Postoje učitelů vůči problematice poruch přijímání potravy žáků

Postoje učitelů vůči problematice poruch přijímání potravy žáků

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obor: 7504R100 – Učitelství odborných předmětů Autor práce: Ing. Denisa Skrbková, BA(Hons)

Vedoucí práce: PhDr. Magda Nišponská, Ph.D.

Liberec 2016

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mě podporovali při psaní této bakalářské práce.

Zejména jsem vděčná své vedoucí PhDr. Magdě Nišponské, Ph.D. za její trpělivost, čas, pomoc a vstřícnost, kterou mi projevila během tvorby práce.

Mé velké dík patří také nemocné dívce za její otevřenost a oběma učitelům za rozhovory, které mi poskytli.

Ráda bych také poděkovala všem účastníkům dotazníkového šetření za poskytnutí cenných informací, které sloužily jako podklady pro dosažení cíle předkládané práce.

V neposlední řadě musím poděkovat i své rodině, která mě podporovala nejen při psaní závěrečné práce, ale po dobu celého mého studia.

ANOTACE

Tato bakalářská práce je zaměřena na problematiku poruch přijímání potravy (dále také PPP) žáků. Jejím hlavním cílem je zjistit postoje učitelů středních škol v Libereckém kraji k této problematice. Na základě rozsáhlé analýzy dostupných sekundárních dat souvisejících s danou tématikou je navrženo a provedeno dotazníkové šetření mezi učiteli působícími na zmiňovaných středních školách a zároveň je jako doplňkový nástroj pro zjištění postojů učitelů k PPP veden rozhovor se dvěma vybranými pedagogy a jedním adolescentem trpícím danou poruchou.

Získané informace jsou vyhodnoceny a vzájemně konfrontovány s cílem nalezení odpovědí na předem stanovené výzkumné otázky týkající se postojů učitelů k problematice PPP.

Závěrečná kapitola shrnuje výsledky celé práce a naplňuje vytyčený cíl.

KLÍČOVÁ SLOVA

Poruchy přijímání potravy, mentální anorexie, mentální bulimie, postoje, učitel, střední škola.

ANNOTATION

Teachers’ Attitude to the Eating Disorders of Students

This bachelor thesis deals with the issue of eating disorders (in the text also mentioned as PPP) of students. Its aim is to define the attitudes of high school teachers from in the Liberec region toward these disorders. In the frame of an extensive research of the accessible secondary data connected with the issue a survey among the teachers from defined high school was designed and performed, followed by the interviews. The interviews were made with two representative pedagogues and one adolescent student affected by eating disorder as a complementary tool to determine the attitudes of teachers towards to those problems.

The gathered information are evaluated with the aim of finding answers to predetermined research questions related to the teachers' attitudes to the issue of eating disorders. The final chapter summarizes the results of the whole work and fills set goal.

KEY WORDS

Eating disorders, anorexia nervosa, bulimia nervosa, attitudes, teacher, high school.

7

OBSAH

Úvod ... 9

1 Základní informace ... 11

1.1 Analýza vybraných aspektů souvisejících s PPP ... 11

1.1.1 Období dospívání ... 12

1.1.2 Historie zkoumání PPP ... 13

1.1.3 Nejčastější PPP ... 14

1.1.4 Determinanty vzniku PPP ... 16

1.1.5 Prevence PPP ... 20

1.2 Role učitele v problematice PPP žáků ... 21

1.2.1 Osobnost pedagoga ... 22

1.2.2 Pozorovatelné příznaky onemocnění PPP žáka ... 23

1.2.3 Kroky při podezření PPP žáka ... 24

1.3 Shrnutí teoretické části ... 25

2 Praktická část ... 27

2.1 Metody výzkumu ... 27

2.1.1 Metodický postup ... 28

2.1.2 Etické otázky ... 30

2.2 Výsledky a jejich interpretace... 31

2.2.1 Informovanost učitelů o PPP ... 31

2.2.2 Zkušenosti učitelů s PPP ... 32

2.2.3 Vyhodnocení jednotlivých hypotéz ... 33

2.3 Diskuse ... 40

2.3.1 Do jaké míry jsou učitelé obeznámeni s problematikou PPP? ... 40

2.3.2 Jakou důležitost učitelé přisuzují problematice PPP? ... 41

2.3.3 Jak se postoje učitele k PPP projevují v jeho výuce? ... 42

2.3.4 Jaký druh pomoci jsou učitelé schopni a ochotni nabídnout žákovi, u něhož mají podezření na PPP? ... 43

2.4 Limitace a omezení ... 44

3 Závěr ... 46

4 Seznam použité literatury ... 49

5 Seznam příloh ... 53

6 Přílohy ... 54

8

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1: Věkové rozložení respondentů ... 29

Tabulka 2: Hlavní spouštěcí faktory PPP ... 32

Tabulka 3: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu ... 35

Tabulka 4: Závislost hodnocení závažnosti PPP na pohlaví učitele ... 37

Tabulka 5: Závislost hodnocení zájmu o nadstandardní opatření v PPP na věku učitele .. 39

Tabulka F1: Závislost prvního kroku učitele při podezření na PPP žáka a jeho pocitu ze správné volby přístupu – kontingenční tabulka... 72

Tabulka F2: Test nezávislosti „pocit správné volby přístupu“ a „první krok učitele“ ... 72

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 2: Faktory PPP dle Švédové, Mičové, 2010... 17

Obrázek 3: Působnost respondentů... 30

Obrázek 4: První krok učitele při odhalení PPP u žáka ... 33

Obrázek 5: Pocit správné volby přístupu při podezření na PPP u žáka ... 34

Obrázek 6: Hodnocení učitelských kompetencí při podezření na PPP u žáka ... 36

Obrázek 7: Průměrné hodnocení závažnosti onemocnění PPP u žáka ... 37

Obrázek 8: Hodnocení časové dotace věnované na prevenci PPP na školách ... 38

Obrázek 9: Zájem učitelů o nadstandardní programy o problematice PPP ... 39

Obrázek B1: Dotazník ... 55

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

PPP Porucha přijímání potravy

SŠ Střední škola

9

ÚVOD

Problematika poruch přijímání potravy (dále také PPP) je v dnešní společnosti čím dál více rozšířená a stává se z ní často diskutované téma. Již od pradávna byli lidé, zejména ženy, nuceny přizpůsobovat své tělo aktuálnímu ideálu krásy, pokud chtěly být společností považovány za smyslné a přitažlivé. Tento ideál se v rámci různých etap a období historie měnil. Zhruba ve 20. století začínají lidé upřednostňovat štíhlejší a pevnější tělo, před zakulacenými tvary. S nástupem módy zvané „twiggy“ pak přichází nezdravá vyhublost (Kachlík, Havelková, Procházková, 2006, s. 4–5). Míry 90-60-90, retušované billboardy a reklamy reprezentované uznávanými úspěšnými štíhlými modelkami vedou mnoho mladých lidí k razantním změnám ve stravovacím systému a k nebezpečnému hubnutí.

Tento fenomén nepostihuje jen ženy, ale v nezanedbatelné míře i muže a chlapce a to nejčastěji kolem věku 13–15 let, kdy u nich dochází k více zásadním životním změnám jako je přechod na střední školu, hledání prvních lásek a snaha o osamostatnění se.

V tomto období mladiství hodně přemýšlí a kriticky hodnotí své přátele, rodiče a sami sebe. Kolotoč přehnané sebekritiky a sebekontroly je však velice těžké zastavit ve chvíli, kdy do něj mladý člověk nastoupí. Špatné vnímání vlastního těla navíc do značné míry ovlivňuje sebehodnocení člověka, vede k vlastnímu podceňování a pocitu méněcennosti (Čáp In Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238; Grogan, 2000).

Rodiče si často nechtějí připustit, že by jejich dcera, či syn mohl nějakou poruchou trpět - navíc pokud do té doby normálně fungoval. Právě v tuto chvíli hraje velkou roli funkce učitele, který má své žáky denně na očích a může tak vypozorovat změny v jejich chování (Papežová, Hanusová, 2012, s. 10–14). Otázkou však zůstává, jak se takový učitel, pokud si vůbec všimne problému, zachová, jaké jsou jeho postoje k nemoci a zda vůbec ví, co by měl v danou chvíli dělat. Nesprávný přístup a přehnané reakce totiž mohou mít na citlivou duši dítěte katastrofální následky.

