Vliv rodiny na závadové chování dětí a mládeže
Diplomová práce
Studijní program: N7506 – Speciální pedagogika
Studijní obor: 7506T002 – Speciální pedagogika
Autor práce: Bc. Veronika Šimková, DiS.
Vedoucí práce: PhDr. Helena Kalábová, Ph.D.
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala paní PhDr. Heleně Kalábové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce, vstřícnost, ochotu a cenné rady, které mi během psaní této práce poskytla.
ANOTACE
Diplomová práce se zabývala problematikou vlivu rodiny na chování dětí a mladistvých. Cílem bylo zjistit, jaké faktory v rodině mohou mít vliv na vznik závadových projevů v chování dětí.
Diplomovou práci tvořily dvě části. Jednalo se o část teoretickou a část praktickou.
Obsahem teoretické části bylo v návaznosti na cíl diplomové práce předložit informace o významu rodiny, jejího historického pojetí, o její současné podobě, rodinné struktuře (vztahy mezi jednotlivými členy), interakci s lidmi mimo rodinu, popsat rozpad rodiny (neúplná rodina), problémy vyvolané nevhodným výchovným působením (potíže na straně rodičů, syndrom CAN, domácí násilí, potíže na straně dětí) a v neposlední řadě pojmenovat a popsat sociální význam závadového chování, představit prevenci a nápravu.
Praktická část diplomové práce přináší výsledky průzkumu a jejich interpretaci.
Zjištěné informace byly sebrány prostřednictvím dotazníku a případových studií (kazuistik). Zjišťováno bylo např. to, zdali mají ekonomické poměry rodiny výrazný vliv na formování osobnosti dítěte, nebo pokud chybí mužský pozitivní vzor v rodině, zda to má negativní dopad na bezproblémový vývoj chlapců či zmapovat, zda závadové chování páchají častěji chlapci než dívky. Smyslem práce bylo ověřit, zda se rodinný systém významně podílí na vzniku negativních projevů v chování a jednání dětí, co konkrétně má vliv na vznik závadových projevů, jak tomu předcházet a možnosti nápravy.
KLÍČOVÁ SLOVA
Rodina, rodinné vazby, vztahy s rodiči, sourozenci, rozpad rodiny, syndrom CAN, domácí násilí, závadové chování, rodičovské kompetence, význam chování, prevence, náprava
ANNOTATION
The diploma thesis deals with the issue of the influence of the family on the behavior of children and adolescents. The problem was to find out what factors in the family may have an impact on the development of behaviors in children.
The diploma thesis were in two parts. There was a theoretical and practical part. The content of the theoretical part was submit the issue of the diploma thesis to present information about the importance of the family, historical concept, current form and family structure (friendship between the members of the family), interaction with people outside the family, describe family disintegration (incomplete family), the issue caused by inappropriate eastern action (the problem on the parents side, syndrome CAN, domestic violence, issue on the children side) and at the least to name and describe the social significance of the behavior and introduce prevention and remedy.
The practical part of the diploma thesis brings the results of the survey and their interpretation. The informations was collected through questionnaires and case studies (zuistik). It was determined whether the economic conditions of the family had a significant influence on the formation of the child's personality or if a make positive pattern is lacking in the family, whether it has a negative impact on a boy's trouble-free development or to find out if defective behavior is predominantly from boys or girls. The purpose of the work was to verify whether the family system significantly contributed to the emergency of negative behavioral behavior and behavior of children. What specifically has an impact on the occurrence of boot manifestations, how to prevent it and the possibilities of remedy.
KEY WORDS:
Family, family relationship, relationship with parents, siblings, family disintegration, syndrome CAN, domestic violence, defective behavior, parental compe- tencies, the meaning of behavior, prevention, remedy.
7 OBSAH
Úvod ... 11
Teoretická část ... 13
1. Význam rodiny ... 13
1.1 Historické pojetí ... 16
1.2 Současná rodina ... 18
2. Rodinné vazby ... 21
2.1 Vztahy s rodiči ... 23
2.2 Vztahy se sourozenci ... 28
2.3 Širší rodina ... 29
2.4 Interakce s lidmi mimo rodinu ... 31
3. Rozpad rodiny ... 33
3.1 Neúplná rodina ... 34
4. Problémy vyvolané nevhodným působením rodiny ... 36
4.1. Potíže na straně rodičů ... 38
4.2 Potíže na straně dětí ... 41
5. Sociální význam závadového chování ... 43
6. Prevence a náprava ... 44
Praktická část ... 47
7. Stanovení cíle průzkumu ... 47
8. Předpoklady diplomové práce ... 47
9. Použité metody průzkumu ... 47
10. Popis zkoumaného vzorku ... 47
11. Získaná data a jejich interpretace ... 49
12. Shrnutí získaných dat ... 55
8
13. Navrhovaná opatření ... 56
14. Kazuistiky ... 59
14.1 Kazuistika - Denis ... 59
14.2 Kazuistika - Jiří ... 64
14.3 Kazuistika – Josef ... 70
14.4 Kazuistika - Adéla ... 74
14.5 Kazuistika - Veronika ... 78
14.6 Kazuistika - Alex ... 82
Diskuse ... 90
Závěr ... 93
Seznam použitých zdrojů ... 96
Seznam příloh ... 99
9 Seznam grafů
Graf 1: Pohlavní rozložení dotazovaného vzorku ... 48
Graf 2: Věkové rozložení dotazovaného vzorku ... 48
Graf 3: Rodinné uspořádání dítěte ... 49
Graf 4: Pohlaví převážně pečujícího rodiče ... 50
Graf 5: Pocit bezpečí v rámci rodiny ... 50
Graf 6: Negativní zkušenost v rámci rodiny ... 51
Graf 7: Vztah s rodičem ... 51
Graf 8: Vztah se sourozencem ... 52
Graf 9: Užití fyzického násilí rodičem ... 52
Graf 10: Volnočasová aktivita ... 53
Graf 11: Koníčky – trávení volného času ... 53
Graf 12: Řešení finanční otázky s dítětem ... 54
Graf 13: Dostatek finančních prostředků v domácnosti ... 54
10 Seznam použitých zkratek
ADD - Attention Deficit Disorder (porucha pozornosti bez hyperaktivity)
ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorders (hyperaktivita s poruchou pozornosti)
CAN - syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte DDÚ - dětský diagnostický ústav
DDŠ - dětský domov se školou
DPN - dětská psychiatrická nemocnice OSPOD - oddělení sociálně-právní ochrany dětí OSZ - okresní státní zastupitelství
PMS - probační mediační služba RL - rodný list
SOU - střední odborné učiliště SVP - středisko výchovné péče SŠ - střední škola
THC - tetrahydrocannabinol
VTOS - výkon trestu odnětí svobody VÚ - výchovný ústav
ZŠ - základní škola
11
Úvod
„Děti tady nejsou proto, aby řešily problémy rodičů…, děti jsou na světě kvůli sobě. Nesmí se stát důkazy mužské potence a nesmíme je tlačit do předem daných šablon, např. dědiců majetku. Chtějí být milovány prostě takové, jaké jsou, a ne proto, aby vyléčily rodičovské pocity méněcennosti.“
Heninz-Peter Röhr
Tématem této diplomové práce je VLIV RODINY NA ZÁVADOVÉ CHOVÁNÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE. Role rodiny je v dnešní době stále nenahraditelná. Na její existenci závisí každá společnost. Objevují se nové podoby soužití. Současná společnost navíc poskytuje různé možnosti, které můžeme využít, ale bohužel již obtížně je skloubíme např.
právě s rodičovskou rolí. Každý v rodině ovlivňuje každého v rámci různých podsystémů.
Dítě je odrazem chování a přístupu svých rodičů. Rodiče představují pro svého potomka nenahraditelný vzor. Žijeme v postmoderní době. Postmoderna neznamená ani tak epochu jako spíše stav mysli nebo společnosti, ovzduší, v němž žijeme. Charakteristickým znakem postmoderny je radikální pluralismu, pluralismus hodnot nebo pluralismus náboženství.
Výstižně charakterizuje postmodernismus kombinace nesouměřitelných prvků, je typickým projevem postmoderního umění a myšlení. Různorodost forem soužití rodičů (partnerů) s dětmi je obrovská. Nejvlastnějším žánrem postmodernismu je tedy koláž. (Hogenová 2011)
Rodina jako systém stále přežívá, ale funguje jinak a v různých podobách. Změnila se její role ve společnosti a svým členům přináší jiné funkce. Přibývá počet neúplných rodin v čele s jedním rodičem. Neustále se zvyšuje počet svobodných matek, ale i těch matek, které si najdou partnera jen pro získání dítěte. Tyto matky pak partnera opouští.
