Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce, Prof. PhDr. RNDr. Marii Vágnerové, CSc., za velmi přínosné vedení a poskytnutí cenných informací a připomínek. Mé poděkování patří rovněž Mgr. Michale Hánové, vedoucí Oddělení prevence, Odboru zdravotnictví a sociální práce Magistrátu hlavního města Prahy, za trpělivost a pomoc při získávání cenných informací a plk. Mgr. Zuzaně Pidrmanové, republikové koordinátorce prevence kriminality z Odboru tisku a prevence Policejního prezidia ČR, za odbornou konzultaci.
Anotace
Diplomová práce se zabývá problematikou primární prevence rizikového chování dětí. Cílem práce je analyzovat preventivní působení policie na základních školách a zjistit efektivnost preventivních programů policie. Vzhledem k rozsáhlosti tématu byla diplomová práce zaměřena na primární prevenci rizikového chování v pražských základních školách.
Teoretická část pomocí odborných zdrojů vysvětluje základní pojmy související s kriminalitou dětí a mládeže a popisuje systém prevence kriminality v České republice i v hlavním městě Praze. Empirická část zjišťuje pomocí expertního šetření zkušenosti, postoje a názory školních metodiků prevence vybraných základních škol v Praze. Autorka diplomové práce v závěru vyhodnocuje získané informace a nabízí vlastní návrhy opatření.
Klíčová slova
základní škola, prevence kriminality, policie, žák, rizikové chování, preventivní program
Annotation
This thesis is focused to primary prevention of children risk behaviour. The aim of his thesis
is to analyse the preventive action of the police in primary schools and to determine the effectivity of the police preventive programs. According to the extent the thesis was
focused to the primary prevention of risk behaviour in Prague primary schools.
In the theoretical part the basic terms related to juvenile delinquency are explained on the base
of professional resources and the crime prevention system in the Czech Republic and in Prague are described there. In the empirical part the attitudes and opinions of school
prevention methodists from selected Prague primary schools are determined by expert investigation experience. At the end the author of this thesis evaluates the obtained information and offers her own measures proposals.
Keywords
primary school, crime prevention, police, pupil, risk behaviour, preventive program
7
„Je lépe zločinu předcházet než jej trestat!“
Cesare Beccaria
8
Obsah
ÚVOD ... 11
TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Vymezení pojmů ... 12
2 Prevence kriminality v České republice ... 26
2.1 Historie prevence kriminality ... 26
2.2 Současný systém prevence kriminality ... 27
3 Systém prevence kriminality u Policie ČR ... 28
3.1 Historie prevence kriminality u policie ... 28
3.2 Současnost prevence kriminality u policie ... 30
4 Prevence kriminality v Praze ... 34
4.1 Primární prevence rizikového chování na základních školách ... 39
4.2 Programy prevence kriminality městské policie ... 45
4.3 Programy prevence kriminality Policie ČR ... 47
EMPIRICKÁ ČÁST ... 59
5 Cíl empirické části ... 59
6 Charakteristika vzorku ... 59
7 Metodologie a sběr dat ... 61
8 Přehled dat a interpretace výsledků ... 63
9 Shrnutí výsledků ... 69
NÁVRH OPATŘENÍ ... 73
ZÁVĚR ... 75
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 77
SEZNAM PŘÍLOH ... 82
9
Seznam obrázků
Obrázek č. 1: Beseda s dětmi ZŠ na téma bezpečnost chodců v silničním provozu (Zdroj Policie ČR) ... 48 Obrázek č. 2: Přednáška v mateřské škole (Zdroj: Policie ČR) ... 52 Obrázek č. 3: Ukázka policejní činnosti na základní škole (Zdroj: Policie ČR) ... 53
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Kriminalita páchaná na osobách ve věku 1-17 let ... 20 Tabulka č. 2: Kriminalita páchaná osobami ve věku 1-17 let ... 21
Seznam grafů
Graf č. 1 Současný systém prevence kriminality u Policie ČR………31 Graf č. 2 Přehled subjektivního vnímání rizikového chování na základních a středních školách v Praze ... 37
10
Seznam použitých zkratek
BESIP – Bezpečnost silničního provozu
CAN – Syndrom týraného a zneužívaného dítěte ČR - Česká republika
HMP – Hlavní město Praha
IZS – Integrovaný záchranný systém
KŘP hl. m. Prahy – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy MHMP – Magistrát hlavního města Prahy
MPP – Minimální preventivní program
MŠMT – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy OSPOD – Oddělení sociálně právní ochrany dítěte OTP - Oddělení tisku a prevence
OTP – Oddělení tisku a prevence
PCPP – Pražské centrum primární prevence PMS – Probační a mediační služba
PP ČR – Policejní prezidium České republiky PPP – Pedagogicko-psychologická poradna PPRCH – Primární prevence rizikového chování ŠMP – Školní metodik prevence
ZŠ – Základní škola
11
ÚVOD
Vzhledem ke skutečnosti, že v současné době pracuji jako vedoucí Oddělení tisku a prevence při Krajském ředitelství policie hlavního města Prahy, byl výběr vhodného tématu diplomové práce v mém případě jasný. Již ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na preventivní působení policie na základních školách. Tehdy jsem se věnovala zejména konkrétnímu preventivnímu programu. Během posledních několika let však došlo k mnoha legislativním změnám, ke změnám preventivních strategií i systémovým změnám u Policie ČR. Proto jsem se rozhodla v rámci diplomové práce popsat mimo jiné současnou legislativu a ukotvení prevence v ČR, identifikovat roli Policie ČR i dalších subjektů v primární prevenci rizikového chování dětí a mládeže.
V první části diplomové práce vysvětlím základní pojmy vztahující se k tématu, popíši historické kontexty i současný systém prevence kriminality a preventivního působení Policie ČR. Podstatný díl teoretické části práce budu věnovat primární prevenci rizikového chování dětí a mládeže, přičemž se zaměřím na koncepci této činnosti a praxi ve vztahu k základním školám v hlavním městě Praze.
Záměrem diplomové práce je zjistit, zda preventivní programy Policie ČR uplatňované na pražských základních školách mají své opodstatnění a význam. Policie ČR vykonává besední a přednáškovou činnost již dlouhodobě, ale na rozdíl od městské policie se neustále potýká s nedostatkem personálního zajištění. Počtem vykonaných přednášek na pražských základních školách se policisté nemohou strážníkům ani zdaleka rovnat. Nejrůznější ohlasy pedagogů, rodičů i samotných žáků škol však nasvědčují tomu, že policie má v primární prevenci rizikového chování své nezastupitelné místo.
V empirické části práce se proto budu věnovat konkrétnímu preventivnímu působení policie na základních školách. V rámci výzkumu se chci pokusit zjistit efektivitu a potřebnost jednotlivých programů prevence poskytovaných Policií ČR. S pomocí expertních rozhovorů budu zjišťovat zkušenosti a názory školních metodiků prevence na působení policie na úseku primární prevence rizikového chování a jejich představy o budoucnosti další spolupráce.
