TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Hospodářská fakulta
Studijní program: 208 – Ekonomika a management Studijní obor: Podniková ekonomika
Environmentální aspekty v daňové soustavě České republiky (Environmental aspects of the Czech Republic’s tax system)
DP-PE-KFU-2006-11 LUCIE JANČÁRKOVÁ
Vedoucí práce: Ing. Šárka Čechlovská, Ph.D., Katedra financí a účetnictví Konzultant: Ing. Martina Černíková, Katedra financí a účetnictví
Počet stran: 82 Počet příloh: 4
Datum odevzdání: 10.5.2007
PROHLÁŠENÍ
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultace s vedoucím diplomové práce.
V Liberci 10. května 2007
Podpis: ……….
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala Ing. Šárce Čechlovské, Ph.D. za její vstřícnost, odborné vedení, věcné připomínky, cenné rady a strávený čas, který mi věnovala při zpracovávání této diplomové práce.
RESUME
Diplomová práce popisuje problematiku environmentálních aspektů v daňové soustavě České republiky.
Práce je rozčleněna do 5 částí. První část charakterizuje veřejné příjmy, daňový systém, daňové příjmy a daňové zatížení v České republice. Následující kapitola je zaměřena obecně na environmentální daně. Definuje tyto daně, vymezuje jejich obecná kritéria, výhody respektive nevýhody zavedení těchto daní a vztah Evropské agentury pro životní prostředí a environmentálních daní. Třetí kapitola je věnována environmentálním daním v souvislosti s Evropskou unií, legislativě spojené s touto problematikou a popisuje průběh zavedení ekologické daňové reformy v Německu. Čtvrtá kapitola se zabývá soustavou environmentálních daní a poplatků v ČR, které se týkají ochrany životního prostředí, dopravy a energetiky. Poslední kapitola podrobně popisuje Ekologickou daňovou reformu v České republice, její vývoj, etapy a základní principy. Tato část dále analyzuje sociální a ekonomické dopady a využití výnosů získaných zavedením nových daní v rámci reformy.
SUMARY
This diploma work describes environmental aspects of the Czech Republic’s tax system.
The diploma work is divided into five main parts. The first one of them describes the czech tax system, public earnings, tax earnings and tax burden in the Czech republic. Next chapter is gerally orientated on the environmental taxes. Here are defined this taxes, their general criterias, advanteges and disadvanteges of introduction of this taxes, on the end of the this chapter is characterized the European Environment Agency. The third chapter is dedicated to the environmental taxes in the European Union and environmental legislation.
In this chapter is described implementation of progress of environmental taxes in Germany based on their tax-reform. The fourth chapter is focused on the environmental taxes and fees in the Czech Republic, especially concerned on the environment protection, traffic and energetic instruments. The last chapter describes the implementation environmental tax reform in the Czech Republic, its progress and basic principles. This chapter is also involvig an analysis of the social and economic effect and the revenues based on this environmental tax-system.
KLÍČOVÁ SLOVA
životní prostředí,
administrativní náklady,
ekonomické nástroje,
environmentální daň,
ekologická daňová reforma,
ekologická legislativa,
poplatek,
daň.
KEY WORDS
environment,
administrative costs,
economic instruments,
environmental tax,
environmental tax reform,
environmental legislation,
duty,
tax.
OBSAH:
SEZNAM ZKRATEK A SYMBOLŮ 9
ÚVOD 11
1. ČESKÝ DAŇOVÝ SYSTÉM 14
1.1 CHARAKTERISTIKA VEŘEJNÝCH PŘÍJMŮ 15
1.2 DAŇOVÉ PŘÍJMY 16
1.3 DAŇOVÉ ZATÍŽENÍ V ČESKÉ REPUBLICE 17
2. ENVIRONMENTÁLNÍ DANĚ 20
2.1 DEFINICE ENVIRONMENTÁLNÍ DANĚ 20
2.1.1 OBECNÁ KRITÉRIA ENVIRONMENTÁLNÍ DANĚ 21
2.1.2 VÝHODY A NEVÝHODY ENVIRONMENTÁLNÍCH DANÍ 22
2.1.3 EVROPSKÁ AGENTURA PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 23
3. ENVIRONMENTÁLNÍ DANĚ V EVROPSKÉ UNII 24
3.1 LEGISLATIVA EVROPSKÉ UNIE VOBLASTI ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKY 26 3.2 PRŮBĚH ENVIRONMENTÁLNÍ DAŇOVÉ REFORMY V EU 29
3.2.1 EKOLOGICKÁ DAŇOVÁ REFORMA V NĚMECKU 31
4. POPLATKY A ÚHRADY K OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČESKÉ
REPUBLICE 35
4.1 POPLATKY VYBÍRANÉ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY NA OCHRANU ŽIVOTNÍHO
PROSTŘEDÍ 36
4.2 ÚHRADY A DANĚ VOBLASTI DOPRAVY 42
4.2.1 ZDANĚNÍ POHONNÝCH HMOT 42
4.2.2 SILNIČNÍ DAŇ 43
4.2.3 DÁLNIČNÍ ZNÁMKY 44
4.2.4 SILNIČNÍ MÝTNÉ 45
4.3 DAŇ ZPŘÍJMŮ A JEJÍ SOUVISLOST SOCHRANOU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 46 4.4 DAŇ Z NEMOVITOSTÍ A JEJÍ SOUVISLOST SOCHRANOU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 47 4.5 DĚDICKÁ A DAROVACÍ DAŇ, JEJÍ SOUVISLOST SOCHRANOU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 48 4.6 DAŇ ZPŘIDANÉ HODNOTY A JEJÍ SOUVISLOST SOCHRANOU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 48
5. EKOLOGICKÁ DAŇOVÁ REFORMA V ČESKÉ REPUBLICE 50
5.1 VÝVOJ EKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY V ČESKÉ REPUBLICE 52
5.2 ZÁKLADNÍ PRINCIPY EKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY 53
5.3 ETAPY ZAVÁDĚNÍ EKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY V ČESKÉ REPUBLICE 55 5.4 ZDANĚNÍ ELEKTŘINY A ENERGETICKÝCH PRODUKTŮ PRO VÝROBU TEPLA 58 5.5 CELKOVÉ DOPADY EKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY V ČESKÉ REPUBLICE 60
5.5.1 STAV VEŘEJNÝCH FINANCÍ V ČESKÉ REPUBLICE 61
5.5.2 VÝNOSY ZEKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY A JEJICH VYUŽITÍ 64
5.5.3 SOCIÁLNÍ DOPADY EDR 66
5.5.4 EKONOMICKÉ DOPADY EDR 69
5.6 ZHODNOCENÍ EKOLOGICKÉ DAŇOVÉ REFORMY V ČESKÉ REPUBLICE 70
ZÁVĚR 74
SEZNAM LITERATURY 77
SEZNAM ZÁKONŮ 78
CITACE Z WWW STRÁNEK 79
SEZNAM TABULEK 80
SEZNAM GRAFŮ 81
SEZNAM OBRÁZKŮ 81
SEZNAM PŘÍLOH 82
SEZNAM ZKRATEK A SYMBOLŮ
aj. a jiné
atd. a tak dále CO2 oxid uhličitý ČR Česká republika
č. číslo
DPH daň z přidané hodnoty EDR ekologická daňová reforma
EEA Evropská agentura pro životní prostředí ES Evropské společenství
EU Evropská unie
GJ gigajoule (jednotka energie) HDP hrubý domácí produkt
kg kilogram
kWh kilowatthodina
l litr
m metr
m3 metr krychlový mld. miliarda
MW Megawatt
např. například
obr. obrázek
ods. odstavec
OECD Organizace pro ekonomikou spolupráci a rozvoj OKEČ Odvětvová klasifikace ekonomických činností OSVČ osoby samostatně výdělečně činné
písm. písmeno popř. popřípadě resp. respektive
Sb. sbírka
SR státní rozpočet
SZP sociální a zdravotní pojištění
tj. to je
t tuna
tzn. to znamená
tzv. tak zvaný (-á, -é)
ÚVOD
Při výběru tématu své diplomové práce jsem hledala takovou oblast, která by mě zajímala a zároveň mi umožnila porozumět problematice v oboru, ve kterém bych se ráda v budoucnu profesně uplatnila.
