Vliv podnikatelských inkubátorů na rozvoj regionů v České republice a v Belgii
Diplomová práce
Studijní program: N6202 – Hospodářská politika a správa Studijní obor: 6202T086 – Regionální studia
Autor práce: Bc. Kateřina Hladíková Vedoucí práce: PhDr. Ing. Lenka Sojková, Ph.D.
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické verze práce vložené do IS STAG se shodují.
9. 4. 2019 Bc. Kateřina Hladíková
Anotace
Diplomová práce se zabývá aktuální problematikou vlivu podnikatelských inkubátorů na rozvoj regionů a soustředí se na jejich konkurenceschopnost a inovační výkonnost.
Teoretická část se věnuje obecné definici pojmu region, regionální politice a následně teoriím regionálního rozvoje. Dále sestavuje přehled teoretických poznatků v oblasti inovací, jejich podpory a vlivu na rozvoj regionů. Část praktická se věnuje České republice a Belgii v oblastech regionálního rozvoje, jeho podpory a strategií. Soustředí se na vybrané regiony obou zemí a věnuje se jejich konkurenceschopnosti a inovační výkonnosti pomocí dílčích částí indexu regionální konkurenceschopnosti a regionálního inovačního indexu. Na území jednotlivých regionů jsou vybrány podnikatelské inkubátory a popsány jejich cíle a nabízené programy v souvislosti s regionálním rozvojem. Klíčovou částí je odhad vlivu Libereckého podnikatelského inkubátoru na rozvoj kraje a regionu NUTS II na základě zjištěných poznatků.
Klíčová slova
Index regionální konkurenceschopnosti, inovace, inovační výkonnost regionu, konkurenceschopnost regionu, podnikatelský inkubátor, region, regionální inovační index, regionální rozvoj.
Annotation
The impact of business incubators on regional development in the Czech Republic and Belgium
The thesis deals with the current issue of the influence of business incubators on the development of regions and focuses on their competitiveness and innovation performance.
The theoretical part deals with the general definition of the term region, regional policy and subsequently with theories of regional development. Furthermore, it compiles an overview of theoretical knowledge in the field of innovations, their support and influence on the development of regions. The practical part deals with the Czech Republic and Belgium in the areas of regional development, its support and strategies. It focuses on selected regions of both countries and on their competitiveness and innovation performance through the sub- parts of the regional competitiveness index and the regional innovation index. Business incubators are selected on the territory of individual regions and their objectives and programs offered in relation to regional development are described. The key part is an estimate of the influence of the Liberec Business Incubator on the development of the Liberec region and the NUTS II region based on the findings.
Key Words
Regional competitiveness index, innovation, regional innovation performance, regional competitiveness, business incubator, region, regional innovation index, regional development.
Obsah
Seznam zkratek ... 9
Seznam tabulek ... 10
Seznam obrázků ... 11
Úvod ... 12
1. Regionální politika a regionální rozvoj ... 14
1.1 Typy regionů ...14
1.2 Regionální politika ...16
1.2.1 Příčiny existence regionální politiky ... 16
1.2.2 Aktéři a cíle regionální politiky ... 18
1.2.3 Principy regionální politiky ... 19
1.2.4 Nástroje regionální politiky ... 19
1.3 Regionální rozvoj...20
1.3.1 Aktéři regionálního rozvoje ... 22
1.3.2 Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji ... 23
1.4 Teorie inovací ...26
1.4.1 Systémy inovací... 27
1.4.2 Regionální systémy inovací ... 28
1.4.3 Podpora inovací ... 29
1.4.4 Vědeckotechnické parky a podnikatelské inkubátory ... 29
1.5 Věda, výzkum, inovace a regionální rozvoj ...32
1.6 Srovnávací přehled inovační výkonnosti EU ...34
1.7 Konkurenceschopnost regionů ...35
1.7.1 Faktory konkurenceschopnosti regionů ... 36
1.7.2 Index regionální konkurenceschopnosti EU ... 37
2. Česká republika ... 40
2.1 Regiony ČR ...40
2.2 Regionální rozvoj ČR ...43
2.2.1 Podpora regionálního rozvoje ČR ... 43
2.2.2 Strategie regionálního rozvoje ČR ... 44
2.3 Inovační výkonnost regionů ČR ...46
2.4 Podnikatelské inkubátory v ČR ...47
3. Vybrané regiony ČR... 49
3.1 NUTS II Jihovýchod...49
3.1.1 Jihomoravské inovační centrum ... 49
3.1.2 Konkurenceschopnost regionu NUTS II Jihovýchod ... 52
3.1.3 Inovační výkonnost regionu NUTS II Jihovýchod ... 53
3.2 NUTS II Severovýchod ... 55
3.2.1 Konkurenceschopnost regionu NUTS II Severovýchod ... 55
3.2.2 Inovační výkonnost regionu NUTS II Severovýchod ... 56
3.2.3 Liberecký kraj ... 58
3.2.4 Liberecký podnikatelský inkubátor – lipo.ink ... 58
3.2.5 Odhad budoucího vlivu podnikatelského inkubátoru lipo.ink ... 59
4. Belgie ... 61
4.1 Regiony Belgie... 61
4.2 Regionální rozvoj Belgie ... 63
4.2.1 Strategie regionálního rozvoje Belgie ... 64
4.3 Inovační výkonnost regionů v Belgii ... 67
4.3.1 Inovační výkonnost regionu NUTS I Vlámsko ... 68
4.3.2 Inovační výkonnost regionu NUTS I Valonsko ... 69
5. Vybrané regiony Belgie ... 72
5.1 NUTS II Antverpy ... 72
5.1.1 Konkurenceschopnost regionu NUTS II Antverpy ... 72
5.1.2 Start It @kbc ... 73
5.2 NUTS II Hengavsko ... 75
5.2.1 Konkurenceschopnost regionů NUTS II Hengavsko ... 75
5.2.2 Centre d'Entreprise Héraclès ... 76
Závěr ... 81
Seznam použité literatur ... 83
Seznam příloh ... 90
Seznam zkratek
ČR Česká republika
EPO Evropský patentový úřad
HDP Hrubý domácí produkt
KIS Knowledge intensive services (znalostní služby)
LAU Místní správní jednotka
MHT Medium high-tech (střední high-tech)
MMR Ministerstvo místního rozvoje
MSP Malé a střední podniky
NUTS Nomenklatura územních statistických jednotek
RCI Index regionální konkurenceschopnosti
RII Regionální inovační index
Seznam tabulek
Tab. 1 Velikost statistických jednotek NUTS dle počtu obyvatel ... 15
Tab. 2 RII 2017 regionů NUTS II ČR ... 47
Tab. 3 Struktura regionu NUTS II Jihovýchod ... 54
Tab. 4 Struktura regionu NUTS II Severovýchod ... 57
Tab. 5 RII 2017 v regionech NUTS I Belgie ... 67
Tab. 6 Struktura regionu NUTS I Vlámsko ... 68
Tab. 7 Struktura regionu NUTS I Valonsko ... 70
Seznam obrázků
Obr. 1 Pyramidový model konkurenceschopnosti regionů ... 37
Obr. 2 Vztah aspektů konkurenceschopnosti a HDP na obyvatele regionu ... 39
Obr. 3 Regiony NUTS ČR ... 41
Obr. 4 RII regiony ČR ... 46
Obr. 5 Aspekty regionální konkurenceschopnosti regionu NUTS II Jihovýchod ... 53
Obr. 6 Indikátory inovační výkonnosti NUTS II Jihovýchod ... 54
Obr. 7 Aspekty regionální konkurenceschopnosti regionu NUTS II Severovýchod ... 56
Obr. 8 Indikátory inovační výkonnosti NUTS II Severovýchod ... 57
Obr. 9 Regiony NUTS Belgie... 62
Obr. 10 RII regiony Belgie ... 67
Obr. 11 Indikátory inovační výkonnosti regionu NUTS I Vlámsko ... 69
Obr. 12 Indikátory inovační výkonnosti NUTS I Valonsko ... 70
Obr. 13 Aspekty regionální konkurenceschopnosti regionu NUTS II Antverpy ... 73
Obr. 14 Aspekty regionální konkurenceschopnosti regionu NUTS II Hengavsko ... 76
Úvod
Diplomová práce s názvem Vliv podnikatelských inkubátorů na rozvoj regionů v ČR a v Belgii se zabývá problematikou vztahu regionálního rozvoje a podnikatelských inkubátorů ve vybraných regionech ČR a Belgie. Hlavním motivem autorky ke zpracování diplomové práce je přítomnost nově vytvořeného podnikatelského inkubátoru v Libereckém kraji.