Tato práce má proto za cíl zjistit postoje učitelů středních škol v Libereckém kraji k problematice PPP. Práce je rozčleněna do dvou částí. První část předkládá teoretická východiska, na kterých dále staví praktická část.

V teoretické části jsou shromážděny názory odborníků z dostupných literárních pramenů na samotnou problematiku poruch přijímání potravy. Více prostoru je věnováno zejména poruchám anorexie a bulimie, ale jsou zde zmíněny i poruchy, které nejsou tak časté. Dále

10 se zabývá obdobím dospívání, které je pro vznik poruchy kritický, a rolí učitele se zaměřením na dané téma.

Druhou, praktickou, část práce tvoří nejprve vypracovaný metodický manuál, podle kterého je postupováno při sběru dat a poté jejich vyhodnocení a diskutování.

11

1 ZÁKLADNÍ INFORMACE

V této části jsou zdůrazněny a vysvětleny pojmy úzce související se zkoumaným tématem.

V první řadě jde o analýzu vybraných aspektů přímo spojených s problematikou poruch přijímání potravy. Je zde stručně charakterizována nejohroženější věková skupina pro vznik těchto poruch, nejrozšířenější druhy PPP, determinanty jejich vzniku a je zde nastíněna i prevence proti vzniku těchto chorob. Druhá subkapitola se zabývá významem a rolí učitele v životě mladého člověka a jeho vlivem na formování postojů žáka v závislosti na jeho osobnosti.

1.1 Analýza vybraných aspektů souvisejících s PPP

Konzumace potravin je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb a je nedílnou součástí lidského bytí. Z potravy dostává lidský organismus potřebné živiny, a proto většina lidí vnímá jídlo jako naprostou samozřejmost. Ihned po narození má dítě vyvinutý sací reflex a vyvíjí úsilí ve formě hledání matčina prsu pro získání mateřského mléka. Přesto podléhá poruchám příjmu potravy stále více lidí a PPP se tak stávají nejnebezpečnějšími duševními chorobami. Poruchy spojené s nesprávným stravováním navíc samozřejmě neohrožují pouze duševní stav člověka, ale mohou mít fatální následky i na jeho stav somatický. PPP zasahují do všech oblastí života a jsou často spojovány s asociálním chováním, úzkostmi a depresemi, které můžou postiženého ohrozit na životě (Švédová, 2010, s. 3).

Počet pacientů, kteří každoročně nemoci podlehnou, se neustále navyšuje. Podle průzkumů prováděných v USA podlehne nemoci až 5 % postižených, přičemž převážná většina trpí mentální anorexií, či mentální bulimií (Crow et al., 2010, 1342–1346). Podle Švédové a Mičové (2010, s. 3) končí smrtí v České republice dokonce 8 % až 20 % případů (mezi něž jsou počítány i sebevraždy nemocných lidí). Mezi oběti těchto duševních chorob se neřadí pouze ženy, jak mnoho lidí chybně předpokládá, ale jedná se i o muže. U nich jsou ale projevy odlišné a častěji než o strach z jídla se jedná o posedlost cvičením a formování svalů (Galová, 2013, s. 14). V poměru však poruchy přijímání potravy zasahují ženy a dívky zhruba deset až dvacetkrát častěji než muže a proto je další text práce soustředěn převážně na ně (Krch, Marádová, 2003, s. 8). Poruchy přijímání potravy se mohou vyskytnout kdykoliv v průběhu celého života jedince. Nejčastěji však tato nemoc propuká v době dospívání a nástupu puberty.

12 1.1.1 Období dospívání

Období dospívání tvoří pomyslnou hranici mezi dětstvím a dospělostí. Můžeme ho rozdělit do dvou etap. První, nazývaná pubescence, trvá zhruba od 11 do 15 roků života a dále se dělí na fázi prepuberty (11-13 let) neboli rané adolescence a vlastní puberty (13-15 let).

Druhou fází je období adolescence, které probíhá zhruba mezi 15. až 22. rokem života jedince (Langmeier, Krejčířová, 2006).

V období dospívání dochází v těle mladého člověka k mnoha změnám. Objevují se u něj sekundární pohlavní znaky a křivka jeho těla se mění, viz obrázek 1 (Krejčířová, s. 144).

Obrázek 1: Změna tělesných proporcí chlapců a dívek před nástupem puberty (a) a po (b) dokončení pubertálních změn

Zdroj: Langmeier, Krejčířová, 2003, s. 144, upraveno dle J. M. Tannera

U chlapců dochází k razantnímu růstu trupu, nárůstu svalové hmoty, ke změně hlasu a rašení prvních vousů. Dívčí postava dostává naopak ženské tvary. Dochází k růstu boků a ňader a k celkovému zakulacení. „Důležitou roli v sebehodnocení a celé osobní identitě adolescenta hraje jeho tělesný vzhled a vlastní výkonnost. Tělesné vzezření je posuzováno ve vztahu k současným představám o fyzické atraktivitě“ (Paulík, 2003, s. 37). Neustálé srovnávání se s vrstevníky často vede ke zkreslenému pohledu na vlastní postavu.

„V daném období je u většiny lidí vnější vzhled těla i funkce organismu ve své optimální fázi. Dobře vypadající jedinec je zpravidla pozitivně přijímán i okolím“ (Paulík, 2003, s. 37).

Období dospívání je proto jak pro dívky, tak pro chlapce velice důležité a zároveň kritické z hlediska přijetí všech probíhajících změn. Mužská část populace v daném období řeší zejména svoji výšku a svalovou vybavenost, zatímco dívky se zaobírají tím, zda

13 nevypadají příliš mužně, nebo naopak, zda nemají nadměrně velké ženské tvary a nepřibírají na váze (Říčan, 2004). Zejména v tomto období je proto nutné sledovat chování dospívajících a učit je přijímat se takoví, jací jsou. Důležité je dávat si pozor na vyjadřování ohledně jejich přátel, zájmů a zejména jejich vzhledu. Rodiče by se měli vyvarovat kritiky směřované na tělesné proporce adolescenta. Mezi 15 -18 rokem dochází v těle mladého člověka k velmi výrazným změnám, které mohu vést k nelibosti mnohým z nich. V této době může mít i dobře mířená rada katastrofální účinky a stát se spouštěcím mechanismem některé psychické nemoci spojené zejména s PPP.

Kromě všech výše zmíněných fyzických změn dochází u adolescenta zároveň i k psychickým změnám a k vrcholnému zrání sexuálních, emocionálních a sociálních procesů (Hartl, Hartlová, 2004). Adolescent se snaží hledat odpovědi na otázky smyslu života a navazuje první vztahy s dosud neatraktivním opačným pohlavím. Je společenský, ale potřebuje i dostatek samoty pro vlastní rozjímání. Snaží se být svobodný a nezávislý.

V tomto bodě ale často dochází ke vzniku mezigeneračního konfliktu s rodiči, kteří vyžadují, aby jeho nezávislost byla doplňována také odpovědností za vlastní chování a zároveň respektováním stanovených pravidel.

1.1.2 Historie zkoumání PPP

Určit dobu vzniku jednotlivých poruch spojených s konzumací jídla je velice složité.

Hladovění a speciální diety, či naopak přejídání vedoucí k obezitě je možné nalézt v průběhu celého běhu historie lidstva. Jednotlivé módní trendy se měnily dle období a spolu s nimi i návyky ve stravování a změna názorů na ideální postavu jak muže, tak ženy. V pravěku znázorňovala kyprá žena zdraví a hojnost celé rodiny, ve starověku byla vyznávána kalokaghatia neboli harmonie duše, bystré mysli a svalově formovaného těla a během středověku, převážně v období gotiky, došlo k razantní transformaci ideálu ženské krásy se zaměřením na její štíhlost, eleganci a vjemový dojem křehké panny (Goff, 2006).

Spolu s barokem došlo k návratu k uctívání plných ženských tvarů, které přetrvalo až zhruba do první poloviny 20. století, kdy lidé začali opět obdivovat štíhlé ženské tělo.

Jak uvádí Krch (2005, s. 27–34), už ve Starověkém Řecku je možné naleznout zmínky připomínající symptomy mentální anorexie, které jsou pak lépe popsány v 17. století Richardem Mortomem a v 19. století Wiliamem Stoutem Chipleyem. K jasnějšímu vymezení pojmu mentální anorexie dochází ale až v 60. letech 20. století, kdy se nemoc začala rychle rozšiřovat především v západních společnostech. Deset let poté došlo

14 i k hlubšímu zkoumání mentální bulimie. Je zcela jasné, že jak bulimie, tak anorexie provázely společnost v mnoha podobách již od dob antických, avšak nikdy nebyly zaznamenány v takovém měřítku, jakého dosahují v dnešní společnosti (Janet Polivy and C. Peter Herman, 2002, s. 187–188).

