ANGLICKÉ KRÁLOVNY V DOBĚ VÁLEK RŮŽÍ

(1)

ANGLICKÉ KRÁLOVNY V DOBĚ VÁLEK RŮŽÍ

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Šárka Dufková Vedoucí práce: PhDr. Pavel Smrž

Liberec 2015

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Pavlu Smržovi za pomoc, rady a odborný dohled. Dále paní Mgr. Evě Šímové za pravopisnou korekturu textu, a v neposlední řadě děkuji své rodině za její podporu.

(6)

Anotace

Bakalářská práce mapuje dobu válek růží a životy královen, které v té době v Anglii vládly. V první části práce je čtenář uveden do problematiky konfliktu a seznámen s klasickým popisem válek růží, tak jak je zaznamenáván v publikacích o daném tématu stejně tak jako téma královen a jejich vlády. V další části práce jsou jedna po druhé představeny královny seřazené podle doby jejich vlády. Je popsán život, který vedly jak v době konfliktu, tak před ním či po něm, a proto je možné porovnat, jak se o nich zmiňuje obecná kapitola, a jak se v kapitole o jejich životě liší jejich skutečná pozice oproti té běžně uváděné. Zda královny skutečně měly nějakou moc či snad vůbec žádnou, je zhodnoceno v závěru bakalářské práce.

Klíčová slova

války růží, ženy, královny, boj o trůn, Lancasteři, Yorkové, nástupnictví, Anglie 15.

století

(7)

Abstract

This bachelor thesis is mapping the period of the Wars of the Roses as well as the lives of queens who ruled England in that period. The first part of this thesis leads the reader into the problems caused by this conflict and informs about the Wars of the Roses itself and the queens as well as their reign how it is published in the publications related to this topic. The next part confirms the description of every single queen arranged accordind to the peirod of their reign. It focuses also on their lives during the conflict as well as before of after that period; therefore, it is possible to compare the facts mentioned in the first part of the thesis to those mentioned in the second part and say whether they are any differencies between the real and the official roles. The last part of this thesis increases the value of the real role of the queens comparing to its importance for the period of their reign.

Keywords

Wars of the Roses, women, queens, struggle for the throne, Lancasters, Yorks, succession, England in the 15th century

(8)

7

Obsah

Úvod ... 9

1. Kritika pramenů ... 10

2. Války růží ... 12

2.1 Charakteristika válek růží ... 12

2.1.1 Původ Beaufortů... 12

2.1.2 Původ Tudorů ... 12

2.2 Příčiny konfliktu ... 13

2.3 První problémy ... 15

2.4 První fáze válek růží (1450-1461) ... 16

2.4.1 První protektorát ... 17

2.4.2 Druhý protektorát ... 19

2.4.3 Exil ... 20

2.5 Druhá fáze válek růží (1461-1471) ... 22

2.5.1 První vláda Eduarda IV. (1461-1470) ... 22

2.5.2 Rozchod s Warwickem ... 25

2.5.3 Jindřich VI. znovu na trůně (1470-1471) ... 28

2.5.4 Druhá vláda Eduarda IV. (1471-1483) ... 30

2.5.5 Francouzské tažení ... 30

2.5.6 Clarencova zrada ... 30

2.5.7 Král je mrtev, ať žije král ... 31

2.6 Třetí fáze válek růží - vláda Richarda III. (1483-1485) ... 33

2.6.1 Návrat Jindřicha Tudora ... 34

3. Markéta z Anjou ... 35

3.1 Dětství ... 35

3.2 Anglická královna ... 36

3.3 Politické soupeření ... 36

3.4 York proti Markétě ... 37

3.5 Králova nemoc a narození dědice trůnu ... 38

3.6 Lancaster versus York ... 39

3.7 Zpět v Anjou ... 41

3.8 Spojenectví s Warwickem ... 42

(9)

8

3.9 Návrat do Anglie ... 43

3.10 Poslední léta ... 43

4. Alžběta Woodvillová ... 45

4.1 Dětství ... 45

4.2 První manžel ... 45

4.3 Tajná svatba ... 46

4.4 Eduardovo uvěznění ... 48

4.5 Návrat Eduarda na trůn ... 48

4.6 Problémy z Clarencem ... 49

4.7 Manželova smrt ... 50

4.8 Poslední roky ... 52

5. Anna Nevillová ... 54

5.1 Dětství ve Francii ... 54

5.2 Sňatková politika ... 54

5.3 Princezna Anna ... 55

5.4 Královna Anna ... 58

6. Markéta Beaufortová ... 60

6.1 Dětství ... 60

6.2 Bohatá nevěsta ... 60

6.3 Nový sňatek a odebrání syna... 61

6.4 Třetí manželství ... 62

6.5 Královnina dvorní dáma ... 63

6.6 Spojenectví s Alžbětou Woodvillovou ... 63

6.7 Nástup Jindřicha VII. na trůn ... 65

6.8 Královna matka ... 66

Závěr ... 68

Seznam zdrojů ... 70

Obrazová příloha ... 73

(10)

9

Úvod

Válka růží nepatří u nás k příliš rozšířeným tématům. Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem na divadelních prknech viděla Shakespearovu hru Richard III., a až teprve následně jsem se dozvěděla bližší informace o celém konfliktu. Po seznámení se s podrobnějšími informacemi, jsem se začala zajímat o královny, které v celém tomto boji vystupovaly. V učebnicích dějepisu či v knihách zaměřujících se na války růží jsou sice zmíněny, ale jen velmi povrchně jako doplnění hlavních informací o králích a mocných šlechticích království. Zajímalo mě, jakou roly hrály ženy ve válkách růží a proto jsem se na tuto tématiku zaměřila ve své bakalářské práci. Války růží se odehrávaly v druhé polovině 15. století, v němž ženy, natož ty urozené, neměly žádnou svobodu v rozhodování o vlastním životě. Sňatky se uzavíraly čistě jako obchodní ujednání mezi dvěma rodinami. Nevěsta přinášela do manželství majetek, za což jí manžel poskytl bezpečí a postavení ve společnosti. Výjimkou potvrzující pravidlo byla Markéta z Anjou, pozdější anglická královna. Markéta se provdala bez věna a její manželství s králem Jindřichem VI. mělo přinést Anglii mír s Francií, jejím rivalem ve Stoleté válce. Namísto toho je Markéta považována většinou historiků za jednoho z hlavních aktérů, který způsobil vypuknutí občanské války, zvané jako války růží. Ani druhá z královen Alžběta Woodvillová nepřinesla do manželství s králem Eduardem IV.

bohaté věno. Jako nepříliš majetná šlechtična neměla mít teoreticky ani žádnou šanci se za krále provdat. Osud ale rozhodl jinak. Pro své nízké postavení a ctižádostivou rodinu byla Alžběta stejně nepopulární jak u šlechty, tak u prostého lidu. Naproti tomu Anna Nevillová představovala typickou představitelku anglické šlechty. Její vznešený původ, skromná povaha a poslušnost, kterou projevovala otci, rodině i manželovi, jí stavěly vysoko na pomyslný stupeň důstojné královny. Markéta Beaufortová byla ze všech nejpodnikavější. Její talent v oblasti politického intrikaření a strategie, jí pomohl dosadit na trůn novou dynastii, která zrodila jednu z nejslavnějších královen historie, Alžbětu I.

Myslím, že je důležité nezapomínat na roli žen v historii, protože se často ukazuje, že jejich přičiněním se dějiny utvářely právě v takové podobě, v jaké je dnes známe.

(11)

10

1. Kritika pramenů

Prameny vztahující se k válkám růží jsou poznamenány snahou Tudorů nastínit sami sebe jako zachránce Anglie a ty ostatní, především Richarda III. a jeho vládu jako největší zlo, které zemi potkalo. Události za vlády Eduarda VI. nebyly kronikář a historiky Tudorovců podrobeny tak tvrdé kritice jako ty za krále Richarda III.