Veškeré lidské činnosti jsou negativně nebo pozitivně spojeny s ovlivňováním životního prostředí. Na konci 80. let byla situace životního prostředí na území České republiky velmi špatná, silné znečištění ovzduší zatěžovalo život celé společnosti a především negativně ovlivňovalo zdraví obyvatel. V období let 1990 až 1998 došlo k výraznému zlepšení kvality životního prostředí. K dosažení těchto příznivých výsledků v oblasti životního prostředí přispělo mimo jiné přijetí nové environmentální legislativy (např. zákon o odpadech) a vyšší investice veřejného i soukromého sektoru na ochranu životního prostředí.
Současný stav životního prostředí v České republice stále není uspokojivý. Největší problém je shledáván v nadměrném znečišťování ovzduší z důvodu překračování limitů emisí oxidu uhličitého, a to především v oblasti dopravy. Všechny tyto problémy není možné efektivně řešit jen prostřednictvím zákonů a norem, které se aplikují především v oblastech, kde je znečištění životního prostředí velmi znatelné a kde je nutné dosáhnout v krátkém časovém intervalu výrazných výsledků. Nynější stav lze účinněji zlepšit aplikací ekonomických nástrojů, které využívají tržní síly.
Ekonomické nástroje patří k obecně nejefektivnějším nástrojům. Základem ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí České republiky by měla být ekologická daňová reforma. Ekologická daňová reforma v České republice stále ještě nebyla uvedena do praxe, přestože se o ní hovoří už více než deset let.
Většina současných daní se odvádí ze společensky přínosné věci, jako například práci, zisk, majetek. Princip ekologická daňové reformy by měl být v přesunu ze zdanění lidské práce směrem ke zdanění výrobků a služeb, jejichž výroba nebo spotřeba má negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví.
Od zavedení ekologické daňové reformy v České republice se očekává zejména snižování znečišťování životního prostředí a snížení čerpání přírodních zdrojů. Česká republika patří mezi ty evropské země, které produkují nejvíce oxidu uhličitého, který způsobuje globální změny podnebí. Vysoká produkce oxidu uhličitého je důsledkem spalování uhlí, ropy a zemního plynu v elektrárnách, autech, továrnách i jinde. Zdanění znečišťování životního prostředí průmysl motivuje k zavádění tzv. čistších technologií (technologií šetrnějších k životnímu prostředí) a k úsporám energie a surovin při výrobě.
Dalšími ekonomickými nástroji používanými na ochranu životního prostředí jsou poplatky (např. poplatek za komunální odpad), pokuty a na druhé straně různé formy podpory.
Příjmy z těchto poplatků a pokut naplňují rozpočty obce, ve které se poplatek (pokuta) vybírá nebo plyne do specifických fondů (Státní fond životního prostředí, Státní fond infrastruktury). Finanční podpory poskytuje stát (například ze Státního fondu životního prostředí) a Evropská unie ze svých fondů.
Hlavním důvodem, proč jsem si zvolila toto téma, je aktuálnost problematiky environmentálních daní. Obsah environmentální daňové politiky ČR je do značné míry ovlivněn vstupem České republiky do EU. V členských státech byla přijata Směrnice 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Evropského společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny. Tato směrnice stanovuje minimální sazby spotřebních daní z paliv a elektřiny závazné od 1.1.2004. ČR má vyjednanou dočasnou výjimku a tyto minimální sazby musí plnit od 1.1.2008.
Z důvodů harmonizace s legislativou EU ve sféře životního prostředí byl Ministerstvem životního prostředí navržen koncept ekologické daňové reformy.
Základním principem ekologické daňové reformy je zavedení spotřebních daní z tuhých paliv a elektrické energie a navýšení spotřebních daní z uhlovodíkových paliv. Zkušenosti členských států Evropské unie, které již EDR zahájily, ukazují, že reforma by měla vést ke změnám v chování spotřebitelů směrem k úsporám energií a k podpoře rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Koncept ekologické daňové reformy je založen na fiskální neboli výnosové neutralitě, což znamená, že zvýšená daňová zátěž je kompenzována snížením přímých daní, resp. snížením nákladů na práci.
Cílem diplomové práce je charakteristika environmentálních daní jako ekonomického nástroje pro realizaci politik ochrany životního prostředí. Teoretická část popisuje daňovou soustavu v České republice, velikost a složení veřejných příjmů, ale především je zaměřena na environmentální daně, jejich charakteristiku, obecná kritéria, výhody a nevýhody plynoucí ze zavedení těchto daní. Další část diplomové práce je věnována environmentálním daním v Evropské unii, evropské legislativě, která se vztahuje k životnímu prostředí a především je zde charakterizována Směrnice 2003/96ES, která je jedním ze základních článků zavedení ekologické daňové reformy (dále jen EDR) v České republice. Praktická část mapuje celou soustavu environmentálních daní a poplatků na území ČR, včetně případů, kdy jsou poplatníci od těchto daní a poplatků osvobozeni.
Poslední část této práce je věnována Ekologické daňové reformě v České republice. Jsou zde analyzovány tři fáze, ve kterých bude postupně EDR zaváděna, základní principy a především jsou zde navrhnuty způsoby využití výnosů z ekologické daňové reformy, tak by byla dodržena výnosová neutralita. Závěr diplomové práce je věnován analýze dopadů (především ekonomické a sociální) plynoucím z realizace EDR.
1. Český daňový systém
Současný daňový systém v České republice vznikl v roce 1993, kdy byla provedena zásadní reforma daňového systému. Důvodem byla reakce na nové tržní prostředí a proto byla zavedena nová daňová soustava zákonem č. 212/92 Sb., o soustavě daní. Reforma byla schválena parlamentem již v roce 1992, ale vstoupila v platnost až v roce 1993 po rozdělení Československa. Tato daňová soustava byla obohacena o zkušenosti hospodářsky vyspělých zemí, hlavně zemí Evropské unie, za nejdůležitější bylo považováno opětovné zavedení přímých a nepřímých daní. Struktura daní se tím pádem stala srovnatelnou s ostatními členskými státy Evropské unie.