1.1.3 Nejčastější PPP

Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, mezi nejrozšířenější poruchy přijímání potravy patří mentální anorexie a mentální bulimie. Existují však i další, méně známé duševní choroby jako je např. bigorexie, ortorexie a další.

Mentální anorexie

Mentální anorexie, jak uvádí Krch (2005, s. 13), je považována za jedno z nejzávažnějších chronických duševních onemocnění zejména u dospívajících dívek. V roce 2010 bylo v České republice hospitalizováno celkem 363 osob kvůli PPP. Celých 54 % z toho byly osoby s mentální anorexií (ÚZIS, 2011). V roce 2013 se s PPP v české republice léčilo celkem 332 mužů a 3492 žen (ÚZIS ČR, 2014).

Mentální anorexie, neboli „vyhladovění sebe sama“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 45) vzniká v důsledku přehnaného zájmu o vlastní tělo, které je často spojeno s nízkým sebehodnocením a sebevědomím. Projevuje se přehnanou kontrolou přijatých kalorií v jídle, která vede k jejich postupnému omezování za účelem snižování tělesné hmotnosti (Krch, 2005, s. 15–16). Nemoc je obvykle doprovázena zařazením nadměrné fyzické zátěže do každodenního režimu.

Nástup mentální anorexie ohrožuje nejvíce mládež v dospívajícím věku, ale výjimkou nejsou ani děti mladší 10 let (Galová, 2013, s. 8, 13). Podle výsledků mezinárodní srovnávací studie Světové zdravotnické organizace vychází najevo, že téměř čtvrtina dětí (23,8 %) ve věku 11–15 let hodnotí svoji postavu jako trochu tlustou. Dívky jsou přitom v hodnocení vlastní postavy kritičtěji než chlapci (Csémy a kol., 2005, s. 55–69). Na konci puberty trpí příznaky PPP zhruba 6 % dívek odpovídajícího věku (Krch, 2005, s. 13).

Mentální anorexie by se dala charakterizovat jako nutkavá tendence k regulaci hmotnosti formou nezdravých diet a hladovění (Kalman a kol., 2011, s. 56). Jedná se v podstatě o formu sebetrýznivého odmítání jídla (Švédová, 2010, s. 3–6).

Pro určení rozsahu nemoci mentální anorexie existují různá diagnostická kritéria.

Mezinárodní klasifikace nemocí MKN–10 (F 50.0) popisuje mentální anorexii tak, že

15 tělesná hmotnost postiženého člověka je udržována pod 85% hranicí odpovídající normy, přičemž se postižený snaží neustále svou hmotnost snižovat a trpí panickou hrůzou z tloustnutí. U žen postupně dochází k vynechávání pravidelného menstruačního cyklu a u mužů ke ztrátě sexuálního zájmu. V případě nástupu nemoci před započetím puberty dochází k celkovému opoždění a zpomalení vývoje jedince. Podobně by se dala shrnout i klasifikace dle Americké psychiatrické asociace DSM–IV (Krch, 2005, s. 16–18).

Stejných 5 projevů poruchy uznává i Kocourková (2004), která navíc specifikuje kritéria pro dětský věk.

Mentální bulimie

Mentální bulimie není na rozdíl od anorexie spjata s hladověním, ale právě naopak s přejídáním. Po něm docházejí u nemocného k výčitkám svědomí a vyvolávání zvracení doprovázené negativními myšlenkami a pocity selhání (Švédová, 2010, s. 5–6). Dle psychologického slovníku se dá mentální bulimie nazvat jako „chorobná žravost“ (Hartl, Hartlová, 2004, s. 82) Mentální bulimie se ve většině případů vyskytuje až okolo 17–18 let a často se střídá s mentální anorexií (Kocourková, 2004).

K vymezení poruchy mentální bulimie slouží podle Krcha (2005, s. 18–20) i Kocourkové (2004) tři základní kritéria. Postižený na jednu stranu touží po konzumaci jídla a neustále se jím zabývá, přičemž ale trpí chorobným strachem z tloušťky a nárůstu tělesné hmotnosti. Touha po jídle je však většinou silnější než vůle nemocného a ten je tak schopen ve velmi krátkém časovém intervalu spořádat jeho nadměrné množství. Obranou proti tloustnutí je po jídle vyvolávané zvracení a zneužívání diuretik, či jiných léků.

Záchvaty přejídání jsou většinou následně kompenzovány hladověním.

Na rozdíl od anorexie, která se vyznačuje hlubokou podvýživou, mají bulimici váhu v mezích, někdy lehce pod hranicí odpovídající normy a někdy mají dokonce lehkou nadváhu. O to těžší je proto odhalit tuto poruchu. Celý průběh nemoci bývá často skryt po dobu i několika let. Tím větší je její dopad na pokřivené vnímání sebe sama a tím složitější je uzdravování nalomené psychiky nemocného (Krch, 2005, s. 20).

Další atypické duševní choroby PPP

V úvodu této kapitoly bylo zmíněno, že mezi nejfrekventovanější poruchy patří mentální anorexie a mentální bulimie. To však neznamená, že to jsou jediné poruchy související

16 s problematikou přijímání potravy. Mezi další choroby patří například atypická mentální anorexie či bulimie, noční přejídání, bigorexie, ortorexie, drunkorexie a další.

Atypickou mentální anorexií, či bulimií jsou nazývány takové stavy, při nichž u pacientů chybí jeden, nebo více základních rysů nemoci mentální anorexie či mentální bulimie. Tyto choroby se dle Mezinárodní klasifikace nemocí řadí do skupiny „Jiných poruch jídla“ a dle Americké psychiatrické asociace jsou klasifikovány jako „Jinak nespecifikované poruchy příjmu potravy“. Mezi ně, jak uvádí Krch (2005, s. 21–25), patří i syndrom nočního přejídání. Ten je většinou spojen s anorektickým chováním postiženého během večera a nezadržitelným pocitem hladu v nočních hodinách doprovázeným záchvatovitým přejídáním. Toto chování často vede spíš než k poklesu hmotnosti k jejímu růstu.

Bigorexie může, ale nemusí být nutně spojena s anorexií, či bulimií. Jedná se v podstatě o posedlost sportem, cvičením a nárůstem svalové hmoty (Galová, 2013, s. 14–16). Tato choroba postihuje častěji chlapce a muže a jsou při ní často zneužívány anabolické steroidy podporující růst svalů (Švédová, 2010, s. 6).

Dalším druhem onemocnění související s poruchami přijímání potravy je ortorexie. Ta se vyznačuje přehnanou starostí o životosprávu a správné složení potravy. Tato posedlost vede k razantnímu zúžení možných stravitelných potravin i k částečné sociální izolaci kvůli specifickým nárokům na nákup potravin a společné stolování (Galová, 2013, s. 5;

Švédová, 2010, s. 6).

Poslední specifickou poruchou, kterou zde zmíníme je drunkorexie. Tato porucha je, jak uvádí Švédová (2010, s. 6), snížení kalorického příjmu potravin za účelem možnosti konzumace většího množství alkoholu. Nemoc zasahuje opět nejčastěji mladistvé, kteří celý den hladoví, aby v noci mohli konzumovat kalorické alkoholické nápoje. Drunkorexie však není v České republice příliš rozšířena a proto se jí nebudeme dále zabývat.

1.1.4 Determinanty vzniku PPP

Určit jednoznačný spouštěcí faktor vedoucí ke vzniku poruch přijímání potravy je v podstatě nemožné. Ke vzniku nemocí vede celá řada faktorů, přičemž u některých pacientů jsou určité faktory významnější, než jiné. Jedná se o soubor na sebe vzájemně se nabalujících se a spojujících vlivů. V identifikaci a rozdělování faktorů do skupin se mezi odborníky vedou značné spory (Krch, 2005, s. 57). Někteří je dělí na organické a psychogenní, někteří na biologické, sociální a psychologické. Kocourková (2004)

17 vyčleňuje faktory individuální, rodinné a sociokulturní a podle Krcha (2005, s. 57–80) lze faktory dělit na sociální a kulturní, biologické, rodinné a genetické, emocionální, osobnostní a psychické a vzniklé vlivem životních událostí.

