%JQMPNPWÈ QSÈDF
4UVEJKOÓ QSPHSBN / o %FTJHO
4UVEJKOÓ PCPS 5 o %FTJHO QSPTUDzFEÓ
"VUPS QSÈDF #D" 7FSPOJLB 4USZBMPWÈ 7FEPVDÓ QSÈDF .H" -FPOB .BUǔKLPWÈ
-JCFSFD
%JQMPNB UIFTJT
4UVEZ QSPHSBNNF / o %FTJHO
4UVEZ CSBODI 5 o &OWJSPONFOUBM %FTJHO
"VUIPS #D" 7FSPOJLB 4USZBMPWÈ 4VQFSWJTPS .H" -FPOB .BUǔKLPWÈ
-JCFSFD
PSJHJOÈMFN [BEÈOÓ
#ZMB KTFN TF[OÈNFOB T UÓN äF OB NPV EJQMPNPWPV QSÈDJ TF QMOǔ W[UB
IVKF [ÈLPO Ǐ 4C P QSÈWV BVUPSTLÏN [FKNÏOB f o ÝLPMOÓ EÓMP
#FSV OB WǔEPNÓ äF 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ 56- OF[BTBIVKF EP NâDI BVUPSTLâDI QSÈW VäJUÓN NÏ EJQMPNPWÏ QSÈDF QSP WOJUDzOÓ QPUDzFCV 56-
6äJKJMJ EJQMPNPWPV QSÈDJ OFCP QPTLZUOVMJ MJDFODJ L KFKÓNV WZVäJUÓ KTFN TJ WǔEPNB QPWJOOPTUJ JOGPSNPWBU P UÏUP TLVUFǏOPTUJ 56- W UPN
UP QDzÓQBEǔ NÈ 56- QSÈWP PEF NOF QPäBEPWBU ÞISBEV OÈLMBEǾ LUFSÏ WZOBMPäJMB OB WZUWPDzFOÓ EÓMB Bä EP KFKJDI TLVUFǏOÏ WâÝF
%JQMPNPWPV QSÈDJ KTFN WZQSBDPWBMB TBNPTUBUOǔ T QPVäJUÓN VWFEFOÏ MJUFSBUVSZ B OB [ÈLMBEǔ LPO[VMUBDÓ T WFEPVDÓN NÏ EJQMPNPWÏ QSÈDF B LPO[VMUBOUFN
4PVǏBTOǔ ǏFTUOǔ QSPIMBÝVKJ äF UJÝUǔOÈ WFS[F QSÈDF TF TIPEVKF T FMFL
USPOJDLPV WFS[Ó WMPäFOPV EP *4 45"(
%BUVN
1PEQJT
PODĚKOVÁNÍ
Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce MgA. Leoně Matějkové za poskytnutí odborných rad, ochotu, vstřícný přístup a čas, který mi věnovala nejen při psaní mé diplomové práce, ale také v průběhu celého studia. Dále pak MgA. Jiřímu Jindřichovi za věcné připomínky, které mě posouvaly kupředu.
Děkuji všem respondentům, kteří se zúčastnili mého projektu.
ABSTRAKT
Diplomová práce „Migrace“ pojednává o časové, prostorové a kulturní proměnlivosti společnosti. Zabývá se hledáním podstaty a vazeb, jimiž se snaží přijít na souvislosti, které mohou zůstat na první pohled neobjevené. Jde o myšlenkový projekt, který nabízí nový přístup k lidské identitě a novou formu procesu identifikace.
V rámci migrace dochází k různým sociálním a kulturním proměnám, na které se práce snaží reagovat vytvořením nového obrazu vizuální identity generovaným samotným jedincem. Každý člověk žije v určité sociální síti, která ho definuje a vytváří jeho vlastní identitu. Cílem projektu je proto zachytit sebe sama v proměnlivosti vlastního bytí a vnést do procesu kontroly a identifikace zpět lidskou důstojnost, jednoduchost a vzájemný respekt.
Vzniká tak živá dynamická struktura, která dává prostor pro individualitu a důstojnost ve společenském kontextu.
ABSTRACT
This Master’s thesis, „Migration“, deals with the temporal, spatial, and cultural differences within society. From these differences, it tries to understand the patterns and relationships which are not easily discovered at first. It is an intellectual project, which offers both a new approach towards people’s identities and a method of identification. Within migration, there are social and cultural differences that this thesis solves by finding a new form of visual identity which is generated by the individual themselves. Each human is living in a social circle, which molds their own identity. The goal of this work is to capture a person’s identity by incorporating human dignity, simplicity and self-respect. This creates a dynamic structure, which leads to greater individualism and human dignity within a social kontext.
KLÍČOVÁ SLOVA
migrace, identita, identifikace, kultura, respekt, ornament, nová identita, identifikátor, mobilní telefon
KEY WORDS
migration, identity, identification, culture, respekt, ornament, new identity, identifier, mobile phone
8
OBSAH:
ÚVOD 10
1 ANALÝZA 13
1.1 MIGRACE 13
1.1.1 Vymezení pojmu 13
1.1.2 Historie migrace 14
1.1.2.1 Starověk 15
1.1.2.2 Středověk 16
1.1.2.3 Novověk 17
1.1.2.4 Moderní dějiny 18
1.1.3 Migrace v ČR 19
1.2 KULTURA 22
1.2.1 Vymezení pojmu 22
1.2.2 Kulturní rozdíly 23
1.3 IDENTITA 24
1.3.1 Vymezení pojmu 24
1.3.2 Proces identity 25
1.3.3 Národní identita 26
1.3.4 Kulturní identita 27
1.3.5 Virtuální identita 28
1.4 IDENTIFIKACE 29
1.4.1 Vymezení pojmu 30
1.4.2 Identifikace osob 30
1.4.3 Osobní doklad 31
2 KONCEPT 33
2.1 NOVÁ IDENTITA 33
2.1.1 Erb 34
9
2.1.2 Ornament 37
2.2 PROSTŘEDEK 40
2.2.1 Mobilní telefon 40
2.3 RESPEKT 42
3 VÝSLEDEK PRÁCE 43
3.1 PRVNÍ KROK - VYTVOŘENÍ IDENTIFIKÁTORU 44
3.2 DRUHÝ KROK - SPÁROVÁNÍ S MOBILNÍM TELEFONEM 48
3.3 TŘETÍ KROK – ZMĚNA POLOHY 52
3.4 ČTVRTÝ KROK - NOVÝ ZPŮSOB IDENTIFIKACE 57
4 VÝSTUP 59
5 ZÁVĚR 65
SEZNAM ZDROJŮ 66
SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH 71
PŘÍLOHY 73
10
ÚVOD
Diplomová práce se zabývá pojmem migrace v časové, prostorové a kulturní proměnlivosti společnosti. Zaměřuje se na hledání lidské identity, na kterou působí celá řada vlivů, a tím se stává proměnlivou v závislosti na kontextu a situaci. V moderní společnosti nelze odpovědět jednoduše na otázku, kým jedinec je a co určuje jeho identitu. Lidé migrují a migrovali za prací, prchají a prchali před násilím, cestují a cestovali daleko a rychle. Jsou tak konfrontováni s různými společnostmi a s různými událostmi v prostoru a čase. Nelze je zařadit do jedné škatulky či je zasadit do nějaké neměnné, jasně definované společenské skupiny, v kostce tím shrnout jejich identitu a navěky je takto označit. Obecně se má za to, že identitu člověka nejlépe vystihneme, když si budeme všímat jeho životního příběhu. Právě to bylo i cílem této práce.
Teoretická část projektu obsahuje čtyři hlavní kapitoly a zabývá se analýzou a zkoumáním jednotlivých pojmů pojících se k tématu práce. Vyčleněné kategorie jsou popisovány v kontextu historickém a vývojovém vzhledem ke konceptu projektu.
Nejprve je pozornost soustředěna na migraci. Tato kapitola vymezuje pojem slova a zkoumá, jak je migrace chápána v rámci jejího vývoje. Migrace je téměř tak stará jako lidské dějiny a rozhodně nepředstavuje vždy jen negativní či výrazně abnormální jev. Jejím prostřednictvím byly osídleny nové kontinenty a vytvořila se soudobá politická, etnická i kulturní mapa světa. V rámci migrace dochází v životě jedince k různým sociálním a kulturním proměnám. Člověk se musí vyrovnat nejen se změnou prostředí, ve kterém se nachází, ale také může dojít ke změně jeho sebe-pojetí způsobenou právě obměnou místa.
