Sexualita osob s tělesným postižením
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 Sociální práce
Studijní obor: Sociální práce a penitenciární péče
Autor práce: Lucie Brusáková
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Liberec 2020
Zadání bakalářské práce
Sexualita osob s tělesným postižením
Jméno a příjmení: Lucie Brusáková Osobní číslo: P17000436
Studijní program: B7508 Sociální práce
Studijní obor: Sociální práce a penitenciární péče
Zadávající katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Akademický rok: 2018/2019
Zásady pro vypracování:
Cíl: Zjistit jak osoby s tělesným postižením vnímají svou sexualitu.
Požadavky: Formulace teoretických východisek, příprava průzkumu, sběr dat, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů.
Metody: Dotazování.
Při zpracování bakalářské práce budu postupovat v souladu s pokyny vedoucí práce.
Rozsah grafických prací:
Rozsah pracovní zprávy:
Forma zpracování práce: tištěná/elektronická
Jazyk práce: Čeština
Seznam odborné literatury:
DRÁBEK, T., 2013. Partnerský a sexuální život osob se zdravotním postižením. Praha: Svaz tělesně postižených v České republice. ISBN 978-80-260-5281-4.
NOVOSAD, L., 2011. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskurzivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-873-9.
ŠÍDOVÁ, L., a kol., 2013. Ze sexbyznysu na trh práce? Praha: Rozkoš bez rizika. ISBN 978-80-260-4963-0.
ŠRÁMKOVÁ, T., 2013. Poruchy sexuality u somaticky nemocných a jejich léčba. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4453-7.
VENGLÁŘOVÁ, M. a kol., 2013. Sexualita osob s postižením a znevýhodněním. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0373-5.
ZVĚŘINA, J., BUDINSKÝ, V., 2004. Vše o sexu: sexuologie a sexuální praxe pro každého. Praha: Ikar.
ISBN 80-249-0460-8.
Vedoucí práce: Mgr. Lenka Nádvorníková, Ph.D.
Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky
Datum zadání práce: 3. dubna 2019 Předpokládaný termín odevzdání: 30. dubna 2020
prof. RNDr. Jan Picek, CSc.
děkan
L.S.
Ing. Zuzana Palounková, Ph.D.
vedoucí katedry
V Liberci dne 3. dubna 2019
Prohlášení
Prohlašuji, že svou bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně jako původní dílo s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s ve- doucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Jsem si vědoma toho, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých au- torských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzi- tu v Liberci; v tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Současně čestně prohlašuji, že text elektronické podoby práce vložený do IS/STAG se shoduje s textem tištěné podoby práce.
Beru na vědomí, že má bakalářská práce bude zveřejněna Technickou uni- verzitou v Liberci v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.
Jsem si vědoma následků, které podle zákona o vysokých školách mohou vyplývat z porušení tohoto prohlášení.
4. května 2020 Lucie Brusáková
Poděkování
Ráda bych v první řadě poděkovala Mgr. Lence Nádvorníkové, Ph. D. za vstřícnost a poskytování cenných rad při odborném vedení této práce.
Dále děkuji všem respondentům – nejen za jejich čas a energii – ale také za ochotu otevřít se v citlivém a osobním tématu pro potřeby průzkumu práce. Bez nich by tato práce nevznikla. V neposlední řadě děkuji mé rodině, třídnímu kolektivu a kamarádce Michaele Čechové, jelikož mi byli při tvorbě bakalářské práce oporou.
Lucie Brusáková
Anotace
Předkládaná bakalářská práce se zabývá tématem sexuality osob s tělesným postižením.
Hlavním cílem práce je zjistit, jak osoby s tělesným postižením vnímají svou sexualitu.
Dílčími cíli je zjistit, na jaké překážky osoby s tělesným postižením naráží při naplňování potřeb sexuálního života, kde získávají informace ohledně sexuality, jaký je jejich názor na služby sexuální asistence, a zda jsou spokojeni se svým tělem i vlastním sexuálním životem. Bakalářská práce se skládá ze dvou částí, z části teoretické a empirické. Teoretická část pojímá poznatky z odborné literatury zabývající se problematikou sexuality osob s postižením a představuje oporu průzkumu. Výsledky průzkumu jsou obsahem empirické části. Kvalitativní průzkum probíhal formou polostrukturovaného rozhovoru, a účastnili se ho čtyři respondenti. Součástí práce je rovněž diskuze společně s navrhovanými opatřeními.
Klíčová slova: tělesné postižení, sexualita, sebevědomí, sexuální výchova, sexuální asistence
Annotation
This bachelor’s thesis is addressing the topic of the sexuality of people with physical disabilities. The main aim of this paper is to map a perception of sexuality of those who have a physical disability. A further proposition of this thesis is to recognize the barriers encountered by people with disabilities when developing a fulfilling sex life, the aspects of sex education, their opinions regarding the sexual surrogate service, or their confidence about their own bodies along with their contentment when it comes to their personal sex life. This bachelor’s thesis is divided into two main parts – a theoretical part and a practical part. The theoretical part presents a knowledge of the sexuality of people with disabilities that can be found in an expert literature and represents a support for the research. Results of the research can be found in the practical part. The qualitative research was realized through a semi-structured interview with four respondents.
Discussion and suggested solutions can be found at the end of the paper.
Key words: physical disability, sexuality, self-confidence, sex education, sexual surrogate
8
Obsah
Úvod ... 10
Teoretická část ... 12
1 Zdravotní postižení ... 12
1.1 Tělesné postižení ... 12
1.2 Klasifikace tělesného postižení ... 13
1.3 Typy tělesného postižení ... 14
1.4 Tělesné postižení vrozené a získané ... 17
1.5 Specifika osob s tělesným postižením... 18
1.6 Psychosociální aspekty života osob s tělesným postižením ... 19
2 Sexualita ... 22
2.1 Sexualita osob s tělesným postižením ... 24
2.1.1 Postoje společnosti k sexualitě osob s tělesným postižením ... 24
2.1.2 Mýty o sexualitě osob s tělesným postižením ... 25
2.1.3 Specifické aspekty sexuality osob s tělesným postižením ... 28
2.1.4 Sexuologické hledisko – sexuální dysfunkce ... 30
2.1.5 Sexuální výchova, informace a prevence ... 32
2.1.6 Možná podpora a pomoc ... 34
2.1.7 Potenciál sociální práce v kontextu sexuality osob s postižením ... 36
2.1.8 Erotické pomůcky ... 39
2.1.9 Sexuální asistence ... 40
Empirická část ... 44
3 Metodologie průzkumu ... 44
3.1 Cíl průzkumu, průzkumné otázky ... 44
3.2 Metodologie průzkumného šetření ... 45
3.3 Metoda sběru dat ... 45
9
3.4 Charakteristika průzkumného souboru ... 46
3.5 Výběr informantů ... 48
3.6 Průběh šetření, etické aspekty ... 48
4 Prezentace získaných dat ... 50
4.1 Smíření se s postižením ... 50
4.2 Sebevědomí ... 51
4.3 Získávání informací ohledně sexuality ... 52
4.4 Překážky naplňování sexuálního života a jejich kompenzace ... 53
4.5 Sex a jeho význam ... 55
4.6 Spokojenost ... 55
4.7 Sexuální asistence ... 56
5 Analýza dat – kódování ... 58
6 Interpretace dat a vyhodnocení ... 59
7 Diskuze a navrhovaná opatření ... 69
7.1 Limity průzkumu ... 71
7.2 Navrhovaná opatření ... 72
Závěr ... 75
Seznam použitých zdrojů ... 77
Seznam příloh ... 82
10
Úvod
Tématem této bakalářské práce je sexualita osob s tělesným postižením.
Skutečnost, že lidé jsou sexuálními bytostmi, dokáží pociťovat rozkoš – a zároveň navozovat libé pocity druhým – se zdá být jedna z nejmocnějších a nejkrásnějších součástí lidského života. Výběr předmětu práce byl podmíněn tabuizací tématu sexuality v oblastech, kde by tomu tak být nemělo.
