Anotace v českém jazyce

82  Download (0)

Full text

(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
(6)
(7)
(8)
(9)

Poděkování:

Děkuji paní magistře Jolaně Strnadové za vedení mé bakalářské práce, za její cenné rady, podněty a připomínky.

Dále děkuji vedení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a Nemocnice Děčín za vstřícný přístup při provádění výzkumu na jejich pracovištích.

(10)

Anotace v českém jazyce

Jméno a příjmení autora: Jana Hozáková

Instituce: Technická univerzita v Liberci

Název práce: Prevence násilí u pacientů pod vlivem návykových látek Vedoucí práce: Mgr. Jolana Strnadová

Počet stran: 82 Počet příloh: 4

Rok obhajoby: 2015 Souhrn:

Tato bakalářská práce se věnuje prevenci násilí u pacientů pod vlivem návykových látek. Násilí ve společnosti přibývá, přibývá i násilí ve zdravotnictví. Násilí v ošetřovatelství se týká zejména všeobecných sester, které jsou v kontaktu s pacientem nejčastěji. Násilí v ošetřovatelství negativně dopadá nejen na kvalitu ošetřovatelské péče, ale odráží se především na straně zdravotnického personálu. Velké množství agresivních pacientů je pod vlivem návykových látek.

Cílem práce bylo zjistit výskyt slovní a fyzické agrese směřované k sestrám a také zda se sestry umí agresi adekvátně bránit. Sběr informací probíhal za použití dotazníku.

Dotazník vyplňovaly sestry pracující na úseku příjmu pacienta v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a Nemocnici Děčín. Výsledky výzkumu byly statisticky testovány.

Klíčová slova:

prevence násilí agresivní pacient návykové látky

(11)

Anotace v anglickém jazyce

Name and surname: Jana Hozáková Institution: Technical university of Liberec

Title: Prevention of violence in patients under the influence of drugs Supervisor: Mgr. Jolana Strnadová

Pages: 82 Apendix: 4 Year: 2015 Summary:

This bachelor´s thesis applies prevention of violence in patients under the influence of drugs. The violence is being in the society, it being in health service too. The violence in nursing concerns particulary general nurses, which are most frequently in contact with patients. The violence in nursing not only exerts negative impacts on the quality of taking the care, but is also reflected on the side of the nursing personnel. A lot of aggressive patients is under the influence of drugs.

The aim of the study was to find out to incidence of verbal and physical aggression and the same to discover if nurses are able to defend themselves against the aggression adequately. We used the questionnaire method to gather data. The questionnare fulfill nurses which work in admittance of patients in Masarykova hospital in Ústí nad Labem and in Hospital Děčín. The results of the research were statistical tested.

Key words:

prevention of violence aggressive patient drugs

(12)

12

Obsah

Úvod ... 13

I. Teoretická část ... 14

1. Agresivita a násilí ... 14

1.1 Vymezení pojmu agresivity a násilí ... 14

1.2 Problém násilí ve zdravotnictví ... 14

1.3 Formy agresivního chování ... 18

1.4 Příčiny agresivního chování ... 18

1.5 Důsledky násilí ... 19

1.6 Jednání s agresivním pacientem ... 20

2 Násilí u pacientů pod vlivem návykových látek ... 23

2.1 Návykové látky ... 23

2.2 Akutní intoxikace návykovou látkou a její vliv na komunikaci s pacientem ... 24

3 Prevence násilí ... 27

3.1 Signály blížícího se násilí ... 27

3.2 Základní principy odvrácení a zvládnutí napadení ... 28

3.3 Prostředí, ve kterém jednáme ... 28

3.4 Deeskalace násilí ... 29

3.5 Použití omezovacích prostředků ... 30

3.6 Farmakologické zklidnění agresivního pacienta ... 30

3.7 Základy sebeobrany ... 31

3.8 Po násilném incidentu ... 32

4 Jak správně postupovat v případě setkání s násilným a agresivním pacientem ... 33

II. VÝZKUMNÁ ČÁST ... 35

5. Metodika výzkumu ... 35

5.1. Cíle výzkumu ... 35

5.2 Metodika výzkumu ... 35

5.2.1 Místo výzkumu, výzkumný vzorek ... 35

5.2.2Výzkumná metoda ... 36

6 Výsledky výzkumu ... 37

7 Zhodnocení hypotéz ... 48

8 Diskuze ... 55

9 Doporučení pro praxi ... 60

10 Závěr ... 63

11 Seznam bibliografických citací ... 64

12 Seznam příloh ... 68

13 Seznam tabulek ... 69

14 Seznam grafů ... 70

(13)

13

Úvod

Jsem zaměstnankyní Zdravotnické záchranné služby Ústeckého kraje, p. o., pracuji na výjezdovém stanovišti v Rumburku. Ve své praxi se stále častěji setkávám s případy napadení zdravotníků.

Násilí ve společnosti celkově přibývá a násilnické situace nabývají stále závažnějšího charakteru. Výjimkou není ani oblast zdravotnictví. Z dostupných studií lze usoudit, že až čtvrtina veškerého násilí se odehrává právě ve zdravotnictví. Zde jsou nejvíce ohroženy všeobecné sestry, které tvoří tzv. „nárazník“ mezi pacienty a lékaři, a jsou často vystaveny následkům přenášené agrese. Nejčastějšími agresory ze stran pacientů jsou pak hlavně pacienti pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek.

Násilí ve zdravotnictví se stalo globálním problémem bez ohledu na hranice, pracovní prostředí nebo skupiny zaměstnanců. Negativní důsledky násilí dopadají nejen na kvalitu poskytování zdravotnických služeb, ale například i na rozhodnutí zaměstnanců ve zdravotnictví zvolit jiné povolání.

Omezit výskyt násilí v ošetřovatelství je velmi důležité. Zásahy všeobecných sester probíhají mnohdy ve skutečně vypjatých situacích, a proto i média přinášejí čím dál častěji informace o napadení zdravotníků. Pro jednotlivce pracující v ošetřovatelství je velmi důležité umět účinně předejít výskytu násilí při poskytování ošetřovatelské péče.

Neméně důležité je pak umět vyhodnotit rizikové situace, dále je nevyhrocovat svým chováním a v neposlední řadě se umět bránit v situacích, kdy agrese pacienta již překročila přípustnou mez a dochází k ohrožení zdravotníka.

(14)

14

I. Teoretická část 1. Agresivita a násilí

1.1 Vymezení pojmu agresivity a násilí

Agresivní chování je takový způsob chování, kdy člověk předkládá svoje myšlenky a názory jiným lidem a vynucuje si jejich přijetí. Přitom porušuje práva druhého člověka.

Agresivní člověk dosahuje svých cílů na úkor jiných, ostatní lidi podceňuje.

K agresivnímu chování patří i hrubá slova, sarkasmus, ironie a devalvace druhých.

Negativní důsledky agresivního chování se odráží zejména v ochlazování mezilidských vztahů a znemožnění otevřené komunikace.

(Zacharová, Šimíčková-Čížková, 2011)

Agresivita je pak tendence k násilnému a útočnému jednání vůči lidem nebo okolí.

Pojmem agrese vyjadřujeme reálný projev takového jednání.

(Fischer, Škoda, 2009)

Agrese je tedy definována jako útočné chování se záměrným nebo nezáměrným cílem ublížit. Lze ji rozdělit na vnější a vnitřní nebo na verbální (slovní) a brachiální (fyzickou). Zdrojem agrese může být u pacienta úzkost, strach, bolest, nespokojenost, beznaděj, bezmocnost, pocit křivdy a nespravedlnosti, zklamání, bolest či osobní dojem nezájmu ze strany zdravotnických pracovníků. Může být také reakcí na nedostatečnou informovanost, neuspokojení potřeb, sociální izolaci, pohybové a dietní nebo spánkové omezení, nebo změnu sociální role. Agresivní pacient signalizuje nejen neochotu spolupracovat, ale i ohrožení a nebezpečí pro ostatní.

(Kristová, 2009)

Násilí bývá někdy za agresivitu zaměňováno. Jedná se však o pojem používaný pouze pro lidské jednání.

(Fischer, Škoda, 2009)

1.2 Problém násilí ve zdravotnictví

Násilí se stále více stává znepokojujícím jevem současnosti a jeho výskyt stále stoupá.

