Název bakalářské práce: Podpora dětí ze sociálně znevýhodněných rodin v oblasti vzdělávání
Jméno a příjmení autora: Ivana Ženčuchová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014
Vedoucí bakalářské práce: Ing. František Vlach
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá vytvořením vzdělávacího projektu se zaměřením na domácí přípravu a podporu znevýhodněných rodin v doučování dětí, ve spolupráci s terénním pracovníkem z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, rodinou a základní školou. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy jako je rodina, romská rodina, metody a teorie sociální práce, doučování a volný čas.
Cílem praktické části bylo pomocí vlastních zkušeností a dle školského zákona vytvořit ucelený vzdělací plán přípravy pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin se zaměřením na základní profilové předměty, jako je Český jazyk, Anglický jazyk a Matematika 6. ročníku Základní školy.
Výsledky aplikovaného projektu ukazují pozitivní přínos při domácí přípravě s žákyní 6. třídy.
Práce vyústila v navržení konkrétní aktivity – dobrovolníci, kteří docházejí do těchto vyloučených lokalit i bez peněžité odměny. Zjištěné výsledky vedly k uvědomění si, jak žákům znevýhodněných rodin pomáhá individuální přístup pracovníka.
Klíčová slova:
Nezisková organizace, sociální znevýhodnění, vzdělávací projekt.
Title of the bachelor thesis: Support for children from socially disadvantaged families in education
Author: Ivana Ženčuchová
Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014
Supervisor: Ing. František Vlach
Summary:
The bachelor thesis deals with the creation of an educational project focusing on the home preparation and the child tutoring support of the disadvantaged families, in cooperation with the field worker from the generally charitable trust People in Need, the family and the primary school.
The theoretical part explains the basic concepts such as a family, a Romany family, methods and theories of social work, tutoring and leisure time.
The aim of the practical part was creating of the comprehensive education plan for children from socially disadvantaged families, with using of my own experience and according to the Education Act and focusing on basic profiled subjects such as Czech language, English language and Mathematics of the 6th class of the basic school.
The results of the applied project shows the positive benefits at the home preparing of the 6th class student. The work resulted in the specific activity suggestion - volunteers who attend to these excluded areas without money reward. Discovered results led to the notification of how pupils from the disadvantaged families help the individual access of the worker.
Key words:
Non-profit organizations, social disadvantage, educational project.
Obsah
Úvod...9
Teoretická část...10
1Člověk v tísni ...10
2Doučování a volný čas...12
2.1 Společnost...13
3Sociální práce...14
3.1 Definice sociální práce...14
3.2 Cílové skupiny...16
3.3 Sociální vyloučení...16
3.4 Romové ve spektru sociální práce...17
3.5 Sociální práce jako služba...17
3.6 Sociální pracovník...18
3.7 Etický rozměr sociální práce...19
4Metody a teorie sociální práce...20
5Rodina...24
6Romská rodina...26
6.1 Historie romské rodiny...27
7Vzdělávací proces...28
8Vyučovací hodina...29
9Menšina a etnikum...32
Praktická část...33
10Charakteristika cílové skupiny...34
11Charakteristika Základní školy Předlice...36
12Popis vyučování...37
13Průběh vyučování ...38
14Tvorba projektu...40
14.1 Matematika...40
14.2 Český jazyk...41
14.3 Anglický jazyk...42
15Srovnání výsledků...43
16Vyhodnocení...48
Závěr...49
Návrh opatření...50
Seznam použitých zdrojů...51
Seznam příloh...52
Úvod
Dnešní školáci žijící v sociokulturně znevýhodněném prostředí, tzv. novodobějších ghettech, kde jsou ve srovnání s ostatními vrstevníky zaostalejší ve vzdělání.
Podpora dětí ze sociálně znevýhodněných rodin je v současné době dobře řešitelné téma. Úřady práce a úředníci sociálního odboru mají nejen velmi široký rozsah působnosti, ale také i mnoho klientů, kterým se nemůžou věnovat individuálněji. V této situaci pak nastupuje terénní pracovník (pracovník pracující přímo v přirozeném prostředí klienta), je mobilní a vede si o své práci a výsledcích podrobnou dokumentaci. Je kdykoliv schopen jednat s koordinátory, kteří jsou v kontaktu jak s rodiči a dobrovolníky, tak i s úřady. Terénní pracovník pracuje dlouhodobě, v rámci školního roku, přičemž za úspěch lze považovat i pouhou stabilitu v přípravě školních pomůcek nebo plněním domácích úkolů.
Problematika vzdělání vzniká už při zařazení dětí do speciálních škol. Lze říci, že větší část tvoří děti z romských rodin. Děti z romských rodin přicházejí k zápisu z bezpodmětového prostředí a nikdo nebere ohled na to, zda umí barvy, český jazyk a jiné dovednosti potřebné do školy.
Na druhou stratu je toto neomlouvá. Můžeme slýchat i tvrzení, že škola pro ně není důležitá, protože oni žijí teď a tady, tudíž pro ně důležité vzdělání. Mediální obraz k tomu všemu také moc nepřispívá. Prezentuje především negativní stránku života Romů, ukazují se závislosti na návykových látkách, alkoholu, hracích automatech, nevhodné hygienické podmínky, neposílání dětí do školy a časné těhotenství u mladých dívek. U nich je toto však normální, mají jiné priority a děti jsou dříve dospělé a samostatné, proto je pro ně těhotenství ve čtrnácti letech v pořádku.
Podle Romů si tímhle negativním obrazem pěstujeme diskriminaci → předsudek, rasismus či negativní názor o nich.
Teoretická část 1 Člověk v tísni
Cílem této teoretické části je seznámit čtenáře s neziskovou organizací, která dala možnost autorce práce získat danou zkušenost a práci s cílovou skupinou. Člověk v tísni je nezisková organizace, kde působí sociální pracovníci a dobrovolníci, kteří osvětlují motivy a cíle sociální propasti. Pomáhají v celé České republice, ale i ve světě. Existuje mnoho možností jak pomoci lidem v nouzi. Mezi nejznámější patří jednorázový finanční dar, klub přátel, koupě kozy, krav nebo kuřat a darování jich do Afriky nebo další probíhající sbírky.
Cílem humanitární organizace Člověk v tísni je pomáhat lidem v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv a svobod ve světě. Tato společnost vznikla v roce 1992 a během své existence se stala největší neziskovou organizací ve střední Evropě. Na začátku vznikla v okruhu válečných zpravodajů a novinářů věnujících se zahraničí, kterým nestačilo vyvážet pouhé informace, ale začali ven vyvážet i pomoc. V současné době se nezisková organizace věnuje oblasti vzdělávání a pomoci lidem žijícím v sociálním vyloučení. Může tak zaměření rozložit na čtyři základní oblasti, do které patří: humanitární pomoc a rozvojová spolupráce, podpora lidských práv, programy sociální integrace, vzdělávací a informační programy (Člověk v tísni, 2006).
• Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce
Humanitární pomoc je okamžitá, krizová pomoc lidem v nouzi při přírodních katastrofách, ve válečných krizích, ale i v době klidné. Rozvojová spolupráce se zaměřuje na dlouhodobou pomoc lidem žijícím v chudobě nebo špatných životních podmínkách. Během dvaceti let činnosti byla humanitární a rozvojová pomoc realizována ve více než 40 zemích jako například v zemích Afriky, Asie a Evropy. Realizují se zde programy, kdy se společnost snaží zlepšit přístup obyvatel ke zdravotní péči, vzdělání, dodržování hygieny, dostupnost pitné vody i zapojení lidí do procesů dění v jejich zemi.
• Podpora lidských práv
Při podpoře lidských práv se jedná o pomoc oponentům a podporu občanské společnosti v nesvobodných zemích a státech. Nezisková organizace Člověk v tísni pořádá každoročně festival dokumentárních filmů o lidských právech pod názvem JEDEN SVĚT. V současné době
jsou realizovány programy podpory lidských práv především v Rusku, Kubě, Ukrajině, Barmě, Moldávii a v Bělorusku.
