SPECIFIKA NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE PUBESCENTŮ SE ZAMĚŘENÍM NA ÚPRAVU
ZEVNĚJŠKU
Bakalářská práce
Studijní program:
Studijní obory:
Autor práce:
Vedoucí práce:
B7507 – Specializace v pedagogice
6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Eva Hejcmanová
PhDr. Stanislava Exnerová
Liberec 2015
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Stanislavě Exnerové za věnovaný čas, cenné rady a připomínky, vlídný přístup, ochotu a trpělivost při vedení této bakalářské práce.
Největší dík patří mé rodině za podporu během psaní této práce a během celého studia.
Anotace
Tato bakalářská práce se zabývá specifiky neverbální komunikace pubescentů se zaměřením na úpravu zevnějšku. První část práce se věnuje období pubescence. Zde jsou popsány změny, kterými každý jedinec prochází. Následuje kapitola o sociální komunikaci, ve které se zmiňuji o neformálním stylu komunikování pubescentů.
Podstatnou částí práce je kapitola Image a význam zevnějšku pro pubescenty. Tato kapitola je rozdělena na tři části. První se zabývá vzhledem těla, jeho zobrazování v médiích a možnými poruchami, jež se k tělu vztahují. Druhá podkapitola nese název Móda a oblečení a nastiňuje pohled na moderní módu. Třetí podkapitola se věnuje odívání pubescentů a jeho specifikům.
Klíčová slova
Pubescence, identita, neverbální komunikace, image, oblečení, subkultura
Abstract
This bachelor´s work is concerned with specifics of nonverbal communication of adolescents with a focus on looks. The first part is devoted to the period of adolescence. Here I describe the changes which each individual goes through.
The following chapter is about social communication in which I refer about the informal style of communication adolescents. A substantial part is chapter Image and meaning of external appearance for adolescents. This chapter is divided into three parts. The first part is concerned with external appearance of the body, its imaging in media and possible disturbances which relate to the body. The second part is called fashion and clothes and outlines a view on the modern fashion. The third part will be devoted to clothing of adolescents and its specificities.
Keywords
Adolescence, identity, nonverbal communication, image, clothes, subculture
8
Obsah
1 Úvod ... 11
2 Pubescence ... 12
2.1 Vymezení pojmu ... 12
2.2 Tělesná proměna ... 14
2.3 Poznávací procesy ... 16
2.4 Emoce ... 19
2.5 Socializace ... 21
2.5.1 Rodina ... 22
2.5.2 Škola ... 23
2.5.3 Vrstevnická skupina ... 25
2.6 Sebepojetí a identita ... 28
2.6.1 Genderová identita ... 30
2.6.2 Pohlavní identita ... 31
2.6.3 Sexuální orientace ... 32
3 Sociální komunikace ... 34
3.1 Verbální komunikace ... 37
3.1.1 Neformální charakteristický styl pubescentů ... 39
3.2 Neverbální komunikace ... 40
3.2.1 Klasifikace neverbální komunikace ... 41
4 Image a význam zevnějšku pro pubescenty ... 45
4.1 Vzhled těla ... 46
4.1.1 Zobrazování těla v médiích ... 47
4.1.2 Související poruchy se vztahem k tělu ... 49
4.1.2.1 Nadváha a obezita ... 52
4.1.2.2 Podváha ... 52
4.1.2.3 Poruchy příjmu potravy ... 52
4.1.2.4 Dysmorfofobie ... 54
4.2 Móda a oblečení ... 55
4.2.1 Móda ... 55
4.2.2 Počátky moderní módy ... 56
9
4.2.3 Personalizace módy ... 56
4.2.4 Oblečení ... 57
4.2.4.1 Funkce oblečení ... 58
4.3 Specifika neverbální komunikace se zaměřením na úpravu zevnějšku v období pubescence ... 59
4.3.1 Odívání podle hudebních stylů ... 61
4.3.2 Odívání podle trávení volného času ... 70
4.3.3 Ostatní styly oblékání ... 74
4.3.4 Časopisy pro mládež a odívání ... 82
4.3.5 Pubescenti a styly ... 83
5 Závěr ... 85
6 Seznam použitých zdrojů ... 91
10
Seznam obrázků
Obrázek 1 BODY MASS INDEX (BMI) Dívky 0 – 18 LET ... 50
Obrázek 2 BODY MASS INDEX (BMI) Chlapci 0 – 18 LET ... 51
Obrázek 3 Metalisté ... 63
Obrázek 4 Punker ... 64
Obrázek 5 Punkerka ... 64
Obrázek 6 Rockeři ... 65
Obrázek 7 Gothic dívka ... 66
Obrázek 8 Gothic chlapec ... 66
Obrázek 9 Disco dívka a chlapec ... 67
Obrázek 10 Hiphoper ... 68
Obrázek 11Hiphoperka ... 69
Obrázek 12 Rasta baret ... 70
Obrázek 13 Skateři ... 71
Obrázek 14 Fanoušci ... 72
Obrázek 15 Folklorní soubor ... 73
Obrázek 16 Skauti ... 74
Obrázek 17 Skinhead chlapci... 75
Obrázek 18 Skinhead dívky ... 76
Obrázek 19 Emo dívka a chlapec ... 77
Obrázek 20 Scene chlapec ... 78
Obrázek 21 Scene dívka ... 79
Obrázek 22 Hipster styl ... 81
11 1 Úvod
Fenoménem postmoderní společnosti par excellence je móda, protože v sobě zahrnuje individualizaci, globalizaci, ekonomické i ekologické prvky, kulturu a zábavu.
Móda ve smyslu oblečení je nejviditelnější součástí kultury, a jako takovou ji lze sledovat každý den na ulicích, v obchodech i médiích. Období pubescence je v mnoha ohledech plné změn a právě pomocí oděvu lze některé změny zaznamenat. Oblečení pubescenta v sobě zahrnuje materiální i symbolickou hodnotu. Spoluvytváří identitu dospívajícího, vyděluje ho od dětství a má vliv na jeho vztah s okolím, zejména
se skupinou vrstevníků. Oblečení vyjadřuje mimo jiné postoj, emoce a záliby
pubescentů. Je i podstatným komunikačním prvkem pubescentů a na dospělých je, aby prvku správně porozuměli a uměli s ním nakládat v co nejlepším prospěchu jak svém, tak pubescentově.
Z tohoto důvodu mi přijde téma Specifika neverbální komunikace pubescentů se zaměřením na úpravu zevnějšku velmi zajímavé a pro komunikaci s pubescenty nesmírně důležité, v některých případech i klíčové. Hlavním cílem práce je tedy analyzovat tato specifika.
V první části se snažím vymezit samotný pojem pubescence v českém prostředí.
Následně popisuji změny, kterými každý pubescent prochází. Patří sem tělesné proměny, změny v poznávacích procesech, emoční změny, změny v rámci socializace pubescenta a poslední změny patří sebepojetí a identitě. Bez popsání těchto změn by nebylo možné pochopit chování pubescentů a jejich vyjádření se pomocí oděvu.
Druhou částí práce je úvod do sociální komunikace a rozdělení na verbální a neverbální. Ve verbální komunikaci zmiňuji neformální styl pubescentů. V rámci neverbální komunikace je důležité si uvědomit, že i kdyby člověk přestal definitivně mluvit, neustále bude komunikovat svým tělem a svým vzhledem.
Nejpodstatnější částí práce je poslední kapitola o image a významu zevnějšku pro pubescenty. Tu dělím na tři podkapitoly. V první se zabývám vzhledem těla jako první částí sebeprezentace pubescenta. V druhé se věnuji samotné módě a oblečení.
Třetí podkapitola je o specificích neverbální komunikace úpravou zevnějšku v období pubescence. V této části uvádím i příklady možných stylů odívání.
