• No results found

Technická univerzita v Liberci

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "Technická univerzita v Liberci"

Copied!
90
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Filozofie

Studijní program: Učitelství pro základní školy Studijní obor

(kombinace)

Anglický jazyk – Občanská výchova

DEMOKRACIE JAKO NEJLEPŠÍ ZPŮSOB VLÁDY?

DEMOCRACY AS THE BEST WAY OF GOVERNMENT?

Diplomová práce: 09–FP–KFL–162

Autor: Podpis:

Jiří Morávek Adresa:

Těšice 19

696 19, Mikulčice

Vedoucí práce: Ing. Mgr. Martin Brabec Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

90 0 0 0 25 0

V Liberci dne: 9.12.2009

(2)
(3)

Prohlášení

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce.

V Liberci dne: 9. 12. 2009 Jiří Morávek

(4)

Poděkování

Chtěl bych poděkovat zejména svému vedoucímu diplomové práce Ing. Mgr.

Martinu Brabcovi Ph.D. za jeho trpělivý přístup, veškerá podnětná doporučení k textu, pomoc při hledání dostupných pramenů a pozitivní motivaci k práci. Dále bych chtěl poděkovat slečně Mgr. Veronice Havlíčkové, která mi během celé mojí práce byla morální oporou. V neposlední řadě děkuji všem členům své rodiny za soustavnou podporu při studiu.

.

(5)

Anotace

DEMOKRACIE JAKO NEJLEPŠÍ ZPŮSOB VLÁDY?

Morávek Jiří DP–2009 Vedoucí DP: Ing. Mgr. Martin Brabec Ph.D.

Diplomová práce se zabývá otázkou demokracie jako teorie vlády v průběhu vývoje celého politického myšlení se zaměřením na konkrétní období, autory a jejich teorie. V úvodu práce je rozebrán vznik a vývoj demokracie v prostředí antických Athén a v návaznosti Aristotelův pohled na demokracii. Další části jsou věnovány rozboru teorie demokracie u J.J. Rousseaua a A. de Tocquevilla. Následně je čtenáři přiblížena kritika klasické teorie demokracie v dílech J. A. Schumpetera a K. R Poppera.

Samostatná část je věnována pohledu R. Dahla a jeho teorii. V závěrečné časti jsou srovnávány přístupy jednotlivých autorů dle několika kritérií.

Summary

DEMOKRACY AS THE BEST WAY OF GOVERNMENT?

This diploma thesis deals generally with the question of democracy as the theory of government in the whole development of the political thinking. The thesis focuses on the certain periods, authors and their theories. In the introduction the thesis analyses the foundation and development of democracy in the area of antique Athenes and consequentally the Aristotle´s point of view on the problematics. The other chapters are dedicated to the analyses of Jean-Jacques Rousseaus´s and Alexis de Tocqueville´s theories of democracy. Furthermore the reader is introduced with the classical democracy critics in the works of A. Schumpeter and Karl Raimund Popper. One piece of this work itself is dedicated to the Robert A. Dahl´s point of view and his theory. The conclusion of this work is a comparison of the mentioned authors according to a special taxonomy.

Zusammenfassung

Die vorliegende Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Theorie der Demokratie vor dem Hintergrund der Entwicklung der gesamten politischen Ideengeschichte und fokusiert hierbei konkrete Zeiträume, Autoren und deren Theorien. In der Einleitung wird die Entstehung und Entwicklung der Demokratie im antiken Athen erläutert und daran anschließend auch das aristotelische Demokratieverständnis. Die weiteren Teile der Arbeit widmen sich den Demokratietheorien von Jean-Jacques Rousseau und Alexis de Tocquville. Anschließend wird dem Leser die Kritik an der klassischen

Demokratietheorie unter Einbezug der Werke von Joseph Schumpeter und Karl Popper nähergebracht. Ein eigenständiger Teil der Arbeit ist der Sicht und der Theorie von Robert Dahl vorbehalten. Im Schlussteil werden die Zugänge der einzelnen Autoren entlang einiger Kriterien miteinander verglichen.

(6)

Obsah:

1 ÚVOD ...7

2 KLASICKÁ DEMOKRACIE ...9

2.1 VZNIK DEMOKRACIE...9

2.2 NEGATIVNÍ X POZITIVNÍ VLASTNOSTI DEMOKRACIE...18

2.3 DEMOKRACIE VPOHLEDU ARISTOTELA...24

2.3.1 KRÁLOVSTVÍ A TYRANIE...28

2.3.2 ARISTOKRACIE...29

2.3.3 OLIGARCHIE...30

2.3.4 DEMOKRACIE...31

2.3.5 POLITEIA...34

3 ZNOVUOBJEVENÍ DEMOKRACIE V NOVOVĚKU ...36

3.1 JEAN JACQUES ROUSSEAU KDEMOKRACII...36

3.1.1 VZNIK SPOLEČENSKÉ SMLOUVY...39

3.1.2 FORMY VLÁDY DLE ROUSSEAUA...45

3.1.3 DEMOKRACIE U ROUSSEAUA...46

3.2 ALEXIS DE TOCQUEVILLE DEMOKRACIE V AMERICE...50

3.2.1 DEMOKRACIE U ALEXISE DE TOCQUEVILLE...51

3.2.2 DEMOKRATICKÝ DESPOTISMUS...56

4 NOVÉ CESTY PRO DEMOKRACII VE 20. STOLETÍ ...58

4.1 NEKLASICKÁ TEORIE DEMOKRACIE U J.A.SCHUMPETERA...58

4.1.1 KRITIKA SCHUMPETEROVI TEORIE...65

4.2 NEKLASICKÁ TEORIE DEMOKRACIE U K.R.POPPERA...66

4.3 ROZDÍLY A SHODY POPPERA A SCHUMPETERA...71

5 CESTA PRO DEMOKRACII VE 21. STOLETÍ – POHLED R. DAHLA...73

5.1 DAHLŮV POHLED NA DEMOKRACII JAKO NA IDEÁLNÍ TYP...73

5.1.1 DEMOKRATICKÝ PROCES...77

5.2 DAHLOVI POLYARCHIE JAKO EXISTUJÍCÍ DEMOKRACIE...79

6 SHRNUTÍ A SROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH AUTORŮ ...82

7 ZÁVĚR ...87

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...89

(7)

1 Úvod

Žijeme v době a na místě, kde je demokracie všeobecně považována za nejpřijatelnější a jedinou možnou formu vlády, neodmítáme ale názory jiných a jsme ochotni o nich vést diskusi. A i to, že jsme ochotni připustit názor někoho jiného, který může být přesvědčen, že tomu takto není je projevem naší demokracie.

Chováme se tedy demokraticky, když připouštíme existenci rozdílných názorů, nezavrhujeme je, nebo je dokonce neodsuzujeme?

Odpověď zní ano. Zcela jistě se chováme demokraticky, alespoň v našem středoevropském pojetí 21. století. Dáváme druhému možnost vyjádřit svůj názor, zachováváme svobodu slova a nebudeme nikoho za jeho názory trestat. Ať to bude kdokoliv – muž či žena, běloch či černoch, křesťan, žid, muslim, bohatý či chudý, holohlavý či vlasatý, blond či brunet - bude mít stejné právo, jako každý jiný ve společnosti, přesvědčit o správnosti svého názoru ostatní.

