Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou (bakalářskou) práci se plně vztahuje zákon č.121/2000 Sb

P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že předložená diplomová (bakalářská) práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. O právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským).

Souhlasím s umístěním diplomové (bakalářské) práce v Univerzitní knihovně TUL.

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou (bakalářskou) práci se plně vztahuje zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 (školní dílo).

Beru na vědomí, že TUL má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé diplomové (bakalářské) práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé diplomové (bakalářské) práce (prodej, zapůjčení apod.).

Jsem si vědom toho, že užít své diplomové (bakalářské) práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem TUL, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených univerzitou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše).

V Liberci, dne 10. května 2007 . . .

Poděkování:

Chtěla bych poděkovat pracovníkům firem Vink - plast, Procentrum a Nisaform za ochotu, s níž mi pomáhali.

Anotace:

Baumannová, J.: Doplněk, který můžete potřebovat i vy…..

Fakulta textilní, Technická univerzita v Liberci, 45 s. Bakalářská práce, vedoucí: M.A.

Šikolová Ludmila.

Bakalářská práce Doplněk, který můžete potřebovat i vy.. je výchozím materiálem ke kolekci oděvních doplňků a šperků-prstenů Doplněk, který můžete potřebovat i vy...

Autorka seznamuje čtenáře s historií ortopedie a ortopedických pomůcek, které se staly východiskem její tvorby. Podává stručný přehled významných osobností ortopedie a věnuje se také krčním límcům, které ve své kolekci následně přetváří v umělecké objekty. Uvádí své inspirační zdroje- abstraktní a geometrické umění, především práce Kupkovy a op art. Uvádí také současné umělce pracující s plexisklem. Popisuje použité materiály, technologie a strojní vybavení.

Anotation of Thesis:

Baumannová, J.: „An accessory you may need as well…“

Faculty of textile engineering, Technical university Liberec, 45 s. supervisor: M.A.

Šikolová Ludmila.

The bachelor thesis „An accessory you may need as well…“ represents an underlying theoretical work for the collection of fashion accessories and jewels-rings „An accessory you may need as well…“. The author acquaints the reader with the history of orthopaedy and orthopaedical tools that became the basis for her work. She gives a brief overview of the most important grand oldmen of orthopaedy. In more detail she focuses on the cervical collares that were transformed into artistic objects in her collection. The inspiration sources are discussed, namely the work of Kupka and op-art, as well as several contemporary artists working with plexiglass. The materials that were used are described together with the technology and necessary machine equipment.

Klíčová slova: ortopedie, krční límec, oděvní doplněk, prsten, plexisklo.

Keywords: orthopedia, cervical collar, accessory, perspex , ring.

Obsah

1.Doplněk, který můžete potřebovat i vy……….6

2. Koncept tvorby………..8

3. Ortopedie v proměnách staletí……….11

3.1 Starověk……….11

3.2 Středověk………...15

3.3 Renesance a novověk……….15

3.4 Devatenácté a dvacáté století……….19

4. Historie léčby bolesti klidem………...21

4.1 Problematika krčních ortéz………22

4.2 Typy krčních ortéz……….22

4.2.1 Měkký krční límec………..22

4.2.2 Semirigidní krční límec………..23

4.2.3 Rigidní ortézy……….24

4.3 Indikační okruhy………25

5. Inspirační zdroje………..26

5.1 Abstraktní umění………...26

5.1.1 František Kubka ……….……27

5.2 Op-art……….27

5.3 Plexisklo v současné tvorbě………...29

6. Materiály použité při výrobě………...30

6.1 Plast………...30

6.2 Plexisklo (PMMA)………31

6.3 Polystyren………..32

6. Použité stroje………...34

7.1 Univerzální hrotový soustruh Masturn 54 CNC………34

7.2 SV 18 R A / 1250………..36

7.3 Velkoformátové tiskárna Mimaki JV5………..36

7.3.1 Vlastnosti………38

7.3.2 Sublimační tisk………...39

8. Závěr………43

9. Seznam použité literatury………44

10. Přílohy………...…45

1. Doplněk, který můžete potřebovat i vy…..

Každému z nás se v životě mohou přihodit věcí, které jsou nečekané a mohou být velmi nepříjemné. Nešťastnou souhrou náhod se pak člověk ocitne v situaci, která mu připadala tak vzdálená, že si ani ve snu nedokázal představit, že bude hlavním aktérem něčeho takového.

Mě bohužel potkala taková to nešťastná souhra náhod ani ne před rokem. Jako každý den jsem vyrazila do práce. Vše probíhalo zcela normálně až do okamžiku, kdy jsem uklouzla a upadla na schodišti. Samo o sobě to nezní nijak hrozně až na skutečnost, že se to stalo v naprosto prázdné budově. Pokusila jsem se vstát, ale bolest mi to z počátku nedovolila. Pak mi došlo, že nezbývá nic jiného, než se doplazit k telefonu a pokusit se přivolat pomoc. Zdálo se mi, že mi cesta po schodech nahoru trvá velice dlouho.

K telefonu jsem se však naštěstí dostala a pomoc byla zanedlouho na cestě. Na pohotovosti mi lékař řekl, že je to jen malá nepříjemnost a že s největší pravděpodobností nepůjde o nic vážného. Bohužel se jeho slova nepotvrdila. Koleno do rána oteklo na dvojnásobnou velikost a při myšlence, že bych se měla postavit, jsem bolestí téměř omdlévala.

Následovala další návštěva lékaře, tentokrát však již tolik optimismu neprojevil. Po provedení punkce usoudil, že nohu musím šetřit a navrhl mi ortézu. Předtím jsem nic podobného nikdy nenosila. Modrá ortéza s černými pruhy suchého zipu se stala na tři týdny mým nepostradatelným společníkem.

Ovšem tři týdny zcela stačily na to, abych poznala snad veškeré nevýhody, které může tento způsob zpevnění mého nešťastného kolena přinášet. Nehledě na nepohodlí, které ortéza způsobovala tím, že tlačila a nebylo ji možné sundat ani v spánku, měla i své

„technické potíže“.Suché zipy okamžitě nachytaly takové množství materiálu z okolí, že je téměř nebylo možné zapínat. Na ortéze se projevilo neustálé používání a začala se odírat. Sama o sobě to není příliš krásná věc a pokud se na materiálu, z něhož je vyrobena, tak brzy projeví únava, je jasné, že se nestane mým nejoblíbenějším oděvním doplňkem.

Takovéto úvahy jsem si dovolila rozpřádat ještě před další návštěvou lékaře. Po ní mi však nezbylo, než se s ortézou minimálně na dalších pět měsíců smířit. Lékař mě ubezpečil, že je bohužel nutná operace. Tři měsíce jsem se po operaci zotavovala a další dva měsíce jsem věnovala rehabilitaci. Hybnost kolena mám samozřejmě sníženou, ale přesto si myslím, že jsem udělala pro nápravu vše, co bylo v mých silách.

Pět měsíců je dlouhá doba a člověk muže důkladně promyslet spoustu věcí. Například to, že ortéza opravdu není ani příjemná ani hezká. Člověk si může nechat zdát o společenských událostech jako jsou například plesy. To, že nemůžete tančit je jedna věc, ale bylo by příjemné alespoň se pobavit s přáteli. Co však dělat v případě, že jste poměrně marnivá mladá žena a na noze máte tu nepříjemnou nevzhlednou modrou věc, které si každý všimne. Pro mne bylo nejsnazší oželet ples, protože jsem se v době jeho konání stále ještě necítila v pořádku. Ovšem nezapomněla jsem na problémy, které mi ortéza působila, a když jsme se měli zamýšlet na tématem bakalářské práce, okamžitě se mi vybavila moje několikaměsíční „modrá přítelkyně“.

Proč by se z ortézy a dalších bandáží, kterým se nemocní či zranění lidé nemohou vyhnout, neučinit regulérní oděvní doplněk. Stačí vhodně zvolit materiál, který by byl nejenom vkusný a příjemný na pohled, ale zároveň by splňoval požadavky lékařů. Zdá se, že možností je mnoho a já doufám, že má práce přinese takové výsledky, s kterými nebudu spokojena jenom já, ale i všichni, pro které jsou podobné zdravotnické pomůcky nezbytností.

2. Koncept tvorby

Jak jsem již uvedla v úvodu své bakalářské práce, téma, které jsem si zvolila se mě osobně velmi dotýká. Po zkušenostech, které jsem bohužel v průběhu minulých let získala, mě problematika ortopedických pomůcek zaujala natolik, že jsem pocítila potřebu zpracovat ji ve své výtvarné tvorbě. Zvolila jsem oblast ortopedických pomůcek, které jsou používané velice často a patří k nejviditelnějším. Krční límce zaujmou na první pohled. Nebylo mým cílem vytvářet dokonalý prototyp krčního límce- to je práce pro opravdové odborníky, mohla jsem se však pokusit upravit konečný vzhled výrobku. Zvolila jsem poměrně snadné východisko, zakryla jsem krční límec vytvořený profesionály vzhledově zajímavými potahy.