Proniká nejen do našich soukromých životů, ale i do pracovního prostředí, kde má vliv nejen na průběh práce, ale i na mezilidské vztahy.

(Běhounková, Běhounek, 2007)

(15)

15

Ve společnosti a tudíž i na ulicích je více zbraní, lidé více řeší problémy pomocí násilí.

Násilí v jakékoliv podobě ve společnosti vzrůstá a násilné činy nabývají čím dál více brutálnějšího charakteru. V řadě zahraničních výzkumů byla oblast zdravotnictví identifikována jako značně riziková z hlediska napadení pracovníků.

(Pekara, Trešlová, 2011)

Pracovní prostředí ve zdravotnictví je v oblasti násilí značně rizikové už ve své podstatě. Zdravotníci přicházejí do styku s lidmi ve stresu, mnohdy v těžké životní situaci, pracují tak stále pod tlakem.

(Běhounková, Běhounek, 2007)

V současné době tak hovoříme o fenoménu násilí, který proniká do ošetřovatelské péče a významně se podílí na snižování její kvality a efektivity především na straně zdravotníků. V případě výskytu prvků násilí dochází k prožívání silného pocitu ohrožení a tím je i zvýšena pravděpodobnost vlastní neadekvátní reakce. Nejčastěji se terčem násilí v ošetřovatelství stávají všeobecné sestry. Platí to i v ČR, kde bylo zjištěno, že v 70% jsou oběťmi těchto incidentů právě všeobecné sestry. Otázkou zůstává, zda někdy není všeobecná sestra, respektive její chování, spouštěčem násilí.

Některé sestry a nejen ony, ale i další členové ošetřovatelského týmu, mohou svým chováním, které může být v určitých případech nevhodné nebo neprofesionální, provokovat možné útočníky k napadení.

(Pekara, Trešlová, 2011)

Nejen všeobecné sestry, ale všichni příslušníci pomáhajících profesí, kteří se snaží lidem profesionálně pomoci, často vstupují v rámci své práce do velmi rizikových situací. Proto si musíme uvědomit, že jsou pod velkým tlakem, pod podvojným působením traumatu a distresu.

(Mareš, 2012)

O distres se jedná, pokud přetížení člověka v dané situaci výrazně převyšuje jeho možnosti.

(Křivohlavý, 2010)

Určení četnosti výskytu agrese je velmi obtížné, zejména proto, že dosud není jednoznačně určeno, co je již za agresi považováno a jaké chování ještě nikoliv.

Vymezení agresivity se sociokulturně mění, mění se také v průběhu času. Postoj lidí a celé společnosti k agresi ovlivňují zejména média. Množství násilí prezentované ve filmu a v televizi bohužel velkou měrou ovlivňuje toleranci k agresivitě jako k běžnému

(16)

16

způsobu chování. Z toho vyplývá, že totéž jednání nemusí být vždy hodnoceno jako agrese.

(Vágnerová, 2014)

Je zřejmé, že fenoménu násilí v ošetřovatelství je odborníky ve světě věnována značná pozornost. Skupina European Violence in Psychiatry Research Group (EViPRG), jejímiž členy jsou především sestry, se zabývá touto problematikou na bázi výzkumu.

Mnoho jejich publikovaných výzkumných prací směřuje ke zlepšení situace ve prospěch pacientů. Švýcarská skupina vedená paní Sabine Hahn et al. provedla výzkum, který je zaměřen na zjištění příčin násilí u pacientů na jiných než psychiatrických odděleních. Výzkum odhalil tyto hlavní důvody vzniku násilí: čekání na vyšetření a ošetření, tlak na pacienta prostřednictvím zákazů nemocničních zařízení, neporozumění podaným informacím. To vše se ještě více projevuje u lidí užívajících drogy nebo trpících delirantními či depresivními stavy. Autoři výzkumu také zdůrazňují souvislost agresivity s prostředím a především nonverbálním chováním personálu. Podobně i další výzkumy poukazují na nejčastější příčiny násilného chování pacientů, kteří jsou opilí nebo pod vlivem jiné omamné látky, jsou léčeni pro psychiatrickou diagnózu nebo je

„vyprovokovalo“ chování personálu či prostředí zdravotnického zařízení.

Podobný projekt mapující násilí ve zdravotnictví byl naplánován i v České republice a měl být řešen v letech 2004 – 2009. Řešitelskou institucí tohoto projektu byl Institut zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE), garantem projektu bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. V roce 2004 se rozběhl výzkum, jehož cílem bylo objektivizovat výskyt a podobu násilí v českém zdravotnictví i v sociálních službách. Tento výzkum však nebyl dokončen. V březnu 2006 byl rozhodnutím ministra zdravotnictví zrušen IZPE a tím také předčasně ukončeny práce na tomto zajímavém projektu. Během dvou let jeho existence však byl realizován empirický výzkum násilí ve zdravotnických zařízeních i poskytovatelích sociálních služeb. Byly také započaty práce na kvalitativním šetření, které se týkalo druhé strany mince – násilí páchaného zdravotníky na pacientech. Ukázalo se, že násilí je v českém ošetřovatelství velmi rozšířené. Týká se to zejména slovního násilí, se kterým se setkalo v posledním roce 42% respondentů z celkového počtu 675 dotázaných. Fyzické napadení pocítilo 13% dotázaných zdravotníků. Je zarážející, že zejména výskyt fyzického násilí je ve srovnání s jinými zeměmi (Thajsko, Bulharsko, Brazílie, Libanon, Portugalsko) v České republice nejvyšší. I když přihlédneme ke kulturním rozdílnostem v tom, co je za násilí považováno a jak je tolerováno, je tento výsledek velice znepokojivý.

(17)

17

Českomoravská konfederace odborových svazů ve spolupráci s Odborovým svazem zdravotnictví a sociální péče České republiky v roce 2010 zahájily projekt Prevence násilí na pracovištích v oblasti zdravotnictví a sociální péče. V roce 2010 bylo osloveno 1500 respondentů ve zdravotnických zařízeních a zařízeních sociální péče z celé ČR vyjma Prahy. Šetření ukázalo, že zkušenost s pracovním násilím mělo za posledních 12 měsíců 31% respondentů. Nejednalo se jen o násilí ze strany pacientů vůči zdravotníkům, ale i o násilí mezi zaměstnanci ve zdravotnictví, i mezi nadřízenými a podřízenými zaměstnanci, zejména o mobbing, bossing, sexuální obtěžování a rasové ponižování. Fyzické násilí potvrdilo 17% respondentů a zkušenost s některou z forem psychického násilí pak dokonce 41% respondentů. Zajímavé je, že čísla jsou překvapivě shodná s rokem 2004 – psychického násilí bylo 42% a fyzického násilí dokonce o 4%

více! Ukázalo se také, že 60% zaměstnavatelů zavedlo opatření proti výskytu pracovního násilím na svém pracovišti, zejména opatření spojená s problematikou bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a screening pacienta. Výrazně však klesají opatření, jako je úprava pracovního prostředí, rozvoj lidských zdrojů, navýšení počtu personálu nebo školení personálu v komunikačních dovednostech. I přesto, že od předchozího projektu uplynulo 6 let, ze zkušeností respondentů vyplývá, že nejčastějším zdrojem pracovního násilí je především špatná komunikace, přepracovanost a dezinformovanost.

(Pekara, Trešlová, 2011)

Od roku 2013 probíhá, za grantové podpory Norských fondů, projekt prevence násilí od třetích stran zaměřený na oblast zdravotnictví a sociálních služeb na území hlavního města Prahy. V rámci projektu je proškolováno 150 pracovníků, kteří se budou podílet na posilování dialogu a prevenci násilí od třetích stran. V rámci projektu se vytváří preventivní týmy, které se budou podílet na minimalizaci násilí ve zdravotnictví a sociálních službách. Součástí projektu byla i stáž v Norsku, která proběhla v březnu 2013. Norové zde představili svůj model prevence násilí, který vychází především z důsledné kontroly incidentů násilí prostřednictvím spolupráce zástupců měst a obcí, zaměstnavatelů a zaměstnanců. Velký důraz je zde kladen také na vzdělávání. Prevenci násilí jsou věnovány zejména kurzy v rámci celoživotního vzdělávání. Bylo zde několikrát zdůrazněno, že násilí nejen ve zdravotnictví, ale v celé společnosti, je zejména otázkou etiky.

