AUGUSTINOVO POJETÍ SPOLEČNOSTI

AUGUSTINOVO POJETÍ SPOLEČNOSTI

Bakalářská práce

Liberec 2014

Studijní program: B6101 – Filozof ie

Studijní obor: 6101R026 – Filozof ie humanitních věd Autor práce: Aneta Kaušková

Vedoucí práce: IC.Lic. Mgr. Michal Podzimek, Th.D.

Poděkování

Chtěla bych velmi poděkovat panu PaedDr. IC.Lic. Mgr. Michalu Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení při tvorbě této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za pomoc a podporu.

Anotace

Tato práce pojednává o Augustinově pojetí společnosti.

Cílem a smyslem této bakalářské práce je zmapování a interpretace Augustinova pojetí společnosti v díle De civitate Dei pomocí komparace, kompilace a interpretace daných zdrojů. Nalezneme zde základní informace o ţivotě Augustina Aurelia, informace o myšlenkových proudech, které ho ovlivnily. Vyzdvihneme si zde také hlavní důvody sepsání díla De civitate Dei.

Nejdůleţitější součástí této práce je problematika společnosti v Augustinově díle De civitate Dei, provázená pojmy obec pozemská a obec Boţí, které budou náleţitě zkoumány a interpetovány. V závěru této práce můţe čtenář nalézt téma věnující se poslednímu soudu a uspořádání společnosti po ukončení věků.

Klíčová slova: Augustinus Aurelius, De civitate Dei, obec pozemská, obec Boţí, poslední soud

Annotation

This bachelor paper is about Augustine´s conception of Community.

The aim and purpose of this thesis is to explore and interpret Augustine's conception of Community in the bachelor paper of De Civitate Dei means of comparison, compilation and interpretation of the sources. Here we find the basic informations about the life of Aurelius Augustine, information about intellectual currents that influenced him . Highlight here the main reason for writing the thesis De Civitate Dei.

The most important part of this work is the community in Augustine's conception De Civitate Dei , accompanied by worldly concepts of community and community of God , which will be duly investigated and interpreted . At the end of this paper the reader can find a topic dedicated to the final judgment and order of society after the end of the ages.

Key words: Augustinus Aurelius, De civitate dei, earthly community , community of God , the Last Judgement

8

Obsah

Úvod…………..……….……….………..…9

1.Augustinus Aurelius………..……….………..10

1.1.Augustinův život ... 11

1.2.Augustinovo myšlení ... 13

2.O Boží obci - De civitate Dei……….…………...…...………20

2.1.Království Boží a jeho interpretace ... 20

Biblický slovník ... 20

Filosofický slovník ... 21

Království Boží v Ježíšově kázání ... 21

Království Boží v dějinách ... 22

2.2.Augustinova interpretace Království božího ... 23

2.3.Člověk v dějinách ... 24

Periodizace světových dějin podle Augustina... 25

2.4.Důvody sepsání spisu O Boží obci ... 26

Pád Římské říše ... 26

Spor s Donatisty ... 28

3.Konce pce pozemské a Boží obce……….…..………..31

Narození ... 32

Adamův hřích... 32

3.1.Prvotní hřích... 33

Augustinův postoj k prvotnímu hříchu ... 34

Kain a Abel... 34

3.2.Provázanost obcí ... 36

3.3.Kristovo vtělení... 38

4.Poslední soud………...……….………40

První a druhé vzkříšení ... 41

4.1.Co se v den posledního soudu vyplní ... 42

Závěr ... 44

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 46

SEZNAM PŘÍLOH ... 50

9

Úvod

Společnost je pro nás něčím, co vnímáme kaţdý den, celý náš ţivot. Obklopuje nás, utváříme si postupem ţivota podle ní určité cíle, hodnoty, způsoby a zásady.

Ovlivňuje náš vývoj a utváří nás. Tato společnost nás můţe spojovat kulturou, ale i institucemi. I v legislativním světě má společnost své přesné označení a dané meze, stanovené právními předpisy, které ale zase sami určujeme na základě svých, po staletí utvářených, zkušeností. Jak kdysi řekl i Edmund Burke: „Společnost bez možnosti reformy, je společnost bez možnosti zachování.“¹

Tato bakalářská práce se bude zaobírat zcela odlišným výkladem společnosti a to podle sv. Augustina v díle De civitate Dei, které je stěţejní pro tuto práci. Toto téma si autorka vybrala hlavně proto, ţe jí zaujal Augustinův pohled na společnost v tak rozporuplné době, která bezpochyby musela nechat následky na všech lidech, včetně takové církevní autority, jakou Augustinus Aurelius jistě byl.

Hlavním cílem této práce bude vypracování pojetí společnosti podle Augustina Aurelia v jeho díle De civitate Dei. První dvě kapitoly budou zaměřeny na ţivot a myšlení Augustina Aurelia a interpretaci společnosti Boţí v průběhu dějin. Třetí kapitola se bude zabývat společností z hlediska Augustinova pojetí. Závěrečná kapitola bude věnována otázce posledního soudu, a co bude po něm následovat.

1Ed mund Burke. In:Citaty-slavných.cz [online]. [c it 5.11.2013] Dostupné z http://citaty- slavnych.cz/autor/Ed mund_Burke.

10

1. Augustinus Aurelius

Svatý Augustin, latinsky Augustinus Aurelius je nejvýraznější osobou vrcholu latinské patristické filosofie. Jestliţe většina tzn. velkých osobností je spjata zpravidla s jedním hnutím, kulturním nebo dějinným vývojem, patří Augustin k malé hrstce osobností, při jejichţ zařazování a hodnocení dochází k rozporům. Na jedné straně ho totiţ katolická církev počítá mezi své největší světce, s nimiţ srovnáváme pouze apoštola Pavla, nebo později Tomáše Akvinského, ale na straně druhé budil zájem i mimo katolickou církev. Je výraznou osobou západního křesťanství, ale také uznávanou osobou křesťanství východního. Právě s Tomášem Akvinským soupeří o titul

„největšího církevního učitele“, na straně druhé se v zasvěcených kruzích katolické hierarchie nejednou říkalo, ţe tento člověk stál u zrodu všeho kacířstva. Jeho vliv je patrný i v době novověku a v současnosti, kde se jeho hodnocení stále pozoruhodně liší.² Sv. Augustin bývá často vyobrazován jako učenec – s knihou, psacím brkem, nebo s hořícím srdcem po boku. V jeho přítomnosti je často anděl nebo novorozenecká podoba Jeţíše.³

Autorka je toho názoru, ţe Augustin byl člověkem velmi citově zaloţeným a vzhledem k tomu, ţe proţíval svůj ţivot ve zvláště rozporuplné době pozdního římského císařství, se toto muselo nutně projevit i v jeho dílech. I on sám je autorem mnoha spisů pozoruhodných intelektuálních obsahů, např. v češtině vydané Křesťanská vzdělanost⁴, Vyznání⁵ a pro tuto práci zásadní O Boží obci⁶, které v době rozpadu impéria dává základy nové éry, křesťanského středověku.

2 MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2., opr. a dopl. vyd., Praha: Akropolis, 2011. ISBN 978- 80-87481-38-7. St r. 9

3 Svatý Augustin. In: Wik ipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg ( Florida):

Wikipedia Foundation, 11.12.2006, last modified on 26.2.2014 [c it. 26. 2. 2014] Dostupné z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/ Svaty_Augustin

4 AURELIUS, A. Křesťansk á vzdělanost. Vyd. 1. Praha: Vy šehrad, 2004. ISBN 80-7021-740-5.

5 AURELIUS, A. Vy znání. 4. vyd. Praha: Ka lich, 1999. ISBN 80-7017-301-7.

6 AURELIUS, A. O Boží obci. Přet isk prvního vydání. Praha: Karo linum, 2007. ISBN 9 78-80- 246-1284-3.

11

1.1. Augustinův život

Nenahraditelným pramenem mapujícím Augustinův ţivot je bezpochyby jeho Vyznání⁷, které je filosoficko-autobiografickým spisem, líčícím jeho hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře.

