Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Tělesné výchovy
Studijní program: M7503 Učitelství pro základní školy
Studijní obor Učitelství geografie pro 2. stupeň základní školy Učitelství tělesné výchovy pro 2. stupeň základní školy
SPORTOVNÍ PŘÍPRAVA V OLYMPIJSKÉM MAKROCYKLU SE ZAMĚŘENÍM NA JÍZDU V
BOULÍCH
SPORT PREPARATION IN OLYMPIC MAKROCYCLE WITH SPECIALIZATION IN SKI - MOGULS
Diplomová práce: 11–FP–KTV–269
Autor: Podpis:
Nikola SUDOVÁ
Vedoucí práce: doc. PhDr. Soňa Vodičková, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran Grafů obrázků tabulek pramenů příloh
100 14 12 17 30
V Liberci dne:
Zde bude zadání
Č estné prohlášení
Název práce: Sportovní příprava v olympijském makrocyklu se
zaměřením na jízdu v boulích Jméno a příjmení autora: Nikola SUDOVÁ
Osobní číslo: P01736000
Byla jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne:
Nikola Sudová
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí mé diplomové práce doc. PhDr. Soně Vodičkové, Ph.D. za odborné vedení, podnětné rady a podporu při realizaci a dokončení práce. Dále bych ráda poděkovala všem trenérům a osobám kolem akrobatického lyžování, které byly ochotny a s prací mi pomohly.
SUDOVÁ Nikola DP - 2011 Vedoucí DP: Doc. PhDr. Soňa Vodičková, Ph.D.
SPORTOVNÍ PŘÍPRAVA V OLYMPIJSKÉM MAKROCYKLU SE ZAMĚŘENÍM NA JÍZDU V BOULÍCH
Anotace
Hlavním cílem diplomové práce bylo analyzovat roční tréninkové cykly (RTC) v olympijském makrocyklu se zaměřením na jízdu v boulích.
Diplomová práce je případová studie, protože pracuje s daty jedné reprezentantky České republiky v jízdě v boulích. Při porovnání jsme zdůraznili shody a rozdíly základních pohybových schopností v jednotlivých letech olympijského makrocyklu. Patrná je především převaha vytrvalostních pohybových schopností v prvním roce a převaha rychlostních pohybových schopností v roce čtvrtém. Inspirováni analýzou jsme učinili návrh sportovního tréninku v průběhu olympijského makrocyklu se zaměřením na jízdu v boulích.
Klíčová slova: sportovní trénink, akrobatické lyžování – jízda v boulích, systém sportovní přípravy
SUDOVÁ Nikola DP - 2011 Vedoucí DP: Doc. PhDr. Soňa Vodičková, Ph.D.
SPORT PREPARATION IN OLYMPIC MACROCYCLE WITH A SPECIALIZATION IN SKI - MOGULS
Annotation
The main aim of the thesis was to analyze yearly training cycles (RTC) in Olympic macrocycle with a specialization in ski – moguls. The thesis is a case study because it works with data of one Czech representative in freestyle skiing – moguls. While comparing, we stressed out compliances and differences of basic movement abilities in each year of Olympic macrocycle. A predominance of persistent movement abilities is noticeable in the first year while speed movement abilities are more dominant in the forth year. Having been inspired by the analysis, we made a suggestion to train moguls specifically during Olympic macrocycle.
Key words: sport training, freestyle skiing – moguls, sport preparation system
OBSAH
ÚVOD ... 9
1 TEORETICKÁ ČÁST... 10
1.1 TEORIE JÍZDY V BOULÍCH...10
1.1.1 Historie jízdy v boulích a systém soutěží ... 10
1.1.2 Trať a hodnocení jízdy v boulích... 11
1.1.3 Technika jízdy v boulích... 13
1.1.4 Srovnání jízdy v boulích s alpským lyžováním ... 16
1.2 SPORTOVNÍ TRÉNINK ...22
1.2.1 Teorie sportovního tréninku ... 22
1.2.2 Systémové pojetí tréninku... 24
1.2.3 Sportovní výkon... 25
1.2.4 Struktura sportovního výkonu... 26
1.2.5 Jednotlivé tréninkové ukazatele... 32
1.3 TRÉNINKOVÉ CYKLY...34
1.3.1 Roční tréninkový cyklus (RTC)... 35
1.3.2 Mezocykly... 40
1.3.3 Mikrocykly ... 40
1.3.4 Tréninková jednotka ... 42
2 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE ... 43
3 POUŽITÁ METODA ... 44
3.1 SBĚR DAT...44
3.2 VYBRANÝ SOUBOR ...44
3.3 ZPRACOVÁNÍ DAT...48
4 VÝSLEDKY A DISKUZE ... 49
4.1 SPECIFIKACE TRÉNINKOVÝCH JEDNOTEK...50
4.1.1 Tréninková jednotka zaměřená na rozvoj silových schopností ... 50
4.1.2 Tréninková jednotka zaměřená na rozvoj vytrvalostních schopností ... 52
4.1.3 Tréninková jednotka zaměřená na rozvoj rychlostních schopností ... 53
4.1.4 Tréninková jednotka zaměřená na rozvoj obratnostních schopností ... 54
4.1.5 Tréninková jednotka na sněhu ... 55
4.1.6 Tréninková jednotka zaměřená na speciální přípravu skoků do vody ... 56
4.2 ANALÝZA ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU 2006/2007 ...57
4.3 ANALÝZA ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU 2007/2008 ...59
4.4 ANALÝZA ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU 2008/2009 ...62
4.5 ANALÝZA ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO CYKLU 2009/2010 ...66
4.6 POROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ROČNÍCH TRÉNINKOVÝCH CYKLŮ (RTC) V OLYMPIJSKÉM MAKROCYKLU ...68
5 ZÁVĚR ... 79
6 LITERATURA... 81
7 PŘÍLOHY... 83
9
ÚVOD
Výběr tématu diplomové práce nebyl obtížný, protože bylo zřejmé, že téma se bude týkat akrobatického lyžování a hlavně disciplíny jízdy v boulích.
Akrobatickému lyžování se aktivně věnuje velmi malý počet lidí, a to nejen u nás, v České republice, ale i ve světě.
Vzhledem k tomu, že jízda v boulích je velmi mladá sportovní disciplína, neexistuje mnoho publikací ani informací o tom, jak trénovat, aby měl člověk co nejlepší výsledky. Tyto informace existují v omezeném množství pouze v USA, Kanadě a Austrálii. V ostatních sportech je tato metodika a postup trénování dokonale zpracovaný a tato diplomová práce by měla disciplínu jízda v boulích přiblížit širší veřejnosti a být zpracována tak, aby mohla být použita jako tréninkový manuál pro další generace akrobatických lyžařek. Bohužel neexistuje mnoho závodníků, kteří mají nashromážděné a sestavené ucelené tréninkové deníky s přesnými daty, které by se dále daly zpracovávat a analyzovat.
Tato práce je případová studie, pracující s daty konkrétní osoby, reprezentantky České republiky v jízdě v boulích, která má jako jediná tato data k dispozici. Na základě jejích deníků se dá nyní zpracovat podrobný tréninkový manuál čtyřletého makrocyklu pro jízdu v boulích, s ohledem na věk a vyspělost dívek.
10
1 TEORETICKÁ Č ÁST
1.1 TEORIE JÍZDY V BOULÍCH
1.1.1 Historie jízdy v boulích a systém soutěží
Kosicki (1986) uvádí, že začátky akrobatického lyžování můžeme zařadit do přelomu 19. a 20. století. V Rakousku roku 1905 Mathias Zdarsky , gymnasta a mimo jiné i průkopník alpského lyžování, udivoval své přátele odvážnými kousky na lyžích jako tanečními kroky, skoky přes lyžařské hole a dokonce i salty s lyžemi. Ve 20. letech se v lyžařské literatuře nacházejí náčrty a ilustrace týkající se tehdejší lyžařské akrobacie. K rozvoji tohoto sportovního odvětví přispěl i samotný ráz alpských horských terénů. Byly to především příkré a strmé svahy, těžko sjízdný jarní sníh, či úzká sedla.
Lyžaře tak tyto náročné podmínky přiváděly do situací vyžadujících jinou techniku jízdy na lyžích jako obraty a skoky. Navzdory tomu však akrobatické lyžování stále zůstává v pozadí za alpskými točivými disciplínami.
