1
Obsah
Úvod ... 3
1 Charakteristika lidové hudby, lidové písně a historické souvislosti ... 4
1.1 Lidová hudba ... 4
1.2 Lidová píseň ... 5
1. 2. 1 Vymezení pojmu... 5
1. 2. 2 Nástin vývoje lidové písně ... 6
1. 2. 3 Hlediska dělení lidové písně ... 8
1. 2. 4 Šíření lidové písně ... 12
1. 2. 5 Sběratelé lidové písně a zpěvníky... 13
1. 2. 6 Lidová píseň ve společnosti ... 15
1. 2. 7 Lidová píseň v rodině ... 16
2 Hudebně výchovný proces a lidová píseň ... 19
2.1 Hudebně výchovný proces a jeho cíle ... 19
2.2 Sloţky hudebně výchovného procesu ... 22
2. 2. 1 Vokální sloţka ... 23
2. 2. 2 Instrumentální sloţka ... 24
2. 2. 3 Pohybová sloţka ... 25
2. 2. 4 Poslechová sloţka ... 26
2. 2. 5 Improvizace ... 27
2.3 Lidová píseň v hudební výchově ... 28
2.4 Význam lidové písně pro ţáka 1. stupně ZŠ ... 30
2.5 Lidová píseň v uţívaných učebnicích a učebních materiálech ... 31
3 Dotazníkové šetření ... 35
3.1 Teoretické pozadí dotazníku ... 35
3.2 Vyhodnocení dotazníku ... 36
3.3 Shrnutí dotazníkového šetření ... 43
2
4 Náměty pro práci s lidovou písní na 1. stupni ZŠ ... 44
4.1 Návrhy pro práci s lidovou písní v hodinách hudební výchovy ... 44
4. 1. 1 Návrh 1 – Zaměření na pohybovou činnost ... 45
4. 1. 2 Návrh 2 – Zaměření na vokální činnost ... 52
4. 1. 3 Návrh 3 – Zaměření na improvizaci ... 59
4. 1. 4 Návrh 4 – Zaměření na poslechovou činnost ... 62
4. 1. 5 Návrh 5 – Zaměření na instrumentální činnost ... 70
4.2 Projektové vyučování ... 75
Závěr ... 86
Seznam pouţitých zdrojů ... 87
Seznam příloh ... 91
Přílohy ... 92
3
Úvod
Cílem pozornosti diplomové práce je lidová píseň a její vyuţívání a uplatňování v současném hudebně výchovném procesu na prvním stupni základní školy. Domnívám, ţe lidová píseň a kulturní dědictví mají svoji nezastupitelnou hodnotu a je třeba je, a to nejen z úcty ke generacím předchozím, aplikovat a vyuţít v současné škole. Lidová píseň je také vhodná jako prvek umoţňující přirozenou mezipředmětovost. Tato fakta mě vedla k tématu práce a cílem se stala snaha o praktické návrhy jak pracovat s lidovou písní na prvním stupni ZŠ.
Práce je dělena na část teoretickou a praktickou. V té první se věnuji vymezení pojmu lidová píseň, nástinu vývoje, dělení a sbírání lidové písně, jejím postavením v rodině, škole, v hudebně výchovném procesu. Praktická část je věnována problematice vyuţití lidové písně ve vyučování v cílové skupině, a to v pátém ročníku základní školy. První stupeň základní školy zahrnuje různé a co do dovedností velmi odlišné ročníky ţáků, a proto jsem se rozhodla zaměřit praktickou část diplomové práce na konkrétní ročník. Současně bych chtěla zohlednit region s málo pěstovanou ţivou lidovou kulturou, ve kterém ţiji, tj. ve Středočeském kraji. Provedla jsem sondu do výukových materiálů pro pátý ročník ZŠ, zjišťovala, kolik lidových písní zdejší ţáci znají, jaké učebnice a jiné materiály se pouţívají, jestli a jak probíhá výuka lidové písně ve vybraných základních školách. Tyto poloţené otázky mi pomohlo zodpovědět dotazníkové šetření provedené na vybraných středočeských základních školách.
Stěţejní část diplomové práce je zaměřena na moţnosti uplatnění lidové písně v hudebně výchovném procesu. Na základě dotazníkového šetření jsem vypracovala celkem pět námětů, pro činnost v hodinách hudební výuky, přičemţ kaţdý námět má svou dominantní sloţku hudebně výchovného procesu. Zaměřuji se také na mezipředmětové vztahy a součástí praktických návrhů je koncept čtyřhodinového projektového vyučování. Ve své práci pracuji s moţnostmi výuky lidové písně v současné středočeské škole, v současném hudebně výchovném procesu, hodnotím pouţívané materiály a pokouším se najít způsoby, jak lidovou píseň v tomto procesu ještě více vyuţít a pro děti zatraktivnit.
4
1. Charakteristika lidové hudby, lidové písně a historické souvislosti
1.1. Lidová hudba
Lidová hudba je taktéţ někdy nazývána jako hudební folklór. Slovo folklor pochází z anglického folk lore, coţ znamená lidová znalost. Folklor označuje projevy lidové kultury, která přetrvává na určitém území přes generace. Folklor můţe být slovesný (např. vyprávění pohádek a legend), hudební (zpěv a doprovod písní), dramatický (lidové divadlo), lidové tance.
Lidová hudba je podobně jako lidová píseň pokaţdé jinak vymezována. „Lidová hudba (hudební folklór) je ryze spontánní projev lidové hudebnosti. Jedná se o písně a tance, ale téţ o obyčeje a zvyky, při nichţ hraje hudba významnou roli.“ (Tyllner 2007, s. 843) Vidíme tedy, ţe pojem lidová hudba je pojem širší a je těsně spjata nejen s nástrojovou hudbou, ale také s písní, tance, a především s kolektivem, etnikem, komunitou. Hudební folklór zahrnuje písně a tance, obyčeje a zvyky, při nichţ hraje hudba významnou roli. Rozvíjí se a uchovává ústní tradicí a její tvůrci zůstávají většinou anonymní. Většinou je provozována samouky, nadšenci či nadanými hudebníky z lidu.
Lidová hudba, hudební folklór, je ryze spontánní projev lidové hudebnosti a je vţdy součástí dané kultury, takţe se setkáme s folklórem evropským, nebo třeba indickým, atd. Během přirozeného střetávání kultur samozřejmě dochází k vzájemnému ovlivňování a obohacování. Četné písně byly tak oblíbeny, ţe si je předávaly celé generace a staly se tak důleţitým dokumentem hudebních kořenů příslušného etnika.
Lidová hudba vznikala a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa a podle kontinentů a zemí se liší v melodice, rytmu i harmonii. Zatímco v některých světadílech lidová hudba dosud ţije a vzniká, v některých zemích, hlavně evropských, v průběhu 20.
století jako důsledek komercionalizace umění, téměř vymizela. Základem evropské lidové hudby je píseň.
5 1.2. Lidová píseň
1. 2. 1 Vymezení pojmu
„Lidová píseň (latinsky carmen barbarum, carmen vulgare, německy Volkslied, francouzsky poésie populaire, anglicky popular song, popular poetry) je někdy nazývána jako píseň národní či prostonárodní, veršovaný druh lidové slovesnosti, nesený melodií, a ţe má všechny její základní znaky – šíří se ústním podáním, její tvůrce přitom upadá v anonymitu a píseň se reprodukcí stává majetkem kolektivu, jeţ si ji upravuje a vytváří její varianty.“ (Binar, Mašín, Jurkovič 1984, s. 371) Bedřich Václavek uvádí pak tuto definici: „...písní lidovou jest jen ta píseň, jeţ jest projevem kolektivního duševního ţivota lidu.“ (Václavek 1963, s. 54)
„Lidová píseň – hudebně-slovesný, formálně uzavřený útvar, jehoţ hlavním nositelem a zpravidla i tvůrcem byl venkovský zemědělský lid; obsahovým a formálními znaky odráţí povahu kolektivní kultury prostředí, jehoţ je součástí. Lidová píseň je fixována pamětí zpěváka, vyznačuje se ústním tradováním, variabilitou, kolektivností, synkretičností, normativností, typizací, časovou stabilitou, funkční vazbou na výroční a rodinné svátky, obyčeje, na pracovní proces a další situace v systému ţivota lidového společenství.“ (Brouček a Jeřábek 2007, s. 485) Onu normativnost, typizaci a časovou stabilitu určuje fakt, ţe byla po staletí lidová píseň předávána ústním podáním.