Z jednoho prostého důvodu. Manželka Jindřicha VII. byla dcerou Eduarda IV., a jeho očerněním by poškodil i svou vlastní rodinu. Po smrti Jindřicha VII. v roce 1509 začal Thomas More, anglický filozof, právník a humanista, pracovat na díle History of King Richard III,¹ díky kterému se na dlouhou dobu utvořil velmi zkreslený pohled na vládu Richarda III. a celé období válek růží. Z jeho díla později čerpal i William Shakespeare ve svém Richardu III.,² ale i další generace historiků, kteří pokládali jeho dílo za faktograficky správné. Stejně ideologicky zkreslené dílo vydal v roce 1548 i Edward Hall anglický historik a právník. Jeho The Union of the Two Noble and Illustre Families of Lancastre and Yorke známé jako Hall´s Cronicle³ popisuje události od nástupu Jindřicha IV. na trůn roku 1399 až po smrt Jindřicha VIII. v roce 1547. Ukazuje zde Tudory ve velmi příznivém světle a neskrývá své opovržení nad Eduardem IV.

i Richardem III. Naštěstí se dochovaly i prameny, které jsou v rámci možností objektivní. Zachycení dobových nálad a názorů na daného panovníka či královnu je velmi zajímavě popsáno v Londýnských kronikách⁴ nebo v Kronice Croylandského opatství.⁵ Bohužel se v obou těchto pramenech jen minimálně vyskytují zmínky o anglických královnách. Většinou je zaznamenán datum svatby, narození dítěte a případně jejich úmrtí. Výjimku tvoří záznamy o Markétě z Anjou a Alžbětě Woodvillové, které se tak prokazatelně vyprostily ze škatulky „běžné“ královny.

Přínosné pro mě byly prameny, Cestovní deník Lva z Rožmitálu⁶ od Gabriela Tetzela

1 MORE, Thomas. History of King Richard III [online], Cambridge, University Press 1883, [vid. 15. 4.

2015], dostupné z: https://archive.org/details/historykingrich00moregoog.

2 SHAKESPEARE, William. Richard III. Brno: Tribun EU, 2008. ISBN 978-80-7399-353-5. s. 141.

3 HALL, Edward. Hall´s Chronicle [online], London 1809, [vid. 29. 3. 2015], dostupné z:

https://archive.org/details/hallschronicleco00hall

4 Chronicles of London [online], Oxford, Clarendon Press 1905, [vid. 15. 3. 2015], dostupné z:

https://archive.org/details/chroniclesoflond00kinguoft

5 Ingulph´s Chronicle of the Abbey of Croyland [online], London, George Bell and sons 1908, [vid. 2. 3.

2015], dostupné z: https://archive.org/details/ingulphschronic03petegoog

6 TETZEL, Gabriel. Cestovní deník Lva z Rožmitálu a na Blatné 1465-1467. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-239-1838-9.

(12)

11

a Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa⁷ od Václava Šaška z Bířkova. Tyto prameny popisují putování Lva z Rožmitálu a jeho družiny po středověké Evropě a podávají svědectví o zvycích a prostředí na dvoře Eduarda VI. a Alžběty Woodvillové z pohledu středoevropanů. Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa se soustředí na popis krajiny, zvyků a architektury zatímco Cestovní deník Lva z Rožmitáluvíce přibližuje jednotlivé osobnosti, se kterými se cestovatelé setkali. Vzájemně se tak doplňují a vytváří ucelený pohled na tehdejší Anglii. Co se týče literatury, musím především vyzdvihnout knihu Války růží od Robina Neillandse,⁸ která podává ucelený pohled na války růží. Ocenila jsem autorovu nezaujatost, kterou jsem u ostatních autorů často postrádala. Kniha zasvěcuje čtenáře jak do politických zákoutí, tak do vojenských strategií válek růží i období jim předcházejících. Velmi užitečnými se pro mě staly publikace The queens of England and their times⁹ a Historical Memoirs of the Queens of England,¹⁰ které sice byly obě napsány v 19. století, ale po porovnání s moderními publikacemi mapujícími život jednotlivých královen byly až na výjimky velmi přesné. V obecném shrnutí válek růží jsem použila několika knih zachycujících historii Anglie. Patřily mezi ně Dějiny Anglie¹¹ Andrého Mauroise, Dějiny Británie¹² od Kennetha O. Morgana a jako poslední opět Dějiny Anglie¹³ tentokrát od Arthura L. Mortona. Chtěla jsem zjistit, jak se v jednotlivých knihách liší pohledy na konflikt a zároveň se podívat jestli se jednotliví autoři zmiňují o některé z královen. Byla jsem značně zklamána. Nikdo z autorů nezmínil důležitou roli královen ve válkách růží. Jediné Markétě z Anjou byla připsána důležitější úloha, v souvislosti se ztrátou území ve stoleté válce, jako důsledek její svatby s králem Jindřichem VI. Opět se tak ukázalo, že ženy jsou v historii přehlíženy a většinou se dozvíme jen o historii z pohledu mužů. O to více jsem ráda, že jsem si do své bakalářské práce zvolila toto téma.

7ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav. Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. 1. vyd. Praha: Orbis, 1951.

8 NEILLANDS, Robin. Války růží. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0457-X.

9 LANCELOTT, Francis. The queens of England and their times. From Matilda, queen of William the Conqueror, to Adelaide, queen of William the Fourth. Michigan: Scholarly Publishing Office, University of Michigan Library, 2006. ISBN 978-1425560829.

10 LAWRANCE, Hannah. Historical Memoirs of the Queens of England: Society in England during the Middle Ages. London: Nabu Press, 2013. ISBN 978-1146724654.

11 MAUROIS, André a Michel MOHRT. Dějiny Anglie. Praha: Lidové noviny, 2000. ISBN 80-710-6058-5.

12 MORGAN, Kenneth Owen. Dějiny Británie. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-807-1064-329.

13 MORTON, Arthur. Leslie. Dějiny Anglie. 3. vyd. Praha: Svoboda, 1950.

(13)

12

2. Války růží

2.1 Charakteristika válek růží

Války růží byly občanskou válkou na území Anglie v 2. pol. 15. století. Oba tábory měly různé příznivce. Rod Lancasterů soustředil svou podporu na skotských a velšských hranicích. Jednalo se o nejméně rozvinuté oblasti země a tamější šlechtici bohatli převážně díky výnosům ze zemědělství. Naproti tomu Yorkové zastávali silné postavení na jihu a východu země, kde čile probíhal obchod a hospodářské změny.¹⁴ To, čemu dnes říkáme války růží, se tehdy nazývalo válkou bratranců, protože proti sobě bojovali blízcí příbuzní.¹⁵

2.1.1 Původ Beaufortů

Beaufortové byli potomky Jana z Gentu¹⁶ a jeho milenky Kateřiny Swynfordové, kteří byli po svatbě rodičů legitimizováni z rozhodnutí krále Richarda II.¹⁷ parlamentem v roce 1397 a získali rodové jméno Beaufort. Když na anglický trůn nastoupil Jindřich IV.,¹⁸ přivedl své nevlastní sourozence ke dvoru a udělil jim významné posty a tituly.

I přes svou legitimitu ale byli zbaveni jakéhokoli nároku na anglický trůn.¹⁹ Přesto Jindřich Tudor²⁰ odvozoval svůj původ a nárok na trůn od své matky Markéty Beaufortové.

