SOCIÁLNÍ PRÁCE S CIZINCI
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče
Autor práce: Jitka Švíková Vedoucí práce: Mgr. Jan Jihlavec
Liberec 2015
Poděkování
Velké poděkování patří vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Janu Jihlavcovi, DiS., a to za věcné připomínky, cenné odborné rady, ale hlavně ochotu a čas, který věnoval přípravě a tvorbě mé bakalářské práce.
Ráda bych touto cestou také poděkovala mým rodičům a babičce, za pomoc a podporu, kterou mi poskytovali po celou dobu studia.
Název bakalářské práce: Sociální práce s cizinci Jméno a příjmení autora: Jitka Švíková
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2014/2015 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jan Jihlavec
Anotace
Bakalářská práce se zabývá sociální prací s cizinci. Text je rozdělen na část teoretickou a empirickou. V teoretické části jsou popsány největší problémové oblasti sociálního začlenění cizinců v České republice. Jedná se o oblast zaměstnávání cizinců, jazykovou bariéru a předsudky a xenofobní chování ze strany majoritní společnosti. Dále navazuje sociální práce s cizineckou klientelou a sociální služby s tím spojené.
Empirická část se zabývá otázkou, jaké jsou z pohledu sociálních pracovníků největší problémové oblasti života cizinců v Praze a Středočeském kraji a dále, jak sociální práce napomáhá odstraňovat obtížnou životní situaci cizinců žijících na území České republiky.
Klíčová slova
Sociální práce, sociální služby, cizinec, bariéry sociálního začlenění
Title of the bachelor thesis: Social work with Foreigners Author: Jitka Švíková
Academic year of the bachelor thesis submission: 2014/2015 Supervisor: Mgr. Jan Jihlavec
Anotation
This thesis deals with social work with foreigners. The text is divided into a theoretical and an empirical part. In the theoretical part the most problematic areas of social integration of foreigners in the Czech Republic are described. These are the areas of employment of foreigners, language barriers and prejudices and xenophobic behaviour from the part of the majority society. Then it is followed up with social work with foreign clients and social work related services.
The empirical part deals with the question, what are, from social workers point of view, biggest problematic areas in the life of foreigners in Prague and the Central Bohemian Region, and how social work helps to facilitate difficult life situation of foreigners living in the territory of the Czech Republic.
Key words
Social work, social services, foreigner, barriers of social integratition
7
OBSAH
Seznam grafů ... 8
Seznam tabulek ... 8
Seznam použitých zkratek ... 9
ÚVOD ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Cizinci ... 12
2 Postavení a potřeby cizinců v majoritní společnosti ... 16
2.1 Problémové oblasti při soužití s majoritní společností ... 16
2.1.1 Zaměstnávání cizinců ... 18
2.1.2 Jazyková bariéra ... 20
2.1.3 Předsudky a xenofobie ... 22
3 Sociální práce s cizinci ... 24
3.1 Sociální služby ... 26
3.2 Terénní sociální práce, streetwork ... 28
3.3 Sociální pracovník ... 30
3.4 Současný stav sociální práce s cizinci ... 31
EMPIRICKÁ ČÁST ... 33
4 Cíl, výzkumné otázky a hypotézy ... 33
5 Popis zkoumaného vzorku ... 34
6 Prezentace získaných dat ... 36
7 Vyhodnocení hypotéz ... 53
8 Interpretace výsledků ... 55
9 Navrhovaná opatření ... 56
ZÁVĚR ... 57
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 59
SEZNAM PŘÍLOH ... 63
8
Seznam grafů
GRAF 1: NÁVŠTĚVNOST KURZŮ ČESKÉHO JAZYKA 22
GRAF 2: DÉLKA PRAXE RESPONDENTŮ PŘI VÝKONU SOCIÁLNÍ PRÁCE S CIZINCI 36
GRAF 3: NEJČASTĚJŠÍ KLIENTI SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ 37
GRAF 4: DÉLKA SPOLUPRÁCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA S KLIENTEM - CIZINCEM 37
GRAF 5: POSTOJ MAJORITNÍ SPOLEČNOSTI K CIZINCŮM 40
GRAF 6: MOŽNOSTI SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA 41
GRAF 7: MOŽNOST NAVRHOVAT ÚPRAVY SLUŽEB 42
GRAF 8: ODPOVÍDÁ ZAMĚSTNÁNÍ KVALIFIKACI CIZINCE 43
GRAF 9: VYUŽÍVÁ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK STREETWORK 43
GRAF 10: NEJZÁVAŽNĚJŠÍ BARIÉRY SOCIÁLNÍHO ZAČLENĚNÍ 44
GRAF 11: MOŽNOSTI ZPROSTŘEDKOVÁNÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY 45
GRAF 12: ZAJIŠŤUJE ORGANIZACE KURZY ČESKÉHO JAZYKA 47
GRAF 13: ZPĚTNÁ INFORMACE O KURZECH ČESKÉHO JAZYKA 48
GRAF 14: SPOLUPRÁCE S JINÝMI INSTITUCEMI 49
GRAF 15: MOŽNOST DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA 51
GRAF 16: VYHLEDÁVÁNÍ INFORMACÍ O PROBLEMATICE CIZINCŮ 52
GRAF 17: VYHODNOCENÍ H2 54
Seznam tabulek
TABULKA 1: VÝVOJ POČTU ZAMĚSTNANÝCH CIZINCŮ V ČR PODLE POSTAVENÍ V ZAMĚSTNÁNÍ (ČSU 2012) 20
TABULKA 2: NÁVRATNOST DOTAZNÍKŮ 35
TABULKA 3: CÍL PRÁCE VYKONÁVANÝ S KLIENTY - CIZINCI 38
TABULKA 4: VYHODNOCENÍ ŠKÁLOVÁNÍ - STÁTNÍ ORGANIZACE 39
TABULKA 5: VYHODNOCENÍ ŠKÁLOVÁNÍ: NESTÁTNÍ ORGANIZACE 39
TABULKA 6: NÁVŠTĚVNOST AKCÍ POŘÁDANÝCH PRO CIZINCE OBČANY MAJORITNÍ SPOLEČNOSTÍ 46 TABULKA 7: NEJČASTĚJŠÍ TYP PROBLÉMU ŘEŠENÝ S KLIENTEM - CIZINCEM 50
9
Seznam použitých zkratek
ČR – Česká republika EU – Evropská unie
IFSW – Mezinárodní federace sociálních pracovníků MVČR – Ministerstvo vnitra České republiky
NNO – Nestátní nezisková organizace
SUZ – Správa uprchlických zařízení
10
ÚVOD
V dnešní době je velmi diskutovanou problematikou migrace obyvatel. Je to jedno z témat, kterým se lidé zabývají na celosvětové úrovni. Z dostupných statistik vyplývá, že v posledních letech narůstá počet cizinců i v České republice (dále jen ČR). Někteří přes ČR pouze cestují, ale jiní mají ČR jako cíl své dlouhé cesty s představou lepšího života. A z toho důvodu je tématem předložené bakalářské práce právě Sociální práce s cizinci.
Téma bylo zvoleno s ohledem na skutečnost, že autorka již šest let pracuje ve státním sektoru v oblasti nelegálního pobytu cizinců a každý den se setkává s osudy této minoritní skupiny obyvatel. Cílem bakalářské práce je popsat a analyzovat sociální práci s cizinci se zaměřením na vybrané problémové oblasti života cizinců ve vybraném regionu ČR.
V bakalářské práci se autorka bude zabývat cizinci, kteří se na území ČR pohybují legálně.
Literatura uvádí, že sociální práce s cizinci je jednou z nejnáročnějších, jelikož se sociální pracovník musí vyrovnat jak s jazykovou bariérou dorozuměním, tak kulturní odlišností, ale také pochopením (Baláž 2012, s. 99). Předmětem bádání předložené bakalářské práce jsou obtížné životní situace spojené se sociálním začleněním, v nichž se mnozí cizinci v majoritní společnosti ocitnou. Nejzávažnější z nich jsou právě popsány v teoretické části bakalářské práce. Jedná se zejména o jazykovou bariéru, oblast zaměstnávání cizinců a v neposlední řadě také předsudky a xenofobní chování ze strany jedinců majoritní společnosti. Tyto obtížné životní situace cizinců by měla napomoci překonat sociální práce, kde je právě sociální pracovník nejčastěji jediným spojencem mezi majoritní společností a cizincem.
