%JQMPNPWÈ QSÈDF

(1)

040#/045 70+5: /«1345," " ;30%

Ç&/4,²)0 )/65¶ 7 Ǝ&$)«$)

%JQMPNPWÈ QSÈDF

4UVEJKOÓ QSPHSBN / o 6ǏJUFMTUWÓ QSP TUǲFEOÓ ÝLPMZ

4UVEJKOÓ PCPSZ 5 o 6ǏJUFMTUWÓ PCǏBOTLÏ WâDIPWZ QSP TUVQFǪ [ÈLMBEOÓ ÝLPMZ

5 o 6ǏJUFMTUWÓ ǏFTLÏIP KB[ZLB B MJUFSBUVSZ

"VUPS QSÈDF #D .JDIBFMB ÀLVCBMPWÈ 7FEPVDÓ QSÈDF 1I%S -VǒLB )SBCÈLPWÈ 1I%

-JCFSFD

(2)

(3)

(4)

1SPIMÈÝFOÓ

#ZMB KTFN TF[OÈNFOB T UÓN äF OB NPV EJQMPNPWPV QSÈDJ TF QMOǔ W[UB

IVKF [ÈLPO Ǐ 4C P QSÈWV BVUPSTLÏN [FKNÏOB f o ÝLPMOÓ EÓMP

#FSV OB WǔEPNÓ äF 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ 56- OF[BTBIVKF EP NâDI BVUPSTLâDI QSÈW VäJUÓN NÏ EJQMPNPWÏ QSÈDF QSP WOJUǲOÓ QPUǲFCV 56-

6äJKJMJ EJQMPNPWPV QSÈDJ OFCP QPTLZUOVMJ MJDFODJ L KFKÓNV WZVäJUÓ KTFN TJ WǔEPNB QPWJOOPTUJ JOGPSNPWBU P UÏUP TLVUFǏOPTUJ 56- W UPN

UP QǲÓQBEǔ NÈ 56- QSÈWP PEF NOF QPäBEPWBU ÞISBEV OÈLMBEǾ LUFSÏ WZOBMPäJMB OB WZUWPǲFOÓ EÓMB Bä EP KFKJDI TLVUFǏOÏ WâÝF

%JQMPNPWPV QSÈDJ KTFN WZQSBDPWBMB TBNPTUBUOǔ T QPVäJUÓN VWFEFOÏ MJUFSBUVSZ B OB [ÈLMBEǔ LPO[VMUBDÓ T WFEPVDÓN NÏ EJQMPNPWÏ QSÈDF B LPO[VMUBOUFN

4PVǏBTOǔ ǏFTUOǔ QSPIMBÝVKJ äF UJÝUǔOÈ WFS[F QSÈDF TF TIPEVKF T FMFL

USPOJDLPV WFS[Ó WMPäFOPV EP *4 45"(

%BUVN

1PEQJT

(5)

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce PhDr. Luďce Hrabákové, PhD., za její cenné rady, ochotu a vstřícnost, ale také za čas, který mi při psaní této práce věnovala.

Velký dík patří také mým rodičům a přátelům za toleranci a podporu během studia.

(6)

ANOTACE

Diplomová práce zachycuje osobnost Vojty Náprstka jako propagátora a organizátora ženské osvěty a emancipace. Obraz jeho života dotvářejí některé historické události, zejména rok 1848, který ovlivnil nejen tehdejší společnost, ale i další směřování Náprstkových aktivit. Závěrečná část práce přibližuje osudy čtyř žen, které byly Náprstkovi blízké. Jedná se o jeho matku, manželku a dvě věrné přítelkyně – spisovatelky, které svými činy předčily dobu a v 60. letech 19. století stanuly u zrodu prvního českého ženského spolku – Amerického klubu dam.

Klíčová slova: Vojta Náprstek, Americký klub dam, ženská emancipace, ženská osvěta, Anna Fingerhutová, Josefa Náprstková, dům U Halánků

ANNOTATION

The diploma thesis captures the personality of Vojta Náprstek as the promoter and the organizer of women's education and emancipation. Some historical events complete the picture of his life, especially the year 1848, which affected not only the then society but also the future direction of his activities. The final part deals with the destinies of four women who had very close relationship to Naprstek. It involves his mother, wife and two faithful friends - women-writers that surpassed the time with their actions and in the 60th in the 19th century they were part of the inception of the first Czech women's league – the American Ladies Club.

Key words: Vojta Náprstek, The American Ladies Club, women's emancipation, women's education, Anna Fingerhutová, Josefa Náprstková, The house U Halánků

(7)

6

Obsah

Úvod... 8

1 Společenský život v českých zemích v 19. století ... 10

1.1 Hierarchizace společnosti ... 10

1.2 Tisk a cenzura ... 11

1.3 Taneční plesy a bály ... 12

1.4 Kávové společnosti ... 13

1.5. Salonní život ... 14

1.5.1 Původ salonů... 14

1.5.2 Šlechtické salony v Čechách... 15

1.5.3 České měšťanské salony ... 16

1.5.4 Hostitelky a organizátorky salonů ... 16

1.5.5 Dýchánky U Halánků... 18

1.6 Spolková činnost... 19

1.6.1 Vývoj spolkového života ... 20

1.6.2 Druhy spolků ... 21

1.6.3 Ženy jako hlavní organizátorky ... 22

1.6.3.1 Ženský výrobní spolek český... 23

1.6.3.2 Spolek Domácnost... 25

1.7 Žena a změna jejího postavení ve společnosti ... 26

1.7.1 Filantropie... 27

1.7.1.1 Marie Riegrová a snahy o vznik vzdělávacího spolku... 27

1.7.1.2 Osvětová činnost Karla Slavoje Amerlinga... 28

1.7.2 Vzdělání... 29

1.7.2.1 Nižší vzdělání ... 29

1.7.2.2 Církevní a soukromé ústavy ... 30

1.7.2.3 Vyšší dívčí vzdělání... 30

1.7.2.4 Učitelské ústavy a odborné školy ... 31

1.7.2.5 Dívčí gymnázia... 32

1.7.2.6 Univerzitní vzdělání... 33

1.7.3 Publicistika ... 34

1.7.4 Politika... 35

2 Život Vojty Náprstka a jeho doba... 37

2.1 Osobnost Vojty Náprstka... 37

2.1.1 Dětství... 37

2.1.2 Studentská léta a rok 1848 ... 39

2.1.2.1 Gymnázium jako půda pro formování českého vlastence ... 39

2.1.2.2 Právnická studia ve Vídni... 40

2.1.2.3 Ve víru revoluce ... 41

2.1.3 Příští stanice – Amerika... 45

2.1.4 Návrat domů a budování kulturně vzdělávacího centra... 48

(8)

7

2.1.5 Propagátor a organizátor ženské osvěty a emancipace ... 50

2.1.6 České průmyslové muzeum ... 52

2.1.7 Odkaz budoucím generacím ... 53

2.2 Ženská osvěta a Americký klub dam ... 54

2.2.1 Americký klub dam ... 55

2.2.1.1 Vzdělávání členek klubu... 58

2.2.1.2 Exkurze neboli „poučné vycházky“... 59

2.2.1.3 Podpora ústavů a nemocnic ... 61

2.2.1.4 Péče o děti a mládež ... 62

2.2.1.5 Vlastenectví ... 63

2.2.1.6 Činnost Klubu po smrti Vojty Náprstka ... 64

3 Významné ženy tehdejší společnosti ... 67

3.1 Anna Fingerhutová ... 67

3.1.1 Těžké dětství... 67

3.1.2 Osudná manželství podnikatelky Anny ... 68

3.1.3 Panímaminka od Halánků... 70

3.1.4 Strasti a slasti matky ... 71

3.2 Josefa Náprstková ... 74

3.2.1 Pilnou včelkou již od kolébky ... 74

3.2.2 Zaměstnání U Halánků ... 75

3.2.3 Činorodá vlastenka ... 76

3.2.4 Paní Náprstková... 79

3.2.4.1 Práce našich matek ... 80

3.2.5 Na všechno sama ... 81

3.2.5.1 Nedělní dýchánky pro dělné ženy a dívky... 83

3.3 Karolina Světlá ... 84

3.3.1 Neklidné mládí... 84

3.3.2 Trpká chuť manželství ... 86

3.3.3 Vlastenecká činnost ... 87

3.3.4 Propagátorka ženské emancipace ... 89

3.4 Eliška Krásnohorská ... 90

3.4.1 Mladá buřička ... 91

3.4.2 Mezi „národní elitou“ ... 92

3.4.3 Po stopách emancipace ... 93

3.4.4 První dívčí gymnázium Minerva ... 94

Závěr ... 97

Seznam literatury ... 100

Internetové zdroje ... 101

Rejstřík... 102

(9)

