• No results found

Šikana na prvním stupni základní školy

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "Šikana na prvním stupni základní školy"

Copied!
56
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

Šikana na prvním stupni základní školy

Bakalářská práce

Studijní program: B7506 – Speciální pedagogika

Studijní obor: 7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele Autor práce: Lucie Kybalová

Vedoucí práce: Mgr. Alena Bjorke

(2)
(3)
(4)
(5)

Poděkování

Ráda bych vyjádřila poděkování paní Mgr. Aleně Bjorke za vedení bakalářské práce a odborné konzultace. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za trpělivost a podporu v průběhu mého studia.

(6)

Anotace

Předmětem této bakalářské práce je šikana na prvním stupni základní školy. Teoretická část vymezuje pojem šikany ze tří úhlů pohledu: teoretického, psychologického a sociologického.

Následuje popis jejích protagonistů a to agresora a oběti, pěti stadií šikany až po konečnou totalitu neboli dokonalou šikanu. Zabývá se otázkou, jak šikanu řešit a to strategií první pomoci nebo nápravou. Závěr teoretické části připomíná nutnost prevence šikany.

Součástí praktické části, jež navazuje na teoretickou, je průzkum mezi žáky na prvním stupni základní školy v Turnově. Odpovídá na otázky, zda se žáci se šikanou již setkali a které druhy se v současné době na škole objevují. Pro sběr dat byla použita metoda kvantitativního výzkumu pomocí dotazníku. Vyhodnocení získaných informací může posloužit jako podnět pedagogům.

Klíčová slova

Šikana, agresivita, oběť, agresor, stupně šikany, prevence šikany, metody při nápravě šikany.

(7)

Annotation

The bachelor thesis deals with the topics of bullying in a primary school. The theoretical part focuses on the term of bullying from three perspectives: theoretical, psychological and sociological. Followed by a description of their protagonists about the aggressor and the victim and five stages of bullying. The last one is called final totality, or we can say complete bullying. We have tried to focus on the term of ways of solution. There are strategies called first aid or reparation.

The end of the theoretical part remains the need of prevention.

The practical part, which is connected to the first one, consists of the research among students in a primary school in Turnov. Answering for the question if children have met up with bullying and what their common forms are. A quantitative method by means of a questionnaire was used for collecting the data. The results can serve as a possible inspiration for pedagogues.

Keywords

Bullying, aggressiveness, victim, aggressor, stages of bullying, prevention of bullying, ways of bullying solution.

(8)

Obsah

Seznam tabulek...8

Seznam grafů...9

Úvod...10

TEORETICKÁ ČÁST...12

1 Proč je dobré si šikany všímat a řešit ji...12

2 Co je to šikana?...12

2.1 Teoretický pohled...13

2.2 Psychologický pohled...15

2.3 Sociologický pohled...16

3 Protagonisté šikany...17

3.1 Agresor...18

3.2 Oběť...19

4 Stadia onemocnění šikanou...21

5 Jak řešit šikanu...24

5.1 Pedagog při vyšetřování...25

5.2 Strategie první pomoci...26

5.3 Náprava...28

5.3.1 Metoda vnějšího nátlaku...28

5.3.1.1 Individuální nebo komisionální pohovor...29

5.3.1.2 Oznámení o potrestání agresorů před celou třídou...30

5.3.1.3 Ochrana oběti...30

5.3.2 Metoda usmíření...30

5.3.2.1 Nejnutnější diagnostika...31

5.3.2.2 Rozhovor s obětí...31

5.3.2.3 Rozhovor s agresory...31

5.3.2.4 Společné setkání a hledání nápravy...31

6 Prevence šikany...32

EMPIRICKÁ ČÁST...33

7 Cíl výzkumného šetření...33

8 Hypotézy...33

Hypotéza 1:...33

Hypotéza 2:...33

9 Použité metody...34

10 Popis zkoumaného vzorku...34

11 Předvýzkum...35

12 Interpretace získaných dat...35

13 Shrnutí získaných dat...47

14 Závěr...49

Seznam použitých zdrojů...51

Přílohy...52

(9)

Seznam tabulek

Tabulka 1: Rysy chování, spolupráce, vztahů a celkové atmosféry charakterizující různá stadia negativního vývoje skupiny...21 Tabulka 2: Možnosti šikanování na jiných osobách...34 Tabulka 3: Možnosti šikanování na respondentovi...41

(10)

Seznam grafů

Graf č. 1: Spokojenost chlapců ve třídě...33

Graf č. 2: Spokojenost dívek ve třídě...33

Graf č. 3: Přátelství ve třídě...34

Graf č. 4: Ubližování spolužákovi někým jiným...35

Graf č. 5: Informování ohledně ubližování...37

Graf č. 6: Důvěra u respondentů...38

Graf č. 7: Potřeba dominance u dívek...39

Graf č. 8: Potřeba dominance u chlapců...39

Graf č. 9: Agrese dívek vůči spolužákům...40

Graf č. 10: Agrese chlapců vůči spolužákům...40

Graf č. 11: Zkušenost dívek s ubližováním...41

Graf č. 12: Zkušenost chlapců s ubližováním...42

Graf č. 13: Možnosti ubližování...43

(11)

Úvod

V dnešní době, která je čím dál více zrychlená a konzumní, se agresivní chování dětí vyskytuje stále častěji. Mediální svět, jenž nás obklopuje, je často plný násilí. Už jenom pohádky, na které se dívala generace mých vrstevníků, by některé dnešní děti ani nezaujaly a velmi by je nudily.

Ačkoliv to někomu nemusí připadat tak zásadní, šikana je jako patologické chování hrubé porušování lidských práv. Jedná se o asymetrii sil, kdy silnější ohrožuje slabšího a může to chápat jako narušování demokratických práv. Dítě na základní škole prochází složitým obdobím, jak psychickým, tak i fyzickým. Utváří se jeho osobnost a právě zde podaří-li se agresorům narušit křehkou dětskou duši, dochází k výchylkám ve vývoji, které mohou zanechat následky na celý život. Zatím co po úraze dítě ihned vidí a fyzicky cítí bolest, bolest ze šikanování se v něm postupně usadí a v průběhu života se může různě projevovat a později narušit jeho reakce na okolí a tím i chování.

Je prokázáno, že pokud si škola šikanu přizná, je to dobrý krok k jejímu odstranění.

V dnešní době si rodiče školy vybírají a ty se zase předhání v nabídce různých metod vyučování, kroužků a jiných doprovodných aktivit. Otázka šikany se pak žádnému řediteli příliš nehodí, protože mu kazí prestiž a jméno školy. Právě tato odvrácená a zapíraná stránka vytváří „podhoubí“, které pomáhá k jejímu vzniku a podporuje rychlost růstu. Důležité je uvědomit si, že nikdo není vůči šikaně imunní a zároveň není místa, kde by se nemohla vyskytnout. Existují výzkumy, kdy je 18% dětí pátých a šestých tříd na pražských základních školách šikanováno.

Tato práce je zaměřena na šikanu, jako na chování sociálně patologického významu.

Tedy vlastně nemocného chování. Ovšem při bližším zkoumání se nám otvírá spousta dalších témat, která s tím zdánlivě nesouvisí, ale po zaplnění do mozaiky utváří logický a jasný kus, který potvrzuje jejímu vzniku. V teoretické části se práce zabývá šikanou v obecné rovině, ale také z hlediska daleko hlubšího: psychologicko-sociálního. Popisuje zde příznaky „typického“

agresora i oběti. Dále se zaměřuje na jednotlivé fáze šikany a v poslední řadě poskytuje

(12)

praktický návod k řešení odstranění šikany. Ačkoliv se v minulosti šikana projevovala hlavně na druhých stupních základních škol, nyní nemůžeme přehlížet fakt, že se stále častěji vykytuje i na stupních prvních. V empirické části se zaměříme na to, zda mají žáci na prvním stupni se šikanou nějaké zkušenosti a pokusíme se upřesnit, jaké druhy šikany se v současné době vyskytují. Výzkum bude proveden u žáků třetích a čtvrtých ročníků na základních školách ve městě. Výzkumnou metodou bude osobní dotazník. Formuluji výzkumné otázky a hypotézy. V neposlední řadě budu interpretovat a analyzovat získaná data. Jejich pomocí pak odpovím na výzkumné otázky a potvrdím nebo vyvrátím dané hypotézy. Samozřejmou součástí práce je shrnutí výzkumných poznatků a závěry.