Cizinci, kteří se v ČR chtějí usadit, musí překonávat různé předsudky, stigmatizaci nebo lhostejnost ze strany majoritní společnosti. Při integraci je nejvýznamnější překonání jazykové bariéry. Tato bariéra je také považována za klíčový faktor sociální integrace. Znalost jazyka majoritní společnosti je předpoklad pro získání odpovídajícího zaměstnání (Rákoczyová 2008, s. 32). Další z problémových oblastí, které autorka popisuje v bakalářské práci, jsou xenofobní postoje a diskriminace ze strany většinové společnosti, následkem kterých může být u cizinců vyvolán pocit sociálního vyloučení. Přetrvávání těchto bariér poté ústí ve vzájemnou uzavřenost (Schebelle 2012, s. 57).
Podklady, které budou zpracovány v empirické části bakalářské práce, autorka získala pomocí dotazníkového šetření od sociálních pracovníků ze státního i nestátního sektoru, kteří pracují s cizineckou klientelou. Osloveni byli pracovníci jak ze Správy uprchlických zařízení (dále jen SUZ), tak z neziskových organizací. Empirickým šetřením autorka chtěla zjistit, jaké
11
jsou z pohledu sociálních pracovníků největší problémové oblasti života cizinců ve vybraném regionu ČR, a zda mají sociální pracovníci dostatek možností k odstranění těchto obtížných situací. Podrobnějším šetřením by autorka ráda zjistila, jestli mají sociální pracovníci v obou organizacích stejné možnosti při výkonu svého povolání.
Jak již bylo uvedeno výše, osloveni byli sociální pracovníci ze státní organizace a nestátních organizací. Sociální pracovníci pracující s cizineckou klientelou se musí velmi dobře orientovat v problematice cizinců žijících na území ČR a s tím související legislativou.
Důležité také je, aby sociální pracovník ovládal komunikaci i v jiném než českém jazyce.
Cílem nestátních neziskových organizací (dále jen NNO) je pomáhat cizincům začlenit se do běžného života v majoritní společnosti. Najít si bydlení, práci a žít v ČR spokojený život. Organizace cizincům poskytuje poradenství a to jak právní, tak i sociální. Sociální poradenství je klientům poskytováno zdarma. Zajišťují výuku českého jazyka pro všechny věkové kategorie. Sociální pracovníci nabízejí cizincům asistenci v tíživých životních situacích. Dále pomáhají řešit problémy spojené s bydlením, žádostí o státní občanství nebo při potížích s komunikací na úřadech. Při konzultaci s klienty se snaží navrhnout maximálně efektivní řešení (Poradna pro integraci 2012).
SUZ provozuje různá zařízení, která jsou určená pro cizince. V těchto zařízeních se liší způsob a zaměření sociální práce s klienty. Odlišná je práce s cizincem, který je umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců, kde je účelem pobytu realizovat správní vyhoštění, jiná je sociální práce s klientem v integračním středisku, kde je hlavní náplň práce usnadnit proces integrace klienta. Sociální pracovníci poskytují služby v několika rovinách. Jedná se o rovinu diagnostickou, zprostředkovatelskou, informační nebo poradenskou. Částečně sem patři také krizová intervence. Cíl sociální práce v zařízeních SUZ lze shrnout do následujících tří oblastí. Zprostředkování zdrojů a služeb. Podporu klienta a jeho rozvoj. Důležitá je také zmínka o podpoře schopnosti adaptace klienta na nároky a podmínky situace a také prostředí, ve kterém se klient ocitl (SUZ MV 2014).
12
TEORETICKÁ ČÁST
V teoretické části bakalářské práce autorka okrajově popisuje problematiku migrace cizinců a s tím spojenou legislativu v České republice. S migrací obyvatelstva souvisí i určité bariéry sociálního začlenění cizince do majoritní společnosti cílové země. Jedná se zejména o problematiku zaměstnávání cizinců a s tím spojenou neznalost jazyka majoritní společnosti.
V neposlední řadě také do této kategorie patří určité předsudky a xenofobní chování členů majoritní společnosti. Pomoci odstranit bariéry sociálního začlenění by měla sociální práce, kterou pracovníci vykonávají s cizineckou klientelou například formou terénní sociální práce.
Cizincům sociální pracovníci nabízí různé sociální služby, jejichž účelem je zlepšit danou životní situaci cizince a zabránit sociálnímu vyloučení.
1 Cizinci
Klíčovým fenoménem celé lidské historie je migrace. V posledních letech je to jedno z nejdiskutovanějších témat na celosvětové úrovni. Nejčastěji je charakterizována, jako přesun jednotlivců nebo určitých skupin přes vnitřní či vnější hranice státu na určité časové období, a to buď trvale, dlouhodobě nebo krátkodobě. Proces globalizace ekonomiky, modernizace a snižování cen za leteckou dopravu napomáhají k jejímu zintenzivnění (Pastrňák 2008, s. 15). Současná migrace je pevně spjatá s globalizací, jelikož propojování světa prostřednictvím komunikačních technologií, sociálních sítí a zjednodušením přepravy se stalo mnohem dostupnější většímu počtu lidí než kdy dříve. Migruje tedy mnohem pestřejší sociální spektrum lidí a to také z míst, ze kterých se dříve tolik nebo vůbec nemigrovalo. Také skrze moderní technologie a média proudí do stále většího počtu míst obrazy, které zprostředkovávají představy o životě na různých místech světa. Tyto představy poté mají velký vliv na uvažování o migraci, jako strategické volbě v určité životní situaci (Klvaňová 2007, s. 14).
Nejjednodušším členěním je možno rozlišit migraci dobrovolnou a nucenou a dále definovat tři základní migrační typy – ekonomické migranty, rodinné migranty a uprchlíky migrující z důvodů, které definuje Úmluva o postavení uprchlíků z roku 1951. Hlavním záměrem ekonomické migrace je nabytí určitého finančního kapitálu. Migranti v cílové zemi pracují a rodině posílají finanční výpomoc, anebo šetří, aby po návratu do své původní země zajistili rodinu. Formy rodinné migrace mohou představovat migraci celých rodin nebo migraci za účelem sloučení rodiny. V neposlední řadě také utvoření rodinné vazby s občanem
13
nebo občankou ČR. Důvody migrace nebývají však jenom ekonomické, rodinné či politické.
V této souvislosti se mluví spíše o multifaktorové podmíněnosti migračního procesu. Zde hrají důležitou roli také například faktory demografické, psychologické, ekonomické a jiné (Dohnalová 2012, s. 14).
Prohlubující se ekonomické a demografické rozdíly, které jsou mezi vyspělými zeměmi a zeměmi tzv. třetího světa, posilují k tendenci migrace z chudého jihu na bohatý sever (Trousil 2007, s. 103). Za hlavní příčiny těchto pohybů je možno považovat bohatství jednotlivých oblastí, sílu ekonomiky a životní úrovně dané společnosti, ale také politickou stabilitu země. Hlavní příčinou současné migrace jsou tedy socioekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi. K migraci vedou také určité „push faktory“. Jedná se o faktory, které obyvatelstvo z jejich rodné země vypuzují a „pull faktory“, které je do nové země přitahují. Významnější z hlediska migrace jsou „pull faktory“. Za „push faktory“ mohou být označeny změny životního standardu, ekonomická nestabilita, válečné, náboženské nebo národnostní střety. Mezinárodní migraci vyvolává také lidská potřeba poznávat nové, dobývat nepoznané (Šišková 2001, s. 19).
Jednotlivé evropské státy vyvinuly v minulosti odlišné přístupy k řízení mezinárodních migračních toků. Důvodem byla určitá odlišnost migračních proudů, politických tradic, kultury a také společenských podmínek. Oblast azylu a migrace začala být od osmdesátých let předmětem integračních snah Evropské unie (dále jen EU). Mezi oblasti, kde je spolupráce na úrovni EU již rozvinutá, patří společná kontrola hranic, sjednocování azylového systému nebo povolení k trvalému pobytu. V posledních letech se usiluje o spolupráci v oblasti řízení pracovní migrace, řešení problému přítomnosti neregulérních migrantů nebo o kooperaci se třetími zeměmi za účelem lepšího propojení migrace (Migrace online 2014). Evropa vždy hrála významnou migrační roli. V evropských zemích měli imigranti pozitivní vliv na ekonomický růst, přispěli k obnově a revitalizaci společnosti. V Evropě lze pozorovat následující migrační trendy. Do popředí nastupují země, které dříve patřily mezi vysílající.