12 2 Pubescence
2.1 Vymezení pojmu
Mezi dětstvím a dospělostí lze vymezit přechodné období lidského vývoje, které se v českém psychologickém pojmosloví označuje termínem dospívání. V tomto období vrcholí procesy sexuálního, emocionálního a sociálního zrání. Obvykle trvá od 12/14 do 22/24 let.1 V zahraniční literatuře se používá ekvivalent adolescence. Dospívání má významné místo v kontextu celkové celoživotní dráhy.
Langmeier a Krejčířová dělí období dospívání následovně. Prvním je období pubescence, které vymezují od 11 do 15 let. Druhým je poté období adolescence, které končí zhruba ve věku 20 let. Vlastní období pubescence ještě rozdělují na fázi prepuberty a vlastní fázi puberty. První fáze začíná prvními známkami pohlavního dospívání a končí nástupem menarche u dívek a u chlapců analogicky první emisí semene. U dívek probíhá tato fáze zhruba od 11 do 13 let. U chlapců probíhá vývoj později o jeden až dva roky. Druhá fáze pubescence nastupuje po dokončení etapy prepuberty a trvá až do dosažení reprodukční schopnosti. Pravidelný ovulační cyklus a schopnost oplodnění se dostavuje za jeden až dva roku. Reprodukční schopnost chlapců je také dosahována o trochu později, po dokončení vývoje hlavních sekundárních pohlavních znaků. Období vlastní puberty můžeme tedy vymezit mezi věkem 13 – 15 let.2
Marie Vágnerová rozděluje období dospívání také na dvě fáze. První z nich označuje ranou adolescencí, která je jinak nazývána pubertou, a zahrnuje prvních pět let dospívání. Časová lokalizace je tedy mezi věkem 11 – 15 let, s určitou individuální variabilitou. Mezi důležité změny podle autorky patří změna zevnějšku, způsobu myšlení a emočního prožívání. Dochází ke specifikaci životního stylu. Důležitým sociálním mezníkem pro konec tohoto období je ukončení povinné školní docházky v 15 letech. Druhou fázi nazývá pozdní adolescence. Ta zahrnuje dalších pět let života
1HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80- 717-8303-X. S. 120.
2 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha:
Grada, 1998. ISBN 80-716-9195-X. S. 139.
13
jedince. Trvá přibližně od 15 do 20 let, také s určitou individuální variabilitou se zřetelem k psychické a sociální oblasti. Vstup do této fáze autorka vymezuje biologicky pohlavním dozráním a etapu ukončuje sociálním mezníkem. Tím je ukončení profesní přípravy následované nástupem do zaměstnání, což týká se studentů učňovských oborů, nebo volnou dalšího studia.3
Autoři Pavlas a Vašutová se řídí stejným rozdělením období dospívání jako Langmeier a Krejčířová. Upozorňují ale na sekulární akceleraci, ke které ve vývoji člověka dochází.4 Sekulární akcelerace je urychlení růstu a dospívání ve srovnání s předchozími generacemi. Je důsledkem technického pokroku a kultury života člověka.
Lidé v našem kulturním kontextu žijí ve stále se rozvíjejících městech a vesnicích, odstranil se nedostatek bílkovin a vitaminů a vymýtila se i dětská práce. Svůj díl na akceleraci nese i boj proti nemocem a různá očkování. Toto je jen malý výčet různých oblastí, které přispěly za delší časové období ke zvýšení průměrné definitivní výšky dospívajících i k časnějšímu nástupu sexuálního zrání.5 Podle Vágnerové akcelerace již dosáhla svého vrcholu.6
Karel Paulík označuje věkové období 11/12 -15 let starším školním věkem. Ten spadá do druhé části školního dětství a předchází mu mladší školní věk. 7
Petr Macek ve své knize Adolescence označuje adolescencí období mezi dětstvím a dospíváním. Dělí ji na tři fáze. První fázi nazývá časnou adolescenci v časovém období 10/11 – 13 let. Druhou fázi pojmenovává střední adolescenci, jež vymezuje intervalem 14 – 16 let. Poslední fází je pozdní adolescence, která je ohraničena věkem 17 – 20 let.8
3 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. ISBN 978-802- 4609-560. S. 323-324.
4 PAVLAS, Ivan a Maria VAŠUTOVÁ. Vývojová psychologie I.: pro studenty učitelství a vychovatelství.
1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 1999. ISBN 80-704-2153-3. S. 91-92.
5 OTOVÁ, Berta a Romana MIHALOVÁ. Základy biologie a genetiky člověka. 1. vyd. V Praze:
Karolinum, 2012. ISBN 978-802-4621-098. S. 182.
6 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie 1. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-718-4803-4.
S. 237.
7 PAULÍK, Karel. Vývojová psychologie. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2002. ISBN 80-704-2214-9. S. 36.
8MACEK, Petr. Adolescence. 2., upr. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-717-8747-7. S. 10.
14
Podle Psychologického slovníku je období pubescence v naší zemi mezi věkem 12 – 15 let. Začíná adolescentním růstovým skokem a postupným vývojem sekundárních pohlavních znaků.9
V této práci budu pro označení jedince v pubertě používat pojem pubescent, v synonymním významu také dospívající. Do těchto pojmů zahrnuji žáky druhého stupně základní školy, tj. od šesté do deváté třídy. Žáci spadají do věkového rozmezí od 11 do 15 let.
2.2 Tělesná proměna
Období pubescence tvoří významný předěl v životě jedince. Z dítěte se stává bytost schopná reprodukce. Začátek dospívání nelze striktně vymezit, záleží na genetice, a tak u každého nastává v jiný čas.
V tomto období je typická strukturální přeměna postavy se zvýšením tělesné výšky a hmotnosti. V průměru jedinec vyroste asi o 4 – 5 cm ročně a za rok zvýší svou hmotnost zhruba o 4,5 – 5 kg. Taktéž se mění i proporce obličeje, zvětšuje se její dolní část. To znamená, že se v poměrně krátké době mění vzhled tváře.
Dochází ke změnám v činnosti vnitřních orgánů. Zvyšuje se intenzita činnosti některých žláz s vnitřní sekrecí, což ovlivňuje zejména potní žlázy a tukovou tkáň.
V důsledku zvýšení tvorby hormonů (ženské pohlavní hormony – estrogen a progesteron, mužské – testosteron a androsteron) se rozvíjejí pohlavní znaky.
Sekundární znaky ovlivňují výslednou postavu jedince.
Svalová a kosterní soustava se rozrůstá, zvětšuje se srdce. Anatomicky se mění struktura mozku a jeho průměrná váha je okolo 1300 – 1320g. Časová nerovnoměrnost růstu jednotlivých orgánů a vaziv a zaostávání funkce centrální nervové soustavy s růstem kosterní a svalové soustavy způsobuje pohybovou disharmonii. Dočasně je tak narušena pohybová koordinace, která je znatelná v počátečním období pubescence.
Organismus je méně odolný oproti nemocem než v předcházejícím období.10
U dívek nastává puberta mezi desátým a dvanáctým rokem života. K primárním pohlavním znakům patří zvětšování vaječníků, zvětšování stydkých pysků, vyvíjí
9 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ, pozn. 1, s. 491.
10LINHARTOVÁ, Dana, pozn. 10, s. 93.
15
se pochva a děloha. Mezi sekundární pohlavní znaky patří viditelné změny. U dívek nedominuje růst postavy jako u chlapců, ale získávají oblejší postavu, zvýrazňují se boky, zvětšují se prsa, zužuje se pas. Zpočátku jsou pohyby neobratné, ke konci období již získávají na ladnosti. Objevuje se pubické ochlupení. Celkový tělesný vývoj dosahuje svého vrcholu do věku 17 let.