Společnost akceptuje homosexuální páry, ale i jednotlivce, kteří se dobrovolně rozhodují pro osamělý život. Emancipovaná neboli postmoderní rodina je rovnostářským uspořádáním. Muži se podílejí na výchově dětí a péči o domácnost zcela rovným dílem.
Výchovné kompetence rodičů se nedoplňují, ale zastupují. Oba rodiče jsou zcela rovnocennými rodiči. Jedná se o novodobé pojetí rodiny, se všemi pozitivními i negativními důsledky (klesající porodnost, oddalování založení rodiny, časté rozvody).
12 Základem pro tuto práci bude popis rodiny a jednotlivých jejích subsystémů a jejich vliv na chování a jednání dětí. Zabývat se bude historickým pojetím i současnou rodinou, rodinnými vazbami (vztahy s rodiči a sourozenci, širší rodinou) a interakcemi s jinými lidmi mimo rodinu. Dále pak negativními vlivy, které mívají vliv na vývoj dítěte. Patří sem zejména rozpad rodiny či nevhodné působení rodiny, ať jsou obtíže na straně rodiče (CAN syndrom, domácí násilí) nebo na straně dítěte. V neposlední řadě bude nastíněn sociální význam závadového chování, jeho prevence a náprava.
Prostřednictvím těchto informací, které bude obsahovat první část diplomové práce, bych chtěla položit základy pro svůj výzkum. Praktická část přinese popis konkrétních případů, popis situace konkrétních dětí, které jsem získala prostřednictvím analýzy spisové dokumentace, přímým pozorováním a rozhovorem s dětmi. Další údaje, které bude obsahovat, budou získány na základě vlastního výzkumu prostřednictvím dotazníků, které budou rozdány dětem, které již jsou v evidenci kurátora pro mládež. Cílem bude zjistit, zda má materiální zajištění rodiny vliv na problémové chování dětí a mládeže, zda může mít absence pozitivního mužského vzoru v rodině vliv na problémový vývoj chlapců a v neposlední řadě, zda závadové chování páchají častěji chlapci než dívky.
13
Teoretická část
1. Význam rodiny
„Rodina je primárním kontextem lidské zkušenosti od kolébky až po hrob.“
(Sobotková 2012, s. 11) Tradiční představy o rodině, podlehly časem radikálním změnám.
Obraz nukleární rodiny se začal měnit v souvislosti s mnohotvárností uspořádání rodiny.
Terapeutickou pozornost si začaly vyžadovat rodiny s osamělým rodičem, rodiny smíšené po druhém sňatku rodiče, rodiny nesezdaných partnerů aj. Rodina již dávno není jednolitá a stereotypní jednotka společnosti, protože rodinné normy se mohou velmi lišit na základě historické, kulturní, etnické či pohlavní odlišnosti. Jinými slovy neexistuje jediný
„správný“ model rodinného uspořádání a fungování. (Sobotková 2012)
Rodina nebyla v centru pozornosti žádné konkrétní psychologické disciplíny.
Problematika rodiny byla více či méně okrajovou záležitostí několika disciplín - sociální, klinické a vývojové disciplíny. Na rodinu je každý "odborník". Úvahy o rodině se na nás sypou ze všech stran, z masmédií, z každodenní konverzace a nekonečné introspekce lidí.
Kramer (1980) vymezuje rodinu takto: „Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů.“
(Kramer in Sobotková 2012, s. 24) Rodinný systém se společně rozprostírá v prostoru, čase a biologickém a sociálně-historickém kontextu. Vedle rodinného systému je dalším klíčovým slovem rodinný proces. Tím se rozumí akce a interakce různých skladebných složek uvnitř i mimo rámec systému rodiny.
Do poradenského či terapeutického kontaktu se dostávají rodiny s nefunkční interakcí. Důležité není tak množství a závažnosti problémů rodiny jako spíše reakce rodiny na tyto problémy, která znemožňuje či poškozuje fungování rodiny. (Sobotková 2012)
Každý rodinný systém se skládá z několika subsystémů, z nichž nejdůležitější je manželský (partnerský) subsystém, subsystém rodič-dítě a sourozenecký subsystém.
Partnerský subsystém je základní, hraje hlavní roli ve všech vývojových fázích životního cyklu rodiny. Subsystém rodič-dítě vzniká okamžikem otěhotnění u ženy. Samotný příchod dítěte na svět znamená bohatou životní zkušenost, která je radostná, ale často se stává
14 i obdobím náchylným ke krizím. V sourozeneckém subsystému se dítě učí spolupráci, vzájemné podpoře, učí se vytvářet kompromisy a učí se vyjednávat. V rodině se mohou přechodně vytvářet i jiné subsystémy popř. koalice např. matka-mladší dítě nebo otec-starší dítě. Jejich zdánlivé neopodstatněné přetrvávání obvykle signalizuje rodinný problém. Role v jednotlivých systémech bývají odlišné. V jednom subsystému se žena cítí jistá, v jiném naopak může být submisivní a v dalším hledá ochranu. Důležité jsou hranice mezi subsystémy. Ideálně nejsou hranice mezi subsystémy pevné, ale flexibilní. Tj. jsou jasně vymezené, ale v případě potřeby je můžeme měnit. Funkční rodina by měla mít jasně vymezené hranice, které musí všichni členové respektovat. Výzkumy ukázaly, že hranice rodiny se ztenčují v období po narození dítěte (časté návštěvy), ale po ztrátě člena rodiny je tendence opačná, hranice se stahují a propustnost je nižší. (Sobotková 2012)
S tématem rodiny úzce souvisí též Patočkova analýza existenciálního pohybu prereflexivního „sum“ ve struktuře světa. Jan Patočka rozlišuje jeho tři mody, které měly jak individuální, tak i sociální a historický aspekt. První pohyb je pohybem zakotvení, respektive akceptace, čímž se člověk umisťuje do světa a do společenství ostatních lidí, od nichž se dožaduje přijetí. Tento pohyb souvisí s pudově-instinktivní stránkou života, s upokojováním jeho základních potřeb a tvorbou rodinných společenství. Člověk je tvor společenský, řekl dávno před naším letopočtem Aristoteles. Člověk neumí žít sám. Pro zdárný vývoj dítěte je důležitá pečující osoba, kterou bývá zpravidla matka. Pro člověka je důležité vědomí někam patřit, být ostatními lidmi přijímán a to pokud možno bez výhrad.
Patřit někam souvisí s lidskou potřebou sounáležitosti a procesem socializace. Rodina je základní a prvotní systém společenství pro nově příchozí lidskou bytost na svět. Rodina má ve vztahu k jeho členům plnit mnoho základních funkcí, kdy jednou z nich je např. zajistit dítěti pocit bezpečí a jistoty, což souvisí s jeho ukotvením v systému. (Patočka 1999)
Rodiny se osvědčily jako uspořádání nejpraktičtější. Dokazují to i zkušenosti z rodinného poradenství – lidé hledají v rodině sebenaplnění a sebe překročení. Pouze ukotvený člověk může podnikat dobrodružné výpravy do světa poznání. Ten, komu tato jistota chybí, často nenalézá ani sám sebe. (Matějček 2015)
15 V souvislosti s rodinou nesmíme zapomenout osvětlit pojem areté, kdy naše porozumění areté vyjadřuje způsob, jakým rozumíme podstatným souvislostem, jež nás spoluutvářejí. Rozvíjení určité konkrétní zdatnosti může být výsostným projevem péče o duši. Areté se stává nejen cestou svobody, ale též její zárukou. Prostřednictvím areté se člověk stává nezávislým na všem nepodstatném. Schopný člověk může realizovat svůj potenciál rozvinutím svých schopností v seberealizaci, jež může nabývat podoby viditelného a respektovaného úspěchu. Díky areté může pronikat celek do každé konkrétní situace, říká Jan Patočka. Víme, že ve výchově by neměl chybět celek – jednota. Celek je člověku zdrojem jeho vnitřní i vnější integrity. (Patočka 1999)
Konstelace rodiny je sociálně psychologické uspořádání. Obsahuje osobnostní charakteristiky, citovou vzdálenost členů rodiny, pořadí narození a pohlaví sourozenců, dominantní či submisivní pozice, věkové rozdíly, počet členů rodiny a další faktory.
O rodinných, ale hlavně sourozeneckých konstelacích toho bylo již hodně popsáno.
