Šikana z pohledu žáků druhého stupně základní školy na venkově a ve městě
Diplomová práce
Studijní program: N7506 - Speciální pedagogika Studijní obor: 7506T002 - Speciální pedagogika
Autor práce: Ing. Bc. Petr Svatek
Vedoucí práce: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.
____________________________________________________________________
Liberec 2017
Ing. Bc. Petr Svatek P15000795
Akademický rok: 2015/2016
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
(PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU)
Jméno a příjmení:
Osobní číslo:
Studijní program:
Studijní obor:
Název tématu:
N7506 Speciální pedagogika Speciální pedagogika
Šikana z pohledu žáků druhého stupně základní školy na venkově a ve městě
Zadávající katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Zásady pro vypracování:
Cíl diplomové práce: Zjistit aktuální stav šikany u žáků staršího školního věku na základních školách v okrese Cheb. Zjistit postoje adolescentů k projevům šikanování ve škole. Poskytnout informace o aktuální situaci preventistům škol, aby mohli zmírnit projevy agresivity ve škole.
Požadavky: Formulace teoretických východisek, příprava výzkumu, sběr dat, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů.
Rozsah grafických prací:
Rozsah pracovní zprávy:
Forma zpracování diplomové práce: tištěná/elektronická Seznam odborné literatury:
BENDL, S., 2000. Prevence a řešení šikany ve škole. 1. vyd. Praha: ISV. ISBN 80-8642-08-9.
KOLÁŘ, M., 1997. Skrytý svět šikanování ve školách: příčiny, diagnostika a praktická pomoc. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-123-1.
MARTíNEK, Z., 2009. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha:
Grada. ISBN 978-802-491-176-2.
ŘíČAN, P., JANOŠOVÁ P., 2009. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada. ISBN 978-802-472-991-6.
ŘíČAN, P., 2010. Agresivita a šikana mezi mládeží. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-802-3.
Vedoucí diplomové
práce: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Datum zadání diplomové práce: 22. 4. 2016 Termín odevzdání diplomové práce: 29. 4. 2017
PaedDr. ICLic.
Michal Podzimek, Th.D, Ph.D.
vedoucí katedry
V Liberci dne 22. 4. 2016
Metody: Dotazníkové šetření, případová studie.
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Děkuji vedoucí své diplomové práce PhDr. Heleně Kalábové Ph.D., za vstřícnost, cenné připomínky, odborné rady a veškerý věnovaný čas při vedení mé diplomové práce. Děkuji také všem respondentům, kteří se zapojili do mého výzkumu a školám, na kterých výzkum probíhal.
Anotace
Šikana je v současné době závažným společenským problémem, který postihuje naše školství. Dle statistik stoupá nejen počet šikanovaných dětí, ale dokonce i pedagogů. Řada škol není schopna tento nežádoucí jev řešit, častým důvodem bývá špatná informovanost žáků, rodičů a nedostatečná primární prevence. Osobní zkušenost zejména práce školního preventisty přivedla autora k tomu, že se tímto nežádoucím jevem zabývá hlouběji prostřednictvím své diplomové práce. Teoretická část práce je zaměřena na vysvětlení základních pojmů a jevů spojených s šikanou na školách. Praktická část se věnuje zjišťování výskytu šikany u vybraného souboru žáků 2. stupně na školách městského a vesnického typu v okrese Cheb. Za pomoci dotazníkového šetření se snaží poukázat na charakteristické rysy a frekvenci výskytu šikany, zároveň zjišťuje postoje adolescentů k projevům šikanování ve škole.
Klíčová slova:
základní škola, výskyt šikany, včasná prevence, prevenční opatření, případová studie
Annotation
The bullying is currently serious social problem that affects our education.
According to statistics is rising not only the number of bullied children, but also pedagogues. Many schools are unable to solve this undesirable phenomenon. The frequent reason is low awareness of pupils and parents and insufficient primary prevention. My personal experience, especially the work of the school preventer, has led me to deal with this undesirable phenomenon deeper through my diploma thesis. The theoretical part of the thesis is focused on explanation of basic concepts and phenomena associated with the bullying in schools. The practical part deals with detecting the occurrence of bullying in the selected group of sekond - grade pupils at municipal and country schools in the district Cheb. The using of questionnaire survey is trying to point out characteristic features and frequency of bullying, also detects the attitudes of adolescents towards bullying at school.
Keywords:
primary school, the occurrence of bullying, early prevention, preventive measures, thematic study
7
Obsah ... 7
Seznam tabulek a grafů ... 9
Seznam použitých zkratek – symbolů ... 10
Úvod ... 11
1 Základní terminologie ... 13
1.1 Agrese a její formy... 13
1.2 Současné příčiny agresivního chování ... 14
1.3 Šikana - projev školní agrese ... 16
1.4 Jak rozpoznat šikanu ... 17
1.5 Znaky šikanování ... 20
1.6 Vývojová stádia šikanování ... 22
1.7 Formy šikany ve školní třídě ... 24
1.8 Kyberšikana ... 25
2 Typologie účastníků šikany ... 26
2.1 Prostředí a profil agresora ... 26
2.2 Psychické a tělesné zvláštnosti oběti ... 27
2.3 Osobnost a role pedagoga ... 28
2.4 Význam rodiny ... 29
2.5 Zastánce jako účastník šikany ... 31
3 Řešení šikany ... 31
3.1 Metodika postupu a úloha pedagoga ... 33
3.2 První pomoc rodičů ... 33
3.3 Intervence odborného zařízení ... 35
3.4 Faktory bránící efektivnímu řešení šikany ... 36
3.5 Případné následky šikanování ... 37
3.6 Odpovědnost školy ... 38
8
4.1 Primární prevence ... 39
4.2 Sekundární prevence ... 40
4.3 Terciální prevence ... 40
4.4 Školní dokumenty prevence ... 41
4.5 Amnesty International ... 42
4.6 Přístupy k šikaně v zahraničí ... 42
5 Formulace teoretických východisek ... 44
5.1 Specifikace výzkumu ... 44
5.2 Cíl výzkumného šetření – výzkumné otázky a hypotézy ... 44
5.3 Metodologie výzkumu ... 45
5.4 Příprava výzkumu a popis vlastního zkoumání... 46
5.5 Základní charakteristika školských zařízení ... 47
5.6 Městské školy ... 47
5.7 Venkovské školy ... 48
6 Výsledky výzkumného šetření – interpretace a hodnocení dat ... 49
6.1 Konkrétní výsledky srovnání městských a vesnických škol ... 49
6.2 Vyhodnocení hypotéz a zjištěných skutečností ... 70
6.3 Formulace závěrů... 70
6.4 Informace pro preventisty – vyhodnocení výzkumných otázek ... 72
6.5 Doporučení pro konkrétní školy a jejich preventisty ... 75
6.6 Případové studie z prostředí ZŠ ... 77
6.7 Případová studie č. 1 ... 78
6.8 Případová studie č. 2 ... 84
6.9 Diskuze ... 88
Závěr ... 90
Použitá literatura ... 91
Seznam příloh ... 94
9
graf č. 1 – Kde jsi získal/a první informace o šikaně graf č. 2 – Které jednání považuješ za šikanování
graf č. 3 – Máš strach z některého spolužáka z vaší třídy či školy
graf č. 4 – Viděl/a jsi, že by v tvé třídě nebo škole bylo opakovaně někomu ubližováno
graf č. 4 a) – Viděl/a jsi, že by v tvé třídě nebo škole bylo opakovaně někomu ubližováno (rozdělení dle konkrétních škol)
graf č. 5 – Informoval/a si některého učitele o tom, že je někomu ubližováno graf č. 6 – Jakým způsobem je ubližováno tvým spolužákům
graf č. 7 – Označ místo ve škole, kde dochází k šikanování nejčastěji
graf č. 8 – Jak se zachováš, když někdo ubližuje tvému spolužákovi/spolužačce graf č. 9 – Domníváš se, že by měl být někdo z tvé třídy potrestán, protože šikanuje ostatní spolužáky
graf č. 10 – Informoval tě někdo, jak máš postupovat, když tě někdo začne šikanovat
graf č. 11 – Zakroužkuj činnosti, které vaše škola proti šikaně uskutečňuje
graf č. 12 – Jak často se během školního roku uskutečňují aktivity – programy zaměřené proti šikaně
graf č. 13 – Domníváš se, že tvá škola je schopna ochránit své žáky před šikanou graf č. 14 – Co by dle tvého názoru mohlo pomoci odstranit šikanování ve vaší škole
graf č. 15 – Víš, kdo je na tvé škole metodik prevence
graf č. 16 – Konkrétní počty respondentů dle škol, kteří uvedli odpověď – ne, tzn.