Chlapci se dostávají do puberty okolo třináctého roku. Mezi primární pohlavní znaky náleží růst varlat a penisu, tvorba spermatu, nástup erekce. Ze sekundárních znaků dominuje růst postavy, ruce a nohy se prodlužují, rozšiřují se ramena, zesilují se svaly. Postava získává mužnější podobu. Objevuje se pubické ochlupení a zvýrazňují se chloupky na rukou, nohou a na hrudi. Začínají rašit vousy. Vlivem zvětšování hrtanu dochází k hlasovým změnám, tzv. mutaci. V tomto období mění hlas svoji kvalitu většinou se stává hlubší. Přibližně kolem patnáctého roku je změna dokončena a hlas se ustálí. 11 Tělesný vývoj je ukončen ve věku 18 let.
V tomto období dochází k postupnému vyvažování tělesných proporcí a tvar postavy dostává dospělou podobu. Vlivem harmonizace tělesných proporcí dochází k postupnému zlepšování pohybové koordinace. Zlepšuje se a stabilizuje se tělesná výkonnost. V některých sportech mohou pubescenti dosáhnout i špičkových výkonů.
Také ke konci období mizí únava, která byla důsledkem rychlé změny postavy.12
V pohlavním dozrávání jsou velké individuální rozdíly. Je to podmíněno genetickými příčinami (typem tělesné stavby, zdravotním stavem) a vlivy prostředí a výchovy (stravou, klimatem, ekonomickými podmínkami). Je důležité mít na paměti, že s pohlavní zralostí, které se dosahuje v pubertě, nejde souběžně zralost psychická.
Ta je hlavním tématem až v následujícím období dospívání, které autoři Langmeier a Krejčířová označují pojmem adolescence, Vágnerová a Macek používají pojmu pozdní adolescence.
Tělesné změny mohou představovat pro pubescenta nemalý problém. Může je pociťovat jako něco, co nechce, za co se stydí, a proto by se znaků chtěl zbavit nebo
11 Spektreumzdravi.cz: Puberta: období změn i zkouška trpělivost rodičů. [online]. [vid. 7. 11. 2014].
Dostupné z: http://www.spektrumzdravi.cz/puberta-obdobi-zmen-i-zkouska-trpelivosti-rodicu
12 ZACHAROVÁ, Eva a Jitka ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŽKOVÁ. Základy psychologie pro zdravotnické obory. 1.
vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-4740-621. S. 82.
16
alespoň zpomalit tempo vývoje. Pubescent už nebere svoje tělo jako danost a stává nejistým.
Obecně dívky dospívají dříve než chlapci. Předčasné tělesné dospívání může být právě obtížněji zpracováno u dívek než u chlapců. Závisí na tom fakt, že sekundární pohlavní znaky jsou v případě děvčat nápadnější a vrstevníci mohou být jak tělesně, tak psychicky infantilní. Dospělí chápou změnu pubescentních dívek jako významnější, kvalitativní proměnu. Tělesná proměna chlapců se na první pohled jeví jen jako růst a zesílení, změnou kvantity. Vyšší postava u chlapce je sociálně akceptovanější a ve společnosti vrstevníků vysloveně výhodná, protože představuje šanci na vyšší sociální status. Brzy dospívající chlapci bývají populární, sebejistí a zaujímají vedoucí roli ve skupině. Zpomalení tělesného růstu tak trápí především chlapce. Mají úzký společenský status a stávají se objektem agrese silnějších a vyspělejších vrstevníků.
Takoví chlapci mohou hledat kompenzaci úspěšnosti v jiné oblasti, pokud pro ni mají předpoklady, nebo se snaží vázat na silnějšího vrstevníka, který jej ochrání. Nevyspělá dívka nemá tak těžkou situaci mezi ostatními vrstevnicemi, protože dívky nejsou tak agresivní. Agresivita je důvodem hormonálně podmíněným nárůstem k agresivnímu chování, ke kterému u chlapců dochází.13
2.3 Poznávací procesy
Uvažování pubescentů se mění. Dochází ke kvalitativní proměně. Dospívající si postupně osvojí abstraktní způsob myšlení. Toto myšlení přináší několik hlavních pokroků, které lze vyjádřit v několika následujících bodech.
1. Dospívající pracuje s pojmy, které nejsou vázány na bezprostřední smyslovou zkušenost, jsou obecného, abstraktního charakteru. Tvoření pojmů probíhá na symbolické rovině, již nelpí jen na názorných předlohách.
V předchozím období dítě vysvětlovalo pojem jen jeho účelem, nyní dospívající používá přesnější definice. Dospívající je až v této chvíli schopný pochopit abstraktní pojmy jako spravedlnost, pravda.
13 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s.. 327-328.
17
2. Pokud dospívající řeší problém, nehledá pouhé jedno řešení, které je nejsnazší, ale uvažuje o dalších alternativách. Ty dále zkouší, hodnotí a vytváří si různé hypotézy, které po ověření buď přijímá, nebo zavrhuje.
3. Pubescent je schopný vytvářet i domněnky, které nejsou opřeny o reálnou skutečnost, a srovnává skutečné pouze s myšlenými. Takto může kriticky srovnávat spekulativní normy a ideály lidského chování.
4. Dospívající dokáže aplikovat logické operace nezávisle na obsahu soudů.
Sleduje pouze formu úsudku a ne konkrétní obsah.
Tento nový způsob myšlení se začíná vytvářet právě na začátku pubescence, a proto přechod žáka na druhý stupeň může být komplikovaný. Abstraktní myšlení nevzniká ale najednou a bez přípravy, dospívající v některých případech může již uvažovat formálně a v jiných je stále vázán na konkrétnost. Mezi jednotlivými dospívajícími existují tudíž značné rozdíly, ke kterým je nutné brát zřetel.14
Se změnou uvažování dochází ke změně vztahu k času. Pubescent už není vázán jen na minulost a přítomnost, ale stává se pro něj důležitá i budoucnost.
Budoucnost začne mít subjektivní význam tehdy, když je schopen o ní dospívající uvažovat. Pouhé vědomí několika možností může ovlivnit dosavadní pocit jistoty.
Budoucnost se tudíž může jevit jako nejistá, ohrožující. Ve vztahu k budoucnosti začne pubescent uvažovat o svých možnostech a perspektivách, a tak potřeba seberealizace nabývá nového obsahu. V prvém důsledku mohou být aktuální výkony méně důležité, protože mohou být kompenzované v budoucnosti. Opačným důsledkem je výborný výkon, který přináší uspokojení v přítomnosti a jehož dlouhé trvání není zaručeno.
Potřeba seberealizace již nemusí být stejně dobře uspokojena jako nyní, a proto se snaží pubescent podat pokaždé maximální výkon.15
Změna pohledu na svět vede dočasně k posílení poznávacího egocentrismu.
Ten se projevuje nadměrnou kritičností a sklonem k polemice. Toto usilování vyplývá z potřeby procvičit a ověřit si své schopnosti. Dospívající často lpí pouze na jednom názoru, který považují na nejlepší a o kterém není možno pochybovat. Podléhají klamu,
14 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 146-148.
15 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 250.
18
že jejich úvahy jsou výjimečné. Toto přesvědčení je spojeno právě s proměnou myšlení.
Přesah reality a vytváření různých možností může fungovat jako naděje.
Pubescenti stále více uplatňují logickou paměť. Vzrůstá schopnost zapamatovat si abstraktní materiál. Zvyšuje se převaha úmyslného zapamatování nad bezděčným, náhodným.16
V oblasti paměti pubescenti využívají nejrůznější strategie, jak si zapamatovat informace, které potřebují. Používají zralejší způsob výběru učení, dokážou odhadnout, která část jim dělá obtíže a na tu se aktivněji zaměří. Dospívající se lépe učí na základě poznání logických souvislostí oproti pouhému memorování, které postrádá návaznost.
Pomalu se objevuje sklon k takovému způsobu uspořádání látky, aby si ho pubescenti co nejlépe zapamatovali, což se ve škole projevuje zvláště v podobě taháků.
Představivost je charakteristická výraznými projevy bdělého snění a tvořivosti.
