ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK. TÉMA PRO VÝUKU OBČANSKÉ VÝCHOVY NA 2. STUPNI ZŠ.

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: filosofie

Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň ZŠ Kombinace: dějepis-občanská výchova

ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK. TÉMA PRO VÝUKU OBČANSKÉ VÝCHOVY NA 2. STUPNI ZŠ.

THE ČÍHOŠŤ MIRACLE. TOPIC FOR CIVICS STUDIES AT THE 2nd LEVEL OF BASIC

SCHOOL.

Diplomová práce: 2010–FP–KFL–199

Autor: Podpis:

Lucie TŮMOVÁ

Adresa:

Borový vrch 791 460 14, Liberec 14

Vedoucí práce: IC.Lic. Michal Podzimek, Th.D.

Konzultant:

Počet

stran slov obrázků tabulek pramenů příloh

119 23 206 9 2 30 10

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla zpřístupněna ke studijním účelům.

V Liberci dne 1. 12. 2010 Lucie Tůmová

(3)

Poděkování

Ráda bych poděkovala IC.Lic. Michalu Podzimkovi, Th.D. za odborné vedení a cenné připomínky, PhDr. Břetislavu Daňkovi a PhDr. Ondřeji Ševečkovi, Ph.D. za rady při strukturování mé práce, a PhDr. Luďce Hrabákové, Ph.D. za pomoc při zpracování didaktické části.

Dík patří také mému příteli Martinovi za jeho trpělivost a lásku, a mojí mamince, která mě celý život bez ustání podporuje.

(4)

ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK. TÉMA PRO VÝUKU OBČANSKÉ VÝCHOVY NA 2. STUPNI ZŠ.

Resumé

Práce rekonstruuje tragické momenty číhošťského případu a představuje Číhošťský zázrak jako jednu z klíčových událostí nerovného zápasu totalitní moci s katolickou církví po únorovém převratu v Československu. Celá kauza je vsazena do širšího kontextu politických událostí a společenských proměn, které souvisely s nástupem komunistického režimu. Zabývá se proměnami postavení katolické církve v rámci komunistického státu a popisuje průběh jejího střetávání se státní mocí. Poté se orientuje na pedagogické využití tématu Číhošťský zázrak ve výuce občanské výchovy na 2. stupni ZŠ. Výsledkem práce je modelová hodina.

Klíčová slova:

Únor 1948, církev katolická, Československo, režimy totalitní, procesy politické, pronásledování politické, výchova občanská, vyučování.

THE ČÍHOŠŤ MIRACLE. TOPIC FOR CIVICS STUDIES AT THE 2nd LEVEL OF BASIC SCHOOL.

Summary

This work reconstructs the tragic moments of the Číhošť case and presents the Číhošť Miracle as one of the key events in the unequal struggle between totalitarian power and the Catholic church after the February revolution in Czechoslovakia. The case as a whole is set in the broader context of the political events and social changes associated with the rise of the communist regime. The work explores the changes in the position of the Catholic church within the communist state and describes the conflicts it experienced with the state authorities. It then focuses on the educational use of the Číhošť Miracle in the teaching of Civics Studies at the 2nd level of basic school. The result of the work is a model lesson.

(5)

Das Wunder von Číhošť. Thema für den Bürgerkundeunterricht in der 2. Stufe der Grundschulen.

Zusammenfassung

Die Arbeit rekonstruiert die tragischen Momente des Falls in der Gemeinde Číhošť und stellt das Wunder von Číhošť als eines der Schlüsselereignisse des ungleichen Ringens der totalitären Macht mit der katholischen Kirche nach dem Februarumsturz in der Tschechoslowakei vor. Die gesamte Causa ist in den breiteren Kontext der politischen Ereignisse und der gesellschaftlichen Umwälzungen eingebettet, die mit dem Antritt des kommunistischen Regimes in Zusammenhang standen. Sie befasst sich mit den Umwandlungen der Stellung der katholischen Kirche im Rahmen des kommunistischen Staates und beschreibt den Verlauf ihrer Konfrontation mit der Staatsmacht.

Anschließend orientiert sie sich auf die pädagogische Nutzung des Themas Wunder von Číhošť im Bürgerkundeunterricht in der 2. Stufe der Grundschulen. Das Ergebnis der Arbeit ist eine Modellstunde.

(6)

1. ÚVOD...8

1.1. Struktura práce...8

1.2. Literatura k tématu, metodologie...10

2. KATOLICKÁ CÍRKEV A JEJÍ POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI PŘED ÚNOROVÝM PŘEVRATEM ...11

2.1. Katolická církev za druhé světové války a v období poválečném...11

2.2. Politická situace v poválečném Československu...14

2.2.1. Vztah KSČ ke katolické církvi do roku 1948 ...17

3. NASTOLENÍ KOMUNISTICKÉHO REŽIMU A POČÁTEČNÍ OBDOBÍ VLÁDY JEDNÉ STRANY...23

3.1. Na cestě k monopolu moci...23

3.2. Únor 1948 a nastolení komunistické moci ...25

3.3. Vláda jedné strany ...31

3.4. Masová nezákonnost a perzekuce...33

3.4.1. Politické procesy v zakladatelském období režimu...37

4. KATOLICKÁ CÍRKEV V NOVÉM REŽIMU...43

4.1. Katolická církev v počátečním období vlády jedné strany ...43

4.2. Vztahy mezi státem a církví po únoru 1948 ...44

4.3. První jednání a neúspěšné pokusy o dohodu ...48

4.4. Politika ostrého kurzu a období otevřené války...52

4.4.1. Katolická akce...54

4.4.2. Stupňující se represe proti církvi ...57

5. ZÁZRAK V ČÍHOŠTI ...63

5.1. Kdo byl Josef Toufar?...63

5.2. Číhošťský zázrak ...65

5.3. Z Číhoště do Valdic ...67

5.4. Tragický konec číhošťského případu...77

5.5. Propagandistická kampaň ...80

6. PEDAGOGICKÉ VYUŽITÍ TÉMATU „ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK“ ...85

6.1. Koncepce modelové vyučovací hodiny ...87

6.2. Vlastní příprava modelové vyučovací hodiny ...91

7. ZÁVĚR ...100

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ...102

SEZNAM PŘÍLOH...105

(7)

P1 – Abdikační listina prezidenta Edvarda Beneše ...106

P2 – Arcibiskupe nemlč!...107

P3 – Arcibiskup Josef Beran...108

P4 – Katolický kostel v Číhošti ...109

P5 – Oltář ve farním kostele v Číhošti...110

P6 – Římskokatolický kněz Josef Toufar (1902 – 1950)...111

P7 – Hrob Josefa Toufara v Číhošti...112

P8 – 1950, 23. únor - Násilím vynucená výpověď Josefa Toufara (přepis) ...113

P9 – Z rekonstrukce číhošťského zázraku ...117

P10 – Úryvek z článku z Rudého práva, ze dne 7.března 1950...118

SEZNAM ZKRATEK ...119

(8)

1. Úvod

Jako téma své Diplomové práce jsem si vybrala Číhošťský zázrak, který stojí na počátku celého otevřeného zápasu komunistické moci s katolickou církví v Československu. Ústředním motivem známého případu, který se stal 11. prosince 1949, bylo svědectví devatenácti věřících o pohybu křížku nad svatostánkem během kázání. Z celého Číhošťského zázraku, příběhu se smutným koncem, zbyla pouze masivní propagandistická kampaň „odhalující“ protistátní spiknutí římskokatolické církve.