12
TEORETICKÁ ČÁST
1 Vymezení pojmů
Prevence – vychází z latinského názvu praeventus – zákrok předem. Prevence v širším slova smyslu znamená „předcházení nežádoucímu jevu a ochrana před ním“, označuje v podstatě všechny aktivity, jejichž cílem je potírání výskytu a zabraňování rozvoji negativního jevu ve společnosti. Prevence v užším slova smyslu je chápána jako prevence jednotlivých negativních jevů – prevence kriminality, prevence závislostí apod. (Štablová a kol. 1999, s. 161)
Prevence kriminality – v širším slova smyslu se jedná o tradiční formu, kdy trestní justice má vedle represivního charakteru za úkol působit adekvátním průběhem trestního řízení na pachatele preventivně, v užším slova smyslu zahrnuje speciální preventivní aktivity mimo oblast trestního práva, které vedou ke znemožnění nebo znesnadnění kriminálního jednání.
(Zoubková, Moulisová 2004, s. 30)
Sociální prevence – celospolečenský systém opatření zaměřený na určité sociální kriminogenní jevy, procesy, případy, problémy a situace. Řešení těchto jevů spadají velkou měrou do oblasti sociální politiky. Opatření sociální prevence zahrnují širokou problematiku rodiny, školství, zdravotnictví, zaměstnanosti, volného času, profesní přípravy, územního plánování, urbanismu aj. Významná úloha v těchto procesech přísluší zejména rodině a škole.
Součástí sociální prevence je i zdokonalování činnosti subjektů zodpovědných za sociální integraci, resocializaci a rehabilitaci pachatelů. Jde o širokou paletu aktivit náročných na personální a materiální zabezpečení, převážně s realizací střednědobou až dlouhodobou.
Jejich efektivnost je nesnadno měřitelná. (Novotný, Zapletal 2004, s. 178)
Situační prevence – spočívá v opatřeních, jež snižují možnost spáchání trestného činu a zvyšují pravděpodobnost odhalení pachatele. Orientuje se tedy na odstraňování příležitostí pro páchání trestných činů, na omezování kriminogenních situací a na zvyšování rizika dopadení a odhalení pro potenciální pachatele. Provádí se zejména na předem vytipovaných rizikových místech s cílem co nejvíce eliminovat případnou trestnou činnost a znesnadnit tak její páchání. (Novotný, Zapletal 2004, s. 182-183)
13
Primární prevence – jedná se o tzv. nepřímou prevenci, zaměřenou na širokou populaci. Je to souhrn opatření v oblasti sociální politiky, politiky zaměstnanosti, urbanismu, územního plánování a rozvoje jednotlivých regionů. Cílem je vytvořit takové sociální klima, které bude nepříznivé pro vznik sociálně patologických jevů (Pešatová 2007, s. 90-91)
Nespecifická primární prevence – obsahuje aktivity podporující zdravý životní styl a osvojování žádoucího sociálního chování prostřednictvím smysluplného využívání a volného času jako např. zájmové, sportovní a volnočasové aktivity (Pešatová 2007, s. 90-93).
Specifická primární prevence – zahrnuje aktivity a programy, které jsou zaměřeny na předcházení a omezování výskytu specifických forem rizikového chování (kriminalita, delikvence, závislosti, záškoláctví, agresivní projevy, šikana, rasismus, vandalismus, předčasné těhotenství, AIDS apod.). Dále se zaměřuje na zajištění včasné intervence v případech domácího násilí, týrání a zneužívání dětí, ohrožování mravní výchovy dětí, poruchy příjmu potravy (Pešatová 2007, s. 90-93).
Sekundární prevence - je již prevencí přímou. Zaměřuje se na vybrané rizikové skupiny obyvatelstva, na jedince (potencionální pachatele či potencionální oběti) a na další rizikové faktory např. sociální prostředí, vztahy apod. Důležité je včasné vyhledávání potencionálního problému a následné poskytování potřebných služeb (informace, poradenství, sociální péče).
(Zoubková, Moulisová 2004, s. 30)
Terciální prevence - jedná se rovněž o prevenci přímou. Orientuje se na skupiny či spíše jedince, kteří se již v minulosti dopustili trestné činnosti, trestnou činnost páchají nebo se dopouštějí sociálně negativního chování (prostituce, šikana, útěk, drogy, kriminalita).
Preventivní opatření jsou zaměřena i na osoby, které se již staly oběťmi trestné činnosti.
(Zoubková, Moulisová 2004, s. 30)
Sociálně patologické jevy – nerespektování nebo přímo porušování norem většinové společnosti, etických hodnot, předpisů a zákonů jednotlivcem, které má za následek poruchu socializace. (Pokorný a kol. 2003, s. 9)
Od užívání samotného termínu v praxi se v poslední době ustupuje. Toto označení je v současné době nahrazováno pojmem rizikové chování, který je z hlediska rizika
14
nálepkování vhodnější. V obecné rovině se jedná o soubor jevů, které je možno zkoumat a kterým je možno vhodným působením předcházet. (Miovský, Bártík 2010, s. 23)
Kriminalita – sociálně-patologický jev, který narušuje harmonický vývoj společnosti a je tedy pro společnost dysfunkční a společensky škodlivý. Narušuje společenský řád i lidské soužití, působí materiální i jiné škody státu a samotným obětem. (Novotný, Zapletal a kol., 2008, s. 22)
Trestný čin - trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku.
Není-li zákonem stanoveno jinak, pak se rozumí a) mládeží, děti mladší patnácti let a mladiství,
b) dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku,
c) mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku,
d) proviněním, trestný čin spáchaný mladistvým nebo čin jinak trestný, e) opatřením, výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření,
f) orgány činnými podle tohoto zákona jsou policejní orgány, státní zástupci a soudy pro mládež,
g) soudem pro mládež, zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu,
h) obecným soudem jiný senát nebo samosoudce téhož soudu nebo jiný soud, který neprojednává protiprávní činy mládeže.
U mladistvého pachatele provinění se vyžaduje požadavek rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo ovládat své jednání. K trestní odpovědnosti tedy nestačí samotná okolnost, že je příčetný a dosáhl věku patnácti let.
15
Kriminalitu mládeže lze tedy vymezit jako negativní sociální jev charakterizovaný porušováním právního řádu a jeho subjektem jsou mladí lidé do osmnácti let. Jedná se o zvlášť závažný společenský jev, kterému by měla být věnována dostatečná pozornost.
Motivy, které vedou mládež k tomuto protispolečenskému jednání, jsou různorodé.
Příčiny kriminality mládeže
Příčiny delikvence dětí a kriminality mládeže jsou obdobné jako u kriminality dospělých, ale existují zde některé zvláštnosti ovlivňující kriminalitu dětí a mladistvých. Určující vliv mají zejména vývojové zvláštnosti mladého člověka a prostředí, ve kterém se pohybuje a které jej ovlivňuje.
Rozhodující roli na formování osobnosti má rodina, přátelé a známí, tedy prostředí, ve kterém mladý člověk vyrůstá a žije. Nezanedbatelný vliv na vývoj osobnosti má však i škola, kamarádi, parta a jiné okolní vlivy.
Mezi nejzávažnější příčiny patří kromě nedostatků výchovy v rodině též absence vhodných aktivit ve volném čase, nedostatečné výchovné působení školy, problém vzdělání a kvalifikace a v neposlední řadě i nedostatek životních zkušeností a slabé nebo žádné právní vědomí. Vzhledem k tomu, že mladý jedinec není schopen správně reagovat na vzniklé situace a podněty, často ve svých rozhodovacích procesech chybuje.