Příjmy veřejných rozpočtů se skládají z daní uvalených na zboží a služby, daně z příjmu a majetku, povinné příspěvky na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, nedaňové a kapitálové příjmy a dotace ze zahraničí. V rámci harmonizace daňové legislativy s legislativou Evropské unie dochází k postupným změnám ve výši sazeb například u spotřebních daní, sjednocování jednotek zdanění a vytváření prostoru pro omezování daňových úniků.
Zásadní změnou, která se v této oblasti stala, je uplatnění nové strategie daňové správy.
Daňové orgány už nespravují každou daň zvlášť, ale jednají s poplatníky jako s jednotlivými subjekty ve všech jejich daňových záležitostech. V této souvislosti byly vytvořeny silnější lokální a regionální řídící jednotky a zároveň se zvýšila míra jejich zodpovědnosti.
1.1 Charakteristika veřejných příjmů
Veřejné příjmy slouží ke krytí veřejných výdajů. Představují základní součást tvorby veřejných rozpočtů, popřípadě mimorozpočtových fondů v rozpočtové soustavě. Měly by plnit tři základní funkce:
a) alokační: zabezpečení potřebného množství finančních prostředků na financování veřejných výdajů,
b) redistribuční neboli přerozdělovací, c) stabilizační.
Nejvýznamnější součástí, ale ne jedinou, která se podílí na veřejných příjmech, jsou daně.
V následujícím schématu jsou všechny druhy veřejných příjmů v České republice.
Obr. č. 1 Příjmy veřejných rozpočtů v České republice
Zdroj: Vančurová A.: Daňový systém. Praha: VOX, ISBN 80-86324-20-6, str. 27.
úvěrové neúvěrové
nedaňové daňové
povinné příspěvky do
státních fondů
poplatky výnosy z majetku
přímé nepřímé ostatní
VEŘEJNÉ PŘÍJMY
Úvěrové veřejné příjmy
Úvěrovými příjmy stát doplňuje chybějící zdroje nebo financuje dlouhodobé investice.
Jedná se o návratnou, nepovinnou a nepravidelnou platbu účelového nebo neúčelového charakteru. Účel je závislý na tom, zda ji vláda přijala s úmyslem financovat určitý projekt nebo zda tuto půjčku využije na vyrovnání státního rozpočtu. Jedná se především o vydané státní cenné papíry, státní a krajské půjčky.[3]
Neúvěrové veřejné příjmy
Do této skupiny veřejných příjmů patří především a nejvíce se podílí na celkových příjmech daně a poplatky.
Jako poplatek rozumíme peněžní ekvivalent za služby poskytované veřejným sektorem.
Musí být účelový, dobrovolný, nepravidelný a nenávratný. Nejvíce se setkáváme se správními poplatky (např.: poplatek za vystavení cestovního pasu), dále soudními poplatky, které hradí administrativní náklady soudu. [3]
1.2 Daňové příjmy
Rozhodující a největší část veřejných příjmů tvoří daně. Definice, která je nejčastěji používána zní: „daň je povinná, nenávratná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu“. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech (např.: placení daně z příjmů) nebo při určitých okolnostech (např.
darování nebo dědění). Pokud je platba daňového charakteru uložena jednorázově, je nazvána dávkou. Příkladem mohou být dávky z majetku a z přírůstku na majetku. [11]
Mezi daňové příjmy dále patří příspěvky na sociální zabezpečení a zákonné zdravotní pojištění. Tyto příspěvky sice nemají přímo daňový charakter, ale mají některé vlastnosti, které je daním velmi přibližují. Způsob placení těchto příspěvků je řadí mezi daňové příjmy. Výši tohoto příspěvku určuje převážně velikost důchodu, z něhož se platí, podobně jako u daně. Tyto přípěvky jsou platby povinné a určené zákonem.
1.3 Daňové zatížení v České republice
Pro srovnání daňového zatížení v čase a prostoru používáme ukazatel nazvaný „daňová kvóta“. Jde o podíl celkových daní na hrubém domácím produktu. Udává se jako procento.
Je to jeden z ukazatelů, který slouží i k mezinárodnímu srovnání (viz. tabulka č. 1).
Z tabulky je patrné, že hodnota daňové kvóty v České republice je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi průměrná, v roce 2004 byla 36,6%. Nejvyšší hodnotu daňové kvóty má Švédsko a nejméně je daněmi zatížena Litva.
Tab. č. 1 Daňová kvóta dle Eurostatu (v procentech)
Země 1995 2003 2004 Země 1995 2003 2004 Litva 28,6 28,2 28,4 Nizozemsko 40,5 37,5 37,8 Lotyšsko 33,6 28,5 28,6 Německo 39,8 39,6 38,7 Irsko 33,1 29 30,2 Maďarsko 41,6 39 39,1 Slovensko 40,5 31,3 30,3 Slovinsko 40,2 39,4 39,7 Estonsko 37,9 32,9 32,6 Lucembursko 42,4 40,9 40,1 Polsko 38,5 33,3 32,9 Itálie 40,1 41,5 40,6 Kypr 26,9 33,3 34,1 Rakousko 41,3 43 42,6 Portugalsko 31,9 35,1 34,5 Francie 42,7 43,1 43,4 Španělsko 32,7 34 34,6 Finsko 45,6 44,6 44,3 Řecko 32,6 36,4 35,1 Belgie 43,8 44,9 45,2 Malta 27,6 32,2 35,1 Dánsko 48,8 47,6 48,8 Velká Británie 35,4 35,5 36 Švédsko 49 50,2 50,5
Česká rep. 36,2 36,4 36,6 Norsko 42,3 42,9 Nedostupná data
Průměr EU 39,7 39,5 39,3 Průměr
eurozóny 39,9 40 39,7
Zdroj: Ministerstvo financí České republiky [online] . [cit. 29.05. 2006].
Dostupné z: < http.://www.mfcr.cz>
V České republice zaznamenáváme nepatrný růst daňové kvóty od roku 1995. V roce 2005 daňová kvóta dosáhla svého dlouhodobého maxima 38,7% a v následujících letech začala mírně klesat. V roce 2006 byla její hodnota 37,6% a v roce 2008 by se měla podle analytiků pohybovat zhruba na úrovni roku 2003, tedy okolo 36,4%. Vše ukazuje graf 1.
Zvýšení daňové kvóty znamená, že vzrostlo daňové zatížení v ČR. Není to považováno ani za příznivé, ani za žádoucí. Příčinou jsou například přesuny v rámci daně z přidané hodnoty a spotřebních daní před vstupem do EU, které nebyly kompenzovány snížením jiných daní.
Projevuje se i rostoucí ziskovost firem, která se odráží ve vyšším výběru daní z příjmu právnických osob, a to navzdory poklesu její sazby. [11]
Graf č. 1 Vývoj daňové kvóty v ČR v % HDP
35 35,5 36 36,5 37 37,5 38 38,5 39
2003 2004 2005 2006 2007 2008
ROK
Zdroj: Ministerstvo financí České republiky [online] . [cit. 29.05. 2006].
Dostupné z: < http.://www.mfcr.cz>
Graf č.1 znázorňuje růst daňové kvóty od roku 2003 v České republice. Nejvyšší daňové zatížení v České republice bylo v roce 2005, kdy výše daňové kvóty přesáhla 38 procent HDP.
V dalších letech začalo daňové zatížení v České republice klesat.