Hlavním cílem diplomové práce je zmapovat současný stav a zhodnotit vliv podnikatelských inkubátorů na rozvoj regionů v České republice a v Belgii a odhadnout jejich budoucí vliv na rozvoj NUTS II Severovýchod a Libereckého kraje. Hlavního cíle se v diplomové práci dosahuje pomocí tří cílů dílčích. První z nich se věnuje sestavení přehledu dosavadních poznatků o daném tématu a výběru vhodné metodiky. Druhý se zabývá popisem stávající situace ve vybraných regionech. Poslední, třetí je odhad budoucího vlivu podnikatelského inkubátoru na Liberecký kraj.
Diplomová práce se dělí na dvě části. Teoretická část se věnuje sestavení teoretického přehledu o regionech, jejich rozvoji a teoretického přehledu o inovacích. Dále pak teorii konkurenceschopnosti regionů a představuje faktory konkurenceschopnosti, index regionální konkurenceschopnosti a jeho jednotlivé faktory. Část praktická se zaměřuje na ověření výzkumného předpokladu: Vliv podnikatelských inkubátorů na rozvoj regionů je obvykle pozitivní.
V praktické části se diplomová práce věnuje obecným poznatkům o regionech ČR a jejich rozvoji. Soustředí se na strategii regionálního rozvoje ČR, konkurenceschopnost regionů ČR a jejich inovační výkonnost. V rámci ČR byly pro diplomovou práci vybrány regiony NUTS II Jihovýchod a Severovýchod. U jednotlivých regionů je specifikována jejich konkurenceschopnost a jejich inovační výkonnost. Na území regionu Jihovýchod se diplomová práce soustředí na Jihomoravské inovační centrum a jeho programy. V rámci regionu Severovýchod se diplomová práce zaměřuje nejen na konkurenceschopnost a inovační výkonnost regionu NUTS II, ale také na Liberecký kraj.
Dále se diplomová práce věnuje Belgii, jejím regionům, podpoře regionálního rozvoje v jednotlivých regionech (Vlámsko, Valonsko a region Brusel) a inovační výkonnosti
vybraných regionů. V rámci Belgie byly vybrány regiony NUTS II Antverpy a Hengavsko, u kterých se práce soustředí na jejich konkurenceschopnost a vybrané podnikatelské inkubátory nacházející se na jejich území.
Výsledkem diplomové práce bude odhad vlivu nově vzniklého podnikatelského inkubátoru v Liberci na rozvoj Libereckého kraje a regionu NUTS II Severovýchod. Při odhadu budoucího vlivu autorka čerpá z teoretických poznatků shrnutých v teoretické kapitole práce a také informací o úspěšných podnikatelských inkubátorech v Belgii. Při zpracování odhadu zohledňuje momentální konkurenceschopnost regionu NUTS II Severovýchod a také jeho inovační výkonnost v podobě indexu regionální konkurenceschopnosti a regionálního inovačního indexu a možnost budoucího vlivu podnikatelského inkubátoru na dílčí součásti indexů.
1. Regionální politika a regionální rozvoj
Pojem region se používá v mnoha různých kontextech, a proto je jeho obecné vymezení obtížné. Základní definicí, ze které se posléze odvozují ostatní definice, je definice geografická, dle níž se území regionu vymezuje na základě prostorové diferenciace daného území. Přesné vymezení hranic je možné v případě uměle vytvořených regionů, přičemž nejpřesnější u regionů politických, nejméně přesné v regionech přírodních. (Žižka, 2003)
Lacina (2007) definuje region z hlediska zásad regionální politiky jako specifický územní celek, jehož cílem je zvýšení efektivnosti řízení. Vyšší efektivnost v daném územním celku zajišťuje regionální územní samospráva. Regionální ekonomie klade důraz na ekonomické vztahy v regionu a na jeho funkci v rámci vyšších územních celků.
1.1 Typy regionů
Lze vymezit několik typů regionů, jejichž základem je vždy geografický region, a to sice region ekonomický, urbanistický a sociální. První z nich lze definovat jako ucelený územní celek, v jehož rámci existují sociální, urbanistické a ekonomické vazby. Na daném území musí být specifikováno odvětví, které se přímo podílí na rozvoji regionu, dále by mělo mít dostatek malých a středních podniků a také efektivně využívat své zdroje. Druhý region, urbanistický je tvořen systémem obcí. Třetím regionálním typem je typ sociální vymezený obyvatelstvem, jež oblast obývá a má k ní určitý vztah. (Žižka, 2003)
Dle územního složení vymezuje Skokan (2004) tři stupně regionů, a to regiony transnárodní, nadnárodní a subnárodní. Jako regiony transnárodní je možné chápat regiony tvořené územím náležejícím dvěma a více státům. Regiony nadnárodní se skládají z několika států, za subnárodní lze označit územně vytyčené oblasti uvnitř státu.
Skokan dále dělí regiony dle rozdílnosti vnitřní struktury na homogenní a heterogenní. Jako homogenní lze chápat regionální oblasti se stejnými charakteristikami sledovanými na daném území, například příjmovou úroveň. Regiony, v nichž se vyskytují lokality
s odlišnými charakteristikami a jejichž části se specializují určitým směrem, jsou heterogenní. V závislosti na nerovnostech v regionu vznikají póly růstu a periferní oblasti.
Čadil (2010) dále uvádí funkční vymezení regionů na základě ekonomických vazeb, jež jsou intenzivnější v rámci jednotlivých regionů než v případě, že dochází ke spojení subjektů z různých regionů. Funkčně se regiony vymezují sledováním vzájemných vztahů v různých oblastech. Z tohoto hlediska lze definovat také region spádový, jehož území tvoří jedna dominantní oblast a k ní přiléhající periferie.
Šilhánková (2007) dělí regiony dle hierarchie na subregiony, mikroregiony, mezoregiony a makroregiony. Subregiony na svém malém území neposkytují obyvatelům veškerou potřebnou občanskou vybavenost, která je dostupná v přilehlém městě. Za mikroregiony mohou být považována relativně malá geografická území, která nabízejí obyvatelům základní regionální vztahy mezi místem bydliště a místem zaměstnání. Mezoregiony jsou geograficky rozsáhlé oblasti, v nichž mají obyvatelé k dispozici nadmístní občanskou vybavenost. V rámci mezoregionu se neprojevuje jediné centrum občanské vybavenosti, ale jedná se o několik menších center propojených oblastí. V případě makroregionu jde o rozsáhlou oblast, v níž lze přesně určit centrum občanské vybavenosti regionu.
Lacina (2007) dělí regiony na administrativní a účelové. Účelové regiony se dělí pouze na části území, na nichž se řeší jistá problematika, nejčastěji ekonomická zaostalost či životní prostředí. Regiony administrativní mají mezi sebou hierarchické vztahy z pohledu správního řízení a jejich území se rozkládá na celé ploše státu. Z pohledu regionální politiky Evropské unie je možné rozlišovat regiony NUTS a Euroregiony.
Tab. 1 Velikost statistických jednotek NUTS dle počtu obyvatel
Statistická jednotka Minimální počet obyvatel Maximální počet obyvatel
NUTS 1 3 000 000 7 000 000
NUTS 2 800 000 3 000 000
NUTS 3 150 000 800 000
Zdroj: Žižka (2013, s. 36)
Vymezení NUTS (Nomenclature des unités teritoriales statistique) má hlavní význam ve statistickém porovnávání dat a implementaci regionální politiky EU, v jeho rámci se používá označení NUTS 1, NUTS 2, NUTS 3, LAU 1 (dříve NUTS 4) a LAU 2 (dříve NUTS 5).
V případě NUTS 1 se jedná o statistickou jednotku EU s největším počtem obyvatel. Viz Tab. 1. V případě malých členských států jde o rozlohu celého státu, případně o oblast makroregionů. NUTS 2 je nejčastěji využívaná územní jednotka při aplikaci regionální politiky EU a má přímou vazbu na Strukturální fondy EU. Regiony LAU 1 a LAU 2 se k účelům strukturální politiky EU nerozlišují. Obvykle jim odpovídají mikroregiony a subregiony dané země.