• Programy sociální integrace
Programy sociální integrace vznikly v létě 2006 a podporují děti ze sociálně slabých rodin při dosažení vzdělání, jejich rodiče motivuje k řešení celkové životní situace rodiny a k aktivnímu přístupu vzdělání jejich dětí. Program je podporován prostřednictvím poradenských a vzdělávacích služeb. Tým pracovníků spolupracuje se školou, orgány místní samosprávy, policií, jinými neziskovými organizacemi a s klienty, kteří se na všech činnostech podílejí. Programy sociální integrace působí ve více než padesáti městech a obcích České republiky. Mezi služby, které jsou nabízené lidem žijícím v sociálním vyloučení, patří terénní sociální práce, právní poradenství, pracovní poradenství, služba sociálního asistenta v trestním řízení, podpora vzdělávání a doučování, nízkoprahová centra a mimoškolní vzdělávání. Mezi další oblasti činnosti patří informační a vzdělávací aktivity, monitoring problematiky a výzkumná činnost, poradenství a asistence městům při plánování dalšího rozvoje.
• Vzdělávací a informační programy
Vzdělávací programy jsou zaměřený na pedagogy a studenty formou seminářů, konferencí či workshopů. Tyto programy zvyšují informovanost o problematice chudoby, migrace, rasových a národnostních předsudků, xenofobie nebo porušování lidských práv. Dokumentární filmy jsou pro žáky a učitele jako doprovodné materiály k výuce aktuálních témat a novodobé historie (Člověk v tísni, 2006).
Ilustrace 1: Člověk v tísni pomáhá se vzděláním na Srí Lance Internetový zdroj: www.clovekvtisni.cz
2 Doučování a volný čas
V této kapitole je nastíněna problematika doučování a využití volného času dle neziskové organizace Člověk v tísni, která se touto problematikou komplexně zabývá u problémové mládeže v sociálně vyloučených lokalitách.
Program doučování je poskytován dětem od 8 do 15 let. Program doučování pomáhá dětem se připravovat na vyučování, věnovat se látce, kterou ve škole nepochopili, připravit domácí úkoly do školy nebo zopakovat probíranou látku ze školy. Tento program by měl motivovat i rodiče, aby více dbali na školní docházku dětí, spolupracovali se školou a zajímali se o prospěch vlastního dítěte. Škola tak spolupracuje s neziskovou organizací, která informuje o dětech ze sociálního vyloučení a jejich vzdělávacích potřebách. Doučování v rodinách je nabízeno v mnoha městech, jako jsou například Ústí nad Labem, Chomutov, Praha, Kladno, Karlovy Vary, Liberec, Sokolov, Bílina, Libčice nad Vltavou, Neratovice. Organizace se snaží službu dále rozšiřovat do míst, kde není zatím dostupná (Člověk v tísni, 2006).
Cílem společnosti Člověk v tísni prostřednictvím programu Podpora vzdělávání je zlepšit školní výsledky a přecházet tak předčasnému ukončení povinné školní docházky. Snaží se změnit tuto situaci v rodinách tak, že od roku 2006 vytváří program Podpora vzdělávání a nabízí ho rodinám ze sociokulturně znevýhodněného prostředí formou bezplatného doučování dětí přímo v jejich prostředí (rodinách). Snahou je motivovat především rodiče (Člověk v tísni, 2006).
Při mnoha kontaktech se autorce potvrdila skutečnost, že rodiče opravdu naslouchají výkladu a snaží se o spolupráci při samostatné výuce. Rodiče, se kterými přišla autorka do kontaktu u Klaudie, jsou opravdu ohleduplní a spolupracují jak s koordinátorem a pracovníkem neziskové organizace, tak i se školou.
Koordinátoři, kteří jsou v jednotlivých městech, zajišťuje dobrovolníky, kteří docházejí minimálně na dvě hodiny, 1x týdně doučovat děti přímo do domácností, kde žijí. Kontakt s rodiči, dobrovolníky a učiteli je zajišťován koordinátorem. Ten s nimi konzultuje postupy při doučování, jejich přípravu do školy, úzce spolupracuje se školami a zjišťuje, v jakých oblastech potřebují děti zvláštní péči, přípravu a zná jejich učební program, aby byly schopny zvládnout výuku (Člověk v tísni, 2006).
Díky spolupráci s koordinátorem byla autorka obeznámena s celým učebním programem žákyně. Autorka se domnívá, že je důležité klást pozornost na vzájemnou spolupráci, důvěru a oboustranný zájem ve zlepšení školních úspěchů žákyně. Žákyně je tímto pravidelným přístupem
a kontaktem vedena k řádnější přípravě v oblasti svých školních povinností, ale i v oblasti přístupu k autoritám. Díky vzájemné komunikaci face to face je možné rozebrat různé prohřešky a sledovat gesta nebo oční kontakt žákyně při řešení školních napomenutí nebo poznámek. Její argumentaci je možné konzultovat jak s rodiči, tak s koordinátorem nebo školním poradcem.
Financování programu Podpora vzdělávání podpořili Nadace Terezy Maxové, dále města Liberec a Kladno, ale i telefonní společnost Telefonica 02. Financování jde i z programu Transition Facility Evropská unie, Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky (Člověk v tísni, 2006).
Díky široké škále podporujících nadací a fondů se finanční odměna v roce 2012/2013 pohybuje kolem 112 Kč hrubého na hodinu. Tuto částku shledává autorka jako dostatečnou a je ráda za dosavadní počet dobrovolníků, kterým nezáleží na ceně, ale poskytují tuto pomoc zcela dobrovolně a z vlastní dobré vůle.
2.1 Společnost
Prokop (2005, s. 24) uvádí, že: „Společnost je organismus, systém, struktura a morální fakt!“
Autor tak dochází ke třem klíčovým slovům, kterými jsou: systém, funkce a struktura. Organizace vznikají k tomu, aby uspokojily potřeby, které jsou obsaženi v hodnotovém systému společnosti.
Tyto organizace tvoří společenský systém a struktura tohoto systému je tvořena hodnotami (Prokop 2005, s. 28-29).
Škola a společnost představuje pro každého z nás přirozený předmět zájmu a každý z nás se s ní alespoň z části setkal. Škola, je instituce, která má rozměr společenský. Hned vedle rodiny se škola podílí na poskytování společenských hodnot, norem a kontinuit celé společnosti.
3 Sociální práce
Každý autor, jež se zabývá problematikou sociální práce, zaujímá jinou pozici a vnímá svá těžiska v sociální práci jinak. Níže je uvedeno několik obecně používaných definic.
Podstatou sociální práce bylo pomáhat a angažovat se pro potřebné. Sociální práce byla udržována a prohlubována jedinci, komunitou, skupinou až do současnosti, kdy se stala vědecky fundovaná odborná disciplína, co zajišťuje péči o potřebné na profesionální úrovni prostřednictvím svých metod. Spolupráce s jinými disciplínami se prolíná do psychologie, sociologie, androgogiky, sociální pedagogiky, gerontagogiky. Všechny obory doplňují sociální práci jak v oblasti teorie, tak praxe (Gulová 2011, s. 14-15).
Dle názoru autorky práce, shledává sociální práci jako přirozenou pomoc lidem, kteří ji potřebují a nedokážou si pomoci sami. Jedná se o širokou škálu skupin jako jsou rizikové, tělesně postižený, nezaměstnaný aj. Též jde o práci s rodinou, seniory nebo o osoby sociálně znevýhodněné nebo vyloučené. Jako nejznámější zdroje poskytované prostřednictvím sociální práce vidíme solidaritu, státní dotace, fondy nebo sponzorské dary.
Dle Pešatové a Švingalové (2005, s. 5) je sociální práce odborná činnost, která řeší nepříznivou sociální situaci klientů, snaží se zabránit vyhrocení, vzniku a v neposlední řadě zprostředkovávají pomoc při řešení této situace.
Sociální práce se opírá a spoléhá na společenskou solidaritu, kde se promítá dobrovolnictví.
Usiluje o lidský potencionál, angažuje se pro potřebné zcela přirozeně, ale nejdůležitější součástí je podpora. Podpora fungování klienta v situacích, ve kterých si nedokáže pomoci sám, samotná reflexe klienta, zmírňování následků a následné řešení sociálních problémů (Gulová 2011, s. 15).
3.1 Definice sociální práce
Definici sociální práce nelze popsat ani vyčerpat jedinou větou. Níže je uvedeno několik definic a úhlů pohledu, ze kterých je možné na sociální práci nahlížet.
