Lidové tradice v mateřské škole
Bakalářská práce
Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice Studijní obor: 7531R001 – Učitelství pro mateřské školy Autor práce: Nicola Stránská
Vedoucí práce: Mgr. A. Lucrezia Škaloudová - Puchmajerová, Ph.D.
Liberec 2019
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické verze práce vložené do IS STAG se shodují.
25. 3. 2019 Nicola Stránská
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala paní Mgr. A. Lucrezii Škaloudové-Puchmajerové, Ph.D. za její odbornou pomoc, lidskost a ochotu, se kterou ke mně přistupovala při psaní práce. Děkuji Jitce Vítové a Tereze Schmidtové, DiS.
za vstřícný přístup, materiály a prostory, které mi poskytly při plnění praktické části.
Děkuji dětem ze třídy Hvězdiček, protože bez nich by tato práce nikdy nemohla vzniknout.
V neposlední řadě patří mé poděkování rodině za podporu a trpělivost, kterou mi poskytovala během celého studia.
Anotace
Práce pojednává o lidových tradicích a jejich využití v mateřské škole. Teoretická část seznamuje čtenáře s předškolním věkem dětí a vývojem dětské kresby. Tato část práce také popisuje lidové tradice v období jara. Na tyto zvyky je pohlíženo z historického hlediska.
Čtenář se seznámí s okolnostmi jejich vzniku a způsobem, kterým dané lidové tradice oslavovali naši předkové.
Praktická část spočívá ve vytvoření tematické řady za využití v teoretické části popsaných tradic, důraz je zde kladen především na seznámení dětí s danou tradicí, přičemž je využíváno artefiletického přístupu.
Řada je tvořena jednotlivými metodickými listy, které mohou sloužit pedagogům jako podpora v praxi a přípravě vyučování. Jednotlivé metodické listy jsou zpracovány vždy s jednotnou osnovou a jsou řazeny chronologicky podle data, ke kterému se váže daná tradice.
Klíčová slova
Lidové tradice, metodické listy, mateřská škola, tematická řada
Abstract
The subject of this thesis is a folklore as a part of pre-school education. The theoretical part of the thesis gives an overview of the pre-school age and the development of the children´s drawing during this age. This part also describes folklore traditions which take place during the season of spring. These traditions are examined on a historical basis. The reader becomes acquinted with the conditions of the origin and the manner in which our ancestors celebrated the given traditions.
The empirical part of the thesis is focused on creating a themed methodical series using the traditions that were described in the theoretical part. The main focus is on presenting the given traditions to the children using the artephiletic principles.
The series contains separate methodical sheets which can serve as a support of practice and preparation of the lesson to the teachers. Each methodical sheet is prepared according to a unified structure and are sorted chronologically based on the date which the traditional is connected to.
Key words
Folklore, methodical sheets, pre-school, themed methodical series
7 Obsah
ÚVOD ... 10
1 Předškolní věk ... 11
1.1 Vývoj dětského výtvarného projevu ... 11
2 Lidové tradice ... 13
2.1 Tři králové ... 14
2.2 Hromnice ... 16
2.3 Masopust ... 17
2.4 Svatá Dorota ... 18
2.5 Svatý Valentýn ... 19
2.6 Velikonoce ... 20
2.7 Svatý Jiří ... 22
2.8 Filipojakubská noc ... 23
2.9 Den matek ... 24
3 Artefiletika ... 25
4 Praktická část... 27
4.1 Třistakrálový pochod ... 28
4.2 Hromnice a hromničky ... 30
4.3 Masopustní veselí ... 32
4.4 Masopustní čepice ... 35
4.5 Patronka zahradníků – svatá Dorota ... 37
4.6 Valentýnky ... 39
4.7 Tupovaná velikonoční vajíčka ... 42
4.8 Na svatého Jiří ... 44
4.9 Čarodějnice na koštěti ... 46
4.10 Dárek pro maminku ... 49
5 Závěr... 51
8
6 Seznam literatury... 52
7 Elektronické zdroje ... 53
8 Seznam příloh ... 54
9 Seznam obrázků v přílohách ... 55
9
Seznam obrázků
Obrázek 1 Třistakrálové koruny ... 28
Obrázek 2 Svíčky hromničky ... 30
Obrázek 3 Masopustní veselí ... 32
Obrázek 4 Masopustní čepice ... 35
Obrázek 5 Kvetoucí keř ... 37
Obrázek 6 Valentýnská přání ... 39
Obrázek 7 Velikonoční vajíčka ... 42
Obrázek 8 Na svatého Jiří ... 44
Obrázek 9 Čarodějnice ... 46
Obrázek 10 Přívěsek pro maminku ... 49
10
ÚVOD
Tématem bakalářské práce jsou lidové tradice v mateřské škole. Od dětství se s nimi setkává každý z nás, přesto se může zdát, že některé z nich upadají stále více v zapomnění. Pocházím z malého města, kde v posledních letech došlo k obnovení některých tradic a vidím, jak pozitivní ohlasy na ně jsou. Moji prarodiče žijí na vesnici, kde tradice přetrvávají. Vím, že pro mě jako pro dítě byly lidové zvyky vždy poutavé a zajímavé. Myslím si, že i dnešním dětem mají mnoho co nabídnout. V této práci bych se ráda věnovala známým i méně známým tradicím, a zároveň bych k nim chtěla přistupovat tradičně i netradičně.
V teoretické části práce se budu věnovat vzniku lidových tradic a poté jednotlivým tradicím, které budou zpracovávány v praktické části. Zaměřím se zejména na tradice v první čtvrtině kalendářního roku. Tyto tradice jsem si vybrala díky tomu, že mi v těchto měsících byla umožněna měsíční praxe, během které jsem měla možnost vyzkoušet praktickou část práce. V praktické části se věnuji zpracování vybraných tradic do formy metodických listů využitelných jako podpora výuky v mateřské škole.
Cílem práce je vytvořit výtvarnou tematickou řadu, která dětem přiblíží lidové tradice a zrealizovat ji v mateřské škole. Výtvarná řada se skládá z deseti výstupů. Při realizaci jednotlivých výstupů v praxi je využíván artefiletický přístup. Důraz je kladen na výtvarnou hru a emoční prožitek dětí, který hodnotíme pomocí reflektivního dialogu.
Výtvarná tematická řada byla zrealizována v Mateřské škole Hasičské v Hostinném ve třídě Hvězdiček, kterou vede učitelka a výtvarnice Jitka Vítová. Třída je heterogenní s dětmi ve věku od 3 do 7 let. Mateřská škola Hasičská je druhým odloučeným pracovištěm Mateřské školy Hostinné. Toto pracoviště funguje v historické budově bývalého zámečku, k níž náleží velká parková školní zahrada a dopravní hřiště. V mateřské škole je zapsáno 72 dětí, které jsou rozděleny do třech heterogenních tříd.
11
1 Předškolní věk
Do předškolního období spadají děti od věku tří let zpravidla do šesti let či do nástupu do školy. Na začátku tohoto období umějí děti jezdit na tříkolce, běhat, mluvit a jejich jemná motorika jim dovoluje dělat jemnější činnosti. Dítě zvládá některé sebeobslužné činnosti, jako například obléknout si základní oblečení, najíst se či provést základní hygienu. Oproti předchozímu batolecímu období si uvědomuje vlastní osobu a dokáže si již hrát se svými vrstevníky v rámci kolektivních aktivit. Činnosti musejí být činorodé s nějakým konkrétním záměrem. Během tohoto období dítě rozvíjí svou systematičnost, vytrvalost i pracovní chování. Je plné energie, vyhledává pohyb, snaží se získávat nové informace skrze rozhovory s dospělými, osvojuje si společenská pravidla, zapojuje se do každodenních činností v domácnosti a napodobuje dospělé. Dítě si chce vše vyzkoušet, ale obvykle u většiny činností dlouho nevydrží.
Hra je pro dítě hlavním prostředkem učení. Mezi třetím a čtvrtým rokem se rozvíjí symbolické myšlení, které umožňuje dítěti fantazijní symbolickou hru. To znamená, že dítě mění díky své představivosti význam předmětů podle potřeb dané hry. Například z kostky stavebnice se stává automobil. Mezi třetím a pátým rokem si dítě více uvědomuje své myšlenky, záměry druhých a své pocity, to se stává základem pro schopnost empatie.
Po čtvrtém roce se dítě vyvíjí také po sociální stránce a to pomocí sociálně-dramatických her. V nich děti využívají fantazii, rozvíjejí komunikaci, zkoušejí si nové sociální role a napodobují to, co viděly. V komunikaci jim pomáhá rozvoj slovní zásoby. Tříleté dítě používá okolo 1000 slov, předškoláci okolo 5000 slov.