Říká se, že dnešní společnost je „přesexualizovaná“. Je bezpečné říct, že společnost je erotikou obklopena denně. Setkáváme se s reklamami se sexuálním podtextem, přístup k pornografii nebyl nikdy tak jednoduchý. Z tohoto často překrouceného a nerealistického vyobrazení sexu se však vytratily ty aspekty a informace, které bychom měli o sexualitě znát v první řadě. Nedostatek informací, zkreslování a reprezentace sexu pouze v určité společností přijatelné rovině vedou mimo jiné i ke vzniku řady mýtů či předsudků. Jedním z nich je právě sexualita osob s postižením.
Tato práce věří, že sexualita je jednou z nejdůležitějších aspektů lidského bytí i štěstí. Každý člověk by měl mít možnost důstojně prožívat svou sexualitu. Lidé by měli mít nárok na přístup k informacím a také právo na pomoc, pokud v naplňování sexuálních potřeb přicházejí do konfliktu s překážkami, neboť naplnění sexuality a sexuálních potřeb je považováno za jednu ze základních lidských potřeb významně přispívající ke kvalitnímu prožívání života. Věříme, že přiznání takové skutečnosti je jedním z nejvýznamnějších kroků k uznání sexuálních práv osob se zdravotním postižením.
V posledních letech se v České republice tématu sexuality osob s postižením dostalo určité pozornosti především díky nově vzniklé službě sexuální asistence.
Při tvorbě této práce jsme však zjistili, že pro osoby s postižením není toto téma příliš důležité, a někteří ho považují za stejně kontroverzní jako většinová společnost.
Ta skutečně důležitá témata o sexualitě osob s postižením zůstávají přehlížena. Skutečně důležité otázky zůstávají nezodpovězeny. Tato práce operuje s přesvědčením, že nejdůležitější je vyslyšet toho, koho se problematika přímo týká – v tomto případě samotné osoby s postižením.
Cílem této práce je proto zjistit, jak osoby s tělesným postižením vnímají svou sexualitu. Mezi dílčí cíle práce patří zjistit, jaké překážky stojí mezi lidmi s postižením a uspokojivým naplňováním potřeb sexuálního života, jak vnímají svá těla, či zda jsou se svým sexuálním životem spokojeni. Práce se zaměřuje také na získávání informací
11
ohledně sexuality nebo sexuologické aspekty postižení. Mimo jiné se práce dotýká tématu sexuální asistence a postojů osob s postižením k němu.
Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. První kapitola teoretické části práce se věnuje tělesnému postižení, jeho definici, klasifikaci, typologii či psychosociálním aspektům života s postižením. Druhá kapitola se zabývá sexualitou, vlivem sexu na lidský život a specifiky sexuality osob s tělesným postižením. V této kapitole dochází k vyvrácení nejčastějších mýtů ohledně sexuality osob s tělesným postižením, k uvedení možností podpory a pomoci těmto osobám s naplňováním sexuality, a v neposlední řadě k osvětlení služeb sexuální asistence. Autorka práce je studentkou oboru sociální práce, proto se druhá kapitola práce rovněž dotýká potenciálu sociální práce pomoci osobám s tělesným postižením v naplňování sexuality, a na mnoho aspektů celé problematiky je nahlíženo ze sociálního hlediska. Stěžejní bod práce představuje navazující empirická část, která se zabývá vlastním průzkumem této práce.
Empirická část práce má za cíl zkoumat subjektivní vnímání sexuality ze strany osob s tělesným postižením. Kvalitativní průzkum byl realizován skrze polostrukturovaný rozhovor se čtyřmi respondenty. Získaná data jsou v této části práce prezentována, analyzována a interpretována. Na závěr práce dochází k diskuzi a předložení navrhovaných opatření.
V této práci je ctěna zásada tzv. „people first“ – tedy dřívější pojem „tělesně postižený“ je nahrazen za pojem „osoba s tělesným postižením“.
12 Teoretická část
1 Zdravotní postižení
Zdravotní postižení, které představuje nadřazený pojem termínu „tělesné postižení“, je možné definovat jako „poškození či ztráta orgánového systému, v jejíchž důsledku dochází k narušení, omezení nebo ztrátě jedné či více ze standardních funkcí“.
Postižení může být vrozené nebo získané a nejčastěji vzniká důsledkem úrazu nebo onemocnění (Buřvalová, Reitmayerová 2007, s. 6). Podle Novosada (2011, s. 90) zdravotní postižení představuje stav, kdy dochází k poruše zdraví – jakožto somatopsychické, duchovní a sociální integrity – jedince.
Typické pro zdravotní postižení je to, že tento stav nelze léčebnou péčí odstranit ani významně zmírnit (Michalík, et al. 2011, s. 186), a kromě zdravotních obtíží s sebou nese také negativní vliv na kvalitu života jeho nositele, omezuje ho v práceschopnosti a zasahuje do jeho sociálního života (Matoušek in Novosad 2011, s. 90).
Zdravotní postižení diferencujeme na postižení tělesné, mentální, zrakové, sluchové, řečové, kombinované či na skupinu osob nemocnou civilizačními chorobami.
Kvalifikované odhady hovoří o tom, že osoby se zdravotním postižením tvoří zhruba desetinu obyvatel České republiky, tj. přibližně jeden milion osob (Michalík, et al. 2011, s. 31–35), lidé s postižením tedy představují početnou skupinu populace.
Tělesné postižení
Jedním ze základních projevů existence člověka je bezesporu pohyb. Představuje možnost být činný, aktivně a cíleně jednat k realizaci toho, co si v mysli naplánujeme (Novosad 2011, s. 85), a je rovněž zdrojem duševně-intelektuálního rozvoje, neboť se ním člověk učí a poznává (Hanková, Vávrová 2016, s. 20). Ač pro většinu společnosti je automatické podávat výkon a být soběstačný, právě omezení pohybových schopností je nejzřetelnějším znakem osob s tělesným postižením. Pohyb není jediná oblast života, do které postižení zasahuje, omezení v něm však představuje viditelný znak, kterého si společnost všímá a podle kterého osobu s postižením odlišuje (Novosad 2011, s. 85).
Odborná literatura nenachází shodný postoj k tomu, které zdravotní potíže lze jednoznačně považovat za tělesné postižení. Většina autorů za tělesné postižení považuje ono pohybové postižení, kupříkladu Michalík (et al. 2011, s. 186) však skupinu osob
13
s tělesným postižením rozděluje na dvě skupiny, které se mohou i vzájemně prolínat, a tj. osoby s chronickým onemocněním (tzv. interní onemocnění, které nemusí být na první pohled vidět) a osoby s tělesným postižením (tzv. lokomoční, pohybové postižení).
Pro potřeby této bakalářské práce budeme za základní znak tělesného postižení považovat částečné či úplné omezení hybnosti, jako mínil Novosad (viz výše) nebo Vítková. Vítková (in Hanková, Vávrová 2016, s. 13) hovoří o tom, že člověk s tělesným postižením je člověk, který je omezen v pohybových schopnostech v důsledku poškození podpůrného či pohybového aparátu, nebo jiného organického poškození.
Novosad (2011, s. 85) charakterizuje tělesné postižení jako „dlouhodobý nebo trvalý stav charakteristický anatomickou, orgánovou nebo funkční poruchou, kterou nelze veškerým léčebným úsilím odstranit nebo alespoň výrazně zmírnit“. Také dodává, že tělesné postižení zasahuje do mnoha sfér jedince, který s ním žije, a významně zasahuje do kvality jeho života.
Podle Michalíka (et al. 2011, s. 186–187) tělesné postižení představuje „omezení hybnosti nebo pohybu, dysfunkci motorické koordinace, vývojovou vadu, funkční poruchu nosného a hybného aparátu, centrální nebo periferní poruchu inervace, amputaci nebo deformaci části motorického systému“. Tyto vady bývají zřejmé již od pohledu a trvale snižují funkční výkonost. Společným znakem osob s pohybovým postižením tedy bývá primární omezení pohybových aktivit či částečná nebo úplná imobilita.
Klasifikace tělesného postižení
Jedním z nejužívanějších rozdělení tělesného postižení je dělení na základě pohyblivosti na lehké, středně těžké a těžké postižení. Osoba s lehkým pohybovým postižením je schopna samostatného pohybu, osoba se středně těžkým postižením je schopna pohybu s pomocí kompenzačních pomůcek, a osoba s těžkým postižením samostatného pohybu schopna není (Buřvalová, Reitmayerová 2007. s. 7). Z metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí (in Michalík, et al. 2011, s. 182) ohledně příspěvků na péči a dávky pro osoby se zdravotním postižením vyplývá, že nejčastěji vyskytovaným typem tělesného postižení je středně těžké postižení.