Jde například o Itálii, Španělsko. V Evropě hraje migrace stále větší roli i z toho důvodu, že v EU dochází k poklesu usídlené populace, a to té, která je v ekonomicky aktivním věku.
Migrace se tak stává jakýmsi nástrojem k získávání tak důležité pracovní síly v budoucnosti.
Nejprve je to změna trendů v rozsahu imigrace mezi státy uvnitř EU. Česká republika je součástí EU, která také řeší otázky migrace obyvatelstva. Migrační politika EU a souvisejících členských států je dělena na dva základní bloky, které se odlišují svým základním zaměřením a regulačními mechanismy. Jedná se o volný pohyb obyvatel a
14
pracovních sil mezi členskými státy a druhý blok je imigrační pohyb obyvatel a pracovních sil z tzv. „třetích zemí“, tedy ze států, které nejsou členy EU (Kofroňová, aj. 2003).
Cizinec se tedy migrací ocitne v úplně odlišném prostředí a to u něj může vyvolat obtížnou životní situaci. Náročnou či obtížnou životní situaci jedince definuje jako pojem Zákon o sociálních službách č. 108/2006 v § 3, kde se nepříznivou sociální situací rozumí oslabení nebo ztráta schopnosti řešit vzniklou situaci jedince tak, aby to podporovalo sociální začlenění a ochranu před sociálním vyloučením. Životní situace od cizince vyžaduje schopnost adaptovat se na podmínky nového prostředí. Pokud toto jedinec zvládá samostatně, tak sociálně funguje. Prostředí klade na cizince určité požadavky a ten je nucen na ně reagovat. Pokud cizinci požadavky nového prostředí nezvládají, dochází k určité nerovnováze a vzniká problém. Někteří cizinci tedy problémy zvládají autonomně, jiní s oporou sociálních sítí. Nezvládání může být zapříčiněno nedostatkem dovedností na straně cizince, nebo se jedná o bariéry na straně sociálního prostředí (Topinka 2010, s. 5). Za cizince je dle zákona považována každá fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, ale na území ČR se pohybuje (Zákon č. 326/1999 Sb., § 1, odst. 2). Do této kategorie jsou také zahrnuti i občané EU. Za cizince jsou tedy v České republice považovány osoby, které mají jiné než české státní občanství. Cizincům je na území České republiky přiznáván různý statut, který je zpravidla určený délkou a účelem pobytu (Dohnalová 2012, s. 6). Pobyt cizinců na území ČR definují dva hlavní zákony. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a druhý je zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Dále zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně (Dohnalová 2012, s. 51). O pobytu cizinců na území ČR rozhodují tyto instituce:
Ministerstvo zahraničních věcí, Ředitelství služby cizinecké policie České republiky a Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (Dohnalová 2012, s. 52).
Je proto důležité, aby se cizinci, kteří chtějí v ČR žít, úspěšně začlenili do majoritní společnosti a nedocházelo k sociálnímu vyloučení nebo k problémům při soužití s majoritní společností. Právě sociální práce napomáhá cizincům při řešení jejich obtížné životní situace.
Na území ČR se cizinec může ocitnout tím, že migruje ze své vlasti. ČR se pro mnohé migranty stává cílovou zemí. Tito migranti většinou utíkají před válkou, hladem, násilím, bezprávím a žádají jiné země o pomoc formou žádosti o azyl. Podle Ženevské konvence z roku 1951 se o tyto osoby daný stát musí postarat a to nejen fyzicky, ale je nutné se postarat i o zdravotní a psychický stav uprchlíků (Pastrňák 2008, s. 17). Z hlediska mezinárodního práva je uprchlík osoba, která se nachází mimo svou vlast. Uprchlík většinou opustil svou vlast za mimořádných okolností, a buď se nemůže, nebo nechce vrátit do své země a to ze
15
strachu z pronásledování, náboženství a podobně. Postavení legálně pobývajícího uprchlíka je buď žadatel o azyl, nebo azylant (Matoušek 2008, s. 236). Cizinec, který projevil úmysl požádat v ČR o azyl, se nazývá žadatel o azyl. Řízení o azylu je upraveno zákonem č. 325/1999 Sb. Žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se je myšlen cizinec, který požádal v ČR o mezinárodní ochranu. Postavení žadatele má také cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě EU. (Zákon č. 325/1999 Sb., § 2). Žádost posuzuje Odbor azylové a migrační politiky spolu s dalšími subjekty. Žadateli o azyl, kterému ČR azyl udělí, se také zavazuje k tomu, že jedinci poskytne ochranu a pomoc při integraci do společnosti (Günterová 2005, s. 332). Azylant má poté stejné postavení jako občan ČR v oblasti zaměstnávání, zdravotní péče a podobně (Čepelka, aj. 2006, s. 97). Kromě pomoci v zařízeních zřízených Ministerstvem vnitra, mohou žadatelé o mezinárodní ochranu využívat i služeb, které poskytují NNO (Pastrňák 2008, s. 60). Vedle azylu existuje další forma mezinárodní ochrany, která je udělována cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu.
Jedná se o doplňkovou ochranu a je udělována jedincům, kteří kdyby byli vráceni do země původu, tak jim tam hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Za tuto ujmu je považováno uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení, nebo nelidské zacházení (Dohnalová 2010, s. 7).
Pro potřebu vypracování bakalářské práce bude operováno se všemi uvedenými kategoriemi osob, které jsou popsány v této části práce. V textu bude používán pojem cizinec nebo klient, ale bude tím myšlena osoba, která se nachází na území ČR, ale není státním občanem tohoto státu.
16
2 Postavení a potřeby cizinců v majoritní společnosti
V současné době přicházejí do naší země cizinci z různých koutů světa a na našem území mohou pobývat trvale nebo přechodně. Cizinci, kteří se rozhodnou natrvalo usadit v cílové zemi čeká složitý proces adaptace. Obecně je adaptace do nového prostředí považována za velmi závažný akt, zasahující do života člověka (Šišková 2001, s. 23). Někteří cizinci se postupně začleňují do společnosti. Příchozí cizinci se mnohdy setkávají s negativním postojem naší společnosti i přes to, že úspěšná integrace může mít pro náš stát i přínos. Rákoczyová uvádí, že v ČR jsou projekty, jejichž aktivity jsou zaměřené na podporu integrace cizinců například na pracovním trhu. Jedná se o projekty neziskového sektoru podporované dotacemi ze státního rozpočtu, projekty financované Evropským sociálním fondem (Rákoczyová, aj. 2009, s. 29). Při práci s cizinci je důležité neopomínat to, že i přes to, že se cizinci ocitli v novém a mnohdy neznámém prostředí, nepřestávají mít své základní lidské potřeby. Někteří cizinci se nemají kam vrátit a mnohdy ani nevědí, jaká budoucnost na ně čeká. Günterová uvádí, že pokud má klient zajištěny základní lidské potřeby, mělo by být hlavní náplní sociálního pracovníka poskytnout klientovi kvalitní poradenství a neméně důležité je také poskytnutí opory. Pokud se dostaví situace, že klient získá jistotu v tom, že může rozhodovat o svém životě, dá se mluvit o úspěchu a smyslu sociální práce (Günterová 2005, s. 334). ČR má za úkol přistěhovalce, kteří chtějí v této zemi zůstat natrvalo integrovat do společnosti ve sféře hospodářské, kulturní a sociální. Dále musí řešit otázky jejich právního a politického postavení (Kappala 2013, s. 345).