„Sociální práce je to, co dělají sociální pracovníci, … (nebo to, co prostě jiní – zdravotníci, učitelé, politici, rodiče … nedělají)“ (Gulová 2011, s. 14). Autorka tím chce zdůraznit, že sociální práce (jako služba, aktivita), vstupuje do života jedinců nebo sociálně znevýhodněných skupin a snaží se pomoci klientovi tak, aby si dokázal klient pomoci sám.
Thelenová (2011, s. 9) uvádí, dle Mezinárodní federace sociálních pracovníků definici sociální práce v roce 2005, která zní: „Profesionální sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a zmocňování a osvobozování lidí za účelem dosahování lepší kvality života.“ Tato definice se vztahuje k profesi.
Český sociolog Arnošt Inocenc Bláha charakterizoval sociální práci jako nápravnou činnost.
Ta měla bránit vzniku sociálního zla či ho odstranit a měla tak rozvíjet sociální klady. Mary Richmondová zas definovala sociální práci jako rozvinutí osobnosti člověka podle jeho individuálních poměrů, který je pak schopný nalézt soulad mezi svým životem a prostředím, ve kterém se ocitl (Thelenová 2011, s. 7-8).
Sociální práce bývá nejefektivnější, když se na řešení problému podílí co nejvíce subjektů (učitelé, rodiče, odborníci, sociální pracovníci, výchovní pracovníci aj.). Je zaměřena na mnoho aktuálních témat jako například migrace, menšiny a jejich soužití, deprivační vlivy, dětská práva – zde může jít o zanedbávání a týrání, domácí násilí páchané na dětech nebo dětská prostituce. Mezi celosvětový problém můžeme zařadit chudobu, nezaměstnanost, stáří, diskriminaci, ženská práva a práva gender. Dalším tématem jsou lidé s různými psychickými a fyzickými handicapy, lidé s odlišnou sexuální orientací, lidé co prosazují diskuse o sociálních právech občanů a lidé, kteří se snaží o dosažení rovnosti přístupů a rovnosti příležitostí. Všechny tyto výše uvedené témata vstupují do základního rámce (Gulová 2011, s. 11-15).
Všechny tyto témata souvisí s vývojem a změnami ve společnosti. Úspěšnost intervence bývá u dětských klientů vyšší. Nejvíce zasahuje skupiny mladých lidí sociální patologie, kde můžeme hovořit o šikaně a agresivitě mezi vrstevníky nebo může jít o týrání dítěte v rodině. Mnoho učitelů má v dnešní době malé povědomí o celkové oblasti sociální práce, souvisejícími s těmito sociálními patologiemi. Naopak učitelé jsou první, kteří můžou zpozorovat dítě, pokud je něco v nepořádku (Gulová 2011, s. 11-15).
Nejlépe vystihuje trojí pojetí Navrátil (2001, s. 168), který uvádí, že sociální práci můžeme vnímat jako terapeutickou pomoc, kdy cílem sociální intervence je zabezpečit klientovi psychosociální pohodu. U sociální práce jako reformy společenského prostředí je důraz kladen na podporu společenské kooperace a solidarity. Jako poslední pojetí je vnímání sociální práce jako sociálně-právní pomoci, kdy sociální práce je chápána jako jeden z předmětů poskytování sociálních služeb.
3.2 Cílové skupiny
Do cílové skupiny může patřit mnoho osob, kteří se ocitají v nepříznivé sociální situaci z důvodu věku, špatného psychického stavu, zdravotního postižení, které vychází ze snížené soběstačnosti v základních životních dovednostech. Další skupinu tvoří lidé bez domova, lidé, kteří nejsou schopni se v důsledků snížené schopnosti zvládnout svoji životní situaci vlastními rukama nebo lidé, kteří jsou ohroženi svými životními návyky a vedou tím ke konfliktům ve společnosti. Mnoho skupin tvoří i děti v ohrožení vývoje (rodiče nízkého věku, závislé na návykových látkách, zdravotně postižené, aj.) nebo děti se zdravotním postižením (Gulová 2011, s. 18-19).
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje cílové skupiny a určuje správná označení. Hovoříme pak o osobách bez přístřeší, o Romech, o osobách se zdravotním postižením, o seniorech, o lidech zbavených způsobilostí k právním úkonům apod.
(Gulová 2011, s. 18-19).
3.3 Sociální vyloučení
Co vlastně znamená sociální vyloučení? Lze říci, že v dnešní době se mnoho českých měst a jejich obyvatelé potýkají s tímto fenoménem velmi často, jehož jméno je chudoba. Tyto obyvatelé jsou většinou nejviditelnější, pokud žijí v odloučených lokalitách v chudinských domech či ubytovnách pohromadě, ale i osamoceně. Někteří jsou snadno rozpoznatelní od ostatních členů měst (například dle barvy pleti u Romů). Tato skupina má nálepku nepřizpůsobivých, kulturně odlišných nebo specifických skupin. Mezi první známky propadu na sociální dno lze považovat hromadu důvodů, které vedou k životní krizi jako je finanční neschopnost, ztráta zaměstnání, problémy dětí, nemoc, úmrtí, problémy s bydlením aj. Lidé tak řeší více problémů než jeden a s postupným propadem přestává být zřejmé, co je důvodem a co jeho následkem (Člověk v tísni, 2006).
Sociálně vyloučen může být skoro každý z nás, pokud se člověk ocitne v krizi, vyhoří, ztratí zaměstnání nebo se stane obětí jakéhokoliv trestného činu. Člověk je nucen podávat takové výsledky, aby se jeho životní situace a situace například rodiny stabilizovala, ale někteří lidé se neobejdou bez cizí pomoci, pomoci přátel, rodiny, institucí nebo těch nejbližších. Lidé, kteří se často ocitají v sociálním vyloučení, neznají svá práva a povinnosti, mají špatné nebo nízké vzdělání, mají špatné rodinné zázemí nebo jsou zadluženi. Často může jít o cizince, lidé z menšin, handicapovaný lidi nebo lidi, kteří jsou nějakým způsobem diskriminováni. Někteří z nich
zanedbali vlastní povinnosti, neprosadili se v konkurenci nebo jen nedokázali uspět ve společnosti.
Nabalují na sebe další, související problémy a dostávají se tak do krizových situací najednou.
Ti, kteří setrvávají v této krizové situaci dlouhodobě, se ocitají v ohrožení sociálního vyloučení (Člověk v tísni, 2006).
„V sociálně vyloučených lokalitách žijí zejména lidé, kteří se v krizi ocitli již před delší dobou a nejsou s to se z ní vymanit, a tato krize se prohlubuje a transformuje také do dalších oblastí života. V sociálním vyloučení dobrovolně zůstává jen nepatrný zlomek lidí.“ (Člověk v tísni, 2006).
3.4 Romové ve spektru sociální práce
Romové jsou skupina, která je často diskriminována a segregována ze strany většinové společnosti. Situace v Evropě je děsivá a změna přístupu k Romům by měla být na prvním místě.
Je na čase řešit ostudu a hanbu spojenou s diskriminací! Často řešeným tématem je proces integrace romských dětí do hlavního vzdělávacího proudu s většinovou společností.
Gulová (2011, s. 23) uvádí, že: „Když shrneme všechny dosavadní zkušenosti s procesem integrace, tak vše, co potřebujeme, je kvalitní politický systém, který by garantoval přístup ke vzdělávání bez překážek všem jedincům, tedy i Romům.“
Většina romských dětí v ČR navštěvuje rovnou praktické školy, bývalé zvláštní školy. Autorka se domnívá, že mnoho důvodů má své kořeny v našich předsudkách a rasismu. Převládá velký vliv médií, který nám zkresluje obraz Romů, a my jej považujeme za to nejhorší v naší společnosti.
V každé zemi, i v České republice, jsou k dispozici mechanismy, které vedou k úspěšné integraci. Patří mezi ně například asistence ve školách, akční plány, mediátoři, komunitní plánování.
Romské děti by tak měli být zařazeni do hlavního vzdělávacího proudu a měli by mít stejné šance na vzdělávání jako děti ve většinové společnosti (Gulová 2011, s. 24).