Bylo tomu ale tak vždy? Byla demokracie vždy taková, jaká je dnes a pokud ne, tak jaká byla? Na tyto otázky již není tak snadné odpovědět a odpověď se pokusím nalézt ve své práci. Nejdříve se budu snažit nalézt podmínky a důvody vzniku demokracie – a pokud možno je srozumitelně vysvětlit. Budu se tedy věnovat rozboru Athénského městského státu v období 6. a 5. století před naším letopočtem a s tím souvisejícím nástupem demokracie jako formy vládního zřízení. Na problematiku Athénské demokracie přímo navazuje Aristotelovo kritické pojetí demokracie, z něhož se ostatně o tomto zřízení dozvídáme to nejpodstatnější. Rozeberu důvody jeho kritického přístupu a uvedu jeho zdůvodnění.

Jelikož období následující po úpadku Athénského státu nemělo na rozvoj teorie demokracie valný vliv, posunu se ve své práci až do období 18. století, kdy se rozvíjení teorie demokracie věnuje významný francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau. Jeho názory na demokracii budu zakládat především na rozboru jeho díla O společenské smlouvě. Obdobný postup použiji pro dalšího francouzského autora – Alexise de Tocqueville, kde nosným pilířem

(8)

pro náhled na jeho teorii demokracie bude přiblížení díla Demokracie v Americe.

Kritiku klasické teorie zastoupené v prvních kapitolách poté vysvětlím na příkladech autorů Joseph A. Schumpetera a Karla. R.

Poppera, kteří zhruba v polovině 20. století přichází s touto kritikou a navrhují nové teorie demokracie , založené na jiných základech. Budu se věnovat logickému zdůvodnění jejich kritiky a představení návrhu jejich řešení.

Samostatnou kapitolu věnuji teorii demokracie současného významného politologa Roberta Dahla. Vysvětlím jeho pojetí demokracie jako ideálu, uvedu jeho znaky a provedu jejich analýzu.

Část práce věnuji nastínění existence polyarchií, jakožto existujících demokracií u Dahla a rozeberu jednotlivé znaky moderní polyarchie.

Výsledkem celé práce bude shrnutí a komparace jednotlivých přístupů a autorů na základě několika kritérií. Na jejich základě bych se chtěl pokusit ukázat vývoj demokracie a změny v pohledu na její podstatné znaky, popřípadě jejich rozvoj a různou akcentuaci v různých obdobích.

(9)

2 Klasická demokracie 2.1 Vznik demokracie

Na tom, kdy a kde se poprvé setkáváme s pojmem demokracie, se shodují téměř všichni současní významní autoři jak z oborů politologie (R. Dahl, P. Svensson,…) tak historie (J. Bleicken,…).

Všichni jednotně zastávají názor, který je i ve společnosti všeobecně přijímán, že demokracie vznikla v období antického Řecka v období 5.

až 4. století před naším letopočtem. Zde je potřeba zmínit poněkud odlišný přístup významného současného politologa R. Dahla, který sice souhlasí s tím, že demokracie vznikla v Athénách v uvedeném období, nicméně dodává, že demokracii lze stále znovu vynalézat (pokud je zapomenuta) či „znovuobjevovat“ pokud jsou k tomu příhodné podmínky. Je tedy podle něj možné a logické se domnívat, že tomu tak opravdu bylo a demokracie vznikala v různých časech na různých místech na světě při existenci k tomu vhodných podmínek.

Tak například při příznivých podmínkách panovala určitá forma demokracie pravděpodobně v době kmenového zřízení, dlouho před tím, než vnikly první písemné záznamy, které by toto mohly doložit.1 Důsledkem tohoto uvažování bychom ale mohli postupovat ad absurdum a zjistit, že demokracie se vyskytovala v určité formě již v období prvobytně pospolných společenství či dříve. Zůstaňme tedy při tom, že demokracie vznikla v Athénách někdy v období 5. století před naším letopočtem.

Právě proto se jako o ideálním příkladu klasické demokracie hovoří o athénské demokracii, jelikož právě Athény jsou často považovány za „kolébku demokracie“. Toto přesvědčení je založeno na mnoha historicky podložených základech, které se krátce pokusím vysvětlit a ukázat na následujících řádcích. Vždyť i samotné slovo demokracie pochází už z antického Řecka a je složeninou z řeckých slov „kratos“, tj. moc nebo vládnutí, a „demos“, tj. lid (Řekové ovšem

1 DAHL, Robert Alan. O demokracii : průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 191 s. ISBN 80-7178-422-2 (brož.), str. 15.

(10)

slovem demos původně označovali „chudé“ nebo „množství“);

demokracie je tudíž stav, kdy vládne demos.2

Podstatnou otázkou, kterou bych se chtěl pokusit zodpovědět v této kapitole je, co vedlo ke vzniku demokracie právě na tomto místě a právě v tomto období. Bleicken uvádí, že: „Demokracie není produktem politické ideje, ale výsledkem jedinečného historického vývoje Athén v 6. a 5. století.“ A k tomu dodává: „Všechny demokratické systémy mimo Athény byly zavedeny pod athénským vlivem,…Demokracie patří do Athén: právě tam se rozvinula, a proto jen tam musíme hledat podmínky vzniku této zvláštní formy politického života.“3 Pokusíme se tedy nalézt, jaké historické podmínky vývoje to byly a poodkrýt tak alespoň z části základy vzniku demokracie.

Za zakladatele demokracie v Athénách je samotnými Athéňany považován Solón a spolu s ním Kleisthenés. Toto přesvědčení je nasnadě, jelikož tím, že sami Athéňané posouvali vznik demokracie hluboko do minulosti, propůjčovali jí tak ospravedlnění v boji s tehdejší aristokracií, která byla logicky proti demokracii a prosazovala svoje mocenské nároky. Snahy Athéňanů posunout počátky jim drahého demokratického zřízení co nejhlouběji do minulosti tedy mají svůj původ v nutnosti obhájit demokracii v napjatých politických poměrech té doby.4 Tuto myšlenku ostatně přijímá i Aristoteles, kdy v jeho díle Athénská ústava, získal Solón rysy demokratického vladaře.5 K představě – Solón jako osvícený demokrat- se ovšem dnes stavíme negativně a je možno to potvrdit přesvědčením historiků. „V dnešní době však musíme vycházet z toho, že k zásadní proměně politického vědomí nikdy a nikde nedochází zásluhou tvůrčího ducha státnického génia, ale v důsledku

2 HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2004. 482 s. ISBN 80-86432-95-5 str. 87.

3BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055-6.

str. 56

4 Tamtéž str. 19.

5ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 27-35.

(11)

zpravidla velmi komplexních změn základních politických a sociálních podmínek života lidí.“6

Jaké byly ty faktory, které spolupůsobily v Athénách a vytvořily tak podmínky ideální pro vznik demokracie? Přestože odmítneme myšlenku, že Solón je zakladatelem demokracie, nemůžeme nevidět, že Solónovo politické dílo je pro vývoj aténského státu velmi významné a že je počátkem něčeho zcela nového. Pro pochopení toho co nového přináší Solón do uspořádání státu je nutno lehce nastínit to, co bylo před ním.

V 7. století před naším letopočtem byly jednotlivé části vznikající athénské obce ovládány bohatými aristokratickými rodinami. Jejich počet ovšem nebyl pevně ustanoven a neustále se měnil v závislosti na tom, jak dopadaly souboje o vliv, moc a území mezi jednotlivými rodinami. Mezi rodinami totiž vládl neustálý konkurenční boj a každý se tak snažil zachovat přetrvání své rodiny a prosazení svých zájmů. Z toho nám vyplývá, že existovala určitá nestálá aristokracie, která byla vázána na vlastní území. Vyvstává zde otázka, jak je možné, aby za takových podmínek vzniklo politické společenství obce. Odpověď snad nalezneme, pokud si představíme, že soupeřící aristokraté si ve svém zájmu hledali další spojence, které mohli najít právě v neurozených – nearistokratických příslušnících obce. Neurození naopak na druhé straně hledali někoho, kdo by je vedl, reprezentoval a byl schopen prosazovat jejich zájmy v rámci celé obce.7 Zda došlo k upevnění institucionalizované obce tímto či jakýmkoliv jiným způsobem nevíme, ale můžeme říci, že již před Solónem – kolem roku 600 před naším letopočtem – najdeme v Athénách obrysy institucionalizované obce.