Na konci období v šesti až sedmi letech je dítě aktivní a zvídavé. Jeho sluchové a zrakové vnímání je rozvinutější a tím se dítě stává připraveným pro školní docházku.
Myšlení je ještě stále naivní a subjektivní, dítě neprovádí myšlenkové operace, ale opírá se o názorné vjemy. Předškoláci před nástupem do školy již umějí vést rozhovory, odpovídat na otázky, postupovat podle pokynů a jejich slovní projev je již srozumitelný bez dysgramatismů. Jejich paměť se postupně rozvíjí, ale ještě je značně nepřesná. V pěti letech je vyhraněna lateralita – dominance jedné ruky. (Thorová, 2015, s. 381 – 395) 1.1 Vývoj dětského výtvarného projevu
Výtvarné činnosti v předškolním období jsou spojené s fantazijním obsahem. Dítě rádo na papír převádí své vlastní představy o světě. Ty většinou nemají ohledy na realitu.
I díky tomu je toto období označováno jako zlatý věk dětské kresby. Kromě té děti
12
zaměřují svou pozornost také na činnosti, které vyžadují manuální zručnost – stříhání, lepení, modelování, konstruování. Kresba jako taková se v tomto období posouvá vpřed obsahově i formálně.
Mezi třemi a pěti lety věku se dítě nachází v takzvaném stádiu rané lineární dětské kresby. Kresby z tohoto období mají většinou univerzální charakter, jsou si podobné a jedná se spíše o náčrtky. Můžeme v nich také nalézt nějaký detail, který dítě subjektivně považuje za důležitý a na kresbě jej zdůrazní. Například u postav to může být pupík, klobouk či knoflík. Postavu jako takovou děti nakreslit ještě neumí a tak začínají s hlavonožcem. Ten se skládá z hlavy a čtyř končetin. Postupně se jejich kresba zlepšuje a k hlavě a končetinám přidávají trup. Do dalšího stádia dětské kresby se dítě dostává po pátém roce, kdy přechází do stádia konvenční dětské kresby. V tomto období si děti tvoří svůj vlastní kresebný styl, přidávají více detailů a skrze kresbu vyjadřují své zážitky. Při kresbě postavy ze začátku chybí krk a hlava je tedy napojována přímo na trup. Kresba vzniká postupným napojováním jednotlivých částí, ke kterým dítě často využívá geometrické tvary (kruh jako hlava, trup jako obdélník, čtverec či trojúhelník). Mezi pátým a šestým rokem většinou děti kreslí postavu s rukama upaženýma a bez vyznačených ramen.
Pokud se zaměříme na práci s plochou, můžeme pozorovat, že mezi třetím a čtvrtým rokem dítě kreslí předměty zcela volně do prostoru ve stádiu difuzním. Okolo pátého roku přichází stádium základní linie, kdy dítě řadí předměty podle spodní linie. Od pěti až šesti let ve stádiu smysluplných celků dítě propojuje kresby do logických celků. Často se objevuje také zdůrazňování detailů a transparentnost kreseb (takzvané rentgenové vidění), jelikož děti neumějí nakreslit překrývání předmětů. (Thorová, 2015, s. 383-358)
13
2 Lidové tradice
Jsou velmi často spojovány s venkovem, vesnicí či s životem řemeslníků v menších městech. Díky tomu se dají rozdělit na dvě větší skupiny. První z nich jsou rodinné tradice, do kterých patří významné události v životě člověka, jako jsou narození, křest, svatba a smrt. Druhou skupinu tvoří kalendářní či výroční zvyky a tradice. Ty provázely život našich předků a některé z nich provází naše životy dodnes. Jak již označení „kalendářní“
napovídá, tyto tradice souvisejí s kalendářem a proměnou přírody během roku. S přírodou bylo úzce provázáno zemědělství, které poskytovalo převážné části obyvatel jediný zdroj obživy. Lidé měli zažité postupy práce v zemědělství a způsob života s ním spojený a nechtěli jej měnit. Dělo se tak v celé Evropě. V průběhu historie se pokoušela katolická církev zasazovat proti pohanským svátkům, ale lidé na venkově se i přesto drželi svých zvyků. Výjimkou byly staré obyčeje, kterým církev dala novou křesťanskou podobu (například Vánoce či Velikonoce). Ty poté lidé přijali během několika staletí. Někdy církev přijala prastaré tradice za své vlastní, aby se vyhnula boji proti nim, protože tvrdohlavost lidí ohledně některých zvyků byla veliká. To je důvodem toho, proč v některých křesťanských rituálech nacházíme občas pozůstatky pohanských zvyků. Dalo by se tedy říct, že podoba lidových tradic u nás je pohansko-křesťanská s prvky naivní víry a zábavy.
Lidové tradice se formovaly stejným způsobem, jako postupovala naše historie.
Od husitských válek začal převládat ve zvycích prvek křesťanský a vývojem situace okolo husitství byl posílen duchovní život v naší zemi. V období po třicetileté válce katolická církev dokončila rekatolizaci českého lidu, čímž přeměnila podobu mnoha svátků z bujaré zábavy k umírněné oslavě spojované s půstem. V období národního obrození se začaly výrazněji odlišovat svátky podle toho, jakým jazykem se mluvilo v dané oblasti (německy nebo česky).
Jak Vondrušková v knize uvádí, je těžké popisovat velmi staré tradice, jelikož dříve kronikáře život obyčejných lidí nezajímal. Kronikáři se soustředili hlavně na život panovníka a církve a události s nimi spojené zapisovali. Proto se z období středověku dochovaly jen zlomky tradic a náhodou zapsané zajímavosti. Informace se k nám však dostaly díky popisu zákazů, kdy se církev či autoři textu pohoršovali nad lidovými obyčeji.
Zaznamenané tradice se více začaly objevovat po druhé polovině 15. století, kdy vzrostla činnost šlechtických kanceláří. Informace ze století 19. – 20. jsou nejpočetnější, ale jejich pravdivost se musí zkoumat z více zdrojů. V tomto období se objevilo mnoho národopisců,
14
kteří zaznamenávali jen věci krásné. Abychom mohli bezpečně určit, které lidové tradice byly opravdu v nějakém regionu typické, je potřeba udělat rozbor stovek zpráv.
(Vondrušková, 2004, s. 17-19)
2.1 Tři králové
Legenda o třech králích se zrodila ve středověku, kdy si lidé povídali o mudrcích, kteří z východu přišli obdarovat Ježíška a poklonit se mu. Cestu jim měla ukázat jasná hvězda. Jako dar pro novorozeně s sebou nesli zlato, kadidlo a myrhu.
Svátek připadá každý rok na 6. ledna. První zmínky o něm můžeme nalézt v liturgických knihách již ze 4. století. (Toufar, 2004, s. 16) Církev tento den oslavovala jako den Ježíšova pokřtění či Zjevení Páně. Svátek byl také důležitý jako liturgický milník, tímto dnem končilo období Vánoční a začínalo přípravné období na Velikonoce;
nejdůležitější křesťanský svátek. (Vondrušková, 2004, s. 32)
V kostele kněz žehná tříkrálovou vodu, křídu a kadidlo. Věřící si pak nosí své křížky, madony, prstýnky či zlaté přívěšky, aby jim je kněz také požehnal. Modlitba je však primárně určena pro lidi, kteří dané věci budou nosit u sebe. Je všeobecně známo, že k malému Ježíškovi přišli do Betléma tři králové, v Bibli ale není nikde napsáno, kolik jich přišlo či jak se jmenovali. Během let se počet králů měnil od dvou po patnáct, až se časem ustálil na třech. S největší pravděpodobností dle počtu darů. První zmínka o jménech králů pochází z 12. století od kancléře pařížské Sorbonny Petra Comestora. Ten jejich jména zapsal jako Kašpar (Caspar), Melichar (Mechior, Melchior, Melkon) a Baltazar (Balthasar, Belsazar, Balzar). (Toufar, 2004, s. 16-19)
Tříkrálová koleda se do českých zemí dostala po třicetileté válce v období rekatolizace. Původně na koledu chodili kantoři se svými žáky a později kněz s ministranty a občas i kostelníkem. Jejich úkolem bylo obcházet domovy, kde lidem zpívali koledy, vykuřovali domov kadidlem a kropili jej svěcenou vodou. Na konci napsali písmena K+M+B a letopočet na dveře či na tlustý rám dveří. Celá tato akce byla slavnostní a měla přinést lidem a jejich domovům požehnání a ochranu od neštěstí, nemocí či jiných špatných věcí. Později na koledu chodily děti z nejchudších rodin převlečené za tři krále.
