NOVÉ TECHNOLOGIE VE ŠPERKU
Bakalářská práce
Studijní program: B3107 – Textil
Studijní obor: 3107R006 – Textilní a oděvní návrhářství Autor práce: Pavla Říhová
Vedoucí práce: M. A. Ludmila Šikolová
Liberec 2014
Poděkování
Mé poděkování patří hned několika lidem, bez kterých by tato bakalářská práce nedosáhla zdárného konce. Ze všeho nejvíce bych chtěla poděkovat paní M. A. Ludmile Šikolové, bez které by tato práce pravděpodobně nikdy nevznikla. Děkuji za trpělivost a ochotu vţdy poradit. Děkuji také panu Ing. Jiřímu Šafkovi, Ph.D. za nepostradatelnou pomoc při výrobě šperků a Bc. Ondřeji Gazdovi za ochotu při výuce programu Solidworks, ve kterém bych se sama jen velice těţko zorientovala. V neposlední řadě mé poděkování patří fotografu Vítu Khamlovi za podporu, cenné rady a významnou pomoc při dokumentaci mé práce.
Abstrakt
Mnou zvolené téma Nové technologie ve šperku je zaměřeno na technologii 3D tisku, která je v současné době na velkém vzestupu. Tato práce poukazuje na fakt, ţe i tak staré řemeslo, jako je právě ono šperkařské, se neustále vyvíjí. I kdyţ to laik na první pohled nezaznamená, šperk jiţ dávno není pouze drahý kov s kamenem. Cílem této práce je ukázat veřejnosti, ţe i pro většinu z nás lacině vyhlíţející plast můţe být ozdobou lidského těla.
Abstract
The chosen subject of mine called The New Technologies in Jewellery focuses on the 3D printing technology the application of which features a remarkable growth nowadays. The work wants to emphasize the fact that even the craft as old as that may be developing continuously. Even if a layman cannot see it at first sight, a piece of jewellery is not formed by precious metal and a stone only. The goal of this work is let the public know that a even piece of plastic that looks cheap for most of us can represent a decoration of the human body.
Klíčová slova Buňka 3D tisk
3D Tištěné šperky
Keywords Cell
3D printing
3D printed jewellery
7 Obsah
1 ÚVOD ... 8
2 TEORETICKÁ ČÁST ... 9
2.1 Inspirace knihou ... 9
2.2 Forenzní vědy ... 9
2.2.1 Metody forenzních věd ... 11
2.2.2 Genetická daktyloskopie ... 12
2.3 Buňka ... 13
2.3.1 Organely eukaryotické buňky ... 14
3 TECHNOLOGICKÁ ČÁST ... 15
3.1 3D tisk ... 15
3.1.1 Technologie Rapid Prototyping PolyJet Matrix ... 16
3.1.2 Předtisková příprava ... 17
3.1.3 Program SolidWorks ... 18
4 REALIZACE ... 20
4.1 Návrhy ... 20
4.1.1 Série Flexible ... 21
4.1.2 Série Uvnitř ... 21
4.1.3 Jednotlivé šperky a jejich inspirace ... 22
4.2 Modelování objektů... 23
4.3 Tisk finálních produktů ... 26
4.4 Obalový materiál ... 27
4.5 Tvorba fotografií a jejich postprodukce ... 28
5 ZÁVĚR ... 31
6 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ... 32
7 FOTODOKUMENTACE ... 34
8 PŘÍLOHY ... 39
8 1 ÚVOD
Pro bakalářskou práci na téma „Nové technologie ve šperku“ jsem se rozhodla vyuţít v současnosti nejvíce se rozvíjející technologii 3D tisku. Tato technologie se jiţ nevyuţívá pouze k výrobě prototypů pro strojírenský průmysl, v posledních letech se také stává nedílnou součástí designérské tvorby. Od návrhů svítidel, obuvi, oděvů aţ po šperk. Touto prací chci navázat na znalosti počítačové grafiky získané na střední škole, a tím je vyuţít při současném studiu.
Technologie 3D tisku má svá specifika. Umoţňuje tvorbu nejrůznějších tvarů, které je jinak těţké vyrobit. Bohuţel se poslední dobou současně s rozmachem tištěných šperků setkáváme s určitou tvarovou monotónností, mnohdy i zbytečností vyuţití dané technologie.
Prvotní inspirací pro tuto práci byla pravděpodobně má obliba v četbě.
Konkrétně četba knih Jefferyho Deavera. Kaţdý z nás pravděpodobně někdy zahlédl kousek televizního seriálu z kriminalistického prostředí, kde je zločinec odhalen během pěti minut po nalezení jediného vlasu zašlapaného do koberce. Tak přesně takové knihy od Jefferyho Deavera nejsou. Právě díky těmto knihám jsem se začala blíţe zajímat o některé disciplíny forenzních věd, a konkrétně genetická daktyloskopie mě inspirovala při vymýšlení tvarů vhodných pro mou práci.
Kaţdý z nás je sloţen z více neţ 100 miliónů buněk a jejich seznam zahrnuje více neţ 200 typů, bez nichţ bychom nemohli existovat. Bez šperku existovat můţeme, ovšem vzdali jsme se ho za ta tisíciletí? Uţ nejstarší lidé na planetě Zemi se zdobili nejrůznějšími ozdobami. Proč tedy nepropojit to, co je pro člověka typické, s tím, bez čeho by nemohl být?
Myšlenka mé práce spočívá ve vyuţití jednotlivých částí eukaryotické buňky volně převedených do šperku. Jedná se o sérii prstenů vyrobených z pevného a flexibilního plastu podobného pryţi. Příkladem můţe být prsten inspirovaný buněčným jádrem. V mé stylizaci je membrána tvořena pruhem pevného plastu, který je poset výstupky plastu flexibilního, jenţ představuje chromatin, tedy komplex DNA a RNA.
9
2 TEORETICKÁ ČÁST
2.1 Inspirace knihou
Většina studentů řeší stejný problém. Jakmile má přijít řada na studentské povinnosti, ať uţ se jedná o učení či v mém případě vymýšlení bakalářské práce, najde se vţdy mnoho jiných činností, které jsou v danou dobu důleţitější, nebo lépe řečeno – příjemnější. Mým důvodem pro odsouvání myšlenek na bakalářskou práci byla knihovna plná mnoha kníţek, které jsem nikdy nečetla. Výmluvy typu „přečtu si jednu a pak začnu dělat něco do školy“ bohuţel nepomáhají. Alespoň ne u knih Jefferyho Deavera.
Jeffery Deaver je americký spisovatel a autor řady detektivních románů. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy s kriminalistou Linconem Rhymem, v současné době čítající 10 románů. První knihou je známý Sběratel kostí. Kdo tuto knihu četl, jistě mi dá zapravdu, ţe je prakticky nemoţné nepokračovat v četbě následujících příběhů.