„Lidová píseň jako nejstručnější hudební tvar, sestávající jen z několika krátkých rytmicko-melodických nápadů, spojených s veršovaným nebo volným textem, je nejrozšířenější formou v hudbě všech národů.“ (Hába 1940, s. 9) Některé písně jsou mezinárodně známé a tradované, většinou jsou ale národní a nejčastěji jsou zakořeněny v jednom regionu. Česká a slovenská lidová píseň zahrnuje citové projevy, je střídmá a není jí vlastní patos a můţeme o ní říct, ţe díky těmto kvalitám a úsporným prostředkům, které pouţívá, je znakem opravdového umění. Ve výše uvedených definicích nezazněla také skutečnost, ţe je lidová píseň většinou jednohlasý útvar, který je spojem také s instrumentálním doprovodem a tancem.
6
„V lidových písních jeví se základní rysy povahy jejich tvůrců a také ráz prostředí, v němţ vznikaly.“ (Novák 1940, s. 7) a „V lidové písni našeho národa i jiných národů projevuje se citová stránka lidského ţití bezprostředněji, neţ v jiných oborech lidského umění.“ (Hába 1940, s. 9)
Zakončit tuto pasáţ bych chtěla citátem Ludvíka Kuby: „…Lidová píseň nechce býti předmětem naslouchajícího obecenstva, nýbrţ pouze sílícím nápojem, jenţ ze srdce tryská pro osvěţení těla i ducha pěvcova, podobna zemské vláze, jeţ jako pára a oblak se z půdy vznáší, aby se vrátila zpět jako blahodárný deštík vyprahlé ornici.“ (Kuba 1923, s. 27)
1. 2. 2 Nástin vývoje lidové písně
Lidová píseň provází člověka po celý ţivot. Kam aţ sahají její kořeny a kde hledat původ? První důkazy o hudebních projevech člověka na našem území pocházejí z archeologických nalezišť. Uţ z doby mladšího paleolitu pocházejí nálezy kostěných píšťal (jihomoravské Pavlovice), z doby starší bronzové pochází např. nález keramického bubnu (Praha Dejvice). (Experimentální archeologie. Pravěká hudby [online]. 2012. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z WWW: <http://www.mamuti.cz/
experimenty/hudba.aspx>)
První písemně dochované zmínky o hudebních projevech pocházejí z druhé poloviny 9. století. Jedná se o zachycení liturgických zpěvů prováděných po příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. „Z nepřímých zpráv víme, ţe pohanští Čechové měli své písně, které se ještě dlouho udrţovaly mezi lidem. Katolické duchovenstvo usilovalo o vymýcení těchto “ďábelských písní“ (carmina diabolica). Takové písně se udrţely v Čechách hluboko do středověku.“ (Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 3) Myslím, ţe je důleţité zmínit zde naší nejstarší dochovanou lidovou píseň, a to Hospodine, pomiluj ny, jejíţ původ je kladen mezi 1. pol. 11. století aţ 2. čtvrtinu 12. století. (Příloha 1 a 2) Víme ale, ţe byla zpívaná při vjezdu Václava I. do Prahy v roce 1249. A právě s tímto králem souvisí další důleţitý prvek nejen v hudební historii, a to kult sv. Václava vzniklý v 10. století po Václavově smrti. Pod jeho vlivem vzniká další známá lidová píseň Svatý Václave. (Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 6 - 7) (Příloha 2) V době
7
předhusitské se pak objevují české rorátní1 zpěvy opět ovlivněné gregoriánským chorálem i světskou lidovou písní. (Příloha 1)
Z 15. století pocházejí tyto písemné památky: sborník Vyšebrodský, kancionál Jistebnický2 a graduál Kutnohorský, které mimo jiné obsahují první zmínky o vícehlasu.
Od tohoto období se setkáváme s písní umělou, která spojuje vliv domácí hudební tradice, německého minnesangu a francouzského rytířského zpěvu, ale také se vzrůstajícím vlivem písně lidové, a to zejména v době husitské, kdy se píseň lidová a zlidovělý duchovní zpěv staly jedním z prostředků šíření nových idejí. (Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 12, 15, 21)
Na počátku 17. století se v Čechách objevují takzvané kramářské písně, které se staly součástí jarmarečních trhů. Tato tradice se uchovala aţ do konce 19. století.
Kramářská píseň se od lidové písně liší především původem. To znamená, ţe byla sloţena lidovým anonymem, ale byla zachycena a ustálena v tištěné podobě.
V období pobělohorském se příliš rozvoji lidové písně nedařilo a musela si počkat na dobu, kdy vyrostla generace, která si uvědomila, ţe lidová píseň a lidová kultura jsou pramenem národní obrody. „Na přelomu století3 se pak objevují první sběratelé z řad lidových spisovatelů, kteří pořizují rukopisné sbírky lidových písní, mezi nimiţ vynikají soubory Jana Nepomuka Jeníka z Bratřic (1756 – 1845) z let 1781-1830, záznamy Františka Vaváka Miřického (1741-1816) z doby kolem roku 1900 a na Moravě zápisy Jana Tomáše Kuzníka (1716-1786).“ (Binar, Mašín, Jurkovič 1984, s.
374-5)
V četných písňových sbírkách se objevil zájem měšťanské společnosti 19. století o lidovou píseň. „V důsledku industrializace se lidová píseň v 19. a 20. století začala vytrácet, ale našli se i tací, kteří se ji snaţili uchovat a rozšířilo se sběratelství lidových písní, hudby a lidových tradic.“ (Binar, Mašín, Jurkovič 1984, s. 375) O sběratelích lidových písní a o inspiraci, kterou lidová píseň poskytla významným českým skladatelům se zmíním později.
1 Roráty (z latinskéhororate „rosu dejte“) představují specifickou podobu ranní mše.
2Jedná se o dílo obsahující nejvíce husitských písní, pochází z 20. let 15. století a byl nalezen aţ roku 1872. Je v něm zachycena také slavná píseň Ktoţ jsú Boţí bojovníci.
3 Zde autor hovoří o přelomu 18. a 19. století.
8 1. 2. 3 Hlediska dělení lidové písně
Lidové písně lze třídit, dělit či třeba uspořádávat do sborníků podle různých kritérií. Například dle zemí, oblastí či krajů původu a zpívání, fáze lidského ţivota, období roku, nebo podle obsahu. Nalezneme však i dělení jiná. „Široký zpěvní repertoár lidového společenství lze dělit podle provenience (písně lidové, zlidovělé, kabaretní,…), věku zpěváků (děti, dospívající, dospělí), religiozity obsahu (světské, světské s duchovními prvky,…), podle funkce v lidovém společenství nebo kde či při jaké příleţitosti byly uplatněny (při obřadu, při svatbě, tanci, na pohřbu, na pastvě, masopustní,…), podle míry dějovosti (lyrické, epické, lyricko-epické), prostředí vzniku (venkov, město, chrám,…)…“ …„z hlediska hudebního se lidové písně dělí na 1. a) jednohlasé, b) vícehlasé, 2. a) parlandové, b) taktově (metrorytmicky) členěné, c) s proměnlivým taktem, 3. a) předharmonické, modální, b) harmonicky podmíněné, 4. a) vokálního typu, b) instrumentálního typu, 5. těsně vázané na taneční projev.“ (Brouček a Jeřábek 2007, s. 486)
Podle Pajera je „Základní hledisko, podle něhoţ lze třídit členitý svět lidové písně, je hledisko funkční. Původní funkce písně většinou zanikly a známe je ze starších zápisů nebo jen podle rekonstrukce. Toto funkční uplatnění písně vychází z obecných kategorií v ţivotním prostoru člověka, kam patří například práce, odpočinek, zábava, slavnost, obřad. …Toto členění vyjadřuje v obecné rovině i kontrast všedního a svátečního dne.“ (Pajer 1989, s. 7) Konkrétněji můţeme rozlišovat z hlediska různých funkcí např. písně rodinné (ukolébavky, svatební a pohřební písně), pracovní (zpívané např. při sekání luk, hrabání sena, atd.), písně u příleţitosti nějakého svátku či výročí (vynášení smrtky, masopust, Velikonoce, jízda králů, doţínky, Vánoce), písně zpívané při společenské události.
Karel Jaromír Erben ve svém stěţejním sběratelském díle Prostonárodní české písně a říkadla: s nápěvy vřazenými do textu dělí písně a říkadla do jednotlivých (šesti) svazků tematicky i od nejranějšího věku dítěte aţ po smrt. Kaţdý ze svazků je ještě dělen do dílů, a proto zde uvádím pouze obsah celého svazku. Svazek 1. se nazývá Věk dětský. Obsahuje dětské ukolébavky, hádanky, říkanky a písničky, které se vztahují k ročním obdobím. Svazek 2. a 3. nese název Písně věku mládeneckého a panenského.