8

Úvod

Předkládaná práce si klade za cíl seznámit čtenáře s osobností Vojty Náprstka, jeho vlasteneckými aktivitami a angažovaností v počátcích českého ženského hnutí v 19. století. Práce se podrobněji zaměřuje také na osudy čtyř žen, které svými aktivitami předčily svou dobu a staly se mimo jiné zakladatelkami ženských spolků, z nichž nejslavnějším se stal Americký klub dam, jenž byl založen v 60. letech 19. století. Práce se tedy snaží vystihnout, jaký vliv měla realizace Vojtových snah na proměnu postavení muže a ženy ve společnosti.

Výběr tématu byl do značné míry ovlivněn především vlastním zájmem autorky dozvědět se o této významné osobnosti dějin 19. století více. Dalším podnětem se pak stal fakt, že Vojta Náprstek je známý především svými cestovatelskými aktivitami, avšak mnohem méně je spojován právě s ženskou osvětou.

V první kapitole je nastíněn společenský život v českých zemích, a to s důrazem zejména na salonní život a spolkovou činnost. V této oblasti se ženy začaly prosazovat nejvíce, proto je zde také zmíněno několik sdružení, jejichž hlavními organizátorkami se staly samy dámy a které se posléze dočkaly velkého ohlasu většiny společnosti. Zachycena je zde také změna postavení ženy ve společnosti, zejména větší možnosti vzdělání dam.

Druhá kapitola se zaměřuje na osobnost Vojty Náprstka od jeho útlého dětství až po poslední den jeho života. Celkový obraz pak dotvářejí historické souvislosti, které měly na formování Náprstkovy osobnosti vliv a které se staly zásadními pro jeho směřování v dalších životních etapách. Další část kapitoly pak zachycuje první český ženský spolek, Americký klub dam, a to od jeho počátků přes významné vlastenecké aktivity s ním spojené až po vývoj činnosti sdružení po smrti Vojty Náprstka.

Třetí kapitola se věnuje životním osudům čtyř žen, které s Vojtou pojil určitý vztah. Pozornost je věnována matce, manželce a dvěma přítelkyním – spisovatelkám. Jednotlivé kapitoly popisují jejich dětství, vlastenecké aktivity, vztah k Vojtovi a nedílnou součástí jsou i sdružení, sbírky nebo instituce,

(10)

9

s nimiž je jejich jméno spojeno a které budily pozornost a zájem tehdejší společnosti.

Součástí práce je také rejstřík, který má čtenáře v případě jeho zájmu odkázat na významné osobnosti, o nichž se autorka v textu zmiňuje.

(11)

10

1 Společenský život v českých zemích v 19. století

Devatenácté století bývá označováno též jako „dlouhé“, neboť je vymezeno roky 1781-1914, tj. od osvícenských reforem Josefa II. až do počátku 1. světové války. Devatenácté století přineslo proměny společnosti a spoustu nových příležitostí kulturního vyžití. Lidem se ve 2. polovině 19. století otevíraly nové možnosti zábavy i sdružování.

1.1 Hierarchizace společnosti

Na konci 18. století byli obyvatelé českých zemí rozděleni v rámci stavovské společnosti do tří vrstev, z nichž nevyšší postavení měla šlechta, která si udržovala značný vliv v řadě oblastí veřejného života. Druhý stav tvořilo městské obyvatelstvo, tj. vlastníci měšťanských domů či zemědělských usedlostí. Ti, jejichž místem pobytu bylo královské město, měli osobní svobodu a mohli být zvoleni do zemského sněmu. Obyvatelé poddanských měst však zůstávali až do roku 1848 podřízeni vrchnosti.

Třetí a nejpočetnější stav zastupoval venkovský lid, jehož obživou byla nepříliš výnosná práce. Jednalo se o chudé rolníky, čeledíny, nádeníky, tovaryše ad. V roce 1781 vydal Josef II. patent o zrušení nevolnictví, což umožnilo venkovanům stěhovat se, uzavírat manželství bez svolení vrchnosti, či posílat své děti na studia. Jejich postavení vůči ostatním vrstvám zůstávalo nerovnoprávné, neboť museli na vrchnostenských panstvích robotovat.¹

Tato hierarchizace společnosti zůstala neměnná až do roku 1848. Již od jara docházelo k postupnému vytváření měšťanských a občanských výborů, které buď přímo volily starostu, nebo byly jeho poradním sborem. Úroveň měšťanů ve společnosti tak začala stoupat. Naopak na okraj společnosti se v této době dostali Židé, tuláci, žebráci a cikáni. Pro venkovany znamenal revoluční rok vysvobození z moci vrchnosti, neboť v září roku 1848 byl vydán zákon o zrušení poddanství a roboty, čímž se rušily i všechny poddanské povinnosti a vztahy z nich vyplývající.

1 LENDEROVÁ, Milena – MACKOVÁ, Marie – BEZECNÝ, Zdeněk – JIRÁNEK, Tomáš.

Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice:

Univerzita Pardubice, 2005, s. 17-19.

(12)

11

Na konci 19. století se postupnými změnami ve struktuře společnosti vytvořila tzv. občanská společnost, v níž si byli lidé rovni před zákonem a po zavedení všeobecného hlasovacího práva nastala i rovnost politická.²

1.2 Tisk a cenzura

Obyvatelé českých zemí se v průběhu 19. století museli potýkat s cenzurou, která způsobila utlumení občanského života. O společenském životě se tak nedozvídali primárně z novin, ale od ostatních občanů. Jisté uvolnění nastalo v březnu 1848, kdy byl vydán císařský patent, který zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Začalo tak vycházet mnoho politických periodik, jejichž cílem bylo hájit české národní zájmy. Jeden z nejvýznamnějších titulů nesl název Národní noviny, jehož hlavním redaktorem byl český spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský.

Úpadek žurnalistiky nastal již v březnu 1849, kdy byla vyhlášena oktrojovaná ústava, která přinesla mnoho změn. Vydávání novin bylo zastaveno tam, kde nebyla složena částka na pokuty, která činila kolem 2 000 zlatých. Od července 1851 se publicistika ocitla v sevření tiskového zákona, který zakazoval vydávat noviny politického charakteru. Ostatní tiskoviny mohly být vydávány, ale obtížně se prosazovaly. Hlavním tématem těchto periodik se stala vědecká a literární činnost. Mezi takové časopisy patřil Lumír, Týdeník či Humoristické listy.

Druhá polovina 20. století otevřela nové možnosti pro rozvoj tisku. Ten se dostal z vlivu policejních úřadů a byl podřízen soudům. Do konce 60. let však mohly úřady zabavit a zakázat takový tisk, který byl shledán závadným.

Od 70. let byla situace pro novináře velice příznivá, protože nové zákony postupně rušily kauce, inzertní daně i novinové kolky. Vznikla tak řada periodik, z nichž nejvýznamnějšími se staly Čas, Hlas a Národní listy.³

2 VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla. Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha: Academia, 1988, s. 134-138.