3.5 Sociální práce jako služba
Sociální práce je realizována především v sociálních službách, které vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Sociální služby spadají do státní správy a jsou spojeny s širokou škálou právních norem. Zřizovatelem a zároveň i poskytovatelem jsou obce, kraje, Ministerstvo práce a sociálních věcí, neziskové organizace, církevní právnické osoby, dotace z veřejného rozpočtu, přijaté dary, projektová činnost, od klientů, nadace nebo občanské sdružení. Hlavním cílem tohoto zákona, je podporovat proces sociálního
začleňování, vytváření podmínek pro uspokojování potřeb lidí, kteří jsou oslabeni a zajistit jim potřebnou podporu a pomoc (Gulová 2011, s. 31-36).
Sociální službu poskytují sociální pracovníci a odborníci v oboru, kteří jsou profesionálové, zaměstnáváni sociálními subjekty a realizují jejich cíle a programy. Cílem je zejména podpořit klienta v situaci, ve které se nachází a pomáhat mu vyvíjet schopnost na zlepšení svého současného stavu. Sociální služby pomáhají zlepšit kvalitu života a chránit je před riziky, které je mohou ohrožovat v dané situaci (Gulová 2011, s. 30).
Druhy sociálních služeb jsou dle zákona č. 108/2006 Sb., (§ 32 - § 33) členěny na sociální poradenství, sociální prevenci a sociální péči. Rozeznáváme formy sociálních služeb: ambulantní (klient dochází do organizace), terénní (jsou poskytovány v přirozeném prostředí klienta) a pobytové (spojené s ubytováním v zařízení).
Standardy kvality sociálních služeb jsou důležitou složkou sociální práce. Dle Pešatové a Švingalové (2005, str. 11) „Jde o soubor kritérií, která umožňují rozpoznat úroveň kvality poskytovaných sociálních služeb v oblasti procedurální, personální a provozní.“
3.6 Sociální pracovník
Sociální pracovník pracuje s lidmi, kteří jsou sociálně vyloučeni, nejsou motivováni ke změně, nacházejí se ve složitých životních situacích. Takový to pracovník může vykonávat profesi na nejrůznějších úrovních sociální práce. Působí v široké škále od úrovně sociálně – správních činností po vysoce odborné profese. Sociální pracovník by měl být schopen zprostředkovat kontakt na subjekty, diagnostikovat situaci klienta (skupin i komunit), doporučit odborníky, rozvíjet a zlepšovat sociální politiku a řídit se etickým kodexem.
Požadavky na kvalifikaci sociálního pracovníka vymezuje zákon, a to vyšší odborné vzdělání (obor sociální práce), vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce, sociální péče, speciální pedagogika nebo sociální pedagogika (titul Bc., Mgr.), absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů (minimálně 5 let praxe nebo 200 hodin praxe). Povinností sociálního pracovníka je další odborné vzdělávání, odborné stáže, specializované vzdělávání či školící akce.
Sociální pracovník by měl být důvěryhodný, empatický, cílevědomí, samostatný, iniciativní, naslouchaví, odolný vůči stresu a k neúspěchu, nápaditý, sebekritičný, být schopen nést riziko, být samostatně rozhodnutelný, mít zájem o informace, měl by být schopen projevit nedůvěru vůči autoritám odmítání stereotypu, abstraktní a předvídaví (Gulová 2011, s. 35-36).
3.7 Etický rozměr sociální práce
Všechny kladené hodnoty a normy jsou souhrnem celé etiky sociální práce a sociální pracovník je jako prostředník mezi klientem a společností. Etika je věda o mravnosti, původu a podstatě morálního vědomí a jednání. Zkoumá podstatu a funkci morálky. Etika zkoumá rozhodování člověka, reguluje chování lidí ve všech sférách, upravuje vzájemné vztahy mezi lidmi a reflektuje vztahy k sobě samému, okolí, společnosti a rodině. Všechny etické zásady, etické chování ke klientovi, ke kolegům, k zaměstnavateli, k odbornosti nebo ke společnosti jsou obsaženy v etickém kodexu sociálních pracovníků ČR (Gulová 2011, s. 38-39).
Ředitel Domova odpočinku ve stáří uvádí, že: „Sociální péče potřebuje etiku, aby byla skutečnou pomocí bližnímu v nouzi. Aby pomoc nebyla urážlivá, degradující, ale naopak partnerská, aby pomáhala budovat lidskou důstojnost v situaci, kde dochází vlastní síly“ (Gulová 2011, s. 39).
Etický kodex sociální pracovníka zasahuje do 30. let 20. století a v roce 1976 byl vytvořen.
V roce 1988 byl přepracován Mezinárodní federací sociálních pracovníků, roku 1990 ustanovila skupina Deklaraci etických principů sociální práce a v roce 1992 byly oba tyto návrhy sjednoceny ve Washingtonu. Obsahem je devět zásad sociální práce, které rámují sociální práci a jsou obsaženi v etickém kodexu sociálního pracovníka (Gulová 2011, s. 40).
Gulová (2011, s. 40) uvádí devět zásad sociální práce: „Nezávislost, osvobození od represe a podřadných životních podmínek, protidiskriminační přístup, demokracie a lidská práva, spoluúčast klientů, ochrana integrity klientů, sebeurčení, odpor proti násilí, osobní zodpovědnost.“
4 Metody a teorie sociální práce
Metody sociální práce poskytují komunitní a terénní sociální práci. Tyto strategie a mechanismy jdou přímo do prostředí klienta, komunit a rodin. Pokud pracovník řeší situaci dítěte, musí pracovat s celou rodinou a s prostředím, ve kterém se dítě nalézá (Gulová 2011, s. 25).
Dle Pešatové a Švingalové (2005, s. 5) „Metody sociální práce podporují osoby v tom, aby mohly použít vlastních schopností k dosažení samostatnosti a podpory jejich zapojení do přirozených sociálních systémů.“
Pro řešení situací v rodinách, komunit nebo klientů, existuje mnoho strategií a metod pro poskytnutí sociální práce. Níže jsou některé uvedeny:
• Mediace
Mezi první metody lze zařadit mediaci, která je shledávána jako alternativní metoda řešení sporů, kdy do sporu vstoupí třetí, nezávislá osoba, tzv. mediátor. Tato osoba řeší s klienty sporné konflikty a stává se prostředníkem kompromisního řešení sporných otázek.
Mediace neboli metoda vyjednávání. Klient prostřednictvím mediátora vyhledává východiska ze svých problémů. Mediace je založena na zájmech klienta. Práce mediátora předpokládá nestrannost, vyváženost, nezávislost a neutralitu. Při řešení konfliktu má mediátor pět možných stylů řešení, které zahrnují přizpůsobení se, prosazení se, únik, kompromis a dohoda. Důležitou technikou pracovníka je aktivní naslouchání a následné přerámcování situace. Hlavní úkol mediace je vysvětlení procesu, aplikace jednotlivých fází a postupů. Mezi náročnější úkoly patří shromaždování informací, usnadnit komunikaci, analýza informací a zprostředkování dohody.
• Práce s rodinou
Častým diskutujícím problémem je to, že stát by se měl více zainteresovat do situace rodin prostřednictvím sociální politiky. Problematická situace v rodině může ohrožovat dítě a jeho výchovu. Dítě nebo mladiství se může provinit proti zákonu, může být ohroženo konfliktem rodičů nebo jeden z členů rodiny může být ohrožen fyzickým i psychických týráním. V těchto manželských a rodinných problémech se snaží pomáhat státní i nestátní instituce. Důležitost by měl sociální pracovník klást na kvalitu vztahu k dětem, vztahy mezi rodinou navzájem na hodnocení vývoje dětí. Dále se klade za nezbytnost posuzovat vazby rodiny ke škole, k institucím a k zaměstnavatelům rodičů. Některé instituce poskytují poradenství rodičům, kteří mají problémy s dětmi v oblasti výchovné nebo výukové.
• Komunitní práce
Sociální práce se zde přesunuje do oblasti, které jsou problémové. Smyslem komunitní práce je vytváření komunit, místa, kde člověk získává podporu, pomoc a ocenění. Komunitní pracovník působí přímo v prostředí a žije uprostřed všech konfliktů. Umí naslouchat a podporovat jednání skupin. Jeho náplní práce je sepsat projekt, který obsahuje ideu a realizaci. Sám komunitní pracovník pomáhá skupinám v zapojení a předává kompetenci přípravným občanům. Komunitní práce se může dělit na občanskou, výcvikovou, spirituální anebo terapeutickou. Spolupráce se prolíná a nabízí mezi sociální prací a sociální pedagogikou. Záleží podle toho, kdo je cílovou skupinou.