(Pekara, Soukupová, 2013)

(18)

18

1.3 Formy agresivního chování

Existuje mnoho způsobů, jak přistoupit k rozdělení násilí dle jeho forem. Můžeme rozlišit přímou a nepřímou agresi. Přímá agrese je jasně a zřetelně vyjádřená, se škálou projevů od ironizujících až po přímý útok. Nepřímou, neboli transformovanou, agresí je označován přenos agresivních projevů na jinou osobu, právě třeba na všeobecnou sestru.

Mezi projevy agresivního chování řadíme:

- Verbální komunikaci, jako rozčilení, křik, nadávky, vyhrožování, ironie.

- Neverbální komunikaci, tedy zblednutí nebo zrudnutí, upřený pohled, ztuhnutí, zatínání pěstí, semknutí rtů, gestikulace, vstávání, vstup do osobní zóny.

Důležité je uvědomit si, že některé neverbální projevy agrese zdánlivě agresivními nejsou, ale opak je pravdou.

(Němec, Stuchlíková, 2007)

Do tzv. „vnějšího násilí“, neboli násilí od třetích osob, v ošetřovatelství jsou zahrnuty urážky, výhružky nebo fyzická či psychická agrese od osob, které nepatří k personálu, tedy pacientů, klientů a doprovázejících osob. Násilí je namířeno proti zaměstnancům a ohrožuje jejich zdraví a bezpečnost nebo jejich duševní pohodu.

Agresivní nebo násilné činy mají formu:

- Hrubého chování – zdůraznění nedostatku respektu k ostatním - Fyzické nebo slovní agrese – záměrem je zranit

- Napadení – kdy je záměrem poškodit jiného člověka (Pindeš, 2011)

1.4 Příčiny agresivního chování

Příčinami agresivního chování jsou obvykle kombinace okolností, které se sčítají.

Pacientův pocit úzkosti a ohrožení plynoucí ze strachu, prožitky křivdy a nespravedlnosti, zklamání určitého očekávání, pocit ponížení, zesměšnění, bezmoci, viny, intenzivní bolest, reakce na předchozí zkušenosti v obdobné situaci.

(Němec, Stuchlíková, 2007)

Mezi další příčiny agresívního chování patří například i dlouhé čekání na ošetření či vyšetření, administrativní zátěž zdravotníků i pacientů, nedostatečné technické a personální vybavení, nevhodné členění a prostorové uspořádání pracoviště atd.

(Nešpor)

(19)

19

Jako rizikové pro možnost vzniku násilí na pracovišti označujeme mimo jiné také faktory jako práce o samotě (např. na ambulanci) a kontakt s některými pacienty, kteří měli v minulosti potíže s násilím, nebo trpí onemocněním, o němž je známo, že bývá spojováno s násilím a v neposlední řadě s pacienty pod vlivem alkoholu nebo drog.

(Pindeš, 2012)

1.5 Důsledky násilí

U jednotlivých osob se důsledky násilí na pracovišti značně liší. Pohybují se od demotivace a poklesu z uspokojení z vlastní práce až ke stresu, a to dokonce i u nepřímých obětí násilí nebo svědků. Může dojít i k poškození fyzického nebo psychického zdraví. Mohou se projevit i posttraumatické poruchy jako strach, fobie a poruchy spánku, únava a deprese, poruchy koncentrace, poruchy sebehodnocení, vyčlenění se z pracovního kolektivu, časté absence atd. V extrémních případech se může vyskytnout i posttraumatická stresová porucha.

(Pindeš, 2012)

Posttraumatická stresová porucha (psychologické trauma, PTSD) vyplývá z toho, že postižený byl svědkem události, která pro něj či pro jiné osoby v jeho okolí byla život ohrožující nebo byla spojena s rizikem závažného tělesného poškození. Tato situace byla doprovázena intenzivním strachem, hrůzou a beznadějí a vedla k tomu, že se rozvinula PTSD. Původně se předpokládalo, že PTSD představuje normální reakci, která je pouze extrémně silná a přetrvává a její závažnost se odvíjí od hloubky primárně zažitého stresu. Později se ukázalo, že odezva na trauma nezávisí pouze na hloubce a intenzitě traumatu, ale i na individuálních faktorech postiženého. Pro většinu populace má trauma navazující na život ohrožující událost akutní a přechodný charakter. Během této reakce, kterou nazýváme akutní stresová reakce, bývají typicky přítomny nepříjemné pocity, které můžeme rozdělit do tří skupin:

- Stavy, které připomínají zážitky na traumatizující událost (flashbacky, vtíravé myšlenky, noční můry).

- Aktivizace ( nespavost, agitovanost, podrážděnost, impulzivita, vztek).

- Deaktivační příznaky (znecitlivění, vyhýbání, stažení, zmatenost, deprese) Na druhé straně menší část populace trpí následkem prožitého traumatu dlouhodobými symptomy, které souhrnně nazýváme PTSD. Ta bývá velmi často spojena s devastujícím funkčním postižením.

(Látalová, 2013)

(20)

20

Zdravotníci po prožitém traumatu mohou sáhnout i k užívání návykových látek, zejména alkoholu.

(Venglářová, 2011)

Násilí má také vliv na organizaci, ve které zaměstnanec pracuje, tedy na vlastní zdravotnické zařízení. Zaměstnanci pracující v atmosféře strachu ze sebe nemohou vydávat to nejlepší. Negativní dopad na organizaci se projevuje zvyšující se pracovní absencí zaměstnanců, nárůstem pracovních neschopností a tím i nutností záskoků za tyto pracovníky, klesající motivací a snížením výkonnosti, zhoršením pracovních vztahů, zvýšenou fluktuací zaměstnanců, a také problémy s náborem nových zaměstnanců.

(Pindeš, 2012)

1.6 Jednání s agresivním pacientem

Jednání s agresivním pacientem klade nejvyšší nároky na profesionální schopnosti zdravotníků a patří mezi nejnáročnější výzvy, které před ně toto povolání staví. Většina pacientů vyhledává zdravotní péči kvůli symptomům, které jsou doprovázeny fyzickou bolestí, psychickým napětím, úzkostmi, obavami a strachem. Tyto symptomy vedou u pacientů k frustraci. Frustrace je jedním z nejčastějších spouštěčů agresivního jednání.

Agresivita se nejčastěji projevuje ve čtyřech stupních.

Prvním stupněm je agrese ideatorní, myšlenková.

Druhým stupněm je agrese verbální, včetně gestikulací.

Třetím stupněm je agrese proti předmětům, např. kopání do dveří.

Posledním stupněm je fyzická agrese vůči lidem. Patří sem též vyhrožování se zbraní v ruce (např. nůžky či těžítko). Tato bývá obvykle označována jako násilí.

Násilí lze ve zvýšené míře očekávat od pacientů z určitých rizikových skupin, jako jsou např. alkoholici, drogově závislí, nebo psychicky alterovaní pacienti. Za riziková pracoviště se kromě psychiatrických oddělení považují také pohotovostní služby, čekárny a geriatrické kliniky. S násilím zaměřeným na zdravotnické pracovníky ze strany pacientů i jejich příbuzných se však setkáváme téměř na všech pracovištích ve zdravotnictví.

Jsou to právě frustrující pocity klientů, které je vedou k násilnému chování vůči zdravotníkům. Proto je velmi důležité, aby se zdravotníci dokázali agresi a násilí adekvátně bránit, aby dovedli rozpoznat příznaky hrozícího konfliktu a věděli, jak mu předcházet. Na nepřiměřeném až agresívním chování pacienta se avšak mohou podílet

(21)

21

svým chováním také sami zdravotníci. Významným prvkem prevence možného vystupňování agrese se tak stává klidná a rozvážná komunikace zdravotníků, zejména sester, jež pozitivně ovlivňuje chování pacienta a nedovolí, aby se z něj stal agresor.

(Szkanderková, Jarošová, 2008)

Zdravotnický pracovník musí dbát na kvalitu profesionálního chování. Důležité je uvědomit si profesionální pojetí své role. Dalším problémem jsou pak osobnostní předpoklady, které jsou pro tuto roli nezbytné.