Na hlavách měly papírové koruny s písmeny a zdobným malováním, oblečené byly v dlouhých prostých bílých košilích přepásaných provazem či šátkem s vousy z koudele či vaty. Třetí král pak musel mít začerněný obličej sazemi. Na Moravě chodili koledníci dva,
15
kteří měli s sebou černého krále jako malou figurku ze dřeva, ta měla kličku a „neustále“
se klaněla. V první polovině 20. století se podoba znovu změnila a to počtem koledníků, jejich kostýmy a růzností koled. Takové koledování se pak podobalo malé divadelní hře.
(Vondrušková, 2004, s. 34-35)
Asi nejznámější koledou, která přetrvává do dnešní doby, je koleda:
„My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví přejeme vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka.
Daleko-li cesta vaše?
Do betléma mysl naše.
Copak ty tam černej vzadu, vystrkuješ na nás bradu?
Aj, já nejsem černej, jsem jen od slunce opálenej.
Slunce jest toho příčina, že je má tvář opálena.
Kdybys na slunce nechodil, nebyl by ses tak opálil.
Slunce je drahé kamení, a to od Kristova narození.“
(Toufar, 2004, s. 20)
Vondrušková ve své knize zmiňuje divadelní hry, které se hrály v kostelích. Toufar se o nich také zmiňuje. Jednalo se o divadelní hru, která byla předváděna nejdříve v kostele. Později si ji převzali koledníci, kteří ji hrávali coby součást koledy. Jejím obsahem byla pouť tří králů do Betléma a jejich rozhovor s Herodem. Po dohrání krátké hry koledníci zatřásli pokladničkou, aby v ní zarachtaly mince. Poté hospodář i hospodyně přihodili do pokladničky mince na další dárek. Za to jim koledníci poděkovali a šli navštívit další hospodářství. (Toufar, 2004, s. 23)
16 2.2 Hromnice
Svátek, který připadá každý rok na druhého února. Z historického hlediska se jedná o den Uvedení Páně do chrámu. Křesťané si v tento den připomínali událost týkající se svaté rodiny (o této události se píše v Novém zákoně). Uvádí se, jak Josef s Marií přinesli malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby ho zasvětili Bohu. Symbolicky ho též vykoupili z povinnosti kněžské služby. Tuto službu museli tehdy podstupovat všichni prvorození synové. Prorok sv. Simeon byl během tohoto obřadu v chrámu a rozpoznal v Ježíšovi mesiáše, který byl dlouho prorokován. (Vondrušková, 2004, s. 41)
Název pro tento den vznikl odvozením ze slova „Hrom“. Lidé se dříve obávali blesku a jeho velkého světla, které bylo doprovázeno hlučnou ránou. Obávali se příchozí přírodní katastrofy, která mohla zanechat ztráty, a to jak na životech tak majetku.
Na ochranu si proto v tento den zapalovali svíčky, kterým se říkalo „hromnice“. Zapálená svíčka měla ochránit proti zlu, které blesk páchal. (Šottnerová, 2009, s. 14)
Svíčky byly dříve používány různé, základem vždy byl knot, který byl obalen něčím, co se pomalu rozpouštělo v průběhu hoření. Nejprve k tomuto účelu sloužil lůj, později se začal využívat včelí vosk. Aby svíčky nebyly tak drahé, začal se časem používat knot textilní a voskové plástve vystřídal parafín či umělý vosk. Aby hotová svíčka byla hromnička, bylo potřeba ji požehnat, jinak se jednalo jen o svíčku. První zmínka o žehnání svíček v kostele pochází z 10. století. Zaznamenal ji také Tomáš ze Štítného roku 1376. (Vondrušková, 2004, s. 42-43)
Zapalování svíček přináší lidem světlo. Symbolizuje naději, víru, vítězství nad zlem i tmou a jak Šottnerová uvádí, také samotného Krista. (V přeneseném slova smyslu je svíčka jako Ježíš. Aby mohla lidem dávat světlo, musí sama sebe hubit.) I proto je zapalování svíček součástí křesťanských obřadů. Také jednotlivé svatořečené postavy jsou téměř vždy obklopeny světlem – svatozáří. Světlo je pojeno také s kometou, která dovedla tři krále do Betléma. Symbol světla se v křesťanství často opakuje, a tak není divu, že křesťané vyslovovali myšlenku „…že je nutné žít nejen se svíčkami v rukou, ale také se světlem v srdci.“ (Šottnerová, 2009, s. 14)
Zajímavostí je, že v některých oblastech bylo na Hromnice zakázáno klít a mluvit vulgárně nebo také šít, protože by hrot jehly mohl přitáhnout blesk. Na Chodsku se pak věřilo, že ten, kdo na tento den tancuje, do roka zemře. (Vondrušková, 2004, s. 42)
17 2.3 Masopust
Jako jeden ze svátků nemá přesné kalendářní vymezení, je vázán převážně na leden a únor. Z hlediska kalendáře začíná 7. ledna po svátku Tří králů, ale končí v různé datum (na masopustní úterý, či v den před Popeleční středou). Z tohoto hlediska se každý rok vypočítává časové vymezení v rozdílném výčtu dní a týdnů. Vše záleží na tom, jak jsou vypočítávány Vánoce a Velikonoce, jelikož ty jsou pro výpočet masopustu „pevnými břehy“. Náš kalendář se řídí podle oběhu Slunce a stejně tak i Vánoce, které v něm mají pevné datum. Velikonoce jsou pak vypočítávány církví na základě oběhu Měsíce. Tyto dva systémy se vzájemně nekryjí, proto Velikonoce začínají každý rok v jiné datum. Před nimi je vymezená doba čtyřiceti dní půstu začínající Popeleční středou a masopust se řídí dle tohoto odpočtu. Proto je někdy krátký, jindy dlouhý. (Langhammerová, 2004, s. 11-12)
První zmínka o oslavách Masopustu pochází ze 13. století, ale spekuluje se, že jejich původ sahá ještě hlouběji do minulosti. Lidé se při těchto oslavách vždy dobře bavili. Byly to oslavy plné jídla, pití, tance a hudby. Církev se snažila toto bujaré veselí omezovat, či přemisťovat alespoň jeho část do kostelů či klášterů, to se jí však nepovedlo. Církev měla úspěch pouze v tom, že zahrnula Masopust mezi své svátky, a tak věřící chodili poslední den Masopustu do kostela vyzpovídat se ze svých hříchů, aby se očistili před nadcházejícím půstem. Masopustní veselí se ujalo ve všech společenských vrstvách. Na šlechtických sídlech a panovnickém dvoře bylo pojato v podobě karnevalové zábavy v maskách. Čeští králové zvali na Pražský hrad šlechtu a později také zástupce městského stavu k bohaté hostině. Po třicetileté válce potom na císařský dvůr do Vídně.
(Vondrušková, 2004, s. 45-46)
Slavilo se také ve městech a na vesnicích. K masopustu patřily vepřové hody, zabijačky, vesnické zábavy a také se v tomto čase často konaly svatby. Během zabijaček se udilo a vařilo a příbuzní, dobří sousedé, kmotři a kmotřenky si vzájemně posílali
„vejslužku". Lidé si také nenechali ujít masopustní průvody maškar. Nejčastěji vesničtí chasníci chodívali s maskou medvěda a koně. Další rozšířenou maskou byla maska žida občas doprovázeného židovkou. Ten lamentoval nad výslužkou a nad dárky, které dostával od kolemjdoucích chodců či ve staveních, kam masopustní průvod zavítal. Na zádech měl velký pytel, ze kterého vytahoval staré hadry a nabízel je k prodeji. Kolemjdoucí měli také možnost nechat si číst budoucnost z ruky či si nechat vyložit karty od další masky, kterou byla cikánka. Masopustní masky bývaly veselé a bylo jich mnoho druhů. Mezi nimi bychom našli také baletku či tanečnice a jak uvádí Toufar, nejčastěji se za masky žen oblékali mládenci, kteří si novou roli užívali a bujaře při tom vtipkovali. V průvodu byli
18
také čerti, kteří strašili děti a kominíci, kteří škádlili děvčata. Jedna z typických masek je
„Bába, která nese v nůši dědka“. Tato maska spočívá v tom, že si daná osoba oblékne nůši beze dna, namaskuje si obličej (aby vypadala jako dědek či malé dítě) a před sebe připevní vycpanou horní polovinu trupu báby, která se prohýbá pod tíhou nůše. Další výraznou maskou byla maska medvěda. Kožich byl vyroben z naruby obráceného kožichu a na hlavě byla medvědí hlava z papíru a škrobu či jen maska. V 18. století se tato maska chovala jako opravdový medvěd; chodila po čtyřech, nemluvila a mručela. V 19. století se začala maska medvěda polidšťovat, chovala se jako dovádivý člověk a v mnoha krajích hrála na trumpetu. Nechyběly také masky měšťanů ze skutečného života ve městě či postavy ze života na vesnici. (Toufar, 2004, s. 27-30)
Každý den masopustní veselice má své jméno a krátkou pranostiku, která ho provází.
