Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Sociální pracovník
Možnosti etablování školské sociální práce z pohledu sociálních pracovníků
The Ways of Establishing the Social Work in Education from the Social Worker Point of View
Bakalářská práce: 12–FP-KSS-3021
Autor: Podpis:
Markéta Veselá (Kosová)
Vedoucí práce: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
76 7 0 10 62 1 CD
V Liberci dne: 13. 12. 2013
Č estné prohlášení
Název práce: Možnosti etablování školské sociální práce z pohledu sociálních pracovníků
Jméno a příjmení autora:
Markéta Veselá
Osobní číslo: P10000659
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména
§ 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 13.12.2013
Markéta Veselá
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí bakalářské práce doc. PaedDr. Tatianě Matulayové, Ph.D. za její odborné vedení, cenné rady a konzultace, které mi během psaní bakalářské práce poskytovala.
Zároveň děkuji svému manželovi a rodině za pomoc a podporu po celou dobu mého studia, v závěru studia především.
V Liberci dne 13. 12. 2013
Název bakalářské práce: Možnosti etablování školské sociální práce z pohledu sociálních pracovníků
Jméno a příjmení autora: Markéta Veselá
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014
Vedoucí bakalářské práce: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se věnovala tématu školní sociální práce v České republice, což je problematika v našem prostředí nová, nerozšířená, aktuálně tolik nediskutovaná. Cílem bakalářské práce bylo zjistit podmínky ustanovení pracovní pozice školního sociálního pracovníka na základních školách v ČR, poukázat na prospěšnost a potřebu školní sociální práce. Z pohledu sociálních pracovníků byly vymezovány oblasti a problematika, kde by mohl školní sociální pracovník uplatnit svůj potenciál. Práci lze rozdělit na dvě části, a to teoretickou a empirickou.
V teoretické části byla vymezena sociální práce jako profese. Byla zde představena problematika sociálně-právní ochrany dětí, nastíněny změny v systému péče o ohrožené děti a problematika, kterou řeší kurátor pro mládež ve spolupráci se školou. Empirická část se zaměřovala na analýzu možností a překážek v ustanovení pracovní pozice školního sociálního pracovníka, a to za využití kvantitativního průzkumu. Data byla získána dotazníkovým šetřením od 50 respondentů z řad sociálních pracovníků. Ti vyjádřili potřebu ustanovení nové pozice školního sociálního pracovníka, který by měl především spolupracovat s rodinami žáků a pedagogy, poskytovat poradenství a podílet se na řešení sociálně patologických jevů. Jako největší překážky označili nedostatek finančních prostředků ve školství, nedostatečnou informovanost o sociální práci a názor, že není potřeba zavádět další profesi.
Klíčová slova: sociální práce, sociálně-právní ochrana dětí, kurátor pro mládež, poruchy chování, delikventní mládež, sociálně patologické jevy, školní sociální pracovník
Title of the Bachelor Thesis: The Ways of Establishing the Social Work in Education from the Social Worker Point of View
Author’s Name and Surname: Markéta Veselá
Academic Year of the Bachelor Thesis Submission: 2013/2014 Thesis Supervisor: doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, Ph.D.
Abstract:
This bachelor thesis pursued the subject of the school social work in Czech Republic, which is in our environment a new, uncommon and currently not very discussed topic.
The goal of this thesis was to find out the conditions and requirements for the school social worker establishment on Czech elementary schools, to point out the benefit and need for the school social work. The perspective of social workers defined areas and problems, where the school social worker could employ his potential. The thesis consists of two parts, namely theoretical and empirical part.
The theoretical part defined the social work as a profession. It introduced social and legal protection of children, outlines the changes in the system of care for vulnerable children and the issues the curator for youth addresses in cooperation with the school.
The empirical part focused on analyzing the options and obstacles of establishing the school social worker job using the quantitative research. Data were acquired by a survey from 50 social workers. They expressed the need for the establishment of a new school social worker position, who should especially cooperate with the student families and teachers, provide consultancy and participate in dealing with the socio-pathological phenomenons. Respondents identified also major obstacles such as lack of funds in education system, insufficient social work awareness and an opinion there is no need to introduce a new profession.
Keywords: social work, social and legal protection of children, curator for youth, behavioral disorders, juvenile delinquency, socio-pathological phenomenons, school social worker
Obsah
Úvod ... 9
Teoretická část ... 11
1 Sociální práce jako profese ... 11
1.1 Profesní organizace... 15
1.2 Legislativní zakotvení sociální práce ... 17
2 Sociálně-právní ochrana dětí ... 21
2.1 Základní principy sociálně-právní ochrany dětí ... 24
2.2 Kurátor pro děti a mládež ... 25
2.2.1 Klienti kurátora pro děti a mládež... 27
2.2.1.1 Děti s poruchami chování ... 27
2.2.1.2 Delikventní mládež ... 28
2.2.1.3 Riziková mládež ... 30
3 Spolupráce OSPOD a školy ... 33
3.1 Sociálně patologické jevy na školách ... 36
3.1.1 Zneužívání tabákových výrobků, alkoholu a omamných a psychotropních látek………40
3.1.2 Krádeže ve školním prostředí... 42
3.1.3 Záškoláctví ... 42
3.1.4 Agrese a šikana ... 44
3.2 Prevence sociální patologie ve školním prostředí ... 46
Empirická část... 49
4 Projekt průzkumu ... 49
4.1 Použité průzkumné metody ... 50
4.2 Popis zkoumaného souboru ... 51
5 Výsledky průzkumu... 53
6 Vyhodnocení výzkumných otázek ... 63
Závěr a doporučení ... 69
Seznam použitých zdrojů ... 72
Úvod
Školní sociální práce je tématem předložené bakalářské práce. Problematika této profesní oblasti není v našem prostředí dosud zavedená a známá u odborné či široké veřejnosti. Výzkumy, diskuse a vznik odborných materiálů a literatury jsou teprve v počátcích. Legislativa profesi školní sociální práce zatím vůbec nezohledňuje. Přitom ve světě se dynamicky rozvíjí a je zřejmé, že pozice školního sociálního pracovníka je nepostradatelná.
Téma bakalářské práce a zapojení do průzkumu bylo zvoleno s ohledem na povolání autorky, které vykonává jako sociální pracovník na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Školní sociální pracovník je v zahraničí běžně partnerem pro pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který se orientuje a je přímo kvalifikován v problematice sociálně-patologických jevů, a který má i časové možnosti věnovat se sociální problematice na školách. I právě proto, že dochází k nárůstu těchto jevů ve školním prostředí a spolupráce se školou je čím dál tím více intenzivnější, a bohužel ne vždy efektivní. Zavedení nové profese sociálního pracovníka ve škole by vyplnilo chybějící článek v řešení sociálních problémů na školách. Učitelé nemohou stále souběžně vykonávat roli pedagoga a sociálního pracovníka, a to z nedostatku času, poznatků a rozporuplnosti rolí. Bakalářská práce vychází z předpokladu, že se na školách vyskytují specifické problémy, které překračují kompetence pedagogických pracovníků a vyžadují intervenci od specialisty na sociální oblast.
Cílem předložené bakalářské práce je analyzovat možnosti školní sociální práce v podmínkách České republiky. Zjistit opodstatněnost činností sociálního pracovníka v prostředí školy, identifikovat specifické sociální problémy a potřeby ve školském prostředí a vymezit kompetence školního sociálního pracovníka.
Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretické zpracování tématu má objasnit potřebu řešit sociální problémy ve školním prostředí nejen pedagogy a psychology, ale především kvalifikovanými sociálními pracovníky. Upozorňuje na závažnost sociálně patologických jevů, které ohrožují děti a mládež, a kterých stále přibývá. Zaměřuje se na popis socializační funkce školy a vliv rodinného prostředí žáků. Těch subjektů, které nejvíce ovlivňují vývoj a chování dětí, a to leckdy i negativním způsobem. Teoretické zmapování problematiky je rozděleno na tři části.