S tím souvisí i pojem kultura – zvláště pak její rozdíly a změny. Je nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a má vliv na vývoj a utváření jedince v sociálním prostředí. V současném pohyblivém a globalizovaném světě se různé kultury (dříve více či méně přísně oddělené) často setkávají a dochází k tomu, že se na nejrůznějších úrovních našeho vnímání naráží na rozdíly. Ty můžeme pochopit často až tehdy, když se sami najednou ocitneme v prostředí jiné kultury. Místo je jednou ze základních stavebních jednotek kultury a jeho změna sebou nese jinakost vnímatelnou všemi smysly. Čím dále jsme od svého domova, tím více pociťujeme onu jinakost. Nejsilnější kulturní rozdíly pak obvykle vnímáme v rámci kontinentálního měřítka.
11
Nejenom místní, časové a kulturní změny mají vliv na utváření naší osoby. Proto je v rámci projektu hledání identity vyčleněno jako jeden z hlavních cílů. Práce vysvětluje vztah identity nejen k migraci, ale i k proměně prožívání toho, čím jedinec je ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. Identita je zde chápána jako proces sebepoznávání.
Tento jev může být proměnlivý a nejen v případě migrantů mnohočetný a nejasný. Jedná se o proces, pomocí kterého se lidé identifikují, charakterizují a lokalizují sami sebe vůči ostatním.
Sebe-identifikace a to, jak je člověk identifikován ostatními, jsou procesy závislé na kontextu a mohou se měnit. Identita sjednocuje a rozděluje zároveň. Mohlo by se zdát, že není možné mít jedno bez druhého.
V závislosti na migraci a identitě je posledním zkoumaným procesem identifikace. Ta pomyslně uzavírá okruh problematiky v rámci tématu. Identifikace prošla v historii velkým vývojem. Lidská společenství mají stále větší zájem důsledně rozlišovat a zcela exaktně ztotožňovat nejrůznější jevy a jejich důsledky. To, co dnes považujeme za naši identitu (jméno, národnost atd.) jsou jen fakta o životní situaci. Sdělují nám ale tyto fakta něco o vlastní podstatě? To, s čím se dnes a denně identifikujeme a co nás zastupuje ve společnosti je souhrn plochých úředních informací. Jsme ale skutečně jen souhrnem těchto faktů?
Konceptuální část práce se zabývá zkoumáním vhodných prostředků zaměřujících se na ukázání a pochopení tématu migrace. Dále reaguje na lidskou identitu jako na proces odehrávající se a měnící se v čase. Konceptem práce je myšlenka obohatit stávající systém osobním vkladem, kterým by byl do procesu identifikace vnesen kus nás samých. Právě takový identifikátor bych právem nazvala osobním a jedinečným. K vytvoření takového identifikátoru volím prostředky a pracovní postupy, které se inspirují základy heraldiky a ornamentiky. Při tvorbě vycházím z historie a tradice, kterou následně propojuji s novým médiem. Tím vzniká nový vzhled i funkce identifikátoru. Hlavní myšlenkou je využít právo každého občana na svůj osobní znak, který ho bude zastupovat ve společnosti a nahradí stávající, neosobní doklady. Projekt poukazuje na to, že každý člověk je originálem a stejně tak by měl být originální i jeho identifikátor.
Zásadní v mém projektu byla myšlenka využít k těmto účelům mobilní telefon, který již dávno převzal funkci všudypřítomnosti a provází svého majitele téměř na každém kroku.
Mobilní telefon je jedním z nejobsáhlejších zdrojů informací o jeho majiteli. Ať chceme či ne, mobilní telefon je fenomén doby, který formuje náš sociální svět a vazby. Společně s internetem je komplexním odrazem společnosti a člověka, a to v dobrém i zlém. Je odrazem
12
nás samých a jeho obsah vypovídá nejvíce o tom, jací jsme. Proto myšlenka personifikovat toto zařízení mi přijde v kontextu práce vhodným vyjadřovacím prostředkem.
Samotný výsledek práce zúročuje poznatky nasbírané v teoretické části a tvoří tak poslední kapitolu projektu. Je zde popsána a vizuálně ztvárněna nová forma a podoba identifikátoru, který si každý uživatel může vytvořit sám a tím ukázat na to, kdo je. Zároveň tento identifikátor bude žít se svým majitelem a reagovat na změny, kterými prochází. Tím se vytváří živý dynamický obraz vizuální identity generovaný svým uživatelem. Díky této myšlence přestává být identita neměnnou nálepkou.
Proces vzniku identifikátoru se skládá ze tří kroků, které jsou postupně popsány. Jedná se nejprve o vytvoření emblému uživatelem, poté spárování tohoto znaku s novým nosičem (mobilním telefonem) a nakonec zachycení změn reagujících na bytí svého majitele.
Aby proces identifikace nebyl jednostranně anonymní, vnáším do něj míru lidské důstojnosti a vzájemného respektu. Při použití identifikátoru spouštím v procesu identifikace potřebný lidský kontakt, který vyvolává podobný sociální vztah, jako například potřesení rukou. Zobrazení identity tak není jednostranné, ale je založené na oboustranné interakci, do které jsou stejnou měrou zapojeni oba aktéři. Naše zkušenost se světem by nebyla úplná, kdyby zůstala pouze uložena, kdybychom se k ní nemohli vracet, reflektovat ji a porovnávat se zkušenostmi ostatních.
13
1 ANALÝZA
Zabýváme-li se pojmy jako migrace, identita, virtuální identita, identifikace a dalšími, které s tématem diplomové práce souvisí, je vhodné nejprve tyto pojmy objasnit. Proto se v teoretické části projektu budu věnovat základním pojmům, které se pojí k samotnému tématu a jejichž rozbor je nutný ke správnému pochopení dané problematiky. Hledáním podstaty a vazeb se snažím přijít na souvislosti, které mohou zůstat na první pohled neobjevené. Ve své analýze zkoumám fenomén migrace ve vztahu k hledání identity a následné identifikace. Tento proces pokládám za stěžejní, a proto se snažím nahlížet na téma ze širší perspektivy. Jednotlivé pojmy definuji a rozeberu v kontextu historickém a vývojovém vzhledem ke konceptu práce. Cílem je najít vodítko, které výtvarně reaguje na otázky s tématem spojené.
1.1 MIGRACE
Migrace je základní pojem této práce, který je třeba představit a definovat. Vzhledem k tomu, že se s tímto fenoménem v současné době setkáváme ve velkém množství nejen ve společenskovědním, sociálním, etnologickém, ale i globálním, historickém, evolučním a kulturním kontextu, není cílem této práce obsáhnout všechny zmíněné souvislosti. Jedná se o téma velmi obsáhlé a mnohovrstevnaté, které můžu těžko zcela vyčerpat a beze zbytku popsat. Proto je třeba následující odstavce vnímat jako stručný přehled, v němž budou dějiny i myšlenkové linie nastíněny pouze ve velmi hrubých obrysech. Migraci zde představuji především tak, jak na ni nahlížím v kontextu této práce. Kapitola vymezuje pojem slova, zkoumá, jak je migrace chápána v rámci společnosti a její historický vývoj.
1.1.1 Vymezení pojmu
,,Dnes může žít cca 140 milionů lidí mimo svoji mateřskou vlast, zemi, kde se narodili nebo jejíž občanství nesou.“1 Také proto je tento pojem v dnešním světě tak používaný a to nejen ve společenských a humanitních vědách, ale i ve všeobecném podvědomí. Proto zde předkládám základní definice.
1DRBOHLAV, Dušan. Mezinárodní migrace obyvatelstva –pohyb i pobyt (Alenka v kraji divů). In: ŠIŠKOVÁ, Tatjana (ed.).
Menšiny a migranti v České republice: [my a oni v multikulturní společnosti 21. století]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 80- 717-8648-9.
