Korejské pohádky v českých překladech

(1)

Korejské pohádky v českých překladech

Bakalářská práce

Studijní program: B7310 – Filologie

Studijní obor: 7310R033 – Český jazyk a literatura Autor práce: Lucie Ďorďová

Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Váňová

Liberec 2018

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala Mgr. Kateřině Váňové za její čas, cenné rady a trpělivost při vedení mé práce. Dále také Mgr. Radce Vojáčkové za konzultace a možnost náslechu její čtenářské dílny a Mgr. Jolaně Klubrtové za poskytnutí zdrojů k tématu korejské lidové slovesnosti a pohádky. Nakonec bych chtěla poděkovat své rodině za podporu v průběhu celého mého studia.

(6)

Anotace

Předmětem práce je vytvoření a realizace dílny čtení zaměřené na české překlady korejských pohádek. První část práce je věnována teorii pohádky a jejímu vývoji ve světové i korejské literatuře. Druhá část práce se věnuje překladům pohádek a konkrétním českým sbírkám korejských pohádek a jejich překladatelům. Poslední část práce je zaměřena na obecnou teorii i praktické provedení dílny čtení na dané téma.

Klíčová slova

pohádky, adaptace, překlady, korejské pohádky, dílna čtení

(7)

Annotation

The subject of this thesis was creation and realization of reading workshop with focus on Czech translations of Korean fairytales. First part focuses mostly on theory of fairytale and its development in context of world and Korean literature. Second part is dedicated to translation of fairytales and to specific Czech collections of Korean fairytales, as well as to their translators.

Last part is about general theory and practice of realization of reading workshop on topic at hand.

Key words

Fairytales, alteration, translations, Korean fairytales, reading workshop

(8)

7

Obsah

Úvod ... 9

1 Lidová slovesnost a pohádka ... 11

1.1 Dělení pohádek... 12

1.2 Literární adaptace lidových pohádek ... 13

1.2.1 Klasická adaptace ... 14

1.2.2 Autorská adaptace ... 15

1.2.3 Autorská pohádka ... 15

1.3 Pohádka ve světové literatuře ... 16

1.4 Korejská lidová slovesnost ... 18

1.4.1 Pohádka v korejské literatuře ... 20

2 Problematika překladu pohádek ... 23

2.1 Korejské pohádky v českém prostředí ... 24

2.1.2 Přehled předkladů korejských pohádek v češtině ... 26

3 Dílna čtení ... 34

3.1 Čtení a čtenářství ... 34

3.2 Čtenářská gramotnost ... 34

3.3 Dílna čtení ... 35

3.3.1 Průběh dílny čtení ... 36

3.3.2 Aktivity spojené s četbou ... 37

3.3.3 Výběr knih ... 37

3.3.4 Význam četby ... 38

3.3.5 Školní čtenářské kluby ... 38

3.4 Dílna čtení: Korejské pohádky ... 38

3.4.1 Cílová skupina ... 38

3.4.2 Pravidla dílny čtení ... 39

3.4.3 Prostředí ... 39

3.4.4 Hra: Hádej, kdo jsem ... 39

3.4.5 Minilekce (5–15 minut) ... 39

(9)

8

3.4.6 Čtení (20–30 minut) ... 40

3.4.7 Čtenářské reakce (5–15 minut)... 40

3.4.8 Výběr četby pro čtenářskou dílnu ... 41

3.4.9 Realizace dílny čtení ... 57

Závěr ... 65

Seznam zdrojů ... 68

Primární literatura ... 68

Sekundární literatura ... 68

Seznam příloh ... 71

(10)

9

Úvod

Cílem práce je vytvoření a realizace dílny čtení na téma českých překladů korejských pohádek. Literárně-pedagogické zaměření je pojato z širšího pohledu na pohádky jako takové, srovnání korejské folklórní tradice s evropskou a různé adaptace pohádek, ať už pro čtenáře dětského či dospělého.

Čtenářské dílny, lekce a mimoškolní čtenářské kluby jsou v současné době rozvíjející se a nadějnou složkou výuky dětských čtenářů, navíc napomáhají k vytvoření kladného vztahu k literatuře a čtenářství.

Jako inspirace pro práci posloužila přednáška¹ Jany Jirouškové na konferenci Současnost literatury pro děti a mládež 2017. Program byl zaměřen na zpracování afrických pohádek formou dílny čtení určené zejména dětem, jejichž rodiče jsou afrického původu.

Zaměření na korejské pohádky je zvoleno s ohledem na rostoucí popularitu jiných oblastí korejské kultury (hudební a televizní produkce) mezi mladými lidmi v České republice a Evropě.

Zároveň se jedná o diametrálně odlišné kulturní prostředí, které by mohlo posloužit k prohloubení interkulturních kompetencí účastníků dílny čtení.

Práce bude rozdělena do tří hlavních kapitol. První kapitola se zaměří na ústní lidovou slovesnost, definici pohádky, její rozdělení a na teorii pohádkové adaptace. Součástí kapitoly budou také informace o pohádce v kontextu světové literatury, vymezení specifik korejské literatury a lidové tvorby, která je silně poznamenána vlivem okolních kultur, zejména té čínské.

Informace o světové a evropské pohádce nám společně s pohledem do korejské lidové slovesnosti mohou ukázat, z jakých zdrojů a v jaké době se pohádky vyvíjely v různých oblastech světa a jak do tohoto průběhu zapadá Korea, která byla po velkou část svých dějin kulturně potlačována silnější Čínou. Seznámení s motivy korejských pohádek nám naznačí podobnosti a odlišnosti mezi naší a korejskou pohádkovou tradicí.

Druhá kapitola se bude věnovat problematice překladu pohádek a významným osobnostem na poli českých adaptací korejských pohádek a krátkému seznámení se zpracovávanými sbírkami, včetně mezinárodních souborů obsahujících alespoň jednu pohádku korejského původu.

Třetí kapitola bude informovat o dílně čtení a teorii nezbytné k pochopení jejího významu při rozvoji čtenářské gramotnosti a čtenářství obecně. Součástí kapitoly je i popis samotné čtenářské dílny, návrh pracovního listu a seznam pohádek vybraných k praktické realizaci dílny včetně očekávaných výsledků.

1 21. 3. 2017, Krajská vědecká knihovna v Liberci, název přednášky: Africké příběhy v centru Evropy

(11)

10 Pracovní list se zaměří na podobnosti a odlišnosti ve vztahu k evropské pohádce, syžet, cizí výrazy, postavy i motivy. Při jeho tvorbě budou zužitkovány informace získané z náslechu dílny čtení v Krajské vědecké knihovně v Liberci² a při účasti na Burze nápadů³ Nové školy, o. p. s. zaměřené na sdílení nápadů a zkušeností z různých realizací dílen čtení ve školní výuce i mimo ni.

Poslední subkapitola bude věnována popisu průběhu dílny čtení realizovaného alespoň se dvěma skupinami žáků, včetně charakteristiky kolektivu a prostředí, ve kterém se bude dílna konat.

Přílohou práce budou vyplněné pracovní listy žáků.

2 26. 3. 2018, dílnu čtení vedla Mgr. Radka Vojáčková

3 21. 5. 2018, Praha: Burza nápadů - Jak z nečtenáře vychovat čtenáře

(12)

11

1 Lidová slovesnost a pohádka

Lidová slovesnost vznikala ústním předáváním zejména na venkově, částečně i v městském prostředí. Díla lidové slovesnosti měla na počátku jednoho autora, který tvořil příběh na základě zvyklostí, příběhů a představ, jež panovaly v jeho okolí. Prostředí pak obsah příběhu upravilo přirozenou cenzurou a z důvodu ústního předávání i výrazově a formálně.

Autorovo jméno nebylo s příběhem předáváno, a tak se nedochovalo. Folklórní příběh je tedy závislý na čase, prostředí a účastnících.