Práce si klade za cíl číhošťské události zrekonstruovat, zasadit celou kauzu do širšího kontextu politických souvislostí, a na tragickém osudu římskokatolického kněze Josefa Toufara ukázat, jakých metod užívala Státní bezpečnost během vyšetřování a přípravy politických procesů. Masová nezákonnost a politické procesy provázely československou společnost již od prvních okamžiků vlády jedné strany, a staly se trvalou součástí komunistické politiky. Práce se věnuje zakladatelskému období komunistické vlády, kdy byla perzekuční opatření postihující katolickou církev nejtvrdší.

Výsledkem práce je návrh možných způsobů pedagogického využití tématu ve výuce občanské výchovy na základní škole a představení modelové vyučovací hodiny.

Diplomovou práci jsem začala psát pod vedení PhDr. Břetislava Daňka, po něm převzal vedení PhDr. Ondřej Ševeček, Ph.D., přičemž na jeho doporučení jsem částečně upravila zadání, a nakonec jsem práci dokončila u IC.Lic. Michala Podzimka, Th.D.

1.1. Struktura práce

Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou, kterou tvoří první čtyři tématické celky, a část empiricko-didaktickou, jejíž součástí je modelová vyučovací hodina vycházející z osobních praktických zkušeností autora. Teoretická část je zpracována monografickou formou, a to na základě studia odborné literatury, dobových dokumentů, a v neposlední řadě bylo využito též analýzy dokumentárního filmu z roku 1950 prezentujícího číhošťský případ.

(9)

V první části nazvané „Katolická církev a její postavení ve společnosti před únorovým převratem“ jsou představeny zásadní problémy, s jakými se musela katolická církev potýkat v období Protektorátu a v době bezprostředně po druhé světové válce.

Následuje stručné uvedení do poválečné politické situace v Československu. Dílčím cílem tohoto oddílu je objasnění vzájemných vztahů katolické církve a komunismu jakožto klíčové ideologie druhé poloviny 20. století.

Následující část, „Nastolení komunistického režimu a počáteční období vlády jedné strany“, analyzuje politickou situaci těsně před únorovým převratem a objasňuje příčiny, které vedly k nastolení komunistického mocenského monopolu. Seznamuje s okolnostmi převratu jako zásadního zlomového bodu, který s sebou přinesl nové politické i společenské proměny. Podává přehledný nástin politického vývoje bezprostředně po něm, a osvětluje výrobu politických procesů a formy nezákonnosti spojené s nástupem komunistického režimu.

Třetí část nazvaná „Katolická církev v novém režimu“ přibližuje postavení katolické církve v zakladatelském období komunistického režimu, a analyzuje postoje, jaké se objevovaly na obou stranách během vzájemného dialogu. Následuje stručný nástin perzekučních opatření namířených proti církvi a církevním řádům, a seznámení s průběhem prvních politických procesů s řecko- a římskokatolickými biskupy.

Čtvrtá část rekonstruuje číhošťské události, představuje celý životní příběh římskokatolického kněze Josefa Toufara, a na základě analýzy výpovědí členů Máchovy Instruktážní skupiny podává přesvědčivý obraz toho, jakých nezákonných praktik užívali vyšetřovatelé ve vazebních věznicích během výslechů. Nakonec je pozornost věnována prezentaci Číhošťského zázraku jako součásti masové mediální kampaně.

Didaktická část s názvem „Pedagogické využití tématu Číhošťský zázrak“

představuje jeden z možných způsobů pojetí vyučovací hodiny, jejímž ústředním tématem je Číhošťský zázrak. Celá koncepce modelové vyučovací hodiny vychází z Rámcového vzdělávacího programu a nabízí podrobně rozpracovanou učební osnovu s jasně vymezenými cíly a očekávanými výstupy.

(10)

1.2. Literatura k tématu, metodologie

Autor využíval především odborných publikací, z nichž stěžejní část tvořily tituly předního českého historika a znalce tohoto období Karla Kaplana „Stát a církev v Československu“ a „Komunistický režim a politické procesy v Československu“.

Bylo využito též primárních pramenů tištěné i audiovizuální podoby.

Pro zpracování oddílu „Zázrak v Číhošti“ se staly cenným zdrojem odborné práce historiků: Jana Kalouse, Karla Kaplana, Františka Drašnera, Zory Dvořákové nebo Bořivoje Čelovského, jehož kniha je souhrnným komplexem nejdůležitějšího archívního materiálu k číhošťské kauze.

Během sestavení didaktické části bylo použito Rámcového vzdělávacího programu jako stěžejního zdroje, ze kterého vychází i celá ukázková vyučovací hodina.

Pro potřeby citace byl zaveden systém poznámek pod čarou. Pro lepší orientaci byly poznámky pod čarou použity i pro objasnění některých pojmů a jmen v textu.

(11)

2. Katolická církev a její postavení ve společnosti před únorovým převratem

2.1. Katolická církev za druhé světové války a v období poválečném

Katolická církev byla důležitým kulturním a sociálním činitelem, výrazně ovlivňujícím život československé společnosti. Důležitou podmínkou pro její společenskou roli a poslání byl poměr mezi státem a Vatikánem. Pevného základu se mu dostalo platností mezinárodní dohody mezi Svatou stolicí a Československou republikou z února 1928. Podle Modu vivendi garantovala pražská vláda svobodu církevní činnosti a Vatikán předkládal vládě návrhy na arcibiskupy, biskupy a koadjutory¹ před jejich jmenováním (…).² První republika však v důsledku sílící nacistické agrese koncem 30. let zanikla, a po rozbití druhé republiky a zřízením Protektorátu Čechy a Morava³, se vztahy mezi novým státním útvarem a Vatikánem zkomplikovaly. Počátkem roku 1939 opustil pražský nuncius msgre Xaverio Ritter⁴ Československo, avšak návrat mu protektorátní vládou již povolen nebyl. Nakonec byla i budova pražské nunciatury uzavřena. Diplomatické styky mezi československou vládou, nyní působící v Londýnském exilu, a Vatikánem přestaly existovat, ač se prezident Edvard Beneš usilovně snažil o jejich obnovu téměř po celé období války.

Během nacistické totality se katolická církev ocitla ve velmi svízelné situaci, stala se terčem snah o její postupnou likvidaci. Pro katolickou církev znamenal

1 koadjutor, kněz ustanovený ordinářem k výpomoci při duchovní správě farnosti; biskup, který pomáhá arcibiskupovi řídit příliš velkou diecézi, biskupův nástupce.

2 KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. 1. vyd. Brno: 1993, s. 7.

3 Protektorát Čechy a Morava, forma německé okupační správy na území zbytku českých zemí (49 363 km2, 7 380 000 obyvatel) od 15. 3. 1939 do 5. 5. 1945. Účelově vykazoval zdánlivé znaky protektorátu mezinárodního. Byl zřízen za stavu faktické okupace výnosem A. Hitlera 16. 3. 1939, kterým bylo území Čech a Moravy přičleněno k území Velkoněmecké říše. Protektorát Čechy a Morava měl formálně autonomní správu, jeho vláda i státní prezident však byli podřízeni okupační moci. Území protektorátu Čechy a Morava se stalo součástí celního území Německa; měnou byla říšská marka a protektorátní koruna, jejichž nerovný kurs určovala říšská vláda. K zastupování zájmů Říše byl zřízen úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě, ale také Říšské ministerstvo pro Čechy a Moravu.

Konečným cílem byla germanizace celého území; vrcholem tohoto úsilí bylo působení R. Heydricha.

Předsedy českých protektorátních vlád byli A. Eliáš, J. Krejčí a R. Bienert. Protektorátním prezidentem byl E. Hácha.

(12)

nacistický režim velké nebezpečí, poněvadž ohrožoval její postavení ve společnosti a celkově narušoval její stabilitu. Pro duchovenstvo i věřící občany nastalo nesnadné období.