(13)

TEORETICKÁ ČÁST

1 Proč je dobré si šikany všímat a řešit ji

Slovo šikana, jak uvádí Říčan (Říčan 1995, s. 26), je odvozeno od francouzského slova chicane, což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům atd. U nás pojem šikana zavedl statečný pražský psychiatr Petr Příhoda, který jako první před listopadem 1989 veřejně promluvil o tom, o čem mnozí věděli, ale mlčeli, protože to bylo tabu – v socialistické armádě se existence něčeho takového nesměla přiznat. Z toho se můžeme domnívat, že geograficky západní demokratické země jsou na tom lépe. Téma šikana pro ně nebylo takové tabu a v některých zemích i s tímto jevem více či méně pracují. Trápení se šikanováním mají ve školách opravdu všude na světě, ale podstatný rozdíl spočívá v tom, že některé země s tímto jevem pracují a proto výsledky výzkumů jsou pro ně více povzbudivé. „Dan Olweus byl v letech 1983 – 1985 v Norsku pověřen ministerstvem školství k vedení celonárodní kampaně proti šikanování. Nadstandardní součástí této frontální strategie byl intervenční program Co můžeme udělat se šikanováním realizovaný na 24 základních a středních školách v Norsku.

Výsledkem programu bylo snížení výskytu šikanování během dvou let o 50 %.“ (Kolář 2001, s. 197)

2 Co je to šikana?

Pokud chceme porozumět šikaně, musíme se na ni dívat z různých úhlů i z těch na první pohled nepřístupných. Nejdříve se podíváme na její teoretickou podobu. Tento pohled je ve skutečnosti nejčastější a bohužel často také jako jediný. Spousta pedagogů zná její definici, ale už nevidí větší souvislosti v jiných rovinách. A právě hlubším souvislostem se věnují následující dvě kapitoly pohlížející na šikanu z psychologického a sociologického hlediska. Právě Kolář (Kolář 2001, s. 27) poukazuje na tzv. trojrozměrnost a důležitost pochopení ze tří praktických pohledů.

(14)

2.1 Teoretický pohled

Pro první posouzení situace nám většinou slouží teoretický pohled, který je velmi důležitý a nezastupitelný. Existuje spousta autorů a s nimi i mnoho různých definic, které se věnují problematice šikany. Níže jsou uvedeny některé z nich.

„Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“ (Kolář 2001, s. 27)

„Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.“ (Říčan, Janošová 2010, s. 21)

„Šikanu můžeme stručně definovat jako fyzické nebo psychické, popř. kombinované ponižování, až týrání „slabších“ jedinců (většinou ve skupině) „silnějšími“. Jedná se o chování, jehož cílem je ublížit, ohrozit nebo zastrašit jiného člověka, popř. skupinu lidí!“ (Bendl 2003, s. 26)

Když to shrneme, jedná se o úmyslné většinou opakované napadení slabšího jednoho či více jedinců, silnějším či silnějšími jedinci, kde poměr sil není rovnoměrný. Používá se k tomu agrese a manipulace. Ovšem pod touto teoretickou částí patologického chování si každý může představit něco jiného. Každý má své hranice, co je a co není šikana, někde jinde.

Když se dozvídáme, co se mnohokrát dělo ve vojenských službách nebo v ústavní a náhradní péči, bereme to jako součást normy daného prostředí. Kdyby se to ovšem dělo jemu, nebo jeho dítěti, asi by k dané problematice přihlížel jinak. Kolář (2001, s. 28) uvádí tyto znaky, které zaznamenal při šetření a nápravě ve své poradenské praxi a které do výčtu šikany patří.

Dělí je na 5 částí. Uvádím u každé části pro názornost pouze 3 příklady a jsou vybrány od nejhorších po mírnější dle brutality:

(15)

Fyzická agrese a používání zbraní: oběť je agresory věšena na lustr, na skobu, a to až do ztráty vědomí a vyznačení strangulační rýhy na krku. Oběť je dušena polštářem a ručníkem, agresoři měří čas, jak dlouho vydrží nedýchat. Agresor nalepí oběti bonbon nebo žvýkačku do vlasů, vylije limonádu za krk, vysype brambůrky za košili, ...

Slovní agrese a zastrašování zbraněmi: oběti je vyhrožováno zabitím (zastřelením, oběšením, umlácením, přehozením přes zábradlí, hozením do výtahové šachty, ...).

Oběti je vyhrožováno nepřímo, anonymně, po telefonu („Odděláme tě, nám neunikneš.“). Vtipkují na úkor oběti, mají ironické poznámky, zesměšňují ji a posmívají se jí.

Krádeže, ničení a manipulace s věcmi: agresoři berou oběti peníze, zabavují jí kapesné. Trhají a ničí, případně ukradnou oběti učebnice, sešity (oběť musí dopsat nový sešit apod.), kreslí na ně fašistické symboly, lámou oběti tužky, pera atd. Agresoři ukradnou, případně schovají oběti legitimace (MHD, na vlak), lístky na oběd, peněženku s penězi, boty, aktovku, ...

Násilné a manipulativní příkazy: oběť je donucována pít moč, limonádu, do které bylo napliváno, jíst jídlo z podlahy. Oběť je donucována pracovat v dílně a na pracovišti za agresora. Žák pověřený učitelem, aby hlídal kázeň, na příkaz agresora zapisuje na tabuli oběti.

Zraňování izolací, oklikou a „uměleckými“ výtvory: spolužáci oběť ignorují, neodpovídají na její pozdrav, na prosbu nereagují, dělají, že neslyší. Když si přisedne ke stolu při obědě, všichni si štítivě odsednou jinam atd. Oběť je pomlouvána, zlomyslně osočována, jsou na ni sváděna provinění, kterých se nedopustila.

Tyto příznaky se ovšem dějí mimo přítomnost učitele, nebo méně nápadněji, když se učitel vzdálí. Říčan (1995, s. 48) ještě poukazuje na nepřímé známky šikany, na které se máme zaměřit:

(16)

dítě je o přestávkách často samo, ostatní o ně nejeví zájem, nemá kamarády,

při týmových sportech bývá dítě voleno do mužstva mezi posledními,

o přestávkách vyhledává blízkost učitelů,

má-li dítě promluvit před třídou, je nejisté, ustrašené,

působí smutně až depresivně, nešťastně, stísněně,

zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle,

jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené,

jeho oděv je zašpiněný nebo poškozený,

dítě má odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.

2.2 Psychologický pohled

Další rozměr není na první pohled tak patrný. Jedná se o vztah mezi agresorem a obětí. Kde se v agresorovi bere taková míra agrese, že si ji musí ventilovat takovýmto způsobem? Kde se v oběti bere taková míra nízkého sebevědomí a tolik viditelného strachu, že se lehce stane obětí? Helmut Erb (2000, s. 24) když osvětluje příčiny násilí, používá schéma, které rozděluje mozek do tří vrstev: koncový mozek, mezimozek a velký mozek.

„Tento trojí „software“ vznikal postupně, jelikož se musel mozek přizpůsobovat stále novým a novým životním podmínkám. Jednotlivé vrstvy se ovšem vzájemně nevystřídaly, ale fungují vedle sebe. Každá část realizuje to, kvůli čemu původně vznikla. Nejmladší část našeho mozkového softwaru představuje velký mozek, díky němuž se v životě člověka objevilo vědecké kritické myšlení a také řeč. Velký mozek však může být za určitých okolností vyřazen z provozu mezimozkem a člověk se v momentě změní „ve zvíře“. Současná stoupající agrese souvisí mj. s rychle se měnícími životními podmínkami – drsnějším hospodářským klimatem, stoupající nejistotou, rostoucí nezaměstnaností či sociálním nezájmem. To, že se nás pravěké agrese z výše uvedených důvodů zmocňují čím dál tím více, platí také pro násilné chování gangů mladých lidí ve městech.“ Autor uvažuje ještě o jednom aspektu, který lze charakterizovat heslem „člověk lovec“, popř. „strach lovce ze zvěře“.

(17)

Je to vlastně hra o skrytí vlastního strachu a zároveň využití strachu druhého. Jak uvádí Kolář, tento princip diktuje rozdělení žáků ve většině skupin na „silné“ a „slabé“, tedy na jedince, kteří reagují silně a svůj strach skryjí tím, že ho vyvolají v těch druhých. Jinak řečeno, předvedou své přednosti, jimiž zakryjí své slabosti. A na ty slabé, které jsou strachem ochromeni, že ukážou všechny své slabosti, které chtěli zakrýt. Při pokročilých stadiích šikanování se „běžné“ hraní a experimentování se strachem zvrtne v závislost mezi agresorem a obětí (Kolář 2001, s. 33). Potom tedy můžeme hovořit o určité závislosti, kterou Kolář přirovnává k podobné závislosti, jako má toxikoman. Experimentuje s bolestí druhého, vyhledává ji, je jí plně zaujat a nakonec je na ní závislý.

Podobně se k tomuto tématu staví i známý psycholog Říčan, který tvrdí, že na straně agresora je to pocit moci, převahy, pohrdání a sadistické osobní „lásky“ s příměsí blahosklonnosti, na straně oběti především strach, ale – což je překvapující – často zároveň silný citový příklon (Říčan, Janošová 2010, s. 45).

