utonula.

Záplavy vyvolaly následný rozvoj geometrie a zeměměřičství.

Zaplavená půda, pokrytá vrstvou úrodného bahna vyžadovala následné vyměření na stanovené díly. Vrstva nánosu nebyla sice příliš silná a v Egyptě byla vybudována základní geodetická síť orientačních bodů, ale vždy bylo potřeba přesně stanovit hranice jednotlivých pozemků. Tuto práci prováděli v naprosté většině chrámový kněží a jimi určené osoby. Dalším úkolem této vrstvy bylo vypočítání výše ročních daní, které se stanovovaly dle dosažené záplavové hladiny Nilu. Skoro ve všech chrámech byly zjištěny nilometry, které sloužily k těmto výpočtům.

(32)

23

Dnes nebezpečné a ničivé záplavy již nehrozí. U města Asuánu byly vybudovány dvě přehrady, které regulují tok Nilu. Tu první postavili Britové a byla dokončena v roce 1902. Tato přehrada je 54 metrů vysoká a asi 2 kilometry dlouhá. Nová přehrada vybudovaná v letech 1960 – 1971 s pomocí někdejšího Sovětského svazu je široká 4 kilometry, vysoká 110 metrů.

Násirovo jezero, které vzniklo za novou přehradou, se prostírá až do severního Súdánu a má rozlohu 5780 kilometrů čtverečních. Nová přehrada slouží k výrobě elektrické energie.

V 60. a 70. letech 20. století probíhal v této oblasti unikátní projekt iniciovaný organizací UNESCO. Šlo o záchranu archeologických lokalit, které měly být zaplaveny nově vzniklým jezerem. Na tomto projektu se podíleli i čeští archeologové. V rámci tohoto projektu došlo k rozebrání a přemístění řady staveb a jiných památek, kterým hrozilo zatopení. Přestěhovány byly oba chrámové komplexy z Abú Simbel, překrásný chrám z Filé a další. Celkové náklady na záchranné akce byly astronomické.

Nil, který protéká od jihu k severu celým Egyptem, byl od starověku důležitou dopravní tepnou. Egypťané se velmi záhy naučili vyrábět lodě.

Nejdříve to byla menší plavidla z papyrového rákosí, a později větší lodě ze dřeva. Při cestách na sever jednoduše veslovali s proudem, při cestách ve směru na jih proti proudu Nilu se používala plachta, kterou nadouval severní vítr.

Pokud Egypt zasáhla pohroma, popisovali situaci obyvatelé okolo Nilu takto: „ Z Nilu pak vystoupí vyhublých a šeredných krav, které sežerou sedm vykrmených a krásných krav blahobytu popásajících se na říční trávě. Sedm bohatých a krásných klasů, vyrůstajících z jednoho stébla, zničí sedm jalových, hluchých a východním větrem sežehnutých klasů hladu. Po sedmi letech

(33)

24

bohatých a hojných, přijde sedm let chudých a nuzných.“29Takto vyloží biblický Josef faraonův sen a přidá i radu aby se v létech hojnosti vyselo i na léta neúrody a hladu. Faraon pak Josefa jmenuje správcem egyptské země.

V Bibli se Nil zmiňuje vždy jen v souvislostech s negativní situací, např. Druhá kniha Mojžíšova zaznamenává obavy faraona ze vzrůstu počtu izraelského lidu v Egyptě. Následuje opatření, každého narozeného židovského chlapce hodit do Nilu. Když jedna z matek chtěla zachránit svého syna před tímto opatřením, upletla z třtiny ošatku a chlapce v ní pustila po Nilu.

Faraonova dcera, která chlapce našla, ho posléze přijala dítě za syna a dala mu jméno Mojžíš.30

Negativní úloha Egypta v bibli, pokračuje deseti egyptskými ranami. Ty sesílá Hospodin na egyptskou zemi a lid, když faraon odmítá propustit izraelský lid z otroctví.31 První pohromou je přeměna veškeré vody v Nilu na krev. Druhá pohroma, která následuje, také se týká Nilu, přesněji přemnožení žab. Poté přemnožení komárů a much, dále zemi postihne mor. Šestou pohromou je postižení Egypťanů a jejich stád vyrážkou a vředy. Následuje ničivé krupobití, po něm přijdou přemnožené kobylky, ničící zbytky vegetace.