Podmínky kriminality mládeže jsou druhou skupinou vlivů, které působí na vývoj kriminality a napomáhají nebo ulehčují spáchání kriminálního deliktu. Vyhodnocení podmínky ke spáchání kriminálního deliktu musí být osobou vyhodnoceno a chápáno jako příležitost k překročení norem společenského chování. Platí, že to, co může být podmínkou pro spáchání trestného činu mladistvým, může být překážkou ke spáchání trestného činu u dospělého pachatele a opačně. Platí tedy, že skutek je realizován pouze za určitých podmínek, určitém čase a společenském klimatu.
Skutečnou a bezprostřední příčinou kriminálního chování mladých lidí je nedostatek či defekt pachatelova právního vědomí. Současná společnost je k páchání trestné činnosti lhostejná. Je to částečně dáno i tím, že státní orgány nejsou aktivní a jednotné v postupu proti trestné činnosti a pachatelům. Díky každodenní medializaci podobných selhání získává mladý člověk lehce pocit beztrestnosti. Preventivní opatření postrádají potřebnou systémovost a zakotvení v zákoně, současná prevence se soustředí na situační opatření nebo besední a přednáškovou
16
činnost. Na výchovu k právnímu vědomí dětí, ale i jejich rodičů se však zapomíná. Vysoká míra nezaměstnanosti, rozšířená ekonomická a internetová kriminalita a další negativní jevy, včetně nevhodných televizních programů a formují myšlení mladých lidí velmi negativně.
Vlivy determinující osobnost dítěte a mladistvého
Na vývoj dítěte a mladistvého má nezanedbatelný vliv rodinná výchova a okolní prostředí, ve kterém se mladý člověk pohybuje a to jak ve svém volném čase, tak ve škole. Rodinná výchova je přitom hlavním faktorem, který má vliv na formování osobnosti mladého člověka, který si má z výchovy v rodině odnášet do života správný vztah k základním principům a hodnotám společnosti. Neplní-li rodina tuto funkci, jsou dány větší předpoklady pro vznik kriminogenního prostředí.
Mnohé výzkumy prokázaly, že výskyt kriminality je častější u mládeže z rozvrácených rodin a tam, kde mladý člověk nenachází citový vztah a zájem o svoji osobu, i když je po materiální stránce zajištěn. Základní kriminogenní faktory v rodině jsou tedy rozvrácená rodina, závislost rodičů na alkoholu a jiných drogách, kriminalita členů rodiny, nepřiměřeně tvrdá nebo naopak shovívavá výchova, nezájem rodičů o prospěch dítěte (mladistvého), nevhodný způsob trávení volného času, preferování rodičovských zájmů a aktivit na úkor výchovy dítěte.
Nezanedbatelný vliv na formování osobnosti u mládeže má okolí, zejména vliv starších osob, od kterých, vzhledem k nedostatečně vyvinuté psychice přejímá názory a vzory chování.
Jednou s přirozenou vlastností člověka a tedy i mládeže je potřeba se sdružovat v kolektivu lidí – partách či jiných společenstvích, jako jsou zájmové a sportovní kluby. Za určitých podmínek může být tato potřeba nežádoucí a to zejména, když parta působí protispolečensky.
Mladý člověk, vzhledem k nedostatku vlastních životních zkušeností snadno podléhá vlivu silné osobnosti a ideologii této osoby nebo celé skupiny přejímá za vlastní. Svou roli při integraci do party zde hraje i touha mladého člověka vyniknout nad ostatními, být nějak zajímavý, upoutat okolí, být středem pozornosti atd. Určujícími kriminogenními faktory jsou tedy silná osobnost vůdce party, anonymita, agresivita při prosazování svých názorů a nekritické přejímání názorů party a zejména vůdce party.
Vrstevnická parta je mnohem důležitější pro mládež z dysfunkčních rodin než pro mladé lidi, vyrůstající ve spořádaném rodinném prostředí plném podpory a porozumění. Riziková mládež v partě hledá naprosto stejné hodnoty, ale mnohem více čelí stresujícím nárokům vrstevníků.
17
Požadavky na konformitu jsou vysoké, zahrnují nejen přizpůsobivost zevnějšku, ale i změnu způsobu vyjadřování, chování k opačnému pohlaví, k rodičům a učitelům, k práci, penězům, k sexu a návykům jako jsou kouření, aplikace drog nebo konzumace alkoholu. (Matoušek, Kroftová 2003, s. 317)
Neoddělitelnou součástí výchovy mladého člověka je působení školy. Školní výchova působí přímo na formování jeho osobnosti a vytváří jeho materiální a citové hodnoty, které si s sebou nese celý život. Průběh výuky, její organizace a vztah, který si vytvoří mladý člověk k učiteli, má také nezanedbatelný vliv. Mezi základní kriminogenní faktory školy patří záškoláctví, špatný prospěch, nevhodné chování žáků k učiteli a opačně arogance vyučujících, špatná nebo žádná spolupráce rodičů se školou a nedostatečná kontrolní a pedagogická činnost školy.
Dalšími spolupůsobícími faktory na kriminalitu mládeže jsou celkový zdravotní stav, nedostatečné a neúplné vzdělání, alkoholismus a jiné toxikománie apod.
Alkohol se přitom pomalu ale jistě stává nebezpečným fenoménem dnešní mladé generace. Je jednoznačně nejužívanější návykovou látkou. Samotné pití alkoholu má velmi dlouhou tradici a společnost je k užívání alkoholu více méně tolerantní. Uvolňuje napětí, zlepšuje náladu, dodává sebejistotu a odstraňuje zábrany. (Vágnerová 2004, s. 555).
Zkušenosti odborníků i policistů však ukazují, že alkoholu holdují čím dál mladší děti.
Vysvědčení, prázdniny nebo nadcházející víkend jsou často ideální příležitostí k experimentování s alkoholem. Alkoholem přiotrávené děti nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. K rozvoji tohoto fenoménu došlo zcela jistě v důsledku tolerance a nevšímavosti dospělých. Svou roli zde hraje i selhání rodiny, v jejímž kruhu dítě často alkohol ochutnává v rámci rodinných oslav.
Zhruba ke stejným závěrům dospěla i Pešatová (2007) v rámci empirického šetření zaměřeného na zmapování, popis a analýzu základních charakteristik dětí umístěných v dětském diagnostickém ústavu v Liberci. Za hlavní příčiny sociálního narušení dětí označila neúplnost rodiny, nevhodnou výchovu, velmi nízké vzdělání rodičů, nadměrné užívání alkoholu v rodině, recidivu rodičů, dlouhodobou nezaměstnanost, prostituci matky, školní neúspěch, rodiny s větším počtem dětí a členství dítěte v asociální skupině nebo závadové partě. (Pešatová 2007, s. 310-315)
18
Struktura a druhy trestné činnosti mládeže
Struktura trestné činnosti mládeže doznala v posledních několika let významných změn. Počet trestných činů spáchaných dětmi a mládeží rok od roku klesá, mládež se dopouští ve valné většině majetkové trestné činnosti, zvlášť závažné trestné činy jsou spíše výjimkou. Stále větším problémem však začíná být nadužívání alkoholu, omamných a psychotropních látek, internetová kriminalita a kyberšikana.