Vágnerová (2004, s. 252) člení pohybové postižení na základě hlediska hybnosti dolních končetin, horních končetin, mimiky a mluvidel či jejich kombinace.
14
Samotné důsledky tělesného postižení je možné diferencovat na pohybový defekt ve smyslu funkčního handicapu či tělesnou deformaci ve smyslu handicapu estetického, týkající se fyzického vzhledu osoby (Buřvalová, Reitmayerová 2007, s. 7).
Typy tělesného postižení
Vágnerová (2004, s. 252) hovoří o třech nejvyskytovanějších příčinách vzniku tělesného postižení, kdy první představuje porucha v oblasti mozku a míchy; dále je to následek chorob a úrazů; a nakonec důsledek poruchy svalstva, kostí a kloubů.
V následující části se budeme věnovat charakteristice těchto i dalších nejčastějších forem tělesného postižení.
Centrální a periferní obrny
Centrální nervový systém (CNS) je tvořen mozkem a míchou. Mícha se nachází v páteřním kanálu a přechází plynule do mozku (Šrámková 1998, s. 15–16). Spolu představují orgány zodpovědné za řízení pohybu, udržení pozice těla v prostoru, a ovlivňují činnost vnitřních orgánů (Faltýnková 2012).
O centrální obrně hovoříme ve spojitosti s poruchou hybnosti, která pochází z poškození CNS. K tomu může dojít při vývojovém stádiu jedince, po úrazu, vlivem nemoci či vlivem patologických organických změn. Nejčastější příčinou bývá asfyxie, poranění mozku vlivem úrazu hlavy nebo poranění páteře s poškozením míchy (Novosad 2011, s. 123–124). Důsledkem poranění může být ztráta motoriky, ochrnutí pod místem přerušení míchy, ztráta cítivosti, porucha vegetativních funkcí (Šrámková 2013, s. 140), porucha močového měchýře, porucha svalového tonu (hypotonie nebo spasticita) aj. (Faltýnková 2012). Do kategorie traumatických obrn zahrnujeme obrny způsobené poraněním mozku nebo míchy při úrazech (Novosad 2011, s. 126). Příčinami jsou automobilové nehody, sportovní a pracovní úrazy, pády z výšky atp. (Faltýnková 2004).
Periferní obrny vznikají jako následek vážných poranění, zánětů, úrazů, zlomenin či onemocnění a postihují pouze jednotlivé orgánové periferie (např. končetiny, obličej, svaly) (Novosad 2011, s. 126).
Obrny dělíme dle intenzity na parézu (tj. částečné ochrnutí, snížení či omezení hybnosti a motorické koordinace) a plegii (tj. úplné ochrnutí, úplná ztráta hybnosti) (Michalík, et al. 2011, s. 197–198). O hemiparetické/hemiplegické formě obrně hovoříme
15
v případě, kdy je zasažena levá nebo pravá polovina těla; o paraparetické/paraplegické (někdy označované jako diparetická nebo diplegická) formě obrny hovoříme, pokud je poškozena funkce obou končetin; a o kvadruparetické/kvadruplegické formě, pokud je částečně či úplně porušena funkce všech čtyř končetin (případně dýchacích svalů apod.) (Novosad 2011, s. 124; Kacanu 2001, s. 51).
Dětská mozková obrna
Dětská mozková obrna (DMO) je nejčastější příčinou vzniku tělesného postižení vůbec (Buřvalová, Reitmayerová 2007, s. 7). Jedná se o vrozené poškození CNS, v jehož důsledku dochází k poruchám svalového napětí, hybnosti a koordinace pohybů (Novosad 2011, s. 125). Příčiny vzniku dělíme na prenatální, perinatální a časně postnatální.
U prenatálních příčin je jimi nejčastěji asfyxie plodu, infekční onemocnění matky, účinky některých farmak, kouření, požívání drog či alkoholu, špatná životospráva matky v těhotenství apod. Mezi perinatální příčiny patří předčasný porod, přidušení dítěte při porodu, nevhodná farmaka při porodu a další faktory. Časně postnatální příčiny bývají úrazy hlavy dítěte, infekce, otravy, novorozenecká žloutenka aj. DMO dělíme na dvě formy: spastickou a nespastickou. Spastická forma je charakteristická abnormálně svalovým napětím, nespastická ochablostí svalů. U všech forem DMO je častá snížená tolerance k zátěži a výskyt výkyvů výkonu společně se zvýšenou unavitelností (Michalík, et al. 2011, s. 198–200).
Roztroušená skleróza mozkomíšní
Toto onemocnění postihuje jedince především v mladším věku (hovoříme o rozmezí 20 až 40 let). Až třikrát častěji se vyskytuje u žen a na její vznik mají vliv prostředí, genetika, stres, nedostatek vitamínu D a další faktory (Šrámková 2013, s. 98).
Roztroušená skleróza je onemocnění, při kterém dochází k poruše přenosu nervových impulzů uvnitř CNS a k tělesným orgánům a končetinám (Novosad 2011, s. 125).
Šrámková (2013, s. 98–99) dodává, že podle lokalizace poškození dochází k poruchám hybnosti končetin, paréze či plegii, ztrátě schopnosti řeči, ztrátě sluchu, poškození motoriky, porušení cítivosti nebo svěračových funkcí. Její původ nelze určit, a onemocnění velmi často probíhá ve vlnách, tedy ve zhoršování stavu a období úlevy, kdy se pacient cítí zdráv. Léčba roztroušené sklerózy probíhá tzv. konzervativně (zmírnění obtíží a zpomalení rozvoje nemoci) (Michalík, et al. 2011, s. 201).
16 Deformace, deformity
Deformity rozlišujeme na vrozené a získané. Vrozené deformity jsou např. malformace, amélie nebo dysmélie končetin, absence dlouhých kostí, vývojové anomálie kloubů, nanismus (trpaslictví), akromegalie, rozštěpy, vrozené vykloubené kyčle a další. Mezi deformace získané se řadí svalová dystrofie, myasthenia gravis, aseptické kostní nekrózy, artritidy, artrózy, osteoartrózy (Novosad 2011, s. 126–128).
Zařazujeme sem také umělé odnětí části končetiny od trupu, tedy amputace. Nejčastější příčinou amputací bývají úrazy, nádory nebo cévní onemocnění (Vítková in Pipeková, et al. 2010, s. 189).
Parkinsonova nemoc
Tato nemoc se projevuje třesem, ztuhlostí svalů, omezenou pohyblivostí, problémy s řečí a dalšími symptomy (Novosad 2011, s. 125). Příčinou nemoci bývá porucha metabolismu některých látek v mozku (Michalík, et al. 2011, s. 201).
Degenerativní mozková onemocnění
Tato onemocnění způsobují rozpad nebo zánik mozkových buněk a nervových vláken. Řadíme sem tzv. mozečkovou heredoataxii, Huntingtonovu nemoc a další onemocnění s poruchami rovnováhy či řízení pohybových aktivit (Novosad 2011, s. 125).
Degenerativní míšní onemocnění
Degenerací míšních provazců vzniká tzv. Friedreichova heredoataxie. Vzniká v dětství, a její prognóza není příznivá. Projevuje se deformitou nohy a vrávoravou chůzí, později dochází ke vzniku spastické obrny dolních končetin (Vítková in Pipeková, et al. 2010, s. 187).
Cévní mozková příhoda
O cévní mozkové příhodě hovoříme v případě, kdy po krvácení do mozku dochází k ochrnutí poloviny těla s funkčním postižením horní i dolní končetiny (Novosad 2011, s. 125). Při rozsáhlých krevních výronech je možné, že dojde i k ochrnutí obou polovin těla včetně vzniku poruchy dorozumívání. Příčiny cévní mozkové příhody, která dnes není výjimkou ani u mladých lidí, bývají neléčený vysoký krevní tlak, nezdravý
17
životní styl, užívání návykových látek či fyzické nebo psychické přetěžování (Michalík, et al. 2011, s. 202).