Tím, co je pro nás podstatné, je, že ve většině řeckých států se od počátku 7. století před naším letopočtem aristokratický svět postupně propadal do těžké krize.8 Příčin této krize bylo hned několik, a jelikož působily všechny v tomtéž období, byl růst vnitřního

6 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055-6.

str. 20.

7 Tamtéž str. 21-22.

8 Tamtéž str. 23.

(12)

společenského napětí nevyhnutelný. Uvědomme si také, že: „Atény byly městským státem na omezeném území s poměrně malým počtem obyvatel.“9 Významnou okolností bylo přelidnění v oblasti Attiky a také změny v hospodářském životě. Výraznými změnami prošlo také vedení války, kdy se více prosazovalo využití pěšího vojska zformovaného do menších úderných a samostatnějších bitevních jednotek. Tato změna vedla k pozdějšímu vzniku bitevních jednotek těžkooděnců – falangy. Proměnu v politické a hospodářské situaci pociťovalo zpočátku nejvíce, jak už to většinou bývá, nejchudší obyvatelstvo. Chudí obyvatelé požadovali změny, popřípadě utíkali pryč, jelikož jim často hrozilo zotročení pro dluhy. Ti chudí, kteří zůstali, se dostávali do bezvýchodné situace a začali proto hledat cestu ke změně poměrů. Podstatné bylo, že si zřejmě začali uvědomovat svoji důležitost – jejich role v zemědělství a ve vojsku byla nezastupitelná. Padali návrhy na zrušení všech dluhů, či radikální návrh na znovurozdělení půdy mezi obyvatelstvo. Zrušení dluhů bylo pro jistou část obyvatelstva i z aristokratické části přijatelné a přes dalekosáhlé hospodářské důsledky byli ochotni na toto přistoupit.10

První reakcí na nepokoje bylo zaznamenání platného práva.

Nejednalo se přitom v žádném případě o vytváření nových norem.

Naopak bylo to pouze zaznamenání toho, co již po dlouhou dobu platilo. Smyslem bylo dát společnosti jistou právní jistotu. Tedy pocit, že je o co se opřít a i prostý občan má kde hledat ochranu. Každý mohl znát zákon a počítat s tím, že soudce se jím bude řídit, popřípadě se na zákon odvolat.11 Úkol záznamu práva převzal další významný účastník procesu demokratizace v Athénách. Byl to Drakón. Jeho jméno je nám známo ve spojení se zákonodárstvím zejména v negativním slova smyslu, kdy je mu přičítána tvorby velmi drsných až krutých zákonů. Jelikož on ovšem pouze sepisoval tehdy platné právo a pokud si uvědomíme, v jaké době se pohybujeme, je

9 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 21.

10 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 21-22.

11 Tamtéž str. 23-24.

(13)

pochopitelné, že zákony byly velmi tvrdé až kruté - byly poznamenány jakýmsi „duchem své doby“.

Roku 594 před naším letopočtem byl zvolen archontem Solón (nejvyšší postavení v obci jakého mohl občan dosáhnout – jakýsi vůdce a správce celé obce) s úkolem smířit znepřátelené obyvatelstvo Athén. Také on si uvědomoval nutnost soupisu práva a uvedení ho ve veřejnou známost. Jak najdeme u Aristotela: „Solón zavedl ústavu a vydal jiné zákony. Přestali se řídit Drakóntovými zákony, kromě těch, které se týkali vraždy. Zákony napsali na kyrby, umístili je v sloupořadí Basilej a všichni přísahali, že je budou dodržovat.“12 Solón měl být jakýmsi prostředníkem, který vyhoví oběma stranám, jak aristokratům tak chudým, a pokusí se zachovat obec životaschopnou i bez velkých politických změn, které by byly prosazeny silou, ať z jedné či druhé strany. Jeho myšlenka, jak spor vyřešit byla jedinečná a pro další vývoj rozhodná. Nezvolil možnost rovného uspokojení potřeb obou stran. „Poněvadž však věděl - a jeho dílo to na mnoha místech dosvědčuje -, že by zlatá střední cesta obě strany jen stěží uspokojila, chtěl své dílo usmíření upevnit tím, že svými zákony přiměje obyvatele Attiky, aby v nejrůznějších oblastech života přijali za svou myšlenku vzájemné svornosti a sounáležitosti, a tím i pocit zodpovědnosti za celek. Tato myšlenka propůjčuje jeho dílu na svou dobu neobvyklé politické ražení a míří daleko do budoucnosti.“13

Prvním krokem bylo tzv. „setřesení břemene“ tedy již zmiňované oddlužení všech občanů. To bylo samozřejmě hlubokým zásahem do hospodářství, ale vedlo to k uspokojení požadavků rolníků, bez toho aniž by to zničilo vrstvu vládnoucí. Také se vrátili zpět ti, kteří dříve utekli ze strachu před zotročením za dluhy.

Další a zřejmě nejdůležitější reforma spočívala ve vytvoření majetkových tříd, kdy byla politická práva spojena s vlastnictvím určitého majetku. Toto uspořádání bývá označováno v politické teorii

12 ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 27.

13 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 25.

(14)

jako timokracie.14 Tento nový řád znamenal odpoutání od minulosti zejména tím, že možnost politického vlivu nebyla již vázána na určitý původ, tedy na příslušnost k rodu - aristokracii, nýbrž na vlastnictví majetku. Mezi občany oprávněné k rozhodování se tak dostává mnoho dalších příslušníků obce. Je logické, že největší majetek měli právě příslušníci aristokratických rodin a jejich výsadní postavení tak bylo zachováno. Právo být volen do nejvyšších úřadů také zůstalo vyhrazeno pouze pro nejbohatší, tedy pro aristokracii. Metodou volby pokud nedošlo k jednomyslné shodě – což bylo ideální řešení, byl los, jelikož se mělo za to, že tyto funkce jsou schopni vykonávat všichni (samozřejmě z omezeného množství). Obvyklé funkční období bylo jeden rok.15 Rozdělení podle majetku bylo opět spojeno s vojenskou problematikou. Ten, kdo měl majetek, se mohl ozbrojit a bojovat za obec. „A právě válka podporovala způsob života, jehož základem byla rovnost, neboť v bitvě bylo do slova a do písmene naprosto nezbytné pochodovat stejným krokem. Společný boj tak nutně posiloval vědomí politické jednoty a odpovědnosti.16

Dále byla zavedena také veřejná žaloba, kdy mohl každý vznést žalobu proti pachateli, a to i ten, který nebyl proviněním přímo zasažen, což dříve nešlo. Toto opatření jednoznačně znamenalo ochranu sociálně slabších a všichni ostatní teď tedy byli spoluodpovědní za jejich ochranu. Prosazování zájmu jednotlivců se tak dostává na úroveň prosazování zájmů státu. Tento rys státu je pro demokracii velmi důležitý a pro tehdejší Atény znamenal velmi mnoho. Spojení nového politického systému, tedy nárůst počtu občanů s politickými právy a současně právo každého vznést žalobu výrazně posilovalo odpovědnost všech za společnou věc. Solón prosadil také mnoho dalších zákonů a regulací, které ve svém důsledku velmi posilovaly postavení a úlohu státu (např.: zavedení jednotného

14 Timokracie: (z řec. time-cena, hodnost, odměna a kratos-vláda) termín, „který označuje takovou formu vládního uspořádání, kdy polit. práva občanů zejm. volební právo, neplatí ronvě, ale jsou odstupňována podle majetkových poměrů a příjmů jednotlivců.“ (filosofický slovník)

15 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 20.