Poslední čtvrtek před masopustní nedělí nese název Tlustý čtvrtek, jehož hlavním znakem je hojné hodování. Taneční neděle byla zasvěcena plesům, bálům a tancovačkám.
Masopustní pondělí se neslo v duchu další tancovačky - „Mužovského bálu“, na který však mohly jen vdané ženy a ženatí pánové. Během Maškarního úterý se konal průvod masek.
Popeleční středou začíná období předvelikonočního půstu. Název tohoto dne je odvozen od svěceného popela, kterým kněz věřícím dělá na čele křížek během bohoslužby.
(Šottnerová, 2008, s. 20) 2.4 Svatá Dorota
Svatá Dorota žila ve 4. století v křesťanské rodině a byla velmi pohledná. Pocházela z města Caesarej v Malé Asii. Její jméno pochází z řečtiny a znamená „boží dar“. Legenda praví, že Dorota byla krásná a neměla nouzi o nápadníky i z řad vysoce postavených. Mezi nimi byl také místodržící Apricius, kterého ale odmítla. To se Apriciovi nelíbilo a dal ji jako křesťanku mučit a později popravit. (Šottnerová, 2008, s. 16) Dorota však před popravou nezoufala. Těšila se, že se po smrti dostane do ráje, kde roste spousta květin a ovoce. Cestou na popravu, která se konala v zimě, ji slyšel jistý nevěřící úředník Theofil, který se jí začal posmívat. Ihned poté se zjevil andělíček, který mu nabídl košík plný ovoce a krásných květin. To Theofila přesvědčilo o existenci boha a brzy byl též popraven.
Legenda se poté začala rozšiřovat v 7. století. Svatá Dorota se stala patronkou zahradníků, květinářů a nevěst. V cizích zemích ji uctívají také pivovarníci či horníci. (Vondrušková, 2004, s. 73)
Svátek spojený se svatou Dorotou u nás byl dříve velmi populární a znal ho téměř každý. Připadá na šestého února. Z legendy se časem odvodilo lidové divadelní
19
představení, které nejprve hráli dospělí. Později se jednalo spíše o zábavu pro děti a mládež. Za představení dostávali herci v domácnostech různé potraviny či peníze, které vybírali do pokladničky. Na hlavách měli papírové koruny a v rukou dřevěné meče. Hrát hru na obchůzkách začínali v polovině ledna a v některých místech končili až týden po svátku. Obsah a texty známe díky tomu, že se tradice dochovala až do 19. století. Hry byly různě dlouhé, části byly zpívané a jejich texty se také mohly lišit. Hlavně děti komolily dlouhé středověké a pro ně nesrozumitelné texty. Ve hře je smrt Doroty pomstěna potrestáním krále (čerti si ho odnesou do pekla). (Vondrušková, 2004. s. 74-76)
2.5 Svatý Valentýn
Jak Toufar uvádí, mnoho lidí si myslí, že je tento „svátek všech zamilovaných“
přenesený z Ameriky. Ihned ovšem odhaluje, že se jedná o velký omyl, jelikož je to přesně obráceně. Jako první byl známý v Evropě, odkud se rozšířil do Ameriky, kde byl obchodnicky zpracován a využit. Mylné je také označovat jej jako svátek mladých, jelikož je tomu také naopak. V únoru mladí Římané slavili „svátek lásky – Luperkálie“. Pomocí losu se dávaly dohromady páry a musely si zůstat věrné do konce oslav. (Toufar, 2004, s. 57-58) Luperkálie se slavily 15. února a proto není zcela jasné, proč se tento svátek slaví o den dříve. Byly to oslavy úrody a název dostaly dle satyra jménem Lupercus (Pan).
(Vondrušková, 2004, s. 78)
Svatý Valentýn žil v městě Terni poblíž Říma ve 3. století, jeho umučení připadá právě na 14. února. Byl biskupem a o jeho skutcích vznikly legendy, kterých je hned několik. Jedna z nich pochází z dob, kdy vládl císař Claudius II., který byl proslaven svou touhou po moci a krutostí. Císař budoval silnou armádu a mužům se do armády od rodin či milenek nechtělo jít. Valentýn proto tajně oddával zamilované, aby tak muže ochránil od vojenské povinnosti. Císař to však zjistil a zakázal zásnuby i svatby. Biskup ale tento zákaz ignoroval a nadále oddával. Za to ho císař nechal uvěznit a poté krutě mučit. Popraven byl 14. února 269 (Šottnerová, 2008 s. 17) Jiná legenda mluví o římském lékaři a knězi, který byl umučen ve 3. století za vlády Claudia II. Jak uvádí Vondrušková, nejspíše se jedná o jednu osobu. Skutky se v každé legendě také rozcházejí, a tak například v jedné z legend Valentýn vyléčil slepou dívku, do které byl zamilován. Či doporučoval mužům, aby byli doma se svými ženami a nechodili do války. Jiná legenda se dotýká slavností Luperkálií, kdy měl být Valentýn zavřený ve vězení a pozoroval oknem lidi, kteří provozovali orgie.
Těm poté psal psaníčka s prosbami, aby již nehřešili a chovali se slušně. (Vondrušková, 2004, s. 77-78)
20 2.6 Velikonoce
Velikonoce jsou pro křesťany nejdůležitějšími svátky a jsou označovány jako vrchol církevního roku. Oslavují zmrtvýchvstání ukřižovaného Ježíše Krista. Název Velikonoce je odvozený od pojmu Velká noc. Takto je označována noc velkého tajemství, kdy Kristus zázračně vstal z mrtvých. Svátek Velikonoc navazoval na židovský pesach, který byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. (Vondrušková, 2004, s. 99) V době předkřesťanské měly Velikonoce též silnou tradici. Původně tento svátek slavili nomádští pastýři, kteří obětovávali mladá zvířata, především beránky. (Šottnerová, 2008, s. 31)
Velikonoce řadíme mezi takzvané pohyblivé svátky. To znamená, že nemají stanovené pevné datum. Během století se po Nicejském koncilu církev shodla na tom, že se budou slavit vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Datum, na které připadají Velikonoce, proto může být mezi 22. březnem a 25. dubnem, vždy po jarní rovnodennosti, která připadá na 21. března. (Tinková, 2010, s. 17)
Každá neděle do Velikonoc má své jméno a jiný význam. Na svátky se lidé začali připravovat Popeleční středou, která zahajovala čtyřicetidenní předvelikonoční půst. V tuto středu kněz věřícím dělával na čelo křížek z popela ratolestí kočiček.
Následovala První neděle postní – Černá. Ženy se oblékaly do černých šatů, od čehož je také odvozen název tohoto dne. V některých částech Česka se této neděli říkalo také liščí či pučálka. V noci pekly maminky, tak aby to děti nevěděly, preclíky sypané solí a mákem. Než děti vstaly, rozvěsily je na stromy okolo stavení. Ráno, když se děti probudily, řekly jim, že tudy běžela liška, která je zanechala na stromě. Pučálka po tradičním postním jídle (opražený a okořeněný napůl černý hrách).
Druhá neděle postní – Pražná neboli Černá. Její název je opět odvozen od pokrmu, kterému se říkalo pražma. Jednalo se o pražená obilná zrna, ze kterých se dělávala kaše či polévka. Šottnerová pak uvádí, že se také v tento den vymetaly komíny a proto nesla také označení „sazometná.“ (Šottnerová, 2008, s. 33)
Třetí neděle postní – Kýchavná. Během této neděle se konaly bohoslužby na ochranu proti moru. Mezi jeho první příznaky patřilo kýchání. Z této doby se nám dochovalo „Pozdrav Pán bůh“, které říkáme, když někdo kýchne. To by nás mělo ochránit od nemocí.
21
Čtvrtá neděle postní – Družebná značila mezi lidmi tancovačky, veselí a volení královny. Mladí se scházeli na taneční zábavy, pekly se koláče družince a někde se volila děvčata coby královny. Královna oblečena do bílých šatů zdobených pentličkami pozlátkovými hvězdičkami vítala jaro. Někdy se namísto volení královny děvčata scházívala ve staveních, nosila na hlavách věnečky a sbírala drobečky, s nimiž poté šla na pole. Tam se pomodlila a rozhodila hrst drobečků, což mělo zajistit bohatou úrodu.
V jiném kraji byl název spojován s návštěvou družby ve staveních. Spolu s ženichem navštívil obydlí nevěsty a dojednával námluvy.