29Bible svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání Kralického z roku 1613. 1. vyd. Ilustrace Markéta Prachatická. Praha: Fortuna Libri, c2011, 762 s. Fortuna spirit. ISBN 978-80-7321-571-2, Genesis 41, 1 – 36.

30Bible svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání Kralického z roku 1613. 1. vyd. Ilustrace Markéta Prachatická. Praha: Fortuna Libri, c2011, 762 s. Fortuna spirit. ISBN 978-80-7321-571-2, Exhodus 2, 2 – 10.

31Před odchodem Židů z Egypta seslal Hospodin na Egypt deset ran, které měly donutit faraona k propuštění izraelského lidu. Panovník stále nechtěl uznat neomezenou moc

jediného boha a odmítal vyvolený lid propustit. Ustoupil až po desátém božském zásahu, poté co jeho národ prošel mnoha utrpeními.

Deset ran egyptských. Starověký Egypt [online]. 2013 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z:

http://www.starovekyegypt.net/faraoni-nove-rise/deset-ran-egyptskych.php

(34)

25

Nakonec egyptský lid zachvátí tma trvající tři dny a vše je ukončeno povražděním prvorozených, kdy je v jedné noci zabito vždy nejstarší prvorozené dítě a ve stádech je zabito nejstarší dobytče. Všechny tyto jevy popisuje kniha Exhodus.

Velmi zajímavé je, že se některé současné mezioborové biblické studie snaží objasnit a dokázat reálný základ přírodních úkazů, deseti pohrom, které Hospodin seslal na Egypt a tím dokázat pravdivost Bible.

Také v knize přesně neurčeného proroka Izajáše, státníka a poradce králů Judy. Kniha Izajáš patří do Starého zákona a v článku 19 se zmiňuje právě o Egyptě. „ Vody se vypaří, než dojdou k moři a řeka vyschne a vysuší se,….“

„Lučiny při Nilu, při ústí Nilu a všechna setba u Nilu uschne, a bude odváta a nebude už.“

„Tu se budou rybáři rmoutit a truchlit, všichni, kdo vrhají udice do Nilu.“32

Bible je sice plná podobných proroctví, výhrůžek a trestů, ale Egypt má jako celek velmi špatnou pověst. Proroci při každé příležitosti připomínají, že Egypt je sice země kultury a učenosti, ale ohrožuje pravověrné.

Dva dny trvala cesta karavany z východní části nilské delty do Káhiry.

Arabové toto město nazývali Misúr, když do něj Kabátník vjížděl, neprojel

32Bible svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání Kralického z roku 1613. 1. vyd. Ilustrace Markéta Prachatická. Praha: Fortuna Libri, c2011, 762 s. Fortuna spirit. ISBN 978-80-7321-571-2. Izajáš 19. 5 – 10.

(35)

26

žádnou branou, a jak sám říká: „ I vjeli jsme do něho jako do jiné vsi, neb do něho není žádné brány ani, které zdi okolo něho jest.“33

Okolo Egypta se rozprostíraly rozlehlé zahrady s rozličnými druhy stromů a ovoce. Na břehu Nilu přibližně ve 3. století po Kristu stála nevelká pevnost nazvaná Babylon, která střežila cestu mezi staroegyptskými městy Heliapolis a Memfis. V roce 639 ovládl tuto pevnost arabský vojevůdce Amribn al – Ás, který přinesl do Egypta islám. Neobsadil žádné existující město, místo toho si založil stanový tábor severně od římské pevnosti. O dva roky později v roce 641 se chalífa Omar ibn al – Chattáb rozhodl založit poblíž stanového města město nové, vystavěné z nepálených cihel a kamene. V roce 750 se abbásovská dynastie zbavila Umájjovců a zahájila výstavbu vojenského města al – Askaru, které se rychle rozšiřovalo. Skutečným založením Káhiry fátimovským generálem Džauhárem al – Sikilim se uskutečnilo až v roce 969.

V té době přijalo město jméno al – Káhira, což znamená Vítězné město a nastalo dlouhé období, v němž se městský areál rozšiřoval. Roku 1168 muslimové část starého města raději zapálili, než by jej nechali padnout do rukou křižáků. Nástup Saladinovy vlády v roce 1176 otevřel zcela novou kapitolu káhirské historie. Během jeho vlády se rozšířily městské hradby a byla postavena citadela.