2.1.2 Původ Tudorů

Po smrti Jindřicha V.²¹ se ovdovělá královna Kateřina z Valois v roce 1429 provdala za Owena Tudora.²² Jejich sňatek vyvolal obrovský skandál, ale nakonec se s ním museli všichni u dvora smířit. Kateřině a Owenovi se narodilo pět dětí. Známí jsou především

14 MORTON, Arthur. L., pozn. 13, s. 116.

15 LACEY, Robert. Slavné příběhy anglických dějin. 1.vyd. Praha: Volvox Globator, 2009. ISBN 978- 80-7309-551-2. s. 307.

16 Jan z Gentu, první vévoda z Lancasteru (1340-1399), třetí syn krále Eduarda III., zakladatel linie Lancasterů.

17 Richard II. (1377-1399).

18 Jindřich z Bolingborke, anglický král Jindřich IV. (1366-1413), legitimní syn Jana z Gentu.

19 CHURCHILL, Winston. Dějiny anglicky mluvících národů. Díl 1., Zrození Británie. 1. vyd. Praha:

Český spisovatel, 1996. ISBN 80-202-0641-8. s. 311.

20 Jindřich Tudor, hrabě Richmond, Jindřich VII.

21 Jindřich V. Plantagenet, anglický král (1387-1422), skvělý vojevůdce a politik.

22 Owen Tudor, velšský šlechtic (1400-1461).

(14)

13

jejich synové Edmund²³ a Jasper²⁴. Jindřich VI.²⁵ měl své nevlastní bratry ve velké oblibě a roku 1453 je jmenoval hrabaty.²⁶

2.2 Příčiny konfliktu

Prohraná Stoletá válka

V poslední bitvě u Castillonu 17. července 1453 zvítězili Francouzi a potvrdili tím i vítězství v celé válce. Z území, které slavně získal Eduard III.²⁷ a Jindřich V., zbylo jen Calais a Normanské ostrovy. Za takový výsledek nečekalo anglickou armádu vřelé uvítání. Po návratu do vlasti nebylo zapotřebí jejich služeb, a tak mnoho anglických vojáků, kteří se účastnili bitev s Francouzi, trpělo nouzí.²⁸

Návrat vojáků z Francie

Anglický král neměl svou vlastní armádu, nýbrž využíval vojenských jednotek, které mu poskytovali jeho šlechtici. Královská pokladna tak nemusela platit armádní náklady, protože povinnost financování vojenských jednotek spadala na jednotlivé šlechtice.²⁹ Každý vysoký šlechtic měl navíc pod sebou několik nižších šlechticů s vlastními družinami. Družiny byly po roce 1453 početnější díky návratu vojáků z Francie a šlechtici je využívali pro prosazování vlastních zájmů v zemi.³⁰ Situace v království se zdála nestabilní a bezpečnost v království se zhoršovala. Neschopná vláda ale nedokázala nebo nechtěla zakročit, a proto bezpečnost zajišťovaly jednotlivé rody.³¹ Slabý král

Král Jindřich VI. nedosahoval svými vladařskými schopnostmi umění vládnout jako jeho otec. Nebyl žádným stratégem, natož velitelem. Před vládnutím dával přednost

23 Edmund Tudor, první hrabě z Richmondu (1430-1456), nevlastní bratr Jindřicha VI., první manžel Markéty Beaufortové, otec Jindřicha VII. Tudora.

24 Jasper Tudor, první hrabě z Pembroke (1431-1495) nevlastní bratr Jindřicha VI., strýc a vychovatel Jindřicha Tudora.

25 Jindřich VI. anglický král (1421-1471), slabý vládce, manžel Markéty z Anjou.

26 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s. 14.

27 Eduard III. Plantagenet, anglický král (1312-1377), úspěšný a mocný král, zahájil stoletou válku.

30 MAUROIS, André a Michel MOHRT, pozn. 11, s. 158.

31 TREVELYAN, George Macaulay. A shortened history of England. London: Penguin Books, 1970.

ISBN 0140233237. s. 198.

(15)

14

studiu dějin a teologie.³² „Byl zbožným prosťáčkem, loutkou v rukách královské rady a velmožů.“³³

Nejasný nárok na trůn

Eduard III. provdal své dcery do nejmocnějších rodin království. Tímto způsobem si chtěl zajistit věrnost svých poddaných. Nejmocnější šlechtici království tak byli přímo spojeni s královskou rodinnou a později si začali dělat nároky na trůn.³⁴ Po Eduardovi III. nastoupil na anglický trůn jeho vnuk Richard II.³⁵ Byl ještě dítětem, a proto byl vládou pověřen jeho strýc Jan Gentský. Richard začal sám vládnout až v roce 1387. Byl proslulý svou svéhlavostí a neopatrností. Po smrti svého strýce neprávem zabavil veškerý jeho majetek ve prospěch koruny. Syn Jana Gentského, Jindřich Bolingborke, se pokusil získat majetek zpět a nárokoval si titul vévody z Lancasteru. Richard tento nárok odmítl, a tím začal spor nejen o majetek Lancasterů, ale i o korunu. V roce 1399 se Jindřich z Bolingbroke, pozdější Jindřich IV., zmocnil anglického trůnu. Sesadil z něj Richarda II. A sám nastoupil na jeho místo. Z jeho linie pocházel i Jindřich VI.

„Jindřichova uzurpace vytvořila zcela novou situaci. Do popředí vystoupila zcela nová myšlenka, a to že král je pouze primus inter paces – první mezi sobě rovnými, a to znamenalo, že na božskou podstatu královské moci si mohou činit nárok i ostatní, schopnější členové královské rodiny.“ ³⁶

Yorkové odvozovali svůj nárok na trůn od Edmunda Mortimera,³⁷ zamýšleného následníka bezdětného Richarda II. Edmund Mortimer pocházel z linie Lionela, vévody z Clarence.³⁸ Edmund zemřel bez potomků a jeho nárok přešel na jeho synovce Richarda z Yorku.³⁹ Tato zamotaná situace ještě přispívala k nerozhodnosti některých šlechticů, kteří volili, ke komu se nakonec přidat.

32 MAUROIS, André a Michel MOHRT, pozn. 11, s. 160.

33 CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s. 306.

35 Jeho první manželkou byla Anna Česká, dcera Karla IV.

37 Edmund Mortimer, pátý hrabě z March (1391-1425).

38 Lionel z Antverp, první vévoda z Clarence (1338-1368), druhorozený syn Eduarda III.

39 Richard Plantagenet, třetí vévoda z Yorku (1411-1460), lord protektor.

(16)

15

2.3 První problémy

Jindřich VI. se stal králem v roce 1422 ve věku pouhých devíti měsíců. Díky smlouvě z Troyes podepsané roku 1420 měl Jindřich V. a jeho dědicové nástupnické právo na francouzský trůn.⁴⁰ Jindřich byl korunován anglickým králem 6. listopadu 1429 a francouzským králem se stal 16. prosince 1431.⁴¹

Do doby jeho dospělosti se vlády nad královstvím ujali jeho dva strýcové, vévoda z Bedfordu⁴² a vévoda z Gloucesteru.⁴³ Bedford byl jmenován regentem ve Francii a Gloucester v nepřítomnosti Bedforda protektorem království.⁴⁴ Když král dosáhl dospělosti, nahradili jeho strýce jiní šlechtici. Mezi jejich hlavní představitele patřili Somerset,⁴⁵ Suffolk⁴⁶ a kardinál Beaufort⁴⁷. Byl to právě poslední jmenovaný, který navrhl králi svatbu s francouzskou princeznou.

K tomu se naskytla příležitost v rámci mírové smlouvy v Tours v květnu 1444. Válka se pro Anglii nevyvíjela dobře. Dobře vycvičená francouzská armáda porážela Angličany na každém kroku a bylo potřeba uzavřít dočasný mír.