Mnoho Evropanů odešlo po druhé světové válce do USA. Mezi nimi i mnoho lyžařských expertů z alpských států. Právě v USA se akrobatické lyžování začíná rozmáhat, a to v 50. letech, kdy se o tento sport začínají zajímat média. Díky nim se objevilo v krátké době mnoho příznivců. Do konce 60. let však bylo akrobatické lyžování považováno za jakousi show, než za „rovnocenný“ sport. Hlavními kritérii jsou v této době
„bláznivější = lepší“.
Vzniká profesionální asociace akrobatického lyžování a konají se profesionální závody, které probíhají od roku 1971 do roku 1977. V dubnu roku 1971 jsou uspořádány první závody ve třech disciplínách tohoto sportu.
A to v baletu na lyžích, jízdě v boulích a akrobatických skocích.
Od roku 1980 je každoročně pořádán Evropský pohár v akrobatickém lyžování. Současně v tomto roce byl v USA zahájen pohár světový, který
11
rovněž každoročně probíhá a zahrnuje kolem 14 závodů konajících se v Evropě, Asii, USA i Kanadě.
V roce 1983 schvaluje FIS mistrovství světa v akrobatickém lyžování a o tři roky později 1986, je uspořádáno ve francouzském středisku Tignes první mistrovství světa. Mistrovství světa je pořádáno každé dva roky.
Mezinárodní olympijský výbor byl tímto sportem velice nadšen a již na Olympijských hrách v Calgary v roce 1988 se akrobatické lyžování předvedlo jako ukázkový sport a slavilo zde velké úspěchy. V této souvislosti se Mezinárodní olympijský výbor rozhodl udělit olympijský status disciplíně
„jízda v boulích“ (akrobatický sjezd). Olympijské hry v Albertville jsou první olympijské hry, kde se v akrobatickém lyžování rozdělují medaile (www.skimoguls.cz ).
Začalo se ale závodit v dalších disciplínách. Jedna nese název paralelní jízda v boulích (dual moguls). Tento závod byl zahrnut v roce 1999 do mistrovství světa v akrobatickém lyžování. V sezoně 1995/1996 se paralelní akrobatické sjezd objevil v rámci Světového poháru.
V dnešní době má akrobatické lyžování pět disciplín:
- akrobatický sjezd ( moguls)
- paralelní akrobatický sjezd (dual moguls) - akrobatické skoky ( aerials)
- Skicross
- U – rampa (halfpipe)
1.1.2 Trať a hodnocení jízdy v boulích
Dle www.fis-ski.com by se měl sklon svahu pohybovat v rozmezí 24°- 32°. Tra ť je rozdělená na 10 úseků a je dlouhá od 200m – 270m a široká 18m. Na trati jsou umístěny dva skoky. První je postaven 15 % délky tratě od startu a druhý 20 % délky tratě od cíle. Délka dopadů je 15 m (příloha 29, 30).
12
V závodě v akrobatickém sjezdu absolvuje závodník jednu kvalifikační jízdu. Do finále postupuje většinou 16 žen a 16 mužů. (Počet závodníků ve finále určuje pořadatel závodu). Ve finále závodníci startují v obráceném pořadí podle umístění v kvalifikaci.
Základem hodnocení jsou tři kritéria:
- technika oblouku (50 % hodnocení) - skoky (25 % hodnocení)
- rychlost (25 % hodnocení)
Při závodě v akrobatickém sjezdu hodnotí dvě skupiny rozhodčích.
5 rozhodčích hodnotí techniku oblouků (turns) a 2 hodnotí skoky (air).
Dle www.fis-ski.com může závodník za techniku jízdy získat maximálně 15 bodů, přičemž přesné hodnoty bodového hodnocení jsou v příslušných tabulkách pro hodnocení techniky jízdy. Hlavním posuzovacím kritériem v jízdě v boulích je to, jak dobře technicky zatáčí lyžař v boulích. Oblouky jsou rytmické změny polohy závodníka na přímé cestě k cíli za využití a přizpůsobení se závodníka sklonu trati. Oblouky jsou prováděny agresivně, ale kontrolovaně. Existuje několik kritérií hodnocení techniky oblouků. Závodník musí absolvovat trať po spádnici. Musí provést minimálně jeden oblouk na každé bouli. Měl by být minimální pohyb horní části těla a kontakt lyží se sněhem by měl být pokud možno zachován během celého oblouku.
Hlava má zůstat v klidu, obličej dolů po svahu, ramena kolmo ke spádnici a nohy by měl lyžař udržet u sebe. Oblouky jsou prováděny jako řezané.
Druhým kritériem hodnocení jsou skoky. Hodnotí se hlavně provedení a obtížnost skoku. Za jeden skok může závodník dostat maximálně 3,75 bodu, takže za oba skoky maximálně 7,5 bodu. Obtížnost je hodnocena dle tabulek hodnocení skoků.
Třetím kritériem je rychlost. Bodové hodnocení za čas se vypočítá dle rychlostního vzorce, který se liší pro muže a ženy. Počítá se z délky tratě a průměrné rychlosti závodníka. Výsledným číslem je směrodatný čas, od kterého se počítačově dopočítávají body za čas. Závodník může získat maximálně 7,5 bodů za čas.
13 1.1.3 Technika jízdy v boulích
Jízda v boulích je charakterizována technikou jízdy podobnou sjezdovému lyžování. Pojetí jízdy je bojovnější než ve slalomu, ale kontrolované. Závodník musí správně zvolit úzké rozhraní mezi příliš pomalou jízdou a příliš riskantní a neovladatelnou jízdou. Jízda v boulích je rychlá a agresivní jízda vedená po spádnici, nejkratší cestou k cíli, na svahu velmi prudkého svahu s četnými boulemi. Její součástí jsou integrálně začleněné skoky (Nováková, 1999).
Dle Dan Di Pira (2010) je nejdůležitější v jízdě v boulích extenze a absorpce, kdy existuje celá škála pohybů, typických pro jízdu v boulích, o kterých zapáleně diskutují všichni nadšenci této disciplíny. Jízda na rovné, upravené sjezdovce vyžaduje, obrazně řečeno, pouze dvojrozměrný pohyb.
Lyžař se soustředí především na dvě věci: zatáčení doprava a zatáčení doleva. V boulové trati je však pohyb trojrozměrný. Lyžař uplatňuje jak pohyb do stran, tak pohyb nahoru a dolů. V jednom momentě má lyžař nohy natažené (lyže jsou na rovném úseku mezi boulemi – výchozí pozice), ve druhém extrémně skrčené (lyže jsou někde na bouli). V jízdě v boulích je natažení (extenze) i skrčení (absorpce) nohou naprosto zásadní. Bez aktivního a dobře načasovaného natahování a skrčování nohou, nelze v boulích lyžovat.
Absorpce i extenze plní v jízdě v boulích dvě důležité funkce. V prvé řadě zabraňují boulím, aby lyžaře „nakopaly“ a vyvedly ho z rovnováhy, ve druhé řadě pomáhají kontrolovat lyžařovu rychlost. Oba tyto pohyby typizují boulovou techniku, která je nejvzdálenější od technik v klasickém alpském lyžování a odlišují tak jízdu v boulích od lyžování na upravených
„urolbovaných“ sjezdovkách. Experti na lyžování po rovných, upravených sjezdovkách, kteří jsou ježděním v boulích nejvíce zmateni, mají tendence stát se lyžaři s nepochopením absorpce a extenze.
KLIDNÉ TĚLO
Krčení a natahování nohou zabraňuje boulím, aby lyžaře kopaly a vyváděly z rovnováhy. Převedení do boulařské tématiky: Díky extenzi
14
a absorpci nohou udrží lyžař během jízdy v boulích klidnou horní polovinu těla. Ta tedy lehce a klidně klouže z kopce dolů, zatímco spodní polovina těla rapidně tlumí boule. Pokud má boulař klidnou horní polovinu těla, můžeme o něm říct, že má „dobrou separaci“ (nezávislost pohybů horní a dolní poloviny těla). Dobrá separace tedy znamená, že nohy vykonávají absorpční práci, zatímco horní polovina si užívá relativně klidnou a plynulou jízdu.