Písně a říkadla se věnují vzdorům, zamilovanosti, ţárlivosti, zásnubám, vdavkám, apod.
9
Svazek 4. obsahuje písně společenské, především svatební a obřadní písně a říkadla.
Svazek 5. je věnován řemeslům, lidským povinnostem a odvodům na vojnu. Svazek 6.
obsahuje vzpomínky historické, písně rozpravné, říkadla o nemocech, marnost světská, smrt a pohřeb, písně pohřební. Celý tento šestý svazek je věnován stáří, vzpomínkám a úctě k zesnulým. (Erben 1985-1988)
Lidovou píseň můţeme dělit také podle regionálních odchylek a nářečních odlišností. Kučerová nabízí následující dělení lidové písně podle regionů: (Kučerová 2008, s. 12-98)
Čechy
Chodsko (Český les a Šumava): Nejtypičtějším nástrojem pro tuto oblast jsou dudy, které doprovázely lidové zpěvy. Chodské písně jsou charakteristické svými táhlými a melodickými melodiemi. Chodské nářečí je někdy nazýváno jako bulačina. Nejvíce jsou zde zastoupeny písně milostné a taneční.
Klatovsko a Prácheňsko (mezi Pískem a Strakonicemi): Sběrateli v této oblasti byli Karel Jaromír Erben, Josef Janda a Čeněk Holas. Lidové písně mají chodský charakter a i zde jsou typickým nástrojem dudy.
Plzeňsko: Lidové písně jsou často v durové tónině a převaţuje zde trojdobý takt a předtaktí. I přes to, ţe se zde mísilo české a německé obyvatelstvo, česká lidová píseň zde přeţila. Typickými nástroji jsou dudy, klarinet a housle.
Blata veselská (okolí Soběslavi a Veselí nad Luţnicí)
Blata třeboňská (okolí Třeboně a Lomnice nad Luţnicí)
Blata zbudovská (okolí Zbudova a Hluboké): Název je odvozen podle rašelinišť a luk, které se rozprostírají v rovinných oblastech v Jiţních Čechách. Nejvíce se zde zabýval studiem Jaroslav Markl. Sběratelé z této oblasti byli Karel Jaromír Erben, Čeněk Holas a Karel Weis. Častým prvkem v nápěvu jsou legáta, typickými nástroji jsou dudy, klarinet a housle. V této oblasti se vyskytují více písně mollové a je zde uvolněná melodicko-rytmická struktura.
Kozácko (Táborsko): Název je odvozen od šosatého muţského kabátu zvaný kozák. Charakter písní je obdobný jako u Blat.
Doublebsko (Trhové Sviny a jiţní část Českobudějovicka)
Berounsko: Nemají specifické znaky. Často jsou zařazovány do hudební výchovy na ZŠ.
10
Hradecko- Domnívá se, ţe zde vznikla česká polka. Typickými hudebními nástroji byly klarinet a smyčce, někdy také cimbál, harfa a kobza. I z této oblasti jsou písně známy ze školních lavic.
Liberecko, Podještědí, Podkrkonoší - Tato oblast byla zasaţena germanizací, ale i přes to se zde dochovaly některé lidové písně.
Morava a Slezsko
Moravské Horácko a Podhorácko (rozhraní mezi Čechy a Moravou): Častými jsou zde taneční písně jako polky, valčíky, mazurky, menuety, skočná, kalamajka, hulán, atd. a písně s milostnou tématikou. Typickým hudebním nástrojem zde byly dundy, někdy nazývány jako skřipky (dřevěný nástroj podobný houslím, který měl ostrý, drnčivý zvuk. Odtud pochází i pojem skřipácké kvarteto (dvoje malé housle, velké housle a skřipácká basa). Sřipaři hrávali hlavně k tanci při zábavách.
Brněnsko (jiţní část Drahanské vrchoviny, okolí Vyškova, Slavkova, Kloboučnic, Ţidlochovic a Líšeň): Podle tematiky jsou v okolí Brněnska lidové písně milostné, ţertovné, taneční, vojenské a rekrutské, vyskytují se i obřadní písně.
Charakteristickým znakem je plynulá melodie bez tečkovaného rytmu. Převládá durová tónina. Zde je specifická taneční forma ţenská, muţská a smíšená kola.
Haná (obě strany severního toku řeky Moravy): Lidové písně z této oblasti mají charakter českých lidových písní, často se objevuje klidný lyrismus a volné nebo mírně rychlé tempo. Haná ţije svou krajovou hrdostí, byla zde rozšířena i kramářská píseň. Rytmicky jsou písně jednodušší, jen ojediněle se vyskytují synkopy a převaţuje tu durová tónina. Lidové písně se zpívají většinou jednohlasně.
Haná Záhoří bystřické (okolí Bystřice pod Hostýnem)
Záhoří lipnické (okolí Lipníka nad Bečvou): Mezi Hanou a Valašskem je Záhoří jakýmsi přechodným pásmem. Projevuje se to jak v nářečí, tak i v hudebním dialektu lidových písní. Převaţují písně v durové tónině a častý je mazurkový rytmus.
Hanácké Slovácko (oblast mezi Hanou a Slováckem): Vyskytují se zde lidové písně durové i mollové, které jsou zastoupeny téměř ve stejném poměru.
11
Objevují se zde písně milostné, svatební, vojenské a písně se sociální tématikou.
Oblíbeným tancem je zde tanec zavádka, který byl původně obřadním tancem.
Lašsko (Slezsko)- Rozprostírá se na moravsko - slezském pomezí,okolo povodí řek Opavy, Odry, Olše a Oslavice. Odtud pocházel Leoš Janáček.
Valašsko (Roţnovsko, Valašskoklobúcko, Vizovicko)
Dělit lidové písně lze i podle nářečí. Jednotlivé oblasti jsou patrné na mapě (Příloha 3)
Česká nářečí
Středočeské: Častým znakem je pouţívání ej místo ý (např. velkej – velký), í místo é (mlíko – mléko), v před počátkem o (voheň - oheň), atd.
Chodské: Typickým znakem chodského nářečí jsou prodlouţené délky ve slovech (př. hořét - hořet, kopát - kopat), přidává se písmenko h před samohláskami (př. halmara – almara, hudit – udit), atd.
Jihozápadočeské: Vyznačuje se tím, ţe se po měkkých souhláskách zamění e na a (př. jahla - jehla), přidává se o ve slově pučet – poučet), pouţívají se rozdílné délky dvojslabičných slov (př. slína – slina, pect – péct), apod.
Doudlebské: U nářečí na Doublevsku přechází ou v ú (př. kúpit - koupit, súsed - soused), dalším znakem je počáteční o bez v (př. oral - voral, okno - vokno), atd.
Podkrkonošské: V oblasti Podkrkonoší se u infinitivu na konci pouţívá ť (př.
prosiť – prosit). Specifičností je samohláska ve slabičných r a l (př. perší – prší, velna – vlna) a ll místo dl (př. snělli – snědli, sella – sedla)
Královehradecké (Severovýchodočeské)- Královehradecké nářečí je typické záměnou u místo v na konci slabik (př. zrouna - zrovna) a také oj ve 3. a 6. pádě podstatných jmen muţského rodu (př. strýcoj - strýcův, Petroj - Petrův).
Moravská a Slezská nářečí
Valašské- Pouţívají se měkké retnice (př. objed – oběd, pjena – pěna), apod.
Východomoravské- Ve Východomoravském nářečí je častá záměna u s l (př.
hauva - hlava, děuat – dělat) dále u a ú místo ou a l (př. oni vedú – oni vedou, břuch – břich, koţuch – koţich. Dalšími znaky jsou ý místo ej (př. strých – strejc).
12
Slovácké- Nejvýraznějším znakem u Slováckého nářečí je záměna l a u (př.
muýn – mlýn) a také dlouhé l a r (př. hlibka – hloubka, ohřňat – ohrnout)
Hanácké (Středomoravské)- Velmi často se objevuje é místo ý a í a ej (př. mlén – mlýn, všévat – všívat, nedělé to – nedělej to), pak také ó místo ou (př. móka – mouka), atd.