První část pojednává o sociální práci jako profesi, o její institucionalizaci a identitě.
Druhá část popisuje činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí a kurátora pro mládež, na jakou cílovou skupinu se snaží působit. Ve třetí části bakalářské práce je poukázáno na spojitost systému rodiny, OSPOD, školy a komunity. Tím základním prvkem je zde ohrožené dítě či rizikové chování dítěte. Propojením těchto systémů by měl být právě školní sociální pracovník, který by byl kompetentní řešit problémy vzniklé ve školním prostředí, které však souvisejí i s rodinným prostředím žáka a širší komunitou. Svou úlohu zde má i orgán sociálně-právní ochrany dětí, významný partner pro školního sociálního pracovníka.
V empirické části je zjišťován názor sociálních pracovníků oddělení sociálně- právní ochrany dětí a odborů sociálních věcí měst a magistrátů (terénních sociálních pracovníků a sociálních kurátorů) Libereckého kraje. Zvolena byla kvantitativní metoda a technika dotazníku. Předmětem průzkumného šetření bylo zmapovat kompetence školního sociálního pracovníka a vyjádřit nejdůležitější podmínky a překážky v ustavení pracovní pozice školního sociálního pracovníka. Závěr průzkumu tvoří diskuse nad získanými daty a doporučení pro praxi sociální práce
Smyslem a účelem předložené bakalářské práce je upozornění na problematiku školní sociální práce, která se doufejme bude i v našich podmínkách rozvíjet stejně tak úspěšně jako v zahraničí nebo na Slovensku. Závažnost a zvyšující se tendence sociálně patologických jevů na školách by měla skutečně vést k lepší spolupráci subjektů, které se podílejí na řešení těchto jevů, a zavedením nových prvků (jako např. školního sociálního pracovníka) do školského systému, který sám o sobě tyto jevy bez intervence jiných odborníků již zvládat nemůže. Proto je tato práce především určena pedagogům a sociálním pracovníkům jako podnět pro další diskuse a výzkumy
Teoretická č ást
1 Sociální práce jako profese
Tématem této bakalářské práce je školská sociální práce, proto úvodní část bude zaměřena nejprve na vymezení sociální práce jako profese, jak se sociální práce v české společnosti institucionalizuje a profesionalizuje.
Podle Řezníčka (1994, s. 21) je sociální práce založena na třech institucionálních předpokladech. Prvním je poslání sociální práce jako profese, druhým je soubor sociálních zákonů a předpisů a posledním jsou stanovy, provozní řády, zakládající listiny či organizační předpisy zařízení sociální péče, organizační struktura, náplň práce sociálních pracovníků apod.
Profese je zaměstnání, které vyžaduje zvláštní znalosti a dovednosti. Čím je profese méně závislá na správě státu, disponuje vnitřní specializací, hierarchií profesionálních pozic, je jasně ohraničená vůči jiným profesím a pokud se lze vysokoškolsky vzdělávat v profesi a dosáhnout akademických titulů, tím je profese prestižnější (Matoušek 2008, s. 156).
Podle Musila (2013, s. 506) jsou „obory i profese chápány jako organizované skupiny lidí specializovaných na řešení určitého typu problému, přičemž profese se od ostatních oborů liší zejm. užíváním teoreticky zdůvodněných postupů“.
Sociální práci řadíme mezi pomáhající profese. Typickými znaky pomáhajících profesí jsou navázání vztahu s klientem a osobní nasazení pracovníků při řešení problémů klientů, tedy pomáhající musí zapojit vlastní osobnost (Kopřiva 2006, s. 14).
Dalším důležitým znakem pomáhajících profesí je pomoc v obtížné životní situaci.
Sociální práce však od ostatních pomáhajících profesí není konkrétně specializovaná (jako např. medicína na zdraví, pedagogika na výchovu a vzdělávání, atd.). Její výlučnost je dána komplexním posouzením specifické životní situace klienta, kdy sociální pracovník zohledňuje veškeré okolnosti, které klienta ovlivňují. Je zaměřena na sociální fungování klienta, působí tak na vztahy mezi klienty a jejich sociálním prostředím. Sociální pracovník je také stále nucen volit mezi pomocí či kontrolou (Musil in Janebová 2013, s. 7).
Pokud chceme sociální práci vymezit jako profesi, musíme zmínit charakteristické znaky profese. Dle pojetí Greenwooda se profese vyznačuje pěti atributy:
1. systematickou teoretickou základnou, tj. souborem teoretických znalostí a praktických dovedností, které jsou získávány v rámci přípravy na výkon povolání v rámci akademického vzdělávacího systému.
2. Profesní autoritou vzhledem ke klientům. Respekt klientů vůči sociálním pracovníkům představuje zdroj klientova přesvědčení, že mu odborník dokáže pomoci.
3. Profesní autorita vzhledem ke společnosti je snaha dosáhnout jistých profesních privilegií ve společnosti, kontrola nad vzděláváním v profesi.
4. Profesní kultura, kterou tvoří formální a neformální skupiny. Mezi formální skupiny řadíme institucionalizovaná zařízení, kde se setkávají profesionálové a klienti, profesní asociace a vzdělávací a výzkumná centra. Neformální skupiny jsou menší skupiny kolegů. Interakce mezi těmito skupinami vytváří profesní kulturu, kterou vymezují vlastní normy, hodnoty a symboly.
5. Etický kodex reguluje jednání členů profese. Pro sociální pracovníky jsou nezbytné hodnoty, které určují povahu sociální práce, principy práce s klienty, vztahy mezi sociálním pracovníkem a klientem, spolupracovníky či společností. Tyto hodnoty jsou uvedeny v etickém kodexu české Společnosti sociálních pracovníků z roku 1995 (Nečasová 2003, s. 33–40).
Někteří autoři však považují sociální práci za poloprofesi, neboť údajně nesplňuje všechna kritéria profese (např. lze hovořit o profesní autoritě vzhledem ke společnosti, když často převládá negativní pohled veřejnosti na práci sociálních pracovníků?), nebo na ni hledí jako na rozporuplnou profesi.
Sociální práce byla do 19. století realizována jako soukromá laická aktivita prostřednictvím rodiny, příbuzných, obce, církevní charity, jako pomoc sousedů apod.
V době moderní společnosti, vlivem industrializace a urbanizace, vzešel požadavek na profesionalizaci sociální práce. V průběhu 19. a 20. století se postupně stala z charitativní práce dobrovolnických sdružení etablovaná disciplína se svým vlastním
etickým kodexem, metodikou, formálním způsobem výuky a se silným finančním a organizačním propojením na státní správu. V tomto období se vyskytla řada protichůdných tendencí v sociální práci, označovaných jako vývojová dilemata, která se právě týkají i profesionalizace a de-profesionalizace v sociální práci. (Navrátil 2001, s. 190).
Dle Řezníčka (1994, s. 17–19) existují vnitřní rozpory sociální práce jako profese díky politickým změnám po roce 1989, kdy vlivem uvolnění hierarchických vztahů ke klientům a oslabení sociální kontroly došlo k znejasnění profese sociální práce. Sociální práce se v moderní společnosti stala formálně organizovanou a centralizovanou činností, čímž však přestávala působit v přirozeném prostředí klientů, kterým tak ubírala z jejich přirozených činností, z jejich zodpovědnosti sama za sebe.
Vyskytly se tak protikladné tendence a Řezníček (1994, s. 19) hovoří o přívržencích alternativní sociální práce, kteří požadovali opět zpřístupnit sociální práci laikům, neboť trend deprofesionalizace měl vést k efektivnějším výsledkům než které vykazoval odborný přístup.