Augustinus Aurelius se narodil 13. Listopadu 354 v Thagastě (Numidii), africké provincii římského impéria, dnešní Souk-Ahraz v Alţírsku.⁸ Zde také později působil a zemřel. Jeho matka, svatá Monika pocházela z křesťanské rodiny. Tento fakt ovlivnil jeho lidský vývoj a myšlení. Augustin dosáhl základního vzdělání v Thagastě a blízké Madauře, poté přišel v šestnácti letech do Kartága, které bylo střediskem vyššího vzdělání a studia filosofie. Věnoval se zde gramatice, umění a rétorice, která je dnes povaţována za něco jako profesorství, a zde také své studium úspěšně zakončil.

Zájem o filosofii jako takovou u Augustina vyvolaly uţ v mládí Ciceronovy spisy, konkrétně jeho Hortensius. Tento, dnes uţ ztracený spis, napsaný v roce 45 př. n.

l. učí, ţe štěstí neplyne z fyzikálních potřeb, jako je jídlo a pití, ale z věnování se pravdě a jejímu hledání. Řada Ciceronových spisů je psána formou dialogu podle příkladů Platóna. Ciceronova latina i sloh se pokládaly za vrchol latinské prózy a jako takové se ve školách četly. Augustin, který uţ se setkal i s křesťanstvím skrze svoji matku, začíná číst Bibli, která se mu ale zdála oproti Ciceronovi nevhodná a nedostačující svým slohem. O křesťanství tak mluví v té době neuctivě a seznamuje se s manichejským učením. Před svým odjezdem do Říma v roce 383 došlo na setkání s manichejským biskupem Faustem, který Augustina nemile rozčaroval, kdyţ nebyl schopen odpovídat na jeho kritické dotazy ohledně manicheismu. Augustinus se tak začal pomalu vnitřně distancovat od tohoto hnutí. Ani v Římě nedostal Augustinus odpovědi na své otázky, ale po stránce myšlení dal římský pobyt Augustinovi mnoho, protoţe se seznámil s akademickou skepsí. Klíčový obrat pro Augustina nastal v době jeho působení v Miláně, kde byl profesorem, protoţe tam došlo k setkání s biskupem Ambroţem, jenţ

7 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5

8 Svatý Augustin. In: Wik ipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg ( Florida):

Wikipedia Foundation, 11.12.2006, last mod ified on 26.2.2014 [cit. 26.2.2014] Dostupné z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/ Svaty_Augustin

12

ho uchvátil svým řečnickým uměním, a odstranil u něj odpor ke Starému zákonu, coţ mělo vliv na jeho dosavadní vztah ke křesťanství.

Výsledkem byla v roce 387 Augustinova konverze ke křesťanství, s podporou jeho matky. Vnějším projevem tohoto přechodu byl křest biskupem Ambroţem v Miláně. Jeho konverze je provázena i určitým iracionálním jevem – hlasem, který mu opakoval: tolle lege, tolle lege! = zvedni, čti, zvedni, čti!⁹ Augustin si ho vysvětloval jako znamení, podobné tomu, které dostal i svatý Antonín. Spočívalo v tom, aby na jakémkoliv místě otevřel knihu evangelia a dané místo vzal na sebe.

Poté ţil od roku 388 v Thagastě s přáteli v klášterní odloučenosti, kde ţili mnišským ţivotem v motlitbách, studiu a sepisování. Po několika letech se po přemlouvání lidmi nechal vysvětit na kněze. Avšak s tímto aktem spojené funkce způsobily, ţe Augustinovy filosofické zájmy musely ustoupit do pozadí a o to více, kdyţ byl Augustin roku 397 vysvěcen na biskupa. Augustin zemřel 28. srpna 430 během obléhání jeho biskupského města Hippo Vandaly.¹⁰

Nezemřel mučednickou smrtí, ale přesto se stal svatým za svůj činorodý ţivot a za rozvinutí křesťanského učení, neboť nejen ţe miloval pravdu, ale ţil pro Boha, ne-li v Bohu.

9 MACHOVEC, M. Augustinův život a zrání mezi dobovými proudy. In: Inteligence mezi antik ou a křesťanstvím, In: po zn. 3, s. 43-55.; MARKUS, R. A. In: 21 Augustin, životopisný úvod:

Křesťanství a filosofie, In: Marius Victorinus a Augustin, In: Filosofie pozdní antiky, In:

ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antiky: Od staré ak ademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.

Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X, s. 384-396.

10 HEINZMANN, Richard. Středověk á filosofie. 1.vyd., Olo mouc: Nakladatelství Olo mouc, 2000. ISBN 80-7182-105-5. Str. 37-41

13

1.2. Augustinovo myšlení

Augustinův způsob myšlení zasáhlo nejdramatičtější období Římské říše, neboť přihlíţel jejímu pádu a byl svědkem vlád Juliána Apostaty, poté Graciána a Theodosia I.

V duchovní oblasti prodělal hluboký vývoj. Jeho jednotlivé fáze určovaly velmi rozdílné, často velmi protikladné, filosofické a náboţenské vlivy. Jako nejniternější podnět tohoto vývoje je nekompromisní hledání pravdy a stálé tázání po Bohu. Tak tedy pokud chceme hodnotit tak velkou osobnost, je to moţné pouze s přihlédnutím k době, okolnostem, společenské a dějinné situaci, ve které se nacházela. Není známo přesné datum konce starověku a počátku středověku, ale je nepochybné, ţe antika Řecka a Říma měla co do způsobu myšlení zásadní vliv na formování křesťanství. Zejména Platonovy a Aristotelovy způsoby myšlení, které si středověcí myslitelé, i s Augustinem, přejímali a interpretovali.¹¹

Neţ však začal Augustin zkoumat vliv antického Řecka a Říma, na dlouhých devět let podlehl manicheistickému učení, které má svoje kořeny v jiném náboţenském hnutí, a to v gnózi. Právě i Augustin totiţ později patřil mezi odpůrce tohoto směru, mezi nimiţ byli především křesťanští teologové-apologeti a filosofové náboţenství, kteří z perspektivy tradice nauky křesťanské víry a myšlení odsuzovali odchylky a rozdílná pojetí a usilovali o jejich vyvrácení. Šlo jím především o obranu proti naukám, jeţ se neshodovaly s apoštolskou tradicí, jak se v delším procesu odrazila v Novém zákoně a v nejstarších vyznáních víry, proti naukám, jeţ narušovaly výstavbu co moţná nejpřísněji organizované a relativně jednotně vedené církve.¹²

11 MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2.,opr. a dopl. vyd., Praha: A kropolis, 2011. ISBN 978- 80-87481-38-7. Str. 17-19

12 RUDOLPH, Ku rt. Gnoze: podstata a dějiny nábožensk ého směru pozdní antik y. Vyd. 1., Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str. 15

14 Gnóze

Gnóze představuje významný náboţensko-filosofický proud pozdní antiky s kořeny v ţidovském mudrosloví a apokalyptice, íránsko-zoroastrovských náboţenských představách a řeckém myšlení. Obsah vědění či poznání je především právě náboţenský, protoţe se týká základů člověka, světa a boha, ale také proto, ţe spočívá na nebeském zprostředkování. Gnóze a gnosticismus je tzn. náboţenstvím spásy, které se odvolává na tradici o zjeveném poznání (řecky gnósis). Na kongresu o

„Počátcích gnosticismu“ roku 1966 v Messině předloţilo několik účastníků názor, ţe gnózí by se mělo rozumět „vědění o boţských tajemstvích, jeţ je vyhraněno elitě“.¹³ Je to učení, jeţ je boţím poslem odhaleno nevelké skupině vyvolených a umoţňuje jim vysvobození ze zajetí ve světě hmoty a výstup k Bohu. Gnóze patří mezi západní dualistická hnutí. Pokud jde o definici dualismu, nepanuje mezi filosofy či vědci vţdy shoda, ale zontologického hlediska dualismus předpokládá existenci dvou protikladných principů.