Je třeba si uvědomit, že mezi obětí a agresorem tedy existuje nesvobodný avšak dobrovolný vztah. Oběť se chová sebezničujícím způsobem a slepě poslouchá svého agresora.

Při pohledu zvenčí se může jednat o nepochopitelný vztah, protože každý má přece svoji svobodnou vůli.

„Šikana oběť poškozuje psychologicky i sociálně. Oběti pravidelně trpí pocity méněcennosti, nemají blízké přátele, porušena bývá i jejich schopnost soustředění. Jejich jednání je velmi nejisté, obtížně projevují své city. Je jisté, že šikana má svůj podíl na dětském sebepoškozování a sebevražedných pokusech. V dospělosti jsou oběti šikany náchylnější ke stavům úzkosti, deprese a osamělosti, mohou mít potíže s heterosexuálními vztahy.“ (Langer 1994, s. 208)

2.3 Sociologický pohled

Další rozměr je pochybení sociálních vazeb ve skupině. Dle Říčana (1995, s. 46) nevzniká agrese a šikana pouze mezi dvěma skupinami. Podhoubí tvoří řada různých sil. Je to

(18)

sbor pedagogů, žáci a také jednu takovou skupinu, bohužel obyčejně jen slabě zorganizovanou, tvoří rodiče. „Ve většině tříd existuje – jak učitelé dobře vědí – nejméně jedna opoziční skupina, jejímž zájmem je co nejméně pracovat, a přitom získat, třeba i podváděním, co nejlepší výsledky. Nás teď nejvíc zajímá skupina, která je v takovéto opozici vůči škole, ale navíc se snaží získat různé výhody na úkor zbytku třídy.“ Říčan ji nazývá prekriminální, protože její členové mají tendenci se v budoucnu dostat do konfliktu se zákonem. Taková skupina může zbytek třídy až úplně ovládat. Je pro ni typické pravidlo

„nebonzovat“. Dalším znakem je zastrašování a to většinou nejslabšího článku ve třídě. Tím se oslabuje celá skupina.

3 Protagonisté šikany

V našem bytí je zakořeněna jak láska, tak krutost. To, jakým způsobem šikana propukne, záleží na nás, zda ji dokážeme v sobě rozpoznat, pochopit a dále s tím pracovat.

Kolář (2001, s. 75) poukazuje na to, že duchovně neprobuzená bytost jedná v podstatě antisociálně – protože je uzavřena do svého já a všechny její vztahy jsou prospěchářské, manipulující a parazitující. Duchovní prázdnota se ale může objevit i u lidí vysoké inteligence, hluboké vzdělanosti, nebo lidí tvořivých a se silnou vůlí k úspěchu.

Jak již bylo uvedeno v sociologickém pohledu, šikana není pouze vztah mezi agresorem a obětí. Pokud k šikaně dojde, jak bude probíhat a kdy a jak skončí, to záleží na dalších jednotlivých skupinách, které si níže uvedeme. Šikana dle Říčana, Janošové (2010, s. 53) je hra o osmi hráčích. „Jsou to:

agresor a jeho pomocníci,

oběť,

třídní „publikum“,

zastánci – spolužáci, kteří se aktivně zastávají oběti,

pedagogové,

rodiče zúčastněných dětí,

místní komunita,

(19)

veřejnost, resp. celá společnost.“

Níže si popíšeme a blíže se podíváme na základní vztah, ze kterého vše vychází. Na agresora a oběť.

3.1 Agresor

Pro pochopení chování, které vede k šikanování, je třeba se zaměřit na typické, velmi podobně nápadné vlastnosti agresora. Pokud je poznáme, pomůže nám to odhalit, kdo je iniciátorem, případně odhadnout, kdo by se jím mohl stát. Základním mechanismem v pozadí stojí krutost, tedy dobrý pocit z ubližování a touha po moci. Většina autorů (Říčan, Janošová, Bendl) uvádí stejné typické vlastnosti. Kolář (2001, s. 86 – 87) je ovšem všechny zaznamenal a ještě rozdělil jejich výskyt do tří typů agresorů-iniciátorů šikanování. Dále k nim ještě přidal specifika šikanování a charakteristiku výchovy:

První typ

První typ se vyznačuje hrubým, primitivním, impulzivním chováním, se silným energetickým přetlakem a kázeňskými problémy, velmi často má narušený vztah k autoritě.

Agresor někdy bývá zapojený do gangů páchajících trestnou činnost. Vnější forma se projevuje šikanováním masivním, tvrdým a nelítostným. Agresor často vyžaduje absolutní poslušnost a používá šikanování cíleně k zastrašování ostatních. To má svůj vznik v rodinné výchově, kde byl svědkem agrese a brutality rodičů – jako by agresoři násilí vraceli nebo ho napodobovali.

Druhý typ

Druhý typ je na rozdíl od prvního velmi slušný, kultivovaný, někdy až narcisticky šlechtěný. Často bývá sevřený, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Navenek se jeho šikanování projevuje násilím, kdy mučení je cílené

(20)

a rafinované, většinou se děje spíše ve skrytu, bez přítomnosti svědků. V rodině byl vychováván důsledně, někdy až vojenským drilem a často bez lásky.

Třetí typ

To je typický „srandista“, který je optimistický a dobrodružný, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, nezřídka oblíbený a vlivný. Šikanuje pro pobavení sebe i ostatních. Je zde patrná snaha zdůraznit „humorné“ a „zábavné“ stránky. U takového agresora nejsou zaznamenána významnější specifika rodinné výchovy. Pouze v obecné rovině je zřejmá citová subdeprivace a absence duchovních a mravních hodnot v rodině.

Společným charakteristickým znakem agresorů je absence svědomí. Nic jim nepřijde nevhodné. Chovají se dobře jen tehdy, pokud je to pro ně výhodné. Téměř všichni autoři se shodují, že důvodem agresivního chování je duševní a mravní nezralost. Ukázala se u nich výrazná sobecká a sebestředná orientace. Sobec je zaměřen pouze sám na sebe, nevidí nic, co se děje jeho okolí a to proto, že postrádá jistotu a uspokojení. A to vše díky tomu, že mají narušený vztah k sobě samým. Stručně řečeno jim chybí sebeláska. „Při zkoumání nevědomých dynamických sil lze dojít k závěru, že v podstatě tento typ člověka se nejenom nemá rád, ale že sebou hluboce pohrdá.“ (Kolář 1997, s. 53)

3.2 Oběť

Ve většině případů nelze dle vlastností oběti určit, že bude šikanována. V souhře náhod to může být jakékoliv dítě. Přes to vše, však existují určité rysy, které mohou předznamenávat, že se dítě může stát obětí šikany. Jak již bylo napsáno, jedná se o nerovnoměrný poměr sil mezi „silnými“ a „slabými“. Slabí se tedy vyznačují bojácností a zranitelností. „Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, malomyslnosti, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti.“ (Kolář 2001, s. 87)

Matthews (2015, s. 71) tvrdí, že obětí se lehce stane ten, kdo nemá rád sám sebe.

A tak radí, ať zapomeneme na dokonalost a snažíme se jen být lepší. „Když odpustíš sám

(21)

sobě vlastní chyby, automaticky začneš dělat totéž i u druhých. Což znamená, že si budeš druhých lidí víc užívat.“

Níže se zaměříme na typické psychické vlastnosti obětí. Říčan a Janošová (2010, s. 61) uvádějí tyto vlastnosti, které můžou oběť předznamenávat:

Neurotické dítě, které bývá plaché, tiché, do sebe stažené, v kolektivu izolované, ustrašené, sebemenší kritika ho zraní, ze sebemenšího konfliktu se celé roztřese, přitahuje v dětském kolektivu agresi jako hromosvod.

Dítě s hyperaktivitou a poruchou pozornosti (syndrom ADHD).

Dítě s opožděným rozumovým vývojem (láká k žertům svou naivitou a sugestibilitou).

Dítě oslabené nemocí.

Dítě provokující (snaha navázat vztah skrze provokaci i za cenu výprasku podle hesla:

„Lepší být bit než být vzduch.“).

Dítě sobecké, špatně získávající přátele.

Dítě s pocity méněcennosti, s pesimismem a beznadějí.

Dítě výrazně submisivní, plaché, neschopné se prosadit ve skupině vrstevníků.

Dítě ze sociálně slabé rodiny, neschopné soutěžit s ostatními úrovní konzumu: Tento faktor hraje pravděpodobně rostoucí roli, protože „nůžky“ mezi bohatými a chudými se rozevírají.

Dítě, které není solidární s ostatními v drobných nebo i větších „alotriích“, protože se bojí, nebo proto, že je loajální k učitelům a k základním cílům výuky.

(22)

Takzvaný „šplhoun“, dítě, které se přehnaně snaží získat přízeň učitelů úslužností, okázalou zdvořilostí a otrockou horlivostí v plnění jejich pokynů – a nechápe, jak tím irituje spolužáky s běžnou mentalitou.