Vyprávění spadající do lidové slovesnosti vznikala s užitkovým záměrem, ať už to byla zaříkadla (ovlivňují předměty), přísloví či pranostiky (předávají zkušenosti) nebo etiologické pověsti (vysvětlují přírodní úkazy).

Lidová slovesnost obsahuje dramatické, lyrické i epické, prozaické i veršované útvary, jež můžeme rozdělit do čtyř základních žánrových skupin – na lidovou prózu (pohádky, pověsti a různé druhy povídek), lidové písně (duchovní, společenské, taneční, písně, koledy, ukolébavky, balady, kramářské písně, kuplety atd.), lidové hry (obřadní, dětské, obchůzkové, loutkové hry) a dětský folklor.⁴

Dětský folklor se rozvíjel v úzkém sepjetí s lidovou pedagogikou, jež dbala o fyzický, rozumový i mravní rozvoj dětí a mládeže. Je rozdělen do tří podkategorií, tedy zaprvé žánry pro nejmenší děti (ukolébavky, říkadla, říkanky), zadruhé žánry původně pro dospělého čtenáře, které přešly do dětské četby (zaříkadla, pranostiky), a díly a žánry tvořenými přímo dětmi (rozpočítadla).⁵

Pohádka je prozaický žánr lidové slovesnosti. Od pověsti se liší tím, že není spojena s žádným faktickým základem (místem, historickou událostí či osobností), naopak bývá pohádka umístěna do neurčité odlehlé krajiny a neznámého času (za devatero horami, bylo-nebylo apod.), často v ní vystupuje sociálně izolovaná osoba (poustevník, král atd.).⁶ Realita v pohádce je zpravidla nadpřirozená, přesto příběh pohádky zobrazuje skutečné lidské neduhy, touhy, obecné normy a životní moudra.⁷ Na rozdíl od pověsti prochází pohádka snadněji vypravěčskými změnami, protože není vázána k žádné realitě.⁸

Jak vyplývá z podstaty lidové slovesnosti, byly pohádky předávány ústně. Je jim vlastní okruh běžných prostředků, které ulehčují vyprávění a napomáhají plynulosti vypravěčova

4 PETERKA, Josef. Lidová slovesnost. In VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. Praha:

Československý spisovatel 1984, s. 202.

5 HOLEJŠOVSKÁ-GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež. Praha: SPN, 1984, s. 20.

6 ČAPEK, Karel. Marsyas, čili, na okraj literatury. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 98.

7 PETERKA, Josef. Pohádka. In VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel 1984, s. 281.

8 ČAPEK, Karel. Marsyas, čili, na okraj literatury, Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 98.

(13)

12 projevu, např. ustálená vstupní a závěrečná sousloví a přirovnání, odbočky apod.⁹ Cílovou skupinou původní lidové pohádky byli dospělí lidé, pro dětského čtenáře musely být pohádky nejdříve upraveny. Dnes se děti setkávají právě s pohádkami uzpůsobenými jejich věku.¹⁰

1.1 Dělení pohádek

Pohádky můžeme dělit podle druhu. Jako jedny z prvních vznikaly pohádky zvířecí, ve kterých vystupují v roli hlavních postav zvířata nesoucí lidské vlastnosti.¹¹ Ta se mohou dostat do konfliktu s lidským světem a zvítězit nad ním nebo může dojít k usmíření. Pohádky mají často didaktickou a výchovnou funkci. Jde patrně o jeden z nejstarších typů pohádek a můžeme ho nalézt nejen v evropské folklórní tradici, ale také v africkém, americkém a australském folklóru.¹² Vycházejí z animistického pojetí světa, které všem živým i neživým součástem přírody přisuzuje duši. Miroslava Genčiová uvádí, že zvířecí pohádky jsou zachovány v původní podobě v oblastech Dálného východu a v zemích severní Evropy. Samotné zvířecí pohádky je možné dál dělit do tří typů podle Charlotty Bühlerové¹³. Jsou to vlastní zvířecí pohádky, v nichž zvířata mohou mluvit, ale jinak se chovají a žijí jako zvířata, pohádky se zvířecími pomocníky a nakonec příběhy, ve kterých jsou zvířata zástupcem lidských vlastností. V souvislosti se zvířecí pohádkou můžeme mluvit i o pohádce pěstounské, později didaktické a pohádce kumulativní. Jak pěstounské, tak z nich vyvinuvší se didaktické pohádky se snažily kladně působit na vývoj dětí z hlediska morálního i praktického.¹⁴

Dalšími jsou (nikoli však podle doby vzniku) pohádky kouzelné. Ty vycházejí z mísení skutečného a fiktivního světa, dějů v přírodě a interakcí mezi lidmi, z původních rodinných mýtů, animismu a totemismu. V kouzelných pohádkách vždy vyhrává dobro nad zlem, objevují se v nich nadpřirozené bytosti schopné kouzlit či vlastnící kouzelné předměty, hlavní postava se často vydává na iniciační cestu.¹⁵ Pro dětského čtenáře je důležitá fantastičnost a polarita postav, která je jednoznačně rozděluje na dobré a zlé. Z kouzelných pohádek se později vyvinuly umělé pohádky.¹⁶

11PETERKA, Josef. Pohádka. In VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel 1984, s. 281.

12 GEJGUŠOVÁ, Ivana. Osobnosti a díla světové literatury pro děti a mládež. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002. ISBN 80-7042-223-8, s. 4.

14 Tamtéž, s. 24.

(14)

13 Pohádky legendární (pověrečné¹⁷) jsou stejně jako samostatný žánr legendy založené na příbězích o životech biblických hrdinů či událostech souvisejících s náboženskými texty.¹⁸ Nejčastěji se v hlavních rolích legendárních pohádek objevují starozákonní prorok Mojžíš, novozákonní sv. Petr či sám Ježíš.¹⁹

Nejrealističtější jsou novelistické pohádky. Ty jsou nejmladším z pohádkových žánrů, jejich hrdinou je většinou obyčejný člověk a často se zabývají společenskými problémy (např. Chytrá horákyně).²⁰ Pohádky tohoto typu jsou určené zejména pro děti staršího školního věku. Pod novelistické pohádky se řadí i žertovné anekdotické pohádky, např. pohádka O hloupém Honzovi si dělá legraci z lidské hlouposti.²¹

1.2 Literární adaptace lidových pohádek

Další dělení pohádek se odvíjí od způsobu zpracování sběratelem, resp. autorem. Pohádka lidová se drží co nejpřesněji folklórní předlohy, literární pohádka nese určitý prvek autorovy osobnosti, většinou bývá delší než původní verze a její motivy jsou využity volně, hlavní postava koná na základě jasné motivace, prostředí je popisováno detailně. Posledním typem jsou autorské pohádky, z nichž některé vyžívají prvky lidové pohádky, ale lidové tradice se víceméně nedrží.²²

Při zaznamenávání folklórního materiálu vzniká nové literární dílo, které je díky své písemné podobě odlišné od původní látky. Nejen, že ve většině případů nejde při zpracování tohoto materiálu o obyčejný přepis mluveného slova, naopak jazyková podoba folklórní látky je upravena pro potřeby čtenáře.

Další výraznou změnou oproti ústnímu předávání je uzavřenost písemné podoby. To znamená, že původně ústně předávaná zkazka se měnila s každým dalším vyprávěním a vypravěč byl schopný reagovat na své okolí a jeho požadavky. Ve chvíli, kdy je ovšem zaznamenána písemně pro knižní či časopisecké vydání, nikdo ji dál nezmění.

Východiskem pro adaptace textu lidové pohádkové látky je doba jejich vzniku a s tím spojená jejich jazyková podoba. Pohádky vychází ze stejného folklórního základu jako písně a říkadla a místem jejich vzniku bývaly zejména venkovské oblasti, což se projevilo na jejich jazykové stránce.

20 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H & H, 2008. ISBN 978-80- 7319-085-9, s. 20.