16 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 27.

(15)

systému měr a vah, regulace spotřeby vody z veřejných studní atd.).

Odpovědnost jednotlivce za celek se prosazovala v mnoha dalších oblastech života.17

Všechny tři výše zmíněné Solónovy činy oceňuje jako velmi demokratické i Aristoteles: „Nejdemokratičtější byla, jak se zdá, v Solónově ústavě tato tři opatření: To první a nejvýznamnější, že se nesmělo ručit za půjčky vlastním tělem, další, že každý mohl požadovat zadostiučinění pro ty, jimž se stala křivda, a třetí, které prý lid nejvíce posílilo, právo odvolat se k soudu. Když je totiž lid pánem hlasování na soudě, je pánem ústavy.“18

Solón, který se tedy ujal úkolu usmířit znesvářené skupiny obyvatel, vytvořil základy pro uspořádání obce, ve které vládne zákonný řád. Nepoužil k tomu ale nic nového, naopak snažil se zachovat tradiční hodnoty a instituce. To není překvapivé, jelikož pro Atéňany byly tradice velmi důležité: „Ovšem pro staré Atéňany zákon znamenal především zvyklosti – vždyť Athény byly velká vesnice, vlastně rodová obec se svým zemědělským zázemím.“19 Nicméně Solón přivedl do Atén povědomí o větší vzájemné rovnosti, kdy se rozšířil počet občanů zodpovědných za chod obce a její budoucnost.

Politická rovnoprávnost občanů se tedy stala základem polis. „Tento základní princip byl principem lidové svrchovanosti. Každý dospělý muž narozený v Athénách měl právo účastnit se veřejného života na shromážděních (ekklésiá), soudech a úřadech.“20

Důsledky Solónovy reformy se samozřejmě neprojevily ihned.

Byla zde ještě dlouhá cesta a poté, co skončil Solónův archonát, se znovu rozhořely staré rozepře. Tyto rozepře vyvrcholily nástupem tyranidy Peisistrata, kterému se v polovině 6. století podařilo si vybojovat a udržet vládu nad celou Attikou. Jeho vláda a poté i vláda jeho synů trvala téměř půl století. Důležitým pro nás je to, že sami

17 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 28.

18 ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 29.

19 KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii : Vzpomínky z amerického života naděje z pražského návratu. Praha : SLON, 1997. 156 s. ISBN 80-85850-23-0. str. 20.

20 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 20.

(16)

Atéňané období vlády Peisistrata a jeho nástupců považovali za výborné období. Peisitratos, který opíral svou vládu o lid, ten byl za jeho vlády spokojen – život probíhal v míru - a o vlastní ozbrojenou moc placených žoldnéřů, když lstí provedl odzbrojení lidu.21 „Raná řecká tyranis sehrála pokrokovou úlohu v přechodu od vlády rodové aristokracie ke klasické řecké polis. Zbavila aristokracii moci a umožnila nastolit nové formy vlády.“22 Ano, zavedení tyranidy, kdy se rod Peisistrata prosadil proti ostatním rodům, které výrazně oslabil, vyhnal, zničil, nebo získal na svou stranu, pomohlo prosazení myšlenek a principů, které založil již Solón. „Celkově vzato, stavěl na základech, které položil Solón.“23

To v čem se Peisistratos od Solóna oddělil, byl klíčový bod Solónových reforem. Soustředil totiž veškerou politickou moc do jedněch rukou, a to do svých. Politické rozhodování tak bylo ponecháno na vůli tyrana. Zajímavé je, že přestože vládl jedinec tam, kde mělo vládnout společenství, byla prosperita a úspěch. Tyran zde zastoupil část exekutivy a v praxi sám řídil vládu v obci. To ovšem ve svém důsledku bylo pro celou obec velmi pozitivní. Vláda Peisistrata je také často hodnocena velmi pozitivně i z toho ohledu, že sám Peisistratos je považován za vladaře mírného, kdy je spíše dobrým hospodářem nežli tyranem. Takto se o něm vyjadřuje jak Bleicken, tak Aristoteles. „Peisistratos spravoval, jak bylo řečeno, záležitosti obce umírněně a spíše jako občan než jako tyran. Byl totiž vůbec lidumilný a mírný a choval se shovívavě k těm, kteří se provinili, a zejména půjčoval nemajetným peníze do hospodářství, takže se mohli živit zemědělstvím.“24

Po smrti Peisistrata se vlády ujali jeho synové a pokračovali v nastoleném trendu vlády. To se změnilo poté, co byl jeden z bratrů

21 ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 34-35.

22 ČAPEK, Vratislav - PÁTEK, Jaroslav. Světové dějiny. 1. vyd. [Díl] 1, Dějiny lidských civilizací od pravěku do poloviny 17. století. Praha : Fortuna, 1993. 173 s. ISBN 80-85298-86-4. str. 33

23BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 39.

24 ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 35.

(17)

zavražděn (příčiny vraždy jsou poměrně spletité a pro nás nezajímavé, nejednalo se totiž o politické důvody, nýbrž osobní). Po smrti svého bratra vládl Hippiás velmi tvrdě, což nakonec vedlo k tomu, že byl vlády zbaven a v následujících bojích se do čela obce dostal Kleisthenés. Toho si do svého čela zvolil sám lid. Ten byl sám původem aristokrat a jako takový byl v neustálém ohrožení dalšími aristokraty. Pro udržení své pozice zavedl reformu označovanou jako

„Kleisthenova reforma fýl“25. Podstatou bylo nové uspořádání politické organizace v Aténách, založené na územním principu.

Reforma vedla ve svém důsledku k výraznému sjednocení jednotlivých částí celého prostoru státu. Podle jednotlivých fýl byli také voleni úředníci a odváděni vojáci ke službě v armádě. Výhodou této reformy nebylo pouze politické zaktivizování občanů a vytvoření soudržnosti státu ale také možnost rychle svolat vojsko k boji. „Byla tak vytvořena organizace, která umožňovala kdykoli získat přehled o početní síle celého vojska a rychle je svolat do zbraně.“26

Obrovský význam měla Kleisthenova reforma z politického hlediska. Tím, že jednotlivé části byly spolu provázány, již žádná neměla výsadní postavení ani vliv. Aristokracie vázaná na určitou oblast tak přišla o své postavení, což samozřejmě neznamená, že by zmizela ze života. Aristokraté byli stále velmi významnou složkou společnost, vládli značným majetkem a často vystupují v pozdějších dobách jako političtí vůdci. Reforma nicméně výrazně potlačila vliv jednotlivých aristokratických rodin. Athéňané pocítili a začali chápat opravdovou politickou rovnost. „Rovnost ison, byla základní myšlenkou demokracie, a proto pozdější doba spatřovala v Kleisthenovi jejího zakladatele.27 Kleisthenés také: „Zavedl zákon o ostrakismu (neboli střepinový soud), který byl vydán proti těm, kteří usilovali o tyranidu.28

25 BLEICKEN, Jochen. Athénská Demokracie. Praha : OIKOYMENH, 2002. 791 s. ISBN 80-7298-055- 6. str. 43.

26 Tamtéž str. 45.

27 Tamtéž str. 46.

28 ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Oliva Pavel. Praha : ARISTA and BASET, 2004. 171 s. ISBN 80- 86410-48-X. str. 82.

(18)

Dalším mezníkem, který proběhl v období mezi perskými válkami, bylo zavedení reformy voleb archontů, kteří byli nově určování losem ze sta kandidátů, kteří byli předtím zvoleni. Los z dob dřívějších byl sice zachován, ovšem existence volby kandidátů je podstatným znakem dalšího rozvinutí demokracie.