Katolická zbožnost pomalu mizela do ústraní. Katolické organizace a spolky se rozpouštěly, rušily se kláštery a jednotliví duchovní byli pod nejrůznějšími záminkami internováni v koncentračních táborech. Duchovenstvo představovalo důležitou součást intelektuální elity národa, což bylo jedním z hlavních důvodů pro jejich stíhání.

V období Protektorátu se katoličtí kněží podíleli na národním odboji a přes 500⁵ z nich bylo pro svou protinacistickou činnost perzekvováno. Poskytovali pomoc těm, kterým hrozilo pronásledování, ať už pro jejich rasový původ či protinacistické aktivity.

A v neposlední řadě tu byla jejich kázání, jež měla povzbuzující obsah, a která se také stala častým důvodem perzekuce katolických kněží.

Mnozí kněží byli zatčeni, vězněni, a řada z nich v nacistických věznicích a koncentračních táborech zahynula. Počet popravených nebo jinak usmrcených kněží v období Protektorátu byl nemalý. Z kněží, kteří internaci přežili, byli po osvobození vybráni noví hierarchové⁶. Jako například Josef Beran, který byl v červnu roku 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha zatčen, vězněn v Terezíně a v koncentračním táboře v Dachau, a po válce, v listopadu 1946, byl jmenován pražským arcibiskupem.⁷

Násilné potlačování náboženského života, k němuž patřil též přísný dohled nad kázáním nebo katolickým tiskem, patřilo mezi běžné praktiky nacistického režimu.

Pronásledování katolické církve v Československu trvalo až do skončení války.

V období těsně po druhé světové válce se katolická církev v Československu otřásala z válečných ztrát a pokoušela se co nejrychleji obnovit své struktury. V roce 1945 čítala katolická církev v Československu 6986 duchovních, dvě arcidiecéze se sídlem v Praze (od roku 1946 arcibiskup Josef Beran) a v Olomouci (arcibiskup Leopold Prečan), a diecéze v Hradci Králové (biskup Mořic Pícha), v Litoměřicích (od roku 1947 biskup Štěpán Trochta), v Brně (od roku 1946 biskup Karel Skoupý), na Spiši (biskup Ján Vojtaššák), v Bánské Bystrici (biskup Andrej Škrábik), v Nitře

6 TRETERA, Jiří Rajmund: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: 2002, s. 40.

7 CHURAŇ, Milan: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 1, A – M. 2. vyd. Praha: 1998, s. 20.

(13)

(arcibiskup Karel Kmeťko) a v Rožňavě (biskup Robert Pobožný). Biskupem řeckokatolické církve byl Pavol Gojdič a světícím biskupem Vasilej Hopko.⁸

Vnitřní náboženský život se začal rovněž postupně rozvíjet, hlavně díky působení obnovených řeholí. V 1051⁹ klášterech a domech působilo 2856¹⁰ řeholníků a 12 095¹¹ řeholnic, kteří se zabývali převážně sociální, charitativní a kulturně- náboženskou činností. K nejpočetnějším řádům patřili dominikáni, jezuité, minorité, premonstráti, redemptoristé či salesiáni.¹²

Církev udržovala v českých zemích 134 a na Slovensku 1877 škol různého druhu a 30 internátů. Výchovu kněží zajišťovaly tři teologické fakulty. Kolem katolické církve působilo množství spolků a institucí, rozsáhlá síť 133 církevních a náboženských časopisů¹³, organizace mládeže, žen a tělovýchovná organizace Orel¹⁴, mariánské družiny¹⁵, družiny sv. Václava aj. K jejím nejvýznamnějším institucím patřila Charita, která ještě v roce 1950 spravovala 268 sociálních ústavů.¹⁶

V poválečném období nebyla situace v náboženské sféře nijak příznivá. A do této nelehké situace ještě zasáhlo násilné vysídlení tří milionů Němců, jež mělo za

13 Církevní tisk: Po vzniku ČSR a založení Československé strany lidové (1919) se hlavním katolickým listem stal deník Lidové listy (1922 – 45). Křesťanské sbory v ČSR vydávaly časopis Ze slov pravdy a lásky (1912 – 48), Církev československá husitská Náboženskou revui (1929 – 68), tisk pravoslavné církve reprezentovaly časopisy Právo národa (1918 – 20), Za pravdu (1921 – 29) aj. Po roce 1948 byl tisk církevní značně zredukován. Církev římskokatolická vydávala měsíčník Duchovní pastýř a týdeník Katolické noviny, Církev československá husitská čtvrtletník Communio viatorum, týdeník Český zápas a dvouměsíčník Theologická revue. Z evangelických časopisů vycházely např. měsíčníky Bratrská rodina, Český bratr, Jednota bratrská, Kostnické jiskry, Křesťanská revue.

14 Orel, česká a československá katolická tělovýchovná organizace. Vznikla v roce 1908 spojením několika katolických tělovýchovných odborů v Kroměříži. Cvičilo se podle sokolské Tyršovy soustavy.

Pro rozvoj orelského hnutí měly velký význam orelský slet 1922 a Svatováclavské dny 1929. V roce 1935 se osamostatnily slovenské župy a po vzniku samostatného Slovenského státu 1939 zanikly splynutím s Hlinkovými gardami. Český Orel se zapojil do odboje, a proto byla jeho činnost 1941 nacisty zastavena.

Obnoven v roce 1945. Jednoznačně se však postavil proti sjednocení československé tělovýchovy a po únoru 1948 zanikl. Znovu byl obnoven v roce 1989. Člen mezinárodní unie katolických tělovýchovných organizací se sídlem v Bruselu.

15 Mariánské družiny, náboženské skupiny studentů, měšťanů i venkovského obyvatelstva; zakládány při jezuitských kolejích k uctívání mariánského kultu (viz též jezuité v Čechách a na Moravě). Z bratrstev náboženských měly nejdokonalejší systém řízení s důrazem na kázeň a osobní aktivitu. Mariánské družiny se staly rekatolizačním prostředkem; jejich členové byli zavazováni k odporu vůči nekatolictví a k přímému působení na nejbližší okolí.

(14)

následek oslabení katolické i evangelické duchovní správy v pohraničních oblastech a vedlo k likvidaci některých klášterů (…).¹⁷

Též ztráta Podkarpatské Rusi v roce 1945, země s necelým jedním milionem obyvatel s vysokým stupněm religiozity, poněkud oslabila postavení československých věřících v poválečném státě.¹⁸

Z více než třinácti a půl milionu všech obyvatel Československa bylo v roce 1921 pouze (…) 5,32 % bez náboženského vyznání (…). Za deset let, kdy počet obyvatel stoupl na 14,7 milionu bylo bez vyznání (…) 5,8 %. Po válce se odsunem téměř 2,9 milionu občanů německé národnosti a přivtělením Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu počet obyvatel snížil na 12,07 milionu, a bez vyznání bylo (…) 6,5%.¹⁹

Největší vliv v české a slovenské společnosti měla církev římsko- a řeckokatolická. V roce 1921 představovalo téměř 11 milionů jejich věřících 80%

obyvatel. V roce 1950, po odsunu občanů německé národnosti a násilné likvidaci řeckokatolické církve (a po přestupech k československé církvi již ve dvacátých letech) se počet katolíků snížil na 8,94 milionu (76,42% obyvatel).²⁰

2.2. Politická situace v poválečném Československu

První vláda poválečného Československa vytvořila nový společenský režim, nazývaný lidově demokratický. Základem moci se stala vládní koalice – tzv. Národní fronta²¹, povinně zahrnující všechny povolené politické strany, tedy pouze ty, které se podílely na osvobozeneckém boji.