Fenoménem poslední doby je páchání trestné činnosti na internetu. Souvisí to do velké míry i s nadužíváním sociálních sítí. Právě na internetu se totiž stále častěji odehrávají kriminální aktivity, jejichž pachateli, ale i oběťmi jsou děti a mladiství. Tato trestná činnost však je z velké části latentní, policii je oznamován jen zlomek takové kriminality. Někteří odborníci dokonce zastávají názor, že trestná činnost mládeže se z části přesouvá z „ulice“ na sociální sítě. (Marešová 2014, s. 20)
Kriminalisté upozorňují, že mezi nejrizikovější oblasti internetové kriminality mládeže patří získávání osobních údajů, fotografií a videí dětí, vystavování dětí nebezpečným a nevhodným materiálům, pobízení k nevhodnému a nebezpečnému chování a kyberšikana. (Hulanová 2012, s. 36)
Ta se stává v posledních letech velkým problémem dospívajících ale i dětí. Snadná dostupnost internetu, komunikace na sociálních sítích a dojem tzv. on-line anonymity podněcuje v některých uživatelích internetu agresivitu a posiluje pocit moci nad druhými. Veřejných charakter internetu umožňuje agresorům svou oběť pronásledovat i za zdmi školy. V tomto ohledu oběti většinou nepomůže ani změna školy či adresy nebo telefonu. (Hulanová 2012, s. 37)
Specifika kyberšikany dle Hulanové: (Hulanová 2012, s. 37)
agresorem nemusí být fyzicky dobře vybavená osoba, často se jedná o člověka velmi zdatného v informačních technologiích;
obětí může být takřka kdokoli v kyberprostoru tj. náhodná oběť anebo cílená, která se rekrutuje z nejbližšího okolí;
tento druh šikany neprovází fyzické projevy, oběť je pro okolí hůře identifikovatelná;
19
oběť nemá na rozdíl od klasické šikany možnost úniku, agresor ji může pronásledovat a šikanovat nepřetržitě;
masovost – díky kyberprostoru stačí agresorovi jediné kliknutí a inkriminované fotografie, nenávistný text či jiná informace je rázem přístupná komukoli;
opakovaná viktimizace – oběť je díky internetu vystavována útoku opakovaně.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Během loňského roku veřejnost pobouřila kauza
"roztahovačky", kdy se na sociální síti začaly objevovat intimní fotografie dívek a žen. Policie v této souvislosti sice obvinila osmnáctiletého mladíka, ale vzniklou lavinu tím nezastavila.
Mladíkem inspirovaní jedinci zakládali nové a nové stránky, na které umísťovali fotografie dívek z jejich osobních profilů a doplňovali je o nevhodné komentáře. Desítky až stovky nešťastných obětí se pak obracely na policii se žádostí o pomoc.
Charakteristika trestné činnosti mládeže
Způsob a páchání trestné činnosti mládeže lze charakterizovat takto:
trestná činnost mládeže je často páchána skupinově s nízkou úrovní organizace;
příprava k trestnému činu většinou chybí nebo je povrchní;
chování mladistvých se vyznačuje agresivitou, často ústí až v devastaci okolí;
nedostatek síly kompenzují mladiství neúměrnými prostředky k překonání překážky a dosažení cíle;
předmětem zájmu mladistvých jsou často předměty momentální potřeby;
rozhodování mladistvých je impulzivní, chybí racionální uvažování;
při recidivě trestné činnosti mladiství způsob spáchání trestného činu opakují;
alibi si obvykle mladiství zajišťují u kamarádů až po spáchání trestné činnosti;
obvykle chybí snaha spáchání trestného činu utajit;
mladiství zpravidla o svých plánech informují kamarády, nezřídka k tomu využívají i sociální sítě;
20
se spáchanou trestnou činností se rádi chlubí.
Kriminalita mládeže v číslech
V posledních několika letech má kriminalita mládeže v ČR klesající trend. V roce 2013 došlo ve srovnání s rokem 2012 k výraznému poklesu, u dětí do 15 let se jednalo o cca desetiprocentní pokles a u mladistvých o cca dvacetiprocentní pokles v počtu spáchaných trestných činů. Nejčastější trestnou činností dětí a mladistvých je majetková kriminalita (zejména krádeže vloupáním), následuje násilná kriminalita s úmyslným ublížením na zdraví a loupežemi. Pokud jde o vraždy, tak v roce 2013 děti do 15 let spáchaly tři vraždy a mladiství vražd sedm. (Marešová 2014, s. 20)
Klesající trend na úseku páchání trestné činnosti mladistvými potvrzují i státní zástupci.
Některými odborníky bývá tento vývoj vysvětlován nepříznivým demografickým vývojem v ČR, jiní hledají vysvětlení ve statistikách policií evidované neobjasněné trestné činnosti, kterou mají na svědomí pachatelé s nezjištěnou totožností. (Marešová 2014, s. 20)
V každém ohledu zajímavé zjištění přináší analýza statistických dat v regionu s nejvyšší kriminalitou a nejnižší objasněností – hlavním městě Praze. Kriminalita dětí a mládeže má v této lokalitě dlouhodobě klesající tendenci. Z hlediska jednotlivých klasifikací se přitom jedná převážně o nenásilné majetkové trestné činy. U tohoto druhu trestné činnosti je jednoznačně nejrychlejší obohacení a zároveň s ohledem na anonymitu velkoměsta nejnižší riziko dopadení.
Tabulka č. 1: Kriminalita páchaná na osobách ve věku 1-17 let
2010 2011 2012 2013 2014
Loupež 87 68 43 33 28
Úmyslné ublížení na zdraví 44 41 33 40 30
Nebezpečné vyhrožování 13 7 7 6 22
Vydírání 12 21 20 16 11
Týrání svěřené osoby 17 28 19 19 22
Pohlavní zneužívání 41 55 52 37 41
Kapesní krádež 348 396 423 433 335
Ohrožování výchovy mládeže 48 77 66 72 89
Celkem 805 880 880 877 774
(Zdroj: Policie ČR)
21
Tabulka č. 2: Kriminalita páchaná osobami ve věku 1-17 let
2010 2011 2012 2013 2014
Násilné trestné činy 82 106 98 71 78
Mravnostní činy 4 22 30 16 19
Krádeže vloupáním 23 34 38 48 31
Krádeže prosté 118 155 134 86 71
Majetkové trestné činy 165 210 197 159 124
Celkem 372 475 453 370 341
(Zdroj: Policie ČR)
Příčina tohoto jevu může být multifaktoriální. Trestnou činnost v metropoli páchají ze zkušenosti kriminalistů zejména recidivující osoby, které mezi sebou konkurenci v podobě nedospělých pachatelů jednoduše nestrpí. Dalším faktorem může být i dlouhodobě klesající trestná činnost v Praze a zvyšující se objasněnost. Nelze opomenout i pestrou nabídku mimoškolních a volnočasových aktivit, fungování nízkoprahových center, dostupnost sportovního vyžití a v neposlední řadě i dobře propracovaný systém primární prevence ve školách, který podrobněji rozebereme později.
Trestání a ochranná opatření
Problematikou kriminality dětí a mládeže se stát zabýval již v minulosti. Například zákon č.
48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, měl za úkol napravovat osoby provinilé. Jeho velkou předností bylo, že provinilec, který spáchal trestný čin z nerozumu nebo z neznalosti zákona, nemusel být stíhán a pokud byl stíhán, tak nemusel být odsouzen. Hlavním cílem prvorepublikového zákona tedy nebylo trestat za každou cenu, ale vychovávat a napravovat.
Podle závažnosti jednotlivých případů volil soud mezi ochranným dozorem, ochrannou rodinnou výchovou nebo ochrannou výchovou ústavní.