2.1 Problémové oblasti při soužití s majoritní společností
Dlouhá léta byla Česká republika odříznuta od okolního světa. Z toho důvodu nemá velké zkušenosti s cizími národnostmi, které mohou uznávat jiné hodnoty, jejich chování může být odlišné od našeho. I přes to, že od otevření hranic v roce 1989 kdy nás čekalo seznamování se s novým směrem, se stále objevují obavy a strach z neznámého, ale také například právě z cizinců (Šišková 2001, s. 9). Cizinci, kteří přicházejí do České republiky, jsou nositeli odlišné kultury, můžou mít jinou barvu pleti, jiné zvyky a tradice. Tyto odlišnosti mohou u některých zapříčinit neporozumění ve vztahu k majoritní společnosti a následek může být právě vytvoření bariér bránící úspěšnému začlenění do společnosti (Rákoczyová, aj.
2008, s. 32).
Při soužití v majoritní společnosti se cizinci setkávají s některými oblastmi, které jim úspěšnou integraci do společnosti neulehčují. Na základě poznatků z výzkumu, který byl
17
uskutečněn v roce 2013 Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí lze konstatovat, že se cizinci potýkají zejména s nedostatečnou znalostí českého jazyka. Další oblastí jsou přetrvávající projevy diskriminace a xenofobního chování majoritní společností vůči cizincům. K obtížnějšímu začleňování přispívá i odlišnost české kultury, způsobu života a zároveň uvědomování si vlastních kulturních a národnostních odlišností ze strany cizinců.
Zejména občané Vietnamu mají snahu uchránit si, či neopustit způsob života a zvyklosti, které mají zažité z Vietnamu. Jako další problémová oblast, je i oblast zaměstnanosti nebo ekonomické faktory. Neznalost práv a povinností, ale také nedostatek informací o skutečnostech potřebných pro život v ČR (Schebelle, aj., 2013, s. 71).
Mnoho cizinců vnímá dosavadní stav, který je plný administrativních překážek, dlouhé doby pro získání trvalého pobytu a občanství, jako nezájem majoritní společnosti o dlouhodobé usazování cizinců v ČR. Toto tvrzení se neshoduje se zájmy ČR, ale i současných evropských trendů, které preferují právě úspěšnou integraci cizinců a jejich rodin. Obstrukce při získávání pobytových oprávnění nebo přístupu k zaměstnání jsou většinou komunit cizinců kritizovány jako dominantní problém. Problémy, které se mohou vyskytnout při mezikulturním soužití a sociální integraci vnímají cizinci jako druhořadé (Gabal 2004, s. 13).
Postoje české populace k cizincům různých národností se výrazně odlišují. K faktorům, které ovlivňují vztah k jednotlivým národnostem, patří obeznámenost se zemí, ze které daný cizinec pochází. Dále geografická a kulturní vzdálenost a dokonce i podoba ekonomického či politického systému ČR se zemí původu cizince. V ČR, podobně jako v mnoha jiných zemích existují určité předsudky vůči cizincům, kteří jsou většinovou populací občas vnímáni jako faktor vnějšího negativního vlivu. Negativní postoje ze strany majoritní společnosti vůči cizincům nejsou vždy spojené s reálnými mezietnickými problémy. Důležitým a bohužel velmi efektivním nástrojem pro ovlivňování veřejného mínění jsou v tomto směru masmédia.
Česká média dávají velký prostor informacím o problémech spojených se zvýšeným počtem cizinců a jejich zvýšené kriminalitě (Leontiyeva 2003). Do postoje k migrantům z méně vyspělých zemí nebo kulturně odlišnějších zemí se promítají různé obavy, které jsou založeny spíše na představách o migraci, které mají občané majoritní společnosti zprostředkované také například z médií. Výzkumy naznačují, že převážná většina české veřejnosti není příliš nakloněna kulturním rozdílům, které s sebou migranti přinášejí. Někteří obyvatelé majoritní společnosti si myslí, že by se migranti měli co nejvíce přizpůsobit „našemu“ způsobu života.
Z výzkumů také vzešlo, že k migrantům jsou otevřenější a přístupnější mladí a vzdělaní lidé více než například starší generace a lidé s nižším vzděláním (Klvaňová 2007, s. 16).
18
2.1.1 Zaměstnávání cizinců
Cizinci přichází do České republiky od počátku devadesátých let. Stěžejní důvod migrace je hledání lepších životních podmínek (Popová 2009, s. 4). Pracovní migrace tvoří jednu z významných částí migračního toku nejen v ČR. Část cizinců, kteří přicházejí do země, má zájem v dané zemi pracovat. Právní předpisy většinou upřednostňují domácí pracovní sílu.
Nově podaným žádostem o pracovní povolení je vyhověno až v případě, že pracovní místo není obsazeno občanem dané země. Toto opatření by mělo zabránit tomu, aby zahraniční pracovní síla „přebírala“ volná pracovní místa domácímu obyvatelstvu (Richtermocová 2010, s. 12). V ČR byl realizován výzkum na zjištění zkušeností se zaměstnáváním cizinců – žadatelů o azyl, který ukázal, že většina cizinců začíná hledat práci co nejdříve po příchodu do ČR. Regulérní práce je však pro ně obtížně dostupná a proto mnozí pracují neregulérně.
V této sféře pracovní činnosti se většinou cizinci setkávají i s diskriminací. Dochází ke slovním urážkám, napadání. Z výzkumu je patrné, že si cizinci také stěžovali na odlišné pracovní podmínky v porovnání s českými pracovníky. Jako největší bariéru při hledání zaměstnání cizinci uvedli své postavení žadatelů o azyl a neznalost podmínek zaměstnávání žadatelů o azyl ze strany českých zaměstnavatelů. Jako velmi závažný nedostatek se respondentům jevil velmi malý počet kontaktů, které mají při hledání práce k dispozici a také, velice málo informací, jakým způsobem práci hledat. Překážkou k získání zaměstnání může být také nedostatečná znalost češtiny a v některých případech i neochota zaměstnavatelů zaměstnávat cizince (Hofírek, aj., 2008, s. 17-19).
Typické pro cizince je, že většinou v počátečním období v hostitelské zemi vykonávají nekvalifikované a pomocné práce, o které občan ČR nemá zájem. Zaměstnanci ze zahraničí většinou pracují v manuálních profesích a ve stavebnictví. Jedná se o pracovní místa vyznačující se nízkou kvalitou pracovních míst a vysokým tlakem zaměstnavatelů na časovou flexibilitu. Cizinci pracující v ČR manuálně, jsou vystaveni výrazně vyššímu stupni nejistoty zaměstnání a přístup k dalšímu vzdělávání je u nich výrazně nižší. Většinou jsou také obsazováni na pracovní místa s nízkým finančním ohodnocením a nezájmem o místo ze strany občanů ČR (Rákoczyová, aj. 2009, s. 21).
Možnost pracovního uplatnění se většinou vyvíjí lépe s prodlužující se délkou pobytu v naší zemi. Jako jeden z důvodů může být i zdokonalení se v českém jazyce, navázání kontaktů v majoritní společnosti, ale i získání vzdělání v ČR. Integrace cizinců na pracovním trhu se zaměřuje především na zvyšování znalostí a dovedností, které jsou potřebné při hledání práce. Dále také na zvyšování či změnu kvalifikace, reflektující poptávku na trhu
19
práce. K opatřením, která zvyšují zaměstnatelnost cizinců, řadíme i jazykové kurzy (Rákoczyová, aj. 2008, s. 30).
Oficiální statistiky ukazují, že cizinci nevytváří pro majoritní populaci deficit pracovních pozic. I přes to jsou často vnímáni jako velmi konkurenční pracovní síla. Pro české zaměstnavatele jsou naopak cizinci velmi výhodná pracovní síla, jelikož mají nižší požadavky na plat, větší ochotu pracovat nad rámec pracovní doby, a to i za předpokladu horších pracovních podmínek (Leontiyeva, aj. 2009, s. 14). Zajímavý údaj, který se vztahuje k pobytu cizinců na území České republiky, kteří mají zájem o pracovní místo, je věková struktura cizinců. Podle údajů je věkové rozmezí registrovaných cizinců v rozmezí 20 až 39 let. Sama motivace najít si práci, je předpoklad toho, že většina cizinců jsou muži v produktivním věku. Ženy cizinky většinou přicházejí do ČR za účelem sloučení rodiny (Leontiyeva, aj. 2009, s. 12–13).