Další dělení nabízí Švédová s Míčovou (2010, s. 8). Jak lze vidět na obrázku 2, faktory se podle nich dělí na rizikové, spouštěcí a udržující. V rámci této práce se zaměříme především na vymezení rizikových faktorů, mezi které patří biologické, sociální a kulturní, rodinné a psychologické vlivy.

Obrázek 2: Faktory PPP dle Švédové, Mičové, 2010 Zdroj: vlastní dle Švédové a Mičové, 2010, s. 8 Rizikové biologické faktory

Od dědičných dispozic, charakterových i vnějších rysů a vývoj v pubertě až po typ pohlaví – to vše může mít vliv na psychiku adolescenta a podnítit zárodky vzniku poruch přijímání potravy. Krch uvádí (2005, s. 61–64), že jedním z nejvýznamnějších faktorů je samotný fakt ženského pohlaví. Jak již bylo řečeno, ženy mnohem častěji sklouznou k chorobnému chování. Je to dáno větším zastoupením tuku v těle u ženy, než u muže. Dědičné dispozice s tvarem postavy „jablka“, či „hrušky“, či výskyt obezity v rodině může úzce souviset s chorobným strachem z tloustnutí (Švédová, Mičová, 2010, 8–9; Kocourková 2004; Krch, 2005, s. 61–64). Důležitou roli hraje také samotný průběh nástupu puberty. V tomto věku je prokázán značný rozdíl ve vnímání těla mezi chlapci a dívkami, jejichž nejistota a touha po oblíbenosti je často spojována právě s vnějším vzhledem (Krch, 2005 s. 61–64), což potvrzují i výsledky výzkumu prováděného Světovou zdravotnickou organizací (Csémy a kol., 2005, s. 55–69).

18 Rizikové sociální a kulturní faktory

Některé sociální a kulturní faktory byly zmíněny již v kapitole zabývající se historií a počátky zkoumání PPP. Jedná se zejména o všeobecný názor na ideál ženské krásy.

S nástupem tzv. módy twiggy došlo k opěvování štíhlosti a téměř chlapecky tvarovaných ženských těl. Televize, internet, módní časopisy – zde všude se klade důraz na upravený vzhled a štíhlost žen (Papežová, Hanusová, 2012, s. 11). Panenky Barbie patří mezi nejoblíbenější dívčí hračky, ačkoli proporce jejich těl jsou reálně nedosažitelné. Mnohé dívky si to však neuvědomují, stejně jako si nepřipouštějí funkci photoshopu při tvorbě titulních stran módních časopisů. Dívky často podlehnou nereálné iluzi kultu štíhlosti a módnímu ideálu a začnou toužit po spodobnění se s těmito svými ideály (Krch, 2005, s. 58–61). Podle Kocourkové (2004) jsou nejohroženější skupinou dívky se zájmem o gymnastiku, balet, či modeling, při nichž je štíhlost jedním z předpokladů úspěšnosti.

Ruku v ruce s nereálnou vizí štíhlosti jde navíc předpojatost vůči obézním lidem, zejména obézním ženám. „Sociální a kulturní tlaky na dodržování štíhlosti jsou nejen v rozporu s biologickou variabilitou a přirozeností lidského těla, ale nutně oslabují sebedůvěru mladých žen, kterým předkládají zcela nerealistické cíle a nevhodné vzory“ (Krch, 2005, s. 60).

Rizikové rodinné faktory

Vztahy jsou již v raném dětství utvářeny na základě připoutání se k blízké osobě. Tato osoba a její vzorce chování jsou velice důležité v rámci raného učení (Výrost, Slaměník, 2008, s. 50–52). Pokud však dojde ke spodobnění se s psychicky narušenou osobou, může od ní dítě přejímat její nezdravé rysy chování. V souvislosti s rodinnými faktory se proto budeme zaobírat převážné problematikou PPP druhé, či třetí generace. Často se totiž jedná právě o jakousi nápodobu a přebírání návyků v oblasti stravování od jiných členů rodiny, zejména matky, sestry, babičky, či jiných blízkých příbuzných. Významný vliv na stravování jedince má i tradiční společné stolování. Bylo dokázáno, že v rodinách, kde nedochází ke společnému stolování, přebírá často dítě nesprávné a chaotické stravovací návyky, které mohou vést k některým z problémů spojeným s PPP (Švédová, Mičová, 2010, s. 10).

Mezi rodinné faktory působící na děti patří bezesporu i druh vztahů, které se v rodině prosazují. Kvůli narušené komunikaci či špatným interakcím v rodině může docházet k pocitům méněcennosti, či osamělosti a následnému kompenzačnímu chování pomocí

19 přejídání. Jídlo je totiž již od útlého věku dítěte spojeno s pocitem štěstí a bezpečí matčiny náruče a dochází při něm k utváření prvotní symbiotické vazby (Helus, 2007, s. 107–111).

Pokud nedojde k uspokojení lásky a naopak se vynoří pocity úzkosti, může dojít k pokusu jejího nahrazení právě skrz potravu. Na druhou stranu, ani fungující navzájem blízká rodina není zárukou zdravých stravovacích návyků dětí. Právě naopak. Přemíra starostlivosti a nadměrná ochrana, spolu s touhou o zachování vnitřní harmonie rodiny na úkor potlačování problémů a vyhýbání se řešení jakýchkoliv konfliktů, může spolu s přehnanou blízkostí vztahů v rodině vést k narušení osobnostního vývoje jedince a k potlačení jeho seberealizace. Tento stav může vyústit k pocitu utlačování a k pokusu o nalezení a prosazení vlastního já ve formě nadměrné sebekontroly (Galová, 2013, s. 17), která často vede k propuknutí mentální anorexie.

Rizikové psychologické faktory

Za psychologické faktory jsou obecně považovány zejména osobnostní a charakterové rysy. Ty se však podstatně liší u různých typů onemocnění. Obecně se, jak se shoduje Galová (2013, s. 6), Kocourková (2004) i Krch (2005, s. 71–75), anorektičky považují za osoby s přehnanou sebekontrolou, přizpůsobivostí, zodpovědností a zaměřením na výsledky a bulimičky za osoby labilní, impulzivní ale velmi snadno zranitelné. Společným rysem všech těchto osob je pak přehnaný perfekcionismus, vnitřní nejistota, negativní sebehodnocení a sebepodceňování.

V rámci psychologických faktorů je možné hovořit i o tzv. emocionálních faktorech. Podle mnoha výzkumů byl prokázán výskyt depresivního a úzkostného chování u osob trpících PPP. V roce 1991 došlo dokonce k potvrzení pozitivní korelace mezi jídelní patologií a příznaky deprese. Nebyla avšak prokázána jejich příčinná souvislost (Krch, 2005, s. 69–71).

Vývojové periody a důležité události

Vývojové periody tvoří samostatnou kapitolu rizikových faktorů vzniku PPP a až v 70 % se stávají spouštěcím mechanismem celé nemoci. Mezi vývojové periody často spojované s výskyty PPP lze považovat zejména počátek puberty a s ní spojené události – např.

nástup menstruace, sexuální zrání, sebeprosazování ústící v konflikty s autoritami a hádkami v rodině, první partnerské a sexuální zkušenosti či přechod na jinou školu.

Dalšími významnými událostmi majícími vliv na psychiku dítěte je např. rozvod rodičů, nemoc rodiče, či dítěte, sexuální zneužití, úspěch některého člena rodiny, odloučení od rodiny a další (Galová, 2013, s. 17). Mezi životní událost ve smyslu spouštěcích

20 mechanismů poruch přijímání potravy se však neřadí pouze velké změny, ale i jednotlivé zdánlivě bezvýznamné momenty, jako je například poznámka někoho blízkého týkající se vzhledu dítěte (Krch, 2005, s. 64–65). Ta je totiž považována za jeden z nejčastějších spouštěcích mechanismů PPP.

1.1.5 Prevence PPP

Prevence v podstatě znamená předcházení nežádoucím jevům (Hartl, Hartlová, 2004, s. 450). Jedná se tedy o chování všech zúčastněných v oblasti výchovné, vzdělávací, sociální, či zdravotní s cílem předejít výskytu rizikového chování jedince. Je nutné si uvědomit, že každé dítě, či adolescent je velmi citlivé a to zejména v období dospívání, kdy dochází k hormonálním změnám v jeho těle. V takovém případě může pouhá sarkastická poznámka spolu s dalšími faktory naprosto otočit a změnit jeho pohled na svět a spustit kolotoč sebekritiky a sebekontroly (Čáp In Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238).