Vzhledem ke zvoleným inspiračním zdrojům jsem vytvořila několik typů límců.

Vycházela jsem z možností, které se mi nabízely. Jednou z nich bylo vytvoření originálního potahového materiálu technologií digitálního sublimačního tisku. V tomto ohledu mi velmi pomohla firma Procentrum ze Stráže nad Nisou, která mi umožnila mé návrhy textilií zrealizovat. Použité motivy jsem čerpala z jednoduchého geometrického tvarosloví a nekomplikované barevnosti. Domnívám se, že zvolený inspirační zdroj naplňuje mé představy. Jednoduchá, esenciální výrazová forma, svou nekomplikovaností nechává vyniknout tvarosloví výrobku.

Domnívala jsem se však, že jeden prototyp výrobku nestačí. Začala jsem experimentovat s tvary, které by výrazněji přesahovaly do prostoru. Pozměnila jsem záměr a pokusila se na vytvořit objekt, který by do určité míry ovlivňoval i okolní prostor. Neopustila jsem však geometrické motivy. Vznikla kolekce krytů na ortopedické límce, která není určena pro běžné nošení.

Zdálo se mi však, že by bylo vhodné tuto kolekci nějak vhodně doplnit. Chtěla jsem vytvořit další nositelné objekty jako doplňky k vytvořeným límcům. Po důkladném zvážení situace jsem se rozhodla vytvořit kolekci prstenů.

Pro výrobu prstenů bylo třeba zvolit vhodnou technologii- jednou z těch, které se nabízely, bylo odlévání. Bohužel se však při pokusné práci s odlévací hmotou Dentakryl

ukázalo, že tato technologie je pro můj záměr nevyhovující. Práce s touto hmotou vyžaduje naprosto dokonalý povrch formy, kterého se v podmínkách, jaké jsem měla, dosahuje opravdu velice těžko. V hmotě, z níž jsem vytvářela formy pro odlévání se vytvořily bublinky, které se i přes doporučený technologický postup nepodařilo zcela eliminovat a které neumožnily, vytvoření dokonalého povrchu formy.

Po zvážení různých alternativ jsem se rozhodla změnit zcela technologický postup i materiál pro výrobu prstenů. Vzhledem k mé předchozí pozitivní zkušenosti s plasty jsem se rozhodla přizpůsobit typ materiál svému uměleckému záměru. Opustila jsem Dentakryl a zaměřila se na možnost vytvoření kruhového a kulovitého tvaru jinou technologií než odléváním. Nejprve jsem chtěla experimentovat s trubkami vyrobenými z plexiskla. Plexisklo jako materiál zcela vyhovovalo mému záměru svou rozsáhlou barevnou škálou a variabilitou v oblasti transparence. Ukázalo se však, že trubky vyrobené z plexiskla jsou nad mé finanční možnosti. Při pátrání po vhodném materiálu jsem však měla štěstí. Při spolupráci s firmou Vink plasty s.r.o.jsem dostala nabídku, zda nechci použít při zpracování své bakalářské práce jejich materiál- deskové plexisklo. Široká škála barevnosti i několik stupňů transparentnosti mi naprosto vyhovovalo. Musela jsem však znovu zvážit technologický postup výroby. Přesto, že mě to stálo nemalé úsilí, podařilo se mi navázat spolupráci s firmou Nisa form, která mi umožnila použít při tvorbě kolekce prstenů, jeden z jejich CNC strojů. Toto složité, počítačem ovládané zařízení určené pro obrábění materiálů, mi umožnilo naplnit mé představy o konečném vzhledu mnou navrženého výrobku. Při následném zpracování došlo k jistému omezení v použití barevného plexiskla- tmavé plexisklo se ukázalo jako nevhodné pro další zpracování (lepení). Výsledkem je kolekce šesti prstenů, která je vyrobena z transparentního plexiskla a vychází z jednoduchého geometrického tvarosloví: koule, kužele a komolého kužele.

Tato kolekce prstenů je však pouze částí bakalářské práce. Vzhledem k zvolenému tématu práce jsem se snažila uplatnit motivy, které jsem použila při zpracování ortopedických pomůcek, nejenom v takto úzkém rámci. Prvky, které se objevují v potisku materiálu použitém při výrobě krytů ortopedických límců, jsem použila i při vytváření dalších částí své bakalářské práce. Jednoduché geometrické tvarosloví jsem neopustila, pouze jsem rozšířila škálu použitých motivů. Kromě koule, kuželu a komolého kuželu jsem použila dalších komplikovanějších tvarů. Také mi šlo o

experimentování s novými technologiemi a využití jedné z majoritních vlastností plexiskla- jeho snadného ohýbání. Tvarosloví, kterého se mi podařilo dosáhnout, obohatilo výrazovou škálu vytvářených objektů. Plexisklo je v tomto ohledu téměř nevyčerpatelným matriálem. Pro požadovaný vzhled výrobku bylo nutné jej samozřejmě vyleštit. Při dalším zpracování daného tématu jsem zkusila materiál provrtávat. Vznikla tedy další kolekce prstenů, která obohatila zpracovávané téma o další rozměr.

Domnívám se, že se mi podařilo naplnit očekávání, která jsem do této práce vložila, dostatečnou měrou.

3. Ortopedie v proměnách staletí

Aplikujeme-li definici vědy jako „nepřetržitého společenského procesu soustavného racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení“, tak, jak ji uvádějí encyklopedie, je možné s trochou nadsázky s tímto tématem začít prakticky od začátku existence druhu homo sapiens.

Již archeologické kosterní nálezy z neolitu dokazují, že existovala solidární péče v rámci skupiny pravěkých lidí o zraněného jedince. Zhojené komplikované zlomeniny, které jsou z těchto nálezů patrné, musely již vyžadovat určitou znalost ošetření a dlouhodobou péči o jedince, který nebyl schopen samostatné existence. Chirurgie se tak vlastně stává jedním z nejstarších lékařských oborů. Současně se zřejmě rozvíjela znalost fytoterapie, kterou ovšem nelze prokázat z archeologických nálezů.

3.1 Starověk

Z období předantického starověku již existuje řada písemných zpráv, které jsou spojeny s rozvojem medicíny a léčbou nemocných. Chamurabiho zákoník je jedním z nejstarších písemných dokladů. Pochází z doby cca 5000 let př.n.l. Tento zákoník je současně i sazebníkem za lékařské úkony. Podobně jako u chyb ve stavbách, jsou určeny i trestní sazby za špatně provedené lékařské zákroky. Velice tvrdé a málo motivující pro tehdejší lékaře jsou tresty za nezdařené operace – např.až useknutí obou rukou.

Již z období předantického starověku jsou doloženy rozsáhlé znalosti z ostatních lékařských oborů jako chirurgie, plastické chirurgie, ženského lékařství a očního lékařství. Léčebné účinky přírodních léčivých zdrojů a bylin včetně úspěšných výsledků lékařských metod byly přisuzovány nadpřirozeným silám a vyléčení bylo tím pádem v kompetenci příslušných božstev.

Velmi zajímavé na starověkých bozích zdraví a lékařství je to, že se jednalo o zbožnění historicky existujících lékařů. V Egyptě byl bohem lékařství Imothep, který byl ve třetím tisíciletí př.n.l. (zemřel 2648 př.n.l.) osobním lékařem faraona Džosera. Za

oficiálního boha byl prohlášen r.535 př.n.l. Rovněž řecký bůh, kterého převzali i Římané: Asklépios - lat.Aeskulapius (obr.1) je považován za praotce proslulého lékařského rodu Asklépiovců a u Homéra vystupuje ještě jako thesalský héros a lékař.