22 Tamtéž, s. 26.

(15)

14 V polovině devatenáctého století se pohádky jako zdroj obohacení literatury začaly zaznamenávat a upravovat, aby bylo možné je poskytnout širokému množství čtenářů. Pohádky tak byly často místo místních nářečí zapsány spisovně, pokud se v pohádce vyskytovaly nářeční slova, bylo tak zejména z důvodů didaktických.²³ Násilné, erotické či protináboženské scény byly z materiálů určených dětem také cíleně odstraňovány.

Prvním, komu se povedlo zaznamenat lidové pohádky v souladu s jejich předlohou a zároveň v úrovni odpovídající požadavkům současné literatury, byli bratři Grimmové. Jejích dílo se tak stalo inspirací pro ostatní sběratele v mnoha částích Evropy.

Úpravy a přetváření pohádkových látek jsou podle Hany Šmahelové²⁴ kontinuálním procesem, který je přítomen v každé vývojové fázi a formě existence pohádek. Mohou nám tedy odhalit, jak procházela pohádka dějinami literatury až do současnosti, a to v otázce tvůrčích přístupů, ideových záměrů a různých jiných motivací.

K úpravě pohádkových syžetů a jejich textové podoby dochází i dnes zejména ve sbírkách určených pro děti, přičemž úpravu provádí zkušení autoři. Tento postup byl v minulých stoletích uplatňován všeobecně i pro pohádky, které nebyly tvořeny jako součást intencionální literatury.

Jedná se například o práci Erbena či Němcové, ať už mluvíme o jazykových či kompozičních úpravách.²⁵ Přestože zásahy dnešních redaktorů a autorů do struktury sebraných lidových pohádek nemusí být rozsáhlé, jsou pohádky převáděny do současného jazyka, a to z hlediska pravopisu a srozumitelnosti (např. při změně významu slova). Upravují se i přechodníky a vysvětlují se či nahrazují archaismy.²⁶

Podle shodných typologických rysů v přístupu k folklórní látce jmenuje Hana Šmahelová dva druhy pohádkových adaptací: klasickou adaptaci a autorskou tvorbu, kterou dál dělí na autorskou adaptaci a autorskou pohádku. Mezi tyto dvě kategorie autorské tvorby nelze každé dílo jednoznačně zařadit, často se obě skupiny svými rysy prolínají.

1.2.1 Klasická adaptace

Průkopníkem tohoto druhu adaptace byl na českém území básník a sběratel lidové slovesnosti Karel Jaromír Erben (České pohádky), ve světovém měřítku pak bratři Grimmové (Pohádky pro děti a domov).²⁷ Klasická adaptace se snaží o zaznamenání folklórní látky tak, aby

23 FORMÁNKOVÁ, Věra; SYROVÁTKOVÁ, Jarmila. Upravovat či neupravovat? In: ČERVENKA, Jan: O pohádkách. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 63.

24 ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989, s. 7.

25 HORÁLEK, Karel. Pohádka jako překladatelský problém. Naše řeč. 1960, 43 (1960), číslo 7-8, s. 199–

206.

26 FORMÁNKOVÁ, Věra; SYROVÁTKOVÁ, Jarmila. Upravovat či neupravovat? In: ČERVENKA, Jan: O pohádkách. Praha: SNDK, 1960, s. 63-75.

(16)

15 co nejvíce připomínala původní ústní podání. Ač texty často prochází určitou jazykovou úpravou, čímž se z nich stává literární text, uchovávají si prvky mluveného slova užívaného v době svého zaznamenání. Klasických adaptací se dotýká individualita autora a rysy doby vzniku jen v malé míře. Sběratelé často vybírali tzv. optimální variant²⁸, tedy kombinovali různé podoby stejného příběhu, ať už za účelem odborného zkoumání nebo s uměleckým záměrem. Vytvoření optimálního variantu je tak výsledkem důkladné analýzy a znalosti materiálu.²⁹

1.2.2 Autorská adaptace

Výrazným způsobem byly pohádky upravovány už od středověku, předobraz autorských adaptací pohádek najdeme například v díle Ch. Perraulta³⁰. U autorských adaptací je zřejmý odklon od lidové tradice a původní látky. Při vytváření pohádkové látky převažuje individuální tvůrčí složka autorovy osobnosti. Přesto autorská adaptace pohádky zachovává některé rysy původní látky, např. kompozici a základní motivy.

František Všetička nazval autorskou adaptaci, konkrétně v díle českého autora Václava Říhy, převyprávěním, a dále řekl: „… je to postup, který sice v základních bodech respektuje předlohu, přitom však v jednotlivých složkách její struktury, přímo či skrytě, preferuje autorovy subjektivní představy a názory.“ ³¹

1.2.3 Autorská pohádka

Autorské pohádky vznikaly jako jeden z prvních intencionálních žánrů literatury. Čím více byla původní podoba folklórního příběhu upravována, tím více byla patrná její didaktická složka. Autorská pohádka se v Čechách výrazně rozvíjí od 70. let 19. století, kdy začaly debaty o možnosti působení literatury na mládež. Jednou z prvních sbírek tohoto druhu byla Sbírka pohádek pro mládež (1872) od Sofie Podlipské³². Od 70. let následovala řada pohádek od Elišky Krásnohorské (Pohádky o větru). Krásnohorská je specifická tím, že své pohádky rozšiřovala o netradiční události a problematiku mravních a etických otázek.

Autorská pohádka se vyznačuje umělou kompozicí a ústřední myšlenkou, která může jít proti folklórním zvyklostem (anti-pohádky). Motivy a situace jsou podobné jako v původních příbězích, může ovšem zacházet od parafráze až do parodie.

29 STANOVSKÝ, V.; VLADISLAV, J. O překládání a převyprávění pohádek. In: ČERVENKA, J.

O pohádkách. Praha: SNDK, 1960, s. 129.

31 Tamtéž, s. 142.

32 Tamtéž, s. 170.

(17)

16 Věra Vařejková rozděluje pohádkové útvary do podobných kategorií, tedy na pohádku folklórní (ústně předávaná), literární (optimální variant) a autorskou.³³

1.3 Pohádka ve světové literatuře

Pohádce jako žánru „musíme přiznat neobyčejnou životaschopnost, přizpůsobivost, vnitřní dynamiku i vynalézavost“³⁴, což se projevuje už v historii vzniku pohádek. Odráží se v nich totiž tradice národa, ve kterém vznikají.³⁵

Jeden z nejstarších dochovaných záznamů pohádky pochází ze 13. století před naším letopočtem z Egypta a jedná o se pohádku O dvou bratřích. Různé rysy a motivy pohádek můžeme nalézt ve starověké sumerské (Epos o Gilgamešovi, zhruba 1900 př. n. l), antické (Homérova Odyssea, ale také u Ovidia, Petronia a Apulea)³⁶ i indické literatuře³⁷ (orientální motivy). Ve 14. století vyšla sbírka mravoučných textů pod názvem Gesta Romanorum, v níž bylo zaznamenáno i mnoho pohádkové látky. Bohatým zdrojem pohádek jsou i středověká exempla.³⁸ Velmi známé jsou arabské pohádky ze souboru Tisíc a jedna noc do francouzštiny přeložené už v 18. století Antoniem Gallandem. Evropské pohádky začali sběratelé shromažďovat zejména v 18. a 19. století.

První sbírka lidových pohádek v Evropě vznikla v 1. polovině 19. století v Německu a jejími autory byli Jacob a Wilhelm Grimmové, kteří vytvořili pravidla, podle nichž získávali původní ústní podání příběhů. V jejich pohádkové tvorbě jsou zastoupeny všechny hlavní typy pohádek (kouzelné, zvířecí, ze života i žertovné).³⁹

Velký význam pro evropskou pohádkovou tradici má francouzská literatura. První sbírku epických textů s fantazijními motivy vytvořil počátkem 14. století Johannes Gonii Junior, který posbíral zhruba 100 příběhů.⁴⁰ Největšímu zájmu se ovšem lidové pohádce ve Francii dostalo v 2. polovině 20. století, kdy se sbírání a zapisování pohádek věnovali např. François-Marie Luzel či Jean-François Bladé.