Dnes správní činnost státu ve sféře sociální péče uskutečňují sociální kurátoři pro dospělé a kurátoři pro mládež. Pracují pod městskými úřady a obcí s rozšířenou působností. Do náplně práce kurátorů pro mládež patří péče o mládež ve věku 15 – 18 let, která se dopustila přestupku nebo trestného činu a bylo u nich zahájeno trestní stíhání, dále péče o děti do 15 let, které se dopustily činu, který by byl u zletilého kvalifikován jako čin trestný.
Pečují také o děti a mladistvé, kteří trpí opakovanou poruchou chování (např. útěky z domova, záškoláctví, patologické hráčství, atd.). Kurátoři mají spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a podávat jim na základě svých šetření zprávy o dítěti, nebo mladistvém
22
a zúčastňují se i soudního projednávání případu. Ve své pravomoci může navrhovat výchovu v náhradní rodině, ochrannou a ústavní výchovu, pečuje o děti a mladistvé, kteří jsou propuštěni z ústavní výchovy. Podle platné legislativní úpravy může sociální kurátor nezletilého napomenout, stanovit nad ním dohled, nebo mu uložit omezení, může též napomenout rodiče, kteří narušují řádnou výchovu nezletilého. Tato opatření se však dosud využívali velmi málo a často se rovnou sahalo k navržení ústavní výchovy.
V poslední době se tento trend daří pomalu ale jistě měnit. Současné a nově uplatňované zásady vycházejí z principu, že musí být v maximálně možné míře využita všechna opatření, postupy a prostředky k obnovení narušených sociálních vztahů. Veškeré úsilí tak musí směřovat i integraci dítěte či mladistvého do širšího sociálního prostředí a k prevenci zločinnosti. Uložené opatření proto musí přihlížet k osobnosti dítěte či mladistvého, jeho věku, rozumové a mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, jakož i osobním, rodinným a sociálním poměrům a musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu.
Výkon soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež.
Opatření ukládaná mladistvým
Výchovná opatření - dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou.
Napomenutí s výstrahou - soud pro mládež nebo v přípravném řízení státní zástupce mladistvému v přítomnosti jeho zákonného zástupce důrazně vytkne protiprávnost jeho činu a upozorní ho na důsledky, jež mu hrozí v případě, že by v budoucnu spáchal další trestnou činnost)
Ochranná opatření – ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, ochranná výchova.
Ochranná výchova – je mladistvému uložena, pokud o jeho výchovu není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině, nebo dosavadní výchova mladistvého byla zanedbaná, nebo prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy a nepostačuje uložení ústavní výchovy podle zákona o rodině. Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku
23
mladistvého. Vyžaduje-li to zájem mladistvého, může se ochranná výchova prodloužit do dovršení devatenácti let.
Trestní opatření – obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, odnětí svobody nepodmíněně.
Vězení je ve své podstatě represivní, vojensky organizovanou institucí, která má sloužit k nápravě a resocializaci odsouzených. Vzhledem k podmínkám a vztahům, které mezi uvězněnými panují, však nedochází ve věznicích k nápravě, ale spíše k další destrukci osobnosti. Odsouzení během výkonu trestu přicházejí o práci, o rodinu, o bydlení i o veškeré sociální vazby. Po propuštění na svobodu se často ocitají na ulici a v lepším případě na ubytovnách, kde se setkávají s osobami, které potkal stejný osud. Tím jsou více méně opět předurčeni k tomu, aby si prostředky k obživě obstarávali kriminální činností a recidivují.
Trest odnětí svobody je proto dle současné justice až tou nejkrajnější alternativou potrestání mladistvého. Psychika uvězněného mladistvého je dle odborníků mnohem více ohrožena výše popsanými jevy. Mladí, kteří jsou uvězněním odtrženi od reálného světa, si hledají své vzory mezi spoluvězni. V tomto abnormálním prostředí jim většinou nejvíce imponují ti nejodbojnější a nejbrutálnější jedinci. Podle četných výzkumů věznění mladistvých nepřináší jejich resocializaci, ale naopak. Z tohoto důvodu se v současnosti jeví jako vhodnější využívání alternativních trestů. Vazební trestní stíhání a trest odnětí svobody proto současná justice používá skutečně jen v těch nejkrajnějších a nejzávažnějších případech.
V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby vyšetřování, projednávání i rozhodování jejich trestních věcí bylo svěřováno osobám, jejichž znalost otázek souvisejících s výchovou mládeže zaručí splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné podle tohoto zákona postupují ve spolupráci s příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí a probační a mediační službou.
Probační a mediační služba
Probační a mediační služba (PMS) v České republice byla vytvořena podle zákona č.
257/2000 Sb. O Probační a mediační službě, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001. Zákon
24
o PMS definuje jako probaci jako „organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, kontrolu výkonu trestů nespojeným s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů.“
Mediací pak zákon o PMS rozumí „mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporů mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu, vykonávanou v souvislosti s trestním řízením.“
Specifika opatření u dětí mladších patnácti let
dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné;
trestní odpovědnost začíná dnem, který následuje po dni 15. narozenin pachatele;
dopustí-li se dítě mladší 15ti let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, výchově i ochraně;
základním předpisem pro posouzení odpovědnosti dětí mladších patnácti let je občanský zákoník, zákon o rodině, zákon o sociálně-právní ochraně dětí a občanský soudní řád;
o zjištění a prověřování činu jinak trestného, který spáchala osoba mladší 15ti let, informuje policejní orgán OSPOD a zákonného zástupce dítěte;
Opatření ukládaná osobám mladším 15ti let:
výchovné povinnosti;
výchovná omezení;
napomenutí s výstrahou;
zařazení do vhodného programu ve středisku výchovné péče;
dohled probačního úředníka;
25
ochranná výchova – je ukládána dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a které v době spáchání činu dovršilo 12. rok svého věku;
ochranné léčení.
Dítěti může být současně uloženo několik opatření. Soud může upustit od uložení opatření, postačuje-li k dosažení účelu zákona projednání činu dítěte státním zástupcem nebo soudem pro mládež.
Ústavní výchova a její struktura
Obce s rozšířenou působností navrhují ústavní péči soudu u těch dětí a mládeže, o které nikdo řádně nepečuje, nebo nemají nikoho, kdo by o ně pečoval. Soud potom rozhodne o nařízení ústavní výchovy. Soudy mohou řízení o ústavní péči zahájit samy a nařídit i jiný druh výchovy než je ústavní péče a to ochrannou výchovu.
Struktura ústavní výchovy:(Pešatová 2007, s. 97-102)
diagnostické ústavy pro děti;
diagnostické ústavy pro mládež;
dětské výchovné ústavy;
výchovné ústavy pro mládež;
výchovné ústavy pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí.
Diagnostické ústavy
Pobyt v diagnostickém ústavu většinou nařizuje soud, ale nezřídka bývá i dobrovolný.
V tomto případě je nutná dohoda mezi rodiči svěřence, vedením ústavu a svěřencem samotným. Při nástupu do ústavu je svěřenec přijat sociálním pracovníkem a poté je předán psychologovi, který s ním provede vstupní pohovor. Při pohovoru zjišťuje důvody přijetí do ústavu a potom je klient předán do péče vychovatelům. Zhruba v polovině pobytu je chovanec opět podroben psychiatrickému vyšetření, stejně jako na konci pobytu, který trvá přibližně dva měsíce. Potom je chovanec zpravidla předán do výchovného ústavu k dlouhodobému pobytu. V minulých letech se jen velmi malé procento svěřenců vracelo zpět do rodiny.
