Geografické souvislosti šíření islámu v západní Evropě
Bakalářská práce
Studijní program: B1301 – Geografie
Studijní obor: 1301R022 – Aplikovaná geografie
Autor práce: Nicole Chvátalová
Vedoucí práce: RNDr. František Murgaš, Ph.D.
Liberec 2015
Poděkování
Tímto bych ráda poděkovala panu RNDr. Františku Murgašovi Ph.D. za odbornou pomoc při vedení bakalářské práce, za poskytnuté informace, věnovaný čas a hlavně vstřícný přístup. Dále bych ráda poděkovala své rodině, která mě podporovala nejen během psaní závěrečné práce, ale v průběhu celého studia.
Anotace
Ve své bakalářské práci se zabývám islámem a muslimy v západní Evropě. V první části uvádím základní informace k islámu jako náboženství. Dále práce pojednává o rozmístění muslimů ve světě a Evropě. V práci poukazuji na islamizaci a extremismus.
S těmito pojmy souvisejí útoky teroristických skupin a radikálů. V západní Evropě jsem se zaměřila na tři vybrané státy - Francie, Velká Británie a Německo. Ve zmiňovaných státech poukazuji na počty muslimů, snahu států zlepšit jejich ekonomickou situaci, zvýšit kvalifikaci pomocí vzdělání a pokus začlenit muslimy do moderní evropské společnosti. U každého z vybraných států zmiňuji místní muslimské organizace. Na závěr poukazuji na situaci v České republice.
Klíčová slova: islám, muslim, migrace, západní Evropa
Annotation
This thesis focuses mainly on Islam and Muslims in Western Europe. At first I mention basic information about Islam as a religion. This paper further deals with the deployment of Muslims in the world and Europe. I also talk about the extremism and Islamization.These concepts arerelated to attacks by terrorist groups and radicals. In western Europe, I focused on three selected states - France, United Kingdom and Germany. In the mentioned countries, I point to the numbers of Muslims, efforts of the state to improve their economic situation, enhance skills through education and attempt to integrate Muslims into modern European society. I mention a local Muslim organisation for each selected state. In conclusion, I point to the situation in the Czech Republic.
Keywords: Islam, Muslim, migration, Western Europe
7 Obsah
1 Úvod ... 9
2 Islám jako fenomén ... 11
2.1 Pilíře islámu ... 11
2.2 Korán ... 13
2.3 Mohamed... 14
2.4 Sunna a hadís... 16
2.5 Šáría ... 16
2.6 Sunnité a šíité ... 18
3 Muslimský svět ... 20
4 Islám a Evropa ... 23
4.1 Historie islámu v Evropě ... 23
4.2 Migrace muslimů do Evropy ... 25
5 Islamismus ... 29
6 Situace ve vybraných státech západní Evropy ... 33
6.1 Francie ... 36
6.2 Velká Británie ... 40
6.3 Německo ... 42
7 Česká republika ... 45
8 Nástin predikce vývoje islámu v západní Evropě ... 47
9 Závěr ... 49
10 Seznam literatury ... 52
11 Přílohy ... 56
8 Seznam obrázků
Obrázek 1: Průběh pouti v Mekce (zdroj: Lunde)………...12
Obrázek 2: Mohamedova cesta z Mekky do Medíny roku 622 (zdroj: Lunde 2004)….15 Obrázek 3: Rozšíření sunnitů a šíitů (zdroj: anon 2014)……….19
Obrázek 4: Procentuální zastoupení muslimů ve světě 2011 (zdroj Gregor 2015)…...20
Obrázek 5: Rozšíření islámu roku 700 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)………...21
Obrázek 6: Kolem roku 1000 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)……….21
Obrázek 7: Kolem roku 1500 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)……….21
Obrázek 8: Islám dnes (zdroj: Křikavová, et al 1995)……….21
Obrázek 9: Největší mešita ve Francii (zdroj: anon 2012)……….…….38
Obrázek 10: Modlení muslimů v největší mešitě Francie (zdroj: anon 2012)…………39
Obrázek 11: Mešita v Paříži (zdroj: anon 2015)……….39
Obrázek 12: Mešita v Bradfordu ve Velké Británii (zdroj: Smith 2015)………....41
Obrázek 13: Mešita v Leedsu ve Velké Británii (zdroj: Kyčl 2010)………...41
Obrázek 14: Největší mešita v Německu (zdroj: anon 2008)………..44
Obrázek 15: Vnitřní pohled největší mešity v Německu (zdroj: anon 2008)…………..44
Obrázek 16: Mešita v Brně (zdroj: anon 2009)………...46
Obrázek 17: Mešita v Praze (zdroj: anon 2014)………..46
Seznam tabulek Tabulka 1: Počet muslimů ve vybraných státech Evropy (zdroj Laqueur 2006)………....26
Tabulka 2: Počet muslimů v jednotlivých státech západní Evropy v letech 2010 a 2030 (zdroj: Gregor 2015)………33
Tabulka 3: Počty muslimů první a druhé generace ve vybraných evropských zemích (zdroj: Laurence, Vaisse 2006)………35
Seznam grafů Graf 1: vývoj porodnosti u zemí s muslimskou a nemuslimskou většinou (Zdroj: Gregor 2015)………34
9
1 Úvod
Islám se stává v souvislosti se západní Evropou aktuálním tématem. V této době se stále častěji objevují otázky, které jsou spojeny s budoucností Evropy, na kterou má islám čím dál větší vliv. Na utváření evropského kontinentu se islámské náboženství začalo podílet již před několika staletími, ale nejvýraznější změny se začaly objevovat až v nedávné době. V současnosti se islám a jeho šíření stává velmi často zmiňovaným tématem v různých médiích a novinových článcích.
Dle Sáňky (2006, s. 61) „je islámu nás posuzován tu podle režimů v zemích s převahou muslimského obyvatelstva, tu podle místních tradic a zvyklostí, často se velmi lišících v různých oblastech muslimského světa, nebo podle chování jednotlivých muslimů. Mezi samotnými muslimy však najdeme (podobně jako u každého jiného vyznání) ty, kteří svou víru nepraktikují (někdy ani neznají), i ty, kteří v něčem přehánějí. Média přidávají ke každému projevu násilí přívlastky muslimský či islámský, aniž by se zabývala příčinami násilí a tím, kdo za ním stojí, jedná-li se o reakci na nějaké bezpráví, obranu proti agresorovi, odboj proti okupaci či jiné formě útlaku anebo skutečný a neomluvitelný extremismus.“
Na rozdíl od ředitele islámského centra v Praze, Vladimíra Sáňky, Benjamin Kuras hned na začátku své knihy čtenáře varuje a upozorňuje, že tato kniha byla napsána ve spěchu a s naléhavostí. Dle Kurase (2011, s. 10) „v průběhu roku 2010 pád západní civilizace nabírá většího tempa a síly, než jaké jsem si při psaní předchozích knih dokázal představit. I povrchnímu pozorovateli současných událostí z nich vyplývá obava, že v Evropě se schyluje k politické, kulturní, duchovní a fyzické katastrofě.“
Právě tato kniha usnadnila mou volbu tématu bakalářské práce. Kniha, ve které autor popisuje úpadek západní společnosti a nástup radikálního a radikalizujícího se islámu, mě velice zaujala. Pozastavuje se i nad tzv. zlatým věkem islámu, kdy byl islám tolerantní a též oproštěný od vlivu ortodoxních učenců. V této době byl islám sám o sobě velkým přínosem pro evropskou kulturu.
Ve své práci bych se chtěla zaměřit zprvu na vznik islámu a základní informace, do kterých jsem zařadila svatou knihu, neboli Korán, šíření islámu prostřednictvím proroka Mohameda, prameny islámu, islámské právo šáría a dvě nejznámější větve islámu. Dále bych poukázala na nejpočetnější menšiny muslimů ve světě a plynule přešla na západní Evropu, ve které se budu více do hloubky zabývat historií islámu, expanzí stoupenců a koloniálním obdobím, které jsou důležité také z geografického
10
hlediska, její proměnou vlivem přívalu cizinců, konkrétně v tomto případě muslimů, díky které dochází ke změně demografické struktury obyvatelstva. Zabývám se určitými státy západní Evropy, Francií, Velkou Británií a Německem. Vybrala jsem si je, protože zde můžeme nejlépe vidět vzrůstající počet muslimů a mohu poukázat na hodně příkladů, kdy se státy snaží začlenit muslimské obyvatelstvo do moderní společnosti. Na závěr této bakalářské práce bych ráda zmínila situaci muslimů v České republice.