3 TOUŽIMSKÝ, Josef. Na úsvitě nové doby: dějiny roku 1848 v zemích českých. Praha:

J. R. Vilímek, 1898, s. 25-28.

(13)

12

1.3 Taneční plesy a bály

Lidé se od počátku 19. století účastnili tzv. stolních společností, což byla neformální setkání v hostincích, restauracích či bytech. Postupně se začaly vytvářet i jiné formy sdružování. Oblíbené byly například maškarní bály, nazývané též „reduty“, které mohli Pražané navštěvovat ve Stavovském divadle, či taneční večírky, tzv. reuniony, ve Stromovce. Kromě tanečních zábav se konaly plesy a bály, na něž však mohly přicházet jen šlechtické rodiny, neboť byly uzavřené ostatním vrstvám společnosti. Větší možnosti měla tedy spíše šlechta než měšťané.

V roce 1840 anonymní dopisovatel časopisu Květy výstižně zhodnotil současný stav společnosti: „Hledáme-li po Praze besedy, salony, sály, kde by společenský život český kvetl, hledáme ovšem nadarmo… Společenský život náš posud jako zanedbaný, opuštěný churavec postonává a nikdo se nenabízí, kdo by jej povzkřísil a na nohy mu pomohl.“⁴ Až v lednu 1846 se Pražané dočkali.

Vzniklo reprezentativní politicko-společenské centrum Měšťanská beseda, v němž probíhala bujará taneční zábava a jehož návštěvníky byli zejména stoupenci českého národního hnutí. Společnost tvořili pouze muži, ženy se mohly účastnit zpočátku jen o masopustu, později však jednou měsíčně.

Měšťané se tak mohli zapojit do společenského života. V komunikaci mezi lidmi se začala prosazovat i čeština, což umožnilo zprostředkování kontaktů s mnoha vlastenci.⁵

Dopis korespondenta vzbudil zájem Josefa Kajetána Tyla, který se stal iniciátorem ochotnických představení v Kajetánském divadle, jež sídlilo na Malé Straně. Významnou událostí, která též navázala na list otisknutý v časopise Květy, se stal historicky první český ples, který se konal v Konviktě v únoru 1840. Vstupenky, jídelní lístky i zasedací pořádek byly psány česky.

Pro návštěvníky bylo novinkou slyšet orchestr hrát české národní písně.

4 LORENZOVÁ, Helena - PETRASOVÁ, Taťána. Salony v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 18. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 12. - 14. března 1998.

Praha: KLP, 1999, s. 141.

5 LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 172-173.

(14)

13

Událost měla velký ohlas, proto byla o rok později uspořádána znovu, tentokrát ovšem na Žofínském ostrově, kde se sešlo téměř 3 000 osob.

Nepříznivý vývoj událostí však změnil charakter třetího bálu.

Roku 1842, pár dní před konáním plesu, policie zatkla Františka Ladislava Riegra, organizátora plesu. Důvodem bylo podezření, že převážel revoluční noviny pro polské emigranty. Tato skutečnost ovlivnila bál natolik, že se v konečném důsledku jednalo o politický protest. Netrvalo dlouho a již roku 1847 nastala poslední sezona této společenské zábavy.

Josef Kajetán Tyl se jako vlastenec zasloužil i o pořádání tzv. „besed“.

Náplň těchto akcí tvořilo předčítání českých básní, hudební vystoupení a tanec.

Na základě těchto setkání vydal v roce 1842 almanach České besedy.⁶

Český jazyk byl však stále utlačován vlivem němčiny. Češi, kteří v průběhu století začínali mít větší vliv než německé obyvatelstvo, se dočkali prvních změn v používání češtiny ve společnosti až v 80. letech 19. století.

Stremayerova jazyková nařízení z roku 1880 přinesla zrovnoprávnění češtiny s němčinou při styku s úřady a u soudu. Pokud někdo podal žádost v češtině, muselo mu být stejným jazykem odpovězeno. O 17 let později, tj. v dubnu 1897, se rovnoprávnost češtiny rozšířila. Badeniho jazyková nařízení požadovala, aby pracovníci na úřadech museli do tří let zkoušku vykonat z obou jazyků – němčiny i češtiny. Nařízení se setkala s negativním ohlasem. Němci napadali české školy, Češi zas německá divadla. Výnos tak nevešel v platnost a ke zrovnoprávnění obou jazyků došlo tedy pouze ve styku vnějším.⁷

1.4 Kávové společnosti

Co se týče mužů, měli větší možnosti společenských styků než dámy.

Ty dávaly přednost spíše tzv. kávovým společnostem, u nichž se scházely za účelem důvěrné konverzace o výchově dětí, rodinných vztazích, vaření a ručních pracích. Ty si s sebou ženy nosily, aby zde nemarnily zbytečně čas.

7 VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla. Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha: Academia, 1988, s. 158-162.

(15)

14

Tato setkání provozovaly dámy v Praze i na venkově, ačkoli vztah mezi ženami byl založen víceméně na přetvářce.

K výraznému rozvoji kultury a společenského života přispělo nejen otevření Národního divadla v roce 1881 a jeho znovuobnovení v roce 1883 po škodách způsobených požárem, ale i rozmach spolků a salonů. Účastníci těchto společností byli především muži, avšak od poloviny 19. století se s postupnou emancipací žen i ony stávaly součástí tohoto dění.⁸

1.5. Salonní život

Významnou součástí společenského života byla setkání v salonech.

Tento pojem vyjadřoval původně prostorové označení přijímacího nebo návštěvního pokoje, později však začal být chápán i v jiném smyslu. Salon se stal totiž místem k setkávání osob, které měly zájem v přátelském duchu konverzovat o různých tématech. Připomínal tedy dnešní kavárny či sdružení.

Charakteristická pro ně byla pevná adresa, pořadatel a pevně stanovený den konání. Lidé zde mohli hovořit o různých tématech – od filosofie a literatury až po hudbu a politiku. Součástí salonního života se staly i divadelní představení, či hudební vystoupení.⁹

1.5.1 Původ salonů

Salony nebyly původně českou záležitostí, ale jako nový druh společenské zábavy se sem dostávaly z Francie. Tam byly známé už od počátku 17. století, avšak jejich největší rozmach nastal v době osvícenství, kdy postupně pronikaly i do střední Evropy. Za vlády Ludvíka XVI. se do popředí dostávaly zejména salony aristokratů a finančníků. Jejich sláva však v této zemi končí s revolucí roku 1789.¹⁰

Univerzita Pardubice, 2005, s. 102.

Praha: KLP, 1999, s. 7.

(16)

15

Rokoko bylo dobou salonů v celé Evropě, avšak v žádné zemi nedosáhly takové slávy jako právě ve Francii. Vlivům západní Evropy se ke konci vlády Marie Terezie otevřela i Vídeň. Snaha napodobit francouzský dvůr dala podnět ke vzniku šlechtického salonu. Společnost se scházela u rakouského kancléře Václava Antonína Kounice, který působil na dvoře Ludvíka XV. jako vyslanec. Nechal se inspirovat královou přívětivostí, vstřícností a otevřeností k cestovatelům, umělcům a dvořanům z ciziny.¹¹

Do českých zemí se salon dostává až koncem 18. století, nikdy však nenabyl takové věhlasnosti a důležitosti jako ve Francii. Salonní život v českých zemích se začal odehrávat v odlišných podmínkách, ať už dobových či společenských. Politika byla na počátku svého rozvoje a problémů bylo v českých zemích více než dost, proto nezbyl čas na pokrok a sledování trendů vývoje společnosti ve světě.¹²

1.5.2 Šlechtické salony v Čechách

Od počátku 19. století nastal rozvoj v oblasti společenského života, zejména v pěstování salonní kultury. V prvním období Národního obrození se rozvíjely především šlechtické salony, v nichž rozhovory probíhaly zpočátku ve francouzštině. Ta začala být záhy vytlačována němčinou. Sídlem těchto společností byly venkovské rezidence, které poskytovaly různé možnosti společenské zábavy od divadelních představení až po lovecké hony. Čas v těchto salonech byl krácen hraním karet a soutěžemi. V letních měsících pak účastníci s oblibou pobývali v lázních.