26
Současným trendem sociální práce je však deinstitucionalizace. Maximální snahou všech zainteresovaných odborníků je tak návrat dítěte do přirozeného prostředí. Důležitá v tomto ohledu je tak sociální práce nejen s chovancem ale i původní rodinou, školou, vrstevníky.
(Pešatová 2007, s. 103-106).
Výchovné ústavy
Do výchovného ústavu jsou umisťovány děti na základě rozhodnutí soudu, nebo na žádost rodičů. Ústavy poskytují dlouhodobou péči a připravují mládež na budoucí povolání. Ve výchovných ústavech zůstávají svěřenci zpravidla do 18, výjimečně do 19 let. Propuštěným chovancům pomáhají s návratem do běžného života sociální pracovníci například zřizováním tzv. „Domů na půli cesty“. V těchto bytových jednotkách se mohou chovanci adaptovat na běžný život, naučí se odpovědnosti, hospodaření s penězi, samostatnosti a osvojí si základní sociální návyky běžného soužití.
2 Prevence kriminality v České republice 2.1 Historie prevence kriminality
Do roku 1989 byla prevence kriminality zaváděna centralizovaně. Komunistická strana Československa sama vytvářela koncepci boje s kriminalitou a určovala trestní politiku.
Prokuratura tehdy zaujímala roli koordinátora. Preventivní aktivity byly záležitostí okresních (městských) správ Sboru národní bezpečnosti a národních výborů. Přesto až do roku 1990 byl systém prevence kriminality spíše formální záležitostí. Ačkoliv v osmdesátých letech byl v Československu připravován návrh Zákona o prevenci kriminality, nakonec nikdy přijat nebyl. (Havrdová 2007, s. 62)
V roce 1989 došlo spolu s politickými změnami k zániku jediné zmíněné formálně organizované prevence. Nicméně s kvantitativním nárůstem kriminality a nově vznikajícími trendy v páchání trestné činnosti po roce 1990 vyvstala naléhavá potřeba dát větší důraz na prevenci kriminality. (Zoubková, Moulisová 2004, s. 82)
V roce 1991 vydal Československý helsinský výbor dokument Právo občanů na bezpečnost v právním státě. Na základě tohoto dokumentu byly ustanoveny Výbory pro prevenci kriminality. Ty působily nejen jako meziresortní orgány vlády ale i při městských zastupitelstvech. Jejich úkolem bylo vytváření potřebných preventivních programů s cílem
27
snížit míru a závažnost kriminality a zvýšit pocit bezpečí občanů. Po rozdělení Československa obě země ve svém úsilí pokračovaly. (Zoubková, Moulisová 2004, s. 82) Od roku 1994 vytváří systém prevence kriminality v ČR Republikový výbor pro prevenci kriminality. Jedná se o metodický a organizační orgán složený ze zástupců ministerstev a meziresortních komisí, v jehož čele stojí ministr vnitra. Zmíněný výbor odpovídá i za mezinárodní spolupráci v oblasti prevence. Činnost výboru zajišťuje Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra. (Havrdová 2007, s. 64)
Systém prevence kriminality byl v devadesátých letech zajišťován na celorepublikové a na místní úrovni, později po reformě územně správních celků byl systém třístupňový, ale důraz na místní úroveň zůstal.
2.2 Současný systém prevence kriminality
Systém prevence kriminality v ČR je tvořen pěti pilíři:
1) rezortní programy prevence kriminality;
2) preventivní programy samosprávních orgánů měst a obcí;
3) preventivní programy nevládnoucích organizací;
4) preventivní programy bezpečnostních složek;
5) preventivní aktivity podnikatelských subjektů.
V České republice je prevence kriminality organizována na třech úrovních: (Havrdová 2007, s. 63)
Meziresortní úroveň – je dána kooperací jednotlivých resortů zastoupených v Republikovém výboru pro prevenci kriminality. Republikový výbor je od roku 1994 odpovědný za organizaci, koordinaci a metodiku prevence kriminality a integraci preventivních programů uvnitř jednotlivých pilířů.
Resortní úroveň - programy prevence kriminality vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ministerstev, obohacují jejich běžné činnosti o nové prvky a přístupy a ovlivňují tvorbu
28
příslušné legislativy. Rezortní orgány mají možnost iniciovat a metodicky vést orgány měst a obcí a podporovat je.
Místní úroveň – z hlediska účinnosti preventivních projektů se jedná o nejefektivnější úroveň. Podstatou systému prevence kriminality na místní úrovni je zohledňování místních specifik při tvorbě programů v součinnosti orgánů státní správy, samosprávy, policie a nestátních neziskových organizací. Za realizaci programů prevence kriminality nesou odpovědnost obecní zastupitelstva.
3 Systém prevence kriminality u Policie ČR 3.1 Historie prevence kriminality u policie
Nahlédneme-li do historie současné Policie ČR, počátky preventivní činnosti nalezneme již v období mezi roky 1918 až 1939. Již v tomto období mezi dvěma světovými válkami byla prevence kriminality nedílnou součástí práce bezpečnostních složek. Každodenními pochůzkami i pouhou přítomností v terénu četníci a policisté odrazovali potencionální pachatele trestných činů. V rámci svěřených úseků a lokalit působili navíc jako rádci, ale i důvěrníci. Tehdy, stejně jako dnes, byla věnována velká pozornost i prevenci v oblasti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Četník měl povinnost pečovat o to, aby se na silnicích a veřejných cestách a místech nedělo nic, co by mohlo způsobit nepořádky nebo škodu. Jednalo se zejména o dohled na dodržování předpisů, které např. předepisovaly vozkům, jak se mají chovat na silnici. V pozdějších letech spadal do výše zmiňované oblasti také dozor nad dodržováním předpisů o jízdě automobily. Zde bylo četníkům doporučováno, aby si poznamenávali čísla automobilů a motocyklů, které potkají na obchůzce, pro případ, že by později bylo potřeba po nich pátrat. (Macek, Uhlíř 1999, s. 34-42)
Uvedené období mělo ve vývoji bezpečnostních složek státu jistě svůj význam. Pravidla pro výkon služby četnictva se s léty příliš neměnila a od dnešních předpisů pro výkon Policie ČR se téměř neliší. I v dalších obdobích bylo preventivně výchovné působení nedílnou součástí činnosti příslušníků ozbrojených složek. Pravdou ovšem zůstává, že až do devadesátých let veřejnost vnímala policii spíše jako represivní orgán státní moci. (Macek, Uhlíř 1999, s. 34-42)
29
„Po rozdělení Československa a následným vznikem samostatné České republiky k 1. lednu 1993 začala vláda ČR kromě základních funkcí postupně vytvářet i systém prevence kriminality. Vládu k tomuto kroku vedly jednak předchozí zkušenosti s prevencí kriminality z let minulých (1918 až 1989) ale především společenská diskuse o limitech trestní politiky a její schopnosti reagovat na kvantitativní a kvalitativní změny ve vývoji kriminality a dalších sociálně patologických jevů po roce 1990. Jak již bylo řečeno, počátkem 90 let přicházejí první snahy o změnu image policie.“ (Kocábek in Zoulová 2006, s. 6)
„V roce 1995 byla ministrem vnitra zřízena pracovní skupina, která měla za úkol vytvořit jakousi koncepci a program prevence kriminality v působnosti Ministerstva vnitra a Policie ČR. Jednou z priorit této koncepce bylo vytváření takových aktivit, které by zvýšily důvěru občanů v policii. Nastal čas přeměnit policii ve službu občanům, zabezpečující ochranu zdraví, života a majetku osob. Samozřejmostí by měla být i každodenní běžná pomoc občanům, komunikace mezi občanem a policistou, policejní poradenská činnost a samozřejmě poskytování kvalitních, objektivních a nezkreslených informací.“ (Zoulová 2006, s. 6)
V tomto duchu proto v roce 1993 vznikají při všech okresních a městských ředitelstvích Preventivně informační skupiny. Pracovní náplní těchto skupin se stává zejména:
informování veřejnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků o vývoji dopravní nehodovosti;
analytická činnost na úseku dopravní nehodovosti, veřejného pořádku a kriminality, na jejímž podkladě jsou navrhována opatření pro orgány státní správy a samosprávy;
realizace preventivně výchovných akcí směřujících ke zvyšování bezpečnosti silničního provozu a jeho účastníků;
výchova předškolní a školní mládeže v oblasti bezpečnosti silničního provozu (přednášky, besedy, soutěže, zábavné akce, výstavy);
informační servis o činnosti policie, jejích úspěších při odhalování trestné činnosti a průběžné informace o vývoji kriminality. (Zoulová 2006, s. 7)
30
3.2 Současnost prevence kriminality u policie
Samostatný pojem prevence v platných právních normách nenalezneme. Policie České republiky ve své činnosti vychází zejména z těchto zákonných norem:
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky – zde je definována ochrana občanů v nejširším slova smyslu.