Snění je budování představ a většinou bývá pokračováním nějaké skutečnosti či má kompenzačně toužebný charakter. Tématem může být nějaký zájem, událost, na kterou se pubescent těší, sportovní výkon, a v půlce období se objevuje téma lásky, partnera a erotiky. Tvořivost se projevuje fantazií a její využití je například v psaní básní, deníků, oblékání.
Pozornost je sice záměrná, plánovitější a systematičtější v důsledku vyšší úrovně myšlenkových procesů, ale dospívající mívají problémy s koncentrací, a tak se u nich může objevit denní snění.17 To v první řadě vyplňuje prázdný prostor. Pubescenti si představují, co řeknou nebo učiní v různých situacích. Připravují se tak na jednání s ostatními lidmi, pomáhá jim to zvládnout reálné situace. Denní snění je také důležitý ventil pro vyjadřování silných emocí. Denní snění se považuje za neškodné, pokud se pubescent nadále věnuje obvyklým činnostem.
Vnímání se stává přesnějším, bohatším na detaily a cílevědomější. Tato skutečnost je dána tím, že jednotlivé smyslové orgány dosahují ve výkonnosti svého vrcholu.18
16 LINHARTOVÁ, Dana, pozn. 10, s. 95.
17 ŽALOUDÍKOVÁ, Iva. Změny v psychice a chování u dospívajících ve věku 11-15 let. Duha [online].
2013, roč. 27, č. 1 [vid. 17. 11. 2014]. Dostupné z:http://duha.mzk.cz/clanky/zmeny-v-psychice-chovani- u-dospivajicich-ve-veku-11-15-let
18 LINHARTOVÁ, Dana, pozn. 10, s. 95.
19
Stále pokračuje vývoj řeči, i když to není tak zřetelně znát. Narůstá slovní zásoba a zodborňuje se jazyk. Pubescenti jsou schopni používat složitější větnou stavbu a jejich celková výrazová schopnost je lepší než v období dětství.19
Rychlý rozvoj různých schopností vede k novým a hlubším zájmům. Mezi ně patří zájem o sport, četbu, hudbu, filmy a divadlo, a také první pokusy o aktivní literární, hudební nebo výtvarnou tvorbu. Dospívající dává přednost tématům o historii, společnosti a válce, science-fiction, poezii a objevuje se i tematika milostná.20
2.4 Emoce
Období pubescence je charakteristické silnou proměnou emočního života.
Proměna se týká jak intenzity prožívání, tak i nové kvality emocí. Emoce jsou prožívány velmi intenzivně. Novost dosud nepoznané síly a některých prožitků se stává pro pubescenta obtížně srozumitelná. Vlivem proměny myšlení mají tendenci své pocity analyzovat a přemýšlet o nich. Změna vlastních pocitů může pubescenta často překvapit. I pro ně samotné může být proměna nálad nepříjemná. Dospívající sami neznají a nejsou schopni si vysvětlit příčiny své nálady, proto na své vlastní pocity často reagují podrážděně a rozmrzele.
Především prudký tělesný růst a fyziologické změn mají za následek zvýšenou pozornost k sobě samému. Pubescent hodnotí vlastní fyzický vzhled a i pouhé drobné vzhledové odchylky jsou intenzivně prožívány, o případném omezení spojené s vážnějšími chorobami nebo tělesné defekty nemluvě. Dospívající se jimi hodně trápí a může to být příčinou komplexu méněcennosti.
V souvislosti s pohlavním dozráváním vznikají zcela nově erotické emoce. První zájem o druhé pohlaví je obvykle nesmělý, objevuje se náhle a je vyznačuje se zalíbeností. Pubescent si až dodatečně uvědomí, že byl zaujat fyzickou atraktivitou, nějakým způsobem chování, nějakou osobnostní vlastností druhého. Zpočátku se tento zájem projevuje pozorováním druhého a snahou vyskytovat se co nejvíce v jeho blízkosti. Teprve později se objevuje touha po přiblížení se a navázání kontaktu.
19 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 145.
20 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 145.
20
Pubescenti na sebe upozorňují, předvádějí se či používají neomalené poznámky. Tyto vztahy jsou velmi intenzivně prožívané a stávají se často předmětem denního snění.21
Oproti dřívějšímu období jsou emoční reakce pubescentů nápadnější a ve vztahu k vyvolávajícím podnětům méně přiměřené. Citové prožitky jsou spíše krátkodobé a proměnlivé, ale mohou být i intenzivnější. Výkyvy v emocích jsou spojovány s kolísáním aktivační úrovně. Intenzivní aktivitu střídá apatie a nechuť k jakékoliv činnosti. Navenek se změna emočního prožívání může projevovat větší impulsivitou a nedostatkem sebeovládání. Nízká tolerance, přecitlivělost a proměnlivost nálad pubescentů jsou rušivými faktory v mezilidských vztazích a přispívají ke vzniku konfliktů.
Pubescenti se stávají uzavřenější a introvertnější. Mají nechuť projevovat své city navenek, svoje prožitky považují za intimní součást své osobnosti. Snaží se nedávat najevo, jak se cítí, zvláště v situacích trapnosti, ponížení nebo v negativních pocitech smutku. Vlivem neustálé proměny sami nemají jasno ve svých pocitech, někdy je neumí přesně verbalizovat a nadto se obávají, že je ostatní nepochopí, že se jim vysmějí.
Podstatným je také stud. Ale i tato zkušenost má pozitivní dopad. Pubescenti si uvědomují, že mezi tím, co lidé prožívají a jak se projevují, může existovat velký rozdíl.
V období dospívání se objevuje tendence k radikalismu. Ten je obranou proti nejasnosti i mnohoznačnosti. Dospívající často reagují zkratkovitými generalizacemi, které nebývají přesné a mohou být i zcela nesmyslné. Sklon k takovéto reakci má za příčinu nezkušenost, emoční nevyrovnanost nebo přílišné citové zaujetí.
Dospívající lpí na svých názorech a není ochoten připustit, že nejsou zcela správné. Také přecitlivělost pubescentů je očividná, zvláště v reakcích na projevy jiných lidí k vlastní osobě. Tyto projevy interpretují jako urážlivé nebo nepřátelské. Následná vztahovačnost je výrazem osobní nejistoty, typické pro období zásadnější proměny vlastní identity. Ke konci období dochází ke stabilizaci emočního prožívání.22
21 SLAMĚNÍK, Ivan. Emoce a interpersonální vztahy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-4733- 111. S. 74-75.
22 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 337-343.
21 2.5 Socializace
V období dospívání se mění vztahy pubescenta jak s dospělými, tak s vrstevníky.
Toto období je charakteristické svým experimentováním a různými mezilidskými vztahy.
Vzhledem k rozvoji rozumových schopností se mění hodnocení jiných lidí.
Zatímco mladší děti zajímalo, jak se lidé jeví, pubescent by chtěl vědět, jací doopravdy jsou. I když se posuzování lidí odráží ve zkušenostech, které pubescenti prozatím nemají, přesto je zde oproti předcházejícímu období značné zlepšení.
Odsuzování dospělých je nápadnější, protože je novým vývojovým projevem.
Pubescent odmítá autority, rodiče a učitele pro jejich demonstrovanou nadřazenost.
Jejich názory a rozhodnutí neakceptuje bezvýhradně, ale přemýšlí a často o nich diskutuje. V polemice s dospělými vidí příležitost odpoutat se od podřízeného postavení a dokázat, že i jeho názory a připomínky se mohou rovnat dospělým. Pubescent verbálně nenapadá autoritu, aby ji zlikvidoval, jeho cílem je, aby se sám stal autoritou.
