DIE ANNOTATION

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Především bych ráda touto cestou poděkovala vedoucí bakalářské práce PhDr. Luďce Hrabákové, Ph.D. za podnětné rady a připomínky a vedení, které přispělo k dokončení mé práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za morální podporu a cenné poznatky a nápady.

(6)

ANOTACE

Bakalářská práce pojednává o základních charakteristických rysech islámského umění a architektury s cílem demonstrovat jednotlivé rysy na nejvýznamnějších stavbách. Práce rovněţ poukazuje na vliv islámu na umění islámského kulturního okruhu, zejména architekturu. V práci je zmíněn i vliv islámského stavitelství na architekturu západního kulturního okruhu. V přílohách jsou fotografie dokumentující nejvýraznější prvky islámského umění a architektury.

Klíčová slova:

Islám

Islámské umění Islámská architektura

Stavby islámského kulturního okruhu

(7)

ANNOTATION

This Bachelor Thesis deals with basic characteristic features of Islamic culture and architecture with the aim of demonstration of these particular features on the most significant buildings. The Thesis also adverts to the influence of Islam on the art of Islamic culture area, especially architecture. The thesis is also concerned with the influence of Islamic architecture on the buildings of the western culture area. In the supplement are many photographs proving by the evidence the most significant features of Islamic art and architecture.

Key words:

Islam

Islamic culture Islamic architecture

The buildings of the Islamic culture area

(8)

DIE ANNOTATION

Die Bachelorarbeit befasst sich mit den Grundzügen des islamischen Kunst und Architektur mit dem Ziel die einzelnen Züge an den bedeutendsten Bauten zu demonstrieren. Die Arbeit weist auf den Einfluss des Islams auf die Kunst des islamischen Kulturkreises hin, vor allem auf die Architektur. Die Arbeit erwähnt auch der Einfluss der islamischer Architektur auf die Architektur des westlichen Kulturkreises. Die Beilagen beinhalten Bilder, welche die signifikanten Elemente der islamischen Kunst und Architektur erfasst.

Schlüsselwörter:

Islam

Islamische Kunst Islamische Architektur

Die Bauten des islamischen Kulturkreises

(9)

OBSAH

ÚVOD ... 11

1 Vznik a vývoj islámu ... 12

2 Islámské umění ... 16

2.1 Vliv náboţenství na umění ... 16

2.2 Umění v architektuře ... 18

2.2.1 Ornamentální výzdoba ... 18

2.2.2 Kaligrafie ... 20

2.2.3 Keramika ... 22

2.3 Ostatní islámská umění ... 24

3 Islámská architektura ... 27

3.1 Vzhled tradičního islámského města ... 28

3.1.1 Bázár... 29

3.1.2 Karavanseráje ... 29

3.1.3 Lázně ... 30

3.1.4 Zahrady ... 30

3.2 Nejčastější stavby islámské architektury a jejich znaky ... 31

3.2.1 Mešita ... 31

3.2.2 Madrasa ... 34

3.2.3 Hrobky, mauzolea ... 35

3.2.4 Opevnění a paláce ... 36

3.3 Stavební konstrukce, materiály a dekorace ... 38

4 Významné architektonické památky ... 40

4.1 Egypt ... 40

4.1.1 Mešita al-Azhar ... 40

4.1.2 Ibn Túlúnova mešita ... 41

4.2 Indie ... 44

4.2.1 Tádţ Mahal ... 44

4.2.2 Červená pevnost ... 46

4.3 Írán ... 48

4.3.1 Královská mešita ... 48

4.4 Izrael ... 51

4.4.1 Skalní dóm ... 51

(10)

4.5 Španělsko ... 54

4.5.1 Velká mešita v Córdobě ... 54

4.5.2 Alhambra ... 58

4.6 Turecko ... 61

4.6.1 Süleymaniye ... 61

4.6.2 Palác Topkapi ... 64

ZÁVĚR ... 69

SLOVNÍČEK POJMŮ ... 71

POUŢITÉ ZDROJE ... 73

SEZNAM PŘÍLOH ... 76

PŘÍLOHY ... 78

(11)

11

ÚVOD

Ačkoliv je islám označován za nejmladší monoteistické světové náboţenství, je velmi rozšířen po celém světě, a to zejména díky své otevřenosti. Islám nemá vymezené území, není ohraničen státními hranicemi, coţ napomohlo k rychlému rozšíření nejen v prostředí arabské kmenové společnosti. Jedinec, který se rozhodne stát se muslimem je odpovědný jen jedinému Bohu. Z tohoto důvodu bylo snadné pro obyvatelstvo dobytého území a jeho kultury, stát se součástí islámské říše. Víra pouze v jednoho Boha a otevřenost tohoto náboţenství dopomohly ke spojení různých tradic a vytvoření islámské civilizace, která je podepřena dědictvím starých kultur dobytých území.¹

I přesto, ţe jde o tak rozšířené náboţenství, z hlediska umění a architektury je do značné míry přehlíţené. Islám je znám spíše z náboţenského hlediska, a to ne vţdy v kladném slova smyslu. Ovšem tato skutečnost zcela zastiňuje neopakovatelné a nádherné umění, které vzniklo pod patronátem právě islámské společnosti a vládců.

Tento fakt do jisté míry ovlivnil i mé rozhodnutí o výběru tématu bakalářské práce.

Cílem mé práce není nikterak soudit ani oslavovat islám z náboţenského hlediska, nýbrţ poskytnout alespoň základní znalosti o umění a architektuře, jeţ vznikly v rámci šíření této víry. Práce popisuje jejich hlavní znaky a demonstruje je na významných památkách.

Abychom částečně pochopili, jak se odráţí tato víra v umění, je nutné se podívat na vznik tohoto náboţenství chronologicky. Z tohoto důvodu se první kapitola zabývá vznikem islámu, jeho zakladatelem, místem a datem vzniku. Jak náboţenství ovlivňovalo umění, ale i architekturu, ukazuje další kapitola, jejímţ cílem je ukázat výjimečnost islámského umění a uvést jeho nejrůznější odvětví.

Architektura je zřejmě nejvýraznějším prvkem islámského umění a je jí právem věnována dostatečná pozornost nejen v četných odborných pramenech, ale i v této práci.

K porovnávání a analyzování jednotlivých znaků mi pomohla kniha Islám: umění a architektura od autorů M. Hattsteina a P. Deliuse, jeţ poskytuje detailní popis těchto znaků, ale i příkladů, dále pak kniha sepsaná předními odborníky na tuto tématiku zvaná Islám: ideál a skutečnost, jeţ byla velkým přínosem k dokončení této práce. Informace o jednotlivých památkách mi poskytly zejména různé turistické průvodce a velké mnoţství dostupných literatur zabývajících se těmi nejkrásnějšími divy architektury.

K lepší ilustraci a představě poslouţí fotografie umístěné v přílohách.

1 Encyklopedie náboţenství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 120-121.

(12)

12

1 Vznik a vývoj islámu

Po dlouhou dobu, ještě před příchodem islámu, byl vládnoucí velmocí ve Středomoří Řím a jeho následníkem se stala Byzanc. Počátkem 7. století ho jiţ ale ovládala spolu s byzantskou říší i říše perská. Byzantská říše následovala křesťanský Řím a jeho impérium, které se rozkládalo na území počínající Konstantinopolí a končící Atlantikem. Oproti tomu druhá velká říše, sásánovská Persie, vyznávala zoroastrismus, coţ bylo staré náboţenství uctívající boha Ahuru Mazdu, které mělo velký vliv na judaismus ale i na rané křesťanství. Neustálé války tyto dvě velké říše tak oslabily, ţe nedokázaly zabránit arabským výbojům.²

Arabský poloostrov je území poměrně velké, plné neobydlených pouští a stepí.