Hlavním cílem práce je poukázat na příčiny šíření muslimů do států západní Evropy a reakce místních obyvatel na integraci těchto nových obyvatel.
11
2 Islám jako fenomén
Islám patří mezi největší náboženství a se svým počtem vyznavačů, který činí cca 1,6 miliardy, se dostává na druhé místo v počtu stoupenců. Řadí se mezi nejrychleji rostoucí náboženství. Islám je de facto úplné přijetí a podřízení se Božímu učení, které bůh zjevil svému proroku Mohamedovi. Má jen jednoho boha a tím je Alláh. Nikdo jiný nemá právo být uctíván (Ibrahim 2009). V Koránu bůh sám sebe popisuje: on Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven (Korán 112:1-4 cit. dle Ibrahima 2009). Jako symbol náboženství je použit srpek z důvodu, že většina svátků, tradic a přikázání je spojeno s lunárními měsíci, jako je například ramadán.
Život muslima je určen pěti pilíři. Mezi tyto pilíře patří vyznání víry, modlitba, zakát, neboli almužna potřebným a chudým, půst v měsíci ramadánu a pouť do Mekky, kterou musí muslim vykonat alespoň jednou za život (Ibrahim 2009).
2.1 Pilíře islámu
Prvním pilířem je vyznání víry, které je zpečetěno vyslovením věty: „lá ´iláha ´illa
´l-láh, Muhammadan rasúlu ´l-láh.“Tato věta v překladu znamená: „Není boha kromě Boha a Mohamed je Posel (Prorok) Boží.“ Vyznání víry je nejdůležitějším pilířem islám. Právní věda stanovuje, že kdokoliv vyznání pronese, stává se formálně muslimem (Ibrahim 2009).
Druhým pilířem je modlitba. Každý muslim se modlí pětkrát denně. Modlitba trvá jen pár minut. Modlitbou muslimové posilují a oživují víru v boha, zároveň modlitby povzbuzují člověka k vyšší mravnosti. Samotná modlitba v islámu odráží přímé spojení mezi bohem a tím, kdo jej uctívá. Při vykonávání modlitby muslimové nalézají štěstí, klid a útěchu. Probíhá za svítání, v poledne, uprostřed odpoledne, po západu slunce a po úplném setmění. Modlitbu lze uskutečnit kdekoliv, jedinou podmínkou je čistota místa (Ibrahim 2009).
Třetím pilířem je zakát neboli almužna pro chudé. Význam tohoto názvu je „očištění“ a „růst“. Zakát je povinnost muslimů zaplatit každý rok 2,5%, ze svých ročních příjmů a tuto částku věnovat chudším vrstvám. Podle islámu tato almužna nastoluje rovnováhu a podporuje nový růst (Ibrahim 2009).
12
Čtvrtý pilíř představuje půst v měsíci ramadánu. V tomto měsíci se muslimové vzdávají jídla, pití, pohlavního styku, špatných úmyslů a tužeb od rozbřesku do západu slunce. Tento půst je považován za způsob duchovní sebeočisty. Tím, že se vzdají jídla, i když jen na krátkou dobu, dávají najevo, že soucítí s těmi, kteří hladoví (Ibrahim 2009).
Pátým a posledním pilířem je vykonání poutě do Mekky, nacházející se v západní části Saudské Arábie. Pouť do Mekky má být vykonána jednou za život, pokud to muslimovi dovoluje jeho fyzický stav a finanční situace. Pouť se nazývá hadždž.
Začátek pouti připadá na dvanáctý měsíc islámského kalendáře. Všichni stojí před bohem sobě rovni a dokazují to tím, že se na pouť oblékají do zvláštního poutnického jednoduchého oblečení. Toto oblečení zahaluje třídní rozdíly mezi poutníky. Rituál pouti zahrnuje sedmero obejití kolem Káby, sedmero přeběhnutí údolím mezi kopci
´as-Safá a ´al-Marwa, kde zúčastnění vyslovují svá přání a prosí boha o odpuštění. Pouť je ukončena svátkem ´Íd ´al-´Adhá (svátek obětování), který se oslavuje modlitbami.
Tento svátek a svátek přerušení půstu, neboli ´Íd ´al-Fitr, který se slaví po skončení postního měsíce ramadánu, jsou považovány za nejdůležitější každoroční události v muslimském kalendáři (Ibrahim 2009).
Obrázek 1: Průběh pouti v Mekce (zdroj: Lunde)
13 2.2 Korán
Korán je pro muslimy doslova slovem Božím. Muslimové ho považují za konečné a dokonalé zjevení, které bylo sesláno prostřednictvím archanděla Džibrila v řadách zjevení, jež se uskutečnila v západní Arábii v letech 610 až 632 našeho letopočtu. Tato zjevení se zobrazila v arabském jazyce proroku Mohamedovi (Lunde 2004).
Korán je muslimy považován za svaté písmo, které obsahuje sbírku textů přednášených Mohamedem v průběhu jeho prorocké činnosti. Pojmenování svatého písma bylo odvozeno od slova „qara’a“, což v překladu znamená přednášení, recitování a čtení Mohamedových zjevení. Tím pádem již název sám o sobě vyjadřuje povinnost muslima recitovat ze Svaté knihy náboženství, avšak nejen to, vyjadřuje též fakt, že Mohamed islám konstituoval na vlastním recitování veršů, respektive súr Koránu (Crofter 2006). Pro Korán je mnohdy užíván obrazný název „at-tanzíl“, tzn. seslání (od arabského slova nazzala čili poslat), protože Alláh Korán seslal z nebes Mohamedovi na zem. Dále se užívá několika dalších výrazů, například „al-Kitáb“, což v překladu znamená písmo, či knihu. Někdy lze též použít výraz „likr“ (od arabského slova dhakara čili myslet, uvést do souvislostí, zapamatovat si) znamenající připomenutí či napomenutí, respektive jakési vedení ve víře i v jednání, také další výraz „al-furgán“, který lze přeložit jako tzv. rozlišení spásy (Crofter 2006).
Korán se skládá ze 114 kapitol, neboli súr, které se dělí do veršů (ája), kterých obsahuje více než 6 200. Když nebudeme brát v potaz první súru, která se nazývá Otevíratelka (Fátiha), pak se súry řadí podle sestupné délky, nikoliv podle časového sledu jednotlivých částí zjevení (Müller 1997). Podle ortodoxního islámu nesmí být Korán překládán do jiných jazyků, jelikož žádný jiný jazyk nemůže dostatečně vystihnout a předčit bohatost a přesvědčivost díla v arabštině a též proto, že každý překlad díla s sebou nese určitá zkreslení. „Toto písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné, kteří v nepoznatelné věří, modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají, kteří věří v to, co bylo sesláno tobě, i v to, co bylo sesláno před tebou, a pevně jsou o životě budoucím přesvědčeni, ti Pánem svým jsou správně vedeni a ti budou blažení.“ (2:1-5, Hrbek 1972, s. 10).
Výše uvedená druhá súra nám dává jasně najevo, že Korán je vskutku nesporným a rozhodujícím svatým písmem. Tato súra je zároveň velmi často zařazována mezi první sdělení proto, že první súra, jak již bylo zmíněno, má spíše povahu vyznání.
14
Korán bývá velmi často srovnáván s křesťanskou Biblí, ačkoli se od sebe obě díla velmi liší svou formou i obsahem. Islám, křesťanství a judaismus se obecně nazývají abrahámovská. Jak je nám známo, Korán se v mnoha případech odvolává na proroky a patriarchy Starého zákona a nejen to, odvolává se dokonce na Ježíše z Nového zákona, což dokazují tyto verše z Koránu: „A toto jsou důkazy Naše, jež dali jsme Abrahámovi proti lidu jeho. My pak povyšujeme na stupních, koho chceme, a Pán tvůj je věru moudrý, vševědoucí. A darovali jsme Abrahámovi Izáka a Jakuba a vedli jsme oba cestou pravou a již předtím jsme tak vedli Noema a z potomstva jeho Davida, Šalomouna, Joba, Josefa, Mojžíše a Árona. A takto My odměňujeme ty, kdož dobré konají. A vedli jsme Zachariáše, Jana, Ježíše a Eliáše - ti všichni patří k bohabojným -, a Ismaela, Elišu, Jonáše a Lota a vyznamenali jsme všechny nad lidstvo veškeré a také některé z jejich předků, potomků a bratrů a vyvolili jsme si je a uvedli jsme je na stezku přímou.“ (6:83-87, Hrbek 1972, s. 48)
Základní rozdíl těchto knih tkví v tom, že Korán není o samotném bohu, ale je přímým slovem božím, jehož prostřednictvím oslovuje svého posla Mohameda a lidstvo. Hlavním poselstvím Koránu je bezvýhradní víra v jednoho boha, Alláha, který lidstvu přináší poslední šanci podrobit se vůli boží. Mohamed je jakousi pečetí proroků.