Podle pověsti tohoto (nepotvrzeného Apolónova syna) srazil Zeus z Olympu pro jeho schopnost navracet mrtvé životu. Uvádí se i pravděpodobné zosobnění posvátného hada, odtud Aeskulapova užovka jako odznak lékařů. Za Asklépiovu dceru je považována bájná Hygie, která jej provázela na cestách. Údajně se zabývala spíše prevencí než léčbou. Její jméno nese jedna z preventivních oblastí současné medicíny – hygiena. Potomci slavné rodiny Asklépiovců působili hlavně na ostrovech Knós, Rhodos a Knidos a v Pergamonu. V těchto místech jsou také nejznámější Asklépia – Asklépiovy chrámy.

obr.1 Asklepios

Souhrnným dílem, které shromáždilo veškeré poznatky antické řecké medicíny je Corpus Hippokratikum. Toto dílo je připisováno řeckému lékaři Hippokratovi (obr.2), který působil na přelomu 5.a 4.stol.př.n.l. na ostrovech Kós a Knidos. Poznatky kosské a knidské školy postavily medicínu na vědecký základ. Prokazují tehdejší rozsáhlou znalost anatomie založenou na pitvě. Zásadní je pohled na člověka – řečeno opět současnou terminologií - jako na komplexní biosociální jednotku. Hippokrates požaduje léčbu celé osobnosti, ne pouze následku, kterým je onemocnění, dnes bychom řekli, že se jedná o psychosomatický přístup k léčbě. Zdůrazňuje se klinické sledování pacienta a na tomto základě určení diagnózy a z toho vyplývající prognózy průběhu další léčby. Z Hippokratova díla je převzata i lékařská přísaha jako základní etický kodex lékařství platný do současnosti. Zachovala se i Hippokratova sochařská zobrazení.

obr.2 Hippokrates

S císařským Římem jsou svázány dvě významné lékařské osobnosti. Je to jednak římský občan Celsus, který byl prvním významných lékařem neřeckého původu a pocházel z římské patricijské rodiny. V letech 13 – 37 n.l. napsal svou významnou encyklopedickou práci De Medicina. Druhou významnou osobností medicíny té doby byl nesporně geniální Galenus (obr.3). Ve svých 33 letech přišel do Říma v roce 162 n.l.

Pocházel z Pergamu a medicinu začal studovat až v dospělosti, kdy byl již věhlasných expertem v oblasti matematiky, architektury a astronomie. (Ve svých třinácti letech napsal tři knihy z těchto oborů). Medicinu studoval v Pergamu, Smirně, Koryntu a Alexandrii, kde tehdy sídlily nejvýznamnější lékařské školy. Po studiích působil v Pergamu tři roky jako lékař gladiátorů. Do Říma přišel již jako věhlasný lékař a vědec.

Byl zde osobním lékařem dvou císařů – Marca Aurelia a jeho syna Commoda. Působil i jako učitel a pomocí pitev (i vivisekcí) na zvířatech zkoumal otázky anatomie a fyziologie. Poznáním nervové soustavy zvířat prokázal, že řídícím orgánem vyšších organizmů je mozek. Veřejné demonstrace prováděl na vepřích. Galenus je autorem rozsáhlého díla, které shrnovalo celkový obraz lékařské vědy tehdejší doby. V řadě případů však prosazoval své teorie a zřejmě úmyslně nechal zapomenout především vynikající znalosti alexandrijské školy s jejímiž představiteli měl zřejmě osobní spory.

Významné Galenovy publikace překryly i význam Hippokratova díla ke škodě dalšího rozvoje medicíny. Jako věhlasná autorita ovlivnil medicínu téměř na 1,500 let. Jeho práce byly překládány od 11 stol. Zprostředkovaně z arabštiny především z díla Avicenova. Až renesance a především Paracelsus, dokázala jeho autoritu zpochybnit. V té době se již začínaly opět překládat Galenovy práce z původních řeckých textů.

obr.3 Galenus 3.2 Středověk

Teprve ve dvanáctém století se začala Evropa vymaňovat z období nevědomosti. Začaly být zakládány univerzity a lidská touha po vědění se dostávala do popředí zájmu.

V oblasti lékařství došlo k velkému pokroku především díky existenci překladů klasických řeckých a arabských textů. Nicméně až do šestnáctého století se lékařská věda nevymanila ze stínu Hippokrata a Galéna. Neotřesitelnost Galenových teorií byla ve středověku také podpořena scholastickou filosofií a autoritou Aristotelovou, jehož názory v oblasti lékařství byly založeny na stejných základech řecké školy o rovnováze čtyř tělesných tekutin. Vlastní vývoj medicíny ve středověku pod tímto vlivem v podstatě stagnoval. Pád západořímské říše, který nastal pod vlivem nezadržitelného tlaku barbarských germánských kmenů, znamenal i konec antické kultury a s ní zanikla i tradice medicíny.

S nástupem křesťanství, které bylo reakcí na římskou ideologii, se tu v kontrastu k antickému ideálu tělesné a duševní kultury objevuje důraz na mysticismus a askezi.

Zcela nový vztah však nastupuje vlivem křesťanství k péči o nemocné. Ta je nyní motivována především křesťanskou láskou a charitativními motivy. Postupně začínají vznikat ošetřovatelské řády a klášterní bratrstva, která přejímají péči o nemocné a potřebné. V zemích západní Evropy začínají od 9.stol. vznikat klášterní hospitály, které jsou jak ubytovnami pro poutníky, tak už určitou formou nemocnic a sociálních zaříz ní.

Samotný obsah latinského slova „hospitale“ dal vzniknout názvu hotel i našemu archaickému, dnes již téměř argotickému názvu špitál.

Ve 12 stol. začínají města, jejichž velikost i vliv značně vzrostly, zakládat své vlastní nemocnice. Příkladem prvních z nich mohou být nemocnice v Erfurtu (r.1183), v Curychu, Kostnici, Vídni, Ulmu a Basileji (r.1265). Tyto městské nemocnice měly současně funkci starobinců, chudobinců a nalezinců, tedy v podstatě sociálních ústavů a později ústavů pro choromyslné.

3.3 Renesance a novověk.

Renesance s sebou přinesla opětovný zájem o antiku včetně jejích lékařských

poznatků . Lékařské spisy jsou překládány přímo z řečtiny a latiny, nikoliv již, jak tomu bylo ve středověku, především zprostředkovaně z arabštiny. Kritické renesanční myšlení zavrhuje scholastiku s jejími dogmaty a nezvratnými autoritami. Hlavní důraz je kladen na zkušenost a experiment. Současně s tím se objevuje zájem o anatomii a tím i o pitvu. Obecně známé jsou i Leonardovy anatomické studie.

Nejznámější osobností začátku 16.stol. byl v oboru lékařství zřejmě Paracelsus (obr.3), původně přírodovědec a chemik. Jako profesor lékařství na universitě v Basileji vystupoval proti scholastice a slepé víře v autoritu starých učenců, především Gallena a Aviceny. Hlásal nadřazenost přímé zkušenosti nad slepou víru v autoritu. Používal léky extrahované z rostlin i nové chemické preparáty. Své lékařské spisy psal na rozdíl od současníků německy, nikoli latinsky, aby mohl oslovit co nejširší veřejnost.

Nejvýznamnější jeho prací je „Velká chirurgie“. Domníval se, že všechny pochody v organismu jsou chemické. Zavedl do té doby neznámé dávkování léků a ochranu ran

„proti vnějšímu nepříteli“ čistými obvazy daleko před objevem bakterií.

obr.3 Paracelsus

Přestože chirurgie byla ve středověku oborem lazebníků a ranhojičů, byly v tomto oboru díky ustavičným válkám získány značné zkušenosti a vlastně znova objeveny již v antice známé postupy, např.podvazování cév.

V chirurgii nejvíce vynikl francouzský vojenský lékař Ambrois Paré (obr.4), původně též lazebník, který dokázal využít svých rozsáhlých zkušeností válečního chirurga francouzských vojsk k zavedením řady nových léčebných metod. Ambroise Pare (1510-1590), je považován za nejslavnějšího chirurga šestnáctého století a za otce francouzské chirurgie. V roce 1532 se stal učedníkem pařížského lazebníka a ranhojiče.

Praxi získal v nemocnici Hotel Dieu v Paříži. V 1541 se stal armádním chirurgem.

V roce 1564 vydal monumentální dílo zabývající se chirurgií. První část této knihy se zabývala anatomii a druhá část chirurgií. Kromě popisu mnoha chirurgických technik, se v této knize objevují názory na použití obvazového materiálu a chirurgických pomůcek- Pare navrhl širokou škálu kleští a dalších chirurgických nástrojů. Pokusil se také vytvořit návrhy protéz a korzetů.

obr.4 Ambrois Paré

Dalším z významných chirurgů této doby byl Nicholas Andry (1658-1759), který vydal proslavenou publikaci Orthopaedia. Thomas Sydneham (1624-1689) je přirovnán k Hippokratovi, protože jeho spisy se zabývají širokým polem medicíny a jsou založeny především na pozorování. Je znám jako „Otec anglické medicíny“. John Hunter (1728- 1793) se začal medicínou zabývat až jako zralý muž. Ve svých třiceti letech se stal žákem a asistentem na klinice St. Georgeovy nemocnice v Londýně. Sedm let sloužil jako vojenský chirurg. Hunterův přínos chirurgii je přes nedostatek formálního vzdělání ohromný. Hunter se stal inspirací celé generaci moderních chirurgů, kteří stejně jako on,

chápali přínos experimentu a praxe. Mezi jeho žáky patřil např. Abernethy, Chessher, Jenner a Philip Syng Physick.