Šlechtické salony hostily přátele ze stejné vrstvy společnosti i s jejich rodinami. Jednalo se tedy o společnosti, které byly uzavřené vůči příslušníkům nižších společenských vrstev navzdory rostoucímu vlivu měšťanů. Mezi šlechtické salony patřily společnosti Nosticů, Šternberků, Thunů či salon knížete Rudolfa Thurn-Taxise.

12 LORENZOVÁ, Helena - PETRASOVÁ, T. Salony v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 18. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 12. - 14. března 1998.

Praha: KLP, 1999, s. 9-10.

(17)

16

Na půdě Nosticova salonu vznikla Soukromá společnost nauk, což mělo pro vědu a společnost velký význam. Stejně tak u Františka Šternberka se formovala Společnost vlasteneckých přátel umění. Tyto dvě společnosti, vzniklé v uzavřených prostorách šlechtických salonů, představovaly významný počin pro tehdejší českou společnost. Dosud totiž nebyly zaznamenány žádné zmínky o kulturních institucích vzešlých z prostředí salonního života.¹³

1.5.3 České měšťanské salony

Společnosti, které měly charakter otevřenější, se začaly rozvíjet až od 20. a 30. let

19. století. Od 40. let se pak měšťané mohli podílet na utváření společenského a občanského života, a tudíž nastal velký rozmach vzniku měšťanských salonů.

V pražských domácnostech významných osobností vznikala střediska podobná klubu, která se stala přístupná pouze členům a jejich hostům. Schůzky probíhaly za účelem rozhovorů o politice a věcech veřejných, které byly občas zakončeny zábavou, poslechem hudby či četbou literárních děl. Za významné salonní společnosti této doby lze považovat salon Palackých, manželů Riegrových, rodiny Fričovy, Staňkovy či hudební salon manželů Duškových na Bertramce. Právě zde pobýval v roce 1787 při svém pražském pobytu Wolfgang Amadeus Mozart.¹⁴

Hlavním organizátorem salonního života byl vždy sečtělý muž, který měl přehled o aktuálním dění ve sféře politické, cestovatelské či literární. Ženy se účastnily salonů, avšak do velkých organizací se zatím nepouštěly. Jejich cesta k emancipaci byla dlouhá a obtížná.

1.5.4 Hostitelky a organizátorky salonů

Významnou roli v životě dam hrálo dozajista několik měšťanských salonů. Měšťanských dívkám, které prahly po vzdělání, byl plně otevřen salon

Praha: KLP, 1999, s. 9.

(18)

17

u Staňků, kde vznikal projekt Karla Slavoje Amerlinga o vybudování vzorové školy Budeč na Novém Městě pražském. Významnou osobností, jež vzešla ze salonu u Staňků, byla Božena Němcová. Také u advokáta Josefa Friče kvetl živý ruch. V domě U Zlatého prstenu se nacházel nejen dámský salon, ale i soukromá škola pro dívky z pražských měšťanských rodin, kterou založila v roce 1843 Bohuslava Rajská.

Účast žen na společenském životě do poloviny 19. století lze považovat za značně omezenou. Ve střední Evropě, včetně českých zemích, se uznávaly tradiční ženské ctnosti, proto se dámy soustřeďují především na rodinu a náboženství, později i filantropii. V tom, aby se prosadily, jim zpočátku chyběla odvaha vzepřít se požadavkům, které na ně byly kladeny. Zároveň neměly ani zájem a dostatek informací o dění kolem, a tak se nemohly vyrovnat svým mužům. To se projevilo i v salonech, kde hlavní postavení měl muž, ovšem pokud musel odejít do války, ujímala se jejich vedení manželka.

Dámy neměly ani možnost zasahovat do ryze pánských debat o národnostních otázkách, literatuře či politice, avšak spíše naslouchaly.

V salonech tak zastávaly především funkci hostitelky, tj. zajišťovaly hudební vystoupení, občerstvení a příjemnou atmosféru.¹⁵

Po porážce revoluce v roce 1848 lidé neměli zájem o schůzky, ty zůstaly upozaděny. Docházelo pouze k neformálním setkáním v kavárnách a restauracích, které byly označovány jako stolní společnosti.

Od poloviny 19. století se v českých zemích utvářela emancipující se společnost. Ženy chtěly mít také možnost vzdělávat se a být organizátorkami salonních setkání. Zpočátku probíhaly schůzky v domácích salonech, později se dámy scházely v kavárnách na Žofíně či ve Slavii. První salon, jehož organizátorkou byla žena, nesl jméno Honoráty Zapové. Mezi návštěvníky této společnosti patřili Karel Jaromír Erben či Jan Erazim Vocel. Právě v prostorách tohoto salonu také vzešla myšlenka na založení Archeologického spolku.

Česká ženská společnost čekala dlouho po smrti Honoráty Zapové na novou

„múzu“.

(19)

18

Příležitost k setkávání poskytovaly i prostory u Augusty Braunerové, jejíž salon byl obrazem společenského dění. Řešily se tu otázky politické a kulturní, diskutovalo se o pravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Mezi pravidelné návštěvníky patřili například Josef Václav Sládek či Julius Zeyer. Charakter tohoto salonu byl tedy spíše umělecký.¹⁶

Na počátku 80. let 19. století již existovala literatura v českém jazyce, což přispělo ke vzniku nejslavnějšího literárního salonu na Jungmannově náměstí v Praze, jehož hlavní organizátorkou byla Anna Lauermannová- Mikschová, přezdívaná též „bábuška“. Její salon byl označován jako „salon dvou století“, neboť se tu vystřídalo několik generací divadelníků a literátů, včetně Julia Zeyera, Otakara Theera nebo bratří Čapků. První světová válka, která přinesla mnoho strachu a bolesti, však ovlivnila salon minimálně – chyběla pouze mouka a nebylo čím sladit čaj. Větší část společnosti tvořili po celou dobu trvání salonu, tj. až do počátku 30. let 20. století, muži.¹⁷

1.5.5 Dýchánky U Halánků

Schůzky s pohoštěním, tzv. dýchánky, a salonní setkání probíhala od 60. let i v domě U Halánků na Betlémském náměstí. Hlavním pořadatelem se stal český vlastenec Vojta Náprstek, který byl po svém příjezdu z Ameriky, kde strávil dlouhých 10 let, sledován policií a bez povolení se nesměl vzdálit z Prahy. Záhy se však dostal do povědomí většiny lidí, a tak ho navštěvovaly významné osobnosti české kultury, vědy a politiky.

Nahodilá setkání však brzy přerostla v pravidelné schůzky a v domě U Halánků se vytvořil salon, který se zaměřoval na politické záležitosti a který se svou výzdobou nesl v americkém duchu. Společnost se scházela jednou za 8 až 14 dní a tvořili ji většinou muži, kteří dostávali pozvání na vizitkách.

Debatovalo se o politice, rozvoji odborného školství, přípravách na Zemskou a Národopisnou výstavu ad. Účastníci představovali vlastní práce a objevy.

K dispozici měli návštěvníci též bohatě vybavenou knihovnu, v níž si každý

17 Tamtéž, s. 187.

(20)

19

našel to své. Nacházely se zde noviny a časopisy, a to nejen české, ale i německé, americké, anglické i francouzské. Mezi nejžádanější patřil deník Times, který byl v 19. století k dostání ve všech dosavadních výtiscích pouze v této knihovně.¹⁸

Schůzky se konaly i pravidelně na Nový rok a byly zahájeny krátkým proslovem v angličtině. Jednalo se o setkání, na která se všichni těšili a dlouho na ně vzpomínali. Dýchánky v domě U Halánků si vysloužily pozornost spisovatele a publicisty Jana Nerudy, který ve svém fejetonu napsal, jak jednoho dne nalezl „na psacím svém stolku malý, vkusný lístek a z kuvertu vyndám známou mně již litografovanou kartu s nadpisem „Dýchánek v 10 hodin ráno“ nebo také v 7 večer. Z pozvaných neschází ani jeden a přívětivý hostitel uvítá 30-50 osob. Již byt hostitelů zavdá dosti pohnutky k zábavě nad obyčejnost se vynášející. Veškeré nářadí je důmyslně upravené, pohodlné, jakoby ve všem ku komfortu skutečně amerikánskému se hledělo.“¹⁹ Mezi osobnosti, které pravidelně navštěvovaly tento salon, patřil historik František Palacký, politik František Ladislav Rieger, národní buditel Václav Hanka, spisovatelé Karel Jaromír Erben či Božena Němcová ad. Dveře měli otevřené i ti, kteří podporovali emancipaci žen, neboť na půdě tohoto salonu vzniká jeden z významných ženských spolků 19. století – Americký klub dam.²⁰

1.6 Spolková činnost

Pro společnost 19. století byl spolkový život jedním ze způsobů, jak trávit volný čas, neboť neexistovala televize, rozhlas ani film. Lidem tudíž přinášelo zábavu sdružování ve spolcích, kde se aktivně podíleli na různých činnostech.