Lincoln Rhyme je ochrnutý kriminalista, který je ke všemu mimo důkazů lhostejný. Své případy řeší za pomocí znalostí různých disciplín forenzních věd.
Některé jeho postupy jsou samozřejmě vzdálené od reálného průběhu vyšetřování, velká část se s ním ovšem shoduje.
2.2 Forenzní vědy
Forenzní vědy jsou vědeckou disciplínou, zabývající se shromaţďováním a analýzou informací o minulosti. Jsou důleţitou součástí kriminalistické práce, kde napomáhají při vyšetřování a dokazování trestných činů. Jsou ovšem také důleţitou součástí dalších oborů, jakými je například archeologie, biologie či astronomie. [11]
Jedná se o jednu z nejmladších skupin vědeckých oborů, která má za sebou stěţí dvousetletou historii. Ovšem uţ v dávné historii je moţné najít jisté prapředky dnešní moderní podoby forenzních věd. První písemnou zmínku o metodách kriminalistického vyšetřování lze nalézt v knize Xi Yuan Lu, napsanou v polovině 13. století jako soudně- lékařskou příručku čínským forenzním expertem Song Ci. Příkladem můţe být případ osoby zavraţděné srpem. Vyšetřovatel nařídil všem obyvatelům, aby přinesli své srpy.
10 Všechny mouchy ovšem sedaly pouze na jeden srp, na kterém ulpělo nepatrné mnoţství krve. Tím byl odhalen pachatel, který se následně k činu přiznal. [6]
Forenzní věda se rozvíjela společně s všeobecným pokrokem. Tehdejší vědci vycházeli ze svých pozorování, ovšem postrádali potřebné přístroje, bez jejichţ pomoci je nemohli vysvětlit. Dlouhou dobu se vyšetřovatelé museli spokojit pouze s povrchním zkoumáním těla, a pokud bylo patrno nějaké poranění, automaticky bylo vnímáno jako příčina smrti. Pokud bylo tělo nalezeno ve vodě, mělo se za utopené. Při hledání pachatele se vyšetřovatelé zajímali o motiv, kdo se nacházel poblíţ místa činu, případně kdo měl sílu či patřičnou zbraň. Často byl podezřelý mučen a donucen k přiznání.
Zlomem na poli soudnictví bylo vydání Karolínského trestního zákoníku roku 1533 Karlem V., císařem Svaté říše římské. Tento zákoník stanovil, ţe v případě vraţd, otrav, oběšení či utopení se rozhodování soudců má opírat o posudek lékařů. Bohuţel tehdejší lékařství na tom bylo ještě hůře neţ věda. Ještě v polovině 17. století lékař Thomas Browne před soudem dosvědčil, ţe vyšetřovaná vraţda je dílem ďáblovým. I zde ovšem byli jedinci, kteří se navzdory poměrům v tehdejší společnosti rozhodli bádat.
Příkladem můţe být francouzský lékař Ambrois Paré (1510–1590), který se zajímal o střelná zranění a podle drah střel v tělech objetí zjišťoval, odkud se na ně střílelo, případně anglický lékař William Harvey, který roku 1616 objevil spojitost mezi tlukotem srdce a nepřetrţitým oběhem krve v těle. [6]
Za zakladatele moderní lidské anatomie je povaţován Andreas Witing, známý jako Vesalius, který v roce 1543 publikoval Sedm knih o stavbě lidského těla, ovšem mnoho odborníků se shodne, ţe pár desítek let před vydáním této knihy tu byl člověk, jehoţ zkoumání v oblasti anatomie mělo mnohem větší přínos. Leonardo da Vinci byl opravdu všestranným člověkem. Byl malíř, sochař, architekt, ale také vynálezce či přírodovědec. Právě jeho lze povaţovat za tvůrce plastické anatomie, zabývající se vnějšími tvary lidského těla. Na počátku jeho anatomického bádání stála kresba představující antickou představu o ideálních lidských proporcích – kresba takzvaného Vitruviova člověka, coţ je muţ s rozpaţenýma rukama a nohama, který je umístěn do čtverce, kolem něhoţ je opsaný kruh, a kde vrcholy lidských končetin protínají oba geometrické útvary. Leonardo da Vinci ovšem nezůstal pouze u zkoumání vnějšího vzhledu kostry a svalstva. Aby se ve svém bádání dostal dál, účastnil se mnoha pitev a několik jich také sám provedl. Plánoval vydat velkou anatomii a fyziologii člověka čítající 120 svazků, ovšem ze zamýšleného díla zbylo „pouze“ přibliţně 800 kreseb,
11 z nichţ se některé týkaly anatomie a byly opatřeny poznámkami psanými zrcadlově.
Důleţitým je v tomto případě fakt, ţe i kdyţ byla patologie v renesanci jiţ tolerovanou lékařskou metodou, okolí se na ni dívalo se znechucením, a byla akceptována aţ o mnoho desetiletí později. Leonardo byl tedy nucen pracovat po nocích v otřesných hygienických podmínkách a nedbat na předsudky svého okolí. Během pár let zakreslil všechny lidské kosti včetně páteře, coţ se před ním nikomu jinému nepovedlo. Mimo jiné jako první popsal cirhózu jater či kornatění tepen. [12]
Anatomie je nedílnou součástí kriminalistiky, ovšem hlavním průkopníkem forenzních věd byl doktor Edmond Locard, známý také jako Sherlock Holmes Francie.
Právě on zformuloval základní princip forenzních věd: „Kaţdý kontakt zanechá stopu.“, známý jako Locardův princip. Tato teorie spočívá na principu převodu důkazů mezi jednotlivými objekty. Kdyţ dva objekty přijdou navzájem do kontaktu, pokaţdé na sobě vzájemně zanechají stopu. Pokud stopa nebyla nalezena, neznamená to, ţe na místě ţádná není, pouze jsme ji nebyli schopni objevit. [6] Právě Edmond Locard je mnohokrát zmiňován v knihách Jefferyho Deavera.
2.2.1 Metody forenzních věd
Daktyloskopie je metoda určování identity pomocí koţních papilárních linií na prstech, dlaních a ploskách nohou. Objev této metody znamenal jeden z nejdůleţitějších milníků v oblasti identifikace osob. Po staletí pouţívali svůj otisk prstu negramotní lidé k „podpisu“ úředních dokumentů, ovšem po dlouhou dobu se nikdo nezabýval tím, jaký můţe mít kresba papilárních linií smysl. Daktyloskopie je díky své spolehlivosti hojně pouţívána dodnes, protoţe neexistují dvě osoby s totoţným otiskem prstu. [6]
Mezi další metody patří forenzní antropologie, která zabývá především identifikací lidských ostatků, ovšem převáţně v případech, kdy se jedná pouze o kosterní pozůstatek. Forenzní balistika slouţí k identifikaci zbraní, převáţně pomocí stop na projektilu. Další metodou je forenzní chemie identifikující například jedy, forenzní písmoznalectví či forenzní lingvistika.