• Skupinová práce
Mezi základní pravidla ve skupině lze považovat mlčenlivost, otevřenost, důvěrnost, upřímnost, dodržování pravidel a odpovědnost. Skupiny vytvářejí lidé s nějakým problémem a vedou je sociální pracovníci, kteří se podílejí i na vedení dalších skupin jako jsou podpůrné, vzdělávací, terapeutické, rekreační či pracovní. Ve skupinách se sdružují senioři, matky s dětmi, rodiče dětí s handicapem, alkoholici či lidé s jinou závislostí. V těchto skupinách se scházejí lidé, kteří mají podobné zkušenosti, prožitky, cíle nebo zájmy. Dochází zde k výměně názorů a myšlenek, vzniká nový pohled na řešení problémů. Proto vše si skupiny poskytují prostor.
• Krizová intervence
V situaci, kdy člověk nenachází ve svém prostředí pomocné mechanismy, přichází sociální pracovník a řeší situaci jedince. Tato situace ohrožující život jedince vzniká vnitřním a vnějším spouštěčem krizí, kdy průběh krize může být ohrožena psychicky. Po odborné stránce by sociální pracovník měl projít speciálním výcvikem sociální práce.
• Případová práce
Sociální pracovník se zaměřuje přímo na jedince a jeho situaci, ve které se snaží hledat optimální řešení, komunikuje a předpokládá zpětnou vazbu. Měl by umět porozumět jedinci, určit jeho potřeby a klást důraz na jeho individualitu. Důležitost je zde kladena na kulturu, rodinu a společnost, ve které se jedinec nachází (Gulová 2011, s. 54-61).
• Dobrovolnictví
„Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati
Dobrovolník tedy může být každý z nás, kdo z dobré vůle vynakládá svůj volný čas a energii ve prospěch jiných lidí a hlavně bez nároku na finanční odměnu.
Gulová (2011, s. 63) uvádí, že „Dobrovolník může být ekologický aktivista, řádová sestra, někdo, kdo si chodí hrát za dětmi do nemocnice nebo dochází za potřebnými do hospice, popřípadě se rozjede ve vlastním volném čase řešit situaci po živelní katastrofě.“
Autorka tím chce uvést, že dobrovolnictví se jeví jako přirozený akt, kdy poskytujeme konkrétní pomoc tomu, kdo ji v danou chvíli potřebuje. Dodává velký rozměr solidarity a přátelství, bez kterého by se sociální práce nemohla vyvíjet. Dobrovolnictví v ČR se rozšířilo v 19. století, kdy vznikla řada spolků jako například Sokol, Mánes aj. Iniciativy organizačních forem se rozvinuly a zahrnují iniciativy soukromí, náboženské, národostní a organizační se širokými kompetencemi. Vývoj byl přerušen okupací, později vznikem socialistického státu a organizace musely přejít pod Národní frontu nebo byly likvidovány (Gulová 2011, s. 64-65).
Charitativní spolky byly zrušeny v rámci tažení proti církvi. Období normalizace dále přerušilo určitý nádech roku 1960, ale další vývoj nastal roku 1990. Lidé hledali nový způsob seberealizace, vlastní identity a objevuje se myšlenka svobodné společnosti. Obnoveny jsou některé organizace – YMCA, Sokol, a díky pomoci dobrovolníků vznikají tisíce neziskových organizací.
Za důležité je nutno zmínit rok 2001, který byl vyhlášen Mezinárodním rokem dobrovolníků.
Dobrovolnictví nebylo přesně vymezeno ani zpřehledněno. Dosud není dobrovolnictví zakotveno v žádném právním dokumentu ČR (Gulová 2011, s. 64-65).
Vymezme si teď člověka, který je dobrovolník. Dle Gulové (2011, s. 65) to je člověk, který nedostává finanční odměnu a poskytuje svůj čas, vědomosti, dovednosti a energii ve prospěch jiných lidí a společnosti. Činnost dobrovolníků zkvalitňuje služby, usnadňuje chod organizace, jeho tvořivá energie pomáhá hledat zdroje a možnosti nových řešení.
• Terénní sociální práce
Terénní sociální práce pracuje s klienty v jejich přirozeném prostředí a klient tak s námi lépe spolupracuje. Zjišťuje okolnosti problémů, které se u nich vyskytují, a věnuje případu více času, než si mohou dovolit úředníci. Tato služba je poskytována klientům, kteří mají řadu problémů s nezaměstnaností, ve škole, na úřadě a těm, co nejsou motivováni ke změně. Sociální pracovník se tak stává tzv. poradcem, průvodcem, komunitním plánovačem nebo mediátorem. Spolupráce klienta s pracovníkem je založena na důvěře. Pracovník nejdříve vstoupí do lokality, analyzuje
situaci v místě, nabízí své služby a podporuje je s ostatními sociálními službami v regionu (Gulová 2011, s. 58).
Organizace, které vykonávají tuto službu, jsou státní a nestátní. Většinou mají nestátní organizace převahu nad státníma. Mezi nestátní organizace patří například K-CENTRUM pro drogově závislé (výměna injekčních stříkaček, poradenská činnost, hledání klientů přímo na ulicích). S touto organizací měla autorka bakalářské práce čest, a vykonala zde 60h praxi.
Byla seznámena i s dalšími nestátními organizacemi jako je YMCA (zabývá se problematickou mládeží, sociálně slabšími, romskými dětmi, cizinci, kde cílem organizace je poradenská činnost, terapie, kvalitní zaplnění času a sezení s rodinami a dětmi). Další organizací je HOME CARE (pečovatelská a ošetřovatelská služba pro seniory v jejich prostředí) a ROZKOŠ BEZ RIZIKA (práce s prostitutkami, kterým se zajišťuje poradenská činnost a vyšetření).
• Streetwork
Streetwork je jedna z dalších metod sociální práce, kdy se pracovník pohybuje v prostředí sociálně znevýhodněných skupin, dětí a mládeže. Streetwork se snaží o infiltraci do problémové skupiny a nabízí jim možnost trávení volného času například v nízkoprahových zařízení. Streetwork vykonává poradenskou činnost, zajišťuje ubytování a prevenci. Mezi metody přímé práce patří rozhovor, monitoring, poradenská činnost, doprovod nebo pomoc s listinami (doprovod na úřady nebo asistenci). Prostředí, ve kterém se streetwork pohybuje jsou parky, ulice, herny, kluby, nádraží aj. (Wikipedie – otevřená encyklopedie 2013).
Jako příklad lze uvést pana Vítu Lavičku, který je vedoucí Romského projektu Člověka v tísni.
Projekt byl zaměřen na dosazování Romů do komunitních center. Jeho zkušenost říká, že on sám si myslel, jak je bez předsudků, ale když poznal sociální poměry Romů na vlastní oči, nahlíží na ně jinak. Hovoří o tom, že streetworkem může vydržet člověk 2-5let (Sociální práce 2002, s. 7).
5 Rodina
Rodina je přirozenou, základní jednotkou společnosti a je označována několika pojmy. Rodina může být nukleární, manželská, dvougenerační. Nukleární rodina je tvořena z několika málo lidí sdílejících intimní soužití. Manželská rodina je rodina pečující o své vlastní děti, přisvojené nebo z předchozích manželství muže a ženy. Dvougenerační rodina pozůstává z generace otce a matky a generace dětí. První sociální skupinou dítěte je rodina, dále pak škola, učitelé a kamarádi (Helus 2007, s. 149).
„Rodina uspokojuje základní, primární potřeby dítěte v raných stádiích jeho života“ (Helus 2007, s. 149). Jedná se tak o uspokojování základních biologických a psychických potřeb jako je jídlo, pití, oblečení, pocit bezpečí, jistoty a lásky.