Pátá neděle postní zvaná Smrtná. Název je spojený s dávným obřadním zvykem vynášení smrti (Morany). V naší zemi je to možná jeden z nejstarších dochovaných zvyků.
Slaměná a z hadrů vyrobená postava Morany byla za doprovodu písní odnesena k řece.
Poté ji lidé do řeky vhodili a symbolicky pochovali zimu. Jinde chodily děti a koledovaly s ozdobeným vrškem smrčku či borovičky. Vršku se říkalo nové líto – nové léto.
Šestá neděle postní – Květná. Připomíná příchod Krista do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy a zelenou ratolestí. Kněz na památku v tento den světí kvetoucí kočičky a rozdává je lidem na mši. Kočičky měly pomáhat proti pohromám, nemocem či kouzlům. Na filipojakubskou noc se zastrkávaly pod práh, aby čarodějnice nemohly do stavení. (Trnková, 2009, s. 5-15)
Poslední týden před Velikonocemi se nazývá Pašijový. Jeho jednotlivé dny mají svá pojmenování. Modré pondělí a žluté úterý – v těchto dnech se v obydlích uklízelo.
Škaredá středa, říká se, že v tento den se nikdo nesměl mračit, jinak se bude mračit celý rok. Zelený čtvrtek je zelený podle barvy Olivové hory, která je spojena s utrpením Krista.
K jídlu se podávají samé zelené potraviny jako špenát, mladé kopřivy či šťovík, to aby se po zimě doplnily vitamíny. V kostelech po ranní mši utichnou zvony a „odlétnou“ do Říma. Jejich zvonění je až do Bílé soboty nahrazováno zvukem řehtaček, valch a klapaček.
S nimi obcházejí chlapci vsi ráno, v poledne a večer. Naposledy ve tři hodiny odpoledne na Velký pátek, za svoji „práci“ poté vybírají odměnu v podobě vajíček či peněz. Na Velký pátek připadá ukřižování Krista, v kostelech se proto jen zpívalo, četly se texty a nekonaly se mše. Vždy se však odkryl a uctil kříž, strojení hrobu Božího. V některých částech země se lidé časně z rána omývali ve studené vodě, aby předešli nemocem. Chlapci se potápěli pro oblázky, které poté zahodili ve víře, že se vyhnou bolesti zubů. Věřilo se, že se v tento den otevírá země a lidé mohli nalézt její poklady. Bílá sobota – den, kdy se z Božího hrobu vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí spolu s obrazem či sochou Krista a v průvodu
22
se nesla vsí. Velikonoční neděle je známa také jako Boží hod velikonoční. Den zmrtvýchvstání Krista, kdy končí půst a velikonoční svátky vrcholí. V kostelích se světily velikonoční pokrmy – například beránci, mazance, vajíčka, chléb či víno. Takto posvěcené jídlo se jedlo buď hned v kostele, nebo na polích. Kousek dostala také návštěva, zvířectvo, voda i sad. To proto, aby se zajistila dobrá voda, plodnost zvířectva a bohatá úroda. Na Novojičínsku rodiče dětem připravovali dárky, které dali do zahrady, do pole či za okno.
Děti je poté hledaly a říkalo se, že jim dárky přinesl Škobránek (skřivánek).
Velikonoční pondělí není spjato s žádným významným křesťanským úkonem, ale spíše se zvyky. Mezi ně patří ještě stále živé koledování s pomlázkou. Zvyk, kdy chlapci obcházejí domy s pomlázkou z vrbových proutků ozdobenou stuhami. Pomlázkou jsou šlehány ženy i dívky, aby byly veselé, pilné a zdravé. Dívky jim za odměnu dávají malovaná vajíčka. (Šottnerová, 2008, s. 35 – 37)
2.7 Svatý Jiří
Svátek připadá každoročně na 24. dubna. Svatý Jiří je zobrazován jako drakobijec, který vítězí nad zlem; rytíř prvních křesťanů. Jedna z pranostik říká „Na svatého Jiří, vylézají hadi a štíři“. Toto rčení si můžeme vysvětlit tak, že jarní slunce láká drobné temné mocnosti z podzemí znovu na povrch světa. V křesťanství jsou symboly draka a hada považovány za vrcholné představitele zla. (Langhammerová, 2004, s. 106) Svatý Jiří je od dob středověku jedním z významných evropských světců a již v přemyslovské době mu byly zasvěceny vybrané kostely. Byl znám pro svou pevnou víru v Krista. Zemřel mučednickou smrtí jako římský voják za vlády císaře Diokleciána. V 6. století byl nalezen jeho hrob a jeho legenda se rozšířila. Ta jej představuje jako udatného zachránce princezny, kterou unesl drak. Jiří draka skolil kopím. Z pohledu církve je pak svatý Jiří vnímán jako drakobijec, který bojuje za křesťanství. (Langhammerová, 2008, s. 43)
U nás byl svatý Jiří velmi oblíbeným světcem a bylo mu zasvěceno mnoho kostelů, chrámů či kašen. Každý rok se pořádají výstupy na horu Říp, na jejímž vrcholu stojí rotunda sv. Jiří. Díky své udatnosti se stal patronem vojáků, rytířů, pevností a opevněných měst. Později ho za svého ochránce přijali také další; kováři, bednáři, horníci, artisté, zemědělci a nejnověji skauti. Anglie jej přijala jako svého ochránce. (Šottnerová, 2008, s. 47)
Svátek svatého Jiří byl brán podle lidové víry jako svátek, kdy začíná jaro. Lidé věřili, že se otevírá země a z ní vylézají již zmiňovaní hadi a štíři, kteří ale nejsou ještě jedovatí. Pravým opakem byla prý voda ve studních, a proto se v tento čas ještě nepila.
23
V tento den také začínalo každoroční hospodaření, nesmělo se zbytečně šlapat na pole a dobytek byl poprvé na pastvě. Toho využívali hospodáři a prováděli evidenci dobytka s různými pověrčivými praktikami. Ty měly zajistit pro dobytek hodně zdraví a krávy měly mít hodně mléka. S nástupem feudalismu se právě v tento den odváděl vrchnosti nájem za pozemky a to buď ve formě naturálii či peněz. (Vondrušková, 2004, s. 158-159)
2.8 Filipojakubská noc
Svatý Filip a svatý Jakub byli Ježíšovými učedníky, kteří hlásali křesťanství. Za to byli pronásledováni a následně zabiti. Svatý Filip byl ukamenován na kříži ve městě Hieropoli stejně jako Ježíš. Svatý Jakub byl Ježíšovým příbuzným, který odmítl prohlásit Ježíše za podvodníka. Za to jej shodili židé z hradeb Jeruzaléma. Noc z 30. dubna na 1.
května nese jméno po těchto svatých, i když tradice samotná s nimi nijak nesouvisí.
(Šottnerová, 2009, s. 51) Pokud pátráme po původu zvyku, dostaneme se až ke Keltům, kteří žili na českém území až do přelomu letopočtu. Keltové měli prosté rozdělení roku dle oběhu Slunce, a tak vedle oslav slunovratů a dnů rovnodennosti měli i takzvaná meziobdobí. Tato meziobdobí ukazovala začátky přírodních etap spojených s magií, přírodními silami a démony. (Langhammerová, 2004, s. 107)
Magická noc, kdy mají zlé síly větší moc než jindy, připadá na den mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. V keltském kalendáři je označována jako betaine.
Typické jsou posvátné ohně, které se zakládaly na obřadním ohništi a symbolizovaly střed našeho života s jiskrou v nás či Slunce. Oheň byl pro lidi zdrojem světla, tepla a očištění od zlých sil. I proto ho lidé přeskakovali a nabíjeli se jeho silou, metali zapálená košťata do vzduchu a jejich ohořelé části si brali domů jako ochranu domova. (Langhammerová, 2008, s. 44-45)
Zvyk pálení čarodějnic vznikl pravděpodobně okolo konce 18. století, kdy jezuité zrušili dohled nad čistotou víry lidu. Během noci mohly lidem škodit nejvíce Čarodějnice, kterým se v některých oblastech říkalo Bosorky. Symbolizovaly zlo sesílané na zem.