Tišnovské- Nejtypičtějším znakem je o místo u a a naopak s častým předsunutým h (př. ho vuduvudo – u vodovodu)
Českomoravské - V tomto nářečí se mísí prvky české s moravskými. Objevuje se zde krátká výslovnost, (př. rana – rána, mak – mák) a objevují se také moravské tvary (př.koňa, s ňou, chcu atd.). Posledním znakem je příčestí minulé s l (př.
nesl )
Slezské- Pouţívají se jen krátké samohlásky (př. kratkyzobak – krátký zobák), přízvuk je na předposlední slabice, objevují se zde měkké souhlásky (př. šeno - seno, ţima - zima) a měkké dě, tě, ně (př. něbudete - nebudete)
Dělení lidových písní podle typu nápěvu je dalším moţným přístupem.
Kučerová zmiňuje tato specifika: „Lidové písně v Čechách a na Moravě mají ustálenou harmonickou strukturu. Jsou zaloţeny na dur-molllovém systému, kde převaţuje durová tonalita. Ve struktuře nápěvu se často vyskytuje rozloţený trojzvuk, velké melodické kroky, objevují se také stupnicové postupy, melodika se vyhýbá disonantním intervalům. Po metrorytmické stránce se jedná o jasné periodické a motivické členění, uplatňují se pravidelné rytmické hodnoty. Častěji se vyskytuje 3/4 nebo 3/8 takt.
Některé taneční písně obsahují střídání sudých a lichých taktů (tzv. proměnlivé takty).
(Kučerová 2008, s. 10)
1. 2. 4 Šíření lidové písně
Způsobem, kterým se lidová píseň v minulosti šířila a také uchovávala, bylo ústní podání z generace na generaci. Děti se učily písně od svých rodičů a prarodičů.
Často se stávalo, ţe rodiny migrovaly a v jiném kraji zazpívaly svou píseň na zábavě, či na dračce a další pěvec ji trochu obměnil a z té samé písně vznikla píseň obměněná.
Lidé si písně zpívali především kolektivně při práci, při zábavách, na svatbách, ale i o
13
svátcích, které vyplývaly z ročního cyklu. V minulosti, bylo na vesnicích malé mnoţství vzdělaných lidí, kteří by uměli číst a psát. Ti se většinou usídlovali ve městech a na vsích, kde se lid ţivil zemědělstvím, nebylo vzdělanosti třeba. To byl i důvod, proč se lidová píseň nezaznamenávala a předávala se ústní formou. Díky tomu i velké mnoţství lidových písní zaniklo. Lidové písně, které známe dnes, jsou velmi staré, ale nikdo nezná autora, ani letopočet, kdy píseň vznikla. Odborníci mohou jen pouze spekulovat, v jakém období byla píseň sloţena. Díky sběratelům, kteří v době národního obrození sesbírali a zapsali lidové písně z různých regionů v Čechách a na Moravě, můţeme dnes nahlédnout do pokladů, které nám naši předci zanechali.
1. 2. 5 Sběratelé lidové písně a zpěvníky
„Na počátku 19. století vyšly tiskem ruské a srbské písně. Po jejich příkladu vyzývá r. 1814 Václav Hanka „aby některý pan vlastenec se vynasnaţil, aby nám naše líbezné národní písně sebral tak, aby Čechové opět slovanskému zpěvu přivedeni byli“.
V Čechách sbírali lidové písně – zatím s převahou literárního zájmu – Š. Hněvkovský, F. L. Čelakovský, na Moravě Fr. Palacký, na Slovensku Jan Kollár.“ (Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 149)
První sběratelé lidové písně pouţívali barokní sborníky obsahující jak písně lidové, umělé, tak i záznamy o tancích. „S prvým zachycením lidových písní tiskem se setkáváme v básnické sbírce vydané J. H. Galašem pod názvem Muza moravská (1813- 1825). Prvním velkým sběratelským činem byly u nás Slovanské národní písně Fr. Lad.
Čelakovského (1822-1827), obsahující převáţně pouze texty písní českých, slovenských i jiných slovanských národů. První sbírkou českých písní s nápěvy jsou České písně národní Jana Rittersberka (1825) ve dvou svazcích (300 písní), z nichţ první obsahuje texty, druhý nápěvy. Nejdůleţitějším, klasickým dílem jsou však Písně národní v Čechách K. J. Erbena, které vyšly ve třech dílech v letech 1842-1845.“ (Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 150) Toto dílo při svém třetím vydání, které obsahovalo 800 písní s nápěvy, dostalo název Prostonárodní české písně a říkadla a většina písní ve sbírce uvedených je známá do dnešní doby, a proto zde můţeme říci, ţe sběratelé lidové písně měli naprosto zásadní vliv na udrţení lidové písně do současných dnů, neboť je společnost přijala právě prostřednictvím sběratelů.
14
Obdobou Erbenova díla na Moravě se stala sbírka Fr. Sušila s pojmenováním Moravské národní písně z roku 1853 a později také např. společné dílo Fr. Bartoše a L.
Janáčka s názvem Národní písně moravské nově nasbírané (1900-1901).
„Po klasických sbírkách lidových písní Erbena, Sušila a Bartoše neutuchá ani v pozdější době zájem českých skladatelů a sběratelů o lidovou píseň. Mnohé podnítila k této činnosti i praţská Národopisná výstava r. 1895.“ (Svoboda a Trojan 1966 /II, s.
259) Zde jmenujme např. Ludvíka Kubu, Čeňka Holase, Karla Weisse, Karla Plicku.
Ve 30. a 40. letech se sběratelská činnost vyvíjí pod vlivem moţného národního ohroţení. V poměrně krátké době vyšlo několik výborů lidových písní, z nichţ nejvýznamnější je Český zpěvník K. Plicky a Český národní zpěvník R. Smetany a B.
Václavka a dílo Jana Seidla Národ v písni z roku 1940. Význam těchto prací byl ve své době nesporný, ale svou roli sehrály i později jako téměř jediná dostupná pomůcka nastupujícího souborového hnutí. V celé sběratelské éře je nutné vyzdvihnout právě práci regionálních folklórních souborů, organizátorů četných slavností lidových písní a tanců, organizované po vzoru Stráţnice také v Domaţlicích, Strakonicích, Borovanech, Rýzmburku aj.
„Lidové písně, uloţené v našich klasických sbírkách, nezůstaly jen materiálem nashromáţděným jen ze sběratelských důvodů. Znovu se šířily do společnosti, která je s nadšením přijímala, zpívala a slouţily současně jako vzor našim skladatelům.“
(Svoboda a Trojan 1966 /I, s. 153) Inspirace v lidové písni našli takoví skladatelé, jako např. Vítězslav Novák (vyuţil nápěvu písně Elško milá, srdečná v klavírním kvintetu A dur), Zdeněk Fibich (Proč kalino v struze stojíš pouţito pro Ctiradovu píseň k opeře Šárka), atd.
Novodobé období sběrů lidových písní zastupují v Čechách osobnosti jako např.
Čeněk Zíbrt, Jiří Polívka, Otokar Hostinský, Otokar Zich, Ludvík Kuba, Jiří Horák, Jindřich Jindřich, Karel Weis, Josef Vycpálek, Čeněk Holas a Karel Plicka. Sběry lidové a zlidovělé písně se počátkem 20. století zabýval Bedřich Václavek, ve druhé polovině 20. století se pak výzkumu lidové písně věnovali např. Jaroslav Markl, Lubomír Tyllner a Zdena Thořová.
15 1. 2. 6 Lidová píseň ve společnosti
Za úvahu jistě stojí, ţe tradičně byla lidová píseň jednou ze ţivých sloţek lidové kultury jako celku, byla spojena s lidovými tradicemi, tancem, komunitou daného území nebo regionu, tedy šlo o ryze aktivní a přirozený projev. Dnešní městské dítě je mnohem více ovlivněno novými informačními kanály a moderními technickými prostředky, počítači, atd. a čas tráví rozhodně méně aktivně. Ve Středočeském kraji spatřuji problém také v tom, ţe se zde čím dál více setkáváme s rodinami, které se sem přistěhovaly z jiného prostředí, často bez prarodičů, a kde je kontakt s nositeli tradic minimální a lidová kultura nemá na čem stavět.
Všechny národy a etnické skupiny mají svoji hudbu, písně, tance a říkadla.
Lidových písní rozlišujeme celou řadu, a to nejen podle výše uvedeného dělení, ale také podle funkce, jakou v lidském ţivotě zastávaly. Některé lidové písně jsou vázány k místu (náves, domov, louky, lesy,…), jiné k nějakému úkonu (pásání hus, koní,…) nebo zvyku.
Lidové písně zachycují ve své podstatě způsob ţivota na venkově, pocity a proţitky, moudra a zkušenosti, obavy a radosti, vyjadřovaly touhu po štěstí a spravedlnosti. Lidové písně byly plně spjaty s kaţdodenní činností člověka. Lidová píseň byla obohacována tancem a doprovodem na lidové hudební nástroje. Dříve zpíval a hrál na vesnici téměř kaţdý. Děti se učily hrát a zpívat od svých rodičů a i tyto zkušenosti si předávali nejen v rodinném kruhu po generace.