Vzájemný kontakt mezi zdravotníkem a nemocným vyžaduje od zdravotníka nejen psychologické znalosti, ale i schopnost empatie, osobní angažovanost, postřeh a pohotovost, které proměňují psychologické znalosti v umění správně jednat s nemocným.

Vhodná komunikace mezi zdravotníky a pacientem může zabránit mnohým konfliktním situacím. Zatímco od lékaře nemocný očekává vysokou odbornost, diagnostiku a léčbu jeho nemoci, od sestry spíše očekává taktní a ohleduplně jednání a v neposlední řadě i psychickou podporu ve složitých situacích. Sestra by měla svým chováním v nemocném budit důvěru, projevit vysokou dávku taktu a trpělivosti, pochopení a laskavosti.

(Zacharová, Šimíčková-Čížková, 2011)

Při komunikaci s agresivním pacientem či klientem se zdravotník musí snažit mluvit přirozeným jazykem a dbát na to, aby mu agresor porozuměl. Volit by měl raději kratší věty, které neodvádějí pozornost od obsahu. Měl by se vyhýbat cizím slovům a odborným výrazům, jejich neporozumění by vedlo k vystupňování agrese. Mluvit musí konkrétně a jednoznačně. Nesmí zapomínat ponechat dostatek prostoru k vyjádření i druhé straně. Využívání situačního kontextu, respektování individuality pacienta i jeho motivaci ke komunikaci jsou další důležité aspekty komunikace s problémovým pacientem. Důležitá je také shoda verbální a neverbální komunikace, která je předpokladem k získání pacientovi důvěry. Použití jednoduché a stručné komunikace s ověřením, zda pacient sdělenému obsahu porozuměl, vzájemnou komunikaci usnadňuje.

Ještě před začátkem jakéhokoliv jednání by si měl zdravotník uvědomit, jaké jsou jeho vlastní reakce. Přirozenou reakcí na agresivitu je boj nebo útěk. Vzhledem k tomu, že se situace vyhrocuje v „jeho teritoriu“, tedy ve zdravotnickém prostředí, je útočná reakce zdravotníka bohužel mnohem pravděpodobnější. Základním pravidlem je proto „nedat impulzivní odpověď“. Na reakci zdravotníka velmi záleží, zda dojde k eskalaci násilí,

(22)

22

které může končit až jeho napadením. Naopak je nutné získat čas, zachovat klid či klidně reagovat a hledat příčiny pacientovi agresivity.

(Ptáček, Bartůněk, 2011)

Každá agrese a násilí kdekoliv, nejen ve zdravotnictví, je projevem slabosti a neschopnosti řešit situaci jinak, s úctou k člověku a jeho okolí.

(Pindeš, 2012)

(23)

23

2 Násilí u pacientů pod vlivem návykových látek 2.1 Návykové látky

Zneužívání drog je stejně staré jako lidstvo samo. Nestarším doloženým příkladem užití návykových látek jsou šamanské rituály. Šamanismus je nejstarší typ nejen náboženství, ale i medicínského přístupu ve vývoji lidstva. Například marihuanu zná lidstvo stejně dlouho jako alkohol, tedy cca 5000 let. Užívala se jako kvalitní lék na zácpu. Mák se pěstuje pro své zklidňující a spánek navozující účinky již 6000 let. Jihoameričtí indiáni žvýkají koku přes 5000 let a Číňané stejně dlouho léčí astma výtažkem z rostliny obsahující efedrin.

Moderní dějiny drog se však začaly psát až v 19. století, kdy byl izolován kokain, syntetizován amfetamin a nedlouho poté i heroin. Počátkem 20. století s příchodem hnutí hippies přichází LSD.

20. století se stává stoletím zákazů a úmluv na potírání drog a drogové závislosti. Hned v počátcích je zakázán kokain a změněn recept Coca-Coly. Ve 20. letech je postaven

„mimo zákon“ heroin a lidé léčení ze závislosti na morfinu heroinem (odtud název

„hrdinský lék“) se musí léčit ze závislosti na heroinu.

Psychoaktivní látky bývají děleny na tzv. měkké (marihuana, kofein, thein, LSD a další) a tvrdé drogy (pervitin, kokain, toluen a opioidy). Na pomezí těchto skupin pak stojí alkohol.

(Ševela, Ševčík, 2011)

Dostupnost drog v populaci se v České republice po roce 1990 radikálně zvýšila. Počet lidí závislých na heroinu se odhaduje i na několik desítek tisíc. Snižuje se i věkový průměr uživatelů drog.

(Knor, Málek, 2014)

V současnosti má osobní zkušenost s drogami 16% populace ve věku od 15 do 64 let.

Asi 8% obyvatel ČR drogu užije minimálně 1x ročně. V populaci lidí ve věku 14 – 19 let má nějaké zkušenosti s drogou dokonce polovina dotázaných. Ve spotřebě návykových látek jsou mladí lidé v ČR na druhém místě v Evropě za Velkou Británií.

Na prahu 2. tisíciletí dochází k rozšiřování heroinu mimo města směrem na venkov.

Rozšiřuje se i rekreační užívání amfetaminů, konopných drog, LSD a hlavně chuť experimentovat.

(Ševela, Ševčík, 2011)

(24)

24

I v průměrné spotřebě alkoholu jsou Češi druzí v Evropě. Více alkoholu se vypije už jen v Lucembursku. Podle českého statistického úřadu v roce 2005 každý Čech vypil v průměru téměř o půl litru alkoholu více než v roce 2004. Celkem 10,2 litru čistého alkoholu.

(Mlčoch, 2007)

V obecné populaci se nachází část populace se zkušeností s návykovou látkou. Tuto skupinu tvoří všechny osoby, které minimálně jedenkrát v životě učinili zkušenost s nějakou drogou. Tyto osoby lze rozdělit dle frekvence užívání drog do následujících skupin:

- Aktuální uživatelé návykových látek jsou všichni, kteří v současnosti užívají (opakovaně, bez další specifikace frekvence) nějakou návykovou látku.

- U rekreačních uživatelů je obvyklý takový způsob užívání, které zná většinová populace u alkoholu nebo tabáku. Cílem rekreačních uživatelů je se pobavit, odreagovat, uvolnit, získat energii a dobrou náladu. Rekreační uživatelé nesplňují kritéria závislosti a největší část tzv. rekreačních uživatelů se nikdy nestane závislými.

- Ti, kteří po určitém čase rekreačního stylu užívání začnou splňovat kritéria pro závislost, řadíme do skryté populace závislých uživatelů.

- Kategorie škodlivé užívání vychází ze situace, kdy prokazatelně dochází ke vzniku a rozvoji různých typů zdravotních, sociálních a dalších negativních důsledků užívání návykových látek.

- Závislost pak vytváří samostatnou kategorii.

(Ptáček, Bartůněk, 2011)

Závislost na drogách bychom mohli definovat jako stav, kdy je užívání látek, které vede k navození příjemných či nepříjemných pocitů, charakterizováno opakovanou neschopností kontrolovat užívání drog a pokračováním v užívání drog bez ohledu na možné negativní důsledky.

(Fišar, 2009)

2.2 Akutní intoxikace návykovou látkou a její vliv na komunikaci s pacientem

Obecně se snažíme komunikaci s intoxikovaným pacientem vyhnout. Není-li to možné, platí základní pravidlo přesunout kontakt s pacientem na dobu, kdy nebude pod vlivem akutní intoxikace. Snižujeme tím rizika plynoucí z kontaktu a šetříme čas svůj i

(25)

25

pacienta, neboť komunikace v intoxikaci je vždy náročnější a s menším efektem. Pokud jsme již s takovým pacientem nuceni do komunikace vstoupit, pak je vhodné tuto komunikaci zkracovat na minimálně možnou dobu a při komunikaci dbát na maximální jednoduchost, jednoznačnost, srozumitelnost a přiměřenost. Současně dodržujeme též maximální míru opatrnosti a připravenosti a v případě jakékoliv nebezpečné reakce musíme mít možnost ihned komunikační prostor opustit, nebo se jinak chránit.

Pokud jde o stav a reakce intoxikovaného, je vždy nutné počítat s vysokou mírou náhodných a dopředu těžko odhadnutelných či předvídatelných reakcí, které závisí zejména na povaze látky, kterou je pacient intoxikován.