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod.
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) – vymezuje odpovědnost Policie ČR za všeobecnou prevenci ochrany života, zdraví a majetku občanů při stavu nebezpečí.
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému – vymezuje kompetence a systém součinnosti složek IZS při krizových stavech státu při záchranných a preventivních činnostech ochrany obyvatelstva.
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, kde v Hlavě první, § 1 odst. 1, Obecná ustanovení, je uvedeno, že „trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti“, v ustanovení § 158 odst. 1 téhož zákona je uvedeno, že „policejní orgán je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k přecházení trestné činnosti“.
Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který v ustanovení § 2 vymezuje hlavní úkoly Policie ČR: „Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu“ a v dalších ustanoveních § 3 a 4 odst. 1 řeší kompetenci policie, v ustanoveních § 14 a 15
31
spolupráci a další vztahy policie při plnění povinností, v ustanoveních § 16 a 17 spolupráci s obcemi a ostatními právnickými a fyzickými osobami, v ustanovení § 20 vymezuje působení policie v rámci IZS, při řešení krizových situací a mimořádných událostí a konečně v ustanovení § 23 upravuje spolupráci policie s hromadnými sdělovacími prostředky.
Zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím – nastavení právního rámce řešení problematiky domácího násilí aplikací tzv. institutu vykázání při efektivní spolupráci dalších subjektů (Policie ČR, intervenční centra, justice) a možnosti krátkodobé ochrany osoby.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. a zákona č. 135/2006 Sb.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb.
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže – cílem není mladistvé delikventy trestat, nýbrž obnovit narušené sociální vztahy, vytvářet jim podmínky k opětovnému začlenění do rodinného a sociálního prostředí a především předcházet protiprávním činům.
Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů – zakotvuje povinnost Policie ČR zabývat se preventivními aktivitami i v oblasti silničního provozu.
Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě – upravuje činnost policie v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu a ukládá policii povinnost zjištěná porušení zákona oznamovat příslušnému dopravnímu úřadu.
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů – vymezuje povinnost policie předcházet úniku a zneužití osobních dat a informací a zamezit tak související protiprávní činnosti.
Preventivní činnost policie je upravena ZPPP č. 57/2002, kterým se stanoví zásady preventivní činnosti Policie České republiky. V tomto pokynu je obecně řečeno, že prevencí se rozumí všechna opatření vedoucí k eliminaci kriminality. Účelem preventivní činnosti je
32
pak spolupráce s veřejností. Závazný pokyn rovněž ukládá preventivní činnost jako hlavní náplň specializovaných pracovišť tj. Preventivně informačních skupin.
V červnu roku 2014 dochází ke změně systemizace Policie ČR a současně s ní i ke změně názvu, nově se skupiny označují jako Oddělení tisku a prevence (OTP). V důsledku nové systemizace se ruší tabulkové místa při územních odborech a nově působí při každém územním odboru jeden policista, který zajišťuje nejen tiskovou ale i preventivní činnost. Obě oblasti však tato změna poznamenala. Bylo zcela na vedení konkrétního územního odboru, kterou ze zmiňovaných činností OTP preferuje. Výsledkem byla nejednotnost v rámci celé ČR.
Je zcela zřejmé, že kvalitní preventivní práce potřebuje systémový přístup, zakotvený v zákonných postupech a vycházející z personální i věcné stability preventivních prostředků.
Nemalým vzorem nám v tomto směru může být Slovensko, které je v tomto ohledu o krok napřed. Zásady preventivní práce zde vychází ze zákona č. 583/2008 Z.z., o prevencii kriminality a inej protispolečenskej činnosti. (Štěchová, Večerka 2014, s. 7)
Podobný zákonný rámec v České republice naléhavě schází, nejednotnost a nesystémovost preventivních opatření ústí v plýtvání s veřejnými prostředky na úkor efektivity. Prvním krůčkem správným směrem by mohla být současná personální stabilizace Oddělení tisku a prevence Policejního prezidia ČR a znovuzavedení pozice republikového koordinátora prevence kriminality. Ten metodicky řídí celorepublikovou prevenci Policie ČR a koordinátory prevence OTP jednotlivých krajských ředitelství policie. Jedním z nástrojů, které koordinátor při metodickém vedení využívá, je tzv. týmový web. Jedná se intranetové stránky sdílené jednotlivými pracovišti OTP v rámci celé Policie ČR. Součástí tohoto webu jsou i pravidelné videokonference. Nespornou výhodou týmového webu je přehlednost a komplexnost informací, materiálů, související legislativy, úspěšných projektů, fotogalerií apod.
Další důležitou rolí republikového koordinátora prevence je role edukační. Koordinátor zajišťuje zvyšování odbornosti preventistů účastí na odborných konferencích a seminářích, výměnných pobytech v zahraničí, jazykových kurzech atd. Jen v loňském roce se uskutečnilo hned několik zahraničních služebních cest (Slovensko, Rumunsko, Polsko). Tou nejzásadnější byla však několikadenní stáž na Floridě (Memphis, Orlando). Ta přinesla velmi zajímavý projekt tzv. Mapy budoucnosti.
33
Samotný projekt představuje Ministerstvo vnitra ČR na svých webových stránkách. Jedná se o nástroj vedoucí ke zvýšení efektivity a kvality výkonu činnosti v oblasti prevence kriminality vycházející z analýzy a predikce kriminality. Znázorněním vývoje kriminality v prostoru a čase by policie mohla analyzovat veškeré souvislosti a vztahy mezi jevy a určit tak příčiny kriminality. Zároveň by získala informace, kdy a kde se trestná činnost s největší pravděpodobností v budoucnu vyskytne. Města a obce tak budou moci plánovat preventivní opatření mnohem efektivněji a Policie ČR nebo obecní policie budou schopny dopadnout pachatele před nebo bezprostředně po spáchání trestného činu či přestupku. (Barbořík 2015) Koordinátor prevence OTP PP ČR je zároveň členem Republikové rady prevence kriminality, kterou ustanovil závazným pokynem policejní prezident a sám je jejím předsedou. Dalšími členy Republikové rady prevence kriminality jsou vybraní koordinátoři prevence OTP krajských ředitelství policie a koordinátoři prevence celorepublikových útvarů policejního prezidia. Republiková rada prevence kriminality usiluje mimo jiné o rozšíření tzv. dobré praxe, zavedení jednotné vizualizace preventivně informačních materiálů, podporuje spolupráci Policie ČR s dalšími rezorty a subjekty, navrhuje mezirezortní preventivní opatření a předkládá je cestou policejního prezidenta k projednání Republikovému výboru pro prevenci kriminality. Jedním z posledních návrhů byl projekt „Ozbrojený útočník ve školském zařízení“, kterému se budeme podrobně věnovat později.