2. Environmentální daně
Můžeme se setkat s termíny zelená, ekologická, environmentální nebo eko-daň. Řada autorů používá také termín enviromentální daně, ale to je pravděpodobně jen chybou přepisu.
2.1 Definice environmentální daně
Existují různé přístupy ve vysvětlení pojmu environmentální daně, proto zde budou nyní některé z nich krátce nastíněny.
Podle OECD jsou daně související se životním prostředím definované jako jakékoliv povinné neopětované platby státu uvalené ve formě daní, kterým je připisován určitý vztah k životnímu prostředí. Daně jsou neopětované ve smyslu, že užitek poskytovaný daňovému poplatníkovi státem běžně neodpovídá jeho odvodům. Opětované platby, jako jsou různé typy poplatků uvalené v poměru k poskytované službě (např. objem svozu a zpracování odpadu), jsou také do jisté míry mezi environmentální daně zahrnovány. [8]
Eurostat1 pro své účely definuje daň související se životním prostředím jako daň, jejíž daňový základ je fyzická jednotka (nebo její zástupní jednotka) něčeho, co má určitý prokazatelný negativní vliv na životní prostředí. Eurostat přistoupil ke své definici velmi obecně, vyšel z přístupu OECD, který považuje za stěžejní dopad daně na relativní ceny produktů a aktivit, které jsou nějakým způsobem spojeny se životním prostředím, společně s dopadem na jejich cenovou elasticitu. Dalším kritériem by mohl být samotný název daně, nebo její účel vytyčený legislativou. Tento přístup však není možný, protože se pojmenování v jednotlivých státech různí a některé daně, které mají prokazatelnou spojitost s životním prostředím, nejsou primárně zaváděny jako daně environmentální.
Z těchto důvodu Eurostat definoval environmentální daně takto obecně. [8]
1Eurostat je statistický úřad Evropské komise se sídlem v Lucemburku
Daně a poplatky související se životním prostředím představují takové daně a poplatky, jejichž daňový (poplatkový) základ je fyzická jednotka (případně její zástupní jednotka), která má určitý prokazatelný negativní vliv na životní prostředí. Tuto definici Eurostatu doplnil český autor Milan Ščasný o poplatky. Důvodem nejpravděpodobněji je, že český právní systém v několika případech daň nazývá poplatkem (např.: poplatek za znečišťování ovzduší, který má zřejmý charakter daně, na rozdíl od místních poplatků za svoz odpadu).
Pokud vycházíme z obecné definice daně, rozdíl mezi daní a poplatkem je ten, že u poplatků existuje přímý vztah mezi státem a platícím subjektem, který za svou platbu něco obdrží (poplatek má vlastně charakter platby za službu). [8]
Koncept „ekologická“ daň typicky označuje daň, která v širším pojetí napomáhá životnímu prostředí. Tato definice od zahraničního autora Zylicze je velmi obecná. Tento autor se domnívá, že nejvhodnější využití této daně v upravené podobě by mohlo být v žurnalistice a v mediích, a to jako prostředek k seznámení a pochopení důležitosti zavedení těchto daní.
V této práci budu nejčastěji pracovat s termínem environmentální daň, ve významu poplatku souvisejícího se životním prostředím (evironmentally related tax).
2.1.1 Obecná kritéria environmentální daně
V této podkapitole budou vymezeny základní kritéria, tzn. jak by měly environmentální daně vypadat. Daně by v obecné rovině měly být:
• efektivní,
• transparentní,
• spravedlivé,
• administrativně jednoduché,
• pružné.
Z pohledu státu základní funkcí daně je fiskální výnos. Mimo obecných kritérií, které jsou v této práci uvedeny, musí environmentální daň splňovat ještě jednu důležitou úlohu. Daň
musí být environmentálně účinná, tzn. musí dosahovat svého cíle ve vztahu k životnímu prostředí.
European Environmental Agency (EEA)2 rozlišuje environmentální daně podle cílů, kterých dosahují:
1) Poplatky na hrazení nákladů
- výnos takové daně nebo poplatku má pokrýt náklady na využití „služby“
životního prostředí (např.: zpracování odpadních vod).
2) Stimulační daně
- jejích cílem je primárně měnit chování subjektu trhu.
3) Fiskální daně
- jejich cílem je především fiskální výnos.
2.1.2 Výhody a nevýhody environmentálních daní
Mezi nejdůležitější výhody zavedení environmentálních daní patří především snížení negativních externalit ve vztahu k životnímu prostředí. Výhody a nevýhody environmentálních daní jsou přehledně shrnuty v tabulce 2.
Tab. č. 2 Výhody a nevýhody environmentálních daní
Výhody Nevýhody
• Pravdivější cenová informace pro trh
• Internalizace negativních externalit
• Podpora inovací a ústup zastaralých technologií
• Synergické a nepřímé pozitivní efekty
• Zvyšování konkurenceschopnosti a boj s nezaměstnaností
• Klesající výnosy, pokud jsou daně environmentálně účinně
• Koncept zatím v ranné fázi
• Potenciální negativní vliv na konkurenceschopnost
Zdroj: vlastní zpracování dle materiálu z: KOTECKÝ, V. Ekologická daňová reforma. 1. vyd. Brno: Hnutí DUHA 2003.
ISBN 80-902823-7-7
2 Evropská agentura pro životní prostředí - byla založena Evropskou unií 7.4. 1990 na základě Nařízení Rady ES č. 1210/90, faktickým začátkem existence Agentury je však rok 1994; jejím sídlem se stala Kodaň.
2.1.3 Evropská agentura pro životní prostředí
Tato agentura je hlavním evropským veřejným orgánem (orgán Evropské unie), který se věnuje poskytování včasných, cílených, relevantních a spolehlivých informací o životním prostředí pro politické činitele a veřejnost. Cílem této agentury je napomáhat EU a členským státům uskutečňovat správná rozhodnutí vedoucí k zlepšování životního prostředí, integraci aspektů ochrany životního prostředí do hospodářské politiky a k naplňování principu trvale udržitelného rozvoje. Poskytuje mnoho informací, včetně odborných studií a zpráv týkajících se stavu a trendů v daných oblastech životního prostředí.
3. V současné době má agentura 32 členských států: všech 27 členských
států EU a dále Island, Lichnštejnsko, Norsko, Švýcarsko a Turecko.
[5]Environmentální daně v Evropské unii
Evropská unie uplatňuje přísné ekologické normy a s nimi spojené ekologické daně.
Principy ekologické daňové reformy v EU vznikají ve spolupráci s OECD3. Země OECD čelí mnoha výzvám v oblasti ochrany životního prostředí, ať už se jedná o ochranu ozónové vrstvy, kvalitu vzduchu, kyselé deště, zásobu a kvalitu vody, nakládaní s odpady či změny biodiverzity. V současné době je nejdůležitějším tématem problém redukce skleníkových plynů.
V posledních 15 letech vzrůstá role ekonomických nástrojů v politice ochrany životního prostředí. S tím je úzce provázáno téma ekologických daní. OECD zkoumá míru implementace těchto daní ve svých členských zemích a podněcuje diskusi vedoucí k jejich širší aplikaci.
Všechny země zavedly environmentální daně v různém rozsahu. Rostoucí počet zemí zavadí obsáhlé, tzv. zelené daňové reformy, zatímco jiné se o to zatím jen pokoušejí. Tyto daně jsou postaveny na principu, kde by měly být náklady předcházení a kontroly znečištění zahrnuty do ceny zboží a služeb, které způsobují toto znečištění.