21 Národní fronta, NF – seskupení politických stran v Československu v letech 1945 – 90. Byla ustavena v březnu 1945 v Moskvě představiteli londýnského a moskevského zahraniční odboje a zástupci Slovenské národní rady. V jejím programu byl zakotven princip národní jednoty a spolupráce všech demokratických a antifašistických sil v poválečné ČSR. Sdružovala všechny povolené politické strany a měla řešit zásadní politické otázky a spory. Demokratickými stranami byla chápána jako koalice politických stran, postupně byla zneužívána KSČ, zejména v průběhu únorového převratu 1948 (akční výbory NF). Od února 1948 – 7. 2. 1990, kdy ukončila činnost, se stala nástrojem totalitního politického systému uplatňovaného KSČ.

(15)

Po druhé světové válce se v českých zemích obnovily čtyři politické strany. Tři z nich byly tradičně antiklerikální nebo antikatolické – Komunistická strana Československa (KSČ)²², Československá strana sociálnědemokratická (ČSSD)²³, Československá strana národněsocialistická (ČSNS)²⁴, a u Československé strany lidové (ČSL)²⁵ si zejména komunisté kladli jako podmínku jejího obnovení, že se přemění ze strany katolické na všeobecně křesťanskou.²⁶ A i když předseda strany msgre Jan Šrámek²⁷ ujistil představitele katolické církve, že strana si i nadále ponechá katolický ráz, a rovněž také její vedení zůstane důsledně katolické, přesto strana nemohla otevřeně vystupovat jako politický reprezentant zájmů katolické církve.

V poválečném Slovensku působila Komunistická strana Slovenska (KSS)²⁸, která byla podřízena Ústřednímu výboru KSČ, a Demokratická strana Slovenska²⁹.

22 Komunistická strana Československa, KSČ – vznikla 1921 vydělením ze sociálně demokratické strany. Proces bolševizace završil nástup Gottwaldova křídla do čela strany 1929. Za nacistické okupace činnost KSČ zakázána, ale teprve po vstupu SSSR do války vyvíjela na území protektorátu Čechy a Morava ilegální odbojovou činnost, čímž po roce 1945 získala sympatie veřejnosti. Vláda KSČ v Československu skončila po listopadových událostech 1989.

23 Československá strana sociálně demokratická, politická strana; působila v letech 1918 – 48. V prosinci 1918 na XII. řádném sjezdu podpořila samostatný stát (v té době největší politická strana v ČSR). Zápas mezi pravicovým, demokraticky orientovaným křídlem a marxistickou levicí vyvrcholil v roce 1920 odštěpením levice, z níž vznikla (KSČ). V letech 1918 – 26, 1929 – 38 a 1945 – 48 zastoupena ve vládách. V červnu 1948 násilně sloučena s KSČ. Československá sociálně demokratická strana obnovila činnost 19. 11. 1989.

24 Československá strana národněsocialistická, politická strana založená v roce 1918 jako Československá strana socialistická (až do 1926). Jedna z nejaktivnějších státotvorných stran první republiky, účastnila se většiny vládních koalic. V poválečné době v čele protikomunistických sil. V únoru 1948 její ministři iniciovali demisi demokratických členů vlády. Předáci za první republiky V. Klofáč, E.

Beneš, F. Zeminová, J. Stránský, po 1945 P. Zenkl, H. Ripka, P. Drtina, V. Krajina, M. Horáková.

25 Československá strana lidová – politická strana; vznikla v roce 1918. V roce 1938 vstoupila do Strany národní jednoty, po 1945 obnovena, v letech 1945 – 48 se účastnila boje s komunismem. Po vítězství komunistů zbavena demokratických vůdců, spolupracovala s komunistickým režimem až do roku 1989, poté změnila vůdce. Vedoucí činitelé J. Šrámek, F. Hála, A. Procházka, J. Plojhar, ad. Tiskový orgán:

1922 – 38 Lidové listy, 1945 – 92 Lidová demokracie.

26 KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: 1993, s. 11.

27 Šrámek Jan, * 12. 8. 1870, † 22. 4. 1956, český politik, kněz; představitel moravského katolicismu. Od roku 1899 byl spoluzakladatelem a představitelem České strany křesťanskosociální, poslancem. Za 1.

svět. války byl jedním z předních zastánců prorakouského aktivismu, od roku 1917 propagoval národní myšlenku (byl členem moravského národního výboru). Byl iniciátorem spojení katolických stran. V letech 1919 – 38 a 1945 – 48 byl předsedou Čs. strany lidové. V letech 1921 – 38 byl členem vlády. Za 2.

svět. války působil v emigraci; v letech 1940 – 45 byl předsedou londýnské exilové vlády. V letech 1945 – 48 byl náměstkem předsedy vlády. Po roce 1948 byl perzekuován.

28 Komunistická strana Slovenska, KSS – komunistická politická organizace na Slovensku. Vydělila se z KSČ v roce 1939 po vzniku samostatného slovenského státu. V letech 1945 – 48 formálně samostatná politická strana, její politická linie byla shodná s KSČ. Od 50. let jen územní organizací KSČ.

29 Demokratická strana, slovenská politická strana, vytvořená 1944 za Slovenského národního povstání ze skupin tzv. občanského odboje v čele se slovenskými agrárníky. V letech 1945 – 48 jedna ze stran

(16)

Rozhodující vliv v tomto politickém spektru však měla Národní fronta. Nové politické strany mohly vznikat pouze s jejím souhlasem a musely se samozřejmě stát i členy tohoto seskupení. Tento princip tak eliminoval možnost vzniku opozice, což můžeme považovat za první krok omezení demokracie. Tento nový lidově demokratický režim představoval přechodnou etapu v politickém vývoji Československa směřující k „vládě jedné strany“.

Stejně jako celé poválečné Československo, které se obnovovalo na nových základech, tak i katolická církev a katolicismus vůbec, se ocitly v nových podmínkách.

Před druhou světovou válkou existovaly v Československu dvě velké křesťanské strany.³⁰ V českých zemích to byla již zmíněná Československá strana lidová vedená Janem Šrámkem, a na Slovensku Hlinkova slovenská strana ľudová³¹, jíž však nebyla v republice povolena činnost s odůvodněním, že nese vinu za rozbití Československa v letech 1938 – 1939 (stejně jako např. strana agrární).

Národní fronty zastoupená ve vládě. Zvítězila ve volbách 1946 na Slovensku (62,5 %). V letech 1946 – 47 vedla politický zápas s Komunistickou stranou Slovenska; na podzim 1947 obviněna z příprav protistátního spiknutí na Slovensku. 20. 2. 1948 podali její ministři demisi, poté v důsledku komunistického teroru fakticky likvidována. Na jejích troskách vznikla v květnu 1948 Strana slovenské obrody. Po listopadu 1989 obnovena, ale v politickém životě Slovenska se neprosadila.

31 Hlinkova slovenská ľudová strana – slovenská klerikálně nacionalistická strana; největší a nejprůbojnější slovenská polit. strana za 1. republiky. Reprezentovala zejména katolický klérus. Založena 18. 12. 1918 Andrejem Hlinkou jako Slovenská ľudová strana, od 1925 HSĽS. Od zač. 20. let v čele autonomistického hnutí. V roce 1927 vstoupila do čsl. vlády, 1929 z ní v souvislosti s Tukovou aférou vystoupila. 8. 5. 1930 podala další návrh na uzákonění autonomie Slovenska. Ovlivňována zejména italským a rakouským fašismem, od konce 30. let sílilo křídlo ovlivněné něm. nacionálním socialismem.

V září 1936 přijala za vlastní totalitní antidemokratické uspořádání společnosti a vyhlásila heslo: jeden národ, jedna strana, jeden vůdce. V říjnu 1938 prosadila autonomii Slovenska a stala se jedinou politickou stranou – nositelkou totalitarizace politického systému. V březnu 1939 vytvořila pod patronací nacistického Německa samostatný Slovenský stát. V 1945 byla zakázána, většina vůdčích činitelů odsouzena. Část členstva a umírněných funkcionářů pokračovala 1946 – 48 v politické činnosti v Demokratické straně. Vedoucí představitelé: A. Hlinka, J. Tiso, K. Sidor, F. Ďurčanský, A. Mach, V.