Základem gnóze je radikální dualistický obraz světa, představa o přítomnosti boţské „jiskry“ v člověku, která pochází z boţského světa a upadla do tohoto světa osudu a svým boţským protějškem musí být znovu obnovena. Tento dualismus je prostoupen představou „neznámého boha“. Pán všeho hmotného – Vládce světa, řecky Demiurgos, je zde veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud se lidé procesem poznání sami neprobudí a neosvobodí se k pravému smyslu lidství. Staví na dualismu ducha a hmoty, Boha a světa, ovšem je třeba vědět, ţe dualita je neţádoucím stavem a má být překonána. ¹⁴

Kvůli mnohotvárnosti a bohatství systémů, ze kterých gnóze čerpala, není celistvý výklad tohoto učení moţný, víme, ţe se nejvíce projevila ve 2. století n. l. Poté se začala postupně vytrácet nebo transformovat ve spřízněná hnutí, ale do gnostického proudu jiţ nezařaditelná, jako je jiţ zmiňovaný manicheismus.

13 RUDOLPH, Ku rt. Gnóze: podstata a dějiny nábožensk ého směru pozdní antik y. Vyd. 1., Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str 62

14 Ta mt. Str. 63

15 Manicheis mus

Manicheismus je také dualistické náboţenství, zaloţené prorokem Máním ve 3.

století. Kromě gnóze byl manicheismus ovlivněn křesťanstvím a buddhismem, přičemţ se povaţoval za vyvrcholení všech těchto náboţenství.¹⁵ Základní myšlenkou je zde, ţe na počátku tj. první fáze, zde byly dvě jasně vymezené oblasti, dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury ţivota: dobro (resp. světlo) a zlo (resp.

tma), jak cituje Ioan P. Culianu: „Otec a svatý a jasuplný Stvořitel s nimi žije a v jeho znamenitých královstvích se nenajdou ani nuzáci, ani mrzáci. K jedné části či straně této zářivé a svaté země přiléhala hluboká a rozlehlá země stínů, kde se nacházela spálená těla, jako by byla stižena morem. Stejně tak sídlila uprostřed toho kraje rasa ponořená do mlh a dýmu, kde panoval její kníže a krutý vládce“¹⁶

V mnoha obsáhlých výkladech a spisech je popisován boj mezi tímto Světlem a Temnotou, ze kterého vznikl svět, tj. druhá fáze. Nakonec se ještě Dobrý Otec částečně rozptýlil do drobných částí světla, které se vzácně nacházejí ve hmotě a v duši člověka.

Dobrými skutky se prý jejich počet násobí. Spása lidí se má uskutečnit poznáním, gnózí. Odtud tedy gnostikové, čili ti, kteří mají projít poznáním, které přijde z nebe.

Tělo je tvořeno tou nejhorší špínou a nečistotou a mnoţení je hříšné, proto se spása nemůţe nikdy uskutečnit z jakékoli tělesné souvislosti a příčiny. Tento svět je tedy smíšený částicemi dobra a zla a Jeţíš Kristus přišel osvobodit části světla a ze zajetí tmy, ale jen zdánlivě, protoţe jednou prý zvítězí zlo nad dobrem.¹⁷ Oba morální protipóly a jejich konfrontace jsou ko smické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protoţe i ve chvíli, kdy je podle ní boj pro individuum dokonán smrtí a pro duši začíná kvalitativně nový, unipolární ţivot, v tomto případě princip bipolarity přetrvává.

Stoupenci se sami povaţovali za křesťanskou církev, odmítali naplnění příchodu z nebe seslaného Jeţíše, ten byl pro ně pouhým apoštolem a pro své učení si přizpůsobovali a upravovali oba Zákony Bible.

15 CULIA NU, P. Ioan. Dualistick é gnóze západu. Vyd. 1., Praha : Argo, 2008. ISBN 978-80- 7203-930-2. Str. 217-225

16CULIANU, P. Ioan. Dualistick é gnóze západu. Vyd. 1., Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80- 7203-930-2 Str. 217

17 Manicheismus. In: Manicheismus. [online] [c it. 26.2.14] Dostupné z:

http://skylined.org/adamm/old/ mani.htm

16

Proč to byl právě manicheismus, který tak dominantně ovlivnil Augustinovo období hledání pravdy? Bylo to pro něj ztrátou, nebo naopak cennou zkušeností?

Augustin byl člověk vzdělaný a inteligentní, a proto nikdy nezpochybňoval existenci Boha, ať se nacházel v jakékoliv fázi svého hledání. Zpočátku se mu pravděpodobně líbilo, ţe učení si můţe sám sobě rozumově nejen přizpůsobit, ale rozvíjet a obhajovat podle svých potřeb. Tou dobou byl sám vnitřně rozpolcen mezi „dvěma světy“ – světem poznání, moudrosti, filosofie a světem svého původního mladického zájmu – své druţky. Mravní zákony se netýkaly duše člověka, ale kosmického prostoru a jeho zákonitostí. Manichejec tedy nenesl ţádnou odpovědnost za to, co dělá ve svém soukromí. To se Augustinovi také velmi líbilo, protoţe sektě nemusel přizpůsobovat svůj soukromý ţivot. Dalším důvodem proč zde setrval tak dlouho bylo, ţe zde mohl dokonale vyuţívat svůj řečnický talent. Ale přesto ani jako manichejský „posluchač“

nedokázal sám sobě vysvětlit, jak můţe Zlo porazit Dobro, protoţe jeden Bůh by musel být porazitelný. Tato část manicheismu pro něj byla velmi problematická a pochybná.

Bůh přeci nemohl být porazitelný, takţe bylo nesmyslné, aby sám se sebou bojoval.

Právě v této době počíná v Augustinovi narůstat nejistota a zmatek ohledně manicheistického učení.

Augustin se tedy pokoušel setkat s pravděpodobně nejvýznamnějším myslitelem afrických manichejců, Faustem. Měl pro něj připravené otázky, na které v manichejském učení nenalezl jasné odpovědi a touţil je poznat. Faust na ně ovšem odpovídal nejasně, zmateně nebo vůbec, a nakonec musel Augustinovi přiznat, jak

velké je jeho nevědění, které skrývá za svou výřečností. Augustin byl jeho nevědomostí zklamán, coţ záhy vyústilo opuštěním manicheistické církve.¹⁸

18 Svatý Augustin a manichejství. In: Svatý Augustin - život, dílo a víra.[online] [c it. 27.2.14]

Dostupné z: www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/ zivot-aurelia-augustina/svaty-augustin-a- man ichejstvi.html

17 Novoplatonismus

V době helénské je pro vzdělance nemoţné věřit v řecké bohy a objevuje se zájem o náboţenství, který vrcholí novoplatonismem, v němţ se filosofie stává teologií.