14
Migrace (latinsky: migratio) znamená přesouvat (se), stěhování, přestěhování (se).
Jedná se o stěhování členů skupiny živých tvorů z jednoho místa do druhého. Někdy se tohoto termínu používá i pro rostliny, případně v přeneseném smyslu též pro neživé předměty či data. V sociálně vědním diskursu pojem migrace vyjadřuje studium pohybu, stěhování či přesídlování lidí, ať je tento pohyb permanentní či dočasný, dobrovolný či nedobrovolný, mezinárodní či interní.
Migrací označujeme proces prostorového přemisťování osob přes hranice, spojený se změnou místa bydliště na dobu kratší či delší, případně natrvalo. Migrace je permanentně jednou ze společenských strategií k získávání zdrojů obživy a energií, vyrovnávání se s nepříznivými přírodními vlivy, řešení společenských konfliktů a dosahování inovací.
Migrace jako sociální procesy jsou – odmyslíme-li útěky a nucené migrace – odpovědí na více či méně komplexní ekonomické, ekologické, sociální a kulturní podmínky existence člověka. Z tohoto pohledu je současné rozmístění lidí na zeměkouli výsledkem migrací, a pokud uvážíme všechna místa, která člověk osídlil, můžeme bez uzardění konstatovat, že je migrantem úspěšným.2
1.1.2 Historie migrace
,,Pohyb z místa na místo patří k podmínkám lidského bytí podobně jako zrození, nemoc a smrt.“3
Migrace je téměř tak stará jako lidské dějiny a rozhodně nepředstavuje vždy jen negativní či výrazně abnormální jev. Jejím prostřednictvím byly osídleny nové kontinenty a vytvořila se soudobá politická, etnická i kulturní mapa světa. Pro příslušníky nejstarších prehistorických loveckých a sběračských společností byla migrace v podstatě přirozeným životním způsobem. Teprve s postupným přechodem k zemědělství a s ním spojenému usedlému způsobu života v období neolitické revoluce a následným vznikem nejstarších civilizací organizovaných již ve státních formách člověk objevuje pojem domova, spojeného s vazbou na jediné místo a komunitu. Domov a s ním související nejrůznější formy patriotismu se stávají fenoménem lidské kultury a psychiky. Domov začíná znamenat výrazně
2 FRANC, Aleš. Zahraniční studenti češtiny v České republice (Příspěvek k problematice migrace a studentů-migrantův českém prostředí). Praha, 2011. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav etnologie. Historické vědy – etnologie.
3 BADE, Klaus J. Evropa v pohybu: evropské migrace dvou staletí. Translated by Alexej Kusák. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 807106559.
15
kladnou hodnotu, vyvržení z něj (např. v důsledku těžkého provinění nebo nemoci – ve starověku a středověku např. malomocenství) je chápáno jako jeden z nejhorších trestů, osudové stigma.4
1.1.2.1
Starověk
V přehledu dějin státu by se mohlo zdát logické začít u dějin antiky a u římské říše, a to tím spíše, že se státovědou, jak je všeobecně známo, zabývali rovněž významní antičtí, řečtí a římští filozofové, včetně Platóna a Aristotela. Musíme však poznamenat, že ačkoli byl antický “stát“ v lecčems podobný státu soudobému (např. existencí správního systému, principem občanství, v určitých obdobích existencí demokratických zastupitelských orgánů v různé formě), nemůžeme hovořit o státu ve vlastním slova smyslu. Řecký stát byl ve skutečnosti spíše komplexem svébytných městských států, nikoli nějakou ucelenou územně- správní jednotkou s vlastním teritoriem, vymezeným státními hranicemi, tedy státem v moderním slova smyslu. Svůj nezanedbatelný vliv měla antická říše v oblasti ideového působení, vedoucí postupně až k moderním evropským státům. V této době se před lidstvem rozprostřela otázka: Jaké je místo člověka v dějinách? Jak má vypadat společenská organizace? Jak se má organizovat a realizovat stát, obec, komunita žijících lidí?5
Klasický starověk poznal řadu uprchlíků pronásledovaných pro své filozofické či politické smýšlení (např. Platón - 427-347 př. Kr.), když byl nucen kvapně opustit Sicílii poté, co se na dvoře syrakuských tyranů bez úspěchu pokoušel uskutečnit své představy o ideálním státě. Starověk také znal instituci azylu (starořecké slovo asýlon znamenalo útočiště, z toho pak moderní termín azyl), kdy se pronásledovaný člověk mohl uchýlit do chrámu (nebo také ke krbu či oltáři nalézajícímu se pod ochranou bohů), čímž se stával nedotknutelným.
Porušení azylu bylo považováno za morálně zavrženíhodný skutek. Tento zvyk přejal i středověk, kdy se místem azylu staly křesťanské chrámy.6
K zániku starověkého světa nakonec přispěla rovněž jedna z nejrozsáhlejších migrací světových dějin, známá jako „stěhování národů“, odehrávající se mezi 2. - 6. stoletím po Kr.
v rozsáhlém eurasijském prostoru od západních hranic Číny až po západní Evropu. V průběhu
4Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva [online]. In: . [cit. 2016-05-17]. Dostupné z: http://uprchlik.ecn.cz/cz/historie.html
5 ŠTICA, Petr. Migrace a státní suverenita: oprávnění a hranice přistěhovalecké politiky z pohledu křesťanské sociální etiky.
Červený Kostelec: Pavel Mervart,2010. 321s. ISBN 978-80-87378-75-5.
6Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva [online]. In: . [cit. 2016-05-17]. Dostupné z: http://uprchlik.ecn.cz/cz/historie.html
16
jen o málo později probíhající arabské expanze se zrodila vyspělá islámská civilizace, jejíž vliv sahal od Pyrenejského poloostrova až po střední Asii.7
1.1.2.2 Středověk
Středověké politické myšlení, což je třeba mít neustále na zřeteli, se utvářelo a odehrávalo v křesťanském myšlenkovém kontextu. Po rozpadu římské říše zde zůstala nejen chátrající dopravní a jiná infrastruktura a literární a umělecké památky z antické doby, ale rovněž idea impéria jako jakéhosi velkého, jednotného a fungujícího politického a sociálního útvaru. Po velkém stěhování národů na konci 5. a během 6. století se různé kmeny usadily vlastně na troskách římského impéria. Vláda se týkala spíše lidí než území, dědičného majetku, ovládaného králi a rozdělovaného či znovu spojovaného podle více či méně poklidného následnictví.
Království se s postupem času dostatečně upevňují a alespoň v prostředí aristokratických elit se v nich rozvíjí pocit příslušnosti k jednomu společenství.8 Hranice spravovaného teritoria tak byly poměrně nejasné a proměnlivé a politická moc byla vykonávána na základě spíše personálních struktur.
Toto upevňování panovnické moci a struktur dosahuje svého prozatímního vrcholu v 9. století, kdy na scénu evropských dějin přichází král Franků a r. 800 papežem korunovaný císař Karel, který vrhne veškeré své síly do obnovy římského impéria, a to všemi možnými prostředky. Je však paradoxem dějin, že tato snaha o sjednocení mnoha kmenů rozptýlených po evropském kontinentě a o přesazení římských struktur na struktury kmenové vede záhy po Karlově smrti přesně k opačnému efektu, tedy spíše ke fragmentarizaci a vytvoření rozmanitých společenství s různými vládci. Je tedy nesmírnou ironií dějin, že u zrodu pestré rozmanitosti evropských států stálo právě ono obnovení jednoty impéria.9
Zřejmě již od této doby se jeví rozmanitost národní a státní, nevylučující přitom vzájemnou sounáležitost jako něco samozřejmějšího a udržitelnějšího než rozlehlost a jednotnost rozsáhlého římského impéria. Evropané budou napříště v otázkách vzniku států přihlížet k této zkušenosti. Zároveň však budou mít před očima mýtus římského impéria jako určitý ideál a měřítko.
7Uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ [online]. 2006, lll.(6) [cit. 2016-05-17]. Dostupné z:
http://spolecnekrozmanitosti.cz/files/2011/12/pres6_06.pdf
8 LE GOFF, Jacques a Jean-Claude SCHMITT. Encyklopedie středověku. Vyd. 3. Překlad Lada Bosáková. Praha: Vyšehrad, 2014.
ISBN 978-80-7429-130-2.