33 KNÁPKOVÁ, Markéta. Podoby autorské pohádky. Brno: Ústav české literatury a knihovnictví Masarykovy univerzity. Bakalářská práce, s. 9.

35 Tamtéž, s. 23.

36 CHMELÍKOVÁ, Věra. Světová literatura pro děti a mládež. Plzeň: Vydavatelství Západočeské univerzity, 1998. ISBN 80-70-82-440-9, s. 7.

37 JANÁČKOVÁ, Blanka. Světová literatura pro děti a mládež s texty k interpretaci. Ústí nad Labem:

Univerzita J. E. Purkyně, 2008. ISBN 978-80-7414-050, s. 9.

40 Tamtéž, s. 19.

(18)

17 Neobsáhlejší sbírku národních zkazek vydal americký vědec irského původu Jeremiah Curtin, který přeložil do anglického jazyka pohádky z galsky mluvících zemí.⁴¹

Na severu Evropy byl významným sběratelem pohádek Peter Christen Asbjörsen z Norska. V Anglii vyšel první pohádkový soubor až v roce 1890 a jeho autorem byl Joseph Jacobs.⁴²

Pohádky ovlivnily i národní literaturu Itálie. V roce 1637 vyšel Pentameron, soubor pohádek upravených Giambattistou Basilem. Největší množství pohádek shromáždil a vydal v roce 1956 italský spisovatel Italo Calvino pod názvem Italské pohádky. Italské lidové pohádky nejsou zpravidla děsivé ani brutální, popisují spíše každodenní životy obyvatel venkova.⁴³

Specifické jsou španělské pohádky ovlivněné kulturou muslimů ze severní Afriky (tzv. Maurů), jedním ze sběratelů byl například Fernán Caballero.

Prvním, kdo posbíral a vydal sbírku slovanských pohádek, byl Vuk Štefanovič Karadžić.

K pohádkám se dostal přes lidové písně a jeho první sbírka vyšla v roce 1853. Jednalo se o soubor srbských lidových pohádek a písní Lidové srbské příběhy.⁴⁴

V Čechách vznikaly první záznamy lidových pohádek ve 40. letech 19. století. Mezi nejvýznamnější české sběratele slovanských lidových pohádek patřili čeští spisovatelé Karel Jaromír Erben a Božena Němcová, kteří vycházeli zejména ze souborů Lidové srbské příběhy a Srbské lidové příběhy Vuka Stefanoviče Karadžiće. Božena Němcová se zajímala i o slovenské pohádky, jejichž soubor vydala v letech 1857 a 1858 pod názvem Slovenské pohádky a pověsti I a II. V českém prostředí byli sběrateli (příp. spolutvůrci) lidových pohádek již zmiňovaní K. J. Erben, B. Němcová, dále pak J. Š. Kubín, V. Tille, na Slovensku P. Dobšinský.⁴⁵

Ke slovanské literatuře se řadí i literatura ruská. Lidové pohádky na tomto rozsáhlém území (Rusko, Ukrajina, Bělorusko) posbíral Alexandr Nikolajevič Afanasjev. V osmi svazcích jeho souboru najdeme všechny druhy pohádek podle dnešní klasifikace. Navíc zde najdeme texty satiricko-erotické, jež nebyly určené dětem. Nejznámější ruské lidové pohádky najdeme v knize Krása nesmírná folkloristky Iriny Karnauchové.⁴⁶

Univerzita J. E. Purkyně, 2008. ISBN 978-80-7414-050, s. 9-10.

Univerzita J. E. Purkyně, 2008. ISBN 978-80-7414-050, s. 10-11.

(19)

18 Zájem sběratelů se ubíral i mimo evropský kontinent. G. Bronish, R. Basset či T. von Held vydali na přelomu 19. a 20. století sbírky afrických pohádek, příběhy z Malé Asie pak ve stejné době shromáždili E. Carnoy s J. Nicolaidesem. Velmi oblíbené byly indické pohádky (Théodor Benfrey), stejně tak pohádky z Oceánie či Polynésie.⁴⁷

V současné době se můžeme s pohádkami z celého světa setkat i na pultech knihkupectví.

Tato snaha našich nakladatelství odpovídá touze rozšířit kulturní povědomí Evropanů a pomoci lidem hledat doposud neznámé hodnoty. Takto vydávané pohádky bývají zaměřené nejen na dětského, ale často také na dospělého čtenáře.

Například nakladatelství Argo vydává už od roku 1996 edici Mýty, pohádky a legendy zaměřenou na mimoevropské prostředí. Řada má zatím 32 svazků, poslední kniha vyšla v roce 2016 a věnuje se pohádkám Inuitů. Ve starších svazcích můžeme najít příběhy ze Severní i Jižní Ameriky, Austrálie, Barmy, Tibetu, Papui Nové Guinei, Laponska atp.⁴⁸

Lidové pohádky se jak v minulosti tak dnes stávají v rovině tematické i motivické podkladem pro tvůrce autorských pohádek, ale i pro autory příběhů iniciační a fantasy literatury.⁴⁹ Proslulými autory umělých pohádek jsou Francouz Ch. Perrault, dánský autor H. Ch. Andersen, nebo také anglický spisovatel Oscar Wilde. Z českého prostředí můžeme jmenovat např. Karla Čapka.⁵⁰

1.4 Korejská lidová slovesnost

Jako v celém světě, i na území korejského poloostrova se veškerá literární činnost odvíjela od zvyků a náboženství národa, který ho obýval. Dvoutisíciletá tradice korejské literatury byla negativně zasažena zejména politickými a jazykovými poměry na poloostrově. Z počátku byly všechny písemnosti psané čínským znakovým systémem, který stará korejština převzala.

Psaná literatura tak byla přístupná jen vzdělaným lidem z vyšších společenských vrstev. Korejská hlásková abeceda vznikla teprve v 15. století, až do konce 19. století se ovšem používaly oba znakové systémy společně.

Mezi nižšími vrstvami obyvatel se už ve starověku rozvíjelo ústní vypravování, jenž reflektovalo přání, touhy a myšlení prostých lidí. Velký vliv na folklór měly animismus, šamanismus⁵¹ a totemismus. Příroda (zejména slunce, nebesa a hory) byla hluboce uctívána.

Značné vážnosti se dostalo i určitým zvířatům, např. tygrovi, medvědovi, kohoutovi nebo želvě.

47 ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros, 1989, s. 19–20.

48 GEJGUŠOVÁ, Ivana. Osobnosti a díla světové literatury pro děti a mládež. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002, s. 4. ISBN 80-7042-223-8

Univerzita J. E. Purkyně, 2008, s. 11. ISBN 978-80-7414-050

51 PUCEK, Vladimír. Úvod do studia koreanistiky. Praha: SPN, 1982, s. 95.

(20)

19 Duchové podle korejské víry obývali živé i neživé složky přírody a hovořit s nimi mohli jen šamani. Víra v posmrtný život se odrážela v silném kultu předků, v jehož důsledku museli žijící potomci přinášet na hroby či oltáře svým předkům oběti. Některé součásti této víry jsou v zemi aktuální do dnes. Z toho vychází i fakt, že korejská literatura je plna fantastických událostí, které často vstupují do příběhu místo logického řešení.

Silný vliv na korejskou literaturu a motivy lidové slovesnosti měly další myšlenkové proudy – buddhismus, konfucianismus a taoismus.