Jak si všímá Kolář, Říčan i Janošová, typické oběti nepostrádají v dětství mateřskou lásku.

Naopak matka děti tak miluje, že je nadměrně ochranitelská až úzkostlivá. Děti nejsou vedeny k samostatnosti, chybí jim pak schopnost se prosadit v kolektivu. Ovšem Kolář ještě vypozoroval další skupinu dětí, která své rodiče popisuje jako nepřátelské, tvrdé a kritické.

4 Stadia onemocnění šikanou

Kolář (2001, s. 35) popisuje šikanu jako onemocnění. Nejedná se ale pouze o onemocnění, které vzniká mezi agresorem a obětí. Vzniká v kontextu nějaké skupiny osob.

Proto to chápe jako „poruchu vztahu skupinového organismu, který podlehl infekci“.

Následovně je popsán proces, schéma, který vyjadřuje, jak se šikana může negativně vyvíjet až do stadia, kdy všichni přijmou normy a hodnoty agresorů. Je to poslední a nejhorší stupeň, který je srovnáván s totalitním společenstvím.

První stadium: Zrod ostrakismu

Je zárodkem šikanování, běžně a nenápadně probíhá v téměř každém kolektivu. „Kde se tedy šikanování ve zdánlivě zdravých kolektivech bere?“ ptá se Kolář (2001, s. 36). Prvky šikanování zakoušejí jedinci na okraji tzv. sociometrického chvostu. „Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, všichni jednotlivci, kteří se dostanou na chvost skupiny, zakoušejí prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet drobné legrácky apod.“ (Kolář 2001, s. 36)

(23)

Druhé stadium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace

Když ostrakismus přerůstá v agresi, bavíme se o druhém stadiu. To vzniká z různých důvodů, Kolář vypozorovat tyto dvě příčiny:

1. V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako ventil.

2. V jedné třídě se sejde několik výrazně agresivních asociálních jedinců a v rámci své

„přirozenosti“ od samého počátku používají násilí pro uspokojení svých potřeb.

„Další vývoj do značné míry závisí na míře pozitivního zaměření skupiny a na postojích žáků k šikanování. V případě, že ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy žáci mají zásadně negativní postoj k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí.“ (Kolář 2001, s. 36)

Třetí stadium: Klíčový moment – vytvoření jádra

Pokud se ale nevytvoří skupina, která bude chránit slabé, zabrání přitvrzení manipulací a počáteční agrese, vznikne skupinka tzv. „úderného jádra“. To je silná skupina, která pracuje propracovaně, a díky navzájem propojené spolupráci začnou šikanovat oběti. Nejdříve začnou s osvědčenými oběťmi z prvního stadia a postupně přidávají další slabé jedince. Toto stadium se také právem nazývá klíčový moment, protože přehoupnutím se, tedy vytvořením jádra se dostáváme do šikanování pokročilého.

„Skupina je již v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny a „kliky“, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se nezformuje silná pozitivní podskupina, která bude alespoň rovnocenným partnerem ve vlivu a popularitě svých členů podskupině tyranů, tažení tyranů může nenarušeně pokračovat.“ (Kolář 2001, s. 39)

(24)

Čtvrté stadium: Většina přijímá normy agresorů

Pokud doposud nevznikla silná aktivní podskupina, vliv agresorů může růst a sílit. Ti si diktují svoje normy, které musí, a také ochotně přijímá většina ve skupině. Na to postavit se jim je už pozdě. U některých jedinců se může projevit i prvek posttraumatické stresové poruchy (viz. níže). „U členů skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela platná normám vůdců. To, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají přitom uspokojení.“ (Kolář 2001, s. 40)

Páté stadium: Totalita neboli dokonalá šikana

Poslední stadium je nejbrutálnější a nejsmutnější ze všech. Normy agresorů jsou daným zákonem a respektovány všemi členy skupiny. Oběti šikan, jsou zahnány do kouta a musejí, některé až dlouhodobě, snášet velké tělesné a psychické bolesti. Důsledkem toho je zlomení jejich duševní síly – stávají se poslušnými a identifikují se s agresorem. Nastává období totalitní ideologie šikanování, kdy Kolář (2010, s. 40) rozděluje žáky na dvě sorty:

otrokáře a otroky. Otrokáři ztrácí jakýkoliv nadhled nad situací, stávají se brutálnějšími a nelidskými. Otroci jsou schopni udělat cokoliv, ale situace pro ně se stává čím dál více neúnosnější. Východisko z ní řeší únikem do nemoci, častou absencí, odchodem ze školy, případně sebevraždou. V této chvíli se může provalit šikana. Kolář ještě upozorňuje, že případný odchod ze školy na jinou většinou oběť nezachránil, slabý jedinec se často opět stal předmětem ostrakismu, či šikany.

V souvislosti s posledním stadiem se mluví o tzv. Stockholmském syndromu. „Oběti jsou většinou ve stadiu, kdy dochází k tzv. Stockholmskému syndromu – nedokáží si svůj život bez agresorů představit, vzhlížejí k nim, zcela bezmyšlenkovitě plní ponižující příkazy, popř. si nechají naprosto dobrovolně ubližovat bez známek jakéhokoliv odporu, i ony jsou na šikanujícím chování plně závislé.“ (Martínek 2009, s. 128-129)

(25)

„Prorůstání parastruktury násilí do oficiální školní struktury je poslední metou k absolutnímu vítězství šikanování. Tento nejvyšší stupeň „dokonalosti“ je příznačný spíše pro šikany ve věznicích, vojenském prostředí a výchovných ústavech pro mládež. V mírnější podobě se však někdy vyskytuje i na školách. Stává se to v případě, kdy iniciátor šikanování a vůdce jádra agresorů je sociometrickou hvězdou třídy.“ (Kolář 2001, s. 40) To potom ani pedagog není schopen si všimnout, čeho je žák většinou s výborným prospěchem, který aktivně pomáhá pedagogovi, schopen.

Výše je popsána cesta od „jemného“ ostrakismu až po neúprosnou a brutální šikanu.

Je spousta vlivů, které zasahují do mechanismu, a jak již bylo napsáno, nevzniká pouze nerovnováhou sil v určité skupině. Příkladem může být na první pohled celkem neškodné prohlášení dospělých, kteří nestojí na straně slabších. Neuvážený postoj může podpořit agresory. „Nejhorší na celé věci je, že s každým dalším nepotrestaným případem šikany narůstá podle psychologů sebevědomí útočníků a zvyšuje se beznaděj týraných nováčků.“

(Bendl 2003, s. 52) Je tedy velmi důležité, aby všichni, obzvlášť pedagogové, mysleli na ochranu slabších. Necitlivé zesměšnění nebo ironie na účet žáka si mohou ostatní vyložit jako její podporu. Stejně tak i styl výchovy rodičů, kteří preferují tvrdé lokty a ostré drápy na úkor slušnosti. To vše může být později použito jako spouštěč šikany. Agrese není pouze tolerována, nýbrž brána jako základní pilíř výchovy.

5 Jak řešit šikanu

Je důležité, nevidět v každém bouchnutí ihned šikanu. Pokud ale máme důvodné podezření, je třeba situaci řešit. Zvlášť když se o ní dozvíme od dětí ze třídy, případně přímo zastihneme agresory při činu. Zachovat klid, i přestože jsme překvapeni nečekanou brutalitou. Nechat si vše promyslet, než bezmyšlenkovitě emočně jednat, je rozhodně dobrý začátek. „Rozčílená reakce učitele může agresorům poskytnout dodatečnou vítanou zábavu a zlepšit jejich pozici, zvýšit empatie a prestiž, které mají u ostatních dětí.“ (Říčan, Janošová 2010, s. 73) Dále také hrozí nebezpečí, že vyšetřování bude k ničemu. Oběti bude ještě více ubližováno, případně v krajní možnosti bude určena hlavním agresorem. Každopádně je věc třeba pečlivě vyšetřit.

(26)

Hlavní zásady správného postupu dle Říčana (1995, s. 51) jsou:

chránit zdroj informací, neprozradit ho,

prozradit co nejméně o tom, co nám už je, a zejména co nám dosud není, známo nebo to nemůžeme dokázat,

vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky každého zvlášť a později jejich výpovědi konfrontovat,

všechny výpovědi pečlivě zaznamenat.