Tradičně si je lidé představovali jako staré ženy či neviditelné bytosti, které nelze snadno odhalit. Proti čarodějnicím se snažili chránit mnoha způsoby: hlukem způsobeným práskáním biče, železa či dřeva, umisťováním posvěcených kočiček či zelené ratolesti do domu. Před dům se mohla umístit kupa písku či drn trávy. Čarodějnice pak počítala jednotlivá zrníčka či stébla a zdržela se tím do rána, kdy její moc opadla. Aby lidé ochránili pole či vesnice, obcházeli je v kruzích. Jindy nahé ženy během noci obcházely
24
obec a táhly za sebou pluh, k ochraně úrody před zlými silami. (Vondrušková, 2004, s. 160-165)
O této noci byly k vidění již zmíněné ohně. K jejich vytvoření bylo zapotřebí sedm druhů dřeva seskládaných na hranice, kde uprostřed byla figurína čarodějnice. Tu poté obřadně zapálil muž, který se ženil ve vesnici naposledy. Na ochranu se poté kolem velkého ohně zapalovalo dalších sedm ohníčků, které omladina přeskakovala tak, jak to dělaly čarodějnice o sabatu. (Šottnerová, 2008, s. 52)
2.9 Den matek
Svátek, který oslavuje ženy, má ve světě dlouholetou tradici. Ve starém Řecku byly ženy vnímané jako dárkyně života a těšily se velké úctě. Již před naším letopočtem probíhaly jarní oslavy na počest bohyně Rei, která byla matkou boha Dia. V novověku byla myšlenka oslav žen a ženství obnovena v Británii. První zmínka pochází z roku 1644 a týká se takzvané mateřské neděle (Motherning Sunday), kdy se oslavovaly všechny babičky a maminky. Rozšíření této tradice do celé Anglie přišlo v 19. století. Den matek se nyní slaví po celém světě možná díky Reevers Jarvis, která bojovala za práva matek celý život. V roce 1907 uspořádala v Graftonu oslavy na počest své zesnulé maminky. Několik let poté americký prezident Thomas Woodrow Wilson prohlásil Den matek za svátek.
U nás se o slavení zasloužila Alice Masaryková, dcera prezidenta, v roce 1923. Myšlenku tohoto svátku propagoval také Červený kříž, Sokol, Orel, katolické spolky či ženské spolky při různých politických stranách.
V období komunismu byl nahrazen Mezinárodním dnem žen a po roce 1989 se znovu vrátil. Svátek nemá křesťanský podtext, ale rozšířil se natolik, že je považován za novodobou tradici. (Šottnerová, 2008, s. 61)
Oslavy svátku mají podobu drobných dárků či květin a probíhají druhou květnovou neděli. Jak uvádí autoři Koukal a Vindruška, děti nosí mamince květinu, aby věděla, že ji mají rády. (Koukal, Vindruška, 2010, s. 50)
25
3 Artefiletika
Pojem artefiletika se skládá ze dvou částí. Prvním z nich je „Arte- “, které odkazuje k latinskému ars, artis (umění). Druhá část slova „-filetika“ je inspirována pedagogem H. Broudym a jeho myšlenkami o filetickém přístupu ve výchově. Je to výchova, která se snaží propojit intelektuální, sociální a emocionální rozvoj.
Artefiletika je jedním z pojetí výtvarné výchovy, které má blízko k arteterapii, z které využívá některé prostředky. Patří do takzvané osobnostně orientované výchovy, která se snaží o respektování přirozených potřeb dítěte a co nejlepších podmínek pro jeho individuální rozvoj. (Slavíková, 2000, s. 10)
Jedním z východisek je pro artefiletiku výtvarný zážitek. V něm se děti seznamují s výtvarnou formou a určitým obsahem. To je vede k určitému poznání obsahu a pochopení jeho smyslu. Pro každého z nás je tento proces poznání jedinečný, ale i přesto o něm společně dokážeme vést dialogy. A právě dialog je pro artefiletiku klíčový.
Reflektivní dialog je jedním z vodítek, jak artefiletiku poznat v praxi. Pomocí dialogu si děti sdělují své osobní názory, zkušenosti a prožitky mezi sebou a tím se dostávají do sociokognitivního konfliktu, při kterém dochází k poznání. (Slavík, 1997, s. 170 - 172)
Postupně si děti všímají rozdílností svých děl a diskutují o nich. Diskuze děti podněcuje k dalšímu přemýšlení, které vede k poznávání sebe sama v kulturních souvislostech nebo k poznávání prostředí (kulturní, společenské či poznávání přírody).
Pokud reflektivní dialog chybí, nejedná se o artefiletiku. (Slavíková, 2015, s. 14- 15) Jak Slavíková uvádí po širším představení je vhodná shrnující úsporná charakteristika „Artefiletika je refletkivní, tvořivé a zážitkové pojetí vzdělávání, které vychází z umění a expresivních kulturních projevů (výtvarných, dramatických, hudebních apod.) a směřuje k poznávání i sebepoznávání prostřednictvím reflektivního dialogu o zážitcích z expresivní tvorby nebo vnímání učení.“ (Slavíková, 2015, s. 15)
Struktura lekce je u artefiletiky specifická. Je tvořena fázemi, které na sebe navazují. První fází je uvítání, ve kterém si děti s učitelkou povídají o tom, co prožily v době mezi jednotlivými lekcemi. Následuje ledolamka1, která často svým obsahem vychází z následujících činností. Třetí fází je ztišení a poté začíná čtvrtá fáze, kterou je
1 Krátká aktivita před hlavní vzdělávací činností. Učí děti umět vyjádřit své pocity, rozumět výrazům druhých lidí. Má formu krátké hry s důrazem na uvolněný projev. (Slavíková, 2015, s. 21)
26
motivační vstup. Ten může mít podobu pohádky, příběhu, či se může jednat o oživení vzpomínek. Po motivaci přicházejí na řadu pokyny pro následující výrazovou hru. Tato hra je zakončena reflektivním dialogem a závěrečným rituálem či rozloučením. (Slavíková, 2015, s. 191)
27
4 Praktická část
„Chceme-li, aby náš národ žil, musíme už v dětech vzbuzovat národní povědomí a zajistit předávání našich tradic z generace na generaci.“ (Šottnerová, 2008, s. 7)
V praktické části bakalářské práce představím lidové tradice, které jsem zařadila do tematické výtvarné řady. Jednotlivé tradice jsou seřazeny chronologicky podle kalendáře, stejně jako v teoretické části. Pro větší přehlednost jsem vytvořila k jednotlivým lekcím metodické listy, které obsahují úvodní fotku hotového díla, cíl, výtvarný problém, pomůcky, postup činnosti, reflexi a závěr. Metodické listy mají stejnou strukturu pro jejich lepší přehlednost a snazší budoucí práci s nimi.
Každý z metodických listů byl zrealizován v praxi. Výtvarné aktivity se účastnilo v průměru okolo sedmi dětí předškolního věku. Jednalo se spíše o předškoláky, tj. nejstarší děti ve třídě. Fotografie z realizace jsem umístila do příloh.
Záměrně jsem během vedení lekcí nezařazovala na začátek ledolamku z důvodu režimu MŠ. Jednotlivé výstupy byly realizovány po ranním kruhu, který mimo jiného obsahoval ranní pozdrav, sdělili jsme si naši náladu v daný den či probrali, co děti zažily den předtím nebo o víkendu. Následovala krátká hra, která souvisela s tématem.
Vyhodnotila jsem hru jako dostatečný ice-breaker a další jsem tak již nezařazovala.
Fotografie pořízené během tvorby dětí jsou zde uveřejněny se souhlasem mateřské školy i zákonných zástupců dětí. Souhlasy zákonných zástupců k fotografování dětí jsou uloženy v dokumentaci v mateřské škole; MŠ Hasičská 231, Hostinné 543 71.
28 4.1 Třistakrálový pochod
Obrázek 1 Třistakrálové koruny
Podtéma: „Tři králové“
Cíl: seznámit děti s lidovou tradicí tří králů, jejich obchůzkou a příběhem, rozvoj výtvarné fantazie při zdobení korun, rozvoj psychomotorických dovedností při lepení a stříhání papírů, zažít tříkrálový průvod
Výtvarný problém: rozvoj střihání, tvorba pravidelných trojúhelníkových zubů Výtvarná technika: lepení
Pomůcky: čtvrtky žluté barvy, samolepící kolečka různých barev, gumička, nůžky, lepidlo, sešívačka
Motivace: K motivaci dětí jsem zvolila příběh „Někde se narodilo královské dítě“ (Příloha č. 1). V příběhu se děti dozvěděly o Betlémě a třech mudrcích, kteří donesli dary Ježíškovi.
O darech jsme si více povídali ve volné diskusi.
Postup činnosti:
1. Posedáme si do komunikačního kruhu, společně se pozdravíme a přejdeme k motivaci.
2. Po přečtení příběhu nechávám dětem prostor pro dialog a povíme si společně více o darech, které Tři králové přinesli Ježíškovi.
3. Přesuneme se do stolečkové části třídy, kde každý dostane pruh žlutého papíru, na který si nakreslí zuby.
4. Vystřihneme korunu, slepíme konce k sobě a spodní hranu sešijeme sešívačkou. Po stranách vytvoříme dírky pro upevnění gumičky.