1.2 Regionální politika
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR ve Strategii regionálního rozvoje ČR 2014–2020 (2013, s. 4) uvádí, že „Regionální politika představuje soubor intervencí, které ovlivňují rozložení ekonomických aktivit v území, k rozvoji infrastruktury a ke snížení nerovnováhy v sociálním rozvoji.“ Dále MMR klade důraz na soulad s dalšími podpůrnými mechanismy prováděnými státem na úrovni celé země či jednotlivých regionů.
Wokoun (2003, s. 12) obecně definuje regionální politiku jako „soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucí ke snižování příliš velkých rozdílů v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů“. Regionální politika se v zásadě zabývá podporou regionálního rozvoje. Přesná definice regionální politiky, kterou by bylo možné považovat za obecně uznávanou, neexistuje. V jednotlivých zemích se definuje v závislosti na podpoře rozvoje méně rozvinutých regionů a snaze minimalizovat rozdíly mezi jednotlivými regiony. Podpora regionů méně rozvinutých spočívá v poskytování pomoci při restrukturalizaci ekonomických aktivit, jež vedou ke zvýšení konkurenceschopnosti regionů a dosažení maximální efektivnosti národního hospodářství.
1.2.1 Příčiny existence regionální politiky
Vývoj a následná ekonomická a sociální situace jednotlivých regionů jsou mnohdy rozdílné.
Jak uvádí Wokoun (2003), před velkou hospodářskou krizí v třicátých letech byly regionální disparity vnímány pouze jako dočasné a tím nevznikala potřeba je jakkoliv řešit. Za příčinu ekonomické diferenciace jednotlivých regionů se považovala rozdílnost ekonomického
prostředí. Tuto rozdílnost mohou způsobovat mnohé ekonomické i neekonomické faktory, ale rozeznávají se tři základní důvody způsobující nerovnoměrné postavení regionů.
Prvním z důvodů vzniku nerovnováhy je v případě regionálního rozvoje nedostatečná vybavenost regionu přírodními zdroji. Historicky se tyto regiony soustředily převážně na zemědělskou výrobu, proto je jejich momentální atraktivita k rozšíření průmyslové výroby v porovnání s ostatními regiony malá, region tedy není schopný konkurovat ostatním.
Regionální politika se proto snaží řešit konkurenceschopnost těchto regionů.
Dalším důvodem vzniku nerovnováhy je nedostatek kapitálu k využití přírodních zdrojů, které se v regionu nacházejí. Nedostatečné využívání přítomných zdrojů následně vede ke snížení socioekonomické situace v porovnání s ostatními regiony. Tyto regiony jsou závislé na technologickém pokroku a na ekonomické situaci ostatních regionů, které mohou ovlivnit ekonomickou rentabilitu využívání těchto přírodních zdrojů.
Jako třetí důvod vzniku nerovnováhy se uvádějí stagnující či upadající základní odvětví v regionu. Historicky tyto regiony patřily k těm nejlépe postaveným a jednalo se o regiony, kde dominovala tradiční průmyslová odvětví, například hutnictví či těžba uhlí. Tyto regiony však neustály změnu ve struktuře poptávky a jejich ekonomická situace v závislosti na prosazujícím se dominantním průmyslu začala stagnovat či upadat. V těchto regionech se v porovnání s ostatními regiony velmi často vyskytuje vysoká nezaměstnanost, nízká životní úroveň, nízká ekonomická aktivita atp. (Mates, 2008)
Lacina (2007) dělí hlavní motivy prosazování regionální politiky do čtyřech kategorií, a uvádí tedy motivy ekonomické, sociální, politické a ekologické. Hlavním ekonomickým motivem k uplatňování regionální politiky je efektivnost využití výrobních faktorů a s tím spojená efektivní lokace podniků na daném území. Dále se také ekonomické motivy zabývají zabezpečením ekonomického růstu. Dle Wokouna (2003) se ekonomické motivy uplatňování regionální politiky staly dominantními až v padesátých letech 20. století, původně dominovaly motivy sociální.
Sociální motivy se ovšem prosazují i v momentálních koncepcích regionální politiky.
V souvislosti s nimi je v uplatňování regionální politiky možné definovat tři hlavní faktory, a to faktor plné zaměstnanosti, faktor ochrany proti sociální nespravedlnosti, která vzniká diferenciací příjmů v jednotlivých regionech a třetí faktor, kterým je úvaha o obecném blahu.
(Mates, 2008)
Politické motivy se velmi často shodují s motivy sociálními v regionální politice. Hlavním faktorem je i v tomto případě příjmová rovnost, jelikož výše příjmů má vliv na rozhodování obyvatelstva v případě voleb. Odráží se v něm také vztah obyvatel k regionu a k jeho ekonomické a sociální situaci. (Lacina, 2007)
V prosazování regionální politiky se rovněž uplatňují ekologické motivy, jež se dle Wokouna (2003) staly důležitými až během 70. let minulého století. Důvodem bylo vzrůstající znečištění životního prostředí.
1.2.2 Aktéři a cíle regionální politiky
Definování aktérů regionální politiky záleží na úrovni, na které se regionální politika provádí, tj. na úrovni nadnárodní, národní či regionální. V rámci regionální úrovně se primárně jedná o tvorbu koncepce pro rozvoj regionu a maximalizaci využití regionálního regionu. V nadnárodní úrovni se regionální politika uplatňuje například na úrovni Evropské unie, která stanovuje vlastní cíle regionální politiky a zároveň dohlíží na uplatňování a komplementaci regionální politiky v členských státech. (Skokan, 2004)
Cíle regionální politiky se definují v závislosti na ekonomické a politické situaci státu a na jeho hospodářské politice. Hlavním cílem regionální politiky je zpravidla vyvážený rozvoj regionů a plné využití výrobních faktorů. Tyto cíle bývají rozděleny na dílčí, u kterých je možné detailně sledovat jejich plnění. Jejich stanovení závisí na prioritách regionální politiky státu, mezi něž patří například růst počtu pracovních míst, zvyšování kvalifikace občanů či zlepšování životní situace občanů. (Lacina, 2007)
1.2.3 Principy regionální politiky
V rámci regionální politiky se definuje pět výchozích principů. Jedná se o princip koncentrace, který zdůrazňuje potřebu koncentrace prostředků k podpoře méně vyspělých regionů s nižší ekonomickou výkonností a životní úrovní, a princip programování, který se věnuje plánování jednotlivých akcí a koordinaci zainteresovaných subjektů v regionálním rozvoji. Dále pak princip partnerství zaměřující se na nutnost horizontální i vertikální spolupráce jednotlivých subjektů, který by se měl uplatňovat od doby přípravy programu až po závěrečnou kontrolu implementace programu. Princip subsidiarity prosazuje plánování regionální politiky na nejnižší možné úrovni, jelikož právě ta je nejblíže řešené problematice, a zásah vyšší úrovně by měl být umožněn až při nedosažení řešení na úrovni nižší. Princip doplňkovosti udává, že prostředky státu jsou pouze doplňkem k ostatním zdrojům přispívajícím k podpoře aktivit vedoucích k rozvoji regionu. (Šilhánková, 2007)
1.2.4 Nástroje regionální politiky
Lacina (2007) uvádí dvě hlavní skupiny nástrojů regionální politiky. Jedná se o nástroje makroekonomické a mikroekonomické. Hlavním mikroekonomickým nástrojem regionální politiky jsou účelové půjčky, poskytované ze státního či regionálního rozpočtu. Tyto nástroje se v zásadě soustředí na lokalizaci a rozkódování ekonomických subjektů. Cíle poskytovaných půjček lze rozdělit na dvě části. První se soustředí na realokaci kapitálu, druhé na realokaci pracovní síly. V případě cílů soustředících se na realokaci kapitálu se jedná v zásadě o stimulace či restrikce ze strany státu či regionu. Stimulace probíhá v podobě daňových úlev či subvencí, které mají za cíl zvýšit atraktivitu neatraktivních regionů pro investory. Subvence bývají časově omezené jen na první léta podnikání v daném regionu.
Restrikce poté probíhá v atraktivních regionech prostřednictvím umělého zhoršení ekonomických podmínek pro investory. Cíle soustředěné na realokaci pracovní síly se zaměřují na problematiku migrace pracovníků. Podpora realokace pracovní síly nabývá podob příspěvků na náklady na stěhování, výkup nemovitostí či zřizování nového bydlení.