Ekologické daně představují určitý cenový signál a znečišťovatelé tak musí při rozhodování o produkci a spotřebě brát v potaz i náklady na znečištění životního prostředí.
Daně jsou flexibilní politický nástroj, díky kterému můžeme minimalizovat náklady na kontrolu a dosahovat daných cílů v hodnotách znečištění a dále pobídnout technologické inovace a redukovat množství emisí.
Ekologické daně můžeme rozdělit do čtyř hlavních kategorií:[29]
1) Zdanění energií
- příjem z nich tvořil 182 miliard euro v roce 2001, což představovalo 77%
příjmů z environmentálních daní a 5% celkových daňových příjmů,
3 Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
2) Dopravní daně
- příjem z těchto daní je 49 miliard euro, což odpovídá 21% příjmů z environmentálních daní a 1.3% celkových daňových příjmů.
Ostatní ekologické daně mají jen okrajovou úlohu. Jedná se o:
3) Daně na znečištění
- příjmy vytvářejí 4.4 miliard euro, 4) Zdanění využíváni zdrojů
- příjem z těchto daní se rovná 1.7 miliardám eur.
Evropská unie si vytyčila základní cíle, kterých chce dosáhnout během několika let. Tyto základní cíle mohou být shrnuty do čtyř skupin:
1) udržování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, 2) ochrana lidského zdraví,
3) obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů,
4) podpora opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí.
Regulační nástroje jsou podle Evropské unie nejlepším řešením, jak dosáhnout těchto cílů.
Hlavním posláním je zvýhodnit ekologicky šetrné výrobky a technologie. Tzn.
zvýhodňovat ty, kteří neničí životní prostředí. Proto na ekologicky nešetrné výrobky bude uvalen systém daní a poplatků. Základním smyslem je, že díky zdanění, nebudou drahé, ekologicky nešetrné výrobky občané kupovat a díky tomuto řešení se přestanou tyto ekologicky nešetrné výrobky vyrábět.
V roce 2001 měly ekologické daně největší podíl na celkových daňových příjmech v Nizozemí (9,4%), Dánsku (9,4%) a Portugalsku (8,4%). Nejmenší poddíly na celkových příjmech byly sledovány ve Francii (4,4%), Švédsku (5,4%) a Belgii (5,5%). [29]
3.1 Legislativa Evropské unie v oblasti environmentální politiky
Legislativa Evropské unie vzniká ve spolupráci Evropské komise, Evropského parlamentu a Rady Evropské unie. Nejdůležitější právní normy EU mají formu nařízení, směrnice, rozhodnutí nebo doporučení.
Nařízení
Nařízení jsou normativní právní akty, které platí v každém členském státě jednotně. Tyto normativní právní akty mají přednost, pokud jsou v rozporu se zákony některého členského státu. Nařízení mají přesný účel a jsou používaná tehdy, pokud je nutné, aby všechny členské státy plnily stejné požadavky.[33]
V oblasti životního prostředí existují různá nařízení, příkladem mohou být:
- Nařízení komise (ES) č. 1445/2005 ze dne 5. září 2005
- kterým se vymezují správná kritéria hodnocení kvality a obsah zpráv o kvalitě, týkající se statistiky odpadů pro účely nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 2150/2002,
- Nařízení komise (ES) č. 783/2005 ze dne 24. května 2005
- kterým se mění příloha II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2150/2002 o statistice odpadů,
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1692/2006 ze dne 24. října 2006 - kterým se zavádí program Marco Polo pro poskytování finanční pomoci
Společenství za účelem zlepšení vlivu systému nákladní dopravy na životní prostředí.
Směrnice
Směrnice je dokument, který pouze určuje společné cíle a základní povinnosti členských států Evropské unie. Směrnice nemá charakter zákona, proto do detailů neurčuje způsoby a nástroje, kterými mají být tyto uložené cíle dosaženy. Tento dokument není přímo závazný
pro fyzické či právnické osoby, proto nositelem odpovědnosti za jejich naplňování je stát.
Směrnice, která se týká životního prostředí, konkrétně environmentálního zdanění, je Směrnice 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Evropského Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny a předepisuje členským státům povinnost zavést minimální úroveň zdanění4 pohonných hmot, paliv a elektřiny.[33]
Příklady dalších směrnic, které se týkají životního prostředí:
- Směrnice Rady 96/61/ES ze dne 24. září 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění,
- Směrnice 85/337/EHS a 97/11/ES o posuzování vlivů některých záměrů na životní prostředí - Podstatná změna využití stavby nebo pozemku,
- Směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech a jejich vlivu na životní prostředí a na fungování vnitřního trhu.
Rozhodnutí
Rozhodnutí jsou závaznými právními akty, které se vztahují pouze na ty členské státy, firmy nebo jednotlivce, jimž jsou adresována. Liší se od směrnic a nařízení v tom, že jsou obvykle velmi specifické povahy.[33]
Příkladem rozhodnutí v oblasti životního prostředí mohou být:
- Rozhodnutí Evropského parlamentu 2006/831/ES ze dne 27. dubna 2006 o účetní závěrce Evropské agentury pro životní prostředí za rozpočtový rok 2004,
- Rozhodnutí Rady 2006/235/ES ze dne 27. února 2006 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o účasti Švýcarska v Evropské agentuře pro životní prostředí a v Evropské informační a pozorovací síti pro životní prostředí za Evropské společenství.
4 Článek 4 definuje úroveň zdanění jako celkovou výši všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu.
Doporučení
Doporučení nejsou právně závazná, jsou vydávaná Evropskou komisí či Evropskou radou k závažným problémům komunitárního charakteru. Nelze je však přehlížet, neboť často ukazují na oblasti, které je prozatím obtížné řešit právním předpisem Evropské unie.[33]
Příkladem doporučení v oblasti životního prostředí může být:
Doporučení Komise ze dne 16. srpna 2005 o opatřeních, která přijme držitel souhlasu, aby se předešlo jakýmkoli případným škodlivým účinkům na lidské zdraví a na životní prostředí v případě náhodného uvolňování řepky geneticky modifikované pro zvýšení odolnosti vůči herbicidu glyfosátu.
Právní akty Evropské unie vstupují v platnost teprve poté, jsou-li zveřejněny v Úředním listu Evropské unie.
Výklad směrnice 2003/96/ES
Směrnice 2003/96/ES, kterou se mění struktura rámcových předpisů Evropského Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, předepisuje členským státům povinnost zavést minimální úroveň zdanění pohonných hmot, paliv a elektřiny. Také vyjmenovává celou řadu výjimek a možností osvobození od těchto daní a umožňuje státům nezvýšit celkovou daňovou zátěž uplatněním tzv. zásady neutrality.
Členské státy mohou uplatňovat plné nebo částečné osvobození od výše vyjmenovaného zdanění nebo sníženou úroveň zdanění a to v těchto případech: na elektřinu vyrobenou ve vodních elektrárnách, vyrobenou z biomasy nebo produktů vyrobených z biomasy, vyrobenou z emisí metanu z opuštěných uhelných dolů, vyrobenou z palivových článků.