Do Egypta v té době nesměl vjet žádný žid a křesťan, všichni museli sesednout z koní, oslů, velbloudů a jít až k místu, kde byli ubytovaní pěšky a vést svá zvířata vedle sebe. Toto uvedl v platnost faraon a křesťanovi nebo židovi, který by to porušil, hrozila pokuta, zabavení zvířete, na kterém jel a bití kyjem. A právě toto nařízení cestovatele rozhněvalo, snad ani ne z důvodu diskriminace ale, z důvodu dlouhé a únavné cesty. Martin Kabátník byl proto velmi rád, když dorazil na místo určeného k ubytování. Dvoudenní cesta s karavanou a dlouhý pochod horkými ulicemi Káhiry - to vše jej značně

33 Lucie Storchová, pozn. 17, s. 5.

(36)

27

vyčerpalo.„ I šel jsem na hospodu pěšky i s jinými, veda kůň podél sebe, na kterémž jsem jel k městu, tak se mi zdá, že jest toho za míli bylo od toho místa, kdež jsme z koní sedali, až na hospodu. Tak sem byl ustal velmi, veda kůň, až jsem se hněval na toho císaře, kterýž jest takovú práci lidem pocestným zamyslil.“34

Káhira byla v době 14. až 16. století polo uzavřenou oblastí, cizí kupci a návštěvníci do ní sice mohli vstoupit a prodávat či nakupovat zboží, ale s předchozím souhlasem a na předem určitou dobu. Obchodníci se mohli volně usazovat a pracovat v přístavních městech na středomořském pobřeží. Cizinci se po Káhiře tedy směli pohybovat pouze pěšky a dále se pak museli ubytovat v určených objektech tzv. chánech, zvaných též karavanseráje, které sloužili, jako ubytovací hostince pro kupce a poutníky přijíždějící ze severní Afriky, Arábie a celého Orientu, popřípadě z Evropy. Kromě ubytovacích prostorů zde byly k dispozici stáje, skladiště a místa určená k vlastnímu obchodu. Chány byly rozsáhlé několikapatrové stavby obdélníkového půdorysu s vnitřním nádvořím a hlavní bránou, která se na noc uzavírala. V nočních hodinách nebyl pohyb cizinců po ulicích města povolen. Správci chánů byli odpovědní správním úředníkům za dodržování předepsaných opatření a odvádění poplatků za pobyt či využívání ostatních prostorů zařízení.

Jak pro křesťanské, tak pro židovské obchodníky byl jmenován zástupce, který zajišťoval a byl odpovědný za úřední styk té které obchodní komunity s příslušným emirátem. Tento představený, kterého Kabátník nazývá rychtářem, byl vybírán z občanů zemí, které byly s Egyptem, případně s osmanskou říší v relativně přátelském vztahu. Toto postavení bylo velmi nevděčné. Jsou známy případy, kdy emír případně sám sultán nebyl spokojený z nějakého důvodu se stavem situací v cizí obchodní komunitě a pak byl přísně

34KABÁTNÍK, Martin. Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira. Praha: Nákladem J. Otty, 1905, s 45.

(37)

28

trestán zástupce komunity. Do dnešních dob se uchoval chán al Ghuriho na ulici Sharia al – Azhar v centrální islámské Káhiře.

V Egyptě v té době bylo tisíc dvě stě podélných ulic a v každé té ulici bylo dvanáct tisíc domů. Faraon měl zaznamenaného každého obyvatele toho domu a ten mu odváděl daň, pro případnou vojnu. Hostinský a ubytovatel cestovateli vypráví, že sultán má všechny obyvatele velmi dobře spočítané.

Nedodržení zákonů a porušení příkazů bylo citelně pokutováno. Víme, že zdanění obyvatel Káhiry v 15. století bylo značné, nemluvě o zdanění cizinců, kupectva a židů, které bylo až astronomické.

Protože Kabátník nevěřil obyvatelům Egypta, u kterých pobýval, že je město tak veliké rozhodl se, že ho zkusí přejít. Když se mu to ani na podruhé nepodařilo, najal si židovského průvodce, o kterém říká, že mluvil rusky a proto se s ním dokáže domluvit. Tento poznatek ukazuje na to, že Martin Kabátník nebyl v cizí řeči možná tak nevzdělaný, jak se předpokládalo.