Makroekonomické nástroje regionální politiky lze rozdělit na nástroje fiskální, monetární a na protekcionismus. Pomocí fiskálních nástrojů dochází k přerozdělování bohatství země z ekonomicky úspěšnějších regionů do těch méně ekonomicky úspěšných. Ekonomicky
úspěšnější regiony přispívají více do státního rozpočtu a tyto prostředky plynou primárně prostřednictvím sociálních výdajů státu do regionů méně ekonomicky úspěšných. Stát může také méně ekonomicky vyspělé regiony podporovat pomocí lokalizace státních výdajů či snížené daňové sazby. Další možností je regionalizace daňové sazby, jež se však vzhledem k jejímu vlivu na politickou situaci v regionech nevyužívá. Regionální podpora nástroji monetární politiky probíhá ve formě dostupnějších úvěrů a upravené míry úrokových sazeb.
Nástroje monetární politiky mají přímý vliv na inflaci, a proto je jejich využití v regionální politice značně omezeno. Protekcionismus jako nástroj je v regionální politice možné využít v případě zavedení regionálního protekcionismu a z toho vyplývajícího omezení dovozů do regionu. Tato opatření mají co nejkratší dobu trvání. Během jejich uplatňování dochází k postupnému směrování poptávky na domácí produkci a zvýšení produktivity práce či snížení nákladů, jež vedou k obnovení konkurenceschopnosti ekonomických subjektů. Tato opatření mají také negativní vliv. Podobná opatření často přijímá i region, jehož se týkají, a následně se projeví na zhoršené ekonomické situaci regionu, a to v podobě neúčasti na mezinárodním obchodě a nemožnosti využít komparativních výhod regionu. (kolektiv autorů, 2008)
Wokoun (2003) k mikroekonomickým a makroekonomickým nástrojům regionální politiky dodává ještě ostatní nástroje, mezi které zařazuje nástroje administrativní a institucionální.
Administrativní nástroje se využívají k potlačení či zastavení ekonomické činnosti subjektů, které vyvíjejí nevhodnou činnost z pohledu regionálního rozvoje. Nástroje institucionální nabývají podoby regionálních rozvojových agentur, které fungují v oblasti regionů a věnují se plánování regionálního rozvoje, podpoře ekonomických subjektů a státní správy v regionu či přípravě a realizaci programů Evropské unie.
1.3 Regionální rozvoj
Definice pojmu regionální rozvoj je napříč literaturou nejednotná a liší se dle využití a dle výchozí definice pojmu region. Obecně lze regionální rozvoj pojmout nejen jako samotný rozvoj daného území, ale také jako aktivitu veřejné správy podporující rozvoj daného území.
Jeho cílem je zlepšení ekonomických, sociálních a přírodních podmínek v regionu a s tím spojené zajištění lepší životní úrovně obyvatelstva. Řídí se zásadou dlouhodobé udržitelnosti
tak, aby s růstem konkurenceschopnosti regionu nepřicházelo nadbytečné znečišťování životního prostředí a zároveň se efektivně využívaly všechny zdroje. (Maier, 2012)
Kadeřábková (2012, s. 36) definuje regionální rozvoj jako „proces změn pozitivně vnímaných obyvateli, soukromým sektorem a dalšími subjekty“. Tyto změny mají vliv na zvýšení efektivnosti využívání zdrojů napříč regiony. Regionální rozvoj je možné také definovat jako střednědobý či dlouhodobý proces, jehož cílem je vyvážený rozvoj regionů.
Priority rozvoje a strategie, jejichž pomocí lze dosáhnout cílů regionálního rozvoje, stanovují jednotlivé lokální či regionální subjekty. Na regionální rozvoj má vliv zkvalitňování veřejných služeb, technické a občanské infrastruktury, zvyšování střední délky života či snižování nezaměstnanosti. Dále pak mobilita pracovní síly a kvalita života v daném regionu. Potenciál regionálního rozvoje tedy určují přírodními a sociokulturními regionální podmínky.
Skokan (2004) popisuje regionální rozvoj jako soubor procesů, které region ovlivňují.
K účinnosti těchto procesů je nutné dbát na systémový přístup při jejich implementaci. Na regionální rozvoj primárně působí lokalizační faktory, které jsou klíčové k lokalizaci ekonomických subjektů a obyvatelstva. Mezi lokalizační faktory je možné zařadit přírodní podmínky, lokalizaci zdrojů, výskyt výrobních faktorů, dopravní infrastrukturu, prezenci velkých a nadnárodních ekonomických subjektů, technickou infrastrukturu, dostupnost kvalifikovaných pracovníků, regionální či sociální prostředí regionu. Tyto faktory určují atraktivnost regionu pro investory a ostatní ekonomické subjekty. Regionální prostředí hraje důležitou roli při rozhodování malých a středních firem o jejich lokaci, protože jejich přítomnost má pozitivní vliv na rozvoj regionu.
Maier (2012) dělí faktory regionálního rozvoje do tří skupin dle cíle jejich působení, a to konkrétně na faktory významné pro podnikatele, faktory významné pro obyvatele a obecně významné faktory. Mezi faktory významné pro podnikatelské investice v regionu řadí například kvantitu a kvalitu dostupných lidských zdrojů, dostupnost pozemků a staveb, infrastruktury a jejich připravenost či vědu a výzkum. Tyto faktory jsou ovlivnitelné na různých stupních veřejné správy a vyžadují kooperaci s ostatními regiony. Faktory významné pro obyvatele jsou komplexnější a projevují se v nich regionální vzorce chování.
Významnou roli v atraktivitě regionu pro obyvatele hraje dostupnost a kvalita pracovních míst či dostupnost a vybavenost regionu k provozování volnočasových aktivit. Mezi obecně významné faktory patří například kvalita veřejné správy, kvalita a dostupnost vzdělání čí kulturní faktory. Tyto faktory působí jak na obyvatele, tak na podnikatele a určují celkovou atraktivitu regionu v porovnání s ostatními regiony.
1.3.1 Aktéři regionálního rozvoje
Za aktéry regionálního rozvoje je možno považovat všechny obyvatele regionu, zájmová sdružení, neziskové organizace, ekonomické subjekty či zastoupení veřejné správy v regionu. Velikost vyjednávací síly jednotlivých aktérů závisí na jejich velikosti a na postavení v dané oblasti. Aktéry regionálního rozvoje lze rozdělit na dvě skupiny, a to na aktéry veřejného sektoru a na aktéry podnikatelské sféry. Aktéři veřejného sektoru jsou zastoupeni například krajskými či obecními úřady. Jejich vliv na regionální rozvoj souvisí s velikostí regionu a jejich kompetencemi a službami. Vliv aktérů podnikatelské sféry závisí nejen na velikosti dané firmy a jejím postavení v regionu, ale také na odvětví, ve kterém firma operuje, či na její inovační kapacitě. K většímu vlivu na regionální rozvoj proto malé a střední firmy vytvářejí sdružení, které je schopno konkurovat velkým firmám v regionu a veřejné správě. (Maier, 2012)
Kadeřábková (2012) dělí aktéry regionálního rozvoje dle úrovně veřejné správy, na které působí. Jako první takto definuje obec a obcí zřizované organizace, významné podnikatelské subjekty a zájmová sdružení. Na mikroregionální úrovni se jedná o svazy měst a obcí, ostatní obce či akční skupiny Na úrovni krajské jde o kraj, svazy obcí, územní orgány státní správy, různá sdružení či vysoké školy. Na úrovni státní jsou to jednotlivá ministerstva, kraje, svaz měst a obcí či celostátní zájmová uskupení. V případě aktérů na úrovni územní samosprávy je možno definovat subjekty, jež strategie územního rozvoje vytvářejí, plní je nebo na ni mají vliv.
Jedná se nejen o veřejnou správu, veřejnost, podnikatelskou a neziskovou sféru, ale také o geografickou polohu a potenciál regionu, rovněž o administrativní, socioekonomickou sféru, demografickou a manažerskou sféru. Významnost jednotlivých aktéru lze rozlišit dle
množství finančního a lidského kapitálu, kterým disponují a který mohou použít na vlastní rozvoj. Pro většinu aktérů regionálního rozvoje je klíčová spolupráce, která se soustředí na realizaci opatření při rozvoji území.