Pokusím se tedy nyní shrnout, jaké všechny podmínky a předpoklady vedly k prosazení demokracie v Athénách v 6. a 5. století před naším letopočtem.

1. Existence vnitřního společenského napětí nespolečnosti způsobeného několika současně působícími faktory – přelidnění, hospodářská a politická krize. 2. Zaznamenání platného práva a možnost podání veřejné žaloby, kdy se každý mohl práva domoci i ve prospěch jiného. 3. Politická rovnoprávnost, kdy se každý občan společenství mohl přímo účastnit politického života obce, mohl volit a být volen. 4. Odstranění výsadního postavení aristokracie ve vládě a jejího nahrazení shromážděními občanů. 5. Změna výběru kandidátů do veřejných funkcí a krátkodobost funkčních období. 6. Vojenská reforma a výrazné posílení bojeschopnosti, či obranyschopnosti obce jako celku. 7. Sjednocení celého společenství a pocit odpovědnosti všech jedinců za správu celku.

2.2 Negativní x Pozitivní vlastnosti demokracie

Přestože existují mnohé nejasnosti v tom, jak byla demokracie ve starém Řecku chápána, můžeme dovodit, že existovali minimálně dva různé pohledy pozitivní a negativní.

Jak jsem již uvedl výše, demokracie je stav, kdy vládne demos.

Se závěrem, že demokracie je tedy vláda lidu ovšem daleko nedojdeme. Problémem totiž zůstává, co si představit pod samotným pojmem demos. To co o demokracii v Aténách víme, se v podstatě dozvídáme od významných postav antické filosofie a současně kritiků

(19)

demokracie především Platóna a Aristotela.29 Kdo je tedy demos? Jak jsem již uvedl, slovo demos může označovat „množství“, tedy mnoho lidí. To je ovšem v antickém Řecku chudá většina. „Demokracie tudíž neznamenala politickou rovnost, ale upřednostňován chudých.“30 To je ovšem jak je vidět z předešlé kapitoly také zcela mylné vyložení.

Demokracie byla totiž omezena na plnoprávné občany a těch byla při pohledu na celkový počet lidí žijících v Aténách podstatná menšina.

„Občanství bylo omezeno na malý počet lidí. Byli to pouze muži, synové aténských rodičů, starší dvaceti let: „patriarchové“.

Z občanství byly vyloučeny všechny ženy, stejně tak otroci i svobodní cizinci. Ze 300 000 lidí bylo 100 000 otroků, 200 000 svobodných, z toho polovinu tvořily ženy, děti a cizinci. Pouze asi 40 000 svobodných aténských mužů mělo občanská práva.“31 Na tom je vidět, že proklamovaná rovnost všech lidí byla velmi vzdálená realitě.

Můžeme ovšem vidět i další význam slova demos, jak uvádí Kohák: „Avšak demos může znamenat nejen lid, nýbrž také prostě dav, a proto sami Atéňané si nebyli zdaleka jistí, zda je demokracie opravdu to nejvhodnější.“32 Pokud by totiž vládl neřízený dav, je zcela logické, že by se pravděpodobně nejednalo o vládu prospěšnou a dlouhodobě udržitelnou. Na to navazuje Kohák odkazem na Platónův výrok: „demokracie řízená zákonem je nejlepší ze všech vládních forem, demokracie neomezená zákonem, tedy svévole davu, je tou nejhrůznější.“ a dále pokračuje: „tam, kde zákon stanoví pravidla soužití a meze rozhodování, tam je účast všech na vládě prospěšná i záhodná. Tam, kde nic neomezuje vášně davu, se vláda lidu stává něčím hrůzným.“33

Demokracii lze také chápat jako vládu množství, tedy většiny obyvatelstva. Toto ovšem také skrývá nebezpečí, které nemusí být na

29 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 21.

30 HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2004. 482 s. ISBN 80-86432-95-5.

str. 88.

31 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 21.

32 KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii : Vzpomínky z amerického života naděje z pražského návratu. Praha : SLON, 1997. 156 s. ISBN 80-85850-23-0. str. 19.

33 Tamtéž str. 19.

(20)

první pohled patrné, nicméně zejména moderní dějiny nám ukazují (mám zde na mysli především 20. století a 2. světovou válku spojenou s politickým režimem nacistického Německa), že může být o to větší.

Demokracie by se poté mohla stát pouhým nástrojem uplatnění většinového principu, kdy vůle většiny zkrátka potlačí a převáží nad přáním menšiny. Heywood k tomu uvádí: „To však může znamenat, že demokracie zdegeneruje v „tyranii většiny“.“34

Pokud ovšem na druhou stranu přijmeme rovnost všech jako závaznou a přiznáme každému jedinci právo rozhodovat se zcela nezávazně a autonomně na ostatních, výrazně tak omezíme možnost rozhodování celku. Pokud totiž pouze jednomyslná rozhodnutí budou závazná pro všechny, znamená to praktickou nemožnost vydání jakéhokoliv rozhodnutí. I v současnosti se tento princip jednomyslného rozhodování uplatňuje při rozhodování některých otázek týkajících se Evropské unie a nemožno vidět, že najít shodu bez toho aniž by si někdo kladl další podmínky je prakticky nemožné.

Druhým problémem je jak vlastně mohou lidé vládnout.

Existuje řada forem, jakými se v demokracii vláda lidu může projevovat. Někteří autoři, jako například Rousseau, jak uvedu dále, uvádějí, že jediný možný způsob účasti lidu na vládě je přímo. To znamená, že lidé se přímo účastní hlasování a nějakým způsobem ihned rozhodují. Jinou moderní formou vyjádření přání lidí jaká rozhodnutí si přejí je zastupitelská demokracie. Lid si volí svoje zástupce, kterým svěřuje do rukou právo vyjadřovat jeho názory. Zde je ovšem problém koho, jak a na jak dlouho lid zvolí. „Když občané hlasují, nepřijímají rozhodnutí, která utvářejí jejich životy, ale vybírají ty, kdo budou tato rozhodnutí přijímat za ně. Tím, co činí hlasování demokratickým je to, že – jde-li ovšem o volby konkurenční – veřejnosti umožňuje „vykopnout darebáky“ a vede tudíž k odpovědnosti politiků vůči veřejnosti.“35

34 HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2004. 482 s. ISBN 80-86432-95-5.

str. 89

35 Tamtéž str. 89.

(21)

Snad nejzvrácenější formou je tzv. vláda pro lid, která je založena na principu, že pouze jedna konkrétní osoba, čí více osob, přesně ví co je pro lid nejlepší a to ji nebo je opravňuje vládnout.

Tento způsob existoval a existuje v totalitních demokraciích a tito

„demokratičtí tyranové“ tím ospravedlňovali svůj způsob vlády. Stalin svou vládu prohlašoval za tu nejdemokratičtější na světě, protože sovětská ústava zaručovala lidu „právo“ na práci. Fidel Castro dal třicetitisícovému davu na fotbalovém stadionu odskandovat trest smrti třiceti obviněným a prohlásil to za demokratické: lid prý promluvil.“36

Třetím nicméně neméně podstatným problémem je, o čem všem by lid měl rozhodovat. Co je v kompetenci jednotlivce a co by mělo rozhodnout celé společenství. Otázka autonomie jednotlivce je, byla a bude v demokracii vždy velkým problémem. Má být demokracie omezena pouze na sféru politického života společenství, přičemž ji jasně ohraničíme zákonem, nebo se má vztahovat na široké oblasti celého života jedince? Na tuto otázku odpověď pravděpodobně nikdy nenalezneme, jelikož alespoň jak já to cítím, je na každém, aby zvážil která možnost je mu bližší.