Rodina vytváří základní neboli bazální životní jistoty. Je to potřeba mít domov, mít svou matku a otce, identifikovat se s nimi. Dítě se vkládá do náruče rodičů, do jejich péče, důvěřuje jim a spoléhá se bez obav a zábran, vyvíjí se do vztahů mezi lidmi a integruje se mezi nimi. Životní osou můžeme označit prostor pro aktivní projev dítěte, je od nejútlejšího věku. Dítě se charakterizuje prožitkem „já jsem a jednám, umím, zvládám, dovedu“. Následně je dítě uváděno do vztahu k rodinnému vybavení jako k zařízení v domácnosti, nástrojům, cenným předmětům nebo přístrojům. Dítě by tak mělo chápat hodnoty předmětů v rodině a podle pravidel je chránit, používat nebo udržovat v pořádku. To napomáhá k určení další životní osy „my máme“. Rodina dále zakládá, upevňuje a rozvíjí zodpovědnost, povinnost, ohleduplnost, úctu v dítěti a působí jako vzor, kdy se dítě učí vidět a vciťovat do druhého člověka. Díky zázemí, které poskytuje rodina, si dítě ujasňuje svět profesí, povinností, problémů i pokušení, kterým je třeba čelit. Rodina je útočištěm v situacích životní bezradnosti (Helus 2007, s. 149-151).
„Širší etnická a socioekonomická skupina je jistě důležitá; avšak nejdůležitější jednotkou veškerého společenského vývoje dítěte je nepochybně rodina“ (Fontana 2010, s. 36). Autor tím uvádí, že etnická i socioekonomická skupina ovlivňuje rodinu, ale existují rozdíly v chování a zacházení s členy rodiny.
• Kategorizace rodin z hlediska funkčnosti
Funkční rodina plní vůči dítěti své poslání, odpovídá jeho potřebám a vývojové tendenci a poskytuje dítěti pozitivní vztah ke škole a vzdělávání. Ovšem funkčnost rodiny může být narušena. Ve své praxi se můžeme setkat s rodinou nezralou (rodičům se nedaří vytvořit zázemí,
aby dítě čerpalo jistotu a pohodu stabilizovaného domova), přetíženou (dítě se dostává na okraj zájmů, jelikož rodiče se nemohou vymanit ze svých úkolů a tlaků, které na ně doléhají), ambiciózní nebo perfekcionistickou (rodiče kladou vysoké nároky na dítě), autoritářskou (dítě nemá prostor nalézat své vlastní individuality k realizaci svébytnosti nebo ujasňování osobní důstojnosti), rozmazlující a protekcionistickou (rodiče se podřizují přáním dítěte natolik, že si pak neumí samo poradit s problémy), nadměrně liberální a improvizující (rodiče neposkytují oporu pevného řádu, povinností a pravidel), odkládající (rodiče hledají způsob, jak se dítěte na čas zbavit), disociovanou (mezi členy rodiny a mezi vztahy jejich členů jsou neustálé rozepře a konflikty) (Helus 2007, s. 179-180).
• Kategorizace rodin z hlediska stylistiky
Dle Fontany (2010, s. 23-24) lze popsat čtyři vzorce chování rodičů v péči o dítě. Autoritativní a shovívavý styl péče o dítě je přijímající, reagující a orientovaný na dítě. Autoritářský a zanedbávající styl péče o dítě je odmítající, nereagující a orientovaný na rodiče. Následně si popíše způsoby chování spjaté s těmito styly péče o dítě a odpovídající způsoby chování dítěte.
Pokud je rodičovský styl autoritativní, tak se od dítěte vyžaduje rozumné a společenské chování na úrovni a rozhodnutí jsou dětem zdůvodňována. Rodič je vřelý, pečující a vyptává se na názory si city dítěte. Dítě je tak nezávislé, kamarádské, spolupracující vůči rodičům a neustále usilující o co nejlepší výkon a úspěch. Autoritářský styl prosazuje moc a ovládání. Jsou stanovené absolutní nároky vyžadující poslušnost, tvrdou práci a úctu k autoritě. Dítě má v tomto směru sklon k sociální izolaci. Chlapci spadají k agresivitě a dívky bývají závislé bez snahy o dobrý výkon.
Ve shovívavém stylu se od dětí žádá málo, je přijímající, reagující a orientovaný na děti. Ti pak mají pozitivní a živé citové ladění, avšak nezralé. Neovládají své impulsy, nedokážou se spoléhat na sebe a mají sklon k agresivitě. Poslední zanedbávající styl dělá rodič, který je zaměstnán svými činnostmi, bez zájmu o to, čím se dítě zabývá. Rodič se vyhýbá vzájemné komunikaci a nevšímá si moc názorů či citů dítěte. Takové dítě pak má sklon k náladovosti, je rozmařilé, neovládá své city, impulsy. Ve škole má problém se soustředěním, nestojí o školní výuku, chodí za školu a mívá sklon k užívání drog (Fontana 2010, s. 24).
Autorka se tím domnívá, že rodič může během průběhu výchovy měnit svůj rodičovský styl.
Vše je ovlivněno vnitřními a vnějšími činiteli v závislosti na danou situaci.
6 Romská rodina
„Současná romská společnost se do značné míry sociálně diferencovala, mnohé rodiny mají stejnou úroveň jako průměr majoritní společnosti“ (Vágnerová 2004, s. 676). Lze hovořit i o romských rodinách žijících na nízké sociální úrovni, kteří jsou v rozporu s normami společnosti.
Vzniká tak spousta problémů a na základě této nápadné skupiny se vytvářejí představy o celém etniku. Mezi jeden největší problém lze zaznamenat nezaměstnanost. Chybějí místa pro nekvalifikované pracovníky, ale většinou je dána přednost lidem z majoritní společnosti.
To vyplývá ze slabé pracovní morálky a jejich nespolehlivosti. Dlouhodobá nezaměstnanost přispívá k riziku, že romské rodiny jsou více závislý na sociální podpoře nebo roste napojení na kriminální subkulturu, kdy hrozí propad jejich životní úrovně a izolace od společnosti. Alkohol, drogy a hrací automaty souvisí s volným časem a rozvojem určitého životního stylu, proto roste drobná kriminalita (Vágnerová 2004, s. 676).
V souvislosti s nezaměstnaností se mluví o diskriminaci, ale většina zaměstnanců se brání, že nepřijme někoho, kdo nemá téměř ani dokončené základní vzdělání.
Dříve byl romský jazyk zárukou pro uchování a předávání jazyka, kulturních a etnických hodnot. V současnosti už někteří Romové romsky neumějí a nahrazují český jazyk kombinací různých jazyků nebo špatnou češtinou. Hodnoty a normy přetrvávají a mezi jednu významnou normu patří kolektivismus. Kolektivismus se projevuje v mnoha oblastech, Romové se sdružují na základě příbuzenských vztahů (Vágnerová 2004, s. 677-678).
Jakožto velká rodina poskytují dodnes ochranu, zázemí a podporu všem svým příbuzným.
Soudržnost a solidarita je projevována například u jednání na úřadě, kam jde celá skupina nebo řešení problémů je společné. Vytvářejí tak příbuzenské skupiny i v zaměstnání. Romové jsou známí i tím, že mívají větší počet dětí, než mívá majoritní rodina (Vágnerová 2004, s. 677).
Vágnerová (2004, s. 680) uvádí, že „Pro romský životní styl je typický sklon k nepravidelnosti, živelnosti a nesystematičnosti. V romské rodině chybí pevná struktura, diferencovanost denního programu, vymezení osobního teritoria a osobních věcí.“ Romové mají často impulzivní reakce, neumí plánovat nebo impulzivně realizují okamžité nápady. Romové bývají často bezohlední a sdružují se k hlučné zábavě bez ohledu na čas a místo. Tento element často vede ke konfliktům.
6.1 Historie romské rodiny
Romové pocházejí z Přední Indie a do Evropy přišli ve 13. století. Jejich postavení v indickém kastovním systému prošlo určitým vývojem, který byl převážně sestupný. Romská menšina dodržuje vlastní pravidla romského etnika, odlišný styl života a v neposlední řadě jsou i zkušenosti této minority. V těchto směrech je romská menšina odlišná od majoritní společnosti. Tyto projevy nejsou důsledkem neznalosti, ale jsou interpretovány jako neochota neschopnost této minority (Vágnerová 2004, s. 674).
Z Indie Romové emigrovali řadu století a svou vlast opouštěli ve vlnách. Dnes jsou po celém světě. Četnost v České republice je odhadována až na 3 % populace, ale někteří Romové svou příslušnost ke své národnosti nepřiznávají, proto může být procento populace vyšší (Vágnerová 2004, s. 674).