škola je nedokáže ochránit před šikanou
10 ČSI – Český statistický úřad
DEU – Německo MP – Městská policie
MPP – Minimální preventivní program
MŠMT – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky OSPOD – Orgán sociálně-právní ochrany dětí
SORAD – Sociometrická ratingová metoda PP – Primární prevence
PPP – Pedagogicko-psychologická poradna
PISA – Programme for International Student Assessment, mezinárodní šetření PČR – Policie české republiky
11 Úvod
Motto: „Dobro je tím, co přitahuje kruhy naší duše. Pečovat o duši znamená hlavně připustit si otázky, které nás ohrožují a přivádí do fyzických nebezpečí.“
(Hogenová A., 2006. s. 7)
Škola je bezpochyby místem, které ovlivňuje naše životy. Je to prostor, kde uzavíráme první přátelské vztahy, překonáváme první konflikty. Právě škola je po rodině první významný činitel, který vychovává – vzdělává, podílí se na socializaci lidské bytosti. Jde o velmi důležitý proces, který trvá celý život. Během tohoto procesu se jedinec včleňuje do společnosti a z generace na generaci si předává kulturu v tom nejširším slova smyslu.
Současná škola a systém vzdělávání, jejíž význam pro člověka vyzdvihoval už Aristoteles, bohužel získali jinou podobu. „Vzdělání v nivelizované době ztratilo touhu porozumět tomu nejdůležitějšímu, tedy smyslu vědění – zapomenulo se na souvislost pravého vědění a činu. Povrchnost, masovost a nezanícenost proměnily povahu vzdělání a přístup člověka“ (Pelcová N., 2010. s. 101).
Dnešní generace dětí má z pohledu mé pedagogické praxe k současnému vzdělávání a škole opravdu specifický přístup. Touha po vzdělání se vytrácí. Škola přestává být pro řadu jedinců prostorem k získávání nových informací, ale často místem, kde se plodí násilí. Kolář v této souvislosti uvádí: „Agrese je pro dnešní dobu přirozená, šikanovaný jedinec si za svoje postavení může sám, není totiž agresivní a bezohledný jako jeho okolí“. (Kolář M., in Helus, Z., 2004).
Kam ta dnešní doba spěje? Nevím, zda to vnímám pouze já, ale současná škola se postupně stává místem, kde je dítě stále častěji vystavováno mnoha nebezpečím.
Podle Becka je to jen důsledek skutečnosti, že škola s nástupem neoliberální ideologie ztratila svou výsostnou exteritorialitu. „Přičiněním liberálů se ze školy stala instituce veřejného prostoru – polis.“ (Beck 2011, s. 38). Díky ztrátě své potřebné uzavřenosti dostatečně nechrání děti před tlaky a ohroženími vnějšího světa. Násilí ve školách má zvyšující tendenci a i přes snahu mnoha odborníků a institucí, se nedaří potlačit.
Nejzávažnější formu násilí ve školách představuje šikana. Dle statistik ministerstva školství stoupá nejen počet šikanovaných dětí, ale dokonce i pedagogů.
12
Řada škol není schopna tento nežádoucí jev řešit, častým důvodem bývá špatná informovanost žáků, především rodičů a nedostatečná primární prevence.
Práce preventisty sociálně patologických jevů mě přivedla k tomu, že se tímto nežádoucím jevem zabývám hlouběji, prostřednictvím své diplomové práce.
Teoretická část práce se zaměřuje na formulaci teoretických východisek, vysvětlení základních pojmů a definic. Pozornost věnuji příčinám agresivity, druhům agrese, typologii účastníků šikany, charakterizuji jednotlivá stádia šikanování a možné následky. Částečně upozorním i na nepřímou formu tohoto patologického jevu tzn.
kyberšikanu, která se stala fenoménem poslední doby. V závěru teoretické části charakterizuji prevenci a preventivní programy na školách.
Výzkumná část práce je strukturována do čtyř souborů – příprava výzkumu, sběr dat, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů. V první části se věnuji zjišťování výskytu šikany u vybraného souboru žáků staršího školního věku na čtyřech ZŠ v okrese Cheb. Poukazuji na shodné či rozdílné rysy a frekvenci výskytu šikany na 2. stupni základních škol. Při hodnocení konkrétní jevů zejména využívám kvantitativně – kvalitativní výzkum za použití metody dotazníkového šetření a případové studie. Vzhledem k tomu, že získané údaje hodlám prezentovat na setkání Týmu, za účelem dosažení výstižnosti v několika málo úryvcích nepoužívám stanovený plural maiestatuticus, jak doporučují autoři metodologie TUL (Sluková, Sochůrek 2013), ale autorský singulár. Uvedená skutečnost také vychází z toho, že řadu informací aplikuji ze své základní školy, což nelze formulovat jinak.
Nedílnou součástí výzkumu je zjišťování postojů adolescentů k projevům šikanování ve škole. Zjištěná data jsou pro lepší přehlednost zpracována do grafů a tabulek. Informace o aktuální situaci šikany budou následně poskytnuty preventistům škol, aby mohli reagovat na zjištěné výsledky konkrétním přístupem a zmírnit projevy agresivity ve škole.
13 1 Základní terminologie
1.1 Agrese a její formy
Agrese se bohužel stala jedním z každodenních projevů jednotlivců či skupin, ale i společnosti jako celku. Projevy násilí vidíme na každém kroku a díky tomu se stává jakousi normou. Proč se tomu tak děje? Kam se vytratil ten platonský člověk rozumný a společenský – logon echon a zoon politikon?
„Filozoficky je možno problém spatřovat v přirozenosti světa. Člověk dnešních dnů postrádá díky svému rozvrhování světa jednotu názorů, protože žije ve světě matematickém a přirozeném. Tato propastná rozštěpenost znamená pro člověka komplikaci v porozumění sobě samému, zmatenost a nejednotnost“ (Kalábová, 2011, s. 6). V důsledku této skutečnosti vznikají v lidském vědomí krize, které mají mnoho podob. Jedním z obranných mechanismů a prostředkem úniku z vzniklé krize se stává i agrese.
Výstižně definuje tento nežádoucí jev Antier: „Agrese představuje brutální a náhlý útok na osobu, aniž by došlo k provokaci. Je součástí lidské přirozenosti, hraje velkou roli již v dětském věku, dokonce stejně velkou jako láska“ (Antier, 2004, s. 68).