V historii se pohled na demokracii měnil, vyvíjel a přetvářel, můžeme snad ale shrnout, že jak byla v Aténách demokracie chápána pozitivně i negativně v následujících obdobích až zhruba do 18. století byla chápána jako něco negativního. „Můžeme říci, že do konce 18.

století demokracie znamenala přímou vládu lidu a byla obecně spojována s „vládou davu“ a „okrádáním bohatých chudými“.

V důsledku toho byla chápána jako něco negativního – alespoň intelektuály a dalšími příslušníky vyšších tříd, kteří uměli číst a psát, a tudíž předali tyto své názory dalším generacím.“37 To je pochopitelné, jelikož i v těch nejvyspělejších demokratických systémech určité doby je skutečná demokracie pouze náznakem, který má ještě značné množství nedostatků. Nejdůležitější součásti skutečné demokracie zde ale stále ještě chyběly. Jak uvádí Shapiro: „Situaci zásadně změnila

36 KOHÁK, Erazim. Průvodce po demokracii : Vzpomínky z amerického života naděje z pražského návratu. Praha : SLON, 1997. 156 s. ISBN 80-85850-23-0.str. 19.

37 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 9.

(22)

Francouzská revoluce. Do té doby byl pojem učenecký, který se v teorie držel hlavně proto, aby klasifikace ústav byla úplná.

Demokracie byla režimem, který ostatně ani nebylo možno realizovat, anebo když ano, tak jen v malých poměrech.“38

Za prvé, i v těch nejvyspělejších systémech, existovaly značné rozdíly mezi právy, povinnostmi, vlivem a mocí otroků a svobodných lidí, bohatých a chudých, vlastníků půdy a bezzemků, pánů a služebných, měšťanů a bankéřů, šlechticů a nešlechticů, mužů a žen a mnohých dalších. I mezi svobodným obyvatelstvem existovaly značné rozdíly ve společenském postavení, povinnostech, vzdělání, míře svobody a v rozsahu vlivu a moci. Na mnohých místech dokonce považoval zákon i zvykové právo manželku za majetek muže, což se výrazně projevovalo v každodenním životě. Je tedy vidět, že logika rovnosti narážela na tvrdou realitu, která rovnost popírala.39

Za druhé i tam, kde určitý druh parlamentů, jako formy zastupitelstva občanů fungoval, byl stále ještě velmi vzdálený stavu, ve kterém by vyhovoval byť i jen minimálním normám demokracie.

Často nebyl panovníkovi rovnoprávným partnerem a byl mu podřízen.

Samy parlamenty byly přitom místem chránícím různé výsady pro své členy, což je zejména patrno v komorách vyhrazených šlechtě a vysokým duchovním. Zastupitelé lidu mohli často v nejlepším případě pouze napomáhat (obvykle pouze svou účastí) při tvorbě a schvalování zákonů.

Za třetí, zástupci lidu zdaleka ve skutečnosti nezastupovali všechny obyvatele. Především šlo stále pouze o muže. S výjimkou období vlády některé panovnice byla celá ženská polovina populace z rozhodování zcela vyloučena. Účastnit se rozhodování ale nemohla ani velká většina dospělých mužů. „Ještě v roce 1832 se ve Velké Británii volební právo vztahovalo na pouhých pět procent

38 SHAPIRO, Ian, HABERMAS, Jürgen. Teorie demokracie. Praha : FILOSOFIA, 2002. 95 s. ISBN 80- 10007-156-7. str. 15.

39 DAHL, Robert Alan. O demokracii : průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 191 s. ISBN 80-7178-422-2 (brož.), str. 23-25.

(23)

obyvatelstva staršího dvaceti let.“40 Z toho je tedy jasně patrné, že v počátcích demokracie se zdaleka nejednalo o demokracii, tak jak si ji představujeme dnes, nicméně pro její vývoj bylo velmi podstatné, že mechanismy, jež omezovaly vládu jednoho, či několika byly nastaveny a dá se říci, fungovaly.

Za čtvrté, a to je dle mého názoru velmi podstatné, až do 18.

století (mnohdy ale mnohem déle) ještě nebyly demokratické myšlenky všeobecně sdíleny a většina lidí je ani nedokázala pochopit.

Toto nepochopení mohlo plynout jak z dlouhé tradice vlády úzké skupiny lidí – bylo to tak vždy tak je to jistě správné – tak také ze strachu před něčím novým a neznámým. Logika rovnosti totiž působila jen v rámci určité skupiny většinou privilegovaných lidí.

Silně omezena byla i svoboda projevu (jedna ze základních podmínek demokracie), a to zejména v oblasti tisku a veřejného vystupování.

Zvláště pokud šlo o kritiku panovníka či jiných vládních vrstev. Za nebezpečné a nežádoucí byly označovány politické strany a bylo zcela běžným jevem, že voliči byli při volbách podpláceni agenty panovníka. Tento jev ovšem nebyl nijak nový, již v dobách Římské republiky bylo poměrně běžné kupovat si hlasy lidu. Mít tedy možnost být zvolen bylo podmíněno vlastnictvím značného množství finančních prostředků, což opět značně zužuje okruh osob, které tuto

„výsadu“ měli. Co ovšem platilo vždy a platí i dnes: „Ve všech demokratických systémech však jedno závažné omezení nadále existuje: z politické participace jsou vyloučeny děti.“41

Změna v pohledu na demokracii nastal v 18. století a to zejména zásluhou Americké a Francouzské revoluce. „Ze systému přímé účasti se změnil v systém zastupitelský, ze systému pro chudé se změnil v systém pro všechny, ze systému, v němž měla prospěch většina, se změnil v systém, který se stará o všeobecné blaho všech,

40 DAHL, Robert Alan. O demokracii : průvodce pro občany. Vyd. 1. Praha : Portál, 2001. 191 s. ISBN 80-7178-422-2 (brož.), str. 26.

41 HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia s.r.o., 2004. 482 s. ISBN 80-86432-95-5.

str. 89.

(24)

včetně ochrany zájmů menšin ve společnosti.“42 Nebo jak lze také konstatovat: „Za francouzské revoluce se demokracie stala současností.“43

2.3 Demokracie v pohledu Aristotela

Dříve než přistoupím k výkladu jednotlivých forem zřízení, tak jak je vykládá Aristoteles, budu se věnovat problematice vzniku a základu státu, vzniku vlády a jejímu ospravedlnění. Aby totiž bylo možno vysvětlit a pochopit Aristotelův přístup k demokracii a politice vůbec, je nutno poznat základy jeho myšlení na kterých svoje myšlenky stavěl. Podstatné je také uvědomit si, že se pohybujeme ve čtvrtém století před naším letopočtem a nemůžeme tedy očekávat, že myšlení tehdejší bude totožné z dnešním.

Nejdříve se zaměřím na vznik obce (pro tehdejší Atéňany bylo jistě velmi podstatné si umět vysvětlit vznik své obce) a jak jej Aristoteles vysvětluje. „Je tedy nutné aby se nejprve sdružovali ti, kteří nemohou být jeden bez druhého. Tak se sdružují žena a muž za účelem plození (a to nikoli na základě záměrné volby, nýbrž jako u ostatních živočichů a rostlin z přirozené touhy zanechat po sobě takovou bytost, jakou jsou oni sami). Rovněž ti, kteří jsou svou přirozeností určeni k vládě, sdružují se pro zachování života s těmi, kteří jsou svou přirozeností určeni k ovládání. Neboť ten, kdo je s to svým myšlením předvídat, je svou přirozeností vládce a pán, kdo je však schopen pouze tělesné práce, je určen k ovládání a je svou přirozeností otrok.“44 Tady se nám hned vysvětlují dva aspekty.