12 2.2.2 Genetická daktyloskopie
Roku 1858 se o skutečnou revoluci ve vědě o genetice postaral německý patolog Rudolf Virchow. Přišel s tvrzením, ţe kaţdá buňka vzniká z jiţ existující buňky, coţ vyjadřovalo v té době zcela nový poznatek, a tedy ţe růst a vývoj kaţdého ţivého organismu je spojen s dělením buněk. Ve stejné době se vědci zabývali také vnitřním uspořádáním buněk. Roku 1879 bylo zjištěno, ţe buněčné jádro obsahuje vláknité struktury, které lze obarvit. Odtud pramení název chromozomy. Krátce nato bylo zjištěno, ţe v kaţdém páru pochází jeden chromozom od matky a druhý od otce. [6]
Sloţení buněčného jádra zkoumal německý vědec Friedrich Miescher, a podařilo se mu izolovat látku obsahující velké mnoţství fosforu, kterou nazval nuklein. Později v molekulární struktuře této látky zjistil obsah několika kyselých skupin a ta byla následně nazvána kyselinou nukleovou. O několik let později byly identifikovány stavební prvky kyseliny nukleové – ribóza (cukr) a molekula s obsahem fosforu. Ribóza dala molekule název kyselina ribonukleová (RNA). Ve 20. letech 20. století byla objevena další nukleová kyselina, která obsahovala méně kyslíku neţ RNA a byla proto označena jako deoxyribonukleová kyselina (DNA). Ukázalo se, ţe DNA je prostředník genetického přenosu, ale tím, ţe se geny jedno jedince liší od druhého, musí mít DNA mnoho různých struktur, i kdyţ její celkový chemický obsah zůstává stejný. V polovině 20. století Linus Pauling a Lawrence Bragg zjistili, ţe molekuly bílkovin mají podobu stočené spirály a předpokládali, ţe obdobnou strukturu má i molekula DNA. Tato skutečnost byla potvrzena roku 1953. [6]
Genetická daktyloskopie je metodou forenzní chemie, která dokáţe díky jedinečnosti DNA spolehlivě určit, zdali nalezený vzorek patří danému člověku.
Metodu vizuální identifikace označených fragmentů DNA vypracoval britský genetik Alec Jeffreys roku 1984. Jeho metoda byla vyvinuta s cílem zjištění příznaků dědičných chorob, které by bylo následně moţné s předstihem léčit. V roce 1986 byla tato metoda poprvé vyuţita pro účely kriminalistiky. [6]
Analýza DNA je povaţována za nejpřesnější nástroj na identifikaci osob, ovšem nelze ji aplikovat vţdy, a to hlavně z důvodu potřeby dvou vzorků, které je třeba porovnat.
13 Jak jiţ bylo zmíněno, DNA je zkratkou pro deoxyribonukleovou kyselinu.
Je nositelkou genetické informace všech organismů, s výjimkou některých nebuněčných. Je sloţkou chromatinu, kterou tvoří společně s některými proteiny.
Eukaryotické organismy (ţivočichové a rostliny) mají DNA uloţenu uvnitř buněčného jádra. Tvarově si DNA můţeme představit jako dvě navzájem spletené šroubovice (obr. 1), ovšem existují i jiná uspořádání. Kaţdá buňka lidského těla obsahuje DNA, je tedy moţné jí získat například z vlasů, kůţe, potu či kostí. Výjimku tvoří červené krvinky, ty jako jediné buňky v těle DNA neobsahují. Právě bliţší zájem o genetickou daktyloskopii mne přivedl k fascinujícím schématům různých druhů buněk.
Obr. 1 Schéma DNA [2]
2.3 Buňka
Buňka je základní stavební jednotkou těl organizmů s výjimkou nebuněčných, jako jsou například viry. Rozlišujeme buňky prokaryotické a eukaryotické.
Prokaryotická buňka je charakteristická pro bakterie. Je menší neţ buňka eukaryotická a má jednodušší organizaci [8]. Buňka eukaryotická se vyskytuje u eukaryot, organismů, která mají těla sloţena s buněk s diferencovaným jádrem a biomembránovými strukturami. Jedná se o jednobuněčné organismy, jako jsou prvoci, nebo jako součást tkání mnohobuněčných organismů (ţivočichové, rostliny).
Jakákoli buňka představuje hmotný objekt a kaţdý proces realizovaný uvnitř buňky je spojen s tokem látek, energie a informace, a tyto jednotlivé komponenty jsou navzájem neoddělitelné. Buňka je z velké části sloţena z organických sloučenin, kde mají specifické postavení především biopolymery. Pro autoreprodukční procesy jsou nezbytné nukleové kyseliny. Proteiny tvoří strukturní komponenty buňky a také vykonávají řadu dalších specifických funkcí. Polysacharidy jsou důleţitými stavebními
14 sloţkami buněk, podílejí se také na ochraně buněčné stěny a na rozpoznávacích a transportních buněčných procesech. [7]
Všechny eukaryotické buňky mají téměř stejnou vnitřní strukturu. Jejich vnější vzhled je však velmi různorodý – závisí na funkci, kterou zastávají. V lidském těle je několik set různých druhů buněk.
2.3.1 Organely eukaryotické buňky
Jádro je nejlépe viditelnou vnitřní strukturou. Je řídícím centrem buňky a obklopuje ho jaderná blána. Uvnitř se nachází chromatin, tedy DNA a proteiny, kde probíhají různé enzymatické procesy. Právě jádro buňky nese většinu genetického materiálu. Uvnitř jádra se nachází jadérko produkující ribozomy, které se podílejí na tvorbě buněčných bílkovin. Ta často probíhá na ribozomech přisedlých na povrchu endoplazmatického retikula, coţ jsou zploštělé trubičky propojující jadernou blánu s celou buňkou. Tato část buňky zvětšuje její vnitřní povrch, coţ má velký význam pro metabolické procesy. Golgiho aparát je membránová struktura s funkcí shromaţďovat, upravovat a třídit bílkoviny, neţ jsou přemístěny do dalších částí buňky, případně vyloučeny mimo ni. Mitochondrie představují energetické centrum buňky.
Zde se slučují organické látky s kyslíkem a přitom je uvolňována energie pro ostatní děje v buňce. Obalem ohraničujícím všechny sloţky buňky je cytoplazmatická membrána, jejíţ hlavní funkcí je vymezení vnitrobuněčného prostoru vůči okolí. Je v ní mnoţství pórů, které kontrolují pohyb látek dovnitř i ven. Cytoplazma je veškerá tekutá část buňky, ve které probíhá většina chemických reakcí (obr. 2). [5]
Obr. 2 Vnitřní struktura buňky [9]
15
3 TECHNOLOGICKÁ ČÁST
3.1 3D tisk
3D tisk je proces výroby trojrozměrného objektu prakticky libovolného tvaru.