Jak uvádí Müller (1997, s. 23), „většina náboženských učenců (ulamá) soudí, že slovo boží existovalo odjakživa a že proto je korán nestvořený a věčný. Pouze písmo, které ho reprodukuje, bylo stvořeno.“
2.3 Mohamed
Mohamed, celým jménem Muhamad ibn Abdulláh, byl posel a monoteistický prorok, který předal lidstvu boží slovo skrze svá vidění. Jeho první vize je datována k roku 610 našeho letopočtu a odehrála se východně od Mekky v jeskyni zvané Hira.
Zmíněná jeskyně se nachází na vrcholu hory An-Núr (Džabal an-núr). Tato noc je popisována v Koránu jako noc úradku neboli noc moci (Amstrongová 2008).
„Vskutku jsme jej seslali v noci Úradku.
Víš ty vůbec, co je noc Úradku?
Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší,
V ní podle Pána svého dovolení a andělé a duch seskupují kvůli každému zjevení.
A až do východu jitřních červánků je mír v ní“ (97:1-5, Hrbek 1972, s. 206).
15
Zprvu lidé Mohamedovy myšlenky odmítali a po smrti jeho ženy Chadídži v roce 622 n. l. musel své rodné město opustit. Po odchodu se usídlil se svými přáteli a stoupenci ve městě Medína. Toto přesídlení, či pouť, z rodného města Mekky do Medíny se nazývá hidžra (v překladu znamená putování, stěhování se, opuštění místa za účelem nalezení nového azylu nebo svobody). Hidžra patří mezi historicky nejdůležitější mezníky islámu, jelikož se stala počátkem islámského letopočtu (Crofter 2006).
Otázka pravosti zjevení je natolik otázkou víry, nikoliv rozumového rozboru, že nemůže jinak, než stát mimo naše pohledy, a to nejen v případě islámu, ale i v případě judaismu či křesťanství. Mohamed nebyl mocichtivý člověk, ale naopak byl jedním z mnoha, což z něho dělalo obyčejného člověka, hlavně tím si získal náklonnost lidu a jako takového ho lid přijal. Však jeho první myšlenky nebo vize ho vedly k tomu, zda se nezbláznil a jedinkrát pomyslel i na sebevraždu, že by skočil ze skály, kde prožíval své vize. Mohamed v Medíně podepsal s místními židovskými a arabskými kmeny
Obrázek 2: Mohamedova cesta z Mekky do Medíny roku 622 (zdroj: Lunde 2004)
16
medínskou ústavu. Jeho stoupenci dostali jméno „muslimúm“, v překladu muslimové.
Kmen byl nahrazen spojenectvím, nazvána ummou. Umma je komunita těch, kteří přísahají věrnost. V komunitě si navzájem pomáhají a neberou ohled na barvu pleti a původ. Mohamed svedl s Mekkou několik bitev. Z velké části šlo jen o kořistnickou výpravu, ale prorok dal bitvám náboženský obsah. V roce 623 n. l. vedl útok u Nachly a bitvu označil jako boj za víru, neboli džihád, což vlastně znamená usilovat o vlastní zlepšení bojem proti sobě samému a v širším smyslu svatou válku proti nevěřícím.Díky němu dostaly staré symboly nové významy, například Kaaba se nově stala Domem božím (Müller 1997).
2.4 Sunna a hadís
Pojem sunna můžeme vysvětlit jako rozsáhlý soubor svědeckých zpráv o veřejném i soukromém chování proroka, který byl získán sesbíráním svědectví od mužů a žen, kteří proroka znali. Každá samostatná zpráva v sunně se nazývá hadís, v překladu tradice. Hadísy se skládají ze dvou částí. Jejich první část tvoří isnád, neboli řetězec tradentů, kde počátečním článkem řetězce je jméno jednoho sahába. Sahábové byli muži a ženy z první generace muslimů, kterým Mohamed přednášel verše z Koránu. O sahábech se lze bavit též jako o druzích (Lunde 2004). Sunna udává konkrétní vzor ideálního chování muslima. Skrze ni se vyznavači islámu dozvídají, kdy a jak se mají modlit, postit a vykonat pouť do Mekky. Sunna je jakýmsi vodítkem v morálních a společenských záležitostech. Spolu s Koránem je sunna považována za studnici teoretické a praktické stránky islámu (Sadar, Malik 2004). Druhou částí je vlastní zpráva nazývaná math. Zde se jedná o prorokův výrok přednesený při určité příležitosti, který zpráva přesně zaznamenává, nebo o vyprávění o věcech, které učinil či neučinil. Počátkem 9. století, byly hadísy sesbírány a seskupeny do šesti hlavních sbírek. Všechen tento materiál vytváří sunnu a ta spolu s Koránem tvoří čtyři základy šáríy (Lunde 2004).
2.5 Šáría
Korán je hlavním a rozhodujícím vodítkem pro právo šáría. Dalším zdrojem tohoto práva je sunna, konkrétněji vlastní prorokovy výroky v hadísech. Výkladem práva se zabývá „fiqh“, neboli poznání, což je právní věda. Tato věda vychází ze čtyř výše zmíněných zdrojů (Potměšil 2012).
17
Šáría je považována za islámské právo. Konkrétně se jedná o soubor bohem zjevených pravidel, která musí zbožný muslim dodržovat, má-li náležitě plnit všechny své povinnosti. Svoji platnost a legitimitu šáría dedukuje od svého božského původu.
Dle výkladu se jedná o vůli všemohoucího, a proto nezávisí na autoritě jakýchkoliv pozemských zákonodárců nebo jednotlivců. Šáría v překladu znamená cesta, její uspořádávání začalo za Umajjovců a skončilo za prvních Abásovců, těsně před sepsáním kanonických sbírek hadís. Umajjovci byli první dynastií chalífů, kteří vládli arabskému chalífátu v letech 661 až 750 našeho letopočtu, a Abásovci byli jedna ze dvou největších sunnitských dynastií muslimského impéria vládnoucí arabskému chalífátu v letech 750 až 1258 našeho letopočtu (Lunde 2004).
Islámské právo v zásadě nelze měnit, bere se jako neměnné a nezměnitelné, jelikož jde o právo zjevené bohem (Potměšil 2012). Toto právo je závislé na historickém vývoji, na měnících se potřebách a přáních společnosti a též morální a etické normy včleňované do právního řádu podléhají změnám etického a morálního povědomí společnosti. V průběhu času nikdy nedocházelo k vytváření nových právních forem, ale došlo pouze k „objevení“ dalších pochopení a formulací práv, která již existují. Právo šáría má být zárukou jistoty a bezpečí. Je systémem nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života věřících. Předepisuje, jak se chovat při aktech vznešených, například při modlitbě, stejně jako stanovuje, co je třeba činit při aktech podstatně prozaičtějších (Potměšil 2012).
Podle Warrena Croftera vyplývá z povahy Mohamedova zjevení velmi pevný řetězec závaznosti normativů a také důsledků jejich porušení, který bychom pro větší názornost mohli vyjádřit několika algoritmy (Crofter 2006). Mezi první a základní algoritmy patří přijmutí příkazu a zákazu věroučně, což znamená přijmout příkazy a zákazy jako nepochybné a nezpochybnitelné. Boží normy, jak již bylo sděleno, jsou neměnné a věcné s platností až do dne konečného zúčtování. Neměnnost je ve spirituálním smyslu nejvyšší zárukou jejich správnosti. Druhý algoritmus lze vyjádřit jako řízení se těmito normami bez jakéhokoliv nároku na odměnu či uznání. Odměnou je člověku uspokojení a naděje, že bůh k tomu bude přihlížet v den tzv. posledního soudu. Třetím algoritmem je trest, který přijde při nedodržování norem Koránu. V Koránu se nachází jak povzbudivé súry, tak varovné súry (Crofter 2006).