Avšak podmínky míru byly pro anglické království značně nevýhodné. Jindřichovi sice zajišťoval sňatek s Markétou z Anjou, neteří Karla VII.,⁴⁸ a tím i příslib míru, problémem však bylo, že Markéta neměla přinést do manželství žádné věno. Právě naopak. Francouzi si v tajném dodatku nárokovali hrabství Maine a Suffolk, pověřený vyřízením smlouvy a zajištěním královského sňatku, s podmínkou souhlasil. Král se tedy oženil s mladou francouzskou princeznou a zdánlivě se vyřešily všechny problémy.⁴⁹

41 PALMER, Alan Warwick. The Pimlico chronology of British history. London: Pimlico, 1996. ISBN 0- 7126-7331-8. s. 122.

42 Jan z Lancasteru, první vévoda z Bedfordu (1389-1435), regent Francie.

43 Humphrey z Lancasteru, první vévoda z Gloucesteru (1390-1447).

44 STRONG, Roy. The story of Britain. London: Pimlico, 1998. ISBN 0-7126-6546-3607. s. 134.

45 Edmund Beaufort, hrabě Somerset (1406-1455), po smrti Suffolka lord kancléř, spojenec Markéty z Anjou.

46 William de la Pole, hrabě Suffolk (1396-1450) lord kancléř, lord admirál.

47 Henry Beaufort, lord kancléř, kardinál, biskup z Wincesteru (?-1447), jeden ze synů Jana z Gentu.

48 Karel VII., francouzský král (1403-1461) za jeho vlády skončila stoletá válka.

49 NEILLANDS, Robin, pozn. 8, s. 28-29.

(17)

16 Francouzská královna

Mladá královna si Suffolka velmi oblíbila - začal strmě stoupat na dvorském žebříčku.

Nejprve se stal markýzem a nakonec i vévodou ze Suffolku. Do čela opozice proti královně a jejím přívržencům byl dosazen Richard, vévoda z Yorku. Ten byl zároveň královým dědicem do té doby, než král bude mít vlastního syna. To z něj automaticky dělalo jednu z vůdčích osobností království, zároveň se však musel potýkat s nepřátelstvím královny a jiných lancasterských šlechticů, kteří zpochybňovali Yorkovu věrnost vůči králi.

Ten se však vždy choval jako loajální poddaný. Byl dvakrát zvolen místodržitelem ve Francii a neváhal obětovat své vlastní peníze, aby zaplatil vojákům zasloužený žold.

Díky tomu se dostal do hlubokých dluhů a musel se z Francie vrátit.⁵⁰

Somerset a Suffolk ho obvinili z anglických neúspěchů, a proto se York odmítl nadále angažovat. Přesto ho král jmenoval v roce 1447 místodržitelem v Irsku.

Suffolk ztratil svůj vliv v roce 1448 po obsazení Maine francouzskými vojsky a prozrazení tajné klauzule smlouvy z Tours.⁵¹ Suffolk byl obviněn z velezrady a poslán do exilu. Cestou do Calais byl přepaden davem a byla mu jako zrádci setnuta hlava. V následujících letech přišla Anglie o Normandii, Gaskoňsko a po Castillonu zbylo jen Calais. Ztráta francouzských držav zapříčinila v zemi vlnu podráždění a vzteku.⁵²

2.4 První fáze válek růží (1450-1461)

Vláda Jindřichových oblíbenců přivedla krále na okraj bankrotu. Jindřichova moc a autorita byla ochromena nejen v Anglii, ale i ve Walesu a Irsku.⁵³ Vzrůstající moc králových rádců vyvolala už v roce 1450 povstání v Kentu vedené Jackem Cadem.⁵⁴ K hlavním stížnostem patřilo falšování voleb, špatné vedení války s Francií a angažování „osob nízké povahy“ v královské radě. Zapojili se nejen prostí lidé, ale i obchodníci a nižší šlechta. Požadavky vzbouřenců byly sepsány v Listině stížností

53 MORGAN, Kenneth Owen, pozn. 12, s. 186.

54 Jack Cade, velitel povstalců proti anglickému parlamentu v roce 1450 (?-1450), používal také jméno Mortimer což vzbudilo u Jindřicha VI. podezření ze zrady Yorka, který měl za předky rodinu Mortimerů.

(18)

17

a požadavků kentského lidu.⁵⁵ Postupně se přidávali lidé z Middlesexu, Surrey a Sussexu.

Král se se vzbouřenci setkal u Blackheath, ale na jejich podmínky nepřistoupil a nařídil povstání potlačit. To se nepodařilo a povstalci pronikli do Londýna. Král s královnou odjeli do bezpečí a zanechali město rebelům. Londýňané byli ze začátku povstalcům nakloněni, ale po několika dnech loupení a nepokojů, které ve městě narůstaly, vyhnali Cadea a jeho vojáky z města.⁵⁶ I když se válka růží datuje až od roku 1455, objevují se zde i názory, že už Cadovo povstání bylo první fází válek růží.⁵⁷

Nedlouho po té se z Irska vrátil York a po ztrátě Normandie i Somerset. Klika kolem krále sílila a York dospěl k rozhodnutí, že je nejvyšší čas tyto jedince, kteří se snažili krále ovlivňovat nebo s ním manipulovat, odstranit.

Pokusil se proti nim v roce 1452 vytáhnout s armádou a očekával, že se k němu přidá i lid, což se však nestalo. Král byl přesunut do Blackheathu, kde se shromažďovalo vojsko k jeho obraně. York tedy rozpustil své muže a vydal se králi na milost. Ten mu odpustil a přislíbil mu místo ve své radě, ve které do té doby z nepochopitelných důvodů nebyl.⁵⁸ Richard královo rozhodnutí uvítal. „ Přál si zreformovat vládu a zbavit království vlivu neschopných lidí jako je Somerset. Nevedl spor s králem samotným, jen s jeho rádci.“ ⁵⁹

2.4.1 První protektorát

Po bitvě u Castillionu se Jindřich psychicky zhroutil a jeho zdravotní stav vyžadoval, aby byl ustanoven protektor, který by vládl v době královy nemoci. Královninou první volbou byl samozřejmě Somerset, protože ona sama měla v té době jiné starosti. Pár měsíců po Jindřichově zhroucení, přesněji 13. října, se Markétě narodil dlouho očekávaný syn, princ Eduard.⁶⁰ To změnilo celou situaci. York a jeho stoupenci, zvaní Yorkisté, se nyní obávali, že všechny jejich požadavky budou ignorovány, protože vévoda z Yorku přestal být královým dědicem.⁶¹ Kdyby po králově smrti nastoupil

60 Eduard z Westminsteru, Princ z Walesu (1453-1471), jediný syn Jindřicha VI. a Markéty z Anjou, první manžel Anny Nevillové.

61 PALMER, Alan Warwick, pozn. 41, s. 126.

(19)

18

York, moc by přirozeně přešla do jeho rukou a nikdo by nemohl mít námitky proti jeho vládě. Teď měl ale Jindřich syna a nástupnictví tím bylo zajištěno pro Lancastery.

York se ihned po obdržení zprávy o králově zdravotním stavu vrátil do Londýna. Využil nepřítomnosti královny a nemocného krále a nechal v Radě předložit petici proti Somersetovi, která byla přijata, a Somerset byl poté uvězněn v Toweru.⁶²

Královna Markéta se pokusila získat moc do svých rukou, když žádala, aby byla jmenována regentkou, ale Rada jejímu návrhu nevyhověla a do svého čela jmenovala 27. března 1454 Yorka. Jeho prioritou bylo uklidnění celkové situace v Anglii. S tím mu pomáhali jeho příbuzní Nevillové, rodina jeho ženy Cecílie.