Princip spočívá v rozloţení počítačového modelu na tenké vrstvy a jejich následném sestavení do reálného modelu. 3D tisk je odlišný od tradičních technik obrábění, které jsou zaloţeny naopak na odebírání materiálu.
Zatímco počátky 3D tisku sahají do druhé poloviny 20. století, aţ kolem roku 2010 se tiskárny staly komerčně dostupné. První funkční 3D tiskárna byla sestavena v roce 1984 Charlesem Hullem, který si nechal patentovat technologii stereolitografie.
Tato technologie spočívá v postupném vytvrzování polymerů nejčastěji pomocí UV záření. Na částečně vytvrzenou vrstvu je následně nanášena vrstva další. Jedná se o jednu z nejpřesnějších metod 3D tisku. Dnes jiţ 3D tisk není omezen pouze na plast. Je moţné tisknout například kov, vosk či písek.
V současnosti se 3D tisk nevyuţívá pouze pro výrobu prototypů v architektuře, strojírenství, automobilovém průmyslu, ale výrazně zasahuje i do designérské tvorby.
S masovým rozvojem 3D tiskáren se začala vyrábět tisknutá svítidla a další doplňky interiéru, následně tato technologie vkročila i do světa módy – tisknuté brýle, šperky (obr. 3), obuv (obr. 4) a v poslední době i celé oděvy. Zajímavá je také idea tištěného jídla.
Obr. 3 Šperk od Karen Wuytens [3] Obr. 4 Tištěná obuv [1]
16 Typickým příkladem 3D tištěných šperků mohou být v současnosti nejznámější šperky vyrobené touto technologií od značky Blueberries. Blueberries je značka zaloţená šperkařkou Markétou Richterovou a designérem Zbyňkem Krulichem. Jejich šperky jsou inspirovány převáţně přírodními strukturami a jsou vyrobeny z lehkých materiálů, jako je nylon. První kolekce byla představena v rámci mezinárodní přehlídky designu Designblok 2012, a převáţně jejich náramky na sebe strhly velkou dávku pozornosti (obr. 5).
Obr. 5 Náramek Blueberries [10]
3.1.1 Technologie Rapid Prototyping PolyJet Matrix
Technologie PolyJet Matrix je speciální technologií výroby prototypů, umoţňující výrobu kvalitních a přesných modelů z různých materiálů. Tuto technologii 3D tisku vyuţívám ve své bakalářské práci převáţně díky moţnosti dvou- komponentního tisku, tedy moţnosti vyuţití dvou různých materiálu v jednom tiskovém procesu. V mém případě se jedná o pevný bílý plast společně s kombinací flexibilního plastu, který lze přirovnat k pryţi. Tisk touto technologií je podobný jako klasický tisk inkoustovými barvami, ovšem místo inkoustu je na podloţku nanášena vrstva tekutého fotopolymeru, který je následně vytvrzován pod UV zářením. (obr. 6). Společně s různými materiály tato tiskárna vyuţívá při tisku i speciálního gelového materiálu pro stavbu podpor, které jsou nezbytné při tisku tvarově náročných modelů. Tento podpůrný
17 materiál lze snadno odstranit rukou, případně vodou. Nespornou výhodou této technologie je přesnost, rychlost a výborná reprodukce jemných detailů.
Obr. 6 Princip 3D tiskárny [14]
3.1.2 Předtisková příprava
3D tiskárny mají často problém se zpracováním souborů obsahujících chyby.
Je tedy nutné dodrţovat určitá pravidla, abychom se vyvarovali například chybné interpretace námi připravených souborů.
V první řadě je vhodné zjistit, jaká prostorová omezení má námi vyuţívaná tiskárna. V případě větších dílů, jako jsou například architektonické modely, je toto omezení poměrně důleţité. Je nutné počítat s následným slepováním jednotlivých dílů.
Tiskárna Connex 500 má pracovní prostor omezen na velikost 500 x 400 x 200 mm.
Model by měl být připraven vţdy v měřítku 1:1. Konkrétně v mém případě by jistě nebylo příjemné mít vytištěn místo prstenu náramek. Díky přesně rozměrově navrţenému modelu lze také předejít zbytečným detailům v návrhu, které by byly tiskárnou nepřesně interpretovány. Kvůli finanční náročnosti technologie je vhodné
18 vytisknout nejprve malý vzorek, který nám odpoví na pochybnosti o námi zvoleném materiálu případně o chybách ve stavbě modelu. [4]
Všechny 3D tiskárny načítají data ve formátu STL ( STereoLitography). Tento formát byl vyvinut společností 3D Systems a popisuje trojrozměrnou povrchovou geometrii modelu (sloţenou z jednotlivých trojúhelníkových plošek) bez ohledu na barvu, texturu a jiné běţné atributy modelu. Je nezbytné, aby byl model uzavřen, respektive rovinné řezy, na které je objekt rozloţen, musí být uzavřené tak, aby byla plná plocha vymezena od prázdné. Uzavřený model by neměl mít ţádné volné hrany – kaţdá hrana je sdílena dvěma ploškami, které by se také neměly překrývat. Pokud se plošky pouze dotýkají, aniţ by byla tělesa spojená, jednotlivé části modelu se po vytisknutí rozdělí a model se rozpadne. [4]
3.1.3 Program SolidWorks
Jedním z důvodů výběru tématu této bakalářské práce byla moţnost, respektive nutnost práce s programem pro tvorbu 3D grafiky. Mé znalosti do této doby byly zúţeny pouze na práci s 2D programy a to konkrétně na tvorbu propagační grafiky a DTP v programech od značky Adobe. Bohuţel s novými trendy ve světě komerčně úspěšného uţitkového umění si málokterý návrhář vystačí pouze s návrhy vytvořenými v ruce. Je dnes více či méně nutné alespoň částečně ovládat počítačové programy a to ne pouze na tvorbu plakátů, ale právě na tvorbu 3D grafiky. V kaţdé větší společnosti zabývající se tímto oborem je znalost nějakého 3D programu téměř povinností. Existuje mnoho kurzů zaměřených na výuku 3D grafiky, stejně tak jako existuje i mnoho návodů, podle kterých je moţné se naučit alespoň částečně základy tvorby v konkrétním programu, ovšem je to otázka velké trpělivosti a spousty hodin strávených sezením u počítače. Tím, ţe jsem si zvolila právě tvorbu šperků 3D tiskem, byla pro mě práce s 3D programem nutností a tedy i motivací se program – v mém případe SolidWorks – řádně naučit ovládat.