Začala se hledat nová řešení v deinstitucionalizaci sociálních služeb, vytváření alternativ k ústavní péči, zmocňování klientů, zaměření na systemický přístup (viz Úlehla 2005) či reflexivní přístup (viz Navrátil, Navrátilová 2008) v sociální práci, rozvoj nevládního neziskového sektoru a významnou součástí sociální práce se stalo i zapojování dobrovolníků (laiků) např. do pomoci některým znevýhodněným skupinám.
Nad vlivem významných společenských změn postmoderní doby na současné pojetí sociální práce se zamýšlí např. Návrátil s Navrátilovou (2008, s. 124–128). Zda je třeba měnit východiska a postupy v sociální práci, hledat novou roli či identitu sociální práce. Domnívají se, že současné společenské změny jsou již závažné a mají značný vliv i na sociální práci, a to především při posuzování životní situace klientů sociálními pracovníky. Argumentují tím, že se do popředí dostávají naléhavé existenciální otázky jednotlivců, protože v postmoderní době ztrácíme kontrolní mechanismy jako je církev (náboženství), rodina, tradice či normy. To nás vede k nutnosti rozhodovat se a řídit si svůj vlastní život, volit z velkého počtu možností, což v nás však vzbuzuje nejistoty, strach z neurčitosti, a uvědomujeme si i rizika těchto našich každodenních rozhodnutí.
Tento proces individualizace, kdy se centrem všeho stává jednotlivec a jeho životní projekty, uvádějí autoři jako stěžejní změnu v transformaci modernity na
postmodernitu. S tím souvisí i změna v pojetí identity člověka, která byla dříve pevně dána, určována z generace na generaci, avšak v současné době je utvářena díky reflexivitě jedince, tedy tím, že si uvědomuje příčiny vlastního jednání. Jako důsledky individualizace společnosti pro život člověka autoři shledávají zvětšení svobody jednotlivce, ale i zvýšený tlak na zvládání života a utváření vlastní identity. To však mnohým jedincům činní problémy.
Navrátil s Navrátilovou (2008, s. 131–133) konstatují, že díky změně společenské situace musí sociální práce reagovat na nové potřeby lidí, revidovat svá východiska a postupy. Sociální pracovníci by měli podporovat jednotlivce, aby se vyznali v nejasných podmínkách svého běžného každodenního života, aby dokázali nahlížet na důsledky svých rozhodnutí, a uměli si plánovat své životní kroky. Sociální pracovník by měl tedy pomáhat lidem hledat jejich ztracenou životní jistotu, aby získali kontrolu nad svou současnou životní situací. Podporovat lidi v jejich rozhodování, provázet je v rozvoji jejich identity.
Pojetí sociální práce v postmodernismu se teprve utváří. Vzdělávání sociálních pracovníků by mělo být zaměřeno na jejich připravenost reagovat na existenciální témata, tzn. rozvíjet jejich schopnosti vytvářet intimní pomáhající vztah s klienty, podporovat klienta při životním rozhodování. Aby se sociální práce více zabývala individualizačními procesy, novou intimitou, reflexivitou a vytvářením prostoru pro účast klientů. Již není sociální práce o řešení problémů klienta, ale o podpoře a doprovázení jeho životem (Navrátil, Navrátilová, 2008, s. 133).
Jako další rozpor uvádí Řezníček (1994, s. 20) právě očekávání osobního nasazení sociálních pracovníků při řešení problémů klienta, avšak s tím, že sociální pracovníci na sebe nemohou přebírat problémy klientů s okamžitým a trvalým řešením.
Možnosti sociálního pracovníka mohou být i částečně či dočasně nápomocné a nesmíme opomenout i cíl sociální práce, kterým je pomoci klientovi tak, aby si dokázal pomoci sám. Rozporuplná je i závislost sociální práce na občanském povědomí, co jsou sociální problémy a jak by se měly řešit. Tomu se pak musí sociální práce přizpůsobit na úkor toho, jaké pojetí sama prosazuje.
To naopak Musil (2012) shledává jako jednu z podmínek institucionalizace oboru sociální práce, že lidé (společnost) vědomě uznají specifický problém, vědomě uznají specifický způsob pomoci při zvládání daného problému a budou rutinně očekávat výkon daného způsobu pomoci specifickou organizovanou skupinou a také
vzájemné rutinní očekávání využití pomoci specifické skupiny při zvládání daného problému.
Lidé (společnost) by tedy museli uznat problémy, které jsou specifické pro sociální práci, že právě sociální práce má postupy a metody řešení daných problémů (legitimitu sociální práce). Při výskytu těchto problémů by se člověk automaticky obrátil na sociálního pracovníka, od kterého by očekával, že mu pomůže (jako při nemoci člověk vyhledá lékaře).
Na základě všech uváděných skutečností se však budeme přiklánět k těm míněním, která sociální práci za profesi považují.
1.1 Profesní organizace
Zástupci jednotlivých profesí se sdružují v profesních organizacích. Sociální pracovníci mohou být členy zastřešujících sdružení (Společnost sociálních pracovníků, Profesní komora sociálních pracovníků) či členy oborových sdružení - asociací (např.
Česká asociace pečovatelské služby, Česká asociace streetwork, Asociace občanských poraden apod.). Organizací zastřešující instituce vzdělávající sociální pracovníky, některé zaměstnavatele sociálních pracovníků nebo profesní organizace, je Rada pro rozvoj sociální práce.
Zvyšováním kvality vzdělávání sociálních pracovníků se zabývá Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP), což je sdružení právních subjektů vyšších odborných a vysokých škol, které vzdělávají sociální pracovníky na území ČR.
Profesionalizace sociální práce úzce souvisí s propracovaným systémem vzdělávání sociálních pracovníků. Vývoj vzdělávání v České republice však významně poznamenala socialistická ideologie, která hlásala, že díky vymýcení třídních rozdílů zmizí i sociální problémy. V 50. letech minulého století tak došlo ke zrušení vysokoškolského vzdělávání v sociální práci. Až po roce 1989 se vrací výuka a výzkum v sociální práci zpět na univerzity. Jak uvádí Thelenová (2012, s. 142–143), toto
„historické dědictví“, kdy byla sociální práce vnímána pouze jako výplata sociálních dávek, odebírání dětí sociálkou a vysokoškolské vzdělání sociálního pracovníka nebylo potřeba, se i nadále promítá do vnímání laické veřejnosti. „Vědomí vysoce kvalifikované odborné profese sociálního pracovníka prostupuje společností v ČR pozvolna“.
ASVSP vytvořilo v roce 1993 Minimální standard vzdělávání v sociální práci, což je soubor znalostí a dovedností, které by si měli sociální pracovníci osvojit v rámci studia na vyšších odborných a vysokých školách. Vydává také v ČR a na Slovensku jediný odborný časopis v oboru sociální práce, a to „Sociální práce/Sociálna práca“
(ASVSP 2012).
A jak vnímají sami sociální pracovníci členství v profesních organizacích? Dle ankety v časopisu Sociální práce/Sociálna práca shledávají přínos v získání odborných poznatků a zkušeností od ostatních kolegů, tvorbě společné metodiky, diskutování oborových témat. Členství může představovat i aktivní účast na nejrůznějších projektech, vzdělávacích akcích, účast v pracovních skupinách na ministerstvech, lepší dostupnost k finančním prostředkům, zapojení se do procesu přijímání legislativních předpisů (resp. připomínkování), provádění PR. Oborové spolky a asociace by také měly být jistým garantem, že jejich členové poskytují služby profesionálně, a zároveň samy napomáhají k rozvoji a zvyšování prestiže oboru sociální práce (ASVSP 2008, s. 32–34).