Novoplatonismus chce být alternativou ke křesťanství, které se v té době postupně šíří touto kulturní oblastí. Novoplatonici vycházejí z Platona a jeho pojmů. Bůh sám aktivně nestvořil svět, vše vzniklo z nevyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, emanací. Na nejvyšším místě jsou idea pravdy a krásna přizpůsobeny v jeden základ, v Jedno, pro křesťanství v Bohu. Nejvyšším cílem člověka je pak sjednocení s Jednem. Cesta ke sjednocení a k blaţenosti je cestou do vlastního nitra. Sokratovo Poznej sám sebe zde znamená Poznej svou duši – je to část boţského světa v tobě.¹⁹

Největší rozdíl novoplatonismu a křesťanství je ovšem v tom, ţe novoplatonismus vidí spásu ve vysvoboze ní z těla, kdeţto křesťanství ve vzkříšení těl z mrtvých. Křesťanský Bůh není jen nedostupný duch, ale v Jeţíši Kristu se stává člověkem. Směřování k Bohu je cestou ke sjednocení se sebou samým a s pravdou, která je v našem nitru.²⁰ Platónský Erós jako touha po ideálním světě je u Augustina transformován ve slavný výrok:

„Pro sebe stvořil jsi nás, Bože, a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“²¹

Základním názorem, pro který se Augustin nechal získat, byla svébytnost duchovního světa. Trvalá a neměnná a věčná pravda existuje. Tento duchovní svět, k němuţ náleţí i duše je ve vyšší míře skutečnější neţ svět naší smyslové zkušenosti, konkrétní jednotliviny jsou napodobující a proměnlivé obrazy vlastní skutečnosti ideje.

Augustin si byl jistý, ţe cesta k poznání pravdy proto nemůţe vést přes smysly, ale pravé poznání je vyhrazeno čistému myšlení. Augustin sdílí s novoplatoniky obrat do

19Novoplatonismus. In: Obrat do nitra, extáze a práce na sobě. [online] [c it. 6.3.14] Dostupné z:

www.t j.jcu.cz/getfile/ 7d61a6348ec 2b94

20 Novoplatonismus. In: Obrat do nitra, extáze a práce na sobě. [online] [cit. 6.3.14] Dostupné z:

www.t j.jcu.cz/getfile/ 7d61a6348ec 2b94

21 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5

18

nitra, atak vyzývá člověka, aby se stáhl do svého nitra a tam hledal pravdu.²² Augustinův Bůh však je osobní, není lhostejný k našemu hledání, ale vede nás k blaţenosti. Novoplatonismus u Augustina přesahuje všechny další vlivy a Augustin byl přesvědčen, ţe ţádný jiný směr nemá ke křesťanství blíţe neţ platonikové.

Tak dlouhá a strastiplná tedy byla Augustinova cesta k e křesťanství, které mu konečně dokázalo se svými hlubokými náboţensky útěšnými mechanismy nabídnout moţnost širokého a hlubokého osobního rozvoje. Augustinovo myšlení se v dějinách křesťanství jeví stále něčím novým, dáno jeho jiţ rozebraným osobním vývojem od manicheismu ke křesťanství. Je dáno také specifickým dějinným vývojem a projevem nové historické situace čtvrtého století. Jak uvádí Milan Machovec: „Novost situace byla také dána nástupem konstantinské epochy církevních dějin, tj. legalizací církve a počátcích její přímé koalice se světskou mocí, za druhé pak, v počínajícím rozkladu západořímského státu.“²³ Doba sama si ţádala oţivení některých základních otázek, například otázka poměru křesťana a církve ke světu a bylo nutné také nově poloţit otázku, v jakém smyslu platí Jeţíšovo zjevení.²⁴ Obrácení bylo v Augustinově ţivotě přelomem nejen vnitřním a mravním, ale bylo zlomem i v jeho vnějším způsobu ţivota.

Poté co se v osobním ţivotě dostal aţ na pozici biskupa, je to právě neustálý boj s rozpracováním křesťanské látky a tak četné dobové polemiky. Jeho zájem se tedy zaměřuje na neustálou obhajobu své obce věřících.²⁵

Shrnutí

Křesťanská víra je pro Augustina pravá moudrost, nejvyšší filosofie.

Augustinova filosofie vychází z Boha jako osoby postavené proti světu a člověku, zatímco novoplatonismus pojímal Boha jako nemateriální absolutno. Na rozdíl od Platóna ruší názor o jednotě Boha a světa. Ovšem tento dualismus se liší od

22 HEINZMANN, Richard. Středověk á filosofie. 1. vyd., Olo mouc: Nakladatelství Olo mouc, 2000. ISBN 80-7182-105-5. Str. 66

23 RUDOLPH, Ku rt. Gnóze: podstata a dějiny nábožensk ého směru pozdní antik y. Vyd. 1., Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. Str 59

24 Ta mt. str. 61

25 MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2.,opr. a dopl. vyd., Praha: A kropolis, 2011. ISBN 978- 80-87481-38-7Ta mt . str. 51

19

manichejského tím, ţe Bůh je mimopřírodní, nadpřirozené bytí nezávislé na člověku a přírodě, naopak příroda a člověk zcela závisejí na Bohu. Křesťanská myšlenka „creatio ex nihilo“ stvoření z ničeho není slučitelná ani s věčnou látkou, ani s emanací. Bůh stvořil nebe a zemi z ničeho a stvořil i nezformovanou látku, jíţ pak zformoval. Věci jsou původně v Boţím duchu jako to, co Bůh myslí, jako ideje. Neexistuje moţnost, ţe by před věcmi existovalo něco, co by nebylo vytvořeno. Vše co existuje, existuje proto, ţe existuje Bůh.²⁶ Tímto názorem Augustin dosáhl toho, ţe křesťanství mohlo v zásadě akceptovat platónskou nauku o idejích. Uznával jen jedno, které je dobrem a zlo nepojímal jako něco protikladného dobru, ale jako nedostatek dobra. ²⁷ Pravda je neměnná, věčná a nutná a je skryta jen a pouze ve vnitru člověka.

26 AURELIUS, Augustinus. Vyznání. V Ka lichu, 6. Vyd. Praha: Ka lich, 2012. ISBN 978-80- 7017-165-3. Str. 382-383

27 Manicheismus. In: Manicheismus. [online] [c it. 27.2.14] Dostupné z:

http://skylined.org/adamm/old/ mani.htm

20

2. O Boží obci – De civitate Dei

Obec Boţí, společnost Světla, pravá láska nebo také Království Boţí, to jsou Augustinovy různé pojmy pro jednu a tu samou věc. Neţ se tyto pojmy staly tématem spisu O Boží obci, který vznikal v letech 413-427 a tvoří jej dohromady 22 knih, prošly dlouhým vývojem v mnohem starších textech.

2.1. Království Boží a jeho interpretace

Vzhledem k charakteru této kapitoly by autorka ráda zmínila, jak pojem společnost vykládají různé slovníky. Pro svoji práci si zvolila slovník biblický a filosofický. Dále by pak chtěla rozebrat pojem Obec Boţí, jak byla interpretována ještě před Augustinovým výkladem.

Biblický slovník

Společnost. Většinou jde o překlad řeckého koinónia = pospolitost, podílnictví, spoluúčast, obecenství. Praví-li se ve Skutcích 2,42, ţe jerusalemští věřící zůstávali v Sci., znamená to, ţe se ustavičně scházeli, ţe se nemohli nasytit duchovní pospolitosti, ţe udrţovali bratrský a sesterský styk, který docházel výrazu ve sborovém ţivotě, aby se podíleli na duchovních darech, kterých se jim dostalo vírou v Jeţíše Krista a ve vylití Ducha sv. tento význam řeckého koinónia je patrný zvláště ve spisech apoštola Pavla, který je přesvědčen, ţe věřící nejen ţije v Kristu, nejen je údem těla Kristova, ale má podíl na všem Kristově bohatství, a to uţ v přítomnosti, avšak jednou i v budoucnosti.

Především se projevuje toto spolupodílnictví v utrpeních Kristových [F 3; srov. Ko 1,24 ]jeţ je zárukou podílnictví je víra v Krista.

28 Společnost. In: Bib lic ký slovník. 3. vyd., Sva zek: 2, R-Ţ. Praha: Ka lich, 1992. ISBN: 80- 7017-528-1.

21

Filosofický slovník

Společnost. Pojem běţně pouţívaný buď pro označení lidstva jako takového, nebo pro určitou skupinu lidí, vymezenou kombinací územních, kulturních a organizačních vazeb. V druhém označení se často překrývá se státem, obcí či národem.