Jak uvádí Výrost a Slaměník (2008, s. 50), největším vlivem na jedince působí skupiny, do nichž je relativně trvale a pevně začleněn. Mezi takové skupiny patří primárně rodina, škola, kamarádi a vrstevníci. Vzhledem k tomu, že mají tyto skupiny výrazný dopad na utváření jedince, mohou ho svým vhodným postojem a chováním uchránit a předejít tak jeho rizikovému chování.

Prevence ze strany rodiny

Z předchozí subkapitoly vyplývá, že nepříznivé klima a narušené fungování rodiny patří mezi rizikové faktory vzniku poruch přijímání potravy. Zároveň víme, že to je právě rodina, která má jeden z největších vlivů při utváření osobnosti dítěte. Její vnitřní komunikace a interakce má zásadní vliv na psychický vývoj jedince. Rodiče by měli jít svým dětem příkladem a to i v oblasti stravovacích návyků (Švédová, Mičová, 2010, s. 10). Za preventivní rodinné chování je možné považovat pravidelné společné stolování, či pestrost a vyváženost stravy. Při stolování by se všichni měli soustředit na jídlo a nemělo by zde docházet k řešení problémů, či hádkám. Zároveň není příliš vhodné využívat potraviny jakožto odměnu pro dítě. Rodiče by se měli stravovat společně s dítětem a nemluvit před ním o vlastních dietách. Zároveň by si měli dát pozor na své vyjadřování ohledně obézních lidí tak, aby u dítěte nevyvolávali fobii z nadváhy (Papežová, Hanusová, 2012, s. 29).

21 Prevence ze strany školy a učitele

Hned po rodině je škola místem, kde tráví většina dětí převážnou část dne. Škola má proto nezanedbatelnou moc předávat dítěti informace a vytvářet jeho žebříček priorit a celý hodnotový systém. Poskytnutí informací týkajících se poruch přijímání potravy, jejich příčin a důsledků je považováno za první a nejvýznamnější krok v prevenci PPP. Často ale pouze informovanost nestačí a je nutné ji spojit s dalšími opatřeními. Škola by měla žáky vést ke zdravému životnímu stylu a zdravým stravovacím návykům a zajistit příjemné prostředí vhodné pro osobnostní rozvoj dětí a budování jejich sebedůvěry (Krch, Marádová, 2003, s. 21–22), jak je podrobněji rozvedeno v následujícím textu práce.

1.2 Role učitele v problematice PPP žáků

Dítě, alespoň v brzkém věku tráví většinu času v rodinném prostředí a postupem času se stále více socializuje. Dítě poznává nové přátele i nepřátele a dochází u něj k sociálním interakcím. Tyto interakce se odehrávají v různých prostředích neboli kontextech, z nichž všechny kontexty člověka určitým způsobem ovlivňují (Hayesová, 2007, s. 9). Mezi prostředí, mající výrazný vliv na dítě, patří i škola, její zázemí a vztahy s učiteli. Učení a chování žáků je ovlivněno mikrosociálním prostředím třídy, ve které se dítě vyskytuje.

Sociální klima je utvářeno nejen samotnými žáky, ale i všemi učiteli, kteří danou třídu vyučují (Mareš In Čáp, Mareš, 2007, s. 365–366). Role učitele tak zahrnuje mimo vzdělávací funkce funkci vychovatele, poradce a konzultanta (Malach, 2007, s. 22–26).

„Učitelé mají moc a odpovědnost, protože mají kontrolu nad celou skupinou dětí. Mohou ovlivnit postoje a chování celé skupiny“(Výrost, Slaměník, 2008, s. 52).

Děti se od svého narození neustále učí, přičemž nejpřirozenějším druhem učení je učení nápodobou. Učitelům se tak dostává do ruky velmi silný nástroj. Aniž by si to uvědomovali, stávají se často vzory pro své žáky. Ti přejímají učitelovy zvyky a naslouchají jeho názorům. Mladiství však nejsou ovlivňováni pouze chováním a vystupováním učitele, ale také jeho postoji k určitým problematikám. Učitel má tak moc svým chováním a svými postoji formovat postoje žáků. Postoje jsou přitom zvláštním a specifickým prvkem struktury osobnosti (Nakonečný, 1995, s. 118). V rámci psychologie a sociologie začal být pojem postoj chápán jako „individuální protějšek společenské hodnoty“ (Nakonečný, 2009, str. 239), přičemž. „vztah k hodnotám tvoří obsah postojů, a tak pojem postoje může být vymezen jako hodnotící vztah“ (Nakonečný, 1995, s. 118).

Jedná se však nejen o hodnotící vztah k externím subjektům, ale i k sobě samému. Postoje

22 se podle Hartla, Hartlové (2004) vyvíjejí v průběhu celého života a jsou ovlivněny dovednostmi, myšlením, cítěním i vzděláním člověka. Postoje jsou navíc úzce spojeny s osobnostními rysy a charakteristikami jedince (Vágnerová, 2010, s. 84–85). Charakter osobnosti nelze jednoduše změnit, avšak postupné budování pozitivního, či naopak negativního vztahu člověka k okolí i k sobě samému vede ke změně sebehodnocení a reformulaci postojů jedince.

1.2.1 Osobnost pedagoga

„Učitelé jsou významnými činiteli ve společnosti, která jim na základě předepsaného vzdělání a zákonů svěřuje moc ovlivňovat ideje, postoje a vzorce chování mladých lidí.

Slouží jako zprostředkovatelé teorií a poznatků, hodnost, kulturních vzorců jednání, návyků a tradic“ (Vališová, Kasíková a kol., 2007, s. 16).

Jak je vidět, pedagog má jednoznačně větší roli, než jen předávat informace, či poznatky.

O tom se lze přesvědčit v mnoha odborných publikacích (Malach, 2007; Vališová, Kasíková, 2007; Výrost, Slaměník, 2008 a další). Jeho moc je mnohem větší, než si leckdy sám připouští. Dobrý pedagog by měl splňovat nejen určitou kvalifikační úroveň (Rotport, 2007, s. 37), mít všeobecný rozhled a zvládat pedagogické postupy, ale zároveň by měl být morálně bezúhonný a být žákům vzorovým příkladem (Slavík, 2007, s. 41–46). Učitel sice nezastává, či nenahrazuje roli rodiče a neměla by na něj být přesouvána odpovědnost za výchovu dítěte samotného, ale přisuzuje se mu odpovědnost za výchovu a vzdělání jeho svěřenců, respektive žáků, vůči celé společnosti. Vliv učitelova přístupu, jeho schopnosti, charakterové a osobnostní rysy, hodnoty a postoje se odrážejí do formování osobností žáků. „Způsob, jakým učitelé vykonávají své povolání, má výrazný podíl na formování lidských bytostí a na jejich individuální životní dráhy, či existence“ (Vališová, Kasíková a kol., 2007, s. 16).

Správný pedagog by měl usilovat o příznivé klima a pozitivní vztahy třídy a zároveň by měl žáky povzbuzovat jako jednotlivce i skupinu, protože pouze takové prostředí povede k rozvoji sebedůvěry žáků (Švédová, Mičová, 2010, s. 6–7). Svým působením by měl učitel vést žáky k budování odpovědnosti za vlastní činy, rozvíjet schopnosti prezentace vlastních názorů a utvářet jejich osobnost. Měl by být schopen dát žákům adekvátní zpětnou vazbu, naučit je odmítat a zároveň je připravit na to, jak se s odmítnutím vypořádat (Miklošíková, 2007, s. 26–30). Díky svému obrovskému vlivu na žáky má učitel možnost a měl by mít i povinnost varovat žáky před některými jevy a působit tak na

23 hodnoty dětí. Mezi tyto jevy patří mimo jiné i veškerá rizika spojená s drastickými dietami a PPP. Učitel by mohl nad rámec vyučování i během vyučovacích hodin diskutovat s dětmi o vlastních hodnotách, zdravých postojích a jídelních návycích, o image, módě a o soudobém obrazu ideálu krásy. Učitel má možnost dělat dětem osvětu a tím ovlivňovat jejich postoje. Pouhá slova a diskuze však také nestačí a je proto potřeba, aby učitel o věcech nejen mluvil, ale měl je také zažité a šel svým žákům dobrým příkladem.