Dalším významným profesním sdružením je Společnost sociálních pracovníků České republiky (SSP ČR). Toto sdružení vzniklo v roce 1921, poté byla jeho činnost díky druhé světové válce a následným společenským a hlavně politickým změnám pozastavena, a to až do roku 1990, kdy došlo k jeho znovuobnovení. Hlavním cílem SSP je napomáhat rozvoji sociální práce a zvyšování odborné úrovně sociální práce v praxi. Toto sdružení pořádá pracovní dny, kde jsou řešena aktuální témata z oboru sociální práce (Scheibová, Bajer 2008, s. 11–12). Člení se na sekce, a to Sekci sociálních kurátorů a Sekci kurátorů pro mládež. Společnost sociálních pracovníků také vydala v roce 1995 Etický kodex sociálních pracovníků.
Byla zde zmiňována snaha o zvyšování kvality vzdělávání sociálních pracovníků, vydávání odborného časopisu Sociální práce/Sociálna práca, proto by bylo také vhodné zmínit se krátce o publikační činnosti v sociální práci. V začátcích sociální práce jako vědeckého oboru stáli psychologové a sociologové (Matoušek, Musil, Navrátil, Chytil aj.). Po revoluci vznikl projekt série učebnic sociální práce v rámci Sociologického nakladatelství. Vyšlo tak celkem devět odborných knih od autorů jako je Matoušek, Večeřa, Řezníček, Labáth, Potůček, Mareš, Gabura a Pružinská či Hartl.
Za „základní díla“ v oboru sociální práce můžeme považovat publikační činnost Oldřicha Matouška, a to především Základy sociální práce, Metody a řízení sociální
práce a Sociální práce v praxi. Nesmíme opomenout také významnou knihu Umění pomáhat od Ivana Úlehly a spoustu dalších neméně důležitých knih např. od Kopřivy, Vágnerové, Tomeše, Havrdové, Křivohlavého, atd. Od dob vzniku série učebnic však publikační činnost v oboru sociální práce značně postoupila, a to především na akademickou půdu. Odborníci z vysokých a vyšších odborných škol z celé České či Slovenské republiky publikují své akademické statě především v časopisu Sociální práce/Sociálna práca.
Dalšími odbornými časopisy, které se zabývají sociální problematikou, jsou např. Fórum sociální politiky, které vydává Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze vydává časopis Fórum sociální práce, nebo také Asociace poskytovatelů sociálních služeb vydává od roku 2009 odborný časopis Sociální služby. Publikační činností se zabývá také Evropský výzkumný institut sociální práce při Ostravské univerzitě v Ostravě či Socioklub – sdružení pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky.
Ministerstvo práce a sociálních věcí vydává měsíčník Práce a sociální politika, Česká správa sociálního zabezpečení má svůj časopis Národní pojištění. Tiskem vychází např. i časopisy Sociální péče, Rezidenční péče či Sociologický časopis.
Internetový magazín o sociální práci a společenských otázkách se nazývá Sociální revue (Šveřepa 2009).
Významným současným projektem je vydání knihy Encyklopedie sociální práce, za kterou stojí Oldřich Matoušek a jeho pětaosmdesátičlenný tým kolegů z různých škol sociální práce z České a Slovenské republiky, které povolal ke spolupráci. Tato encyklopedie obsahuje mimo jiné i heslo Školní sociální pracovník, které se do tohoto významného díla dostalo díky dlouhodobé spolupráci Anny Tokárové s Tatianou Matulayovou a Josefem Zitou v oblasti problematiky školské sociální práce (Matulayová 2013, s. 14). K uvedené definici se dostaneme v následujících kapitolách této bakalářské práce.
1.2 Legislativní zakotvení sociální práce
V současné době je sociální práce legislativně zakotvena především v zákoně o sociálních službách (zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Jsou zde upraveny předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka.
Vymezuje také činnosti, které sociální pracovník vykonává:
sociální šetření,
zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče,
sociálně právní poradenství,
analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti,
odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence,
depistážní činnost,
poskytování krizové pomoci,
sociální poradenství a sociální rehabilitaci (Zákon č. 108/2006 Sb., § 109).
Sociální pracovník musí být způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, zdravotně způsobilý a odborně způsobilý. Odbornou způsobilostí dle zákona o sociálních službách (§ 110) je vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce, sociální pedagogika, sociální politika, sociální péče, sociální patologie, speciální pedagogika či dokonce právo. Pokud se chce stát sociálním pracovníkem člověk s vysokoškolským vzděláním, které není výše uvedeno, musí absolvovat akreditované vzdělávací kurzy z oboru sociální práce v rozsahu nejméně 200 hodin a mít 5 let praxe v oboru. Sociální pracovníci, kteří mají středoškolské vzdělání s maturitou v oboru sociálně právním ukončeném do 31.12.1998, musí vykonat také akreditované vzdělávací kurzy a splnit 10 let praxe při výkonu povolání.
Zákon o sociálních službách pojednává především o sociálních službách, jejichž cílem je podpora začlenění lidí v nepříznivé sociální situaci a předcházení vyloučení ze společnosti. Důsledkem je však ztotožňování výkonu povolání sociální práce s poskytováním sociálních služeb nebo s byrokratickou činností vyplácení sociálních dávek. Výkon profese sociální práce není tedy dostatečně legislativně ukotven.V současné době je aktuálním tématem příprava profesního zákona (zákon o sociálních pracovnících a samosprávné profesní organizaci sociálních pracovníků), který by měl právně vymezit obor sociální práce a vyjasnit tak pojetí sociální práce v české společnost, i právě co se týká potřebné kvalifikace sociálních pracovníků, která by neměla být zaměňována s jinými obory (profesemi). Důležité je i vymezení podmínek pro vyjednávání mezi sociálními pracovníky, zaměstnavateli a vzdělavateli
o pojetí role sociálního pracovníka či obsahu vzdělávání či podpora spolupráce sociálních pracovníků a státní správy na rozvoji oboru sociální práce (MPSV 2013a).
Tento zákon by tak např. podpořil odborný status sociálních pracovníků, motivoval sociální pracovníky k celoživotnímu vzdělávání v oboru či vyjasnil podmínky pro mezioborovou spolupráci.
Sociální práce je však ovlivňována a specifikována řadou dalších legislativních předpisů a nařízení, ať už se jedná o oblast rodinného práva (např. zákon o rodině, zákon o sociálně-právní ochraně dětí), trestního práva (trestní zákoník, zákon o probační a mediační službě, zákon o soudnictví ve věcech mládeže), občanské právo, správní právo, ústavní právo, školský zákon, zákon o důchodovém pojištění, zákon o státní sociální podpoře, zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením či zákon o pomoci v hmotné nouzi atd. Stěžejním dokumentem pro každého sociálního pracovníka by měl být Etický kodex sociálních pracovníků.
Nově připravovaný zákon o sociálních pracovnících vymezuje také pojetí sociální práce. „Sociální práce je součástí systému sociální ochrany osob, odbornou disciplínou vycházející z teoretických i empirických poznatku s cílem poznat a zlepšit kvalitu života jedinců, sociálních komunit i celé společnosti, zejména pak těch jejich členů, kteří se v důsledku problémových interakcí se sociálním prostředím nebo v důsledku nepříznivých událostí dostali do obtížné životní nebo sociální situace nebo kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením. Sociální práci lze v tomto kontextu chápat především jako soubor činností směrujících k vytváření, obnovování, udržování a rozvíjení rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, ve kterém jedinec, skupina nebo komunita uspokojuje svoje potřeby, a jejich možnostmi i limity tato očekávání úspěšně zvládat“ (Zásady a obsah věcného záměru zákona o sociálních pracovnících a samosprávné profesní organizaci 2012). Uvádí se zde dva významné aspekty sociální práce, a to interakce mezi lidmi, jejich vztahy a jejich prostředím.