5.1 Pedagog při vyšetřování

Pokud je pedagog svědkem násilné šikany, je na to často nepřipraven a nedokáže adekvátně reagovat. Je zděšen tím, co právě vidí a jedná v šoku a nevědomky. Správný postup, který je vhodný, se nazývá: láska, soucit a odvaha. „Jednání, které mělo zázračný účinek, nezávisle na sobě předvedlo několik žen v roli pedagoga. Lze ho popsat přibližně následovně: „Bože, Josefe, co ti to udělali?! Učitelka si klekla k oběti a objala ji, hladila ji po vlasech a čele... Kde tě to bolí?... Zjišťovala, zda je oběť zraněna. Agresoři zkameněli, něco se zlomilo. Jejich napřená agrese ochabla, zůstala v polovině cest... Oběť prožila úžasný pocit záchrany, bezpečí...“ (Kolář 2001, s. 140).

Pokud bude chtít pedagog šikanu úspěšně odhalit, musí si uvědomit, že:

kromě pedagoga se stane laickým kriminalistou a psychoterapeutem,

nenechá se zmanipulovat ani obelhat případnými agresory, kteří můžou působit velmi přesvědčivě,

nevyvede ho z rovnováhy více či méně zjevný odpor žáků ke spolupráci,

bude poskytovat ochranu a emoční podporu oběti, která se často nachází v krajní nouzi,

bude se citově a časově angažovat – nestačí pouze během přestávky, předpokladem je minimálně jedna vyučovací hodina (Kolář 2001, s. 108).

(27)

5.2 Strategie první pomoci

Velmi dobře propracovaná metodika je zpracována Kolářem. Jelikož většina dobře míněných pokusů skončí na neúspěchu, doporučuje, aby všichni pedagogové absolvovali

„kurz první pomoci“. Ten lze provést a razantně pomoci v počátečních fázích šikany (viz. níže).

V pokročilých stadiích je lepší povolat specialistu, neboť vyšetřování vyžaduje vysoce odborné a psychologicky „tvrdší“ postupy. Tato práce se blíže zabývá strategií první pomoci.

Na začátku je třeba si vyjasnit, v jaké fázi se šikana nachází. Kolář (2001, s. 110) je dělí na:

Počáteční onemocnění – tedy první, druhý a třetí stupeň vývojové destrukce, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování ve skupině nejsou přijaty většinou.

Pokročilé onemocnění – tedy čtvrtý a pátý stupeň šikanování, kdy normy, hodnoty a postoje vůči šikanování byly přijaty většinou či dokonce všemi nebo téměř všemi členy skupiny.

Tabulka 1: Rysy chování, spolupráce, vztahů a celkové atmosféry charakterizující různá stadia negativního vývoje skupiny.

Počáteční stadium Pokročilé stadium Jak se oběti chovají a jak

odpovídají? Poměrně otevřeně mluví o

tom, co se jim stalo a kdo je šikanoval.

Je patrná ustrašenost, nechtějí prozradit, kdo jim ublížil. Někdy zdůvodňují své zranění bizarním způsobem.

Jak svědkové spolupracují? Vyjadřují nesouhlas se šikanováním a bez většího strachu vypovídají.

Odmítají vypovídat, tvrdí, že nic neviděli a neslyšeli. Občas přiznávají, že nesmějí nic říct, protože by měli peklo.

Případné výpovědi působí podezřele.

Jak se svědkové vztahují k

podezřelým agresorům? Násilí nepopírají a vyjadřují

vůči němu své výhrady. Násilí bagatelizují nebo ho popírají.

Jak se o konkrétním násilí vyjadřují ostatní členové skupiny?

Projevují soucit s obětí a porozumění neférovosti ubližování silných slabým.

Oběť je kritizována a znevažována. Často obviněna, že si to vlastně způsobila sama.

(28)

Jak se členové skupiny vztahují k trpící nebo zraněné oběti?

Agresoři nejsou vnímáni jednoznačně pozitivně, ale diferencovaně, jejich okolí se to nebojí vyjádřit.

Oceňují, chválí a brání agresory, případně pro ně hledají polehčující okolnosti.

Jaká je atmosféra ve skupině? Malá soudržnost, nespolupráce, omezená

„pokulhávající“ svoboda projevu a názoru. Atmosféra je však ještě „živá“.

Těžká atmosféra strachu, napětí a nesvobody. „Špatně se tu dýchá.“

(Kolář 2001, s. 111)

Vlastní strategie zahrnuje pět kroků. „Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů (iniciátorů, aktivních účastníků a agresorů, kteří jsou současně obětí), u jejich jmen si poznamenáme přesné údaje kdy, kde, jak a komu co udělali.“ (Kolář 2001, s. 114)

Krok č. 1: Rozhovor s informátory a oběťmi

Tímto krokem budeme vždy začínat. Nejdříve si vyslechneme informátora, tedy toho, kdo nás na šikanu upozornil. Poté následuje rozhovor s oběťmi. Také Kolář upozorňuje na dodržení postupu. Nikdy ne v prvním kroku s podezřelými agresory.

Krok č. 2: Nalezení vhodných svědků

Při rozhovoru s informátory je třeba udělat druhý, velmi důležitý krok, a to nalezení vhodných svědků. To jsou ti členové, kteří budou ochotni pravdivě vypovídat. U počátečních šikan a u dětí nebývá příliš těžké si vhodné svědky vytipovat. Zpravidla to bývají kamarádi, sympatizující spolužáci, nebo alespoň oběti neodmítají. Jak Kolář uvádí, u tohoto kroku se většinou dělá nejvíce chyb.

Krok č. 3: Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky

V tomto kroku budeme mluvit se svědky. Vyskytnou-li se těžkosti, uděláme další kolo doplňujících rozhovorů. Rozhodně, jak z názvu vypovídá, nebudeme podnikat společné vyšetřování svědků s agresory.

(29)

Krok č. 4: Zajištění ochrany obětem

Nyní bychom měli zajistit ochranu oběti. Existují však případy, kdy je oběť v bezprostředním ohrožení a musíme ji ihned odstranit do bezpečí. Zajistit, aby na pár dní nenavštěvovala školu. „U počátečních stadií šikanování nejsou většinou mimořádná bezpečností opatření zapotřebí. Vždy je však nutné, abychom zajistili tzv. funkční pojistku bezpečnosti. Oběť se nesmí nikdy ponechat svému osudu.“ (Kolář 2001, s. 114)

Krok č. 5: Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi

Jedná se o poslední krok, na který musíme být dostatečně připraveni, aby vyšetřování nepřišlo vniveč. Dokud tedy nevyšetříme a neshromáždíme dostatečné důkazy, nemá cenu s agresory mluvit. Dokonale vše zapřou. Hlavně však dostanou přesnou informaci o tom, že někdo ze skupiny vše prozradil a zametou stopy. Velmi často to pak odnesou ti, kteří je podle nich „nabonzovali“. „Většinou se dá použít princip „přitlačení ke zdi“. Například je upozorníme, že při jakémkoliv náznaku šikanování budou okamžitě vyloučeni, případně to bude ohlášeno policii apod. Zároveň zdůrazníme, že k jejich snaze napravit situaci bude přihlédnuto ve výchovné komisi.“ (Kolář 2001, s. 115)

5.3 Náprava

Pro nápravu lze použít dvě odlišné metody:

1. metodu vnějšího nátlaku, 2. metodu usmíření.

5.3.1 Metoda vnějšího nátlaku

To je metoda, která se hojně využívá v pedagogické praxi. V podstatě se jedná o to, donutit trestem či jiným nátlakem agresory, aby se přestali chovat stávajícím způsobem a začali dodržovat normy a pravidla slušného chování. Pedagog musí být razantní a přitom se opírá o „právní řád“ školy, který dbá na bezpečí žáků. Ale i zde může pedagog udělat chyby. Je třeba, aby tato metoda zahrnovala tři součásti:

(30)

1. Individuální nebo komisionální pohovor

2. Oznámení o potrestání agresorů před celou třídou

3. Ochranu oběti.

5.3.1.1 Individuální nebo komisionální pohovor

Individuální pohovor s agresory a jejich rodiči budeme podnikat až po ukončení vyšetřování. Tady je třeba mít vypracovanou kvalitní diagnostiku, neboť se jinak může lehce stát, že oběť bude agresory označená za „strůjce“ šikanování. Při počátečních fázích šikanování postačí rozhovor buď mezi „čtyřma očima“ nebo s rodiči. U pokročilejších fází je třeba uspořádat komisionální pohovor. „Složení komise může být různé, záleží na typu školy a dalších okolnostech. Užitečná je účast třídního učitele, výchovného poradce a ředitele, nebo jeho zástupce.“ (Kolář 2001, s. 121) Dále Kolář doporučuje tento postup:

Seznámení rodičů s problémem.

Postupné vyjádření všech kolegů.

Vyjádření žáka.

Vyjádření rodičů.

Rozhodování komise za zavřenými dveřmi.

Seznámení rodičů a žáka se závěrem komise.