Oblast, pracovního života cizince v majoritní společnosti je velmi důležitá a ovlivňuje také proces integrace cizinců. Od června roku 2014 platí nová právní úprava pro zaměstnávání cizinců. Jsou zrušena dlouhodobá víza za účelem zaměstnání, dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání a zelené karty. Nově jsou zavedené zaměstnanecké karty. Pokud chce tedy cizinec v ČR pracovat, musí mít zaměstnaneckou nebo modrou kartu. V některých případech povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce spolu s platným povolením k pobytu. Povolení k zaměstnání cizinec nově nepotřebuje, pokud v ČR pobývá na základě dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny (Sdružení pro integraci a migraci 2014).
Statistika v tabulce č. 1 uvádí, že od roku 2008 počet zaměstnaných cizinců mírně klesl.
Zatímco v roce 2008 byl počet zaměstnaných cizinců 361 709 v roce 2011 již jen 310 921 cizinců.
20
Tabulka 1: Vývoj počtu zaměstnaných cizinců v ČR podle postavení v zaměstnání (ČSU 2012)
2.1.2 Jazyková bariéra
Jazyková bariéra ovlivňuje možnosti integrace. Zejména, jak již bylo uvedeno v předešlé části bakalářské práce, v oblasti začlenění na pracovním trhu, kde znalost českého jazyka představuje předpoklad pro získání pracovního místa, které odpovídá kvalifikaci pracovníka (Rákoczyová, aj. 2008, s. 33). Prostřednictvím jazyka majoritní společnosti se příchozí jedinec může zorientovat v novém světě, pochopit smysl a významy jednotlivých situací. Zvládnutí českého jazyka je předpoklad k bezproblémové komunikaci při jednáních s institucemi, ale i v běžném životě (Krchová 2008, s. 51). Šišková uvádí, že ovládat dobře jazyk znamená schopnost v daném jazyce nejen mluvit, ale i myslet. Rozumět jeho hlubší struktuře a smyslu a ne pouze znát jeho jednotlivá slova. Jazyk nejsou jen slova, city, ale také zkušenosti a mnoho dalších složek, které jsou v jazyce obsaženy a je důležité je ovládat (Šišková 2001, s. 150). Zvládnutí češtiny je u cizinců do značné míry podmíněno jejich plánovanou délkou pobytu v ČR. Do značné míry je rozvoj jazykových dovedností provázán se sociálními kontakty (Rákoczyová, aj. 2009, s. 46). Cizinci, kteří dobře neovládají český jazyk, bývají omezeni v možnosti získání dobrého zaměstnání.
V roce 2013 byl zveřejněn výzkum bariér integrace ve vybraných oblastech a v rámci šetření bylo zjištěno, že nejlepší jazykové znalosti češtiny byly zaznamenány u občanů Ruské
21
federace. Menší znalost vykazovali občané Ukrajiny a nejnižší znalosti měli občané Vietnamu. Respondenti potvrdili, že neznalost českého jazyka může vyvolávat případnou diskriminaci ze strany majoritní společnosti. Výzkumem byla zjištěna zajímavá tvrzení.
Cizinci, kteří se setkali v majoritní společnosti s diskriminací, ať už se jednalo o nerovné zacházení, šikanu, anebo odmítání ze strany majoritní společnosti, a to v podnikání či zaměstnání uvedli nižší schopnost až nepotřebnost používat písemnou formu českého jazyka, než cizinci, kteří se s diskriminací nesetkali. Cizinci se nejčastěji český jazyk učili při sociální či pracovní interakci s příslušníky majority nebo například sledováním televize. Méně již navštěvováním nabízených jazykových kurzů, a to ať již placených či neplacených (Schebelle, aj. 2013, s. 44-46). Nízký zájem cizinců o studium češtiny formou jazykových kurzů je do jisté míry způsoben jejich vysokou zaměstnaností na spíše nekvalifikovaných místech nebo kvalifikačně nenáročných pracovních pozicích, kde se domluví i bez lepší znalosti českého jazyka. Jako další důvod je převládající orientace na dosažení co nejvyššího výdělku, čímž mají výrazně omezený čas pro jejich případné formální studium.
Někteří cizinci se věnovali nějaké formě studia češtiny již před příjezdem do České republiky. O výuku češtiny se více zajímali muži než ženy (Schebelle 2012, s. 39-40). I přes to, že se někteří snaží naučit český jazyk, bývají jejich znalosti na velmi nízké úrovni.
K zlepšení této situace mají přispět jazykové kurzy, které jsou poskytovány řadou nevládních organizací, Centry na podporu integrace cizinců a i některými jazykovými školami. Výuka je zajišťována i v pobytových střediscích, které patří pod SUZ. Cíl je napomáhat adaptaci cizinců v českém prostředí zvládnutím jazyka a jeho aktivního používání při každodenní komunikaci. V pobytových střediscích se výuka přibližuje nízkoprahové formě, tím je samozřejmě i návštěvnost kurzů kolísavá, ale i přes to, je ze strany cizinců o kurzy dlouhodobý zájem. Například v prvním pololetí roku 2014 proběhly v Pobytovém středisku v Kostelci n./O. dva kurzy českého jazyka a graf ukazuje návštěvnost ze strany cizinců za jednotlivé měsíce.
22
Graf 1: Návštěvnost kurzů českého jazyka
2.1.3 Předsudky a xenofobie
Dle Šiškové jsou předsudky jedním z nejdůležitějších zdrojů nedůvěry ke všemu cizímu. Jedinci si prostřednictvím předsudků vytvářejí vlastní názor na věci, které mohou být odlišné od reality. Pokud je lidem něco cizí, otvírá se u nich možnost pro vznik postoje, jehož jádrem je nedůvěra k odchylkám, odlišnostem a je označována jako xenofobie (Šišková 2008, s. 10). Xenofobie vyjadřuje obavu například z někoho, kdo přichází z ciziny, z něčeho cizího co stojí mimo vlastní sociální útvar (Šišková 2008, s. 12). S největší pravděpodobností má biologický základ a nepramení pouze z rysů kultury. Jelikož člověk pochází z malých skupin, bylo pro něj z hlediska přežití velmi výhodné altruistické chování pouze na členy své skupiny a k ostatním skupinám si uchovávat určitý odstup a být vůči nim ostražitý (Leontiyeva, aj.
2009, s. 122).
Předsudky bývají většinou negativní informace, které nám brání k vnímání člověka jako jednotlivce v jeho konkrétní životní situaci. Současně předsudky znamenají zvýšenou počáteční ostražitost, hodnocení nebo nedůvěru, aniž by se cokoliv stalo. Odlišnosti přitom bývají spjaty s kulturními zvyky nebo tradicemi. Pokud je neznáme, opět může dojít k nedorozumění (Skalková 2007, s. 38). Pokud někteří jedinci v majoritní společnosti mají předsudky, kterými ale nikomu neškodí a neprojevují se v jejich chování, je to v pořádku.
Opačná situace však nastává, pokud jsou předsudky promítány do chování jedince. V tom případě potom může docházet k diskriminaci. Většinou se s ní tedy cizinci setkávají v zaměstnání. Důvodem může být cizí přízvuk, ten může být překážkou u povolání, kde je
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
1 2 3 4 5 6
kurz č. 1 kurz č.2
23
primární náplní komunikace. Například u pracovníků v centrálách nebo u osob, které jednají s klienty po telefonu. Některé firmy by to mohly považovat za snížení své prestiže a obavu ze ztráty zákazníků. Cizinci mohou být vystaveni diskriminaci v souvislosti s politickými událostmi ve světě. Diskriminaci lze vidět i v odmítnutí poskytnout některou službu.
Například zubní lékař nebo gynekolog pracující privátně, může odmítnut cizince z důvodu obavy s proplacením služeb od pojišťovny. Méně výhodné podmínky mohou být nabízeny cizincům v bankovních a leasingových službách. Banky někdy odmítají umožňovat nákupy na splátky těm cizincům, kteří nemají v České republice trvalý pobyt (Čižinský 2006, s. 31-32).