Dále na energetické produkty a elektřinu používanou pro kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie, elektřinu vyrobenou kombinovanou výrobou tepla a elektrické energie, pokud jsou generátory šetrné k životnímu prostředí, na energetické produkty a elektřinu používané pro přepravu zboží a osob po železnici, metrem, tramvají a trolejbusem,
elektřinu používanou domácnostmi nebo organizacemi, které dotyčný stát považuje za dobročinné a na výrobky KN 27055 používané jako paliva.[27]
Snížit daň až na nulovou úroveň je možné v případě energetických produktů a elektřiny používaných pro zahradnické a zemědělské práce, při chovu ryb a v lesnictví.
3.2 Průběh environmentální daňové reformy v EU
Každý stát EU má ve svém daňovém či poplatkovém systému zavedené určité zatížení produktů, které mají negativní dopady na životní prostředí, ať už v rámci procesu výroby, manipulace, spotřeby či likvidace. Proto lze říci, že každý stát aplikuje určitým způsobem environmentální daně.
V členských zemích Evropské unie byly postupně zaváděny environmentální daně, především uhlíkové daně, s cílem výnosové neutrality, tzn. kompenzace příjmů z environmentálních daní především na snížení nákladů na práci.
Ve Finsku byla zavedena v roce 1990 uhlíková daň a následně s ní pokračovala tzv. „zelená reforma“, která byla doprovázena redukcí daní z příjmu a sociálního pojištění.
Norsko zavedlo také uhlíkovou daň na minerální oleje v 1999. Díky poměrně vysoké zaměstnanosti, byl kladen menší důraz na snížení nákladů na práci, ale část výnosu z ekologických daní byla alokována na snížení daně z příjmu a část na investice do úspor energie a podporu obnovitelných zdrojů.
Ve Švédsku proběhla velká striktně příjmově neutrální daňová reforma v 1991.
Dánsko zavedlo v roce 1992 uhlíkovou daň z paliv a v roce 1994 byla všeobecná reforma daňového systému, kde se postupně sazby na energetické daně zvyšovaly.
5 Svítiplyn, vodní plyn, generátový plyn a podobné plyny, kromě ropných plynů.
V Belgii začaly platit nové daně na některé energetické produkty od roku 1993. Příjem z těchto daní je využíván k financování (snížení) příspěvků na sociální zabezpečení placených zaměstnavatelem.
V Nizozemí byla v roce1988 zavedená obecná daň na paliva, „Regulatory Energy Tax“.
Příjem z této daně byl vrácen domácnostem ve formě snížené daně z příjmu a zaměstnancům formou redukce sociálního pojištění.
Rakousko začalo od roku1996 postupně vybírat daně za energii a elektřinu, část příjmů z těchto daní byla využita na podporu úspor energie a na ochranu životního prostředí.
Velká Británie od dubna 2001 zavedla daně týkající se klimatické změny („Climate Change Levy“). Zaplacených 80 % daní je odpuštěno v případě, že se firma zaváže splnit do dvou let emisní limity CO2. Příjmy z těchto daní jsou zpět navráceny do průmyslu také ve formě snížení dávek Národního pojištění a příspěvků do fondu na podporu snížení energetické náročnosti. Ve stejném období byla také zavedena daň na dovoz a těžbu stavebních surovin.
Itálie v roce 1998 zavedla nové environmentální daně, do kterých patří zdanění minerálních olejů podle obsahu uhlíku a jejich využití a také placené spotřební daně z uhlí.
Příjem z těchto daní je kompenzován ve formě snížení příspěvků na sociální zabezpečení a kompenzační opatření.
V Německu v letech 1999–2003 byla zavedena ekologická daňová reforma. Aby byla zabezpečena výnosová neutralita, příjem z těchto daní byl recyklován ve formě snížení příspěvků na sociální zabezpečení. V rámci této reformy byla nejprve navržena velikost snížení daňové zátěže práce a následně stanoveny nové sazby spotřebních daní na energetické produkty. V dalším období se nová spolková vláda zavázala pokračovat v reformě ve formě odstraňování daňových úlev.
Francie zavedla obecnou daň na aktivity spojené se znečištěním v roce 1999. Od roku 2001 byly tyto daně rozšířeny o nové zdanění energií. Příjmy z těchto daní jsou kompenzovány ve formě snížení zdanění práce pro podniky zavádějící 35hodinový pracovní týden.[29]
3.2.1 Ekologická daňová reforma v Německu
Největší zkušenosti se zavedením ekologické daňové reformy mají v Německu. Zde byla zavedena již v roce 1999. Byl dobře připravený koncept a reforma byla postupně zaváděna v pěti fázích. Některé environmentálně škodlivé dotace byly v rámci reformy odstraněny.
Pět fází zavedení ekologických daní v Německu:
- 1. fáze k 1. dubnu 1999
- zákon o zahájení ekologické daňové reformy - 2. až 5. fáze vždy k 1. lednu 2000 až 2003
- zákon o pokračování ekologické daňové reformy.
Největší význam měla tato reforma na zlepšení energetické efektivnosti, na rozvoj nových technologií a úsporné a racionálnější využívání energie, což podnátilo snížení spotřeby primární energie. Zvyšoval se počet přepravovaných osob v hromadné dopravě a počet automobilů poháněných plynem. Zvýšily se ceny za elektrickou energii, pohonné látky a paliva. Vše je zobrazeno v tabulce č. 3
Tab č. 3 Ekologická daňová reforma v Německu
Daň do 31.3.1999
Daň po 1. stupni EDR 1.4.1999
Daň po 2. stupni EDR 1.1.2000
Daň po 3. stupni EDR 1.1.2001
Daň po 4. stupni EDR 1.1.2002
Daň po 5. stupni EDR 1.1.2003
Podíl ekologické daně 2003
Elektrický proud (cent/kWh)
1,02 1,28 1,54 1,8 2,05 2,05
Pohonné hmoty
Nafta (cent/litr) 31,7 34,77 37,84 40,91 43,98 47,04 15,34
Benzín (cent/litr) 50,11 53,18 56,18 59,32 62,39 65,45 15,34
Zemní plyn (cent/litr)
6 7 7 8 8 8 2
Zkapalněny plyn (cent/litr)
6 7 7 7 8 8 2
Topné látky Lehký topný olej
(cent/litr)
4,09 6,14 6,14 6,14 6,14 6,14 2,05
Těžká topný olej (cent/kg)
1,53 1,53 1,79 1,79 1,79 2,5 0,97
Zemní plyn (cent/kWh)
0,18 0,344 0,344 0,344 0,344 0,55 0,37
Zdroj: Ekologické daně v Německu [online] . [cit. 29.11. 2005].
Dostupné z: <http://www.econ.muni.cz/~jahoda/DTP/prednes/11HELP05.pdf>
Ekologický daňový výnos souží převážně k úlevám v důchodovém pojištění (88%), další část těchto příjmů se používá na podporu obnovitelných zdrojů energie (3%) a zbytek peněz (9%) zůstává ve státní rozpočtu. Bez této daně by v Německu musela být zvýšena sazba pojistného na důchodovém pojištění, což by ještě více prodražilo již tak velice nákladnou pracovní sílu.
