DOBROVOLNICTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE

DOBROVOLNICTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Diplomová práce

Studijní program: N7504 – Učitelství pro střední školy

Studijní obory: 7504T243 – Učitelství českého jazyka a literatury

7504T295 – Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro základní školy a střední školy - základy společenských věd

Autor práce: Bc. Lucie Janatová

Vedoucí práce: PhDr. Lenka Václavíková Helšusová, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum: 25. června 2014

Podpis:

Poděkování

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí mé práce, paní PhDr. Lence Václavíkové Helšusové, Ph.D., za účinnou podporu a obětavou pomoc, cenné připomínky a rady při zpracování této magisterské diplomové práce.

Dále bych chtěla poděkovat panu MTh. Václavu Umlaufovi za cenné rady a v neposlední řadě všem respondentům, bez kterých by podstatná část diplomové práce nebyla možná.

Anotace

V této diplomové práci věnuji pozornost vymezení pojmu dobrovolnictví, zabývám se zákonem o dobrovolné službě, stručnými historickými souvislostmi, oblastmi a typy dobrovolnictví, v neposlední řadě i motivacemi. V poslední části práce se věnuji výzkumnému šetření, které se zabývá formami získávání dobrovolníků, působením v organizaci, užití zájmů, schopností a dovedností dobrovolníka v organizaci Člověk v tísni a Dobromysl, rovněž také motivacemi dobrovolnictví.

Klíčová slova

Dobrovolnictví, dobrovolník, motivace, zákon o dobrovolnické službě, neziskové organizace, kvalitativní výzkum.

Annotation

The diploma thesis is focused on defining the term of voluntariness. I have specialized in the law of voluntary service, basic historical continuity, areas and types of voluntariness and also in motivations.

Key words

Volunteering, volunteer, motivation, law on volunteer service, non profit organization, qualitative research.

8

Obsah

Úvod ... 11

1. Vymezení terminologie dobrovolnictví ... 13

1. 1 Pojem „dobrovolnictví“ ... 13

1. 2 Práva a povinnosti dobrovolníka ... 15

2. Historie dobrovolnictví ... 21

2. 1 Středověk ... 21

2. 2 Novověk ... 23

3. Historie dobrovolnictví v ČR ... 27

3. 1 Dobrovolnictví v ČR po roce 1989 ... 29

3. 2 Dobrovolnictví a občanská společnost ... 31

4. Typy dobrovolnické činnosti ... 34

5. Oblasti dobrovolnictví ... 36

5. 1 Dělení organizací ... 36

5. 2 Vybrané oblasti dobrovolnictví ... 39

5. 1. 1 Dobrovolnictví ve zdravotnictví... 39

5. 1. 2 Dobrovolnictví v sociálních službách ... 40

5. 1. 3 Dobrovolnictví v kultuře ... 40

5. 1. 4 Dobrovolnictví ve sportu ... 41

5. 1. 5 Dobrovolnictví v ekologii ... 41

5. 1. 6 Dobrovolnictví při mimořádných událostech ... 42

6. Motivace k dobrovolné činnosti ... 43

6. 1 Specifika motivace k dobrovolné činnosti ... 43

6. 2 Typologie motivace ... 47

7. Situace dobrovolnictví v ČR ... 49

7. 1 Postoje české společnosti v roce 2000 ... 49

7. 2 Postoje české společnosti v roce 2004 ... 50

7. 3 Postoje české společnosti v roce 2009 ... 51

8. Analýza rozhovorů ... 53

8. 1 Metodologické informace ... 53

8. 2 Vybrané organizace v Liberci ... 54

8. 2. 1 Člověk v tísni ... 54

9

8. 2. 2 Dobromysl ... 55

8. 3 Příchod do organizace ... 56

8. 4 Působení v organizaci ... 57

8. 5 Využití zájmů, schopností a dovedností v dobrovolnictví ... 61

8. 6 Motivace... 61

8. 7 Reakce okolí ... 64

8. 8 Shrnutí analýzy rozhovorů ... 66

9. Závěr ... 68

Seznam použitých zdrojů ... 70

Přílohy ... 73

10

Seznam použitých zkratek

BKB – Bílý kruh bezpečí ČR – Česká republika

NNO – nestátní nezisková organizace

NROS – Nadace rozvoje občanské společnosti OSN – Organizace spojených národů

STEM – Středisko empirických výzkumů

11

Úvod

Téma diplomové práce s názvem „Dobrovolnictví v České republice“ jsem si vybrala na základě svých aktivit v této oblasti. Jako dobrovolnice pracuji šest let.

Pět let jsem působila u neziskové organizace Člověk v tísni, v současnosti prvním rokem v centru Dobromysl při Krajské nemocnici Liberec. V organizaci Člověk v tísni jsem se věnovala dětem ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Mým úkolem byla pravidelná návštěva rodiny a v ní probíhající výuka. K této činnosti mě přiměly různé důvody. Především to byl zájem o tyto děti, pomoc a snaha změnit jejich pohled na vzdělávání, částečně i snaha poznat jejich kulturu aj. Má práce vyžadovala především trpělivost a snahu pochopit jejich odlišné chování;

většinou se totiž jedná o romskou komunitu. V Dobromyslu působím na oddělení dětské psychiatrie, zde se věnuji rukodělným činnostem. Právě rozdílná práce byla hlavním důvodem, proč jsem nyní na oddělení dětské psychiatrie. Děti (bez rozdílu věku) z oddělení přistupují k mé činnosti zcela odlišně a jsou vděčné za jakékoliv zpestření, tedy i za „někoho zvenčí“.

V diplomové práci se zabývám vymezením pojmu dobrovolnictví, typy a oblastmi dobrovolnictví. Zmiňuji některé definice dobrovolnictví. Dále se věnuji historii dobrovolnictví až po současnost. Rovněž uvádím zákon, který upravuje oblast dobrovolnictví a určuje její činnost. Zmiňuji se o dobrovolnictví a neziskových organizacích v České republice. Důležitou součástí práce je kapitola zaměřená na motivaci dobrovolníka, tedy na motivy a další mechanismy, které přivádějí člověka k dobrovolnictví. Zmiňuji i dosavadní výzkumy z oblasti dobrovolnictví.

V závěrečné kapitole se věnuji výzkumnému šetření, které je zaměřené na formy získávání dobrovolníků, působení jednotlivých respondentů v organizaci Člověk v tísni a Dobromysl, schopnostem a dovednostem, které dobrovolníci užívají při své činnosti, a také motivům.

I přesto, že se dobrovolnictví v současné době dostává do povědomí mnoha lidí, není i tak dostatečně podpořeno médii a jinými informačními zdroji. Domnívám se, že dobrovolnická oblast je pokryta stále malým množství lidí, kteří by byli ochotni věnovat alespoň trochu času těm, kteří by pomoc potřebovali, anebo si ji

12

dokonce zasloužili. Dobrovolníci jsou v mnoha místech nezastupitelní, často mohou zapůsobit tam, kde stát nemůže. Proto by činnost dobrovolníků měla být podporována nejen médii ale celou společností.