5.3.1.2 Oznámení o potrestání agresorů před celou třídou

Tento krok je také velmi důležitý. Ukazuje, že pedagog je schopen zajistit ochranu slabých před silnými a respektování norem školy. Jedná se o náročnou situaci, pedagog si musí uvědomit, že většina třídy stojí na straně agresorů. „Samotný akt oznámení o potrestání viníků nelze přeceňovat. U pokročilých šikan nepřináší zásadnější výchovný účinek. Svůj význam má však i zde a nelze ho vynechat. Škola tím vyjadřuje jednoznačné a pevné

(31)

stanovisko: Šikanování nebude trpěno! Viníci budou při odhalení potrestáni!“ (Kolář 2001, s. 124)

5.3.1.3 Ochrana oběti

Také oběť nemůže být ponechána bez povšimnutí. Po vyšetření a potrestání agresorů je třeba mít oči otevřené, šikanování může znovu opět kdykoliv začít. Kolář doporučuje zabudovat do skrytého života skupiny bezpečnostní pojistku, která ho bude varovat, kdyby něco nastalo. Dále doporučuje domluvit si osobní schůzky s obětí po nějakém časovém intervalu.

5.3.2 Metoda usmíření

Tuto metodu použijeme pouze u počátečních stadií, kdy normy šikany nebyly přijaty, tedy v počátečním onemocnění, vhodná u dětí mladšího školního věku. Na rozdíl od první pomoci sleduje vnitřní proměnu vztahů mezi oběťmi a agresory. Pokud se nám projeví metoda jako nevhodná, přejdeme na metodu první pomoci. Pro uplatnění je třeba dodržet:

1. nejnutnější diagnostika, 2. rozhovor s obětí,

3. rozhovor s agresory, společné setkání a hledání nápravy.

5.3.2.1 Nejnutnější diagnostika

Je stejná jako u metody první pomoci (rozhovor s informátory, nalezení vhodných svědků, individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky), akorát vynecháme závěrečný krok rozhovor s agresory. Nejdříve shrneme poznatky z prvních třech kroků a posoudíme, zda je metoda usmíření vhodná, tedy nachází-li se šikana v počátečním stadiu.

(32)

5.3.2.2 Rozhovor s obětí

Provedeme rozhovor s obětí s tím, že jí vysvětlíme, že situaci lze řešit dvěma způsoby.

Buď trestem agresorů, nebo společnou domluvou a usmířením. Oběť se musí sama rozhodnout, který způsob zvolí. Pokračujeme touto metodou, pokud se bude chtít usmířit a domluvit s agresory. „Zvládnutí rozhovoru není vždy snadné. Dítěti, které se nachází ve značné nouzi, se obtížně mluví a někdy dlouho mlčí.“ (Kolář 2001, s. 128) Kolář doporučuje nepospíchat a lze i využít pomocných technik jako kresba, asociace ke slovům, psychogymnastiku atd.

5.3.2.3 Rozhovor s agresory

Jedná se o setkání s agresory a slouží pro posouzení jejich náhledu a empatie.

Sledujeme jejich reakce, a pokud máme pocit, že jsou otevření, je jim nabídnuta domluva a usmíření. „Bohužel agresorů, u kterých lze vytušit zárodky pokání, tedy lítosti a úvahy o polepšení je velmi málo. Určujícím faktorem, zda se užije metoda usmíření, je téměř vždy postoj agresora.“ (Kolář 2001, s. 129)

5.3.2.4 Společné setkání a hledání nápravy

Vytvoří se skupina od dvou do patnácti žáků, kterou vybere pedagog. Je vhodné pozvat ty žáky, kteří vytvoří dobrou a příjemnou atmosféru. Tedy ty, kteří sympatizují s obětí, a další pozitivní autority třídy. Setkání má svoji posloupnost, kterou je dobré dodržet.

Nejdříve podáme vstupní informace ohledně šikanování, poté následuje „ponoření do problému“. To se nejlépe uskuteční, když požádáme agresory, aby se na chvíli stali obětí a byli vystaveni „legracím a srandám“. Bavíme se o jejich pocitech, když jsou v opačné roli. Případně si celá třída může zahrát scénku. Poté následuje omluva a usmíření agresora s obětí a předložení návrhů pro nápravu. Tedy hledají cestu, jak zlepšit situaci. Závěrem shrneme průběh včetně všech nápadů a domluvíme se, že se sejdeme za určitou dobu. Je třeba kontrolní setkání dodržet, kde se posoudí situace.

(33)

6 Prevence šikany

Obecně platí, že je mnohem efektivnější a levnější zlu předcházet, než jej později, někdy možná až příliš pozdě, odstraňovat. V této práci je uvedeno pouze několik zásad, které všeobecně prospívají a vytváří dobré vztahy v rodině i ve škole.

Solidarita se slabými jako základ řízení třídy.

Dle Říčana je učitel soudce sporů ve třídě. A měl by se prezentovat jako ten, kdo prosadí spravedlnost mezi dětmi. „A prosazování spravedlnosti odedávna znamená především ochranu slabších před silnějšími, ať už jde o ty, kteří mají silnější svaly, vyšší inteligenci, plnější peněženku, nebo o ty, kdo jsou ve většině, která utlačuje menšinu.“ (Říčan 1995, s. 72)

Podpora autority učitele.

Autorita učitele pomalu upadá, ale pro zvládnutí chránit slušné děti před rváči a agresory je velmi nutná.

Posílení demokracie ve třídě a ve škole.

Patří sem hlavně styl jednání učitele s dětmi a jejich rodiči. Učitel by se měl ptát dětí na jejich názory a přání, pěstovat žákovskou samosprávu, otevřeně informovat rodiče o problémech školy i o nepříjemných událostech, ke kterým došlo.

(34)

EMPIRICKÁ ČÁST

7 Cíl výzkumného šetření

V teoretické části jsme si popsali, co to šikana je, jak vzniká a jakým způsobem se dá řešit její odstranění. Ačkoliv v minulosti se šikana hlavně projevovala na druhých stupních základních škol, nyní nemůžeme přehlížet fakt, že se stále častěji vykytuje i na 1. st.

základních škol. Cílem empirické části bakalářské práce je zjistit, zda mají žáci na prvním stupni základních škol zkušenost se šikanou a jaké druhy šikany se v současné době na prvním stupni základních škol objevují.

Chci také zjistit, zda se žáci cítí ve třídě dobře a pokud vyvstane nějaký problém, zda se s důvěrou obrací ke svému učiteli, kamarádovi či rodiči.

8 Hypotézy

Hypotéza je předpoklad, který si dáváme před započetím výzkumu. „Je to tvrzení, podmíněný výrok. Je to odpověď na výzkumnou otázku a obsahuje v sobě platí – neplatí“.

(Sochůrek, Sluková 2013, s. 29). Pro případ šikany na prvním stupni jsem stanovila tyto hypotézy:

Hypotéza 1:

Zhruba jedna třetina žáků má zkušenost se šikanováním. Buď v roli oběti, nebo v roli agresora.

Hypotéza 2:

Nejčastější formou šikanování na prvním stupni je slovní agrese (nadávky).

(35)

9 Použité metody

„Výzkumná metoda je všeobecný název pro proceduru, se kterou se získávají data v terénu. Nejčastěji požívanými metodami jsou: Pozorování, dotazník, rozhovor (interview), studium dokumentů, obsahová analýza textu, experiment, nebo expertní odhady.“ (Sochůrek, Sluková 2013, s. 29)

Vzhledem k citlivosti tématu jsem se rozhodla jako výzkumný design použít kvantitativně orientovaný výzkum metodou dotazníkového šetření. Dotazování patří mezi nejběžněji a nejčastěji využívanou metodu. Důvodem může být poměrně snadné využití od vytvoření přes administraci až po vyhodnocení. V případě šikany se domnívám, že se jedná o opravdu nejlepší metodu, díky které jsem obsáhla velké množství informací a zároveň mohu doufat, že anonymita dotazníků zaručila z velké části pravdivé odpovědi.

10 Popis zkoumaného vzorku

Při tvorbě formy dotazníků bylo velmi důležité si uvědomit, jaká je cílová skupina respondentů, pro kterou je dotazník tvořen. Respondenty mého dotazníkového šetření se stali žáci prvního stupně Základní školy v Turnově v ulici Alešova. Tuto školu jsem si vybrala, protože z Turnova pocházím. Zajímalo mě, jak to vypadá se šikanou v mém rodném městě.

Turnov má zhruba kolem patnácti tisíc obyvatel a nalézají se tam tři základní školy. Původně jsem kontaktovala všechny tři, protože mi přišlo zajímavé mít porovnání. Bohužel se mi nedostalo žádné odpovědi u dvou a byla jsem ráda, že mi zůstala škola, kterou jsem kdysi také navštěvovala. První stupeň základní školy nalezneme v nedávno zrekonstruované budově v Alešově ulici (u nádraží) a druhý stupeň již přes 100 let mohou studenti navštěvovat ve Skálově ulici. Jako jedna z mála škol v Turnově nabízí moderní výuku matematiky (Hejného metodou) a českého jazyka a prvouky (učebnice nakladatelství FRAUS).