Program SolidWorks je strojírenský 3D CAD software vyvinutý společností SolidWorks Corporation. Jedná se o poměrně snadný a přehledný program, vyuţívající parametrický přístup zaloţený na plošném a objemovém vytváření modelů, umoţňuje
19 tvorbu rozsáhlých sestav a automaticky generuje výrobní výkresy. Jeho nespornou výhodou je přehledné, intuitivní a snadné ovládání. [13]
Při práci v tomto programu začínáme skicou, která je základem pro vytvoření 3D modelu, ten můţeme vytvořit pouze z uzavřené skici. Uzavřená skica je ta, která má přesně napojené entity bez jakýchkoli zdvojení. Před vytvořením skici vybereme rovinu, na které chceme skicu načrtnout a následně můţeme pomocí tlačítka „načrtnout skicu“ začít navrhovat. Skica je nejčastěji tvořena pomocí geometrických prvků, jako jsou přímky, oblouky či křivky. [13]
Ze skici následně vytvoříme model dílu, a to díky jednotlivým příkazům z lišty označené jako „prvky“. Prvky jsou jednotlivé geometrické tvary, které při vhodné kombinaci vytvoří model dílu. Pro většinu prvků je základem skica, příkladem můţe být příkaz „přidání vysunutím“, který nám z 2D skici „vysune“ 3D objekt, nebo příkaz
„odebrání vysunutím“, který naopak vytvoří otvor ve 3D modelu. Pro některé prvky je typické, ţe pracují s jiţ trojrozměrným modelem, například u příkazu „zaoblit“ pouze označíme stěny či hrany trojrozměrného modelu, ty se pak následně zaoblí.
Při převádění skici do 3D modelu nelze dát přesný návod na postup, u jednoho modelu je často hned několik způsobů, jak daný model vytvořit - vţdy je nutné postup předem dobře promyslet. [13]
Z vymodelovaných dílů poté vytvoříme model sestavy. Sestava pracuje na principu vloţení jednoho dílu, na který následně pomocí vazeb vkládáme díly další.
Mezi modelováním dílu a sestavy vznikne spojení, to znamená, ţe jakékoli změny provedené v jednom dílu, budou promítnuty do dalších. [13]
20
4 REALIZACE
4.1 Návrhy
Jak bylo zmíněno v předchozích kapitolách, inspirací pro tvary šperků pro mě byly jednotlivé sloţky eukaryotické buňky, ovšem vymyslet finální vzhled šperků nebylo tak snadné, jak se můţe zdát.
Je běţné sledovat práce jiných autorů vyuţívajících stejnou technologii výroby.
Bohuţel se zdá, ţe se současným rozmachem a dostupností 3D tisku návrháři zapomněli na podstatu autorského šperku. Velká část tištěných šperků postrádá myšlenku, nápad, kterým by šperk nadchl. Ani zdaleka však nelze všechny tištěné šperky nařknout z monotónnosti. Je zde pár výjimečných kusů, které mě nadchly na první pohled, ty ovšem – bohuţel – nejsou tak vidět. 3D tisk je tak specifickou technologií, kterou bychom měli při vymýšlení tvarů naplno vyuţít. Proč tisknout šperky, které lze jednoduše vyrobit ručně? Proč tisknout nezáměrně šperky, které vypadají téměř identicky jako ty, které jiţ existují?
Snaha vymanit se z tvarové monotónnosti tištěných šperků mi práci paradoxně zkomplikovala. Člověk, který s touto technologií doposud nepracoval, začne pochybovat o tom co je a co není moţné vyrobit. Se zjištěním, ţe lze v jednom tisku vyuţít dva různé materiály, přicházely konečně i nápady.
První ideou byl objekt ve tvaru krychle s vnitřní kulatou dutinou. Tato krychle by byla zhotovena z transparentního plastu. Dutina byla vyplněna objekty tvarově inspirovanými sloţkami buňky, které by byly z plastu černého. Tento návrh byl zavrhnut po zjištění, ţe průhledný plast nezbytný pro zmíněný model je lehce naţloutlý, coţ je viditelné hlavně v částech, kde je materiálu větší mnoţství.
Důleţitým mezníkem mé práce byl nápad s vyuţitím flexibilního plastu připomínajícího pryţ. Jedním z důvodů rozhodnutí vyuţít tento materiál byl fakt, ţe u tištěných šperků se s tímto materiálem nesetkáváme, vyuţívá se spíše u tištěných oděvů či obuvi. Dalším důvodem bylo to, ţe flexibilní plast dobře koresponduje s mým zdrojem inspirace – buňkou. Jako druh šperku byly zvoleny prsteny, kvůli efektivnějšímu vyuţití flexibilního materiálu.
21 4.1.1 Série Flexible
Šperky jsem se rozhodla rozdělit do dvou sérií, kvůli návrhům, které spolu tvarově nekorespondují, ale dobře reflektují zvolené téma a technologii výroby. První série nazvaná Flexible je tvarově jednodušší, coţ usnadňuje i proces výroby a následně sniţuje cenu výrobku. Jedná se o jednoduchou vnější konstrukci prstenu, která je vyrobena z pevného bílého plastu. Uvnitř konstrukce se nachází část vnitřní, kde je jako materiál zvolen černý flexibilní plast. Tato část kaţdého prstenu je inspirována vnitřními strukturami buňky, příkladem můţe být například tvar inspirovaný tukovou vakuolou či jádrem obsahujícím chromatin, respektive komplex DNA. Nespornou výhodou těchto prstenů je právě uvnitř umístěný flexibilní materiál, díky kterému se prsten přizpůsobí prakticky jakémukoli prstu. Odtud pramení název Flexible (obr. 7).
4.1.2 Série Uvnitř
Série nazvaná Uvnitř je tvarově sloţitější, je zde pouţito více materiálu a také zcela odlišný princip. Prsteny jsou tentokrát tvořeny naopak, neţ je tomu u série Flexible. Konstrukce prstenu je zhotovena z flexibilního černého materiálu, který obepíná celý jeho obvod. Uvnitř prstenu jsou uschovány tvary z pevného plastu viditelné pouze otvory vytvořenými ve vnější konstrukci. Blíţe rozeznat vnitřní tvar je moţné hmatem po stlačení vnější konstrukce díky jejím flexibilním vlastnostem (obr.
8).
Obr. 7 Série Flexible Obr. 8 Série Uvnitř
22 4.1.3 Jednotlivé šperky a jejich inspirace
Série Flexible:
Prsten inspirovaný tukovou vakuolou, která je typická pro ţivočišné buňky. Vnitřní část prstenu je tvořena drobnými navzájem propojenými kuličkami, které sahají i mimo vnitřní část konstrukce.
Obsah tohoto šperku je volně převedený tvar mikroklků, coţ jsou tenké dlouhé výběţky cytoplasmy, které se často vyskytují na povrchu absorpčních buněk. V mém provedení se jedná o tenké zaoblené tyčinky kopírující tvar prstu.