13

1. Vymezení terminologie dobrovolnictví

1. 1 Pojem „dobrovolnictví“

Pojem dobrovolnictví pochází z latinského jazyka, z výrazů „voluns“ (volba) nebo ze slova „velle“ (chtění).

Pojem dobrovolnictví není jednoznačně vymezen a to především proto, že existuje mnoho oblastí dobrovolnictví, zahrnuje tedy mnoho různých aktivit. Pod pojmem dobrovolnická činnost, dobrovolnictví a dobrovolník si každý představí něco jiného. Ale většina z nás chápe dobrovolnictví jako svobodně zvolenou činnost.

Tošner definuje dobrovolníka jako člověka, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti. Rovněž nutno podotknout, že i když pojem dobrovolník se nejčastěji používá v mužském tvaru, skrývá se dle statistik pod tímto pojmem více než 80 % žen, tedy dobrovolnic.¹

„Mezinárodní organizace OSN chápe dobrovolnickou práci, jako neplacenou a nepovinnou práci, kterou lidé vykonávají mimo vlastní domov, prostřednictvím organizace nebo mimo ni.“² OSN vyhlásila rok 2001 Mezinárodním rokem dobrovolníků (IYV 2001). V souvislosti s tím byly přijaty postoje, které aktivně přispívají k rozvoji dobrovolnictví. Rozvoj dobrovolnictví je možný za předpokladu, že společnost aktivně přistoupí k otázkám v oblasti sociální, ekonomické, kulturní, humanitární a mírotvorné činnosti a že je potřeba získat pro dobrovolnické aktivity více lidí.³ Rovněž bez publicity a komunikace mezi dobrovolníky (předávání si zkušeností, podnětů) není vývoj dobrovolnictví

1 TOŠNER, J.; SOZANSKÁ,O. Dobrovolníci a metodika práce s nimi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-178-6149. s. 149.

2 Manuál Mezinárodní organizace práce OSN In FRIČ, P.; VÁVRA, M.: Tři tváře komunitního dobrovolnictví. Neformální pomoc, organizovaná práce a virtuální altruismus. Praha: Agnes, Hestia, 2012. 137 s. ISBN 978-80-903696-9-6. s. 27.

3 Informační centrum OSN v Praze: 2001 Mezinárodní rok dobrovolníků. [online]. [vid. 21. 12.

2000]. Dostupné z: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=667

14

možný. OSN stanovila čtyři cíle, které vedou k podpoře dobrovolnictví. První cíl se snaží zajistit dobrovolnické činnosti větší uznání, druhý je zaměřen na podporu dobrovolnictví (např. stát zajistí dobrovolníkům z uznaných organizací právní status, pojištění, sociální zabezpečení, zvláštní pracovní volno pro výkon dobrovolnické činnosti aj.), třetí cíl se týká sdílnosti informací a posledním cílem je publicita.

„Evropská komise definuje dobrovolnictví jako formální i neformální aktivitu, která je v režii každého dobrovolníka, čili dobrovolník si ji vybírá individuálně a vykonává ji zcela nezištně.“⁴

Příručka „Dobrovolníci v krizových situacích“ vymezuje pojem dobrovolnictví z pohledu dobrovolníků. Ti jej chápou jako uspokojivou a plnohodnotnou formu využití volného času nebo jako týmovou činnost s danými pravidly.

Porovnáním výše uvedených definic, můžeme jako dobrovolníka označit takového jedince, který si činnost vybírá sám na základě vlastního přesvědčení či motivů, vykonává činnost ve svém volném čase a bez nároku na odměnu.

Profesor Věněk Šilhán⁵ označil dobročinnost jako projev lidské ušlechtilosti, který patří k lidstvu od nepaměti. Profesor uvádí, že konat dobro může kdokoliv – jednotlivec, společenství, ale také stát coby nejmocnější lidská organizace.

Zdůrazňuje ale, že konat dobrodiní komukoliv a bez rozmyslu není dobré, vždy je nutné zvážit situaci. Šilhán zmiňuje etiku dobrodiní, která zahrnuje nejen umění dávat, ale také přijímat.

Do roku 2002 nebyly pojmy dobrovolník a dobrovolnictví definovány v zákoně.

První zákonná norma upravující dobrovolnictví v České republice je z roku 2002.

1. ledna 2003 vešel v platnost zákon č. 198/2002 Sb. , o dobrovolnické službě.

4 Manuál Mezinárodní organizace práce, pozn. 2, s. 27.

5 ŠILHÁN, V. O dobročinnosti a dobrodiní. Http://www.unesco-kromeriz.cz/sborniky.html [online]. Vyd. 2001 [cit. 2013-04-22].

15

Dobrovolnickou službou je činnost, při níž dobrovolník poskytuje:

a. pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase,

b. pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo

c. pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací.

Zákon nepovažuje za dobrovolnictví činnost, která se týká upokojování vlastních potřeb, resp. zájmů nebo dokonce činnost, která je konána v rámci podnikání či jiné výdělečné činnosti.

Z hlediska trvání rozlišuje zákon dobrovolnickou službu na krátkodobou a dlouhodobou, která trvá déle než tři měsíce.

Dle zákona může být dobrovolníkem fyzická osoba starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby na území ČR nebo fyzická osoba starší 18 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby v zahraničí, která na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodně poskytovat dobrovolnickou službu. ⁶

Zákon stanovuje, že dobrovolníkovi za dobrovolnou činnosti nenáleží odměna.

1. 2

Práva

Lidé na celém světě mají svá práva a povinnosti. Stejně tak má svá práva a povinnosti dobrovolník. Je proto důležité, aby si je uvědomoval a jednal

6 Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. In: Sbírka zákonů České republiky. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 82, s. 4835. § 2.

16

v souladu s nimi, zároveň si musí být vědom svých možností - hranic. Práva a povinnosti každého dobrovolníka jsou uvedeny ve smlouvě, kterou organizace se svými dobrovolníky uzavírá. Jeho práva a povinnosti vycházejí také z činnosti, kterou vykonává.

Mezi základní práva dobrovolníka patří:

1. Informace o poslání a činnosti organizace, ve které chce jako dobrovolník působit. Tedy, na jakou pomoc se daná organizace zaměřuje, jaké služby poskytuje občanům, jaké jsou její cíle, kde působí (v České republice nebo zahraničí) apod.