Učení buddhismu se na území Koreje značně obměnilo tím, že přijalo různá místní božstva, např. Ducha hor či Božstvo sedmi hvězd, ale zároveň do korejské kultury přineslo prvky čínské i indické kultury. Nejdůležitějším motivem, který literatura z buddhismu převzala a udržela si ho, je reinkarnace a podoba reinkarnovaného podle skutků z předchozího života.⁵²

Konfucianismus předal korejskému národu zejména silné etické kořeny. Vyzdviženy byly cnosti jako věrnost, oddanost a humánnost, které měly zachovávat jak prostí lidé, tak šlechta a králové. Přísné normy chování panovaly v celém vládním systému Koreje. Vladař měl být spravedlivý k poddaným, poddaní spravedliví a věrní vladaři, otec měl milovat svého syna a syn měl být oddaný otci, žena a muž si měli udržovat odstup, mladší bratr měl respektovat staršího, mezi přáteli by měl být vztah naplněný důvěrou a upřímností. Tyto normy byly závazné v Koreji a pro literární hrdiny se tak staly neporušitelným zákonem.⁵³ Z konfucianismu pochází i filozofie jin a jang a úcta k pěti živlům (oheň, voda, dřevo, země, kov).⁵⁴

Poslední myšlenkový směr, který měl vliv na starší korejskou literaturu, byl taoismus.

Ten prosazoval nezávislost světa a jeho obyvatel na vyšší síle, člověk by se měl oprostit od svých vášní a žít v souladu s přírodou, protože on sám je její součástí. V literatuře se z taoismu zrodila postava mudrce, nesmrtelného mága, který žije v ústraní v přírodě a bylo mu dáno poznání tajů světa.⁵⁵

Ústní lidová slovesnost je jedním z hlavních žánrů korejské prózy. Pod tento nejstarší typ prózy spadají mýty (sinhwa), pověsti (čonsol), lidové zkazky (minhwa), přísloví (soktem), pohádky (tonghwa), bajky (uhwa), hádanky (susukkoki) atp. Stejně jako u lidové slovesnosti na našem území se jedná o díla tvořená lidovým vypravěčem, šířená mezi širokou společnost a obměňovaná podle aktuálních idejí a estetických požadavků.

Nejstarší mýty a pověsti byly zaznamenány čínsky. Korejská mytologie se nejčastěji týkala problematiky založení států, kmenových svazů či života významných osobností. Hrdinové

53 Tamtéž, s. 98–99.

54 Tamtéž, s. 99.

55 Tamtéž, s. 102–103.

(21)

20 jsou často potomky nebeských božstev nebo jsou narozeni jiným neobvyklým způsobem (např. vylíhnuti z vejce). Tito hrdinové mají často nadpřirozené schopnosti.

Pověsti se týkaly především lidských hrdinů, zobrazovaly život prostých lidí a nedůvěru vůči cizincům. Pověsti také často objasňují názvy rostlin a živočichů, případně místních názvů.

Pověst se dá, zejména kvůli přítomnosti zvířat s lidskými vlastnostmi, jen obtížně odlišit od pohádky.⁵⁶ Vyprávění příběhů, mezi které spadají i pohádky, patřilo mezi nejoblíbenější zábavní aktivity v Koreji. Vypravěčem byl v minulosti často slepý stařec, pro nějž bylo ústní šíření příběhů zdrojem obživy. Vypravování příběhů bylo často zařazeno i do různých korejských oslav a svátečních slavností.⁵⁷

Mýty a pověsti jsou v korejské literatuře žánry o stovky let starší než pohádky. Vznik pohádek je podle strohých záznamů datován k počátku našeho letopočtu.⁵⁸ Je ovšem nutné brát ohled na to, že datování Staré Koreje se odvíjelo od vládnoucích států a dynastií a každé historické období korejského státu má vlastní dataci. Je tak velmi těžké určit přesnější čas vzniku.⁵⁹

Mezi korejskou literaturu pro mládež spadají pohádky a pověsti kouzelné i zvířecí, bajky a lidová vyprávění. Všechny útvary korejské lidové slovesnosti staví na etickém jádru, jejich zakončení je zpravidla pozitivní, případně nese poselství o tom, že vše zlé je pro něco dobré.

Korejský folklór je bohatý na slovní hříčky, které většinou nelze přeložit, aliterace a neobyčejná líčení přírody, v nichž je možné v korejštině slovně odlišit nejmenší rozdíly barevných odstínů a nálad. Přesto je vyprávění pohádek značně umírněné a tlumené, zejména oproti čínské a japonské slovesnosti.⁶⁰

1.4.1 Pohádka v korejské literatuře

Pro korejskou lidovou slovesnost jsou příznačné fantastické a morální motivy vyplývající z různých filozofických a náboženských směrů východní Asie, zřejmé jsou čínské a mongolské, ale i indické vlivy.⁶¹

Náboženství staré Koreje mělo v úctě Nebesa a všechna nebeská tělesa. Vůle nejvyššího vládce Nebes podle jejich víry řídila dění na celém světě, kterým nebyl myšlen jen svět pozemský, ale i nebeské království a vodní a podzemní říše. Lidem v jejich životě tak mohli napomáhat, nebo škodit duchové, démoni, božstva, víly atp.

Prostředníky mezi různými světy pak byly velmi vážení šamani, hvězdopravci a věštci.

Úcta k přírodě a přírodním jevům se odrážela ve staré Koreji v tom, že ke každé hoře náležel

56 PUCEK, Vladimír. Úvod do studia koreanistiky. Praha: SPN, 1982, s. 117–118.

57 BIČIŠŤOVÁ, Jaroslava. Ze země jitřní svěžesti. Praha: SNKLU, 1963, s. 7–9.

59 Tamtéž, s. 128.

60 BIČIŠŤOVÁ, Jaroslava. Ze země jitřní svěžesti. Praha: SNKLU, 1963, s. 7–9.

61 PUCEK, Vladimír. Korejské pohádky. Praha: Aventinum, 1997. ISBN 80-7151-011-4, s. 9.

(22)

21 duch. Ten se v pohádkách a pověstech zjevuje v podobě starého muže v doprovodu tygra. Nejen hory byly uctívány, úctě se těšily i kameny, stromy, řeky a jeskyně.

Neobvyklou postavou pohádek je rarach (tokkebi), který se zjevuje za soumraku a rád se s lidmi přátelí, či si z nich tropí žerty, aniž by se stával vysloveně zápornou postavou. Dále můžeme v pohádkách často objevit draka, tedy Dračího krále, vznešené zvíře, které nese titul ochránce a vládce řek, hromů, blesku, deště a větru. Často žije v podmořské říši, odkud sleduje obyčejné lidi a podle jejich činů je odměňuje. Další mytické stvoření, které v pohádkách nalezneme, je pták fénix. Ten je podobný bažantu zlaté barvy, často ohlašuje příchod mudrce či blížícího se narození dítěte a je symbolem míru, spravedlnosti a lásky. Okřídlený kůň Čchollima je výjimečný svou schopností překonat za den tisíc mil.

Tygr, který je na jednu stranu vládcem hor, je často charakterem podobný vlku v evropských pohádkách. Je to zvíře zlé, ale hloupé, a proto bývá často obelstěno chytrým člověkem. Podobnou charakteristiku má v korejských pohádkách i liška. Vychytralost a statečnost je vlastní zajíci, který často obelstí i mnohem větší zvířata, než je on sám.

Pomocníkem lidí je dobrý jelen, nejčastěji jelen sika.⁶² Zbabělost a bázlivost je vlastní ropuše, ptáci jsou zárukou šťastného průběhu manželství. Hrdinům pohádek také pomáhají světlušky a skřítkové.⁶³

Co se kouzelných rostlin týče, často se v pohádkách objevuje ženšen. Ten je v Koreji pěstován pro své léčivé schopnosti dodnes. Kořenu ženšenu se kvůli jeho tvaru přezdívá insam, tedy kořen-člověk a podle různých příběhů pomáhá na cestě dobrým lidem, zlým naopak škodí.⁶⁴ Posvátným stromem je borovice. Kouzelné předměty mohou lidem škodit či pomáhat, nejužívanější jsou studánky, drahokamy, hůlky a prsteny.⁶⁵

Velmi důležitou životní událostí je pro Korejce pohřbívání a rituály s ním spojené. Hrob předka by měl být umístěn na místě, které mu v posmrtném životě přinese štěstí. S náboženskou tematikou v pohádkách souvisí také postavy mnichů a poustevníků, kteří znají různá tajemství přírody. Obvyklým motivem pohádek je také převtělování, užívání různých elixírů (života, nesmrtelnosti, štěstí apod.).