Tím, že dospělým dokáže úspěšně oponovat a logicky argumentovat, dosahuje potřebného pocitu jistoty, že se jim může rovnat. Pubescent zpravidla nikdy veřejně před autoritou nepřizná, že se mýlil, i když si svoje nedostatky uvědomuje, protože si potřebuje uchovat sebeúctu navenek. 23
Komunikace dospělého s pubescentem je komplikovaná. Dospívající chce důkaz, že je akceptován jako rovnocenný partner, a když se mu takového potvrzení nedostane, odmítá komunikovat. Na jedné straně se u pubescenta projevuje sklon k neustálému argumentování, omílání určitých tvrzení stále dokola, neochota naslouchat argumentům druhé strany, na druhé straně reaguje vztahovačně a přecitlivěle. Chyba je ale také na straně dospělých, kteří přispívají netrpělivostí, znechucením a únavou.
Komunikaci ruší ulpívání na detailech, pro něž se nedostanou k významnějším tématům.
Sami dospívající si vytvářejí specifický způsob komunikace, který je pro ně typický. Používají určité obraty, preferují některá slova, užívají hrubší a slangové výrazy, kterými na sebe chtějí upoutat pozornost. Komunikační vzorce jsou výrazem skupinové identity. Pokud jsou pubescenti ve skupině, projevují se hulákáním, strkáním,
23 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 261-263.
22
hihňáním. Avšak nelze si toto chování vysvětlovat bezohledností k okolí, nýbrž jako projev pubertálního egocentrismu. Samotné pubescenty ani nenapadne, že by tím mohli někoho obtěžovat, ostatní lidé jsou pro ně v tu chvíli bezvýznamní.24
Dohadování a odmítání autority je tedy typickým znakem dospívání. Pro osobní rozvoj dospívajících jsou důležité stejné sociální skupiny a instituce jako v mladším školním věku. Jenom se trochu změnil jejich vliv a subjektivní význam.
2.5.1 Rodina
Jedním z úkolů dospívání je odpoutávání z vázanosti na rodinu. Závislost má být nahrazena zralejším a vyrovnanějším citovým vztahem. Pocit jistoty a bezpečí se přesouvá do symbolické roviny. Čím hlubší, jistější, méně konfliktní jsou vztahy, které potomek k rodičům navázal, tím snáze emancipace probíhá. Ani v optimálních podmínkách není toto uvolňování snadné, obtížnější je při nepochopení rodičů pro tento vývojový úkol.
Dochází tak ke zdánlivému konfliktu potřeb rodičů a jejich dětí. Rodiče si chtějí udržet svou autoritu a citovou vazbu k potomkovi, ale nejsou vždycky schopni nebo ochotni přijmout jeho proměnu. To souvisí i s většími požadavky na pubescenta. Podle názorů rodičů je jejich potomek dost velký, aby mohl zvládnout více povinností a nesl odpovědnost za jejich plnění, ale na druhou stranu nechtějí pubescentovi přiznat více práv a větší samostatnost, vyžadují poslušnost a nechtějí brát na zřetel jeho názory.
Pubescent se zvolna snaží uvolnit ze závislosti a rodinné prostředí považují za samozřejmost, která by je v osamostatňování neměla omezovat. Pokud rodiče trvají na stávající situaci příliš vehementně, úsilí pubescentů o sebeprosazení se zvýší, a tím i riziko konfliktu.
Když se pubescentovi nepodaří uvolnit se z přílišné vázanosti na rodinu a přemístit z části své vazby na vrstevníky, může docházet k nejrůznějším obtížím, které se stávají pro okolí nevysvětlitelné. Dospívající může obrátit lásku k rodičům v nenávist, úctu v pohrdání. Odlišným způsobem je uzavření se do světa vlastního nitra, do přehnaného denního snění, do fantazií svého budoucího nereálného vyniknutí nebo
24 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s.261-263.
23
libování si v pocitech ublíženosti a utrpení. Jiní se z obav o ztráty rodičovské lásky vrací na dřívější stupeň infantilní závislosti. Další se vyhýbají vrstevníkům a odmítají jejich životní styl, vyhýbají se jejich radostem a potěšením. Od ohrožujících následků osamostatnění od rodiny se někteří distancují také zájmem o filosofickém hloubání po smyslu života. Tyto zmíněné a mnohé další způsoby se přechodně vyskytují a prolínají u většiny dospívajících a pomáhají jim najít vlastní úspěšnou cestu.
Společné trávení času pubescenta a rodiny je kratší a ubývá vzájemná komunikace. Mění se kvalita jejich interakce, protože příčinou je rozdílné pojetí potřeb a postojů.
Za normálních okolností si dospívající i přes touhu po emancipaci udržují pozitivní vztahy k rodičům. Mění pouze vnější způsoby svého chování. Základní hodnoty a morální postoje převzaté z rodiny si ponechávají i nadále. 25
Emoční nezralost a nevyrovnanost posiluje pubescentovu potřebu zdůrazňování samostatnosti bez ohledu na důsledky. Pubescenti touží po svobodě rozhodování, ale prozatím jim chybí plná zodpovědnost za vlastní jednání. Jejich snaha po sebeprosazení se může jevit negativismem, např. trvají na rozhodnutí, které pro ně nemá význam, jenom proto, aby prosadili jiný názor, než mají rodiče. Rodiče ztrácejí přednostní postavení.
Proměna rodinných vztahů v dospívání neprobíhá u všech jedinců a za všech okolností stejně. 26
2.5.2 Škola
Na začátku školní docházky byl zdrojem jistoty a bezpečí učitel, nyní se situace obrací a jednoznačně se jím stává třída. Vrstevníci jsou pro pubescenta rovnocenní partneři, a proto se stávají neformálními autoritami. Za určitých okolností mohou mít vrstevníci větší vliv než dospělí. Právě ve škole je možnost sporu mezi dětskou skupinou a dospělými největší.
Školní třída je specifickou skupinou. Žák je totiž do ní relativně trvale začleněn a změna skupiny není libovolná. Skupina vzniká uměle, jedinci si jeden druhého
25 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 150.
26 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 346-353.
24
nevybrali. Proto se zde setkávají žáci s různým zázemím, s odlišnými hodnotami, postoji nebo normami, které nemusí být vždy ve shodě. Jedince spojuje v prvé řadě pouze školní instituce.
Školní třída paří mezi malé sociální skupiny. Tvoří ji určitý počet žáků, kteří se společně učí a jsou vyučováni. Členové se řídí vlastními normami a zaujímají různé pozice. Hlavní cíl skupiny je primárně určen školní institucí, ale může se k tomuto cíli přidat další skupinové nebo individuální cíle. V této skupině je také uspokojována řada individuálních potřeb (např. potřeba uznání, úspěchu, sociálních interakcí apod.)27
Pubescent této skupiny potřebuje získat jistotu, že je její součástí. Také chce dosáhnout uspokojivé pozice v hierarchii skupiny. Potřebuje být ostatními akceptován a oceňován. Na základě kompetencí, vlivu a oblíbenosti lze získat dobrou pozici.
Jedinec, jehož schopnosti a vlastnosti potřebám třídy vyhovují a imponují, získá větší oblibu i sociální status. Oblíbenost je většinou vázána na kamarádské chování.
Pro získání dobré pozice je důležitá spontánnost v sociálním kontaktu a pozitivní akceptace ostatních členů.
Pubescent si upevňuje osobní standard. To znamená, že výsledek školní práce je akceptovaný jak rodiči, tak učiteli a to bez většího úsilí žáka. I na základě dosažených výsledků lze pozorovat vztahy ve třídě.
V tomto období se mění i vztah k učiteli. Změnou způsobu uvažování a potřebou odpoutat se ze závislosti na autoritě dochází k mnohem větší kritičnosti. Někdy může jít jen o zdánlivou demonstraci kritičnosti za účelem přijetí jedince do třídního kolektivu.