2. Dobrovolník by měl být seznámen s charakterem činnosti, kterou bude vykonávat.

Dobrovolník by měl být předem informován, jakou činnost bude vykonávat, kde a za jakých podmínek – např. příprava na dobrovolnickou službu (např. doučování), ohodnocení. Rovněž by měl být dobrovolník před zahájením činnosti seznámen s osobou nebo osobami, kterým bude dobrovolnická služba poskytována.

3. Dobrovolník by měl konat práci, která naplní jeho očekávání.

Jelikož se jedná o službu dobrovolnou, neměl by být dobrovolník nucen do aktivit, které jsou v rozporu s jeho očekáváním nebo které nebyly předem sjednány, domluveny.

4. Kontakt a kooperace s koordinátorem dobrovolníků.

Dobrovolník by neměl konat svou činnost bez dohledu koordinátora, zároveň by mu měl být koordinátor nápomocen při jeho činnosti, měl by mu poskytnout veškeré informace a potřebné pomůcky.

5. Setkání nebo-li supervize⁷, na kterých mohou dobrovolníci sdělit své dojmy, zkušenosti, názory, úspěchy a neúspěchy aj.

Podle některých dobrovolnických organizací by se měla supervize realizovat, alespoň čtyřikrát do roka (např. Člověk v tísni, Dobromysl). Setkání

7 Setkání, při kterém dobrovolníci mohou sdělovat své pocity, zkušenosti, problémy i úspěchy.

Setkání mohou probíhat individuálně nebo ve skupině.

17

a supervize by měly být naplánované, tedy i organizované. Je vhodné přizvat k takovému setkání i dobrovolníky z jiných organizací s podobným zaměřením, dále odborníky – např. terapeuty apod.

6. Dobrovolník má nárok odstoupit od činnosti, která nenaplňuje jeho očekávání.

7. Dobrovolník má nárok na další dobrovolné aktivity. Dobrovolník není vázán pouze k jedné organizaci, není-li tak předem ujednáno.

8. Zaškolení, výcvik a trénink.

Vedle práv mají dobrovolníci zákonem definovány také své povinnosti, o kterých je rovněž třeba vědět. Mezi základní povinnosti patří dodržovat zákon o dobrovolnické službě, absolvovat přípravu k dobrovolnické službě a mj.

předložit zdravotní doklady – výpis z rejstříku trestu, doklady o vzdělání apod.

Mezi další povinnosti dobrovolníka patří:

1. Plnit svědomitě činnost, která byla sjednána s organizací.

Dobrovolník podepisuje dohodu o výkonu činnosti v organizaci, ve které jsou vymezeny povinnosti dobrovolníka. Jestliže dobrovolník neplní řádně své povinnosti, organizace od smlouvy odstoupí a jedinec tak již není dobrovolníkem v příslušné organizaci.

2. Spolupracovat s organizací, popř. dalšími organizacemi.

3. Zachovat mlčenlivost (nezneužívat projevení důvěry). Dobrovolník nesmí zneužít informací, které během své dobrovolné služby získá. Zejména nesmí využít informací o klientech, kterým je služba poskytována. Dobrovolník se zavazuje mlčenlivostí. Mlčenlivost nezaniká ukončením služby, ani ukončením programu. Výjimkou jsou situace, kdy je občanu ČR uložena oznamovací povinnost.

4. Obracet se na další instituce s prosbou o pomoc (např. zdravotnická zařízení, orgán sociálně-právní ochrany dětí).

Porušení výše zmíněných zásad může být důvodem k ukončení účasti dobrovolníka v programu.

Z výše uvedených povinností a práv vyplývají i podmínky k dobrovolné službě, které smlouva mezi organizací a dobrovolníkem obsahuje:

18

1. Od kdy do kdy bude vykonávána dobrovolnická služba 2. Místo výkonu dobrovolnické služby.

3. Po výcviku je dobrovolník povinen předložit výpis z rejstříku trestů, ne starší jak 3 měsíce.

4. Činnost dobrovolníka – např. v organizaci Člověk v tísni, která poskytuje vzdělávání pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí, je dobrovolník pověřen docházet do rodiny dítěte, alespoň jedenkrát týdně.

5. Podpis čestného prohlášení o bezúhonnosti dobrovolníka.

6. Dobrovolník je seznámen s podmínkami, za kterých lze dobrovolnickou službu předčasně ukončit, např. závažné zdravotní, osobní či rodinné důvody.

Práva a povinnosti dobrovolníka mohou být odlišné dle činnosti, kterou vykonává.

Zmíním dvě organizace, v nichž jsem či byla aktivní. Dobromysl je organizace působící při Krajské nemocnici v Liberci. Cílem dobrovolnického programu je podílet se na léčbě pacientů zlepšováním psychosociálních podmínek.

Dobrovolník v žádném případě nezastupuje zdravotnický personál, nemá tedy přístup ke zdravotním záznamům klienta, lékům a dalšímu zdravotnickému materiálu. Dále se zavazuje k mlčenlivosti a pravidlům, která zabezpečují bezpečnost klienta – pacienta. Dobrovolník podpisem stvrzuje také to, že neužívá návykové látky a není v péči psychiatrie, ani protialkoholní ambulance. Prostředí nemocnice je specifické prostředí – dobrovolníci pomáhají na odděleních, kde jsou často hospitalizováni lidé těžce nebo dlouhodobě nemocní a struktura takového zařízení je pevně dána, na léčbě se podílí tým odborníků z různých profesí. Aby péče o klienta byla kvalitní, je nutné, aby si byl dobrovolník vědom svého postavení a stal se součástí této struktury. Dobrovolník by měl vědět, co je pro pacienta dobré, měl by se orientovat na to, co klient může, jaké má omezení apod., proto je důležitá spolupráce s personálem nemocnice. Dobrovolník by se měl zaměřit na přítomný okamžik, ne na minulost ani budoucnost. Pacient dobrovolníka potřebuje v danou chvíli, v moci dobrovolníka není zlepšit jeho zdravotní stav, ale psychosociální – nechává mu ze sebe „něco“ co zlepšuje jeho

19

psychický stav. Je tedy zřejmé, že by dobrovolníka měla zajímat efektivita jeho práce a ne snaha získat „zajímavý příběh“.