Toto období trvalo do Vánoc téhož roku, kdy se králův stav zlepšil do té míry, že mohl nadále vládnout sám. Královna prosila krále o propuštění Somerseta. York byl odvolán ze svého místa protektora, Somerset byl propuštěn z Toweru a okamžitě se vrátil do své dřívější funkce prvního ministra. Ihned začal rušit všechna rozhodnutí, které York za svého působení učinil. Důležité posty království, obsazené stoupenci vévody z Yorku, byly přeobsazeny. Na jejich místa usadil Somerset své a královniny stoupence.

Definitivně tak sjednotil Yorky s Nevilly v zastoupení hraběte ze Salisbury⁶³ a jeho syna hraběte z Warwicku,⁶⁴ který spravoval pro krále město Calais. Jen čtyři měsíce po Yorkově odstoupení z úřadu se začal vyhrocovat ozbrojený konflikt.

Na další zasedání parlamentu už York, Salisbury ani Warwick nebyli pozváni. Na králův rozkaz měli rozpustit své družiny, v případě neuposlechnutí měli být označeni za zrádce.⁶⁵ York a jeho příbuzní si takovou urážku nenechali líbit. Postupovali na Londýn k St. Albans, kde se měli shromáždit. Král s královnou, Somersetem a lancasterskou klikou vytáhli s armádou proti Yorkovi.⁶⁶

Yorkisté oblehli město St. Albans a vyčkávali. Somerset, který nebyl zběhlý v otázkách vojenských konfliktů, přenechal velení v rukách Buckinghama,⁶⁷ který se s Yorkisty utkal u St. Albans 22. května 1455.⁶⁸ Přestože se více než o skutečnou bitvu jednalo o pouliční bitku, měla tato událost zásadní význam. Bylo to vůbec první střetnutí

63 Richard Neville, pátý hrabě ze Salisbury (1400-1460), jeden z představitelů Yorkistů

64 Richard Neville, šestnáctý hrabě Warwick (1428-1471), „králotvůrce“ a nejmocnější šlechtic v zemi

67 Humphrey Stafford, první vévoda z Buckinghamu (1402-1460), vojevůdce.

(20)

19

Yorkistů a Lancasterů. Yorkisté zvítězili a Somerset byl zabit. Král Jindřich byl zraněn na krku. Po bitvě byl odveden do opatství, kde byl ošetřen a se vší úctou odveden do Londýna.⁶⁹

Slušné zacházení s králem ukazovalo lidu, že Yorkisté nejsou rebelové, že stále věrně slouží zemi i králi. Po příjezdu do Londýna král vyhlásil všeobecnou amnestii pro všechny účastníky boje u St. Albans.

2.4.2 Druhý protektorát

Jindřich VI. byl nyní pod ochranou a v péči Yorka, ale neustálé psychické napětí mu zapříčinilo další mentální zlom v listopadu 1455.⁷⁰ York byl znovu jmenován protektorem říše a i tentokrát se o moc hlásila královna Markéta, aby ochránila zájmy svého syna. Její návrh byl zamítnut.⁷¹

Yorkův mandát netrval příliš dlouho. Králi se opět navrátilo duševní zdraví a Yorkovi pravomoci začaly být jedna za druhou omezovány, ale jemu i oběma Nevillům byla zachována místa v královské Radě. Královna Markéta se naplno postavila do čela Lancasterů a chránila zájmy svého nedospělého syna.

Warwickovi zůstal úřad velitele Calais, čímž byl elegantně odstraněn ode dvora. York byl poslán na sever, aby potlačil loupeživé nájezdy Skotů. Markéta svou rozhodností a schopností ovládat krále měla vládu zcela ve svých rukou a společně se svými stoupenci vládla Anglii. To vedlo pouze k rozbrojům mezi oběma tábory. Léta 1456- 1458 se nesou ve stínu naprosté ztráty kontroly nad politikou v zemi.⁷²

Když to králův stav jen trochu dovoloval, pokoušel se neustálé sváry a nepřátelství mírnit. Ke konci roku 1457 svolal do Coventry setkání představitelů obou stran, kteří měli jednat o ukončení konfliktu. Jednání trvala měsíce a nakonec došlo ke shodě, i když jen krátkodobé. Výsledek byl prezentován jako „Loveday“ 25. března 1458.⁷³ Obyvatelé Londýna mohli být svědky jedinečné podívané, když bok po boku kráčeli

72 CARPENTER, Christine. The wars of the Roses : politics and the constitution in England, c. 1437- 1509. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-31874-2. s. 143.

73 LANCELOTT, Francis, pozn. 9, s. 283.

(21)

20

York s královnou na mši v katedrále sv. Pavla. Obě znepřátelené strany si poskytly záruky přátelství.⁷⁴ Příměří však netrvalo dlouho a opět se začalo intrikařit.

V dubnu 1459 došlo ke svolání královské rady do Coventry – jedné z hlavních pevností Lancasterů. Pozváni byli i York, Salisbury a Warwick. Z obav ze spiknutí nakonec nedorazili, na základě čehož byli obviněni ze zrady. York na provokaci odpověděl shromážděním svých mužů na hradě Ludlow, zatímco Warwick s částí posádky z Calais přistál v Kentu a pochodoval do Middlands. Hrabě Salisbury se vydal se svými muži k Yorkshiru. Yorkisté se spojili u Blore Heath, kde 23. záři 1459 porazili vojsko Lancasterů. York, Salisbury a Warwick ihned po vítězství poslali králi slib své věrnosti, ale nedostali žádnou odpověď. K dalšímu střetu došlo u Ludford Bridge blízko velšských hranic. Část Yorkistů tváří v tvář přímé konfrontaci s králem zběhla a vůdcové Yorkistů museli uprchnout. York odešel se svým synem Edmundem⁷⁵ do Irska, kde měl od svého dřívějšího působení zde mnoho stoupenců. Warwick, Salisbury a nejstarší Yorkův syn Eduard⁷⁶ odešli do Calais, které bylo stále pod správou Warwicka.⁷⁷ Hrad Ludlow byl obsazen královskými jednotkami a Yorkova manželka, vévodkyně Cecílie, byla i s nejmladšími dětmi předána do rukou své sestry vévodkyně z Buckinghamu.⁷⁸

Královna byla nyní na vrcholu moci. Využila královy slabosti a postavila se do čela Lancasterů.⁷⁹ York s Warwickem a Salisburym byli obviněni z velezrady a zbaveni všech svých úřadů. Jejich pozemky a majetek byly zabaveny a přerozděleny mezi jejich protivníky.

2.4.3 Exil

Po poradě s Yorkem bylo dohodnuto, že Warwick a Eduard se vrátí do Anglie a York zatím zůstane v Irsku do té doby, než král bude opět v rukou Yorkistů. Přistáli tedy v Kentu a začali verbovat. S armádou krále se střetli 10. července 1460 u Northamptonu.⁸⁰

75 Edmund Plantagenet, hrabě Rutland (1443-1460) druhý nejstarší syn Richarda, vévody z Yorku.

76 Eduard Plantagenet, Eduard IV. (1461-1470 a 1471-1483)

77 Chronicles of London, pozn. 4, s. 170

79 Kings & queens. 1. vyd. London: Collins, 2006. ISBN 0-00-721802-8. s. 130.

(22)

21

Lancasterská armáda byla poražena a král Jindřich se dostal do péče Warwicka.

Královna se synem uprchla do Walesu, kde měla vždy silnou podporu, a skryla se u nevlastního bratra svého muže, Jaspera Tudora. Warwick a Eduard se společně s králem vrátili do Londýna. Významné posty byly znovu přerozděleny věrným Yorkistům. V říjnu svolaný parlament zrušil dřívější rozsudek nad Yorkem a jeho stoupenci.