Spolky se zaměřovaly na danou oblast zájmu od politiky až po turistiku.

Lidé, kteří měli stejné cíle a záliby, se přihlašovali do daného sdružení, neboť tu mohli realizovat své představy a záměry. Do spolkové činnosti se zapojily

18 ŠTĚPÁNOVÁ, Irena - SOCHOROVÁ, Ludmila - SECKÁ, Milena. Ženy rodiny Náprstkovy.

Praha: Argo, 2001, s. 50-52.

19 Tamtéž, s. 51.

20 Tamtéž, s. 53-54.

(21)

20

všechny vrstvy obyvatelstva, členové většinou nemuseli platit žádné poplatky, protože zde měla přednost čest před penězi. Existovala však tzv. „honorační sdružení“, kde se platily vysoké příspěvky a kde se členy mohli stát pouze majetní, neboť ostatní si to dovolit nemohli. Uvnitř všech spolků také platila rovnost všech členů.

1.6.1 Vývoj spolkového života

Spolkový život se rozvíjel postupně. V 1. polovině 19. století se soustřeďoval zejména v Praze a byl velmi omezený. Sdružovali se pouze lidé za účelem podpory hospodářství a charitativní činnosti, ale i tak nebylo snadné získat povolení k zahájení těchto aktivit. Nejvýznamnějším spolkem té doby se stala Jednota pro povzbuzení průmyslu, jejíž vznik se datuje rokem 1833.²¹

Dekret o spolčování z roku 1843, který byl označován též jako první spolkový zákon, stanovil, že ke vzniku spolku bylo nutné získat souhlas státních úřadů, tj. císaře, dvorské kanceláře a zemského úřadu. Tato podmínka trvala až do března 1849, kdy vešel v platnost prozatímní spolkový zákon, který nevyžadoval souhlas státních orgánů. Nyní stačilo předložit okresním úřadům stanovy nejpozději 14 dnů před začátkem činnosti spolku.²²

Rok 1852 způsobil ohrožení spolkového života, neboť byl vydán spolkový patent, který umožnil založení pouze nepolitických sdružení.

Na spolkovou činnost začalo dohlížet ministerstvo vnitra a pro založení spolku bylo požadováno předložit na okresní hejtmanství stanovy, které obsahovaly cíle a záměry daného sdružení. V 50. letech vznikl pěvecký spolek Hlahol či spolky zábavní, nazývané „besedy“. Zakládání se spolků se nyní rozšířilo i na venkov, kde vznikala například sdružení hasičů. Někdy zde měly sídlo i okresní spolky a svazy, které byly podřízeny centrálnímu vedení spolku v Praze.

Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II díl: Život všední i sváteční. Pardubice:

22 BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri: Slon, 2005, s. 34-35.

(22)

21

Rozmach spolkové činnosti nastal na počátku 60. let, kdy došlo k uvolnění společenské života. Vydáním spolkového zákona v roce 1867 bylo povoleno také zakládání politických spolků. Situace se vracela do původních kolejí tak, jak tomu bylo v roce 1849. Stačilo oznámit vznik spolku na úřadu, který měl do 4 týdnů možnost jej zakázat, pokud jeho činnost shledal v rozporu se zákonem. V této době tedy začala vznikat široká škála sdružení, která poskytovala lidem možnost aktivně se účastnit veřejného dění.²³

1.6.2 Druhy spolků

První skupinou, která se vytvářela v českých zemích, byly tzv. potravní spolky. Jednalo se zejména o spolky dobročinné a podpůrné, jejichž členové se aktivně snažili získat hmotné dary na pomoc chudým studentům, sirotkům či vdovám po učitelích. Podobně zaměřenou skupinou pak byly veteránské spolky, které přispívaly bývalým vojákům na vzdělání jejich dětí.

Činnost, která se stala velice významnou pro tehdejší dobu, vykonávaly spolky charitativní. Ty vznikly za účelem podpory předem určených skupin obyvatel při zvládání těžkých životních situací. Lidé však o připravované podpoře do poslední chvíle netušili, proto bylo jejich obdarování velkým překvapením. V těchto sdruženích se staly aktivní ženy z měšťanských a úřednických rodin, což byla pro dámy příležitost, jak se zapojit do veřejného dění.²⁴

Některé spolky vznikaly za konkrétním účelem, kterým bylo například

„zřízení pamětní desky, postavení nějakého pomníku, realizování jednorázové akce (zorganizování významné návštěvy právě tak jako výstavy), zřízení instituce obecně prospěšného charakteru, třeba muzea, nemocnice nebo sirotčince“.²⁵ Právě jedním z takových sdružení byl Spolek pro zbudování Národního divadla.

24 Tamtéž, s. 113-114.

25 Tamtéž, s. 115.

(23)

22

Velký význam pro tehdejší společnost měly i spolky školské. Ústřední matice školská, jejíž vznik je datován rokem 1880, a její německý protějšek Deustcher Schulverein, neboli Německý školský spolek, založený v roce 1885, podporovaly menšinové školy. Jejich menší organizace vznikaly i v malých městech po celých Čechách. Jejich snahou bylo zřídit minoritní školu tam, kde nemohla být zřízena z důvodu nedostatku počtu dětí. Po prvním roce činnosti byla pod její záštitou otevřena mateřská škola v Liberci.

Lidé měli možnost realizovat svoje představy i ve spolcích dalších druhů. Jmenujme proto jen ty, které se staly opravdu významnými. Pokud se někdo zajímal o hudbu, pořádání koncertů a akcí, jistě ho přivítali v pěveckém spolku Hlahol. Mnoho občanů dávalo přednost také putování po horách či přírodou. Ti byli přijati do zájmového sdružení Klub českých turistů. Náplní jeho programu bylo vybudovat horské chaty a střediska, ale hlavně značit a upravovat cesty. Mezi nejvýznamnější členy turistického hnutí patřil i Vojta Náprstek.

Za zmínku stojí též tělovýchovné a sportovní spolky, které začaly vznikat od 60. let 19. století. Nejznámějším spolkem tohoto charakteru byl jistě Sokol a jeho německý protějšek Turnverein. U zrodu Sokola stáli Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner, který se stal jeho prvním starostou. Členové organizovali společná cvičení a pořádali slavnosti, na nichž sami vystupovali, zakládali tělocvičny a pořádali tzv. všesokolské slety.²⁶

1.6.3 Ženy jako hlavní organizátorky

Spolkový život byl otevřený zejména pánské společnosti. Ženy dávaly přednost zejména charitativním a podpůrným spolkům, samy však nikdy nebyly jejich organizátorkami. Obrat nastal až s rostoucí emancipací žen v 60. letech, kdy vznikl, z iniciativy Vojty Náprstka a s podporou Karoliny Světlé, první ženský spolek Americký klub dam. Dámy se scházely v prostorách salonu Vojty Náprstka, jenž se stal patronem tohoto prvního

(24)

23

ženského sdružení. Léta sedmdesátá pak přinesla vznik prvního profesního ženského sdružení, kterým se stal Spolek pražských učitelek.