Organizace Člověk v tísni poskytuje větší rozsah dobrovolnických aktivit. Byla jsem zapojena do programu vzdělávání. Hlavním úkolem vzdělávacích pracovníků - dobrovolníků je udržet děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí na běžných základních školách (děti žijící v sociálně vyloučených lokalitách jsou často předčasně přeřazovány do základních škol praktických nebo předčasně ukončují povinnou školní docházku), protože jen tohle je možnost, jak mohou získat znalosti a dovednosti, které jim umožní lepší uplatnění na trhu práce. Dobrovolníci pracují nejen s dětmi, které již plní povinnou školní docházku (nejpočetnější skupina), ale pracují i s předškolními dětmi a zároveň se studenty středních škol a učilišť. „Program prostřednictvím zapojení dobrovolníků, usiluje také o vzájemné přiblížení většinové společnosti a lidí žijících v podmínkách sociálního vyloučení a o narušení zažitých negativních stereotypů na obou stranách.“ ⁸ Program vzdělávání má několik cílů: zlepšení školních výsledků, snížení počtu, smysluplné trávení volného času, posílení sociálních a komunikačních dovedností, motivace ke vzdělávání, orientace ve společnosti, optimalizace podmínek pro vzdělávání, zlepšení komunikace mezi školou a rodinou. Přesto, že je dobrovolnictví považováno za činnost, která je dobrovolná, byla jsem zavázána k tomu, abych do rodiny docházela každý týden, cca na 2 – 3 hodiny. Oproti Dobromyslu jsem byla více vázána. Nicméně ani já ani další dobrovolníci si míru vázanosti neuvědomujeme a nepřipouštíme, protože nám jde především o to, abychom zlepšili vzdělávací a vlastně celkově životní situaci těchto dětí. Dobrovolník, který je ve vzdělávacím programu, by měl mít na paměti, že se nejedná pouze o doučování, ve kterém je dítěti mechanicky předáváno učivo, ale jde o to, aby dítě získalo zájem o danou látku, vzdělávání obecně a také aby získalo všeobecný přehled. Proto je nutné, aby se dobrovolník připravoval a snažil se kreativně předávat znalosti a dovednosti. Dobrovolník nemá pouze pozici učitele, ale částečně je jeho partnerem a snaží se mu pomoci

8 KLINGEROVÁ, P., GABČO, Š., SCHWEIDLEROVÁ, M., KARASOVÁ, V. Metodika programu podpora vzdělávání. Praha: Člověk v tísni, 2012. ISBN 978-80-87456-27-9. s. 12.

20

v sebehodnocení a sebeuvědomění. Smlouva v programu vzdělávání nezavazuje pouze organizaci a dobrovolníka k plnění práv a povinností, ale je zde i třetí strana, která má práva a povinnosti a tou je rodina dítěte. Rodina např. nesmí klást překážky ve vzdělávání, doučování může odpadnout pouze ze závažných důvodů, rodina musí zajistit prostor k doučování, musí spolupracovat jak s organizací, tak i se školou, aj. Pokud některá ze stran neplní své povinnosti a nejsou dodržována její práva, lze od smlouvy odstoupit.

21

2. Historie dobrovolnictví

I když je dobrovolnictví především záležitostí dnešní moderní společnosti⁹, nejedná se o činnost, která by byla lidem neznámá. Lidé si pomáhali už od nepaměti. Důkazem jsou sirotčince, chudobince a starobince založené ve středověku.

Pavol Frič uvádí, že „počátky dobrovolnictví jsou spojeny s církví, tj. s institucí, která má starost o blaho jiných zakotvenou ve svém povolání.“¹⁰ Nábožensky motivovanou činnost ale nelze považovat v pravém slova smyslu za dobrovolnou. Během psaní diplomové práce a studia odborné literatury jsem narážela na historický kontext dobrovolnictví ohraničený 19. stoletím až po současnost.

Poté, co jsem svou práci konzultovala také s MTh. Václavem Umlaufem, který mě upozornil např. na činnost bonominů, bekyň a období osvícenství, usoudila jsem, že je třeba zmínit i charitativní snahy, které byly spojené s církví.

Následující podkapitoly jsem nepojala jako komplexní výčet historie dobrovolnictví, nýbrž jako vymezení důležitých období, jež pro něj připravila

„půdu“.

2. 1 Středověk

Ve středověku sílí péče o chudé. Pomoc byla nahodilá a neorganizovaná, poskytovaná především církví. Církev nebyla schopná postarat se o všechny nemajetné, nemocné a opuštěné. Proto iniciativu přebírají i některé obce, nahrazují tak chybějící sociální péči.

Nejen církev a obec, ale často i zájmová uskupení poskytují pomoc, jako např.

cechy. Cechy byly organizacemi, které se staraly především o řemeslníky a jejich rodiny v případě nemoci, úrazu apod.

9 Souvisí především s rozvojem spolkových a dobročinných aktivit v Evropě a Severní Americe v 19. století.

10 FRIČ, P. a kol. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice. Výsledky výzkumu NROS a AGNES. Vyd. 1. Praha: Agnes, 2001. 115 s. ISBN 80-902633-7-2. s. 23.

22

Nyní bych zmínila činnost františkánů a bekyň, jejichž činnost, dle mého názoru, vykazovala znaky dnešního dobrovolnictví.

Františkánská kajícnost a III. řád františkánů

Mezi první charitativní snahy bychom mohli řadit kajícníky kolem svatého Františka z Assisi, který celý život prožil v chudobě. Dobročinné a charitativní snahy spočívaly v péči o nemocné, malomocné a o účastníky křížových výprav, s čím souvisí také sociální otázka, a to bránit křížovým výpravám a udržovat mír.

Bratři a sestry (beati, beate), kteří vedli nesobecký život, žili ve společenství, aby tak mohli lépe vykonávat charitativní službu. V Itálii bylo vedeno několik dobročinných ústavů, např. v Cortoně Nemocnice milosrdenství, ve Florencii Špitál sv. Pavla v němž působili tzv. bonomini nebo-li dobří lidé.¹¹ Některé skupiny se věnovaly „padlým“ ženám nebo chudým. Pro chudé byly zřízeny ambulance, sklady životních prostředků aj. Charitativní služby se netýkaly pouze Itálie, šířily se do Paříže a Belgie, a dalších zemí Evropy, mj. i do českých zemí.

Život františkánských sester se velmi podobal životu bekyň. Ženy se shromažďovaly při společných charitativních akcích.

Bekyně

12. a 13. století se vyznačuje rostoucím počtem křížových výprav a také vysokým počtem vdov. Tyto ženy (bekyně) vytvářely společenství. Hnutí bekyň zahrnuje také muže, tzv. begardy.

Hnutí bekyň se zrodilo ke konci 12. století v jižní a východní části Belgie.

Hlavním důvodem vzniku takového hnutí bylo zabránit vzniku tzv. dvojích klášterů. Ženy, které sloužily v nemocnicích a účastnily se dalších charitativních

11 CINCIALOVÁ, M .L., Františkánská kajícnost a III. řád. Institut františkánských studií. Praha:

16. 3. 2002. s.11.

23

akcí, žily ve stínu mužských klášterů. Z důvodů sociálních i náboženských začaly vznikat instituce bekyň.