Platby zaměstnanců a zaměstnavatelů na důchodové a zdravotní pojištění, pojištění pro případ potřeby pečovatelské služby a pojištění pro případ nezaměstnanosti činily v roce 1992 průměrně 35,2% ze mzdy a v roce 1998 až 42%. Od roku 1999 po zavedení ekologické daňové reformy se tyto sazby snižovaly. Ekologický daňový výnos slouží převážně k úlevám na důchodovém pojištění. Bez ekologické daně by musela být v letech 2003, 2004 a 2005 stanovena o 1,7 procentního bodu vyšší sazba pojistného na důchodovém pojištění.[30]
Krátké shrnutí ekologické daňové reformy v Německu je zobrazeno na obr. č. 2.
Důsledkem ekologické daňové reformy v Německu je jednak např.: pokles spotřeby energie, kamionové dopravy, emisí, ale na druhé straně naroste počet nových pracovních příležitosti. Tato reforma má přesně stanovený cíl, o kterém vypovídá i tento graf, tzn.
zlepšení a ochrana životního prostředí.
Obr. č. 2 Pozitivní vlivy daňové reformy na životní prostředí, inovace a zaměstnanost v Německu
Zdroj: Ekologické daně v Německu [online] . [cit. 29.11. 2005].
Dostupné z: <http://www.econ.muni.cz/~jahoda/DTP/prednes/11HELP05.pdf>
- spotřeba energie - emise CO2 - daňové sazby - penzijní náklady - kamionová doprava - závislost na fosilních palivech
POKLES
NÁRUST
- energetická účinnost - nové pracovní příležitosti - úsporné technologie - využívání obnovitelných zdrojů energie - auto s objemem motoru 3,5 l
Zavedení ekologických daní v EU – shrnutí
Evropské státy už úspěšně použily mechanismus daňové reformy na řešení řady ekologických problémů. Nejdůležitější problém, který je daněmi řešen v těchto zemích je spotřeba či výroba energie (včetně spalování benzínu) a s ní související exhalace oxidu uhličitého, tzn. emise oxidu uhličitého do ovzduší. Členské státy EU proto zavedly různé druhy ekologických daní, příkladem mohou být:
- Německo, Velká Británie či Nizozemí a další státy uvalující daň na energii, - Itálie, Švédsko, Francie, Nizozemsko nebo Norsko na emise oxidu uhličitého, - Nizozemí na spotřebu podzemní vody,
- Dánsko a Velká Británie uvalují daň na těžbu stavebních surovin, - Švédsko na exhalace oxidů dusíku i oxidu siřičitého,
- Francie a Německo na znečištění vody,
- Itálie a Irsko na jednorázové plastové nákupní tašky, - Dánsko, Velká Británie i Nizozemí na skladování odpadu, - Rakousko, Švédsko a Finsko na umělá hnojiva,
4. Belgie, Dánsko a Švédsko a další země na pesticidy.
Poplatky a úhrady k ochraně životního prostředí v České republice
Za nejvýznamnější ekonomické nástroje ochrany životního prostředí se v České republice vždy považovaly především poplatky (úplaty) za jeho znečišťování. Jsou stanoveny jako cena, kterou musí znečišťovatel platit za zásah do naší přírody. Jejich výše závisí obvykle na množství a kvalitě vypouštěné znečisťující látky do naší přírody. Tyto poplatky se zčásti promítají do nákladů příslušných podniků, které je musí hradit. Podniky podílející se na znečišťování životního prostředí jsou označovány jako tzv. „znečišťovatelé“.
Nejdůležitější funkce těchto poplatků je ekonomická motivace, která by měla změnit chování znečišťovatele. Poplatek plní svoji úlohu tehdy, pokud ekologicky příznivé chování bude pro znečišťovatele ekonomicky výhodné. Proto sazby poplatků jsou založeny na tom, že jejich minimální výše je rovna velikosti nákladů na likvidaci příslušné látky, která znečišťuje životní prostředí.
Poplatek by měl:
- ekonomicky motivovat znečišťovatele, aby provedli takové opatření, které chrání životní prostředí,
- odstranit dosavadní ekonomickou výhodu znečišťovatelů životního prostředí, kteří platí nižší poplatky než jsou náklady na čištění,
- odstranit ekonomické znevýhodnění subjektů, kteří se chovají ekologicky a jejich postavení na trhu oproti znečišťovatelům životního prostředí,
- promítnout náklady na ochranu životního prostředí do nákladů znečišťovatelů, - zajistit určitý finanční výnos, který bude využitelný k podpoře akcí a opatření k
ochraně životního prostředí.
4.1 Poplatky vybírané na území České republiky na ochranu životního prostředí
Za znečišťování životního prostředí, případně jeho složek a za hospodářské využívání přírodních zdrojů platí fyzické nebo právnické osoby daně, poplatky, odvody a další platby.6
Mezi nejdůležitější poplatky patří:
a) Poplatky za znečišťování ovzduší ze zvláště velkých a velkých stacionárních zdrojů
- Tyto poplatky jsou v České republice využívány tradičně a dlouhodobě.
Platí je právnické a fyzické osoby, které provozují tyto zdroje znečištění.
Poplatky za znečišťování ovzduší jsou stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. O výši poplatku provozovatelů zvláště velkých a velkých stacionárních7 zdrojů rozhoduje a poplatky vybírá a vymáhá orgán kraje na základě skutečných emisí v uplynulém roce. Poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí.
[21]
b) Poplatky za znečišťování ovzduší ze středních zdrojů
- Poplatky za znečišťování ovzduší jsou stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. O výši poplatku provozovatelů středních stacionárních zdrojů rozhodují obecní úřady obcí s rozšířenou působností na základě skutečných emisí v uplynulém roce.
Poplatky vybírá a vymáhá finanční úřad příslušný podle místa stacionárního zdroje. Poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí. [21]
6 Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, § 31, ve znění č. 123/1998 Sb. a zákona č. 100/2001 Sb.
7 Stacionární zdroj je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná ploch s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále slad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a dalších obdobné zařízení nebo činnost.
V tabulce č. 4 jsou uvedeny vybrané znečišťující látky, za které musí fyzické nebo právnické osoby platit.
Tab. č. 4 Hlavní zpoplatnění znečišťujících látek
Hlavní zpoplatnění znečišťujících látek Sazba (Kč/t)
Tuhé znečišťující látky 3000
Oxid siřičitý 1000
Oxidy dusíku 800
Těkavé organické látky 2000
Těžké kovy a jejich sloučeniny 20 000
Oxid uhelnatý 600
Amoniak 1000
Methan 1000
Polycyklické aromatické uhlovodíky 20 000
Zdroj: Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů
c) Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových
- Tyto poplatky mají charakter poplatků za znečištění a zahrnují poplatek za znečištění a poplatek z objemu. Výnos poplatků je příjmem Státního fondu životního prostředí.
Mezi hlavní nebezpečí v oblasti vod patří odpadní vody, které bývají v některých případech vypouštěny do povrchových vod, a to v nečistém nebo nedokonale čistém stavu.
Dále se může stát nebezpečným i neopatrné čerpání vod, kdy může být narušena rovnováha prostředí.
Problematika vodního hospodářství se řídí především zákonem č. 20/2004 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů.
Povinnost platit poplatek za vypouštění odpadních vod vzniká pro objem vypouštěných odpadních vod větší než 30 000 m3 za kalendářní rok. Sazba činí 0,1 Kč/m3.