- Vliv látek se stimulačním účinkem. Stimulační látky způsobují různě velkou tachypsychickou reakci, tedy zrychlení myšlení. Samozřejmě mají vliv na další kognitivní funkce (např. problémy se soustředěním atd.) a prožívání. Pacient se může projevovat rychle se měnícími emocemi, roztěkaností, zrychlenou motorikou a psychomotorikou, rychlým mluvením, a to někdy až se ztrátou srozumitelnosti. Často bývá přítomna vyšší pohotovost k prudkým reakcím, někdy až agresivním.

- Vliv látek s tlumícím/sedativním účinkem. Tyto látky zahrnují celou řadu léčiv (hypnotika, analgetika atd.) užívaných na tlumení bolesti či poruchy spánku.

Útlum se samozřejmě projevuje jak na fyziologické, tak psychologické úrovni.

V případě, že nejsou ohroženy vitální funkce, lze komunikaci označit za ztíženou zejména v tom smyslu, že hlavním komunikačním problémem je to, aby nás pacient vnímal a následně tento obsah pro sebe uměl vyhodnotit a reagovat.

- Vliv látek s halucinogenním účinkem. Halucinogenní látky jsou velmi specifická kategorie, samozřejmě značně nehomogenní a zahrnující látky se značně širokým spektrem vlivu na člověka od poměrně dobře prozkoumaného konopí, LSD, látek obsažených v lysohlávkách až po různé moderní synteticky vyrobené halucinogeny. Při hlubší intoxikaci může být komunikace s pacientem téměř nemožná, přestože pro něj nemusí být nějak výrazně nebezpečná z hlediska vitálních funkcí atd. Halucinogeny však mají velmi hluboký vliv na kvalitativní stránku vnímání a prožívání. Významným komplikujícím faktorem pak mohou být různě intenzivní a bohaté iluze, pseudohalucinace, různé halucinatorní stavy a skutečné halucinace. Nebezpečné mohou být paranoidně laděné myšlenky a

(26)

26

halucinace, kdy může pacient v jejich důsledku ohrozit sebe nebo jinou osobu nebo přímo zdravotníka.

( Ptáček, Bartůněk, 2011)

Alkohol je samostatnou kapitolou mezi návykovými látkami. Působí na centrální nervovou soustavu na mnoha úrovních. Jak přesně účinkuje je stále ještě předmětem výzkumu mnoha lékařů, jak o tom svědčí i jeden z nejnovějších výzkumů Chicagské univerzity. Zde lékaři posuzovali vliv alkoholu na sociální podněty.

(University of Chicago, 2013)

Závislost na alkoholu, ale i na drogách vede především k rozvratu duchovní dimenze člověka.

(Kalina, 2013)

Příznaky při užívání nebo zneužívání alkoholu jsou rozdílné při akutním požití, dlouhodobém zneužívání, vzniku závislosti i při rozvoji abstinenčního syndromu.

Agresivitu pozorujeme zejména ve stavu akutního užití alkoholu, tedy při opilosti, nebo v důsledku dlouhodobého zneužívání alkoholu a při závislosti na alkoholu. Specifickým stavem, kdy se agresivita může rozvinout, je alkoholové delirium. Akutně alkohol povzbuzuje a zároveň snižuje úzkost. Může, podobně jako benzodiazepiny, zkreslovat vnímání situace, oslabovat úsudek. V počátcích alkoholového opojení vzniká u člověka stav spokojeného a sdílného rozpoložení mysli. Dostavuje se pocit zvýšeného sebevědomí. V dalším průběhu opilosti nastupuje nekritičnost, netaktnost, křik a bezohlednost vůči okolí. Chování začíná být impulzivní, nepromyšlené, málo korigovatelné například domluvou, až posléze se dostavuje spavost, útlum, případně zvracení.

Při zneužívání psychoaktivních látek může vzniknout agresivita na základě akutní intoxikace, na základě příznaků vysazení i jako následek dlouhodobého zneužívání.

Existuje dvojí prokazatelná souvislost mezi drogami, násilím a zločinností. Lidé závislí na drogách se uchylují k násilí buď proto, aby získali prostředky na další drogy, nebo přímo v důsledku účinků určitých narkotik.

Psychoaktivní látky jsou však spíše katalyzátorem násilí než jeho základní příčinou. Zda se agresivita projeví, nebo ne, záleží z valné části na osobnosti dotyčné osoby.

(Látalová, 2013)

(27)

27

3 Prevence násilí

Prevence násilí probíhá na dvou úrovních. Na první úrovni je cílem zabránit výskytu násilí nebo ho alespoň omezit. Na druhé úrovni je třeba zajistit podporu pro osobu, která násilný čin prožila. Tato podpora by měla směřovat k minimalizaci škodlivých dopadů události a předcházet pocitu viny u oběti agresivního činu.

(Pindeš, 2012)

Omezit výskyt násilí by samozřejmě bylo možné i tím, že bychom neošetřovali pacienty pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Toto jednání je však značně neetické. Každý pacient, tedy i ten pod vlivem alkoholu nebo drog, má právo na ohleduplnou zdravotní péči poskytovanou kvalifikovanými pracovníky.

(Kutnohorská, 2007)

K většímu výskytu násilí pacientů pod vlivem návykových látek vede naopak nutnost zhodnocení zdravotního stavu takových pacientů a jejich následné ošetření, když dojde k jejich poranění nebo onemocnění. Toto vyšetření a ošetření probíhá mnohdy proti vůli postiženého.

Stejně tak výskyt násilí zvyšuje i nedobrovolná hospitalizace těchto pacientů. Ať už je to hospitalizace ze zdravotních důvodů, nebo jako ochrana společnosti před nebezpečným pacientem. Společnost je totiž zpravidla velmi netolerantní k rušivému chování lidí pod vlivem návykových látek a snaží se tyto pacienty někam odsunout.

(Tomáš, Marková, 2014)

3.1 Signály blížícího se násilí

Každý zdravotník by měl umět rozpoznat projevy chování pacienta, které signalizují blížící se konflikt, který může vyústit v násilí vůči zdravotníkovi.

Všímáme si zejména neverbálních projevů pacienta, jako je ztuhnutí, zblednutí či zčervenání v obličeji, hluboké oddechování, semknutí rtů, zatnutí zubů, zatínání pěstí, poklepávání prsty na stole, výhružný pohled, vzrušenou gestikulaci, vstávání, naklánění se nad stolem, vstup do osobní zóny zdravotníka.

Verbální projevy jsou pak ještě zřetelnější, protože řeč potencionálního útočníka se stává stručnější, úsečnější a hlasitější. Později nastupují výhružky a výčitky.

(28)

28

3.2 Základní principy odvrácení a zvládnutí napadení

K základním principům odvrácení a zvládnutí napadení patří sledování verbálních i neverbálních signálů a jejich včasné vyhodnocení. Dále dostatek prostoru pro komunikaci a pohyb s agresivním pacientem, tzn. být vždy alespoň na vzdálenost natažené paže. Z dosahu agresora je třeba odstranit všechny potenciálně ohrožující předměty. Je namístě zajistit klidné prostředí, soukromí, možnost volného odchodu pacienta. Pro napadeného zdravotníka je důležité mít také možnost úniku a v neposlední řadě i možnost přivolání si pomoci, ať už z řad zdravotníků, nebo policii.

Mezi nejčastější chyby ve zvládání takto rizikové situace patří reagování instinktivně, tedy protiútokem, snaha provést ošetření pacienta za každou cenu a představa, že situaci zvládneme sami. Je nebezpečné podcenit či dokonce nerozpoznat signály blížícího se napadení.

(Pekara, Trešlová, 2011))

3.3 Prostředí, ve kterém jednáme

Kontakt s agresivním pacientem se většinou odehrává na „našem území“ – v ambulanci či nemocnici. To zdravotníkům umožňuje se na takové situace částečně připravit a preventivně dodržovat určité obecné bezpečnostní zásady ještě před tím, než začnou s pacientem jednat.

1. Zdravotník by nikdy neměl být sami s pacientem v uzavřené místnosti bez možnosti přivolat pomoc. Zdravotník sedí vždy blíže ke dveřím s možností úniku.

2. Odstranit z dosahu pacienta nebezpečné předměty (těžítka, příbor apod.).

3. Dodržovat bezpečnou vzdálenost – delší než délka paže.

4. Pokud zdravotník už předem ví, že pacient je agitovaný či dokonce agresivní, citlivě prezentuje převahu např. přítomností dalšího personálu.