Městské dítě, pokud se do zpívání lidové písně pustí, dosahuje mnohem menšího záţitku z hlediska spontaneity, tradice, apod. Proto se v hodinách hudební výchovy snaţíme o zapojení různých aktivit tak, abychom se přiblíţili záţitku, kterého dosahuje venkovský chlapec nebo dívka při společném zpívání při nějaké lidové veselici. Je opravdu silným záţitkem, vidět nepochybnou rozkoš, kterou zpívání lidových písní přináší lidem s ţivou lidovou kulturou při různých slavnostech. Lidovou píseň je třeba zpívat prostě a přirozeně; často se také odlišuje od původní verze v některém nářečí a text je upraven co do srozumitelnosti. Také ne kaţdé nářečí se kaţdému líbí, je mu příjemné.
16
Dovolím si zde odcitovat delší pasáţ se shodným tématem: „Hudba obklopovala člověka v rozmanitých podobách. Ve vztahu k ní nebyl člověk pasívním konzumentem, ale stál ve středu hudebního dění, zastával úlohu jeho aktivního nositele a neúnavného tvůrce. Kromě ustálených hudebních útvarů, k nimţ patří vlastní píseň, jak ji nejčastěji známe, to bylo mnoţství obecných, elementárních hudebních prvků, obsaţených v kaţdodenním styku člověka s jeho ţivotním prostředím. Obě sloţky měly značný dosah na formování hudebního cítění, které si člověk od dětství vytvářel.“ (Pajer 1989, s. 7)
Bohuţel dle posledních výzkumů vyplývá, ţe „…poslech lidových písní, …a umělecké hudby zaujímají druhořadé postavení“. (Kodejška 1991, s. 35) Kodejška se také zmiňuje o tom, ţe doma s dětmi zpívá přibliţně polovina ţen a třetina muţů. Také uvádí, ţe 84% rodičů projevuje velmi malý zájem o uměleckou tvorbu, 68% dává přednost poslechu komerční hudby. Mnoho z nich nezpívá doma s dětmi, protoţe mají pocit, ţe zpívají falešně.
Jiří Pajer se dívá na lidovou píseň trochu z jiného pohledu. Dnes mají lidé blízko k hudbě, která je dokáţe zaujmout. Píseň má funkci estetickou, nikoliv sdělovací, či společenskou. Podle Pajera si kaţdá doba z lidové písně něco vybírala. Ve 21. století lidová píseň stále promlouvá k lidem prostřednictvím moderních hudebních ţánrů, jako jsou tomu jazz, rock, pop, folk atd. (Pajer 1989, s. 91-97)
Nezapomínejme však, ţe i přes to, ţe se lidová píseň přetransformovává do jiných ţánrů, její základ je v původní lidové podobě. Jako učitelé bychom měli mít na paměti, ţe je dobré ukázat dětem ţánry 21. století, ale před tím, neţ tak učiníme, měly by mít základ v lidové písni. Je to na nás učitelích, abychom jim lidové písně zábavnou a nezastaralou formou přiblíţili. Musím říci, ţe dnes je jiţ několik autorů, které se zabývají přiblíţením lidové písně dnešním dětem. Patří k nim autoři jako Kurková, Šimanovský, Kulhánková a další.
1. 2. 7 Lidová píseň v rodině
V době globalizace si více neţ kdy jindy uvědomujeme, ţe zachování tradic je důleţitým prvkem vymezení se a ţe tradice a tradiční kultury včetně hudební sloţky by
17
se měly promítnout do ţivota dalších generací. Národní hrdost, jedinečnost, identitu a tradice uchovávají především naše četné folklorní soubory a sdruţení, ale osobně se domnívám, ţe důleţitou sloţku i zde hraje rodina. Jiţ jsem zmiňovala některá specifika Středočeského kraje, a tak se dá předpokládat, ţe ne kaţdý rodič vyrostl v prostředí stavějícím na tradici a kulturním odkazu. Ochabují rodinná pouta a příbuzenské vazby a pokles postoje k vytváření estetických hodnot přispívají k zániku lidové kultury i lidové písně. Navíc vzrůstající moţnosti, jak se hudebně realizovat nebo hudební potřeby uspokojit např. snadno dostupným poslechem vedou také k tomu, ţe se zpívá stále méně.
Mezi základní projevy lidové písně v rodinném prostředí a rodinném cyklu patří svět dětí a dětský folklór. Nebudeme se zde zabývat vlivem biologického a sociálního determinismu, avšak je jisté, ţe ať jsme zastánci jednoho či druhého směru, role výchovy a rodiny jako primárního prostředí je nezastupitelná. Mnozí autoři se zabývali vlivem talentu, a dědičných vlastností na hudebnost, ale myslím si, ţe výchova ke zpěvu má v rodině zásadní význam pro rozvoj zpěvnosti a vůbec vliv na eventuální budoucí rozvoj hudebnosti.
Prvními písněmi, které dítě v ţivotě zaslechne, mohou být ukolébavky, prostřednictvím nichţ si dítě utváří také citový vztah k matce. „Ukolébavky různých zemí se liší jazykem, hudebním nářečím, kulturní tradicí, sociálním kontextem, ale jedno mají společné: lidskou opravdovost pramenící z intimity rodinného ţivota. Jsou to převáţně písně o matce, a to i tehdy, kdyţ se v nich slovo matka nevyskytuje.“ „Proto nepřekvapí, ţe vykazuje hravý, bezmála taneční rytmus.“ (Pecka, 1992) „Při interpretaci ukolébavek se často objevuje polozpívaná recitace. Důleţitým momentem byl kyvadlový pohyb kolébky, který má spojitost s neviditelným pulsem ţivota – tepem srdce.“ (Pajer 1989, s. 8) A právě houpání, pohupování nebo podupávání tvoří neoddělitelnou součást tohoto projevu.
„Bez nadsázky můţeme říci, ţe se jedná o ţánr, který si snad nejdéle uchoval svou původní funkci, a tím i přirozenou ţivotnost.“ „V polovině 70. let však zjistil hudební psycholog František Sedlák, ţe 80% matek u nás vůbec s dětmi nezpívá a jen asi 15% si někdy zpívá při práci.“ „…ukolébavky, to nejsou jen funkční písně, představují rodinný ideál, který stejně jako jiné ideály nebývá vţdy identický se
18
skutečností. Proto je přitaţlivý. Je v něm zakleto věčné hledání. Sebe. Domova...“
(Pecka, 1992)
Nejen ukolébavky rozvíjejí osobnost dítěte, ale také hra a různá říkadla. Zmiňuji se zde o nich, ačkoliv nejsou předmětem zkoumání této práce proto, ţe vykazují rovněţ výchovné momenty, zahrnují pohyb, poučení a říkadlo a různá rozpočitadla jsou rovněţ silně rytmická (např. Takhle jedou páni, Paci, paci pacičky, Otloukej se, píšťaličko aj.) a pomáhají později dětem přímému učení se rytmu, metru, atd. Přesto zjišťuji, ţe v mém regionu i tyto lety prověřené hry postupně mizí, coţ pokládám za ztrátu.
Procházíme-li rodinné příleţitosti, kde se lidová píseň objevuje, pak je třeba zmínit Vánoce a specifický svět koled. Vánoce jsou asi v současnosti největším svátkem, který se ze všech různých svátků či slavností, jak byly vyjmenovány výše, zachoval. I dnes se v rodinách koledy zpívají, často za hudebního doprovodu dětí, které chodí do základní umělecké školy. Tyto chvíle jsou pro rodinu jistě důleţité a vzácné.
Vánoční svátky a jejich poetické kouzlo jsou mnohem starší, neţ mohou doloţit historické prameny. Sám pojem koleda pochází z římských lednových přání – Calendaeia nuariae. Jako vyhraněná tematická skupina vznikaly ve středověku. Koledy propojují lidovou hudebnost a umělou tvorbu.
Procházíme-li rodinné příleţitosti, kde se lidová píseň objevuje z hlediska průběhu ţivota, pak je třeba zmínit významný okamţik v ţivotě člověka, a to svatbu.
Svatba měla určitě více funkcí obřadních, neţ je tomu dnes. Písně se zpívaly uţ od příchodu hostí do domu nevěsty, pak se zpívaly při cestě do kostela a samozřejmě během veselice. Dnes je podle mého názoru, tato funkce lidové písně nejméně udrţována.