Součástí pohádek jsou také vyprávění ze života prostých lidí a zvířecí bajky. V příbězích o lidech často stojí rolníci nebo horalové proti lenosti, hlouposti a zradě. Tyto příběhy tak oslavují moudrost, pracovitost, čest a oddanost vůči své rodině.⁶⁶ Obecně jsou hrdiny pohádek osoby s velmi kladnými vlastnostmi, věrní své zemi, kteří jsou ochotni se obětovat pro lepší budoucnost.

62 PUCEK, Vladimír. Korejské pohádky. Praha: Aventinum, 1997. ISBN 80-7151-011-4, s. 9 – 11.

63 BIČIŠŤOVÁ, Jaroslava. Ze země jitřní svěžesti. Praha: SNKLU, 1963, s. 9.

(23)

22 Hrdinové korejských pohádek nejsou nijak genderově určení, mohou to být chlapci i dívky. Co se ovšem původu týče, málokdy se stane, že je to šlechtic, král, soudce nebo úředník.⁶⁷

Vztahy v rodině jsou také opakovaným tématem pohádek. Velmi ceněná je také hodnota přátelství. Všechny morální normy jsou člověku dány Nebesy. Jakékoli porušení spravedlivého řádu světa pak bývá potrestáno. V humorných pohádkách stojí chytrost proti hlouposti a hrabivosti, kdy těmi chytřejšími jsou zpravidla prostí lidé, kdežto šlechta, mocní úředníci a starší bratři bývají chamtiví a hloupí.⁶⁸

68 PUCEK, Vladimír. Korejské pohádky. Praha: Aventinum, 1997. ISBN 80-7151-011-4, s. 11–12.

(24)

23

2 Problematika překladu pohádek

Praxe ukazuje, že jednu výraznou strukturu (co na tom, že výraznost je někdy určena jen ozvláštněním s pomocí dialektu?) je třeba nahradit – pokud možno stejně výraznou uměleckou strukturou jinou, i když nejspíše oné výraznosti bude dosaženo prostředky jinými.⁶⁹

Jako u adaptací pohádek docházelo k hledání optimálních variant, stejně tak u překladů je nutné pohádku z cizího prostředí adaptovat na to zdejší, mění se a upravuje zejména umělecká struktura cizokrajné pohádky tak, aby odpovídala místnímu prostředí a době.

U knižních překladů pohádkového materiálu má překladatel několik možností, jak postupovat, např. Božena Němcová se při překladu slovenských pohádek držela spíše místopisných informací (nářečí a cizí jazyk) než samotného folklórního materiálu. Tyto možnosti odpovídají pohádkovým adaptacím, jak je uvádí Šmahelová⁷⁰. Tím, že se do češtiny dostávají z jiného jazyka, vyvstává ovšem několik dalších problémů.

Při překladu pohádek pro dětského čtenáře je častý překlad s úpravou stylu i textu s cílem zjednodušit text. Překladatelé také často vytvářením literárního textu přepisují nářeční a nespisovné vyjadřování do spisovné až knižní formy. V 60. letech 20. století se v Čechách začal prosazovat názor, že to není správně. R. Lužík v předmluvě svého překladu Srbských pohádek napsal: Lidová próza má funkci vyprávěčskou, je záležitostí mluveného slova a je třeba vyhýbat se všemu, co je v češtině cítěno jako jev knižního vyjadřování.⁷¹

U pohádek pocházejících z jiného kulturního prostředí a tradic je problematickou částí překladu i větná a kompoziční stavba, při které často dochází ke stylistické transpozici (často se jedná o zjednodušení textu). Profesor František Tauer přeložil arabskou sbírku pohádek Tisíc a jedna noc dvěma způsoby. V prvním překladu se snažil zachovat co nejvíce materiálu z původní arabské verze, text je tak značně knižní a obsahuje množství archaismů. Tento text Tauer vytvořil spíše za účelem odborného zkoumání pohádek. Druhý překlad je upravenou verzí prvního, je určený dětskému čtenáři a je tak stylově zjednodušený, navíc byly vypuštěny scény s erotickým podtextem.⁷²

K překladovému textu často také patří poznámkový aparát, a to i v pohádkových sbírkách pro děti a mládež. Vhodnost prostředku tkví zejména v zachování kulturních a jazykových odlišností cizokrajných příběhů.

69 STANOVSKÝ, V.; VLADISLAV, J. O překládání a převyprávění pohádek. In: ČERVENKA, J.

O pohádkách. Praha: SNDK, 1960, s. 129.

71 HORÁLEK, Karel. Pohádka jako překladatelský problém. Naše řeč. 1960, 43 (1960), číslo 7-8, s. 199–

206.

72 Tamtéž, s. 199–206.

(25)

24

2.1 Korejské pohádky v českém prostředí

Korejské pohádky byly do českého prostředí uvedeny začátkem 20. století, poprvé roku 1905 a poté v roce 1909 časopisem Světozor. Jednalo se o několik pohádek z rozsáhlé sbírky ruského spisovatele a cestovatele Nikolaje Georgijeviče Garina Michajlovského, které do češtiny přeložil Alois Drábek a později i Stanislav Minařík. Zájem o korejskou literaturu byl způsoben zejména koncem japonsko-ruské války. V průběhu 20. století se zájem o korejskou literaturu ještě několikrát obnovil, zejména v době skončení japonské okupace Koreje (1910–1945) a také v době korejské války (1950–1953).

Kompletní sbírka pohádek N. G. Garina Michajlovského byla v Česku vydána v roce 1932, a to ve dvou sbírkách Z říše nezapadajícího slunce a Žlutý pes a jiné pohádky z Korey, jejichž překladatelem z ruštiny byl Jaroslav Spirhanzl. V Rusku původně vyšly všechny Garinovy pohádky v jedné publikaci. Jejich rozdělení pro české čtenáře vysvětluje Zdeňka Klöslová slovy překladatele takto:

Garinova kniha byla značně nestejnorodá, jak primitivní kultuře Korejců odpovídá, byly tu prostinké pohádky vedle pohádek hlubšího smyslu.⁷³

Pohádky tak byly českými editory rozděleny do dvou sbírek – pro děti (Z říše nezapadajícího slunce) a pro dospělé (Žlutý pes a jiné pohádky z Korey).⁷⁴

Další sbírky korejských pohádek přeložených do češtiny jsou např. Démantové hory (1947) Vlasty Hilské, Ze země jitřní svěžesti (1963) Jaroslavy Bičišťové, Lotosový kvítek:

Na motivy korejských pohádek (1987) Marie Žákové a Korejské pohádky (1997) Vladimíra Pucka. Jednotlivé korejské pohádky se objevují také v souborech Pohádky slunného východu (1944) od Joa Hlouchy, Letem pohádkovým světem (1992) Dagmar Hilarové, Pyšná princezna a zázračná jablka (2001) Vítězslava Kocourka. Na korejský motiv také vznikla povídka s pohádkovými motivy Ztracená stuha Norberta Frýda. V některých sbírkách je možné nalézt i jiné žánry lidové slovesnosti, např. pověsti, hádanky či anekdoty.

Některé sbírky pochází od překladatelů pracujících přímo s korejskými originály, u jiných je patrná návaznost na ruského sběratele korejské lidové slovesnosti Garina Michajlovského.

2.1.1.1 Nikolaj Georgijevič Garin Michajlovskij (1852–1906)

Ruský spisovatel působící ve skupině kolem A. M. Gorkého. Studoval práva, ale později se stal komunikačním inženýrem železnice.