5. Necháme na dětech, aby korunu ozdobily dle toho, jak se jim koruna bude líbit.
6. Hotové koruny si děti nandají na hlavu a společně si zazpíváme „My tři králové“.
Reflektivní dialog:
Za zpěvu koledy jsme se přemístili do kobercové části třídy, kde jsme si všichni posedali do kruhu. Děti si sundaly z hlavy korunu a začal první reflektivní dialog. Nejdříve
29
jsme si řekli, že bude mluvit jen ten, kdo má zrovna na hlavě korunu. Dala jsem si na hlavu svou a pochválila děti za to, jak spolu pracovaly, že si pomáhaly a všichni mají svou korunu. Následovala otázka, jestli mají všichni stejnou korunu či se nějak od sebe liší. Na hlavu si dala korunu první Evička: „Nemáme ji všichni stejnou.“ Danielka: „Máme jinak nalepený kolečka, já je mám rovně a Mikuláš rozházený.“ Děti poté pozorovaly rozdíly mezi korunami a výběrem z předložených barev. Pepa si na korunu nalepil mnoho koleček tak, aby koruna vypadala jako korunovační klenoty. Následně dětem korunovační klenoty představil „Jsou to ty klenoty, který měl král. Je to ale i jablko a žezlo. Viděl jsem to se strejdou na internetu, jsou hodně barevný.“ Nato jsem děti vyzvala k nasazení korun na hlavu.
Učitelka: „Když máme teď na hlavě koruny, myslím, že bychom si mohli na ty krále zahrát. Ale jsme tu jen tři králové?“ Na to děti začaly počítat a zjistily, že nás je více. „Ne, je nás víc. Když se k nám přidají ještě děti od Sluníček a Broučků, bude nás opravdu hodně. To spolu nepůjdeme tříkrálový průvod ale třistakrálový! A půjdeme se podívat na Betlém.“
Závěr: Děti společně dospěly k závěru, že i když měly všichni stejné pomůcky a stejný čas na tvorbu, jejich výtvory se lišily. Všímaly si rozdílů v počtu „drahokamů“ i jejich uskupení. Děti byly schopné vysvětlit, kam tři králové šli. Samy se poté staly „třemi králi“
v třistakrálovém pochodu městem, který jsem zakončila na výstavě Betlémů ve Františkánském klášteře v Hostinném. Během stříhání a předkreslování korun spolu děti komunikovaly a nabízely si pomoc s předkreslením či stříháním. Některé méně zdatné děti mne požádaly o pomoc. Po slepení korun do požadovaného tvaru se jejich pozornost soustředila hlavně na výběr barev a jejich následnou aplikaci na korunu. Technika byla pro děti snadná, rychle pochopitelná i přes začáteční problémy se stříháním. Druhý den při průvodu městem byly děti veselé a neustále zpívaly píseň My tři králové. Naučily se ji také ostatní děti ze školky, s kterými koruny vyráběly jejich paní učitelky. Průvod byl povedený a líbil se pedagogům i dětem.
30 4.2 Hromnice a hromničky
Podtéma: „Venku bijí blesky, hromy, chraň nás svíčko od pohromy. Pořád ještě jsi nám vhod – i když máme hromosvod.“ (Kukal, Vinduška, 2010, s. 18)
Cíl: seznámit děti s tím, co jsou to Hromnice a hromničky, proč je dříve lidé měli doma – lidová tradice
Výtvarný problém: nanášení barvy v ploše, vnímat komplementární kontrast mezi barvami, seznámit se s technikou odkrývací rezerváže
Výtvarná technika: odkrývací rezerváž
Pomůcky: čtvrtka formátu A4, temperová barva modrá a oranžová, štětec, hadřík, ubrus na zakrytí stolu
Motivace: „V sobotu bylo v kalendáři napsáno Hromnice, kdo z vás ví, co to znamená?
Slyšely jste o tom někdy? Hromnice se svátek jmenuje podle hromu, který slyšíme, když je bouřka. Lidé se jí dříve hodně báli, protože když uhodil blesk do chaloupky, mohlo se stát velké neštěstí. Bylo to kdysi dávno, když lidé ještě neměli televize, počítače a ani elektriku. Aby se blesk při bouřce vyhnul jejich chaloupce, dávali si lidé do oken malé svíčky, kterým říkali hromničky. A jak takové svíčky vypadaly? Byly to svíčky z vosku, které na sobě mohly mít nějaký obrázek. Se svíčkami šli lidé do kostela za panem farářem, který jim svíčky požehnal, a pak si je donesli domů a zapalovali při bouřce na okně.
Děláme to i my dneska? Proč to nemusíme dělat? Protože máme doma hromosvod, který blesk svede do země. Dneska si spolu zkusíme takové svíčky hromničky nakreslit.“
Postup:
1. Posadíme se do komunikačního kruhu, motivujeme děti. Přesuneme se do stolečkové části třídy.
2. Naneseme oranžovou barvu na celou plochu čtvrtky A5 a necháme zaschnout. Je vhodné pracovat s neředěnou temperou.
3. Naneseme modrou barvu přes celou plochu čtvrtky A5 přes oranžovou barvu.
4. Druhou stranou štětce odkrýváme oranžovou barvu (kreslíme) blesky, hromničky, obydlí…
5. Konec štětce si v průběhu můžeme otírat do hadříku.
Obrázek 2 Svíčky hromničky
31
6. Necháme zaschnout a společně si povídáme o tvorbě.
Reflektivní dialog:
Děti si posedaly do komunikačního kruhu a před sebe si položily svou rezerváž na téma Hromničky. Chvíli jsme jen mlčeli, děti si zaujatě prohlížely rezerváže mezi sebou. Mlčení jsem prolomila já, když jsem se dětí zeptala, jestli všechny stihly vše, co chtěly a vyzvala je k hodnocení. Vojta byl první, kdo promluvil a popsal svou rezerváž. Poukázal na to, že jeho svíčky jsou hubené, ty které se tvoří v roztaveném vosku. Eliška zareagovala, že její svíčky jsou zdobené a širší. Pepa ji doplnil, že jeho jsou naopak tenké, a proto se jich na obrázek vešlo více. Ostatní děti také porovnávaly a diskutovaly. Společně jsme si vyjmenovaly, z jakých materiálů se svíčky mohou vyrábět. Na jejich dialog jsem navázala otázkou:
„Proč se hromničky dávaly do oken?“
„Proti bouřce, a aby se lidi nebáli blesků“ Odpověděl Šimon s Evičkou.
Učitelka: „Co když se někdo bojí blesků nebo bouřky? Můžeme mu něco poradit, aby se už nebál?“
Bětuška: „Aby šel za maminkou nebo tatínkem.“
Mikuláš: „Aby se podíval, jestli mají hromosvod. Ten blesky dovede do země.“
Učitelka: „A když za bouřky vidíme světlo, co po něm přijde?“
Danielka: „Taková velká rána, které se říká hrom.“
Jakmile jsme dokončili reflektivní dialog, přesunuli jsme díla na parapety oken, kam hromničky patří.
Závěr: Děti získaly do aktivní slovní zásoby pojmy Hromnice a hromnička. Aktivitu jsem rozdělila do dvou dnů z časových důvodů. Děti první den natřely pouze červenou temperou podklad. Druhý den tvořily odkrývací rezerváž. Technika byla pro mladší děti náročná hlavně druhý den, kdy překrývaly červenou barvu modrou. Nejtěžší pro ně bylo techniku pochopit. Při tvorbě měly děti tendenci se zaměřovat na malbu po celé ploše formátu a tím jim barva stihla rychle usychat. Bylo proto nutné jim říct, aby natíraly pouze tu část čtvrtky, do které chtějí zrovna tvořit odkrývací rezerváž. Technika dětem nedávala moc prostoru na komunikaci během tvorby. Při reflexi byl vidět jejich upřímný zájem o díla ostatních dětí. Samotné je překvapilo, jak se od sebe liší. Nejvíce děti zaujala tvorba Elišky, která měla svíčky velmi zdobné a tvorba od Pepy, který měl svíčky naopak tenké a bez vzorů.
32 4.3 Masopustní veselí
Podtéma:„Masopustní veselí, to je príma věc. O radost se podělí, kominík i švec…“
Cíl: seznámit děti s masopustem, vysvětlit pojem masopust, rozdíl mezi individuálním a skupinovým projevem, rozvoj spolupráce
Výtvarný problém: experiment s barvou, kontrast mezi barevnou plochou a kresbou tuší Výtvarná technika: kombinovaná
Pomůcky: čtvrtka formátu A2, temperová barva zelená, žlutá, tuš, špejle, nůžky, lepidlo, ubrus na zakrytí stolu, linoleum, obrázky masopustních masek (obrázky google)
Motivace: „Bylo, nebylo. Kdysi dávno, když lidé ještě neměli počítače ani televize žila, byla jedna Anička a Honzík. Byly to dvě malé děti, usměvavé a tuze zvědavé. Každý večer před spaním si povídaly s maminkou příběhy. "Maminko, řekni nám nějaký, který jsme ještě neslyšeli." prosily jednoho večera děti. Nemusely dlouho maminku prosit, protože byla hodná, začala vyprávět.