Tuka; tiskový orgán strany byl deník Slovák..

(17)

2.2.1. Vztah KSČ ke katolické církvi do roku 1948

Jedním ze zásadních momentů pro církevní dějiny 20. století byl vztah totalitárních ideologií k církvím, ale vůbec i k náboženství jako takovému. Máme zde na mysli dva nejvýraznější systémy – nacismus a komunismus, přičemž tato diplomová práce je zaměřena na režim komunistický.

V církvích se objevovala celá řada různých postojů ke komunistickému systému, ať už aktivity zaměřené proti stávajícímu režimu, či aktivní spolupráce se státními úřady a komunistickou vládou, nebo prostě jen nezájem, lhostejnost či laxnost spojená s nečinným přihlížením.

Na druhé straně komunismus, reprezentující totalitarismus jako jeden z jeho nejtypičtějších politických směrů, je charakteristický svými protidemokratickými rysy a

„totálními“ nároky, a na základě těchto znaků vystupoval proti všem „odlišnostem“, které byly v rozporu s oficiální ideologií.

To se týkalo i církve. Pokud jde o církev katolickou, v ní spatřoval komunismus nebezpečí především proto, že měla vliv na širokou část obyvatelstva. Svými intelektuálními či charitativními aktivitami působila na život lidí ve společnosti, ovlivňovala chování jednotlivce, a to i v rámci celé skupiny či společenství. Dalším důvodem, proč představovala katolická církev pro komunistický režim tak mocného nepřítele, byla její mezinárodní orientace. Proto jedním z hlavních bodů rané církevní politiky komunistické vlády po únorovém převratu byla diskreditace Vatikánu, jež by vyústila v ustavení církve národní, plně podřízené státním institucím.

Komunistický systém měl v tomto směru jasné stanovisko – systematicky pracovat na totální anihilaci církví. Komunistická moc byla ateistická a protináboženská a měla jasně definované představy o církvi. Jejím hlavním záměrem bylo církev a náboženství zničit.

Komunistická taktika se projevovala v jednotlivých zemích odlišně: docházelo k rozeštvávání více náboženských společností (Bulharsko, Jugoslávie), navázání na latentní předválečný antiklerikalismus (Rumunsko, Československo). Obtíže však nastaly v zemích se semknutou katolickou většinou (Polsko, Litva, Maďarsko).³²

32 FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. 1. vyd. Brno:

2001, s. 16 – 17.

(18)

Vztahy mezi státem a katolickou církví v období koaliční vlády Národní fronty v letech 1945 – 1948 můžeme charakterizovat jako vcelku příznivé. Vyznačovaly se oboustranným respektováním. Komunistická strana ve vztahu k církvím a náboženství zaujala spíše rezervovaný postoj, nemohla si dovolit již nyní zahájit proti nim aktivní přímý boj, dokud figurovala na poli předvolební politické soutěže.

Komunistická snaha zabránit napjatému vztahu s církví měla taktický a mocenskopolitický motiv – honbu za dalšími členy a voliči. Vždyť téměř 75% komunistů uvádělo příslušnost k některému náboženství a více než 90% všech voličů bylo věřících.³³

Svůj poměr k církvi komunisté definovali na svém VIII. sjezdu v březnu 1946. Na jedné straně se hlásili k respektování svobody svědomí a náboženského vyznání (…), na druhé straně však podmiňovali svobodu činnosti církve jejím poměrem k výstavbě lidově demokratického státu. Požadovali, aby se církev nevměšovala do politického života a aby stála při novém režimu (…). V politické praxi se komunisté snažili udržet dobrý poměr k církvi a nedostat se s ní do sporu.³⁴ Případné objevivší se sporné otázky byly vyřešeny poklidně – vzájemnou dohodou obou stran.

Tato zdánlivě poklidná atmosféra utlumila prvotní obavy katolické hierarchie z komunistické proticírkevní politiky. Stejně příznivě se vyvíjely i vztahy mezi Vatikánem a československou vládou, a začaly se také postupně obnovovat diplomatické styky na základě dohody Modus vivendi z roku 1928. V červenci 1945 znovu započala svou činnost nunciatura v Praze, i když zástupce papeže požíval pouze hodnosti internuncia. Československá vláda 10. července 1945³⁵ znovu potvrdila ve funkci internuncia Xaveria Rittera (který oficiálně nepřestal byt papežským nunciem ani během války). Československým vyslancem u Svaté stolice byl nejprve jmenován Artur Maixner a v březnu jej vystřídal Ilja Rath.³⁶

Přesto ale se i v tomto období klidu a vzájemného respektu objevovaly neshody, které silně ovlivnily vzájemné vztahy Československého státu a katolické církve.

(19)

První konflikt se týkal návrhu ministra školství Zdeňka Nejedlého³⁷ o zestátnění škol, který předpokládal také nepovinnou výuku náboženství na školách. Po dlouhých jednáních a protestech lidové strany a katolické církve³⁸ byl uzavřen jakýsi kompromis, který obsahoval ustanovení, že školy smí zásadně zřizovat stát, avšak náboženská výuka zůstane i nadále povinná.³⁹ Parlament přijal školský zákon podle původního návrhu Zdeňka Nejedlého až po státním převratu v únoru 1948.

Druhý spor mezi státem a katolickou církví se vztahoval na církevní majetek (tedy zemědělskou půdu), který měl být zahrnut do poválečných pozemkových úprav a reforem. Tato rozepře patřila k nejdůležitějším poválečným otázkám diskutovaným československou vládou a katolickou církví.

V zásadě šlo o návrh komunistického ministra zemědělství Júlia Ďuriše⁴⁰ na přidělování půdy, na níž se vztahovaly dekrety prezidenta republiky, zemědělským

dělníkům a rolníkům. Patřily sem následující dekrety: Dekret prezidenta republiky č.

5/1945 Sb. z 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.⁴¹, Dekret prezidenta republiky č. 12/145 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku

37 Nejedlý Zdeněk, * 10. 2. 1878, † 9. 3. 1962, český politik, hudební vědec a historik; profesor hudební vědy na Univerzitě Karlově v Praze. Autor knih a studií (např. Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Počátky husitského zpěvu). Zprvu byl silně ovlivněn T. G. Masarykem, jako historik J. Gollem. Po roce 1918 se přiklonil k levicovým proudům v české politice a úzce spolupracoval s KSČ, člen strany od roku 1939 (nekriticky propagoval Sovětský svaz). V letech 1939 – 45 byl profesorem československých dějin na univerzitě v Moskvě, od roku 1941 místopředseda Všeslovanského výboru. V letech 1945 – 46 ministr školství a osvěty, 1946 – 48 ministr práce a sociální péče, 1948 – 53 ministr školství, věd a umění. Jeden z ideologů KSČ, autor teorie kontinuity tzv. pokrokových tradic od husitství ke komunismu.

38 Proti osnově zákona vydali biskupové pastýřské listy a katolická veřejnost a různé spolky začaly organizovat nátlak na vládní místa.