Rozvoj ženských aktivit dal vzniknout i dalším spolkům různého charakteru. Ženy se tak mohly účastnit společenského života a rozvíjet svoje zájmy a představy. Nyní měly možnost být členkami Tělocvičného spolku paní a dívek pražských, který spadal pod Sokol a který si získal velkou popularitu.

Novinkou byl i přístup i k zahraničnímu tisku, což přispělo k inspiracím, jak vést spolek a k čemu směřovat. Pro ženy to byl jistě jeden z faktorů podněcující růst jejich vlivu ve společnosti.²⁷

1.6.3.1 Ženský výrobní spolek český

Významným ženským spolkem 70. let se stal Ženský výrobní spolek český, jenž byl založen v roce 1871 Karolinou Světlou a který sdružoval přes 1 000 členů. Toto sdružení je spojeno s časopisem Ženské listy, který vydávaly jeho členky. Cílem žen bylo docílit rozšíření výroby a prodeje rukodělných výrobků.

Podnět ke vzniku tohoto sdružení vznikla téhož roku, kdy nechala Karolina Světlá pod svým jménem vytisknout „Provolání k paním a dívkám českomoravským“, v němž vzývá k založení takového spolku, který „zaštítí obchodní a průmyslovou školu, učební kursy a poptavárnu ženských zaměstnání“.²⁸ Tento dokument podepsaly všechny členky Amerického klubu dam.

Myšlenka pro vznik tohoto spolku vzešla zřejmě již v 60. letech, neboť na výstavě v Londýně v roce 1860 prezentoval své výrobky i Spolek podporující zdokonalování ženského průmyslu, s jehož cíli a strukturou se ztotožňoval i Ženský výrobní spolek český. Londýňané nechali vybudovat i tzv. pisárnu, kde ženy získávaly přehled o pracovních nabídkách. Dále pořádaly výstavy ženských prací, tzv. bazary, poté založily i vlastní obchodní školu. Podobnou inspiraci ženy čerpaly i z Vídně, kde byl obdobný spolek

28 Tamtéž, s. 104.

(25)

24

založen roku 1867 a nesl název Spolek paní pro průmyslové vychování ženštin.

Činnost tohoto sdružení byla stejná jako v Londýně a oslovila i české ženy.²⁹ Vedle samotného spolku byla tedy založena i škola, která se specializovala na praktické předměty a která otevřela možnosti vzdělání dívkám z nižších vrstev společnosti a z venkova. Snaha připravit je pro rodinný život, vedení k samostatnosti a rozvoj praktických dovedností – to se stalo hlavní náplní výuky v nově založené obchodnicko-průmyslové spolkové škole.

Návštěvnice musely platit školné, které činilo 1 až 3 zlaté měsíčně. Dívky z chudých rodin se mohly vzdělávat bezplatně. Vyučování probíhalo v češtině a dívky si podle svých zájmů mohly vybrat podle toho, na jaký obor se chtěly specializovat. Žákyním bylo nabídnuto vzdělávat se v obchodní nebo průmyslové škole, ve výuce jazyků, doplňovacím vyučování, mimořádné výuce úpravy vlasů a později i v oboru ošetřování nemocných. Dívky, které by se rády věnovaly jazykům, si mohly zvolit ze čtyř nabízených, kterými byly němčina, angličtina, francouzština a ruština. O tento obor mělo zájem vždy nejvíce uchazeček.

Průmyslové školy byly vždy ryze mužskou záležitostí, a tak zájem žen o obory kreslení, rytectví a ženské práce, které se na obchodnicko-průmyslové spolkové škole vyučovaly, vzbudil rozruch v celé společnosti.

Ženské instituci se dařilo, proto začaly členky pořádat bezplatné přednášky z literatury či umění. V roce 1885 pak došlo k rozšíření o školy o další paralelní třídy v oborech účetnictví a vychovatelství. Zároveň se ženy rozhodly pořádat v rámci školy přípravný kurs, jehož absolventi se mohli stát učiteli francouzštiny na měšťanských školách.

S nárůstem počtu uchazeček o studium na této škole se zvyšovaly nároky na větší prostory. Z kapacitních důvodů byla postavena nová budova v Resslově ulici, kde byla poprvé zahájena výuka v roce 1896. Ve Spálené ulici, kde se škola nacházela doposud, se nacházel obchod, kde švadleny šily a prodávaly své výrobky. Tento prostor sloužil také pro žákyně, které sem chodily praktikovat v rámci školy.

29 BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri: Slon, 2005, s. 107.

(26)

25

Na počátku 20. století spolek upadal a v roce 1957 definitivně zanikl.³⁰

1.6.3.2 Spolek Domácnost

Léta osmdesátá byla charakteristická návratem k lidové kultuře a ručním pracím. Vzhledem k připravované Zemské jubilejní výstavě, která se konala v roce 1891, se ženy obrací k tradičním praktickým dovednostem.

Svým významem nejúspěšnější se v 80. letech stal spolek Domácnost. Svou činnost zahájil v roce 1885 a jeho cílem bylo „vychovávati české dívky v duchu domáckém a vyučovati je v umění kuchařském i ve všech odborech domácího hospodářství.“³¹ Naplnění těchto cílů měl podpořit i vznik kuchařské školy, v níž by se dívky naučily správně řídit domácnost a vařit. Zakládajícími členkami se staly opět ženy Amerického klubu dam.

Spolek byl ustanoven na počest Magdaleny Dobromily Rettigové a propagoval její zásady. Den založení Domácnosti byl symbolický, neboť se slavilo sté výročí narození této slavné kuchařky. Jednalo se o velkou událost, protože doposud v českých zemích žádné sdružení podobného charakteru neexistovalo.

Na veřejnosti se poprvé spolek prezentoval při kuchyňské výstavě, kterou uspořádaly jeho členky na Žofíně v roce 1885. V rámci této akce proběhly také přednášky, z nichž jedna byla věnována právě Rettigové.

Do povědomí celé společnosti se pak členky Domácnosti dostaly v roce 1891 při Zemské jubilejní výstavě, kde měly vyhrazený prostor pro ukázku svých umění.

K naplnění cílů spolku ale chyběla instituce, která by vzdělávala mladé slečny pro praktické dovednosti v kuchyni. Vznikla tak odborná škola kuchařská, která byla přístupná dívkám od 18 let. Její budova sídlila na Václavském náměstí, od roku 1899 pak ve Spálené ulici. Svou činnost zahájila již v říjnu 1885. Školní rok trval 3 měsíce a školné bylo odstupňováno.

Pokud přicházely dívky z Prahy, zaplatily 15 zlatých, pokud pocházely

31 Tamtéž, s. 124.

(27)

26

odjinud, činilo jejich školné o polovinu více, tj. 30 zlatých. Mimopražské dívky měly k dispozici penzionát, kde mohly během týdne přebývat. Jeho udržování bylo ovšem finančně nákladné, a tak došlo po půl roce k jeho zrušení.

Spolek se věnoval i pořádání společenských akcí, mezi něž patřily zejména dýchánky, zábavy a plesy. Od počátku 20. století se jeho činnost omezila a spolek pomalu upadal. Na počátku 50. let 20. století pak ukončil definitivně svou činnost.³²

1.7 Žena a změna jejího postavení ve společnosti

Postavení dámy ve společnosti nebylo ve vztahu k muži vždy rovné.

Na počátku

19. století měly ženy omezený přístup ke vzdělávání, což omezovalo jejich všeobecný přehled. Nepříslušelo jim podílet se na rozvoji společnosti. Jejich místo patřilo k rodinnému krbu, který poskytoval zázemí pro to, aby se mohly naplno věnovat roli matky a hospodyňky. Žena byla v osobním životě podřízena svému manželovi, který „ji zastupoval před úřady, rozhodoval o jejím zaměstnání, disponoval společným majetkem. … Vdané ženy se ve větší míře podílely na spolkové práci, dobročinných akcích, organizaci vlasteneckých aktivit. … Neprovdané měšťanské dcery měly minimální šanci najít zaměstnání, protože jim chyběla kvalifikace.“³³

Hlavním cílem emancipačních snah bylo zajistit ženám přístup ke vzdělání a umožnit jim takovou výdělečnou činnost, která by jim poskytla příležitost vybrat si mezi manželstvím a nezávislostí. Veřejnost však neočekávala, že jejich úsilí dojde naplnění.