Při výběru žáků jsem první a druhou třídu ihned vyloučila, neboť se domnívám, že tito žáci jsou ještě příliš malí na jeho vyplňování. Potřebovala jsem takové žáky, kteří jsou schopni přečíst a porozumět otázce. Jako cílovou skupinu respondentů jsem použila žáky třetích a čtvrtých tříd.

(36)

11 Předvýzkum

Předvýzkum je jedním z nástrojů, jak vyzkoušet a „vychytat“ nedostatky. „Např. při dotazníku vlastní konstrukce zjistíme, že některá otázka je pro respondenty nejasná, nechápou, na co se vlastně ptáme atd.“ (Sochůrek, Sluková 2013, s. 21) Je proto dobré dotazník, který pokládáme za hotový, nejdříve vyzkoušet na malém vzorku respondentů.

Předcházíme tím překážkám při sběru dat a možných problémů při jejich analýze apod. Pro potřeby empirické části jsem vytvořila dotazník o 14 otázkách, kdy dvě z nich byly kresby.

Domnívala jsem se, že žáci 3. a 4. tříd budou mít blíže k tomu, mi formu šikany nakreslit.

Provedla jsem předvýzkum u pěti žáků 3. a 4. tříd a zjistila následující. Čtrnáct otázek na takto malé děti bylo příliš, aby se soustředily. Ke konci vyplňování jsem je často musela nutit a povzbuzovat, aby dokončily svoji práci. Jeden chlapec vyplnění dotazníku nedokončil.

Vyplynul mi z toho závěr, že dotazník musím zkrátit maximálně na deset otázek. U otázky kresby šikany byla většina dětí na vážkách, nevěděly, co mají kreslit, protože předešlá zaškrtávací otázka se jim zdála dostačující (rozuměly všemu a výběr byl pro ně dostatečný).

Dále mi bylo vytknuto, že mezi otázkami je málo místa na zaškrtávání. Na základě získaných poznatků z předvýzkumu jsem upravila dotazník do finální podoby.

12 Interpretace získaných dat

Po dohodě s panem ředitelem Mgr. Michalem Loukotou jsem oslovila učitelky třetích (A, B) a čtvrtých (A, B) tříd Základní školy Alešova. Ty pak ve svých hodinách dětem dotazníky rozdaly. Během vyplňování dotazníků neměly děti dovoleno mluvit, v případě jakéhokoli dotazu stačilo zvednout ruku a problém individuálně řešit. Celkem jsem předala učitelkám 100 dotazníků, z toho se mi vrátilo 79 vyplněných. Dva dotazníky jsem musela pro jejich nepoužitelnost vyřadit. Nějací dva „srandisté“ vyplnili nepoužitelné informace. Průzkumu se tedy zúčastnilo 77 dětí z toho 40 chlapců a 37 dívek ve věku osm až deset let.

(37)

Otázka č. 1: Jsi rád/a v této třídě?

Otázka první byla škálová, kdy zjišťujeme míru i intenzitu spokojenosti ve třídě.

Odpověď byla zaškrtávací ve škále od pěti do jedné ve smyslu jako známkování ve škole.

Grafy jsem vypracovala dva, jeden pro dívky a druhý pro chlapce.

Graf č. 1 je uveden pro chlapce, kde 47,5 % z nich by spokojenost ve třídě oznámkovalo jedničkou, 40 % na dvojku a 12,5 % na trojku. Čtyřku ani pětku nikdo neuvedl.

Jak vyplývá z grafu č. 2, děvčata jsou ve třídách více spokojena. 54,1 % by žití ve třídě ohodnotilo jedničkou, 43,2 % dvojkou a pouze 2,7 % trojkou. Čtyřka ani pětka se u hodnocení opět nevyskytla. Můžeme se tedy domnívat, že závažné šikanování v této škole neprobíhá.

(38)

Otázka č. 2: Máš ve třídě dobrého kamaráda?

Graf č. 3 nám ukazuje, že z celkového počtu chlapců (40) uvedlo 39 chlapců, že má ve třídě dobrého kamaráda a z celkového počtu dívek (37) uvedlo 36, že má ve třídě dobrou kamarádku. Z toho usuzuji, že většina dětí se cítí ve třídě dobře, protože tam má vhodného partnera/kamaráda pro sdílení pocitů a zážitků. Což je nejen v případě šikany velmi důležité.

I při konzultaci s třídními učitelkami mi dávají za pravdu, že ve třídě nevzniká „nepřátelské ovzduší“. Samozřejmě se v každé třídě vyskytují minimálně dva problémoví žáci, kteří jsou ale zatím zvladatelní. A dle slov jedné z paní učitelky: „V každém kolektivu se většinou objeví nějaký žák, který se svým chováním vymyká. Pokud z nějakého důvodu opustí školu, jeho místo nahradí někdo jiný.“

(39)

Otázka č. 3: Viděl/a jsi, že je ubližováno tvému spolužákovi někým jiným ze školy?

Z celkového počtu sedmdesáti sedmi žáků odpovědělo kladně 25 tj. 32 % a záporně 52 tj. 68 %. Výsledky v jednotlivých třídách se nelišily, proto jsem vše shrnula do jednoho grafu. Z něho vyplývá, že 32 % žáků třetích a čtvrtých tříd vidělo, že je ubližováno někomu z třídního kolektivu. Žáci ještě nedostali na výběr druhy ubližování, můžeme pouze vyvodit, že se bude jednat o fyzickou ale i psychickou aktivitu. A potvrdíme si ji, když se dostaneme k další otázce, kdy nejčastější odpověď je kopání, následuje ovšem nadávání. Nyní je potřeba si uvědomit, že se nacházíme na základní škole, kdy zhruba dvě třetiny žáků vidělo ubližování spolužákovi.

(40)

Otázka č. 4: Pokud ANO, vyber z následujících možností, jak bylo spolužákovi ubližováno. Můžeš zakroužkovat i více možností.

Předchozí otázka zněla, zda žáci viděli, že je ubližováno spolužákovi a kladně odpovědělo dvacet pět. Nyní u otázky č. 4 konkretizovalo možnosti ublížení 23 žáků. Dvě dívky třetí B nechaly tuto otázku bez odpovědi. Dále jsem dala výčet různých druhů šikanování, které jsou nejběžnější. Přidala jsem i možnost jiné, pro případ, že se nachází dle žáků ještě jiná varianta šikanování. U možnosti jiné jsem se dočkala deset odpovědí a to buď pošťuchování, nebo strkání. Jiná odpověď se v dotaznících nevyskytla. Tyto dvě podobné jsem sloučila ve vyhodnocení do políčka Jiné (pošťuchování). Co se hodnocení týče, kladla jsem důraz na to, co vnímají nejhůře před tím, co je nejčastější.

Možnosti šikanování Počet odpovědí

Kopání 13

Nadávání 12

Vysmívání 9

Bití 10

Fackování 6

Jiné (pošťuchování) 10

Tabulka 2: Možnosti šikanování na jiných osobách

Otázka č. 5: Řekl jsi o tom někomu?

Z celkových 77 všech zpracovaných odpovědí odpovědělo 25 žáků, že vidělo, že je někomu ubližováno. Pouze ale 19 z nich tj. 76 % to někomu sdělilo, zbylých 6 žáků tj. 24 % o tom nikomu neřeklo. Určitě nemůžeme předpokládat, že vždy všichni žáci budou sdělovat, že někoho viděli, jak ubližuje druhému. Také záleží na stupni šikany, vždyť jak bylo napsáno v teoretické části, když se šikana přehoupne do třetího stadia a to vytvoření tzv. „úderného jádra“ většina členů už spolupracuje s agresorem a vliv pedagogů je minimální. Můžeme se tedy domnívat, že pokud vzniká nějaká šikana v této škole, ještě se nedostala do třetího

(41)

stadia. „Počáteční formy šikany se vyskytují více či méně ve všech školách a jak tvrdí, ještě se nesetkal se třídou, kde by nebylo alespoň jedno dítě, co se cítí bezbranné a tvrdí, že je mu opakovaně ubližováno.“ (Havlínová, Kolář 2011)

Otázka č. 6: Pokud ANO, komu jsi o tom řekl(a)?

Z 19 odpovědí jsem zaznamenala, že 15 žáků (tj. 79 %) nejvíce důvěřuje paní učitelce.

Poté následuje paní vychovatelka, které se svěřili 3 žáci (tj. 16 %) a pouze jeden žák to řekl svému kamarádovi, což představuje 5 % z 19 odpovědí. Vysoká míra důvěryhodnosti k paní učitelce či vychovatelce na prvním stupni základní školy je určitě jev, který postupně s rostoucím věkem klesá. Z grafu vyplývá, že největší důvěru má paní učitelka, poté paní vychovatelka. Z toho můžeme vyvodit, že buď je opravdu paní učitelka pro žáky třetích a čtvrtých tříd nejdůvěryhodnější osobou, nebo že se také nejvíce žákům ubližuje

(42)

v přítomnosti paní učitelky. Z mého pohledu musím konstatovat, že všechny paní učitelky měly ve svých třídách kázeň a pořádek. Zajímavé je, že nikdo neuvedl rodiče.