V této kapitole byly popsány některé problémy při adaptaci cizinců do majoritní společnosti. Při začlenění se cizinec snaží přizpůsobit podmínkám nezbytným k jeho úspěšné adaptaci v novém prostředí, které se od jeho původních do jisté míry liší. Proto je nezbytné, aby jedinec znal jazyk dané země, měl zaměstnání, a nebyl ze strany majoritní společnosti vystavován předsudkům, které by úspěšnou integraci do společnosti ztěžovaly. K úspěšnému začlenění a předcházení negativním projevům napomáhá právě sociální práce. Sociální pracovníci mohou působit ve státním nebo nestátním sektoru. Trousil uvádí, že sociální pracovník by měl být schopen pomoci klientovi ke svépomoci v jeho životní situaci a na druhé straně problémy cizinců reflektovat na straně většinové společnosti, která na imigranty nějakým způsobem reaguje (Trousil 2007, s. 106). Z postojů k různým národnostem a tedy cizincům vyplývá, že zvyšujícím se příjmem domácnosti a lepší životní úrovní se zlepšuje také celkové hodnocení většiny národností (Leontiyeva, aj., 2009, s. 72). Z výše uvedených problémových oblastí, se kterými se občané cizí příslušnosti mohou v majoritní společnosti setkat, je patrné, že oblast sociální práce, která se věnuje cizincům je velice důležitá. Pokud si sociální pracovník dokáže získat v prvotním setkání důvěru klienta, je to první úspěšný krok ke zdárné spolupráci. Další kapitola bakalářské práce se bude věnovat právě sociální práci.
24
3 Sociální práce s cizinci
Začátkem 90. let 20. století byl zaznamenán nepoznaný fenomén – velký nárůst migrace. ČR na tyto vlny cizinců zareagovala zajišťováním jejich hmotných potřeb. Bylo nutné vytvořit podmínky pro řešení sociálních problémů jak jednotlivců, tak i celých rodin.
Jednalo se o problémy usídlení, ale i zaměstnání. Tento fenomén dal podnět ke vzniku zcela nové oblasti sociální práce, která u nás neměla tradici a vyžadovala pomoc kvalifikovaných sociálních pracovníků. Cílem bylo působit na tyto minoritní skupiny tak, aby se co nejlépe adaptovaly v novém prostředí. Nutné také bylo působit na majoritní společnost, aby je přijala mezi sebe (Pastrňák 2008, s. 36).
Neustále se zvyšující počet migrantů vedl Mezinárodní federaci sociálních pracovníků (dále jen IFSW) k zaujetí stanoviska ze strany sociální práce. V roce 2000 vydala mezinárodně platný dokument s názvem Mezinárodní migrační politika. V tomto dokumentu jsou stanovena očekávání, ale také doporučení IFSW. Každá lidská bytost je člověk jedinečné hodnoty, jehož důstojnost, právo na svobodu a život musí být zachováno. V dokumentu je vymezeno, že musí být zabezpečeny základní potřeby uprchlíků. Jedná se zejména o jídlo, oblečení, zdravotní péči a přístřeší. IFSW jasně definuje roli sociální práce ve vztahu k uprchlíkům. Jedná se o práci s jednotlivcem prostřednictvím poradenství a komunitního rozvoje. Dále například jako administrativu, přípravu cizinců na repatriaci, ale také jako práci se žadateli o azyl.
IFSW mluví o tom, že sociální pracovníci v rámci integračního procesu napomáhají, ale také usměrňují migraci obyvatelstva, dále se také snaží zachovat jejich vlastní kulturní identitu. Zkušenosti sociálních pracovníků poukazují na to, že sociální programy nedávají přednost potřebám migrantů i přes to, že v hostitelských zemích jsou považováni za druhotřídní občany a bývají oběti rasismu (Brnula 2008, s. 19). Jednou z důležitých připomínek sociální práce je, aby sociální pracovníci, kteří jsou v oboru profesionálové, byli připraveni na setkání s odlišnými kulturami a uměli pozitivně zacházet s rozdíly, ale také hlavně nabízet účinnou pomoc, která usnadní začlenění migrantů v hostitelské zemi (Dohnalová 2012, s. 3).
Sociální práce s cizinci se do určité míry shoduje s principy práce s jakoukoliv ohroženou skupinou (Günterová 2005, s. 334). Cizinci si žijí na území České republiky své životy v plném rozsahu (sociálním, zdravotním, ekonomickém). Mají rodiny a jejich další generace je pevnou součástí české společnosti. Cizinci sice tvoří necelé 4 % české populace,
25
ale i přes to je důležité zabývat se sociální prací právě s touto minoritní skupinou obyvatel.
Úspěšným předpokladem intervence sociálního pracovníka a klienta je pochopení jeho reálných potřeb. Při sociální práce je důležité určit si správný cíl, začínat od řešení dílčích problémů a postupovat k vyřešení celého problému.
Existují různé přístupy práce s cizinci, ale pokud se sociální pracovník, jako člověk znalý poměrů ve společnosti sblíží s touto minoritní skupinou občanů a získá si jejich náklonnost, je to první krůček k úspěšnému zvládnutí situace klienta. Občané minoritní skupiny věří sociálnímu pracovníkovi, že zná způsoby, jak v majoritní společnosti prosadit zájmy menšiny vůči většině (Musil, L., aj. 2001, s. 273).
Cizinci soustředí pozornost na praktické otázky, které jsou spojeny s pobytem v ČR. Při prvotní fázi pobytu se nejvíce spoléhají na své krajany, případně cizince, kteří se dostávají do podobné životní situace. Časem nabývají na významu neformální kontakty s domácí populací, ale také navazování sociálních kontaktů v zaměstnání (Rákoczyová, aj. 2009, s. 46). Aby mohl sociální pracovník vhodně pomáhat a podporovat cizince, musí umět ve spolupráci s cizincem definovat problém, objasnit jejich životní situaci a dohodnout se na vhodné intervenci (Baláž 2012, s. 98). Sociální práce s cizinci by měla vždy respektovat sociokulturní a psychologická specifika klientely. Důležité je netlačit uprchlíka do pozice oběti. Při práci s touto skupinou jedinců je potřeba mít na paměti i to, že každá emigrace je vysoce stresující a zároveň traumatizující zkušenost. Je tedy nutná maximální citlivost a trpělivost (Günterová 2005, s. 339).
Cíl sociální práce s cizinci je informování jedinců a zvýšení informovanosti cílových skupino sociálních službách na území České republiky. Konkrétní cíl si vždy stanoví sociální pracovník a klient (Maliňáková, aj. 2014). Jak již bylo zmíněno v předešlé části IFSW v Mezinárodní migrační politice určila, jakou roli má sociální práce při práci s cizinci. IFSW věří, že sociální pracovníci zprostředkovávají cizincům srozumitelné informace, týkající se pobytu v hostitelské zemi (Brnula 2008, s. 19). V ČR se sociální práce s uprchlíky váže především na azylanty, kteří žijí v pobytových, anebo integračních střediscích a také na žadatele o azyl. Pobytová integrační střediska patří pod SUZ, která provozuje čtyři typy zařízení. Liší se i způsobem a zaměřením práce s klienty, dle typu zařízení a hlavně dle typu klientely, která se v zařízení nachází. (SUZ MV 2014).
Dále sociální práci vykonávají NNO. Působí v celé řadě oblastí dotýkajících se integrace cizinců. Významně se podílejí na koncepci integrace cizinců. Až do vzniku
26
krajských center na podporu integrace cizinců se též dalo říci, že suplují absenci státem koordinované systémové podpory. NNO se orientují zejména na poskytování sociálních služeb, vzdělávací aktivity, volnočasové aktivity. Působení NNO je nezastupitelné zejména při poskytování sociálního a právního poradenství, které je směřováno k obhajobě práv klienta, ale i k uvědomování a informování o povinnostech, možnostech a směřování k integraci (Günter 2010, s. 38).
Trousil uvádí, že cílem sociální práce s cizinci je: „řešení aktuální situace a prevence konfliktních situací“ (Trousil 2007, s. 105). Při sociální práci s uprchlíky je důležité klást důraz na klientovu důstojnost, neopomenout informovat o jeho právech a povinnostech, vysvětlovat praktické věci, pracovat na psychickém stavu klienta, pokud je třeba nabídnout pomoc psychologa a být v kontaktu s okolním světem. Důležité je také klást důraz na výuku českého jazyka (Poloniová 2002, s. 46).