1.3.2 Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji
Dle Blažka (2011) je možné teorie regionální rozvoje rozdělit do dvou skupin dle jejich tendencí. V případě, že se teorie regionálního rozvoje věnují postupnému vyrovnávání regionálních disparit, patří teorie do skupiny konvergenčních teorií (teorií regionální rovnováhy). Pokud se teorie přiklání k postupnému zvětšování regionálních rozdílů, jedná se o teorie divergenční (teorie regionální nerovnováhy). Při regionálním rozvoji se projevují obě tendence (tendence k vyrovnávání i k zvětšování disparit), rozdíl je pouze v tom, které síly převyšují. Jednotlivé teorie regionálního rozvoje se liší v pohledu na roli státu v ekonomice. Extrémními případy pohledu na ni jsou přístupy neintervencionistické, které odmítají jakoukoli roli státu v ekonomice, a přístupy intervencionistické, které prosazují opak. Novodobé teorie regionálního rozvoje se nevěnují extrémním přístupům a soustředí se na nalezení rovnováhy mezi principem zásluhovosti a principem solidarity. Zároveň jsou teorie ovlivněny vnímáním ekonomické efektivnosti a sociální spravedlnosti, pohledem na příčiny vzniku regionálních disparit a citlivostí společnosti na regionální disparity a jejich dopady.
Skokan (2004) dělí teorie regionálního rozvoje na teorie exogenního regionálního rozvoje, endogenního regionálního rozvoje a asociativní model regionálního rozvoje. Teorie exogenního regionálního rozvoje je možné dále rozdělit do dvou skupin, a to na teorie rovnovážného rozvoje, které předpokládají, že regionální rozvoj vždy končí ve fázi ekonomické rovnováhy, a na teorie polarizační.
Polarizační teorie uvažuje, že ekonomický růst má různý průběh v různých regionech a odvětvích. Teorie endogenního rozvoje považuje za tvůrce podnětů rozvoje centra, která ovlivňují periferii. Pro endogenní regionální rozvoj je nutné vytvoření strategií s ohledem na vybavenost a potenciál regionů. Od 80. let se strategie zaměřují na koncepty podporující vlastní rozvoj regionů, který předpokládá efektivní využívání ekonomických zdrojů regionu.
Jednotlivé politiky podporující regionální rozvoj se zabývají několika přístupy, a to sice politickými, které posilují regiony decentralizací státní moci a posílením pravomocí regionu, ekonomickými, jež podporují efektivní využití zdrojů regionu a spolupráci ekonomických subjektů v regionu, sociálně-kulturními posilujícími rozvoj identity regionu a přístupy ekologické, které prosazují dlouhodobě šetrné využívání přírodních zdrojů. Existují faktory ovlivňující samostatný rozvoj regionů. Jedná se o technický pokrok, lidský kapitál, podnikatele a lokální ekonomický rozvoj. Vláda zajišťuje vhodné prostředí k rozvoji regionů a lokální administrativa určuje důležité oblasti podpory a provádí konkrétní akce podpory regionálního rozvoje. Asociativní modely regionálního rozvoje se zakládají na vytvoření spolupráce a komunikačních řetězců mezi činiteli regionálního rozvoje. Vznikají tedy asociace na podporu inovací či klastry a podnikové sítě. Podpora asociativního modelu regionálního rozvoje je závislá na spolupráci a důvěře mezi ekonomickými partnery a na institucích, které se věnují poskytování těchto služeb. Asociativních modely regionální spolupráce zajišťují lepší interakce mezi ekonomickými subjekty v regionu a promítají úspěch ekonomických subjektů v regionu na úspěšnost celého regionu a jeho konkurenceschopnost. Regionální politika tedy není vedena jen podporou strany poptávky, ale také podporou měkkých opatření strany nabídky. Zmenšuje se oblast přímo podporovaná regionální pomocí, podporuje se růst regionálních ekonomických iniciativ a důraz se klade na udržitelnost regionálního rozvoje.
Blažek (2011) dělí teorie regionálního rozvoje dle obecných přístupů k ekonomii na neoklasické a neoliberální teorie, teorie regionálního rozvoje z keynessiánského období (jedná se o teorie skupiny jádro-periferie, například o teorii růstových pólů či teorii polarizovaného rozvoje), teorie strukturalistických přístupů (například neomarxistické teorie rozvoje), teorie kritickorealistických přístupů (například teorie prostorových děleb práce) a na teorie institucionálních směrů (například regionální inovační systémy či teorie učících se regionů). Teorií regionálního rozvoje bylo vytvořeno mnoho a za předchůdce lze považovat teorie lokalizační. Jejich cílem bylo vysvětlit prostorové rozložení ekonomických subjektů a aktivit. Lokalizační teorie je možné rozdělit do čtyř směrů. První směr se věnoval vysvětlení lokalizačních rozhodnutí jednotlivých firem pomocí lokalizačních faktorů (naleziště surovin, dopravní náklady, cena pracovní síly). V rámci tohoto směru se teorie soustředily na minimalizaci dopravních nákladů, v úvahu se braly aglomerační úspory a sledovaly se deaglomerační faktory, které přispívaly k disperzi ekonomických subjektů.
Druhý směr lokalizačních teorií se zabýval závislostmi mezi rozhodnutími o lokalizaci různých firem. Jedná se o Hotellingův model konkurujících si firem, jež soutěží o stejný prostor. Firmy v tomto modelu se automaticky snaží dosáhnout monopolu na celém trhu nebo v regionu a na základě toho tvoří své strategie. Třetí směr již zohledňoval subjektivní vnímání aktérů, které mělo vliv na následnou lokalizaci ekonomických subjektů. Cílem čtvrtého směru lokalizačních teorií bylo vysvětlení prostorového uspořádání ekonomiky jako celku. Jedná se o teorie regionální rovnováhy například o teorii centrálních míst.
Neoklasické teorie regionálního rozvoje lze považovat za neintervencionalistické.
Předpokladem je vysoká mobilita kapitálu, který plyne do regionů nabízejících nové příležitosti, a nízká mobilita pracovních sil. Regionální politika nabývala podoby podpory zvyšování mobility pracovních sil. Jednalo se tedy o pasivní formu podpory regionálního rozvoje. Neoliberální směry teorií regionálního rozvoje v zásadě regionální politiku odmítají. Teorie regionálního rozvoje založené na neoliberálních směrech se věnují podpoře malých a středních podniků a uvolnění regulací omezujících podnikání. Cílem je zvýšení zaměstnanosti a udržení zdravého konkurenčního prostředí v regionu a mezi regiony.
Deregulační opatření nabývají podoby výhodných půjček či snížení administrativní zátěže ekonomických subjektů. Keynesiánské teorie skupiny jádro-periferie uvažují nerovnoměrný regionální růst, díky kterému vznikají jádra ekonomického rozvoje. Tyto teorie věnují pozornost významu jednotlivých odvětví při ekonomickém růstu. Úplná eliminace nerovnoměrného rozvoje není možná a v případě dlouhodobého nerovnoměrného rozvoje se vyžaduje zásah vlády. Nemarxistické teorie uvažují přesun ekonomické výkonnosti z periferie do centra a tím dochází k zaostávání periferie. Vnímají tedy periferii jako proces a v rámci regionální politiky řeší pouze jeho příznaky, nikoli jeho příčiny. Věnují se jednotlivci pouze jako výrobci, nikoliv jako spotřebiteli a nevěnují se efektivní alokaci ekonomických zdrojů. Institucionální směry se zaměřují na problémové oblasti, které způsobují rozdíly v tempu hospodářského růstu či neumožňují úplné pochopení regionálního rozvoje a jeho podpory. První problémovou oblastí je implikace technologie a inovací do regionálního rozvoje. Inovace a technologie se v regionálním rozvoji nepovažovaly za důležité. Jsou ale důvodem velkých rozdílů v hospodářském růstu a trvale narušují rovnováhu trhu. Druhou problémovou oblastí je pojetí firmy. V předchozích teoriích byla firma chápána jako osamocená entita, na kterou působí jen síly nabídky a poptávky.
Institucionální směry se zaměřují na ostatní faktory působící na rozhodování firmy a vnímají
dodavatelské a odběratelské řetězce, vztah ke konkurenčním firmám či vnitropodnikovou organizaci. Třetí problémovou oblastí jsou instituce a jejich chování a návyky vůči ostatním ekonomickým subjektům. Celkově se institucionální směry snaží popsat podmínky a předpoklady, které vedly k úspěšnému rozvoji regionu, a tím vytvořit návod k rozvoji ostatních regionů. Současná regionální politika se věnuje podpoře místních rozvojových aktivit a využití místního rozvojového potenciálu. Snahou je také úzké propojení aktivit podporujících rozvoj na celostátní i na regionální úrovni, podpora partnerských vztahů mezi ekonomickými subjekty v regionu a mimo něj a vzniku platforem pro jejich komunikaci.