V některých souvislostech bývá spojována s realizací určitého politického systému.

Království Boží v Ježíšově kázání

Neţ se zde autorka začne zabývat samotným tématem, uvede několik málo statistických údajů. Pojem basileia (království) se vyskytuje ve 162 případech v celém Novém zákoně, z toho 121 je v synoptických evangeliích. Spojení basileia tú theú (království Boţí/nebeské) se objevuje celkem stočtyřikrát.³¹ Království Boţí je tedy moţné označit za teologické téma. Je také ústředním tématem Jeţíšova hlásání, které zmínil při svém prvním veřejném kázání: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14-15) On sám nedává ţádnou definici, takţe v samotném pojmu zůstává pouze nejistota a tajemství, protoţe Jeţíš mluví o Království v podobenstvích, znameních a předzvěstech. Existuje mnoho výkladů, přesto se většina shoduje, ţe v pozadí této představy stojí ţidovské apokalyptické přesvědčení, ţe dějiny uţ nejsou jen nekonečným opakováním stejného cyklu, přic hází rozhodující obrat v dějinách spásy, které směřují pod Boţím vedením dopředu k určitému cíli v blízké budoucnosti.

První část verše říká, ţe lid je připraven pro příchod nové fáze, která započala zadrţením Jana Křtitele a Jeţíšovým veřejným vystoupením, protoţe čas se naplnil a byly splněny nutné podmínky. Jeţíš se rozhodl představit tuto novou fázi jako čas, ve kterém se Bůh Izraele zcela ujme vlády na zemi, takţe lze tento věk nazvat Království Boţí. Jeho vůle se v této fázi uskuteční na zemi jako na nebi. Bůh působí v dějinách a

29 Společnost. In: Filosofický slovník. Vyd.1., V Praze : Kn iţní klub, 2009. Str. 308-309. ISBN 978-80-242-2582-1.

30 VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-921-8. str. 18-33

31 Ta mt. str. 17

22

otvírá novou éru dějin, která ústí ke Království Boţímu, a ţe toto Království je přítomno ve znameních a v osobě Jeţíše Krista. Poznávacím znamením, ţe se Království plně na zemi v budoucnosti realizuje, bude spravedlnost, od stranění nejzávaţnějšího společenského zla. V tom spočívá uskutečnění Boţí vlády na zemi.

Můţeme se tedy domnívat, ţe Království je boţská, transcendentní realita. Kdyţ přichází, znamená to, ţe sestupuje dolů na zemi a uskuteční se pomocí Syna člověka.

Království je realita, která náleţí Bohu a člověk ji nemůţe sám o sobě vytvářet ani kontrolovat. To je důleţité, protoţe mnoho lidí v dějinách ztotoţňovalo království Boţí se svými politickými nebo církevními projekty, coţ nutně vedlo ke zklamání. Ţádný politický program nelze tedy jednoduše ztotoţnit s královstvím, za království se můţeme modlit, a připravovat se na ně, jako za nejvzácnější dar od Boha.³²

Království Boží v dějinách

Království Boţí je bezpochyby výrazné biblické téma, které dodává sílu a proměňuje ţivoty národů a společenství. Abychom mohli pochopit skutečný vliv tohoto motivu, budu sledovat jeho působení v ţivotě církve. Vyskytují se čtyři základní směry interpretace Boţího království v dějinách křesťanství od uzavření kánonu novozákonních knih aţ do roku 1000 a tyto směry trvají svým způsobem dodnes.

První pojetí je eschatologické, je to pokračování novozákonního učení, které jsme si popsali v předchozí kapitole. Významným představitelem tohoto proudu je sv.

Irenej, biskup z Lyonu. Druhý proud je spirituálně- mystický. Ten zpravidla Království Boţí ztotoţňuje s nějakým momentálně přítomným duchovním dobrem v duši věřícího, jako je poznání, kontemplace, duchovní a intelektuální osvícení nebo s nějakým budoucím blaţeným stavem věřícího, jako je zmrtvýchvstání nebo nesmrtelnost. Za představitele tohoto proudu můţeme jmenovat Origena. Třetí proud je nazýván politický. Ten nejčastěji ztotoţňuje království Boţí s nějakým konkrétním politickým programem nebo strukturou. Příkladem je Svatá říše římská Karla Velikého. Čtvrtý

32 VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-921-8 Str. 37

33 Ta mt. Str. 40-58.

23

proud, do kterého zahrnujeme i Augustina, můţeme nazvat ekléziologické. Název církevní z důvodu, ţe uváděl církev jako analogii Království Boţího na zemi s církví, aby se odlišilo od království Boţího na nebesích. Augustin ho neoznačuje jako Království Boţí, ale jako Obec Boţí.

2.2. Augustinova interpretace Království božího

Ve stejnojmenném spisu Augustin v principu odmítl identifikaci křesťanské církve s konkrétním státním, politickým, národním nebo společenským útvarem, protoţe obě obce jsou, jak píše: „..v tomto světovém věku navzájem propojeny a spolu promíchány a budou odděleny teprve při posledním soudu.“³⁵. Je nutné si uvědomit, ţe Obec Boţí není to samé jako církev a obec pozemská není to samé co státní útvar.

Zdůraznil ale duchovní charakter církevního společenství, které shromaţďuje všechny lidi, jejţ se rozhodnou pro Dobro tj. civitas Dei – Obec Boţí, jejímiţ občany se lidé touţí stát, proti Zlu, tj. civitas terrena – obec pozemská, kde občané dávají přednost svým bohům, aniţ by věděli, ţe on jest Bohem bohů.³⁶

Augustinus dále v 19. knize³⁷ spisu vychází z Ciceronových názorů, které je moţné nalézt v knize A.H. Armstronga Filosofie pozdní antiky³⁸ a tvrdí, ţe lid je shromáţdění osob, které sdílí společný souhrn práv a společné zájmy. Dále to rozvíjí, ţe říše nemůţe vládnout svým provinciím bez jisté nespravedlnosti. Tak tedy dochází k závěru, ţe tam kde schází spravedlnost, nemůţe ani existovat pravý stát a tak tedy křesťanské impérium nemůţe být Královstvím Boţím. Svoji definici poté upravil, ţe národ se nezakládá na shodě v otázce spravedlnosti, ale v objektu jejich lásky.

34VIVIANO, T. Benedict. Království Boţí v dějinách. 1.vyd., Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978- 80-7021-921-8 Str. 59-63

35 AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Ka rolinum, 2007. . ISBN 978-80- 246-1284-3. Str. 69

36 DRŠKA, Vác lav. SUCHÁNEK, Draho mír. Círk evní dějiny: antik a a středověk . Vyd. 1., Praha: Grada, 2013. St r. 96. ISBN 978-80-247-3719-5.

37 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5. VIII, Str. 273

38 Pozn. 9

24

Takový pohled zastávala později většina římských katolíků, kdy ho jako první načrtl právě svatý Augustin. Křesťanství si tedy do budoucna mohlo vybrat mezi dvěma soupeřícími teoriemi o tom, kde hledat království Boţí na zemi, jestli v impériu nebo v církvi. Podle současného zkoumání pochází struktura díla ze staré apokalyptické představy věků světa, kterých se obvykle počítalo šest. „Dějiny spásy“ jak je Augustinus nazývá. ³⁹

2.3. Člověk v dějinách

Důleţitým zdrojem pro toto téma kromě jiţ zmiňované literatury je zajisté kapitola od A.H. Armstronga v knize Filosofie pozdní antiky.⁴⁰

Dříve neţ bude pojednáno o Augustinových názorech na lidské dějiny, je potřeba rozlišit „dějiny spásy“ a světské dějiny. Augustinus sám tyto obraty pouţívá minimálně, ale toto rozlišení stojí na pozadí všech jeho výroků. Tak jak to popisuje A.