Jaderná membrána obklopující jádro buňky je pokryta jadernými póry, které propojují jádro s cytoplazmou. Právě tvarem a otvory v jaderné membráně je inspirován obsah tohoto prstenu, který je tvořen dutou kuličkou posetou zaoblenými otvory.
Vnitřní část tohoto šperku je volně inspirována chromatinem, tedy komplexem DNA obsaţeným v buněčném jádru eukaryotické buňky. Tuto látku zde představují různě ohnuté výstupky vyčnívající z konstrukce prstenu.
Předlohou pro tento šperk je mikrotubulus - vlákenná struktura, která slouţí hlavně k přepravě různých látek uvnitř buňky.
Jednotlivé mikrotubuly zde propojují konstrukci prstenu z jedné strany na druhou a zároveň drţí prsten při uţívání na svém místě.
Prsten vytvořený podle části buňky nazvané Golgiho aparát, coţ je soustava buněčných váčků, slouţících k transportu a úpravě bílkovin. Hlavní část je zde tvořena volně deformovaným pásem kopírujícím tvar prstu.
23 Série Uvnitř:
4.2 Modelování objektů
Jak je zmíněno v kapitole 3.1.3, k modelování objektů byl pouţit program Solidworks. V této kapitole bude přiblíţen postup tvorby jednotlivých šperků.
Modelování série Flexible, aţ na pár drobností, nebylo nijak náročné, převáţně díky konstrukci, která se dá vytvořit v programu Solidworks základními příkazy, které vás naučí jiţ návod pro začátky s tímto programem. Vnější část je vţdy tvořena počáteční 2D skicou pomocí přímek a zaoblení (obr. 9). Tato skica je následně po uzavření příkazem „přidání vysunutím“ převedena do trojrozměrného objektu (obr. 10). Vnitřní část je tvořena rotací nebo vysunutím 2D skici (obr. 11), a následně jsou objekty v sestavě sesazeny dohromady (obr. 7). Sestava vzniká spojením jednotlivých dílů modelu do jednoho celku. I přesto, ţe by bylo moţné celý prsten vyrobit jako jeden díl, je tento proces nezbytný právě kvůli dvou-komponentnímu tisku.
Pokud by model nebyl tvořen jako sestava, nebylo by moţné zvolit pro kaţdou část odlišný materiál. Postup tvorby sestavy probíhá nejprve vloţením jednoho dílu,
Endoplazmatické retikulum je soustava kanálků, které propojují jadernou blánu s celou buňkou. Tato část buňky byla inspirací k prstenu, na jehoţ povrchu jsou otvory evokující právě tvar endoplazmatického retikula.
Tento prsten je stejně jako u série Flexible inspirován komplexem DNA, ovšem v tomto případě se jedná o spojení jádra a chromatinu, coţ značí jeho kulovitá konstrukce. Uvnitř konstrukce se nachází kulatá dutina, ze které na povrch vystupují zaoblené tyčinky.
Obsah tohoto prstenu je opět inspirován tukovou vakuolou.
Tukové kapénky v rohu prstenu vystupují na povrch, ovšem jsou ukryty v celé konstrukci prstenu.
24 v mém případě vnějšího, který se „upne“ na pracovní plochu programu Solidworks.
Následně se do této sestavy vloţí díl druhý – vnitřní, který je ovšem vloţen volně do prostoru pracovní plochy, je tedy nezbytné tento díl přesunout na správné místo, tedy dovnitř prstenu. Díly je moţné přesouvat zcela volně pomocí myši, ale tímto způsobem nikdy nejsme schopni dosáhnout přesnosti. Je tedy vhodné vytvořit mezi díly vazby, například mezi rovinou a dílem, bodem a plochou a tak podobně. Vytvořením vazeb zamezíme nepříjemnostem v podobě špatné interpretace hotových modelů, které by se nám například po vytištění rozpadly.
Obr. 9 2D skica Obr. 10 3D objekt Obr. 11 Vnitřní část
U série Uvnitř byl pouţit podobný princip modelování jako u série Flexible, ovšem byla zde nutnost vyuţití dalších příkazů, jako je například zaoblení hran.
I zde je zprvu vyuţita počáteční skica, kterou byl vytvořen prvotní poţadovaný tvar (obr. 12). Tato skica byla následně převedena do 3D opět za pomocí příkazu „přidání vysunutím“, tím vznikl počáteční tvar s ostrými hranami (obr. 13). Tyto hrany bylo nutné následně zaoblit (obr. 14). Tvorba této části konstrukce pro mne byla nejproblematičtější, nedokázala jsem najít ţádné logické vysvětlení, proč se model po pouţití příkazu zaoblení chová tak, jak se choval. Zatímco jedna strana prstenu byla zaoblena tak, jak bylo předpokládáno, druhá strana se po pouţití stejného příkazu chovala zcela odlišně. Tento problém byl vyřešen zcela náhodným a nesystematickým zkoušením všech moţných příkazů, coţ je nejspíš pro začátečníka typické, ovšem očividně efektivnější neţ sáhodlouhé logické uvaţování nad tím jak co pouţít, aby to fungovalo.
25 Obr. 12 2D skica Obr. 13 3D objekt Obr. 14 Zaoblení hran
Po vymodelování finálního vnějšího tvaru konstrukce bylo nutné vytvořit uvnitř prstenu dutinu, a to za pomocí skici narýsované na nové rovině a následným příkazem
„odebrání vysunutím“ (obr. 15). Jak je zmíněno v kapitole 4.1.2, tato dutina slouţí k „uloţení“ tvarů z pevného bílého plastu, které jsou viditelné pouze skrz otvory vytvořené v horní části prstenu. Tyto otvory byly vytvořeny stejným způsobem jako dutina, ovšem novou skicou narýsovanou na jiné rovině (obr. 16). U prstenu na obr. 7 byl při tvorbě této skici pouţit příkaz „splajn“. Tento příkaz funguje na stejném principu jako příkaz na tvorbu křivek v programech určených pro tvorbu vektorové grafiky, příkladem můţe být program Adobe Illustrator. V porovnání právě s programem Adobe Illustrator se obecné křivky v tomto programu chovají opravdu nevyzpytatelně. Při tvarování jedné křivky se nelogicky tvarují i křivky na druhé straně skici, je tedy nutné postupovat velice pomalu a v případě potřeby opravdu přesného tvaru je vhodnější vyuţít přesně definovaných křivek (obr. 17). Modelace vnitřního tvaru z bílého plastu je totoţná jako modelace vnitřní části u série Flexible.
U jiţ zmiňovaného konkrétního případu bylo k tvorbě vnitřní části vyuţito křivek vytvořených při tvorbě otvorů v konstrukci prstenu. Tyto křivky byly zkopírovány a následně vloţeny do nové skici, kde byly pomocí příkazu „přidání vysunutím“
převedeny do 3D. Z těchto dílů byla následně vytvořena stejně jako u série Flexible sestava (obr. 8).