Tělesné postižení vrozené a získané
Typický rozdíl mezi postižením, které osoba získá v raném věku, a postižením, které získá v průběhu svého života, je výskyt či absence možnosti porovnání odlišného života ve zdraví a nemoci. Rozdílně probíhá také vývoj těchto jedinců (Buřvalová, Reitmayerová 2007, s. 10). Považuji za důležité zmínit, že porovnávání vrozeného a získaného postižení by nemělo ústit v zjednodušující diskuze, které se snaží objektivně posoudit, která výchozí situace je „ta lepší“. Takové diskuze jsou považovány za irelevantní. Je zřejmé, že není vhodné pokoušet se o „komparaci objektivně neporovnatelného“ (Novosad 2011, s. 113), cílem následujícího textu je pouhá specifikace odlišného vývoje i možností těchto dvou skupin.
Postižení vrozené
Psychika i sociální postavení osoby s vrozeným tělesným postižením se vyvíjí rozdílně ve srovnání s osobami s tělesným postižením získaným, neboť životní vývoj od samého počátku obsahuje skutečnost postižení včetně jeho aspektů i úsilí překonávat jeho důsledky. Taková osoba za určitých okolností (tj. vhodná výchova, specifická struktura osobnosti, podpora okolí apod.) získává nezbytné zkušenosti, osvojuje si sociální dovednosti, ovládá určité sociální role, má relevantní sebeobraz, usiluje o dosahování přiměřených cílů apod. Nelze však říci, že by vrozené postižení představovalo příznivější pozici. Hovoříme o tom, že osoba s vrozeným postižením (nebo osoba, která získala postižení v raném stádiu svého života) se za časového prostoru a řady podpůrných opatření s největší pravděpodobností adaptuje na svou situaci a naučí se svůj život žít co nejkvalitnějším způsobem (Novosad 2011, s. 113–114).
Postižení získané
Osoba se získaným postižením se potýká s nečekanou změnou zdravotního stavu od zdraví k nezdraví (Novosad 2011, s. 114). Taková změna představuje zátěž pro lidskou psychiku, vytváří krizovou situaci, a promítá se v sociální, osobní, rodinné i profesní rovině života (Michalík, et al. 2011, s. 188). Osoba je nucena měnit životní postoje, vyrovnávat se s možnou ztrátou existenčního zajištění plynoucího ze zaměstnání. Vznik
18
postižení může zapříčinit rozpad existujících vztahů. Ztráta pracovní produktivity, soběstačnosti, schopnosti ovládat vylučování nebo naplňovat sexuální potřeby zvlášť pro osoby v produktivním věku představuje zhroucení předešlých jistot i životních plánů.
Je zřejmé, že vyrovnání se s následky traumatu spojeného se změnou zdravotního stavu je velmi individuální a pojí se s konkrétní osobností jedince – včetně jeho sociálního zázemí, schopnostmi adaptace, vyhlídkami do budoucna a dalšími aspekty (Novosad 2011, s. 114–116). Zajímavý je pohled Buřvalové a Reitmayerové (2007, s. 10), které
„výhodu“ získaného postižení spatřují v tom, že člověk může využít dřívějších zkušeností ze života ve zdraví. Michalík (et al. 2011, s. 189) dodává, že po vzniku postižení je vhodná psychologická intervence, která podpoří samotný průběh adaptace, a léčebná i sociální rehabilitace. Velký význam má pro adaptaci a emancipaci osoby s postižením sociální opora, tedy zázemí rodiny a dalších blízkých osob.
Specifika osob s tělesným postižením
Osoby s tělesným postižením tvoří skupinu, která se spolu v řadě charakteristik shoduje. Tyto charakteristiky můžeme chápat jako odlišné od intaktní společnosti (Michalík, et al. 2011, s. 32). Každá lidská bytost je jedinečná, neopakovatelná, a generalizace je nežádoucí. Následující specifika si nesou za cíl charakterizovat rozměry a dopady tělesného postižení s ohledem na životní situaci osob, které tělesné postižení mají (tamtéž, s. 213–218).
Novosad (2011, s. 105–108) mezi zásadní odlišnosti osob s tělesným postižením od osob intaktních řadí:
• ztížená či úplná ztráta schopnosti pohybu a problematická koordinace pohybů;
• narušení jemné motoriky;
• netypické pohybové stereotypy;
• přetěžování jiných částí těla;
• užívání vynahrazujících pohybů, které vedou k dalšímu zdravotnímu postižení (např. užívání mechanického vozíku vede k poškození kloubů končetin horních);
• možná závislost na technických pomůckách a opatření (např. bezbariérové bydlení);
• specifické zdravotní opatření a potřeba léčebné rehabilitace.
19
Typické je také postupné zhoršování stavu, neboť u většiny tělesných postižení není možné počítat s markantním zlepšením obtíží – většinou dochází ke zhoršování a prohlubování obtíží s poruchou spojených. Důležitou roli v tomto ohledu hraje léčebně- rehabilitační, psychická i sociální podpora k tomu, aby docházelo po co nejdelší možnou dobu k udržování přijatelného, co nejlepšího stavu osoby, včetně minimalizování faktorů, které zhoršování urychlují (Michalík, et al. 2011, s. 212).
Z psychosociálního hlediska hovoříme v kontextu specifik a odlišností u osob s tělesným postižením o:
• možném ohrožení citovou, výkonovou a podnětovou deprivací;
• možných ztížených příležitostech navazovat sociální a interpersonální vazby včetně vykonávání běžných sociálních rolí – a z toho plynoucí nebezpečí vzniku sociální izolace;
• možných poruchách sebepojetí a sebehodnocení;
• komunikačních bariérách např. z důvodu narušených funkcí mluvidel;
• omezených možnostech navazovat partnerské vztahy;
• neodpovídajícím hodnocení osoby s tělesným postižením ze strany sociálního okolí (stigmatizace) aj. (Novosad 2011, s. 105–110).
Za další specifikum pro osoby s tělesným postižením lze pokládat to, že osoba není pro své funkční nebo orgánové postižení schopna naplňovat své potřeby běžným způsobem. Je možné, že člověk s tělesným postižením potřebuje v individuální míře pomoc druhé osoby při uspokojování těch potřeb, které zbytek populace uspokojuje zcela běžně a automaticky (Novosad 2011, s. 105–110). Psychosociálním aspektům života osob s tělesným postižením se budeme věnovat blíže v následující podkapitole.
Psychosociální aspekty života osob s tělesným postižením
Tělesné postižení bezesporu představuje sociální znevýhodnění (Vágnerová 2004, s. 258). Společnost dnešního typu je zaměřená na výkon (práce, sport, aktivní život…), vzhled (fyzická přitažlivost, zdraví, oděv…) a úspěšnost (profese, sociální postavení…). Takové smýšlení a očekávání vede ke stereotypním předsudkům, které považují osoby, které se nějakým způsobem odlišují (vzhledem, který není žádoucí, absencí zdraví apod.), za neúspěšné a automaticky odsunuté na okraj společnosti. Sociální
20
vyloučení osob s postižením však představuje plýtvání dovednostmi a schopnostmi těchto osob. Fakt, že důsledkem takového přístupu je i snižování kvality života lidí s postižením, je zřejmý (Michalík, et al. 2011, s. 181).
Důležitost pohybu tkví ve dvou rovinách, což je rovina pohybů nezbytných (zajištění lidské existence – sebeobsluha, uspokojování fyziologických potřeb, pracovní uplatnění apod.) a rovina pohybů ostatních (představujících vývoj kvality života po tělesné, duševní i společenské stránce – přísun podnětů a poznatků, sebeprezentace a navazování vztahů, podpora zdraví, zábava a další). Omezení samostatnosti při pohybovém postižení proto brání k získávání mnoha zkušeností a vede k omezení socializace (Michalík, et al. 2011, s. 215).
Handicap tělesného vzhledu má navíc velký vliv na život a vlastní sebevědomí jedince. Tělesné viditelné nedostatky ovlivňují vlastní sebehodnocení. Mají vliv na to, jak osoba vnímá a prožívá své tělo (Vágnerová 2004, s. 253–255).
Postoj intaktní společnosti k osobám s tělesným postižením
Intaktní společnost má tendence jedince s tělesným postižením podceňovat, stejně tak jako ve větší míře tolerovat jeho projevy, neboť od něho „příliš neočekává“.