Řada autorů formuluje cíl sociální práce jako koncept „sociálního fungování“. Tento koncept je možné považovat za klíčový k pochopení sociální práce. Carlton vysvětluje sociální fungování, jako schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem. Literatura uvádí, že právě dle Carltona je pomoc sociálního pracovníka potřebná právě v situacích, kdy dochází ke změně rolí. Například, když se emigrant usazuje v cílové zemi své migrace. V takové situaci je úkolem sociálního pracovníka pomoci klientovi porozumět požadavkům nové role. Akceptovat a začít ji aktivně naplňovat (Carlton in Musil, aj. 2002, s. 282–283).
3.1 Sociální služby
Tégl ve své publikaci uvádí, že na vzniklý zájem ze strany cizinců o život v České republice bylo třeba nějak reagovat. Náklady spojené s péčí o cizince byly vysoké a vedly podle něj ke vzniku legislativy. V té době v České republice vznikají první přijímací střediska, do kterých se umísťovali žadatelé o azyl a začínaly tak vznikat první služby (Tégl 2002, s. 4-7). V kapitole s názvem Problémové oblasti soužití s majoritní společností byly vyčleněny některé problémové oblasti při začlenění cizinců do majoritní společnosti a z toho lze usoudit, že cizinci pobývající na území České republiky se setkávají s řadou překážek, které brání jejich úspěšné integraci. Cizinci se mnohdy dostanou do nelehké životní situace, kterou nejsou schopní vyřešit sami, nebo s pomocí svých blízkých a jsou tak ohroženi sociálním vyloučením nebo diskriminací. Poskytované sociální služby jim napomáhají nepříznivou životní situaci usnadnit.
27
Sociální služby, které jsou cizincům poskytovány, ať už pracovníky neziskových organizací nebo pracovníky státu, vyplývají ze zákona. Cizincům jsou prostřednictvím sociálních pracovníků poskytovány služby, které jim mají usnadnit začlenění do majoritní společnosti. V rámci legislativy České republiky je pojem sociální služby vymezen v Zákoně č. 108/2006 Sb., který říká, že sociální služba je: „činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“ (Zákon č. 108/2006 Sb., § 3). Toto znění zákona zahrnuje v § 32 sociální služby, které jsou uvedeny ve třech bodech. Sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Jednou z těchto služeb je tedy sociální poradenství, které se dělí na poradenství základní a odborné. Základní poradenství má přispívat k řešení nepříznivé životní situace klienta. Další službou je odborné sociální poradenství, které se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob (Zákon č. 108/2006 Sb., § 37). Zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou touto sociální situací ohroženy, mají právě služby sociální prevence. Dále mají chránit společnost před šířením nebo vznikem nežádoucích společenských jevů (Zákon č. 108/2006 Sb., § 53). Sociální poradenství sociální pracovníci poskytují ve většině organizací zdarma (Pastrňák 2008, s. 54).
Sociální služby jsou postaveny na principech potřebnosti, komunity, solidarity, kde má významné místo v žebříčku hodnot právě pomoc bližnímu. Staví se také na dobrovolné činnosti a pomoci v naléhavých situacích, kde si jedinec není schopen pomoci sám, nebo za pomoci svých nejbližších (Smutek 2005, s. 33).
Matoušek definuje sociální služby, jako služby, které jsou poskytované oprávněným uživatelům a to buď jako krátkodobé nebo dlouhodobé, které mají za cíl zvýšení kvality klientova života (Matoušek 2008, s. 203). Sociální služby se poskytují formou ambulantních, pobytových nebo terénních služeb. V § 33 Zákona č. 108/2006 je uvedeno, že ambulantními službami jsou rozuměny služby, za kterými klient dochází sám nebo je doprovázen. Může být také dopravován do určitého zařízení. Součástí ambulantní služby není ubytování klienta.
Pobytové služby jsou poskytovány v zařízeních, kde jedinec žije po určité období svého života. Formou terénních služeb jsou poskytovány služby v prostředí, kde člověk žije, především to bývá v domácnosti, v zaměstnání nebo tam, kde jedinec tráví volný čas (Zákon č. 108/2006 Sb., § 33). Jak již bylo uvedeno v úvodu, sociální práce s touto minoritní skupinou obyvatel není jednoduchá, ale pro úspěšné soužití cizinců s majoritní společností je velice důležitá. Je několik způsobů, kde sociální pracovník řeší s klientem určitý problém.
Sociální pracovník poskytuje klientovi informace v kanceláři, kde pracovníka klient sám
28
vyhledá, anebo pracovník vyhledá klienta v jeho přirozeném prostředí. Důležité je zajistit větší informovanost cizinců o jejich postavení a možnostech řešení vzniklé životní situace. Na území České republiky se nachází určité procento cizinců, kteří by sami sociálního pracovníka nevyhledali, přichází tedy na řadu terénní sociální práce, která prostřednictvím monitorování a vyhledávání klientů napomáhá k jejich úspěšnému zvládnutí integrace nebo k řešení problémů, které jsou pro klienta obtížně řešitelné.
3.2 Terénní sociální práce, streetwork
Terénní sociální práce je v současné legislativě ukotvena Zákonem o sociálních službách, který říká, že terénní sociální služby se realizují právě prostřednictvím terénních forem, a to v přirozeném prostředí klienta (Zákon č. 108/2006 Sb., § 33). Sociální službou je rozuměna činnost nebo soubor činností, zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence proti sociálnímu vyloučení (Nedělníková 2008, s. 10).
Tento druh sociální práce je specifický tím, že vyhledává klienty sociálních služeb v jejich přirozeném prostředí. Setkání tak obvykle neprobíhají na půdě organizace, která pracovníka zaměstnává. Takto vykonávaná sociální práce umožňuje navázání kontaktu s lidmi, kteří sami institucionální pomoc nevyhledávají, nebo někdy i odmítají. Kontakt klienta v jeho přirozeném prostředí umožní sociálnímu pracovníkovi příležitost ke spolupráci i s rodinou klienta a širším společenstvím. V případě vyloučených lokalit nabízí možnost práce se skupinou či komunitou. Uvedená specifika umožňují takové příležitosti a potenciál, které při práci s jednotlivcem v poradenském zařízení nebo na úřadě nelze využít (Nedělníková 2008, s. 12-13).
Cílem terénní sociální práce je dle zákona o sociálních službách prevence sociálně patologických jevů a prevence sociálního vyloučení (Bednářová, aj. 2000, s. 106). V literatuře se uvádí, že cílem terénní sociální služby je umožnit lidem v nepříznivé sociální situaci využívat místní instituce, které poskytují služby veřejnosti. Poskytované sociální služby rozvíjejí a zachovávají důstojný život lidí, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci (Nedělníková 2008, s. 13). Mezi základní principy terénních sociálních služeb náleží dodržování práv uživatelů. Sociální služby jsou poskytovány s důrazem na respektování vůle, soukromí a ochrany důstojnosti. Uživatelé této služby nesmějí být diskriminováni na základě své národnostní, etnické příslušnosti. Další z principů této služby jsou principy nízkoprahovosti, kontinuita a návaznost služeb. Jak již bylo uvedeno, jedná se o práci v přirozeném prostředí klienta a také dochází ke zplnomocňování uživatelů (Nedělníková 2008, s. 14).
29
Jak již bylo uvedeno výše, sociální práce s cizinci je vykonávána v zařízeních MVČR a prostřednictvím neziskových organizací. Pracovníci neziskových organizací pracují většinou především v terénu. Tato metoda sociální práce je založena především na vzájemné důvěře a spolupráci mezi sociálním pracovníkem a klientem. Tato služba je poskytována klientům, kteří se aktivně snaží zlepšit svoji životní situaci. Terénní sociální práce může být poskytována jednotlivci, ale i komunitě. Komunitu spojuje místo původu, národnost. Úkolem terénního sociálního pracovníka je základní diagnostika a následné nasměrování klienta na kontaktní místo nebo osobu, která poskytuje službu a pomůže klientovi v jeho situaci (Pastrňák 2008, s. 58-59). Terénní sociální práce je doménou nestátních neziskových organizací. Jde například o Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Člověk v tísni a jiné. Tyto organizace nabízí cizincům základní sociální služby v oblasti základního nebo odborného sociálního poradenství. Konkrétně se jedná o radu a pomoc v oblasti legislativy týkající se pobytu cizinců, udělení azylu. Další oblast pomoci může být z oblasti zaměstnání, bydlení, rodiny. Právě tyto informace cizinci potřebují (Maliňáková, aj., 2014).