K synovi se brzy připojila i vévodkyně z Yorku společně s jeho mladšími sourozenci.

Jako poslední se do Londýna vrátil samotný York.⁸¹

Po svém příjezdu vstoupil York do parlamentu a prohlásil se následníkem trůnu. V tu chvíli ale narazil na nesouhlas ostatních šlechticů. Účelem vzpoury nebylo svrhnutí krále, ale jeho rádců. York věřil tomu, že má větší nárok na trůn než Jindřich VI.⁸² Jindřichovo sesazení by bylo příliš náročné a bylo by zapotřebí zrušit několik zákonů.

Nakonec se tedy parlament usnesl na jiné variantě. Jindřich VI. měl zůstat králem až do své smrti. Po ní by na anglický trůn nenastoupil jeho syn Eduard, princ z Walesu, ale York a jeho synové.⁸³ Znamenalo to vydědit prince z Walesu ve prospěch vévody z Yorku. Tento návrh byl přijat oběma stranami. Dokument byl nazván Act of Accord a byl vyhlášen 24. října 1460.⁸⁴ York obdržel všechny pozemky a příjmy náležející princi z Walesu a nechal zrušit dědičné právo Lancasterů na korunu.⁸⁵

Jindřichův souhlas s návrhem jen vehnal dosud váhající spojence Lancasterů k Markétě.

Ta sbírala vojsko a přívržence jak ve Skotsku, tak Walesu. Všechny shromažďovala pod praporcem bílé labutě – znamení korunního prince. Společně se svými věrnými, Somersetem,⁸⁶ Pembrokem a dalšími se vypravila ze Skotska vstříc Yorkovi. Střetla se s ním v bitvě u Wakefiedu 30. prosince 1460, v první významnější bitvě války.⁸⁷ Lancasterové měli početní převahu a bitva se změnila v masakr. York se synem byli zabiti v bitvě a Salisbury byl zajat a následně popraven na hradě Pontefract.⁸⁸ Jejich

83 CARPENTER, Christine, pozn. 72, s. 147.

86 Henry Beaufort, třetí vévoda ze Somersetu (1436-1464), syn Edmunda Beauforta zabitého u St. Albans.

87 Chronicles of London, pozn. 4, s. 172.

(23)

22

hlavy byly vystaveny na Mecklebartské bráně v Yorku. Yorkova hlava byla ozdobena papírovou korunou jako výsměch jeho pokusu stát se králem.⁸⁹

Po obdržení zprávy o otcově smrti otočil Eduard, nový vévoda z Yorku, svou armádu a pochodoval pomoci Warwickovi k St. Albans. Nestihl ale dorazit včas, a tak byl 17.

února Warwick poražen Markétou v druhé bitvě u St. Albans. Jindřich VI. cestující s Warwickem se konečně setkal s manželkou a synem.⁹⁰

Lancasteři pochodovali k Londýnu, ale nedařilo se jim udržet vojsko pod kontrolou.

Londýn nabídl otevřít své brány pouze pod podmínkou, že královna propustí své Skoty a zabrání dalšímu drancování země. To však nebylo v jejích silách. Její váhání bylo těžkou strategickou chybou. Kdyby vtrhla do Londýna, jeho mocné hradby a děla v Toweru by jí zajistily bezpečnost. Netrpělivé vojsko se však začalo postupně rozpadat, a tak se musela Markéta otočit a nechat Londýn novému vévodovi z Yorku.⁹¹

2.5 Druhá fáze válek růží (1461-1471)

Eduard vstoupil do Londýna 26. února 1461 a 4. března 1461 byl prohlášen králem Eduardem IV.⁹² Bylo nutné vypořádat se s královnou Markétou. Eduard svolal své věrné na hrad Pontefract a společně vytáhli k Towtonu. Zde se Yorkisté střetli s Lancastery 29. března 1461. Jednalo se o největší bitvu válek růží a zároveň i o vůbec největší bitvu na území Anglie. Celkový počet vojáků na bojišti se odhaduje na 60 tisíc mužů. Lancasteři drtivě prohráli a Jindřich VI. s rodinou musel uprchnout do Skotska.

2.5.1 První vláda Eduarda IV. (1461-1470)

Po vítězství u Towtonu následovaly hromadné popravy poražených šlechticů a konfiskace jejich majetku. Na Eduardův návrh vydal parlament v listopadu 1461 Act of Attainder, zákon o potrestání vzbouřenců, ztrátou občanských práv bez soudního projednání, který svou přísností překonal všechny dosud vydané zákony. Téměř třetina

(24)

23

pozemků v Anglii změnila svého majitele.⁹³ Země díky přírodnímu bohatství vzkvétala stejně tak Eduardova obliba mezi lidem.⁹⁴

Nejbližším přítelem a zároveň i rádcem byl jeho bratranec Richard Neville, hrabě Warwick.⁹⁵ Byl to on, kdo měl hlavní podíl na dosazení Eduarda na anglický trůn.

Začalo se mu říkat Warwick Králotvůrce – „Warwick the Kingmaker“. Smrt jejich otců rukama Lancasterů jen posílila jejich vzájemný vztah, který se dal popsat jako otcovský, protože Warwick byl o 14 let starší než Eduard. Warwick se stal Eduardovým rádcem a ten jeho rady respektoval.⁹⁶

Král nehodlal udělat stejnou chybu jako Jindřich VI. a přenechat všechny povinnosti v rukou rádců. Rovnoměrně rozdělil posty mezi své stoupence a odpustil těm šlechticům, kteří mu přísahali věrnost. Warwick byl pověřen nemalým množstvím úkolů. Přesto nebyl spokojen s odměnou za své věrné služby.⁹⁷

Po korunovaci cestoval Eduard v následujících měsících královstvím a řešil naléhavé záležitosti vyžadující jeho pozornost. Přetrvávající špatnou bezpečnostní situace v zemi, útoky loupeživých Skotů nebo přepadávání anglických lodí francouzskými piráty.⁹⁸ Markéta z Anjou ale nepřestala ve svých výpadech. V říjnu 1463 napadla s malou skupinou francouzských vojáků pevnosti Bamborough, Dunstanbrough a Alnwick u skotských hranic.

Král Eduard IV. se postavil do čela armády, ale onemocněl a musel velet prostřednictvím velitelů. Králova nemoc a drsné přírodní podmínky nakonec posloužily k uzavření dohody mezi soupeřícími stranami v prosinci 1463. Pembroke opustil Bamburgh a vrátil se do Skotska, Somerset po otevření bran Dunstanburghu přísahal Eduardovi věrnost. Jedinou pevností, která stále odolávala, byl Alnwick.

Mír netrval dlouho a na jaře 1463 se začalo opět bojovat. Přeběhlíci se vrátili zpět k Lancasterům. Markéta se s Pierrem de Brézé⁹⁹ a králem Jindřichem vrátila do Anglie a obsadila znovu Bamburgh. Skotský král poskytl Markétě vojáky, kteří v létě 1464

94 ŠAŠEK Z BÍŘKOVA, Václav, pozn. 7, s. 49.

95 STRONG, Roy, pozn. 44, s. 139.

97 Kings & queens, pozn. 79, s. 130.

99 Pierre de Brézé, francouzský velitel ve službách Karla VII. (1410-1465) později majordomus Normandie.

(25)

24

překročili hranice. Eduard ale tento krok předpovídal, a tak už na hranicích čekalo vojsko, v jehož čele stáli společně Warwick s bratrem, hrabětem z Montagu,¹⁰⁰ a zatlačili je zpět za hranice. Markéta odjela, a Somerset byl poražen hrabětem z Montagu u Hexhamu, kde byl Somerset zajat a následně sťat.¹⁰¹ Odpor byl rozdrcen a Jindřich utekl do Walesu.