Pokud je tělesné postižení osoby příčinou nesoběstačnosti, a nemůže docházet k osvojení určitých dovedností, veškeré kompetence osoby jsou často zdravými jedinci stereotypně vnímány jako nedostačující a na nízké úrovni, ačkoliv tomu tak není (Vágnerová 2004, s. 258). Předpokládání neschopnosti, nesvéprávnosti a neužitečnosti osob s tělesným postižením se nazývá „disabilismus“ (Michalík, et al. 2011, s. 214). Také však druhý extrémní postoj k osobám s tělesným postižením, kdy je osoba ochraňována a opečovávána, ji utvrzuje v nižší sociální prestiži (Vágnerová 2004, s. 268).
V generalizaci v hodnocení osobnosti lidí s postižením hraje roli estetický handicap. Intaktní jedinci mají tendence spojovat tělesné postižení se špatnými vlastnostmi a odmítat osoby právě na základě tělesné odlišnosti, deformaci, chybějící částí těla, nestandardních projevů apod. (tamtéž, s. 258–259). Intaktní společnost je zpravidla při kontaktu s osobou s tělesným postižením rozrušena na základě nápadných deformací těla či obličeje – čím vyšší závažnost a typ postižení, tím více vyvedený z míry člověk bez postižení je. Hlavním kritériem se zdá být míra odchylky od běžné lidské podoby (Murphy in Novosad 2011, s. 86).
21
Tělesné postižení také bývá chápáno jako primární charakteristika osoby, která s ním žije (Michalík, et al. 2011, s. 184). Přítomnost postižení však o osobnosti nositele bezesporu nevypovídá (Novosad 2011, s. 84). Tyto předsudky ústí především z nedostatečné informovanosti o osobách se zdravotním postižením. Zkušenosti jsou však důkazem, že pokud intaktní společnost získává relevantní informace, realistický náhled, a dochází k přirozenému mezilidskému kontaktu, koexistence osob s postižením a osob intaktních se stává přirozenou realitou, a osoby s postižením jsou vnímány na základě svých lidských vlastností a schopností (Michalík, et al. 2011, s. 214).
22
2 Sexualita
Morus (1969, s. 5) tvrdí, že sexuální pud je nejživočišnější pud člověka vůbec, a v přírodě se mu vyrovnává pouze pud po potravě. Lidská sexualita představuje složitější pojem, a nelze o ní hovořit jako o samotném pudu (Šrámková 1998, s. 24), ačkoliv se prvky typické pro pudové chování v sexuální motivaci vyskytují (Zvěřina, Budinský 2004, s. 49).
Sexuální chování je do určité míry ovlivňováno biologickými dispozicemi, přesto je sexualita lidí specifická. Od jiných živočišných druhů se odlišuje například v tom, že žena prožívá orgasmus, či v tom, že neexistuje nic jako doba říje, a člověk je sexuální celý rok. I tím je lidská sexualita jedinečná, a nelze o ní hovořit pouze jako o pudu či aktu rozmnožování (Weiss, Zvěřina 2001, s. 13). Emoční i další významy sexuálního aktu pro člověka lze demonstrovat také na faktu, že je jediným tvorem, jenž pohlavní styk realizuje často v poloze tváří v tvář, což umožňuje sledování reakcí druhého a těšení se vzájemných dotyků. Sexuální akt je chápán jako významný aspekt bytostného kontaktu, poznávání i emočního souznění (Novosad 2002, s. 25).
Rovněž Štěrbová (2006, s. 9–10) považuje sexualitu za multidimenzionální pojem, který je třeba vnímat v kontextu biologickém, psychosociálním, morálním, kulturním i z pohledu projevů chování. Sexualitu je třeba chápat jako součást lidské bytosti – a také jako součást kvality jejího bytí. Představuje totiž velmi intimní formu jejího prožívání, včetně potřeby emočního naplnění v soužití s druhým člověkem. Jejím základem je sebeláska a sebepřijetí.
Obsah pojmu „sexualita“ bývá často chybně zjednodušován na samotný genitální akt, přestože za sexualitu je nutno považovat veškeré jednání erotické povahy (Fafejta 2016, s. 34).
Hartl a Hartlová (in Štěrbová, et al. 2016, s. 11) do kontextu sexuality zahrnují:
• anatomické, hormonální a reprodukční rozdíly mezi mužem a ženou
• souhrn projevů chování a cítění vyplývajících z tělesných a psychických rozdílů mezi pohlavními, včetně reprodukčních jevů a aktivit
• erotické projevy a chování
• rozdílné sociální (genderové) role.
23
Dle definice Světové zdravotnické organizace sexualita představuje „důležitý aspekt bytí člověka během jeho života zahrnující sexuální aktivity, genderovou identitu a role, sexuální orientaci, erotiku, rozkoš, intimitu i reprodukci. Sexualita se projevuje a je vyjadřována v myšlenkách, fantaziích, touhách, přesvědčeních, postojích, hodnotách, chování, praktikách, sociálních rolích a vztazích. Ačkoliv sexualita může zahrnovat všechny tyto dimenze, ne všechny musejí být u každého vyjádřeny či naplněny. Sexualita je determinována interakcí biologických, psychologických, sociálních, ekonomických, politických, kulturních, právních, historických, náboženských a duchovních faktorů“
(WHO 2006).
V návaznosti na sexualitu je zároveň žádoucí zmínit i definici sexuálního zdraví, které WHO popisuje jako „stav tělesné, duševní i mentální pohody ve vztahu k sexualitě. To vyžaduje pozitivní a uctivý přístup k sexualitě a partnerským vztahům, a také schopnosti mít uspokojivé a bezpečné sexuální zkušenosti, bez nátlaku, diskriminace či násilí“ (WHO 2006). Tyto dva pojmy spolu bezesporu souvisí.
Sex potom Kniha (in kolektiv autorů 2014, s. 19) popisuje jako většinou fyzický kontakt mezi lidmi, který se pojí se sexuálním vzrušením. Naplňuje onu sexuální pudovou potřebu, ale také potřebu sexuálního uspokojení, se kterou souvisí pocit radosti ze spojení s další lidskou bytostí. Doprovází jej intenzivní slast a příjemné pocity. Důležité je zmínit, že se vyskytuje v mnoha formách a může mít různé podoby.
Vliv sexu na život člověka
Sexuální vzrušení a uspokojení dle slov Kratochvíla (2012, s. 102) představuje jedny z nejsilnějších emocí člověka. Orgasmus je možno chápat jako extázi, které nelze jednoduše dosáhnout jinak, ani se jí nabažit. Sex činí svět barevnější a živější. Známo je také to, že sexuální aktivita je prospěšná zdraví a aktivizuje organismus. Díky sexuálním aktivitám dochází ke zvýšení pocitu sounáležitosti, blízkosti i lásky. V partnerském životě potom sexuální složka představuje něco, co vztah obohacuje.
Zvěřina a Budinský (2004, s. 195–199) hovoří o několika rovinách pozitivního vlivu sexuální aktivity na zdraví a štěstí lidské bytosti:
• První rovinou je tělesné zdraví, kdy sex působí příznivým způsobem na zdravotní stav člověka – chrání jej před některými nemocemi a napomáhá upevňovat zdraví.
24
Pravidelný sex snižuje krevní tlak a pomáhá tělu bránit se před chorobami cévního systému, výrazně zvyšuje imunitu, zlepšuje trávení atp.
• Druhou rovinu představuje duševní zdraví, kdy sexuální aktivita prokazatelně zlepšuje náladu, zvyšuje kvalitu spánku, zvyšuje pozornost i psychickou vyrovnanost. Sexuální život také výrazně zvyšuje sebevědomí. U mužů snižuje agresivní tendence.
• Další významnou oblast představuje délka života, jelikož pravidelná sexuální aktivita zpomaluje proces stárnutí, podporuje vitalitu atp.
• V neposlední řadě můžeme hovořit o spojitosti sexu se štěstím, jelikož spokojený sexuální život přináší pocity štěstí, životní pohody a vyrovnanosti. K tomu přispívá i samotný chemický vliv látek vylučovaných mozkem během sexuálního aktu.
Sexualita osob s tělesným postižením
Potřeba sdružování, navazování partnerských vztahů a sexuálního vyžití reprezentuje přirozenou lidskou potřebu. Naplnění této potřeby by nemělo být nikomu odepíráno (Novosad 2002, s. 25). O tom svědčí také Deklarace sexuálních práv, která byla vydána na 13. Světovém sexuologickém kongresu v roce 1997. Jestliže mezi základní lidská práva patří právo na zdraví, musí k nim patřit i právo na zdraví sexuální.