Kombinují se např. pořadí narození a pohlaví, kdy na základě toho se následně vyvozují osobnostní charakteristiky a predikuje se slučitelnost lidí v párovém soužití. Hovoříme o tzv. duplikačním teorému, kdy člověk opakuje ve svých vztazích a rodičovském chování ty vzorce chování, které má zafixovány z původní rodiny. Nepříznivé okolnosti v raných stádiích vývoje dítěte (rizikové prostředí, zanedbávání dítěte v původní rodině) nemusí nutně znamenat negativní dopad, protože závisí také na resilienci (odolnosti) jedince. Tím se rozumí jeho odolnost vůči nepříznivým psychosociálním vlivům. O této problematice se dozvíme mnohé ze studií o dětech přijatých do náhradních rodin. Krom odolnosti mají význam také transakční procesy mezi jedincem a kontexty (bohatě strukturovaná síť prostředí, která spolupůsobí při vývoji jedince i celé rodiny), v nichž se pohybuje a vyvíjí.
Jsou důležité proto, že mohou zesilovat či zeslabovat následky časné zkušenosti z problémové rodiny. Pokud má dítě malou sociabilitu, dráždivý temperament, nedostatek emoční jistoty a navíc je lehce mentálně postižené, bude ve svém okolí vyvolávat jinou odezvu než dítě, které je sociabilní, vzhledově atraktivní a mající citovou oporu.
(Sobotková 2012)
16 1.1 Historické pojetí
Všeobecná deklarace lidských práv tvrdí, že rodina je přirozeným a základním prvkem společnosti. Vůbec poprvé byla rodina prohlášena za základ společnosti kolem roku 450 př. Kr., v římském zákoníku, tzv. Dvanácti deskách. Postupem času a v závislosti na místě se však měnilo její uspořádání. V Evropě existovala před několika staletími tradiční patriarchální rodina, která byla nezávislou a samostatně fungující jednotkou.
Rodina se musela postarat o přežití svých členů a vyrovnat se s vnějším i vnitřním ohrožením, kdy tyto nezastupitelné funkce rodinu stabilizovaly navenek a zároveň posilovaly vztahy uvnitř. V důsledku změn, které přinesla průmyslová revoluce a vznik moderního centralistického státu, začalo postupně docházet ke změně tohoto po staletí trvalého a jediného možného modelu. Někteří autoři se domnívají, že za krizí moderní rodiny stojí právě centralistický stát. Ten, svými zásahy způsobil postupnou destrukci rodiny. Nastolil totiž ve všech směrech neúnosné podmínky, jež velmi výrazně usnadňují a dokonce přímo podporují rozpad rodiny. Základní organizační jednotkou přestala být rodina a stal se jí jednotlivec. Rodina tak začala postupně ztrácet vliv na své členy a pozbývala tak svého významu. (Majerová 2000)
Neexistuje žádný typ společnosti, který by nestavěl své základy na rodině. Rodina je považována za snad nejstabilnější produkt civilizace. V průběhu svého vývoje ovšem prošla řadou proměn (co do velikosti, významu a začlenění ve společnosti). Z vývoje, který si rodina prošla v průběhu uplynulých staletí, je možné rodinu rozdělit na tradiční, moderní, případně také postmoderní. Za zmínku jistě stojí období 19. století, kdy sociální reformátoři, kteří byli převážně konzervativní, propagovali zidealizovanou patriarchální rodinu. Živitelem byl muž a na základě této skutečnosti výhradně sám rozhodoval o všech podstatných i méně podstatných záležitostech týkajících se života rodiny. (Majerová 2000)
Změny v průběhu 20. stol., především 30. léta jsou dobou mezi dvěma světovými válkami. Většina mužů musela naverbovat do armády a velké množství z nich se již bohužel nikdy nevrátilo zpět domů. V průběhu tohoto období rodina přežívala jen s vypětím sil. Všechny povinnosti byly na matce, která se musela postarat o svoje děti.
V poválečném období pak dochází ke zlepšení.
17 Demografové zaznamenali v 50. letech 20. století baby-boom. Hospodářské poměry se rychle zlepšovaly a rostl blahobyt rodin. V druhé polovině 20. století došlo k celé řadě socio-kulturních změn, které měly velký dopad na strukturu a vztahy v rodině. V 60. letech byla vynalezena hormonální antikoncepce, popularitu mezi mladou generací si vydobylo hnutí hippies s představou volné lásky a konzumace drog. (Majerová 2000)
Ve vývoji společnosti nastala nová éra, kterou označujeme jako postmoderní.
Úloha muže a současně otce klesá také ve významu hlavního vychovatele svých dětí. Tuto funkci postupně přebírají nově zakládané jesle, mateřské školy, základní školy, družiny a mládežnické organizace. Rodiče, jelikož musí oba pracovat, jsou tak nuceni své děti do těchto zařízení posílat. Čím dříve jde matka od svých dětí do zaměstnání, tím více je vládnoucím režimem vychvalována a uznávána. Díky tomu se ovšem zmenšil rozsah rodičovské kontroly nad jednáním dětí, zmenšovala se autorita rodičů, měnily se vztahy v rodině. Bohužel tyto výchovné organizace na rozdíl od rodiny zbavené konfliktů vychovávaly spíše osobnosti intelektuálně chudší a citově méně vyrovnané. Děti byly zbaveny péče matky, která je nucena pracovat, právě v době, kdy je to nejvíce třeba – když se formuje jejich osobnost. Děti jsou tak zbaveny atmosféry citové oddanosti, důvěry a působení rodičů. (Matoušek, Matoušková 2011)
Starší generace vyrůstaly ve výchovném prostředí, které bylo přísně důsledné, které nevycházelo vstříc individuálním citovým potřebám dítěte. Svou negativní roli také sehrál v uplynulých desetiletích společenský a ekonomický tlak na brzkou výchovu dětí v kolektivu. V naší společnosti nebyl prostor pro alternativní výchovné postupy. Tyto vlivy se k nám dostávají ze světa s velkým zpožděním. Problém je např. s jednostranným uplatněním zcela volné výchovy, kde se pro dítě naprosto vytrácí řád. (Prekopová 2014)
Počet sňatku od roku 1989 stále klesá. Ještě ve 40. a 50. letech bylo běžné, že zdrcující většina delikventně jednajících mladých lidí pocházela z nejchudších a nejméně vzdělaných rodin. V poválečném vývoji ovšem stoupá kriminalita dětí ze středních vrstev a překvapující je i nárůst kriminality u mládeže z nejlépe situovaných vrstev. Toto je způsobeno klesajícím vlivem rodiny na chování dospívajících dětí ve všech společenských vrstvách. Nepřátelský postoj a nezájem rodičů vůči vlastním dětem
18 se vyskytuje i v dobře situovaných rodinách. Bohužel zde jsou nepříznivé postoje vůči dítěti lépe maskovány a jsou hůře ovlivnitelné, na rozdíl od rodiny sociálně slabších.
Příslušnost rodiny ke společenské vrstvě může také souviset s osobnostními kompetencemi rodičů. (Matoušek, Matoušková 2011)
U nás tradiční pojetí rodiny zaniká někdy v sedmdesátých letech 20. století. Dochází totiž k posunu postoje společnosti vůči rozvodu. Rozvod již není vnímán pouze v negativním slova smyslu. V důsledku toho přichází generace, které již nebyly svědky určitých interakcí typických pro rodinný život. Patří sem zejména to, že lidé nebyli vedeni k úctě a toleranci vůči partnerovi a nejsou schopni přijmout a konstruktivně řešit vlastní problémy. Lidé se špatně orientují i v tzv. tradičních hodnotách. Je nutné si uvědomit fakt, že dítě potřebuje znát způsoby chování typické pro úplnou rodinu, těch se totiž ani za pomoci příslušníků širší rodiny již nikde nenaučí. (Sobotková 2012)
1.2 Současná rodina
Dnes se manželství uzavírá ne kvůli plození, ale z touhy jít životem spolu.
Převažují hodnoty citové a vztahové. Jak na tyto společenské změny reaguje moderní rodina? Mnohem výše než rodinný status stojí status společenský. Rodina i dnes zůstává nejstarší lidskou společenskou institucí, která se mění ruku v ruce se společností. (Majerová 2000)
V současné době je tradiční manželská rodina s dětmi bohužel méně stabilní institucí. Na rodinu je kladen stále větší tlak. Rodičovství není snadným úkolem a velmi záleží na pomoci širší rodiny. Společnost navíc neustále řeší, co patří ke správnému rodičovství. Všichni slyšíme, jak děti nejvíce ze všeho potřebují nepodmíněnou lásku a přijetí, že příliš liberální výchova přináší mnoho nástrah. Mnoho rodičů tak řeší dilema, jak vlastně správně vychovávat. Autoritářské metody výchovy a s nimi spojené tělesné tresty, naráží na rostoucí odpor. Existují ovšem jiné alternativy? Jak máme docílit láskyplného a hodnotného vztahu se svými potomky? Dítě se narodí a rodič má vše pod kontrolou. Jakmile ovšem dítě povyroste, rozumný a vnímavý rodič dovolí dítěti spolupodílet se na rozhodování.