9 ŠTICA, Petr. Migrace a státní suverenita: oprávnění a hranice přistěhovalecké politiky z pohledu křesťanské sociální etiky.
Červený Kostelec: Pavel Mervart,2010. 321s. ISBN 978-80-87378-75-5.
17
1.1.2.3 Novověk
Výrazný nárůst migrace, zejména v podobě masového uprchlictví, přinesly společenské, náboženské a geopolitické změny odehrávající se v Evropě na počátku novověku. Zrychlující se dynamika směny zboží a vznik nových vrstev obyvatelstva měly nutně vliv na změnu politické moci. S tím se pojil rostoucí význam samotného panovníka, který se projevoval nejen na rovině politické. Král byl nejvyšší z lidu, ale byl zároveň také svatý (jeho existence přesahovala prostou lidskou existenci, byly mu připisovány magické schopnosti, byl považován za Bohem vyvoleného). Úřad panovníka a potažmo také „státu“
jehož byl zosobněním, tak ztratil svou časově omezenou determinovanost a stal se nadčasovým, „věčným“.
Proměna politické moci se neodehrávala ve všech končinách Evropy současně v jednu dobu. V období 13. a 14. století se v Evropě začínají objevovat první ucelenější pokusy o teorie autonomních států. Člověk je s ještě větší intenzitou chápán jako společenský tvor, který je ve své existenci odkázán na přirozenou politickou obec, jež přitom přesahuje rámec rodiny či vesnice.
Tlak Turků na Byzanc vrcholící dobytím její metropole a zároveň poslední bašty Konstantinopole (1453) vyvolal rozsáhlou emigraci byzantských učenců na západ, zejména do Itálie. Tito intelektuálové s sebou přinesli rozsáhlé knihovny a zároveň znalost řečtiny.
Tímto nezanedbatelnou měrou přispěli k myšlenkovému zrodu renesance a utváření evropské kultury novověku. Naproti tomu vyhnání Židů, muslimů a postupně i tzv. morisků (pokřtěných muslimů) ze Španělska záhy po úspěšně dokončené reconquistě vedlo k hmotnému i duchovnímu úpadku země, který nezastavilo ani pohádkové bohatství plynoucí z nově nabytých kolonií. Katolické Španělsko se tak proměnilo v myšlenkově nesvobodnou a kulturně uzavřenou zemi, jejímž symbolem se stal despotický panovník a inkvizice. Tyto dva výše uvedené příklady ukazují, jak zásadní roli může migrace a emigrace hrát v civilizačním rozvoji jednotlivých oblastí.
V důsledku reformace a následných náboženských válek v 17. a 18. století začaly Evropou putovat zástupy emigrantů a uprchlíků v míře, jakou tento kontinent dosud nepoznal.
Z jednotlivých částí náboženskými vášněmi rozdělené Evropy prchali lidé pronásledovaní pro svou víru do oblastí, v nichž bylo jejich náboženství dominantní či alespoň tolerované. Mezi
18
těmito emigranty byla řada nejvýznamnějších osobností tehdejší doby, včetně našeho Jana Amose Komenského.10
1.1.2.4 Moderní dějiny
Společenské převraty a etnické konflikty na konci 18. století a zejména potom v 19. stol. vyvolaly velké migrační vlny, v jejichž víru se v podstatě zrodil uprchlík moderního typu. Právo na azyl bylo poprvé zakotveno ve francouzské revoluční ústavě v roce 1793. Konec 19. století a počátek 20. stol. až do vypuknutí 1. světové války se v Evropě odehrával ve znamení svobody pohybu. Průměrný občan evropské země mohl Evropou cestovat volně a bez jakýchkoliv speciálních dokladů. První světová válka však znamenala zásadní zlom. Konec „starého světa“ se projevil mimo jiné i v radikálním omezení svobody pohybu, což jen ztížilo pozici uprchlíků ve 20. století, které je nikoliv náhodou označováno jako „století uprchlíků“. Změny v politickém uspořádání Evropy v důsledku versailleských dohod, rozpad mnohonárodnostních říší (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše), následné změny hranic a vznik řady nových států na základě tehdy proklamovaného „práva na sebeurčení“ vedly k rozsáhlým přesunům a výměnám obyvatelstva.
Nejvýraznější migrační vlny vyvolal bolševický převrat v Rusku, odkud prchali zejména příslušníci horních vrstev a nezávisle smýšlející intelektuálové, následovaní záhy i příslušníky dalších národů, které se nedobrovolně staly součástí Sovětského svazu, a nástup nacismu v Německu. Ruská emigrace mířila zejména do Francie, ale třeba také do tehdejšího Československa.11
Migrace a uprchlické vlny v poválečném světě nabyly v souvislosti s dekolonizací a vznikem bipolárního světa v důsledku studené války vysloveně celosvětového charakteru a migrace se stala jedním z nejvážnějších globálních problémů.
Po celé naše kulturní dějiny, od starověku až po dnešek, je vykořeněný člověk bez domova nazírán buď jako osudem postižený nešťastník nebo naopak podezřelá, morálně nedůvěryhodná bytost. Tulák, bezdomovec, vykořeněný bloud se stává kulturním a literárním archetypem (bludný Žid Ahasver, bludný Holanďan). A naopak existence bez domova je pak výrazem protestu proti usazené společnosti, útěkem do svobody.
10Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva [online]. In: . [cit. 2016-05-17]. Dostupné z: http://uprchlik.ecn.cz/cz/historie.html
11TAMTÉŽ
19
Všichni ti, na které usedlá společnost pohlíží s nedůvěrou (ve středověku „vandráci“
a potulní studenti, později pak např. potulní komedianti, kramáři, kočující Romové, v nedávné době např. hippies), se naopak pro společenské rebely stávají ztělesněním volnosti, symbolem ničím nespoutaného života. Vyspělé starověké společnosti potom se stejnou nedůvěrou a podezřením pohlížely na kočovníky a neusazené, migrující kmeny a národy žijící v jejich těsném sousedství, které pro ně nejednou skutečně znamenaly vážnou vojenskou a politickou hrozbu (např. Řekové a Římané je zahrnovali mezi tzv. barbary)12
Historie zná několik velkých stěhování národů, která se odehrála z důvodu demografických či klimatických změn a zásadně změnila dějiny (např. velké stěhování národů mezi 3. - 6. stol. přispělo k zániku Západořímské říše a s ní celé antické civilizace a ke vzniku středověké Evropy). Zatímco ve starověku a středověku představovalo brzdu svobodného pohybu velkých skupin lidí otroctví a připoutání k půdě (poddanství, nevolnictví), v moderní době jej omezují státní hranice a existence státního občanství. V dnešním světě se tak vytváří paradoxní situace, že většina lidí je formálně svobodných a těší se alespoň základním lidským právům, avšak svoboda jejich pohybu je nejednou až drasticky kontrolována a omezována.13
Tento stav se vyvíjel postupně. Od zrušení nevolnictví prakticky až do první světové války se člověk např. v Evropě mohl pohybovat v celku volně, bez větších omezení a byrokratických formalit (pasy a víza).
1.1.3 Migrace v České Republice
Mnoho lidí velmi rádo říká a je hrdé na to, že Česká republika je srdcem Evropy. Je však třeba si uvědomit, že tato alegorie značí spíše než odkaz na geografickou polohu země neustálou migraci obyvatelstva, ke které na našem území v historii docházelo. Není proto ničím neobvyklým, že i v současné době se zde část příchozích usazuje – pracují, studují, zakládají rodiny, prostě žijí své životy. Tento fakt si bohužel většina lidí neuvědomuje, či spíše nepřipouští. Naši zemi tak nechápou jako místo pro setkávání různých kultur, které se navzájem mohou obohatit, ale spíše jako uzavřený prostor, do kterého není vhodné ani žádoucí pouštět nikoho jiného. To však – obzvlášť v dnešním rychle se měnícím a propojujícím se světě – není prospěšná ani dlouhodobě udržitelná představa.14
12 Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva [online]. [cit. 2016-02-26]. Dostupné z: http://uprchlik.ecn.cz/cz/historie.html
13 Česká republika jako křižovatka kultur. Společně k rozmanitosti [online]. [cit. 2016-03-06]. Dostupné z:
http://spolecnekrozmanitosti.cz/informace/ceska-republika-jako-krizovatka-kultur/
14 Tamtéž
20
Stěží bychom dnes v České republice našli rodinu, mezi jejímiž příbuznými či přáteli není nikdo, kdo by v průběhu našich pohnutých dějin 20. stol. neuprchl do zahraničí. Avšak ani v předchozích staletích nebyla situace v českých zemích po této stránce o mnoho klidnější.