18 2.6 Sunnité a šíité
Během svého života se Mohamed nikdy nezmínil o osobě, která by ho měla zastoupit a pokračovat v jeho šlépějích. Proto po jeho smrti nastala situace, kdy se muslimové rozdělili do dvou skupin a tedy i právo se rozdělilo. Celé to souviselo s rozdělením, či rozštěpením, obce věřících po smrti proroka Mohameda během vlády čtvrtého chalífy Alího. Vedl se spor o to, jestli má být nástupce proroka Mohameda zvolen komunitou ze členů prorokova rodu, nebo zda nástupnictví náleží nejbližšímu rodinnému mužskému příslušníkovi. Tento spor vedl k rozdělení práva na šíitské a sunnitské (Müller 1997).
Šíité tvoří druhou nejpočetnější skupinu muslimů. Trvají na pokrevním původu od Mohameda jako na základní podmínce pro převzetí úřadu chalífy. Za nástupce proroka Mohameda považují výhradně Alího a jeho potomky. V islámském světě, tvoří šíité spíše menšinu a jejich stoupence můžeme najít hlavně na Blízkém Východě, např.
v Iráku, Íránu, Ázerbájdžánu a Bahrajnu. Menší skupiny žijí také v Libanonu, Sýrii, Indii, Pákistánu, Afghánistánu, Turecku, Albánii, Jemenu, Saudské Arábii, Kataru, Kuvajtu a ve Spojených arabských emirátech. Dodnes vytvořili pouze jeden stát a tím je Írán. Slovo „ší'a“ znamená následovník, člen nebo strana. Alláh v Koránu říká, že někteří jeho pravověrní služebníci byli „ší'a“ jeho dalších pravověrných služebníků.
„A vskutku Abraham patřil k jeho následovníkům (ší'atihí).“ (31:83, Hrbek 1972, s.
151)
„I vešel Mojžíš jednou do města ve chvíli, kdy obyvatelé to nepozorovali, a nalezl v něm dva muže, kteří spolu bojovali; jeden z nich patřil k jeho straně, zatímco druhý byl z jeho nepřátel. A ten, jenž patřil k jeho straně, požádal Mojžíše o pomoc proti nepříteli svému. I udeřil jej Mojžíš a ukončil život jeho; pak zvolal: Toto je dílo satanovo, jenž nepřítelem je i svůdcem zjevným!“ (28:15, Hrbek 1972, s. 127)
Sunnité tvoří převažující skupinu muslimů. Na rozdíl od šíítů uznávají legitimitu prvních čtyř chalífů, tradice a právní systém, které byly ustanoveny v islámském státním společenství. Za nástupce zvolili Abú Bakra. „Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli, a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se - díky milosti Jeho - bratry; a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení - snad budete správně vedeni.“ (3:103, Hrbek 1972, s. 27)
19
Podle Koránu by se muslimové vůbec neměli dělit do skupin či sekt. Měli by se sjednocovat pod celosvětovou muslimskou obec, tzv. ummu. Důvodem rozdělení muslimů mohou být skutečnosti, že v některých případech docházelo k odlišným výkladům některých veršů z Koránu, a proto se vytvořilo několik sekt uvnitř muslimské komunity. Může se zdát, že sunnité a šíité jsou dvě hlavní skupiny islámu, které se vzájemně vylučují, ale na druhou stranu většina sunnitských a šíitských věřících uznává ty druhé jako pravé věřící, výjimkou jsou snad jen některé sekty.
Obrázek 3: rozšíření sunnitů a šíitů (zdroj: anon 2014)
20
3 Muslimský svět
Oblast, ve které se islám rozšířil a kde se nachází nejvíce stoupenců, se táhne od Maroka k Indonésii, pokrývá část Afriky a Střední Asii. Mimo tento pruh žijí dnes muslimové i v Evropě a dále též hojně v USA. Lidé velmi často nerozlišují muslimy a Araby, ale pravdou je, že ne všichni muslimové jsou Arabové a ne všichni Arabové jsou muslimy (Müller 1997).
V současné době se počet muslimů blíží k jedné a půl miliardě, což je něco přes jednu šestinu světové populace. Islám je náboženství, které zaujímá rozsáhlá území, a šíří se velkou rychlostí do celého světa. Počet muslimů mohl být ještě poměrně vyšší, kdyby se vyznavači islámu v 8. století n. l. ve Španělsku s větší silou pustili do dobývání Evropy, nebo kdyby Timurova1 smrt roku 1405 neodvrátila muslimský vpád do Číny, případně kdyby se muslimové více snažili při novodobém osidlování Nového světa a území protinožců (Cook 1994). Muslimský svět je tvořen 52 suverénními státy v různých stupních rozvoje. V těchto státech se hovoří více než šedesáti jazyky a po stránce národnostní se jedná o velmi pestré složení. Obyvatelstvo těchto zemí tvoří především Arabové, Indové, Turci, Paštuni, Číňané, Malajci, Uzbeci a Hausové. Po konci tzv. studené války získalo nezávislost šest nových muslimských
1Timur byl turecký vojevůdce a krutý dobyvatel, který ve 14. století n. l. vytvořil obrovskou říši rozkládající se především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem nesoucím název Samarkand.
Obrázek 4: Procentuální zastoupení muslimů ve světě 2011 (zdroj: Gregor 2015)
21
států ve Střední Asii. Nezávislost získaly státy Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Tádžikistán a Ázerbájdžán (Sadar, Malik 2004). V dnešní době je islám na postupu, zvláště v subsaharské Africe, kde rozšíření muslimů započalo ve středověku a zrychlilo se v 19. a 20. století. Dnes v subsaharské Africe žije zhruba jedna pětina světového počtu muslimů. Severní Afrika spadá pod muslimy obývaná území již od 8.
století n. l. a ve východní Africe se počet trvale zvyšuje zhruba od stejné doby. Co se týká Číny, tak na jejím území žije vysoký počet muslimů, avšak přesné číselné údaje nikdy nebyly nikým zveřejněny, jedná se pouze o odhady, které se zhruba pohybují okolo čtyřiceti miliónů. Podle oficiálních čínských údajů zde žije nepravděpodobných sedmnáct miliónů muslimů (Lunde 2004).
Obrázek 5: Rozšíření islámu roku 700 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)
Obrázek 6: Kolem roku 1000 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)
Obrázek 7: Kolem roku 1500 (zdroj: Křikavová, et al. 1995)
Obrázek 8: Islám dnes (zdroj:
Křikavová, et al. 1995)
22
Umma neboli muslimská obec, znamená pro muslimy mnohem více. Je to společné náboženství, společná kultura a historie. Je to jakási nadnárodní entita s jistým vědomím sounáležitosti. Jedna třetina ummy se nachází v nemuslimských zemích, kde jsou brány jako menšiny. Jako nejspíše nejpočetnější menšinu na světě lze brát muslimskou menšinu v Indii, která je tvořena více než 120 milionů lidí. Přes 40 milionů muslimů žije v Číně a dále se nachází dosti početné menšiny například na Filipínách, v Barmě, v Thajsku a na Srí Lance (Sardar, Malik 2004).
23
4 Islám a Evropa
Muslimové dělí svět na „příbytek islámu“ (v překladu dár al-islám) a „příbytek války“ (v překladu dár al-harb). Jako příbytek islámu je logicky vnímáno území, kde panuje islám, a naopak příbytek války je území, kde se islám téměř nenachází (Müller 2010). Po druhé světové válce se Amerika a Evropa postupně stávaly multikulturními světadíly. Staly se velmi různorodými oblastmi, jak rasově tak nábožensky. Neobohatilo se jen obyvatelstvo ale i kultura, kuchyně a jazyky. Došlo k vydávání nových časopisů, které se zaměřovaly hlavně na neevropské jazyky a kultury. Muslimští odborníci začali působit na téměř každé větší univerzitě v Evropě a Americe. Později se začali objevovat i mezi studenty a studentkami (Lunde 2004).