„Pedagogové navíc mohou napravit to, co rodiče v určitých ohledech nezvládli (přílišný důraz na výkon, na vzhled, autoritativní výchova podrývající sebevědomí dítěte, chyby ve stravování dětí apod.)“ (Švédová, Mičová, 2010, s. 6) Učitel je totiž často první osobou, která si díky svému objektivnímu pohledu na žáka připustí, že s ním není něco v pořádku.

Stává se tak často prvním, kdo dokáže zaznamenat, že se u žáka rozvíjí například některý z typů poruch přijímání potravy (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17). Pokud má však učitel takové chování rozpoznat, je nutné, aby on sám měl dostatek správných informací o daných poruchách a věděl, co v dané situaci podniknout.

1.2.2 Pozorovatelné příznaky onemocnění PPP žáka

Mezi jedny z nejznatelnějších znaků, které lze vypozorovat u žáka jsou změny v jeho jídelním chování. Při hrozbě anorexie dochází k tomu, že žák přestává do školy nosit svačiny, nebo má ke svačině pouze ovoce, či zeleninu. U bulimie se často jedná o opačné chování, kdy si dítě kupuje nadměrné množství jídla, zejména sladkostí, které během přestávek spořádá. V obou případech pak často dochází k vyhýbání se společným obědům ve školní jídelně. Změny v chování se nejlépe sledují na společných třídních akcích, jako jsou dny v přírodě, školní výlety, lyžařské výcviky a podobně (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18; Bartáková, 2009). Zde se dítě nemůže ze společného jídla vymluvit na to, že má oběd zajištěný doma.

Dalším místem, kde si učitel může všimnout změn v žákově chování, jsou podle Bartákové (2009) hodiny tělesné výchovy. Zde dochází opět k výskytu různých vzorců chování. Na jedné straně může docházet k tomu, že se žák snaží tělesné výchově vyhýbat, stydí se před ostatními a nechce, aby si někdo všiml výkyvům jeho tělesné hmotnosti. Na druhé straně se naopak žák může až nadměrně zapojovat do všech aktivit a snažit se o usilovné cvičení pro rychlejší úbytek hmotnosti. Takové dítě pak často i během volných hodin místo relaxace či komunikaci s kamarády běhá po hřišti, či cvičí jiným způsobem.

Postupně se, do té doby kamarádské dítě, začíná stranit kolektivu. O přestávkách sedí

24 osamoceně, je posmutnělé a podrážděné. Často se tiskne k topení a balí se do vrstev oblečení (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18). Pocity zármutku, beznaděj, ztráta sebevědomí a depresivní stavy dítě většinou otevřeně nepřizná. Často ale utíká a zamyká se na toaletách, či ve svém pokoji, kde pláče. Je velice přecitlivělé na jakoukoliv kritiku a extrémně vztahovačné. O jeho zármutku je někdy možné se dozvědět například skrz malbu na hodině výtvarné výchovy (Bartáková, 2009).

Mimo výše vyjmenované známky onemocnění můžeme samozřejmě upozornit i na změny fyzického charakteru. Žákům trpícím PPP se často celkově zhorší jejich zdravotní stav.

Jedná se o zhoršení kvality, vlasů, pleti, zvýšení kazivosti zubů, nárůst jemného ochlupení po celém těle (Sladká, Ševčíková, 2012, s. 39) a zakulacení tváří vzniklých zduřením uzlin v důsledku zvracení (Bartáková, 2009). U mladších dětí lze vysledovat i zástavu jejich růstu (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17).

1.2.3 Kroky při podezření PPP žáka

Jak by se měl vlastně učitel zachovat při odhalení některé z poruch přijímání potravy u jeho žáka? Měl by za ním jít, nebo by si měl tajemství nechat pro sebe? Kde je vlastně hranice mezi učitelovými pravomocemi a zásahem do soukromí žáka? Tyto otázky se jistě vynořují v mysli všem učitelům, kteří nabyli podezření poruchového chování u některého ze svých svěřenců. Na základní škole, či u mladších dětí učitel automaticky pociťuje zodpovědnost za žákovo zdraví a snaží se tak nemocnému dítěti pomoci. Problematika PPP se však vyskytuje i v adolescentním věku, kdy se dítě začíná projevovat, chovat a hlavně cítit jako dospělý a vyžaduje, aby se s ním jako s dospělým zacházelo. Učitel, který odhalí poruchu přijímání potravy žáka tak stojí před vlastním dilematem, zda respektovat žákovo soukromí a jeho nesprávných stravovacích návyků si nevšímat, nebo zasáhnout a pokusit se žákovi pomoci a uchránit ho před život ohrožujícím nebezpečím.

Podle Papežové a Hanusové (2012, s. 18) by měl učitel v nejlepším případě kontaktovat a informovat školního psychologa, či metodika prevence. Až s ním by se měl poradit o tom, kdo s dítětem bude komunikovat. Je důležité, aby s žákem vyjednával pouze jeden člověk, ke kterému má největší důvěru. Podobně se na problematiku dívá i Krch s Marádovou (2003, s. 20–21), kteří tvrdí, že učitel není terapeut, ale spíše zprostředkovatel přenosu informací mezi postiženým žákem a jeho rodinou. Zde ale narážíme na jeden z klíčových problémů. Měl by učitel své domněnky sdělit ihned rodičům dítěte? Jak uvádí Krch s Marádovou (2008, s. 11), „do léčby je třeba vždy zapojit rodiče“.

25 Sladká a Ševčíková (2012, s. 47) však tvrdí, že je nutno nejprve s dítětem promluvit a rodinu kontaktovat až s jeho vědomím. Podobný názor zastává i Bartáková (2009), která tvrdí, že nejvhodnější je přímo navázat kontakt s žákem, sdělit mu své podezření a obavy a ujistit ho, že vám může důvěřovat, jelikož mu chcete pomoci.

Při prvním kontaktu s nemocným musí ať už učitel, psycholog, či metodik prevence promluvit s dítětem velmi citlivě a opatrně. Musí si získat jeho důvěru a nabídnout mu pomoc. Je potřeba vyhledat vhodné, klidné místo a vyčlenit si dostatek času na plánovaný rozhovor. Učitel musí dát žákovi najevo, že mu rozumí a ujistit ho o existenci alternativ, které povedou k jeho vyléčení (Papežová, Hanusová, 2012, s. 18–21). Je důležité, aby si sám žák uvědomil a připustil, že má potíže a přijal učitelovu pomocnou ruku.

1.3 Shrnutí teoretické části

Problematika poruch přijímání potravy je v posledních letech často diskutovaným tématem. Vždyť jen v předloňském roce přibylo v České republice 1364 nových případů onemocnění některým jejím druhem (ÚZIS ČR, 2014) a počet pacientů, kteří nemoci podlehne, tak neustále roste. Podle průzkumů prováděných v USA zemře na následky PPP až 5 % pacientů (Crow et al., 2010, 1342–1346). Odhady pro Českou republiku jsou dokonce ve velikosti 8–20 % (Švédová, Mičová, 2010, s. 3). Jak se většina psychologů shoduje, poruchy přijímání potravy jsou tak staré, jako je lidstvo samo, avšak jejich nárůst v posledních letech je naprosto alarmující (Janet Polivy and C. Peter Herman, 2002, s. 187–188).

Poruchy přijímání potravy (zejména mentální anorexie) jsou považovány za jedny z nejzávažnějších chronických duševních onemocnění (Krch, 2005, s. 13). Nemoc totiž zasahuje do všech oblastí lidského života, ať už se jedná o zhoršený zdravotní stav, nalomenou psychiku, či změny sociálního chování jedince (Švédová, 2010, s. 3; Papežová, Hanusová, 2012, s. 18). Problémem zároveň je, že není možné určit jeden spouštěcí faktor celé nemoci. Není tedy možné pouze jednoduchou změnou nemoc odstranit. Naopak. Na samotném vzniku poruchy se podílí řada faktorů, ať již biologických, psychologických, sociálních, či kulturních, které všechny dohromady tvoří základy pro její vznik (Švédová, Mičová, 2010, s. 8; Krch, 2005, s. 57).

Pokud chceme snížit každoročně narůstající počet nemocných s PPP, nesmíme podceňovat prevenci, která by měla zabránit samotnému vzniku těchto poruch. Preventivně by se měli

26 chovat všichni účastnici podílející se na vzdělávací, sociální, či zdravotní výchově (Čáp, Mareš, 2007, s. 232–238). Nejzásadnějším způsobem působí na dítě samozřejmě jeho rodina, avšak postupem času dochází k jeho začleňování do dalších sociálních skupin, jako je např. škola (Hayesová, 2007, s. 9).