5. Být neustále ve vizuálním kontaktu s agresivní osobou, včetně zajištění „oční roviny“ při jednání.

(Ptáček, Bartůněk, 2011)

Zaměstnanci, kteří pracují na odděleních považovaných za vysoce riziková z hlediska násilí, by měli být školeni v tom, jak násilí předejít a jak jednat s agresivními klienty.

(Pindeš 2012)

(29)

29

3.4 Deeskalace násilí

Prvořadou intervencí, která předchází ostatním terapeutickým aktivitám, je deeskalace.

Skládá se ze tří složek – vyhodnocení situace, komunikace a taktiky vyjednávání:

Vyhodnocení situace

- Dostatečný čas a vhodný prostor, možnost pomoci a úniku.

- Navázání verbálního kontaktu.

Komunikace Neverbální

- Postoj zdravotníka nesmí být útočný – ruce v bok, ani defenzivní – ruce zkřížené na prsou.

- Respektovat neverbální signály pacienta (např. ústup, otočení hlavy…).

- Respektovat osobní prostor.

- Snažit se jednat vsedě.

Verbální

- Doporučuje se oslovovat pacienta příjmením. Dodává to komunikaci osobitější ráz a je to často vnímáno jako projev respektu.

- Slovní sdělení by mělo být maximálně jednoduché, srozumitelné a jednoznačné.

- Nekomentovat pacientovy hodnotící soudy.

- Vyjádřit empatii – eliminace pocitů bezmocnosti a frustrace.

- Nenutit pacienta k zásadním rozhodnutím, poskytovat čas na rozmyšlení.

- Při vystupňování neklidu ukončit rozhovor.

- Dokumentaci provádět až následně.

Vyjednávání

- Vystupovat jako osoba ochotná a schopná pomoci.

- Konfrontaci měnit na diskusi.

- Cílem je výsledek výhra – výhra. Toho lze docílit možností volby, což činí z pacienta partnera

- Vysvětlovat a popisovat smysl prováděných intervencí.

Základní podmínkou je zajistit pro kontakt s pacientem dostatečný čas a prostor.

Pro komunikaci s pacientem závislým na návykových látkách je důležité doplnit, že je běžnou součástí komunikace zatajování důležitých informací ze strany pacienta, které komplikují nejen základní vzájemnou důvěru, ale také diagnostický a léčebný proces.

(Ptáček, Bartůněk, 2011)

(30)

30

3.5 Použití omezovacích prostředků

Tam, kde komunikační techniky nestačí, lze použít proti útočníkovi omezovacích prostředků. Dne 1. dubna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, který mimo jiné upravuje také používání omezovacích prostředků při poskytování zdravotních služeb.

„K omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb lze podle § 39 odst. 1 a 2 zákona použít úchop pacienta zdravotnickými pracovníky nebo jinými osobami k tomu určenými poskytovatelem, omezení pacienta v pohybu ochrannými pásy nebo kurty, umístění pacienta v síťovém lůžku, umístění pacienta v místnosti určené k bezpečnému pohybu,

ochranný kabátek nebo vestu zamezující pohybu horních končetin pacienta,

psychofarmaka, popřípadě jiné léčivé přípravky podávané parenterálně, které jsou vhodné k omezení volného pohybu pacienta při poskytování zdravotních služeb, pokud se nejedná o léčbu na žádost pacienta nebo soustavnou léčbu psychiatrické poruchy, nebo

kombinaci prostředků uvedených v písmenech a) až f).

Omezovací prostředky lze použít

a) pouze tehdy, je-li účelem jejich použití odvrácení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob, a

b) pouze po dobu, po kterou trvají důvody jejich použití podle písmene a).“

(Zákon č. 372/2011 Sb.)

3.6 Farmakologické zklidnění agresivního pacienta

Verbální zklidnění pacienta je naprosto ideální. Někdy musíme ale přikročit k farmakologickému zklidnění pacienta. Farmaka a jejich dávkování samozřejmě ordinuje lékař, nicméně i sestry musí vědět jaká farmaka a v jaké dávce lze ke zklidnění pacienta použít.

(Knor, Málek, 2014)

Nejčastěji se ke zklidnění agresivního pacienta používají benzodiazepiny. A to diazepam (Apaurin) v dávce 5 – 10 mg i.m. nebo i.v.. Je možné použít i midazolam (Dormicum) v dávce 5 – 10mg i.m. nebo i.v. Jejich použití však není vhodné právě u pacientů s podezřením na požití alkoholu, léků nebo drog, protože mohou způsobit útlum dýchacího centra. Pokud musíme u těchto pacientů k podání benzodiazepinů přikročit, dávkujeme titračně.

Ke zklidnění u ethyliků je vhodné podávat haloperidol 5 – 10mg i.m. nebo i.v., nebo tiapridal 100 – 200mg i.v.

Pokud je účinek výše uvedených farmak nedostačující, lze použít propofol 0,5mg/kg i.v.

(Remeš, Trnovská, 2013)

(31)

31

Velmi brutální násilí však často jinak než ještě větším násilím zvládnout nelze.

(Knor, Málek, 2014)

3.7 Základy sebeobrany

O sebeobraně je možné říci, že její počátky jsou staré jako lidstvo samo. Lidé odpradávna řešili své problémy násilnou cestou a to vedlo k rozvoji různých obranných technik. Ani v současnosti tomu není jinak. Všechny druhy sebeobranných technik mají jedno společné, a to ochránit život, zdraví, případně majetek člověka.

Sebeobrana se liší od bojových umění tím, že v ní nejsou žádní rozhodčí, kteří by hlídali dodržování pravidel a omezení. Techniky, které používají agresivní osoby, osoby pod vlivem alkoholu či psychotropních a omamných látek jsou velice zákeřné a nečekané.

Navíc realita ulice je vždy jiná než cvičení v tělocvičně, kde se sebeobraně učí s kolegou, přičemž se používají ochranné pomůcky a všechno funguje tak jak má, včetně kamarádské nálady při nácviku.

Když si vše shrneme, dojdeme se k názoru, že i přes všechny výcviky a kurzy sebeobrany, není nikdo nikdy na sto procent na možný útok připraven. Je mnoho faktorů, které mohou celou situaci vyhrotit a nečekaně změnit. Sebeobrana není dokonalá. Fyzické útoky, se kterými se můžeme setkat, nenajdeme zapsané v žádném výcvikovém manuálu, a tak jenom výcvikem blížícím se k realitě, je možné těmto útokům čelit.

(Pindeš, 2012)

Před použitím obranných technik by všichni měli mít na paměti několik důležitých pojmů, protože je třeba na verbální, fyzické nebo jiné útoky reagovat adekvátně a v mezích zákona. K tomu je důležitá znalost paragrafů 28 a 29 trestního zákona.

„§28 Krajní nouze

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen snášet.

§29 Nutná sebeobrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Důležité je vědět, že mezi jednání v souladu s §29 tr. zák. patří i situace, kdy člověk chrání nejenom své zájmy, ale i zájmy někoho jiného, a že obrana může (a zpravidla musí) být důraznější než útok. Na druhou stranu nutná obrana musí být přiměřená způsobu útoku. V konkrétním případě to znamená, že pokud budeme odvracet útok

(32)

32

agresivní osoby, která na nás bude útočit holýma rukama, střelnou zbraní – nejedná se o přiměřenost nutné obrany.“

(Zákon č.40/2009 Sb.)

3.8 Po násilném incidentu

Primárním cílem v případě násilné události je zabránit dalšímu poškození a omezit ta poškození, která již oběť násilí utrpěla.

Je důležité nenechat zdravotníka, který byl obětí násilí nebo svědkem násilného činu, v době bezprostředně po incidentu samotného. Ostatní zdravotníci by měli projevit svou účast s obětí násilí a poskytnout jí podporu. Oběti je nutné poskytnou i psychologickou podporu a to ihned po události, ale i později, pokud hrozí vznik posttraumatického stresu. Oběti je třeba poskytnout pomoc při administrativních a právních krocích při ohlašování mimořádné události. Událost by měla být plně vyšetřena. Pro zlepšení preventivních opatření je třeba zaznamenat všechny údaje o události, včetně incidentů psychologické povahy a hodnocení toho, jak k incidentu došlo. Musí se znovu přehodnotit rizika a určit jaká další opatření jsou pro zvýšení bezpečí nezbytná.