Jinou chvílí, kdy zaznívala lidová píseň, byl jistě pohřeb. „K ukončení ţivota se také vázaly příznačné obřady, doprovázené písněmi. Byly to tzv. pohřební pláče, přednášené kdysi členy rodiny nebo najímanými profesionálními plačkami. Pláče obsahují prvky hudebně slovní recitace, jejich zbytky se dochovaly na slováckém Horňácku a v některých částech Slovenska.“ (Pajer 1989, s. 17)
19
2. Hudebně výchovný proces a lidová píseň
2.1. Hudebně výchovný proces a jeho cíle
Vzdělávání na současných školách se uskutečňuje podle kurikulárních dokumentů. Ráda bych zde představila očekávané výstupy pro naši cílovou skupinu, tj.
pátý ročník.
„V souladu s novými principy kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knize) a zakotvenými v zákoně č.
561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), se do vzdělávací soustavy zavádí nový systém kurikulárních dokumentů pro vzdělávání ţáků od 3 do 19 let. Kurikulární dokumenty jsou vytvářeny na dvou úrovních – státní a školní. Státní úroveň v systému kurikulárních dokumentů představují Národní program vzdělávání a rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP). Národní program vzdělávání vymezuje počáteční vzdělávání jako celek. RVP vymezují závazné rámce vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy – předškolní, základní a střední vzdělávání. Školní úroveň představují školní vzdělávací programy (dále jen ŠVP), podle nichţ se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách.“ 4 (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 9, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_
2007-07.pdf)
Jak vyplývá z výše uvedeného, výuka na základních školách se řídí vlastním vypracovaným Školním vzdělávacím programem (ŠVP), který naplňuje výstupy a učivo uvedené v Rámcovém vzdělávacím programu (RVP)5. Kaţdá škola si tedy RVP přizpůsobuje konkrétním podmínkám a vlastním specifikám, zaměření, profilaci.
Všichni pedagogové se musí příslušným ŠVP dané školy řídit, i kdyţ je moţné si ho přizpůsobovat.
4 ŠVP si vytváří kaţdá škola podle zásad stanovených v příslušném RVP. Pro tvorbu ŠVP mohou školy vyuţít tzv.
Manuál pro tvorbu školních vzdělávacích programů (dále jen Manuál), který je vytvářen ke kaţdému RVP. Manuál seznamuje s postupem tvorby ŠVP a uvádí způsoby zpracování jednotlivých částí ŠVP s konkrétními příklady.
5 Pracuji zde s RVP pro základní vzdělávání ve znění z 1. 9. 2010.
20
RVP obsahuje jednotlivé vzdělávací oblasti a hudební výchova je součástí té s názvem Umění a kultura. RVP přináší následující charakteristiku této vzdělávací oblasti: „Vzdělávací oblast Umění a kultura umoţňuje ţákům jiné neţ pouze racionální poznávání světa a odráţí nezastupitelnou součást lidské existence – umění a kulturu.“….“Hudební výchova vede ţáka prostřednictvím vokálních, instrumentálních, hudebně pohybových a poslechových činností k porozumění hudebnímu umění, k aktivnímu vnímání hudby a zpěvu a jejich vyuţívání jako svébytného prostředku komunikace. V etapě základního vzdělávání se tyto hudební činnosti stávají v rovině produkce, recepce a reflexe obsahovými doménami hudební výchovy.“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 64, dostupné z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
„Hudební činnosti jako činnosti vzájemně se propojující, ovlivňující a doplňující rozvíjejí ve svém komplexu celkovou osobnost ţáka, především však vedou k rozvoji jeho hudebnosti – jeho hudebních schopností, jeţ se následně projevují individuálními hudebními dovednostmi – sluchovými, rytmickými, pěveckými, intonačními, instrumentálními, hudebně pohybovými, hudebně tvořivými a poslechovými.
Prostřednictvím těchto činností ţák můţe uplatnit svůj individuální hlasový potenciál při sólovém, skupinovém i sborovém zpěvu, své individuální instrumentální dovednosti při souborové hře a doprovodu zpěvního projevu, své pohybové dovednosti při tanci a pohybovém doprovodu hudby a v neposlední řadě je mu dána příleţitost „interpretovat“
hudbu podle svého individuálního zájmu a zaměření.“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 65, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-
content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
RVP pracuje také s tzv. očekávanými výstupy, které definuje pro 1. a 2. období prvního stupně takto:
Očekávané výstupy – 1. období ţák
zpívá na základě svých dispozic intonačně čistě a rytmicky přesně v jednohlase
rytmizuje a melodizuje jednoduché texty, improvizuje v rámci nejjednodušších hudebních forem
21
vyuţívá jednoduché hudební nástroje k doprovodné hře
reaguje pohybem na znějící hudbu, pohybem vyjadřuje metrum, tempo, dynamiku, směr melodie
rozlišuje jednotlivé kvality tónů, rozpozná výrazné tempové a dynamické změny v proudu znějící hudby
rozpozná v proudu znějící hudby některé hudební nástroje, odliší hudbu vokální, instrumentální a vokálně instrumentální
(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 66, dostupné z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
Očekávané výstupy – 2. období ţák
zpívá na základě svých dispozic intonačně čistě a rytmicky přesně v jednohlase či dvojhlase v durových i mollových tóninách a při zpěvu vyuţívá získané pěvecké dovednosti
realizuje podle svých individuálních schopností a dovedností (zpěvem, hrou, tancem, doprovodnou hrou) jednoduchou melodii či píseň zapsanou pomocí not
vyuţívá na základě svých hudebních schopností a dovedností jednoduché popřípadě sloţitější hudební nástroje k doprovodné hře i k reprodukci jednoduchých motivů skladeb a písní
rozpozná hudební formu jednoduché písně či skladby
vytváří v rámci svých individuálních dispozic jednoduché předehry, mezihry a dohry a provádí elementární hudební improvizace
rozpozná v proudu znějící hudby některé z uţitých hudebních výrazových prostředků, upozorní na metrorytmické, tempové, dynamické i zřetelné harmonické změny
22
ztvárňuje hudbu pohybem s vyuţitím tanečních kroků, na základě individuálních schopností a dovedností vytváří pohybové improvizace
(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 66, dostupné z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
2.2. Složky hudebně výchovného procesu
Učitel prvního stupně základní školy by měla být všestranně vzdělaná osobnost.
Přesto má kaţdý z nás pro některé předměty vlohy větší, neţ pro předměty jiné. Pro výuku hudební výchovy je ale dobré zpívání a hudební cítění velice důleţité, protoţe bez nich učitel píseň předvede jen s malým úspěchem a nepodaří se mu ţáky dobře motivovat. Stejně tak důleţitá, moţná ještě důleţitější, je metodika jeho práce.
Hodiny by pro ţáky měly být atraktivní, zábavné, měly by se na ně těšit a měly by je bavit. Podle Daniela by hodiny hudební výchovy měly ţákům přinášet silné estetické záţitky, radost ze zpěvu a hudby, ţák by v nich měl rozvíjet hudební schopnosti, měl by získat přehled o všech hudebních směrech a v neposlední řadě rozvíjet kreativní schopnosti např. prostřednictvím improvizace. (Daniel 1992, s. 3)
„A tak dnešní hudební výchova obsahuje tyto sloţky:
1. zpěv s hlasovým výcvikem, intonací, rytmem a hudební teorií, 2. hru na hudební nástroje,
3. improvizaci
4. hudebně pohybovou výchovu a 5. poslech hudby.“ (Daniel 1992, s. 12)
Pro následující odstavce si dovolím změnit pořadí sloţek, a to tak, ţe improvizaci zařadím aţ na konec, neboť se domnívám, ţe pro ţáka pátého ročníku je to náročná a nejméně rozvíjená sloţka hudebně výchovného procesu.
23 2. 2. 1 Vokální složka
„Obsahem Vokálních činností je práce s hlasem, při níţ dochází ke kultivaci pěveckého i mluvního projevu v souvislosti s uplatňováním a posilováním správných pěveckých návyků.“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 64, dostupné z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_
2007-07.pdf) Dítě by mělo ovládat pěvecké dovednosti (dýchání, výslovnost, nasazení a tvorbu tónu, dynamicky odlišený zpěv), hlasovou hygienu, rozlišování hlasového rozsahu a konkrétně by mělo ovládat:
„hudební rytmus – realizace písní ve 2/4, 3/4 a 4/4 taktu
dvojhlas a vícehlas – prodleva, kánon, lidový dvojhlas apod.
intonace, vokální improvizace – diatonické postupy v durových a mollových tóninách (V., III. a I. stupeň, volné nástupy VIII. a spodního V. stupně apod.), hudební hry (ozvěna, otázka - odpověď apod.)
záznam vokální hudby – zachycení melodie písně pomocí jednoduchého grafického vyjádření (např. linky), nota jako grafický znak pro tón, zápis rytmu jednoduché písně, notový zápis jako opora při realizaci písně“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 66, dostupné z WWW:
<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf) Vokální sloţka je spojena s hlasovým výcvikem, intonací, rytmem a hudební teorií a je nezbytným základem pro rozvoj sloţek následujících. V rámci hlasového výcviku sledujeme jak kvalitu (úroveň), tak to, aby se ţákům výuka líbila a bavila je.