Postupem času zde začal vyvstávat problém mísení starých předsudků, místních i osobních zkušeností, vzdělání, postavení, životních cílů a dalších faktorů. Kamenem úrazu mohla a může být minulost, jelikož muslimové si velice dobře pamatují koloniální období, které pro ně znamenalo velké ponížení, k jeho důsledkům počítají například vznik Izraele. Americe vyčítají trvalou podporu židovského státu poté, co se evropské mocnosti do značné míry z blízkovýchodní scény stáhly (Kropáček 2002).
4.1 Historie islámu v Evropě
Dříve než se začnu zabývat současnou situací v Evropě, je nutné nahlédnout do minulosti a zmínit postupné výboje na území, které bylo dříve pro muslimy nedůležité a podřadné. Muslimové brali do 14. století Evropu zejména jako obchodního společníka, výjimku tvořilo Španělsko, ve kterém se muslimové usídlili již v 8. století.
Zvýšený zájem projevili osmanští Turci v průběhu 14. století. Evropa však islám vnímala jako problém už od samého počátku. Islámské náboženství bylo chápáno jako náboženství bojovné a expanzivní. Muslimové to dokázali tím, že se v minulosti dvakrát přiblížili až k Vídni roku 1529 a 1683 (Crofter 2006). Evropské země vyslaly devět křížových výprav proti islámu. První křížová výprava se odehrála roku 1095 n. l. a byla vyhlášena papežem Urbanem II. Křižáci vykreslili islám jako „zlou a temnou stránku Evropy“. Po několika nevydařených křížových výpravách započala Evropa kolonizaci muslimského světa (Sardar, Malik 2004).
Zdeněk Müller ve své knize Islám a islamismus dělí pokusy o dobytí Evropy na tři etapy. V první etapě se o její dobytí a zabrání pokoušeli Arabové, Tataři i Turci.
Dobývání probíhalo v rámci celého Středomoří. Tyto války způsobily křesťanské
24
Evropě následující ztráty. Do islámského područí byla postupně násilně připojena Sicílie a další středomořské ostrovy, téměř celý Iberský poloostrov a na více jak dvacet let i část Francie. Pokus k navrácení Sicílie, Španělska a Portugalska zpět pod křesťanskou vládu se po určité době zdařil. Tato snaha byla dovršena roku 1492 dobytím Granady, poslední muslimské výspy v Evropě (Müller 2010).
Za druhou etapu jsou považovány samotné nájezdy Tatarů z 12. a 13. století. Při nich došlo k ovládnutí východní Evropy. Postupné obnovení křesťanství v těchto oblastech zapříčinilo spoustu válek, avšak pro Evropany skončila tato etapa příznivě. Dle Müllera (2010, s. 123) „v době, kdy se Evropané pokoušeli navrátit pod křesťanskou vládu a odprostit se od muslimské říše, nastal důležitý jev z hlediska následného a dodnes trvajícího vymezení hranic Evropy na východě. A to nejen formálně a geograficky, ale především proto, že tamní populace si uvědomily svou evropskou identitu.“
Poslední třetí etapa je známá hlavně díky velkým útokům Turků na Evropu. Turci byli zprvu vedeni Seldžuky, poté Osmany. Seldžuci byli vyznavači sunnitského islámu a měli vlastní seldžuckou říši, která se rozprostírala na rozsáhlém území táhnoucí se od Hindúkuše až do východní Anatolie a ze Střední Asie až k Perskému zálivu.
Postup Seldžuků do Střední Asie znamenal počátek držení moci v rukou turkických národů v této oblasti, v podstatě přetrvávající až dodnes. V průběhu poslední etapy zhruba v 11. století změnili Anatolii z řecko-křesťanské země na turecko-muslimskou.
Osmanská říše za největšího rozmachu zahrnovala celé pobřeží Černého moře, celý Balkánský poloostrov a z poloviny Uhry. Roku 1480 se jim podařilo dostat se i do Otranta v Itálii. Jak již bylo zmíněno, dvakrát obléhali i Vídeň, tento čin považovali za jeden ze svých největších úspěchů. Evropané byli přes více než tisíc let vyděšeni hrozbami islámských útoků. Jakmile byli muslimové vyhnáni z jedné země, dostali se do druhé. Křesťané se modlili, aby byli uchráněni před „tureckou pohromou.“
Po nezdařeném obléhání Vídně v roce 1683, ztrátou Budína v Uhrách v roce 1686, ústupem Turků z Balkánu a porážkou stvrzenou Karlovickým mírem se celá situace změnila. Zde nastal zlom ve vztazích mezi evropským křesťanstvím a osmanským islámem (Müller 2010).
25 4.2 Migrace muslimů do Evropy
Málokteré země, ať už v Evropě nebo v jiných státech světa, byly etnicky homogenní. Před první světovou válkou obyvatelé Evropy přicházeli a přijímali hodnoty a způsoby své nové vlasti. Nepřicházeli z velké dálky, ale jednalo se spíše o přistěhovalectví z bližších zemí, například migrace Poláků do Německa a do severní Francie před první světovou válkou nebo migrace Židů z východní Evropy byla poměrně malého rozsahu. Imigrace většího rozsahu nastala až po druhé světové válce.
Byli to přistěhovalci hlavně z Evropy – příkladem Italové a Jugoslávci, kteří přicházeli do Francie. Tito přistěhovalci zde většinou nezůstali, jakmile se zlepšila hospodářská situace, navrátili se do svých domovských zemí (Laqueur 2006).
Nejvíce muslimských obyvatel přicházelo do evropských zemí, kvůli zlepšení ekonomické situace. Předpokládalo se, že je to jen dočasný jev a že přistěhovalci se po určité době, vrátí zpět do své domovské země. Zpět do své země se však vrátila jen polovina přistěhovaleckého obyvatelstva a více jak polovina ze dvou až tří milionů obyvatel zůstalo v zemích, do kterých přišli. Za těmito přistěhovalci přišly rodiny a známí. Poté, co proti tomuto jevu nebyl prosazen žádný zákon, začaly vznikat cizinecké komunity. Ve většině případů žádaly o azyl rodiny s dětmi, které toužily po lepších sociálních podmínkách, ale našli se mezi nimi i islamisté, dokonce i teroristé, kterým v jejich rodných zemích hrozilo zatčení. Mezi další přistěhovalce též patřili obyvatelé, kteří ve své nové zemi začali zakládat zločinecké gangy (Laqueur 2006).
Úřady postupně začaly připravovat různá opatření a ve většině případů žádost o azyl zamítaly. Žadatelé často ničili doklady a jejich příběhy se daly velmi špatně ověřit.
Jakmile se však dostali na nové území, bylo nemožné je deportovat zpět. Hlavním cílem migrantů bylo Německo, kde jich v letech 1900 až 2000 směřovalo přes dva miliony.
Dále to byly Velká Británie, Nizozemsko a Francie. Jak můžeme vidět, tak hlavním cílem migrantů byla západní Evropa. Po roce 2002 přistěhovalectví začalo klesat, a to díky přísnějším opatřením. Také se změnilo etnické složení přistěhovalců. Nejvíce jich přicházelo z východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, dále z Afghánistánu a z Čečenska. Tímto začaly postupně vznikat muslimské společenství (Laqueur 2006).
26
Země Počet muslimů (tis.)
Francie 5.000
Německo 3.600
Velká Británie 1.600
Nizozemí 1.000
Švédsko 400
Dánsko 200
Itálie 92
Španělsko 1.000
Řecko 500
Belgie 400
Rakousko 400
V některých z uvedených zemí se počet muslimů za posledních dvacet pět let zdvojnásobil, v některých dokonce ztrojnásobil, například ve Švédsku. Díky nelegálnímu přistěhovalectví je v reálu nemožné odhadnout přesný počet. Komunity v Evropě nejsou monolitní, muslimové přicházejí z různých zemí světa.
S příchodem muslimů a vznikem muslimských komunit se do zemí Evropy postupně dostává i jejich kultura. Nejvíce tento fakt můžeme pozorovat kupříkladu ve Francii, kde původní počet mešit vzrostl ze dvou set šedesáti na dva tisíce a více a to v průběhu posledních dvaceti let. Ve městech jako je Paříž, Marseille či Lyon nalezneme několik velkých mešit, avšak převážnou většinu tvoří malé mešity. Totéž platí o Německu a dalších evropských zemích. V Německu bylo v osmdesátých letech dvacátého století přibližně sedm set malých mešit či modliteben, v současné době jich na území Německa nalezneme přes dva a půl tisíce. V Británii bylo v roce 1999 pět set osmdesát čtyři
„ověřených mešit", reálně jich tam nyní je přinejmenším dva tisíce. Ve druhém největším anglickém městě Birminghamu dnes stojí více mešit než kostelů, i když mešity jsou mnohem menší než místní kostely. Návštěvnost mešit je na některých místech vysoká – až šedesáti procentní, naopak na některých místech pouze deseti procentní. Pouť do Mekky pořádají muslimské organizace a odhaduje se, že každoročně podnikne pouť dvacet až čtyřiadvacet tisíc poutníků z Británie, šestnáct až sedmnáct tisíc z Německa a přiměřený počet z dalších zemí. Vzhledem k tomu, že jízdné se dotuje, to není nijak mnoho (Laqueur 2006).