3.4 Devatenácté a dvacáté století.

Krymská válka v pol.19.stol. je spojena s významným zapojením žen do ošetřování nemocných a raněných. Vrchní sestra anglické vojenské nemocnice v Cařihradu L.Nachtigalová se stala zakladatelkou moderní organizace ošetřování nemocných.

Začátkem 19.stol. s objevem NO2 a etheru současně s využíváním rostlinných drog nastupuje v chirurgii metoda anesteze. V pol.19. stol. se již začíná používat anesteze celková i spinální.

Polovina 19.století je významným mezníkem z hlediska rozvoje medicíny. Jsou s ní spojeny takové objevy jako Semmleweisův objev přenosu infekce a především práce Pasteurovy a Kochovy, které objevem bakterií popřely dosavadní teorii miasma.

Zdokonalení mikroskopu umožnilo vznik buněčné biologie. (Wirchovovy objevy chorobných změn buněk). V druhé polovině 19.stol. se již plně uplatňuje v chirurgických oborech asepticita operací. Sigmund Freud přichází s novými teoriemi v oboru psychologie a stává se zakladatelem psychoanalýzy. Dosažené výsledky v oborech psychologie a psychiatrie daly podnět ke vzniku psychosomatické medicíny.

Tím se vlastně medicína vrací k Hippokratovým názorům o léčbě celé osobnosti člověka, nikoli pouze současného onemocnění. Kvalitativní skok v rozvoji přírodních věd se promítl do medicíny jako syntetického oboru. Medicína se začíná od poloviny 19.stol. dělit podle oborů a vznikají nové diagnostické a terapeutické metody a technologie (rtg a další).

Mezi slavné osobnosti 19. stol. řadíme jméno James Syme. James Syme (1799-1870) se narodil v Edinburgu. Roce 1842 popsal amputaci v kotníku, kterou doporučoval namísto tehdy často prováděné amputace v koleni. Sir Benjamin Brodie (1786-1862) byl chirurgem nemocnice St. George. Stal se mezinárodně proslulým díky své publikaci o kloubních chorobách"On the Diseases of Joints". Robert William Smith (1807-1873) se narodil v Dublinu, kde také studoval a posléze se stal profesorem chirurgie na Trinity College v Dublinu. Smith založil Společnost patologů (Colles, Graves, Corrigan a Stokes). V 1847 napsal klasické dílo „A Treatise on Fractures in the Vicinity of Joints,

and on certain forms of Accidents and Congenital Dislocations“ (Pojednání o frakturách v okolí kloubů, o jistých formách zranění a vrozených dislokacích.”).

Hugh Thomas (1834-1891) Je nazýván otcem britské ortopedie. Thomasův otec a bratři se také věnovali medicíně. Thomas se zaměřil na ortopedii. Vyvinul množství léčebných technik a nových chirurgických nástrojů. Věřil v nucený odpočinek poškozených kloubů (např. tuberkulózních) a fraktur, vymyslel proto velké množství dlah, z nichž některé se používají dodnes. Sir William Arbuthon Lane (1856-1938) pocházel ze Skotska. V léčbě fraktur začal experimentovat s možnostmi vnitřní fixace- používal stříbrné dráty a ocelové šrouby. Wilhelm Conrad Röntgen (1845-1923, obr.5) byl profesorem fyziky ve Wurtzburgu, Obrovským příspěvkem ortopedii byl jeho objev röntgenových paprsků a sestrojení prvního rentgenu. Za objev mu byla v roce 1901 udělena Nobelova cena.

obr.5 Wilhelm Conrad Röntgen

Rozvoj medicíny prudce akceleruje od začátku 20.století. Medicína jako vědecký obor přináší i základní změnu ve vztahu k pacientovi. Zatímco do této doby se většina diagnostických i terapeutických zákroků prováděla na lůžku pacienta (mimo chirurgických operací, které již od poloviny 17.stol. byly prováděny v samostatně vyčleněných prostorech). S rozvojem diagnostické a terapeutické techniky se stává pacient stále mobilnějším a na specielní vyšetření a zákroky bývá převážen. Na tento velký vědecký pokrok medicíny a souvisejících vědních disciplin reagují současné tendence v navrhování zdravotnických staveb a v organizaci systému zdravotnictví. V nemocnicích, kde se používají invazivní diagnostické metody a minimálně invazivní

chirurgie se v komplementu ve vazbě na tato oddělení zřizuje tzv. jednodenní hospitalizace. Jedná se o lůžkové zařízení, kde setrvá pacient po zákroku pouze několik hodin.

Přelom století devatenáctého a dvacátého století přinesl velký zlom ve vnímání ortopedie, která se po objevu rentgenu stala samostatnou vědní disciplínou, která se velmi rychle rozvíjela a to jak v Evropě tak v Americe.

Centrem zájmu se stala oblast osteochondritidy a osteonekrózy, kterými se zabývali němečtí lékaři George Clemens Perthes a Albert Hoffa (1859-1907). Perthes jako první zdokumentoval a popsal tzv Perthesovu chorobu. Hoffa se zabýval skoliózou a hypertrofií infrapatellárního tukového polštáře. Další Němec Georg Axhausen (1877- 1960), se zabýval aseptickým odumíráním kostí. Domníval se, že k nekróze kosti dojde bez použití antibiotik. Významně se rozvíjela také spinální chirurgie. Russell A. Hibbs (1869-1932, obr. 6), který působil v New Yorku popsal techniku spinální fúze ( pro pacienty tuberkulózní i skoliózní).

Pravděpodobně nejdůležitější osobností přelomu století byl sir Robert Jones (1855- 1933). Jako první uveřejnil zprávu o klinickém použití rentgenu a založil nemocnici specializovanou na ortopedii. Uveřejnil několik významných publikací o poškozeních kloubů. Vydal také učebnici ortopedické chirurgie Orthopaedic surgery, v níž popsal a rozdělil fraktury, uvedl jejich diagnózu a následnou léčbu. Působil také jako válečný chirurg.

obr. 6 Russell A. Hibbs

V poválečném období se ortopedičtí chirurgové snažili zdokonalit především léčbu fraktur (především použitím kovových sponek a drátů pro fixaci). Se zavedením slitin do výroby byly tyto prostředky využívány účinně. Vznikaly také nové typy protéz a ortéz, které umožňovaly léčbu artritidy a některých fraktur. Antibiotika a diagnostické přístroje přispěly významnou měrou k poválečnému rozvoji poválečné medicíny.

4. Historie léčby bolesti klidem

Indikace zevní opory při léčbě bolesti zní: mechanický a fyzický klid obecně vytváří podmínky pro to, aby postižená část těla přestala být mechanicky drážděna, získala čas pro zhojení a tak přestala bolet. Klid doporučují lékaři, zdravotničtí pracovníci a nemocní si jej indikují sami.

I přesto, že jde o široce vžité paradigma, v historickém kontextu se jedná, paradoxně, o názor mladý. To, že nemocní odpradávna leželi (a ve středověku seděli) na lůžku, nebylo součástí terapeutického plánu, ale důsledkem toho, že se nemohli samostatně pohybovat. Koneckonců i dlahy byly ke zlomené končetině přikládány daleko spíše proto, že se volnou končetinou nedalo manipulovat, než že by se na dlaze fraktura lépe vyhojila. John Hunter, pod vlivem v té době aktuálních a moderních poznatků o zánětu, navrhoval v roce 1794 fyzický klid, aby zánětem postižený orgán nebo úsek těla nabral síly k hojení. Racionální důvody pro mechanické zklidnění bolestivé oblasti hledal před Královskou společností chirurgů v roce 1887 také J. Hilton . Ve svém příspěvku „Rest and pain“ spojuje fyzickou únavu s duševní, k nim připojuje psychiatrické poruchy a všechny tyto velice široké okruhy stavů popisuje jako důsledek vyčerpání, jež se může prezentovat bolestí. Bolest tak má podle něho význam informativní a nemocnému oznamuje, že je potřeba odpočinku. Imobilizace krční páteře je jednou z velice často užívaných metod léčby nejen akutních, ale i chronických bolestí páteře v oblasti krku a ramen. Krční ortézy patří již tradičně do široké škály prostředků užívaných v terapii cervikálních vertebrogenních onemocnění nejrůznější etiologie.