První myšlenka na změnu vyvstala v době osvícenství v Paříži, kdy v březnu 1772 vydal abbé Antoine Leonard Thomas knihu, v níž formuloval tezi, že ženy mohou vykonávat všechny mužské činnosti, pokud jim to společnost povolí. Zároveň však poukazoval na to, že by tato činnost měla být omezená a neměla by převažovat nad rolí matky a dobré manželky. Tato

33 Tamtéž, s. 20-21.

(28)

27

úvaha se však setkala s kritikou. Denis Diderot nebyl přesvědčen o tom, že by ženy měly zasahovat do mužských aktivit, neboť tak ztrácí svou přitažlivost.³⁴

1.7.1 Filantropie

V první polovině 19. století se dámy dostávaly do povědomí společnosti díky zájmu o filantropii. Dobročinnost umožnila, aby se ženy věnovaly i jiným aktivitám. Vznikala první sdružení, z nichž nejstarší byla Jednota ku podporování ženské umělosti, založená roku 1813. Manželky českých vlastenců se tak pomocí lidumilnosti mohly podílet na práci pro národ, což považovaly za svůj úkol. Muži své manželky v těchto aktivitách podporovali, neboť to byli právě oni, kdo stále figurovali jako hlava rodiny. Filantropická činnost zároveň nijak neohrožovala jejich dominantní společenské postavení.

1.7.1.1 Marie Riegrová a snahy o vznik vzdělávacího spolku

První pražskou filantropkou se stala Marie Riegrová, jejíž působení bylo spojeno se Spolkem sv. Ludmily, který zahájil činnost roku 1851.

Sdružení se zpočátku zaměřovalo na podporu vdov a stalo se tak jedinou českou asociací tohoto druhu. Jeho členky pořádaly koncerty, loterie a kurzy šití. Riegrová propůjčila svoji domácnost pro neformální schůzky členek, na nichž představila myšlenku založení vzdělávacího spolku, který by se zaměřoval na péči o dítě, psychologii, ale i na literaturu. K realizaci těchto myšlenek došlo o několik let později.³⁵

Kromě jisté osvěty v péči o dítě chtěla také otevřít kurz pro typografky.

To však vyvolalo velkou kritiku, neboť pražští typografové cítili v ženách silnou konkurenci. Stejně tak hraběnka Kristina Schönbornová, která stála v čele spolku, kritizovala Riegrovou za to, že chtěla vystavit ženy morální zkáze, kterou by jim způsobila práce vedle mužů-typografů. Negativní ohlasy znemožnily uskutečnění tohoto záměru.

35 Tamtéž, s. 232-233.

(29)

28

Svou pozornost tak Marie Riegrová zaměřila jiným směrem, a to ke vzdělávání dívek, jemuž bude věnována pozornost v následujících podkapitolách. Co se týče Spolku sv. Ludmily, ten se po krátkém sváru mezi členkami klubu vrátil k původním aktivitám, tj. k podpoře chudiny a kurzům šití. Ovšem již bez Riegrové, která ze spolku vystoupila.³⁶

1.7.1.2 Osvětová činnost Karla Slavoje Amerlinga

Dalším významným střediskem s dobročinným charakterem se stal Spolek paní sv. Anny, jež byl spojen s osobou Karla Slavoje Amerlinga, který začal pořádat vzdělávací kurzy pro pražské ženy z měšťanských rodin. Cílem těchto přednášek měla být především osvěta. Ženy se vzdělávaly v oblasti mravní výchovy, ženských prací či dramatického umění. Kromě těchto kurzů měly dámy možnost pořádat bazary. První z nich se konal v prosinci 1876 na Žofíně. Ženy se tak staly organizátorkami, což byl první krůček k tomu, aby jejich společenské postavení nabylo na významu.

Amerlingovy snahy tedy směřovaly k intelektuálnímu povznesení žen, neboť tak by získaly více sebedůvěry a dozvěděly by se užitečné informace, které mohly zužitkovat i v péči o své děti nebo o domácnost. Jeho cíle tedy nesměřovaly k vyrovnání rozdílů mezi ženou a mužem, ale spíše o její obohacení novými zkušenostmi.

U zrodu českého feministického hnutí však nestál jen Amerling, ale i Vojta Náprstek. Jeho činnost usilovala též o povznesení žen, ovšem v rámci celé společnosti, ne jen v oblasti vzdělání. Byl přesvědčen o tom, že žena je schopná stejných aktivit jako muž, a to v různých činnostech. Na dlouhou dobu se stal jediným mužem, který tuto myšlenku zastával a dotáhl ji do úspěšného konce. Skupina žen, která se ztotožňovala s jeho názory, založila český feministický spolek Americký klub dam. Činnost tohoto sdružení se zaměřovala zejména na filantropii a osvětu.³⁷

37 Tamtéž, s. 235-240.

(30)

29

Dobročinnost však nebyla jediným zájmem žen. Postupně se dámám otevírala i oblast školství.

1.7.2 Vzdělání

Možnosti dívčího vzdělání přinesl za vlády Marie Terezie v roce 1774 Všeobecný školský řád, který zavedl stejná pravidla pro vzdělání dívek i chlapců. Ovšem ještě dlouho nebylo dívčí vzdělání na stejné úrovni jako chlapecké. Dívkám měla škola poskytnout základní znalosti a dovednosti, které by ženám umožnily být dobrou manželkou, matkou a hospodyní. Očekávalo se, že dívky pak budou schopny vést účetnictví, připravit jídlo pro hostinu či vědět, čím čistit skvrny od vína a kávy. Zároveň měla žena reprezentovat svého manžela například vhodným způsobem vedení konverzace s hosty.³⁸

1.7.2.1 Nižší vzdělání

Vydání tereziánského Schulpatentu bylo spojeno se vznikem tří druhů vzdělávacích ústavů. Triviální školy byly zakládány v menších městech a ve vsích s farou. Během dvou let studia se žáci učili čtení, psaní, počítání a náboženství. Ve městech se žáci rozvíjeli v dovednostech pro průmysl a řemesla, na venkově pak pro hospodářství. Hlavní školy se nacházely ve větších městech a délka studia trvala 3 roky. Žáci si zde rozšiřovali znalosti ze škol triviálních. Součástí hlavních škol se stala i dívčí oddělení, která měla být zřizována všude tam, kde k tomu byly podmínky. V rámci těchto tříd se dívky učily triviu³⁹ a ručním pracím. V Praze a Brně se nacházely školy normální, které ukončovaly obecné vzdělání.⁴⁰

Dívkám z nižších vrstev byly přístupné pouze školy triviální. Náplň jejich učiva se stala základem dívčího vzdělání až do poloviny 19. století.

Společností se šířil názor, že „docházka do veřejné školy je vyhrazena pouze

38 BLÁHOVÁ, Kateřina – PETRBOK, Václav. Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století:

sborník příspěvků z 24. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 4. - 6. března 2004. Praha: ÚČL AV ČR, 2004, s. 375-376.

39 Trivium označuje tři složky učiva, tj. čtení, psaní, počítání.

(31)

30

pro děti z hůře situovaných rodin.“⁴¹ Většina obyvatel proto k těmto školám důvěru neměla. Urozenější dívky dávaly přednost domácímu vzdělávání, klášterním školám či soukromým ústavům.

1.7.2.2 Církevní a soukromé ústavy

Rodiny dívek z vyšších vrstev měly větší příležitost ke vzdělání, neboť disponovaly dostatkem finančních prostředků. Dávaly přednost klášterním školám, které přijímaly dívky od 10 do 14 let a které zajišťovaly výuku v délce dvou až čtyř let. Vyučování bylo zaměřeno především na cizí jazyky, zejména němčinu a francouzštinu. V klášteře dívky pobývaly i přes noc, což ušetřilo dojíždění do vzdálených měst.