Králova nevěsta

Eduard se vrátil zpět do Londýna a začal konečně vládnout. Jako pro každého panovníka se i pro něj brzy začala hledat vhodná nevěsta. Warwick plánoval oženit krále se zahraniční princeznou a posílit tak Eduardovo postavení v rámci Evropy.

Eduard ale neměl o tyto záležitosti zájem. Zdálo se, že o ženění vůbec nestojí, protože byl znám jako velký svůdník. O to více šokující byla zpráva o jeho tajném sňatku s Alžbětou Woodvillovou, nepříliš majetnou šlechtičnou, která byla navíc matkou dvou malých chlapců. Svatba se odehrála v květnu 1464, ale veřejnost se o sňatku dozvěděla až po zasedání královské rady 14. září. Důvodem tajného sňatku byly obavy z přijetí královny, která byla nízkého původu a jejíž rodina v minulosti horlivě podporovala Lancastery.¹⁰²

Těžko se dá tvrdit, že se jednalo o vhodný sňatek pro anglického krále. Warwick pochopitelně zuřil.¹⁰³ Sám Warwick navrhoval králi hned několik princezen, z nichž nejvíce se diskutovalo o švagrové Ludvíka XI., lady Boně Savojské. Ludvík XI. žádal po Warwickovi vysvětlení králova jednání. Warwick ztratil jako diplomat veškerou vážnost, což nesl velmi těžko. Svou nelibost si vybíjel na rodině nové královny, která byla korunována 26. května 1465. On a další členové „staré šlechty“ dávali Woodvillům najevo, že mezi ně nepatří. Král ale neměl stejný názor. Zahrnul nové příbuzné tituly a majetkem. Královnin otec, lord Rivers,¹⁰⁴ se stal hrabětem a převzal úřad strážce pokladu. Woodvillové byli velkou a chamtivou rodinou. Alžběta měla dohromady dvanáct sourozenců a všichni očekávali, že si díky své sestře zvýší postavení.¹⁰⁵ Její sestry byly výhodně provdány a bratři získali díky královským dekretům tituly a s nimi

100 Jan Neville, hrabě z Montagu (1431-1471), vojevůdce.

104 Richard Woodville, první hrabě Rivers (1405-1469), otec Alžběty Woodvilleové, lord konstábl.

105 STRONG, Roy, pozn. 44, s. 144.

(26)

25

i bohaté nevěsty.¹⁰⁶ Warwick pozoroval tento zvrat událostí s obavami. Eduard se začal od svého věrného vazala odvracet a Warwick nevěděl, co si počít s jeho vzrůstající nezávislostí. Pokoušel se získat zpět královu důvěru. V červenci 1465 přivedl do Londýna Jindřicha VI. a uvěznil ho v Toweru. Eduard byl sice potěšen, ale Warwicka nijak neodměnil, naopak zahrnoval dary Woodvilly.¹⁰⁷

Od porážky Somerseta u Hexhamu v zemi zavládl dočasný mír. S Jindřichem uvězněným v Toweru a Markétou ve Francii nebylo nikoho, kdo by vyvolával rozbroje.

Kromě králova bratra Jiřího, vévody z Clarence.¹⁰⁸ Jeho důvěrný vztah s Warwickem se nelíbil ani králi ani jeho rádcům. Warwick plánoval, že provdá své dvě dcery Isabellu a Annu za královy bratry, Jiřího a Richarda, nového vévodu z Gloucesteru.¹⁰⁹ Tím by on i jeho rodina opět stoupla na společenském žebříčku a přiblížila se trůnu. Jiří byl totiž Eduardovým dědicem do doby, než bude mít syna. Eduard ale nechtěl, aby se jeho bratři více sbližovali s Warwickem, proto tyto sňatky zakázal.¹¹⁰

Poslal Warwicka dojednat sňatek jeho sestry Markéty s novým burgundským vévodou Karlem Smělým.¹¹¹ Warwick tento sňatek nepodporoval. Stál na straně Ludvíka XI.,¹¹² který toto spojení považoval za nežádoucí.

2.5.2 Rozchod s Warwickem

Když se Warwick vrátil z Burgundska, vyčetl Eduardovi jeho nezájem o státnické záležitosti, které nechával v rukách Woodvillů. Královnin otec byl dokonce jmenován konstáblem Anglie.¹¹³ Další možností bylo Eduarda sesadit a na trůn posadit jeho bratra Jiřího, tím pádem by se Warwickova dcera mohla stát královnou, pokud by předtím došlo ke svatbě. Jiří byl vrtkavý a ctižádostivý a už od dětství na staršího bratra žárlil.

Snadno se nechal Warwickem přesvědčit ke spolupráci.

107 MORGAN, Kenneth Owen, pozn. 12, s. 187.

108 Jiří Plantagenet, vévoda Clarence (1449-1478) mladší bratr Eduarda IV., často měnil strany v konfliktu.

109 Richard Plantagenet, vévoda z Gloucesteru, Richard III. (1483-1485).

110 Od nerovného manželství Kateřiny z Valois s Owenem Tudorem, bylo zapotřebí králova souhlasu se svatbou, člena královské rodiny.

111 Karel Smělý, burgundský vévoda (1433-1477), velký vojevůdce a dobyvatel.

112 Ludvík XI., francouzský král, syn Karla VII.(1423-1483), bratranec Markéty z Anjou.

(27)

26

Warwick s Clarencem a dalšími odstrčenými Yorkisty začali připravovat vzpouru, která měla vést k odstřihnutí Woodvillů od moci. První povstání bylo vyvoláno v Yorkshiru na jaře 1469.¹¹⁴ Důvodem měli být zvýšené daně a ovlivňování krále jeho „milci“.¹¹⁵ Oddíly vedené hrabětem Montagu potlačily jednu skupinu povstalců, druhou se vydal potlačit sám Eduard. Povolal Clarence s Warwickem, aby mu přišli se svými muži pomoci.

Ti však v té době byli v Calais, kde si Clarence navzdory královu zákazu vzal 11.

července 1469 za ženu Isabellu Nevillovou. Warwick s Clarencem se vrátili do Anglie a svolávali své věrné pod záminkou svržení osob ovládajících krále. Muži stále věrní Eduardovi byli popravováni, mezi nimi i královnin otec a bratr.

Eduard se ocitl v bezvýchodné situaci, přesto se mu podařilo uchránit korunu i život.

Rozpustil své vojsko a svěřil svůj život do rukou arcibiskupa z Yorku. Pod ochranou církve byl v bezpečí proti případným útokům na jeho osobu. Byl odveden do Coventry a zde vězněn až do října. Warwick a Clarenc mu oznámili, že bude propuštěn, pokud bude vládnout s ohledem na jejich rady. Eduard naoko souhlasil, podepsal milost pro všechny vzbouřence a byl propuštěn.¹¹⁶

Vrátil se do Londýna a znovu začal vládnout. Obklopil se svými nejvěrnějšími spojenci, mezi něž patřil jeho bratr Richard, vévoda z Gloucesteru, a paradoxně i Warwickův bratr Montague. Po smrti královnina otce zaujal Gloucester jeho úřad konstábla Anglie.¹¹⁷

Král i nadále upřednostňoval královniny příbuzné, a tak bylo jen otázkou času, kdy nastane další zlom. Ten přišel na jaře roku 1470, kdy byla v Lincolnshiru znovu vyprovokována vzpoura. Warwick mohl bez podezření svolat vojsko, které chtěl použít k sesazení krále. Tentokrát však Eduard nezaváhal a vzpouru velmi rychle rozdrtil.

Warwick s Clarencem a rodinou byli nuceni uprchnout z Anglie.