Skupiny žen žily v tzv. béguinages, které vypadaly jako malé město či sídliště uprostřed města. Béguinages byly obehnány zdí a do městečka se vstupovalo branou. Každé městečko bekyň bylo autonomní. Dnes můžeme pozůstatek takového města najít např. v Bruggách či Antverpách.¹²

Možná se zdá zbytečné věnovat pozornost charitativním snahám ve středověku, nicméně právě toto období je jakýmsi předstupněm dobrovolnictví v dnešní podobě. Chudým, nemocným a opuštěným nevěnuje pozornost pouze církev a bekyně, ale i mnohé rytířské řády (např. Maltézští rytíři a Templáři se věnovali ošetřování nemocných a zraněných, Lazarité zakládali leprosária po celé Evropě aj.). Systém dobrovolnické práce byl rozvinut i u tzv. „mostních bratří“, kteří se starali o údržbu mostů, aby cesta po nich byla bezpečná.

Středověk byl sužován morovými epidemiemi a bylo tedy zapotřebí pomáhat – lidé pomáhali a pečovali o nemocné i za cenu vlastního života. Proto je nutné zmínit charitativní snahy tohoto období a uvědomit si důležitost lidské pomoci a soudržnost společnosti.

2. 2 Novověk

Poskytování milodarů bylo ve středověku časté. S nástupem novověku se situace změnila. Moderní společnost se začala stavět proti chudobě a pauperizaci¹³. Docházelo k sociální krizi, byly položeny základy budoucí kapitalistické společnosti (16. století). „Stanovují se první zásady moderní sociální péče a vytvářejí se její instituce (např. v Paříži začal zřejmě roku 1530 fungovat Velký chudinský úřad, předchůdce všech dnešních úřadů sociálního zabezpečení).“

Nezbytným prvkem sociální péče byly represe. „Od této chvíle začínají chudí, tuláci, žebráci, potřební a nemajetní vystupovat v jedné společné roli: mění se

12 CINCIALOVÁ, M .L., pozn. 11, s. 38.

13 Snižování ekonomické úrovně.

24

v „nezapřažené lidi“, kteří jsou pro stát všestranným ohrožením nejen proto, že narušují veřejný pořádek a mohou sloužit jako neblahý příklad, ale hlavně proto, že se vymykají z disciplinační výchovné a humanizační kompetence státu.”¹⁴ Práce vykonávaná v zájmu společnosti se pro tento typ lidí stává trestem.

Ne každá společnost přistupovala k chudině stejně. Např. za vlády královny Alžběty v Anglii (16. století) byli žebráci a další vyděděnci společnosti vězněni nebo popravování, nebyli tedy soustředěni do klášterů a dalších institucí, které by chudinu „podporovaly“.¹⁵ Podobný vztah k chudině mělo i osvícenství.

„Osvícenství sázelo na vědecký a technický pokrok, jenž nesmí být brzděn údajnými lenochy, kteří se nechávají od druhých živit. V katolických zemích (Francie, Rakousko, jih Německa) došlo v důsledku osvícenství k podstatné redukci klášterů, hlavních nositelů charitativní péče, současně však k nárůstu pauperizace.“¹⁶

V období osvícenství bylo zrušeno nevolnictví. Důvod byl čistě ekonomický.

Vznikaly továrny a bylo třeba pracovní síly z venkova. Venkovské obyvatelstvo (především vesnická chudina) se stěhovalo do měst za prací. Ne všichni ale práci získali. Rodiny se dostávaly do dluhů a trpěly větší bídou než na venkově. Rodiny se ocitly bez pomoci. Kláštery chudým obyvatelům nemohly pomoci, neboť jich bylo málo a neměly dostatek prostředků. Podpora a pomoc chudým vázla. Byla proto nutná změna sociální politiky. „Papež Lev XIII. ¹⁷ ve své pověstné encyklice

„Rerum novarum“ plně podpořil požadavek, aby stát garantoval zaměstnancům minimální mzdu, časově omezenou pracovní dobu a hmotné zabezpečení

14 GEREMEK, B. Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství.

http://aluze.cz/2000_03/geremek.php [online]. 1999. vyd. 1999 [cit. 2014-05-11].

15 MALÝ, R. O kapitalismu. http://www.narodnisjednoceni.cz/archiv/rm007.htm. [online]. 2010.

vyd. 2010 [cit. 2014-05-11].

16 MALÝ, R. pozn. 15.

17 Vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci (1810 –1903) byl 256. papežem katolické církve.

25

pro případ nemoci, invalidity a stáří. Ve 20. století k tomu přistoupil i požadavek na zabezpečení pro případ nezaviněné nezaměstnanosti.“¹⁸

Papežovy myšlenky promítnuté v encyklice znamenaly převrat v pojetí charity¹⁹, přístupu k ní, v požadavcích na ni a zejména v její garanci státem. Požadavky na zabezpečení pro případ nezavinění nezaměstnanosti jsou pak již výrazem pokroku ve vývoji společnosti, jehož smyslem je kvalitní systém zabezpečení v tíživé situaci a systémy ochrany, jež jsou zaručeny legislativou.

Dobrovolnictví se začalo rozvíjet především v době, kdy rostl počet lidí žijících v nedůstojných podmínkách v období prudkého rozmachu industrializace.

Do měst se stěhovalo stále více lidí, což vedlo k přebytku pracovní síly a poklesu mezd. Mnozí dělníci se dostávali do svízelných situací. V té době neexistovaly instituce chránící práva dělníků a pomoc charity již nestačila.

Industrializace, urbanizace, globalizace atd. jsou znaky moderní doby, v níž vzrůstá počet obyvatel a rostou sociální rozdíly. Byť stát legislativně garantuje sociální péči a ochranu, nepřijímá odpovědnost za občany. Velkou úlohu v dnešní době nehraje jen pomoc, sociální péče a ochrana, ale i prevence – např. prevence před tíživou sociální situací. Prevenci je přičítán mimořádný význam a tudíž velká pozornost. Preventivní akce jsou realizovány již na základních školách, např. v rámci tzv. finanční gramotnosti, dále pro matky na mateřských a rodičovských dovolených v rámci jejich dalšího uplatnění či uplatnění absolventů škol a učilišť.

Přístup státu k občanům a zároveň počet dobrovolnických organizací a dobrovolníků je v různých státech zcela odlišný. Podívejme se např. na dobrovolnictví v České republice, kde se dobrovolnictví teprve rozvíjí a na význam dobrovolnictví ve Spojených státech amerických, kde je zcela běžnou součástí života lidí a současně má dlouhou historii. Oproti Evropě a tedy i České republice má americká společnost odlišné kulturní podmínky. V USA

18 MALÝ, R. pozn. 15.

19 V českém jazyce je tento termín užíván až v období první republiky. Od 20. století je pojem charita používán v souvislosti s církevně organizovanou pomáhající praxí.