Snad jen s tím rozdílem, že ve hře bylo tehdy podstatně více etnik a že byly i doby, kdy k nám naopak imigranti přicházeli jako do země zaslíbené. Z tohoto hlediska tedy můžeme říci, že se v dnešní na pohled velmi turbulentní době vlastně jen klopotně vracíme k vlastním historickým tradicím.
Díky své poloze uprostřed Evropy se české země již od počátku utváření své státnosti staly územím, na němž vznikala multietnická společnost. Vedle Čechů zde žili i Židé a v rámci německé kolonizace, vrcholící za Přemysla Otakara II., se zde usadilo velké množství Němců, kteří české země obohatili ekonomicky, technologicky i kulturně.
O kosmopolitním charakteru českých zemí vypovídá fakt, že až do poloviny 20. století zde vznikala literatura psaná nejen česky, ale i hebrejsky, německy a latinsky. Vzhledem ke spletitým peripetiím svých dějin však byly Čechy a Morava střídavě zemí emigrační i imigrační.
Zvýšená emigrace z Čech nastala v době krizových historických situací, jako byly husitské bouře a zejména pobělohorské období. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 museli Čechy opustit všichni nekatolíci, pokud nepřestoupili na katolickou víru.
Nejznámějším z tehdejších exulantů byl Jan Amos Komenský. Spolu s Komenským však emigrovala i řada dalších významných nekatolických intelektuálů, např. spisovatelé - historikové Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře a evangelický duchovní - básník Jiří Třanovský. Na druhé straně za vlády Karla IV. a v rudolfínské době Čechy svou tolerantní atmosférou a otevřeným mezinárodním prostředím přitahovaly nejnadanější umělce a intelektuály tehdejší Evropy. 15
Když bylo v roce 1918 založeno Československo, jednalo se tedy o zemi kulturně velmi smíšenou. Kromě toho, že zahrnovalo dva majoritní národy Čechů a Slováků, žila na jeho území německá menšina čítající 3 miliony obyvatel, kromě ní pak i další skupiny, jako například Rusíni, Maďaři, Židé či Poláci. V meziválečné době celoevropské nestability a všeobecného nezájmu o příchozí bylo tehdejší Československo jednou z nejotevřenějších zemí, která velkoryse poskytovala azyl uprchlíkům a uprchlicím nejrůznějších názorových
15 Migrace a uprchlictví v České republice [online]. [cit. 2016-05-18]. Dostupné z: http://uprchlik.ecn.cz/cz/politika.html
21
proudů, jak před sovětským bolševismem, tak později německým nacismem. V době první republiky byl z iniciativy prezidenta T. G. Masaryka při tehdejším ministerstvu zahraničí také zřízen zvláštní Fond podpory na pomoc uprchlíkům žijícím na území Československé republiky.
Druhá světová válka (vyhlazení Židů, odsun Němců a odtržení Zakarpatské Rusi) a následné období komunismu, kdy se společnost následkem ideologie vládnoucího režimu homogenizovala, tuto kulturní různorodost zničily. Díky této nedávné zkušenosti si pamatujeme český stát jako homogenní celek a zapomínáme na odkaz první republiky i dřívějších staletí.16
Z předchozího textu by se dalo vyčíst, že migrace provází naši republiku i celé lidstvo od počátků jeho dějin. V době globální integrace je však natolik výrazná, až bývá považována za jeden z jejich nejvýraznějších znaků. Stěhování již není marginálním jevem, ale stává se normou17. Přináší jak příležitosti, tak rizika – pro migranta i společnost. Změna sociálního prostředí, která je jejím důsledkem, obohacuje sociální kapitál migranta a ovlivňuje jeho postoje k odlišným kulturám. Ty se po jejich poznání mnohdy stávají pozitivnějšími a zvyšuje se šance na jejich tolerantnost, právě tak však vedou k pocitům ohrožení a odmítáním sociálních změn uzavřením aktéra do jeho zón stability.18 Společnost se díky migraci vymaňuje ze své stagnace a samolibého etnocentrismu, stává se rozmanitější a flexibilnější.
Zatímco sociologové vidí v migraci příležitost k prolínání kultur, demografové sledují migrační saldo a spatřují její užitek ve změnách skladby obyvatelstva, tak i umělec by měl být zvláště citlivý na změny, které sebou tento fenomén přináší. Měl by se angažovat v prostředí, ve kterém se pohybuje, upozorňovat na změny, které ostatní nevnímají. Mohou to být věci každodenního života, které mají svou krásu právě v té obyčejnosti nebo to naopak mohou být věci, které na nás každým dnem agresivně útočí, jako například neustálá, pro člověka těžko snesitelná proměnlivost světa.
16 Česká republika jako křižovatka kultur. Společně k rozmanitosti [online]. [cit. 2016-03-06]. Dostupné z:
http://spolecnekrozmanitosti.cz/informace/ceska-republika-jako-krizovatka-kultur/
17 BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. Post (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-858-5012-5.
18 TOFFLER, Alvin a Valtr KOMÁREK. Šok z budoucnosti. 1. vyd. Překlad Stanislav Mundil. Praha: Práce, 1992. ISBN 80-208- 0160-X.
22
1.2 KULTURA
Kultura (zvláště pak její rozdíly a změny) je v souvislosti s migrací důležitý pojem, který je třeba definovat. Kultura je fenomén, který se dá popsat z různých hledisek přírodních i humanitních věd. Je nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a má vliv na vývoj a utváření jedince v sociálním prostředí. Podobně, jako ostatní pojmy v práci rozebírané, je i tento mnohovrstevnatý s velkým množstvím definic. Není záměrem této práce všechny obsáhnout a popsat, proto se zaměřím hlavně na vymezení pojmu a nastínění problematiky kulturních rozdílů, které s prací úzce souvisí.
1.2.1 Vymezení Pojmu
Kultura (lat. cultura, „co je třeba pěstovat“) označuje v užším slova smyslu soubor vybraných a tvůrčích lidských činností, jako je například literatura, umění, divadlo, náboženství, případně i vzdělávání. V širším smyslu, zejména ve společenských vědách, je to systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje až jako člen společnosti, kde se tato kultura pěstuje a předává.19 Kulturu lze obecně chápat, jako soubor hodnot vytvořených činností lidí nebo také jako souhrn symbolů, dovedností, zvyklostí a hodnot, které charakterizují určitou společnost.
Rozlišují se dvě základní pojetí kultury. Podle širšího pojetí zahrnuje pojem kultura všechno, co vytváří lidská civilizace – tedy jednak materiální výsledky lidské činnosti, jakou jsou např. obydlí, nástroje či průmysl, jednak duchovní výtvory lidí, jako je umění, náboženství, morálka aj. Podle užšího pojetí (uplatňovaného v kulturní antropologii a také v interkulturní psychologii) je pojem kultura vztahován spíše k projevům chování lidí.
Kulturou určitého společenství se tedy míní jeho zvyklosti, symboly, komunikační normy a jazykové rituály, sdílené hodnotové systémy, předávané zkušenosti, zachovávaná tabu.20
V současném pohyblivém a globalizovaném světě se různé kultury (dříve více či méně přísně oddělené) často setkávají a dochází k tomu, že se na nejrůznějších úrovních našeho vnímání naráží na rozdíly. Kultura dané země vychází z řady elementů tvořící celek. Tyto elementy pak nelze posuzovat samostatně ale vždy v časovém a místním kontextu. Čas je element, v němž se výrazně projevují rozdíly mezi kulturami. Každá kultura k času přistupuje
19 Kultura. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2016-05-22].
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kultura
20 PRŮCHA, Jan. Interkulturní psychologie: [sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů]. Praha: Portál, 2004.
Psychologie (Portál). ISBN 80-7178-885-6.
23
jinak a má vlastní specifická pravidla. Stejně tak místo je základním prvkem kultury a jeho změna sebou nese jinakost vnímatelnou všemi smysly.
1.2.2 Kulturní Rozdíly
Většina lidí vyrůstá v určitém omezeném prostředí (přírodní prostředí, rodina, města, země). Tím, že člověk reaguje na své konkrétní přírodní prostředí, vytváří si i specifické každodenní návyky, stereotypy, způsoby naplňování svých potřeb apod. Člověk se tak přizpůsobuje svému životnímu prostředí, přírodě i společnosti kolem něj. Jestliže člověk odmalička vyrůstá v prostředí jedné kultury, učí se žít v místních přírodních podmínkách, je vychováván svou rodinou a v místní škole, má zkušenosti s místní společností a kulturou, absolvuje velmi intenzivní proces vývoje své osobnosti a identity. Avšak to, co se naučí ve specifických podmínkách, nemusí fungovat v podmínkách jiné kultury.
Některé projevy kulturních rozdílů můžeme vnímat na první pohled (tradiční oblečení, zvláštní šperky, atd.), některé poznáme až tehdy, když člověk promluví jiným jazykem, či až poznáme jeho názory, hodnoty, zvyky apod. Měli bychom si častěji uvědomovat, že lidé různých kultur nemusí mít odlišné pouze lidové kroje a jazyk, ale také celý právní systém, systém vzdělávání, životní hodnoty, zkušenosti apod. Zkrátka lidé z různých kultur „to mají jinak“. Kulturní rozdíly můžeme většinou pochopit až tehdy, když se sami najednou ocitneme v prostředí jiné kultury. Doma nám přijde samozřejmé, že se jí příborem, že se u jídla nemluví. V jiných kulturách tomu ale tak vůbec nemusí být – jí se tam rukama a u jídla se naopak probírá úplně všechno, co se událo, co je potřeba zařídit, jak uzavřít smlouvu apod.
Teprve, když jsme ochotni a schopni se na svou vlastní (pro nás samozřejmou) kulturu podívat jako na něco, co nemusí být samozřejmé pro ostatní, jsme schopni lépe a adekvátně chápat jiné kultury, které spočívají ve zcela jiných zvycích a hodnotách, protože vznikaly ve zcela jiných podmínkách.21 Čím dále jsme od svého domova, tím více pociťujeme onu jinakost. Nejsilnější kulturní rozdíly pak obvykle vnímáme v rámci kontinentálního měřítka.
Díky rychlosti života, možnostem rychlého přepravování, cestování, internetu a dalším technickým vymoženostem narážíme častěji a častěji na to, že se setkáváme s něčím cizorodým a že nás to konfrontuje. Je třeba si připustit, že setkání s jinakostí působí zároveň změnu u nás samých. Kultura není skleněný poklop, do kterého se narodíme a ve kterém
21 Kultura a kulturní rozdíly. Czechkid [online]. [cit. 2016-05-22]. Dostupné z: http://www.czechkid.cz/si1140.html
24
zůstáváme. Kultura je spíše otevřený dynamický koncept, který se během našeho života mění a přetváří.
1.3 IDENTITA
V rámci projektu vyčleňuji identitu jako jeden z hlavních bodů mého zájmu.
Vysvětluji vztah identity nejen k migraci, ale i k proměně prožívání toho, čím jedinec je ať už jako individuum nebo jako člen lidského společenství. Identitu zde chápu jako proces sebepoznávání. Snažím se najít pomyslný klíč k odpovědi na otázky „kdo jsem“ a „kým už nejsem“. Pojem identita je zde používán ve smyslu pocitu příslušnosti k nějakému místu (zemi, kraji, městu nebo domovu) a k nějaké kultuře a etniku. Přikládám velkou pozornost podrobnému zkoumání, vymezení a vazbám. Tento jev může být proměnlivý a nejen v případě identity migrantů mnohočetný a nejasný. Právě na tuto skutečnost se snažím reagovat.
1.3.1 Vymezení Pojmu
,,Jen ten, kdo zná sám sebe, bude milovat s moudrostí, a podle svých sil přivede dílo lásky k plnosti.“
Publius Ovidius Naso Pojem identita pochází z latinského identitas od idem = týž. Identita tak v doslovném překladu znamená totožnost. Identita je pojem s více významy. V matematice jde o jednoznačné zobrazení nebo neutrální prvek, v dalších významech pak totožnost, shodnost, stejnost nebo rovnost, svébytnost, sounáležitost či sebe pojetí. Identita je široce využívaným pojmem, a to od doby, kdy jej poprvé použil v 17. století anglický filozof John Locke.
Jednoduše ji můžeme vysvětlit jako ,,podstatu lidského subjektu, která je formována mnoha různými faktory: biologií, sexualitou, genderem, věkem, generační příslušností, rasou, kulturou, sociálně-ekonomickými a politickými vlivy apod.“.22
Z filozofického hlediska můžeme na pojem identita nahlížet ze dvou aspektů. Identita ve smyslu totožnosti a identita ve smyslu být sebou samým. Identita ve smyslu totožnosti je první (a zřejmě také původní) způsob interpretace, jenž ve smyslu identity směřuje k poznání sebe jako objektu. Identita ve smyslu být sebou samým - tento výklad pojmu směřuje
22 MALINA, Jaroslav. Antropologický slovník, aneb, Co by mohl o člověku vědět každý člověk: (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické nakladatelství CERM, c2009. ISBN 978-80-7204-560-0.
25
k poznání sebe jako jedinečného subjektu, přičemž je zde skrytá tendence k vlastnímu sebe- uskutečnění, jejíž součástí je hledání své skutečné identity, tzn. snaha porozumět tomu kdo (kým) skutečně jsme. Druhý způsob interpretace pojmu identita úzce souvisí se sebeuvědoměním a sebehodnocením jedince, a je tak použitelný pouze ve vztahu k identitě lidské.23
1.3.2 Proces Identity
Identita hraje význam v otázce integrace minorit do majoritní společnosti, neboť se může stát limitem integrace jedince. Takovým limitem jsou jednotlivé postoje aktérů a významy připisovány kulturním prvkům. Identita se tak stala kategorií, která by měla legitimizovat jedince či skupiny v boji za uznání. 24
Identita hraje nejen pro migranta roli hlavně proto, že odkazuje k subjektivnímu ztotožnění s určitou společností dané země. Volba identity je proces poznamenaný řadou objektivních a subjektivních faktorů. Jedná se o proces, který je vymezen historicko- kontinuálním prožíváním vlastního sebe pojetí a uskutečňuje se pomocí uvědomování si historických kořenů. Identita má dvě dimenze – etnickou a občanskou. Etnickou identitou příslušníci sdělují společné kulturní hodnoty, slaví stejné svátky. Občanská identita je předurčena příslušností ke státu a podřízeností jeho administrativního aparátu25
V otázce lidské identity je základem chápání sebe sama, kým člověk je, a jak vidí sám sebe. Sebe pojetí se může měnit v čase a může být i stabilní. Sebe pojetí nezahrnuje to, jak jedince vnímají ostatní lidé, byť má toto jejich porozumění vždy vliv na jedincovo sebe pojetí.
Identita je proces, pomocí kterého se lidé identifikují, charakterizují a lokalizují sami sebe vůči ostatním. Důležité je pojetí identity jako procesu, pomocí kterého jedinec identifikuje sám sebe nebo je identifikován nějakými vnějšími činiteli. Sebe-identifikace a to, jak je člověk identifikován ostatními, jsou procesy závislé na kontextu, mohou se měnit. Je zde nutné specifikovat, kdo se identifikuje a s čím. Příkladem může být průkaz totožnosti, na základě kterého vás bude policista identifikovat.
23 MACHO, Miroslav. Identita, její utváření a vliv na jednání ve vztahu k charakterovým vlastnostem egoismus –altruismus.
Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta
24 BITTNEROVÁ, Dana a Mirjam MORAVCOVÁ (eds.). Etnické komunity. Vydání první. Praha: FHS UK, 2015. Agora (Univerzita Karlova). ISBN 978-80-87398-72-2.
25 Tamtéž
26
Pro koncept této práce je důležitý fakt, že identita se stává nejdůležitější právě v okamžiku, kdy se zdá být ohrožena. „K takové pociťované hrozbě může vést několik faktorů, které ovšem vždy souvisejí s určitým druhem změny – s migrací, proměnou demografických poměrů, industrializací nebo jinou ekonomickou změnou, či s integrací nebo zahrnutím do většího politického systému.“26 Ať už mluvíme o sociální kulturní nebo etnické identitě, vždy se vytváří ve vztahu mezi alespoň dvěma skupinami, jejichž členové se považují za kulturně odlišné. Právě proto přikládám identitě takovou důležitost ve vztahu k migraci.
1.3.3 Národní Identita
Národní identita je velmi obtížně definovatelná, neboť ji nepostihne slovníková definice. Je tím míněna stejnost národa v čase a ve všech okolnostech? A nebo skutečnost, že jde o tento národ a žádný jiný? Nebo to jsou rozdíly mezi národy, které chceme vyjádřit?
Nebo chceme vyjádřit kontrast mezi identitou národní a občanskou?
Identita je nedílnou součástí každého z nás. V moderních dějinách lidstva hraje významnou roli především fenomén národní identity, kterou lze v každodenním životě vnímat velmi intenzivně. Člověk v rámci skupiny poznává sebe sama, vyjadřuje vztah k sobě samému, ale také vztah k druhým. Mít vlastní identitu znamená dokázat odpovědět na otázky, kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. „Bez jasné personální a kolektivní identity není možno stanovit smysl života, osobní, kolektivní, národní a státní cíle.“27
Za národní identitu považujeme soubor kulturních, sociálních i politických hodnot vlastních určitému společenství, způsobilých jej charakterizovat. Mezi nejvíce akceptovatelné identifikační rysy jednotlivých národů patří bezesporu jazyk, společná historie a území. V díle National Identity se identita vztahuje k územním celkům na různé úrovni. Tato sounáležitost s územím je jedním ze základních prvků kolektivní identity. Národní identita se také někdy popisuje, jako pozitivní vztah jedince k národu či teritoriální příslušnosti – lidé cítí příslušnost ke svému městu, regionu, zemi, státu, světadílu.
Identita se vytváří jednak z faktů, uchovávaných v paměti, jednak z projektování budoucnosti. Stabilita identity je určena tím, co si lidé pamatují. Každý národní program (včetně státní ideje) předpokládá identitu národa, tj. vědění o vlastní orientaci, o specifické
26 ERIKSEN, Thomas Hylland. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-7419-053-7.
27 KREJČÍ, Jaroslav. O češství a evropanství: o českém národním charakteru. Ostrava: Amosium servis, 1995. Dědictví Komenského. ISBN 80-854-9819-7.
27
cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůli ke kontinuitě generací, reflexi národního vědomí v čase, spojení tradice s inovací. Ve své identitě reflektuje národ spolubytí s jinými národy, hledá smysl vlastní účasti v mezinárodním a multikulturním celku lidstva, zkoumá prameny národní orientace. Příslušníci národa jsou hrdi na společné úspěchy, rmoutí je neúspěchy v minulosti i současnosti, spojuje je víra v rozvoj národa v budoucnosti. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami.28
1.3.4 Kulturní Identita
Kulturní identita je velmi důležitou součástí naší celkové identity. Pocit sounáležitosti s určitým prostředím, které známe a ve kterém se orientujeme, nám dává pocit bezpečí. Každý z nás má potřebu někam patřit, proto je u každého jedince chápána kulturní identita trochu jinak. Někdo se identifikuje s určitou kulturní skupinou, jiní cítí spíše příslušnost k národnímu státu. Kulturní identita každého z nás se liší tím, k jakým hodnotám se vztahuje.
Kulturní identita Je často chápána jako mnohovrstevná identifikace jednotlivce s nejrůznějšími kulturními, etnickými, sociálními, profesními, zájmovými a jinými skupinami.
To znamená, že se jeden člověk vymezuje vůči různým modelovým kulturám a skupinám.
Může se s nimi ztotožňovat, ale také nemusí, v různé situaci a v různé míře. Kulturní identita jedince tvoří jen část jeho identity.
Žádný lidský jedinec se nemůže přizpůsobit společnosti bez kontaktu s druhými lidmi.
Každý jedinec musí reagovat na své okolí. Tím, že se s nimi stýká, vytváří se jeho kulturní identita, souhrn kulturních vlastností, které považuje za vlastní, známé, blízké. Kulturu můžeme do jisté míry chápat jako charakter skupin, do kterých se cítíme patřit, jako reakci určitého společenství na své konkrétní životní podmínky. Každá skupina se vyvíjí v odlišném životním prostředí (přírodním i společenském, historickém). Jestliže se životní podmínky liší, mohou na ně lidé reagovat odlišně, vytvářet jiné výrobky, hodnoty, náboženství apod. Pak se liší i jejich kultura. Jedinec je pak součástí mnoha skupin, a to vše vytváří jeho kulturu a zároveň kulturu skupin, do kterých patří a kterými je ovlivňován. Kulturu v širším slova smyslu můžeme chápat jako soubor artefaktů, jakoby důsledků činnosti skupiny, sociokulturních regulativů kultury, jakoby způsobů fungování a jednání dané skupiny (normy, hodnoty, vzory chování), a idejí kultury, jakoby názorů a postojů skupiny (předmět
28 České národní listy, leden-únor 2013 [online]. [cit. 2016-05-06]. Dostupné z:
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/ceske-narodni-listy-leden-unor-2013.html
28
vzdělávání, ideologie, světový názor, filosofie, náboženství) sdílený a předávaný jejími členy.29
1.3.5 Virtuální Identita
Online identita je virtuální reprezentace fyzického subjektu a stejně jako běžná identita obsahuje aspekt osobní a sociální identity. Osobní online identita se vztahuje k tomu, čím je jedinec ve virtuálním prostředí, či spíše čím je jeho reprezentace v tomto prostředí. Sociální online identita charakterizuje potom to, kam jedinec nebo jeho reprezentace ve virtuálním prostředí patří a čeho je součástí.30
Virtuální identitou rozumíme identitu ve světě virtuálna, ve virtuální realitě. Virtuální realita je chápána jako interaktivní, trojrozměrné prostředí vytvořené počítačem. Vzniká tehdy, když člověk interaguje se zařízením, reaguje na něj či jej modifikuje. Ve virtuální realitě je člověk současně režisérem, producentem i hercem dění, konzument i aktivní tvůrce.
Termín virtuální identita je používán v médiích i samotnými vědci v mnoha různých kontextech. Především média používají koncept virtuální identity primárně ve smyslu identifikace, tedy odlišení virtuálních reprezentací, které na internetu vytváříme, což je pouze jeden z možných přístupů. Při našem pobytu na internetu vzniká „stopa“, ať chceme nebo nechceme. I když pouze prohlížíme webové stránky, servery „logují“ naši přítomnost, tedy zaznamenávají, kudy a kam jsme prošli. Často zanecháváme na internetu i stopu v podobě vytvořených „nicků“, či příspěvků v diskusích. Vzniká tam jakýsi shluk digitálních dat uchovávající informace o tom, čím jsme v online prostředí, a jak se v tomto prostředí prezentujeme. Svou přítomnost v prostředí internetu vyjadřujeme nejrůznějšími prostředky v závislosti na typu internetové aplikace.31 Do virtuální identity se tak do značné míry mohou otiskovat naše vědomá i nevědomá přání a souvislosti, kterých bychom si jen stěží všimli.
Internetový prostor nabízí absolutní rovnost v komunikaci, osvobození od sociálních omezení, odpadají biologická omezení.
Internet a nové technologie s ním spojené zaznamenaly v poslední době tak bouřlivý rozvoj, že můžeme mluvit o skutečném kyberprostoru, tak jak byl dříve znám pouze
29 Kulturní identita. Czechkid [online]. [cit. 2016-05-06]. Dostupné z: http://czechkid.cz/si1120.html
30 PLAŇAVA, Ivo a Milan PILÁT (eds.). Děti, mládež a rodiny v období transformace: sborník prezentací na sympoziu pořádaném ve dnech 19.-21. září 2002 Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity Brno. Brno: Barrister, 2002.