Garin (literární pseudonym) se zajímal o země Dálného východu. Za svého života uskutečnil cestu kolem světa přes Mandžusko, Koreu, Tichý a Atlantský oceán a Evropu

73 KLÖSLOVÁ, Zdeňka: Korejské pohádky v češtině. Nový Orient 2000/9. ISSN 0029-5302, s. 323.

74 Tamtéž, s. 324.

(26)

25 do Petrohradu. Později prováděl v Koreji a Mandžusku speciální zeměpisný výzkum, jehož cílem bylo zmapovat dané oblasti.

V. Zajčikov v předmluvě Garinovy knihy uvádí: Folkloristický materiál sebraný Garinem v Koreji, který je nejvýznamnějším přínosem do korejské folkloristiky, představuje ohromnou hodnotu pro poznání kultury a historie korejského lidu.⁷⁵

Dále se zmiňuje, že korejská lidová slovesnost byla do té doby sběrateli i vydavateli opomíjena, neboť vyšly jen dvě povídky rusky a sedm povídek anglicky. Ani po Garinovi se nenašel sběratel s tak rozsáhlou sbírkou.

Korea ho údajně zaujala tím, že: Když sbíral korejské pohádky, zaznamenával s velkou láskou všechno, co svědčí o svobodomyslnosti, prostotě, statečnosti a ušlechtilosti korejského lidu.“⁷⁶ V tomto duchu Garin zaznamenával zejména novelistické pohádky, které svědčily o kladných i záporných vlastnostech prostých lidí, ministrů a příslušníku šlechty.⁷⁷

2.1.1.2 Joe Hloucha (1881–1957)

Josef (Joe) Hloucha pracoval v Náprstkově muzeu. Zajímal se o východní kultury a sám studoval japonštinu. V roce 1906 odjel poprvé do Japonska. Poté začal psát a sbírat umění.

Při svých cestách se nesoustředil jen na země Dálného východu, ale navštívil i většinu zemí Evropy a severní Afriky, kde se věnoval sběru vzácných předmětů. V jeho sbírce byly předměty zejména z Japonska, ale také z Afriky, Oceánie, Thajska, Barmy, Vietnamu, Tibetu a Persie.⁷⁸

Nejdříve publikoval časopisecky, a to zejména cestopisné črty inspirované výhradně japonským prostředím. Stejně tak jeho beletristická díla jsou plná japonských motivů, některé jsou s autobiografickými prvky (např. Vzpomínky na Japonsko).

V roce 1926⁷⁹ vyšla jeho sbírka Pohádky japonských dětí věnovaná nejmladšímu bratrovi tehdejšího japonského císaře a u dvora byla kniha údajně kladně přijata. Pohádky slunného východu vyšly poprvé v roce 1944. Sbírka je zvláštní tím, že neobsahuje jen japonské, ale také korejské a čínské pohádky.

2.1.1.3 Vlasta Hilská (1909–1968)

Česká japanoložka a překladatelka z japonštiny a čínštiny působila na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako vedoucí katedry filologie a dějin Dálného východu a později katedry věd

75 GARIN-Michajlovskij, Nikolaj Georgijevič. Z deníků cesty kolem světa, Praha: Melantrich, 1952, s. 27

76 GARIN-Michajlovskij, Nikolaj Georgijevič. Když mládí hledalo cestu, Praha: SNKHU, 1956, s. 14

77 Tamtéž, s. 9-16

78 HLOUCHA, Joe. Pohádky slunného východu. Hodkovičky: Pragma, 2015. ISBN 978-80-7349-443-8

79 CHALOUPKA, David; SUCHOMELOVÁ, Marcela. HLOUCHA Joe (Josef) - český japanofil, spisovatel, cestovatel, sběratel [online]. Praha: Libri, 2001 [12. 11. 2018].

(27)

26 o zemích Asie a Afriky. Několikrát navštívila Japonsko, kde ji zajímala zejména literatura a kultura, což je možné sledovat v jejích článcích a statích.

Jako překladatelka se věnovala nejen japonskému jazyku (např. Akutagawa, R.: Obraz pekla a jiné povídky, Kobajaši, T.: Život pro ty druhé), ale i čínštině (Pastýř a nebeská přadlena, Čínské pohádky, pověsti a vyprávění, Zpěvy Dálného východu).⁸⁰ Vydala i výbor korejských pohádek s název Démantové hory (1947).

2.1.1.4 Vladimír Pucek (1933)

Český koreanista byl až do roku 2004 vedoucím oboru koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (kromě dlouhodobých pobytů v Koreji, kdy například přednášel bohemistiku na univerzitě v Soulu). V průběhu své praxe se věnoval korejské literatuře a jazykovědě. Je autorem učebnice korejského jazyka, lingvistických prací o korejštině (např. Úvod do čínského, japonského a korejského písma, Základní kurs současné korejštiny) i literárněvědných skript a článků. Mimo to také přeložil několik korejských beletristických děl do češtiny (např. Kim Man- džung: Putování paní Sa na jih, Pohádka z broskvových květů, Vodopád devíti draků, Korejské mýty a pověsti, Korejské pohádky).⁸¹

2.1.2 Přehled předkladů korejských pohádek v češtině

Subkapitola obsahuje přehled sbírek korejských pohádek, které vyšly v češtině. Dále také zmiňuje soubory pohádek z různých zemí, které obsahují alespoň jeden příběh korejského původu.

2.1.2.1 Pohádky slunného východu (Joe Hloucha)

Nakladatelství, rok vydání: Karel Červenka, 1944 (Pragma, 2015) Počet stran: 56 (62)

Ilustrace: Zdena Valentová

Anotace: Sbírka pohádek je adaptována pro dětského čtenáře a najdeme v ní deset krátkých pohádek, jež autor posbíral na svých cestách po Dálném východě. U šesti pohádek je uveden japonský původ, u tří čínský a u jedné pohádky korejský. Mezi čínskými pohádkami můžeme najít příběh s názvem Proč se kočky a psi nenávidí. Stejné téma má několik pohádek v čistě korejských sbírkách, čímž dochází k nejasnosti původu pohádky.

Ve sbírce najdeme pohádky kouzelné, příběhy se zvířecími pomocníky i novelistická vyprávění, např. jediná korejská pohádka sbírky nese název Zrcadlo. Jedná se o novelistickou pohádku, která se zaměřuje na neznalost chudých lidí.

80 Hilská Vlasta [online]. Obec překladatelů: Databáze osobností českého uměleckého překladu 1998–2001.

[12. 11. 2018]. Dostupné z: http://databaze.obecprekladatelu.cz/databaze/H/HilskaVlasta.htm

81 CHALOUPKA, David; SUCHOMELOVÁ, Marcela. PUCEK Vladimír - český koreanista [online].

Praha: Libri, 2001 [12. 11. 2018].

(28)

27 Skrze všechny pohádky sbírky můžeme sledovat několik motivů typických pro kultury Dálného východu jako je buddhismus, víra v reinkarnaci (např. v pohádce Stěhování duší), tradiční zvířecí hrdinové jako je jeřáb (např. pohádka Stříbrný jeřáb), kočka atp. Také je kladen velký důraz na manželství, rodinný život, pohřební rituály a úctu k předkům. Z některých pohádek jsou patrné svatební i pohřební zvyky národů Dálného východu.

Sbírka je uzpůsobena pro děti i jazykově, problematická se mohou zdát jen jména postav, která si zachovávají cizokrajný ráz.

2.1.2.2 Démantové hory (Vlasta Hilská, verše: Julie Nováková) Nakladatelství, rok vydání: Melantrich, 1947

Počet stran: 126 Ilustrace: Josef Liesler

Anotace: V pohádkách převyprávěných Vlastou Hilskou pro dětského čtenáře se objevují tradiční motivy korejských pohádek, ať už kouzelných, nebo zvířecích, jako jsou: víra v Nebesa, draci, víly, dobří a zlí duchové přírodních objektů.