4.1 Problematika krčních ortéz

Problematika krčních ortéz je značně kontroverzním tématem. S pacienty s krční ortézou se můžeme setkat všude. Potkáváme je na ulicích, stojí vedle nás v obchodech, navštěvují koncerty, kina i divadla. Strnulou chůzí a často s nehybnou mimikou kráčí ulicí. Lidé se jim ohleduplně vyhýbají, v dopravním prostředcích je pouští sednout.

Jsou fenoménem, který nelze přehlédnout. Všimněte si, kolik místa v davu dokáže vytvořit tento malý kousek zpevněného molitanu obemknutý kolem krku… O svém nositeli říká: „Opatrně, mám vážně nemocnou krční páteř! Mějte ohled! Trpím!“

Veřejnost se dělí na tři skupiny: jedni krční límce indikují, druzí je tolerují a třetí s nimi bojují. Kdo má pravdu? Trh s ortopedickými pomůckami nabízí široké spektrum produkce tohoto typu. Co to vlastně jsou krční límce a co znamenají pro svého nositele? Je to efektivní léčebná metoda, nebo jen vžitá představa, která se bez jakéhokoli opodstatnění traduje?

4.2 Typy krčních ortéz

Krční ortézy či límce jsou zevně aplikované pomůcky určené k restrikci pohybu a kontrole polohy krční páteře. Americká akademie ortopedických chirurgů (AAOS) rozlišuje podle stabilizovaného úseku páteře ortézy krční a cervikotorakální. Krční ortézy podpírají oblast krku a hlavu, cervikotorakální fixují krk a horní část hrudníku.

Jedním z kritérií (White, Panjabi) zvoleným pro klasifikaci zevních ortotických pomůcek je stupeň kontroly segmentárních a sdružených pohybů. Ortézy by pak měly mít stabilizační efekt minimální (měkké límce), střední (semirigidní ortézy) či maximální (rigidní ortézy). Při rozvaze o nasazení zevní opory je proto nutné v konkrétním případě zohlednit lokalizaci a stupeň potenciální instability.

4.2.1 Měkký krční límec (obr.7)

Minimálního stabilizačního účinku je dosaženo přiložením měkkých límců. Je pochopitelné, že molitanový pás přiložený kolem krku nemůže mít významnější imobilizační efekt. Do určité míry je omezen flekčně-extenční a lateroflekční rozsahu pohybů, rotaci měkký límec neovlivní vůbec. Molitanový pás nepochybně působí

tepelně izolačně. Měkký krční límec svému nositeli poskytuje proprioceptivní (kinestetickou) zpětnou vazbu určující polohu krku. Pokud by měla být u měkkého krčního límce vyzdvižena některá z vlastností, pak je to právě taktilní zpětná kontrola.

Vzhledem k nejčastějšímu použití tohoto typu límce jsem se rozhodla pracovat ve své tvorbě právě s ním.

obr.7 Měkký krční límec

4.2.2 Semirigidní krční límec (obr.8)

Semirigidní krční límec je dvoudílnou ortézou, jejíž střední díl by měl být kraniálně opřen o dolní čelist a zadní o týlní kost. Kaudální oporu představují ramena a sternum.

Uvedená opora pevných komponent představuje zvýšení zevních fixačních sil a současně znamená, že při správném užití musí límec svého uživatele omezovat v běžných aktivitách. Vedle imobilizace krční páteře dominuje restrikce pohybu v temporo-mandibulárním kloubu. Semirigidní krční límec, který nemocnému nevadí při otevírání úst, není dostatečně vysoký. Biomechanicky lze u této skupiny ortéz počítat především s omezením flekčně-extenčního rozsahu pohybů páteře. Výrobci své semirigidní límce doplňují o možnost napojení na komponentu fixovanou k hrudnímu koši (vestu). Tím semirigidní límce biomechanickými vlastnostmi přibližují ortézám rigidním.

obr.8 Semirigidní krční límec 4.2.3 Rigidní ortézy (obr.9)

Maximální restrikci pohybu v krční páteři můžeme očekávat při naložení rigidních ortéz Jedná se o zevní opory složené z komponenty fixované k hrudnímu koši, k níž je připojena součást různým způsobem upínající hlavu. Rigidní spojení těchto dvou složek zajišťuje vzájemnou imobilizaci. Neznamená to však, že je popsaným způsobem absolutně znehybněna krční páteř. Vzhledem k tomu, že krk není fixován v distrakci, je ponechána lordotické krční páteři určitá vůle především k flekčně-extenční pohybům.

Ty však nejsou v jednotlivých pohybových segmentech velké.

obr.9 Rigidní ortéza

4.3 Indikační okruhy

Indikace, u nichž se v současnosti krční ortézy aplikují, tvoří čtyři relativně široké okruhy.

1) Onemocnění destruující kosti a měkké tkáně. Do této kategorie patří nádorové a infekční procesy a stavy neinfekční zánětlivé etiologie

2) Posttraumatické stavy. Ve fázi přednemocniční péče a k zajištění transportu jde o krok, který nelze zpochybnit. Užité typy límců by přitom měly být dostatečně stabilní a snadno aplikovatelné.

3) Pooperační stavy představují paralelu předchozí skupině.

3) Degenerativní stavy projevující se akutní či chronickou bolestí. Bolest může postihovat oblast krku, hlavy a ramen.

5. Inspirační zdroje 5.1 Abstraktní umění

Jako abstraktní je označováno takové umění, které nezobrazuje nebo nezastupuje žádný reálný předmět a používá čistých výtvarných prostředků, jako je linie, barva a tvar. Je nazýváno také jako umění nepředmětné, nezobrazující nebo nefigurativní.

Někdy jsou tyto artefakty označovány jako umělecká díla konkrétní, čímž je vyjádřeno, že dílo není prostředkem zobrazení, ale samo o sobě jako organizovaná struktura je ve své konkrétnosti originální realitou. Abstrakce často vyjadřuje pouhou organizací tvaru a barvy vnitřní, nevyslovitelné obsahy, jako např. stav mysli a nálady, podobným způsobem jako hudba. První abstraktní díla vytvořili po roce 1910 Vassily Kandinski v Mnichově, František Kupka a Robert Delaunay v Paříži. Abstrakce se od té doby stala součástí vyjadřovacích prostředků moderního umění a rozvíjí se dodnes ve dvou základních liniích jako abstrakce geometrická a abstrakce organická, neboli strukturální.

obr.10 František Kupka, Dvoubarevná fuga, 1912, NG Praha

5.1.1 František Kubka (1871 – 1957)

František Kubka byl virtuózním malířem a ctižádostivým umělcem, který vycházel ze symbolicko – secesní malby, postupně se však dostal k abstrakci.

Tvorba:

Holčička si hraje s míčkem - záznam dráhy pruhovaného míčku při hodu.

Klávesy piana – obraz je organizován jako hudební skladba.

Paní Kupková mezi vertikálami

Kosmické jaro- ryze abstraktní kompozice, založená na secesním ornamentu.

Dvoubarevná fuga - Amorfa (obr.10) 1912 - první nefigurativní dílo veřejně vystavené Čtyři příběhy bílé a černé - zkoumání oblastí abstrakce a filosofické architektury,

Výrok V. Kandinského: „Každá forma může být umělecká, použil-li ji umělec s vnitřní nutností.“¹

5.2 Op-art

Op-art (zkráceně z angl. optical art optické umění) je směr výtvarného umění, jenž se začal rozvíjet koncem 50. a počátkem 60. let 20. století. Koncem 50. let se někteří výtvarní umělci výrazně zajímají se o fenomén vnímání. Ve svých dílech dosahují pozoruhodných optických efektů, které mají svůj původ v psychofyzických procesech.

Jejich obrazy jsou silně ovlivněny vědou (psychologie, fyziologie, geometrie). Jeden z těchto umělců, Victor Vasarely dokonce říká: „Nehledáme tolik osobní výraz, jako spíše elementy nové řeči, která je přizpůsobena vědě, neboť věda je jednou z mála hodnot, jimiž jsme si ještě jisti.“ Penrose uveřejňuje roku 1958 v British Journal of Psychology nemožnou figuru Tribar (obr. 1). Tři dlouhé kvádry jsou zde spojeny tak, jak by to v reálu možné nebylo, přesto vypadá figura na prví pohled přirozeně. Nesrovnalostí si divák všimne až při jejím pozornějším zkoumání. Je tomu tak díky procesu zrakového vnímání, které je nejen aktivní, ale i selektivní. Při pohledu na obraz se nesoustředíme

1 V. Kandinsky

na všechny detaily najednou, nejprve si několika pohyby očí jednotlivé detaily fixujeme v paměti a teprve poté jsme schopni uvědomit si případné rozpornosti.