26

existovala komunita vzájemně se podporujících se občanů ještě dříve, než byla vytvořena vláda. Lidé si navzájem pomáhali. Dále např. během 2. světové války mnoho občanů opustilo Evropu, aby v USA našlo svobodu. Tito lidé potřebovali pomoc, kterou „suplovala“ americká společnost. Dobrovolnictví se organizovaně rozvíjelo. V současné době jsou dobročinné akce oblíbené a podporované.

Dobrovolnictví je přirozenou součástí života a to nejen v různých dobrovolnických centrech a charitách, ale také ve sportovních klubech a občanských komunitách. Zdá se snad nemožné, jak vysoké procento obyvatel USA je zapojeno do dobrovolnictví. Proč tomu tak je? Např. senioři provází v tamějších muzeích, taková činnost je jejich koníčkem. Tráví efektivně čas.

Mladí studenti dobrovolnictvím získávají praxi a snadněji pak hledají zaměstnání.

Můžeme jen doufat v to, že Česká republika převezme zkušenosti od Spojených států amerických a že se dobrovolnictví u nás bude nadále rozvíjet.

27

3. Historie dobrovolnictví v ČR

Na českém území se organizované dobrovolnictví rozvíjelo především v 19. století (období rozmachu národního obrození), kdy byly zakládány různé vlastenecké, vzdělávací a kulturní spolky; např. sbory dobrovolných hasičů, tělovýchovné spolky (Sokol), turistické spolky (Klub českých turistů), organizace zaměřené na práci s dětmi a mládeží (Pionýr, Junák), Český červený kříž a mnoho dalších.

„V sedmdesátých letech 19. století už existovalo více než 3 000 různých spolků, v devadesátých letech přes 10 000, a jejich počet později ještě rostl.“²⁰ Některé z nich přetrvaly v určité podobě dodnes, jak uvádí Tošner a Sozanská. „Práce dobročinných spolků (celkem 5 140) byla nejčastěji zaměřena na budování a spravování různých ústavů a zařízení (chudobince, ozdravovny, sanatoria, ústavy pro choré, útulky pro studenty, jesle, poradny pro matky apod.).

Dle statistik nejvíce zařízení vlastnily obce (60%), méně pak spolky (16%), ostatní zařízení byla v majetku státních orgánů, církví, jednotlivců apod. Z celkových nákladů vynaložených na sociální péči představovala dobrovolná a soukromá sociální péče 26% z těchto nákladů, a to po odečtení státních subvencí.“ ²¹

V průběhu 19. století se dobrovolnictví zásadním způsobem měnilo, nebylo tomu jinak ani na počátku 20. století. Po roce 1918 vznikaly další organizace (německé i české), např. Československý červený kříž, Masarykova liga proti TBC, mládežnická organizace YMCA (Křesťanské sdružení mladých mužů) aj.

Rozvoj dobrovolnictví byl přerušen nacistickou okupací a následně komunismem. Po roce 1938 okupační režim zrušil mnoho neziskových spolků. Ty spolky, které nebyly zrušeny, prošly reorganizací. Po druhé světové válce bylo obnoveno na 10 000 spolků.²²

20 TŮMA, O., VANĚK, M., DOSTÁL, P. Historie neziskového sektoru v Českých zemích. In: Frič P. a Goulli R. a kol. Neziskový sektor v ČR. Sborník textů mezinárodního srovnávacího projektu Johns Hopkins University, Praha, říjen 1999. str. 7.

21 TŮMA, O., VANĚK, M., DOSTÁL, P., pozn. 20, s. 9.

22 TŮMA, O., VANĚK, M., DOSTÁL, P., pozn. 20, s. 10.

28

Rok 1948 byl rokem zvratu. Dobrovolná práce byla v době totalitního režimu redukována, přeměněna a podřízena vedení státu a komunistické strany, čili podléhala přísné kontrole. Tzv. Národní fronta sdružovala všechny organizace (jednalo se především o organizace působící v oblasti školství, zdravotnictví a sociální péče). Organizace, které nespadaly pod Národní frontu, byly likvidovány, jejich majetek byl znárodněn a příslušníci zatčeni. Komunisté ale organizovanou dobročinnost zcela nezrušili. „Socialistický režim organizovanou dobročinnost zestátnil a zidealizoval. Zrodil se „nový typ altruismu“²³, vyznačující se až fanatickou obětavostí, motivovanou vírou v přednosti socialismu, komunistickou uvědomělostí a proletářským internacionalismem.

Socialismus výrazně ovlivnil tvář dobrovolnictví. Frič rozlišuje tři vývojová stádia dobrovolnictví v období socialismu.

1. Agitační stadium – stát se snažil prostřednictvím propagandy vzbudit v lidech (především u mládeže) nadšení pro dobrovolnickou práci ve prospěch státu, resp. socialismu;

2. Represivní stadium – ve druhém stadiu byli občané nuceni k dobrovolnické práci vydíráním a zastrašováním. Účast na dobrovolnických aktivitách byla povinná pro všechny a tím ztratila svou autenticitu;

3. Ritualistické stadium – z dobrovolnictví se zcela vytratil smysl.

Přesto dobrovolné práce musely být nadále plněny, neboť to vyžadoval totalitní režim.²⁴

23 Dle Velkého sociologického slovníku (Maříková, H., Petrusek, M.; s. 51)má altruismus několik významů. Je to morální princip předepisující potlačit vlastní egoismus nebo také nezištná služba bližnímu, ochota obětovat vlastní zájem ve prospěch jiných, mravní princip, podle něhož je blaho jiného a on sám mravně důležitější než mé vlastní já a vlastní blaho, resp. reálné chování založené na těchto principech nebo jim odpovídající.

Altruismus oproti dobročinnosti nemá institucionální rozměr.

24 FRIČ, POSPÍŠILOVÁ, Příběhy českého dobrovolnictví, In FRIČ, POSPÍŠILOVÁ a kol., Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století, 2010, s. 38.

29

3. 1 Dobrovolnictví v ČR po roce 1989

Vlivem socialismu se dobrovolnictví a dobročinnosti dostalo nelichotivého atributu. Dobrovolnictví bylo chápáno jako nucená aktivita. Socialistický režim dobrovolnictví devalvoval. Jednalo se o řízenou, nikoli o svobodnou a volnou činnost. Lidé stržení budovatelským nadšením a vedení komunistickou stranou bojovali proti kapitalismu a zároveň se obětovali přednostem socialismu.

Dobrovolnictví se stalo neodmyslitelnou součástí velkých socialistických staveb.

Nezištná práce, práce pro komunistický režim byla ideálem.