V neposlední řadě by měli vedoucí pracovníci informovat ostatní spolupracovníky o vzniklém incidentu a předejít tak šíření fám.

(Pindeš, 2012)

Napadení ošetřovatelského personálu, jak fyzické, tak i verbální, je vždy mimořádná událost. Každá mimořádná událost musí být bezpodmínečně hlášena a dokumentována.

Napadený zdravotník si po každém incidentu zaslouží psychickou podporu (peer, psycholog, kaplan) a náhradu škody.

(Pekara, 2012)

Závisí totiž nejen na tom, jak zdravotník po násilném incidentu svůj negativní zážitek zpracuje, ale také na tom, jaké další zdroje pomoci má k dispozici.

(Mareš, 2012)

(33)

33

4 Jak správně postupovat v případě setkání s násilným a agresivním pacientem

Návod, jak správně postupovat, by měl být zakotven v lokálním standardu ošetřovatelské péče v konkrétním daném zdravotnickém zařízení. Ve standardu je definován jasný a jednotný postup pro všechny zdravotníky, kteří se s násilím na pracovišti setkají.

(Plevová, 2012)

Všeobecně lze říci, že je nutné pokusit se převzít kontrolu nad situací. Nejdůležitější je zůstat v klidu a požádat o pomoc jednoho nebo více kolegů. Stěžejní je také udržovat bezpečnou vzdálenost od útočníka a hlídat si únikovou cestu.

V první řadě lze použít techniky pro deeskalaci násilí, tedy klidný, ale pevný tón hlasu, projevy empatie, zaměřit se na pocity pacienta jako člověka – používat slova jako

„slyším“, „chápu“, „oceňuji“. Naopak je nutné se vyvarovat prudkých pohybů a náhlých úsudků.

(Pekara, 2012)

Nenechat se vyprovokovat k použití agrese, třeba jen slovní. Zdravotník si musí řádně rozmyslet, co chce sdělit a čeho tím chce dosáhnout. Jeho oči by měli být minimálně ve stejné výši, jako oči agresora. Nejlepší je agresora posadit.

(Andršová, 2012)

Pokud pacient křičí, je lepší nedopovídat hned, snažit se o proniknutí ticha. Vždy je lepší odpovídat až po úvaze, v krátkých větách, důležité opakovat a nechat pacientovi čas na rozmyšlenou. Pokusit se klidně dýchat.

V kritické situaci je důležité zkusit navodit atmosféru důvěry. Je vhodné oslovovat pacienta celým jménem, upozornit ho, že vulgarita a agresivní hrozby nebudou akceptovány a připomenout mu, že se mu snažíte pomoci.

Pokud všechny pokusy o zklidnění situace selhaly a hrozba fyzického napadení se stále stupňuje, jsou zdravotníci oprávněni použít takový způsob sebeobrany, abys se vymanili z útočníkova sevření, pokud k němu došlo. Přivolat na pomoc kolegy nebo bezpečnostní službu či policii by mělo být samozřejmostí. Dále je nutné Připravit se na pacifikaci pacienta proti jeho vůli, hlasitě a opakovaně ho na možnost pacifikace upozorňovat.

Pokud je nutné k pacifikaci přistoupit, měl by být jeden člověk na jednu končetinu a jeden, který chrání hlavu a krk pacienta. Pak následuje fyzické omezení nebo

(34)

34

farmakologické zklidnění. Po zklidnění pacienta je nutné ho prohlédnout, zda nedošlo k jeho poškození a veškerý postup je třeba pečlivě zaznamenat do dokumentace.

(Pekara, 2012)

(35)

35

II. VÝZKUMNÁ ČÁST 5. Metodika výzkumu 5.1. Cíle výzkumu

Jak již bylo zmíněno v úvodu, tématem této bakalářské práce je prevence násilí u pacientů pod vlivem návykových látek. Násilí ve společnosti přibývá a zdravotnictví je, co do výskytu násilí, jednou z nejohroženějších oblastí. Proto je pro sestry velmi důležité umět rozpoznat známky blížícího se konfliktu, předejít mu a také se umět účelně bránit, když už k napadení dojde. Pomocí tohoto výzkumu jsme se rozhodli navázat na podobné výzkumy prováděné v České republice, jak je uvedeno výše.

V zadání této bakalářské práce byly vytýčeny čtyři hlavní cíle:

1. Zjistit, zda se setry ve své praxi setkávají s projevy násilí u pacientů.

2. Zjistit, zda se sestry dokážou účinně bránit násilí ze strany pacientů.

3. Zjistit, zda většina agresorů jsou pacienti pod vlivem alkoholu a návykových látek.

4. Zjistit, zda dochází k hlášení výskytu verbálního a fyzického násilí na pracovišti.

Hypotézy

Z výzkumných cílů byly formulovány tyto hypotézy:

H1 90% respondentů se alespoň jednou ve své praxi setkalo s projevy násilí.

H2 Více než 50% respondentů má zkušenost s fyzickým napadením pacientem.

H3 Více než 80% respondentů se dokáže vhodnými komunikačními prostředky bránit slovní agresi ze strany pacienta.

H4 Více než 50% respondentů se dokáže bránit fyzické agresi ze strany pacienta.

H5 60% respondentů tvrdí, že agresivní pacienti jsou pod vlivem návykových látek.

H6 60% respondentů vždy hlásí případ násilí na pracovišti svým nadřízeným.

5.2 Metodika výzkumu

5.2.1 Místo výzkumu, výzkumný vzorek

Šetření probíhalo v únoru a v březnu 2014 v Krajské zdravotní, a.s., Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a Nemocnice Děčín. Osloveny byly zdravotní sestry pracující na oddělení emergency a příjmových ambulancích. Výzkumný vzorek je tedy charakterizován místem výkonem práce na úseku příjmů pacientů do zdravotnického zařízení. Výzkum probíhal na emergency v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a

(36)

36

na chirurgické, interní, dětské a neurologické ambulanci nemocnice Děčín. Výzkum měl původně podle podkladů k zadání bakalářské práce probíhat pouze v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, pro udržení minimálního počtu respondentů byl výzkum rozšířen ještě do nemocnice Děčín.

Respondenti byli vybírání náhodně, osloveny byly všechny sestry pracující na emergency a na příjmových ambulancích. Celkem bylo osloveno 60 respondentů.

Respondenti byli osloveni osobně, bylo jim vysvětleno téma a význam bakalářské práce a byli ujištěni, že dotazníky jsou zcela anonymní. Dotazníky na daných pracovištích byly rozdávány se souhlasem hlavních sester obou nemocnic. Protokoly k provádění výzkumu se souhlasy vedoucích pracovníků jsou přílohou č. 2 a 3 této bakalářské práce.

5.2.2Výzkumná metoda

K dosažení cílů bylo použito kvantitativní výzkumné metody za pomoci dotazníku.

Dotazník byl vytvořen na základě studia problematiky k danému tématu za spolupráce s vedoucí bakalářské práce Mgr. Jolanou Strnadovou. Dotazník použitý ke kvantitativnímu výzkumu je přílohou č. 1 této bakalářské práce.

Počátkem února 2014 byla provedena pilotní studie, kdy bylo rozdáno 5 dotazníků, nebyly zjištěny žádné nedostatky, proto byly dotazníky rozdány na daná pracoviště.

Dotazník obsahuje 15 otázek. 12 otázek je uzavřených, 1 polouzavřená a 2 otevřené.

Všeobecné údaje jsou uvedeny v prvních třech otázkách dotazníku, jedná se o pohlaví, délku praxe a pracoviště respondenta. Další otázky jsou zaměřeny na zjišťování výskytu násilí a znalostí respondentů v oblasti prevence a zvládání násilí při napadení pacientem.

Data získaná výzkumem jsou analyticky vyhodnocena. Následně jsou pro lepší prezentaci výsledků výzkumu vypracovány výsečové a sloupcové grafy a tabulky.

V tabulkách jsou uvedeny absolutní četnosti (n) a relativní četnosti (π) odpovědí.

K počítačovému zpracování dat byly použity programy Microsoft Word a Microsoft Excel v operačním systému Windows 97.