Definovat sociální práci je velmi obtížné a v odborné literatuře najdeme spoustu definic. Tak např. dle definice Mezinárodní federace sociálních pracovníků (Montreal, 2000) podporuje sociální práce sociální změnu, řešení problémů lidských vztahů, posilnění a osvobození lidí ke zlepšení jejich prosperity. K tomu využívá teorií lidského chování a sociálních systémů. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k nterakci lidí s jejich prostředím. Pro sociální práci jsou zásadní principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Toto pojetí sociální práce uvádí další významné znaky pro
sociální práci jako navození změny u klienta, zvládání obtíží, zaměření na rozvoj klienta, předcházení jeho selhání, tj. jeho sociální fungování. Z výše uvedeného vyplývá, že sociální práce jako profese je pro společnost společensky významná a je to instituce moderní společnosti (zápisky z přednášky).
Následující výstižná a srozumitelná definice koresponduje se vším, co je k vymezení sociální práce jako profese v této kapitole uvedeno: „Sociální prací se rozumí specifická odborná činnost, která směřuje ke zlepšování vzájemného přizpůsobování jednotlivců, rodin, skupin a životního prostředí v němž žijí, k rozvíjení sebeúcty a vlastní odpovědnosti jednotlivců s využitím schopností osob, mezilidských vztahů a zdrojů poskytovaných společností“ (Akademie veřejné správy 2003).
2 Sociáln ě -právní ochrana d ě tí
Cílem této kapitoly je zmapování problematiky sociálně-právní ochrany dětí.
Stěžejní činností orgánu sociálně-právní ochrany dětí je sanace rodiny, tudíž práce v terénu. Sociální pracovníci dochází do rodin a jejich činnost spočívá i ve spolupráci se školou. Pozornost je v této kapitole nejvíce zaměřena na kurátora pro mládež a představení problematiky, kterou se zabývá. Kurátor pro mládež je zde prezentován jako významný společník či partner školy při řešení sociálně patologických jevů.
Sociálně-právní ochrana dětí má v České republice dlouholetou tradici. Již neřeší pouze problematické situace dětí s trvalým pobytem na území České republiky, ale také děti cizinců nebo dětí, které na našem území někdo zanechal. Nezaměřuje se pouze na děti zanedbané, opuštěné, s výraznými poruchami chování či děti, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině. V současné době řeší i velice složité situace, které negativně působí na řádný vývoj dětí, jako je např. značná zaměstnanost rodičů či naopak nezaměstnanost rodičů. Rodiny, kde dochází k velkým partnerským a manželským konfliktům, které mohou vyústit v rozpad rodiny. Někteří rodiče se poté „přetahují“
o děti a působí jim tak mnohá traumata. Problémy dětem mohou činit i rodiče, kteří jsou úzkostně starostliví nebo naopak péči o dítě zanedbávají. Sociální pracovníci tak mají značnou odpovědnost za osudy takovýchto dětí a rodin, avšak v řadě případů disponují s nedostatečnými či neúčinnými právními nástroji, a to vzhledem k nespolupráci rodičů, neochotě rodičů mezi sebou v zájmu dětí komunikovat (Novotná 2003, s. 2). Pohybují se mezi právy dětí a právy a povinnostmi rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dětí, přičemž v těchto náročných situacích musí podporovat rodičovské kompetence, volit vhodná zákonná opatření v zájmu dětí, balancovat tak mezi kontrolou a pomocí rodině, což vede u sociálních pracovníků ke vzniku závažných etických dilemat.
Sociálně-právní ochrana dětí spočívá v ochraně práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny a nově i zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které trvale nebo dočasně nemůže být vychováváno ve své rodině (Zákon č. 359/1999 Sb., §1). Je upravena především zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Tento zákon je úzce provázán se zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ale také s trestním
právem, školskými a zdravotnickými předpisy, občanským zákoníkem, občanským soudním či správním řádem. Vychází z ústavní a mezinárodněprávní ochrany práv dětí, tedy především z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte.
Dle Čichoně (2004, s. 23) spočívá sociálně-právní ochrana především:
ve výkonu opatrovnictví a poručenství,
v poskytování zvláštní ochrany dětem, které nejsou v péči svých rodičů, tedy i děti v náhradní rodinné péči,
ve výchovně poradenské činnosti,
v hmotné podpoře nezaopatřených dětí a jejich rodičů,
ve speciální ochraně trestněprávními předpisy mladistvých a nezletilých pachatelů protiprávního jednání.
Sociálně-právní ochranu dětí vykonávají orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady a újezdní úřady, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně a krajské pobočky Úřadu práce. Sociálně-právní ochranu dětí mohou vykonávat i jiné subjekty, jako jsou obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, pověřené osoby k výkonu SPOD a komise pro sociálně-právní ochranu dětí (Zákon č. 359/1999 Sb., § 4).
Současný systém péče o ohrožené děti nezajišťoval dostatečnou ochranu práv dětí. Výbor OSN pro práva dětí České republice opakovaně vytýkal špatné vyhodnocování rodinných situací a značné umisťování dětí do institucionální výchovy.
Zároveň doporučil rozvoj komunitních služeb rodinného typu a pěstounské péče. Dle Evropského soudu pro lidská práva se Česká republika dopustila porušení práva na ochranu rodinného a soukromého života, kdy došlo k odebrání dětí z péče rodičů a jejich umístění v ústavní výchově. Byly napadány postupy a metody orgánů sociálně- právní ochrany dětí a rozhodování soudů o nařízení ústavní výchovy nezl. dětí z důvodu materiálních nedostatků rodiny (špatných bytových poměrů). Dále také rezortní roztříštěnost (MŠMT, MZ, MPSV, MV) a nejednotné pracovní postupy v rámci pracovišť SPOD. Nejenom že činnost jednotlivých orgánů sociálně-právní ochrany je nejednotná přístupem, ale také „dle analýzy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 jsou orgány SPOD personálně poddimenzovány a nemají dostatečné
nástroje pro řešení problémů v podobě funkční sítě služeb“ (Důvodová zpráva k návrhu zákona 2011).
Na to vše reaguje novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která je účinná od 1.1.2013. Za cíl si klade zkvalitnit systém péče o ohrožené děti. Zaměřuje se především na prevenci ohrožení a všestrannou podporu dětí v rodinném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí. Vytvoření sítě služeb pro práci v rodinách. Zavedením standardů sociálně-právní ochrany dětí se snaží o zvýšení kvality systému SPOD a sjednocení závazných postupů sociálně-právní ochrany dětí a dalších účastníků systému. Vytváří alternativy k nadměrnému umisťování dětí do institucionální péče rozvojem a profesionalizací pěstounské péče (Důvodová zpráva k návrhu zákona 2011). Dochází tak ke zvýšení podpory pěstounské péče, hmotnému zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu (formou platu), změna způsobu příprav pěstounů, vytvoření podmínek pro podpůrné a odlehčovací služby pěstounským rodinám (Odbor rodiny a ochrany práv dětí 2013).
Zaměstnanci orgánů sociálně-právní ochrany dětí, především na obcích s rozšířenou působností, tak budou muset pravidelně vyhodnocovat situaci dítěte a rodiny, zda se jedná o ohrožené dítě dle § 6 zákona č. 359/1999 Sb., pokud ano, tak poté musí vypracovat individuální plán ochrany dítěte a hledat individuálně pro každé dítě řešení v rámci multidisciplinární spolupráce (zavedení institutu případových konferencí do zákona) a za využití sítě služeb. Pokud i přesto dítě nebude moci setrvat v rodinném prostředí, tak bude umístěno v náhradním rodinném prostředí. Pěstounská péče bude prováděna na profesionální úrovni, bude nově vypracována dohoda o výkonu pěstounské péče, upraveny finanční podmínky pěstounské péče na přechodnou dobu, pěstouni budou mít k dispozici síť podpůrných služeb a budou mít povinnost se vzdělávat (min. 24 hodin za rok) a dbát na udržování styku dítěte s rodiči (Důvodová zpráva k návrhu zákona 2011).