19 Na místě také není přílišná kritika, která vede k podrývání nově osvojených dovedností.
(Sharry 2006)
Cíle bohatších skupin jsou dnes vnucovány mladým lidem všech vrstev prostřednictvím médií a reklamy. V tradičních společnostech byly bariéry mezi společenskými vrstvami mnohem silnější a neexistovaly univerzální cíle. Každá vrstva měla své cíle. Narození do jedné vrstvy, znamenalo téměř vždy zůstat jejím příslušníkem až do smrti. Univerzální cíle a hodnoty se objevily až v novověku. Dospívající, kteří nemají potřebný finanční ani sociální kapitál, hledají cesty náhradní a vedoucí rychleji ke společenskému úspěchu. (Matoušek, Matoušková 2011)
Rozvoj nežádoucího chování může stimulovat jak určitý životní styl, tak i určité životní prostředí, jako např. nakupení velkého množství lidí na sídlištích, která jsou typická svou anonymitou. Děti a mladiství se zde chovají asociálně ve větší míře než tam, kde existuje sociální kontrola a nelze tak spoléhat na anonymitu např. na malém městě.
(Vágnerová 2004)
Ženy mohou rozhodovat o svém těhotenství samy. Význam rodiny se tak pozvolna ztrácí. Rodiče nevkládají do nové generace především majetek, ani společenská privilegia, ale nejcennější investicí se stává vzdělání. Vzdělání se stalo celoživotní záležitostí a vysoce se specializovalo. Rodiny vyvíjí velký tlak na děti, aby se vzdělávaly. Obavy, ale plynou ze slábnoucí vazby mezi rodičovstvím a partnerstvím. Děti, které jsou vychovávány jen jedním z rodičů, mívají horší výsledky ve škole, více zdravotních a psychických problémů a následně také více střetů se zákonem. Přítomnost otce v rodině je faktorem, který brání delikvenci syna. Soužití chlapců s vlastním otcem predikuje menší sklony přestupovat zákon. (Matějček 2006)
Další významnou změnou je fakt, že dřívější kompetence rodiny přebírají korporativní subjekty (stát, jeho organizace, organizace nestátní). Dítě od útlého věku navštěvuje kolektivní zařízení, navíc většina lidských aktivit v dospívání i v dospělosti se uskutečňuje mimo rodinu, kdy následně lidský život končí dosti často v nemocnici nebo v zařízení pro staré lidi. Můžeme hovořit o tom, že postmoderní stát se nenápadně stává
20 obrovskou náhradní rodinou pro všechny. Stát se ve srovnání s rodinou, ale k občanovi staví byrokraticky a neosobně. Tradiční dvougenerační rodina je na ústupu. Vznikají nové typy rodin, které zastávají hlavní funkce rodiny (výchova malých dětí), ale ve srovnání s minulostí mají o něco menší ekonomickou a vztahovou solidaritu. Do budoucna ovšem bude špatně funkčních rodin přibývat, bude sílit tlak na to, aby státní orgány případně jiné subjekty přebíraly jejich funkce. „Moderní společnost disponuje omezenými možnostmi, vynutit na rodičích, kteří upřednostňují své zájmy před zájmy dětí, aby řádně plnili rodičovské povinnosti.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 40)
Současná rodina je především rodinou zaměstnané ženy. Zaměstnání ženy je ekonomickou nutností. Žena je přetížena požadavky práce a domácnosti. Muž má v práci větší zodpovědnost, více podřízených a lepší platové podmínky. Muž očekává od ženy, že ona jeho pracovní zaujetí bude chápat a podporovat. Ženy většinou vyžadují v manželství emancipovanou rodinu, vyžadují plné zapojení do vedení domácnosti a výchovy dítěte. Po rozvodu manželství, ale ženy velmi často zastávají model matriarchální. Na straně druhé dnešní otcové již upouštějí od tradičního patriarchálního modelu rodiny a snaží se o emancipované uspořádání, kterým je střídavá výchova.
Samozřejmostí musí být vzájemná výpomoc a respekt obou partnerů. (Lexís 2009)
Vedle tradičního modelu péče o dítě existuje i model smíšený, kdy se muž na výchově podílí více a je hlavním činitelem v náplni volného času. Poslední model se označuje jako partnerský. V tomto případě je podíl rodičů na péči o dítě relativně nejvíce vyrovnaný. Každý se svému dítěti věnuje podle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Zažité a jen velmi pomalu se měnící stereotypy o dělbě genderových rolí v rodině a v práci mají také dopad na formování osobnosti dítěte. Současná společnost neustále zvyšuje nároky na člověk a celkově se zvyšuje odpovědnost za vlastní život.
Lze předpokládat, že 21. století bude tempo ještě více stupňovat. (Vodáková 2003)
21
2. Rodinné vazby
S příchodem dětí přibývá v domácnosti napětí a klesá spokojenost s manželstvím.
Novopečení rodiče se sice z narození dítěte radují, málokdy jsou připraveni na to, do jaké míry jim dítě naruší život. Kvalita rodinných vazeb je klíčovým činitelem osobnostního vývoje. „Matka svým chováním hned od porodu zrcadlí chování dítěte a také ono zrcadlí matčino chování.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 42) Kvalita vazby může být předvídána postojem matky k ještě nenarozenému dítěti. Vytvoření pevné vazby ze strany matky může ztížit: komplikované těhotenství, těžký porod, separace hned po porodu nebo nemoc matky v průběhu prvního roku života dítěte. Tyto děti pak mívají větší pravděpodobnost, že budou matkou v budoucnu zanedbávány nebo týrány. Rodinné prostřední delikventní mládeže bývá zpravidla chladné s minimem rodičovského zájmu o děti. Rodiče bývají pasivní nebo odmítaví. Zvláštní skupinu tvoří děti, které rodinné prostředí nikdy nepoznaly a mohly projít celou sérií náhradních domovů. Delikventní chování těchto dětí v období dospělosti může být projevem naivity, protože neměly možnost vyzkoušet si dlouhodobý vztah k respektovanému dospělému a k mimoústavním institucím. Adaptace na samostatný život mimo ústav je horší, proto pro ně může být vazba i vězení známým prostředím, které mohou nevědomky upřednostňovat před samostatností na svobodě. (Matoušek, Matoušková 2011)
Vývoj a formování osobnosti dítěte v rámci úplné rodiny souvisí se vzájemnými interakcemi jejích členů. Vztahy dělíme na vrozené a získané. Vztahy vrozené stojí na biologickém základě a vznikají oplozením, těhotenstvím a porodem. Jedná se o vztahy přirozené, nemůžeme si je vybrat, ale ani je ztratit. Vztahy vrozené jsou mezi rodiči a jejich vlastními potomky, mezi vlastními sourozenci, mezi prarodiči a vnuky. Kdežto vztahy získané nejsou samozřejmé, vznikají seznámením a můžeme si je vybrat. Stejně tak je můžeme kdykoliv zrušit a mohou být pouze jednostranné. K získaným vztahům patří vztahy přátelské, pracovní, partnerské apod. O získané vztahy musíme neustále pečovat, aby nám nezanikly. Pokud se partnerům narodí dítě, vzniká rodičovství, které je vztahem vrozeným. Pro dítě dlouho platí představa o tom, že rodiče spolu byli vždycky. (Chvála, Trapková 2016)
22 Dlouhý vývoj lidského mláděte se bez speciální ochrany neobejde. Existuje společné emoční pole rodiny. Jedná se o pole interakcí, které všichni dohromady vytvářejí.
Vzájemné propojení je dáno nejen pouhou přítomností, ale máme zde i emoce na dálku.
V evropské medicíně nebývá emocím věnována velká pozornost. Jestliže si neuvědomíme souvislost mezi životem organismu a prožitkem (emocemi), nemůžeme pochopit působení emočního silového pole rodiny na jednotlivce. Výchova dívek a chlapců na školách je dávno společná. Z hlediska stejných příležitostí to má své výhody, ale pro partnerské vztahy to příliš výhodné není. Ženský jang není totéž, co mužský jang. Pokud je ženský organismus v pořádku, je trvale pod vlivem vysokých hladin estrogenů, mateřských v děloze a později vlastních. Mužský organismus oproti tomu roste pod vlivem testosteronu. Pokud se k sobě partneři stále obrací jen svými jangovými póly, dochází mnohem častěji ke konfliktům. Vypadá to, jako magnety, které se velkou silou odpuzují, protože jsou k sobě natočeny stejným pólem. Velmi často toto ve vztahu otce a dcery, kdy jejich bouřlivé výstupy nejsou ničím jiným než srážkami otcova a dceřina jangu.