Pubescenti na učitelích oceňují zejména spolehlivost, stabilitu názorů a požadavků, spravedlivé hodnocení, profesní schopnosti a v neposlední řadě i smysl pro humor. Čím víc bude mít učitel imponujících vlastností pro žáky, tím víc bude pro dospívající autoritou a nebude mít problémy s přílišným negativismem, konfrontacemi nebo tendencemi provokovat. 28
Dospívající usilují o rovnoprávnou diskusi, o možnost projevit svůj vlastní názor a o respekt. Podle mého názoru v dnešním vyučovacím procesu se s těmito potřebami
27 GILLERNOVÁ, Ilona a Lenka KREJČOVÁ. Sociální dovednosti ve škole. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012.
ISBN 978-802-4734-729. S. 24-26.
28 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 365-367.
25
pubescentů počítá a velmi často se s nimi pracuje. Rozvíjí se tím jejich kompetence, a to je hlavním cílem vyučování.
2.5.3 Vrstevnická skupina
Čím víc se dospívající osamostatňuje od rodiny, tím zpravidla navazuje nové a diferenciované vztahy vrstevníkům. Nové vztahy přinášejí jistotu, která je ztrácena v emancipaci od rodiny, ale také ho připravují pro nové, trvale emoční vztahy v budoucnosti.
Zpočátku vznikají skupiny jedinců stejného pohlaví. Tyto skupiny vznikaly již dříve, ale nyní jsou stabilnější a výrazněji organizované. Jedinci opačného pohlaví bývají odmítnuti. Dospívající ve skupině sdružují společné zájmy, vzájemný obdiv a možnost se napodobovat.
Postupem doby se silně ozývá potřeba intimního přátelství, která ve skupině není uspokojována. Užší vztah k důvěrnému příteli/přítelkyni dovoluje výměnu vlastních pocitů a osobních zkušeností, svěřování a naopak sdílení nejsoukromějších pocitů druhého. Přátelství ve dvou se liší od kamarádství ve skupině na podstatných znacích - přátelé se nemusí podřizovat skupinovým normám a každý má stejnou osobní cenu.
Následně začíná zájem o druhé pohlaví. Dospívajícím, kteří se začnou více zajímat o druhé pohlaví, se ostatní často začnou posmívat. Příčinou je nezralost nebo závist.
Ke konci období se objevují skutečné vztahy, které jsou zpočátku nestálé a proměnlivé. Jsou však velmi silně prožívané jako první lásky. Výrazným prvkem těchto vztahů je zvědavost a ujištění o vlastní ceně přitažlivosti. 29
Mezi přátelstvími chlapeckými a přátelstvími dívčími se postupně začínají snižovat rozdíly, ale drobné odlišnosti přetrvávají i v dospělosti.
29 FARKOVÁ, Marie. Dospělost a její variabilita. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2480-5.
S. 37.
26
Přátelství dospívajících dívek lze popsat blízkostí a větší otevřeností, sdílením prožitků, pocitů a tajemství. Navzájem si dívky dovedou lépe naslouchat a projevovat podporu a péči. Blízkost a důvěra se nejlépe sdělují ve dvojici, proto jsou nejlepší kamarádky většinou dvě. Takováto přátelství dívky navazují většinou v rozpětí věku 12 – 14 let a oproti dřívějším kamarádstvím bývají pevnější, mnohdy i celoživotní.
Volba přítelkyně závisí na potřebě stejnosti, potřebě podobných zkušeností, vlastností a zájmů.
Chlapecká přátelství jsou charakteristická vícečetností. Přátelství se nevyznačují takovou mírou intimity a otevřenosti jako dívčí, ale s dlouhodobostí vztahů jsou si obě přátelství rovna. Chlapci mezi sebou používají slovní potyčky, které mají význam pro konstituování mužského sebepojetí.
Pro oba druhy přátelství jsou důležité pro vstup do party vnější atributy, jako je vzhled, odívání, postoje vůči ostatním a jiné.
Smíšená přátelství vznikají ve větší míře až v době, kdy změnami dospívání procházejí také chlapci. Mnohá přátelství už mívají erotický podtext. Charakteristika takového přátelství je někde na pomezí dívčího a chlapeckého přátelství. 30
Vrstevnická skupina slouží jako opora stávající identity. Jedince, který si ještě nevytvořil novou identitu, se může subjektivně uspokojivě definovat příslušností ke skupině. To mu pomáhá překonat nejistotu v procesu emancipace od rodiny.
Skupinová identita dává pubescentovi ochranu a zázemí, oporu vlastní identitě, která jí je částečně určována.
Vrstevníci slouží jako zdroj sociálního učení. Pubescenti ve skupině napodobují vůdce či hvězdu party, který má velkou neformální autoritu. Pubescent si ve skupině může porovnávat vlastní zkušenosti. Dále si může ověřovat zkušenosti se sebou samým, porovnávat vlastní chování, pocity a postoje s chováním, postoji a pocity vrstevníků.
Toto porovnání je základem pro reálnější sebehodnocení. Pomocí skupiny může srovnávat své zkušenosti s rodiči a s vymezením vlastní role v rodině. Informace vrstevníků pomáhají pubescentovi upravovat vlastí požadavky na rodiče.
30 JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4722-849. S. 218-219.
27
Vrstevnická skupina má své vlastní hodnoty a normy. Přijímá ideály a podle nich se řídí. V tomto věku je ideál významnou součástí identity. Jedinec musí přijmout ideál skupiny, aby získal určitou prestiž. Pokud je tomu naopak, je ze skupiny vyloučen a může se stát pro ostatní směšný. Mezi standardní vzory patří populární sportovci, herci nebo zpěváci. Dospívající se ideálu přibližují nejčastěji úpravou zevnějšku a projevy chování.
Příslušnost k vrstevnické skupině se projevuje přizpůsobením k jejím normám.
Mladší nebo nejistější pubescenti jsou ke skupinovým požadavkům méně kritičtí a více poddajní. Projevy přizpůsobení se ke skupině mají různou podobu, úpravou zevnějšku počínaje a po nově změněné hodnoty a styl života konče. Ve skupině dospívajících se normy chování odlišují od obecně platných norem. Potřeba vytvořit si vlastní pravidla vyplývá ze směřování odpoutání se od rodiny, od vazby na dospělé.
K vytvoření vlastních norem vede schopnost uvažovat i o jiných možnostech. Normy pubertální skupiny se shodují s novým způsobem uvažování, bývají radikální a nekompromisní.
Pubescenti ve skupině usilují o akceptaci a o získání sociální role s uspokojivým statusem. Role ve skupině vrstevníků se od rolí vztahující se k dospělým liší možností získat nadřazenou roli s vysokou prestiží. Mezi autoritou dospělého a dítětem je určitý rozdíl, který ale mezi vrstevníky není. Tam si jsou všichni rovni. Proto si každý jedinec může prověřovat odlišné strategie, učit se jiným způsobům chování, které si v rámci rodiny nemá možnost osvojit.
Role, které pubescent získá, mají subjektivní význam, protože odrážejí jeho předpokládané osobností kvality. Každý tak usiluje o imponující roli. Pokud se z nějakého důvodu pubescentovi nepodaří získat žádanou roli nebo není ve skupině akceptován, mění strategii. Pokud ani tato změna nezabere, uchyluje se ke změně skupiny, která jej bude akceptovat. Proto v některých případech nejde o volbu kamarádů pro jejich atraktivitu, ale z důvodů potřeby někam patřit, zapadnout. 31
31 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 285-289.
28 2.6 Sebepojetí a identita
Pojem identita označuje prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti a odlišnosti od ostatních. Oproti tomu termín sebepojetí znamená představu o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe.32
Změna chápání vlastní identity souvisí s rozvojem poznávacích procesů.
Do určité míry právě nový způsob uvažování stimuluje úsilí o změnu vlastní osobnosti a její sociální pozice, protože vede k novému hodnocení reality.