Některé části s trochou pastvin a oáz umoţnily kočovným pastevcům, kteří tuto část země obývali, přeţít. V Jemenu, jenţ leţí v jiţní části poloostrova, byla kdysi civilizace, jíţ se díky monzunovým dešťům dařilo pěstovat zemědělství. Západní část Arábie byla velmi hornatá, existovaly zde staré cesty, které spojovaly Jemen s Egyptem. V oblasti ve středu západní Arábie se nalézala významná sídliště z římských dob, nejvíce v Hidţázu. Hidţáz se stal místem zrození islámu, rozprostíral se od Mekky aţ po Medínu. Mekka byla centrem obchodu i pohanského kultu uţ před Muhammadovým vystoupením.³ V 6. století se v Mekce vytvořil oligarchický systém, jehoţ nejdůleţitějším kmenem byli Kurajšovci. Mekka byla v té době vyhledávaným místem mnoha poutníků, jejichţ cílem byla Ka'ba. Tu dle Koránu nechal postavit Abraham, který tak učinil na počest „Jediného Boha“

a pojmenoval ji „Dům Boţí“, i přesto se Ka'ba později stala polyteistickou a byly do ní zaneseny modly.⁴

Muhammad ibn Abdalláh ibn Abd al-Muttalib z rodu Hášim z kmene Kurajš se narodil v druhé polovině 6. století, někdy kolem roku 570.⁵ V této době byl Hidţáz na vrcholu hospodářského rozvoje. Velký vliv na tento rozvoj mělo přesunutí skoro všech obchodů směrem na jih, blíţe k arabským cestám, jeţ vznikly při dlouholeté válce mezi dvěma vládnoucími říšemi. Muhammadovo dětství bylo velmi těţké, jelikoţ jako malý přišel o otce a poté i o matku. Po smrti matky se o něj staral dědeček. Kdyţ zemřel i on, ocitl se Muhammad v opatrovnictví svého strýce, který

2 LUNDE, P. Islám. Praha: Kniţní klub, 2004, s. 16.

3 DENNY, M. F. Islám a muslimská obec. Praha: Prostor, 1998, s. 34-35.

5 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 30.

(13)

13

mu poskytl potřebnou ochranu kmene i v jeho pozdějším věku. Klan, z kterého Muhammad pocházel, nebyl vlivný ani bohatý, a tak vyrůstal jako sirotek mezi chudými. Vyslán do pouště za beduíny se naučil arabštině a také techniky jak přeţít cestování v poušti. Kdyţ byl o něco starší, začal pracovat pro zámoţnou vdovu v jejím karavanním obchodě. Později si ji vzal za ţenu. V této době se zde, dle tradice, prosadila skupina muţů, kteří se stavěli proti rozšiřujícímu se pohanství, říkalo se jim hanífové, ti co „jdou správným směrem“. Muhammad měl být jedním z nich. Věnoval se duchovnímu rozjímání, k němuţ se uchyloval do jeskyně nedaleko Mekky, v níţ se stal svědkem andělských zjevení.⁶

K prvnímu zjevení a vlastně ke vzniku islámské víry došlo v roce 610.

Muhammad spal v jeskyni na svahu hory Híra, kdyţ k němu sestoupil archanděl Gabriel, který mu oznámil, ţe je Boţím poslem.⁷ Tato zjevení, jeţ měl Muhammad přijmout, pokračovala dále a stala se základem Koránu. Zjevení hlásána nejdříve Muhammadovi a jím předávána ostatním, se nazývají qur'ány neboli „recitace“.

Muhammad kázal lidem a získal věrné stoupence ale i spoustu nepřátel, především mezi kurajšovskými vůdci, kteří v něm viděli hrozbu. Obávali se, ţe naruší náboţenský a hospodářský systém, jenţ uplatňovali. Muhammad, věrný pouze jedinému Bohu, se stavěl proti modlosluţebnictví, které panovalo v Ka'bě a které bylo hlavním zdrojem jejich příjmů. Kurajšovci začali přívrţence Muhammada pronásledovat, a proto většina z nich uprchla přes Rudé moře do Etiopie. Muhammad chráněn svým strýcem zůstal. Avšak po strýcově smrti přestala platit i jeho kmenová ochrana, kterou Muhammad potřeboval. Zanedlouho nato zemřela i jeho ţena a Muhammad začal přemýšlet o jiném místě pro své věrné. Kdyţ byl v roce 622 pozván do města Jathribu, Muhammad se této šance chopil a odebral se tam. Tomuto odchodu z Mekky do Jathribu, později zvaném al-Madína, se říká hidžra.⁸ Rok 622 se stal důleţitým mezníkem dějin muslimů a výchozím datem islámského kalendáře.⁹

V Medíně uţ Muhammad nevystupoval jen jako náboţenský vůdce, ale především jako vůdce politický a vojenský.¹⁰ Vznikla zde také první muslimská obec, umma. Rozvíjející se umma potřebovala jiné, mnohem praktičtější, vedení.

Tato potřeba se také odráţela ve zjeveních, která Muhammad poté kázal. Týkala se

7 ROBINSON, F. Svět islámu. Praha: Kniţní klub, 1996, s. 22.

(14)

14

především právně-politických otázek, jeţ bylo potřeba řešit. Z Medíny Muhammad organizoval různé útoky proti Mekce, sestavil skupiny přepadávající mekkánské karavany. Po získání práva uskutečnit pouť do Mekky a uzavření příměří, které Mekka později porušila, se Muhammad rozhodl Mekku přepadnout. Nechal odstranit veškeré modly z Ka'by a zasvětil ji opět islámu.¹¹ Mekka se svatyní Ka'bou a Medína, jakoţto první místo islámu a poslední místo odpočinku Proroka, se staly nejdůleţitějšími posvátnými místy islámu.¹²

Kdyţ Muhammad roku 632 zemřel, byl jiţ islám poměrně dost rozšířen mezi arabskými kmeny. Po Muhammadově smrti začala vláda prvního nástupce chalífy, Abú Bakra, kterého vybrala skupina Muhammadových nejbliţších s cílem zajistit správné nástupnictví. Nástupcem Abú Bakra se stal Umar ibn al-Chattáb, jenţ jako chalífa řídil islámské výboje v Palestině, Sýrii, Egyptě, severní Africe, Iráku a na Íránské vysočině. Po Umarově smrti byl vybrán Uthmán ibn Affán, který byl z kmene Banú Umajja a také byl představitelem mekkánské oligarchie. Jeho nástupcem a také jedním z posledních „správně vedených“ se stal Alí ibn Abí Tálib, který byl Muhammadův zeť a bratranec.¹³ Během vlády těchto čtyř chalífů byla dobyta byzantská území na Blízkém Východě, Sýrie, Egypt a také dnešní Irák a Írán.

Po Alího smrti se vlády ujali Umajjovci a zaloţili tak první muslimskou dynastii.¹⁴ Názory no to, kdo by měl být nástupcem po Prorokovi, rozdělovaly obci na dvě části. První se zastávala nároku Alího, který tvrdil, ţe nárok na to být chalífou by měl mít pouze člověk, který byl v přímé linii Prorokova nejbliţšího pokrevního příbuzného. Tato strana se nazývala ší´a, ti co uznávali tyto nároky, se nazývají šíité.