39 KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. 1. vyd. Brno: 1993, s. 13 - 16.

40 Ďuriš Július, * 9. 3. 1904, † 18. 2. 1986, slovenský komunistický politik. Ve 2. polovině 20. let studoval práva na UK v Praze. 1925 – 1931: politické vědy v Paříži a zároveň redigoval časopis pro čs.

dělníky ve Francii Rovnost. Od 1927 člen KSČ, od 1929 redaktor komunistického tisku, 1934 – 1938:

člen a tajemník zemského vedení KSČ na Slovensku, 1939 – 1941 člen I. Ilegálního ústředního vedení KSS, 1941 – 1945 vězněn (v únoru 1945 uprchl z vězení). V letech 1945 – 1954 člen ÚV KSS, 1945 – 1953 člen předsednictva ÚV KSS, 1945 – 1963 poslanec NS. V letech 1945 – 1951 ministr zemědělství, hlavní reprezentant demagogické zemědělské politiky KSČ v tomto období, 1951 – 1953 předseda Sboru pověřenců, 1953 – 1963 ministr financí. Pro rozpory s A. Novotným odvolán 1963 ze všech funkcí, a za své postoje v letech 1968 – 1969 byl roku 1970 vyloučen z KSČ.

41 KAPLAN, Karel – JANIŠOVÁ, Milena: Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948:

Dokumentace. Brno: 1995, s. 412 – 417.

(20)

Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.⁴², Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. z 20. července 1945 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci.⁴³, Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.⁴⁴

Podstatou Ďurišova návrhu byla jeho zjevná snaha uplatnit výše zmíněné dekrety rovněž na majetek, patřící německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Šlo o zemědělský majetek řádu premonstrátů v Teplé, kláštera a řádu benediktinů v Broumově, kláštera cisterciáků v Oseku a ve Vyšším Brodě, augustiniánského konventu v České Lípě, řádu křížovníků s červenou hvězdou v Chebu, řádu německých rytířů v Bruntále a arcibiskupství vratislavského.⁴⁵

Pozemkové úpravy pokračovaly Zákonem o revizi pozemkové reformy⁴⁶, schváleným dne 11. července 1947, a poté parlament odsouhlasil novou pozemkovou reformu (tj. Zákon z 21. března 1948 o nové pozemkové reformě⁴⁷), podle níž byla vlastníkům vyvlastněna půda o rozloze nad 50 hektarů.

Nařízení, jež pozemková reforma obsahovala, se dotkla i katolické církve.

Ustanovení se vztahovala rovněž na půdu a majetek, které náležely v období okupace pod správu německých a maďarských řeholních řádů a církevních institucí. Církev se tak opírala o dobrou ekonomickou základnu – vlastnila více než 300 tisíc ha⁴⁸ polí a lesů se zemědělskými podniky.

Ihned následovaly četné protesty ze strany českého a slovenského episkopátu, a rovněž tak představitelé lidové a Demokratické strany zaujali odmítavé stanovisko k některým pozemkovým úpravám. Všechna ministerstva, s výjimkou Ďurišova ministerstva zemědělství, zastávala názor, že prezidentské dekrety nelze vztahovat na

48 ČELOVSKÝ, Bořivoj: Strana světí prostředky. Šenov u Ostravy: 2001, s. 12.

(21)

církevní majetek, protože není vlastnictvím národním, ale patří církvi a protože to odporuje Modu vivendi.⁴⁹

Vatikán se též vyslovil proti uplatnění zákona na církevní pozemkový majetek.

Základním protiargumentem katolické hierarchie a Vatikánu proti uplatnění dekretů o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů na majetek spravovaný před válkou a za okupace německými řeholníky byla univerzálnost vlastnictví katolické církve, jež jednotlivci či řády pouze spravují.⁵⁰

Veškeré protesty však nebyly nijak účinné. Ďurišova pozemková reforma ohrožovala dosavadní hospodářskou základnu církevní činnosti, a tím omezovala výkon jejího společenského poslání. Církev se od nynějška stává ekonomicky závislou na státu. A ani následující jednání představitelů lidové strany, Jana Šrámka a Františka Hály⁵¹ s předsedou vlády Klementem Gottwaldem nepřinesla v této záležitosti žádný obrat. Třebaže je Klement Gottwald ubezpečoval, že vláda bude ochotna hospodářsky zabezpečit církev v rámci státního rozpočtu⁵², a ujišťoval, že opatření nejsou namířena proti církvi, skutečnost tomu však nenasvědčovala.

Již zde můžeme pozorovat první snahy ústřední vlády o omezení samostatnosti církve a ohrožení její nezávislosti, protože Gottwaldův návrh by znamenal hospodářskou vázanost církve na státu. Probíhala vleklá jednání, ale nakonec parlament dne 21. března 1948⁵³, tedy po uchopení moci komunisty, návrh ministra Ďuriše (tj.

Zákon o trvalé úpravě vlastnictví půdy) schválil a vlastníkům tak byla vyvlastněna veškerá půda nad 50 hektarů.

Komunistická strana využila pozemkové reformy k boji o moc. Ihned po převratu si tak zajistila širokou podporu zemědělců. Podařilo se jí politicky si podmanit zemědělské dělníky a rolníky, a posílit tak své pozice. Jednalo se však jen o zastírací taktiku komunistického vedení, jež měla připravit půdu pro nadcházející kolektivizaci.

Dokumentace. Brno: 1995, s. 8.

51 Hála František, * 20. 6. 1893, † 27. 8. 1952, český politik, katolický kněz; od roku 1928 ve vedení Československé strany lidové, 1933 – 38 generální sekretář strany na Moravě. 1939 – 45 v exilu (1940 – 45 člen státní rady v Londýně). 1945 – 48 ministr pošt. 20. 2. 1948 podal demisi, v březnu 1948 byl spolu s J. Šrámkem při nezdařeném útěku do exilu zatčen; do smrti internován.

(22)

Během vzájemného střetávání mezi představiteli obou protikladných stanovisek se otevírá zásadní otázka vztahu komunistického státu a církve.

Po éře relativního klidu střídané občasným napětím mezi oběma stranami došlo k výrazné proměně vztahů na podzim 1947, kdy komunisté přiostřili svůj postoj vůči církvi. Proměna komunistické strategie měla dvě příčiny: povinnost aplikovat závěry Informačního byra komunistických stran⁵⁴ v politické praxi a zahájení nástupu k rozhodujícímu střetnutí o monopol moci. V záři 1947 Informační byro KS označilo katolickou církev a klerikalismus za reakční sílu, která brzdí (…) realizaci mocenských záměrů komunistů. (…) Informační byro KS proto vymezilo svým stranám v církevní politice dva úkoly: krátkodobý – zlomit politický vliv církve, a dlouhodobý – zlepšit postavení rolníků pozemkovou reformou včetně konfiskace církevní půdy a rozšiřovat politickou výchovu prostřednictvím zestátněného školství a osvěty.⁵⁵

Rovněž tak otázku obsazení arcibiskupského úřadu provázely neshody a dlouhá projednávání, a to mezi československou vládou a Vatikánem, který prosazoval na post arcibiskupa Mořice Píchu, královéhradeckého biskupa. Po dlouhých jednáních se obě strany nakonec dohodly na Josefu Beranovi, který byl následně do funkce arcibiskupa jmenován.

54 Informační byro komunistických a dělnických stran, Informbyro, Kominforma – organizace utvořená J. V. Stalinem v roce 1947 s cílem koordinovat činnost komunistických stran v Evropě.

Navázala na činnost a zkušenosti meziválečné Komunistické internacionály v letech 1919 – 43. 1956 zrušeno jako výraz úsilí o zlepšení vztahů se Západem.

55 KAPLAN, Karel: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. 1. vyd. Brno: 1993, s. 20 - 21.

(23)

3. Nastolení komunistického režimu a počáteční období vlády jedné strany

3.1. Na cestě k monopolu moci

Na jaře 1946 se uskutečnily první parlamentní volby, které jen potvrdily již předem očekávanou převahu komunistů. Komunistická strana ve volbách získala téměř 38% hlasů v celostátním měřítku (na Slovensku se 30% hlasů skončili komunisté až na druhém místě za Demokratickou stranou). Po volbách se komunisté stávají nejsilnější stranou. I když se ostatní politické strany snažily poučit z výsledků voleb, většinou nedospěly k žádnému reálnému závěru. Naproti tomu komunisté si počínali velice rozhodně. Přesně odhadli situaci, věděli, že nastal čas k boji za získání absolutní většiny, měli přesně vytyčený cíl – tedy dosažení monopolu moci, a soustavně si za ním šli.