Výchova a vztah ke vzdělání Romského etnika je už od počátku shledáváno jako nejproblematičtější akt, který je doprovázen mnoho způsoby. Většina z nás žije předsudky, že Romové jsou negramotní, znají jen krádeže, nadávky a brutalitu. Někteří rodiče žijí realitou, kterou shledávají v našich dětech, kdy děti sdílejí už od základní školy společnou třídu a aktivity s dětmi této etnické skupiny.
Vágnerová (2004, s. 684-688) uvádí, že nízká úroveň vzdělání vychází z příčin nedostatečné vzdělanosti z mnoha faktorů. Mezi ty nejpodstatnější můžeme zařadit postoj romské komunity ke vzdělání. Romové se často soustředí na přítomnost, takže plánování a úvahy o budoucnosti není pro ně. Oni neplánují a úvahy do budoucnosti pro ně nemají velkou atraktivitu. Ke škole vyvolávají nedůvěru a chápou ji jako instituci, která není reprezentantem jejich společnosti.
Jako další faktor překážející pro zlepšení vzdělanosti je nedostatek kladeného důrazu na individuální úspěch, nesystematičnost. Pevný rytmus představuje zátěž pro romské dítě v pohledu na neschopnost pravidelné přípravy, pozdní příchody, toulání, záškoláctví nebo absence jak ve škole, tak v zaměstnání. Další faktor je volná a nedirektivní výchova, která vzniká z dostatku volného času. Toto chování se jeví ve škole a později i v zaměstnání. Romská rodina to považuje za normální, protože vycházejí z jiných požadavků a liší se tak od standardu majoritní společnosti. Už zmíněné dovednosti a návyky, které jsou nedostatečně rozvinuté a pro úspěch ve škole jsou potřebné, patří mezi faktor příčin. Romské děti nejsou zvyklé pracovat individuálně, neumí se učit něco zpaměti, pamatují si jen to, co je zaujalo, nemají rozvinutou úmyslnou pozornost. Mezi další faktor příčin školního selhání je nedostatečná vzdělanost rodičů, kteří vytvářejí nepříznivý základ a
7 Vzdělávací proces
Dle zákona č. 2/1993Sb., o Listině základních práv a svobod (čl. 33, odst. 1-2) má každý právo na vzdělání a podle schopností občana, mají právo na bezplatné vzdělávání v základních a středních školách. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Další úpravu vzdělávání v ČR upravuje školský zákon č. 561/2004Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“) a zákon č. 111/1998Sb., o vysokých školách.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR dohlíží na úroveň vzdělávání.
Z hlediska sociální politiky lze vzdělávání považovat jako proces ovlivňující status člověka, jež je součástí politiky nezaměstnanosti. Každý občan má právo na vzdělávání a část procesu je pro všechny povinná. Osvojováním systematických poznatků, vědomostí a návyků procházíme procesem poznávacím, hodnotovým a dovednostem. Vzděláváme se neustále a stáváme se tak vzdělanou osobou. Nejintenzivnější vzdělání je v dětství, dospívání a rané dospělosti (Tomeš 2011, s. 67-68).
Přístup ke vzdělání by měl mít každý občan stejný, segregace do zvláštních škol je nežádoucí a měla by být jen pro ty, kteří rozumově nestačí, například mentálně znevýhodnění či zdravotně postižení. Vzdělání je poskytováno dětem ve věku 6-15 let, kteří musí dostat základního vzdělání.
Mládež, která je nad 15let se vzdělává jen za podmínek, pokud splní přijímací řízení dané školy.
Škola poskytuje nejvyšší vzdělání, které odpovídá fyzickému, sociálnímu a mentálnímu vybavení žáka (Tomeš 2011, s. 70).
8 Vyučovací hodina
Vyučování je forma, která probíhá ve vyučovací hodině a patří k nejdůležitější kategorii obecné didaktiky. Skutečnost vyučování je cílevědomě a plánovitě řízený proces, který vede žáky k tomu, aby si osvojili určitou soustavu dovedností, vědomostí a návyků. Je to cílevědomá spolupráce učitele a žáka, kde učitel vyučuje, působí výchovně a žák se aktivně učí, rozvíjí své morální, estetické, pracovní a somaticko-pohybové vlastnosti (Mojžíšek 1984, s. 7).
• Cíl a obsah vyučovací hodiny
Cílem vyučovací hodiny je naučit žáky učivo dle požadovaných osnov a požadavky musí být nekompromisně plněny. Jsou plněny cíle a úkoly vyučování a výchovy pomocí metod s nimi spojené. Cíle mohou být informativní, formativní, výchovné. Šíře a hloubka úkolů vyučovací hodiny je dána typem školy, zda je o základní školu, školu odbornou, o gymnázium, o vyšší odbornou školu apod. V hodině se snaží učitel rozvíjet žákovi vědomosti z oblasti společenských, přírodních a technických věd. Didaktika klade velký důraz na rozvoj poznávacích procesů, dále o rozvoj tvořivé schopnosti, fantazie, schopnosti pracovat a soustředit se, porozumět slovu, symbolům, mimoverbálním způsobům sdělování a vyjadřování. Žáci by měli být schopni se účastnit vyučování kdekoli jinde, protože člověk se vzdělává celoživotně (Mojžíšek 1984, s. 9-57).
• Plánování a realizace
Každá vyučovací hodina musí mít svůj učební plán a jasné cíle, obsah, metody a strukturu odpovídající tomu, co se žáci mají naučit. Vyučovací hodina by měla být naplánovaná tak, aby navazovala na výuku předtím a návaznost pokračovala dále na příští výuku. Hodiny by měla upoutat a udržovat pozornost žáků, jejich zájem a účast na výuce. Proces plánování by měl být přizpůsoben situaci žáků a materiály s pomůcky by měli být vždy včas připraveny (Kyriacou 2004, s. 25).
Učitel podává výklad a vysvětlení jasně na úrovni žáků přiměřenou jejich potřebám, klade otázky různého typu, vyvolává žáky a jedná ke všem jistě, uvolněně, se sebedůvěrou, účelně.
Dále dává najevo respekt k myšlenkám žáků a podporuje jejich vyjadřování v dalším rozvíjení.
K tomu všemu se používají účelně různé pomůcky nebo materiály. Žáci dostávají možnost organizovat svou vlastní práci a dostává se jim užitečné zpětné vazby, aby byli povzbuzení k další práci. Touto podporou, povzbuzením, zpětnou vazbou, přispívá učitel k podpoře sebedůvěry a sebeúcty žáka (Kyriacou 2004, s. 25-26).
• Hodnocení prospěchu
Hodnocení prací žáků slouží nejen k odhalení nedostatků, ale i k posouzení efektivnosti vyučování, k povzbuzení dalšího úsilí žáka, posílení jeho sebedůvěry a poskytnout mu radu.
Ohodnocené práce se vrací žákům během hodiny a učitel provádí vyhodnocení, které vede v záznamech různými způsoby. Hodnoceny jsou učební dovednosti žáka a učební strategie (Kyriacou 2004, s. 26).
• Ohniska vyučovací hodiny
Ohniska, neboli struktura vyučovací hodiny zajišťuje řád v práci učitele a žáka. Smysluplnost vzdělávacího a výchovného procesu odpovídá principiální koncepci tohoto vyučovacího procesu – učitel vyučuje, žák se učí. Kvalitní vyučovací proces lze shrnout následovně:
a) Ohnisko přípravy žáků na vyučování (pozdrav, zjištění přítomnosti, přezkoušení stavu pohledem, kontrola chování žáků, vzbuzení pozornosti).
b) Ohnisko s administrativními úkoly (zápis do třídní knihy, omluvenky).
c) Ohnisko motivační (sdělení probíraného tématu, uvedení příkladů, řečnické výzvy, povzbuzení či zvýšení nebo ztišení hlasu).
d) Ohnisko výkladu nového učiva, objevování nových poznatků (jádro hodiny, má 3 části:
motivační část, vlastní výklad, shrnutí).
e) Ohnisko upevňování, opakování učiva (zkoušení, komentované zkoušení u tabule, samostatné vypracování úkolů).
f) Ohnisko kontrolní a diagnostické (metody zkoušení, orientační, klasifikační, písemné zkoušky).
g) Ohnisko doučování a korekce učení a chování žáků (vychází z analýzy chyb v písemných pracích, domácích úkolů, při čtení, v tělovýchově aj. Učitel tak provádí okamžitou opravu, aby se předešlo vytváření zlozvyků).
h) Ohnisko spojování teorie s praxí (práce v laboratořích, dílnách nebo v živé přírodě).
i) Ohnisko výchovné práce, ohnisko relaxace v hodině (čerstvý vzduch ve třídě, dostatek světla).
j) Ohnisko zadávání domácích úloh a jiných mimoškolních úkolů.
k) Ohnisko zakončování vyučovací hodiny (žáci povstanou a učitel se úklonem nebo poděkováním rozloučí se třídou) (Mojžíšek 1984, s. 82-93).