„Pověst dobročinnosti v očích běžného občana utrpěla hlavně díky její silné ideologizaci a vazbě na kariérní postup. Stala se pro něj vnucovanou, neautentickou aktivitou, které se snažil vyhnout, jak se jen dalo.“²⁵

Tereza Pospíšilová z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy se zabývala dobrovolnictví před rokem 1989.²⁶ Na základě analýzy rozhovorů s dobrovolníky uvádí, že představy o povinném dobrovolnictví v období socialismu úzce souvisí s tím, jak dobrovolníci tuto dobu chápou a definují. Dobrovolníci na období před rokem 1989 nahlíželi třemi způsoby: „Zaprvé, na vynucenost dobrovolnictví si nepamatovali nebo ji odmítli považovat za osobně jakkoli významnou. Tím si uchovali osobní integritu. Zadruhé, vynucené dobrovolnictví potvrdili a zároveň se od něj distancovali. Zatřetí, vynucené dobrovolnictví odmítli a zároveň zpochybnili podle nich převládající interpretaci doby před rokem 1989 jako klišé.²⁷ Mohlo by se zdát, že mnoho dobrovolníků té doby uvítalo změnu režimu. Nicméně někteří zastávali názor, že období socialismu bylo „dobrým podhoubím“ pro dobrovolnictví, tím byla institucionální struktura, materiální

25 FRIČ, P. Proletářský altruismus a dobrovolnictví v ČR [online]. [cit. 2014-03-16]. Dostupné z:

http://www.unesco-kromeriz.cz/sbornik2001/fric.htm

26 POSPÍŠILOVÁ, T. Dobrovolnictví v České republice před rokem 1989. In Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 5. [cit. 2014-03-12]. Dostupné z:

http://sreview.soc.cas.cz/cs/issue/120-sociologicky-casopis-czech-sociological-review-5- 2011/2165

27 POSPÍŠILOVÁ, T., pozn. 26, s. 897.

30

zajištění a společenské uznání (což v dnešní době chybí).²⁸ Pospíšilová dále upozorňuje na rozdělení dobrovolnictví před rokem 1989 a po roce 1989. Říká, že je třeba toto období dále rozdělit a zmínit rok 2002, kdy byl přijat zákon o dobrovolnické službě. Rok 2002 považují dobrovolnické organizace a dobrovolníci za přelomový, stejně jako rok 1989.²⁹ Pospíšilová svoji studii ukončuje definicí dobrovolnictví, ve které zmiňuje, že dobrovolnictví před rokem 1989 (v režimu nesvobody) nebylo možné a to v porovnání se současnými definicemi. Zároveň poukazuje na definice dobrovolníků před rokem 1989, kteří si tehdejší činnost interpretovali různým způsobem. Za vhodné považuje označit dobrovolnictví za spolkovou činnost a hovořit o konkrétních typech činností.

Po roce 1990 přijalo Federální shromáždění několik zákonů, které upravovaly dobrovolnictví – např. zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, zákon č. 227/97 Sb., o nadacích a nadačních fondech.

„Česká společnost prošla po roce 1989 obdobím hledání vlastní identity.

Základním tématem se na počátku stala myšlenka občanské společnosti založené na spolupráci a vzájemné solidaritě plnoprávných a svobodných občanů, jejímž hlavním propagátorem byl prezident Václav Havel.“³⁰

Po roce 1989 se pozvolna rozvíjí neziskový sektor. Byly například obnoveny spolky, které režim zakázal (Sokol, Skaut-Junák). Vzniklo mnoho neziskových organizací, které svoji činnost založily na dobrovolnosti a lidském nadšení.

Řadíme sem organizace s charitativním, zdravotním a sociálním zaměřením (např. pomoc seniorům, sociálně slabým, handicapovaným aj.).

Dobrovolnictví provází lidskou společnost stovky let. Jeho význam se měnil v průběhu let. V současné době je dobrovolnictví přirozenou a nepostradatelnou součástí demokratické společnosti.

28 POSPÍŠILOVÁ, T., pozn. 26, s. 898 – 899.

29 POSPÍŠILOVÁ, T., pozn. 26, s. 901.

30 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., pozn. 1, s. 30.

31

3. 2 Dobrovolnictví a občanská společnost

Podporovatelem dobrovolnictví a jeho významným obhájcem byl Václav Havel.

Na zahajovací konferenci v Kroměříži věnované od roku 2001 tématu dobrovolnictví řekl: „Pokusme se vidět i za hranice našich malých světů, vidět dál v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo: například podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem zde i za hranicemi našeho státu.

Ostatně, pomáháte tím nejenom konkrétním bližním, ale pomáháte zároveň zlepšovat mravní klima v naší zemi, pěstovat lidskou solidaritu, posilovat vzájemnou důvěru, to znamená podporovat cosi, čeho je nám velice zapotřebí…

Konference o dobrovolnictví jsou v určitém směru výzvou, abychom pojmům dárcovství a dobrovolnictví dali nový obsah a abychom oživili i pojmy v předchozích desetiletích opomíjené a mnohdy diskreditované, jako je dobročinnost či lidumilnost…“³¹ Václav Havel byl podporovatelem všech iniciativ, jež vedly k rozvoji občanské společnosti, jejíž oporou je právě dobrovolnictví.

Pojem občanská společnost se objevuje v různých obměnách od dob antiky.

Na občanskou společnost můžeme nahlížet ze tří hledisek: formálně-právní (všímá si politické, ekonomické, sociální a kulturní subjektivizace občanů, která je podmínkou jejich nezávislosti na státu), institucionální a normativní.³²

„Institucionální aspekt předpokládá existenci a rozvoj sítě společenských institucí a sdružení, která jsou důsledkem dobrovolných aktivit občanů směřujících k uspokojení jejich zájmů. Normativní aspekt je založen na předpokladu, že se v prostředí občanských iniciativ vytvoří stálé vzorce chování, mezi nimiž ústřední místo zaujímají principy spoluodpovědnosti, solidarity a vzájemné úcty a důvěry.“³³

31 VÁCLAV HAVEL [cit. 2014-05-20]. Dostupné z: http://www.hest.cz/aktuality-o- dobrovolnictvi/vaclav-havel/#.U6m81_l_tyg

32 KUBÁT, M. Občanská společnost a stát [online]. 2006. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z:

http://www.revuepolitika.cz/clanky/370/obcanska-spolecnost-a-stat

33 KUBÁT, M., pozn. 32.

32

Občanskou společnost můžeme chápat jako prostor, ve kterém každý občan může ovlivnit podmínky, v nichž žije. Tzn. aktivně se angažuje v organizacích, spolcích a sdruženích, která řeší vše, co stát zanedbává či kam nedosáhne.

Václav Havel na sympoziu "Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" v roce 1999 uvedl, že občanská společnost je základem demokracie a tím vysvětluje útok komunistické vlády proti občanské společnosti. Obnova občanské společnosti po období komunismu byla poměrně složitým procesem.