Přestože se optickými efekty, fenoménem vnímání a geometrií zabývá významná skupina umělců již od 50. let, ještě ani počátkem let 60. nemá jimi vytvořený nový výtvarný styl žádný název. Ten získává až v říjnu 1964. Během příprav na výstavu The Responsive Eye (Reagující oko) v Muzeu moderního umění v New Yorku jej redaktor časopisu Time nazve „optical art“. Zkrácením tohoto výrazu a zároveň určitou parafrází na název jiného uměleckého stylu 20. století – pop-artu, pak vziká „op-art“.

Op-art je jedním ze směrů geometrické abstrakce. Maximálně využívá rozumu, přesnosti a logiky, zpracovává poznatky z geometrie a fyziognomie, je spojen s psychologickými výzkumy. Jeho představitelé předkládají divákovi na svých dílech progresivní geometrické vizuální podměty. Podněcují jej k vizuální aktivitě, čehož dosahují optickou nestabilitou (dochází při ní k vytváření konstelace přivádějící oko do neřešitelných rozporů) a mobilitou (obraz je jakoby v pohybu, pohybové jevy se

realizují vjemovými efekty - kmitavý účinek dosažený kontrastem černých a bílých ploch). Ze statického obrazu se stává zajímavá pohybová hra.

Pokud divák sleduje dílo soustředěně a dlouho, dochází k únavě receptorů sítnic a obraz nejenže vytváří dojem pohybu, ale objevují se zde i barvy, přestože je ve

skutečnosti černo-bílý. Černou a bílou využívají umělci op-artu pro svá díla nejčastěji, je zde sice možné najít i obrazy namalované barevně, ale to se týká především až pozdější doby (konec 60. a 70. léta) a nejedná se již o zcela „klasický op-art“ spadající mezi léta 50. a především 60. Mezi barevná díla patří například některá slavná pozdní díla Vasarelyho (obr.11 ) či práce Rileyové z konce 60. let.

Mezi umělce tvořící v rámci hnutí optical artu patří vedle Eschera, Vasarelyho a britské malířky Bridget Rileyové a dále můžeme zmínit třeba Reginalda Neala či Josefa Alberse. Z Čechů jím byl ovlivněn například Sýkora.

obr.11 Victor Vassarely, Folk Toy Object serigrafie / serigraph, 1969

Op-art bezpochyby patří mezi významné výtvarné směry 20. století, svědčí o tom i fakt, že se záhy prosadil i v architektuře a módním návrhářství.

5.3 Plexisklo v současné tvorbě

Plexisklo je v současnosti hojně používaným materiálem. Vzhledem k technologickým vlastnostem umožňuje širokou škálu zpracování a značnou volnost tvorby. Jde o materiál velice současný, a také současnými umělci oblíbený. Plexisklo svou transparencí dovoluje světlu, aby působilo jako dekorativní prvek, který vytvářené objekty oživuje.V Čechách se tomuto fenoménu věnují mezi jinými René Hora a Petr Vogel. Z mladé generace je třeba zmínit především Markétu Richterovou (1981). Tato mladá designérka studovala na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, a poté v ateliéru Kov a šperk pod vedením prof. ak. sochaře V.

Nováka a Mga. P. Vogela na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze.

O své tvorbě říká: „Chci vytvářet živoucí šperky se vnitřním světlem, šperky dokonalých tvarů, které svádí člověka k fyzickému kontaktu.“²

6. Materiály použité při výrobě

6.1 Plast

„Plasty“, známé také pod nesprávným názvem „umělá hmota“, označují řadu syntetických nebo polosyntetických polymeračních produktů. Jsou složeny z organických kondenzačních nebo přísadových polymerů a často mohou obsahovat jiné látky na zlepšení kvality nebo ceny. Existuje málo přírodních polymerů obecně považovaných za „plasty“. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich jméno je odvozeno z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné - mají vlastnost zvanou plasticita. Plasty jsou navrhovány s velkou variabilitou ve vlastnostech jako tepelná tolerance, tvrdost, odolnost a mnoho jiných. V kombinaci s touto adaptabilitou, obecná jednotnost složení a nízká hmotnost plastů umožňuje jejich použití v téměř všech průmyslových odvětvích.

Plasty mohou být klasifikovány mnoha způsoby, ale nejčastěji je to podle jejich polymerové páteře (vinylchlorid, polyetylen, akryl, silikon, urethan atd.).

Jiné klasifikace zahrnují:

1) termoplasty - reaktoplasty (dříve termosety) 2) elastomery - inženýrský plast

3) adice nebo kondenzace

4) teplota přechodu skla, značka Ts (Tg, glass = sklo)

Mnohé plasty jsou v molekulární struktuře částečně krystalické a částečně amorfní, co jim dává teplotu tání (teplota, při které mizí kovalentní vazby) a jednu nebo víc přechodů skla (teploty, při kterých je míra zesítění značně redukována).

2 Markéta Richterová , www.marketarichter.cz

Plasty jsou polymery - dlouhé řetězce atomů navázaných jeden na druhý. Tyto řetězce jsou tvořeny z mnohých opakujících se molekulárních jednotek nebo „monomerů“.

Velká většina plastů je složena z polymerů uhlíku samotného nebo s kyslíkem, dusíkem, chlórem nebo sírou v páteři. Některé komerční výzkumy zkoušejí i křemík. Páteř je část řetězce na hlavní „cestě“ (posloupnosti), který spájí množství jednotek monomerů spolu. Přizpůsobení plastů se realizuje přidáním různých molekulárních skupin na páteř (obvykle jsou „připevněny“ jako část monomerů před spojením monomerů dohromady na formování polymerového řetězce). Toto přizpůsobení přidáváním skupin - vylepšováním vlastností polymerů - umožnilo plastům stát se nezbytnou částí života 21. století.

Vývoj plastů začal použitím přírodních materiálů (např. žvýkačka, šelak - druh pryskyřice), pokračoval použitím chemicky modifikovaných přírodních materiálů (např.

přírodní guma, nitrocelulóza) a dál pokračuje produkcí kompletně syntetických molekul (např. epoxid, polyvinylchlorid - PVC, polyetylen atd.)

6.2 Plexisklo (PMMA)

Plexisklo (obr.12 ) je známý termoplastický materiál vyráběný ve formě velkoplošných tabulí a je určen pro další zpracování tvarováním, ohýbáním nebo má přímé použití ve formě přířezů. Plexisklo je možné velice dobře opracovávat třískovým obráběním nebo lepit. Tvarování je vhodné v rozmezí teplot 130 až 150oC. PMMA - akrylát patří mezi nejpoužívanější plasty nejen při výrobě reklamy, ale i ve stavebnictví a dalších odvětvích průmyslu. Jeho předností je především nízká hmotnost, vysoká odolnost proti nárazu, možnost tepelného tváření a velmi dobrá světelná prostupnost. Materiál je standardně UV stabilizován, a proto jeho další vlastností, pro kterou je tento materiál tak oblíben, je odolnost proti drsným klimatickým podmínkám a poměrně dobrá chemická odolnost. Plexisklo dobře odolává drsným klimatickým podmínkám, vlhkosti, bakteriím a mikroorganizmům. Z pohledu technologie výroby lze odlišit plexisklo extrudrované, určené pro běžnou potřebu, a lité plexisklo, které je především pro své nízké povrchové napětí určeno spíše pro náročnější použití např. frézování, ohýbání, tvarování. Z požárního hlediska je plexisklo certifikováno ve třídě C3 (lehce hořlavé).

Plexisklo se dělí podle způsobu výroby:

1) XT extrudované (vytlačované) 2) GS lité

obr.12 Plexisklo (PMMA)

Extrudované plexisklo se vyznačuje výbornou tolerancí v síle materiálu, možností vyrobit větší formáty s nižší cenou než litý druh.

Výhodou litého plexiskla je především větší spektrum barev, lepší kvalita povrchu, jednodušší opracování díky menšímu vnitřnímu pnutí a možnost výroby v malých sériích.

6.3 Polystyren

Polystyren vzniká jako produkt polymerace styrenu. Je veřejnosti nejvíce známý jako pěnový tepelně izolační polymerní materiál. Takový výklad významu slova

„polystyren“ je ovšem nedostatečný a neúplný.

Polystyren je jedním z nejrozšířenějších tepelně zpracovatelných plastů, tzv.

termoplastů. Objemem zpracování ho předstihují jen polyethylen, polypropylen a PVC (polyvinylchlorid).

obr.13 Drcený polystyren

Standardní polystyren (krystalový PS, GPPS) je čirý a křehký. Houževnatý polystyren (HPS, IPS, HIPS) je zpravidla zakalený (vliv přidaného kaučuku). Oba uvedené druhy PS jsou vyráběny ve formě granulí (malých válečků nasekaných ze struny) nebo pelet (zakalené hrany), které jsou baleny a expedovány v pytlích á 25 kg uložených a fixovaných na paletách nebo ve speciálních autocisternách.