Sestavením nové vlády po parlamentních volbách byl pověřen předseda KSČ Klement Gottwald. Ve složení vlády se přirozeně projevila převaha komunistů, sedm členů KSČ a dva zástupci za KSS, lidovci, národní socialisté a slovenští demokraté získali po čtyřech ministerských křeslech, sociální demokraté tři a v čele dvou ministerstev byli nestraníci (ministerstvo zahraničí – Jan Masaryk⁵⁶ a ministerstvo obrany – Ludvík Svoboda⁵⁷). Komunisté nejenže měli ve vládě nejpočetnější

56 Masaryk Jan, * 14. 9. 1886, † 10. 3. 1948, český diplomat a politik; syn Tomáše Garrigua Masaryka.

1907 – 13 žil v USA, od 1919 v diplomatických službách ČSR. 1925 – 38 vyslanec ve Velké Británii; ve 30. letech odpůrce appeasementu. Za 2. světové války čelný představitel československého zahraničního odboje. 1940 – 45 ministr zahraniční exilové vlády, současně ministr obrany a 1942 – 45 místopředseda exilové vlády. Stoupenec politiky mírové spolupráce mezi Východem a Západem. V únoru 1948 přijal křeslo ministra zahraničí v Gottwaldově vládě. Jeho promluvy v londýnském rozhlase za 2. světové války byly vydány knižně pod názvem Volá Londýn. Zemřel za dosud neobjasněných okolností. Asi se již nikdy přesvědčivě neobjasní, zda pád z okna bytu v Černínském paláci byl sebevraždou, jak zněl výsledek oficiálního vyšetřování, nebo vraždou, jak se domnívají jiní. Jisté je, že vznik totalitárního komunistického režimu byl v rozporu s demokratickým přesvědčením Jana Masaryka a že se s ním nemohl trvale ztotožnit. Jeho smrt pak umožnila v zahraničí pochopit, co se v Československu skutečně stalo.

57 Svoboda Ludvík, * 25. 11. 1895, † 20. 9. 1979, československý politik, armádní generál. Za 1. světové války příslušník čsl. legií v Rusku; účastník bitev u Zborova a Bachmače. Na jaře 1939 se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa, poté emigroval do Polska a v září do SSSR. 1942 – 43 a 1944 – 45 velitel čsl. vojenských jednotek v SSSR, 1945 – 50 ministr národní obrany; podpořil únorový puč 1948 (tajný člen KSČ již od pobytu v SSSR). 1950 odvolán z funkce, 1951 – 50 náměstek předsedy vlády, 1952 krátce vězněn. 1954 – 58 náčelník vojenské akademie. 1968 – 75 prezident republiky. V

(24)

zastoupení, ale zároveň obsadili i několik klíčových rezortů ve státě, jejichž činnost pak ovlivňovali ve prospěch svých dlouhodobých promyšlených zájmů. Z tohoto hlediska bylo nejvýznamnější ministerstvo vnitra, jehož prostřednictvím posílili svůj vliv v bezpečnostních složkách státní moci. Pod jejich patronaci náleželo i ministerstvo informací a ministerstvo zemědělství.⁵⁸

Komunisté nyní přecházejí do ofenzívy s cílem dosáhnout monopolu moci.

Národní fronta jim sloužila jako výhodné prostředí pro nátlak na ostatní politické činitele. Nekomunistické strany byly přesvědčeny, že volbami se jen uskutečnila obnova parlamentní demokracie, a že pro udržení pluralitního politického systému postačí uplatňovat její standardní mechanismy. Národní frontu považovaly za vhodné místo pro tvorbu politických kompromisů, a v této situaci měla fungovat jako účinná bariéra proti sílící snaze komunistů narušit dosavadní politickou rovnováhu.

V průběhu jednání docházelo k menším či větším střetům a konfrontacím, uveďme například spory kolem procesů s protektorátní vládou, protichůdnost názorů při projednávání udělení milosti pro bývalého slovenského prezidenta Jozefa Tisa nebo neshody při tvorbě hospodářské politiky (například již výše zmíněná Ďurišova pozemková reforma). Vyostřené vztahy mezi oběma tábory byly většinou vyřešeny vzájemnou dohodou, která se ale vždy nápadně podobala původnímu návrhu komunistů.

Postupně se prohlubovalo napětí uvnitř Národní fronty. Boj o komunistický monopol moci se na rozhraní let 1947 – 1948 vystupňoval natolik, že přerostl v politickou krizi.⁵⁹ Během jednání soupeřících politických stran o důležitých krocích mocenských orgánů se stále výrazněji projevovaly rozpory, množily se střety, hádky a vzájemné osočování. Každý spor mohl vyústit v otevřený konflikt.

srpnových dnech 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou prookupační “dělnicko-rolnickou vládu”. Po nástupu Husákova vedení v KSČ v dubnu 1969 však podpořil proces tzv. normalizace a stal se postupně loutkou komunistického režimu bez významnějšího politického vlivu. Od dubna 1974 nevykonával pro špatný zdravotní stav svůj úřad, v květnu 1975 na základě nově přijatého zákona uvolněn z prezidentské funkce. Autor memoárových knih Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

58 HARNA, Josef – FIŠER, Rudolf: Dějiny českých zemí. 1. vyd. Praha: 1998, s. 211 - 212.

59 KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: 1993, s. 133.

(25)

3.2. Únor 1948 a nastolení komunistické moci

Již počátek roku 1948 lze charakterizovat jako bouřlivý. Politické strany už nebyly schopny dojít k jakémukoli konsensu. Vztahy, jaké panovaly ve vládě, v Národní frontě a v parlamentu, zaplňovaly přední stránky novin a doléhaly na celou společnost.

Trvaly rozpory v oblasti zemědělské politiky, strany se nedohodly na návrhu školského zákona ani zákona o živnostenské dani, a pokračovaly spory o platech státních zaměstnanců.⁶⁰

Zavládla neklidná atmosféra, kterou jen přiživovaly předem promyšlené komunistické aktivity, jakými byly nejrůznější zinscenované aféry, provokace a kampaně, které měly současnou situaci ještě více destabilizovat. Za zmínku stojí například tzv. mostecká aféra⁶¹ nebo dva případy z podzimu roku 1947, krčmaňská aféra⁶² a spor o milionářské dávky, kterého se komunistům podařilo využít k rozšíření své popularity u sociálně slabších vrstev obyvatelstva.

V této nejisté situaci, v čase nadcházejících voleb do Národního shromáždění, oba tábory kalkulovaly se svými odhady veřejného mínění. Výsledek průzkumu voličů, jaký si nechalo provést ústředí KSČ, předpovídal 55procentní⁶³ vítězství KSČ v nadcházejících volbách. Stejně tak vůdci nekomunistických stran věřili ve svou převahu a předpovídali, že komunisté utrpí tentokrát porážku.

Národní socialisté předpovídali první místo své straně a ztrátu milionu hlasů KSČ. Sociální demokracie rovněž předvídala oslabení KSČ při uchování její vedoucí

60 HARNA, Josef – FIŠER, Rudolf: Dějiny českých zemí. 1. vyd. Praha: 1998, s. 215.

61 Mostecká aféra – byla významnou provokací ministerstva vnitra a obranného zpravodajství.

Provokatéři z řad StB začali navazovat styky s vybranými lidmi, se kterými měli vytvořit ilegální skupinu Sever, jejímž cílem mělo být zorganizování protikomunistického puče. Mezi těmi, které provokatéři navštěvovali, bylo hodně účastníků druhého odboje, příslušníků čs. brigády v SSSR. Z nich postupně budovali protistátní skupinu v čele s bývalým důstojníkem čs. armády Pravoslavem Reichlem. Cílem celé akce bylo spojit mosteckou aféru s národně socialistickou stranou. Akce však byla odhalena.