Vypadá to dobře, lyžař se cítí dobře a stále udržuje kontrolu a rovnováhu (DiPiro, 2010).
KONTROLA RYCHLOSTI
„Obyčejní“ lyžaři používají ke kontrole své rychlosti a směru oblouky.
I boulaři kontrolují svou rychlost pomocí oblouků, ale mnohem více ji kontrolují pomocí absorpce a extenze nohou. Stejně jako oblouky zpomalují lyžaře, zpomaluje absorpce a extenze jezdce v boulích. V méně náročných podmínkách (měkký sníh, rytmické boule, mírný sklon) dokáže dobrý boulař kontrolovat svou rychlost primárně krčením a natahováním nohou, bez použití oblouků. V takových podmínkách může expert na jízdu v boulích projet tratí bez výrazného zatáčení a stále mít pod kontrolou rychlost i rovnováhu pouze za pomoci extenze a absorpce. V závodě by to samozřejmě nebyla cesta k získání vysokých bodů za techniku. Navíc jsou závody v jízdě v boulích obvykle pořádány na náročných, strmých sjezdovkách, které vyžadují jak hodně zatáčení, tak kvalitní absorpci a extenzi (DiPiro, 2010).
BLIŽŠÍ POHLED NA ABSORPCI A EXTENZI
DiPiro (2010) uvádí, že když lyžař projíždí boulemi, hýbe se v kotnících, kolenou a kyčlích (minimálně v zádech), aby absorboval všechny údery. V momentě, kdy přejede bouli a vjíždí do koryta pod ní, okamžitě natahuje nohy a lyže rovná špičkami z kopce (toto natažení je zároveň návratem do výchozí pozice). Lyžař v boulích používá extenzi a absorpci jednak k získání kontroly nad maximální rychlostí a největší možnou rovnováhou a jednak k udržení kontaktu lyží se sněhem. Pokud chce zrychlit, nenatahuje nohy v korytech boulí úplně, ale v každé bouli nechává své lyže na okamžik opustit sníh. Touto ztrátou kontaktu lyží se sněhem nabírá lyžař
15
kýženou rychlost. Nastolení rovnováhy mezi absorpcí a extenzí, se nazývá
„touch“ („cit“). Pokud lyžař umí odhadnout kombinaci extenze a absorpce pro správný mix rychlosti i kontroly nad jízdou, říká se o něm, že má správný
„touch“. V přeneseném slova smyslu je extenze a absorpce vlastně jistým druhem zatáčení. Většina lyžařů si myslí, že pouze zatáčením nasměrují své lyže doprava a doleva. Boulaři však využívají i absorpci a extenzi k tzv.
oblouku „nahoru – dolů“. A stejně jako zatáčením doprava a doleva řídí běžní lyžaři svou rychlost, boulaři tak činí právě obloukem „nahoru – dolů“. Jiná cesta k pochopení kontroly rychlosti pomocí absorpce a extenze vede přes analogii chůze ze schodů. Stejně jako krok dolů kontroluje vaši rychlost při chůzi ze schodů, tak natočení špiček lyží do koryta boule a tlumení nárazu kontroluje lyžařovu rychlost při jízdě v boulové trati. Každý boulař by se měl vedle natahování a krčení nohou snažit především udržet stálý kontakt lyží se sněhem. Každá boule, do které vjede, vyhodí špičky jeho lyží do vzduchu.
Měl by je však vrátit na sníh (do další boule) tak rychle, jak je to jen možné.
Jakmile nechává špičky ve vzduchu déle, nabere příliš vysokou rychlost a není schopen se udržet v trati. Následuje vyjetí z trati a korigování rychlosti traversem celé sjezdovky.
ÚZKÝ POSTOJ
Využívat extenzi a absorpci lehce a efektivně vám pomůže úzký postoj. S širokým postojem se snáze dostanete do nepříjemné situace, kdy jedna noha je na bouli a tlumí náraz (absorpce), zatímco druhá je natažená na dně boule (extenze). Takové „výškové rozdíly“ mezi nohami zásadně narušují vaši koordinaci a rytmické krčení a natahování nohou. Oproti tomu užší postoj rytmické absorpci a extenzi napomáhá. Mimochodem, užší postoj má pro jezdce v boulích i další výhody. Jednu technickou a jednu estetickou.
S nohami u sebe se zvyšuje celková síla, rychlost a plynulost zatáčení, tlumení boulí a rychlé natahování nohou, protože jedna noha může v pohybu vlastně pomáhat té druhé a společně tak podpořit i zbytek těla. Pokud se snažíte držet nohy v lyžařské obuvi u sebe, drží zároveň i jedna druhou. Jak víte, kompaktní celek je vždy lepší, než množství jeho separovaných částí.
Estetický důvod je ten, že všichni boulaři i rozhodčí světa se shodnou, že
16
jízda s nohami u sebe vypadá lépe. A vzhledem k tomu, že je jízda v boulích závislá na rozhodčích, hraje právě estetika velkou roli. Sjezdaři a ostatní experti na „rovné“ lyžování jezdí s relativně širokým postojem. Poměrně velký prostor mezi nohami jim umožňuje naklonit nohy i kyčle do úhlů, potřebných pro dělání carvingových oblouků na upraveném sněhu. Boulaři nedělají žádné carvingové oblouky a samy boule způsobují lyžařův velký odklon od svahu (vzpomeňte si na analogii schodů). Ten tudíž nepotřebuje mít prostor mezi nohami a může svobodně využívat výhody úzkého postoje. Nebuďme problémem okolo úzkého postoje zmatení. Co se týče alpského lyžování, má úzký postoj samozřejmě hodně nevýhod. Při jízdě v boulích je však správný.
Můžeme se setkat s instruktory, kteří budou tvrdit, že širší postoj je lepší všude na horách. Neposlouchejme je a ohledně jízdy v boulích se neřiďme radami, které nám dává expert na lyžování po upravených sjezdovkách.
Rady raději přijímáme od expertů na jízdu v boulích. Nejlepší lyžaři světa v jízdě v boulích jezdí s nohami u sebe a dělají to jak z technických, tak estetických důvodů. (DiPiro, 2010)
1.1.4 Srovnání jízdy v boulích s alpským lyžováním
Alpské lyžování je v mnoha ohledech podobné lyžování v boulích. Lyžování v boulích je velmi mladá disciplína a většina těchto studií nebyla ještě provedena a potvrzena.
Műller (2005) uvádí tyto základní poznatky o alpském lyžování:
a) Síly působící při alpském lyžování versus svalová síla
K interpretaci těchto sil byl využit tlak v přední části lyže.
V laboratorních podmínkách v průběhu kalibrace bylo zjištěno, že napětí v zadním spoileru boty úzce koresponduje s maximální izometrickou, excentrickou kontrakcí, přičemž pohyb je prováděn pokrčením kolenou zpět s lyžařskou obuví pevně fixovanou ve vázání lyží.
Agnevip, Saltin(1966) in Műller et al., (2005) dříve popsali, že oboustranná izometrická extenze dolních končetin v alpském lyžování,
17
převyšuje ve smyslu vyprodukované svalové síly na jednotku váhy (síla/kg) sílu, kterou vyprodukují při stejném pohybu vzpěrači. Ve druhé studii se došlo ke stejným závěrům, pouze s tím rozdílem, že tyto výsledky byly validní pouze pro koncentrické kontrakce při kontrolované (izokinetické) rychlosti dosahující 0 – 180 °/s. Dále jsme zjistili, že alpští lyžaři měli stejnou izometrickou sílu, individuální variace byly nalezeny už v relativně malých počtech kontrakcí a zvyšovaly se s rychlostí. Dále se projevilo, že v testované skupině dosahovali nejlepších výsledků lyžaři s nejlepšími výsledky v závodech. Novodobější biomechanické techniky a studie potvrdily to, co mohlo být zjištěno již v 70. letech. Salzburgská vědecká skupina v čele s jejich mentorem Erichem Műllerem provedla v průběhu let sérii studií, zaměřených na alpské lyžování s celou řadou nových závěrů. V minulosti vědci došli k závěrům, že ke srovnání biomechanických dat vůči fyziologickým vlastnostem člověka je individuální kapacitní profil lidského těla nedostačující. Což částečně platí v současné generaci alpských lyžařů a kapacitních profilech, které musí obsahovat obojí – rychlejší hodnoty kontrakce a vyšší svalovou sílu. Celkově vzato, individuální excentrická svalová síla musí být signifikantní vůči zjevnému prodlužování elastických komponentů svalů a šlach dolních končetin a vůči novým kratším lyžím, většímu vykrojení lyží a také novému rozložení tvrdosti lyže.
b) Alpské lyžování a nábor svalových skupin
Műller (2005) použil k popisu získání svalových skupin v alpském lyžování jak svalovou biopsii, tak EMG z různých svalových skupin horních a dolních končetin, zad a břišních svalů. Nejaktivnější svalovou skupinou byly svaly stehna, m. vastus lateralis byl použit pro svalovou biopsii. Vzhledem k významnému zlepšení v lyžařské technologii za poslední tři dekády vývoje alpského lyžování, jsme byli překvapeni, že EMG data ze 70. let byla velice podobná těm, které prezentovala salzburgská vědecká komunita z roku 2003.