Podpora směřuje na inovační aktivity v regionu a na jejich sdílení. (Blažek, 2011)
1.4 Teorie inovací
Skokan (2004) definuje termín inovace jako proces i cíl. Inovace je možné definovat jako přetvoření myšlenky v prodejný produkt či ve zdokonalení produktu existujícího. Uvádějí se jako příčina disparit v regionálním rozvoji, vzniku a šíření inovací. Jejich působení na rozvoj regionů začalo v 50. letech minulého století. Inovace určují konkurenceschopnost jednotlivých regionů a jejich ekonomickou situaci. Lze je dělit na výrobkové, které se vztahují k zavedení nového či vylepšeného produktu na trh, procesní, které se zabývají vylepšením výrobního procesu, a organizační, které se věnují organizací pracovní síly v rámci výrobního procesu.
Dle Švejdy (2007) je při definování pojmu inovace nutné dále definovat pojmy invence, intuice a tvořivost, jelikož definice těchto pojmů má přímý vliv na implementaci a chápaní inovací. Tvořivost stojí na počátku inovací a invencí, a je tedy jejich základním kamenem.
Umožňuje člověku inovovat a vytvářet nové hodnoty. Lze ji rozdělit na dvě samostatné části – na část poznávací a část implementační. Invence úzce souvisí s poznávací částí tvořivosti, umožňuje vytváření nových nápadů a dává prostor myšlenkové vynalézavosti. Intuice je doplňkovým členem při inovacích, jedná se jen o vnuknutí či tušení, které usnadňuje nalezení řešení daného problému. Inovace je tedy spjata nejen s poznávací složkou tvořivosti, a zároveň tedy s invencí, ale také s přijímáním existujících názorů a hodnot. Pojí se s vymýšlením nových věcí a je nezbytným podnikatelským jevem.
Tidd (2007) uvádí čtyři kategorie inovací dle jejich zaměření, a to sice inovaci produktu, procesu, pozice a paradigmatu. Inovace pozice se věnuje změně způsobu uvedení výrobku nebo služby na trh, inovace paradigmatu se zabývá změnou celkového smýšlení společnosti o jejích nabízených produktech či službách. Inovacemi se musí zabývat nejen nadnárodní společnosti, ale také malé a střední podniky působící pouze na lokální úrovni.
Karlsson (2012) dělí inovace do dvou skupin dle inovačních strategií. Jedná se o inovace dynamické a nákladové. Dynamické inovace vznikají jako produkt konkurenčního boje.
Pomocí nich se snaží společnosti dosáhnout určité konkurenční výhody na trhu v podobě inovace vyráběného produktu, či zavedení produktu zcela nového. Inovace nákladové nabývají podobu inovací, které se zaměřují na redukci nákladů společnosti a na zvýšení efektivity produkce stávajících výrobků.
1.4.1 Systémy inovací
Systémy inovací vznikly v 80. letech minulého století jako důsledek akceptace významu inovací v ekonomickém rozvoji. Skládají se z technicko-ekonomické struktury a ze struktury politicko-institucionální. Souhrnně lze systémy inovací považovat za sbírku institucí a ostatních subjektů ovlivňujících inovační procesy ve státě a zasazujících se o přenos znalostí a dovedností. Součástí inovačních systémů jsou privátní firmy s vlastním výzkumem, veřejné výzkumné instituce, agentury pro transfer technologií, vládní programy, vzdělávací systém či sítě k šíření nových technologií. Lze určit systémy inovací působící nadnárodně, národně či regionálně. Dále mohou systémy inovací působit pouze v rámci jednoho sektoru či odvětví. Je také možné vymezit národní systém inovací, který tvoří inovační kapacitu státu, do něhož je možno zařadit instituce dovážející a šířící inovace, vládní politiku, vzdělávací systém, podnikový výzkum, průmyslovou strukturu a interakce mezi nimi. Jedná se tedy o soubor všech subjektů a aktivit podporujících ekonomický rozvoj a existenci inovací. (Skokan, 2004)
1.4.2 Regionální systémy inovací
Koncem minulého století došlo k posunu systému inovací z národní úrovně na úroveň regionální, a to z důvodu uznání významnosti prostorové blízkosti v rozvoji inovací.
Prostorová blízkost má pozitivní vliv na sdílení inovací, jelikož je mezi subjekty sdílena regionální kultura a tím je usnadněna jejich komunikace. Důležitou součástí regionálního systému inovací je dostupnost vědeckých institucí v regionu a jejich vztahy s veřejnými i privátními subjekty. Regionální inovační struktura se věnuje nejen nabídce inovací plynoucí od institucí k vytváření znalostí a vzdělané pracovní síly, ale také poptávce, kterou znázorňují firmy a ostatní ekonomické subjekty v regionu. K ulehčení transferu inovací existují v rámci regionu instituce, které mají za cíl ulehčit sdílení informací. Jedná se například o podnikatelská inovační centra či instituce na univerzitách. V rámci regionálního systému inovací dochází k úzké spolupráci a průnikům vědomostí mezi veřejnými výzkumnými centry, průmyslovými výzkumnými centry a univerzitami. Z tohoto benefitují nejvíce lokální společnosti v blízkosti výzkumných center, jelikož dochází k soustředění znalostí, formování vztahů, vytváření nových firem či k produkci vzdělané pracovní síly.
V případě úspěšných regionálních inovačních systémů lze specifikovat klíčové faktory jejich úspěšnosti. Prvním klíčovým faktorem je přítomnost vedoucího subjektu v regionu, v rámci něhož mobilizuje ostatní ekonomické subjekty. Může se jednat například o společnost, politickou osobnost či zástupce univerzity. Dalším klíčovým faktorem úspěšnosti regionálních systémů inovací je podpora spolupráce a občanské uvědomění v regionu, které přispívá k tvorbě sociálního kapitálu důležitého pro vztahy a dobrou spolupráci firem. Dále je možné jako klíčový faktor identifikovat vědeckou a technickou infrastrukturu regionu, která má pozitivní vliv na vztahy s průmyslem a podporuje tvorbu inovací. Faktorem zasazujícím se o úspěšnost regionálních systémů inovací je i dostupnost finančních zdrojů na lokální úrovni. Vliv na úspěšnost má také vláda a veřejný sektor, který může zastávat rozhodující pozici při zhodnocení silných a slabých stránek regionu a následném vytvoření vize a její realizace v regionu. Regionální podmínky se liší, proto nelze aplikovat ve všech regionech stejná opatření, k úspěšnosti regionálních inovačních systémů je nejdůležitější vytvoření sdílené vize a spolupracující regionální komunita. (Skokan, 2004)
1.4.3 Podpora inovací
Při aplikaci inovací a jejich výzkum jsou nutné velké finanční prostředky. Inovace jsou významné pro společnosti operující na trhu, kde byly vyčerpány ostatní možnosti rozvoje a jediným způsobem pro dosažení konkurenční výhody jsou inovace. Podpora výzkumu a inovací může nabývat finanční či nefinanční podoby. V případě nekomerční finanční podpory inovací se jedná o podporu ze státního rozpočtu či o podporu v rámci operačních programů EU. Finanční podpora ze státního rozpočtu je v České republice zaměřena primárně na výzkumné aktivity a jen částečně na aktivity inovační. Finanční podpora inovací z komerčních zdrojů nabývá podob podpory z bankovního sektoru či rizikového kapitálu.
Nefinanční podpora inovací spočívá primárně v šíření a poskytování informací. Jedná se například o agentury zřizované státem na podporu konkurenceschopnosti státní ekonomiky či na podporu zahraničního obchodu a konkurenceschopnosti podnikatelů. (Veber, 2016)
1.4.4 Vědeckotechnické parky a podnikatelské inkubátory
Veber (2016) uvádí jako jednu z možností nefinanční podpory inovací zakládání a funkce podnikatelských inkubátorů a vědeckotechnických parků. Podnikatelské inkubátory jsou zakládány pro asistenci začínajícím podnikatelům a inovačním firmám. Nabízí prostory k pronájmu, administrativní poradenství, zabezpečení administrativy a účetnictví a podobné služby. Vědeckotechnické parky představují infrastrukturu nezbytnou k získávání kontaktů a sdílení inovací mezi inovačními podniky. Poskytují podmínky a prostory komerčnímu výzkumu inovací a jejich osvojování.