Mezi sexuální práva patří právo na sexuální svobodu, sexuální integritu, právo na soukromý sexuální život, sexuální rovnost, sexuální potěšení, právo na vyjádření sexuálních emocí a další (Šídová 2017, s. 25–26). Proto by u osob se zdravotním postižením měly být podporovány snahy o seberealizaci v sexuálním životě, stejně tak jako rozvíjení a využití jiných schopností a dovedností (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 82).
2.1.1 Postoje společnosti k sexualitě osob s tělesným postižením
Anonym (in Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 27) říká: „Mám pocit jako by si lidé pouze proto, že jsem na vozíku, mysleli, že tam dole mám jenom prázdné místo.“
Ačkoliv rozkrývání problémů osob s tělesným postižením i humanizace a otevírání ústavní péče vůči veřejnosti má za důsledek mimo jiné také diskuzi o sexuálním či partnerském životě osob s postižením (Novosad 2002, s. 25), i v dnešní
25
společnosti stále dochází k tabuizování sexuality těchto osob, odepírání základních lidských práv, neposkytování sexuální osvěty i existenci mýtů o sexualitě lidí s postižením (Eisner in Venglářová, Eisner 2013, s. 10). Postoje společnosti k sexualitě osob s postižením reflektují přetrvávající tabu, výchovné styly, postoje či zkušenosti.
Jedním z důležitých faktorů těchto postojů je sebepojetí jednotlivce – je předpokládáno, že pouze člověk vyrovnaný s vlastní sexualitou a akceptující sexualitu či sexuální orientaci druhých může vhodným způsobem porozumět sexuálně-emocionálním potřebám druhých lidí – včetně osob s postižením (Novosad 2002, s. 25).
Nejčastější mýty o sexualitě osob s tělesným postižením si v následující podkapitole přiblížíme a pokusíme se je vyvrátit. Mnohé z těchto mýtů souvisí s neinformovaností veřejnosti, stigmatizací osob s postižením, nebo také se zaměřením nynější společnosti na výkon, mládí a krásu (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 97). Svůj podíl na vzniku i přetrvávání těchto mýtů mají také média a pornografický průmysl (Drábek 2013, s. 60).
2.1.2 Mýty o sexualitě osob s tělesným postižením
Mýtus č. 1: Osoby s postižením nepotřebují sex, jsou asexuální
Každý člověk je sexuální bytostí nehledě na to, zda, jak, kde, kdy a s kým svou sexualitu naplňuje. Lidé s tělesným postižením jsou sexuální bytosti se sexuálními fantaziemi, pocity i touhami stejně jako každý jiný (Sexuality and disability 2020). Tyto osoby jsou často vnímány v kontextu péče a ochrany, z čehož vychází pocit, že jsou dětské a asexuální, případně sexuálně „nedostačivé“ (Hanková 2014).
Mýtus č. 2: Lidé s postižením jsou sexuálně náruživější než intaktní společnost Tento mýtus je velmi běžný především ve spojitosti s osobami s mentálním postižením, nicméně je vhodné ho zmínit i u osob s postižením tělesným. Nejspíše vychází z výše zmiňovaného vnímání osob s postižením jakožto osob „dětinských“, které sexuální být nemají. Jakýkoliv sexuální projev je proto vnímán jako perverzní. Není pravda, že osoba s postižením má neúměrné sexuální touhy či je sexuálně náruživější než osoba bez postižení – mýtus vychází z toho, že by osoby s postižením sexuální touhy mít neměly vůbec – a pokud je mají, tyto touhy jsou považovány za problém a za nepřiměřené (Sexuality and disability, 2020).
26
Mýtus č. 3: Lidé s postižením jsou sexuálně nepřitažliví
Podsouvání názoru, že sex je pouze pro mladé a krásné, čelíme všichni (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 2). Jsme obklopeni často nerealistickými ideály krásy, proto může být pro některé osoby obtížné vnímat ty, kteří do této kolonky nezapadají, jako sexuálně přitažlivé. Nicméně to, kdo je skutečně považován za atraktivního, je velmi individuální každému z nás. Přitažlivost vychází z nepředvídatelných vlivů (včetně osobnosti, vzhledu, načasování, sexuálních fantazií apod.) a představuje propojení mezi dvěma konkrétními lidmi. Na takové propojení ideály krásy nemají vůbec žádný vliv (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 4: Osoby s postižením nemohou mít „skutečný“ sex
Neexistuje všeobecně uznávaná definice toho, co je to sex. Nic jako „opravdový“
nebo „skutečný“ sex neexistuje. Sex nemá jednu objektivně správnou podobu, vyskytuje se v mnoha formách (Hanková 2004). Masturbace, vzájemné hlazení intimních míst, dráždění nereprodukčních částí těla – i to může být sex. Odpověď na otázku, co je sex, a co vede k jeho naplnění, záleží na interpretaci, kontextu i komunikaci (Fafejta 2016, s. 34). Sex je pro každý pár individuální, a jedinou důležitou podmínkou je jeho dobrovolnost a bezpečnost (Hanková 2004).Pravdou tedy je, že i osoby, které nemohou mít pohlavní styk (nebo si jej nepřejí), mohou zažívat skutečný sex (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 4).
Mýtus č. 5: Osoby s postižením nepotřebují sexuální výchovu
Tomuto mýtu předchází přesvědčení, že osoby s postižením sex nepotřebují;
že by s nimi nikdo sex mít nechtěl; nebo že stejně „opravdový“ sex mít nemohou, tak není důvod, proč je v tomto ohledu edukovat (Sexuality and disability, 2020). Dalším důvodem může být obava z toho, že ve chvíli, kdy je člověk o sexu poučen, mohl by chtít své sexuální potřeby nekontrolovaně naplňovat (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 9).
Sexuální výchovy by se však mělo dostat každému. Každý včetně osob s postižením má právo na informace o lidské sexualitě, sexuálních potřebách nebo formách vyjadřování lásky, stejně tak jako informace o tom, jak vést uspokojivý a bezpečný sexuální život, či jak se chránit před pohlavními chorobami, nechtěným těhotenstvím nebo sexuálním obtěžováním (Hanková 2004).
27
Mýtus č. 6: Lidé s tělesným postižením netouží po manželství ani dětech
Manželství a rodičovství představují dospělý životní styl. Studie prokázaly, že většina osob s tělesným postižením manželství považuje za důležitou součást života (Hanková 2004). Vágnerová (in Drábek 2013, s. 21) dodává, že pro osobu s postižením má získání partnera hluboký, symbolický význam: funguje jako důkaz normality.
Rodičovská role navíc představuje „primárně biologicky podmíněnou a důležitou součást identity dospělého člověka, která má svou psychickou a sociální hodnotu“ (Hanáková in Hanková 2004).
Pokud nejsou osoby s postižením vnímány jako sexuální bytosti, není od nich ani očekáváno, že by měly děti. Někteří lidé navíc věří, že postižení je přenositelné a osoba s postižením dá život taktéž osobě s postižením. Ve skutečnosti je pouze malé procento dědičných postižení. Osoba s postižením může být samozřejmě schopna být kompetentním rodičem, i pokud by potřebovala v určitých ohledech podporu a pomoc (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 7: Osoby s tělesným postižením nemohou být sexuálně zneužity
Závislost na péči druhých, nižší sebevědomí nebo neschopnost bránit se či samostatně jednat představují rizikový faktor pro sexuální zneužívání. K sexuálnímu zneužívání nejčastěji dochází v rodinném kruhu (Hanková 2004), dále také ze strany zdravotnického nebo rehabilitačního personálu, pracovníků v zařízení aj. Statistiky dokazují, že ženy s tělesným postižením mají dvakrát až desetkrát větší šanci, že budou sexuálně zneužity, než je tomu u žen, které žádné postižení nemají (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 8–9). Muži s postižením jsou samozřejmě také ohroženi sexuálním zneužitím. Bohužel se zneužití muži (i ti bez postižení) často ostýchají o zneužití promluvit, protože společnost se stále potýká s dalším krutým mýtem: „Muži nemohou být znásilněni, protože muži chtějí sex pořád“ (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 278).