Streetwork se v České republice začal rozvíjet v 90. letech 20. století. Zaměřil se hlavně na osoby bez přístřeší, obyvatele ze sociálně vyloučených lokalit a osoby ohrožené závislostmi. Streetwork se zaměřuje na ochranu nejzranitelnějších lidí a co je nejdůležitější respektuje základní práva osob. Důraz je kladen na prevenci, neformální osvětu a snižování rizika. Streetwork je v České republice realizován prostřednictvím terénních forem sociálních služeb. Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném prostředí (Organizace pro pomoc uprchlíkům 2013, s. 2–3). Podle Koncepce integrace cizinců je terénní sociální práce jedním z nástrojů, poskytujících cizinci první informační podporu. Skrze streetwork chce vláda ČR průběžně důsledně monitorovat vývoj postavení cizinců a to v jednotlivých regionech a lokalitách s cílem efektivně řešit vznikající problémy (Organizace pro pomoc uprchlíkům 2013, s. 5).
30
3.3 Sociální pracovník
Günterová uvádí, že sociální pracovník většinou může pro cizince představovat jediný kontakt s novým prostředím, ve kterém se ocitl. Mezi klientem a českou společností působí sociální pracovník jako prostředník. Jak cizinec, tak sociální pracovník jsou konfrontování kulturou a návyky, které většinou bývají odlišné od kultury hostitelské země. Na celkovou práci s klientem, ale i na přístup, který si daný sociální pracovník zvolí, má vliv fáze azylového řízení, ve které se klient nachází. Dále má na práci vliv i skutečnost, zda je pracovník zaměstnanec neziskové organizace nebo zaměstnanec státní organizace (Günterová 2005, s. 333). Zaměstnanci neziskových organizací mohou při své práci disponovat větší flexibilitou než pracovníci státu (Günterová 2005, s. 338). Aby se mezi klientem a sociálním pracovníkem utvořil kvalitní vztah, který může napomoci k tomu, aby se klient zbavil nejistoty, je důležité, aby sociální pracovník znal příslušné zákony, byl obeznámen s kulturním rámcem, který může mít vliv na klientovo chování, anebo jeho osobnost (Günterová 2005, s. 333).
Sociální pracovníky můžeme dělit do dvou skupin. Pracovníci, kteří jsou zaměstnáni ve státní sféře a pracovníci působící v nestátních organizacích. Při tomto rozdělení je třeba připomenout, že i přes to, že jak ve státní sféře, tak v nestátní organizaci mají pracovníci stejný etický kodex sociálního pracovníka, tak ve státním sektoru musí být pracovníci loajální ke svému zaměstnavateli. Toto může způsobit určitá dilemata, kdy se v případě nelegálního pobytu nebo zaměstnání cizince můžou dostat do situace, kdy nemůžou poskytnout veškerou pomoc, anebo se můžou dopustit i protiprávního jednání. Z tohoto důvodu je doporučováno, aby byly sociální služby poskytovány zejména nestátními organizacemi. Proto by měla nestátní sféra disponovat dostatkem finančních prostředků k tomu, aby docházelo k efektivnímu poskytování sociálních služeb (Kliment, aj. 2007 s. 98). Sociální práce při práci s cizincem vymezuje tři role sociálního pracovníka. První je role reprezentanta společnosti, jako další mu je přisouzena role „obhájce“ klienta oproti společnosti a jako poslední je role zprostředkovatele mezi cizincem a majoritní společností. Ani sociální pracovníci si mnohdy neuvědomují, jak velkou mocí disponují. Tato moc občas vede k přeceňování sociálního pracovníka klientem a přenášení plné odpovědnosti za řešení svých problémů. Někdy to může dojít až tak daleko, že pracovník může být vinen za neúspěch například při neudělení pracovního povolení, odmítnutí žádosti o azyl. Nezvládnutí této role může vést až k syndromu vyhoření (Trousil 2007, s. 105).
31
3.4 Současný stav sociální práce s cizinci
Sociální práce s cizinci je jednou z nejnáročnějších, jelikož se sociální pracovník musí vyrovnat jak s jazykovou bariérou dorozumění, kulturní odlišností a pochopením. Sociální práce by měla reflektovat postoje cizince, ale také postoje společnosti k cizincům. Zejména v rámci komunitních aktivit, činit taková opatření, aby odstraňovala předsudky vůči příchozímu obyvatelstvu a to tak, že zprostředkuje kontakt s většinovou kulturou. Jak již bylo uvedeno výše, sociální práce s cizinci by se měla orientovat na komunitní práce, ale i na psychosociální pomoc. Důležité je také interkulturní vzdělávání majoritní společnosti (Trousil 2007, s. 108-109). Sociální práce napomáhá cizincům k úspěšné integraci do majoritní společnosti. Aby bylo dosaženo úspěšné integrace, je třeba zvládnutí základních pilířů ze strany cizinců, které jsou uvedeny v koncepčních a strategických dokumentech státu. Patří mezi ně znalost českého jazyka, sociokulturní orientace v prostředí ČR, ekonomická soběstačnost a fungující vazby s majoritní společností. Uvedené problémové oblasti cizinců se mohou prolínat (Baláž 2012, s. 96).
Každý sociální pracovník je profesionál, který ať již pracuje s cizineckou klientelou nebo například s bezdomovci upřednostňuje určitý přístup sociální práce. A právě v průběhu 20. století se objevila trojí pojetí sociální práce, které Payne označoval, jako tzv. malá paradigmata (Navrátil 2000, s. 12). Tato paradigmata se odlišují jak svými filozofickými východisky, tak praktickými důsledky (Špiláčková, aj. 2012, s. 23).
Trojí pojetí sociální práce
Sociální práce jako terapeutická pomoc
V tomto pojetí je sociální práce chápána jako terapeutická pomoc. Za cíl této sociální práce vidí zastánci tohoto přístupu pomoci zabezpečit jednotlivcům, skupinám nebo komunitám psychosociální pohodu. Důraz je kladen na komunikaci ve vztahu. Proces vzájemného ovlivňování je chápán jako obohacující a žádoucí. Komunikace zde slouží jako prostředek, kterým lidé získají kontrolu nad vlastními pocity a způsobem života (Navrátil 2000, s. 12). Za hlavní faktor sociálního fungování uvedeného paradigmatu je považována pohoda člověka a duševní zdraví (Navrátil, aj. 2000, s. 124).
32
Sociální práce jako reforma společenského prostředí
Představitelé, kteří upřednostňují toto pojetí sociální práce, zastávají názor, že podporou společenské kooperace a solidarity mohou pomoci získat utlačovaným vliv nad vlastními životy. V tomto směru se tedy sociální práce zaměřuje na empowerment, neboli posilování lidí, aby se podíleli na tvorbě a změnách institucí. V rámci tohoto pojetí se především mluví o tzv. elitách, které akumulují a obnovují společenskou moc a zdroje ve svůj prospěch (Navrátil 2000, s. 12). V tomto pojetí se jde především o nalézání a odstraňování strukturálních společenských příčin nerovnosti, které mohou vyvolávat diskriminaci ze strany majoritní společnosti (Navrátil, aj. 2000, s. 127).
Sociálně právní pomoc
Příznivci tohoto přístupu sociální práci chápou jako jeden z aspektů systému sociálních služeb. Tento přístup upřednostňuje individuální potřeby a zároveň usiluje o zlepšení systému sociálních služeb, jehož je součástí. Za cíl si klade pomoci klientům prostřednictvím poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňování zdrojů a mediací. Toto pojetí sociální práce má snahu o změnu společnosti, aby lépe odpovídala potřebám občanů (Navrátil 2000, s. 12). Jde tedy o schopnost zvládat problémy a přístupu k odpovídajícím informacím (Navrátil, aj. 2000, s. 129).