Za zmínku určitě stojí výstižné stanovisko k novele JUDr. Věry Novotné, které přednesla na konferenci Společnosti sociálních pracovníků s názvem Důsledky sociální reformy a změn v právních předpisech na práci sociálních pracovníků. V novele zákona jsou zaváděny instituty, které však již dávno sociální pracovníci používali, akorát nebyly takto nazývány a obsáhle zpracovávány v dotaznících. Je skutečně otázkou, zda další administrativní zatěžování (většinou i duplicitní) sociálních pracovníků nebude na úkor sociální práce s rodinou, zda je to skutečně potřeba a zda některé informace
sociální pracovníci vůbec ze své kompetence mohou zjišťovat. Tak jako pořádání případových konferencí za každou cenu a u každého případu není vhodné a hlavně ani účelné. Smyslu pozbývá např. i ustanovení, kdy mohou být děti (vyžaduje- li to zájem dítěte a stanovená výchovná opatření – dohled, napomenutí nevedla k nápravě) na 3 měsíce umístěny soudem ve Středisku výchovné péče, jehož provoz a činnost je však zaměřena na dobrovolnosti spolupráce, a není tedy k takovýmto pobytům vůbec přizpůsobeno (Novotná 2013). Myšlenky novely jsou revoluční a jdou správným směrem, transformace systému ochrany dětí určitě je potřeba, avšak také za stanovení podmínek, za kterých bude proveditelná. Bez potřebného počtu profesionálních pěstounů nelze rušit výchovné a kojenecké ústavy, jak bylo zprvu avizováno, tak jako bez dostatečného počtu pracovníků sociálně-právní ochrany nelze vypracovávat obsáhlé vyhodnocování a individuální plány ochrany, provádět případové konference, pracovat v terénu, zpracovávat další administrativní agendu, tedy vykonávat další rozsáhlou a zatěžující agendu sociálně-právní ochrany dětí za podmínek, kdy jsou pracovníci OSPOD přetížení a vyčerpaní.
2.1 Základní principy sociálně-právní ochrany dětí
Základním hlediskem při poskytování ochrany dětem je zájem a blaho dítěte, který vychází z úpravy obsažené v Úmluvě o právech dítěte. Novela zákona o sociálně- právní ochraně dětí nově doplňuje ochranu rodičovství a rodiny, vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči, přitom se přihlíží k širšímu sociálnímu prostředí dítěte (Zákon č. 359/1999 Sb., § 5). Stát tak garantuje ochranu práv dětí, jejich zdravého vývoje. Nenahrazuje však povinnosti a odpovědnost rodičů, nezasahuje do jejich kompetencí, pokud nejsou práva nebo vývoj dítěte ohroženy (Novotná 2003, str. 5).
Sociálně-právní ochrana se poskytuje bezplatně všem dětem mladším 18 let.
Zaměřuje se na ohrožené děti, jejichž rodiče zemřeli nebo neplní povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále jde o děti, které byly svěřeny do péče jiné fyzické osoby než rodiče, které vedou zahálčivý či nemravný život, děti páchající trestnou činnost či děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, lidskou důstojnost nebo mravní vývoj (Zákon č. 359/1999 Sb., § 6).
Pokud je ohrožena řádná výchova a příznivý vývoj dítěte a rodiče nejsou schopni takovou situaci sami řešit, je nezbytné přijmout potřebná opatření sociálně-právní
ochrany dětí. Přednost mají ta, která zabezpečují příznivý vývoj a řádnou výchovu dítěte v jeho rodinném prostředí, a není-li to možné, tak v náhradním rodinném prostředí. Vůdčím principem je princip preventivního působení na rodinné vztahy, pokud jsou zasaženy tak, že je potřeba působení veřejné moci. Sociální pracovníci OSPOD jsou povinni postupovat dle metod sociální práce i s využitím postupů odpovídajícím současným vědeckým poznatkům. Orgány sociálně-právní ochrany jsou povinny se řídit při výkonu své činnosti standardy kvality sociálně-právní ochrany (Zákon č. 359/1999 Sb., § 9a, Novotná 2003, str. 5).
Orgány vykonávající sociálně-právní ochranu dětí působí v oblastech zaměřených na zprostředkování osvojení či pěstounské péče, v oblasti ústavní a ochranné výchovy, při ochraně dětí vyžadující zvýšenou pozornost i při ochraně dětí ve vztahu k cizině. Jsou dána pravidla pro kontakt s cizinou, zákonem je zajištěno propojení a realizace Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení.
Důraz je kladen na ochranu dětí před sociálně patologickými jevy. Jsou vymezena přesná pravidla pro zprostředkování osvojení, pěstounské péče a pěstounské péče na přechodnou dobu. Zákon též umožňuje, aby určité činnosti sociálně-právní ochrany na principu dobrovolnosti mohla vykonávat i veřejnost reprezentovaná fyzickými a právnickými osobami, tzn. získat pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. „Rozhodující úlohu ovlivňující vztahy mezi rodiči a dětmi a úpravu výchovných poměrů mají soudy“(Novotná 2003, s. 5).
2.2 Kurátor pro děti a mládež
V rámci sociálně-právní ochrany dětí pracuje s rizikovou mládeží také kurátor pro mládež. Kurátor pro mládež je specializovaný pracovník, který plní úkoly na úseku sociálně-právní ochrany a prevence poruch chování (Matoušek 2005, str. 270). Dle zákona je kurátor pro mládež zaměstnancem obce s rozšířenou působností. Zabývá se dětmi a mladistvými ve věku 15–18 let, kteří mají opakované vážné poruchy chování spočívající v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, páchají trestnou činnost nebo jde-li o děti mladší 15 let, které spáchaly čin jinak trestný, dopouští se opakovaně přestupkové činnosti, dopouštějí se útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte. V zákoně o SPOD jsou tyto děti označovány za děti vyžadující zvýšenou pozornost (Zákon č. 359/1999 Sb., § 6).
Těmto dětem dle zákona má být poskytnuta náležitá ochrana a pomoc. Obecní úřad by se měl zaměřit na preventivní aktivity, jako např. na volnočasové aktivity těchto dětí, poskytovat jim vhodné programy pro využití volného času, zabraňovat pronikání nepříznivých sociálních a výchovných vlivů mezi ostatní skupiny dětí. Kurátoři pro mládež na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností působí především proti opakovaným poruchám v chování a v jednání dětí, a zvláštní pozornost mají věnovat pachatelům trestné činnosti (Špeciánová 2005, s. 30).
Při práci s výše uvedenými dětmi je velmi důležitý osobní styk sociálních pracovníků s dítětem a jeho rodiči. Problémy dítěte je doporučeno řešit v prostředí, ve kterém dítě s rodinou žije a na místech, kde se zpravidla zdržuje (škola, školská zařízení, zaměstnání apod.), aby bylo zřejmé, jak je o dítě pečováno, v jakých sociálních podmínkách vyrůstá a jaké je jeho chování.. Prostředky a metody sociální práce je třeba volit dle individuálních a konkrétních okolností případu dítěte. „Sociální pracovník by měl volit takové prostředky působení na děti, které na dítě budou působit účinně podle druhu a povahy poruchy v jeho chování a podle jeho sociálního postavení.“ Návštěvy dítěte a jeho rodiny jsou jednou ze základních činností terénní sociální práce (Špeciánová 2005, s. 30, Špeciánová 2007, s. 29).