H. Armstrong ve své knize⁴¹, „dějiny spásy“( lat. historia salutis nebo historia sacra) jsou dějinami Boţího zjevení, které je patrné mezi lidmi a je obsaţeno hlavně v knihách Starého a Nového zákona. Především se zabývá vykoupením lidského pokolení, jak je přineslo dílo Jeţíše Krista a dále přípravami na ně v dějinách lidu Izraele neboli vyvoleného lidu. Skrze tyto činy Bůh zjevil cíl, který on sám v dějinách sleduje a v samotném Svatém Písmu jsou tyto činy zaznamenány jako závazné a spolehlivé prameny křesťanské víry. Křesťané tedy nemají nic, co by jim naznačilo, jaký význam mají různé události pro Boţí cíl. Tedy kromě dějin spásy, které jsou obsaţené v Písmu.⁴²

39 Teologie svatého Augustina. In. Svatý Augustin – život, dílo a víra [online] Aktualizováno 3.

2. 2013 Dostupné z: www.svatyaugustin.estranky.cz/clanky/uceni-aurelia-augustina/teologie- sv_augustina---shrnuti.html

40 ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antik y: Od staré ak ademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.

Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X.

41 Ta mt. Str. 371-465

42 Ta mt. Str. 466

25

Periodizace světových dějin podle Augustina

Augustin navazuje na starobylou křesťanskou tradici a dělí dějiny do šesti období, které odpovídají šesti dnům stvoření, kdy následuje doba, kdy lidé ustanou v práci a spočinou v blaţenosti, tzn. věčný sabat. Sedmý den se podle Augustina nachází mimo tyto dějiny, a jeho počátek je koncem a eschatologickým uzavřením veškerých dějin.⁴³ Prvních pět dní má být dny před Kristovým vtělením a šestý d en je doba, ve které se právě nacházíme, a sahá od Kristova příchodu v těle po jeho návrat ke slávě. Je to analogie mezi šesti věkovými kategoriemi lidského ţivota a šesti epochami podle Starého zákona a dějin křesťanství. Podle antické tradice se lidský ţivot dělí na:

 nejranější dětství (od dětí Adama a Evy po potopu světa)

 dětství (od potopy po Abraháma)

 jinošství

 mládí

 zralý věk

 stáří (od Kristova příchodu a vzniku křesťanství do konce existence lidstva), v této části lidského ţivota se právě nacházíme.

V období následujícím po Kristu uţ ţádné dělení nenalezneme. Historie se stává homogenní bez jakékoliv významné náboţenské struktury. Tím Augustinus zavrhnul chiliastické nebo milenaristické pojetí dějin, podle nějţ mělo Kristovu příchodu předcházet tisíc let.

Dějiny tedy probíhají lineárně, tj. mají svůj absolutní počátek a definitivní konec. Tímto náhledem na dějiny Augustin odmítá cyklické pojetí dějin, které mělo svůj původ v antice. Dějiny podle Augustina směřují ke svému konci a mají vzestupný charakter.

Stát jako takový uţ nemá ţádné věčné poslání. Novými nositeli tohoto poslání jsou dvě společnosti, dvě obce. Neţ se tyto pojmy staly tématem spisu, prošly dlouhým vývojem v mnohem starších textech. Hovoří o nich jako o dvou lidských pokoleních

43ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antik y: Od staré ak ademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.

Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X. Str. 468

26

(genera hominum)⁴⁴, při jiné příleţitosti vymezuje Augustin obě obce pomocí dvou lásek – jedné svaté, druhé nečisté, jedné pospolité, druhé sobecké (alter socialis, alter privatus).⁴⁵ Ať uţ je ale líčí jakkoliv, vţdy dává najevo, ţe tyto obce jsou eschatologickými skutečnostmi.⁴⁶

2.4. Důvody sepsání spisu O Boží obci

V roce 410 došlo k vyplenění Říma Vizigóty, coţ dalo Augustinovi podnět k zamyšlení se nad tím, jaký má Bůh vliv na lidské dějiny a nad tím, jaké místo zaujímá organizovaný stát v Boţím plánu prozřetelnosti. Tato událost vedla k vytvoření velmi rozsáhlého spisu O Boží obci, který vzniká v letech 413-427.

Pád Římské říše

Augustin toto dílo vytváří především jako obranu křesťanství proti pohanům, ale i proti hnutím a sektám, které se odchylovaly a neshodovaly s tradicí církve. Augustin upozorňuje na to, ţe v době jeho výkladu se spíše setkával s lidmi nevzdělanými, kteří byli ovlivňováni učenými lidmi. Tito lidé poštvávali davy prostých lidí na křesťany a snaţili se je udrţet v přesvědčení, ţe za všechny katastrofy můţe právě křesťanství. Autorka upozorňuje, ţe v té době se křesťanství šířilo celou říší, a právě prostí lidé vnímali příchod křesťanství velmi nesouhlasně a domnívali se, ţe se tak děje na úkor jejich bohů, ţe kvůli němu římští bohové trestají tuto říši za to, ţe se k nim obrátila zády. Jak Augustin píše ve druhé knize:

„Ať se tedy rozpomenou s námi, jak četné a rozmanité rány osudu zdrtily Římskou říši, dokud se nezjevil Ježíš Kristus a dokud jeho jméno nezasvitlo národům ve slávě, na kterou marně sočí; mohou-li, ať v té při hájí svých bohů, když už jsou uctíváni

44 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6.

45 ARMSTRONG, A. H. Filosofie pozdní antik y: Od staré ak ademie po Jana Eriugenu . 1. vyd.

Praha: Oikoy menh, 2002. ISBN 80-7298-53-X. Str. 461

46 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6. Str. 35

27

proto, aby jejich ctitelé takových neštěstí zakoušeti nemusili! A když něčeho takového zakusí teď, tvrdí, že jsme toho vinni my.“⁴⁷

Augustin dále obhajuje křesťanství proti římskému polyteismu. Obviňuje uctívané polyteistické římské bohy, proč uţ se dávno nevyslovili a lidé nedostali mravní příkazy, jak se mají chovat a jednat, aby je nepostihl trest. Augustin nechápe, proč nechránili lidi tak, jako je oni uctívali. Odsuzuje obřady a bezboţná představení, na kterých lidé předváděli matce bohů to, co by se styděli předvést před vlastní matkou. A kdyţ se tedy taková údajně nepravda vyprávěla o bozích, proč lid neztrestali? Augustin tvrdí, ţe pravděpodobně proto, ţe takoví ve skutečnosti doopravdy byli sami.

Scipio moudře prohlásil ţe:

„Takovéhle ohavnosti by se nikdy nedostaly na veřejnost, kdyby nezrcadlily obvyklý způsob života.“⁴⁸

Řím se díky kultu nemravných bohů stal z nejkrásnějšího a nejlepšího státu, státem nejhorším. Obyvatelé propadli rozmařilosti a lakotě a konali na počest svých bohů nečestné a hanebné věci. Přesto svým bohům nic nevyčítali a všechny újmy, které je postihli, dávali za vinu nově příchozímu křesťanství. Kdyby však dbali jeho příkazů, které se týkaly spravedlivého a šlechetného jednání, dostoupali by do výšin věčného ţivota, ve kterém vládne blaţenost. Polyteističtí bohové se ţivili hříšnými obřady a orgiemi, zasáhli lidskou mysl a ţivili se na ní a nikde nešířili dobré mravy, na rozdíl od křesťanství, kterému bylo zasvěceno mnoho míst a kostelů, kde se předčítalo naučení o mravech.⁴⁹

Pohané se také oháněli filosofickými školami, Augustin jim ale opanuje, ţe ty v jádru nejsou římské, ale řecké a upozorňuje, ţe v nich nejde o přikázání bohů, ale o člověkem vynalezenou sílu poznávat rozumem, a pomoci mu proniknout zákony