18
U jízdy v boulích tyto studie nejsou známy, ale dá se předpokládat, že nejaktivnější svalovou skupinou bude stejně jako v alpském lyžování m. quadriceps femoris. K potvrzení těchto závěrů je nutný budoucí výzkum, například s využitím elektromyografie (EMG).
c) Alpské lyžování a typy svalových vláken
Typologie svalových vláken nám již v 70. letech poskytla určitý náhled do významnosti pomalých příčně pruhovaných vláken při silových úkonech, jako je alpské lyžování (Saltin, 1973; Hultén et al., 1975; in Műller et al., 2005). Dále se prokázalo, že svalová síla pozitivně souvisí s distribucí rychlých svalových vláken (Thorstensson 1976; in Műller et al., 2005). Tento vztah vzrůstá s navyšováním počtu kontrakcí a také s rostoucí rychlostí kontrakce. To platí také při izometrické kontrakci, rychlá svalová vlákna jsou silnější při vyšších počtech kontrakcí. Z uvedených důvodů můžeme předpokládat, že v závodním alpském lyžování se na výkonu podílí obě hlavní skupiny svalových vláken. Dle studie provedené v 70. letech je relativní rozložení svalových vláken při výkonech zaměřených na svalovou sílu 21 – 62 % pro rychlá svalová vlákna (průměr 46 %) a při výkonech zaměřených na svalovou odolnost jsou lehce dominantní pomalá svalová vlákna (Karlsson, 1979).
U lyžařů jízdy v boulích neexistují v současnosti žádná publikovaná data ohledně svalových vláken. Dle vývoje techniky založené na základě předchozích studií, jsou u jízdy v boulích nejvíce používány rychlé pohyby s vysokou produkcí svalové síly u svalů dolních končetin a to především pomalé excentrické kontrakce a rychlé koncentrické kontrakce. Z uvedeného lze dojít k závěru, že současná generace lyžařů v boulích se bude skládat z jedinců s vyšším zastoupením rychlých příčně pruhovaných vláken. Většina studií prokázala, že složení svalových vláken je vrozená determinanta, a pravidelným tréninkem lze dojít jen k minimálním změnám.
19
d) Alpské lyžování, typologie svalových vláken a laktát
V některých případech byly laboratorní studie prováděny za účelem osvětlení základních empirických znalostí. Tyto studie byly získávány v průběhu sportovní praxe. Proto není překvapením, že některé závěry byly známy ještě předtím, než byly potvrzeny v laboratorních podmínkách. Takovýmto způsobem byl nalezen vztah mezi koncentrací laktátu ve svalech a typologií svalových vláken o krátkodobém maximálním výkonu. Studie byly prováděny na simulátoru slalomové tratě. Tato data ukázala lineární vztah mezi procentuálním rozložením rychlých příčně pruhovaných vláken a koncentrací laktátu ve svalu. Později byly stejné výsledky zjištěny v obřím slalomu. V závodním alpském lyžování dochází k vysoké koncentraci laktátu ve svalech provádějících kontrakce, taktéž dochází k vysokému uvolňování laktátu do krevního řečiště. Výkon sportovce v obřím slalomu je dlouhodobější v porovnání s klasickým slalomem, a proto dochází k vyššímu vstřebávání laktátu do krve. Toto má také souvislost s úbytkem laktátu ve tkáních, které nejsou v zátěži. Celkově vzato se dá říci, že v obřím slalomu dochází k vyššímu anaerobnímu výdeji, než ve slalomu, proto obsah laktátu v krvi bude vyšší, námaha vyvolávající hromadění laktátu ve svalech je obdobná (Karlsson, 2005).
Jízda v boulích trvá 20 – 40 sekund. Z tohoto hlediska by mělo docházet k menšímu zakyselení svalu, než v obřím a speciálním slalomu, ale vzhledem k větší nerovnosti terénu v boulové trati, dochází ke zvýšení náročnosti koncentrických a excentrických kontrakcí svalu a zvýšenému výdaji svalové síly, z tohoto důvodu se domníváme, že hromadění laktátu ve svalech při jízdě v boulích bude na stejné, popřípadě vyšší úrovni v porovnání
20 e) Alpské lyžování a kyslíkový dluh
Dle Műllera (2005) je rekonvalescenční absorpce kyslíku nebo kyslíkový dluh využíván k pokrytí anaerobních výdajů supramaximálního kondičního výkonu, k odstranění laktátu k znovuobnovení elektrolytických vazeb, ke změně osmolarity, k normalizaci termoregulace a teploty tělesného jádra a k normalizaci hormonálních změn v těle. Současně s absorpcí kyslíku v průběhu výkonu je využíván kyslíkový dluh k odhadnutí totálního energetického výdeje a k přínosům:
z jedné strany:
I a) ATP a CP rozkladu +
I b) glykogenolýzy vedoucí k hromadění laktátu (fermentace, anaerobní glykolýza)
Z druhé strany:
II. spalování (aerobióza)
Anaerobióza v tomto případě bude znamenat energetický součet I a) a I b)
Koncept kyslíkového dluhu byl zpochybňován z důvodu nejistých výsledků, které se týkaly efektivity rekonvalescenční absorpce kyslíku (Agnevik et al., 1967). Jako alternativní metodu lze využít kalkulaci deficitu kyslíku a to z důvodu přesnějšího kvantitativního hodnocení fermentace (Agnevik et al., 1969; Karlsson, 1971). Deficit kyslíku lze změřit na ergometru, ale je obtížné ho získat při fyzických aktivitách jako je běh, či alpské lyžování. Proto byl stanoven algoritmus k zjištění kyslíkového deficitu z aktuálního kyslíkového dluhu plus maximální koncentrace laktátu v krvi. Tímto způsobem lze zjistit spotřebu kyslíku při simulaci slalomu, obřího slalomu a sjezdu. Spotřeba kyslíku je přibližně 15 l/min a zjištěná relativní fermentace se vyskytuje v rozmezí od 58 % – 35 %.
Ve slalomu hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba významnou roli pro celkový energetický výdej, a proto musí být zjištěna při tvoření
21
předsezónního a sezónního tréninkového objemu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu, tj. 2 – 3 mmol/min pro jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken, a 3 – 4 mmol/min pro jedince s převahou pomalých vláken, jako jsou například dálkový běžci (Karlsson, 1982).
V jízdě v boulích hraje přísun kyslíku a jeho spotřeba stejnou roli, jako ve slalomu. Výkonnostní a aerobní tréninkový program by měl být vytvářen dle výchozí akumulace laktátu 2 – 3 mmol/min, protože v jízdě v boulích jde o jedince s převahou rychlých příčně pruhovaných svalových vláken.
f) Alpské lyžování, spotřeba glykogenu a „tuková paranoia“
Műller (2005) uvádí, že svalový glykogen je předchůdce pro vznik laktátu. Ve všech disciplínách alpského lyžování dochází k maximální nebo submaximální spotřebě laktátu ve svalech. Obzvláště při třech a více tréninkových jízdách za den se vyskytuje zvýšená spotřeba svalového glykogenu, která musí být nahrazena před další tréninkovou jednotkou následujícího dne. Z tohoto důvodu je důležité se vyvarovat nadměrné svalové námaze a předcházet tak zvýšenému riziku úrazu z důvodu snížení balančních schopností. Vyčerpání glykogenu ve svalech a pocit zvýšené svalové námahy se taktéž někdy nazývají jako „glykogenová zeď“. Částečné náhrady je možno dosáhnout pomocí diety bohaté na karbohydráty, ale takový extrémní dietní režim nesmí být používán déle, než 5 – 7 dní, jinak může dojít ke snižování lipofilních živin.