Až v současné novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí je poprvé zmíněna funkce kurátora pro děti a mládež, který zabezpečuje ochranu výše uvedených dětí prostřednictvím sociální kurately pro děti a mládež. Ta spočívá především v provádění opatření, která směřují k odstranění, zmírnění nebo zamezení prohlubování nebo opakování poruch psychického, fyzického či sociálního vývoje dítěte (Zákon č. 359/1999 Sb., § 31).
Kurátor pro mládež spolupracuje s mnoha institucemi, jako jsou školy, školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, věznice pro výkon vazby či výkon trestu odnětí svobody mladistvých, s orgány obcí, orgány činnými v trestním řízení, zdravotnickými a školskými zařízeními, občanskými sdruženími, úřady práce, charitativními a jinými organizacemi, probační a mediační službou atd.
Podává orgánům činným v trestním řízení či probační a mediační službě zprávy o dítěti, o jeho rodinných a osobnostních poměrech. Navštěvuje děti v rodinách a provádí s nimi výchovné pohovory. Když je to účelné, může navštěvovat děti i ve škole, kde kurátor získává potřebné informace k chování, prospěchu a docházce dětí.
Účastní se přestupkových jednání, výslechů dětí a mladistvých na PČR, soudních řízení.
Je-li třeba, může navrhovat výchovná opatření pro dítě nebo jeho rodiče (napomenutí, dohled, omezení či povinnost využít odbornou pomoc), ústavní či ochrannou výchovu, sleduje a pravidelně navštěvuje děti či mladistvé ve výkonu ústavní či ochranné výchovy, ve výkonu trestu odnětí svobody. Měl by organizovat a realizovat preventivní programy pro děti a mládež, sledovat jejich volnočasové aktivity.
2.2.1 Klienti kurátora pro děti a mládež
Pro lepší obeznámení s prací kurátora pro mládež budou v následující kapitole popsáni klienti, se kterými kurátor pracuje. Jsou to převážně děti s poruchami chování v dětském a dospívajícím věku či delikventní mládež.
2.2.1.1 Děti s poruchami chování
Vágnerová (2004, s. 779–780) definuje poruchu chování jako odchylku v oblasti socializace. Jedinec tak není schopen respektovat normy chování na úrovni odpovídající jeho věku nebo na úrovni odpovídající jeho rozumovým schopnostem. Dítě či dospívající normy chápe, ale odmítá je přijmout či se jimi nedokáže řídit (není schopen ovládat své chování), za porušování společenských norem nepociťují vinu. Poruchy chování se projeví neschopností navázat a udržet přijatelné sociální vztahy. Osoby s touto poruchou trpí nedostatkem empatie, jsou sobečtí, zaměřují se pouze na uspokojování svých potřeb. Chovají se neohleduplně (agresivně) k lidem, zvířatům, věcem či okolnímu prostředí, jsou nepoctiví, kradou. Mezilidské vztahy hodnotí převážně dle aktuálního osobního užitku. Poruchy chování v dětském věku mohou mít pouze přechodný charakter, avšak mohou se rozvíjet do mnohem závažnějších poruch osobnosti.
Bývají spojeny s nepříznivým psychosociálním prostředím, včetně neuspokojivých vztahů v rodině a selhávání ve škole. Významně také zhoršují školní a pracovní fungování (Pešatová 2006, s. 29).
Dle MKN – 10 jsou poruchy chování charakterizovány opakujícími se a trvalými projevy disociálního, agresivního a vzdorovitého chování. Toto chování by mělo mít trvalý charakter (projevovat se šest měsíců a déle). Vyskytuje se častěji u chlapců.
Poruchy chování doplňuje subkategorie nesocializované poruchy chování, socializované poruchy chování a poruchy opozičního vzdoru.
Poruchy chování můžeme klasifikovat dle různých hledisek (závažnosti, míry kontinuity, charakteru poruchového chování). Mohou být vymezeny vztahem k rodině či poruchy chování vázané na skupinové aktivity v partě (Vágnerová 2004, s. 792).
Mohou také souviset i s neagresivním či agresivním chováním. Vágnerová (2004, s. 792) uvádí mezi neagresivní porušování norem např. lhaní, záškoláctví, útěky či toulání. Mezi závažnější agresivní poruchy chování zařazuje šikanu, vandalismus, rvačky, násilnosti. Martínek (2009, s. 85) vymezuje poruchy chování spojené s agresivitou, mezi které řadí ADHD, opoziční poruchu, lhaní, krádeže, záškoláctví, útěky a toulky, poruchu chování s protispolečenskými rysy.
Jiné klasifikace hovoří o rozdělení poruch chování na disociální, asociální a antisociální, nebo na symptomatické, vývojové a výchovně podmíněné či poruchy chování s lepší a se špatnou prognózou (Pešatová 2006, s. 30–41).
2.2.1.2 Delikventní mládež
Delikventní mládež se dopouští kriminálního chování, tedy porušuje právní normy. Jedná se již o závažnější činy, které jsou vymezeny trestním zákoníkem.
S pojmem delikvence a kriminálním chováním úzce souvisí pojem protispolečenské jednání. Jedinec tak narušuje společenské normy a zájmy, ale také ekonomické, politické a morální základy společnosti. Toto chování je pociťováno jako nežádoucí sociální deviace. Sociální deviaci chápeme jako každou odchylku od očekávaného standardizovaného a institucionalizovaného chování, které předepisuje právní norma platná v určité společnosti nebo domnělé porušení sociálního řádu (Kraus, Hroncová 2010, s. 31). Sochůrek (2001, s. 11) však upozorňuje na širší pojetí pojmu sociální deviace, které můžeme na rozdíl od sociální patologie rozdělit na negativní (např. alkoholismus, drogová závislost) a pozitivní deviace (např. abstinence, vegetariánství). Sociální patologie tak zahrnuje všechny všeobecně nežádoucí společenské jevy, tedy i sankciované formy deviantního jednání, zabývá se studiem příčin jejich vzniku a existence (Kraus, Hroncová 2010, s. 31).
„Společenský konsenzus o tom, co lze podřadit pod normální a co pod deviace, se dynamicky proměňuje a je vysoce variabilní od jedné společnosti ke druhé“ (Koťa 2004, s. 65).
Mezi příčiny výskytu sociálně patologických jevů můžeme zahrnout dědičnost i konstituční faktory, vliv rodiny, školy, pracovního prostředí, vrstevníků, nevhodné
trávení volného času, vliv médií, negativní jevy ve společnosti, malá účinnost sankčních a preventivních opatření, malá ochrana dětí před těmito jevy, neúčinná mravní a etická výchova (Nikl 2001, s. 32).
Kriminalitu mládeže můžeme vymezit jako porušení trestně právních norem dětmi mladšími 15 let a mladistvými, tj. ve věku 15–18let, ale i mladými dospělými-věk blízký věku mladistvých (Zákon č. 218/2003 Sb., § 2). Delikvence je také porušování norem a zákona, ale je to širší pojem než kriminalita. Zahrnují se pod ní i činy jinak trestné spáchané nezletilými dětmi či osobami právně nezodpovědnými pro nepříčetnost. Za delikventa tak můžeme označit osobu, která neuznává právní normy, má k nim negativní vztah a svévolně je porušuje. Delikventní mládež se tak dopouští asociálního resp. antisociálního chování, které vede mladého člověka ke konfliktu se zákonem (Kraus, Hroncová 2010, s. 33–34).
Kriminalita se považuje za polyetiologicky podmíněný jev, na jehož vzniku se podílejí vnitřní a vnější příčiny. Vnitřní příčiny souvisí s osobností pachatele.
Predispozice ke kriminálnímu chování mohou být dědičné, vrozené, ale i získané vlivem choroby či úrazu. Převážně se rozvíjejí v sociálně-patologickém prostředí.