Agrese se nemusí projevovat pouze fyzicky ve formě napadání, násilí, rvaček, ale také v podobě psychického rázu – urážky, vulgární nadávání a výhružky (Čermák, 1999). Za agresi tedy považujeme takové jednání, které má svého adresáta, nikoli náhodné ublížení. Toto nežádoucí jednání se projevuje snahou ničit nebo poškodit konkrétního jedince. Mezi hlavní znaky patří cílevědomý charakter, tedy jednání s úmyslem poškodit. V této souvislosti máme zejména na mysli páchání fyzické bolesti nebo psychologická zranění tzn. nadávky, zesměšňování, ponižování druhé osoby či pouhé ignorování druhé osoby. V rámci typologie agrese existuje řada kritérií pro dělení tohoto nežádoucího jednání. Pro účely této práce je nejvýstižnější dělení dle Čermáka, který vytvořil typologii o osmi druzích agrese. Ta vychází z kombinace tří dvojic: aktivní – pasivní; přímá – nepřímá; fyzická – verbální. Ve školním prostředí se nejčastěji konfrontujeme s těmito formami:
fyzická aktivní přímá – např. rvačka
fyzická pasivní nepřímá – např. odmítání splnit kladené požadavky verbální aktivní přímá – např. slovní urážky
verbální pasivní přímá – např. odmítáme se s někým mluvit
14
V případě dětí má agrese obdobný význam jako u dospělých, slouží k demonstrování síly, díky níž se silnější jedinci prosazují a slabší se ve skupině rozptylují. Představuje vnitřní prudkost, která je zdrojem energie a motivace k sebepřekonávání.
1.2 Současné příčiny agresivního chování
Agresivní sklony se u člověka vytváří už v prvních letech života, proto projevy agresivního chování můžeme vypozorovat již u dětí mladšího školního věku. Na ulicích potkáváme dětské jedince, kteří odporují dospělým, vzpírají se příkazům, odmítají plnit zadané úkoly, křičí, kopou a poškozují okolní předměty. Důvody, které vedou mladé jedince k agresivnímu chování, jsou velmi různé. Zejména po víkendu můžeme ve školách často pozorovat jedince, snažící se vlastně napodobit to, co vnímají při sledování konkrétních televizních filmů či počítačových hrách. Přesto by bylo příliš jednoduché připisovat nežádoucí způsoby chování dětí pouze mediálnímu násilí.
Samotnou agresivitu můžeme považovat za charakteristický znak osobnosti jedince. Každý z nás je vybaven určitou mírou agrese, aby mohl v současné společnosti přežít. Vnější okolí nás k tomu přímo svádí, abychom použili určitou míru přijatelné agresivity k posílení autority či sebevědomí v osobním nebo profesním životě.
Velmi výstižně popisuje lidskou agresivitu Fromm: „Člověk se stal výjimečným pro své jednání, týrá – zabíjí okolní jedince a dosahuje pocitu blaženosti a uspokojení.“
(Fromm, 1997, s. 17). Je zřejmé, že lidská agresivita má individuální charakter. Co je tedy příčinou agresivního chování?
Řada odborníků se shoduje, že výraznou roli hrají genetické faktory.
Dědičnosti je přisuzováno až 50 % míry zavinění. „Z pohledu psychologie je agresivní chování naučené, jako většina ostatního lidského chování. Takové chování si osvojujeme na základě konkrétní zkušenosti získané během života“ (Říčan 1995, s.
23). Je zcela přirozené, že dítě ve věku tří let se začíná chovat agresivně. Tato skutečnost souvisí s uvědomováním si svého prvního já, kdy se dítě snaží jednat samostatně. Pokud rodič v této fázi dítěti ustoupí, dává mu signál – dělej to, podaří se ti dosáhnout svého. V případě, že dítě naučíme v tomto věku s námi manipulovat, můžeme očekávat výrazné problémy v dospívání. V této souvislosti musíme ke
15
spouštěčům negativního chování zařadit i tzv. neuspokojenou bazální jistotu. Pokud je malé dítě odděleno od matky, v jeho chování se projevují známky stresu, ohrožení, plodí v něm úzkost i útočnost. Aby získalo pozornost, křičí, vzteká se, odmítá hry, stává se hyperaktivním.
Častým spouštěčem agresivity dětí a mládeže je stres, napětí, nejistota a úzkost. Příkladem je citová deprivace, která vyvolává sklony k náhradnímu uspokojení na slabším jedinci. Takové děti nachází uspokojení, když působí někomu bolest – trápí zvířata, druhé děti, ubližují nadávkami atd. „Jako by se mstily za nedostatečnou lásku“. (Matějíček, 1986, s. 28). Mezi spouštěče agresivního chování zařazuje citovou deprivaci i Sluková (2003). U řady dětí se projevují změny v osobnosti, typickým projevem je podráždění, zlost a agresivita. V životě se ovšem setkáváme s lidmi, kde je příčinou agresivity organické poškození mozku. Tato forma agresivity spočívá ve dvou oblastech: Limbický systém a Cerebrální kortex – kůra mozková. Limbický systém obsahuje množství propojených struktur tzv.
amygdalau a hippocampus, mající bezprostřední souvislost s agresivním chováním.
Případné poškození této oblasti vede k nadměrné vnímavosti podnětů. Děti s takovým (organickým) poškozením mozku mívají větší potíže se sebekontrolou a stávají se velmi často účastníky patologického chování. Daleko častěji dochází k situacím, kdy rodiče jsou podílníci agresivního chování svého dítěte. Jedná se o tzv.
„výchovnou slepotou“. Řada rodičů nevidí v chování svého dítěte žádný problém.
Chování svého potomka tolerují, vinu svádějí na případné spolužáky či kamarády.
Snaží se zbavit odpovědnosti a dovolují si tvrdit, že chování syna – dcery je doma zcela normální. Potíže má jejich potomek pouze ve škole. Vůči své výchově odmítají veškeré výhrady a jejich výchovné metody jsou správné. Za vše špatné může škola.
Spouštěčem agresivního chování je také nedostatek pohybu a tělesné práce.
Pohyblivost přeci patří mezi základní charakteristiky živého organismu. Většina dětí pohybem odpočívá. Pokud dětem pohyb omezujeme či odepíráme, stávají se neklidnými, divočejšími a projevují se agresivně. Mají tedy dnešní děti dostatek pohybu? Ve srovnání s minulou generací určitě ne. Pohyb – sport se pro mnohé děti stává abstraktním pojmem. Převážnou část hodin prosedí denně ve škole, pak doma nad úkoly, a zbytek, tráví nad počítačovými hrami nebo u televize. Potom se nemůžeme divit, že agresivita dětí a mládeže narůstá.
16 1.3 Šikana – projev školní agrese
Jednou z forem agresivního chování je bezesporu šikana. Nikdo z nás si nedokáže představit, jaké to je být šikanovaný, pokud toto nežádoucí jednání nezažije na vlastní kůži. Slovo šikana, které má v naší společnosti historické kořeny, veřejně tento termín začal používat pražský psychiatr Petr Příhoda. Samozřejmé, že o šikaně hovořili lidé již dříve, ale báli se otevřeně přiznat, že tato forma agrese v České republice existuje. Postupem času, jak se vyvíjela společnost, tak došlo i k nárůstu různých projevů šikany, proto se v odborné literatuře setkáváme s řadou definic. Etoped Kolář (2005) považuje šikanu za sociální nemoc společnosti vyskytující se ve všech oblastech lidské činnosti, která nás může provázet po celý život. Šikanu definuje jako úmyslné, opakované týrání, kde je používána agrese a manipulace. Představuje určitou formu nemocného čili patologického chování.
Pro účely této kapitoly je velmi výstižný výklad Ondráčka (2003). Šikana je zvláštní formou agrese, kdy jeden žák ohrožuje a zastrašuje druhého s cílem dosáhnout materiální či psychické výhody. Tato agrese se objevuje v chování žáků zpravidla s přechodem do puberty. Daleko podrobněji než Kolář či Ondráček definuje tento jev Říčan: „Šikanování říkáme tomu, pokud žák nebo skupina žáků oslovuje druhého hanlivě, soustavně mu sděluje nepříjemné věci, používá fyzický útok, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti. Uvedené nežádoucí jednání se často opakuje, proto se šikanovaný nedokáže ubránit. Za šikanování nepovažujeme občasnou rvačku či hádku, kdy mají soupeři podobné fyzické dispozice.“ (Říčan, 1995, s. 38).
V současné době se v médiích o šikaně ve školním prostředí hovoří a píše velmi často. Škola je prostředí, kde se setkávají děti z různých rodinných poměrů, různého náboženství, často i jiné národnosti. Vytvářejí se nové kamarádské vztahy, vznikají nové skupiny. Na druhé straně existují i jedinci, kteří se ve škole cítí zcela osamoceni, nemají se s kým bavit. Právě tyto děti se stávají terčem negativních útoků ze strany svých vrstevníků, kteří je ponižují a způsobují psychické trauma. Za zcela běžné a normální považují aktéři šikany vulgární nadávky, fackování, ničení věcí, polívání vodou, odejmutí svačiny, obnažení atd. Zmiňované jevy se odehrávají v nějakém zákoutí, nejlépe v šatně či na záchodě, kam nechodí dozorující pedagog.
Někdy dochází k útokům na slabšího spolužáka přímo ve třídě za účasti většiny třídního kolektivu. Setkáváme se i s případy, kdy se převážná část třídního kolektivu šikanou baví. V uvedený moment, málokdo zasáhne a brání týraného spolužáka.
17
Pod pojmem šikana ve škole si ve většině případů představujeme terorizované dítě svými spolužáky. Možná, se to zdá nemožné, ale velmi stupňujícím fenoménem současné doby je také šikana učitelů. Respekt ze školy jako vzdělávací instituce se ztrácí, autorita učitele se mezi žáky a studenty už nenosí. Některá
„nepovedená" dítka velmi nevybíravým způsobem napadají své učitele. Například na sociální síti Facebook se vyskytují stránky s názvem – Móda učitelů je neuvěřitelná, které mají již padesát tisíc fanoušků. V praxi to probíhá jednoduše, odvážný reportér ze třídy vyfotí svého pedagoga, a poté nevybíravým způsobem hodnotí jeho oblečení. Sofistikovaných případů šikany pedagogů se vyskytuje celá řada, a tak někteří učitelé v lepším případě končí v péči psychiatrů, jiní ukončují svoji kariéru.
Nový metodický pokyn ministryně školství k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních (č. j. MSMT-21149/2016) již zahrnuje osobu pedagoga jako možnou oběť šikany. Tento nežádoucí jev napadající snad každou školu definuje zmiňovaný pokyn jako agresivní chování žáka vůči žákovi nebo učiteli, které se opakuje a je založeno na záměrné snaze ublížit fyzicky, emocionálně, sociálně nebo v případě šikany učitele také profesionálně. Ano i učitel je v pokynu označován jako možný agresor. Ze strany učitelů dochází především k násilí psychickému, protože tělesné tresty naše školství zcela zavrhuje. Přesto v hodinách tělesné výchovy se najde tu a tam učitel, který ztrpčuje život svému žáčkovi. Smutné na této skutečnosti je to, že řada ředitelů škol ví, jak se podřízení dopouštějí neprofesionálního chování, bohužel – nic nepodniknou. Učitelé s pochybnou motivací k výchově a vzdělávání žáků pak vytváří atmosféru strachu a špatné klima školy. Zneužíváním své síly a pravomoci napáchají během své kariéry nevyčíslitelné škody, které nelze nikdy nahradit.
1.4 Jak rozpoznat šikanu
Dle průzkumů ministerstva školství se šikanou konfrontuje až 40 % školou povinných dětí. Tento patologický jev komplikuje klima školy, život oběti, ale i agresora. Nejsou to pouze oběti, ale existují další osoby ovlivňující samotný průběh šikanování. Jedná se o spolužáky ze třídy, pomocníky agresora, zastánce obětí, pedagogy a na konec i rodiče zúčastněných dětí.
18
Pro učitele je velice těžké rozšifrovat, že se právě v jeho třídě něco děje, proto musí být v kontaktu se svým kolektivem a vnímat často nenápadné signály.
Řada obětí šikany se bojí okolí svěřit a situaci drží v tajnosti. Nejčastějším důvodem je strach z agresora, stud za své ponížení, pocit, že mu nikdo nebude věřit. Některé děti mají strach z toho, že když to učiteli oznámí a on podnikne určitá opatření, bude to ještě horší. Ztratí kamarády, spolužáci se budou chtít mstít.
Základem pro rozpoznání šikany je aktivní práce s dítětem, potřeba aktivně se zaměřit na odlišnosti v jeho dosavadním chování nebo chování blízkého okolí.
Největší problém lze spatřovat v agresorech, kteří šikanu iniciují a potom své chování velmi sofistikovaně skrývají. Proto za účelem rozpoznání či prevence tohoto patologického jevu, musíme poznat profily jednotlivých účastníků šikany.
V této souvislosti Říčan a Janošová (2010) přirovnávají šikanu ke hře o osmi hráčích.
Kdy šikana vzniká?
Které okolnosti vedou jedince k týrání a ubližování jiným? Faktorů, které ovlivňují vznik šikany, bývá nepřeberné množství. Jak již bylo zmíněno v úvodu, hlavní roli sehrává především postoj společnosti k násilí a agresi. Mezi další aspekty patří klima školy či třídy, rodinné prostředí oběti – agresora osobnostní rysy aktérů – spolužáků. Je potřeba si uvědomit, že ten nejprůměrnější žák, se od ostatních nějakým způsobem vždy odlišuje. Často nepatrná známka nejistoty chování se stává spouštěčem. V počátcích se jedná o bezvýznamné legrácky, posměšky či pouhé ignorování dítěte spolužáky. Potom přichází fyzická agrese a manipulace. Se stupňováním agresivity se postupně mění postoj třídního kolektivu vůči agresorovi i oběti. Patologické normy agresivního chování jsou postupně přijímány většinou třídního kolektivu. Vzniká tak hierarchie „pánů a otroků“. Nově vzniklé normy se ve skupině těžce mění, někdy se stává, že je v mírnějších fázích jsou přijímány i pedagogy, čímž se podstatně ovlivňuje klima školy. Někdy se setkáváme s případy, kdy určité formy chování na jedné škole jsou posuzovány jako normální, na jiné škole se považují za chování patologické. Důležitý je vždy přístup učitelů. Někdy i sám učitel může vycítit, že chování jeho žáka není v pořádku. Na základě charakteristických znaků či signálů pozná, že se něco děje.
19
Pedagog by měl sledovat varovné signály ve škole:
žák se dožaduje přítomnosti učitele,
žák je přehlížen, ignorován, odmítán, izolován kolektivem třídy, enormní zhoršení prospěchu, nervozita, dítě se nedokáže soustředit, nepříznivý emoční stav, velká absence ve škole, oběť často ztrácí věci, poškozené věci, zničené pomůcky,
projevy nerovnoprávnosti vůči dítěti, pošťuchování, škodolibé žertíky, ponižování, zesměšňování oběti, odevzdávání svačiny, peněz,
poškozený se zjevně vyhýbá hodinám TV – skrývá modřiny, v důsledku ubližování nebo se snaží vyhnout kontaktu s agresory, oběť chodí na WC v průběhu vyučování
Varovné signály pro rodinu:
dítě postrádá kamarády či přátele
zhoršení prospěchu, nedokáže se soustředit,
náhlé bolesti např. hlavy, neopodstatněné návštěvy lékaře, do školy chodí oklikami, pokusy o záškoláctví,
domů chodí špinavé, poškozený oděv, nedokáže vysvětlit drobná poranění, projev negativních emocí,
průběh školní docházky či činnosti ve škole nekomentuje, nedostatečný spánek, neurotické projevy,
pozorujeme náladovost, skeptické přístupy k běžným problémům, o příčinách svých problémů nechce hovořit
Učitelé nemohou zastávat názor, že si šikanovaný za svoji situace může sám.
„Pokud je někdo slabší, nelze mu to klást za vinu. Nikdo nemá právo psychicky ani fyzicky ubližovat druhému“ (Říčan, 2001, s. 123).
20 1.5 Znaky šikanování
Při hodnocení nevhodných forem chování vznikají mezi pedagogy občas neshody, co je a co není šikana. V této souvislosti je potřeba pečlivě zvážit jednotlivé znaky konkrétního jednání, zda naplňují znaky šikany či se jedná o nevinné škádlení mezi dětmi. Rozeznat tyto dva jevy je velmi těžké a někdy je mezi nimi jen tenká hrana. Co jednomu připadá jako obyčejné nevinné hašteření, může druhý považovat za šikanu a obráceně. Podle Z. Martínka (2009) je klasickým školním příkladem tzv.
teasing, kdy chlapci provokují nevhodným způsobem dívky, které se jim líbí. Dívkám je tato aktivita nepříjemná, často nežádoucí chování chlapců oznamují pedagogům.
Uvedené jednání se ovšem za šikanu nepovažuje. Jak v praxi tedy rozlišit škádlení od šikanování? V případě, že je někdo provokován – škádlen a poškozovaný požádá, aby uvedeného jednání zanechal, musí to respektovat. Iniciátor škádlení se omluví, v činnosti dál nepokračuje. V případě šikany jsou projevy důraznější. Agresor má jasný záměr ublížit druhému a pociťuje přitom radost – uspokojení. Omluvu vůbec neřeší a nežádoucí chování často stupňuje či opakuje. Na základě dlouhodobého výzkumu násilí mezi vrstevníky uvádí Kolář v níže uvedené tabulce tyto základní rozdíly:
Tabulka č. 1 Rozdíly mezi šikanováním a škádlením (Kolář, 2011 s. 38) Projevy škádlení Projevy šikanování Definice
problému
Škádlení považujeme za žertovné obtěžování – popichování, s cílem evokovat příjemnou náladu.
Neexistuje vítěz ani poražený.
Šikanování řadíme do násilných činů, kdy jedno nebo více dětí plánovaně napadá druhé.
Záměr Vzájemná legrace, radostné ladění
přítomných. Fyzické či psychické ublížení, ponížení Motiv
jednání
Zájem o druhé, náklonnost,
sbližování, seznamování. Moc a krutost, překonávání samoty, zabíjení nudy, žárlivost.
Postoje Respektování statusu druhé osoby
a sebeúcta. Znevážení druhé osoby.
Právo svobody
Rovnoprávné postavení všech zúčastněných. Jedinec je schopen se bránit a chování opětovat
Pocit bezpráví. Jestliže se dítě brání, nebo případnou „legraci“ oplácí, je vážně potrestáno!
Emoční reakce
Radostné stavy, vzrušení ze hry, mírné naštvání. Ale ne bezmoc.
Bezmoc! Strach, Nepříjemné prožívání útoku.
Dopady Vzájemná podpora = pozitivně laděná nálada.
Pochybnosti o své osobě, stavy úzkosti, deficit důvěry, deprese, pocity strachu.
21
Kromě Koláře, uvádí velmi charakteristické a podstatné znaky šikany také Bendl (2003). Díky nim lze snadno odlišit šikanu odlišit od jiných příbuzných jevů.
Záměrnost – šikana není nahodilé jednání, nikdy se nejedná o krátkodobé pošťuchování nebo zastrašování, které je součástí každodenních her spolužáků
Cílem je agrese – útočník nepoužívá agresi k dosažení konkrétního cíle, chce fyzicky nebo psychicky ublížit
Nepoměr sil mezi agresorem a obětí – alespoň jeden z účastníků je oproti druhému nějak znevýhodněn, agresor se snaží získat nad obětí převahu, může se jednat o fyzickou sílu nebo o psychickou převahu nad méně odolným jedincem
Opakované ubližování oběti – nemusí být podmínkou, ale v převážné většině případů dochází k recidivě
Problémy v diagnostice
V případě, že chceme objektivně posoudit, zda se jedná o šikanování či škádlení obecný náčrt rozdílů nám pro praxi nestačí. Pro účely identifikace šikanování, potřebujeme znát základy diagnostiky tohoto fenoménu. V první řadě musíme podezřelé chování posoudit dle řady aspektů, podle motivu, postoje, citlivosti, zranitelnosti, záměru, důstojnosti, emočního stavu a dopadu. Pro pedagoga ve škole to znamená uvědomit si tři věci. Šikana je často skrytá a nepřístupná. Její odhalení z různých důvodů a pohnutek brání všichni účastníci, včetně obětí.
Abychom docílili objektivního výsledku, musíme pracovat s vnitřními stadii a formami šikanování. Základní problém představuje rozlišení a určení hranice mezi počátečním stádiem šikanování a škádlení. Hranice mezi těmito jevy není ostrá, tudíž při diagnostice činí značné problémy. Podezření či dokonce tvrzení, že je konkrétní dítě šikanováno, nesmíme nikdy podceňovat. V okamžiku zjištění či podezření je potřeba situaci účinně a bezpečně prošetřit. Vnější podezřelé epizody nemůžeme přecházet, vzniklou situaci hodnotíme ze všech zmiňovaných aspektů včetně skrytých projevů a mechanismů. Pokud to neučiníme nebo nedokážeme, boj se šikanou často končí hned na počátku.
22 1.6 Vývojová stádia šikany
M. Kolář (2005) charakterizuje šikanu jako dynamický jev, který má své zákonitosti. V uvedené souvislosti rozlišuje pět stupňů vývoje tohoto nežádoucího chování, které má různě dlouhý časový úsek. Každý stupeň provází rostoucí agresivita, která často vyžaduje individuální způsob zásahu ze strany pedagoga.
První stupeň představuje mírnou formu psychického násilí tzv. ostrakismus, kdy je konkrétní jedinec vyloučen ze skupiny. Pro každý třídní kolektiv je zcela běžné, že zde nacházíme žáky více či méně oblíbené. V případě ostrakismu hovoříme o jedincích, které třída odmítá, nebaví se s ním, provádí různé legrácky, zasílají vulgární sms, emaily a spoustu dalších nežádoucích aktivit. Zcela přirozenou reakcí oběti bývá vztek a snaha opětovat nepříjemné jednání. Během krátkého údobí oběť na jednotlivé útoky rezignuje. Tento stupeň se stává zárodkem šikany pro přechod do dalšího vývojového stupně. Dle odhadů odborníků přestupuje do závažnějšího stupně každá pátá šikana.
Ve druhém stupni již dochází k přitvrzování konkrétních situací. Žák vyloučený kolektivem, je využíván jako ventil, třída si vymýšlí zábavu na jeho úkor.
Začíná se objevovat subtilní fyzická agrese. Další vývoj do značné míry závisí na postojích žáků k šikanování. Pokud se spolužáci postaví k násilí negativně, často dochází k tomu, že agresoři při dalších pokusech šikanování jsou pro kolektiv nežádoucí. Pokud ovšem není klima třídy optimální, může dojít k rozšíření šikany a nárůstu násilí.
Za zlomový okamžik je považován třetí stupeň, kdy se počáteční stádium přehoupne do stadia pokročilého. Dochází ke vzniku tzv. jádra. Šikanování probíhá systematicky a plánovaně. Agresoři usilují o přízeň celého kolektivu a oběť se ocitá v bezvýchodné situaci. V uvedeném stupni již spolužáci násilí pouze přihlížejí a nezasáhnou. Ve většině případů mají strach, aby neskončili na místě oběti. Proto raději agresorům přisluhují a postupně se i samy do činnosti agresora aktivně zapojují. Jestliže není šikana v tomto stádiu odhalena, plynule přechází do čtvrtého stupně, kdy se převážná část třídního kolektivu orientuje na agresora. Postupně přijímá jeho normy, které jsou považovány za nepsané pravidlo. Většina spolužáků se účastní útoků na třídní oběť a prožívají uspokojení. Posledním stádiem je tzv.
dokonalá šikana. Agresoři ztrácejí veškeré zábrany a smysl pro realitu, dochází k
23
násilí. Původně neutrální spolužáci již se zájmem přihlížejí týrání, případně týrání nebo už také šikanování realizují. Násilí se stalo zcela běžnou součást každého dne ve škole, dokonce je považováno za výbornou legraci. Šikanovaní jedinci pod vlivem strachu jsou ochotni udělat cokoliv. Utrpení – bolest šikanování řeší neomluvenou absencí, dlouhodobou zdravotní neschopností, odchodem ze školy, případně se zhroutí. Setkáváme se i s případy, kdy se dítě pokusilo o sebevraždu.
Mechanismus proměny zdravé neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora je velmi složitý a nepochopitelný proces. Je zřejmé, že dětská šikana je oproti šikaně dospívajících méně úporná a méně propracovaná, přesto i u ní pracuje skupinová dynamika podle svých zákonitostí a závažnost se odráží ve vývojových stupních destrukce.
Dynamiku a vývojové fáze šikany kromě Koláře a Fontany velmi výstižně popisuje E. Fieldová (2009, s. 25). Jednotlivá stádia definuje v níže uvedených formách jednání:
nevinné škádlení a popichování,
pomlouvání ve škole mezi spolužáky později např. facebooku, na chatech, útoky prostřednictvím mobilní – elektronické sítě,
poškozování osobních věcí a majetku, např. školních pomůcek, oděvů hazing – ponižující rituály nováčků – učňovské a střední školství, internáty agresivní fyzické útoky, např. strkání, kopání,
vydírání/uplácení,
stupňované fyzické násilí, ublížení na zdraví,
smrt oběti, vražda
V praxi stanovit konkrétní stádium šikanování je velmi obtížné, protože hranice mezi konkrétními stupni se překrývají nebo dokonce splývají. Jejich znalost je ovšem velmi důležitá zejména při hodnocení závažnosti, určení konkrétních terapeutických prostředků nebo následné prevenci. Bez znalosti vývojových šikanování bývá poskytovaná pomoc spíše nahodilá a spojena s rizikem, že oběti spíše ublížíme.
24 1.7 Formy šikany ve školní třídě
Moderní doba a technologie dávají dnešním školákům nadstandardní možnosti k seberealizaci a vývoji osobnosti. Na druhé straně se projevují nové příležitosti k nevhodnému jednání – násilí vůči svému okolí. Je zřejmé, že silní vždy ubližovali slabým, ale ve škole byla mnohem přísnější kázeň. Možná právě kázeň, představuje jeden z aspektů rostoucí agresivity dětí vyplývající ze statistik násilných trestných činů.
Škola zejména školní třída patří bezpochybně k místu, kde k šikaně dochází nejčastěji. Již v první třídě vznikají vztahy mezi jednotlivými dětmi a vytváří se konkrétní hierarchie. Průbojnější žáci se dostávají do popředí, zatímco ti slabší se dostávají do pozice potencionálních obětí. Kromě toho se projevují majetkové rozdíly mezi spolužáky, projevuje se závist a pomluvy. Hierarchické uspořádání a interakce dětí mezi sebou vede k projevům patologického chování, které má různé formy jednání, především zanechává následky na psychickém zdraví.
Formy šikany lze rozdělit do několika skupin podle různých hledisek. Mezi základní formy dle Metodického pokynu MŠMT (č. j. MSMT-21149/2016., §2) patří následující typy:
Verbální šikana – může probíhat v přímé či nepřímé formě. Z hlediska významu je potřeba do této skupiny zařadit kyberšikanu, realizovanou pomocí informačních a komunikačních technologií.
Fyzická šikana – zahrnuje kromě fyzického násilí i ničení majetku oběti, krádeže osobních věcí. Tato forma šikany má obdobné dělení tzn. na přímou a nepřímou šikanu.
Smíšená šikana – představuje kombinaci fyzické a verbální šikany, především zahrnuje násilné a manipulativní příkazy a další projevy.
Podrobnější vysvětlení forem šikany nalezneme v níže uvedených tabulkách, které vycházejí z typologie Dr. Koláře (2005). Zde najdeme konkrétní skutky, kdy chování označujeme za fyzické či psychické týrání, zda se jedná o šikanování přímé/nepřímé, aktivní/pasivní. Uvedená klasifikace je zejména využívána v diagnostice při řešení a odhalování případů šikany.
25
Tabulka č. 2: Klasifikace jednotlivých typů šikany (Kolář 2011 s. 28) Příklady šikanování Typické projevy
Fyzické přímé – aktivní Fyzické napadení oběti agresorem (bití, kopání, fackování, útočníci oběť škrtí).
Fyzické aktivní – nepřímé Agresor vše řídí kolem sebe, např. pošle někoho, aby oběť zbil. Braní a ničení věcí oběti.
Fyzické pasivní – přímé Agresor zakazuje oběti posadit se do lavice (fyzické násilí oběti nemůže dosahovat svých cílů).
Fyzicky pasivní – nepřímé Agresor brání oběti opustit třídu, např. odchod na chodbu či záchod (nerespektuje plnění požadavků).
Verbální aktivní – přímé Nadávky, urážení, zesměšňování osoby, různé formy ponižování apod.
Verbální aktivní – nepřímé Šíření pomluv, formou symbolické agrese, která je řešena formou hanlivé kresby, básně apod.
Verbální pasivní – přímé Bezdůvodné ukončení komunikace, neodpovídání na pozdrav nebo na otázku.
Verbální pasivní – nepřímé Spolužáci se šikanovaného spolužáka nezastanou, pokud je nespravedlivě obviněn z něčeho, co udělali agresoři.
1.8. Kyberšikana
Kyberšikana z hlediska výskytu představuje speciální formu psychické šikany, která sice fyzicky nebolí, ale člověk se z ní může mnohem hůř dostávat a může z ní mít trauma celý život. Cyberbullying násilné chování v kyberprostoru, kdy jsou využívány komunikační prostředky jako mobilní telefon a zejména sociální sítě např. Facebook, Twiter, Linkedin. Prostřednictvím těchto sítí dochází k rozesílání ponižujících videí a fotografií. Vznikají webové stránky, kde je oběť urážena či ponižována. Na rozdíl od klasické šikany, nabízí kyberšikana agresorům nejenom jiné nástroje ubližování, ale i možnosti obměny virtuální reality. Díky virtualitě obměňují charakter procesu šikanování, včetně rolí agresora a oběti. Pro provedení útoku a proměnu profilu agresora i oběti – je nutná částečná počítačová gramotnost.
Na rozdíl od klasické šikany tato forma nevyžaduje fyzickou, psychickou či sociální zdatnost. V současné škole největší nebezpečí v této oblasti způsobují právě zmiňované mobilní telefony. Podrobněji se uvedené problematice věnuje kapitola 6.9 Diskuze.
26 2 Typologie účastníků šikany
Obdobně jako v sociálních skupinách, tak i ve školních třídách existuje skupina žáků, kteří mají vedoucí postavení a skupina žáků opomíjených, bez většího vlivu na ostatní. Pokud se najde žák, který kolem sebe šíří atmosféru strachu, ubližuje jiným, ve třídě dochází k radikálnímu rozdělení rolí. Je zřejmé, že proces šikanování je záležitostí celé skupiny, tzn. agresora a oběti, ale i pedagoga, který se šikany účastní přímo, nebo nepřímo. Jakým způsobem se šikana rozvine, vždy závisí na postojích a přístupech celé skupiny. Podle Říčana (1995) se děti ve většině případů staví proti agresi a jsou na straně sympatického spolužáka. Někdy se konfrontujeme s případy, kdy třída s obětí pohrdá a sympatizuje s agresorem.
2.1 Prostředí a profil agresora
Z výzkumů Koláře zabývajících se šikanou vyplývá, že agresi bývají nadprůměrně fyzicky zdatní jedinci vykazující pozitivní vztah k agresi. Tito jedinci se snaží dominovat se bez ohledu na druhé. Ve většině případů se je snaží ovládat.
Agrese pro ně představuje určitou formu zábavy a strach. Aby dosáhli pocitu vzrušení, svou agresi neustále zvyšují. V této souvislosti nemůžeme agresora jednoznačně označit, jako žáka s horším prospěchem nebo žáka nadprůměrně fyzicky zdatného.
Z diagnostického hlediska můžeme definovat tři typy agresorů – iniciátorů šikanování. První typ se projevuje jako jedinec s impulzivními reakcemi, převážně hrubého jednání. Charakteristické jsou projevy nekázně a uznáváním autorit. Uvedený typ agresora šikanuje bez jakékoliv lítosti. Jeho cílem je získat si poslušnost prostřednictvím zastrašování svého okolí. Tito jedinci ve většině případů napodobují chování svých rodičů.
Druhý typ reprezentuje jedinec kultivovaný v podstatě slušný, který má tendence k úzkostem. Tento typ šikanuje převážně beze svědků. Forma násilí je promyšlená s konkrétním cílem. Třetím typem je tzv. „srandista“, jedinec snažící se pobavit své vrstevníky, kteří mu důvěřují a snadno se nechají ovlivnit – zmanipulovat. Svým optimismem působí velmi pozitivně. Prostřednictvím šikany chce ukázat svému okolí, že je velmi „zábavný“. Svým humorem dociluje své
27
oblíbenosti. Z psychologického hlediska je nutné si uvědomit, že porucha mravního vývoje není na překážku vysoké inteligenci a tvořivosti k vlastnímu prospěchu.
2.2 Psychické a tělesné zvláštnosti obětí
Definovat profil oběti šikanování, je velmi obtížné ve srovnání s charakteristikou agresora. V třídním kolektivu si dominantní skupina často najde konkrétního jedince, kterého následně šikanují. Kritéria pro takovou volbu bývají různorodá. V každé škole existují typy dětí, které jsou týrané. Nejsilnějším poutačem je jejich vrozená slabost a neschopnost reakce v zátěžových situacích, kdy ztrácejí hlavu, propadají panice, neunesou nátlak kolektivu. Právě z tohoto důvodu slabí jedinci přitahují násilí. Samozřejmě uvedená pravidla nejsou směrodatná. Existují i případy, kdy se obětí stal chlapec, který byl fyzický silný, ale psychicky zcela bezbranný. Potom jakýkoliv náznak agrese a měření sil takového jedince viditelně vystraší.
Hlavním faktorem, který rozhoduje o tom, zda se jedinec stane obětí, je především malá fyzická zdatnost doprovázena malým egem. Dále to můžou být určité odchylky vzhledu. Typickou obětí se stává dítě, které nosí brýle, má rozštěp nebo křivý nos, velké množství pih, pochází z méně finančně zabezpečené rodiny.
Terčem šikany se stávají děti, které nemají žádného kamaráda, děti uzavřené či naopak příliš aktivní, neschopné se realizovat, které se neúčastní školních
„srandiček“.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že určit předem možnou oběť je velmi těžké. Někdy bývají oběťmi hodní žáci s výborným prospěchem a jindy to mohou být i záškoláci. Ve školním prostředí se setkáváme s případy, kdy oběť se stává současně agresorem. Dle Koláře se jedná o provokující oběť (tzv. oběť provokatér).
Touto obětí je zpravidla žák sedmé třídy, který u svých rodičů nenachází pochopení, často je bit, nemá žádnou lásku. Vzhledem k tomu, že z domova má citový deficit, pozornost získává tím, že stále provokuje a posmívá se svému okolí. Je mu milejší dostávat rány než být pro své okolí „neviditelný“. Podle Zdeňka Martínka (2009) lze oběti rozdělit do níže uvedených typů:
Oběť zjevně viditelná – tito žáci prokazují fyzickou slabost – nízké sebevědomí.
Jsou to typy dětí, které se nedokážou prosadit, držící se mimo třídní kolektiv.
28
Nedokážou pochopit legrácky svých spolužáků, často jejich reakcí je pláč, útěk ze situace, protože se neumí dostatečně bránit.
Oběti chráněné matkou či jiným rodinným příslušníkem – uvedeným dětem věnují matky či babičky nadprůměrnou péči na úkor samostatnosti. Svoji ratolest doprovázejí až do školní třídy. Při rozhovoru používají zdrobněliny např.
zlatíčko, broučínku, Pepánku. Pro ostatní spolužáky se takové dítě stává snadnou obětí posměchu a terčem škádlení. V takových případech je nutný zásah ze strany pedagoga, kdy záleží zejména na jeho schopnostech, zda se mu podaří změnit chovní a přístupy příslušníků rodiny.
Děti – oběti s handicapem zejména v souvislosti s inkluzí se handicapované děti integrují do základních škol běžných škol. Často se stává, že díky svému handicapu se stanou terčem šikany ze strany spolužáků. Zjištění takové skutečnosti vyžaduje okamžitý a citlivý zásah ze strany pedagogů.
Děti učitelů – uvedená skupina dětí často čelí obvinění různých výhod, přístupů, nadržování, udělování lepších známek. Velmi aktivní způsob šikany prožívají ty děti, jejichž rodiče působí na stejné škole.
Rasově odlišní – v současné době jsou zvláštní kapitolou obětí, šikanované pro svou rasovou odlišnost. Například jediný Rom, černoch je ve třídě mezi „bílými“
spolužáky. Takový jedinec bývá trestán za narušení „čistoty“ skupiny.
2.3 Osobnost a role pedagoga
Pedagog, zejména jeho osobnost, představuje v procesu šikany zásadní úlohu.
Někdy je označována za hlavní „nástroj“, kterým se ovlivňuje chování skupiny.
Pokud se pedagog chová panovačně, je autoritativní, neovládá se, obdobný postoj vytváří i u svých žáků. Samotnou činnost ovlivňuje celá řada faktorů – morální nezralost učitele, nedostačující nadání pro práci, výrazná patologie, motivační a morální problémy. Na základě dlouhodobých výzkumů bylo potvrzeno, že tzv.
„nevyzrálí učitelé nedokážou v třídním kolektivu vyjádřit atmosféru soucitu a porozumění. Svým jednáním naopak podporují ducha šikanování.“ Kolář (1997, s. 61).
Je zřejmé, že současný pedagog nezíská autoritu pouze svými odbornými znalostmi. Dnešním dětem ani neimponuje vynucování pravidel slušnosti a napomínání. Pedagog musí porozumět sám sobě a znát své možnosti. Potřebuje
29
umět reflektovat sám sebe i najít si kladný vztah ke svým žákům. Dnešní pedagogika v souvislosti s problematikou šikany na školách klade důraz výchovné klima školy a třídy. Na základě dlouholetých výzkumů bylo potvrzeno, že příznivé školní klima potlačuje ve škole násilí a nepřátelství. Pozitivní školní klima nejsou jen malebné dekorace, nýbrž dlouhodobě se vyvíjející vztah jednotlivců. Role učitele v prostředí sociálního klimatu je proto zásadní a velice náročná. Učitel je v podstatě trenér a rozhodčí v jedné osobě. Musí vnímat veškeré vztahy okolo sebe, vyhodnocovat je a přiměřeně reagovat na vzniklé situace.
Případné obviňování učitele v souvislosti se šikanou není ve školní praxi většinou na místě. Na šikanu je potřeba vždy myslet ve všeobecném pohledu, protože sama škola nedokáže zázraky. Všichni pedagogičtí pracovníci by proto měli využívat veškeré možnosti osobní a morální výchovy v prevenci šikanování. Pokud dojde k situaci, kdy je šikana skutečně odhalena, pedagog pro zvládnutí násilí vůči oběti by vycházet z manuálu minimálního preventivního programu školy.
2.4 Význam rodiny
Rodina a prostředí domova jsou považovány za důležité faktory při formování osobnosti a v procesu socializace. Hogenová (2008) považuje domov za místo, v němž kořeníme, kde jsme nejvíce šťastni. Je to distance ke všem věcem kolem nás, je základem svobody. Místo, kde dítě získává správný vztah a úctu k lidským hodnotám a kultuře společnosti.
Patočka říká doslova: „Domov je cosi jako rozšířený organismus.“ (Patočka 1936, s. 98) Co tím Patočka myslí? Myslí tím, jednoduše řečeno, že domov není žádná instituce, která by se mohla instalovat. Jde o něco, co se konstituuje pomalu v tisíci obměnách a formuje člověka.
Právě rodina a domov vytváří pocit jistoty a bezpečí, uspokojení potřeby
„někam patřit“. Ideální je samozřejmě úplná, funkční, stabilní rodina, kde je dítě vedeno k jasnému rozlišování dobra a zla, kde je bezcitnost a agresivita cizí.
Základem je dobrý příklad, kdy rodiče podporují a zvyšují sebevědomí dítěte a dávají mu pocit jistoty. Bohužel existují i rodiny, které shora uvedené funkce neplní. Dítě získává negativní vzory. Nefunkční prostředí většinou signalizuje – nežádoucí chování dítěte v budoucnu – vznik agresora. Řada odborníků zastává názor, že nejčastější vlivy ovlivňující vývoj a chování dítěte jsou: citový chlad, nedostatek
30
zájmu, ponižování, nepřátelství a nenávist, psychické a fyzické týrání ze strany nejbližších příslušníků rodiny. Je to smutné, bohužel v českých rodinách šikana začíná a mílovými kroky postupuje až do škol. Pokud ve školním prostředí dojde k šikaně, rodiče z tzv. nefunkčních rodin si nechtějí přiznat nebo ani neví, že je jejich dítě agresorem. Tuto skutečnost se většinou dozvídají na základě informací školy.
Na uvedené zjištění reagují domácím výpraskem nebo stávají se i případy, kdy svého potomka v agresivním jednání ještě podporují. Je to smutná bilance, ale většina rodičů o šikaně ve škole neví vůbec nic a zároveň tento nežádoucí patologický jev podceňuje. Jestliže je škola v rámci prevence neinformuje a nevyzývá ke spolupráci, tak si vůbec nepřipouštějí, že by jejich ratolest mohla být terčem šikany či agresorem. V rámci prevence šikany je proto důležité, aby se rodiče důsledněji věnovali svému dítěti, nepřehlíželi varovné signály, které se projevují v chování dítěte. Důležitá je vnímavost a včasné rozpoznání, že se s jejich potomkem něco děje. Jednu z forem prevence představuje právě výchova a uspokojování potřeb dítěte. Britský speciální pedagog Alan Train shrnul obecné zásady k uspokojování potřeb dítěte do několika bodů:
Psychická podpora dítěte
Pro rodiče by mělo být zcela samozřejmé, že podporují své děti a neustále zvyšují jejich sebevědomí. Podporou efektivní komunikace umožňují svým potomkům formulovat vlastní pocity.
Důslednost
Děti potřebují mít jasná pravidla, která se důsledně používají. Rodiče se musí v případě provinění dítěte dohodnout na společném postupu. V případě, že je životní styl rodičů neuspořádaný, trpí tím i dítě.
Odměny a tresty
Pokud chceme chování dítěte změnit, musíme především přemýšlet o tom, jak hodnotit a odměňovat dobré chování než jak potrestat špatné. V případě, že je dítě pochváleno ve chvíli, kdy to neočekává, může to mít účinný efekt. Rodiče nemusí dítěti neustále vysvětlovat, z jakého důvodu bylo pochváleno. Ústní pochvala
31
či úsměv mířené v pravou chvíli mohou zapůsobit daleko účinněji než drahé dárky.
Je zřejmé, že chování dítěte se nezmění, jestliže nepocítí následky svého nesprávného chování a jednání.
V případě nežádoucího – nevhodného chování svého potomka by měl rodič aplikovat vhodné tresty. Zcela adekvátní je zákaz plánované zábavy, povinnost plnění domácích prácí, zákaz používání počítače, sledování televize. Tichým, ale rázným rozhodným postupem přesvědčí rodiče své dítko o autoritě.
2.5 Zastánce jako účastník šikany
Zastáncem bývá zpravidla označován spolužák, který má prosociální cítění a smysl pro odpovědnost. Ve třídě se projevuje jako ochotný kamarád pomáhající v jakékoliv situaci. Pokud se nachází ve školní třídě více takových dětí, kolektiv je vůči šikaně odolnější. V odborné literatuře se setkáváme s pojmem zastánce pouze u Říčana a Janošové (2010). Další autoři zabývající se problematikou šikany tento pozitivní prvek jako součást školní třídy neuvádějí. „Jedinců, kteří se dovedou zastat druhých, je sice v běžné dětské skupině menšina, ale nejsou zase žádnou vzácností, zvlášť mezi dívkami.“ (Říčan, Janošová, 2010, s. 64).
3 Řešení šikany
3.1 Metodika postupu a úloha pedagoga
Šikana je porucha vztahů, nemoc skupinové demokracie. Neděje se zjevně, ale v jejím rámci se mohou objevovat některé projevy, které něco signalizují. Když žák například postává před začátkem vyučování před učebnou, když je zkoušený u tabule, tak se mu ostatní posmívají… Někdy šikanované dítě i naznačí, že se něco děje. Autor Českého školního programu proti šikaně Kolář tvrdí: „Šikaně může zabránit i způsob práce ve škole. Klasická výuka, která u nás převažuje, nedává šanci proniknout do vztahů ve třídě a šikanu odhalit.“ (Kolář M., 2001). Bohužel šikana v řadě případů probíhá skrytě, učitelé a vedení školy nevědí nic určitého. V případě podezření musí být pedagogové ve střehu a všímat si všech přímých i nepřímých známek šikany. Různé varující signály jsou velmi důležité, hlavně pokud v nich umíme číst. Vždy záleží na pedagogovi, jak vnímá ponížení člověka a bezpráví, co ví o šikaně i kolik má elánu pustit se s ní do křížku. Svou zvýšenou pozorností může
32
agresora vytipovat a následně přistihnout při činu. Potom začíná kolotoč vyšetřování a vyvození důsledků. Někdy jsou děti ve školním prostředí uzavřené, proto se raději svěřují rodičům. Ti následně navštíví školu a žádají vyšetření případu. Bohužel jsou i tací rodiče obětí, kteří mají strach, že škola jejich stížnosti neuvěří, nebo nebude schopna případ šikany dovést do konce a dítě bude vystaveno ještě krutějšímu násilí.
Prvním krokem k řešení šikany je provedení diagnostiky výskytu šikany.
Vyšetřování zpravidla vede třídní učitel, který si získává informace od všech vyučujících a dalších svědků. K závažnějším případům si vyžádá účast výchovného poradce nebo metodika prevence (Říčan P., 1995). Pokud se zachytí šikana včas, dá se bezpečně zastavit. V rámci prevence a ochrany dětí před šikanováním, by se měl každý pedagog v uvedené oblasti vzdělávat, jinak svým neodborným zásahem může situaci spíše ublížit než pomoci (Říčan P., 2008). Pokročilá stadia šikany bychom měli proto ponechat specialistům na problematiku školního násilí a šikanování. Za účelem vyšetřování šikany stanovil Kolář pět základních kroků:
A. Rozhovor s informátory a oběťmi:
Provedeme rozhovor s informátory a oběťmi za účelem získání vnějšího obrazu šikanování.
Pokud nejprve hovoříme s informátorem, například s kamarádem nebo rodičem týraného žáka, následuje ihned rozhovor s obětí.
B. Nalezení vhodných svědků:
Na základě spolupráce s informátorem a obětí, vytipujeme členy skupiny, kteří jsou svolní vypovídat.
C. Individuální vytěžení, konfrontace se svědky
Ve většině případů postačí, pokud vytěžíme jednotlivé žáky
Vyskytnou se nepřesnosti ve výpovědích, lze uskutečnit doplňující či zpřesňující rozhovory dvou svědků
Nikdy neprovádíme společné vyšetřování svědků a agresorů