47 AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Karolinu m, 2007. ISBN 978-80- 246-1284-3. II Str 73

48 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 6. Str 74-

49 87Ta mt. Str. 89

28

přírody, čeho se máme vyvarovat a co z nich plyne. A jestliţe uţ filosofové objevili něco, co nás dovede k blaţenému ţivotu, měli by být oni uctíváni a předčítáni, neţ veřejně předvádět ohavnosti. Uţ dávno před Kristem bylo jejích spisovateli napsáno, ţe Řím se stal nejhorším, a nikde není ţádné přikázání od jejich bohů, které nařizuje nehýřit a nebýt lakomý. Proto Augustinus vyzívá Římany, aby zanechali svého kultu bohů. Mají-li lidé nějakou dobrou vlastnost, mají jí podporovat, mají dosáhnout cti ne v cizích očích, ale v Obci Boţí, kde budou kralovat a nebudou omezováni ţádnými zlými duchy.⁵⁰

Lze říci, ţe Augustin v prvních knihách prvního svazku O Boží obci, kde se věnuje pohanství, jasně ukazuje, ţe pohanské kulty člověku v dějinách ještě nijak nepomohly, nepřinášejí člověku nic dobrého a pohanští bohové, které nazývá démony, svádějí své následovníky k nemravnému chování a ţivotu, na místo, aby je vedli k ctnostnému ţivotu a směřovali ke spáse.

Spor s Donatisty

Donatisté, manichejci, sekty a bludaři. Zbytky pohanských zvyků. Ti všichni byli Augustinovi důvodem ke sporu a neustále proti nim bojoval. Některé spory s nimi vyhrál, církev rozdělenou donatisty se mu ale nikdy dohromady zpět stmelit nepodařilo.

Donatisté byl Augustinův největší problém, který se marně snaţil vyřešit přes více neţ polovinu svého ţivota.

Donatisté byli schizmatické a heretické hnutí, které vzniklo začátkem 4. století jako důsledek tehdejšího pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Ten vydal proti křesťanům čtyři edikty. V prvním je zbavil občanských práv a nařídil zbourání kostelů a spálení svatých knih. Ve druhém nechal všechny duchovní uvěznit. Třetím ustanovil mučení všech vězňů, dokud neodpadnou od křesťanské víry a čtvrtý se

50 AURELIUS, Augustinus. O Boží obci. Přetisk 1.vyd. Praha Karolinu m, 2007. ISBN 978-80- 246-1284-3. Str. 97-101

29

vztahoval na všechny křesťany, kterým nabídl volbu obětovat se bohům nebo smrt.⁵¹ Mnoho křesťanů tomuto nátlaku pohanské státní moci a jejím represivním sloţkám podlehlo a splnilo tak formálně poţadavky císaře. Zřeknutí se Krista bylo v té době chápáno jako jeden ze tří neodpustitelných hříchů.⁵² Jakmile ale pronásledování skončilo a císař Konstantin Veliký vydal Edikt milánský, který křesťanství povoloval, řada „padlých“ neboli lapsi se domáhala opětovného vstupu do křesťanského společenství, coţ v církvi vyvolalo značné pobouření a spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s jejich reinkorporací a radikály tzn. donatisty, kteří s tímto krokem nesouhlasili. Hájili názor, ţe účinnost křtu a svěcení je závislá na důstojnosti toho, kdo je uděluje, a tito padlí ţádnou důstojnost nemají.⁵³

Donatisté popírali církev jakoţto objektivně působící ústav milosti a spásy a kladli důraz na náboţenský subjektivismus a rigorismus. Augustin jim vyčítal revoltu proti pozemské moci představované římskou správou, která byla podle Augustina dosazena z Boţí vůle a celkově je označoval za odpadlíky od Boha a církve.

Augustinovo ţivotní přesvědčení můţeme vidět na sporu vedeném právě proti donatistům. Jeho veškeré počínání směřovalo k prosazení čistě křesťanského způsobu ţivota, i tak ale zůstával Římanem. Byl jím ve smyslu, ţe uznával státní moc milánské vlády a její rozhodnutí pro něj byla stejně závazná jako učení církve. Právě zde je patrné, ţe ve spolupráci církve a státní moci viděl jedinou moţnou cestu k blaţenosti, zatímco donatisté římské vládě nikdy neodpustili pronásledování křesťanů. Z tohoto důvodu mezi nimi nikdy nemohl nastat kompromis. Augustin dokonce dospěl k názoru, ţe láska k bliţnímu ho nutí prosazovat spasení jedince i proti jeho vlastní vůli a nebránil se ani pouţití násilí. Přibliţně od roku 405 ve svých spisech doslovně poţaduje tvrdé postihy proti bezvěrcům.⁵⁴

51 Donatisté. In: Wik ipedie: Otevřená encyk lopedie. [citováno dne 17.3.14] Dostupné z:

http://cs.wikipedia.org/w/ inde x.php?title=Donatist%C3%A 9&old id=11104229

52Donatismus. In: Listář. [online] [c itováno dne 17.3.14]

www.listar.cz/2006/ lapsi_padli_2006220.ht m

53 Ta mt.

54 Donatisté. In: AN TIKA - Svatý Augustin. [online] [12.2.2014]Dostupné z:

antika.avonet.cz/artic le.php?ID=1954

30

Boj proti donatistům vyvrcholil roku 411 v Kartágu, na pohovorech s donatisty.

Účastnilo se jich 286 katolických a 285 donatistických biskupů, kterým Augustin předsedal. Tam na ně zaútočil všemi svými řečnickými znalostmi a donatisté podlehli.

Na příkaz císaře Honoria museli postoupit své kostely katolíkům a po krátké době přestalo jejich působení existovat.

Zde se uţ projevuje Augustinův postoj v otázce vztahu církve a státu. Jeho pojetí vychází z odvěkého boje mezi obcí Boţí a obcí pozemskou.

31

3. Koncepce pozemské a Boží obce

Augustinovo dílo De civitate Dei především vyjadřuje chápání společnosti a světa jako soupeření i spolupráce dvou obcí, jedné Boţí, druhé pozemské, vyjadřující vyvolené křesťany a zavrţené pohany. Toto pojetí odpovídá celkovému záměru díla, které směřuje k zavrţení jiného neţ křesťanského vidění světa.

.

Schéma střetávání dvou protikladných principů se objevuje jiţ u starších antických myslitelů jako je Hérakleitos⁵⁵, ale v tomto ohledu byl Augustin ovlivněn svou zkušeností s učením manichejců. Učení o soupeřících protikladech Dobra a Zla v Augustinovi zanechalo značný vliv a právě boj obou principů stvoření světa a člověka se zdá být u Augustina elegantním řešením, které ve srovnání s manichejským modelem do budoucna zachovává moţnost svobodné volby, a tím i svobod né lidské vůle.⁵⁶

Počátky obou obcí sahají u Augustina do doby stvoření člověka, kdy v něm byly sice ještě nezřetelně, ale podle Boţího předvídání obsaţeny prvky obou z nich. Jeho potomstvo totiţ bylo předurčeno ke spojení buď v trestu se zlými anděly, nebo za odměnu s dobrými⁵⁷.

První Augustinova důleţitá myšlenka k tomuto tématu tj. obci pozemské a Boţí tedy je, ţe lidská společnost má svůj základ a vzor v Bohu, protoţe Bůh je Trojice osob.