Aristoteles tady osvětluje vznik společenství – rodiny, kdy součástí rodiny je otrok a současně ukazuje, že v tomto společenství má být určitý pán – otec. „Vládnout a podřizovat se vládě náleží totiž nejen

42 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 9.

43 SHAPIRO, Ian, HABERMAS, Jürgen. Teorie demokracie. Praha : FILOSOFIA, 2002. 95 s. ISBN 80- 10007-156-7.str. 15.

44 ARISTOTELÉS. Politika I : řecko-česky. Praha : OIKOYMENH, 1999. 159 s. ISBN 80-86005-92-5.

str. 49.

(25)

k věcem nutným, ale i k prospěšným. Některé bytosti jsou hned od narození rozděleny tak, že jedny jsou určeny k tomu, aby se podřizovali, druhé k tomu, aby vládly.“45

Zajímavé je i Aristotelovo vysvětlení rozdílů mezi muži a ostatními „lidmi“: „Je tedy na základě přirozenosti více skupin vládnoucích a podřízených. Vždyť jinak vládne svobodný člověk nad otrokem, mužské pohlaví nad ženským a muž nad dítětem. Ve všech jsou sice uvedené složky duše, ale rozdílně. Neboť otrok nemá vůbec uvažovací schopnost, žena ji sice má, ale bez síly k rozhodování, a dítě ji má, ale ne zcela vyvinutou. Musíme tedy uznat, že tak je tomu i s mravními ctnostmi. Všichni se musí na nich podílet ale ne týmž způsobem, nýbrž v takovém rozsahu, jaký každému postačuje pro jeho vlastní úkol. Proto vládce musí mít dokonalou mravní ctnost, ostatní jí musí mít tolik, kolik jim přísluší.“46 Tady vidíme ospravedlnění omezené účasti na vládě, kdy takový myslitel, jakým Aristoteles bezesporu byl, přijímá výrazné omezení přístupu k vládě pro velkou většinou žijících lidí. Domácnost kde vládne otec jako pán domu je tedy pro něj základním stavebním prvkem celé společnosti – přímo se nabízí okřídlené rodiny základ státu. „Společenstvím utvořeným v souladu s přirozeností pro každodenní soužití je tedy domácnost.“47 Dále dle Aristotela vzniká dědina tvořená více rodinami. „Konečným společenstvím, utvořeným z většího počtu dědin, je obec. Toto společenství již dosahuje – dá-li se to tak říci – hranice plné soběstačnosti, a ačkoli vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý.Proto každá obec existuje na základ ě přirozenosti, …. Obec je totiž konečným cílem a přirozenost je konečný cíl.48

Takto se tedy Aristoteles dostává k východisku, že obec je přirozeným cílem lidského žití a konečnou a ideální formou společenství. Problémem, který se objevuje, je jakou formou má být toto společenství řízeno. Podpůrným bodem, který má pomoci vyřešit

45 ARISTOTELÉS. Politika I : řecko-česky. Praha : OIKOYMENH, 1999. 159 s. ISBN 80-86005-92-5.

str. 57.

46 Tamtéž str. 85.

47 Tamtéž str. 49.

48 Tamtéž str. 51.

(26)

problém řízení obce je zjištění, kdo jsou občané, tedy komu má být vlastně vládnuto. Občanem je podle něj ten : „kdo je oprávněn účastnit se poradního nebo soudního úřadu“.49 Občanem není tedy pouze ten, kdo je zastáncem určité funkce ale i ten, kdo má právo takovou funkci zastávat, neboli se účastnit na politických, poradních a rozhodovacích funkcích.

Když je tedy určeno, kdo jsou občané, přechází Aristoteles přímo k problému řízení obce. „Aristoteles se ptá, co ze seskupení lidí dělá polis, a dochází k závěru, že jediným činitelem, jenž odpovídajícím způsobem objasní, co je polis, je zřízení.“50 Odpovědí na to jaká tedy obec je, získáme pokud odhalíme jakým způsobem je zřízena. Definici zřízení nám Aristoteles poskytuje ve své Politice, kde říká, že zřízení je: „řád pro obce k rozdělení mocenských úřadů a k určení panovníka a cíle, k němuž společenství směřuje.“51

Aristoteles se jak je obecně známo zabýval klasifikací a vytvořením řádů a přehledů v mnoha oblastech lidského vědění. Není tedy překvapivé, že pokud se zaobíral problémem zřízení i zde vytvořil určitou klasifikace, kterou podobně jako v jiných oborech své činnosti, výrazně ovlivnil budoucí myslitele a pokračovatele. Jeho klasifikace zřízení je šestičlenná a je založena na dvou kritériích.

Prvním kritériem je kolik je vládnoucích – jeden, několik, mnoho.

Druhým poté, zda vládce, či vládci, vládnou s ohledem na svůj nebo veřejný zájem. „K výsledným šesti typům patří: vláda jednotlivce s ohledem na společný zájem (království), vláda několika s ohledem na společný zájem (aristokracie); vláda mnoha s ohledem na společný zájem (politeia); vláda jednotlivce ve svém vlastním zájmu (tyranie);

vláda několika ve svém vlastním zájmu (oligarchie); vláda mnoha ve svém vlastním zájmu (demokracie).“52 Aristoteles také ke každému druhu zřízení připojuje „dominantní princip“. Tento princip zahrnuje obecný cíl sledovaný společenstvím a současně také kritérium, podle

49 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 71.

50 Tamtéž str. 72.

51 Aristoteles Politika IV, 1, 1289a15-18.

52 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 78.

(27)

kterého jsou ve společnosti rozděleny moc a jiné statky. V případě oligarchie je to tedy např. bohatství a majetek, u aristokracie je to ctnost. Může se zdát, že klasifikace do pouhých šesti různých zřízení je nedostatečná a nemůže popsat všechny možné případy. Jak uvádí Mulgan: „Tato šestičlenná klasifikace je příliš obecná, aby pokryla rozmanitosti existujících zřízení. Aby ji Aristoteles doplnil, popisuje druhy každého obecného typu, například pět druhů království, čtyři druhy oligarchie a demokracie atd.“53 Všech šest zřízení lze také určitě hierarchicky uspořádat od nejlepšího k nejhoršímu, a to následovně:

Monarchie (nejlepší) Aristokracie

Dobrá demokracie (Politeia) Špatná demokracie

Oligarchie

Tyranie (nejhorší)54

První tři formy zřízení přitom považuje za pozitivní další tři potom za jejich opačné zvrácené formy. Tyranie je tak opakem království, oligarchie opakem aristokracie a demokracie opakem politeia.

Pouze v krátkosti zde načrtnu základní znaky monarchie, aristokracie, oligarchie a tyranie, tak jak je viděl Aristoteles, jelikož nejsou pro nás významné. Více se zaměřím na problematiku demokracie, a to jakým způsobem se k ní staví Aristoteles – k její dle něho dobré i radikální - zvrhlé formě.

53 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 82.

54 SVENSSON, Palle. Teorie demokracie : Brněnské přenášky. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 287 s. ISBN 80-85959-02-X. str. 26.

(28)

2.3.1 Království a tyranie

O království a tyranii pojednám současně. Má to své praktické důvody, jelikož se vzájemně odhalují ve svých protikladech, v tom, v jakém zájmu je vládnuto, a současně se jedná o vládu jednoho monarchy, označovaného jako krále, nebo jako tyrana.Jak uvádí Mulgan: „Král vládne ve společném zájmu, zatímco tyran panuje ve vlastním zájmu. Vláda tyrana je vládou despotickou, podobně jako vláda pána nad jeho otrokem, zatímco vláda krále nevládou“svobodnou“, podobně jako vláda otce nad jeho dětmi.55 Tady je tedy vidět další rozdíl a to sice ten, že otrok je ve své podstatě vždy nesvobodný a své postavení si nemůže zvolit ani nijak ovlivnit.