Švejda (2007) vymezuje v rámci ČR tři druhy vědeckotechnických parků. Jedná se o vědecké parky (centra), technologické parky a vědecká a inovační centra. Vědecké parky lze dále rozlišit na parky vědeckovýrobní, vědeckotechnologické či vědeckovýzkumné.
Vědecká centra představují místa spolupráce jednotlivých organizací, podílejících se na inovačních činnostech. Vědecké parky se zpravidla nacházejí v blízkosti vysokých škol.
Cílem technologických parků je podpora, rozvoj a sdílení high-tech. Podnikatelská a inovační centra se věnují podpoře při raných fázích podnikání, podporují inovační projekty, zprostředkovávají komunikaci mezi inovačními firmami a podporují jejich kooperaci či zprostředkovávají přístup na mezinárodní trhy. Věnují se také organizaci
seminářů, kurzů a setkávání zástupců firem. Vědeckotechnické parky mají dvě základní funkce, jedná se o funkci inovační a funkci inkubační.
Veber (2016) přidává k inovační a inkubační funkci vědeckotechnických parků také funkci transferu technologií. Cílem vědeckotechnického parku je poskytnout zázemí ke sdílení technologických poznatků a funkce transferu technologií má za cíl dovést projekt od stádia nápadu až k praktickému řešení. Park tedy propojuje univerzity a výzkumná centra, která disponují teoretickým řešením problematiky se subjekty, které mají možnost zrealizovat jejich řešení.
Zakladatelé vědeckotechnických parku mohou být z veřejného i ze soukromého sektoru.
Může se jednat o vysoké školy, orgány státní správy, obchodní společnosti, výzkumné organizace, banky či zahraniční firmy. Cíle vědeckotechnických parků závisejí na jejich zakladateli, ale nejčastěji se váží na program rozvoje daného regionu. Obecně se jedná o plné využití výzkumného a inovačního potenciálu regionu, vytvoření nových pracovních míst, vytvoření nové infrastruktury, podporu vzniku malých a středních podniků, zajištění konkurenceschopnosti výrobků, sdílení technologií a inovací či meziregionální spolupráce.
Dle cílů a koncepce vědeckotechnického parku jsou stanovena kritéria k přijetí firmy. Patří mezi ně například popis inovovaného výrobku či technologie, marketingová a odbytová koncepce, plán platební schopnosti, posudek experta či časový plán a plán potřeby zaměstnanců. (Švejda, 2007)
Madaleno (2018) uvádí hlavní výhody zřizování a využití podnikatelských inkubátorů, akcelerátorů a coworkingových pracovišť k rozvoji ekonomiky v regionu. Jednou z hlavních výhod zřízení instituce je zjednodušení výměny informací mezi podnikateli a společnostmi.
Zároveň podnikatelské inkubátory snižují rizikovost podnikání a tím dělají podnikání dostupnější a jeho začátek snazší pro širokou veřejnost. Poradní služby inkubátorů snižují požadavky na vědomosti začínajících podnikatelů a ulehčují jim s legislativní zátěží při začátku podnikání. Zároveň zřízení specializované budovy, kde se schází různí podnikatelé a vědečtí pracovníci přináší výhody nového ekosystému, který je příznivě nakloněn podnikání a inovacím. Vstupní pohovory a podmínky, které jsou často stanoveny k přijetí podnikatele či společnosti do programů podnikatelských inkubátorů, většinou dopředu určí,
zda idea či nová inovace je reálně proveditelná a jak vysokou má pravděpodobnost úspěšnosti, a to má za výsledek to, že reálně vznikají společnosti, které mají vyhlídku vysoké úspěšnosti. Podnikatelské inkubátory a coworkingová pracoviště zároveň řeší problematiku nedostatku dostupné infrastruktury a kanceláří na území města. Často se ke vzniku inkubátoru používají budovy, které neslouží svému původnímu účelu, či brownfield. Snížený pronájem a nabídka pronájmu specializovaného vybavení v těchto institucích zároveň snižuje náklady na počátku podnikání. Rovněž je tímto v regionu určeno místo k podnikání a vysoká poptávka po prostorech zbytečně nezvyšuje cenu pronájmů ostatních v regionu.
Owen (2012) jako hlavní cíl podnikatelského inkubátoru uvádí inkubaci firmu, která je po opuštění inkubátoru soběstačná a finančně stabilní. Zároveň uvádí několik faktorů, které napomáhají úspěšnosti podnikatelského inkubátoru a následně inkubovaných společností.
Za prvé programy podnikatelského inkubátoru by měly být tvořeny v závislosti na aktuálních potřebách trhu v regionu a zároveň by měly korespondovat s nabízenými službami a legislativou regionu. Dále mají na úspěšnost podnikatelského inkubátoru vliv jeho jasně stanovené mise a vize, pečlivý výběr klientů na základě pravděpodobnosti úspěšného podnikání či kulturní shody a také zajištění finančních zdrojů a jasně stanovená pravidla pro účastníky inkubačních programů. Vliv na úspěšnost podnikatelského inkubátoru má také vláda a její místní zastoupení, které mohou ovlivnit financování podnikatelského inkubátoru či jeho klientů nebo legislativní zátěž začínajících podnikatelů.
Ke zvýšení úspěšnosti podnikatelského inkubátoru je nutné sbírat data soustředící se na úspěšnost současných i bývalých účastníků jednotlivých programů a reagovat na jejich potřeby a potřeby trhu. Úspěšnější bývají podnikatelské inkubátory, jejichž programy nejsou primárně zaměřeny na tvorbu zisku, ale soustředí se na inovace v podnikání, podporují kreativní podnikání či řeší problematiku regionálního trhu. Na úspešnost podnikatelského inkubátoru a inkubovaných firem má také vliv velikost rozpočtu a dostupnost finančních zdrojů. Čím více zdrojů má firma či inkubátor k dispozici, tím úspěšnější bývají. Zároveň má vliv odbornost lektorů, kvalita prostředí, umístění a nabízené služby podnikatelského inkubátoru. Vliv na úspěšnost podnikatelského inkubátoru nemá jeho stáří či velikost.
Úspěšnost je dána především managementem a jeho nabízenými programy. Podpora podnikání na regionální úrovni a regionální opatření mají pouze limitovaný vliv na úspěšnost podnikatelského inkubátoru.
Owen (2012) také specifikoval jednotlivé služby nabízené podnikatelským inkubátorem, které mají vliv na jeho úspěšnost a úspěšnost inkubovaných firem. Služby by měly být zaměřeny na zajištění podnikatelského tréninku, přístupu ke kapitálu, tvorby vztahů s regionálními vzdělávacími institucemi, nabídky asistence při produkci prototypů, například v oblasti vědy a výzkumu, a silní mentoři. Podnikatelské inkubátory by k zajištění úspěšnosti inkubovaných firem měly nabízet poradenství týkající se základů podnikání, sdílené kanceláře a jejich vybavení, poradenství v oblasti financí, vysokorychlostní internet, poradenství v oblasti marketingu, podnikatelské etikety, lidských zdrojů či elektronického obchodu. Podnikatelský inkubátor by měl mít přesně stanovené priority a dle nich vybírat své klienty a zároveň uspokojit veškeré potřeby klientů a vytvořit podnikatelskou komunitu v rámci podnikatelského inkubátoru.
1.5 Věda, výzkum, inovace a regionální rozvoj
Na lokaci výzkumných zařízení a inovačních firem má vliv vybavenost regionu. Karlsson (2012) uvádí, že na reálný inovační výzkum má hlavní vliv dovoz technologií, který představuje primární impulz pro spuštění výzkumu. V rámci dobře vybavených regionů je import soustředěn na inovativní produkty a technologie. Velmi často zde také množství importu přesahuje množství exportu, jelikož se v zásadě jedná o bohatší regiony. Hlavní výhodou regionu pro lokaci vědy a výzkumu a zavádění nových ekonomických aktivit je vybavenost regionu kvalifikovaným lidským kapitálem s kreativním potenciálem, jeho atraktivita pro vzdělané pracovníky a celková pozitivní situace na trhu práce. V rámci regionů vznikají centra, která mají nadnárodní význam na poli vědy a výzkumu. Tato centra lze charakterizovat velmi dobrou dopravní dostupností, leteckou dopravou, dobrou občanskou vybaveností a vyvinutou infrastrukturou potřebnou pro vědu a výzkum.