Mýtus č. 8: Sex musí být spontánní
Schylování k sexuálním aktivitám bývá v knihách, filmech nebo pornografii vyobrazeno nerealistickým a zjednodušeným způsobem. Jakékoliv plánování, komunikace nebo faktory, které musí být před sexuální aktivitou brány v potaz, jsou považovány za nepřirozené. Skutečný sex nebývá doprovázen pouze spontánností,
28
a je nutná existence situací, které mu předchází, včetně komunikace. Člověk s postižením možná potřebuje brát před sexuální aktivitou v potaz různé faktory, ať už je to potřeba voděodolné deky z důvodu poruchy schopnosti udržet moč, nebo zvážení toho, ve které části dne bolest nebo únava představují menší problém. To však nečiní samotný sex
„nepřirozeným“ nebo „neopravdovým“ na rozdíl od sexu těch, kteří tyto faktory na zřetel brát nemusí (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 9: Lidé žijící v sociálních zařízeních by neměli mít sex
Anonymní dívka (in Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 7–8) říká: „Žít v zařízení znamená také to, že nemám žádné soukromí. Líbí se mi kluk, který tu žije, ale někteří pracovníci na to přišli. Když máme možnost být spolu sami, posloucháme hudbu, držíme se za ruce nebo se objímáme zatímco sedíme na našich vozíkách. Ani není možné spočítat, kolikrát pracovníci přišli a otevřeli dveře s tím, že „dveře musí zůstat otevřené“. Nenávidím to, cítím se, jako by nikdo nerozuměl tomu, jak osamělá se cítím.“
Nedostatek soukromí představuje jednu z největších překážek tomu, aby osoby s postižením rozvíjely svou sexualitu. V zařízeních pobytového typu je to znát nejvíce.
Většina zařízení stále systematicky odepírá klientům právo být sexuální, ať už s ostatními, nebo prostřednictvím autoerotiky. Chybí zde zámky na dveřích, klienti nemají soukromí, a někdy bývají chápáni spíše jako objekty než jako lidé. I na základě toho je možné vyhodnotit fakt, že zařízení často sexuální projevy klientů neakceptují (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 7–8).
2.1.3 Specifické aspekty sexuality osob s tělesným postižením
Každé postižení s sebou nese svá specifika, která mají vliv na sexuální život nositele. U osob s tělesným postižením důležitá témata v rámci sexuality představují sexuální dysfunkce, potíže se sebepojetím a vlastní sebeúctou, vliv nemoci na sexuální život nebo například asistovaná soulož (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 81). Potíže mohou činit problémy s pohyblivostí, možná ztráta citlivosti různých částí těla, problémy s komunikací, zhoršená kvalita vyměšování a vylučování, bolesti, únava, změna v chování a myšlení nebo povědomí o vlastním těle. Problém může představovat také dopad užívání léků (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 86), které mohou být příčinou například sníženého libida nebo potíží s dosahováním vyvrcholení či erekce (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 66).
29
Kaufman, Silverberg a Odette (2016, s. 64–65) do výčtu faktorů, které je nutno vzhledem k sexualitě osob s postižením brát v potaz, zahrnují také nedostatek soukromí.
Ten společně se ztíženým přístupem může představovat překážku také k naplňování důležité, přirozené a zdravé součásti sexuálního života, kterou představuje autoerotika (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 82). Venglářová (in Drábek 2013, s. 16) k autoerotice dodává, že je přirozená a představuje jednu z forem intimního vyjádření, která obohacuje sexuální život. Je možno ji chápat jako terapii, při které se uvolňuje sexuální napětí (Drábek 2013, s. 24).
Bariérou k uchopení sexuality a chápání svého těla jako sexuálního může být dle Kaufman, Silverberg a Odette (2016, s. 29) u osob s tělesným postižením také fakt, že jsou na dotyky zvyklé, avšak v odlišném slova smyslu. Pro pečující personál či rodinu představují exponované tělo, kterého se dotýkají při osobní hygieně, oblékání apod.
Sebepřijetí a sebeobraz
Se sexualitou se neodmyslitelně pojí vlastní sebeobraz a sebevědomí. Sebeobraz je odrazem toho, jací si myslíme, že jsme, a jak vypadáme (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 15–16). Hanková a Vávrová (2016, s. 29) hovoří o sebeobrazu jako o „psychologické zkušenosti se zaměřením na pocity a postoje vůči vlastnímu tělu. Může se jednat o pocity vědomé, i nevědomé, které se vážou k velikosti, fungování, vzhledu a potenciálu vlastního těla, které jsou ovlivněny historickými, kulturními, sociálními, individuálními a biologickými faktory“.
Několik výzkumů prokázalo, že mladí lidé s tělesným postižením sami sebe mají tendence devalvovat a zpochybňovat svou atraktivitu, obzvláště pak v období dospívání.
Z dat naštěstí také vyplynulo, že většina osob s odstupem času své postižení i tělo přijala a akceptovala takové, jaké je (Hanková, Vávrová 2016, s. 30–21). Pokud se osoba naučí vnímat sama sebe jako neatraktivní, nesexuální bytost, může však být těžké tento postoj změnit. Obtížné je i nezvnitřňovat negativní ohlasy zvnějšku. Je však důležité, aby se osoba s postižením zaměřovala na pozitivní poselství, přijímala komplimenty a učila se zdravému sebevědomí. Každá lidská bytost může být atraktivní, chtěná a úctyhodná (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 15–16). Právě připuštění si výše řečeného je podle Hankové a Vávrové (2016, s. 32–33) prvním krokem k životní spokojenosti a rozvoji partnerského i sexuálního života. Negativní hodnocení sebe samého, komplex
30
méněcennosti nebo egocentrické sklony totiž hrají negativní roli při navazování a udržování vztahů (tamtéž, 2016, s. 63).
Sebevědomý člověk se také mnohem lépe vyrovnává se složitostmi života.
Přijmout sám sebe je stejně důležité, možná důležitější než přijetí sociálním okolím.
To tvrdí i Vágnerová (in Hanková, Vávrová 2016, s. 35), která se domnívá, že subjektivní hodnocení handicapu hraje v samotné socializaci osob se zdravotním postižením klíčovou roli. Taktéž Faltýnková (2004) zmiňuje důležitost toho, aby se osoba s tělesným postižením socializovala a pochopila, že může druhými lidmi být vnímána jako „sociální partner“, který jim může něco nabídnout, a zároveň získávala vztah ke svému tělu, které může učinit upraveným a atraktivním.
Osoba s tělesným postižením má v rámci vytváření své aspirační úrovně úkol, který tkví v „poznání a přijetí svých omezení; přijetí sebe samého, takového, jaký ve skutečnosti je; akceptace svých možností a schopností; vyvinutí úsilí k uskutečňování reálných cílů, které by v ideálním případě měly zahrnovat integraci do společnosti a s tím související kvalitní mezilidské vztahy, včetně partnerských a sexuálních“ (Hanková, Vávrová 2016, s. 52–53).
Prožitek a funkčnost
Z důvodu snížené či omezené funkční schopnosti osoby s postižením je možné, že dochází k rozporu mezi přáním realizovat obvyklé sexuální praktiky a naplňovat očekávání či touhy partnera a skutečnými možnostmi jedince. Člověka s tělesným postižením je vhodné směřovat k sexualitě pojaté zážitkově (ne výkonově), trpělivosti, porozumění s partnerem, ochotě improvizovat, užívání erotických pomůcek nebo hledání nezvyklých erotogenních zón (Novosad 2002, s. 26). Zmiňme si pojetí Drábka (2013, s. 15), který říká, že „postižení je charakterizováno částečným nebo úplným omezením schopnosti vykonávat některou činnost, která však nemusí mít za následek snížení kvality jejího prožitku“.
2.1.4 Sexuologické hledisko – sexuální dysfunkce
Ne všechny typy tělesného postižení mají vliv na omezení pohlavních funkcí.
Některá somatická a funkční poškození však zapříčiňují sexuální dysfunkce (Drábek in kolektiv autorů 2014, s. 88–89), které mohou dané osobě znepříjemnit život.
31
a) Sexuální dysfunkce u osob po úrazech s trvalými následky
K sexuálním dysfunkcím často vedou úrazy mozku, ještě častěji pak míchy.
Žádoucí je chápat dva rozměry sexuality po úrazech s trvalými následky – porucha sexuálních funkcí a strach ze sexuálního života daný tím, že se tělo dané osoby změnilo (Šrámková 2013, s. 140).