Tabulka 1: Počet muslimů ve vybraných státech Evropy (zdroj Laqueur 2006)
27
Téměř polovina muslimů se v západní a střední Evropě narodila. Problémem je, že je zde vysoké procento mladých Turků, kteří nedokončí školu, toto procento je vyšší mezi chlapci, než dívkami. Například jen 3 % muslimské mládeže vystudují univerzitu. Mají chabé jazykové znalosti a není divu, doma mluví turecky a arabsky, knihy v mnoha domácnostech nenajdeme a navíc mládež od používání němčiny (nebo angličtiny) odrazují rodiče, kteří si jazyk často neosvojili. Chlapce posílají do škol, kde se vyučuje Korán, ale ke studiu jiných předmětů je nijak nepovzbuzují.
Děvčata, která dovrší šestnácti let, mají často zakázáno chodit do školy, natož na univerzitu, kde by mohla být vystavena nežádoucím vlivům. Mezi jevy zodpovědné za podprůměrnou úspěšnost muslimské mládeže v oblasti vzdělání se uváděly rasismus a xenofobie, avšak ani jeden z těchto jevů nevysvětluje fakt, proč tedy žáci z Indie a Dálného východu bývají ve většině případů ve škole hodnoceni lépe než třeba britští či němečtí studenti. Konkrétně indičtí žáci v britských školách pracují dvakrát tolik než britští žáci, stejně tak pákistánští, a například studenti z Dálného východu předstihli téměř všechny ostatní studenty. Dalším problémem je, že muslimští žáci nejen že nerozumí profesorům, ale ani se nesnaží jim porozumět. Profesorům se proto nedaří prosadit svou autoritu, protože pokud by tyto žáky chtěli potrestat za nekázeň nebo od nich něco požadovat, budou ihned obviněni z rasismu nebo diskriminace (Laqueur 2006).
Nemenším problémem je, že muslimská mládež vyžaduje respekt, kterého se jí nedostává. Čímž dochází k vytváření pouličních gangů, které se skládají z lidí stejného smýšlení, a vzrůstající agrese. Tyto gangy často proti sobě bojují. Tento jev můžeme výrazně vidět v Berlíně, Británii nebo Bruselu. S těmito problémy se dále dostáváme ke zločinům jako je obchodování s kradeným zbožím či drogami, dokonce znásilnění.
Málokdy se tyto případy vyřeší, jelikož zločinci jsou většinou mladiství. Procento krádeží je v Británii, v Dánsku, ve Francii, v Německu a v Norsku fakticky vyšší než v USA. Tento vzrůst evropské kriminality samozřejmě nelze vysvětlovat jen souvislostmi s přistěhovalectvím, avšak není pochyb, že je jednou z jeho hlavních příčin. Ředitel berlínské policie oznámil, že každý třetí mladý přistěhovalec v tomto městě má záznam v trestním rejstříku. Statistiky, jež uvádějí etnický nebo náboženský původ, jsou ve Francii zakázány, na druhou stranu vysoký počet mladých muslimů ve francouzských věznicích není žádným tajemstvím (Laqueur 2006).
28
Mnoho těchto kriminálních zločinů se dává za vinu nezaměstnanosti, ale když nahlédneme i do jiných zemí, například do Latinské Ameriky, kde je také velice vysoká nezaměstnanost, kriminalita tam není tak vysoká. Dalším důvodem může být, že v nové zemi si připadají nepřijatí, avšak nastává paradox, kdy tvrdí, že do své rodné země už by se nevrátili. Velkým problémem západní Evropy se stává fakt, že sem přicházejí milióny nekvalifikovaných přistěhovalců, které lákala nová příležitost, a se svým příchodem zároveň přináší své návyky, názory a postoje, které odpovídají nízkému stupni rozvoje jejich původní vlasti. Tímto způsobem pak vznikají nepřístupné zóny a velice chudé oblasti, ve kterých původní obyvatelstvo již nechce žít. Dle Weigla (2006, s. 35) “jejich schopnost akceptovat hodnoty, kulturu, mentalitu a životní styl nové destinace jsou přirozeně velmi omezené.“
29
5 Islamismus
Pojem islamismus není nikde jednoznačně definován. Setkáváme se s různými způsoby chápání tohoto často zmiňovaného termínu. Zjednodušeně lze islamismus charakterizovat jako snahu o obnovení pořádku na základě islámského práva a zvyklostí. Lze ho označit za myšlenkový směr, který prvotně odkazuje na národnost a náboženství. Muslimové se tímto snaží vložit právo šáría do ústavy. Ostatní faktory jako například jazyk považuje za méně významné. Islamismus klade důraz na náboženství a přesvědčení, že islamizace společnosti vyřeší veškeré politické, ekonomické i sociální problémy a dá se říci, že se jedná o politiku muslimských zemí.
Islamismus nevznikl současně s islámem jako náboženstvím, ale jako politický trend, který se objevuje ve druhé polovině 20. století. Na toto téma v dnešní době probíhá velké množství diskuzí. Například v revui Esprit se jedna z diskuzí týkala toho, zda pojem islamismus nevyplynul z průniku západní politologie a orientalistiky bez dostatečného pochopení moderní muslimské společnosti a potencialit islámu. Závěr diskuze byl vcelku negativní, islamismus dle závěru diskuze již existoval, ale v rámci národního státu se už vyčerpal. Dnes v éře globalizace nabyly vrchu perspektivy nadnárodní, jak radikální, které představuje například al-Káida nebo Strana osvobození, hlásající obnovu nadnárodního chalífátu, tak konzervativní, které prostě a jednoduše stát v maximální možné míře ignorují (například některé muslimské komunity v Evropě, které se snaží žít v autonomním ghettu), (Kropáček 2002). Islamisté doufají v obnovu tradičních hodnot a sociálních vztahů charakteristických pro období zlatého věku islámu, jenž byl před příchodem obyvatel Západu (Mendel 1994). Časovou dimenzí pro tento směr není budoucnost, ale minulost. Snaží se navrátit k fundamentům, kořenům náboženství.
Západní Evropě neprospívá ani ztráta důvěry v politiku a demokracii. Objevuje se lhostejnost k volbám a zvyšuje se též neúčast u voleb. Toto se děje zrovna v době, kdy na muslimy začíná působit dobyvačný islamismus (Müller 2006). Co se týče islamismu a radikálního islámu, v dnešní době se rodí spíše v evropských zemích, což může být zarážející, ale tím, že islamismus je téměř nový, zapojují se hlavně muslimové, kteří se na evropské půdě již narodili. Důkazem může být například Belgičanka, která se jako muslimka sice nenarodila, ale konvertovala teprve před pár lety. Zúčastnila se sebevražedného útoku na americké vojáky v Iráku. Vraždy režiséra Thea van Gogha spáchali muslimové narození v Evropě. Bombové útoky na vlaky
30
v Madridu z 11. března 2004, zrovna tak útoky v metru a na linkový autobus v Londýně z července 2005 společně s předchozími příklady dokazují, že mnoho extrémistických aktivistů opravdu pocházelo z Evropy, ve které pracovali a žili, nebo přímo vyšli z druhé či třetí generace muslimů žijících v Evropě (Pojar 2006).
V rámci islamismu nesmíme opomenout také pojem neofundamentalismus. Jedná se o kombinaci technické modernity, prostředí globalizace a odmítnutí kultury.
Stoupenci neofundamentalismu se obracejí na lidi, kteří mají o své víře pochybnosti.