Poruchami PPP je nejvíce zasahována věková skupina okolo 11–15 let, ale nejsou výjimkou ani děti mladší 10 let, či naopak starší (Galová, 2013, s. 8–13). V tomto životním období dochází u adolescenta k mnoha nejen fyzickým, ale i psychickým a sociálním změnám.

Rodina i učitel by se proto měl pokusit dítě podpořit v jeho duchovním růstu, pozitivním sebehodnocení a upevňovat jeho kladné postoje k sobě samému. Ke konci puberty je totiž ohroženo v závislosti na svém chování vznikem PPP až 6 % dívek (Krch, 2005, s. 13). Toto číslo naznačuje, že preventivní opatření nejsou dostatečná. Aby byla prevence účinná, musí mít všichni zúčastnění dostatek informací ohledně zkoumaných nemocí a zastávat pozitivní postoje k prevenci PPP (Papežová, Hanusová, 2012, s. 17).

Tato práce je zaměřena na zjišťování postojů učitelů, jelikož se právě od nich mohou odvíjet budoucí postoje a hodnoty žáků. Postoje pedagoga mohou působit na formování vztahů ve třídě, k sobě samému i na tvorbu názorů a postojů k problematice poruch přijímání potravy. K tomu abychom dokázali účinně bojovat proti výskytu rizikového chování žáků ve formě PPP, je nutné znát právě postoje učitelů vůči problematice a prevenci těchto poruch.

27

2 PRAKTICKÁ ČÁST

Druhá, praktická část bakalářské práce se zaměřuje na objasnění smyslu práce a postupu při získávání a zpracování konkrétních dat pro dosažení vytyčeného cíle.

Smyslem této práce je zjistit a analyzovat postoje učitelů k problematice PPP žáků.

V rámci práce jsou řešeny výzkumné otázky:

O1: Do jaké míry jsou učitelé obeznámeni s problematikou PPP?

O2: Jakou důležitost učitelé přisuzují problematice PPP?

O3: Jak se postoje učitele k PPP projevují v jeho výuce?

O4: Jaký druh pomoci jsou učitelé schopni a ochotni nabídnout žákovi, u něhož mají podezření na PPP?

Pro zodpovězení výše položených výzkumných otázek je formulováno pět hypotéz, jejichž platnost je testována v rámci terénního šetření. Testované hypotézy zní:

H1: Při podezření na PPP u některého z žáků si většina učitelů myslí, že ví, jak by se měla správně zachovat.

H2: Většina učitelů se domnívá, že řešení PPP u jejich žáků je mimo jejich kompetence.

H3: Ženy učitelky považují problematiku PPP za závažnější než učitelé muži.

H4: Většina učitelů se domnívá, že na škole není věnován dostatečný prostor prevenci PPP.

H5: Mladší učitelé mají větší zájem o informovanost v oblasti PPP než učitelé starší.

2.1 Metody výzkumu

V této subkapitole jsou stručně představeny nástroje a metody použité při sběru dat pro hledání odpovědí na výzkumné otázky, které vedly k dosažení cíle této práce ve formě zjišťování postojů učitelů na středních školách v Libereckém kraji k problematice PPP.

28 2.1.1 Metodický postup

Metodický postup byl sestrojen pro lepší orientaci v návaznosti jednotlivých kroků podniknutých při sběru dat vedoucích k zodpovězení stanoveného cíle celé práce. Po zvážení kladů a záporů veškerých metod a variant pro výzkum bylo rozhodnuto, použít tzv.

kombinovaný přístup kvantitativní a kvalitativní metody, která umožňuje získávání dat více způsoby a dovoluje jejich samostatné vyhodnocení. Výhodou tohoto modelu je, že vykresluje z různých úhlů komplexní pohled na zkoumanou problematiku.

Za první metodu sběru dat bylo rozhodnuto využít strukturovaný dotazník určený učitelům působících na SŠ v Libereckém kraji. Společně s dotazníkem byly jako doplňkové výzkumy realizovány polo-strukturované rozhovory nejprve se dvěma učiteli středních škol v Libereckém kraji a poté také s nejmenovaným adolescentem, trpícím PPP.

Odpovědi na výzkumné otázky byly nejprve zkoumány ze strany učitelů, a poté konfrontovány s výpověďmi žáka trpícího PPP. Výsledky rozhovorů společně s testovanými hypotézami slouží jako dílčí spojovací body k dosažení hlavního cíle ve znění „Zjišťování postojů učitelů na středních školách v Libereckém kraji k problematice PPP“.

Design dotazníku

Dotazník byl vytvořen pomocí analytického nástroje Google+. Tvorba elektronického dotazníku byla využita zejména z důvodu garance zachování anonymity učitelů a také z časových důvodů kvůli automatickému zpracování dat do dokumentu typu Microsoft Excel. V dotazníku nechyběla úvodní část s žádostí o vyplnění a garancí anonymity (viz příloha A). Po ní následovaly již otázky týkající se tématu bakalářské práce. Otázky byly jak uzavřené, tak otevřené a polootevřené, 4 otázky byly hodnoceny na škále o pěti stupních. V závěru byly položeny 3 identifikační otázky a poděkování s nabídkou zaslání výsledku výzkumu. Celý dotazník je možno shlédnout v příloze B.

Pilotní studie

Před rozesláním dotazníků ředitelům škol s žádostí o jejich šíření, byl dotazník nejprve konzultován a modifikován s vedoucí práce. Následně byla provedena pilotní studie mezi nestrannými dobrovolníky, která napomohla k redukci případných nejasností otázek.

Pilotní studie měla za úkol zjistit, zda jsou otázky srozumitelné a zda je nabídka odpovědí

29 u uzavřených otázek dostatečná. Na základě pilotní studie bylo několik otázek přeformulováno.

Výběr respondentů dotazníkového šetření

Před samotným výběrem respondentů muselo být učiněno rozhodnutí, jakým způsobem dotazník šířit. Jelikož se jedná o práci zaměřenou na zjišťování postojů učitelů středních škol v Libereckém kraji, bylo rozhodnuto o šíření elektronického odkazu na dotazník přes zprostředkovatele ve formě ředitelů těchto škol. V Libereckém kraji je celkem 48 středních škol různého zaměření, z čehož je 19 v okrese Liberec, po deseti v Jablonci nad Nisou a Semilech a 9 v České Lípě. Vytvořený dotazník byl spolu s žádostí o jeho distribuci mezi učitele rozeslán všem ředitelům, či ředitelkám těchto škol. Jelikož není znám přesný počet učitelů SŠ v Libereckém kraji, nelze odhadnout návratnost dotazníků.

Charakteristika výzkumného vzorku

Pro zpracování výsledků této práce bylo získáno a využito 118 řádně vyplněných dotazníků od učitelů středních škol v Libereckém kraji, z čehož 66 % bylo vyplněno ženami a 34 % respondentů tvořili muži. Věk dotazovaných se pohyboval v rozmezí 26-67 let, jak zjednodušeně znázorňuje tabulka 1. Nejvíce byli zastoupeni respondenti věkové kategorie 45-54 let (39 %) a dále kategorie starších 54 let (32 %). 18 % tvořili učitelé ve věku 35-44 let a 11 % respondentů byla ve věku 25-34 let.

Tabulka 1: Věkové rozložení respondentů

Věk Počet respondentů Procentuální zastoupení

25-34 13 11 %

35-44 21 18 %

45-54 46 39 %

54 a více 38 32 %

Zdroj: vlastní

Zaměření středních škol, na kterých dotazovaní působí a jejich procentuální zastoupení, je znázorněno na obrázku 3. Celých 70 % respondentů působí na středních školách s maturitou. V menším měřítku se šetření zúčastnili učitelé z kombinovaných středních škol nabízejících zakončení studia buď výučním listem, nebo maturitou, dále ze středního vzdělání zakončeného výučním listem, z nástavbového studia, z víceletých gymnázií, z vyšších odborných škol a ze škol nabízejících střední vzdělání bez výučního listu a maturity.

30 Obrázek 3: Působnost respondentů

Zdroj: vlastní

Rozhovory

Druhým nástrojem, použitým pro potřeby získání dat a k hlubšímu proniknutí do názorů, motivů a postojů učitelů k problematice PPP byl polo-strukturovaný rozhovor. Rozhovor byl realizován se dvěma náhodně vybranými učiteli působícími na SŠ v Libereckém kraji dle jejich dostupnosti a také s adolescentem léčícím se z poruchy přijímání potravy.