Graf č. 1 Současný systém prevence kriminality u Policie ČR
Republikový koordinátor prevence kriminality Oddělení tisku a prevence
Policejní prezidium ČR
Koordinátor prevence Oddělení tisku a prevence Krajské ředitelství policie
Tiskoví mluvčí/preventista Oddělení tisku a prevence Územní odbor Krajského ředitelství policie
34
Nabídka preventivních programů jednotlivých OTP je individuální, vychází z personálních a kapacitních možností, z místních specifik a priorit. Zpravidla bývá zveřejňována prostřednictvím webových stránek jednotlivých krajských ředitelství policie www.policie.cz.
Tyto webové stránky slouží zároveň k informování veřejnosti o aktuálním vývoji trestné činnosti a dopravní nehodovosti, aktuálních trendech v páchání kriminality a možnostech osobní ochrany i ochrany majetku.
Čím dál větší zátěží pro policisty OTP se stává agenda v souvislosti se zákonem č. 106/1999 Sb., o poskytování informací. Interním aktem řízení je dáno, že přijímáním, vyřizováním a evidencí žádostí ve smyslu tohoto zákona jsou pověřeni právě policisté OTP. V posledních letech ovšem dochází k enormnímu nárůstu této agendy, jednotlivé žádosti jsou právně složité a často končí po opakovaných odvoláních u soudu. Praxe tak ukazuje, že pracovníci OTP vzhledem ke své odbornosti nejsou k vyřizování této agendy dostatečně erudováni. Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy v tomto ohledu učinilo průkopnické rozhodnutí a agendu z OTP sejmulo. Složitá právní rozhodnutí v souvislosti s výše uvedeným zákonem provádí analyticko-právní oddělení a OTP pouze žádosti eviduje. Již nyní je zřejmé, že stejnou nebo obdobnou praxi převezmou i ostatní krajská ředitelství policie.
4 Prevence kriminality v Praze
V hlavním městě Praze spadá prevence kriminality do gesce Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP), Odboru zdravotnictví, sociální péče a prevence. Odbor je v oblasti sociální prevence podřízen přímo Ministerstvu vnitra. Koordinaci protidrogové prevence, prevence kriminality a primární prevence rizikového chování v gesci školství zajišťuje Oddělení prevence, které se zároveň podílí na zdravotní prevenci v hlavním městě Praze.
Hlavní náplní činnosti oddělení je tvorba a následné naplňování priorit a cílů hl. m. Prahy obsažených ve schválených koncepčních materiálech v daných oblastech. Neméně zásadní agendou je zajištění příslušných grantových řízení (příprava, zpracovávání žádostí, hodnocení, průběžná kontrola, kontrola vyúčtování a vyhodnocení). Podstatnou část náplně činnosti tvoří i spolupráce se státními i nestátními zařízeními působícími v daných oblastech.
Základním dokumentem, upravujícím prevenci kriminality na území hl. m. Prahy je Koncepce prevence kriminality hl. m. Prahy na léta 2013 až 2016.
35
Dalším zásadním dokumentem je Protidrogová politika hl. m. Prahy na období 2014 až 2020, upravující protidrogovou prevenci hlavního města Prahy.
Primární prevenci rizikového chování dětí a mládeže v gesci školství (dále jen „PPRCH“) upravuje v hlavním městě Praze Koncepce primární prevence rizikového chování dětí a mládeže na území hl. m. Prahy na období 2014 až 2020, které se budu později věnovat podrobněji.
Dosud zmiňované dokumenty přímo vycházejí z celorepublikových koncepcí a strategií jednotlivých ministerstev (Ministerstvo vnitra, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy).
Koordinace primární prevence rizikového chování v Praze probíhá ve dvou úrovních, a to v horizontální a vertikální.
Horizontální úroveň je dána multidisciplinární spoluprací všech zainteresovaných složek:
krajský školský koordinátor prevence;
Centrum sociálních služeb Praha, středisko Pražské centrum primární prevence;
protidrogový koordinátor hlavního města Prahy;
krajský koordinátor prevence kriminality;
romský koordinátor;
specialista národnostních menšin;
Odbor školství, mládeže a sportu MHMP;
zástupci KŘP hl. m. Prahy a Městské policie hl. m. Prahy.
Vertikální úroveň primární prevence rizikového chování je zajišťována:
Na celostátní úrovni: MŠMT, Odbor vzdělávání, oddělení prevence a speciálního vzdělávání.
Na krajské úrovni: krajským školský koordinátor prevence a protidrogový koordinátor hlavního města Prahy.
36
Na obvodní úrovni: metodici prevence pedagogicko-psychologických poraden a protidrogoví koordinátoři městských částí.
Na školní úrovni: školní metodici prevence a pověření pedagogové škol.
Mezi stěžejní činnosti pracovníků prevence MHMP v oblasti primární prevence rizikového chování (PPRCH) patří:
koordinace aktivit v oblasti PPRCH na území hl. m. Prahy;
metodické vedení metodiků prevence v pedagogicko-psychologických poradnách a školních metodiků prevence všech typů škol na území hl. m. Prahy;
spolupráce se státními i nestátními organizacemi působícími v oblasti PPRCH;
grantové řízení pro školy a školská zařízení na projekty v oblasti PPRCH;
příprava strategických plánů v oblasti PPRCH a dalších odborných materiálů;
spolupráce s členy Zastupitelstva hl. m. Prahy a Rady hl. m. Prahy, konzultace v oblasti PPRCH;
pořádání odborných konferencí a seminářů;
spolupráce s Pražským centrem primární prevence (PCPP) a střediskem příspěvkové organizace hl. m. Prahy - Centrum sociálních služeb Praha.
PRAŽSKÉ CENTRUM PRIMÁRNÍ PREVENCE
Pražské centrum primární prevence (PCPP) vzniklo v roce 2008 jako odborné metodické pracoviště zaměřené na oblast primární prevence rizikového chování na území hl. města Prahy. Pracovníci centra spolupracují se školami a dalšími odbornými organizacemi a institucemi státní i nestátní sféry, poskytují metodickou podporu, konzultace, supervize a vzdělávání v jednotlivých oblastech rizikového chování, podílí se na tvorbě informačních a metodických projektů. Dále mapují systém služeb primární prevence a v neposlední řadě se podílí na metodice a hodnocení projektů v rámci grantového řízení MHMP v oblasti primární prevence. Kromě zmíněných aktivit i připravují ve spolupráci s MŠMT a odborem prevence MHMP analýzy z oblasti rizikového chování, které jsou podkladem pro vytváření plánů a strategií v oblasti primární prevence rizikového chování v Praze. PCPP se rovněž podílí na vědecko-výzkumné činnosti ve spolupráci s akademickými pracovišti. Vzhledem k tématu diplomové práce jsme se podívali na některé výzkumy PCPP podrobněji.