26 Obr. 15 Dutina Obr. 16 Otvory v konstrukci Obr. 17 Tvorba křivek
4.3 Tisk finálních produktů
Teoretická část průběhu tisku je popsána v kapitole 3.1.1. Jedná se o proces, se kterým klient tiskárny nepřijde příliš do kontaktu. Zákazník zašle soubory, se kterými pracuje následně pouze obsluha tiskárny. V případě, ţe jsou data vyhodnocena jako správná, přijde na řadu speciální software Objet Studio, který proces 3D tisku řídí.
V tomto programu se mimo jiné nastavují poţadované tiskové materiály. Po vytištění je model připraven k okamţitému pouţití bez potřeby jakéhokoli dotvrzování a podobně. Výjimku tvoří modely, při jejichţ tisku byl vyuţit i podpůrný materiál, coţ je i případ mých šperků.
Čištění tisků od podpůrného materiálu probíhá manuálně za pomocí vody pod vysokým tlakem. Zařízení k tomu určené funguje na stejném principu jako pískovací box, jedná se tedy o kabinu s tvory na ruce, které jsou opatřené gumovými rukavicemi. Kabina je také opatřena zaskleným otvorem, který umoţňuje dobrý výhled na čištěné předměty. Uvnitř boxu se nachází stejně jako u pískováčky tryska, kterou ovšem po sešlápnutí pedálu proudí namísto písku voda. Tímto způsobem je moţné snadno očistit modely od podpůrného materiálu, ovšem po prvním čištění na povrchu modelu stále ulpívá malá vrstva gelu, kterou je nutné odstranit manuálně za pomocí různých nástrojů, jako jsou například kovové špachtle. Po seškrábnutí této vrstvy je nutné model opět vyčistit vodou a následně vyfoukat vzduchem hnaným vysokým tlakem. Takto očištěný model je jiţ připraven k pouţití.
27 4.4 Obalový materiál
Stejně jako kovové šperky, i šperky vyrobené z plastu mají určité limity a zákonitosti, které musíme brát v úvahu při uţívání. Ani stříbrné šperky nemají stále stejný vzhled, po určité době začne povrch šperku oxidovat, coţ má za následek nehezké zčernání. Tomuto procesu se dá mimo jiné předejít skladováním v tmavém prostředí. Péče o šperky plastové se od těch kovových nijak neliší. Většina bílých plastů při dlouhodobém vystavení přímému slunečnímu světlu ţloutne, a ani materiál pouţitý v mém případě není výjimkou. V tomto případě samozřejmě plast nezmění barvu po několika týdnech či měsících, ovšem kvůli hrubému povrchu částí z pevného plastu je neţádoucí zabarvení způsobeno i nečistotami, které se na výrobky nanáší. Zcela zamezit znečištění a oxidaci tištěných šperků jistě nelze, ovšem při správném zacházení je to moţné omezit na minimum. Stejně jako například u stříbrných šperků, i zde je nezbytné uloţení do čistého prostředí a zamezení zbytečnému vystavování světlu. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla vytvořit pro jednotlivé prsteny krabičky respektující tvar a velikost konkrétních šperků.
Krabičky jsou vyrobeny z papíru o gramáţi 200g/m². Jsou sloţeny ze tří částí.
První část tvoří dno krabičky, do kterého je vloţena část vnitřní. V této vnitřní části je otvor kopírující tvar prstenu, který slouţí pro přesné umístění prstenu a jeho upevnění v krabičce. Tyto dva segmenty po sloţení tvoří spodní díl krabičky. I přesto, ţe by bylo moţné navrhnout tvar krabičky tak, aby byla spodní část pevně spojena s částí horní a tvořila by jakési vyklápěcí víko, jsem toto řešení i přes jeho snadnější provedení zavrhla. V případě, ţe by byla horní část pouze odklápěcí, vznikaly by zde zbytečné otvory, které by napomáhaly vnikání prachu a nečistot do vnitřního prostoru krabičky.
Mimo jiné by byl „hřbet“ krabičky příliš namáhán, a tím by se značně sníţila trvanlivost krabičky. Třetí část tedy tvoří samostatné víko, které je tvořeno stejným způsobem jako spodní část. Víko je specifické pro jednotlivé šperky svým potiskem, tedy obrysem konkrétního prstenu, který krabička obsahuje.
Vzhledem k mnoţství šperků a nutnosti výroby hned několika různých krabiček, nejvhodnější výroba byla za pomoci přípravy v PC. Tvar rozloţené krabičky je narýsován v programu Adobe Illustrator (příloha č. 1), coţ není program určený k této tvorbě, ovšem v mém případě byl zcela dostačující. Zde byly za pomocí linek vytvořeny tvary jednotlivých částí rozloţené krabičky a zároveň vloţen obrys prstenu
28 patřícího do krabičky (příloha č. 2). Po vytištění byl arch ručně rozřezán a následně sloţena krabička (obr. 18).
Obr. 18 Finální vzhled krabiček
4.5 Tvorba fotografií a jejich postprodukce
Při tvorbě fotografií byl kladen velký důraz na vystiţení podstaty prstenů, tedy jejich flexibility. Aby fotografie tematicky korespondovaly s focenými produkty, mým cílem bylo dosaţení dojmu jakéhosi pohybu, pruţnosti. Tyto fotografie je nutné nazvat spíše experimentálními. Není zde příliš viditelný vzhled konkrétních prstenů, ovšem je zde vystiţena jejich přednost – pruţnost. Tyto fotografie jsou doplněny i fotografiemi klasickými, kde je vzhled prstenů dobře viditelný.
Samotné fotografování probíhalo v ateliéru, kde je umoţněno přímo kontrolovat osvětlení scény, které je pro tento typ focení nezbytné. Při pořizování snímků bylo vyuţito techniky dvoj-expozice. Vţdy byly pořízeny dva snímky (obr. 19), kde první je exponován dvěma zábleskovými světly. Hlavním světlem byly nasvíceny šperky a obličej modelky, kde byl pro dosaţení jemné kresby zvolen bílý deštník, který v porovnání se softboxem vytváří bohatší osvětlení fotografované scény a nezpůsobuje ostré přechody ve stínech. Doplňkové světlo bylo umístěno do pozadí za modelku a tím
29 bylo vyuţito k vykreslení siluety a projasnění kontur v horní části těla. Obdobnou technikou byly pořízeny i produktové fotografie samotných šperků. Druhý snímek byl exponován pět sekund při nízké citlivosti a vysoké cloně, kde jako zdroj světla byla vyuţita pilotní ţárovka blesku. Při focení tohoto snímku se modelka pohybovala a v pravidelných intervalech byl tento pohyb zachycován zábleskem z ručního blesku.