Pracujeme také na správném dýchání, tvoření a přesnost tónu, artikulaci, všímáme si přízvuku v češtině. Pracujeme také na rozšiřování hlasového rozsahu ţáků, a to nejlépe na začátku hodiny, kdy je pozornost ţáků nejvyšší. „Není rozhodující, zda si učitel na kaţdou sloţku vytvoří zvláštní hlasové cvičení, či zda některé sloţky spojí (dvě či tři) do jednoho cvičení, avšak všechny sloţky musí zařadit.“ (Daniel 1992, s. 13) V rámci takového úvodního rozezpívání pouţíváme různá citoslovce, brumendo, atd. a také opakujeme dovednosti získané v minulých hodinách. (Daniel 1992, s. 12)
24
„Cílem hlasového výcviku na základní škole je dát ţákům základní pěvecké dovednosti a návyky, odstranit případné závady ve zpěvu i v řeči a uchovat zdravě tvořený hlas pro celý ţivot nebo pro případný pozdější další výcvik.“ (Daniel 1992, s. 13) Proto bychom se měli snaţit dosáhnout u ţáků takové úrovně zpěvu, aby jim působil radost a na hodiny hudební výchovy se těšili. RVP také zdůrazňuje, ţe zpěv má přinášet dítěti estetický a emocionální záţitek, a toho opět docílíme kvalitní vokální přípravou.
Smysl pro rytmus je dán i těm, kteří nemají hlas, neintonují a rozvíjí se u lidí nejdříve ze všech hudebních schopností. Z toho také vychází Orffova škola a smysl pro rytmus se dobře projevuje se současným zapojením pohybu, doprovodu písně pomocí tleskání, a zde se velmi osvědčuje pouţití lidové písně. (Daniel 1992, s. 7)
2. 2. 2 Instrumentální složka
„Obsahem Instrumentálních činností je hra na hudební nástroje a jejich vyuţití při hudební reprodukci i produkci.“(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 65, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/ uploads/
2009/12/RVPZV_2007-07.pdf) Obsahem této sloţky jsou:
„hra na hudební nástroje – reprodukce motivů, témat, jednoduchých skladbiček pomocí jednoduchých hudebních nástrojů z Orffova instrumentáře, zobcových fléten, keyboardů apod.
rytmizace, melodizace a stylizace, hudební improvizace – tvorba předeher, meziher a doher s vyuţitím tónového materiálu písně, hudební doprovod (akcentace těţké doby v rytmickém doprovodu, ostinato, prodleva), hudební hry (ozvěna, otázka – odpověď), jednodílná písňová forma (a – b)
záznam instrumentální melodie – čtení a zápis rytmického schématu jednoduchého motivku
i tématu instrumentální skladby, vyuţití notačních programů“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 66-7, dostupné
25
z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007- 07.pdf)
Z historického pohledu instrumentální sloţka vţdy tvořila spolu s vokální sloţkou jednotu a i učitel hudební výchovy zjišťuje, ţe tato sloţka děti velmi baví.
„Zavedením hry na hudební nástroje do třídy dosáhneme toho, co bychom si přáli mít vţdy ve výuce, totiţ, ţe ţáci to, co mají ve škole dělat, sami chtějí, nikoliv musí.“
(Daniel 1992, s. 61) Jaké nástroje přitom pouţíváme? Nejlépe takové, které se snadno ovládají a můţe je pouţívat současně více dětí, aby tak zastaly funkci melodickou, rytmickou i basovou. To vše mohou zastat tzv. Orffovy nástroje, soubor hudebních nástrojů, které navrhl Carl Orff6. Najdeme mezi nimi jak nástroje, které jsou rytmické (triangl, dřevěný bubínek, činel, rolničky, bubínek, tamburina, hůlky), melodické (zvonkohry, metalofony, xylofony) i basové (dětské tympány). Dalším vyuţívaným hudebním nástrojem je flétna a učitelův doprovod na klavír, housle či kytaru. Pro provedení skladby s několika nástroji je třeba instrumentace skladby s ohledem na to, ţe ţáci neumí noty. Zde můţeme vyuţít Orffovu praktiku- pentatoniku.
2. 2. 3 Pohybová složka
„Obsahem Hudebně pohybových činností je ztvárňování hudby a reagování na ni pomocí pohybu, tance a gest.“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.
s. 65, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/ RV PZV_2007-07.pdf) Konkrétně:
„taktování, pohybový doprovod znějící hudby – dvoudobý, třídobý a čtyřdobý takt, taneční hry se zpěvem, jednoduché lidové tance
pohybové vyjádření hudby a reakce na změny v proudu znějící hudby – pantomima a pohybová improvizace s vyuţitím tanečních kroků
6 Carl Orff (1895-1982), německý skladatel a pedagog. Nejznámějším Orffovým dílem je Carmina Burana. Jako pedagog prosazoval spojení hudební výchovy s výchovou pohybovou, hudby s pohybem a akcí. V roce 1924 se stal ředitelem prvního vzdělávacího ústavu (v Mnichově).
26
orientace v prostoru – utváření pohybové paměti, reprodukce pohybů prováděných při tanci i pohybových hrách“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 67, dostupné z WWW:<http://www.vuppraha.cz/wp- content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
Tato sloţka vychází z přirozené dětské potřeby reagovat pohybem na hudbu, tančit, vyjadřovat své pocity pohybem. Pohybová výchova zahrnuje taneční kroky, ale také kultivovanou chůzi, trénování souladu rytmu s pohybem, různé pohybové hry, atd.
2. 2. 4 Poslechová složka
„Obsahem Poslechových činností je aktivní vnímání (percepce) znějící hudby, při níţ ţák poznává hudbu ve všech jejích ţánrových, stylových i funkčních podobách, učí se hudbu analyzovat a interpretovat.“ (Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 65, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/
2009/12/RVPZV_2007-07.pdf)
Ţák by měl podle RVP umět rozpoznat:
„kvality tónů – délka, síla, barva, výška
vztahy mezi tóny – souzvuk, akord
hudební výrazové prostředky a hudební prvky s výrazným sémantickým nábojem – rytmus, melodie, harmonie, barva, kontrast a gradace, pohyb melodie (melodie vzestupná a sestupná), zvukomalba, metrické, rytmické, dynamické, harmonické změny v hudebním proudu
hudba vokální, instrumentální, vokálně instrumentální, lidský hlas a hudební nástroj
hudební styly a ţánry – hudba taneční, pochodová, ukolébavka apod.
hudební formy – malá písňová forma, velká písňová forma, rondo, variace
27
interpretace hudby – slovní vyjádření (jaká je to hudba a proč je taková)“
(Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. s. 67, dostupné z WWW: <http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007- 07.pdf)
Aktivní činností, která je bezesporu nejdůleţitější, nemohou pojmout např. díla komorní nebo orchestrální, a v tom spočívá význam a přínos poslechové sloţky pro ţáka prvního stupně. Největší problém, který u ţáků shledáváme při poslechu skladeb ze záznamu, je určitě jejich soustředěnost. Rovněţ musíme věnovat pozornost výběru skladeb a najít vhodný způsob jejich prezentace ţákům; často je škola prvním místem seznámení se s tzv. váţnou hudbou, která pro ně můţe být obtíţná. Proto vybíráme skladby (ukázky) kolem 5 minut a takové, které nabídnou ţákovi estetický záţitek.
(Daniel 1992, s. 99) V rámci seznámení se se skladbou nemusí dojít pouze k jejímu přehrání a okomentování, ale můţeme, pokud to technické vybavení dovolí, pouţít při přehrávání skladby projekci medailonku o skladatelově ţivotě tak, jak to nabízí některá videa např. na www.youtube.com.
2. 2. 5 Improvizace
Improvizace slouţí v hodinách hudební výchovy k rozvoji kreativity ţáků a zde nám opět můţe pomoci metoda skladatele Carla Orffa, který zformuloval řadu her pro její rozvoj. Pro české poměry myšlenky Carla Orffa upravili Petr Eben a Ilja Hurník.