Vztah mezi karbohydráty, jakožto energetickými zdroji, a těžkým svalovým cvičením, je v dnešní době již dobře prozkoumán.
Speciálně v silových sportech to vedlo ke zvýšenému důrazu na příjem karbohydrátu, jakožto kompenzace ke zvýšenému výdeji lipidů a lipofilních esencí a/nebo živin vázaných v tucích, jako jsou vitamín E, vitamín Q,vitamín F (Karlsson, 1997).
22
Extrémní karbohydrátové diety držené dlouhodobě mohou vést k poruchám, jako je atletická anorexie nebo „tuková paranoia“.
Výživové programy založené na přísunu vitamínu E a Omega 3 mastných kyselin (vitamín F1 nebo „rybí tuk“), by měly být součástí každodenního stravovacího plánu sportovce (Műller, 2005).
V jízdě v boulích jde o maximální nebo submaximální spotřebu laktátu ve svalech. Jde o anaerobní režim získávání energie pomocí laktátu.
1.2 SPORTOVNÍ TRÉNINK
1.2.1 Teorie sportovního tréninku
Dle Dovalila (2002) probíhá sportovní trénink jako komplexní proces a posuzujeme ho jako druh biologicko – sociální adaptace. Pojímáme ho jako proces morfologicko – funkční adaptace, proces motorického učení a proces psychosociální interakce.
a) Morfologicko – funkční adaptace
Ovlivňování trénovanosti a v jejím důsledku zvýšení sportovní výkonnosti předpokládá dosažení řady jak nespecifických, tak pacifických změn na úrovni systémové (např. rozvoj četných fyziologických funkcí, zvýšení energetického potenciálu, zdokonalení koordinace činnosti) i buněčné. Podstatu těchto změn lze velmi zjednodušeně vysvětlit pomocí fyziologických pojmů homeostáza, stres, adaptace a jejich vztahů.
Homeostáza je rovnovážný a ustálený stav, který podléhá působení mnoha podnětů, a které ho mohou v různém stupni narušit a odchýlit.
Jde-li o větší narušení této rovnováhy, nazýváme tento stav v neurofyziologické terminologii jako stres.
23
Stres chápeme jako mobilizaci různých funkcí organizmu. Tyto změny se projevují například zvýšenou tepovou frekvencí, frekvencí dýchání, zvýšením adrenalinu v krvi, zvýšením svalového napětí, atd. Podnět, který stres vyvolává, se nazývá stresor. Při opakovaném zvládnutí malého vychýlení od rovnovážného stavu, stresu, dochází k přizpůsobení neboli adaptaci organismu.
Adaptace jsou výhodné změny organismu, směřující k udržení homeostázy v nových podmínkách (Jánský, 1979). Ve sportu je adaptace základem vyšší trénovanosti. Čím rychleji je sportovec adaptovaný na změny, tím rychleji se může načínat s tréninkem novým a tím se tak zvyšuje jeho trénovanost.
b) Proces motorického učení
Hošek (1975) charakterizuje proces motorického učení jako dlouhodobý, mnohostranný a komplexní proces, který se obvykle člení na několik fází:
1. Fáze – Hrubá koordinace – vytvářejí se zde základy dovednosti. Učení začíná seznámením se s úkolem, vytvářením vlastní představy a prvními nedokonalými pokusy. Výsledkem je celkově nedokonalý průběh pohybu s mnoha chybami. Výkon zůstává nízký a uplatnění ve struktuře výkonu je malé.
2. Fáze – Jemná koordinace – zpevňuje se celková struktura pohybové dovednosti. Celková koordinace pohybů se zlepšuje a větší nedostatky postupně mizí. Dochází už k řízení a regulaci pohybů a celková účinnost pohybů dosahuje vyšší úrovně.
3. Fáze – Stabilizace – dochází k automatizaci pohybů i ve složitějších podmínkách. Je zde již patrná vysoká úroveň koordinace a vlastní řízení a regulace pohybů. Funguje dobře i účinnost zpětných vazeb.
Tato fáze je již znatelný vysoký výkon.
24
4. Fáze – Variabilní tvořivost – dokonalé zvládnutí techniky v náročných podmínkách, anticipace, a tvořivé řešení úkolů pod časovým tlakem.
Tato fáze je fáze maximálního výkonu.
c) Proces psychosociální interakce
Sportovní výkonnost je kromě biologického základu a koordinace pohybů, ovlivněna také psychickými a sociálně psychologickými faktory, jako jsou například motivace, potřeby, hodnotová orientace, vlastnosti osobnosti, emoce, vnímání, myšlení či mezilidské vztahy. I tyto faktory jsou velmi důležité a v souvislosti s nimi hovoříme o psychosociální adaptaci. Chování sportovce má individuální i společenskou dimenzi, proto trénink označujeme také jako proces psychosociální interakce.
Sport formuje specifické vlastnosti pro daný sport. Psychika ovlivňuje průběh a výsledek sportovní činnosti (Dovalil, 2002).
1.2.2 Systémové pojetí tréninku
Dovalil (2002) uvádí, že systém sportovního tréninku lze vymezit jako účelné, na základě určitých principů zdůvodněné uspořádání obsahu, prostředků a metod tréninku, jehož cílem je zajistit růst sportovní výkonnosti.
Jedná se o pedagogický proces v ose:
Cíl → struktura sportovního → tréninku → úkoly tréninku → obsah → prostředky → metody → trénovanost → sportovní forma → výkon
Cíl tréninku je dosažení co nejvyšší možné sportovní výkonnosti.
Strukturou sportovního výkonu je komplex faktorů různého obsahu, které sportovní výkon vytvářejí. Úkolem tréninku je tělesný, psychický a sociální rozvoj, což je například rozvoj sportovních dovedností, kondice, či formování osobnosti. Obsah tréninku vymezuje to, co musí být vykonáno,
25
aby byly naplněny úkoly tréninku a dosaženo jeho cíle. Tréninkové prostředky slouží k plnění tréninkových úkolů, jako jsou například tréninková cvičení, zařízení – haly, náčiní, měřící zařízení, psychologické prostředky, zotavné prostředky jako sauna apod. Metody jsou zobecněné, promyšlené a ověřené postupy, směřující k dosažení cíle.
Trénovanost je souhrnný stav připravenosti sportovce a sportovní forma je stav optimální specializované připravenosti, projevující se dosahováním maximálních sportovních výkonů (Choutka, Dovalil, 1984).
1.2.3 Sportovní výkon
Sportovní trénink je dlouhodobý, „účelně organizovaný a složitý proces rozvoje specializované výkonnosti sportovce ve vybrané disciplíně, nebo sportovním odvětví“, v našem případě v akrobatickém lyžování a jeho disciplínách. Sportovní trénink je vždy spojen se snahou dosáhnout co nejlepších výsledků a výkonů. Výkony jsou nejen jeho cílem, ale zároveň i prostředkem harmonického a všestranného rozvoje sportovců. Úkoly sportovního trénink v akrobatickém lyžování spočívají v osvojování techniky a taktiky na základě osvojení příslušných sportovních dovedností a rozvoje speciálních pohybových schopností pomocí specializované přípravy. Osvojování techniky specializace je provázeno psychickým, tělesným a sociálním rozvojem sportovce (Dovalil, 2002; Nováková, 1999).
Vztah mezi specializovanou a všestrannou přípravou je velmi těsný.
Tyto stránky sportovní přípravy jsou od sebe neoddělitelné. Všestrannost v tréninku je stejně jako v jiných sportech i v akrobatickém lyžování základem růstu výkonnosti. Čím kvalitnější je všestranná stránka přípravy, tím větší možnosti jsou pro rozvoj speciálních pohybových schopností. Proto je nutné do sportovního tréninku v jízdě v boulích zařazovat jiná sportovní odvětví a všestranně rozvíjející cvičení. To znamená, že neodmyslitelnou součástí tréninku jízdy v boulích musí být
26
gymnastika, skoky na trampolíně, atletika, jízda na kole a in - line bruslích, posilování, míčové hry atd.
1.2.4 Struktura sportovního výkonu
Sportovní výkon je vymezený systém prvků, který má určitou strukturu a uskutečňuje se prostřednictvím sportovní činnosti, která je v průběhu tréninku osvojována a zdokonalována jako dovednost. Samostatnou součástí sportovního výkonu jsou faktory - somatické, kondiční, technické, taktické a psychické (Choutka, 1981).
1) Somatické faktory
Somatické faktory jsou relativně stálé a geneticky podmíněné. Mezi hlavní somatické faktory patří tělesná výška a hmotnost, délkové rozměry a poměry, složení těla a tělesný typ. Tělesná výška a hmotnost hrají důležitou roli při predikci talentů. Ve složení těla rozlišujeme aktivní tělesnou hmotu (svalstvo) a tuk. Důležité je složení svalových vláken z hlediska zastoupení svalových vláken, kdy vlákna bílá jsou rychlá, a vlákna červená jsou pomalá (Dovalil, 2002).
V jízdě v boulích hrají somatické faktory důležitou roli, z hlediska tělesné výšky je výhodnější nižší vzrůst, protože je zaručena lepší obratnosti jak v jízdě, tak ve skocích. Ve složení těla jsou více potřebná rychlá svalová vlákna, protože jízda v boulích je dynamická rychlostní disciplína.
2) Kondiční faktory
Dovalil (2002) uvádí, že nejdůležitějšími faktory, které ovlivňují sportovní výkon, jsou bezpochyby faktory kondiční, které se dají také nazvat jako pohybové schopnosti. Jde o samostatné soubory vnitřních předpokladů k pohybové činnosti. Kondiční faktory dále rozdělujeme na kondiční schopnosti (podle síly svalové kontrakce, rychlosti pohybu a trvání
27
se rozlišují silové, rychlostí a vytrvalostní kondiční schopnosti), koordinační schopnosti a hybridní (smíšené) schopnosti.
a) Silové schopnosti
Síla je pohybová schopnost překonat, udržet nebo brzdit určitý odpor.
Pro silové schopnosti je rozhodující mohutnost svalového stahu, rychlost svalového stahu a trvání pohybu (počet opakování v čase).
Dominantním subsystémem, který charakterizuje silovou schopnost, je především kosterně svalová skupina. Podle způsobu práce svalu rozlišujeme práci dynamickou a statickou. Podstatou dynamické síly je izotonická kontrakce a je to schopnost projevující se pohybem hybného systému. Statická síla, je schopnost vyvinou sílu v izometrické kontrakci. Podle zrychlení vykonávaného pohybu a podle velikosti překonávaného odporu můžeme sílu dále dělit na pomalou, rychlou a výbušnou (explozivní). Pomalá síla se projevuje při překonávání téměř hraničních odporů nevelkou a stálou rychlostí. Rychlá síla se projevuje při překonávání odporů nedosahujících hraničních hodnot s nemaximálním zrychlením. Výbušnou sílu spojujeme především s překonáváním odporů nedosahujících hraničních hodnot stejně jako sílu rychlou, ale s maximálním zrychlením. Pojmem vytrvalostní síla označujeme schopnost mnohonásobně překonávat odpor opakováním pohybu nebo dlouhodobě odpor udržovat (Dovalil, 2002; Grasgruber, 2008; Libenský, 1965).
Vzhledem k tomu, že silové schopnosti hrají určitou roli ve všech sportovních odvětvích, tak je zřejmé, že i v jízdě v boulích je rozvoj síly důležitou složkou sportovní přípravy. Jízda v boulích vyžaduje především výbušnou sílu nohou a paží. Uplatňuje se jak ve skocích ve fázi odrazu, tak především při nácviku vlastní techniky oblouků. Výbušná síla nohou umožňuje provádět silový pohyb nohou v maximální rychlosti v potřebném rozsahu jak při odrazu pro skoky, tak
28
i v obloucích. Výbušná síla paží zase umožňuje aktivní silovou oporu o hole.
b) Rychlostní schopnosti
Mnohé sportovní odvětví a disciplíny charakterizuje vysoká až maximální rychlost pohybu. Činnost je prováděna maximálním volním úsilím, maximální intenzitou, kterou energeticky zajišťuje ATP – CP systém. Nemůže tedy trvat dlouho a je to většinou bez přerušení 10 – 15 s. Jedná se buď o pohyby s malým odporem (kromě gravitace nebo prostředí), nebo úplně bez odporu. Jedná se o kondiční (hybridní) předpoklady. Nejsou zcela vymezené a mohou se řadit i mezi koordinační či psychické schopnosti. Je prokázána existence relativně samostatných rychlostních schopností, jako jsou rychlost jednotlivého pohybu (rychlost acyklická), rychlost komplexního pohybového projevu (rychlost lokomoce) a rychlost reakce. Rychlost reakce můžeme dále rozdělit na rychlost složité reakce, což je doba od vzniku podnětu až do začátku pohybové reakce, a na rychlost jednoduché reakce (Dovalil, 2002; Grasgruber, 2008; Libenský, 1965).
Jako většina sportovních odvětví, tak i jízda v boulích vyžaduje projev celého komplexu rychlostních schopností. Při rychlých změnách směru jízdy v boulovitém terénu a při skocích zejména při odrazu se uplatňuje především rychlost jednoduchých a složitých reakcí. Velmi důležitý je při jízdě v boulích vznik tzv. anticipace – reakce s předstihem.
c) Vytrvalostní schopnosti
Mnohé ze sportovních výkonů se uskutečňují po delší dobu. Vytrvalost je komplex předpokladů provádět činnost požadovanou intenzitou co nejdéle, nebo s co největší intenzitou ve stanoveném čase.
Dominantním subsystémem je kardiorespirační systém. Rozhodující
29
význam má energetické zabezpečení odpovídající pohybové činnosti (Dovalil, 2002; Grasgruber, 2008; Libenský, 1965).
Dle Dovalila (2002) dělíme vytrvalost podle doby trvání na vytrvalost nedlouhodobou (více než 10 min), střednědobou (8 – 10 min), krátkodobou (2 – 3 min) a rychlostní (do 20 – 30 s). Při dlouhodobé vytrvalosti jde o aerobní úhradu energie, kdy se za přístupu kyslíku využívá glykogenu a později i tuků. Při střednědobé vytrvalosti je hlavním zdrojem energie glykogen, jehož vyčerpání je později příčinou únavy. Při krátkodobé vytrvalosti je energetické krytí zajištěno anaerobní glykolýzou. Postupným uvolňováním energie dochází ke štěpení glykogenu bez přístupu kyslíku. Příčinou únavy je kumulace kyseliny mléčné.
Podle účasti svalového systému dělíme vytrvalost na lokální a celkovou. V případě lokální vytrvalosti se pohybu účastní jednotlivé části těla a pouze menší svalové skupiny, zatímco v celkové vytrvalosti pracují 2/3 svalstva. Podle typu svalové kontrakce můžeme vytrvalost dělit na statickou a dynamickou (Čelikovský, 1990).
Přestože jízda v boulích není typicky vytrvalostí disciplína, má i zde tato pohybová schopnost své zastoupení. Jde především o obecnou vytrvalost, která je všeobecně důležitá pro zvládnutí většího objemu tréninku. Sportovec musí být v zájmu zvyšování výkonnosti být schopen zvládnout v tréninku podstatně větší specifické zatížení, než představuje samotná soutěž. Vytrvalost působí vcelku jako regenerační efekt vyšší úrovně aerobních možností sportovce. Jízda v boulích vyžaduje speciální vytrvalost a to hlavně rychlostní a krátkodobou. Ta je potřeba na technicky správné absolvování trati.
30
3) Koordinační pohybové schopnosti
Charakterizují se většinou jako schopnost řešit rychle a účelně pohybové úkoly různého stupně složitosti. Otázka energetického zabezpečení pohybové činnosti obratnostního charakteru je daleko méně důležitá než u ostatních pohybových schopností. Centrální nervová soustava řídí a koordinuje činnost organismu jako celku, a dochází při něm ke koordinaci mezi jednotlivými funkčními systémy (Dovalil, 2002).
Hirtz et al., (1994) uvádí, že existuje různé dělení koordinačních schopností:
a) Prostorová orientační schopnost se vztahuje hlavně k funkcím analyzátorů (sluchového, zrakového, taktilního, vestibulárního, kinestetického) a na ní závisí vztah sportovce k jeho vlastní pohybové činnosti. Prostorovou orientační schopnost můžeme specifikovat jako schopnost zhodnotit časové a prostorové vztahy objektů mezi sebou, ve vztahu k sobě, k poloze vlastního těla, resp.
Jeho částí. Nemalý význam má i tzv. periferní vidění, při němž dochází ke koordinaci mezi jednotlivými funkčními systémy.
b) Kinestetická diferenciační schopnost je důležitá pro účelnost a přesnost pohybové činnosti. Její podstata spočívá v časových, prostorových a dynamických parametrech vnímání pohybu (kinestetický analyzátor). Ve sportovních odvětvích, kde hraje přesnost a výrazová dokonalost hlavní roli (technicko – estetické sporty), jsou hlavními kritérii hodnocení výkonu.
c) Schopnost rovnováhy je předpoklad udržet tělo, nebo jeho části v relativně stálé (stabilní) poloze. Základem jsou schopnosti orientace ve spojení se schopností vysoké úrovně činnosti vestibulárního analyzátoru. Rozlišujeme rovnováhu statickou a dynamickou. Rovnovážné schopnosti se uplatňují v případech, kdy biomechanické podmínky pro uchování stálé polohy jsou obtížné a oporná plocha je malá (platí na 100 % pro jízdu v boulích, kdy jde
31
o samotnou jízdu na lyžích a obtížný boulovitý terén). Při pohybu dochází k náhlým přesunům těla, ale i ke složitějším letovým fázím (skoky a především salta v jízdě v boulích). Pohyby rotací a jejich dokončení (skoky, salta, ale i samotná jízda v boulích).
d) Schopnost rytmu umožňuje strukturaci pohybů do rytmické formy. Jde o vytváření pohybu v souladu s vnějším původcem rytmu (vnímání a reprodukce rytmů na podněty zrakové, sluchové či taktilní.
e) Schopnost spojování jednotlivých prvků se projevuje v nejrůznějších podobách. Jako časoprostorové a dynamické uspořádání již dříve osvojených pohybových dovedností ve složitější činnost, řešící konkrétní pohybový úkol.
f) Cit pro prostor neboli schopnost řešit prostorové struktury pohybu, je systém předpokladů k určení a změnám poloh těla nebo jeho částí v prostoru ve vztahu k určitému prostředí.
g) Timing neboli schopnost řešit časové struktury pohybu, je systém předpokladů provést pohyb v časovém intervalu. Uvádí se, že typické pohyby, při kterých dochází k projevům timingu, jsou skoky.
V bezodporné fázi je nutné provést nějaké další pohyby (i v jízdě v boulích).
Obratnostní schopnosti tvoří základ pro všechny sporty a sportovní disciplíny. V jízdě v boulích je obratnost základní a jedna z nejdůležitějších pohybových schopností.
Obratnostní schopnosti tvoří základ pro řešení nejrůznějších pohybových úkonů v náročném boulovitém terénu tratě. Pohyby musí být prováděny ve velmi krátkém čase, což klade na obratnost velmi vysoké nároky. Jde především o pohyb nohou v průběhu oblouku a přejezdu boulí. Při skocích jde zase o správné a koordinačně správné provedení potřebných pohybů jak nohou, tak paží. Nejdůležitější koordinační schopnosti jsou schopnosti pohybové koordinace, prostorové orientace, dynamické rovnováhy a schopnost dodržování rytmu.
32
Mezi koordinační pohybové schopnosti řadíme i pohyblivost, což je schopnost vykonávat pohyby v kloubech ve velkém rozsahu. Tato schopnost závisí na celkovém prohřátí organismu, rozcvičení, na denní době i na psychickém stavu sportovce. Rozlišujeme pohyblivost aktivní a pasivní. Pasivní pohyblivost je dána rozsahem pohybu v kloubech působením vnějších sil a aktivní pohyblivost znamená maximální kloubní rozsah kloubu, dosažený pomocí aktivního stahu svalstva daného kloubu (Dovalil, 2002).
Pohyblivost v jízdě v boulích se vyžaduje především v kloubu kolenním a kyčelním. Uplatní se hlavně při samotné jízdě v boulovitém terénu, kdy pohyb nohou je prováděn do krajních poloh. I při skocích dochází k velkému rozsahu.
Závodníci jízdy v boulích musí být velmi všestranní. Samotná disciplína je koordinačně náročná, tudíž největší nároky jsou kladeny na obratnostní schopnosti. Obratnostní schopnosti se nejlépe rozvíjejí pomocí gymnastiky a skoků na trampolíně. Literatura uvádí, že obratnostní schopnosti se nejlépe rozvíjejí v období 8 – 12 let.
I v akrobatickém lyžování je tedy velmi důležité tyto schopnosti rozvíjet již v tomto senzitivním období (Nováková, 1999).
1.2.5 Jednotlivé tréninkové ukazatele
Tréninkový ukazatel je nositel informace, která nám říká, jaké množství určité zátěže případně regenerace jsme absolvovali. Tyto ukazatelé nám například ukazují, kolik jsme naběhali za určité období, kolik jsme odtrénovali na lyžích, kolik jsme udělali odrazů atd. Je pochopitelné, že pro každý sport i každou disciplínu budou ukazatele voleny odlišně.
Tréninkové ukazatele se dělí na dvě kategorie – STU, neboli speciální tréninkové ukazatele a OTU neboli obecné tréninkové ukazatele. Do obecných patří - celkový čas zatížení, regenerace,
33
počet dnů zatížení, počet tréninkových jednotek, počet startů v závodech.
Speciální tréninkové ukazatele pro jízdu v boulích jsou následující:
a) Závody – počet závodních startů (nejedná se o jednotlivý závod, ale starty, kterých může být například při dualových závodech až 5). Počítá se jak start v kvalifikaci, tak i finále zvlášť.
b) Procvičení (PC) – jedná se o čas strávený protažením, rozcvičením a strečinkem
c) Sportovní gymnastika – speciální – jde o čas strávený sportovní gymnastikou na nářadích, jako jsou kruhy, hrazda, kladina, trampolína malá i velká, atd.
d) Sportovní gymnastika – obecná – jde o ukazatel zaznamenávající čas strávený sportovní gymnastikou obecnou, jako jsou například různé kotouly, stoje na rukou, přemety atd.
e) Tempová vytrvalost (TV) – ukazatel, který eviduje úseky, ve kterých se TF pohybuje nad 180 tepy /min
f) obecná vytrvalost 2 (OV2) – ukazatel, který eviduje úseky, ve kterých se TF pohybuje mezi 160 – 180 tepy /min
g) obecná vytrvalost 1 (OV1) – ukazatel úseků, ve kterých se TF pohybuje do 160 tepů/min. Patří sem jak kolo, běh, in – line brusle, plavání, turistika, atd.
h) Rychlost absolutní (AR) – hladké úseky trvající maximálně do 10 sekund
i) Rychlost tempová (TR) – hladké úseky trvající do maximálně 30 sekund
j) Rychlost speciální (SR) – úseky do 30 sekund, ale ne hladké, ale jde například o úseky jezděné na bruslích, nebo běhané do kopce
34
k) Síla všeobecná – posilování vlastní vahou těla (kruhové tréninky, atd.)
l) Síla speciální a dynamická – posilování v posilovně s činkami, nebo náčiním
m) Model boule – modelování boulí na suchu (speciální model) n) Různé – sportovní hry
o) Lyže obecně – lyžování na „rovině“. Různé modifikace oblouků na rovném terénu
p) Lyže boule – lyžování v boulovitém terénu, samotný trénink se skoky atd.
q) Lyže skoky – pouze samostatné skoky bez lyžování v boulích. Uvádíme jak v minutách, tak v počtu, který evidujeme ale pouze v období speciálního tréninku skoků do vody (červen – srpen), kde se počet skoků dá evidovat.
Během zimy již samotný počet skoků neevidujeme.
r) Regenerace – čas strávený rehabilitací (masáž, vířivka, sauna, atd.)