62 Krčmaňský případ – v září 1947 obdrželi tři ministři Prokop Drtina, Petr Zenkl a Jan Masaryk balíčky s výbušninou. Rozběhlo se policejní vyšetřování. Ministerstvo vnitra se snažilo celou věc zahladit. Stopy vedly ke komunistickému sekretariátu v Olomouci. Komunisté chtěli z krčmáňského případu vyrobit jeden z prvních politických procesů, kterým chtěli dokázat, že národní socialisté připravovali protikomunistický puč. (citováno z:

(26)

pozice. Lidovci čekali zisk na vesnici na úkor všech stran a Demokratická strana věřila, že si své postavení udrží.⁶⁴

Hlavním impulsem k propuknutí politické krize se staly poměry, jaké panovaly ve Státní bezpečnosti, podléhající ministerstvu vnitra. Představitelé nekomunistických stran s obavami hleděli na postup, jaký uplatňovaly bezpečnostní složky během vyšetřování provokačních politických afér (například vyšetřování krčmaňského případu).

Nekomunistická opozice se snažila učinit předmětem předvolebního střetnutí boj o zachování demokracie, proti policejnímu státu, za kontrolu bezpečnosti, aby opravdu sloužila státu a ne jedné straně. (…) Navíc se aktivita komunistů v bezpečnosti natolik rozšířila, že ohrožovala funkcionáře i existenci nekomunistických stran.⁶⁵ Postavení komunistů se rozrostlo v celém rezortu ministerstva vnitra.

Nekomunistické strany se spoléhaly na parlamentní mechanismy, v Národní frontě spatřovaly jediný nástroj k udržení komunistů na demokratické cestě a považovaly ji za hlavní předpoklad jejich porážky v nadcházejících volbách. Proto možnost vyřešení vládní krize vystoupením z Národní fronty a její rozbití nepadala v úvahu, protože tento krok by komunistické vedení jen uvítalo. Nyní již byla Národní fronta pro ně neprospěšná a zbytečná.

Komunisté se nyní dostávají do ofenzívy. Nespolupracují s ostatními stranami na poli Národní fronty. Jejich promyšlenou taktikou je neustupovat od svých stanovisek, a za každou cenu uskutečnit jejich realizaci, což v každém případě vylučovalo jakoukoli dohodu či kompromis. Hlavním tématem jednání, jež se vedla od ledna 1948, bylo vyřešení sporných bodů v návrhu ústavy. Patřily mezi ně otázky tisku, odborového hnutí a práva na stávku, charakteru politických stran (…), charakteru národních výborů a krajského zřízení, způsobu rozhodování o dalším znárodňování.⁶⁶ S přípravou ústavy vyvstala i otázka termínu příštích parlamentních voleb.

Během následujících zasedání vlády se projednávaly poměry ve Státní bezpečnosti. Ministři nekomunistických stran se domáhali prošetření jejích praktik a v této věci žádali jejich nápravu. Ministr vnitra Nosek⁶⁷ však na jejich nároky nijak

64 KAPLAN, Karel: Československo v letech 1945-1948. 1. část. 1. vyd. Praha: 1991, s.146 - 147.

66 KAPLAN, Karel: Československo v letech 1945-1948. 1. část. 1. vyd. Praha: 1991, s.145.

67 Nosek Václav, * 26. 9. 1892, † 22. 7. 1955, český politik. V letech 1924 – 38 byl sekretářem Rudých odborů, ve 30. letech člen ÚV KSČ (ústřední výbor Komunistické strany Československa). V roce 1939

(27)

nereagoval, a zásadně odmítl jejich kompromisní návrh na vytvoření komise, která by stížnosti na Státní bezpečnost a justici prošetřila.⁶⁸ Vzhledem k tomu, že se ministři nekomunistické opozice nedočkali realizace vládního rozhodnutí, rozhodli se podat demisi. Odmítli účast na dalším zasedání vlády.

Do této napjaté atmosféry ještě zasáhl nečekaný přílet náměstka sovětského ministra zahraničí Zorina⁶⁹ do Prahy. Tlumočil sovětské obavy o vývoj v republice a Stalinovo naléhání, aby komunisté využili současné krize ke konečnému střetnutí, a také pokyn, aby Gottwald požádal sovětskou vládu o vojenskou pomoc, která byla už připravena u maďarských hranic. (…) Gottwald v případě pozvání sovětských vojsk neuposlechl. (…) Svoje rozhodnutí zdůvodnil tím, že přítomnost sovětských vojsk není vůbec nutná, neboť strana zcela ovládá situaci včetně kontroly ozbrojených sil.⁷⁰

Celou vyostřenou situaci rozhodl 20. únor 1948. Po několika předchozích poradách a jednání s prezidentem podalo celkem dvanáct ministrů demisi.⁷¹ Jednalo se o ministry tří nekomunistických stran:

Československá strana lidová: Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka⁷², Jan Kopecký.

Československá strana národně socialistická: Petr Zenkl⁷³, Jaroslav Stránský⁷⁴, Prokop Drtina⁷⁵, Hubert Ripka⁷⁶.

emigroval do Velké Británie; ve státní radě v Londýně zastupoval zájmy komunistické strany jako její místopředseda. V letech 1945 – 53 byl ministrem vnitra, z něhož postupně vytvořil mocenský nástroj KSČ (vyvolal i únorový střet politických stran), současně byl členem předsednictva ÚV KSČ (do 1954).

Po únorovém převratu v roce 1948 byl jeho vliv značně oslaben.

68 KAPLAN, Karel: Československo v letech 1945-1948. 1. část. 1. vyd. Praha: 1991, s.146.

69 Zorin Valerian Alexandrovič, * 14. 1. 1902, † 16. 1. 1986, sovětský diplomat a politik; velvyslanec v ČSR. 1945 – 47 dohlížel a kontroloval průběh únorového převratu v roce 1948 v Československu. 1947 – 65 náměstek ministra zahraničí SSSR.

71 HARNA, Josef – FIŠER, Rudolf: Dějiny českých zemí. 1. vyd. Praha: 1998, s. 215.

72 Procházka Adolf, * 5. 8. 1900, † 8. 5. 1970, český politik a právník. Od roku 1939 v odboji; odešel do exilu. Po 2. světové válce jeden z vedoucích představitelů Československé strany lidové, 1945 – 48 poslanec a ministr zdravotnictví. V únoru 1948 podal demisi, poté emigroval do USA. Působil v Radě svobodného Československa a od roku 1950 zastupoval exilovou lidovou stranu.

73 Zenkl Petr, * 13. 6. 1884, † 2. 11. 1975, český politik; 1937 – 39 primátor Prahy, 1938 ministr. Za 2.

světové války byl vězněn nacisty. 1945 – 48 předseda Národně socialistické strany, 1946 – 48 náměstek předsedy vlády; stál v čele protikomunistické demokratické fronty a po únorovém převratu 1948 emigroval.

74 Stránský Jaroslav, * 15. 1. 1884, † 13. 8. 1973, český politik; syn Adolfa Stránského. V roce 1915 založil brněnskou odbočku Maffie a 29. 10. 1918 vyhlásil v Brně samostatnost. 1918 – 27 ředitel Lidových novin, od 1925 majitel nakladatelství František Borový. 1929 – 38 poslanec Národního