Pěnový polystyren (obr.13) vzniká tepelným zpracováním zpěňovatelného polystyrenu (EPS). Ten je vyráběn a dodáván ve formě malých, mléčně zakalených perel nasycených pod tlakem lehkým uhlovodíkem (nadouvadlem).

7. Použité stroje

7.1 Univerzální hrotový soustruh Masturn 54 CNC (obr.14)

Jednoduchý stroj, který je vysoce přesný, výkonný a má velice jednoduchou obsluhu. Z uživatelského hlediska jde o univerzální stroj s vysokým výkonem na vřeteni, který pokrývá plný rozsah technologií potřebných pro kompletní obrobení rotačních dílců přírubového a hřídelového typu. Uplatnění je poměrně velmi široké od kusové, resp.

opakované výroby - až po malé série. Přestože se jedná o vyzrálou moderní konstrukci, procházejí stroje trvale inovací.

obr.14 Univerzální hrotový soustruh Masturn 54 CNC

Model MASTURN 54 CNC je vhodný zejména pro přesné soustružení tvarově náročných povrchových, čelních i vnitřních ploch při konstantní řezné rychlosti, ale i pro vrtání středových otvorů a řezání vnějších i vnitřních závitů.

Výkon motoru hlavního pohonu je 17 kW. Maximální průměr obrobku, který lze upnout nad ložem stroje, je 540 mm a nad příčným suportem 350 mm. Maximální délka obrobku při použití 8polohové elektrické nástrojové hlavy s průřezem nože 20 x 20 mm je 865 nebo 1500 mm a při použití držáku nástrojů MULTIFIX C s průřezem nože 32 x 32 mm je 860 nebo 1565 mm v závislosti na délce stroje. Monitor řídicího systému je samostatně posuvný a pohybuje se nad krytem, čímž je umožněn optimální přístup k ovládacím prvkům systému.

Jedním, v poslední době nejčastěji používaným řídicím systémem, je HEIDENHAIN MANUALplus 4110, který je jednoduchý na obsluhu v dílenském prostředí. Veškerá vyobrazení na barevné 10,4" obrazovce (v technologii TFT, tj. v plochém provedení) jsou dobře čitelná; funkce je možné vyvolat pomocí tlačítek Softkeys s lehce srozumitelnými symboly. Podpůrná grafika zobrazuje všechny možnosti obrábění a k tomu potřebné údaje doplňují pouze odpovídající hodnoty. Dílenský způsob programování si získal oblibu především pro jednoduchost ovládání bez předchozích znalostí programování.

Obrazovka znázorňuje aktuální polohu nástroje a zbytkovou dráhu, směr pojezdu, nastavený posuv, otáčky vřetene a číslo nástroje. Formou diagramu je trvale znázorňován momentální výkon na vřeteni. Obsluha tvoří technologii obrábění přímo u stroje a má několik možností. Pomocí pevných cyklů, jejich skládáním, konturovým programováním, DIN programováním a nebo jejich vzájemnou kombinací.

Na stroji lze obrábět i ručními elektronickými kolečky. Před spustěním programu lze výhodně využít grafický test pro kontrolu tvaru dílce. Současně je k dispozici graf časového vytížení použitých nástrojů v jednotlivých operacích, s údajem celkového času obrábění.

Soustruh je vybavený polohováním vřetene a RH s naháněnými nástroji umožňuje mimoosové podélné vrtání, příčné vrtání, axiální a radiální frézování drážek, apod.

Programovací stanice DATA PILOT 4110 do PC s možností on line propojení pracuje s identickým softwarem jako řídicí systém na stroji a je tedy možno pro každý jeden stroj s řízením MANUALplus 4110 připravit potřebnou technologii, tj. NC programů vč. nástrojů.

MASTURN je využíván především z oblasti, kde jsou vyžadovány vyšší nároky na opakovanou přesnost a kvalitu opracování. Hlavními přednostmi jsou optimálně nadimenzovaná konstrukce lože a vřeteníku a optimální výkon pohonu vřetena pro pokrytí plného rozsahu využitelných technologií . CNC řízení MANUALplus 4110 poskytuje možnost ručního obrábění, obrábění po cyklech nebo kompletního obrobení dílce konturovými programy alternativně standardních DIN programů, obrábění dílců z

tyčových nebo přírubových polotovarů s využitím konstantní řezné rychlostí, opracování rotačních tvarových výkovků nebo výlisků s možností zadání jejich kontury do programu . Výhodou je vysoká kvalita povrchu v přechodových plochách a možnost optimalizace technologie na základě časové analýzy v CNC . Připojení do PC je možné buď přes rozhraní RS.232.C, nebo přes síťové připojení ETHERNET.

7.2 SV 18 R A / 1250 (obr.15)

Sv 18 R A je hrotový stroj, který umožnil konečné opracování výrobků z plexiskla. Jde o stroj starší výroby (1979), nicméně velice kvalitní a stále hojně požívaný v provozech.

Výrobcem SV 18 R A je slovenská firma TOS.

obr.15 SV 18 R A / 1250

7.3 Velkoformátové tiskárna Mimaki JV5 (obr.17)

MIMAKI JV5 je profesionální šestibarevná piezoelektrická solventní tiskárna, která díky vysoké kvalitě tiskových výstupu umožněné tzv. proměnlivou velikostí tiskového bodu nachází uplatnění nejen v exteriéru, ale i v řadě interiérových aplikací. Solventí inkousty umožňují tisknout na necoatovaná média vyvinutá pro solventní tiskárny.

Odolnost výtisku vůči UV záření je 3 roky.

Používá technologii měnitelného bodu (Variable Dot Systém, obr.16). Ta přináší nejen dokonalejší vykreslení barevných přechodů nebo vyšší škálu barevných odstínů, ale

znamená i to, že lze vyrobit čtyřbarevný či šestibarevný tisk bez využití tohoto systému.systém Variable Dot dokáže vytisknout předlohu ve stejné kvalitě, jakou

poskytuje.

obr.16 Variable Dot System

Hlavní uplatnění najde JV5 ve všech druzích interiérového tisku, zejména v tisku displejů a POS materiálů. Vysoké rozlišení přináší vynikající kvalitu tisku, což v praxi znamená úplnou náhradu fotografie, a tedy i nové příležitosti pro fotolaboratoře. Při použití speciálních inkoustů s vysokou denzitou je možné s JV22 plnohodnotně tisknout i na samolepicí fólie. Kromě vodou ředitelných inkoustů je možné také použití sublimačních inků a následný přenos na textil, což ještě rozšiřuje univerzálnost použití této tiskárny.

obr.17 Velkoformátová tiskárna Mimaki JV5 MIMAKI JV5 má čtyři nové automatické funkce:

• Automatické laserové zjištění výpadku trysky

• Automatické nastavení mezery hlavy

• Automatickou výměnu dvojitých zásobníků inkoustu

• Automatickou kompenzaci podávání tiskového média

Tyto automatické funkce zvyšují účinnost obsluhy a přispívají k vyšší kvalitě a stejnoměrnosti tisků. K dispozici jsou dva druhy solventních inkoustů: inkoust ES3, vyrobený s důrazem na ekologii a snížení zápachu, a inkoust HS s vysokou odolností proti poškrabání a trvanlivostí. Rozměrný potiskový ohřívač a externí sušička, které jsou součástí trojcestného systému inteligentního ohřevu, umožňují vysokorychlostní tisk. Odebírací mechanismus dovoluje rychlý potisk médií libovolným typem inkoustu.

7.3.1 Vlastnosti

Vysokorychlostní tisk ve špičkové kvalitě pomocí čtyř nových šachovnicových tiskových hlav. Tiskárny řady JV5 osazené novými tiskovými hlavami se 1 440 tryskami (8 řad po 180 tryskách) dosahují při jednom průchodu šířku tisku 4 palce díky šachovnicovému rozmístění čtyř tiskových hlav vysokých jeden palec do čtyř řad.

Technologie proměnlivé velikosti bodu a nově vyvinutý tiskový režim 540 x 1 080 dpi ve špičkové kvalitě umožňují dosáhnout ohromující rychlosti tisku 40 m²/h.

Automatické zjištění výpadku trysky zamezuje vzniku odpadu při vadných tiscích.

Funkce automatické detekce výpadku trysky nabízí při zjištění závady možnost volby mezi přerušením tisku nebo novým vyčištěním tiskových hlav a snižuje tak ztráty médií a odpad inkoustu.