„Dnes vám povím příběh o Masopustu. Když odchází paní zima a probouzí se jaro, přichází k nám do vsi zvláštní čas. Sluníčko více svítí a lidé mají najednou po té dlouhé zimě více energie a sil. Každý se těší na oslavy Masopustu.“
„Maminko, ale já nevím co je to Masopust.“ ozval se Honzík.
Učitelka: „Děti, co je to asi masopust? Jméno Masopust pochází ze slov maso a půst. Víte někdo, co je to půst? Co to znamená, když ho někdo drží?“ (necháme děti odpovídat a poté jim vysvětlíme půst). „Půst znamená, že když má někdo něco rád, tak si to na nějakou chvíli zakáže. Třeba ten, kdo má rád čokoládu, tak si od ní může dát půst a chvíli ji nejíst.
A jak to bylo dál s příběhem?“
„O masopustu se velcí i malí převlékají do masek a převleků a jdou v masopustním průvodu. Radují se, tančí, zpívají a jedí dobré jídlo.“ odpověděla maminka.
Obrázek 3 Masopustní veselí
33
„Maminko, můžeme taky jít v masopustním průvodu?“ zeptala se Anička.
„Mohli bychom všichni jít, ale musíme si vzít převlek.“ odpověděla maminka a děti spokojeně usnuly.
Učitelka: A jak takové masky mohly vypadat? Pojďte se podívat, abychom věděli, za co pak ty děti s maminkou a tatínkem šly.
Postup:
1. Motivace dětí pomocí krátké pohádky o Masopustu, následné prohlížení masopustních masek a společná diskuze.
2. Kresba tuší – děti kreslí tuší postavy z masopustního průvodu. Nakreslené necháme zaschnout a následně vystřihneme.
3. Děti roztírají pomocí linolea zelenou barvu na žlutou čtvrtku. Barvu na čtvrtku dávají větší děti, s roztíráním pomáhají menší děti. Hotové dáme uschnout.
4. U zeleného pozadí odstříháme hrany podle mapy, kterou vytvořilo rozetření temperové barvy.
5. Jednotlivé masky nalepíme na pozadí, které následně podlepíme kontrastní barevnou čtvrtkou.
Reflektivní dialog:
Doprostřed kruhu děti společně přinášejí hotové dílo a posedají si kolem něj. Ptám se dětí, jestli mi mohou popsat, co nakreslily. S popisem začíná Max, který ukazuje na jednoho hlavonožce symbolizujícího strašáka. Ukazuji vedle něj a ptám se dál na popis. Eliška nakreslila bábu s nůší a vyzývá děti, aby se také podívaly. Dozvídáme se, že takovou bábu viděla při masopustním průvodu loňský rok. Postupně všichni popíší svou masopustní masku, kterou nakreslili. Popisují i malé detaily, jako jsou knoflíky na kabátě kominíka či jeho kouli k vymetání komínů. Překvapuje mě, že se objevila také maska nevěsty a ženicha. Šárka nakreslila masku medvěda, kterého vede medvědář. Medvěd byl opravdu malý, aby se medvědář nebál. Nakonec děti dávaly příklady, za jakou masku by mohly jít ony na Masopustní průvod ve školce.
Závěr:
Díky obrázkům a společné diskuzi si děti uvědomily, že na opravdový masopustní průvod není vhodné mít převlek akčního hrdiny, jako je Spiderman nebo jiný z moderních kostýmů. Velmi se jim líbil převlek kobyly, kominíka i báby s nůší. Během kreslení si
34
povídaly o tom, jakou masku si vezmou ony samy na průvod. Při tvorbě podkladu se přidaly také mladší děti, které toužily pomoci ostatním. Proto skupina větších dětí dětem nalila barvu, aby ji menší mohly linoleem roztírat. Při lepení hotových figur na pozadí děti řešily problém s kompozicí. Některé z dětí bezmyšlenkovitě přilepily svou postavu a teprve poté zjistily, že se kvůli tomu některá z jiných figur už nevejde. Společně bez mého zásahu tento problém vyřešily.
Masopustní průvod si děti poté vyzkoušely na vlastní kůži. Všichni se převlékli do kostýmů a šli jsme skrz město v masopustním průvodu. Cestou děti zpívaly písničku
„Masopustní veselí“ od Jitky Vítové.
35 4.4 Masopustní čepice
Podtéma: „Masopustní veselí, to je príma věc. O radost se podělí, kominík i švec“
Cíl: seznámit děti s masopustním kostýmem, s lidovou tradicí masopustu; maskou Laufra
Výtvarný problém: rozlišovat jednotlivé barvy, lepit papír v určitém řádu
Výtvarná technika: lepení
Pomůcky: čtvrtka formátu A2, krepové papíry, lepidlo, nůžky, provázek, obyčejná tužka, sešívačka, děrovačka, gumička
Motivace: Obrázek masky Laufra (viz příloha č. 5)
Obrázek položíme doprostřed komunikačního kruhu a ptáme se dětí, co na obrázku vidí.
Společně zkoušíme přijít na jméno masky a poté jim prozradíme její opravdové jméno.
Přemýšlíme o tom, z jakého materiálu může být vytvořena. Zkusíme ji vyrobit.
Postup:
1. Motivace dětí v kobercové části třídy, přesun ke stolečkům.
2. Pomocí provázku a tužky nakreslíme od rohu čtvrtky směrem do prostoru polokružnici.
3. Vystřihneme podle vzniklé čáry. Smotáme do kornoutu a spodní část spojíme sešívačkou. Vrchní část poté slepíme lepidlem.
4. Nastříháme krepové papíry na malé obdélníkové kousky.
5. Lepíme papíry od spodní strany kornoutu směrem nahoru, dokud nepokryjeme celou plochu kornoutu.
6. Děrovačkou uděláme dírky pro gumičku, aby čepice dobře držela na hlavě.
Reflektivní dialog:
Uprostřed kruhu ležela fotka (příloha č. 5), děti si posedaly okolo ní i s čepicí, aby všichni viděli na všechny.
Obrázek 4 Masopustní čepice
36 Učitelka: „Jak se vám dnes tvořilo?“
Bětuška: „Mně dneska špatně, nešlo mi to smotat.“
Učitelka: „Dneska bylo motání tím nejtěžším úkolem, ale jsem ráda, že jste vytrvali a společně si pomohli.“
Lepení kornoutů nebylo snadné pro žádné dítě, musela jsem jim hodně pomoci, aby kornouty držely tvar. Následné stříhání a lepení děti bavilo a nebyl v něm problém. Děti si společně prozradily strategii, kterou volily při lepení. Erika: „Já jsem to lepila od kraje nahoru na špičku. Kolem dokola.“ Vojta: „Já to lepil různě tak, jak se mi chtělo a pak jsem i zalepil hodně špičku a mezery“.
Děti poté přešly k hodnocení výběru barev. Nakonec jsme si připomněli jméno této masopustní masky (strakáč x Laufr) a zahráli si hru masopust.
Hra na masopust: Děti mají na hlavě masopustní čepice, hraje hudba a probíhá masopust.
Mohou tančit, zpívat a radovat se. Když se hudba vypne, musejí strnout na místě a nehýbat se - začíná půst. Hra je obdobou hry Na sochy.
Závěr:
Děti měly možnost se detailně seznámit s maskou zvanou Laufr, která je nápadná hlavně svou barevností. Všimly si, že každý má svou jinak barevnou. Erika si všimla, že ona lepila jednotlivé papírky více k sobě, a tak nebyl u jejího kornoutu vidět podklad.
Dozvěděly se také podrobnější informace o masopustním průvodu a jeho maskách. Již během lepení si všímaly rozdílů mezi barevným uskupením své čepice a čepice ostatních.
Také se ukázalo, kdo má jak rozvinutou trpělivost. Maxe jsem musela párkrát motivovat, aby práci dokončil. Nakonec byl spokojený, že vytrval. Během reflexe jsme si čepice nasadili na hlavu a každý řekl, jaké to je mít takovou čepici na hlavě, jestli se mu to líbí, či jestli je lepší nosit čepici jinou. Hotové čepice jsme společně zanesli do šatny, odkud si je děti poté mohly odnést domů na masopustní průvod.