Pozorujeme to zejména v rodinách, kde míra přizpůsobení matky otci je pro dceru nepřijatelná. Důležité je, aby si dcera našla k otci cestu, tj. aby se k němu natočila správným jinovým pólem, nabídla mu vlastní ženství a on ji uznal a zamiloval si ji, aby se k ní emočně přitáhl. Muž a žena dělají každý sám za sebe velké věci. Oba jsou jin- jangovým celkem. Při jejich spojení, ale teprve vzniká nový svět. Zdravé dítě prožívá zdravé rodiče. Výrazem dobré rodičovské souhry je fakt, že když jeden na chvíli vypadne, je druhým nahraditelný. (Chvála, Trapková 2016)
Velmi důležitý je rodičovský dohled, kterým se rozumí míra informovanosti o tom, co dítě dělá ve volném čase, s kým se stýká, kde se zdržuje, kdy se vrací domů a v jakém stavu. Pokud rodiče nedostatečně monitorují své dítě, je zde větší pravděpodobnost, že se dítě dopustí trestného činu v raném věku a bude jej opakovat. Vztah k delikventnímu chování dětí má i způsob řešení konfliktů v rodině. V rodinách, kde je mnoho otevřených konfliktů mezi rodiči, vyrůstají děti s větším sklonem ke kriminálnímu chování. Z tohoto prostředí má dítě tendenci, co nejdříve a opakovaně utíkat. V těchto rodinách dochází často k obviňování, emoční diskusi o problémech, k agresivním obranám vlastní osoby, k menšímu přijímání odpovědnosti a méně přátelským sdělením.
23 „Emocionální vazba mezi členy rodiny je narušována neustálým komandováním, kritizováním a vyžadováním.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 47-48)
Součástí životního stylu rodiny je též způsob výchovy v rodině. Rozumí se tím celková interakce a komunikace dospělých osob (matky, otce, učitele, rodiny, školy, atd.) s dítětem. Důležité momenty ve výchově dítěte jsou emoční vztah a styl výchovného řízení.
Rodiče mají právo zvolit si výchovný postup pro vlastní dítě. Každý postup má určité přednosti, ale i rizika a úskalí. (Mertin 2011)
2.1 Vztahy s rodiči
Vztahy se utváří během celého období života dítěte. Důležitost rodičovských rolí se mění v průběhu vývoje dítěte. V období mezi 6. a 9. měsícem dítě matku spolehlivě odliší od ostatních. Matka se pro dítě postupně stává nejdůležitějším sociálním objektem.
Samotná existence matky a její dosažitelnost se pro dítě stává potřebou. Následně poté, co si dítě uvědomí, že není součástí mateřské bytosti, změní se jeho vztah k matce a k němu samému. Reakcí na toto zjištění však může být i strach z její ztráty. Prožití prvního roku života ovlivňuje postoj k sobě samému, ale i k okolnímu světu. Na tomto základě se vytváří krom jiného bazální životní strategie. Zdrojem vnitřní jistoty a stability je spolehlivý vztah s matkou. Tato zkušenost ovlivňuje také rozvoj různých osobnostních vlastností (vstřícnost, empatii, schopnost vytrvat v úsilí či opačnou tendenci k rezignaci). Matka musí být schopna dát dítěti najevo, že jeho aktuální pocity a potřeby chápe, musí mu poskytovat adekvátní zpětnou vazbu. Pokud o dítě nebude mít zájem, bude labilní a neustále rozladěná, nebude zdrojem potřebné zkušenosti. Nedostatečná schopnost chápat význam různých signálů, bude mít pro dítě nepříznivý dopad v kontaktu s jinými lidmi. Rovnováha vztahu mezi matkou a dítětem existuje na úrovni somatické i psychické. Rovnováha se vytváří pouze v situaci, kdy jsou přijatelně uspokojovány potřeby dítěte, ale i matky. Pouze spokojená matka dobře plní mateřskou roli. Klíčový význam pro dítě má potřeba jistoty a bezpečí. V souvislosti s tím hovoříme o připoutání (attachment) k určité osobě.
Představuje dlouhotrvající emoční vazbu, která není zaměnitelná s jinou a určuje i vztahy k ostatním lidem. Děti, které si vytvoří bezpečnou vazbu, dovedou lépe rozeznávat negativní emoce, mají větší toleranci k negativním prožitkům a dovedou je lépe zvládat.
24 Na druhé straně nejistá vazba způsobí deaktivaci mozkových struktur, které umožňují navození otevřenosti k sociálnímu poznávání apod. Lhostejná a citově chladná matka není zdrojem jistoty. Při absenci jiné náhradní osoby v rodině bude dítě trpět citovou deprivací či subdeprivací. Deprivační zkušenost může být příčinou narušení osobnostního vývoje, protože dítě, pokud není citově akceptováno a hodnoceno pozitivně či-li nemá pro nikoho osobní význam, nemůže mít v budoucnu pochopení pro druhé lidi, bude nejisté a dezorientované. Takové děti mívají v pozdějším věku nízkou sebedůvěru, cítí se méně hodnotné a nevýznamné, mohou se u nich rozvinout různé sociálně rušivé obranné reakce.
K druhým lidem nemohou mít důvěru, nedovedou s nimi navazovat uspokojivé a stabilní vztahy, protože je v citlivém období raného vývoje samy nezažily. (Vágnerová 2014)
Až ve druhé polovině prvního roku života začne kojenec rozlišovat ostatní známé lidi. Pokud se otec dítětem zabývá, stane se osobně významnou bytostí a dítě se krom matky připoutává také k němu. Otcové se k dětem zpravidla chovají jinak než matky, což umožní dětem jejich prostřednictvím získávat nové poznatky. Otcové dětem často poskytují společenskou hru, která bývá jiná než hra s matkou (ráznější, preferují pohyblivé hry, aktivnější). Otcové reagují často na jiné projevy, přinášejí pro dítě jiné zkušenosti a rozvíjí jiné dovednosti. Přítomny jsou zde i první genderově rozlišující chování, kdy otcové nereagují na syny a dcery stejně. Na rozdíl od matek, které se obvykle chovají univerzálněji. Pro správný rozvoj vztahu otce a dítěte je důležité, že otec není zdrojem základních poznatků. Tento vztah navazuje na zkušenost, kterou dítě získá s matkou a může sloužit jako pojistka. Může se stát, že chování matky nebude z hlediska dětských potřeb uspokojivé, otec tak může působit kompenzačně, kdy citlivý a vřelý otec může dítěti nahradit chybějící zkušenost s matkou. Platí to i v případě, že bezpečná citová vazba se s matkou vytvoří, ale z nějakých důvodů dojde k jejímu narušení. Dětská osobnost je ovlivňována především zkušenostmi s různými lidmi. Nejdůležitější je ovšem z hlediska zdárného vývoje dítěte především jistý a bezpečný vztah s oběma rodiči. (Vágnerová 2014)
V předškolním období jsou rodiče pro jejich potomky emočně významnou autoritou. Předškolák přisuzuje rodičům prakticky všemocnost, věří, že si poradí v každé situaci. Toto přesvědčení jim slouží pro potvrzení jistoty jejich bezpečí. Rodiče jsou
25
pro tyto děti vzorem. Děti se s nimi identifikují a chtějí se jim vyrovnat.
Podobný mechanismus se uplatňuje i v pozdějším vývojovém období, souvisí to např.
s identifikací s vůdcem party apod. Předškolní věk můžeme charakterizovat jako období anticipace rolí, kdy si děti zkouší role dospělých a učí se je zvládnout, alespoň na symbolické úrovni. Také v tomto případě se jedná o přípravu na budoucí život.
Ve funkčních rodinách se rodiče vzájemně doplňují. V případě narušení rodičovského vztahu, může docházet k nefunkční nekompatibilitě přístupu rodičů k dětem. Je prokázáno, že chování otce k dítěti do značné míry ovlivňuje kvalita partnerského vztahu rodičů.