Vnější příčiny vzniku kriminálního chování se nacházejí v sociálním prostředí, ve kterém delikventi žijí a které na ně působí. Jedná se o vliv rodiny, školy či závadových skupin (Kraus, Hroncová 2010, s. 37–39). Zaměříme se především na rodinu a školu jako kriminogenní činitele.
Existují souvislosti mezi nepříznivým rodinným prostředím (dysfunkční rodinou) a vznikem trestné činnosti mládeže. Matoušek a Kroftová (2003, s. 41–43) popisují rodinné prostředí delikventů jako emočně chladné, s minimem rodičovského zájmu o děti. Rodiče jsou pasivní a odmítaví, nezainteresovaní na potřebách dítěte.
Mladiství delikventi pochází většinou z rodin s nízkým společenským statusem, tj. jde o vrstvy lidí bez kvalifikace nebo s nejnižší kvalifikací, tam, kde je nejvyšší chudoba nebo nezaměstnanost, málopodnětné rodinné prostředí, kde je vyšší výskyt trestanosti, alkoholismu, konfliktní rodinné vztahy či nedostatky ve výchově (Kraus, Hroncová 2010, s. 41). Rizikovými faktory může být i nevhodný způsob uplatňování disciplíny v rodině, nedostatečný rodičovský dohled nad dítětem, způsob řešení konfliktů, nepřítomnost rodičovské postavy v rodině či rodič, který se sám chová delikventně.
I v dobře situovaných rodinách dochází k nezájmu nebo nepřátelství rodičů vůči dětem, avšak jsou zde lépe maskovány. Poté jsou také deprivované děti, které nikdy své rodiče
nepoznaly, a celý život prochází kolektivními výchovnými zařízeními (Matoušek, Kroftová 2003, s. 41–48).
Škola je významným výchovným a socializačním činitelem, avšak školní prostředí se může stát i rizikovým činitelem působícím na kriminální chování mládeže.
Ve třídách děti vytvářejí vlastní „subkultury“, které mohou být zárodkem asociálních part. Jejich vzniku může také napomoci sám učitel tím, že některé žáky během vyučování preferuje a některé zatracuje (např. segregace méně nadaných žáků). U méně participujících žáků na vyučování tak dochází k vyšší pravděpodobnosti sociálního selhání. Vyšší riziko selhání mají také žáci z dysfunkčních rodin, ve škole neprospívající či agresivní. Učitelův nezájem či agresivita může vést až k šikaně ve třídě (Matoušek, Kroftová 2010, s. 75–76). Mladiství delikventi mají většinou negativní vztah ke škole, často propadávají a dopouští se záškoláctví. Delikventní žáci se nedokážou přizpůsobit normám školy, mají odlišné hodnotové preference, často narušují vyučovací proces a chovají se agresivně vůči spolužákům a učitelům.
V současnosti násilí na školách roste a narůstá i kriminalita (Kraus, Hroncová 2010, s. 40, Novotný 2001, s. 274).
„Vývoji směrem ke kriminalitě může bránit, resp. mu může napomáhat i reakce školy na zjištěné asociální chování jednoho či více dětí“ (Matoušek, Kroftová 2010, s. 77). A to způsobem vyšetřování a především udělené sankce, které dětem napovídají o tom, jak škola dbá o jejich důstojnost, která pravidla ve škole platí a jak jsou ve skutečnosti dodržována, zda platí stejnou měrou pro všechny.
Aby se předešlo deviantnímu vývinu dětí a mládeže, musí společnost intervenovat v ohroženém rodinném prostředí a nabízet pomoc. To je zajišťováno prostřednictvím zařízení výchovné prevence, sociální kurately a dalších institucí (Kraus, Hroncová 2010, s. 40).
2.2.1.3 Riziková mládež
Labáth (2001, s. 9–41 ) uvádí pojem riziková mládež, což jsou dospívající (tzn.
pubescenti a adolescenti), kteří mají tendence k nepřiměřenému chování a u kterých je velká pravděpodobnost selhání v sociální a psychické oblasti. Tito mladiství mají problém s včleněním do společnosti, s nedostatečnou mírou adaptace, a zároveň odmítají společenská pravidla. Pozornost zaměřuje především na mládež s agresivními projevy v chování a s dissociálním chováním. Dissociální chování se může projevovat
od drobných přestupků, např. od porušování školního řádu, nepřiměřené vzdorovitosti, nadměrné konfliktnosti, až po závažné porušování společenských, etických a právních norem, až trestnou činnost. Výchozím hlediskem je zde tedy nepřiměřené chování dítěte či mladistvého.
Rizikové chování mládeže je spojeno s etapou psychosociálního vývoje, kdy dochází k hledání identity, biologickému, psychickému, sociálnímu a profesionálnímu vyzrávání. Velký vliv mají i nepříznivé rodinné, vrstevnické nebo partnerské poměry, ale i společenské rizikové prostředí (riziková společnost), ve kterém mládež žije. Je charakterizováno dobovou absencí autorit, odkázaností na vlastní volbu a přesunem odpovědnosti na jedince, silným masmediálním tlakem na chování mládeže, nadprodukcí zboží a informací (viz postmoderní společnost a reflexivní projekt).
V období dospívání hledá jedinec zakotvení, které mu však v současné době instituce jako rodina a škola nejsou schopny nabídnout, neboť taktéž procházejí krizí hledání (Kasal 2013, s. 347–348).
Stejně tak by se dal použít i termín ohrožená mládež, kam můžeme zařadit např.
i zneužívané děti, děti, které jsou ohroženy nějakým jevem, např. určitou nemocí, prostitucí, mládež užívající návykové látky apod. Jak již bylo v předchozí kapitole uvedeno, i zákon o sociálně-právní ochraně dětí v § 6 definuje, kdy jsou děti považovány za ohrožené.
Mühlpachr (2008) doplňuje rizikové skupiny dětí o děti z rozvedených rodin, z dysfunkčních rodin, děti, jejichž rodiče vykazují hostilitu a násilí vůči sobě i dětem, děti, jejichž rodiče preferují nadměrné pití alkoholu a zneužívání drog, děti žijící s psychotickým rodičem, děti handicapované a děti mající nevlastního otce.
Nejvíce klientů se ke kurátorovi pro mládež dostane díky ohlašovací povinnosti škol, školských zařízení, státních orgánů (PČR, oddělení přestupkových řízení apod.), poskytovatelů zdravotnických služeb či pověřených osob, kteří jsou povinni oznámit orgánu sociálně-právní ochrany dětí skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dítě někdo ohrožuje nebo že se dítě svým chování ohrožuje samo (Zákon č. 359/1999 Sb., § 10, odst. 4). Sociální pracovník je také povinen prověřit i anonymní hlášení o dětech, které potřebují sociálně-právní ochranu.
Dle statistických výkazů, které každý rok vypracovávají oddělení sociálně-právní ochrany dětí obcí s rozšířenou působností, pracovali kurátoři pro mládež s celkem 44 411 dětmi (do 15 let) a mladistvými (15–18 let) za rok 2012. Z tohoto počtu se
celkem 8 051 dětí a mladistvých dopustilo trestné činnosti, 4 976 mladistvých bylo řešeno za přestupkové jednání, 23 080 dětí a mladistvých mělo výchovné problémy, nad 1 864 dětmi a mladistvými byl stanoven soudní dohled, v trestním řízení bylo uloženo 1 024 výchovných opatření mladistvým pachatelům a v 1 002 případech bylo nezletilým dětem uloženo opatření pro čin jinak trestný. Kurátoři podali 676 předběžných opatření, 527 návrhů na ústavní výchovu a 32 návrhů na ochrannou výchovu (MPSV 2013b).