Přitahuje velmi schopné a ambiciózní jedince. Důkazem jsou sebevražedné útoky ze dne 11. září 2001 nebo mnoho dalších z Izraele a Iráku. Většina útočníků má vyšší vzdělání a nemá problémy s financemi, je tedy zřejmé, že tento problém nevyřeší humanitární pomoc nebo navýšení sociálních dávek, protože členové islamismu činy nepáchají pro peníze, ale z důvodu aby změnili svět (Pojar 2006).
Islámský terorismus překročil hranice Blízkého východu na konci 20. století. Promítá se do mezinárodních teroristických organizací v čele s al-Káidou. Al-Káida je považována za nejvýznamnější hnutí a k ní jsou přidružené další organizace. Vůdcem byl do roku 2011 Usáma bin Ládin. V extrémní podobě, může islamismus sahat k násilí a napomáhat si jím, v tom případě se už projevuje jako terorismus. Právě islámský terorismus bývá v současné době vnímán jako nejnebezpečnější forma terorismu. Dle Kropáčka (2002, s. 111) „bývá pojem islámský terorismus zpravidla míněn jako jen terorismus zdola, tj. násilné akce ozbrojených mimovládních (a nejčastěji protivládních) skupin, které svou bojovou rétoriku a integrační rituál bohatě vyztužují cíleně vytrhávanými citacemi z Koránu, hadísů, klasiků islámského práva i vlastních charismatických vůdců.“
Nám nejznámějším a nejkrvavějším teroristickým útokem, které dějiny zažily, byl útok dne 11. září 2001 na World Trade Center v New Yorku. Do tohoto světového obchodního centra narazily dvě ze čtyř unesených letadel, zabily všechny cestující na palubách a další osoby nacházející se uvnitř budov. Třetí letadlo narazilo do Pentagonu, sídla Ministerstva obrany USA, v hlavním městě Washingtonu D. C. Čtvrté letadlo se zřítilo v neobývané oblasti v Pensylvánii po proběhlém souboji o ovládnutí letadla mezi teroristy a pasažéry. V New Yorku zemřelo zhruba 2700 osob, u Pentagonu 184, v Pensylvánii 40, a přes 400 hasičů a policistů. Zodpovědnost za tuto katastrofu má teroristická skupina al-Káida v té době včele s Usámou bin Ládinem. Tento čin přinesl vlnu pomoci z různých států jako například z Ruska, kde prezident Putin nabídl pomoc v boji proti terorismu, dále Austrálie, která měla své ozbrojené síly v pohotovosti
31
pro případ, že by se USA rozhodlo vyžádat jejich pomoc. Dále svou pomoc nabídla i severoatlantická aliance NATO (anon 2011). Tento zářijový masakr přijal muslimský svět převážně s úděsem. Vlády všech muslimských zemí, mimo Irák, teroristické útoky odsoudily už jen z důvodu toho, co se píše v Koránu „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví…“. (2:190, Hrbek 1972, s. 18)
Po tomto útoku se v USA i v evropských zemích zvedla vlna islamofobie, diskriminace a šikanování. Mnoho studentů se rozhodlo ukončit studium a někteří si dokonce začali měnit jména například z Mohameda na Michaela, aby se vyhnuli výhružkám a šikaně. Velká část muslimů, zastává názor blízký názorům mnoha lidem z Evropy a z USA, že teroristy je třeba dopadnout a potrestat tak, aby netrpěli další nevinní. Odsouzení tohoto teroristického útoku muslimy bylo též z toho důvodu, že v jedné z napadených věží se nacházela islámská modlitebna, kde zahynulo kolem 115 muslimů (Kropáček 2002).
Bezpečnostní služby se už několik let snaží vytvořit „profil“ typického teroristy, aby případné teroristy mohli lépe odhalit. Tento proces je však velmi složitý a dá se říci, že též neřešitelný. Politici nemají téměř žádnou šanci nahlédnout do teroristických skupin, což je dáno tím, že muslim nezradí muslima. Toto je důležité si uvědomit. Zrada se podle islámského práva trestá smrtí, proto nutit muslima ke spolupráci je téměř stejné, jako nutit muslima spáchat sebevraždu. Dalším velkým problémem zůstává to, že boj s terorismem je téměř nemožný, protože se nejedná například o stát, se kterým by se dala vést válka. Tuto problematiku rozebral Benjamin Kuras. Jako stát, proti kterému by se dalo válčit, označil ummu, která znamená pro muslimy komunitu islámských věrných. Za nemenší problém považuje madrasy, což jsou semináře, na kterých se vyučuje jak nenávidět vše, co není islám. Umma spolu s mandrasy jsou financovány z grantů Saudské Arábie (Kuras 2006).
Otázkou však je, proč terorismus a jiné konflikty vůbec vznikají. Jako první fakt může být považováno to, že muslimové se snaží obnovit chalífát, ale také že demokracie je vytvořená člověkem a ne bohem. Zdá se být pro ně nepředstavitelné řídit se něčím, co není dáno bohem, ale pouze lidem. Mezi muslimy panuje věrnost a loajalita. Nemůžeme však brát každého muslima stejně. Najdou se tací, kteří s činy ostatních nesouhlasí a v demokracii nacházejí svobodu, ale zase na druhou stranu málokdy projeví svůj názor veřejně. Jedním z důvodů může být strach, který pochází ze znalosti jejich náboženství a práva.
32
Když se podíváme na islám a jeho přínos pro Evropu, tak můžeme říci, že co se týče kultury a některých zvyků, je pro nás islám přínosem. Ale chceme, aby pro nás byl přínosem i za cenu strachu a hrozby, kterou si za posledních pár let začínáme uvědomovat? Na tuto otázku můžeme najít odpověď v textu od Zdeňka Müllera.
Dle jeho názoru může být islám přínosem pouze tehdy, když se bude jednat o islám demokratický, snášenlivý a svobodomyslný. Můžeme toto říci o islámu, který se šíří v této době do celého světa? (Müller 2006)
33
6 Situace ve vybraných státech západní Evropy
Islám co do počtu vyznavačů, jak již bylo zmíněno, je nejrychleji rostoucím náboženstvím. Nejlépe tento jev můžeme pozorovat právě na západní Evropě.
Dle výzkumu, zrealizovaný organizací Pew Research Center, která se zaměřila na stav muslimů v roce 2030, i nadále bude v popředí Francie s necelými 7 miliony a Velká Británie s Německem s velice podobným počtem vyznavačů islámu 5,5 milionů. Mezi hlavní důvody rychlosti šíření muslimů patří velmi vysoká porodnost a také to, že většina muslimů je v této době v produktivním věku. Díky pokrokům v této době dochází i k menší úmrtnosti a prodlužuje se délka života (Gregor 2015).
Podle této tabulky, můžeme říci, že téměř ve všech státech se počet muslimů neustále zvyšuje, výjimkou je Lucembursko, kde počet zůstává stále stejný. Největší změna by do roku 2030 měla proběhnout v Belgii, kde se počet vyznavačů islámského náboženství zvýší o celých 4,2 %, dále Velká Británie o 3,6 %, Francie o 2,8 %, Nizozemsko o 2,3 %, Německo o 2,1 %, Irsko o 1,4 %. Zvýšení počtu muslimů ve Velké Británii může být dáno tolerancí tohoto státu. Kdyby nastalo to, že by muslimská populace i nadále rostla takto rychle, Francie by se dostala na 50 % v počtu muslimů v roce 2091. Ale celkově tempo růstu muslimské i jiné populace není stejná, ale v čase se mění. Příčinou jsou opět pokroky dnešní doby a modernizace, hlavně tedy snížení porodnosti, díky vyššímu vzdělání v muslimských zemích (Gregor 2015).
2010 2030
Francie 7,5 10,3
Belgie 6,0 10,2
Nizozemsko 5,5 7,8
Německo 5 7,1
Velká Británie 4,6 8,2 Lucembursko 2,3 2,3
Irsko 0,8 2,2
Tabulka 2: Počet muslimů v jednotlivých státech západní Evropy v letech 2010 a 2030 v % (zdroj: Gregor 2015)
34
Z grafu je jasné, že nejvíce dětí se narodí v muslimských zemích. Je to dáno jejich náboženstvím, kde hlavním údělem žen je rodit děti, ale i tak jak již bylo zmíněno se počet narozených, snižuje s postupnou modernizací a lepší vzdělaností těchto států.
Ale i přes toto vše se ve státech Evropy i jiných zemích, rodí více dětí muslimských než místních obyvatel, proto dochází k tak rychlým změnám v počtu muslimů.