Automatické zjištění tloušťky média a samočinné nastavení hlavy je důležité při použití nového média (s jinou tloušťkou). Podle zjištěné tloušťky média se automaticky nastaví taková mezera výšky hlavy, při které je dosažena nejlepší kvalita tisku.

Automatická kompenzace podávání média umožňuje stabilní tisky ve vysoké kvalitě.

Nová jednotka kódování média umožňuje jeho plynulé podávání neovlivněné vlastní hmotností média – výsledkem jsou stabilní tisky ve vysoké kvalitě.

Dva typy solventních inkoustů pro různé uživatelské aplikace. Inkoust ES3 Díky velmi slabému zápachu není nutné odsávání. Tento ekologický inkoust lze používat kdekoli bez potřeby zvláštních opatření proti zápachu.

Inkoust HS je velmi odolný proti poškrabání a má vysokou denzitu pro použití v exteriéru. Nevyžaduje žádné zvláštní zacházení nebo povolení, protože se nejedná o organické rozpouštědlo podléhající regulaci podle příslušných předpisů.

Automatická výměna dvojitých zásobníků inkoustu – 1,76 litru jedné barvy inkoustu.

Automatická výměna dvou zásobníků v sadě a maximální objem 1,76 litru jedné barvy inkoustu umožňují tiskárnám řady JV5 dlouhodobý ustálený tisk bez obav, že dojde inkoust.

Velký potiskový ohřívač umožňuje společně s předtiskovým a tiskovým ohřívačem ustálené, vysoce kvalitní tisky na neupravená vinylová média a náležitě vysuší médium před odebíracím zařízením.

Externí sušička (volitelné vybavení) umožňuje odebírat média s pomalým zasycháním a použít vysokorychlostní tisk i při velmi nepříznivých parametrech zasychání konkrétního média.

7.3.2 Sublimační tisk

Sublimace není nový proces, je užívána již desetiletí ve velkém textilním průmyslu.

Nové technologie, především piezoelektrický inkoustový tisk, umožnily použít sublimační inkousty v digitálním tisku. Díky tomu lze vyrábět motivy ve fotografické kvalitě, bez nutnosti použití rastrů.

Mezi největší výhody sublimace patří:

• brilantní barvy UV odolnost

• fotorealistický vzhled

• mechanickou odolnost

• možnost kusové výroby ve špičkové kvalitě a za bezkonkurenční ceny

Sublimace využívá inkousty citlivé na teplotu schopné přenosu na speciální papír. Po zaschnutí motivu na přenosovém papíru se sublimační inkousty zahřátím v termolisu mění na plyn, který má schopnost spojit se s polyesterovými, nebo akrylátovými povrchy různých materiálů. Takto vyrobené motivy jsou extrémně odolné proti otěru, protože obraz není pouze na povrchu, ale obarví materiál do hloubky.

Obecně lze sublimační technologii pro potisk použít za jedné z následujících podmínek:

Materiál (nebo jeho povrchová úprava) je vyroben z:

• polyesteru (PES)

• polyamidu (PA 6, PA 6.6)

• polyakrylátu (PAN)

• triacetátu (CTA)

Materiály musí obsahovat minimálně 65% jedné z uvedených látek.

Sublimační tisk funguje na principu přenosu barvy ze speciální přenosové fólie na potiskované médium. Tisková barva je fixována na přenosové fólii, na které jsou za sebou umístěné pruhy jednotlivých barev. Na přenosové fólii jsou jednotlivé barvy naneseny za sebou sekvenčně tak, aby pokryly vždy plochu média. Jejich pořadí je typicky Yellow - Magenta - Cyan - ochranná folie. Tisková hlava se skládá z mikročástic, jež jsou zahřívány na vysokou teplotu a tím dochází k odpaření barvy z přenosové fólie a následné kondenzaci barvy na papír. K samotnému nanesení barev tedy dochází teplem a množství tepla také přímo ovlivňuje množství barvy (odstín), jaké se v daném bodě přenese. Sublimační tisk tak umožňuje tzv. "continuous tone tisk", neboli tisk bohatý na širokou škálu odstínů s plynulými přechody. U tiskáren pracujících na sublimačním principu je přenosová fólie a tisková hlava široká jako maximální šíře potiskovaného média. Tisková hlava se tedy vůbec nepohybuje, ale v tiskárně se pohybuje jen papír, který projíždí tiskárnou ve více (nejčastěji čtyřech) cyklech s tím, že při každém průchodu dojde k nánosu další barvy. Ve většině případů tisk probíhá v barevném modelu CMY nebo CMYK a na závěr dochází k laminaci – tj.

potahu ochranné vrstvy.

Rozlišení tiskáren není vysoké, což příliš nevadí (pohybuje se v řadech stovek bodů).

Tiskárny totiž neprodukují přesný tiskový bod. Tím, že technologie obsahuje plynnou fázi, dochází k plynulému spojení jednotlivých barevných částeček a nevzniká tak striktní tiskový bod. Díky tomu je výsledný produkt sublimačního tisku vizuálně velmi věrný a příjemný. Barvy se díky postupu tisku dokonale spojují, takže tisk je velice kompaktní. Zcela je eliminován jakýkoli rastr, což je výhodou při tisku fotografií, kdy není vysoké rozlišení nutné. Sublimační tisk je však nevhodný pro tisk detailních vzorů, je potřeba používat speciální média, která jsou tepelně odolná a vhodná pro danou barvu. Další nevýhodou je, že tiskárny nedisponují příliš velkým rozlišením (150 - 600 dpi). Tisk kontrastů a detailů působí rozmazaně a neostře.

Potisk textilu je velmi významná technologická oblast, která má staletou tradici.V kusové a malosériové výrobě se ještě donedávna téměř výhradně používala sítotisková technologie. Rozvoj počítačů a zvyšování výkonů velkoformátových tiskáren (obr.18 ) umožňuje proniknutí digitálního tisku i do této oblasti. Pro malé série a kusové zakázky je výhodný sublimační tisk, pro větší zakázky jsou již k dispozici výrobní linky pro přímý digitální potisk textilu.

K výhodám digitálního potisku patří minimální doba potřebná od zadání po zhotovení zakázky a příznivá cena, možnost dosažení dostatečného spektra sytých „zářivých“

barev, možnost tisku obrazu typu fotografie s plynulými barevnými přechody, který u sítotisku není z principu možný.

obr.18 Sublimační tiskárna

Při sublimační technologii se nejprve vytiskne zrcadlově převrácený obraz na přenosový papír. Kresba se nechá zaschnout, což dle použitého sublimačního inkoustu trvá od desítek vteřin do desítek minut. Zaschlá kresba se přiloží na textil, kterým je zpravidla polyester, a v deskovém či rotačním lisu se při teplotě kolem 200Şc inkoust z papíru vypaří a proniká do textilu. Další fixace inkoustu v textilu již není nutná. Při přímém potisku textilu se používají inkousty disperzní, reaktivní, acidní, které se musí v látce následně stabilizovat různými postupy, např. zafixováním inkoustu přehřátou párou, praním, chemickou neutralizací atd. Přímý potisk je možný dle druhu inkoustu na přírodní látky i umělá vlákna.

8. Závěr

Téma má bakalářské práce se může stát velice aktuální pro každého z nás. Mnou navržená kolekce řeší problém vzhledu krčních ortéz a dodává tak sebevědomí lidem s zdravotními problémy. Myslím si, že vzor i tvar samotných výrobků je velice současný, elegantní a nevtíravě vkusný, proto uspokojí i náročnějšího uživatele. Kolekce límců je navíc doplněna o sérii prstenů, které jsou s ním v harmonickém souladu jak z hlediska tvaru, tak z hlediska barvy. Použití plexiskla pro vytvoření prstenů přineslo velkou škálu možností danou tímto materiálem, vzniklo množství návrhů, z nichž realizována byla pouze část. Spojením tvarů a barev vznikla kolekce nositelných objektů, s jejichž vzhledem i koncepcí jsem co by tvůrce plně spokojena.

9. Seznam použité literatury:

Barsa, P. Suchomel, P.: Krční ortézy a jejich význam v klinické praxi. Liberec:

Neurochirurgické oddělení, Neurocentrum, Krajská nemocnice Liberec, 2005.

Brakoulias, V.: History of Orthopaedics, 2006.

De Morant, Henry.: Dějiny užitého umění. Praha: Odeon, 1983.

Millerová, J.: Šperky - Průvodce pro sběratele. Praha: Noxi, 2004 ISBN 80-89179-09-6.

White AA, Panjabi MM.: Clinical biomechanice of the spine. 2nd edition. Philadelphia:

JB Lippincott, 1990.

Relevantní internetové odkazy:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana

10. Přílohy: