FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Penitenciární péče
INTERPERSONÁLNÍ VZTAHY MEZI ODSOUZENÝMI
INTERPERSONAL RELATIONS BETWEN THE PRISONERS
Bakalářská práce: 11–FP–KSS– 4026
Autor: Podpis:
Jan Sokol
Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Kovařík Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
70 5 5 1 CD
Čestné prohlášení
Název práce: Interpersonální vztahy mezi odsouzenými Jméno a příjmení autora: Jan Sokol
Osobní číslo: P09000085
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména
§ 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 20. 4. 2013
Jan Sokol
Poděkování
Děkuji Mgr. Zdeňku Kovaříkovi za trpělivost a odborné vedení při konečné realizaci bakalářské práce a poskytování cenných rad. Také bych chtěl poděkovat vychovatelům a speciálním pedagogům oddělení výkonu trestu ve Věznici Rýnovice za poskytnutí materiálových podkladů k práci a pomoc při jejich studiu.
INTRERPERSONÁLNÍ VZTAHY MEZI ODSOUZENÝMI Anotace
Hlavním cílem bakalářské práce je zjistit a popsat interpersonální vztahy mezi odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody. Vliv interpersonální vztahů na klima ve skupině odsouzených a plnění programu zacházení ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou.
Programy zacházení v kombinaci s resocializačním procesem odsouzených jsou hlavními atributy, kterými se kompetentní zaměstnanci Vězeňské služby potažmo Věznice Rýnovice snaží působit na odsouzené jedince a co nejvíce zmírnit negativní projevy věznění a co nejlépe je připravit na přechod do společnosti. Tento proces samozřejmě zahrnuje i rozpoznání a rozklíčování složitých vztahů mezi odsouzenými a tím i eliminování případných negativních projevů, které tyto kolektivy provázejí.
Struktura práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část splňuje formulaci teoretických východisek stanovené problematiky interpersonálních vztahů mezi odsouzenými. Definuje tyto vztahy, jakož i program zacházení a jeho základní rozdělení.
Praktická část je zaměřena především na zodpovězení otázek a formulování stanovených předpokladů. Empirické poznatky, které měl průzkum za cíl přinést, se týkají především násilí mezi odsouzenými na oddíle ve věznici s ostrahou.
Klíčová slova
Odsouzený, oddíl, program zacházení, zaměstnávání odsouzených, resocializace, výkon trestu odnětí svobody, Vězeňská služba
INTERPERSONAL RELATIONS BETWEN THE PRISONERS Anotation
The main aim of this work is to identify and describe the interpersonal relationships between the convicts in prison. The influence of interpersonal relationships on the climate in the group of convicts and filling treatment program in a security prison.
Treatment programs combined with the social rehabilitation process of convicts are the main attributes, which are competent employees of the Prison Service, or Prison Rýnovice, hence trying to impact on convicted persons and to reduce the negative effects of imprisonment as much as possible and to prepare them well for a return into society. This process obviously involves identifying and recognition complicated relationships between prisoners and thereby eliminating any negative effects that accompany these groups.
Structure of the thesis consists of a theoretical and practical part.
The theoretical part of the formulation meets the established theoretical issues of interpersonal relations between convicts and defines these relationships, as well as the treatment program and its basic dividing.
The practical part is focused on answering questions and formulating defined expectations. Empirical evidence that the survey should bring, relate mainly to violence among convicts in the security prison section.
Keywords
Convicted, section, treatment program, convicts employment, social rehabilitation, imprisonment, the Prison Service
Seznam zkratek:
VTOS Výkon trestu odnětí svobody
TČ Trestný čin
OZSTZ Oddělení se zvýšeným stavebně-technickým zabezpečením
10
1 Úvod ...
122 Teoretická část ...
132.1 České vězeňství před a po roce 1989 ... 14
2.2 Věznice Rýnovice - historie ... 18
2.3 Výchovná funkce trestu odnětí svobody ... 19
2.4 Klasifikace a diferenciace odsouzených v VTOS ... 22
2.4.1 Vnější diferenciace... 24
2.4.2 Vnitřní diferenciace ... 26
2.4.3 Zásady realizace vnitřní diferenciace ... 26
2.5 Ubytování odsouzených na oddílech ... 27
2.5.1 Ubytování ve věznici Rýnovice ... 28
2.6 Programy zacházení ... 30
2.7 Vybraný personál pracující ve věznici – stručná charakteristika ... 32
2.7.1 Speciální pedagog ... 32
2.7.2 Sociální pracovník ... 33
2.7.3 Vychovatel ... 33
2.7.4 Pedagog volného času ... 34
2.7.5 Psycholog... 34
2.7.6 Dozorci ... 35
2.8 Prostředí věznice – vliv na odsouzeného jedince ... 36
2.8.1 Sociální skupiny ve věznici ... 37
2.8.2 Agrese mezi odsouzenými ... 38
2.8.3 Šikana mezi odsouzenými ... 39
2.8.4 Homosexuální vztahy ... 41
2.9 Disociální porucha chování ... 41
2.9.1 Odlišnost uvažování ... 42
2.9.2 Odlišnost emočního prožívání ... 43
11
3 Praktická část ...
443.1 Cíl praktické části ... 44
3.2 Hypotézy a použité metody statistického šetření ... 45
3.2.1 Zdůvodnění metody šetření ... 46
3.3 Charakteristika vybraných respondentů ... 47
3.4 Analýza hypotézy H1 ... 48
3.4.1 Zhodnocení platnosti hypotézy Hl ... 55
3.5 Analýza hypotézy H2 ... 58
3.5.1 Zhodnocení platnosti hypotézy H2 ... 62
4 Závěr ...
655 Seznam použitých zdrojů ...
6812
1 Úvod
Tématem této autorovi bakalářské práce jsou interpersonální vztahy mezi odsouzenými ve věznici s ostrahou. Bakalářská práce bude rozdělena na dvě části. Část teoretickou, kde by se autor rád zmínil o aspektech výkonu trestu odsouzených, kteří spolu sdílí společné prostory vězeňských ubytoven a dalších prostor věznice. Dále se chce autor pokusit popsat některé funkce specialistů, kteří mají na starost každodenní chod věznice a přímo svým jednáním ovlivňují vztahy mezi odsouzenými. Dále bude autor popisovat vliv resocializačních programů na odsouzené, zamýšlet se, zda ovlivňují vzájemné vazby a celkové klima na oddílech kde odsouzení žijí. V praktické části, se chce autor zaměřit především na agresivní jednání odsouzených v penitenciárním prostředí Věznice Rýnovice, které významným způsobem tyto vzájemné vazby ovlivňují.
Cílem bakalářské práce je popsat vztahy, vznikající mezi odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody, zjistit vliv těchto vztahů na chod oddílu kde jsou odsouzení ubytováni. Předmětem zkoumání je, jaké interpersonální vztahy vznikají mezi odsouzenými ve věznici Rýnovice se zaměřením především na agresi mezi nimi. Během zpracovávání své bakalářské práce si autor klade otázku, jaký vliv má tato agrese mezi odsouzenými na klima ve skupině?
Během výzkumu, se autor v rámci praktické části své bakalářské práce opírá o dva předpoklady. Prvním předpokladem, ke kterému by chtěl autor svůj výzkum směřovat je, že u 50 % a více respondentů vykazujících agresivní známky chování, budou zjištěny alespoň 4 z celkových 8 vytipovaných předpokladů k agresivnímu chování. Druhým
13
předpokladem praktické části je, že nezaměstnaní odsouzení jsou minimálně o 20% častěji kázeňsky trestáni než odsouzení pracující.
Autor, se jako příslušník ve služebním poměru Vězeňské služby ČR, s praktickou stránkou problematiky vztahů mezi odsouzenými setkává dnes a denně. Zaměstnanci oddělení výkonu trestu, oddělení logistiky, oddělení vězeňské stráže a samozřejmě odborný personál jako jsou psychologové, terapeutové a speciální pedagogové, ti všichni se svou prací snaží působit na odsouzené tak, jak jim ukládá zákon a svědomí, aby více či méně dokončili resocializační proces a tím naplnili účel výkonu trestu odnětí svobody.
2 Teoretická část
Teoretická část autorovy bakalářské práce přispívá k lepšímu pochopení a orientaci v následující části práce. Definuje zde pojmy jako je Vězeňská služba ČR, výkon trestu odnětí svobody, klasifikace a diferenciace v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, vnější a vnitřní diferenciace odsouzených ve věznici. Ve stručnosti popíše personál spolupůsobící na převýchovu odsouzených a chod věznice. Dále by se autor chtěl zmínit o všem a popsat vše, co ovlivňuje soužití odsouzených na oddíle ve věznici Rýnovice. V neposlední řadě by chtěl autor popsat podmínky výkonu trestu odnětí svobody tak, jak byli nastaveny před rokem 1989 a po tomto roce, vznik a činnost věznice Rýnovice jako takové, její historii a současnost. Jak již bylo řečeno autorem v úvodu, cílem bakalářské práce je zjistit a popsat interpersonální vztahy mezi
14
odsouzenými. K těmto vztahům, samozřejmě přispívá ve velké míře klima ve věznici jako takové. Autor si zde troufá tvrdit, že toto klima může být jedním z rozhodujících faktorů utváření vazeb mezi jednotlivými odsouzenými a že toto klima velikou měrou ovlivňuje zejména agrese.
Věznici by autor charakterizoval jako autonomní organismus, který má zákony danou jistou mez, která tvoří řekněme kostru „organismu“ a pak je tu personál, který modeluje jakousi psychickou a duševní stránku tohoto „organismu“ a tím odlišuje jednotlivé věznice od sebe.
Předmětem zkoumání autorovy bakalářské práce je, jaké interpersonální vztahy vznikají mezi odsouzenými ve výkonu trestu. Zde by se autor v teoretické části své práce opřel o programy zacházení a působení resocializace. Na toto úzce navazuje i jeden z předpokladů, které si autor stanovil a ke kterému bude směřovat svůj výzkum. Tímto předpokladem je, že u 50 % a více respondentů vykazujících agresivní známky chování, budou zjištěny alespoň 4 z celkových 8 vytipovaných předpokladů k agresivnímu chování. Dalším předpokladem je, že nezaměstnaní odsouzení jsou minimálně o 20% častěji kázeňsky trestáni než odsouzení pracující. Odpovědi na výše položené otázky se snaží najít v rozboru dokumentů. Jedná se o kategorizaci, kvantifikaci a analýzu dat a jejich následnou interpretaci.
2.1 České vězeňství před a po roce 1989
Z každého jedince, který je pravomocným rozhodnutím soudu přeřazen do výkonu odnětí svobody (dále jen VTOS) se stává odsouzený.
Tento jedinec se musí přizpůsobit zcela odlišnému způsobu života, než na
15
jaký byl doposud zvyklý. Psychologové tvrdí, že odsouzení vězni mají jednu společnou věc, která je sjednocuje proti věznitelům. Tou věcí je zkušenost nuceného uvěznění. Tato zkušenost se vyznačuje fyzickou blízkostí, v níž jsou odsouzeni nuceni žít a zoufalým nedostatkem jakéhokoliv soukromí. Nařízení věznice a předpisy nutí odsouzené k rutinnímu životu a konformismu a všudypřítomná izolovanost významně ovlivňuje jejich životy. Tato izolace je daní, kterou musí zaplatit každý provinilec odsouzený k výkonu trestu vězněním a zároveň je to jeden z hlavních principů, na kterém je založen náš právní řád.
K minimalizaci trestného jednání mezi odsouzenými a naplňování tzv.
účelu výkonu trestu se ve vězeňských podmínkách uplatňuje program zacházení, který slouží k resocializaci jedinců ve VTOS.
Před rokem 1989 v takzvané totalitě, byl účel VTOS spatřován především v izolaci odsouzených jedinců od ostatních, zákony dodržujících občanů. Jejich využitelnost byla spatřována především v pracovním procesu. Odsouzení byli zaměstnáváni zejména v těžkém průmyslu a jejich zaměstnanost tvořila bezmála 90%. Uplatnění našli především v dolech, hutním průmyslu, stavebnictví a všude tam, kde byl nedostatek pracovní síly, a požadavky na mzdu nebyly vysoké. Ovšem už i v těchto dobách dochází k určitému rozvoji socializačních programů.
Ve 20. a 30. letech 20. století patřilo české vězeňství k těm nejvyspělejším v Evropských zemích. Bohužel po druhé světové válce došlo zejména po roce 1948 k velmi radikálnímu obratu ve vězeňském systému. V období stalinistických 50. let se věznice začali plnit politickými vězni, u kterých vinu z větší části určovali nedostatečně vzdělaní lidoví soudci a příslušnost ke straně. Vrcholil tzv. třídní výkon trestu, uplatňující
16
nejtvrdší podmínky u politických vězňů, nazývaných protistátními.
Věznice se v této době začali podobat stalinistickým pracovním táborům a režim v nich tomuto i odpovídal. Odsouzení byli decimováni tvrdou a otrockou prací a nelidským zacházením. Odsouzený byl širokou veřejností vnímán jako třídní nepřítel a tak s ním bylo i zacházeno. Z hlediska mezinárodních požadavků na vězeňství se v 60. letech stal československý vězeňský systém již v podstatě neudržitelný a volal po zásadní změně. Na doporučení OSN byl vydán nový zákon č. 59/1965 o výkonu trestu odnětí svobody. Tento zákon se již řídil Standardními minimálními pravidly pro zacházení s odsouzenými. Dochází k rozdělení věznic do 3 nápravně výchovných skupin. Do první nápravně výchovné skupiny (dále jen NVS) byli zařazováni prvotrestaní za méně závažné trestné činy. Do druhé NVS byli zařazeni odsouzení za závažnější trestné činy a do třetí NVS ti co spáchali ty nejzávažnější trestné činy. Zásadním zlomem v těchto letech bylo, že podle nového zákona mohli do vězeňství vstupovat středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní odborníci jako vychovatelé, sociální pracovníci, pedagogové a psychologové.
V roce 1989 demokratické změny v naší politice zasáhly i československý vězeňský systém. Byly provedeny analýzy úrovně českého vězeňství z pohledu Standardních minimálních pravidel a Evropských vězeňských pravidel, analýzy Listiny základních práv a svobod, zkušeností vyspělých západních demokratických států a byli shledány tyto důsledky stagnace českého vězeňství:
Přetrvávání silně represivních prvků trestní politiky a vězeňství a s tím spojeným nadměrným užíváním trestu odnětí svobody,
17
v oblasti zacházení s odsouzenými byla složka korektivní socializace redukována na formální politické vzdělávání odsouzených,
za hlavní prostředek byla považována výrobní činnost odsouzeného,
vězeňská zařízení velkých kapacit, kde vládlo přísné direktivní řízení a organizování veškerého času odsouzených,
nevyhovující vybavení cel, prostor pro volnočasové aktivity, ale i pracovní činnost,
minimální vybavení všech složek vězeňského systému moderní technikou,
často nedostatečně kvalifikovaný personál, nedostatek specialistů,
chybějící návaznost na postpenitenciární systém,
hromadné ubytování osob (Černíková, aj. 1998, s. 47).
K nemalým změnám došlo ve věznicích i v personálním obsazení.
Mnoho příznivců totalitního režimu bylo takzvaně „odejito“ na základě rozhodnutí nezávislých komisí, které byly ve věznicích k tomuto účelu sestaveny. Z pohledu dnešní doby, by byla jejich „nezávislost“
přinejmenším spekulativní, ale taková doba byla a lidé, kteří v oněch chvílích dýchali svěží vzduch svobody, smýšleli tak a ne jinak. Mnoho personálu předcházelo těmto pro ně nepříjemným konfrontacím s minulostí a odcházelo do „civilu“ na vlastní žádost. Díky tomuto odlivu stranicky zatíženého personálu, Vězeňská služba přibírá nové, politicky nezatížené lidi jak do služebního poměru, tak odborníky z řad pedagogů, vychovatelů a ostatních pracovníků a začíná v podstatě od nuly budovat nové struktury zacházení s odsouzenými.
18
Situaci se podařilo postupně zvládnout a v současné době lze konstatovat, že české vězeňství se dostalo již na úroveň srovnatelnou s ostatními vyspělými evropskými zeměmi (Sochůrek, 2007, s. 32).
2.2 Věznice Rýnovice - historie
V roce 2013 to bude 45 let od založení Věznice Rýnovice. Počátek její činnosti je datován na 27. září 1968. Historie je úzce spjata s rozvojem automobilového průmyslu na Jablonecku. Tehdejší LIAZ, n. p. Jablonec nad Nisou, jehož hlavní závod 01 byl vystavěn v jablonecké části Rýnovice, měl nedostatek pracovních sil a dobré zkušenosti se zaměstnáváním vězňů. Již od poloviny 60. let pracovali nejen v hlavním závodu, ale i v dalších 9 pobočkách odsouzení z Věznice Liberec a Minkovice. Zájem o pracovní síly stoupal a bylo třeba vytvořit ubytovny pro zaměstnance z řad odsouzených.
Od roku 1965 začal Vojenský projektový ústav Praha pracovat na projektové dokumentaci k výstavbě ubytoven Ministerstva vnitra v areálu národního podniku Liaz. Projektový záměr byl připravován ve spolupráci s krajským investorským ústavem a samozřejmě se správou Sboru nápravně výchovného ústavu. V červnu roku 1967 byl proveden geologický průzkum a započala výstavba ubytovny tzv. "MINI". Jednalo se o budovu pro cca 50 odsouzených, kteří pracovali v "Liazu" a tvořili tak celou jednu pracovní směnu.
Lékařská péče, strava, nákupy byly zajišťovány v prostoru národního podniku.
Během 70. let byly postupně vystavěny budovy A, B, C a ošetřovna s oddělením pro výkon kázeňských trestů. Administrativní část věznice byla zpočátku v budově A, kde se nacházela i ubytovna pro zaměstnance, sklady a strážnice.
Přesun do nově vystavěné administrativní budovy proběhl začátkem 80. let.
19
V průběhu existence ústavu do něho byli vždy zařazováni odsouzení muži z II.
NVS. V roce 1989 bylo přemístěno do věznice asi 150 odsouzených III. NVS z NVÚ Valdice. V Rýnovicích byl pro ně připraven experimentální výkon trestu bez celového způsobu ubytování, který byl v tehdejší době pro III. NVS typický. V roce 1990 byl experiment ukončen a odsouzení vráceni zpět do Valdic. V roce 1991 bylo zřízeno oddělení tzv. volné vazby, které bylo obsazováno vybranými obviněnými z věznice v Liberci. Oddělení výkonu vazby ukončilo svou činnost k 31. 7. 1996. V minulosti zde existovala také některá specializovaná oddělení.
Jednalo se o oddělení protialkoholní, protidrogové a dále školské a vzdělávací středisko, které je součástí věznice dodnes. Počty vězňů v rýnovické věznici se
pohybovaly mezi 900 - 1000 odsouzených mužů.
Dnes je tato věznice profilována jako věznice s ostrahou. Kapacita je 482 vězňů a i když je dlouhodobě kapacita překračována, zdaleka nedosahuje počtu odsouzených z minulosti. I nadále se věznice věnuje specializovanému zacházení. Pracuje zde několik specializovaných oddělení, zaměřených na drogově závislé, osoby s poruchou duševní a poruchou chování, prvotrestané i problémové odsouzené.
Zaměstnanost se pohybuje kolem 60-70%. Vzhledem k nízké zaměstnanosti v regionu je však stále nutné se prioritně této oblasti věnovat a práci odsouzených nabízet místním podnikatelským subjektům. Na závěr nelze opomenout zdejší školské a vzdělávací středisko, které je součástí věznice již od roku 1983. Ročně zde získá výuční list v oboru obráběč kovů zhruba 40 odsouzených (VSCR, 2012).
2.3 Výchovná funkce trestu odnětí svobody
Hlavní náplní trestu orientovaného na pachatele trestného činu je výchovná funkce odnětí svobody a měla by vést ke změně chování
20
pachatele. V důsledku tedy očekáváme, že se pachatel, izolovaný od ostatní společnosti resocializuje takovým způsobem, že z věznice na svobodu vyjde zcela nový, bezúhonný občan. Specifiky penitenciárního působení na jedince se zabývá penitenciární pedagogika, kterou dle Sochůrka je možno chápat jako specifickou část etopedie (Sochůrek, 2007, s. 40).
Předmětem penitenciární pedagogiky je tedy zejména výchovná funkce výkonu trestu odnětí svobody. Obecným cílem penitenciární pedagogiky je výchova jedince v souladu se zásadami obecné pedagogiky, která je však omezena zejména délkou trestu odnětí svobody.
Výchova ve výkonu trestu má své specifické zvláštnosti, které ji zásadně odlišují od výchovy v běžném životě. Tyto zvláštnosti shrnuje Černíková do několika bodů:
Výchovný proces probíhá kontinuálně, protože vězeňský personál je v kontaktu s odsouzenými po celých 24 hodin a má tak možnost sledovat, ovlivňovat a hodnotit komplexně chování odsouzených prakticky trvale.
Výchovný proces je kooperativnější než výchova v civilním prostředí a na jeho realizaci se musí v ideálním případě stejnou měrou podílet jak výchovní pracovníci, tak odsouzení sami.
Režim výkonu trestu poskytuje možnost výchovně ovlivňovat odsouzené prostřednictvím přísnějších a méně dobrovolných požadavků, než je tomu v civilním životě, na druhé straně je možno využít, především u vězňů mladistvých, mechanismů vzoru a imitace chování vychovatele.
Výchovný systém ve výkonu trestu je vždy daleko více strukturovaný, než je tomu v běžné výchově. Realita trestu omezuje ve výchovném procesu takové motivační struktury, jakými jsou např. dobrovolná a uvědomělá spoluúčast na výchově a vzdělávání, motivace ke zdárnému průběhu
21
výchovy a jejímu úspěšnému dokončení, ochota ke spolupráci (Černíková, aj. 2002, s. 100).
Výchovný proces, resp. zacházení1 s odsouzenými lze z časového hlediska ve výkonu trestu rozdělit do čtyř etap:
První etapou je etapa tzv. pedagogicko-psychologické diagnózy.
Zde se jedná především o vstupní vyšetření nově příchozího vězně.
Vyšetřují se základní anamnestické údaje a probíhá speciálně pedagogické a psychologické vyšetření.
Druhou etapu bychom nazvali pedagogickým plánováním. V této etapě jsou určeny metody a formy pedagogického působení, např.
zájmové činnosti, doplnění si základního vzdělání, zařazení do různých kurzů ať už výučních nebo záučních, zařazení na pracoviště a tak podobně. Tyto dvě etapy lze zařadit do období pobytu odsouzeného na nástupním oddělení věznice, kam se po přijetí do věznice umísťují všichni odsouzení. Během pobytu v tomto nástupním oddělení, jehož délka se určuje individuálně a zpravidla nepřevyšuje dobu dvou týdnů, dochází ke zpracování komplexní zprávy o odsouzeném, včetně návrhu programu zacházení s odsouzeným. Zde se také odsouzený seznamuje podrobně s vnitřním řádem věznice, zákonnými normami, které upravují výkon trestu a především s prostředím, ve kterém bude trest vykonávat.
Třetí etapa je etapou regulační. Jde v ní o regulaci výchovného působení. Spočívá ve zhodnocení, korekci a v některých případech opuštění stávajících přístupů a v novém nasměrování výchovného působení na vězně.
1 Pojem „zacházení s odsouzenými“ je synonymem dříve užívaného pojmu „nápravně výchovná činnost“. Zákon č.169/1999 sb., o výkonu trestu odnětí svobody již pojem nápravně výchovná činnost neuvádí.
22
V poslední, čtvrté etapě pak probíhá vyhodnocování programů zacházení, kdy by v ideálním případě mělo dojít k odklonu od kriminální minulosti a k znovu začlenění do společnosti, tedy k reintegraci.
Základem veškerého výchovného působení v penitenciárním prostředí je ústavní režim, v němž jsou zahrnuta základní pravidla každodenního života věznice. Ve věznicích je základ režimu vždy písemně stanoven ve vnitřních řádech těchto zařízení. Z pohledu penitenciární pedagogiky je pokládán za komplexní metodu výchovného působení. Zajišťuje, aby odsouzení plnili stanovené povinnosti, ale také dodržení jejich práv. Orientuje odsouzené na pozitivní zájmy a potřeby a snaží se zabránit uspokojování nežádoucích. Ústavní režim je prostředkem výchovy ke kázni. Při uplatňování režimové složky výchovy je nutné, aby nedocházelo k nežádoucímu potlačení pozitivních aktivit odsouzených (Vantuch, 1987, s. 28).
2.4 Klasifikace a diferenciace odsouzených v VTOS
Mezi nejcharakterističtější stránky člověka patří jeho individualita, která je chápána jako neopakovatelný souhrn psychických zvláštností osobnosti, jako je charakter, temperament, zvláštnosti průběhu psychických procesů, soubor převládajících citů a motivů činností, získané schopnosti. Nenajdeme dva stejné lidi, dva lidi s tím samým spojením daných psychologických znaků. Osobnost člověka je neopakovatelná právě ve své individualitě (Hon, 1995, s. 92).
Individualizace, je volba uplatňování takových prostředků na odsouzené jedince, které co nejpřesněji odpovídají zvláštnostem jejich osobností. Patří k prioritám převýchovného procesu v penitenciární praxi.
23
Nevyhnutelnou podmínkou a prostředkem jejího efektivního uplatnění ale i nutným předpokladem uskutečňování programů zacházení v penitenciární praxi je klasifikace, respektive diferenciace odsouzených ve výkonu trestu.
V penologii se můžeme setkat s odlišným názorem při definování pojmů klasifikace a diferenciace. V penologii při definování pojmu klasifikace, vycházíme ze základní definice pedagogiky. V tomto směru jde o hodnocení odsouzeného ve smyslu psychologické a pedagogické diagnostiky jako vstupní fáze při zařazování odsouzeného do patřičné diferenciační skupiny. Diferenciaci pak tedy v penologii můžeme charakterizovat jako roztřídění a umístění určitých skupin odsouzených do věznic a následně jejich rozdělení v rámci jednotlivých věznic podle stanovených kritérií za účelem zabránění kriminální nákaze s možností individualizace výkonu trestu. Tím samozřejmě dojde k zefektivnění procesu resocializace jednotlivých odsouzených (Netík, 1997, s. 38) pak penitenciární diferenciace označuje prakticky diferenciaci práce s odsouzenými, která vychází z předpokládané existence skupin odsouzených delikventů s analogiemi ve struktuře osobnosti, v mechanismech vzniku a rozvoje kriminálního chování.
V praxi se setkáváme se dvěma pojmy, vnější a vnitřní diferenciace.
Diferencování vězňů ukládají zákon č. 293/1993 Sb. o výkonu vazby (§7) a zákon 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody (§§ 5-8). Vnější diferenciací rozumíme rozdělování odsouzených do jednotlivých typů věznic, vnitřní diferenciací pak roztřídění uvnitř konkrétní věznice.
24 2.4.1 Vnější diferenciace
O tom, do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen k výkonu trestu, rozhoduje soud. Je to dáno závažností trestného činu, který odsouzený spáchal a tzv. nebezpečností vězně pro společnost. Dále se přihlíží k pohlaví odsouzeného, věku a jeho kriminální kariéře. Soud také může své rozhodnutí přehodnotit na základě chování odsouzeného.
Probíhá-li resocializace správným směrem, mohou být odsouzení přeřazeni do mírnějšího typu věznice.
Do věznice s dohledem, která je označována jako věznice typu A jsou obvykle soudem zařazeni odsouzení, kterým byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, pokud dosud nebyli ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Odsouzení se pohybují v prostorách věznice bez omezení a bez doprovodu zaměstnance, pracují zpravidla na pracovištích mimo věznici. V mimopracovní době se mohou pohybovat mimo věznici za účelem návštěvy kulturních, sportovních a osvětových akcí nebo bohoslužeb. Návštěvy se uskutečňují zpravidla bez dozoru zaměstnance vězeňské služby a jednou za dva týdny může ředitel věznice odsouzenému povolit dočasně opustit věznici až na 24 hodin.
Do věznice typu B, tedy s dozorem, soud zpravidla zařadí odsouzeného, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně zpravidla pod dohledem zaměstnance věznice. Někteří mají povolen pohyb bez dozoru, zpravidla při plnění pracovních úkolů uvnitř věznice.
Pracují mimo věznici na nestřežených pracovištích, to znamená na pracovištích,
25
kde nejsou pod přímým dozorem zaměstnance věznice. Ten provádí pouze namátkovou kontrolu. V mimopracovní době mohou vybraní odsouzení navštívit mimo věznici kulturní, sportovní, osvětové akce nebo bohoslužby, vždy však v doprovodu zaměstnance věznice. Návštěvy se konají zpravidla bez dohledu zaměstnance věznice, jednou za měsíc může ředitel povolit odsouzenému opustit věznici až na 24 hodin.
Do typu věznice s ostrahou, označovanou jako typ C, jsou zařazováni odsouzení, kterým byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem.
Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance vězeňské služby. Výjimečně jim může být ředitelem povolen po věznici pohyb bez dozoru zaměstnance v rámci plnění pracovních úkolů.
Odsouzení pracují zpravidla na pracovištích umístěných uvnitř věznice nebo na střežených pracovištích vně věznice. Akce mimo věznici se organizují vždy pod dohledem zaměstnance vězeňské služby a to pro odsouzené umístěné ve výstupním oddělení. Návštěvy se uskutečňují zpravidla pod dohledem zaměstnance věznice. Ředitel může povolit jednou za dva měsíce opustit odsouzenému věznici až na 24 hodin.
Do věznice typu D, tedy věznice se zvýšenou ostrahou soud zařazuje pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody:
na doživotí,
jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi
za zvlášť závažný trestný čin
26
ve výměře nejméně osmi let,
za úmyslný trestný čin, pokud v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu (Bendík, 2010, s. 18-20).
2.4.2 Vnitřní diferenciace
Vnitřní diferenciace představuje zařazení odsouzených do tří prostupných skupin. Podle jejich chování, jednání, přístupu k naplňování stanoveného cíle programu zacházení, postoje ke spáchanému trestnému činu a přístupu k plnění povinností v průběhu výkonu trestu. Cílem vnitřní diferenciace je motivovat odsouzené k aktivnímu a odpovědnému přístupu k plnění svých povinností a naplňování programu zacházení (Petr, 1999, s. 78).
V závislosti na typu věznice se liší uplatňování zásad motivačních činitelů a realizace vnitřní diferenciace:
Věznice s dohledem typ „A“
Věznice s dozorem typ „B“
Věznice s ostrahou typ „C“
Věznice se zvýšenou ostrahou typ „D“
Pokud není vnitřní diferenciace realizována, jsou zpravidla používány zásady I. a II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace.
V některých odůvodněných případech může ředitel věznice rozhodnout o využití zásady III. prostupné skupiny.
2.4.3 Zásady realizace vnitřní diferenciace
Odsouzení se po ukončení pobytu na nástupním oddělení, kde jsou zpravidla 14 dní, zařadí na návrh zařazovací komise, které předsedá 1
27
náměstek, rozhodnutím ředitele věznice do II. prostupné skupiny. Ve zvlášť odůvodněných případech lze odsouzené zařadit do I. nebo III.
prostupné skupiny, např. při přemístění z jiné věznice stejného typu s přihlédnutím k dosavadnímu hodnocení odsouzených.
Do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace se zařazují odsouzení, kteří převážně aktivně plní program zacházení i své další povinnosti a chovají se a jednají v souladu s vnitřním řádem.
Do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace se zařazují odsouzení s nevyjasněným a kolísavým postojem a přístupem k programu zacházení a svým povinnostem.
Do třetí prostupné skupiny vnitřní diferenciace se zařazují odsouzení, kteří převážně:
a) program zacházení neplní nebo jej odmítají, b) neplní své povinnosti,
c) chovají se a jednají v rozporu s vnitřním řádem (Zákon č.
345/1999 Sb., §39).
2.5 Ubytování odsouzených na oddílech
Odsouzení ve věznicích mají specificky organizovaný způsob života. Jinak tomu samozřejmě není ani při jejich jednotlivém ubytovávání. Při příjezdu do věznice Rýnovice, jsou odsouzení ubytováni nejprve na nástupním oddělení. Zde je jim nabídnut vhodný program zacházení, o kterém se již autor zmínil v předchozí kapitole. V nástupním oddělení je odsouzenému na základě komplexní zprávy, s přihlédnutím k zájmům odsouzeného, nabídnut vhodný program zacházení. Svůj souhlas s vybraným programem stvrdí odsouzený podpisem. Pokud si odsouzený nezvolí některou z
28
nabízených alternativ programu zacházení, je mu stanoven program minimální.
Programy jsou sestavovány z jednotlivých aktivit, vycházejících z možností věznice.
Možnostmi věznice se rozumí aktuální nabídka aktivit realizovaných ve věznici a ubytovací respektive kapacitní množnosti jednotlivých oddílů, kde je možné zvolené aktivity realizovat. Garantem programů zacházení je příslušný speciální pedagog, který tyto programy sestavuje a aktualizuje ve spolupráci s ostatními kompetentními pracovníky věznice. Souhlas s každou aktualizací programu zacházení stvrzuje odsouzený svým podpisem. Program zacházení se skládá z kombinace aktivit pracovních, vzdělávacích, speciálně výchovných, zájmových a z aktivit v oblasti utváření vnějších vztahů (Kurdíková, 2010, s.
25).
2.5.1 Ubytování ve věznici Rýnovice
Po absolvování pobytu na nástupním oddělení věznice, je odsouzený zařazen na běžný oddíl, který je v souladu s jeho programem zacházení.
Věznice Rýnovice je koncipována do čtyř ubytovacích budov. Tři hlavní budovy s názvy A, B, C jsou rozděleny do tří pater, kde na každém patře jsou dva samostatné oddíly – kolektivy vězňů. Každý tento oddíl má v názvu písmeno budovy a pořadové číslo. Například B/2. Jde tedy o budovu B oddíl 2. Čtvrtou budovou je oddělení OVKT, tedy oddělení kde se vykonávají kázeňské tresty. Tato budova je menší, jen dvoupatrová kde v přízemí je oddělení kázeňských trestů a ordinace lékařů a v patře pak oddíl C/8 kde jsou ubytováni odsouzení, kteří z nějakého důvodu nemohou být ubytováni na velkých budovách ve větších kolektivech. Tím
29
důvodem je zpravidla důvod jejich odsouzení (odsouzení neakceptují trestné činy páchané na dětech, případně sexuální trestné činy).
Oddělení na budovách jsou uspořádány v ložnicovém provedení.
Celová provedení jsou ve věznici Rýnovice jen na oddělení C/5-oddělení se zvýšeným stavebně-technickým zabezpečením a na oddělení výkonu kázeňských trestů. Na celách jsou ubytováni zpravidla dva až čtyři odsouzení, mimo oddělení výkonu kázeňských trestů, kde se můžeme setkat i se samostatným ubytováním. Oddíly s ložnicovým uspořádáním, tedy běžné oddíly, jsou architektonicky uspořádány asi takto:
Vstupní mříž (dále jen katr) odděluje od schodiště chodbu dlouhou přibližně 100 metrů. Tato chodba je rozdělena na tři části. První částí je prostor před vstupním vchodem o šířce cca. 5 metrů kde na pravé a levé straně jsou další dva katry, které slouží jako vstupy na dva oddíly, které se na každém patře budovy nacházejí. Pro představu chodbička tvoří jakési písmeno „T“ kde na každém vrcholu je katr. Takto je chodba rozdělena excentricky na malý a velký oddíl. Po délce oddílové chodby jsou po obou stranách dveře do jednotlivých ložnic, kulturní místnosti (zde mají například možnost sledovat televizi), toalety se sprchou a šatny. Kapacita ložnic je v rozmezí od dvou až do dvanácti lůžek a těchto ložnic v závislosti na velikosti oddílu je zde až deset. Velký oddíl může být obsazen až šedesáti odsouzenými, kteří se po něm volně pohybují.
V tomto prostředí z velké části probíhá život odsouzených, který je
„zpestřen“ jen případným odchodem na zaměstnání (pokud jej odsouzený má), 3x denně odchodem na stravu a jednou za den hodinovou vycházkou na vycházkovém dvoře.
30 2.6 Programy zacházení
Hlavním úkolem programu zacházení s odsouzenými je především zajištění jeho smyslu a vytvoření předpokladu pro úspěšnou resocializaci odsouzeného. Proto se vychovatelé a speciální pedagogové snaží dbát na to, aby si odsouzený mohl vybrat smysluplný program zacházení. Vychází při tom zejména z Řádu výkonu trestu odnětí svobody 345/1999 Sb. §36.
Věznice nabídne na základě komplexní zprávy výběr z alternativ programů, vycházejících z možností věznice, která pro něj považuje za vhodné. Přitom nemusí jít o výběr programu, ale jen části. Kombinace alternativ umožňují sestavit programy v potřebné míře individualizované (Zákon č. 345/1999 Sb.,
§36).
Ve věznici se speciální pedagogové snaží vytvořit alternativy programů zacházení a rozdělit odsouzené do čtyř základních skupin. Do první skupiny spadají odsouzení jedinci, kteří jsou pravomocným soudem odsouzeni za majetkovou trestnou činnost. Ve druhé skupině jsou zařazeni odsouzení za násilnou trestnou činnost od napadení až po násilné zabití a vraždu. Do třetí skupiny jsou zařazováni odsouzení pro svou specifickou trestnou činnost spadající pod § 283 – 287 a veškeré delikty spojené s konzumací omamných látek a alkoholu. V poslední, čtvrté skupině jsou ostatní vězni odsouzení například za trestný čin zanedbání povinné výživy, kuplířství a podobně.
Převážná většina odsouzených má samozřejmě souběh více trestných činů. U těchto většinou specialisté volí tu alternativu, která buď postihuje „spouštěč„ trestného činu, nebo pak nejzávažnější skutek trestného činu (Jiruš, 2005, s. 23).
31
Speciální pedagogové se ke každé skupině odsouzených snaží stanovit základní body programu zacházení a cíle, kterých by měl odsouzený dosáhnout na cestě k úspěšné reintegraci. U první skupiny odsouzených vězňů, za majetkovou trestnou činnost, se jako vhodný cíl dává učení se vystačit si na živobytí jen s legálními příjmy. Vhodné je tyto odsouzené zařazovat do zaměstnání s cílem vypěstování schopnosti, ochoty a snahy splácet své dluhy vzniklé za období páchání trestné činnosti.
Cílem pro druhou skupinu odsouzených majících na svědomí trestnou činnost převážně násilného charakteru je, učit se řešit životní situace adekvátním způsobem a při prosazování svých názorů se neuchylovat k násilí.
Cílem pro třetí skupinu odsouzených, kteří jsou odsouzeni za specifickou trestnou činnost spojenou s omamnými látkami je logicky učit se žít bez drog a alkoholu, zvládat složité životní situace přiměřenými způsoby.
Programy zacházení zpracovává speciální pedagog. Programy zacházení vycházející z celkového chování se mohou stát žádoucí motivací psychologickou i sociologickou, která ovlivňuje jejich pozitivní přizpůsobivost v rámci vězeňského prostředí. Tyto programy by neměli být zaměřeny pouze na změny chování odsouzeného (to většinou nelze dost dobře odhadnout a definovat), mohou však být počátkem pozitivnější komunikace mezi odsouzenými a vězeňským personálem (Sochůrek, 2007, s. 45).
32
2.7 Vybraný personál pracující ve věznici – stručná charakteristika
Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č.21/2010 ukládá úkoly zaměstnanců zařazených k výkonu služby ve věznicích a vazebních věznicích v přímém výkonu služby.
2.7.1 Speciální pedagog
Jedná se o odborného zaměstnance, který je na oddělení garantem odborné úrovně průběhu programu zacházení a zařazování do vnitřní diferenciace. Metodicky řídí a koordinuje práci pedagogů volného času a vychovatelů. Zodpovídá za úroveň odborného zacházení s jednotlivými odsouzenými v návaznosti na jejich komplexní zprávy. V neposlední řadě provádí např. pedagogickou diagnostiku, podílí se na výběru odsouzených k zařazení do práce, zpracovává přehled jednotlivých aktivit programu zacházení, realizuje svěřenou kázeňskou pravomoc, zabezpečuje všeobecné a odborné vzdělávání odsouzených, provádí orientační pedagogické pohovory z podnětu odsouzených, zaměstnanců nebo na základě vlastních poznatků, poskytuje poradenskou pedagogickou pomoc, podílí se na návrhu k rozhodování o udělení přerušení výkonu trestu, povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice, účasti odsouzených na akcích mimo věznici, vyjadřuje se k výběru odsouzených k zařazení do práce apod. Jeho pracovní spektrum je opravdu široké a práce velmi zodpovědná.
33 2.7.2 Sociální pracovník
Jde o odborného zaměstnance, jehož hlavním úkolem je sociální práce, která je zaměřena především na plynulý přechod odsouzených do řádného života občana. Podílí se zejména na vytváření koncepce programů zacházení s odsouzenými, zpracovává společně s ostatními odbornými zaměstnanci konkrétní programy zacházení, podílí se na jejich vyhodnocování, zda jsou účinné či nikoli. V oblasti své působnosti navrhuje jejich změny, poskytuje sociálně právní poradenství, provádí výchovnou a poradenskou činnost pro odsouzené. V rámci sociální práce udržuje přímé pracovní kontakty s orgány státní správy, církvemi, charitativními a zájmovými občanskými sdruženími, podílí se na řešení sociálních problémů, navazuje potřebné kontakty s blízkými osobami svěřených odsouzených, podílí na výběru odsouzených k zařazení do práce, vzdělávání a rekvalifikace, podílí na rozhodování o zařazení odsouzených do seznamu objektů možného napadení či ohrožení a vytipování konfliktních a psychicky labilních odsouzených apod.
2.7.3 Vychovatel
Vychovatel je metodicky řízen speciálním pedagogem a je podřízen vedoucímu oddělení. Vychovatel je členem týmu, jehož základním úkolem je komplexní výchovná, vzdělávací, diagnostická a preventivní činnost zaměřená na celkový rozvoj osobnosti a na socializaci, resocializaci a reedukaci včetně cílených opatření k optimalizaci vzdělávacího procesu odsouzených a realizaci protidrogové prevence v rámci věznice. Pro odsouzeného jedince, je to první nejbližší osoba ve věznici, na kterou se
34
může obracet se svými požadavky a problémy. Přes vychovatele se odsouzení dostávají k ostatním odborníkům ve věznici, jako je například psycholog, terapeut apod.
2.7.4 Pedagog volného času
Základním úkolem pedagoga volného času je realizace individuální a skupinové, zájmové, zejména rukodělné, sportovní a kulturní činnosti s odsouzenými. Metodicky je koordinován opět speciálním pedagogem.
Organizuje a realizuje pro odsouzené ve spolupráci s ostatními zaměstnanci oddělení hromadné akce volnočasového charakteru. Zároveň sleduje kvalitu účasti odsouzených v programu zacházení a změny v jejich chování. V rámci své odbornosti se podílí na zpracovávání průběžného hodnocení programu zacházení. Spolupodílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí ve vztahu k vězněným osobám a v souvislosti s tím navrhuje příslušná opatření, vedoucí k jejich řešení, prevenci a eliminaci. Na realizaci programů zacházení, a tím samozřejmě i na výchově odsouzených, se podílejí i další zaměstnanci.
2.7.5 Psycholog
Psycholog je odborný zaměstnanec věznice, který garantuje odbornou psychologickou činnost a odbornou úroveň realizace programu zacházení. Psycholog přitom provádí psychologickou diagnostiku vězňů, zpracovává jejich psychologické posouzení v rámci komplexní zprávy, včetně doporučení pro program zacházení. Podílí se na zpracování konkrétních programů zacházení jednotlivých odsouzených, na vyhodnocování jejich úspěšnosti a na navrhování změn programu
35
zacházení. V rámci své odbornosti metodicky usměrňuje vychovatele - terapeuty v oblasti přípravy a vedení jednotlivých aktivit a průběžného hodnocení programu zacházení. Psycholog rovněž provádí orientační psychologické pohovory s odsouzenými, poskytuje poradenskou psychologickou pomoc, popřípadě péči, podílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí a navrhuje příslušná opatření k jejich řešení a předcházení. Z psychologického hlediska spolurozhoduje o zařazení odsouzených do seznamu objektů možného napadení či ohrožení jiného druhu a vytipování konfliktních a psychicky labilních odsouzených, vyjadřuje se k návrhu o udělení přerušení výkonu trestu, k povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice v souvislosti s návštěvou či účasti odsouzených na akcích mimo věznici, návštěv bez zrakové či sluchové kontroly a přeřazování odsouzených do jiného typu věznice nebo jejich přemístění, vyjadřuje se k ve výběru odsouzených k zařazení do práce, vzdělávání a rekvalifikace. Zvlášť vyškolení psychologové se rovněž významnou měrou podílejí na přijímacím řízení příslušníků a občanských zaměstnanců Vězeňské služby, protože jedním z podkladů pro přijetí k práci jsou i závěry psychologického vyšetření.
2.7.6 Dozorci
Jedním ze základních článků práce s odsouzenými jsou dozorci.
V současné době, jsou také jedinými uniformovanými zaměstnanci věznice v přímé práci s vězněnými. Provádějí soustavnou kontrolní a dozorčí činnost, odpovídají za dodržování stanoveného pořádku a kázně ze strany vězněných, provádějí prohlídky cel nebo ložnic, zajišťují výdej stravy, předvádění vězňů k různým úkonům a plní další nezbytné úkoly.
36
Jsou také nedílnou součástí pedagogického působení na vězněné a podle svých schopností se v rámci týmové práce společně se specialisty výkonu trestu podílejí na realizaci aktivit program ů zacházení.
2.8 Prostředí věznice – vliv na odsouzeného jedince
Osoby ve výkonu trestu mívají zpravidla socializační nedostatky, neboť většina odsouzených necítí odpovědnost ani vinu za své činy. Toto samozřejmě zpochybňuje úspěšnost resocializačního působení na odsouzené. Odsouzení se nachází v omezeném prostoru s osobami, které jsou více či méně osobnostně narušeni, kdy je zřejmá jejich převaha nad výchovným personálem.
Lidský jedinec je v trvalé interakci se svým prostředím a musí se těmto podmínkám přizpůsobit., event. je-li toho schopen, může toto prostředí změnit, aby jeho potřebám lépe vyhovovalo (Vágnerová, 2003, s. 16).
Výkon trestu představuje na jedince značnou zátěž, zejména tedy na jeho psychickou odolnost.
Odsouzený se vyrovnává s výraznou změnou, kterou představuje výkon trestu odnětí svobody. Na druhé straně, vedle těchto stěžejních aspektů „bytí a nebytí“, působí na odsouzeného každodenní stresující faktory života ve vězení.
Ten je charakteristický především neobvykle vysokou organizací. Odsouzený žije v neustálém střehu - stresu, aby se co nejvíce vyhnul konfliktním situacím v tomto specifickém prostředí s vězeňským personálem na jedné straně a s ostatními vězni na straně druhé. S příslušníky této specifické subkultury musí žít mnohdy i několik let v ohraničeném prostoru. Porušením psaných pravidel výkonu trestu je sankciováno ze strany vězeňské správy a podobně je sankciováno poruše určitých
37
pravidel společného soužití kolektivem odsouzených. Je ale mnoho dalších stresorů, které působí na odsouzeného a znamenají tak pro něj mnohdy významnou zátěž (Drtil, 1969).
2.8.1 Sociální skupiny ve věznici
Sociální skupina je základní sociální jednotkou, ve které se odehrává většina našeho sociálního života. Skupiny nejsou jen souhrnem určitého počtu lidí, jsou to organizované systémy, ve kterých jsou vztahy mezi členy strukturovány a podřízeny určitým vzorcům (Hadj Moussová, 2001, s. 31).
Sociální skupiny, které vznikají ve věznici na jednotlivých oddílech, jsou si velice podobné. Je to z větší míry zapříčiněno mentalitou uvězněných osob. Protože se jedná o jedince odsouzené ať již poprvé, nebo jedince odsouzené poněkolikáté za jednání, které okolní společnost svými pravidly a normami považuje za protiprávní. Z praxe víme, že skoro každý odsouzený nepřipisuje chybu sobě za spáchaný přestupek, ale okolní společnosti. Prohlášení o vině tedy pak vypadá: „Oni mě chytli, oni za to můžou, kdyby tam ten policajt nestál, tak v životě nesedím“, a podobně. Je tedy samozřejmé, že sociální skupiny ovlivněné mentalitou zločince mívají zpravidla velice účelové zaměření. Toto zaměření je nejvíce prospěchářské, aby jedinec nebo skupina jedinců tzv. vytěžila ze svého chování a jednání co nejvíce výhod. Skupina je charakterizována tím, že její členové sdílejí společné cíle (alespoň jeden). K dosažení cílů je zaměřena aktivita skupiny, která přispívá k vytváření skupinové hierarchie. Volba cílů vyjadřuje společně sdílené hodnoty (Hadj Moussová, 2001, s. 33). Na vězeňském oddíle se můžeme setkat se zhruba třemi, čtyřmi různými skupinami odsouzených. Tyto skupiny se ale zároveň prolínají a ovlivňují.
38
Příklad jedné takové skupiny je skupina Romů na oddíle. Další skupinou jsou odsouzení světlé pleti. Vznikají skupiny odsouzených, kteří spáchali stejný trestný čin a podobně. Vzhledem k tomu, že každý takovýto jedinec je členem několika skupin zároveň, je pro pracovníky Vězeňské služby nutné vědět, jaký vliv na něj momentálně působí a ovlivňuje jeho jednání.
Jednou takovou velkou skupinou je sociální skupina zaměstnaných odsouzených. Tito odsouzení spolu sdílí nejen volný čas na oddíle, ale i čas trávený na pracovišti. Vazby takovéto skupiny jsou tedy silnější.
2.8.2 Agrese mezi odsouzenými
Jako v každé společnosti, i zde, ve vězeňské subkultuře, je nutnost řešit spory mezi jejími členy. Odsouzení si své spory řeší po svém a zatahování vězeňského personálu do těchto sporů nepatří k pravidlům, které by bylo schvalováno. Z převážné většiny jde o napadání mezi jednotlivci nebo více vězni. Může to bít jednorázové napadení jako je například úder pěstí do obličeje, nebo rvačku. K tomuto dochází z několika příčin:
momentální rozepře
vyvrcholení déle trvajících neshod
dluhy „z venku“ nebo i z vězení
vězni se podezírají navzájem, že ten druhý ho udal policii nebo „bonzoval“
zaměstnancům věznice
bývalí společníci mají za to, že jeden nebo druhý mu svojí výpovědí ublížil
žárlivost (žil s jeho družkou apod.)
žárlivost v rámci homosexuálních vztahů ve vězení
boj o pozici v quaziformální skupině vězňů
39
šikana (Sochůrek, 2007, s. 25-26).
Vězeňská služba se těmto projevům snaží více méně úspěšně předcházet. Slabí a mladiství vězni (ve vězeňském žargonu nazývány MONKY) jsou pravidelně podrobovány zrakovým prohlídkám, aby se u nich eliminovala možnost šikany a napadání od ostatních odsouzených.
Mimo jiné jsou častěji kontrolováni lékařem.
Tito odsouzení, nejsou samozřejmě vnímáni většinovým osazenstvem věznice nikterak pozitivně a stávají se často terčem posměchu a násilí. Odsouzený, který požádá o pomoc vězeňský personál je okamžitě považován za donašeče a ocitá se ve velice nelichotivém postavení. Takzvaní „bonzáci“ jsou v hierarchii mezi odsouzenými na nejnižším stupínku spolu s vězni odsouzenými za trestné činy na dětech a odsouzenými za sexuální delikty.
2.8.3 Šikana mezi odsouzenými
Ve věznicích je šikana převážně typem anomálního chování, velmi zřídka chováním abnormálním. Specifickým znakem anomálním chováním vězně ve výkonu trestu je právě šikana. Takovéto chování není duševní poruchou či nemocí. Vyznačuje se ale výjimečností a odchylností jak od obecně lidské formy, tak i od běžné normy ve vězeňské populaci.
Anomální chování se váže příčinně k vězeňským podmínkám či vězeňskému prostředí. Proto někteří autoři chápou anomální chování vězně i jako běžnou reakci na nenormální podmínky uvěznění (Mařádek, 2000, s. 58).
Jak již jsme si v úvodu řekli, šikanování není pouze specifikou vězeňského prostředí, jde o jev mnohem obecnější do vězení spíše
„exportovaný“. Nejběžnějším typem šikany ve vězení, je tzv. šikana
40
skrytá (sociální izolace oběti ze skupiny). V podmínkách vězení to je např.
označení vězně za „bonzáka“ (donašeč), homosexuála (koště, buk) nebo rozumově isucientního (neandrtálec, pako) apod. Dlužno dodat, že někdy se někteří vězňové o tuto pozici sami přičiní např. nedostatečnou hygienou (Sochůrek, 2007, s. 28).
Najdeme zde i tzv. fenomén bílé vrány. Skupina odsouzených záhy vycítí něčí odlišnost a začne nenápadně testovat, kolik toho dotyčný vydrží. Tento jedinec, pokud je skutečně nějakým způsobem od ostatních odlišný, budí nelibost, neboť svým chováním vlastně neguje uznávaný vězeňský stereotyp. Šikanování tak byl např. vystaven mladistvý obviněný, který před ostatními spoluvězni na cele (samozřejmě rovněž mladistvými) příliš výrazně dával najevo svoji víru v Boha (Hála, 2005, s. 107).
Zjevný typ šikany v penitenciarním prostředí mívá podobu psychického nátlaku, fyzického násilí, vydírání nebo ponižování. Pod pojmem „vydírání“ si můžeme představit odevzdání jídla jinému odsouzenému, odevzdání balíčku, provádění ponižujících úsluh či obětí odmítaným sexuálním praktikám. V některých případech (a v prostředí dnešních málo členěných českých věznic i vazebních věznic lze takovéto případy častěji zaznamenat) může být šikanování založeno na mechanismu scapegoating („obětní beránek“): slouží k upevnění skupinové soudržnosti na účet oběti (Hála, 2005, s. 107).
Bohužel, ve vězeňském prostředí může šikana nezřídka dosáhnout i brutálních forem. Pokud odsouzený, který je takovémuto zacházení pravidelně podrobován odmítá komunikovat ze strachu před následky s personálem, dostává se do psychického tlaku, kterému nemusí odolat.
Takže jak píše (Janoušek, 2007, s. 50) Komunikace je komplexním jevem a pokud jedinec odmítá komunikovat, nese to své následky.
41 2.8.4 Homosexuální vztahy
Neodmyslitelnou součástí života ve vězení jsou homosexuální vztahy mezi odsouzenými muži. Homosexuální vztahy ve vězení jsou takřka výhradně vnímány a analyzovány na pozadí bipolární škály maskulinity a femininity, kdy maskulinita se prokazuje agresivitou a asertivitou, zatímco znaky femininity jsou pasivita a poddajnost. V tomto rámci se odvíjejí i konceptualizace různých typů vězňů. „Teplouš“ (fag) je muž, který participuje na homosexuálním chování dobrovolně a dal by se charakterizovat stereotypními atributy mužské homosexuality ve společnosti, tedy zženštilostí (ženská chůze, afektovaná gesta, make up atp.). Oproti tomu punk7 tyto navenek předváděné atributy femininity nemá, ale jeho ženskost (slabost, měkkost) je naplněna samotným aktem podvolení se sexuálnímu styku, ve kterém přebírá pasivní roli. „Vlk“ (wolf) je aktivní maskulinní muž, který se nepohnut láskou či emocemi k osobě stejného pohlaví účastní pouze „masturbace“ s jinou osobou; to mu umožňuje uchovat si nedotčenou identitu pravého heterosexuálního muže a eliminuje stigma, které jinak účast na homosexuálním chování zakládá (Nedbálková, 2003).
2.9 Disociální porucha chování
Ve vězeňském prostředí, kde je kumulováno veliké množství lidí na velmi malém prostoru, se velice často setkáváme nejen s agresemi všeho druhu, poruchami integrity a poruchami sexuální orientace, ale zejména s poruchami osobnosti. Mezi těmito poruchami ve věznici nejčastěji narazíme na disociální poruchu osobnosti. Tato porucha je z psychologického hlediska velice významná, proto si ji nyní přiblížíme. U
42
jedinců s disociální poruchou osobnosti je zvýšené riziko kriminálního chování (násilí, krádeže, apod.), a proto mnohdy značnou část života stráví ve vězení.
Často nejsou schopni žít na svobodě, bez konfliktů se zákonem, resp. dalšími sociálními normami. Ve skupině trestaných je četnost disociálních poruch osobnosti značná (Vágnerová, 2004, s. 523).
Někteří autoři uvádějí až 75%. Lidé s poruchou osobnosti bývají egocentričtí, mají silnou potřebu aktuálního uspokojení a nedovedou snášet frustraci. To se projevuje nátlakem na vězeňský personál a jeho vydíráním nebo bezohledností ke spoluvězňům. Téměř polovina ze skupiny vězněných s poruchou osobnosti (46,1%) použila jako prostředek vydírání a vymáhání nějakých výhod sebepoškozování, 30% se dopustilo násilí na spoluvězních (Vágnerová, 2004, s.
821).
Disociální poruchu osobnosti Sochůrek charakterizuje takto: Jedinec není schopen přiměřené sociální adaptace. Neuznává společenské normy a neřídí se jimi. Projevuje se jako egoistický, nezdrženlivý. Nejsou schopni nic tolerovat, ale toleranci od druhých vyžadují. Těžko snášejí nudu, mají potřebu silného vzrušení. Není schopen tlumit a ovládat vlastní reakce. Má nízkou toleranci vůči zátěži, často reaguje agresivitou, afektivním výbuchem a násilím. Není schopen adekvátně hodnotit situaci, slabě rozvinuté svědomí. Jeho chování je jen málo ovlivnitelné zkušeností (Sochůrek, 2001, s. 28).
2.9.1 Odlišnost uvažování
Tito lidé nejsou schopni adekvátního hodnocení situace. Vidí svět v extrémech, černobíle. Stejně tak je nepřiměřené i jejich sebehodnocení: sami žádný problém nemají, jsou se sebou vcelku spokojeni. Jejich uvažování je egocentrické a egoistické, bývají zaměřeni jen na bezprostřední vlastní uspokojení. Nezatěžují se
43
úvahami o vhodnosti či přiměřenosti své aktivity. Neuznávají obecně platné normy a ani se podle nich neřídí. Tito lidé se nepřizpůsobí běžným sociálním požadavkům, ale snaží se přinutit okolí, aby vyhovělo jejich potřebám, vyžadují ohledy ke své osobě (Vágnerová, 2003, s. 49).
2.9.2 Odlišnost emočního prožívání
Lidé trpící touto poruchou bývají emočně nezralí, labilní a vzrušiví, s tendencí reagovat afektivním výbuchem. Jejich emoční nezralost, resp. odchylka se projevuje i tím, že nejsou schopni akceptovat odklad či omezení vlastního uspokojení. Navzdory tomu stejně příliš často subjektivní spokojenost nedosáhnou, což se projevuje trvale mrzutou náladou a podrážděností, sklonem k pocitům nepohody. Takto disponovaní lidé mají potřebu silného vzrušení, těžko snášejí nudu, tj. nedostatek stimulace. Tato tendence může být příčinou jejich sklonu k užívání psychoaktivních látek (alkoholu i nealkoholových drog), nestandardním sexuálním praktikám, různým dobrodružným akcím, které jsou nějak riskantní atd. Nejsou empatičtí a proto v nich ani zjevné utrpení jiného člověka nevyvolá žádnou odezvu (Vágnerová, 2003, s. 48).