Psychologie Barrister. ISBN 80-865-9836-5.
31 ŠMAHEL, David. Virtuální identita, její vytváření a experimentování s identitou. In: Aktuálně.cz [online]. [cit. 2016-05-07].
Dostupné z: http://blog.aktualne.cz/blogy/david-smahel.php?itemid=10055
29
z vědecko-fantastických románů. Bylo jen otázkou času, kdy v tomto prostředí vznikne virtuální život se všemi přínosy i problémy. Virtuální identita je základním elementem, který reprezentuje život v prostředí internetu a kyberprostoru vůbec. Tento umělý život je zatím stále pevně propojen se světem reálných osob, ale čím dál více je možné zaznamenat případy, kdy je virtuální identita prakticky nezávislá
Internet otevřel velmi zásadní společenskou otázku. Co je to identita?
Virtuální identitu bychom však měli chápat i v širším kontextu. Není to jen identifikace reálné osoby v kyberprostoru, ale bývá to prezentace osoby ve virtuálním životě. Stejně jako v realitě, i v kyberprostoru je identita tvořena mnoha faktory (názory, vystupování), které ji specifikují.
1.4 IDENTIFIKACE
Posledním pojmem ke zkoumání v mé analytické části projektu je identifikace, která pomyslně uzavírá okruh problematiky v závislosti k tématu migrace tak, jak ji vnímám v konceptu své práce. Identifikace je (stejně jako předchozí pojmy) proces, který prošel v historii velkým vývojem. Proto nejprve nastíním a vymezím význam identifikace a následně popíšu vztah k identifikaci osob a osobním dokladům. Slovo identifikace se zejména v poslední době stalo velice často používaným a moderním termínem, který v souvislosti s dalším věcným kontextem může nabývat nejrůznějších významových zabarvení. To je způsobeno zejména tím, že lidská společenství mají stále větší zájem (nebo jsou dokonce okolnostmi nuceni) důsledně rozlišovat a zcela exaktně ztotožňovat nejrůznější jevy a jejich důsledky. Identifikaci zde chápu jako proces vnímání rozlišností.
V nedávné minulosti byl pojem identifikace spojován především s vojenskými a bezpečnostními aplikacemi. Vědecky orientovaná identifikace osob byla spojována hlavně s kriminalistickými a forenzními disciplínami. Další, mnohem širší rozvoj zájmu o identifikaci samotnou, stejně jako o nejrůznější efektivní identifikační metody a postupy, byl zapříčiněn celkovým rozvojem lidstva, politiky, ekonomiky a moderních technologií, zejména pak informatiky a telekomunikací. Rozvoj počítačových a komunikačních
30
technologií bouřlivě a masově probíhal teprve poslední dvě desetiletí konce dvacátého století.32
1.4.1 Vymezení Pojmu
Termínem identifikace se obecně myslí „akt nebo proces prokázání nebo zjištění identity“ nebo „vyhodnocení identity jednoho objektu ve vztahu k dalším objektům“ nebo „akt nebo proces zjištění nebo prokázání existence konkrétní osoby“ nebo i „akt či proces vyhodnocení, jehož cílem je stanovit, zda porovnávané objekty jsou identické či nikoliv“.
Identifikace je proces porovnávání rozmanitých objektů na základě jejich shod nebo rozdílů ve vlastnostech, formách, umístění, složení (struktuře), funkcích, projevech, významu nebo v čase, s cílem zjistit, zda se jedná či nejedná o shodné (identické) objekty. V anglosaské literatuře je pojmu identifikace přiřazován význam uznání existence či pravdivosti.33
1.4.2 Identifikace Osob
Identifikace osob je zvláštním a velmi specifickým případem obecné identifikace. Je-li identifikací ztotožnění na základě příslušných vlastností, vztahů nebo funkcí, respektive specifikace, stanovení typu, nebo druhu, přiřazení k vymezené třídě, pak mohou být identifikovány nejen věci, objekty, jevy nebo procesy v přírodě, ale také lidské bytosti.
Člověk pak může být subjektem i objektem identifikace, může identifikovat nejen entity ve svém okolí, ale také sebe samého.
Uvedená skutečnost vede k tomu, že lze uvažovat o pojmech vnější identifikace a vnitřní identifikace (sebeidentifikace). Pod pojmem vnější identifikace osoby rozumíme stanovení fyzické (biologické) identity člověka, pod pojmem vnitřní identifikace osoby (sebeidentifikace) pak nalezení a vnímání vlastní identity psychologické, filozofické, sociální apod. Pod vnitřní identifikací si lze představit i ztotožnění se s někým jiným, vcítění se do jeho pozice nebo situace.34
32 RAK, Roman, Vašek MATYÁŠ a Zdeněk ŘÍHA. Biometrie a identita člověka ve forenzních a komerčních aplikacích. Praha:
Grada, 2008. Profesionál. ISBN 978-80-247-2365-5.
33 Tamtéž
34 Tamtéž
31
1.4.3
OSOBNÍ DOKLADDoklady slouží k prokazování identity. Z důvodů efektivity identifikace se do dokladů (v závislosti na jeho dalším použití) uvádějí zpravidla tyto údaje: fotografie držitele, datum narození, popř. i místo, národní příslušnost, národnost, osobní identifikační číslo (rodné číslo, číslo osobního pojištění), identifikační číslo nebo kód vydaného dokladu, datum vydání/platnosti dokladů, místo trvalého pobytu a další osobní charakteristiky (výška, váha, barva očí, podpisový vzor apod.)
Dítěti již při narození je přidělováno jméno, příjmení, popř. další identifikátory: rodné číslo, číslo sociálního pojištění, rodný list. Některé osoby dostávají později i křesní list. Každá osoba se ale v neznámém prostředí může ústním prohlášením, při kterém uvede „své“ jméno a příjmení (popř. další identifikační údaje), vydávat za kohokoliv. Aby tomu bylo z principu systematicky zabráněno, osobě jsou vydávány nejrůznější doklady, potvrzující identitu osoby.
Základním dokladem je rodný list. Ostatní doklady se vydávají na základě rodného listu.
V různých zemích (v závislosti na jejich legislativě) jako identifikační doklady jsou pokládány rodné a oddací listy (certifikáty), občanské průkazy, cestovní pasy, řidičské průkazy, zaměstnanecké bezpečnostní vstupní karty, kreditní karty, určité členské karty, jmenovací dekrety apod. Většina těchto dokladů je vydávána na základě rodného listu.
Historicky nejstarším a nejrozšířenějším dokladem je cestovní pas, který již ve 13.
století v Anglii umožňoval jeho nositeli překračování hranic a vstup do přístavů. Koncem 19.
století byl pas již vydáván vládami většiny zemí na požádání. Pas, kromě povelení přecházet hranice, sloužil k určení identity osoby, včetně její národnosti. Tyto nároky extrémně stouply v atmosféře velké migrace obyvatel bezprostředně po skončení 1. světové války, kdy velké množství osob zůstalo bez přístřeší, nebo se staly uprchlíky. Na mezinárodní konferenci v roce 1920 pasy získaly dnešní podobu. V meziválečném období se pasy staly téměř univerzálními doklady pro cestování. Začátkem 21. století, zejména v Evropě, pasy pro své nedostatky ztrácejí na významu a v Evropské unii jsou progresivně nahrazovány jinými, efektivnějšími ekvivalenty – osobními plastovými kartami s čipy.35
Vydání pasu je podmíněno prověřením identity žádající osoby, včetně prověření informací, zda na základě existující legislativy je možné pas vydat. Jsou vyžadovány základní dokumenty, prokazující datum a místo narození, současnou adresu popř. informace
35 Tamtéž
32
o naturalizaci, imigrační dokumenty apod. Základním dokumentem je téměř vždy rodný list.
Rodný list má, podobně jako používání příjmení, historické, církevní svůj identifikační význam, kdy již ve středověku byly osoby při svém narození, sňatku nebo úmrtí registrovány farními úřady. O aktu registrace se vystavoval doklad.