Druhá část obce se řídila tradicí, sunnou. Tuto část tvořila většina muslimů. Ti co, se drţeli tradice, se nazývali sunnité. Tradice vznikla po Muhammadově smrti a říkala, ţe vůdčí osobností obce, ummy, se můţe stát jakýkoliv muslim pocházející z kmene Kurajš, kterého zvolí přední muţi obce. V rámci sunnitského směru vznikaly v průběhu 8. století čtyři právní školy. Tyto školy, ačkoliv kaţdá po svém, znázorňují

(15)

15

islámské náboţenské právo šarí'a. Školy se nazývají podle svých zakladatelů:

hanafijská, málikovská, šafi'ovská a hanbalovská.¹⁵

Prvním chalífou dynastie Umajjovců se stal Mu'ávija. Během vlády této dynastie se stal hlavní městem Damašek. Podařilo se jí vybudovat silný stát a rozšířit hranice islámského světa od severní Afriky a Španělska po Francii, dále pak k Indu, k řece Jaxartes v jiţní a střední Asii. Vládli skoro devadesát let aţ do roku 750, kdy je vystřídala nová dynastie Abbásovců. Abbásovci získali své jméno podle otce prvního abbásovského vládce Abdulláha. Během své vlády vyhlásili návrat k rovnostářství a bratrství, jeţ panovala za Muhammada a staré Medínské obce. Za jejich vlády islámská kultura dosáhla největšího rozkvětu. Kromě umění a architektury se začala rozvíjet také řemesla a obchod. Dosáhlo se také pokroků v matematice, lékařství, zeměpise, astronomii, filosofii a jazykovědě.¹⁶

V roce 1258 Mongolové zničili Bagdád, abbásovské hlavní město, došlo na území Egypta k pokusům o obnovení nástupnictví. V 10. století byl jiţ Egypt pod vládou Fátimovců, kteří zaloţili v roce 969 Káhiru a mimo jiné i univerzitu al-Azhar.

Islámské říše kromě Egypta vznikaly i jinde například v Íránu, střední a jihovýchodní Asii a v Indii. V 15. století byla obzvláště silná osmanská říše, která postupně ovládla arabské země na Blízkém východě a v severní Africe, země leţící kolem Černého moře a území na jihovýchodě Evropy. Za Safíjovců se vytvořila velká perská ší'itská říše. V Indii vznikla dynastie Mughalů, kterou zaloţil Bábur. Mughálové vládli na indickém subkontinentu aţ do 18. století.¹⁷ Velký význam v dějinách islámu sehrál neustálý vliv arabských tradic, jeţ se zachovaly především díky arabskému jazyku, ale i dřívějšímu stěhování Arabů.¹⁸

18 DENNY, M. F. Islám a muslimská obec. Praha: Prostor, 1998, s. 27.

(16)

16

2 Islámské umění

Islámské umění bylo do velké míry ovlivněno historickými událostmi a zejména pak politickými seskupeními. Povaha tohoto umění odráţí předislámské tradice těch území, jeţ si Arabové při svých taţeních podrobili. Nejvýraznější prvky islámského umění jsou arabského, tureckého a perského původu. Všechny tyto tři prvky se objevily v umění po celém islámském světě. Arabský prvek se z nich prosadil nejvíce. Ztělesňoval podstatu islámu. Písmo a geometrický ornament se staly typickými rysy islámské abstraktní výzdoby. Abstraktní ornamentální výzdoba se stala výrazem i tureckého prvku, stejně tak jako ikonografie. Turecký prvek je do velké míry zastoupen v islámském umění, protoţe po dlouho dobu byly turecké národy vládnoucími dynastiemi v islámských říších. Podoba perského prvku tkví v pocitovém a výrazovém vyjádření. Odráţí se nejen v malířství, ale i v architektuře, kde popírá tektonickou sloţku stavby. Tyto tři prvky se společně podílely na rozvoji islámského umění a dodaly mu rysy, jeţ se staly pojivem umění rozsáhlého muslimského světa.¹⁹

2.1 Vliv náboženství na umění

Náboţenství se stalo nejen nedílnou součástí islámského umění, ale dokonce tím nejvýznamnějším prvkem ve všech státech, jeţ přijaly islám. Arabský jazyk, jakoţto jazyk Koránu, a mešita, představující posvátné místo, se staly centrálními body tohoto náboţenství. Jedním z nejposvátnějších míst je pro muslima Ka’ba v Mekce, k níţ se mají věřící vţdy při modlitbě obracet.²⁰ Jak jiţ víme, Ka’ba kdysi bývala místem polyteistickým a byly v ní umístěny modly, coţ se s islámskou vírou neslučuje. Před vznikem islámu ale byli Arabové pohané a uctívali různé idoly. Se vznikem islámu musely být tyto idoly odstraněny z kultovních staveb ze strachu z modlářství. Tento negativní postoj se nejvýrazněji odrazil v umělecké sféře, hlavně co se figurálního zobrazování týče. Důvodem byla jedinečnost Alláha, jakoţto stvořitele všeho ţivého. Autor obrazů či soch by se svými výtvory přibliţoval samotnému Bohu.²¹

19 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 8-10.

21 NEUŢIL, Oldřich – MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 38-39.

(17)

17

Většina velkých kultur z období před vznikem islámu uznávala ve svém umění figurální zobrazení a zpodobnění. Takto by se dala popsat umění vzniklá ve starověké Mezopotámii, v Íránu a také v antické kultuře, kde tradičně ztvárňovaly sochy či reliéfy.²² Otázka zobrazování osob či zvířat je hlavním předmětem mnoha sporů tykajících se islámského umění. V Koránu se ovšem nikde přímo neříká, ţe se takto nesmí zobrazovat. To, co potom následovalo, by mohlo být označeno jako odpor k uţívání těchto výjevů v prostředí se silnou náboţenskou představivostí.

Ovšem za pouţití různých interpretací Koránu dosáhl tento odpor hned teologického a intelektuálního ospravedlnění. Pasáţ, kde Jeţíš oţivuje hliněného ptáčka, dokazuje, ţe pouze Bůh má tu moc darovat ţivot. Tato Boţí všemohoucnost ovlivnila celý vývoj islámského umění a nutně vedla k zatracování model. Za podobu modly bylo některými teology označováno právě figurativní ztvárnění. Tradovalo se, ţe umělci, jeţ vytvářejí figurální výjevy, budou muset v den Posledního soudu dát ţivot svým dílům. V případě, ţe se jim to nepodaří, budou svrţeni do pekelného ohně.²³

Tato omezení velmi ovlivnila tvůrčí činnost umělců, jeţ byla zúţená kvůli zákazu zobrazování. Musely se tedy hledat jiné způsoby vyjádření, které se staly specifickými rysy islámského umění. Arabské písmo a ornament zastoupily plně místo figurálního zobrazování a rovněţ naplňovaly také duchovní principy islámu.

Jejich cílem bylo vyplňovat velké plochy kultovních staveb a vyjadřovat hlubší představy. Oba tyto způsoby jsou spojovány s islámskou doktrínou tauhídu, jeţ je synonymem Boha samotného, ale také značí svět jím stvořený. Tento princip poskytl nejen výtvarnému, ale umění jako takovému, abstraktní výraz, jenţ se stal jeho základním rysem. Abstrakce a ornament jsou nejviditelnějším projevem tohoto principu. Objevují se na různých architektonických dílech, také na keramických předmětech, ale i na dřevě, kovu, kameni a tkanině. Pod tímto vlivem se vyvíjela i stylizace. Skrze ni se v tomto duchu rozvíjely motivy z rostlinného a přírodního prostředí, jeţ se staly součástí ornamentální výzdoby. ²⁴ Avšak zákaz figurálního zobrazování nebyl vţdy striktně dodrţován, a tak se můţeme setkat nejen s ornamentální výzdobou a kaligrafií, ale i s výtvarnými díly, jeţ se staví proti islámským zásadám. Jen málokteré dílo se dokázalo vyhnout figurálnímu motivu.