S tímto průvodcem se vydali k hradu žoldánovu nebolisultánovu, protože právě odtud měl být nejlepší výhled na Egypt. Zde Kabátník uvěřil, že je Egypt opravdu město veliké, protože nedokázal dohlédnout ani na hranice města i když bylo jasno. Egypt je popisován jako město ležící v rovinaté písečné krajině bez lesů a zeleně. V době Kabátníkovi návštěvy byl Egypt skutečně velice rozhlehlý a také velice lidnatý. Na délku měřil Egypt přes 5 km a to od jihu u babylonské pevnosti až po sever k branám al – Futúh a An – Nasr. Na šířku mezi fátimovskými hradbami a An – Násirovým kanálem pak Egypt měřil 2, 5 kilometru. V době mamlúckého panování se odhaduje, že v Egyptě žilo až 250 tisíc obyvatel. Když stál Martin Kabátník na citadele, nacházel se zhruba v polovině města.

Žoldánův hrad se nacházel na bílé skále. Okolo jeho sídla bylo pět vysokých zdí a v každé té zdi byla jedna brána a u každé brány hlídala stráž.

Martin Kabátník došel se svým průvodcem až ke třetí bráně a poté se bál

(38)

29

pokračovat dál, velikostí mu faraonovo sídlo připomínalo město Chrudim.

Podle Lucie Storchové se jedná o káhirskou citadelu vystavěnou roku 1176 sultánem Saladinem na části pohoří Mokkatam.35Při této návštěvě faraonova sídla si autor cestopisu všímá služebníků, kteří se v okolí hradu, jak jej nepřesně Kabátník nazývá, nacházejí. V Egyptě v té době popisuje Kabátník tři druhy úředníků.

První nejvyšší úředníci jsou kleštěnci ti, mezi jejichž pravomoc patří souzení obyčejných lidí i pánů, nosí zlaté hůlky a jsou doprovázeni nižšími úředníky. Tito úředníci jsou nejbližší žoldánovi.

Druhý typ úředníků nosí větší pomalované hole, a mají nižší postavení než úředníci s holemi zlatými.

Poslední třetí typ úředníků s nejnižším postavením zahrnuje několik tisíc úředníků a nosí hole bílé. V Egyptě působilo v té době ještě několik jiných druhů úředníků, ale ty si autor cestopisu, jak sám říká, již zapomněl poznamenat.

Náš poutník navštívil i prostranství, kde se provozovali, rozličné šermy, kejklířství, zápasy a ukázky v jezdeckém umění. Toto místo se nacházelo západně od hradeb citadely. Šlo o významné místo středověké Káhiry s jezdeckým prostorem neboli hipodromem. Založil jej kolem roku 1300 sultán Muhammad jako cvičiště pro mamlúckou kavalerii a právě tady se mamlúci známí svým jezdeckým uměním cvičili v bojové taktice jízdy. Často se zde pořádaly koňské dostihy, hrálo se jízdní pólo. Mamlúcké jezdecké umění obsahovalo i nejrůznější akrobatické prvky na cválajícím koni. Tyto jezdecké prvky byly do egyptské jízdy přeneseny ze střední Asie a z ruských kozáckých oblastí.

35 STORCHOVÁ, Lucie, vysvětlivky Kabátník s. 243.

References

Related documents

Zde se domnívám, že student ne zcela naplnil poŽadavky vyplývající ze zadání a pokynů vedoucího ptáce. Student měl problém oddělit běžně využívané

Postupem času se avšak od tradičního pasení opouštělo, protože krajina byla v Budčevsi vlhká a ovce špatně snášely mokré pastviny a následně podléhaly různým

Jak jiţ bylo řečeno, tisk je vlastně místním barvením. Pouţívají se při něm prakticky stejná barviva jako při běţném barvení. Barvivo je obsaţeno v tiskací pastě,

Při uzavírání cestovního pojištění je v našem vlastním zájmu dodržovat tyto základní zásady. Vždy se informovat na výši pojistného plnění, které

Bakalářská práce se zabývá výzkumnou otázkou, zda-li se příprava dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami liší na základě faktu, nastupuje-li na základní

Cílem této diplomové práce je popsat a zhodnotit fungování a financování Technických služeb města Jičína a podat návrhy na zlepšení. Financování je

Od roku 1999 působím na katedře geografie FP TUL jako odborný asistent a dlouhodobě se věnu- ji otázkám kartografie, tematické kartografie, atlasové tvorbě, didaktice

Třetí otázka potom zjišťovala, zda předpokládají, že po dokončení VŠ stupně vzdělání zůstanou na své stávající pozici nebo zda získají pracovní místo