Obr. 19 Původní fotografie před postprodukcí
Důleţitou částí tvorby těchto fotografií byla následná postprodukce, která byla realizována v programu Adobe Photoshop. Nejprve bylo provedeno sjednocení barevnosti, protoţe zatímco snímky pořízené zábleskovými světly byly barevně neutrální, snímky focené pod pilotními ţárovkami měly silný ţlutý nádech. Tento neţádoucí odstín byl odstraněn pomocí úpravy chromatické teploty snímku. Následně byly nutné úpravy i u fotografie pořízené pomocí zábleskových světel. Nejprve byl vytvořen její duplikát a poté byla pomocí křivek lehce zabarvena. Následně na ni byla vloţena fotografie se znázorněným pohybem, ze které byl vytvořen negativ a následně duplikát. Originál této fotografie byl nastaven ve volbách prolnutí do reţimu „screen“
a její duplikát do reţimu „exclusion“ Tím bylo docíleno vzájemného prolnutí vrstev, odpadla tedy nutnost sloţité separace fotografií. Tyto dvě fotografie byly umístěny do skupiny a byla vytvořena maska, která odkryla šperky a tvář modelky. Poté byl v nově vytvořené vrstvě vytvořen modro-oranţový gradient, který dobarvil snímek.
Pro finální vzhled fotografií bylo nutné pomocí křivek dodat snímku kontrast.
K zvýraznění šperků byly pouţity bílé kruhové gradienty nastaveny ve volbách prolnutí do reţimu „soft light“ (obr. 20).
30 Obr. 20 Finální vzhled fotografií
31
5 ZÁVĚR
Cílem této práce bylo ukázat, ţe i materiál jako plast můţe být stejně efektní, jako šperky vyrobené z kovu. To se do jisté míry podařilo. Jistě se určitý výrobek nemůţe líbit všem, ovšem ohlasy na tuto práci jsou převáţně pozitivní. Při tvorbě těchto šperků byla respektována specifika technologie 3D tisku, a to právě vyuţitím flexibilního plastu, jehoţ efektu bych pomocí jiné technologie nedosáhla. Pruţný materiál dodává prstenům jedinečnost a moţnosti, které bychom u šperků kovových jen těţko hledali.
Velkým přínosem pro mne byla moţnost, respektive nutnost práce v programu na tvorbu 3D modelů. Před začátkem této práce byla jen idea, ţe by bylo vhodné se v nějakém z těchto programů naučit. Při tvorbě prvních návrhů jsem spoléhala na ty, co tyto programy ovládají, ovšem v průběhu celé práce jsem se postupně sama v programu učila. Tvorba finálních modelů se jiţ obešla zcela bez rad jiných.
Od úplných začátků s programem SolidWorks jsem se posunula na úroveň, kdy jsem schopná středně sloţité věci vymodelovat vcelku bez problémů. Stále je zde mnoho prostoru na zdokonalování, jen uţ se člověk nebude obávat, ţe by to bylo nad jeho síly.
Tato práce mi dala moţnost poznat technologii 3D tisku i z jiného pohledu neţ doposud.
Poznala jsem detailní postup výroby od přípravy modelu po čištění hotového výrobku a pochopila jsem specifika této technologie. Nyní vím, ţe moje prvotní návrhy by byly jen těţko vyrobitelné, případně by byla zcela zbytečná jejich výroba pomocí 3D tisku, ovšem dokud se s touto technologií člověk blízce nesetká, těţko jí bude zcela ovládat.
Název této práce je Nové technologie ve šperku a domnívám se, ţe byl dobře vystiţen. Technologii 3D tisku jiţ nelze povaţovat za zcela novou, tištěné šperky se nějakou dobu v nemalém mnoţství vyrábí, ovšem s tištěnými šperky s logickým vyuţitím pryţe se nesetkáváme. Flexibilní materiál se často vyuţívá při tisku obuvi a oděvů, v mém případě má své opodstatnění i u šperku. Vymanila jsem se z poslední dobou jisté monotónnosti 3D tištěných šperků a snad jsem dokázala, ţe i tento způsob tvorby je moţné neustále posouvat dál.
32
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
[1] CONTINUUM. continuum [obrázek] [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z www: www.continuumfashion.com
[2] CREATIA. Creatia [obrázek] [online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z www:
creatia2013.wordpress.com/2013/03/12/dna-is-like-a-computer-program-but-far- far-more-advanced-than-any-software-weve-ever-created-bill-gates/
[3] CUNICODE. Cunicode [obrázek] [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z www:
cunicode.com/jewelry-design-challenge-imaterialise
[4] EARCH. [online]. [cit. 2014-04-02]. Dostupné www: earch.cz/cs/rapid- prototyping-priprava-tisk-stl-modelu
[5] HUGHES, J. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. 1. vyd. Praha: Václav Svojtka & Co., 1999, 792 s. ISBN 80-7237-256-4.
[6] INNES, B. Vědci proti zločinu: svět moderní forenzní vědy [online]. Praha: Naše vojsko, 2010, 256 s. [cit. 2014-03-25]. ISBN 978-80-206-1105-5.
[7] IPSER, J. Obecná biologie buňky. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E.
Purkyně, Ústav přírodních věd, 2005, 176 s. ISBN 80-7044-706-0.
[8] KAPRÁLEK, F. Fyziologie baktérií. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 603 s
[9] RITCHISON, Gary. Human Physiology - Cell structure and function [obrázek]
[online]. [cit. 2014-04-01]. Dostupné z www:
people.eku.edu/ritchisong/homepage.htm
[10] RICHTEROVÁ, Markéta; KRULICH, Zbyněk. Blueberries [obrázek] [online].
[cit. 2014-04-01]. Dostupné z www: eshop.blueberries.cz
33 [11] THE FREE DICTIONARY: Dictionary, Encyclopedia and Thesaurus. [online].
[cit. 2014-04-02]. Dostupné z: www.thefreedictionary.com
[12] VITVAR, Jan. Pitva mistra Leonarda: Proč se zapomíná, že da Vinci byl i průkopníkem moderní anatomie. Pitva mistra Leonarda [online]. 2012 [cit. 2014- 04-01]. Dostupné z: respekt.ihned.cz
[13] VLÁČILOVÁ, H., VILÍMKOVÁ M., HENCL L. SolidWorks. 1. vyd Brno:
Computer Press, 2006, 320 s. ISBN 80-251-1314-0.
[14] WHITECLOUDS. whiteclouds [obrázek] [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z www: whiteclouds.com
34
7 FOTODOKUMENTACE
35
36
37
38
39
8 PŘÍLOHY
Příloha č. 1 Příprava krabiček v PC
40
Příloha č. 2 Obrysy prstenů vloţené na krabičky