Ovšem zcela potlačeno bylo sochařství jako výraz trojrozměrného zobrazování. Na

22 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 223.

23 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 39.

24 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 227-228

(18)

18

kultovních stavbách se uţívalo pouze nefigurálních motivů, zatímco na ostatních stavbách či v jiných uměleckých oborech se figurálních motivů uţívalo tak často, ţe se staly součástí islámského výtvarného projevu.²⁵

2.2 Umění v architektuře

Zákaz zobrazování ţivých bytostí, jak jiţ víme, dodrţován sice nebyl, ale výrazně determinoval ráz dekorativního projevu islámského umění. Obrazy ani sochy se nesměly vyskytovat uvnitř posvátných míst, takţe oproti křesťanství byl islám o takovéto způsoby podpory či reprezentace víry ochuzen. Ovšem to neznamená, ţe by islámské stavby pozbyly veškerého zkrášlení nebo zvýraznění.

Bylo nutné ozdobit tento prostor jinými prostředky. K tomuto účelu dokonale poslouţily dva způsoby, a to ornament a kaligrafie, jeţ by se daly označit za speciálně islámské dekorativní prostředky. Ornament a kaligrafie se vyuţívaly při výzdobě nejen kultovních, ale i světských staveb. Uplatnily se i jako dekorace předmětů běţně uţívaných. Společně s keramickými obklady utváří zcela nezaměnitelný rys islámského dekorativního umění.²⁶

2.2.1 Ornamentální výzdoba

Islámské umění je z velké části ovlivněné náboţenstvím a vědomím, ţe lidská existence není stálá. Nejtypičtějším projevem této myšlenky je nekonečný ornamentální dekor. Je výrazem abstraktního racionalismu a zároveň odrazem Boţí nekonečnosti. Neustálé opakování jednoho abstraktního motivu lze interpretovat za prvé jako výraz hluboké víry ve věčný ţivot, nebo také jako intelektuální vyjádření uvědomění si své vlastní omezenosti.²⁷ Ornamentální dekor se stal hlavním ozdobným prvkem ve všech obdobích islámského umění. Arabesky, geometrický dekor a písmo se dostaly do popředí islámského umění zřejmě také z důvodu zákazu figurálního zobrazování. Tyto motivy, zvláště pak motivy rostlinné a geometrické, se ovšem objevovaly jiţ v době předislámské jako součást figurálního umění a v době islámské se staly jedním z jeho hlavních témat. Původ těchto prvků bychom nalezli jiţ v antickém a byzantském umění.²⁸

25 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 230-231.

26 NEUŢIL, Oldřich - MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 31-32.

(19)

19

Zásadou geometrického ornamentu je opakování jednotlivých prvků. Ke změně můţe docházet buď uvnitř jednotlivých celků, nebo spojováním a rozpojováním geometrických linií. Tato ornamentální výzdoba vychází z motivu vinné révy a do podvědomí se dostala spíše pod názvem arabeska. Dalším typickým rysem, který geometrický ornament vytváří, je dojem pohybu. Ten způsobily změny v seskupení jednotlivých mnohoúhelníků, jeţ jakoby rotovaly kolem pevného bodu. Ornament ztělesňuje estetický ideál islámského umění. Odráţí jednak vztah muslimů k přírodě, ale i k hmotě a skutečnosti. Symetrický ornament se obohacuje o přírodní prvky a to ve formě květů a lístků. Ačkoli se vytvářely nejrůznější vzory, ve své podstatě byly jednotné. Vzory se uţívaly na rozmanitých materiálech a občas se jeden materiál záměrně podobal jinému. Například kobercové vzory se objevují i na keramických obkladech.²⁹ Další zásadou islámského umění je popření hmoty. Právě k tomuto účelu slouţí také ornamentální výzdoba, která je utvářená z různých materiálů a nekonečně se opakujícím motivem pomáhá zakrýt hmotnou strukturu. Štukové a dlaţdicové obklady za sebou ukrývají velké zdi, rostlinný ornament je vyuţíván k pokrytí kleneb, aby skryl jejich funkci a strukturu. Výzdoba tímto způsobem dodává architektuře neuvěřitelný vzhled. Arabeska se stala bezchybným zobrazením zásad islámské výzdoby.³⁰

Počátky uţívání ornamentu můţeme spatřit jiţ na památkách pocházejících z 9. století. Hlavním městem abbásovké dynastie v tomto období bylo město Sámarrá a byl zde zbudován palác, jehoţ stěny pokrývaly plochy vyřezávaného a odlévaného štuku. Ze začátku řemeslníci pouţívali jasně zřetelné listové a květinové vzory v geometrickém rámci. Postupem času přecházeli k ornamentům více geometrickým.

Spojováním těchto ornamentů se vyplňoval zdobený povrch nebo se jeho pomocí potlačoval rozdíl mezi jednotlivou dekorací a pozadím. Ornament nebyl nijak omezen. Bylo moţné ho rozšiřovat jakýmkoli směrem, čímţ vznikal dojem nekonečna a jednolitosti celku. V této podobě se ornament objevuje jiţ v polovině 10. století.³¹ Dle druhů výzdoby nalezené v Sámarrá můţeme mluvit o třech stylech.

První styl se hlásí k pozdně antické tradici. Druhý styl se naopak odvrací od antické tradice. Plochu plně zaplňují abstraktní rostlinné vzory. Poslední styl se stal velkým přínosem islámu. Představuje přechod k úplné abstrakci. Hlavním tématem je

29 NEUŢIL, Oldřich – MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 32.

30 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 11.

(20)

20

nekonečný abstraktní ornament, který významně ovlivnil výzdobu ve všech islámských zemích. Ve Španělsku se pouţívaly speciální keramické ornamentální dlaţdice, které se nazývají azulejos. Stavby zbudované v seldţukovském období byly zdobené tesanými kamennými ornamenty, jeţ byly působivé svou hrou se světlem a stínem. Záměrně se vyuţívala vazba zdiva, zejména cihelného, k estetickému účelu. Poprvé takto byla vyuţita v první polovině 10. století v Buchaře.³²

2.2.2 Kaligrafie

Kaligrafii právem náleţí významné místo v islámském umění. Je nejváţenějším a nejtypičtějším výrazem islámského ducha. Arabské písmo a jazyk se pro svůj původ staly velmi důleţitými pro všechny muslimy. Jelikoţ Bůh mluvil arabsky, tak i jeho slova byla zpočátku zaznamenána arabským písmem. Muslimové svou vděčnost za tento jazyk a písmo projevují ve všech oblastech islámského umění.³³ Dodnes jsou tato slova inspirací všem opisovačům Koránu, kteří se nechávají unášet tímto krásným písmem. Nejvýznamnější díla tohoto umění pocházejí z 8. století a byla napsaná jednoduchým perem na papír. Ovšem k ovládnutí tohoto umění bylo potřeba mnoho let cvičení na to, aby mohla vzniknout mistrovská díla, jeţ se těšila obdivu, uznání, a která se sbírala a prodávala za vysoké sběratelské ceny.³⁴

V průběhu 7. století se jako koránské písmo začalo uţívat písmo kúfické. Toto písmo je masivní a hranaté a má velmi zřetelné obrysy. Písmo nese název podle města Kúfa v Iráku a ve své době se rozšířilo po celém světě. Kúfické písmo klade důraz na vertikálnost linií jednotlivých znaků. Nejvíce se pouţívalo v prvních pěti stoletích islámu, zejména v architektonické výzdobě, dále pak i na textilu a keramice a také v rukopisech Koránu. Známe několik typů kúfického písma, avšak v islámském umění jsou nejdůleţitější jen tři typy tohoto písma. Prvním z nich je typ listový, který vznikl zřejmě v Egyptě v 9. století. Odlišuje se vertikální částí znaků, jeţ je zakončená listovými lalůčky nebo polopalmetami. Druhý florální typ má navíc květní prvky a rozviliny, které se přidávají k lístkům a k polopalmetám. Tento typ vznikl také v Egyptě a svého největšího rozkvětu dosáhl za Fátimovců. Posledním typem je typ prostý vyznačující se rovnými a kolmými tahy s hranatým tvarem písmen.³⁵

(21)

21

Kúfické písmo se pouţívalo aţ do 12. století, jenţe s rozšiřováním islámu do jiných zemí, kde se nemluvilo arabským jazykem a kaţdý jazyk si přebíral arabštinu po svém, se objevily i nové nároky a tlaky. Po dlouhou dobu se psaly běţné obchodní či administrativní zápisky i soukromé korespondence okrouhlejší formou písma.

Předpokládá se, ţe právě z ní se vyvinulo „šest stylů“, k jejichţ vzniku přispěl vezír Ibn Mukla na začátku 10. století v Bagdádu a které slouţí i dnes jako pomůcka všem islámským kaligrafům. Rozlišujeme těchto „šest stylů“ písma: naschí, muhakkak, rajhání, taukí, rik'a a thuluth. Tento systém měl měřit poměr písmen vůči sobě navzájem vyuţitím teček vytvořených perem. Ačkoliv je arabské písmo jednoduché co do základních tvarů, naopak nepravidelné je v proporcích. Vyváţeného účinku dosahují kaligrafové například protáhnutím horního konce písmen do listových tvarů nebo ponecháním písmen, aby se proplétala a vinula kolem sebe navzájem. Někdy se konce písmen rozšiřovaly i do lidských nebo zvířecích hlav, ovšem jen na budovách nebo nádobách.³⁶

Z kúfického písma a z „šesti stylů“ písma se později vyvinuly další dukty, z nichţ obzvláště vyniká nádherné písmo ta'lík, které se rozšířilo v Íránu. Toto písmo je typické svými horizontálně se prodluţujícími tahy a slovy, které se píšou se sklonem šikmo napříč stránkou. Dalším písmem, které vzniklo ze zmiňovaných písem, je nasta'lík kombinující arabské naschí a perský ta'lík do půvabné a lehce čitelné podoby. Během úpadku tvořivosti Osmané převzali toto umění a během jejich vlády vzniklo několik stylů zahrnující díwání, pojmenovaný dle slova díwán, které značí státní radu. Zpočátku to bylo písmo uţívané zejména při psaní dokumentů, které vydávala osmanská státní rada. I přesto ţe je to velmi zdobné a krásné písmo, často zdobené silnými diagonálními ozdůbkami, jeho čitelnost je mnohem horší neţ u jiných stylů.³⁷ Umění kaligrafie vţdy bývalo a stále ještě je vysoce ceněno. Míst, kde můţeme nalézt dekorace ve formě písma, je nesčetné mnoţství, zejména se však s nimi setkáme na náhrobních kamenech, na látkách, na keramice, kobercích, zbraních i kachlích a v různě utvořených tvarech zdobících budovy. Kaligrafie se stala stejně významným prostředkem zdobení mešit jako Kristova zobrazení v kostelech.³⁸

36 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 574-575.

(22)

22 2.2.3 Keramika

Barvy pro islámskou architekturu jsou tak typické jako pro ţádný jiný kulturní okruh. Zářivé odstíny barev a bohaté vzory pokrývají budovy jak uvnitř tak i zvenku.

Keramické kachle se staly dokonalým prostředkem k dosáhnutí tohoto barevného účinku. Kachle se objevují v různých stylech jako je kaligrafický, geometrický, květinový a arabeskový a ve dvou způsobech pouţití, zejména jako mozaika sestavená z rozřezaných kousků utvářející vzor nebo jako celé kachle tvořící velké kompozice.³⁹ Výzdoba zdí, kleneb i kupolí na islámském východě se skládala z kachlů sestavených do geometrických a rostlinných vzorů někdy i epigrafických motivů. Na západě převládaly geometrické motivy a kachlem zdobené zdi a podlahy.

Vyuţití podobně stavěných glazovaných cihel můţeme spatřit jiţ v asyrské, babylonské a achajmenovské architektuře. V islámské architektuře se začínají pouţívat aţ v 9. století z důvodu upřednostňování byzantského typu mozaiky z barevného skla při výzdobě budov. Glazované dlaţdice se vyvíjely spolu s keramickou výrobou v období, kdy vládla dynastie Abbásovců a hrnčíři začali vyrábět velkou škálu druhů svítivě barevných glazur.⁴⁰

Jedny z prvních dlaţdic vznikly technikou, při níţ se na glazovaný povrch malovaly vzory oxidy všelijakých kovů a následně byly vypalovány v redukčních pecích. Několik takto vyrobených dlaţdic se objevilo při vykopávkách v tehdejším abbásovském hlavním městě Sámarrá v Iráku. Keramická mozaika má zřejmě svůj původ v severní Africe koncem 11. století, jelikoţ z této zmíněné doby pochází nemálo nálezů takto utvořené výzdoby palácových podlah. Jiţ ve druhé polovině 12. století se objevily keramické kachle ve výzdobě minaretů, které byly postaveny u mešit. Na západě, zejména pak v Maroku a jiţním Španělsku, se hojně začalo vyuţívat keramické mozaiky ve 14. století. Tehdejší stavitelé u některých staveb, jako byly madrasy a paláce, pouţívali na pokrytí dolních částí dlaţdice. Ty pak různě barevné skládali jednu vedle druhé, aby z nich vytvořili sloţitý a nepřerušovaný vzor. Dlaţdice byly zelené, světle hnědé a bílé, méně často se pouţívala barva modrá, ţlutá a černá.⁴¹

Vývoj keramických dlaţdic, slouţících jako obklady, neprobíhal všude stejně.

Na východě stavitelé k dosaţení větší barevnosti a kontrastu začali pomalu přidávat

(23)

23

při výzdobě glazované prvky. Nejprve zasazovali malé části mezi cihly, pak přešli k dlaţdicím s tyrkysově modrou glazurou. Později začali přidávat i další barvy jako bílou či tmavě modrou, aţ se plocha vymezená pro obklady postupně zvětšovala.

Text zasazený do této plochy byl mnohem čitelnější a více vynikal. Jinak se také přistupovalo k obkládání chráněných vnitřních prostor budov. Nejhodnotnější keramika s listrovou malbou se vyráběla ve městě Kášán. Tato listrová keramika patřila k těm nejdraţším kvůli své výrobě a materiálu. Největšího pouţití se listrové technice dostalo u dlaţdic ve tvaru hvězdy a také u dlaţdic tvaru obdélníku či čtverce, jejichţ spojením vznikaly dlouhé vlysy s nápisy. Větší pozornosti se dostalo velkým souborům, jeţ byly určeny pro mihráby mešit, a panelům pokrývající kenotafy.⁴²

Keramická mozaika se skládala do předem vyznačeného vzoru. Po vyskládání se tyto mozaiky zalily sádrou a vytvořily velké desky, jeţ se poté snadněji připevňovaly na zdivo. Ačkoliv byla tato technika velmi namáhavá, poskytovala svému tvůrci do značné míry velkou svobodu, co se vzhledu a vzoru týče. Ve 14. století se keramická mozaika natolik rozvinula, ţe řemeslníci byli schopni pomocí mozaiky obloţit jakýkoliv povrch, ať uţ byl vypouklý anebo prohnutý.

Keramická mozaika se skládala převáţně ze sedmi barev a to z bílé, světle a tmavě modré, černé, okrové, zelené a světle hnědé. Ze vzorů se nejvíce pouţívaly přírodní a květinové arabesky a nápisy. Později se začala uţívat jiná a mnohem jednodušší technika zvaná cuerda seca, při níţ se nanáší glazura rozmanitých barev na velké dlaţdice. Přestoţe technika cuerda seca není tak náročná jako mozaika, vypalování všech barev při stejné teplotě nemůţe dosáhnout tak zářivého efektu jako při uţití keramické mozaiky. Avšak i s touto technikou dospěli umělci k vytvoření bezesporu nádherných kompozic, co se íránské islámské architektury týče. Tato technika se často, oproti technice keramické mozaiky, uţívala na méně významných stavbách, ale některé z dlaţdic takto upravených byly vyuţity i pro paláce íránské šlechty 17. století v Isfahánu.⁴³

V 17. století samarkandští umělci kombinovali techniku cuerda seca s technikou zvanou banná'í, při které se střídají glazované kachle ve tvaru obdélníku s neglazovanými cihlami. Technika je typická svými tkanými vzory, jeţ mohou tvořit i posvátná jména. Technika cuerda seca se dostala i do osmanské říše začátkem

(24)

24

15. století, kam ji nejspíše s sebou přinesli řemeslníci z Íránu nebo Střední Asie.

Díky tomu je tzv. zelená mešita v Burse hojně obloţená dlaţdicemi cuerda seca a její mihráb září do dálky svou výzdobou, která kombinuje jak techniku cuerda seca, tak keramickou mozaiku.⁴⁴ Podglazurová malba se jako technika začala poprvé pouţívat ve 12. století, ale k jejímu rozšíření došlo aţ v průběhu 13. a 14. století, kdy byla vyuţita i při výrobě obkladových dlaţdic. Iznické dlaţdice různých velikostí slouţily velmi často ke zdobení královských mešit, postavených v 16. století v Istanbulu a Edirne. Z těchto dlaţdic vznikaly působivé kompozice, jeţ byly zdobené širokou paletou barev a různých motivů. Koncem 16. století tato výroba klesá se sniţujícími se zakázkami od panovníků. Ovšem Osmané našli velkou zálibu ve zdobení vnitřních prostor právě dlaţdicemi ve tvaru čtverce s podglazurovou malbou tak, ţe se tato výzdoba rozšířila nejen po celé osmanské říši, ale zalíbení v ní našli lidé od Levanty aţ po Tunisko, Alţír a Balkán.⁴⁵

2.3 Ostatní islámská umění

Malířství se na půdě islámských zemí nevyvíjelo stejným způsobem jako v evropských zemích, jelikoţ zde platil zákaz figurálního zobrazování. Ačkoliv tento zákaz platil po celém islámském světě, nikdy se, jak uţ bylo řečeno, zcela nedodrţoval. Snaha umělce zachytit svět tak, jak se jeví v celé jeho kráse, poměrně často nad tímto zákazem převládala. Neustálý souboj mezi dodrţováním zákazu a naopak snaţením se realisticky zachytit prostředí velmi poznamenal vývoj tohoto umění. Pozornost se přesunula na stránky knih, kde toto umění plnilo jak funkci dekorativní, tak i informativní.⁴⁶

Koberce patří k dalším arabským výrobkům, které se proslavily po celém světě. Muslimové převzali některé vzory od Koptů, Byzantinců a sásánovských Íránců a přidali k nim kaligrafický ornament.⁴⁷ Vázání a tkaní koberců bylo uţ odedávna činností kočovných pastevců, kteří si jimi zateplovali ale i zvelebovali svá obydlí. Nejstarší vázané koberce mají svůj původ v Anatólii v době, kdy vládli Seldţukové. Vlněný vázaný koberec tvoří jednu z několika výtvarných forem úzce spojených s představou islámského světa i jeho kultury.⁴⁸ Vázané koberce vznikaly

47 PIJOAN, J. Dějiny umění 4. Praha: Odeon, 1983, s. 207-208.

(25)

25

jako napodobeniny koţešin. Jejich pouţití, tvar a výzdoba nejlépe zachycují základní rysy muslimské kultury. Jsou odrazem způsobu ţivota a původu většiny vládnoucích národů muslimského světa. Po celou tu dlouho dobu jsou hlavní částí výzdoby interiéru. Koberce se staly také prostorem vyuţívaným k rozvinutí ornamentální výzdoba. Nekonečnost dekoru je symbolickým odrazem muslimského chápání dočasnosti všeho na světě. I kdyţ se na konci 15. století tato abstraktní výzdoba koberců přeměňuje v rostlinnou či figurální, stále si uchovává zásadu nekonečného opakování výzdobných prvků.⁴⁹ V islámském světě se nalézá pět významných oblastí výroby koberců: Írán, jiţní Asie, Turecko, Kavkaz a Střední Asie. Rozlišujeme dva hlavní typy uzlíků. První je ghiordeský, který se pouţívá v Turecku a na Kavkaze.

Druhý se nazývá senneský (perský) a pouţívá se v Íránu, jiţní a střední Asii. Tradice výroby umělecky hodnotných loveckých, vázových a zahradních koberců se uchovala v Íránu. Kavkazské koberce se úplně odlišují od koberců ostatních zemí zřejmě proto, ţe jsou výhradně geometrické. Posledním místem tradiční výroby je Střední Asie. Vzory v této oblasti byly ovlivňovány Čínou. Koberce z Buchary a Samarkandu patří mezi ty nejznámější typy koberců.⁵⁰

Tradice výroby a úpravy skla na území dnešního Egypta a Sýrie pochází jiţ z doby 5. - 4. tisíciletí př. n. l. Tato tradice se prostřednictvím kontaktů, které se postupně navázaly v průběhu křiţáckých válek, dostala i do Evropy, kde se výroba skla od té doby velmi změnila. Sklářské výrobky z Východu se uchovávaly zejména kvůli jejich hodnotě, a tak si nalezly místo v různých uměleckých sbírkách.⁵¹ V Egyptě vznikly sklářské dílny, které se zabývaly zdobením skla technikou listrové malby jiţ v době předislámské. Tato technika se uţívala i při zdobení keramiky, jak jsme jiţ mohli poznat. Různé barvy skla vznikaly pouţitím oxidů několika kovů.⁵² Výroba skla v průběhu 11. století vzkvétala i na území Egypta, kde vládli Fátimovci, kteří se také zaslouţili svou iniciativou ve výrobě skla o nové techniky jeho zdobení.

Zpracovávalo se a zdobilo se zde tavené sklo, ale také se prováděly řezby a broušení nádob z křišťálu.⁵³ Listrovou techniku pomalu střídalo zdobení emailem, jeţ se doplňovalo zlacením. U této techniky se dekor maluje na povrch skla barevným

49 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 151.

50 ROBINSON, F. Svět islámu, Praha: Kniţní klub, 1996, s. 206.

(26)

26

práškem. Tato technika se spolu se zlacením stala velkým přínosem sklářského umění v egyptském a syrském sklářství v druhé polovině 12. století.⁵⁴ Ovšem svého vrcholu dosáhlo malování emailu aţ v mamlúcké době, kdy mamlúčtí řemeslníci v Sýrii a Egyptě dovedli toto zdobení k naprosté dokonalosti.⁵⁵

Výroba předmětů z kovu, stejně jako sklářská výroba, se stala uměním, které má jiţ svou nejlepší část vývoje za sebou, ačkoliv jim nelze upřít jejich význam v celém vývoji tak velké civilizace.⁵⁶ Kov se stal díky svým cenným vlastnostem velmi ţádaným materiálem. Barevnost a lesk povrchu kovů byly odrazem pouţití konkrétní slitiny. Vyráběl se nejen bronz, ale i další slitiny na bázi mědi. Bronz z nich byl oblíben zřejmě nejvíce pro jeho trvanlivost a vzhled. Na islámských nádobách, jeţ byly vytvořené v raném období, se ukazuje, jak tehdejší řemeslníci čerpali inspiraci ze starověkých vzorů. Byly vytvořené odléváním a zdobeny jen jednoduchými výčnělky a ţlábky. Některé dochované předměty dokazují i islámské potřeby po ornamentální výzdobě. Tyto předměty z kovu jsou typické svými vyváţenými a uţitečnými tvary. Takto se třeba vyráběly olejové lampy, jejichţ cílem bylo osvítit co nejvíce prostoru. Děrování se také uţívalo při výrobě stínidel a kadidelnic zejména ve východních islámských zemích. Dalším účelově vyrobeným předmětem jsou mohutná klepadla pocházející z oblasti Eufratu a Tigridu. Byly součástí velkých dřevěných dveří s bronzovými deskami vsazených do mešit. Často se zdobily draky, jelikoţ se věřilo, ţe ti odeţenou temné síly zla a zabrání jim ve vstupu dovnitř. Dokonce i hlavičky hřebíků, kterými se připevňovaly ke dveřím, měly ve tvaru lvích hlav. Do podkladového kovu se vzorem mohly vtloukat plátky zlata, stříbra nebo mědi.⁵⁷ Mezi významná centra výroby prací z mosazi patřily Mosúl, Damašek, Káhira a Herát. Výrobky pocházející z těchto dílen jsou stylově jednotné. Svícny a nádoby z mosazi byly tauzovány stříbrem a objevují se na nich epigrafické ornamenty, ale i motivy rostlinné.⁵⁸

54 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 167 a 169.

58 PIJOAN, J. Dějiny umění 4. Praha: Odeon, 1983, s. 200.

(27)

27

3 Islámská architektura

Inspirací při vytváření různých architektonických děl se v průběhu dějin stala víra. Ve víře, ať uţ to bylo křesťanství či buddhismus, člověk nalézal důvod svého bytí. Islám, jakoţto jedno z monoteistických náboţenství, spojil mnoho národů s různými tradicemi, na odlišném stupni vývoje a s odlišnými jazyky. Vytvořilo se tak společenství, jeţ bylo silně podpořené vírou a které předčilo ostatní civilizace v mnoha směrech po několik století. Nejcharakterističtějším projevem této kultury se stala právě architektura, jejíţ díla patří k těm nejkrásnějším, které člověk vytvořil.⁵⁹ Islámská architektura se zrodila jako výsledek několika historických událostí.

V kaţdé oblasti se trochu liší, jelikoţ byla ovlivněna různými kulturními tradicemi.

Její originalita spočívá právě v tomto spojení domácích tradic a islámského náboţenského a politického systému, přičemţ arabský prvek se stal dominantním po ideové stránce. Nejenţe je arabština jazykem Koránu, ale plní navíc i estetickou funkci.⁶⁰

Islámská architektura je typická svou různorodostí ovlivněnou domácími tradicemi, avšak často uţívá podobné prvky při výstavbě budov s odlišnými funkcemi.⁶¹ Takovým tvarem budovy se stala mešita, jeţ vznikla v Hidţázu a byla jediným stavebním typem, jenţ je spojován s datem vzniku muslimského letopočtu.

Tento tvar mešity, který byl kompozičně přenášen do nově vzniklých měst a přetvářen do různých podob bez změny v základní kompozici, se přeměnil později i v jiné stavební typy budov, jako madras, karavanserájů a paláců.⁶² Kromě mešity, středového bodu stavitelů, a dalších jiţ zmíněných druhů staveb se také stavěly důmyslné pevnosti a mosty. Islámskou architekturu charakterizuje dále velmi často uţívaný podkovitý oblouk či oblouk ve tvaru trojlistu, ale také stalaktitová klenba.

Islámské umění, a architektura vůbec, je známé popíráním hmoty, jeţ přímo vychází z muslimského chápání světa a pomíjivosti lidského ţivota. Dosaţení tohoto cíle se

59 NEUŢIL, Oldřich – MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 55.

60 DUDÁK, V. – NEŠKUDLA, B. Encyklopedie světové architektury. Díl 1. Praha: Baset, 2000, s.

430.

62 NEUŢIL, Oldřich - MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 55.

(28)

28

jim podařilo pomocí ornamentální výzdoby nebo obkládáním stěn budov glazovanými dlaţdicemi.⁶³

Islámská říše nabývala na síle a velmi rychle se rozšiřovala od Iberského poloostrova aţ k Indii, stejně rychle si vytvářela i svůj osobitý slohový charakter.

Postupně získala lehce rozpoznatelný slohový výraz, přestoţe se toto umění velmi lišilo pestrostí technik i pouţití nosných soustav. Hlavním determinantem tohoto slohu se stala abstrakce. Po zániku islámského středověku se slohový výraz islámské architektury vyvíjel v různých na sobě nezávislých slohových proudech. Z tohoto období můţeme nalézt památky ve Španělsku, státech severní Afriky, ale i v Egyptě, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Palestině, Izraeli, Iráku a Střední Asii. V novověku se islámská architektura rozšířila po celém islámském světě, tedy od Indonésie aţ po Senegal a od Sibiře aţ po Madagaskar. Stopy islámského stavebního umění můţeme spatřit ve 102 státech a v necelé polovině z nich tvoří tyto památky většinu dochovaného fondu.⁶⁴

3.1 Vzhled tradičního islámského města

Různé typy měst převzaly arabské kmeny z Byzance a také z Íránu, jelikoţ jako kočovníci neměly své vlastní stavební tradice. Místem pro zakládání nových měst se staly křiţovatky obchodních cest, oázy nebo poutní místa. Jiţ od rané doby se města zakládala strukturálně a plánovitě a udrţovala si základní jednotnou koncepci.

Městské čtvrti se skládaly z vymezených celků, které se oddělovaly na základě národnosti, profese, kmenů a náboţenské příslušnosti jejich obyvatel. Centrálním prvkem tradičního muslimského města se stala mešita, která symbolizovala nadřazenost víry a politickou moc města. Ústřední moc představovalo sídlo panovníka, které bylo oporou moci mešity. Avšak kromě mešity se stavěly i další instituce, které s ní byly spojeny, jako například školy niţší a vyšší, starobince a nemocnice. Na obranu města se zakládaly citadely a různé typy opevnění. Nedílnou součástí města byl bázár, jehoţ funkce ho spojovala s útulky pro obchodní karavany, karavanseráje. Místem odpočinku se staly lázně.⁶⁵

63 DUDÁK, V. - NEŠKUDLA, B. Encyklopedie světové architektury. Díl 1. Praha: Baset, 2000, s. 430.

(29)

29

Součástí města byly muslimské domy, které měly také svůj osobitý charakter.

Pro všechny domy bylo typické, ţe byly projektovány tak, aby zachovaly soukromí obyvatel domu. Zvenčí byly většinou holé, jejich dominantou byl dvůr za zdmi domu, který byl vybaven kašnou. Kaţdý dům se rozděloval do dvou částí.