Otázka č. 7: Chceš často, aby Tě ostatní děti poslouchaly?

Grafy k otázce č. 7 ukazují odpovědi v procentech. Z celkového počtu všech dívek (37) odpovědělo kladně 9 (24 %) a záporně 28 (76 %). U chlapců byly odpovědi takové, že 14 (35 %) chlapců bylo rádo, když je ostatní poslouchají a ostatních 26 (65 %) odpovědělo ne.

Z grafů lze vyčíst, že to jsou spíše chlapci, kteří vyžadují poslušnost od svých kamarádů. Tyto výsledky mě osobně dost překvapily, očekávala jsem spíš dívky. Nikdy ovšem nemůžeme očekávat stigmata, která jsou ve společnosti běžná. Toto jsem následně konzultovala s učitelkami, které mi až na jednu potvrdily, že děvčata jsou více mírná a nekonfliktní. Výjimku tvořila třetí B, kterou navštěvuje dívka Helena (jméno je změněno), na kterou se v dotaznících objevovalo více stížností.

(43)

Otázka č. 8: Ubližuješ někomu, až ho doženeš k pláči?

Na tuto otázku odpověděli všichni respondenti. Ze 40 chlapců odpověděl kladně 1 (2 %) zbylých 39 chlapců (98 %) nepotvrdilo, že někoho doženou k pláči. Na stejnou otázku

(44)

odpověděly kladně 4 dívky (11 %) a záporně 33 dívek (89 %). Zde se nepotvrzuje to, co bylo patrné v předešlé otázce. A to, že děvčata jsou méně konfliktní. Když se podívám hlouběji do dotazníků na rozdělení dle ročníků, tak jeden žák a tři dívky čtvrté třídy odpověděli kladně.

Můžeme usuzovat, že starší žáci mají větší tendenci někoho dohnat k pláči. Ze statistického hlediska jsou výsledkem velmi malá procenta, jak na straně dívek, tak i chlapců. Pouze jeden chlapec a čtyři dívky ze 77 žáků doženou někoho k pláči.

(45)

Otázka č. 9: Ubližoval nebo ubližuje Ti někdo ze třídy/školy? Pokud Ti někdo ubližuje, není to správné.

Na otázku odpovídalo 77 respondentů, tedy odpověděli všichni žáci. Možnost „Ano“

označilo 25 % účastníků výzkumu, tedy 19 respondentů. Z toho pak deset chlapců a devět dívek. Nyní se tedy dotazníky dělí na dvě části. Část chlapci a dívky. Uvedu, že odpověď „Ne“

označilo 30 chlapců a 28 dívek. Každopádně výsledky obou pohlaví jsou si velmi podobné.

Dle statistiky, kterou provedl Kolář v r. 2001 na základních školách, vyplynulo, že 41 % žáků je šikanováno. „Výsledek koresponduje s mezinárodním výzkumem (1999), který provedli naši přední výzkumníci z oblasti zdravotnictví: Rážová, Czemy, Provazníková, Sovinová. Prostřednictvím jejich metodiky zjistili, že oběti šikany se stává přibližně 36,8 % žáků. Prakticky to znamená, že školní šikanování, ať si to přiznáváme či nikoliv, je závažný celospolečenský problém, který by měl být neodkladně řešen.“ (Kolář, 2001).

Z pohledu statistik je výsledek více než pozitivní. Pokud budeme vycházet z Koláře, který provedl výzkum od 1. – 9. třídy a zjistil uvedených 47 %, tak na základní škole v ročníku 3. a 4. třídy je výsledek 25 %. Nicméně si musíme uvědomit, že šikana pomalu prosakuje do nižších ročníků a je třeba zmínit fakt, že pokud pedagog o šikaně ví, je daleko větší šance k jejímu omezení/odstranění.

(46)
(47)

Otázka č. 10: Pokud ANO, vyber z následujících možností, jak je Ti ubližováno.

Můžeš zakroužkovat i více možností.

Na tuto položku odpovídalo 19 respondentů, tedy všichni ti, kteří označili, že jim je ubližováno. Tabulka č. 3 udává četnost daných způsobů ubližování, tak jak je označili chlapci a dívky. Taktéž jsem uváděla možnost uvést jiný než uvedené způsoby šikanování. Žáci v nich uvedli opět pošťuchování a také navíc ničení věcí.

Nejčastější forma je nadávání, poté kopání a na třetím místě vysmívání a bití.

Následuje fackování a pošťuchování a na posledním místě ničení věcí. Shrneme, že vede psychická agrese, kterou následuje fyzická a pak se to střídá. Neobjevilo se nám vyhrožování, což bych přičetla k vyšší formě šikany. Dále se nikde neobjevily krádeže majetku.

Možnosti ubližování Četnost odpovědí

Kopání 16

Nadávání 20

Vysmívání 11

Bití 11

Fackování 5

Pošťuchování 5

Ničení věcí 4

Tabulka 3: Možnosti šikanování na respondentovi

(48)

13 Shrnutí získaných dat

V předchozí kapitole byla vyhodnocena získaná data z dotazníkového šetření. V této kapitole budou výsledky shrnuty a zjistíme, zda došlo k potvrzení či vyvrácení hypotéz.

Hypotéza 1: Zhruba jedna třetina žáků má zkušenost se šikanováním. Buď v roli oběti, nebo v roli agresora.

Na základě vyhodnocení položky dotazníku č. 9 s tímto tvrzením nemůžu souhlasit.

V roli oběti se cítí 25 % chlapců a 24 % dívek. Vzhledem k tomu, že počet chlapců, kteří se účastnili výzkumného šetření, je 40 a dívek 37, bych si dovolila tvrdit, že pouze jedna čtvrtina žáků na základních školách má zkušenosti se šikanováním v roli oběti. To je velmi pozitivní, pokud jsem se v hypotéze domnívala, že to bude jedna třetina. V úvahu ještě musíme brát fakt, že ve škále možností šikanování byla uvedena položka nadávání, která se vyskytla nejčastěji. K roli agresora (položka dotazníku č. 8) se přiznává 30 % respondentů, kteří si přejí, aby je ostatní poslouchali. To by odpovídalo jedné třetině. Nevíme ovšem, zda je respondenti poslechli a o jaké požadavky se jedná. Budu tedy vycházet z otázky č. 9 a vyvrátím danou hypotézu, že jedna třetina žáků má zkušenost se šikanováním.

(49)

Hypotéza 2: Nejčastější formou šikanování na prvním stupni je slovní agrese (nadávky, pomluvy).

V odpovědi na tuto otázku využívám odezvy na položku 10. Dívky i chlapci uvádí, že jim je ubližováno jak psychickou tak fyzickou formou. Nejčastější způsoby šikanování řadí nadávky (28 %) a poté fyzické napadení – kopání (22 %). Vysmívání a bití řadí na třetí místo (obě 15 %). Druhou hypotézu tedy můžeme potvrdit. Nejčastější formou šikanování na prvním stupni je slovní agrese (nadávky).

References

Related documents

FS j e část krevní plasmy zůstávající po koagulaci krve (přeměna proteinu fibrinogenu na fibrin). Získává se z bovinních zárodků na jatkách a je to

Od roku 2007 předepisuje RVP environmentální výchovu jako povinnou součást školního vzdělávání.  Zařazení průřezové téma environmentální výchovu do

– Poznávání jednoduché písně dle slyšeného rytmu: Při tomto cvičení budu dětem tleskat rytmus písní: „Skákal pes“, „Kočka leze dírou“,.. „Běží liška k Táboru“,

 Záškoláctví – bývá spojeno s negativním postojem ke škole, ale může to být i reakce na prospěchové selhání. Někdy jej můžeme charakterizovat jako komplex obranného

No já si nemyslim, že by museli mít sexuální výchovu úplně jako předmět, že by to právě mohlo bejt v rámci nějaký tý výuky k občanství a zdraví nebo jak se

Tomu, aby se šikana vyšetřovala a řešila, často brání rodiče obětí. Když se tento problém ve třídě jejich dítěte objeví, často chtějí tyto rodiče pouze to, aby

diagnostickou metodou jsou posuzovací škály, které vyplňují sami aktéři, zachycují v nich své postoje, subjektivně zabarvené názory, svá očekávání. - Pomocí

Poslední aktivitou projektu bylo promítání dokumentu Moře popelnice z cyklu Byla jednou jedna planeta. Žákům se dokument velice líbil, byl na nich vidět zájem