Poranění míchy u mužů: Poranění míchy představuje problém, který poškozuje sexuální funkce nejvýznamnějším způsobem. Míšní poranění se nejčastěji vyskytuje u mladých mužů (v průměru ve věku 30 let) (Šrámková 2013, s. 140–141). Zajímavé je, že dle Beneše (in Šrámková 1998, s. 37) mladí muži poruchy v sexuální oblasti pociťují subjektivně hůře než samotnou ztrátu hybnosti. Zvláště pokud před úrazem žili běžným sexuálním životem (Šrámková 1998, s. 38). Důsledkem poranění může být ztráta motoriky, ochrnutí, změna body image, poruchy svěračových, a právě sexuálních funkcí – ztráta sexuální apetence, erekce, citlivosti genitálií a další (Šrámková in Weiss 2010, s. 392–393).
Erekce bývá chápána jako symbol mužnosti a zdraví (Šrámková 2013, s. 21), proto muži mohou nést těžce její dysfunkci. Léčí se tabletami, injekcemi, užíváním podtlakových přístrojů aj. Léčba není placena ze zdravotního pojištění, ale pozitivní dle Šrámkové (2010) je, že je možné potíže odstranit téměř u každého pacienta. Tak může dojít k zachování kvality sexuálního života (Šrámková in Weiss 2010, s. 392–396).
U mužů s přerušením míchy také v naprosté většině případů dochází k poškození schopnosti ejakulace (Šrámková 1998, s. 38), medicína však přináší možnost dosažení otěhotnění partnerky skrze spermie získané například skrze tzv. elektroejakulaci, vibrostimulaci a metody asistované reprodukce (Šrámková in Weiss 2010, s. 392–396).
Kaufman, Silverberg a Odette (2016, s. 148) také hovoří o časté ztrátě cítivosti, která se vyskytuje v různé míře. Rovněž orgasmus je prožíván jiným způsobem než před úrazem – často jako teplo v podbřišku, „psychický“ orgasmus či paraorgasmus (tj. navozený orgasmus při prožívání orgasmu partnera) (Šrámková 1998, s. 45).
Poranění míchy u žen: Poranění míchy u žen není tak časté, nicméně s sebou také přináší možné sexuální dysfunkce. Běžný je výskyt snížení nebo ztráty sexuální apetence. Ochrnutá žena je schopna sexuálního styku, ale její erotogenní zóny se (stejně jako u mužů) přesouvají nad místo, ve kterém došlo k přerušení míchy (typicky bradavky, rty, šíje aj.) (Šrámková 1998, s. 77). I u ženy hovoříme o možnosti dosažení
32
psychogenního orgasmu nebo paraorgasmu. Otěhotnění je možné, pokud žena nebyla neplodná již před úrazem (Šrámková in Weiss 2010, s. 400).
Ženy i muži po poranění míchy trpí sníženým sebehodnocením a sebevědomím ve vztahu k sexualitě. Výjimkou není ani výskyt deprese (Šrámková 2013, s. 144).
b) Sexuální dysfunkce u osob s neurologickým onemocněním
Sexuální dysfunkce se týkají i některých neurologických onemocnění. Například u osob s roztroušenou sklerózou se sexuální poruchy vyskytují v 65–90 % případů.
Typická bývá porucha vzrušivosti, porucha orgasmu, předčasná/opožděná ejakulace, ztráta sexuální apetence, bolestivost styku u ženy a další (Šrámková in Weiss, et al. 2010, s. 389–391). Dalšími symptomy, které se mohou vyskytovat a negativně ovlivňovat sexualitu, jsou spasticita, únava, dysfunkce močového měchýře, bolest, deprese, dysfunkce činnosti střev a další. Potíže s udržením moči a stolice představují problém, kvůli kterému se nemocní sexuálnímu styku vyhýbají. Také negativní body image a pocit sexuální neatraktivity, který se pojí s úbytkem svalové hmoty, přírůstkem na váze, poruchami hybnosti a dalšími potížemi, vede ke stresu a vyhýbání se sexuálním aktivitám (Šrámková 2013, s. 99–100).
2.1.5 Sexuální výchova, informace a prevence
WHO považuje sexuální výchovu za součást všeobecného vzdělání, které zlepšuje kvalitu života, zdraví i celkové blaho (Štěrbová, et al. 2016, s. 98). Jejím cílem je předat schopnosti, postoje a znalosti, které lidé využijí v sexuálním životě (Standards in Štěrbová, et al. 2016, s. 103). Dle Štěrbové (2006, s. 12–29) je nutné, aby sexuální výchova byla zaměřena i na partnerství, na rozvíjení a podporu vztahů, schopnosti kontroly a ochrany vlastního těla nebo sexuální orientaci. Jenom tak je účinná a kvalitní.
Matka 28letého syna (in Liga vozíčkářů: Kaleidoskop 2019) s handicapem k tématu sexuality hovoří: „Můj syn o takové věci nejeví zájem. Jednou sice řekl, že chce k narozeninám „babu“, ale to měl pouze takové období (…). Učitelky ho zavezly k psychiatrovi, ten mu dal léky na uklidnění, a od té doby máme klid. Je to tak lepší.“
Anonymní muž (in Liga vozíčkářů: Kaleidoskop 2019) k přístupu rodičů ohledně jeho sexuality říká: „Já jsem na vozíku od mládí, a naši přede mnou pečlivě schovávali časopisy s nahými ženami, zakazovali mi dívat se na televizi na zamilované
33
filmy… Prý je to neslušné a prý to není nic pro mě, když jsem na vozíku. A začali mi dávat nějaké prášky na uklidnění. Dodnes z toho mám mindráky a problémy. Ani jako dospělý samostatně žijící muž si nedokáži ani najít ženskou. Na internetu jsem se později podíval na mnoho filmů, i erotických, ale jak se seznámit, co říkat, jak shodit ze sebe strach, obavy, ostych, dodnes nevím.“
Do témat sexuální výchovy nestačí zahrnout pouze předávání faktů, je třeba učit i postojům k sexuální morálce, rozvíjet citovou oblast vzhledem k sexuálním touhám a potřebám, podporovat osobnostní autonomii a učit schopnosti uspokojit své sexuální potřeby (Štěrbová, et al. 2016, s. 93).
Naplňování sexuálních potřeb bývá problém především v případě, kdy člověk s postižením nežije ve své domácnosti, sám. V sociálních zařízeních pobytového typu se člověk potýká s nepochopením či odsouzením (Schmidová in Liga vozíčkářů:
Kaleidoskop 2019). Velmi malá část poskytovatelů sociálních služeb vnímá jako součást poskytovaných služeb práci se sexualitou klientů. Sociální služby mají pomáhat lidem žít plnohodnotný život, na sexuální stránku se však často zapomíná a zaměřuje se především na základní fyziologické potřeby (Eisner in Venglářová, Eisner 2013, s. 43–46). Klienti v sociální péči mají menší příležitosti získat informace a poznatky o partnerských vztazích a sexu a potýkají se s nedostatkem soukromí i příležitostí k tělesnému či pocitově-senzuálnímu sebepoznávání. Častou reakcí na probuzenou sexualitu a masturbaci jedince je jejich potlačení ze strany pracovníků a stavění jej do pozice něčeho nežádoucího. Taktéž ve vývoji vztahu dvou osob nebývá překážkou postižení samotné, ale právě zásahy okolního prostředí. Je zřejmé, že sexuální výchova a osvěta nemůže být směřována pouze na osoby s postižením. Vzdělávací či informační aktivity ohledně sexuální výchovy by měly oslovovat zaměstnance v zařízeních, rodiče, veřejnost aj. (Novosad 2002, s. 30).
Osoba s postižením, která žije doma s rodiči, je dle Schmidové (in Liga vozíčkářů: Kaleidoskop 2019) ještě v nesnadnější situaci. Rodiče často odmítají i samotnou konverzaci na téma sexuality jejich potomka s postižením. I z toho důvodu, že je právo na prožití sexuality základním lidským právem, je důležité, aby každý člověk měl o sexualitě dostatek informací (Štěrbová 2006, s. 22). Procházka (in Štěrbová, et al. 2016, s. 13) v kontextu reprodukčních a sexuálních práv zmiňuje typický rozpor mezi právem rodičů rozhodovat o výchově potomků a právem těchto dětí na informace o sexualitě. Dle Spilkové (in Štěrbová, et al. 2016, s. 82) rodiče často vnímají své děti