Soukromou část obývaly především ţeny a často byla v prvním patře. Druhou částí byla část reprezentační, která slouţila spíše muţské části domu. V přízemí se nacházela tzv. mandara, přijímací prostor. Okna se umisťovala vysoko, aby nikdo neviděl dovnitř domu. Domy bohatších muslimů doplňovaly i zahrady.⁶⁶

3.1.1 Bázár

Střediskem islámského města je bázár. Bázár vznikal nejčastěji v okolí nejvýznamnější mešity. Skládal se z pravoúhlé sítě krytých ulic. U trţiště se také vyskytovaly lázně, kde mohli muslimové, především muţi, vykonávat rituální očistu dle své víry. ⁶⁷ Zákazníci, kteří bázár navštívili, měli moţnost porovnávat a vybírat zboţí dle kvality a ceny, jelikoţ obchody byly rozděleny dle druhu zboţí. Mimo jiné tu existoval dohled nad trţištěm a dohlíţitelé měli velké pravomoci, aby mohli v případě nevhodných praktik zasáhnout. K trţišti bezpochyby patří noclehárny nebo hospůdky. Byly zde také sklady pro uskladnění zboţí a stáje pro taţná zvířata. Po ukončení prodejní doby se bázár uzavřel a v těch obchodech, kde se prodávalo vzácné zboţí, byla zavedena jiná bezpečnostní opatření, aby nedošlo ke krádeţi.⁶⁸ Toto uspořádání krámků se vytvářelo s ohledem na mešitu a bylo třeba dodrţovat určitou hierarchii. Nejblíţe k mešitě byly například prodavači knih a papírů a nejdále obchody s textilem aţ po okraj města, kde se prodávalo obyčejné zboţí.⁶⁹

3.1.2 Karavanseráje

Karavanseráje se objevovaly i jako součást města. S rozrůstajícím obchodem a řemeslem se rozrostla i výstavba dalších karavanserájů. Tato výstavba se ukázala jako dobrý způsob pro feudální vládce jak ukázat své bohatství a majetek. Moţná právě díky tomu se staly karavanseráje tím nejpočetnějším typem budov vedle mešit, které se nám dochovaly ze středověké Anatólie. Vznikaly na cestách mezi městy a slouţily jako ubytovny pro cestující, většinou kupce, kterým zajišťovaly i ochranu.

69 ROBINSON, F. Svět islámu, Praha: Kniţní klub, 1996, s. 216.

(30)

30

Byly vystavěny i při takových cestách, jako byly hedvábné cesty, které spojovaly Evropu s Čínou, nebo také podél kupeckých cest, jeţ probíhaly severojiţním směrem mezi jiţními částmi Střední Asie a také slovanskými říšemi na severu. Postupně se z karavanserájů stala střediska obchodu s různým zboţím od koţešin z Ruska a jantaru ze severu, aţ po koření ze Střední Asie. Karavanseráje byly velmi často opevněné a občas k nim patřily i mešity a paláce. Součástí karavanseráje byl obvykle pouze jediný dvůr, který byl obklopen řadou místností. Tyto místnosti slouţily jako stáje, skladiště, hostinské místnosti, kuchyně a také ubytovny. Převáţně anatolské typy karavanserájů byly velmi rozlehlé a opevněné mohutnými a vysokými zdmi z kamene, které byly ještě zesílené věţovitými baštami.⁷⁰

3.1.3 Lázně

Představovat si tradiční muslimské město a nezmínit se o lázních by bylo velkou chybou. Kdekoliv se muslimové objevili, zanechali tam po sobě budovu lázní.⁷¹ Nejpopulárnějšími a také hojně vyuţívanými byly po celém islámském světě tzv. turecké lázně hammam. Tyto lázně jsou svou funkcí velmi podobné lázním římským. Na rozdíl od velkolepých reprezentačních prostorů typických pro římské lázně, mají turecké lázně charakter spíše intimní. Lázně se skládají z několika základních částí. Největší prostor lázní tvoří shromaţdiště džam'an, také zvané

„místo pro klid“. Obvykle je tento prostor čtvercový a zaklenutý kupolí, navíc bývá reprezentačně vybaven. Uprostřed místnosti je fontána a estráda probíhající skrze ni.

Estráda slouţí jako místo odpočinku po lázni, ale je vhodná i jako místo k debatování či pití kávy. Další částí je vstupní prostor, který se podobá bazénu s vlaţnou vodou vyskytující se také v římských lázních. Poslední částí je harara, která je sloţená z oddělených cel opatřených bazénem s teplou vodou a umyvadlem s kohoutky se studenou a teplou vodu. Lázně nebyly jen místem pro tělesné očištění, ale slouţily i k setkávání střední a niţší vrstvy, které zde vyjadřovaly své názory a uzavíraly mezi sebou obchodní dohody.⁷²

3.1.4 Zahrady

Jak jiţ bylo řečeno, zahrady, stejně tak jako lázně, bývaly často součástí palácových sídel. Vznikaly však i v lepším klimatickém prostředí dál od města. Byly

(31)

31

zakládány i zahrady veřejné. Zahrady tedy neodmyslitelně patří k lidským obydlím.⁷³ Typickým znakem islámských zahrad je jejich symetričnost. Lidé si představují ideální prostředí jako něco, co má daný řád. Tento řád se v našem povědomí přetváří do podoby souměrných tvarů a symetrie. Přesně tento řád je charakteristický pro islámské zahrady.⁷⁴ Základem dnešních islámských zahrad jsou zahrady perské, odtud také pochází název základního útvaru těchto zahrad, čehár bágh neboli čtyři zahrady. Jedná se o čtverhrannou plochu, která je rozdělená kolmo se křiţujícími vodními kanály na čtyři části. Voda byla různě vyuţívána tak, aby zdůraznila určitou část stavby, nebo naopak aby opticky rozšířila prostor. V zahradní architektuře se také pouţívaly různě velké kamenné desky, které vytvářely nakloněné plochy.

Důleţitá byla v architektuře zahrad síť vodních kanálů, která rozdělovala celou plochu na jednotlivé menší části a také udávala častokrát směr výsadby vegetace, která jakoţto součást architektury se jí musela podřídit. Součástí původních islámských zahrad byla masivní zeď, která měla za úkol je chránit před nepřízní přírodních vlivů.⁷⁵

3.2 Nejčastější stavby islámské architektury a jejich znaky

3.2.1 Mešita

Termín mešita pochází z arabského slova masdžid, které značí místo klanění před Bohem.⁷⁶ Mešita není vnímána jen jako stavba, ale jedná se o prostor zasvěcený pro rituál. Mešita je po celém islámském světě povaţována za základní kultovní stavbu, jeţ byla jako vzor přijata všemi muslimy. Je to posvátný objekt navţdy spojený s islámem. Mešita má čtvercový půdorys a jejím nejdůleţitějším prvkem je výklenek ve stěně neboli mihráb slouţící k určení směru při modlitbě. Mihráb je často přirovnávaný k oltáři, který se nachází v křesťanských chrámech. Pro zdůraznění tohoto místa se často uţívalo umístění mihrábu doprostřed kruhu nebo také na místo, kde se kříţily dvě chrámové lodě. Tento výklenek označuje stěnu směřující k Mekce a symbolizuje tak nejposvátnější místo pro muslimy, které se nachází tak daleko za stěnou. V mihrábu někdy stávají rozsvícené svíčky, ale jinak bývá spíše prázdný. K dalšímu vybavení mešity patří minbar neboli kazatelna, odkud

74 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, 275.