(37)

37

6 Výsledky výzkumu

Výsledky výzkumu kopírují strukturu otázek tak, jak byly kladeny respondentům v dotazníku. Výsledky jednotlivých odpovědí na otázky jsou zaneseny do výsečových grafů a tabulek.

Odpovědi ano a spíše ano byly považovány za kladnou odpověď. Odpovědi ne a spíše ne za zápornou odpověď.

Osloveno bylo celkem 60 respondentů, odpovědělo 52 respondentů. Návratnost dotazníků je tedy 86,7%.

Z odpovídajících respondentů bylo:

9 mužů, což je 17,3 % z celkového počtu a

43 žen, což odpovídá 82,7 % z celkového počtu respondentů.

Ve výzkumném vzorku je 11 respondentů s délkou praxe do 5 let, 3 s délkou praxe 6 až 10 let, 4 s délkou praxe 11 – 15 let, 16 s délkou praxe 16 až 20 let a konečně 18 respondentů s praxí delší než 21 let. Procentuální rozložení respondentů podle délky praxe je znázorněno v následujícím výsečovém grafu:

Graf č. 1 Rozložení respondentů podle délky praxe - procentuální rozložení odpovědí

Podle jednotlivých pracovišť rozeznáváme ve výzkumném vzorku 22 respondentů z emergency, 5 z interní ambulance, 10 z chirurgické ambulance, 5 z dětské ambulance a 5 z neurologické ambulance. Zbylých 5 respondentů uvedlo, že pracují na jiném, než v dotazníku nabízeném oddělení, ale blíže nespecifikovali.

Hodnocení otázky číslo 4 – Dokážete rozpoznat znaky v chování pacienta, které by mohly vyústit v projevy násilí?

(38)

38

Všech 52 respondentů uvedlo, že ano, nebo spíše ano, tedy kladnou odpověď. Na podotázku, jaké znaky to jsou, se jednotlivé odpovědi velmi lišily. Pouze 18 z 52 respondentů, tedy jen 35%, uvedlo správné projevy počínajícího násilí. Mezi nejčastější správné odpovědi patřili neklid, zrychlená řeč, výrazná gestikulace, odmítání, zhoršená komunikace, nespokojenost s čekací dobou na ošetření, bolesti, ebrieta, vliv návykových látek a psychické onemocnění v anamnéze. 15 respondentů, tedy 29%, uvedlo špatnou odpověď. Většina uvedených projevů chování již nelze pokládat za varovné znaky, ale již přímo za projevy násilí. Mezi nejčastější odpovědi patřili křik, agresivita a vulgarita pacienta. Zbylých 36%, tedy 19 respondentů, neuvedlo odpověď vůbec. Procentuální vyhodnocení odpovědí na tuto doplňující otázku zobrazuje následující výsečový graf:

Graf č. 2 Znalost znaků signalizujících násilí - procentuální rozložení odpovědí

Rozložení správných a špatných odpovědí na tuto doplňující otázku podle délky praxe respondenta ukazuje následující tabulka:

Tabulka 1 Znalost znaků signalizujících násilí dle délky praxe respondentů

ot.č.4 správně špatně vůbec Celkem

Délka praxe n π n π n π

0 - 5 let 1 0,09 4 0,36 6 0,55 11

6 - 10 let 0 0 2 0,66 1 0,34 3

11 - 15 let 2 0,5 1 0,25 1 0,25 4

16 - 20 let 6 0,375 6 0,375 4 0,25 16

21 a více let 9 0,5 2 0,11 7 0,39 18

Polovina respondentů s praxí delší než 21 let pozná varovné známky v chování pacientů. Naopak respondenti ze skupiny s nejkratší praxí, tedy 0 – 5 let, špatně uvedli varovné znaky, nebo je neuvedli vůbec, a to v celých 91%.

(39)

39

Hodnocení otázky číslo 5 – Setkal/a jste se ve své praxi s projevy násilí u pacienta?

Setkání se s projevy násilí u pacientů uvádí 47 ze všech 52 respondentů. Procentuální rozložení odpovědí znázorňuje následující výsečový graf:

Graf č. 3 Setkání respondentů s projevy násilí u pacienta - procentuální rozložení odpovědí

Rozložení kladných a záporných odpovědí na výše uvedenou otázku podle délky praxe respondenta ukazuje následující tabulka:

Tabulka 2 Setkání s projevy násilí u pacienta podle délky praxe respondentů

ot.č.5 ano ne celkem

Délka praxe n π n π

0 - 5 let 10 0,91 1 0,09 11

6 - 10 let 3 1 0 0 3

11 - 15 let 4 1 0 0 4

16 - 20 let 14 0,875 2 0,125 16

21 a více let 16 0,89 2 0,11 18

Hodnocení otázky číslo 6 – Byl/a jste během své praxe někdy fyzicky napaden/a pacientem?

28 ze všech respondentů uvádí, že byli během své praxe fyzicky napadeni pacientem.

Procentuální rozložení odpovědí znázorňuje další výsečový graf:

(40)

40

Graf č. 4 Fyzické napadení pacientem - procentuální rozložení odpovědí

Rozložení kladných a záporných odpovědí na otázku fyzického napadení podle délky praxe respondenta ukazuje následující tabulka:

Tabulka 3 Setkání s projevy fyzického násilí u pacienta - podle délky praxe respondentů

ot.č.6 ano ne celkem

Délka praxe n π n π

0 - 5 let 9 0,82 2 0,18 11

6 - 10 let 1 0,34 2 0,66 3

11 - 15 let 2 0,5 2 0,5 4

16 - 20 let 9 0,56 7 0,44 16

21 a více let 7 0,39 11 0,61 18

Hodnocení otázky číslo 7 – Byl/a jste během své praxe svědkem fyzického napadení zdravotníka pacientem?

35 z celkového počtu 52 respondentů uvádí, že byli během své práce svědkem fyzického napadení zdravotníka. Procentuální rozložení odpovědí opět znázorňuje výsečový graf:

(41)

41

Graf č. 5 Svědci fyzického napadení zdravotníka - procentuální rozložení odpovědí

Rozložení kladných a záporných odpovědí na otázku, zda respondenti byli svědkem fyzického napadení zdravotníka podle délky praxe respondenta, ukazuje následující tabulka:

Tabulka 4 Svědci fyzického napadení zdravotníka - podle délky praxe respondentů

ot.č.7 ano ne celkem

Délka praxe n π n π

0 - 5 let 8 0,73 3 0,27 11

6 - 10 let 1 0,34 2 0,66 3

11 - 15 let 4 1 0 0 4

16 - 20 let 12 0,75 4 0,25 16

21 a více let 10 0,56 8 0,44 18

Hodnocení otázky číslo 8 – Dokážete se bránit slovní agresi pacienta?

19 respondentů odpovědělo, že ano, 26 že spíše ano, 6 respondentů neví a jeden uvedl, že spíše ne. Procentuální rozložení odpovědí na otázku, zda se dokážou bránit slovní agresi pacienta, znázorňuje následující graf:

(42)

42

Graf č. 6 Obrana před slovní agresí - procentuální rozložení odpovědí

Hodnocení otázky číslo 9 – Pokud ano, jakým způsobem?

Respondenti, kteří uvedli kladnou odpověď na předchozí otázku, měli uvést, jakým způsobem by se bránili slovní agresi pacienta. 32 respondentů odpovědělo správně, 1 špatně a 12 respondentů neuvedlo žádný způsob obrany. Za správnou odpověď byly považovány způsoby obrany jako asertivní komunikace, zájem o pacienta, trpělivost, mluvit klidně, nezvyšovat hlas, mluvit spíše méně atp. 1 respondent by zvolil špatný způsob obrany proti slovnímu napadení pacientem, a to, že se bude k pacientovi chovat stejně, jako on k němu. Z daného vyplývá, že pouze 32, tedy 61,5% respondentů z 52 odpovídajících se umí bránit slovní agresi pacienta.

Procentuální rozložení odpovědí respondentů, kteří jsou přesvědčení, že znají správný způsob obrany proti slovní agresi pacienta je zaneseno v následujícím výsečovém grafu:

Graf č. 7 Znalost obrany proti slovní agresi - procentuální rozložení odpovědí

Figure

Updating...

References

Related subjects :