V Trojici se nachází zároveň původ, zpřítomnění a blaţenost svat é obce.⁵⁸ Dříve neţ bude pojednáno o lidské společnosti a jejím rozvoji, Augustin mluví jako první o společnosti andělů. Ti tvoří důleţitou část obce svatých, jeţ je stvořena Bohem oddělena od zlých andělů jejich zlou vůlí.⁵⁹ Ztráta dobra, tedy odklon od Boha, totiţ i u andělů znamená neodvratný pád do zatracení.⁶⁰ Na tuto andělskou společnost plynule

55 Hérakle itos. In: Antická filosofie. [online][citováno dne 24.3.2014] Dostupné z:

https://moodle.fp.tul.c z/course/view.php?id=1082

56 MACHOVEC, M ilan. Svatý Augustin. 2., opr. a dopl. vyd., Praha: Akropolis, 2011. ISBN 978-80-87481-38-7. Str. 97

57 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5. XII, Str 416

58 Ta mt. XI, Str. 377

59 Ta mt. XI, Str. 386

60 Ta mt. XI, Str. 361

32

navazuje společnost lidí. Augustin několikrát zdůrazňuje, ţe původ lidského rodu spočívá ve stvoření jediného člověka.

Narození

Tato myšlenka má za úkol podtrhnout jednotu celé lidské společnosti.⁶¹ První člověk je totiţ rovněţ otcem lidského pokolení. Pojem narození je u Augustina nejdůleţitějším termínem v jeho pojednání o růstu a rozvoji obou obcí ve světě. Tento pojem totiţ znamená příslušnost k lidskému rodu a definuje člověka, který tak vstupuje do dějin a do času lidské společnosti.⁶² Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, chtěl lidi na svět přivést z člověka jediného, aby lidské pokolení bylo sdruţeno nejen přirozeností ale poutem míru v jednotu. Tento rod by byl blaţený a neumíral, kdyby si to svou neposlušností vůči Bohu nevyslouţili dva první, kdy se hřích přenáší na jejich potomstvo dědičnou smrtí.⁶³

Adamův hřích

Jak se napsáno v 1. knize Mojţíšově, Adam a Eva byli první lidé prvního, původního stvoření, kteří stáli na začátku jako vůbec stvoření obecně, tak i na začátku jeho pádu a bídy. Podle biblického vyprávění Bůh vytvořil člověka z prachu země (Gn 2,7) a také mu opatřil z jeho ţebra rovnocennou oporu, a tou byla ţena. (Gn 2,22) Usadil tedy Bůh Adama a Evu do zahrady v Edenu, kterou vytvořil a kde ţili spolu s ním. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu, porušili Boţí příkaz a byli ze zahrady vyhnáni. Jejich provinění spočívalo v tom, ţe jedli z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného jim bylo zakázáno jíst. Byl to však had, který přesvědčil Evu, aby jedla, a Eva přesvědčila Adama.⁶⁴

61 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5., XI, Str. 414

62 Ta mt. XIX, str. 217

63 Ta mt. XIII, Str. 430

64Přispěvatelé Wikipedie, Adam a Eva [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 2. 03. 2014, 16:19 UTC, [c itováno 17. 03. 2014]

http://cs.wikipedia.org/w/ inde x.php?title=Ada m_a_Eva&o ldid=11267512>

33

„Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. ⁷Tehdy se jim oběma otevřely oči, a poznali, že jsou nazí.“ (Gn 3,6-7)

Tak tedy byl touto neposlušností zhrzen rozkaz Boha, který je stvořil, který je učinil k obrazu svému, poskytl všech věcí i blaha. Následoval spravedlivý trest, a to trest takový, ţe člověk, který zachováním přikázání se měl stát i co do těla duchovním, stal se i co do mysli tělesným, a jelikoţ se ve své pýše sám sobě zalíbil, byl Boţí spravedlností sám sobě vydán.

3.1. Prvotní hřích

Prvotní hřích, často označovaný také jako dědičný hřích tedy vychází z biblického vyprávění o pádu prarodičů lidstva Adama a Evy. Vyjadřuje zpravidla pevné přesvědčení, ţe celé lidské dějiny a rod jsou poznamenány původním proviněním, kterého se člověk dobrovolně dopustil, neboť člověk ponechal vyhasnout ve svém srdci důvěru vůči svému Bohu, Stvořiteli, vyeuţil svou vlastní svobodu, neposlechl Boţí příkaz a otevřel brány činnosti zla, především zla mravního. Podle Písma jsou všichni lidé Adamovým hříchem zasaţeni.⁶⁵ Tridentský koncil zdůraznil nauku o prvotním

hříchu a doloţil, ţe tento hřích se přenáší na kaţdého člověka, ţe člověk se zbaví tohoto hříchu pouze znovuzrozením v Kristu - křtem, a ţe křest odstraní vinu a trest.⁶⁶

65 Přispěvatelé Wikipedie, Prvotní hřích [online], W ikipedie : Otevřená encyklopedie, c 2013, Datum poslední revize 12. 03. 2013, 12:44 UTC, [citováno 17. 03. 2014]

http://cs.wikipedia.org/w/ inde x.php?title=Prvotn%C3%AD_h%C5%99%C3%ADch&o ldid=991 3916

66 Prvotní hřích. In: iEncyklopedie. [online] [c itováno 18.3.2014] Dostupné z:

34

Augustinův postoj k prvotnímu hříchu

Nauka o prvotním hříchu byla napadána ve 4. a 5. století pelagiánstvím, které popíralo Adamův hřích, ale hlavně to, ţe by se jeho následky přenesly na celé lidstvo.

Augustin byl odpůrcem tohoto názoru. Byl první, kdo pouţil pojmu prvotní hřích.

Augustin tvrdil, ţe člověk padl a potřeboval Boţí milost, aby se zachránil. Byl toho názoru, ţe kdokoliv kdo by pokládal takovouto pokutu za prvotní hřích za nespravedlivou, neumí ve skutečnosti změřit, jak veliká byla nepravost v hřešení tam, kde bylo tak snadné nehřešit. Augustin dále tvrdil, ţe tento hřích se uskutečnil vůlí. Je-li vůle zvrácená, budou i hnutí zvrácená. Bůh stvořil člověka spravedlivým, a tedy dobré vůle. Dobrá vůle je tedy dílem Boţím.⁶⁷

Zato první zlá vůle, která ve člověku předcházela zlé skutky, byla odpadnutím od díla Boţího k dílům vlastním, protoţe byly podle sebe a ne podle Boha. Člověk nakolik má zlou vůli, tak špatné jsou jeho plody práce. Vady existují proti přírodě, i kdyţ náleţí přirozenosti, kterou stvořil Bůh z ničeho, ne kterou sám ze sebe zplodil (jako zplodil Slovo, ze kterého vzešlo vše). Člověk byl stvořen z prachu, tedy z ničeho a do něj Bůh vloţil duši, taky stvořenou z ničeho. Anděl, který se svou vlastní pýchou odvrátil od Boha, byl svrţen, vybral si v ráji hada, který promluvil k ţeně, a ta navedla Adama. Přestupek to byl velký, protoţe jednali proti boţímu přikázání a poslušnosti.

Neţ jedli ze stromu poznání, museli být zlými ve skrytu. Nedošlo by ke zlému skutku, kdyby ho nepředcházela zlá vůle. A počátkem zlé vůle je pýcha. Pýcha je touha po převráceném prvenství, kdy počátkem se vracíme sami k sobě a odpadneme od neměnného dobra. Nemohlo se tedy ovoce stát špatným jinak, neţ ţe byl špatný strom, a pokazit se můţe přirozenost, stvořená z ničeho. Horší neţ přestupek je ale samotná pýcha, ve které se hledá útočiště ve svedení viny na druhé místo prosby o odpuštění.⁶⁸

Kain a Abel

Další vývoj v Augustinově pojetí společnosti navazuje na biblickou Genezi, na narození bratrů Kaina a Abela, kteří byli počati vyhnanými Adamem a Evou, symbolizující princip dobra a zla, který pak nadále provází celou pozemskou obec. Uţ

67 AURELIUS, Augustinus. Pozn. 5, XIV, Str. 23-43

68 Ta mt. XIV, Str. 44