Působí na něj více než na matku. Může to souviset s tím, že otcovská role není tak jasně vymezena jako role matky. Někdy se otec nedokáže prosadit, i přesto, že má k potomkovi silný citový vztah, protože jeho kontakt s dítětem je minimální. (Vágnerová 2014)
Matka s otcem se v rámci procesu naší výchovy vzájemně doplňují, aby celý rodinný systém byl v rovnováze. Dítě potřebuje být svědkem vzájemných interakcí obou rodičů, sleduje tím způsob komunikace, řešení problémů a fakt, že se každý odlišným způsobem k dítěti vztahuje. K současnému pojetí významu otcovské role vedla z historického hlediska poměrně dlouhá cesta. Postoj k otcovství se pod vlivem společenských a ekonomických změn změnil zhruba v posledních dvou stoletích.
V minulosti byla prosazována matka jako pečující osoba a tématu otcovství se velká pozornost nevěnovala. V tradičním pojetí otcovské role byla spatřována zejména role živitele rodiny. Otec byl popisován často jako přísný a dětem emočně i fyzicky vzdálený.
Otec platil za tvůrce rodinných pravidel a soudce těch, které je porušili. V praxi existuje mnoho různých modelů otcovství. Výhodným modelem je např. angažovaný otec, který na sebe nepřebírá úlohu matky, ale spolu s ní se na péči o dítě podílí. Zároveň ovšem plní svou funkci živitele rodiny, nikoliv však už výhradního, jak bylo obvyklé pro tradiční rodinu. Tátové z mladší generace bývají aktivnější a více zapojeni do péče o děti než byli jejich otcové. (Singh 2014, s. 10-11)
Otec je důležitou součástí rodiny (systému), do něhož obvykle přesně zapadá, jelikož jej spoluutváří. Díky jeho přítomnosti bývá rodina v rovnováze. V rámci adolescence a rané dospělosti se vytváří vztahy k příslušníkům druhého pohlaví. Otcova
26 podpora a zájem dávají mužskému potomkovi zřetelnou výhodu ve společenském styku s ženami. Šance mladého muže udržet si plnohodnotný partnerský vztah je větší, viděl-li harmonický vztah mezi svými rodiči. Stejně tak je patrný podíl otce na výchově dcery.
Děvčata, která mají vřelý vztah ke svým otcům a cítí se jimi akceptována, budou mít větší míru sebedůvěry ve vztazích s příslušníky opačného pohlaví. Stejně jako u chlapců platí, že mohly pozorovat pozitivní vztah mezi svými rodiči. Na druhou stranu pouhá přítomnost otce doma však ještě nezaručuje, že jeho vliv na výchovu bude pozitivní, kdy např.
pohlavní zneužití otcem zanechává dceru v riziku těžké deprese, sebevražedného chování, zneužití omamných látek, nízkého sebehodnocení a tendencí znovu opakovat své trauma při navazování vztahů charakterizovaných zneužíváním. (Warshak 1996)
Rodiče přisuzují na počátku dospívání pubescentům stále jen roli dítěte. Rodiče na ně kladou mnohem větší požadavky, jsou přesvědčeni, že je jejich potomek dost velký, aby mohl mít více povinností a být za ně zodpovědný. Rodiče ovšem velmi často nechtějí svým potomkům přiznat více práv a větší samostatnost. Dospívající se pak mohou novým požadavkům bránit a považovat je za nespravedlivé. Nechápou totiž, proč jim přibývají jen povinnosti, zatímco jejich práva se nemění. Pro rodiče bývá jednodušší něco přikázat než s kritickým a naivně argumentujícím pubescentem diskutovat. Rodič přestává být ten, který měl vyšší kompetence, je hodnocen realističtěji a někdy až příliš kriticky. Rodiče v této době ztrácejí výsadní postavení. Na druhé straně dokážou dospívající své rodiče též ocenit.
Váží si na nich nejvíce upřímnosti a spolehlivosti. Naopak nejvíce jim vadí, když jsou rodiče hádaví, podráždění a malicherní. Nestojí ani o nadměrné narušování své osobní intimity a vymáhání důvěrnosti. V době dospívání pozorujeme zdánlivý konflikt potřeb rodičů a dětí. Problém je spatřován především v tom, že řada rodičů by si ráda udržela svou autoritu a citovou vazbu s dítětem, ale na druhou stranu nejsou rodiče často schopni či ochotni přizpůsobit své chování nové situaci. Rodič si ovšem musí uchovat svou autoritu, i kdyby jen formální, tato pozice jim totiž usnadňuje řešení různých problémů. Obecně platí, že v době dospívání se mění postoj k oběma rodičům, vztah s rodičem stejného pohlaví může být mnohem napjatější. Rodiče představují pro dospívajícího, model určitého způsobu života. Mnohé rodičovské nedostatky, které mohou adolescenti kritizovat, bývají dány generačně. (Vágnerová 2014)
27
„Delikventní chování rodiče, který nadměrně pije, užívá drogy nebo je dlouhodobě nezaměstnaný či má jiné projevy "sociální nepřizpůsobivosti" zvyšuje riziko, že potomek bude během dospívání překračovat meze zákona.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 45)
Vznik úzkosti nebo naopak agrese u dítěte má za následek slabé rodičovské vedení.
Slabý a bezradný rodič nedokáže účinně vymezit dítěti hranice. Dítě potřebuje zdravé, sebevědomé rodiče, kteří mají přirozenou autoritu a dovedou si udržet respekt. Dítě se musí na své rodiče za všech okolností spolehnout. Teprve poté si dítě může vybudovat důvěru v sebe samo i okolní svět. Z respektu rodičů si vytváří respekt k sobě samotnému.
V rodičovství jako takovém jsou nejdůležitější dva aspekty. Prvním je emoční vztah k dítěti a tím druhým míra kontroly, tj. vyžadování kázně. V praxi se vyplatilo využívat ve výchově následující: méně pravidel, dostatek volnosti pro dítě, rodič musí uznat chybu a omluvit se dítěti, vzdát se nadměrného křiku, odměny a tresty používat, co nejméně. (Nováková 2014)
28 2.2 Vztahy se sourozenci
Vztahy se sourozenci jsou zdrojem specifické sociální stimulace. Sourozenec je zdrojem zkušenosti. Prostřednictvím chování sourozenců se učíme rozumět projevům chování na jiné než nadřazené úrovni chování rodičovské autority. Dokonce i nepřátelské sourozenecké interakce podporují rozvoj sociálního porozumění potřebám a pocitům jiných lidí. Vztahy se sourozenci jsou citově významné. Sourozenci mají společné rodinné zázemí.
Sourozenci jsou vzácně stejného věku, tudíž většinou nedosahují shodné vývojové úrovně.
Sourozenci jsou nejen spojenci, ale i soupeři, dítě se s nimi učí dělit o rodičovskou pozornost, privilegia a materiální výhody. Sourozenci mohou být zdrojem opory v situaci
společného ohrožení. Krom rodiče i starší sourozenec může sloužit jako zdroj jistoty a bezpečí, protože mu poskytuje ochranu a bývá pro něho vzorem. Starší sourozenec
se navíc učí přijatelným způsobem zvládat nadřazenou roli a odolávat pokušení zneužívat svého postavení, jehož důsledkem může být ovládání až dokonce terorizování. (Vágnerová 2014)
Zkušenost s chování rodičů k ostatním členům rodiny se odráží v sourozeneckých vztazích. Zejména předškolní děti, protože jsou velmi sugestibilní, vychází se svými sourozenci lépe, když se rodiče k sobě chovají pěkně. (Vágnerová 2014)
Také vzájemný vztah sourozenců závisí na postoji rodičů. Závisí na tom, jak se rodiče dokáží vcítit do svých dětí a jak jim prezentují své postoje. Zejména v předškolním období se může stát, dítě nepřijímá novorozeného sourozence, protože se bojí o svou pozici v rodině. Obává se ztráty lásky a pozornosti rodičů, kteří se dosud zajímali výhradně o něho. „Dítě může na toto reagovat regresí, začne se chovat jako kojenec, protože ví, že na tyto projevy rodiče reagují žádoucí pozorností.“ (Vágnerová 2014, s. 229)
Vztahy mezi sourozenci jsou lepší, pokud jsou k nim rodiče dostatečně citově vřelí a chovají se k nim stejným způsobem. Pořadí narození má vliv na rozvoj určitých osobnostních rysů i způsobu chování. Starší dítě získává dominantní pozici a pro mladší sourozence bývá vzorem, který obdivují nebo na něj žárlí. Starší sourozenec se může stát
29 i objektem identifikace a to především tehdy, když se jím nemůže stát rodič. Rodiče obvykle staršímu dítěti přiznávají určitá privilegia. Zároveň od něho mnoho očekávají a mají na něho větší nároky. Požadavky rodičů mohou podporovat rozvoj následujících rysů osobnosti: motivace k výkonu, sebeprosazení a ambicióznost. Naopak k mladšímu dítěti jsou rodiče shovívavější a více mu odpustí. Mladší sourozenec se musí naučit podřizovat a domluvit se sourozencem v nadřazeném postavení. Pro dítě je nesmírně důležité, zda ho doma považují za úspěšné či neúspěšné. Rodiče více dětí mohou srovnávat.