Dle Rowea (2009) se na atraktivitě regionů pro vědu a výzkum podílí jak státní, tak soukromé instituce. Důležitou roli hrají vysoké školy a jejich výzkumná zařízení a také ostatní státní vědecké instituce. Vzhledem k jejich roli je často výzkum financován státem a tím stát dostává možnost ovlivňovat a selektivně podporovat vědu a výzkum v jednotlivých regionech. Stát může také pro podporu regionů zřizovat centra ulehčující komunikaci mezi výzkumnými zařízeními a průmyslovými subjekty aplikující inovace při výrobě.
Atraktivita regionů pro lokalizaci vědy a výzkumu může být zvyšována státními či soukromými investicemi. V okolí regionů, ve kterých se nachází zařízení soustředící se na vědu a výzkum, se často nachází výrobní zařízen pro raná stádia vyvinutých produktů.
Následná produkce dospělého, dovyvinutého produktu se přesouvá do ostatních regionů, které disponují potřebnými zdroji. Soukromá výzkumná zařízení jsou velmi často situována v blízkosti univerzitních či státních výzkumných zařízení a naopak, jelikož přítomnost jednoho výzkumného zařízení zvyšuje atraktivnost regionu pro kvalifikované pracovníky a pro společnosti zabývající se výzkumem a produkcí inovativních výrobků. Přítomnost výzkumného zařízení v regionu tedy zvyšuje jeho atraktivitu a také navyšuje příjmy v regionu, přitahuje ostatní výzkumná zařízení či vzdělávací instituce a má vliv na infrastrukturu v regionu. (Karlsson, 2012)
Rowe (2009) uvažuje způsoby vlivu univerzit a jejich výzkumných pracovišť na regionální rozvoj. Inovační vliv je určen poptávkou po inovacích v regionu. Výzkum vědeckých institucí a univerzit se mnohdy rozchází s požadavky komunity, proto je ke zefektivnění výzkumu nutný zásah. Toto zefektivnění by bylo možné, pokud by vědecké instituce braly ohled na poptávku po inovacích vznikající v jejich komunitě či v jejich okolí. Při tomto modelu spolupráce hrají klíčovou roli agentury a zařízení zřizována a ovládána státem, která plní funkci zprostředkovatele komunikace. Komunikace mezi subjekty je důležitá ke sladění výzkumu a poptávky po inovacích a následné aplikaci inovací. Univerzity zároveň produkují kvalifikovanou pracovní sílu a tím zvyšují atraktivitu regionu. Partnerství soukromých subjektů a univerzit ovlivňuje regionální rozvoj v pozitivním směru, jelikož se věnují vzdělávání pracovníků žádaných směrech a ulehčují jejich následné uplatnění na trhu práce a produkují poptávanou pracovní sílu. Pozitivní vliv na regionální rozvoj mají také krátké kurzy pořádané vzdělávacími instituty, které slouží k doplnění vzdělání pracujících osob či osob chystajících se na návrat na trh práce, jelikož poskytují možnost zvýšení kvalifikace a tím ulehčují uplatnění na trhu práce daného regionu. Dále univerzity soustřeďují odborníky a vzdělané zaměstnance, kteří mohou svými vědomostmi pomoci regionálním společnostem a mohou jim distribuovat své znalosti a zkušenosti. Univerzity mohou zprostředkovávat informace pomocí kreativních a výzkumných center či se přímo zapojit do výzkumných projektů pro regeneraci regionu. Univerzity a výzkumná zařízení mají vliv na region i jako
subjekty vytvářející zisk a tím ovlivňující ekonomickou úspěšnost a konkurenceschopnost regionu.
Dle Owena (2012) společnosti, které jsou součástí infrastruktury podnikatelského inkubátoru či prošly programy podnikatelského inkubátoru, vytváří nová pracovní místa a zisky v regionu. Zároveň se také podílejí na investicích v regionu a během jejich růstu se multiplikuje jejich vliv na oblast, kde působí. Dále mají podnikatelské inkubátory vliv na velikost investic společností a jejich zaměstnanců v regionu a na výši daňových odvodů.
1.6 Srovnávací přehled inovační výkonnosti EU
Evropská unie za účelem sledování inovační výkonnosti zavedla systém k posouzení výkonnosti inovačních systémů v rámci, kterého porovnává inovační činnost členských zemí a jejich regionů výkonnosti inovačních systémů dané země či celé EU. Ke zkoumání regionální inovační výkonnosti (Regional Innovation scoreboard – RIS) byl vytvořen žebříček v závislosti na Evropském inovačním žebříčku (European Innovation scoreboard – EIS). K hodnocení inovační výkonnosti regionů slouží regionální inovační index (Regional Innovation Index – RII). Ke zpracování regionálního žebříčku jsou upraveny skupiny použitých dat dle jejich dostupnosti na regionální úrovni. To také umožňuje jednodušší porovnání vývoje konkurenceschopnosti regionů v plnějším kontextu. K určení pozice regionu v žebříčku regionální inovační výkonnosti se zpracovávají statistiky ze skupiny rámcových podmínek, kam je v případě RIS zařazena problematika lidských zdrojů a aktivního výzkumného systému. V rámci zkoumaných dat se jedná například o celoživotní vzdělávání obyvatelstva či procento obyvatelstva s dosaženým terciálním vzděláním ve věkové skupině 30–34 let. Dále se RIS soustředí na problematiku investicí a zkoumá například soukromé a vládní výdaje na vědu a výzkum. Následně se RIS soustředí na inovace zkoumané z pohledu inovátorů, vzniklých vztahem mezi malými a středními podniky a inovátory či intelektuálními aktivy. Dále se RIS věnuje na dopadu inovací na zaměstnance a velikost prodejů v regionu.
Data se zkoumají na úrovni regionů NUTS I a NUTS II dle členění dané země.
K porovnávání se zvolí dělení na největší možné regiony v rámci země. V případě, že země není členěna na NUTS I regiony či region NUTS I, znamená to, že pro celou plochu dané země se zvolilo členění na NUTS II. V regionálním žebříčku se regiony dělí do čtyř skupin, které se dále člení na třetiny dle výkonnosti inovačních systémů. Jedná se o skupiny regionální vynikající inovátoři, regionální silní inovátoři, regionální mírní inovátoři a regionální slabí inovátoři. Regiony ve skupinách se poté dělí na regiony horní třetiny, prostřední třetiny a dolní třetiny. Příslušnost k jednotlivým třetinám je značena znaménkem + v případě příslušnosti k horní třetině, znaménkem mínus v případě příslušnosti k dolní třetině a žádným znaménkem v případě příslušnosti k prostřední třetině. (Hollanders, 2017)
1.7 Konkurenceschopnost regionů
Pojem konkurenceschopnost se primárně váže k podnikatelské sféře a lze jej chápat v absolutním či relativním smyslu. Ve smyslu absolutním je možné za konkurenceschopný považovat jakýkoli podnik, který na trhu dosahuje pozitivních ekonomických výsledků. Ve smyslu relativním se jedná o podnik, jehož situace se odvozuje z jeho pozice vůči ostatním firmám. Z dlouhodobého hlediska lze za konkurenceschopné považovat firmy, které se dokáží udržet na trhu a zároveň se průběžně adaptovat v měnícím se prostředí. Tlak na přizpůsobení vytváří tlak na inovování produktu a výrobního procesu. Vzniklé inovace poté vytvářejí nerovnováhu na trhu a dávají prostor strategickému chování firem.
Snížení konkurenceschopnosti regionu dlouhodobě nevede k vytlačení regionu z trhu, ale ke snižování životní úrovně a k poklesu ekonomické pozice regionu. Vztah konkurenceschopnosti podniků a regionů není jednoznačný, platí však, že regionální konkurenceschopnost není agregovaná konkurenceschopnost podniků v dané oblasti.
Konkurenceschopnost regionu se měří pomocí různých kritérií, která vycházejí z jeho ekonomické produktivity. Konkurenceschopnost regionu je možné definovat jako dlouhodobou schopnost generovat vysoký příjem a úroveň zaměstnanosti v podmínkách otevřené ekonomiky. Světové ekonomické fórum hodnotí konkurenceschopnost státu na