Do roku 1848 dívky z majetných rodin využívaly především soukromé ústavy, jejichž pobyt zpravidla nepřesáhl tři roky. Od konce 50. let 19. století se v Praze nacházelo na 40 soukromých škol, z toho více než polovina jich byla francouzských. Nejvýznamnější z nich se stala soukromá dívčí škola manželů Svobodových. Mimo Prahu bychom takové instituce hledali, až na výjimky, marně.

Placení školného tak zužovalo okruh dívek, které mohly tento typ škol navštěvovat.⁴²

1.7.2.3 Vyšší dívčí vzdělání

V polovině 19. století začaly vznikat ústavy, jejich činnost netrvala dlouho. Mezi takové patřil například dívčí ústav Budeč, který byl spojován se jménem Karla Slavoje Amerlinga, a soukromá dívčí škola Bohuslavy Rajské.

V 60. letech se emancipační hnutí začalo prosazovat ve všech oblastech.

Ve školství se tato změna projevila narůstajícím počtem vyšších dívčích škol, které získaly velkou podporu měst. Nejstarší ústav tohoto typu byl založen v roce 1860 v Písku a během dalších let vznikly vyšší dívčí školy i v jiných městech, například v Praze, Brně, Hradci Králové, Českých Budějovicích

sborník příspěvků z 24. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 4. - 6. března 2004. Praha: ÚČL AV ČR, 2004, s. 377.

42 Tamtéž, s. 377.

(32)

31

či Plzni. Délka studia byla zpočátku 3 roky, v 80. letech dívky navštěvovaly ústav dokonce šest let. Cílem těchto škol bylo poskytnout studujícím všeobecný přehled v takovém rozsahu, v jakém byl určen dosud jen mužům.

Absolvování vyšší dívčí školy však ženám nezaručovalo žádnou kvalifikaci.

Ta nebyla v profesi soukromé učitelky, kterou vykonávala většina úspěšných absolventek potřeba.⁴³

Právě zájemkyním o profesi učitelství začaly být přístupné pedagogické kurzy, které se ovšem setkaly s minimálním ohlasem, neboť „proklamace práva na odborné vzdělání ženy byla stále považována za útok na dosud posvátnou instituci manželství. … Gramotnost, rozšířená mezi městské a venkovské ženy, v sobě skrývala předpoklad pro ekonomickou nezávislost. … Ohrožovala dominantní postavení mužů, narušovala strukturu rodiny a ve svých důsledcích i zaběhnutý sociální pořádek.“⁴⁴

Léta šedesátá přinesla změnu cílů a obsahu dívčího vzdělávání. V této době se významně činila osobnost Vojty Náprstka, který se snažil osvobodit ženu od domácích prací a který usiloval o to, aby věnovala svůj volný čas odpočinku a vzdělání. Byl to právě on, kdo podporoval vyšší dívčí vzdělání, volební právo a nové pracovní příležitosti žen.

Na rostoucí emancipační hnutí reagovala Eliška Krásnohorská slovy:

„Nebyly nám již potřebou ani novinkou kuchařské recepty, předpisy pro domácenské práce, ani obrázky módní, potřebou však bylo povzbuzování dívek a žen, aby na základě vzdělání, které jim dávaly vyšší školy dívčí, budovaly dále i výše, obohacujíce se vědomostmi o pokrocích a širším oboru národního života vlasteneckého, společenského i kulturního.“⁴⁵

1.7.2.4 Učitelské ústavy a odborné školy

Nové možnosti prosazování žen ve školství přinesl rok 1869, kdy byl vydán Říšský školský zákon, nazývaný též Hasnerův. Dámy již nemusely

44 Tamtéž, s. 380-381.

(33)

32

vyučovat pouze ručním pracím jako soukromé učitelky. Uplatnit se mohly i ve smíšených a chlapeckých školách. Kromě toho vznikla řada učitelských ústavů, na nichž se po dva roky mohli pedagogové vzdělávat.

Nejvýznamnějším z nich se stal Ústav ku vzdělání učitelek, který byl založen roku 1869. Přijati mohli být ženy i muži. Podmínkou však bylo ukončené základní vzdělání.

Na významu nabývaly od 70. let také školy odborné. Již v roce 1865 přišel první pokus o ucelené ženské vzdělání. Z iniciativy Marie Riegrové vznikla Průmyslová dívčí škola v Praze, která byla určena chudým dívkám ve věku 13 až 14 let. Poskytovala jim příležitost obohatit své dosavadní vzdělání o šití, malování na sklo, dřevo či porcelán. Tyto činnosti umožnily dívkám uplatnit se v nových profesích.⁴⁶

V roce 1871 vznikla, za podpory Karolíny Světlé a Ženského výrobního spolku českého, dívčí obchodní a průmyslová škola. Kromě těchto ústavů došlo také k rozvoji hospodyňských škol, které se nacházely v Chrudimi, Lounech, či v Německém Brodě⁴⁷.

Do popředí feministických aktivit se v 70. letech dostávaly dámy, které se věnovaly pedagogické profesi. Právě ony se staly prvními ekonomicky nezávislými ženami. Výdělečně samostatných žen stále přibývalo, zejména v kvalifikovaných zaměstnáních, jakými byly například úřednice či ošetřovatelky. Ze strany mužů se však ozývaly protesty, neboť ženy získaly vyšší úvazek a vyšší mzdu. Zejména učitelky se setkaly s odmítavými stanovisky svých mužských kolegů, myslících si, že „nemusí z platu živit rodinu a že by jejich odměna měla být menší než odměna učitele-muže.“⁴⁸

1.7.2.5 Dívčí gymnázia

Možnost středoškolského vzdělání zůstala u nás až do 70. let 19. století ženám nedostupná. Gymnázia představovala předstupeň univerzitního

47 Dnešní Havlíčkův Brod.

48 LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 255.

(34)

33

vzdělání, které bylo dosud určeno pouze mužům. Ti pokládali gymnaziální vzdělání žen za nepotřebné a zbytečné, s čímž souvisely názory, že „ženská patří do kuchyně a ne do školy… nejlépe pak jest, mlčí-li tu a tam.“⁴⁹ Za těmito myšlenkami se však skrývaly obavy z konkurence, kterou by absolventky škol s maturitou představovaly.

Cíle emancipačního hnutí v otázce přístupu ke gymnaziálnímu vzdělání byly završeny v září 1890, kdy bylo založeno dívčí gymnázium Minerva, pojmenované podle spolku, v jehož čele stála Eliška Krásnohorská. Škola se skládala ze dvou oddělení – z dvouleté přípravky pro doplnění učiva z obecných škol a čtyř tříd gymnázia. Během šestiletého studia měla být probrána látka, která odpovídala osmiletému chlapeckému gymnáziu.

Minerva však neměla právo na maturitní zkoušky. Její absolventky skládaly zkoušku z dospělosti na Akademickém gymnáziu, které bylo určeno chlapcům. Přelom století přinesl mnoho pozitivních změn. Ta nejvýznamnější přišla s rokem 1907, kdy bylo dívkám umožněno v Minervě maturovat.

Gymnaziální vzdělání posunulo ženy ve společenském žebříčku o stupínek výše. I přes odpor svých manželů a veřejnosti začaly usilovat o kvalifikaci v oborech, které byly dosud vyhrazeny pouze mužům. Minerva představovala jakýsi vrchol boje za ženské vzdělání, neboť otevřela dámám cestu na univerzitu.⁵⁰

1.7.2.6 Univerzitní vzdělání

Přístup na univerzitu byl ženám umožněn až roku 1896. Zpočátku však neměly právo na absolvování studia v plném rozsahu. Přístup jim byl umožněn pouze jako hospitantkám, což znamenalo, že přednášek se mohly účastnit jen se souhlasem vyučujícího. Vstup na univerzitu jim však mohl být kdykoli zakázán. O rok později, roku 1897, byly poprvé ženy přijímány jako posluchačky na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1900 jim bylo umožněno studium medicíny na lékařských fakultách. První české lékařky

50 Tamtéž, s. 130-132.