1.3 TRÉNINKOVÉ CYKLY
Dovalil (2002) uvádí, že jde o proces, který by neměl postrádat promyšlenou kontinuitu nazývanou sportovním tréninkem. Posloupnost tréninkového působení se organizačně řeší důsledným uplatňováním různě dlouhých tréninkových cyklů.
Dovalil (2002, s. 255) uvádí: „Cyklus ve sportu znamená relativně ukončený sled, celek opakujících se různě dlouhých časových úseků tréninkového procesu. Časové úseky mohou trvat několik dnů, ale i několik měsíců až let. Jsou spojeny tréninkovým cílem (cíli), který je pro ně určující. Opakování cyklů má povahu kruhu a projevuje se jako obecná zákonitost tréninku. Cykly se v organizaci tréninků uplatňují jako
35
rozhodující články stavby tréninku od tréninkové jednotky po cykly víceleté. Nejde přitom většinou o prosté opakování, každý následující cyklus je částečným opakováním některých rysů cyklu předchozího a současně se v něm objevují nové, rozvíjející tendence. Odlišuje se od předchozího novým obsahem, nárůstem zatížení, změnou jeho komponent apod.“
1.3.1 Roční tréninkový cyklus (RTC)
Roční tréninkový cyklus se jako nejtypičtější makrocyklus (sled mezocyklů, střídajících a opakujících se podle principů stavby tréninku v delší časové dimenzi, trvající několik měsíců až let) všeobecně považuje za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti. Vychází se z reálné dynamiky sportovní výkonnosti, z kalendářní časové periodicity roku, že výraznější změny trénovanosti vyžadují delší časový úsek a nelze je očekávat v krátkodobém horizontu. Zaměření tréninku a úkoly se během roku mění (Choutka, 1984; Dovalil, 2002).
Tomu v praktické periodizaci odpovídá standardní rozdělení, které rozlišuje přípravné, předzávodní, závodní a přechodné období (Neumann, 2005; Dovalil, 2002). Podrobnější rozdělení období v jednotlivých letech rozebíráme v přílohách 5, 6, 7, 8.
a) Přípravné období
Úkol tohoto období je: zvýšení trénovanosti. V tomto období dochází ke spoustě adaptačních změn, ke kterým by mělo docházet cestou diferencovanou (ovlivněním stropů jednotlivých funkcí, osvojováním a zdokonalováním sportovních dovedností, rozvojem pohybových schopností, ovlivněním psychiky a chováním sportovce, atd.), tak cestou komplexnějšího komponování sportovního výkonu propojením všech jeho faktorů (Choutka, 1984; Dovalil, 2002).
36
První část období má analytický charakter. Klade se důraz na stimulaci základních fyziologických funkcí (dýchání, činnost srdce, rozvoj svalového systém). Všeobecný charakter má mít zpočátku období především kondiční příprava. V přípravě technické se nacvičují nové dovednosti, případně zdokonalují a nacvičují dílčí prvky dovedností již zvládnutých. Psychologická příprava má povahu dlouhodobé přípravy. V širším výchovném záběru se zaměřuje na formování osobnosti sportovce obecně i s ohledem na požadavky specializace, celkovou psychickou odolnost, motivaci a vůli (Neumann, 2005; Dovalil, 2002).
Postupně se v průběhu přípravného období používají ve větší míře cvičení s vyšší až maximální mírou specifičnosti – specializovaný trénink. Důležitým znakem tréninku je úsilí o jeho syntetický charakter.
Přípravné starty, soutěže a utkání se stávají významným tréninkovým prostředkem (Dovalil, 2002).
Dovalil (2005, s. 259) : “ Kategorickým příkazem přípravného období je naplnit zásadní požadavek adaptace – manipulací se zatížením zajistit postupné zvyšování síly adaptačních podnětů. „
V první části období má být zvyšován objem zatížení (narůstá počet tréninkových jednotek a dnů, délka tréninkových jednotek se prodlužuje, narůstá počet druhých a dlouhých fází), ve druhé části pokračuje zvyšování zatížení hlavně nárůstem jeho intenzity (např. zatížení dostává více anaerobní charakter, přibývá dynamických cvičení) při dosažené úrovni objemu zatížení nebo jeho mírném poklesu (Dovalil, 2002).
V disciplíně jízda v boulích je činnost v tomto období zaměřena především na rozvoj všestranných základů sportovní výkonnosti, čímž se vytvářejí základní předpoklady pro další růst trénovanosti sportovce.
Toto období dělíme v akrobatickém lyžování na dvěčásti:
1) přípravné období I (24. dubna – 4. června) 2) přípravné období II (5. června – 2. července)
37
V prvním přípravném období dochází ke zvyšování tréninkového objemu, jehož následkem dochází k zvýšení předpokladů v oblasti pohybových schopností. Zvyšujeme celkovou tělesnou zdatnost. Věnujeme se doplňkovým sportům, jako je například plavání, sportovní hry, in-line brusle, cyklistika, atd.
Zaměřujeme se i na gymnastiku v různých formách, jako skoky na trampolíně, cvičení na nářadí, s náčiním, prostá a akrobatická gymnastika. Velký důraz klademe i na kompenzační cvičení.
Ve druhém přípravném období převádíme obecnou vytrvalost ve vytrvalost speciální. Snižujeme objem tréninku, zvyšujeme jeho intenzitu. Začínáme se věnovat i přípravě speciální obratnosti (přímé skoky na velké i malé trampolíně, běh v členitém terénu a především akrobatické skoky s dopadem do vody). Rozvíjíme speciální silové předpoklady (výbušná síla především dolních končetin) a rychlostní předpoklady, rychlost reakce (příloha 1)
b) Předzávodní období
V koncepci ročního tréninkového cyklu plní zásadní úkol: dosáhnutí vysoké sportovní formy.
Dovalil (2002, s. 260) : „ rozděluje hlavní tréninkové metody ladění formy takto:
• Snížení objemu zatížení při současném udržení jeho vysoké intenzity
• Důraz na kvalitu tréninkové činnosti
• Dostatek odpočinku
• Důsledné využití speciálních cvičení
• Využívání přípravných startů jako tréninkového prostředku
• Zdůraznění psychologické přípravy “
Plán má respektovat individuální zvláštnosti a do určité míry může probíhat individuálně. Vyladění sportovní formy lze dosáhnout jednou až dvakrát za rok.
38
V akrobatickém lyžování je toto období dlouhé 18 týdnů a specifikuje se obdobím od 3. července – 5. listopadu. Převládá zde speciální příprava. Speciální příprava jak obratnosti (skoky do vody), tak na sněhu. Do tohoto období řadíme jak rozježdění na sněhu, tak obnovení komplexních pocitů z jízdy na lyžích, jako je například pocit skluzu, pocit rotace, statická i dynamická rovnováha na lyžích (příloha 2).
c) Závodní období
Hlavním cílem tohoto období je zhodnotit předchozí přípravu a prokázat nejvyšší výkonnost. Soustřeďují se sem soutěže. Soutěže jsou zdrojem další motivace, cílem tréninku a stávají se měřítkem úspěšnosti talentu i tréninku (Choutka, 1984; Dovalil, 2002).
„Obecným úkolem, tréninku v závodním období je vytváření podmínek pro udržení, případně opakované vyladění, sportovní formy“
(Dovalil, 2002, s. 261).
Snižuje se objem tréninkového zatížení, ale udržuje se jeho intenzita. Jednotlivé složky tréninku se sbližují a více prolínají.
Kondiční příprava je speciální, v technické a taktické přípravě jde o stabilizaci dovedností a současně o udržení nebo rozšíření míry variability. V psychologické přípravě převažuje příprava krátkodobá bezprostředně zaměřená na konkrétní soutěž (Dovalil, 2002;
Neumann, 2005;).
Tréninkový proces je v disciplíně jízda v boulích podřízena kalendáři závodů. Proto trvá toto období různě dlouho, ale nejčastěji se specifikuje obdobím zhruba 21 týdnů v období 6. listopadu – 1. dubna. Zcela převládá speciální příprava na sněhu.
I nadále se kromě speciálního tréninku na jednotlivé závody věnujeme speciální obratnosti a pohyblivosti, udržování dynamiky a rychlosti a nesmíme opomenout ani kompenzační cvičení (která by měla probíhat celoročně) a regenerace po zátěži (příloha 3).