Kouzelné pohádky mají často mytologický ráz, například úvodní pohádka, po níž nese název i celá sbírka, ukazuje na původ základních vlastností, kterými se pyšní korejský národ (loudavost, pohostinnost, smysl pro humor, záliba v povídání, láska k rodině), nebo např. pohádka Jak třiapadesát Buddhů přemohlo draky vysvětluje původ korejského kláštera Ju Čomsa. Jiné v sobě nesou poučení pro pohádky typické všude na světě (odměna za dobré chování, trest za to špatné), objevují se i další tradiční motivy, např. cizojazyčná či doslovně přeložená jména, pracovní pozice ministrů, odkazy a buddhismus, postava chytré ženy, která zachrání svými radami vlastního muže nebo sebe. Navíc tu najdeme také zmínky o korejské geografii a náznaky historického vztahu Koreje a Číny.

Ve sbírce se objevují příběhy podobné těm, které lze nalézt ve sbírce N. G. Garina Michajlovského, u Jaroslavy Bičišťové či ve sbírce Lotosový kvítek. Byť je základní příběh stejný, pohádky jsou často delší, většina z nich má šťastný konec, v případně nešťastného konce dochází hrdinové ke smíření se světem i Nebesy.

Celou sbírku provází básně Julie Novákové, které jsou vložené do příběhů, doplňují je a často jsou nedílnou součástí děje.

2.1.2.3 Z deníku cest kolem světa (N. G. Garin Michajlovskij, z ruštiny přeložil: Alois Fišera) Nakladatelství, rok vydání: Melantrich, 1952

Počet stran: 374

Anotace: Celé Garinovo dílo je určeno dospělému čtenáři, ať už se jedná o cestopisnou část či posbírané korejské pohádky.

(29)

28 Tento cestopis z konce 19. století je dokumentem o autorových cestách po Sibiři, Dálném východě, Koreji, Mandžusku a poté i po celém světě (Čína, Japonsko, Tichý a Atlantský oceán, Hawai, USA, západní Evropa).

Dvaadvacet korejských pohádek je umístěno až do posledního oddílu knihy nazvaného Folklor. Jedná se o kombinaci novelistických a kouzelných pohádek, které autor sám posbíral po svých cestách do Koreje (z Garinových sbírek pak čerpají i někteří čeští autoři korejských pohádek, např. M. Žáková a J. Bičišťová).

Ve všech pohádkách najdeme mnoho místopisných názvů. Zejména v novelistických pohádkách najdeme odkazy na vlastnosti a původ zvyků korejského národa, který měl autor údajně velmi v oblibě. V některých pohádkách jsou patrné prvky buddhismu (postava moudrého mnicha) a konfucianismu (a z něho vycházejícího vládního systému). Závěry pohádek bývají často tragické s jasným poučením.

Kouzelných pohádek je ve sbírce méně, vyskytují se v nich kouzelné bytosti, např. raraši (tokkebi), kteří odměňují nebo trestají obyčejné lidi podle jejich zásluh. Podobným způsobem jednají i zvířecí pomocníci hrdinů (např. vlaštovky)

Ve všech pohádkách je patrná morální převaha chudiny nad šlechtou a bohatými lidmi, např. v pohádce Dva bratři je starší z bratrů bohatý, ale také chamtivý a zlý, mladší bratr je naopak chudý a dobrosrdečný.

2.1.2.4 Korejské pohádky (N. G. Garin Michajlovskij, z ruštiny přeložil Jaroslav Stechar) Nakladatelství, rok vydání: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954

Počet stran: 26

Anotace: Sbírka sedmi krátkých lidových pohádek z prostředí korejského poloostrova je podle nakladatelství určena pro čtenáře od šesti let.

Pohádky byly posbírány a zapsány na konci 19. století autorem při jeho cestách a jsou na rozdíl od jiných Garinových sbírek doplněny černobílými ilustracemi. Příběhy navíc obsahují poznámkový aparát.

Kromě jedné, jsou všechny pohádky novelistické a kritizují lidské vlastnosti jako je chamtivost, hloupost (např. To známe!⁸²), chválí dobrotivost a obětavost (např. Ptačí řeč⁸³).

Pointy příběhů jsou často věcné, ne příliš šťastné. Ve sbírce najdeme i jednu zvířecí pohádku jménem Zajíc⁸⁴, která se velmi podobá bajce.

Stejně jako v předchozím souboru zde najdeme mnoho motivů potvrzujících korejský původ pohádek, ať už se jedná o místní názvy či českou transkripci korejských slov. Mezi

82 GARIN-MICHAJLOVSKIJ, N. G. Korejské pohádky. Praha: SNDK, 1954. s. 9–10.

83 Tamtéž, s. 11–12.

84 Tamtéž, s. 13–16.

(30)

29 nejvýraznější motivy patří zvířecí hrdinové a pomocníci, a to vlaštovka (Ptačí řeč⁸⁵), zajíc, želva, tygr jako zástupce ducha hor (Zajíc⁸⁶) i had. Velmi typickým motivem je také kořen ženšenu, jehož hledání se objevuje v pohádce Tři bratři⁸⁷. Častými motivy pohádek jsou také korejské zvyky a jejich původ.

2.1.2.5 Když mládí hledalo cestu (N. G. Garin Michajlovskij, z ruštiny přeložila Nataša Musiolová)

Nakladatelství, rok vydání: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1956 Počet stran: 546

Anotace: Rozsáhlá publikace, jež je zaměřená na dospělého čtenáře, byla vydaná k 50.

výročí smrti autora. Obsahuje několik děl ruského spisovatele – romány ve formě rodinné kroniky Ťomovo dětství a Gymnasisté. Dále oddíl Povídky a črty a Korejské pohádky.

Jen tři ze sedmnácti korejských pohádek, které jsou uvedeny v tomto sborníku, se shodují s dalším autorovým výborem Korejské pohádky. K celé knize je připojen poznámkový aparát.

Několik poznámek pak patří i k části o pohádkách, jedná se v nich zejména o bližší vysvětlení cizích pojmů či korejských zvyků.

Většina pohádek je novelistická, některé pohádky kouzelné. Pointy příběhů jsou často nešťastné, či sarkastické. Příběhy jsou často krátké, některé vypovídají o zvycích korejského národa, často popisují vztahy mezi rodinnými příslušníky a zmiňují korejský místopis.

Velké úctě se dostává postavě chytré ženy (Osminešťastný⁸⁸), v pohádkách je jako v ostatních Garinových sbírkách zřejmá morální nadřazenost chudáků nad bohatými a šlechtou.

Patrné jsou prvky buddhismu, důraz na věrnost a oddanost, národní hrdost, normy chování a kult předků.

2.1.2.6 Ztracená stuha (Norbert Frýd)

Nakladatelství, rok vydání: Československý spisovatel, 1957 Počet stran: 118

Anotace: Ztracená stuha je milostnou povídkou určenou pro dospělé čtenáře na motiv jedné z korejských pohádek nesoucí název Osm víl z Diamantových hor⁸⁹. Inspirace původní pohádkou prochází celým příběhem, kdy mladý chlapec získá za ženu nebeskou vílu spíše násilnou cestou. Jejich vztah se rozvíjí, obě postavy se vyvíjejí a zrají, poznávají jeden druhého i život. Povídka obsahuje poznámkový aparát, ve kterém jsou vysvětleny použité cizojazyčné výrazy.

85 GARIN-MICHAJLOVSKIJ, N. G. Korejské pohádky. Praha: SNDK, 1954. s. 11–12.

86 Tamtéž, s. 13–16.

87 Tamtéž, s. 25–26.

88 GARIN-MICHAJLOVSKIJ, N. G. Když mládí hledalo cestu. Praha: SNDKLU, 1956. s. 519–522.

89 PUCEK, Vladimír. Korejské pohádky. Praha: Aventinum, 1997. ISBN 80-7151-011-4, s.197–208.