Pubescent se celé období puberty, zpočátku velmi pozvolna a ke konci hodně důrazně, snaží o emancipaci od rodiny a dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity. V tomto období hledá dospívající odpověď na množství základních otázek, např. kdo jsem a jaký jsem, kam patřím a kam směřuji, jaké hodnoty pro mne mají význam. Znamená to, že dospívající musí dobře poznat své možnosti i omezení a přijmout svou jedinečnost včetně všech nedostatků. K poznání sebe sama se používá sebepozorování, zkoumání svého zevnějšku i svých psychických dovedností a snahy o porozumění vlastním myšlenkám a emocím. Důležité jsou ale i experimenty, ve kterých si pubescent záměrně zkouší různé postoje či je střídá. Tím vším se aktivně pubescent sebeutváří. Snaží se usilovně být sám sebou, přiblížit se co nejvíce svému ideálu a zvoleným směrem formuje své projevy. Pubescent je častokrát v situaci mnohonásobné postupné proměny a nejistoty, se kterou se musí vyrovnat.
Sebepoznání je vždy ovlivněno emocemi. Aby si dospívající mohl své získané zkušenosti utřídit, potřebuje k tomu vrstevníky, se kterými může pubescent sdílet své pocity. Výsledky introspekce většinou nebývají plně akceptovány. Dospívající je kritický i v této oblasti a usiluje o změnu nebo rozvoj určitých vlastností.
Informace o sobě samém získává pubescent hodnocením ostatních lidí, protože je to zároveň i informace o jeho kompetencích a vlastnostech. Důležité je ale i srovnávání sebe sama s jinými lidmi. Nejjednodušší vymezení je vymezit se ve vztahu k někomu. Pubescent odmítne původní identifikační vzory, které mu dala rodina, a začne hledat jiné, aktuálně atraktivnější.
Důležitou součástí sebepojetí je sebeúcta, která je v období dospívání velmi zranitelná a labilní. Tato složka v průběhu puberty také prochází jistou změnou.
32 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ., pozn. 1, s. 221, 524.
29
Zpočátku období je v poklesu, ale s rozvojem nových kompetencí narůstá. Aktuální sebeúcta představuje, jak nejistý a přecitlivělý se pubescent cítí v té chvíli, jak jej ovlivnily náhodné události. Velký vliv mají pochybnosti o sobě samém, které vedou k přesvědčení, že dospívajícího neberou ostatní lidé vážně. I když je tato obava často neoprávněná, lze ji jen těžko dospívajícímu vymluvit. Sebeúcta je komplexem sebedůvěry a respektu k sobě samému. Do značné míry je sociálně ovlivněna, protože závisí na přijetí a ocenění jinými lidmi, vrstevníky a dospělými.
V procesu rozvoje individuální identity hraje velkou roli skupinová identita, která je přechodným stadiem. Sebevymezení pomocí skupinové identity je nezralé a zjednodušující, ale význam spočívá v tom, že odstraňuje pochybnosti. Skupinová identita dodává oporu v dosud nejasné a nejisté individuální identitě dospívajícího.
Poskytuje orientaci ve vztahu k sobě i k okolnímu světu. Čím víc se dospívající identifikuje se skupinou, tím větší je potřeba přizpůsobení se k jejím hodnotám a normám. Potřeba jednoznačného sebevymezení se projevuje zdůrazněním vnějších znaků, proto mají dospívající sklon k uniformitě oblečení a úpravě zevnějšku, projevům chování, způsobům vyjadřování. Starší adolescent by se měl od skupiny postupně separovat, jinak by vývoj jeho osobnosti mohl stagnovat.
Utváření a rozvoj identity probíhá s malými výkyvy po celý život, ale v období pozdní adolescence představuje hlavní vývojový úkol.33
Nalézt vlastní jedinečnost znamená se jasně odlišit od druhých. Nalézání je proto spojeno už s několikráte zmiňovanou snahou o stupňující se samostatnost, nezávislost na rodičích, a společenské uplatnění. Většina negativních vnějších projevů a postojů pubescentů i přehánění rozdílů a konfliktů s rodiči jsou pouhým vyjádřením nejistoty mladého člověka v otázce identity. Hlavním cílem konfliktního chování, i když je většinou neuvědomované, je snaha získat odezvu od okolí a ujistit se o vlastní hodnotě.
33 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 405-410.
30 2.6.1 Genderová identita
Součástí osobní identity je identita genderová. Reprezentuje prožívání sama sebe jako ženy nebo muže včetně příslušnosti k daným skupinám.
Termín gender lze nejpřesněji přeložit jako sociální pohlaví. Český ekvivalent vyzvedává do popředí fakt, že pohlaví má kromě biologické složky i složku sociální.
Pohlaví jedince potvrzují a formují vnější vlivy. Gender jako princip funguje ve vztahu k identitě, interakci a instituci. Identita je vázána na pozici jedince ve společnosti.
Interakce poukazuje na vztahový koncept genderu, vzniká ve vzájemném působení.
Poslední pojem, instituce, odráží, produkuje a posiluje genderové vzorce dané společnosti. 34
Pro formování generové identity je klíčové právě období dospívání.
Obě pohlaví jsou si vědoma společenských očekávání. Důsledkem této reflexe je větší snaha se nějakým způsobem přizpůsobit požadavkům anebo naopak ignorovat zřetelným specifickým způsobem.
Podle tradičních představ mají být muži dostatečně maskulinní a ženy femininní.
Dospívající se snaží co nejvíce přizpůsobit, protože z jejich pohledu v tom vidí zvýšení šancí při dobývání vytouženého protějšku. Stereotyp ženské a mužské role přenášejí pubescenti automaticky i do svých představ o budoucnosti.
Dívky jsou vystavovány silnějšímu společenskému tlaku než chlapci.
Jsou podrobovány zvýšenému dohledu a bývají opakovaně upozorňovány na rizika předčasné sexuality a zneužití. Jsou na ně kladeny požadavky, které plynou z obecných představ o roli dospělé ženy. Příkladem může být pomoc v domácnosti. Další, s čím se musí dospívající dívky vyrovnat, je požadavek zvýšené péče o svůj vzhled. K péči o vzhled jsou motivovány potřebou potvrzené své ženské identity. Sebepotvrzení je vázáno především na zájem ze strany mužského pohlaví.
Požadavky na dospívající chlapce jsou přijatelnější. Nároky rodičů se snižují.
Chlapcům není tolik kontrolován volný čas a není po nich vyžadována péče o domácnost. V posledních letech povinné školní docházky lze zaznamenat i snížení nároků na školní výkon. Požadavek na úpravu vzhledu není tak silný, ale přesto
34VALDROVÁ, Jana. Žena, muž a sociální pohlaví. Http://www.valdrova.cz/ [online]. 29.11.2010. [vid.
30. 11. 2014]. Dostupné z:http://www.valdrova.cz/news/21/20/zena-muz-a-socialni-pohlavi
31
v posledních letech existuje. Móda se zaměřuje i na mladé mužské zákazníky, a tudíž chlapci věnují svému zevnějšku pozornost.
U některých dívek a chlapců lze naopak pozorovat tendenci vymezovat se vůči diktátu módy. Preferují unisexuální způsob odívání, pro který je typické maximální stírání rozdílů mezi chlapci a děvčaty. 35
2.6.2 Pohlavní identita
Pojem pohlavní identita znamená základní vědomí jedince o příslušnosti ke skupině mužů či žen. Utváří se v průběhu socializace a ke stabilizaci dochází zhruba kolem sedmi let. K dozrávání dochází ve středním školním věku (tj. věkové období 11/12 -15 let).36 Patří k nejelementárnějším složkám celkového sebepojetí a je jednou z prvních sebeidentifikačním charakteristik dítěte. Má biologický podklad a v průběhu života ji nelze měnit. 37
Zde se nyní zaměřím na poruchy pohlavní identity. Nejprve je vysvětlím a poté uvedu, jak se mohou projevovat na pubescentech. Uvádím je v této práci z důvodu, že jednou z možností, jak je odhalit, je právě skrze oblečení.