Srovnávání schopností nemůže být zcela objektivní, protože je hodnoceno v různé vývojové fázi a v rozdílné situaci, kdy např. školní úspěšnost staršího sourozence ovlivňuje postoj rodičů. Ti si tak vytváří normu výkonu, kterou uplatňují i na další děti. Výsledkem je to, že starší sourozenec se může stát nedosažitelnou konkurencí nebo odstrašujícím příkladem. (Vágnerová 2014)
Zvláštní postavení v rodině má jedináček, který sdílí své zážitky a porovnává se pouze s dospělými. Toto je ovšem jiné, než když se srovnává se sourozencem či vrstevníkem. Dítě nezažije pocit solidarity a podpory na úrovni sourozeneckých vztahů.
Dítě není nuceno k potlačování přirozených egocentrických tendencí. „Rodiče obvykle mívají na jedináčky větší nároky a přetěžují je.“ (Vágnerová 2014, s. 327)
2.3 Širší rodina
K rodinnému systému patří krom rodičů a sourozenců další osoby, jako sourozenci rodičů, prarodiče, praprarodiče a všichni ti, kteří uvolnili místo druhým, např. první muž nebo první žena rodičů nebo prarodičů. Jakmile se někdo v systému objeví, mívá pozitivní či negativní vliv na vývoj dítěte. Rodiče stojí v systému na prvním místě a děti na druhém.
U adopce platí, že vlastní matka by měla mít v srdci dítěte první místo a náhradní matka druhé. Pokud je rodinný systém narušen, může to mít vliv na vznik závadového chování dítěte (Prekopová 2014)
Prarodiče (babičky a dědečkové), popřípadě jiní příbuzní znali rodiče, když byli ještě dětmi. Představují psychologicky důležité činitelé v životě dítěte. Nastupují na scénu i ve chvíli, kdy se rodina dítěte ocitá v ohrožení nebo přestává fungovat. Na druhé straně
30 ovšem prarodiče jako vychovatelé nebývají vždycky těmi ideálními. Bývají povolnější a více děti rozmazlují. Jsou také úzkostnější a mohou děti více omezovat. V rodinné krizi bývají jednostranní a prosazují zájem svého vlastního dítěte (jednoho rodiče). Prarodiče sledují vývoj dítěte s větším odstupem a nadhledem než jeho vlastní rodiče, jsou osvobozeni od odpovědnosti každodenních povinností. Význam mají v socializačním procesu dítěte ve školním věku, v pubertě i po ní. Hovoříme o spolupráci generací, kdy mladí vědí, co by se mělo dělat a ti staří vědí, co by se mohlo zkazit. V důsledku rozvodů může mít dítě více prarodičů. Pomocná funkce prarodičů se stala v tzv. moderní společnosti, společenskou institucí, která je nepostradatelným pomocníkem rodičů.
(Matějček 2015)
Obecně lze říci, že např. soužití tří generací, tj. překrývání výchovných stylů a různé způsoby hodnocení mohou vytvářet řadu těžkostí, ale i přesto se v praxi osvědčují, protože matka samoživitelka, která se musí sama starat o celou domácnost, bývá omezena tím, že její čas zaměstnává především péče o domácnost na úkor zábavy s dítětem a všech těch činností, které jsou právě pro jeho citový vývoj a pro utváření intimního vztahu mezi ním a matkou popř. otcem nejdůležitější. Je-li však v domácnosti účinná pomoc ze strany prarodičů, je po skončení svého zaměstnání rodič svolný k radostné práci s dítětem.
(Langmeier, Matějček 1974)
V současnosti v souvislosti se změnami, kterými rodina v posledních několika desetiletích prochází, dochází také ke změnám ve vzájemných vztazích mezi generacemi.
„Změny v rodinném životě, rozpad rodinných vazeb a tradičních rolí, zeslabující se mezigenerační solidarita, zvýšená individualizace a další faktory významně ovlivňují také mezigenerační vztahy, a to především vztahy ke starším lidem, tj. k prarodičům.“
(Sobotková 2014, s. 144)
31 2.4 Interakce s lidmi mimo rodinu
Pro vstup do společnosti ostatních lidí si dítě musí osvojit nové sociální dovednosti a rozvinout prosociální vlastnosti. Dítě se musí naučit rozumět druhým a ovládat své vlastní projevy. Důležitý přechod mezi soukromím rodiny a institucí školy představuje mateřská škola, která umožní dítěti získat potřebné zkušenosti pro nástup do první třídy. S nástupem do mateřské školy souvisí nutnost přijmout a respektovat cizí dospělou autoritu, učitelku.
Zde se navíc dítě setkává se skupinou neznámých dětí, nemá tak výsadní postavení jako doma. Pozici si dítě musí vydobýt. Musí se naučit prosadit, ale ne na úkor ostatních.
Cizí děti jsou v tomto ohledu snáze přijatelné než cizí dospělé osoby. (Bechyňová, Konvičková 2008)
Vztahy s vrstevníky jsou jiné než se sourozenci. Ve vrstevnické skupině dítě získává určitou zkušenost, může se zde porovnávat s jinými dětmi na stejné vývojové úrovni.
Každý jedinec zde získá určitou pozici (postavení outsidera, baviče, hvězdy), která má různou sociální hodnotu. Potřeba kontaktu s vrstevníky může být chápána jako signál dosažení dalšího stupně osobnostní zralosti. Vztahy a postoje k vrstevníkům jsou ovlivněny zkušenostmi získanými v rodině. Bezpečná vazby mezi rodičem a dítětem je základem pro rozvoj vrstevnických vztahů. Pokud se dítě cítí bezpečně, mívá převážně pozitivní sociální očekávání. Dítě očekává vstřícné reakce a přijetí. Pokud ovšem dítě ve vztahu s rodiči nezíská pozitivní zkušenost, neočekává od ostatních lidí také nic dobrého. Dítě se pak chová nepříjemně, ale i agresivně. Nedokáže respektovat pravidla hry, neumí navazovat kontakt s druhými, ostatní děti mu nerozumí. K rozvoji nevhodných způsobů chování a nepříjemných vlastností vede negativní zkušenost. K prohlubování negativní zkušenosti vede generalizované odmítání dítěte, čímž se jeho nepříznivé zkušenosti opakují a prohlubují. Na druhé straně ovšem nesmíme zapomínat na to, že nepříjemné projevy dítěte mohou mít vrozený základ a mohou vyplývat z nevýhodného temperamentu.
Prosociální chování se rozvíjí nápodobou, resp. identifikací, vysvětlováním a podmiňováním (trestem a odměnou). Pokud chybí v rodině vhodný model, nemůžeme očekávat, že by si dítě mohlo žádoucí dovednosti osvojit. Dítě pak ani často neví, jaké chování je vhodné. Výsledkem je pak např. to, že nadávky a agresivní chování jsou pro dítě běžným způsobem komunikace, protože v rodině jiný styl nepoznalo. (Vágnerová 2014)
32 Vrstevnická skupina je pro rizikovou mládež z dysfunkčních rodin významnější než pro mladé lidi, kteří vyrůstají ve funkčních rodinách, poskytujících podporu a vymezující přiměřené meze dovoleného chování. „Pro děti vyrůstají bez rodičovského zájmu, jasných a srozumitelných pravidel nebo pod vlivem despotického trestání rodičů, může parta znamenat střed světa. Děti frustrované nízkou podporou rodiny potřebují kladné přijetí, které jim poskytuje vrstevnická skupina.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 83-84)
Specifickou formou sociální deprivace je izolace od vrstevnické skupiny. Izolace může negativně ovlivnit další rozvoj dětské osobnosti. Jedinec pak mívá obtíže v navazování kontaktů s ostatními lidmi, mohl by nesprávně interpretovat chování ostatních a následně reagovat nepřiměřeným způsobem. (Vágnerová 2014)
Nástup do školy je významným sociálním mezníkem. Škola ovlivní další rozvoj dětské osobnosti a školní úspěšnost může být rozhodující i pro další životní směřování.