Povinnost platit za vypouštění znečištěných odpadních vod má tak osoba, která překročila zákonem stanovené limity znečištění (hmotnostní i koncentrační) pro rizikové faktory.
Mezi rizikové faktory se začleňují např.: chemická spotřeba kyslíku, biologická spotřeba kyslíku, fosfor, rtuť, atd. Sazba poplatku se pohybuje od 0,50 Kč/Kg u rozpouštěných anorganických solí až po 20 000 Kč/Kg u rtuti.[25]
Omezení této poplatkové povinnosti platí pro:
Osoby, které vypouští do povrchových vod minerální vody, které podle zákona č.
164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech, jsou považovány za přírodní léčivý zdroj, pokud nebyly použity při lázeňské péči, dále vody ze sanačních vrtů a přírodní minerální vody, pokud nebyly použity při výrobě balených minerálních vod.[25]
d) Poplatky za povolené vypouštění odpadních vod do vod podzemních
- Povinnost platit tento poplatek vzniká osobě, která vypouští odpadní vody do vod podzemních. Výše poplatku činní ročně 3500 Kč a je součástí příjmů obce.
V případě, že jsou odpadní vody z rodinných domů dostatečně čištěny domovní čistírnou, poplatek se neplatí.
e) Poplatky za odebrané množství podzemní vody
- Subjekty, které využívají vodu z podzemních zdrojů, platí platbu za
odebrané množství podzemní vody. Podle zákona č. 20/2004 Sb., o vodách, získává Státní fond životního prostředí 50 % plateb za odebrané množství podzemní vody, 50 % získává rozpočet územně příslušného kraje.[25]
Osvobození do poplatku za odebrané množství podzemní vody
Tyto poplatky neplatí ten, kdo má skutečný odběr podzemní vody z jednoho vodního zdroje menší nebo rovný 6000 m3 za kalendářní rok nebo menší (rovný) než 500 m3
v každém měsíci. Dále toto omezení poplatkové povinnosti platí pro ty, kteří odebírají podzemní vodu k účelu získání tepelné energie, za odběry ke snížení znečištění podzemních vod či snížení jejich hladiny a pokud tyto odběry slouží k ochraně podzemních vod před znečištěním.[25]
f) Poplatky za ukládání odpadů podle kategorie odpadu
- Původce odpadu platí při uložení odpadu na skládku. Poplatek se skládá ze dvou složek – základní a rizikové. Sazba základní složky poplatku se týká všech kategorií odpadu (je diferencována do dvou výší, jedné pro odpad komunální a druhé pro odpad nebezpečný). Riziková složka poplatku se týká pouze odpadu nebezpečného. Provozovatel skládky odvádí vybrané poplatky jejich příjemci, tzn. obci, v jejímž katastru leží skládka (základní složka), a Státnímu fondu životního prostředí (riziková složka). Výše poplatku vymezuje zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Osvobozeny jsou pouze minerály, které slouží k technickému zajištění skládky v souladu s technickým plánem skládky.[18]
Výši poplatků patřících do první složky, tzn. základní a riziková kategorie odpadu je uvedena v tabulce č. 5.
Tab č. 5 Sazba základních poplatků za ukládání odpadů
Sazba základního poplatku za ukládání odpadů (Kč/t) Kategorie
odpadu 2002 až 2004 2005 až 2006 2007 až 2008 2009 a následující
Rizikový 1100 1200 1400 1700
Základní 200 300 400 500
Zdroj: zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, příloha č. 6.
Výše těchto poplatků se každým rokem zvyšuje z důvodů zvyšování nákladů na skladování a zabezpečování těchto skládek, které slouží k ukládání odpadů.
g) Poplatek za komunální odpad
- Právo na vybírání tohoto poplatku má každá obec, na jejímž území daný odpad vzniká. Poplatníkem se stává každá fyzická osoba, jejíž činností komunální odpad vzniká. Stanovení výše poplatků spadá do kompetence každé samostatné obce, odvíjí se dle potřeb obce a je upravena obecně závaznou vyhláškou. Proto i výnos z tohoto poplatku spadá do rozpočtu obce (zákon o odpadech). [18]
Osvobození poplatku za komunální odpad
Od tohoto poplatku jsou osvobozeni poplatníci vykonávající základní vojenskou službu, vykonávající trest odnětí svobody, dlouhodobě pobývající v cizině a poplatníci, kteří jsou dlouhodobě umístění ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení.8[18]
h) Registrační a evidenční poplatek dle zákona o obalech
- Tento poplatek musí platit osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky. Základní účel je chránit životní prostředí, tzn.
předcházet vzniku odpadů z obalů, a to zejména snižováním hmotnosti, objemu a škodlivosti obalů a chemických látek.
- Problematiku této oblasti zabezpečuje zákon č. 477/2001 Sb., o obalech.
Příjemce výnosů je Státní fond životního prostředí.
i) Úhrady za těžbu nerostných surovin
- V České republice se musí povinně nahlásit každý, kdo těží jakoukoliv surovinu, Báňskému úřadu a hradit následující poplatky:
• úhrada z dobývacího prostoru - vztahuje se na organizace zabývající se hornickou činností a tyto příjmy spadají do rozpočtu příslušné obce,
• úhrada z vydobytých nerostů na výhradních ložiscích - vztahuje se na organizace zabývající se hornickou činností, příjem je určen ze 75%
obec a zbytek státní rozpočet.
8 Vyhláška č. 4/2001 – poplatky za komunální odpady, Čl. 2, pism. a) a b)
• Velikost obou úhrad se řídí zákonem č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství ve znění pozdějších předpisů.
j) Výše odvodů za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu
- Tyto odvody vyplývají z § 11, zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů,. Poplatek platí ta osoba, v jejímž zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, a to za trvalé odnětí jednorázově s výjimkou případů, že po ukončení účelu odnětí budou pozemky podle schváleného plánu rekultivovány zalesněním či zřízením vodní plochy. U dočasného odnětí a v případě výše uvedené výjimky se platí odvody každoročně až do doby ukončení rekultivace. Rozhodnutí o odvodech vydávají pověřené obecní úřady, na území národních parků správa těchto parků a na území hl. m.
Prahy úřady městských částí. Odvody dříve vybíraly finanční úřady, ale od 1. 1. 2006 tuto funkci převzaly celní úřady. Příjemci odvodů jsou ze 60 % Státní fond životního prostředí a ze 40 % rozpočty obcí, v jejichž katastru došlo k odnětí. Obec musí takto získané prostředky použít na zlepšení životního prostředí v obci a na ochranu a obnovu přírody a krajiny.[20]
k) Poplatky za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesů
- Poplatek má povinnost zaplatit žadatel, jemuž bylo povoleno trvalé nebo
dočasné odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesů. Rozhodnutí o odvodech vydává obecní úřad obcí s rozšířenou působností, na území národních parků správa těchto parků a na území hl. m. Prahy obvodní úřady. Odvody vybírají finanční úřady.
Příjemci odvodu jsou ze 60 % Státní fond životního prostředí a ze 40 % rozpočty obcí, v jejichž katastru došlo k odnětí. Obec musí takto získané prostředky použít na zlepšení životního prostředí v obci a na zachování lesa. Tyto poplatky se řídí zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů.