• Metody výchovné práce
Učitel vede žáky ke kázni, rozvíjí jejich vztah ke společnosti, k rodičům, starším osobám a rozvíjí jejich postoje morální, pracovní a estetické. K tomu všemu používá metod přesvědčování a vysvětlování, nápodoby vzoru, požadavku, příkazu, povzbuzování, pozitivního hodnocení, negativního hodnocení.
Žák musí být přesvědčen, že to co koná, je správná a užitečná věc. Smyslem přesvědčování je pochopení společenského významu a dopadu jednání. Metodika požadavku tak musí být pochopitelná svým významem. Metoda příkazu je ovlivněna způsobem, jímž se požívá a záleží tak na citlivosti a strohosti jednání, které příkaz provázejí. Metoda povzbuzování má motivační význam, kdy projevujeme radost nad prací, nad jejich průběhem a pobízíme k zesílení úsilí v další části. Metody pozitivního hodnocení je zaměřeno na posílení sebevědomí, ocenění, pochválení, odměnění. Negativní hodnocení obsahuje napomenutí, výtku, nesouhlas (Mojžíšek 1984, s. 111-113).
9 Menšina a etnikum
Jako menšinu státu lze považovat občany, kteří patří k jiné než většinové národnosti, jsou vymezená skupina osob a organizují se tak, aby byli za národnost uznáni. Menšiny mohou být roztroušeny po celém území státu, například Rusové, Ukrajinci, Slováci aj. Dle druhů sociálně- psychologických menšin můžeme označit menšiny etnické (jsou vymezeni svým jazykem a kulturou), národnostní (jsou úředně uznávané etnické menšiny, společenství občanů žijící na území ČR, odlišující se společných etnickým původem, jazykem, tradicemi nebo kulturou) a jazykové (pokud nejsou zároveň i menšinami etnickými) (Tomeš 2011, s. 299).
Pro zajímavost lze dle Tomeše (2011, s. 299) uvést, že „Romové jsou etnikum ve střední Evropě, Sintové jsou cikánská etnická skupina v Německu, která uprchla před otroctvím na jihu Evropy.
V anglosaských zemích jsou příslušníci kočovného cikánského etnika označováni jako Travelleři, tj. Cestovatelé.“
Etnikum je tedy skupina lidí, kterou spojuje společný původ, kulturní znaky jako je jazyk, tradice a mentalita. Za menšinu lze u nás považovat menšinu chorvatskou, ukrajinskou, slovenskou, romskou, ruskou, řeckou, asiatskou, aj.
Praktická část
Neziskovou organizaci oslovila autorka bakalářské práce na jimi podaný inzerát na stránkách www.neziskovky.cz. Organizace hledala dobrovolníky a terénní pracovníky pro doučování v sociálně znevýhodněných rodinách. Motivace, která vedla autorku k této činnosti, je přikládána k získání nových zkušeností a rozšíření dovedností v této oblasti.
Tento vyučovací plán byl pilotně ověřen na základní školy Předlice, s žáky jménem Klaudie, Lukas a Lucie. K těmto dětem autorka docházela jako terénní pracovník neziskové organizace Člověk v tísni, v odpoledních hodinách. Konečný plán bude využit neziskovou organizací a terénními pracovníky, kteří mají v náplni své práce přípravu dětí na vyučovací hodinu a jejich zlepšení.
Praktická část je zaměřena na porovnání známek u třech dětí ZŠ Předlice, na kterých byl vyzkoušen pilotní plán, během jednoho školního roku. Uvedená dvě jména Lukas a Lucie jsou fiktivní, jelikož žáci chtěli zůstat v anonymitě. Jejich výsledky za školní rok jsou uvedeny v první části známkami za čtvrtletí a v druhé části je příloha jejich vysvědčení za 6. ročník.
10 Charakteristika cílové skupiny
Respondentka Klaudie je ve věku 11let a navštěvuje ZŠ Předlice v Ústí nad Labem. Žákyně a její zákonný zástupce (matka), byli seznámeni o psaní bakalářské práce, která je věnována projektu domácího vyučování a o školním vzrůstu žákyně ve školním roce 2012/2013. Souhlas je vyjádřen podpisem obou osob. Zároveň souhlasí s využitím, zveřejněním a porovnáním jejích výsledků k mému projektu.
Klaudie má ve škole problémy se stěžejními předměty jako je Český jazyk, Anglický jazyk a Matematika. Nepropadá, ale ve škole nestíhá pochopit probíranou látku a jak je níže ze žákovské knížky (dále jen „ŽK“) možné vyčíst, spadá do skupiny dětí, která je ve třídě problémová.
Je důležité zmínit, že matka a otec se zajímají o prospěch žákyně. Při každé poznámce za špatné chování se jdou informovat do školy, co se stalo a jak je možné dítě napravit. Matka vždy každou návštěvu ve škole se mnou konzultovala na začátku naší doučovací hodiny. Informovala o věcech, které danému problému předcházely a na co je nutné se zaměřit při studiu.
Klaudie a její rodina bydlí v činžovním bytě 3+1 na okraji města Ústí nad Labem, ve čtvrti nazývané Předlice. V domácnosti žije otec, matka a další tři sestry s Klaudií. Bytové podmínky k takto početné rodině nejsou natolik příznivé, abychom byli zcela o samotě, ale matka se vždy postará o klid při vyučování.
Výše uvedená a více porovnatelná je žákyně Klaudie. U ní byl pilotní plán vyzkoušen celý.
Každý týden, dvě hodiny individuálního přístupu bez jakýchkoliv omezení. U Lukase a Lucie byl přístup omezen z důvodu časové náročnosti v zaměstnání rodičů a výuka se tak rovnala návštěvě 2x za měsíc cca 1,5 hodiny. I přes veškerá omezení je znát úspěšný krok v přípravě do školy a zlepšení známek (viz obrázek č. 7 - 12). Výrazná změna zlepšení nastala u Lucie v předmětech Anglického jazyka, Dějepise, ve Výchově ke zdraví a v Matematice. Lukas se výrazně zlepšil o jeden stupeň u několika předmětů, jako je Anglický jazyk, Dějepis, Zeměpis, Matematika, Výchova k občanství a Výchova ke zdraví.
Lucie a Lukas jsou v příbuzenském vztahu, stejného věku a navštěvují stejnou třídu, jen jiné písmeno (A, B, C), než Klaudie. Všichni tři pocházejí ze stejného sociálně slabšího prostředí, kde každý má několik sourozenců, málo prostoru a klidu na učení, zaneprázdněné rodiče nebo mají sami problém s chováním a vyrušováním jak ve škole, tak v domácím prostředí.
Rodina Lucie a Lukase jsou nejen příbuzenský propojení, ale žijí i formou otevřených dveří, které se „netrhnou“. Bytové podmínky jsou u obou rodin velmi stísněné, takže při doučování Lucie a Lukase byl občas hluk 6 sourozenců, které samy matky nezvládali uklidnit. Děti se autorka snažila zapojit alespoň do menší aktivity, jako jsou omalovánky, křížovky a jiné výtvarné aktivity. Otcové často přicházeli ve večerních hodinách a velmi zřídka jsme se setkali osobně. Obě matky jsou částečně zaměstnané jako uklizečky a zároveň zcela zaneprázdněny o péči několika měsíčními dětmi. Z tohoto důvodu také autorka shledává nedostatek času a možností se zapojit do příprav a psaní úkolů s dětmi. Děti jsou sami o sobě samostatní, ale volná výchova je zde začátkem problémů, které se už vyskytují ve škole, a nelze pochybovat o tom, že jejich chování může přerůst v pubertálním věku až do agresivního či násilného chování vůči okolí.