Warwick chtěl využít svého postavení velitele Calais a usadit se zde, ale nebylo mu umožněno přistát. Eduard je zatím stačil prohlásit za rebely a zrádce, a tak se museli vylodit v Normandii. Z Normandie pokračovali rovnou ke dvoru Ludvíka XI. Ten

(28)

27

uviděl v náhlém odloučení Eduarda a jeho nejmocnějšího vazala vzácnou příležitost k ovlivnění anglické politiky. V roli prostředníka zorganizoval setkání Warwicka s Markétou z Anjou. Za normálních okolností by jejich spojenectví nepřicházelo v úvahu, ale oba byli zoufalí a jeden bez druhého by nedokázali nic. Společně měli mnohem větší šanci něco změnit.¹¹⁸

Markéta žila v exilu 9 let a šlechtici, kteří s ní zůstali, se již toužili vrátit domů.

Postrádala však prostředky potřebné k invazi. V tom jí mohl pomoci Warwick i Ludvík XI. Po jednáních nakonec dospěli k řešení. Warwickova dcera Anna si měla vzít prince Eduarda, a tím by spojila Warwicka s královskou rodinou.¹¹⁹ Ten na oplátku slíbil, že dosadí Markétina manžela na trůn, dokonce na vlastní náklady. Ludvík XI. přislíbil pomoc svých vojáků za podmínky, že mu zase angličtí vojáci pomohou v útoku na Burgundské vévodství.

Clarence, který stále ještě doufal, že Warwick dostojí svému slibu a jménu a učiní ho králem, ztratil poslední důvod proč zůstávat. Byl sice v případě smrti prince Eduarda dalším dědicem trůnu, ale nechtěl mít nic společného s Markétou z Anjou, ženou, díky které zemřel jeho otec.¹²⁰ Navíc obdržel zprávu od Eduarda, který mu nabízel odpuštění, pokud se obrátí proti Warwickovi a připojí se znovu k němu.¹²¹

Warwickův útok začal na podzim roku 1470. Vojsku veleli Warwick, Clarence, Jasper Tudor a Somerset.¹²² Markéta prozatím zůstala ve Francii, aby shromáždila více mužů.

Eduard byl útokem překvapen o to víc, že se ho pokusil zajmout do té doby věrný Montagu, který přeběhl k bratrovi. Podařilo se mu opustit zemi společně s bratrem Richardem a několika věrnými se usadit v Burgundsku pod neoficiální ochranou svého švagra, vévody Burgundského. Těhotná královna Alžběta vyhledala útočiště ve Westminsterském opatství a zůstala zde po celou dobu Warwickova panování. Během té doby zde porodila Eduardova prvního syna, pojmenovaného po otci Eduard.¹²³

121CHURCHILL, Winston, pozn. 19, s. 334.

122 Edmund Beaufort, čtvrtý vévoda ze Somersetu (1439-1471) mladší bratr zabitého Jindřicha Beauforta.

123 Eduard, princ z Walesu (1470-1483?), nestarší syn Eduarda IV., nekorunovaný král Eduard V.

(29)

28

2.5.3 Jindřich VI. znovu na trůně (1470-1471)

Po příjezdu Warwicka do Londýna byl Jindřich VI. propuštěn z Toweru a posléze 13.

října 1470 znovu korunován v katedrále sv. Pavla. Warwickovi připadla funkce královského místodržícího. Následně proběhla u dvora rozsáhlá čistka, která skončila smrtí mnoha Yorkistů.¹²⁴

Na zasedání parlamentu 26. listopadu byl Eduard a jeho dědicové zbaveni nároku na trůn, titulů a majetku.¹²⁵

Warwick začal verbovat vojáky, aby mohl splnit podmínky dohody s Ludvíkem XI.

Tváří v tvář formující se hrozbě se vévoda Karel rozhodl přijmout Eduarda IV.

a pomoci mu znovu dobýt Anglii.¹²⁶ Nemohl mu sice poskytnout své vojáky vzhledem k napjatým vztahům s Francií, ale nabídl Eduardovi finanční prostředky, za které Eduard pořídil malé vojsko, s kterým se v únoru 1471 vydal do Anglie.

Warwick se obával Eduardova návratu a z tohoto důvodu nechal pečlivě střežit pobřeží.

Aby se Eduard vyhnul dobře střeženému jižnímu pobřeží, přistál v Ravenpuru na severu země.¹²⁷ „Směřoval k Yorku a prohlašoval, že přichází ve jménu krále Jindřicha VI.“

Přišel si do Anglie jen pro dědictví po svém otci, vévodovi z Yorku.¹²⁸ Tato lež mu umožnila dosáhnout bran Yorku.¹²⁹ Těžko říci, zda mu to lidé skutečně uvěřili nebo už od začátku tušili, že jde jen o trik.

Po příchodu do Yorku odvolal své prohlášení a znovu se přihlásil o trůn. Složitým manévrováním se vyhnul čekající Warwickově armádě a pochodoval na Londýn. Jeho dřívější spojenci se přidávali k jeho armádě a jejich počet rostl. Eduard měl další výhodu, o které Warwick nevěděl. Tajně se k němu přidal Clarenc, který přijal jeho nabídku ke smíru.¹³⁰

128 „He drewe toward York and making proclamacions as he went in kyng henry the VI. name.“

Chronicles of London, pozn. 4, s. 183.

(30)

29

Společně vstoupili 11. dubna 1471 do Londýna. Warwick byl v té době v Coventry, kde měl vojenskou základnu. Ihned po obdržení informací o Clarencově zradě vyrazil ke střetu s Eduardem. Obě armády se srazily 13. dubna 1471 u Barnet.¹³¹

Eduard vyhrál a Warwick s Montaguem byli zabiti. Ten samý den se Markéta z Anjou konečně vylodila v Anglii. Ihned po vstupu na pevninu se dozvěděla o Warwickově porážce. Primární bylo vyhnout se střetnutí s Eduardem, dokud se jejich vojsko nerozroste o muže Jaspera Tudora.¹³² Tudor byl v té době ve Walesu a čekal na královniny rozkazy. Lancasteři se vydali na pochod do Walesu. Cestu jim znesnadňovala přibližující se Eduardova armáda, která chtěla zamezit spojení obou lancasterských armád.

Eduard poslal zprávu do Gloucesteru, kde byl most přes řeku Severn, aby za každou cenu zabránili Lancastrům přejít do Walesu. Když tedy Markéta dorazila do Gloucesteru, nepodařilo se jí prorazit obranu města. Její vojsko tak bylo nuceno pochodovat podél řeky až do Tewkesbury, kde byl další přechod. Tam už na ně čekal Eduard se svou armádou.¹³³

Ke střetu došlo 4. května 1471. Do čela lancasterské armády se postavil princ Eduard a Somerset. Armáda Eduarda IV. měla velkou přesilu, takže o výsledku bitvy bylo předem rozhodnuto. Princ Eduard byl v průběhu bitvy zabit a lancasterské vojsko zůstalo bez velitele. Somerset se chtěl zachránit útěkem do opatství, ale on i další šlechtici byli královými vojáky vyvlečeni ven a popraveni.¹³⁴

Markéta byla společně s Annovu Nevillovou odvedena do Londýna, kde byla nucena kráčet v průvodu městem. Ještě ten samý den zemřel za neznámých okolností Jindřich VI., pravděpodobně na Eduardův rozkaz. Jeho smrtí skončila přímá linie Lancasterů a posledním dědicem rodu se stal Jindřich Tudor.¹³⁵

Ten byl ihned po králově smrti odveden svým strýcem Jasperem Tudorem do Bretaně.

Anglie se pro něj náhle stala velmi nebezpečným místem.¹³⁶

134 LAWRANCE, Hannah, pozn. 10, s. 407.