Postoj ke škole ovlivňuje i rodina. Rozdílnost v hodnotách a normách rodiny a školy zvyšuje riziko školní neúspěšnosti. Dítěti chybí motivace učit se něčemu, co jeho rodina nepovažuje za důležité. Pro dítě je důležité, jak rodiče vnímají školní úspěšnost, protože jejich postoj bezvýhradně přejímá a dle toho přistupuje ke školní práci. Škola se může pro dítě stát zbytečnou povinností, kterou akceptuje pouze formálně. Dítě si z rodiny přináší určité znalosti a základní sociální dovednosti, které představují určitý předpoklad pro zvládnutí role školáka. Jejich nedostatek působí jako sociokulturní handicap, což je ve vztahu ke škole rizikový faktor. Školní připravenost představuje i znalost běžných norem chování a schopnost je respektovat. Rozpor mezi normami a zvyklostmi, které platí v rodině a ve škole jsou pro dítě obrovskou zátěží. Dítě vlastně nikdy neví, jak by se mělo chovat. Nezvládnutí potřebných norem je překážkou v adaptaci na školu. Důležitá je i úroveň jazykových kompetencí a schopnost jejich využívání v komunikaci. Chybí-li dětem v rodině kvalitní jazykový model, nemohou si osvojit dostatečnou slovní zásobu.
Děti neumějí vyprávět, protože se s tím doma nesetkaly. Nikdo to od nich nevyžadoval.
Dítě, které nemá dostatečně zvládnuté jazykové kompetence, nemusí rozumět výkladu a může sdělení učitele chápat jinak. Takové dítě je pak dezorientované. (Vágnerová 2014)
33
3. Rozpad rodiny
Rozpad rodiny představuje specifickou psychosociální zátěž. Jedná se o citelný zásah do světa dítěte, který přestává být bezpečný a není trvalý. Rozpad rodiny může ovlivnit jeho postoj k jiným lidem i k sobě samému. Každé dítě reaguje na rozchod rodičů na úrovni svého uvažování a aktuální emoční zralosti, kdy např. předškolní dítě nedokáže pochopit příčinu a následky rozchodu rodičů, protože na to pohlížejí egocentricky, bez ohledu na postoje rodičů, kterým ještě nerozumějí. Někdy se mohou považovat i za viníky. Dítě může věřit tomu, že rodič, obvykle otec, odešel, protože se špatně chovaly, nebo už ho nemá rád apod. Dítě se stává úzkostnější, obává se toho, aby jej neopustil i druhý rodič. (Vágnerová 2014)
Negativním dopadem rozvodu je i skutečnost, že pod vlivem zátěže rozpadu partnerského vztahu, ztrácejí rodiče schopnost uspokojivě zvládat rodičovskou roli.
Frustrované matky bývají podrážděné. Tyto matky pak častěji napomínají své děti, jsou vůči nim méně tolerantní a důsledné, chybí jim i potřebná citová vřelost. Omezuje se kontakt s otcem, který probíhá za jiných podmínek. Rozvod rodičů tak nutně vede ke ztrátě pocitu bezpečí. Děti si tak zákonitě začnou vymáhat pozornost rodičů a vyžadují od nich opakované důkazy jich lásky. Děti pod tíhou těchto událostí mohou reagovat agresivně. „Ztráta rodiče je pro dítě traumatem, s nímž nepočítaly. V rodině chybí nejčastěji otec, vlivem rozvodu nebo proto, že s matkou dítěte nikdy nezačal žít. Chlapcovi pak chybí vzor, se kterým by se mohl identifikovat a děvčeti chybí model mužského chování.
Přítomnost nevlastního otce může být pro dítě přínosem i komplikací.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 45)
Pro optimální rozvoj dětské osobnosti je důležitá přítomnost obou rodičů. Pokud jeden rodič odejde, chybí potřebný model pro pochopen jedné genderové role a zároveň prostředník k přesnějšímu vymezení opačné varianty. Rodinu zpravidla opouští otec.
Nebývá tak k dispozici mužský vzor, což negativně ovlivňuje především chlapce. Chlapce se potřebují identifikovat s člověkem stejného pohlaví. Jinak se ztotožňují s rodičem, který jim zbyl, tj. osobou opačného pohlaví. Náhradním mužským vzorem může být jiný mužský člen širší rodiny (dědeček, strýc apod.). Nejvíce jsou ohroženi chlapci-jedináčci,
34 kteří vyrůstají pouze s rozvedenou matkou a působí na ně ještě pouze babička či jiná příbuzná ženského pohlaví. Omezenou zkušenost mají také všechny děti, které žijí s rodičem stejného pohlaví. Chybí jim totiž poznatky o chování dospělých osob opačného pohlaví. Navíc tyto děti neznají ani typické projevy interakce mezi mužem a ženou.
(Vágnerová 2014)
Rozpad rodiny se může projevit i ve vztahu ke škole. Reakcí na trauma z rozchodu rodičů může být ztráta motivace ke školní práci. Je známé, že dlouhodobý stres spojený s rozpadem rodiny bývá příčinou zhoršení školního prospěchu. Dívky a chlapci mohou také reagovat na rozpad rodiny rozdílně. Chlapci se obvykle chovají agresivně, hostilně a sociálně nepřijatelně, kdy tím maskují svůj hněv, způsobený rozvodem rodičů. Dívky naopak nebývají tak nápadné, uzavírají se do sebe, své problémy spíše prožívají, než projevují navenek, mohou sklouzávat do autoagresivního chování a často z toho viní sebe.
(Vágnerová 2014)
V rozpadlých rodinách se mohou měnit i vztahy mezi sourozenci. Sourozenci se mohou semknout a vzájemně si poskytovat emoční podporu, která jim může chybět.
Na druhou stranu mezi nimi může narůstat rivalita a konflikty. Jedná se o následek narušeného emočního klima a pocitů ohrožení, protože děti se v rodině přestaly cítit bezpečně. Zvýšená dráždivost a napětí se pak projevuje i ve vztazích k vrstevníkům, kdy tyto děti mohou mít problémy i mimo rodinu. (Vágnerová 2004)
3.1 Neúplná rodina
Velké množství dětí s poruchami chování pochází z neúplných rodin. O valnou většinu z nich se stará pouze matka. Osamělý rodič může používat nevyhovující výchovné strategie. Typické jsou nedůslednost, lhostejnost, odmítání a zanedbávání dítěte nebo na straně druhé tvrdá disciplín, kdy týrání nebo tělesné tresty jsou v anamnézách dětí velmi časté. V rodinách může docházet k přímému působení kriminálního a sociálně- patologického modelu. Rodina neplní své funkce a neposkytuje potřebné podněty.
Dochází k slabšímu výchovnému působení zbylého rodiče, ke zhoršení finanční situace rodiny. Matky si většinou až po rozvodu uvědomí snížení životního standardu a někdy na to
35 nejsou připravené. Musí intenzivně pracovat, aby zaopatřily děti a sebe a nezbývá jim dost energie na důslednost při výchově. Často si nachází nové partnery, aby situaci zvládly a zvláště pokud pokusy nevychází, vznikají v rodině konflikty. Adolescent pak hledá pocit sounáležitosti mimo rodinu. (Vágnerová 2004)
„Rodiče se často rozchází v nenávisti. Často postrádají základní vzájemnou úctu.
Dítě nemůže rodiče vnímat, jako jednotu. Nezbývá mu pak než přiklonit se na stranu jednoho z rodičů, kdy pak obviňuje toho druhého a staví se mezi ně. Takovému dítěti předčasně končí dětství.“ (Prekopová 2014, s. 100-101)
Děti z rozvedených manželství zažívají traumata, frustrace, konflikty a jsou neurotizovány domácím napětí. Jejich problémy jsou zjevné, výhodné ovšem je, že jejich postižení je zpravidla zasáhlo až v pozdějším životě. Zpočátku jim pocit bezpečí a jistoty nechyběl. Rozvedení rodiče zpravidla před dětmi nezmiňují, že se měli kdysi rádi a že se na dítě těšili, toto následně chybí dítěti pro budování jeho pozitivní identity. Dítěti z minulosti zmizelo to pozitivní a blahodárné, co vede k budování zdravé osobnosti. (Matějček 2015)
Přímým důsledkem je fakt, že děti z neúplných rodin vykazují delikventní chování častěji. Ztráta blízké osoby, antisociální chování rodičů (domácí násilí, zneužívání návykových látek) mohou být zdrojem napětí v rodině, kdy zejména nevhodné projevy chování rodičů, mohou být v procesu učení negativním vzorem pro dítě. Rozpad rodiny popř. příchod nevlastního rodiče může narušit pouto mezi rodičem a dítětem. (Bínová 2012)