V obou případech učitelů se jednalo o pedagogy působící na gymnáziu, avšak rozdílného zaměření. Přepis rozhovorů je možné vidět v příloze C a D.

Rozhovor vedený s nemocným adolescentem byl zaměřen převážně na zjištění toho, jaký vliv na něj měla prevence ve škole a zda vůbec probíhala, co bylo podle něj spouštěcím mechanismem nemoci a zda se setkal se zájmem a podporou ze strany učitele, případně o jaký druh podpory a pomoci by měl v dané situaci zájem. Kompletní přepis rozhovoru je možno nalézt v příloze E.

2.1.2 Etické otázky

Etickým otázkám je v rámci psaní bakalářské práce přisuzován vysoký stupeň důležitosti a jsou respektována všechna základní pravidla etického kodexu pro sběr dat (De Vaus, 2007, s. 56). Všichni dotazovaní, ať už v rámci kvalitativního, či kvantitativního výzkumu, byli předem pravdivě a upřímně informováni o účelu sběru a následném využití dat.

Respondenti se výzkumu zúčastnili dobrovolně a nebyl na ně vyvíjen žádný nátlak. Při

31 sběru dat dotazníkovým šetřením byl účastníkům zároveň s dotazníkem zaslán motivační dopis, popisující účel studie se zárukou anonymity. Stejné podmínky byly zajištěny i pro dotazované v rámci tvorby rozhovorů. Veškeré získané informace jsou využity pouze pro akademické účely v rámci bakalářské práce.

2.2 Výsledky a jejich interpretace

V této subkapitole jsou vyhodnoceny základní kvantitativní data získaná z dotazníkového šetření a testovány definované hypotézy. Kvalitativní data získaná z rozhovorů jsou využita v následující diskusi při hledání odpovědí na výzkumné otázky.

2.2.1 Informovanost učitelů o PPP

Tato část práce vyhodnocuje konkrétní otázky týkající se informovanosti, názorů a postojů učitelů na poruchy přijímání potravy u žáků. 110 respondentů, tedy více než 93 %, zná pojem „PPP“, konkrétně pojmy mentální anorexie a mentální bulimie, 5 dotazovaných (4 %) zná pouze pojem mentální anorexie, jeden člověk zná pouze pojem mentální bulimie a 2 respondenti si nejsou jisti významem těchto dvou pojmů. Za další známé poruchy považuje 19 respondentů (16 % dotazovaných) přejídání, 5 (tedy 4 %) posedlost růstem svalové hmoty neboli bigorexii a 2 ortorexii, tedy poruchu projevující se ve formě přehnané starosti o životosprávu a správné složení potravy.

Přestože 93 % všech respondentů zná pojem PPP, pouze 28 (tedy 24 %) tuto problematiku probíralo v rámci učiva vlastního vyučovacího předmětu a jen 9 (tedy 8 %) nad rámec svého vyučovacího předmětu. Většina učitelů, tedy zbylých 68 %, se touto problematikou v rámci vyučování vůbec nezabývala.

Čtyřicet respondentů (tedy téměř 34 %) se domnívá, že poruchami PPP mohou děti trpět ještě před dovršením desátého roku života. Více než polovina všech respondentů, konkrétně 54 %, předpokládá propuknutí poruchy mezi 10-12 rokem života dítěte a 22 % se domnívá, že nemoc zasahuje žáky nejdříve okolo 13-15 roků života.

Učitelé měli dále za úkol specifikovat, co může být podle nich nejčastějším spouštěcím mechanismem nemoci. Jelikož se jednalo o otevřenou otázku, bylo nutné jednotlivé odpovědi kategorizovat. Respondenti měli možnost vyjádřit všechny své domněnky a názory a proto je i kumulativní součet veškerých odpovědí vyšší než 100 %. Polovina respondentů se domnívá, že nejčastějším spouštěcím mechanismem nemoci je pouhá

32 kritická poznámka okolí, ať už od spolužáků, kamarádů, učitelů, či od rodičů na postavu žáka. Velký podíl na spuštění nemoci mají podle respondentů také média, která propagují vyhublé modelky upravené ve photoshopu a s nimi spojený pokřivený pohled na ideál ženské krásy. Zásadní vliv na započetí nemoci má podle 27 % respondentů neúspěch ve škole a s ním spojený stres a podle 29 % respondentů problémy v rodině. Dle 20 % odpovídajících je klíčovým faktorem pokřivený postoj k hodnocení sebe samého a pocit méněcennosti. Za další spouštěcí faktory nemoci bylo uvedeno vzepření se autoritě či získání partnera, jak lze vidět v tabulce 2.

Tabulka 2: Hlavní spouštěcí faktory PPP

Zdroj: vlastní

Dalším úkolem respondentů bylo uvést, podle jakých specifických znaků by dokázali identifikovat nemoc u některého ze svých žáků. Přestože se opět jednalo o otevřenou otázku, téměř 70 %, tedy 82 respondentů, se shodlo na tom, že nejzřetelnějším rysem nemoci je rychlý rapidní úbytek tělesné hmotnosti žáka. 47 učitelů (téměř 40 %) by si povšimlo změn chování ve formě podrážděnosti, nervozity, impulzivity, náladovosti a výbušnosti a 46 (39 %) by si všimlo nemoci dle změn v prospěchu žáka spojeného s únavou a nesoustředěností. Změn ve stravování žáka, ve formě vyhýbání se obědů a nenošení svačin, by si všimlo 34 (29 %) respondentů. Obecné stranění se kolektivu považuje za viditelný znak nemoci 19 (16 %) respondentů. Za další znaky nemoci, kterých by si učitelé, jak sami uvádějí, mohli u žáků všimnout, patří problémy spojené s fyzickým vzhledem ve formě vypadávání vlasů, vzniku kožních problémů, nárůstu ochlupení na těle, častého odcházení na toaletu během vyučování, vrstvení oblečení, stížností na bolest hlavy a nevolnost a častých konverzací na téma jídlo.

2.2.2 Zkušenosti učitelů s PPP

Ze 118 učitelů jich 51, tedy více než 43 % uvedlo, že se osobně během své školní praxe setkalo s případem onemocnění PPP u některého z žáků. Téměř 51 % (60 respondentů) se

Faktor Počet odpovědí Procentuální zastoupení

Kritika okolí 59 50 %

Média, ideál krásy 40 34 %

Problémy v rodině 34 29 %

Neúspěch, stres 32 27 %

Pocit méněcennosti 24 20 %

Vzepření se autoritě 10 8 %

Získání partnera 6 5 %

33 domnívá, že se s poruchou PPP u žáků zatím nesetkala a zbylých 7 (6 %) si není jistá.

Desetina učitelů zjistila až zpětně, že některý z jejich žáků trpěl poruchou PPP.

Z 51 učitelů, kteří se během své školní praxe setkali s nemocným žákem, jich téměř polovina zamířila rovnou za daným žákem a pokusila se s ním o problému hovořit, jak znázorňuje obrázek 4, čtvrtina těchto respondentů svěřila své obavy nejprve třídnímu učiteli, 15 % nejprve zavolalo rodičům a zbylých 10 % učitelů zašlo za školním psychologem, či metodikem prevence s žádostí o radu jak dále postupovat.

Obrázek 4: První krok učitele při odhalení PPP u žáka Zdroj: vlastní

Učitelé však nezůstali jen u prvního kroku a podnikli další opatření. S žádostí o radu za metodikem prevence, či školním psychologem jich tak zašlo celkem 36 (71 %), s žákem se pokusilo promluvit 30 (59 %) a rodičům zavolalo celkem 21 (41 %) všech respondentů, kteří se osobně setkali s žákem trpícím některou z PPP. Spolupráci s třídním učitelem započalo 19 (37 %) z těchto pedagogů.

Téměř 93 % respondentů z těch, kteří se osobně setkali s nemocným žákem během své školní praxe, tedy 47 pedagogů, by se při opakování situace zachovalo stejně a pouze necelých 8 % by zvolilo jinou taktiku.

2.2.3 Vyhodnocení jednotlivých hypotéz

V této části práce následuje vyhodnocení jednotlivých předem vytyčených hypotéz souvisejících se zkoumanou problematikou postojů učitelů vůči problematice PPP žáků.