Dítě je sice také v područí rodiče – otce- ale není jeho přímím majetkem a minimálně poté co dospěje stává se zodpovědným samo za sebe. Jeho bytí poddaným otci je tedy pro něj užitečnou a vyhledávanou formou – poskytuje mu bezpečí a podporu. Toto se nedá říct o bytí poddaným ve formě otroka, zde je tomu zcela opačně.

„Králové vládnou nad dobrovolnými poddanými, zatímco tyrani nad nedobrovolnými, král usiluje o čest, tyran o požitky.56

Čest je tedy dominantním principem království a požitky jsou dominantním principem tyranie. Pro oba typy je také společné bohatství. Králové užívají bohatství ve prospěch celku a díky tomu se jejich bohatství dále zvětšuje, tyranové bohatství potřebují pro dosažení požitků a pro ochranu před občany. Králové, kteří totiž vládnou se souhlasem občanů, v zásadě ochranu nepotřebují, tyran naopak potřebuje na ochranu před občany tělesnou stráž, kterou je nucen platit.57 Nebo jak také uvádí sám Aristoteles: „pouze díky bohatství si tyran může obstarat ochranu či své požitky“58Aristoteles dále rozdělil na pět druhů království a tři druhy tyranie. Jednotlivé se od sebe odlišují dle různých znaků (za co je vládce odpovědný, zda

55 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 86.

56 Tamtéž str. 86.

57 Tamtéž str. 86-87.

58 ARISTOTLE. Politics. Benjamin Jowett. Toronto : General Publishing Company, 2000. 346 s. ISBN 0- 486-41424-8. str. 94.

(29)

jsou omezeni zákonem, král je volený nebo dědičný atd.). „Obecně se však Aristotelés, jehož raná kariéra vděčila za mnohé patronátu monarchů, dívá na království jako na typ vlády, který náleží do primitivnějšího stadia politického vývoje, reprezentovaného barbary a ranými Řeky, a který není vhodný pro soudobé řecké městské státy.“59 Proti královstvím i tyranům jsou často organizovány různá spiknutí za účelem odstranění osoby vladaře a uchopení se vlády. Mnohá spiknutí jsou ovšem založena na osobních antipatiích, nenávisti nebo strachu.

Mnoho takových příkladů uvádí Aristoteles ve své politice.60

2.3.2 Aristokracie

Aristokracie je nejdříve definována jako vláda několika ve společném zájmu. (Můžeme přeložit jako - vláda nejlepších mužů.)61 Sám Aristoteles uvádí: „takový druh, kde vládne víc než jeden ale ne mnozí, nazývá se aristokracie, a to proto, že buď vládnou nejlepší z mužů, nebo proto, že mají na srdci nejlepší zájmy státu a občanů.“62 Dominantním principem je zde ctnost či hodnota. Vládnou tedy muži, kteří jsou absolutně ctnostní. Aristoteles rozděluje tři druhy aristokracie, z nichž žádná není čistým zřízením aristokratickým, nýbrž využívá i dalších principů. První druh spojuje ctnost s bohatstvím a množstvím, druhý spojuje ctnost a demokratický princip svobody, třetí spojuje ctnost svobodu a bohatství a může tak inklinovat spíše k oligarchii.63 Aristoteles tedy nevytvořil žádný ty p zřízení založený pouze na ctnosti. Důvodem pro to možná je jeho přesvědčení, že kromě ideálu absolutně nejlepších mužů jsou nejlepší smíšená řízení. Snad lze zde upozornit na náznak souladu této teorie s teorií Platóna, který se ve svých úvahách o ideální vládě také

59 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 88

60 ARISTOTLE. Politics. Benjamin Jowett. Toronto : General Publishing Company, 2000. 346 s. ISBN 0- 486-41424-8. str. 95-96.

61 Tamtéž str. 42.

62 Tamtéž str. 44.

63 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 90 – 91.

(30)

vyslovuje pro myšlenku vlády určité skupiny několika jednotlivců nadřazených a to jak svým věděním tak svým myšlením (tedy jakousi ctností).

Aristokratům ovšem neměla být svěřena úplná moc. Jejich možnost vládnout měla být omezena určitými prvky demokracie - například výběr úředníků pomocí voleb. Jak uvidíme později aristokracie má ve své podstatě velmi blízko k politeie a lze ji možná tedy pochopit i jako určitou odnož politeie.64

2.3.3 Oligarchie

Oligarchie je zvrácenou formou zřízení, kdy vládne několik jednotlivců ve svém vlastním zájmu. „Oligarchie má ve Vládnoucí skupinou jsou bohatí a dominantním principem je právě majetek a bohatství. „Oligarchie je, když ti kdo mají majetek, mají vládu ve svých rukou.“65 Dosažení majetku a jeho následné co největší rozmnožení je tak cílem oligarchie. Urozený původ či výchova nebo vlastnosti člověka nejsou zde podstatné. Tím co je podstatné je nevelký počet vládců. Pro vládu oligarchie je také typická metoda vybírání úředníků tzv. metodou výběru nemnohých.66 Ta je charakterizována tím, že pouze někteří (v závislosti na výši majetku) volí úředníky z některých (opět v závislosti na majetku). Aristoteles rozdělil čtyři druhy oligarchie. Jednotlivé druhy jsou potom rozděleny dle toho zda se jedná o vládu v souladu se zákonem a druhým kritériem je do jaké míry je přístup k úřadům omezen vlastnictvím určitého majetku. Čistý typ oligarchie, kdy vládne velmi úzká třída bohatých bez ohledu na zákony označujeme jako dynasteia, řecký termín pro vládu mocné rodiny či mocných rodin.67 Vznik zvrácených

64 MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 92.

65 ARISTOTLE. Politics. Benjamin Jowett. Toronto : General Publishing Company, 2000. 346 s. ISBN 0- 486-41424-8. str. 45.

66MULGAN, R.G. Aristotelova politická teorie : Úvod do studia politických teorií. Praha : OIKOYMENH, 1998. 199 s. ISBN 80-86005-69-0. str. 92.

67 ARISTOTLE. Politics. Benjamin Jowett. Toronto : General Publishing Company, 2000. 346 s. ISBN 0- 486-41424-8. str. 65.

References

Related documents

Vrátím-li se zpět k netradičnímu zobrazování mapy, jako tomu bylo u výše zmíněné Katie Lewis, jsou to mapy, ve většině případů, neopakovatelné, které již není

Splňuje práce požadavky na udělení odpovídajícího akademického titulu4. DP splňuje požadavky na udělení

Občanská sdružení budou mít následující možnosti výběru právní formy podle nového občanského zákoníku: založení obecně prospěšné společnosti, transformaci

164 The United Nations Relief and Rehabilitation Administration - Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. 165 DRBOHLAV, Václav: Drobečky z historie skautingu na Liberecku:

Pracoval také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu (pseudonym Pavel Svatý). vládní delegace pro osvobozené území, s níž v říjnu 1944 působil

Školní tělesná výchova je základním prvkem v systému tělesné výchovy a zúčastňují se jí žáci základních, středních a speciálních škol [8].. Její historie v

Dalším typickým znakem je znázornění města jako labyrintu, ve kterém hlavní protagonista bloudí, nejvýrazněji se objevuje v Golemovi, Gotické duši, dále také

Na tuto práci jsem navázal volnými experimenty s emulzí a snažil se vytvořit médium, ze kterého by mohl být obraz jednoduše odstraněn a snadno přenesen na