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí je podstatou poruch pohlavní identity rozpor mezi pohlavím biologickým a pohlavní identitou. Poruchy pohlavní identity jsou zahrnuty pod označením F 64, kde jsou specifikovány tři diagnózy.
Transsexualismus (F 64.0). Charakteristické je zbavit se svého anatomického pohlaví a žít jako člen opačného pohlaví. Vyskytuje se zde přání dosáhnout pomocí chirurgické a hormonální léčby co největší shody tělesného vzhledu s preferovaným pohlavím. U transsexuálních osob nejsou zjištěny žádné známky duševní nemoci ani gonadální (gonáda = pohlavní žláza38) či chromozomální (chromozom = vláknitá
35 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s.. 209-213.
36 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ., pozn. 1, s. 222.
37 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s. 209-213.
38 Gonáda. In: Velký lékařský slovník [online]. [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z:
http://lekarske.slovniky.cz/pojem/gonada
32
struktura buněčného jádra, v níž je v podobě DNA obsažena dědičná informace39) odlišnosti. Transsexualismus je vzácný.
Transvestitismus dvojí role (F 64.1). Definuje se jako občasné převlékání do šatů opačného pohlaví. Nejde zde o sexuální motivaci, ale osoby se převlékají kvůli potěšení z dočasné změny své identity.
Porucha pohlavní identity v dětství (F 64.2). Zahrnuje nesouhlas se svým anatomickým pohlavím a jeho odmítání. Vyznačuje se touhou být příslušníkem opačného pohlaví, jeho oblékáním, upřednostňovaným zájmům a toto chování se objevuje ještě před nástupem puberty.40
Pro určení poruchy pohlavní identity musí být splněna čtyři kritéria.
Kritérium A – hluboká a trvalá identifikace s příslušníky opačného pohlaví.
U jedinců v pubertě se projevuje jako trvalá touha být příslušníkem opačného pohlaví.
Jedinec často vystupuje v opačné roli a jeho přáním je takto žít. Po ostatních žádá, aby s ním i takto jednali.
Kritérium B – trvalá nespokojenost s vlastní pohlavní příslušností nebo pocit nepatřičnosti pohlavní příslušnosti a generové role. U dospívajících se projevuje například potřebou odstranit vlastní primární a sekundární znaky nebo mívají představu, že se narodili se špatným pohlavím.
Kritérium C – nejde o poruchu pohlavní identity, je-li zároveň přítomná tělesná intersexualita.
Kritérium D – stanovuje podmínku, že porucha pohlavní identity způsobuje klinicky významné úzkosti nebo vede k adaptačním potížím ve společenské, pracovní či jiné oblasti života. 41
2.6.3 Sexuální orientace
Sexuální orientace je jednou ze čtyř složek lidské sexuality (dalšími složkami jsou biologické pohlaví, pohlavní identita a společenská sexuální role). Vyznačuje
39Chromozom. In: Velký lékařský slovník [online]. [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z:
http://lekarske.slovniky.cz/pojem/chromozom
40 BRICHCÍN, Slavoj. Sexuální poruchy: poruchy pohlavní identity. [online]. [vid. 14. 1. 2015].
Dostupné z: http://www.translide.cz/poruchy-pohlavni-identity
41 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s. 235-237.
33
se trvalou citovou a sexuální náklonností k jedincům určitého pohlaví. Rozlišují se tři sexuální orientace. Homosexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.
Heterosexuální – náklonnost k jedincům opačného pohlaví. A bisexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.
Vědci se ke vzniku určité sexuální orientace nedokáží přesně vyjádřit. První názor, který je velmi dominantní, říká, že původ je v genetice. Podle druhého názoru se jedná o poruchu vývoje. 42
Podle psychologa Daryla J. Bema záleží na genetice a vlivu prostředí. Tvrdí, že neexistuje gen, který by předurčoval sexuální orientaci. Je toho názoru, že se dítě rodí s určitou mírou vlastností, jež později určí, kterým aktivitám bude dítě dávat přednost. Buď to budou typicky chlapecké aktivity (př. šarvátky, soutěživé sporty) nebo dívčí aktivity (př. hraní s panenkami). Děti, které se účastní aktivit typických pro svůj gender, později začnou být přitahováni jinakostí čili opačným pohlavím. U jedinců s atypickými aktivitami svého genderu se začne projevovat náklonnost ke stejnému pohlaví. Na této teorii byla založena řada výzkumů43
V každém případě je jasné, že sexuální orientaci si není možné vybrat. Začíná se projevovat v raném věku bez jakýchkoli předchozích sexuálních zkušeností a nemůže být úmyslně změněna.
42 GENDER STUDIES, o.p.s. Odpovědi na otázky o sexuální orientaci a homosexualitě: Co zapříčiňuje u jedince určitou sexuální orientaci?Mohou být gayové a lesbičky dobrými rodiči?Americká psychologická asociace zodpovídá otázky dotýkající se homosexuální orientace. [online]. 1999 [vid. 14.1.2015].
Dostupné z: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/odpovedi-na-otazky-o-sexualni-orientaci-a- homosexualite
43 KŠIŇAN. PSYCHOLOGIE.CZ. Jak vzniká homosexualita? [online]. 2012 [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z: http://psychologie.cz/jak-vznika-homosexualita/
34 3 Sociální komunikace
Pojem komunikace pochází z latinského slovesa communacare, které znamená sdělit, účastnit se, oznámit, mít podíl na něčem společném.
Sociální komunikace neprobíhá nikdy pouze jedním směrem, ale vždy oboustranně nebo vícestranně, podle toho, kolik lidí se nachází ve společném prostoru.
Určuje, jaký vztah bude mezi komunikujícími lidmi. Všude tam, kde spolu lidé přicházejí do styku, si lidé něco sdělují. Nejde jen o verbální vyjádření, ale i o pohledy, postoj těla, oblečení a jiné. Právě mimoslovní komunikace tvoří velkou část našeho sociálního sdělování. Při sdělování jsou rozhodující činy, co děláme a jak se chováme, protože velmi dobře se lze naučit umění mluvit, ale mnohem těžší je naučit se ovládat i tělo, aby bylo v souladu s vyslovovaným. Právě díky nesouladu je možné zjistit, kdy dotyčný říká nepravdu. „Lhát je pro nás mnohem snazší slovy než výrazem, gestikulací a držením těla. Jistě, můžeme nasadit správný obličej, můžeme vykouzlit falešný úsměv a můžeme předstírat, že nám něco vadí. Můžeme podvádět svými činy stejně jako svými slovy, ale pouze když víme, co děláme. Víme, jaká říkáme slova, a můžeme kontrolovat svou výslovnost, ale co dělají naše prsty, když mluvíme? Co dělají naše nohy, když mluvíme? Možná dokážeme řídit některá svá gesta, ale nikoli všechna. Je jich příliš mnoho a my jsme příliš zaměstnáni tím, co říkáme, než abychom byli schopni soustředit se na všechny podrobnosti své tělesné činnosti.“44
V rámci komunikace je důležité i umění naslouchat. A v neposlední řadě by si každý měl uvědomit, že řeč není tvořena pouhými slovy, ale je nástrojem, kterým se lze druhého dotknout, ranit jej či popíchnout. Na druhou stranu lze jimi potěšit, povzbudit a pomoci. Každá naše sdělení kromě faktů obsahují i postojovou a emoční složku vzhledem k osobě, se kterou komunikujeme.
Při komunikaci lidé jednají a reagují na základě bezprostřední reakce, své minulosti, předchozích zkušeností, postojů, kulturních návyků a mnoha dalších činností.
Každé komunikování probíhá ve zcela určitém prostředí a za zcela určitých podmínek
44MORRIS, Desmond. Lidský živočich: osobní pohled na lidský druh. Vyd. 1. V Praze: Euromedia Group, 1997. ISBN 80-717-6529-5. S. 33.