Graf 1: vývoj porodnosti u zemí s muslimskou a nemuslimskou většinou (Zdroj: Gregor 2015)
35
Cílové země Země původu Počet muslimů Podíl na počtu přistěhovalců
Podíl na počtu obyvatel FRANCIE Alžírsko 1 750 000
Maroko 950 000
Tunisko 425 000
Turecko 407 500
Záp. Afrika a
Indický oceán 375 000
Asie 100 000
ostatní 100 000
celkem 5 000 000 75 % 7-8 %
NĚMECKO Turecko 2 600 000
Bosna 283 000
Írán 125 000
Maroko 109 000
Afghánistán 86 000
Pákistán 60 000
Palest. území 60 000
celkem 3 300 000 40 % 3-4 %
BRITÁNIE Pákistán 750 000
Bangladéš 200 000
Indie 150 000
celkem 1 500 000 – 2000 000 40 % 3-4 %
Tabulka 3: Počty muslimů první a druhé generace ve vybraných evropských zemí (zdroj: Laurence, Vaisse 2006)
36 6.1 Francie
Francie je stát západní Evropy, kde se nachází nejpočetnější muslimská skupina a to hlavně kvůli dřívějším koloniím v Africe, neboť nejvíce francouzských muslimů pochází z Alžírska a Maroka. Nacházejí se hlavně v Paříži, Marseilles a Nice. Islám je zde druhým největším náboženstvím, na prvním místě je katolicismus. Nachází se zde zhruba 5 milionů muslimů, z toho má jen jedna polovina francouzské občanství.
Přesný počet není znám, protože náboženská nebo etnická příslušnost je podle francouzských úřadů soukromou věcí (Laurence, Vaisse 2006).
Ve Francii mají děti narozené na francouzském území právo, s jakoukoliv národností, o zažádání francouzského občanství. Stejně tak dávají muslimským přistěhovalcům možnost se vzdělávat jazykově i zvykově a tím podporují lepší přizpůsobení se k místnímu prostředí (Müller 1997). Ve Francii nalezneme města, ve kterých žije mladší generace z větší části muslimská. Mezi tato města patří například Lille a Roubaix. Zájem Francouzů o islám spočíval hlavně v tom, že je přitahovala islámská mystika či na ně zapůsobila filozofie Reného Guénona, který byl muslimem a zemřel v Káhiře. René Guénon tvrdil, že Západ ztratil svou duši, neboť se vzdal svých tradic. Naději dle Müllera (1997, s. 76) „ lze čerpat z inspirujícího Orientu, který si své hodnoty uchoval.“Dalšími důvody konverze k islámu, mohou být vřelost, která panuje v muslimské obci neboli ummě, muslimský smysl pro solidaritu, přiženění se do muslimské rodiny. Ve Francii se pohled na islám začal zhoršovat koncem 80. let 20. století, kdy se zhruba tisícovka lidí vyjadřovala ve prospěch Chomejního fatwy, která žádala smrt Salmana Rushdieho, spisovatele knihy Satanské verše. Francie v tomto lidmi požadovaném potrestání zahlédla ohrožení svobody slova (Müller 1997).
Do roku 2000 se v přistěhovaleckých čtvrtích postupně objevilo téměř tisíc zón, kam policie nemohla vstoupit, samozřejmě až na případy, kdy bezpečnostní síly přišly ve velkém počtu. Ve stejné době se odhadovalo, že víc než polovina vězňů ve francouzských věznicích je muslimského původu. Tato radikalizace, která vyvrcholila pouličními bouřemi v listopadu 2005, neměla primárně náboženskou povahu. Je pravdou, že v komunitách probíhala islamizace, ale je pochybné, že by mladou generaci motivovala hlavně náboženská ortodoxie či zbožnost. Postupem času docházelo k nastínění různých varování, že muslimské komunity se čím dál více radikalizují a začíná převažovat kult násilí a ničení, který se tehdy projevoval například zapalováním aut a obecně bojem gangů. Tyto bouře začaly koncem října na východním
37
předměstí Paříže a během několika dnů se rozšířily i do jiných částí Francie. Nepokoje zachvátily kolem 274 obcí, vypáleno bylo 9000 aut a zatčeno 2800 lidí. Škody se odhadovaly na více než 200 milionů eur. Příčinami těchto nepokojů byly nezaměstnanost, chudoba, špatné bytové podmínky a rasismus od policie a od francouzské společnosti. Mezi účastníky těchto nepokojů patřili převážně adolescenti, kteří patřili do rodin, které se přistěhovaly ze subsaharské Afriky. Sami se ale převážně narodili již ve Francii (Laquaer 2006).
Další událost, která pobouřila francouzské obyvatelstvo, byla kampaň mladých muslimských dívek, která sloužila ke zviditelnění jejich víry. Dívky začaly do škol nosit šátek zahalující jejich vlasy a šíji. Tento projev náboženství se však nelíbil řediteli školy ani ostatním profesorům. Nebylo známo, zda se jedná o náboženský projev nebo o politickou manifestaci. Tento spor se táhl už od roku 1989. V roce 2004 vešel v platnost zákon, který zakazoval nošení nápadných náboženských symbolů či oděvů na druhém stupni francouzských základních škol a ve státních gymnáziích. (Müller 1997).
Za porušení zákonu je ve Francii pokuta 150 eur a povinné absolvování kurzu občanské nauky. O tři měsíce později následovala Francii Belgie, uzákonili v podstatě stejný zákon, kde je pokuta za porušení tohoto zákona 137 eur a 7 dní ve vazbě.
Francie je státem, který nedělá až tak velké ústupky (zahalování tváře, vlastní školy pro muslimy, nerozsvěcení vánočního stromečku). Deportovali imány, kteří se podíleli na politickém podněcování, bohužel někteří byli vzati zpátky. Jak již bylo zmíněno, nedělali ani ústupky v nošení hidžábu. Hlavně kvůli této neústupnosti propukaly ve Francii mnohem častěji nepokoje a pouliční bouře. Ve Francii také vzniká více a více zón, do kterých příchozí zvenčí nemají přístup. Ve Francii v nedávném průzkumu 36 % respondentů uvedlo, že přísně dodržují náboženskou praxi, ale mnohem větší procento ctilo jednotlivá přikázání, jako je ramadán. Některé mešity jsou ortodoxnější než jiné, určitá část má pověst těch „nejmilitantnějších" (tj. těch, z nichž se rekrutují teroristé).
To se říká například o mešitách ve Finsbury Park a v Brixtonu v Londýně, avšak nejsou to ty nábožensky nejortodoxnější (Laquaer 2006).
Francie patří mezi evropské země, u kterých je mnohem těžší předpovídat jejich budoucnost. Aby si mohli muslimové úplně přivlastnit některé oblasti, kde převládá jejich většina, museli by ztratit veškerou pomoc od Francie (údržba, sociální pomoc atd.), ale to si v těchto oblastech, kde převládá nezaměstnanost a kriminalita, nemohou dovolit. Je dost možné, že se budou snažit přistěhovalectví už teď omezit, aby se jejich ekonomická situace dále nezhoršovala (Laquaer 2006).
38
V roce 2002 byla založena Francouzská rada pro muslimskou víru (Conseil français du culte musulman, CFCM) složená z různých celostátních a oblastních muslimských skupin. Tato rada však nebyla úspěšná a založila se proto nová pod označením Centrální organizace pro stavbu a udržování mešit, vzdělávání kazatelů a učitelů náboženství a další podobné účely (Laqueur 2006). Velmi známou a vlivnou organizací ve Francii je Svaz islámských organizací, (UOIF), tato organizace je velmi ovlivněna organizací Muslimské bratrstvo, které je ve většině arabských zemí zakázáno. Oficiálně se Svaz islámských organizací snaží pomoci naplnit náboženské, kulturní, společenské a humanitární potřeby muslimů ve Francii. Podílí se na budování individuálního i kolektivního uvědomění zaměřeného na odpovědnou a pozitivní integraci. Svaz islámských organizací není považovaný za teroristickou organizaci, ale zapojuje se do politické propagandy, která hlásá hodně radikální verzi islámu (Laqueur 2006).
Obrázek 9: Největší mešita ve Francii (zdroj: anon 2012)
39
Obrázek 10: Modlení muslimů v největší mešitě Francie (zdroj: anon 2012)
Obrázek 11: Mešita v Paříži (zdroj: anon 2015)