Praktickou ukázku nalezneme např. v Metodice hudební výchovy L. Daniela. (Daniel 1992, s. 91) Máme na mysli zpěv nebo hru bez předchozí přípravy. Pro mnoho dětí je lákavé, ţe mohou objevovat něco nového, kdyţ se mohou pochlubit ostatním se svými nápady. Cílem improvizace je více neţ samotný výsledek důleţitý celý tvořivý proces, rozvíjení tvořivosti ţáků, učení se vyjadřování svých představ. K tomu, aby dítě rozvinulo své improvizační kvality, je zapotřebí také tvůrčího pedagoga. Improvizace můţe probíhat v rovině rytmické, melodické nebo také pohybové.
A jaký pohled na tuto dovednost měl jiţ v roce 1940 skladatel Alois Hába a jaké řešení navrhoval? „V celkové školní i mimoškolní výchově je hudba dosud zanedbávána. Mládeţ se učí písně jen zpívat, ale ne tvořit. Ve volném slohu, kreslení,
28
modelování, ručních pracích dbá se na školách téţ rozvoje tvořivosti … je však třeba uvolnit téţ hudební tvořivost mládeţe i dospělých a starati se o její rozvoj v souvislosti s celou výchovou. Volný sloh (s návrhy tekstů k písním) lze spojit s volným kreslením a modelováním (znázornění situace) se zpěvem (vytvořením písně k určité situaci) ba i s tancem. Lidové umění všech národů vzniklo podobnou tvůrčí metodou, při práci, slavnostech i odpočinku.“ (Hába 1940, s. 13)
Tvořivými schopnostmi jsou děti nadány v rozdílné kvalitě. Jiţ v předškolním věku, zhruba v polovině třetího roku, nacházíme tvořivou aktivitu, která souvisí se spontaneitou dítěte, dítě si brouká, pouţívá základní hudební „nástroje“, vymýšlí vlastní tanečky apod. V mladším a starším školním věku jsou tyto dovednosti pod dohledem kvalitního pedagoga rozvíjeny různými aktivitami, které vycházejí opět ze spontaneity, a které jsou pro děti jakýmsi zábavným pokusem. Učitel by měl …. „vytvářet tvořivé situace (řešení problémů, volné asociování, operace s hudebními představami, podněty pro fantazii, imaginaci, rozvoj hudebního myšlení, citového ţivota dítěte apod.).“
(Sedlák 1989, s. 139)
2.3. Lidová píseň v hudební výchově
Jak jsme se jiţ zmínili v předchozích kapitolách, lidová píseň je kulturním dědictvím, které zde zanechali naši předci. Proto bychom neměli zapomínat na to, co zde bylo pro nás vytvořeno a jaký odkaz nám přináší.
„Uţ od druhé poloviny minulého století si sběratelé stěţovali, ţe zaniká původní repertoár písní a mizí starý způsob zpěvu.“ (Pajer 1989, s. 91) Nemůţeme ale vystupovat v roli staromilců a snaţit se jakési zakonzervování původních funkcí lidové písně. Dnes by měla lidová píseň zastávat funkci estetickou a obecně lidskou, měla by být vnímána jako hodnotná součást tradice a kultury a v tomto smyslu ji také můţe učit ţáky.
Lidová píseň je jiţ některým dětem známá z domova a mají ji spojenou s rodinnými tradicemi. Některé děti tuto moţnost nemají, a proto by škola měla přibliţovat tyto tradice i ostatním. Je pravda, ţe některé děti jsou více nadané hudebně, ale to neznamená, ţe by i méně hudebně nadané děti nemohli zpívat. Naopak podle
29
psychologů je zpěv naší psychice velmi prospěšný. Proto si naši předci zpívali, kdyţ šli na vojnu, při práci, kdyţ byli zamilovaní atd.
Lidovou píseň můţeme pojmout jako motivační prvek, nebo prostředek k tomu, abychom na příkladu naučili děti základy hudební nauky, nebo si jen zazpívali písničku pro radost. Způsob, kterým jsou lidové písně zpívány a doprovázeny, je velmi jednoduchý. Proto i odborníci doporučují, aby se brala lidová píseň jako šablona ve výuce hudební výchovy, na které se dá velmi dobře demonstrovat jednohlas, vícehlas, rytmus, tonalita, nářečí atd.
Lidová píseň obsahuje široké spektrum tematických, rytmických a melodických písní, které lze vyuţít v hodinách jako motivační prostředek, prostředek k odlehčení hodiny, je vhodným materiálem pro výtvarné zpracování, velký význam hraje lidová píseň v kulturním pojetí, lze ji vyuţít jako základ k pohybovým činnostem atd.
„Zpíváme-li lidové písně, proţíváme jejich obsahovou, náladovou i hudební hodnotu …. tvoříme celou píseň znova, tón od tónu, od začátku aţ do konce. Tekst písně zpíváme slovo za slovem a opakujeme takto celý tvůrčí přístup. Spojujeme se ţivelněji s tím, co proţily generace, jeţ lidové písně vytvořily a zpívaly.“ (Hába 1940, s.
9) Dětem se prostřednictvím lidové písně nabízí moţnost zprostředkovat představu také o jejich věkově blízcích předcích, a to ať uţ jde o povinnosti, chvíle proţívané s rodinou nebo různé hry.
Děti by měly mít pojem o tom, co je lidová píseň a kde má své kořeny.
Nemyslím si, ţe by bylo špatně děti učit i umělé písně, ba naopak, je dobré, aby měly větší rozhled a mohly případně porovnat lidovou a umělou píseň. Proto si myslím, ţe je dobré ve vyučování zvolit stejný poměr lidových a umělých písní. Navíc se domnívám, ţe lidová píseň se dá velmi dobře pouţít v mezipředmětových vztazích.
Helfert se zmiňuje o tom, ţe lidová hudba má sociální funkci. „Folkloristické výzkumy např. Stumpovy, Bücherovy, Lachovy a Harcourtovy poučují o tom, ţe potřeba hudby patří k nejprimitivnějším duševním potřebám.“ (Helfert 1970, s. 137) Myslím, ţe lidová píseň má své místo v hudebně vzdělávacím procesu také z výše uvedených důvodů.
30
2.4. Význam lidové písně pro žáka 1. stupně ZŠ
Seznámit děti s lidovými písněmi a se souvisejícími tradicemi, pěstovanými našimi předky po staletí, pokládám za velmi důleţité. Jsme zaujati nejen lidovou písni samotnou, ale také kroji, malovanou keramikou a četnými jinými projevy lidové kultury, které stejně jako lidová píseň vznikaly z touhy po kráse a potřeby realizace, potřeby udrţovat tradici a přihlásit se k ní. Prostřednictvím lidové písně se děti dozvídají nejen to, jak lidé dříve ţili, ale také jak pojímali a proţívali svět a jaké hodnoty ctili. V současné době globalizace se rychle stírají rozdíly mezi národy, a pokud si toto uvědomíme, povědomí o kulturní tradici, odkazu předchozích generací a kultuře se můţe opět dostat do popředí.
Zpěvem lidové písně udrţujeme jakýsi vztah k předchozím generacím. Výhodou je zde jistá hudební jednoduchost, stručnost. Krátkou lidovou píseň si děti mohou zapamatovat i zpívat velmi snadno. Je totiţ hodně písní skládajících se pouze z krátkého rytmicko-melodického nápadu, který se vícekrát opakuje a rytmický prvek v nich převládá.
Lidová píseň je krátká, většinou se dobře pamatuje, nemá sloţitou melodickou linku a text je všem srozumitelný, čerpaný z běţných ţivotních a denních situací. Pokud se máme naučit zpívat a řídit se Komenským: postupovat od známého k neznámému, od nejjednoduššího ke sloţitějšímu, pak je lidová píseň ideálním pracovním nástrojem jak naučit zpěvu, naučit se základům nauky o hudbě, vnímat kaţdodenní starosti a radosti běţných lidí. Lidové písně obsahují veliké mnoţství písní dětských, ukolébavek, houpaček, ale i říkadel. Tyto dětské písničky jsou pro dětské vnímání poutavé a mají je rády. Dále jsou to písně milostné a pracovní, které mohou upoutat starší děti, či dospělé a písně melancholické aţ smutné, které taktéţ mají své místo ve společnosti. Velmi důleţitou sloţkou lidové písně je její morální poselství a „zpráva“ o světě, slušnosti, dobru a zlu, atd., a to pokládám za další důvod pro rozšíření lidové písně v hodinách hudební výchovy.