„Občanská společnost je velmi složitě strukturovaný a zároveň velmi křehoučký, ba občas až trochu tajemný organismus, který vznikal přirozeným vývojem po dlouhá desítiletí, ne-li staletí, a který je výrazem určitých trvale se vyvíjejících stavů ducha a mravů, určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí. Už proto ji nelze po tolika letech praktické neexistence obnovit shora, nějakým zákonem, nařízením či rozhodnutím politického centra. Lze jen trpělivě vytvářet příznivé prostředí pro její rozvoj a trpělivě posilovat právě ty rysy společenského ducha, které k takovému rozvoji vedou.³⁴

Občanská společnost dovoluje svobodné shromažďování lidí do různých organizací a spolků. Lidé se v těchto organizacích sdružují za jiným než podnikatelským a výdělečným účelem, tím účelem může být např. to, že jejich účast přináší prospěch celé společnosti.

Václav Havel ve své přednášce zmiňuje také to, že demokratický stát a instituce takového státu nefungují bez občanské společnosti, která je pro demokratický stát inspirující.

Proč by měla být občanská společnost obnovována a udržována? Dle Havla vytváří občanská společnost pluralitu, soutěživost, která vede ke kvalitě. Dále:

„Čím vrstevnatější a rozkvetlejší je občanská společnost, tím stabilnější jsou politické poměry v zemi. Občanská společnost je nejen tou nejlepší pojistkou proti

34 HAVEL, V. Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti. [online]. 1999 [cit. 2014- 04-20]. Dostupné z: http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=fj--1-131143

33

eventuálnímu politickému chaosu, ale i tou nejlepší pojistkou proti možnému nástupu autoritativních sil, které se vždycky hlásí o slovo tehdy, kdy má společnost pocit otřesu či nejisté budoucnosti, a které mají pochopitelně tím lepší podmínky k ovládnutí země, čím více moci zůstává v centru.“³⁵ Fungování občanské společnosti se vyplácí, neboť občanská společnost umožňuje to, aby člověk fungoval jako tvor společenský.

35 HAVEL, V. Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti, pozn. 34.

34

4. Typy dobrovolnické činnosti

Dobrovolnická činnost může být podle různých měřítek rozdělena do několika oblastí. Např. Tošner a Sozanská³⁶ rozlišují několik typů dobrovolné činnosti:

a) z hlediska historického vývoje

b) z hlediska cesty, kterou se dobrovolnictví ubírá c) podle role, kterou dobrovolnictví hraje v organizaci d) z hlediska časového vymezení.

Z hlediska historického vývoje rozlišují evropský model, tzv. komunitní a americký model, tzv. manažerský. Evropský model je založen na spontánním setkávání ve společnosti, patří sem např. církev, sportovní nebo dětské organizace.

Americký model je založen na altruismu. Základem organizace jsou profesionálové, kteří disponují sociálním cítěním a emoční inteligencí. ³⁷

V České republice se objevují oba modely. „Komunitní model převládá tam, kde jsou dobré mezilidské vztahy nebo kde jsou dostatečným pojítkem cíl a poslání organizace. Proto tento model převládá u charitativních a humanitárních organizací církví a náboženských společností. Manažerský model má svoje místo ve větších městech, jeho záběr je širší a může účinněji propojovat potřeby dobrovolné pomoci s nabídkou od občanů.“³⁸

Druhý typ dobrovolné činnosti, který je založen na cestě, kterou se dobrovolnictví ubírá, tedy dobrovolnictví, jež vzniká „zdola nahoru“

nebo „zvenčí dovnitř“. První model zahrnuje neformální skupinu lidí, jejichž činnost směřuje k neformální strukturované skupině a dále až k neziskové organizaci. Tento typ dobrovolnictví vznikal především po roce 1989. Druhý –

„zvenčí dovnitř“ je tvořen organizovanou skupinou dobrovolníků, která je řízena profesionály. Řadíme sem např. domovy pro seniory, nemocnice, školy.

V takovém typu organizace pozitivně působí profesionální řízení. Problém může

36 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., pozn. 1, s. 34.

37 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., pozn. 1, s. 38.

38 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., pozn. 1, s. 38.

35

nastat ve vztahu, který se vytváří mezi „domácími“ zaměstnanci a novými dobrovolníky.

Třetí typ dobrovolnictví je založen na míře využití pomoci dobrovolníků v organizaci. Může se jednat o organizace, které jsou přímo závislé na dobrovolnících. Tzn., že dobrovolníci se podílejí na realizaci hlavních cílů organizace. Bez jejich pomoci by nebylo možné realizovat akce, kterými se organizace představuje veřejnosti. Např. zajišťování humanitárních akcí, ekologické aktivity, kampaně. Nebo organizace, ve kterých dobrovolníci vykonávají činnost společně s profesionály. Dobrovolníci rovněž pomáhají snižovat finanční náklady organizace, př. zajišťují finanční prostředky, chod dobročinného obchodu, pomáhají s úklidem, stavebními pracemi aj. Tzn., kdyby tuto činnost dobrovolníci nevykonávali, musela by být zajištěna profesionálně, což by vedlo k vyšším nákladům organizace.

Poslední možné členění dobrovolnictví je z hlediska času. Takové dobrovolnictví je založeno na tom, jak dlouho dobrovolník činnost vykonává. Rozlišujeme jednorázové akce, dlouhodobou pomoc a dobrovolnou službu. Při jednorázových akcích se dobrovolník účastní např. různých sbírek, benefičních koncertů atd.

Dlouhodobá pomoc je poskytována opakovaně v pravidelných intervalech.

Dobrovolník sepisuje s organizací dohodu o spolupráci. Dohoda upravuje práva a povinnosti obou stran. Posledním typem je dobrovolná služba. „Dobrovolnou službu chápeme jako dobrovolný závazek na dobu několika měsíců i let věnovat dobrovolné práci obvykle mimo svoji zemi. Dobrovolná služba je profesionálně organizována a náklady na její realizaci mohou být dost vysoké.“³⁹

39 TOŠNER, J., SOZANSKÁ, O., pozn. 1, s. 40.

36

5. Oblasti dobrovolnictví

Nyní se zaměřím na konkrétní oblasti dobrovolnictví.

Dobrovolníci působí především v nestátních neziskových organizacích. Cílem není zisk, ale poslání. „NNO poskytují služby, které stát buď vůbec neumí či nechce poskytovat, nebo poskytuje neefektivně, čímž vytváří NNO prostor.

Neziskové organizace poskytují lidem možnost věnovat se svým zájmům, usnadňují svobodný projev jednotlivců a skupin, kontrolují veřejné dění, zohledňují menšinové zájmy obyvatel, pomáhají integrovat znevýhodněné jedince a uspokojují řadu sociálních, kulturních, environmentálních a dalších potřeb.

Vyplňují prostor mezi trhem, státem a rodinou.“ ⁴⁰

Základní forma NNO je soukromá, ale je nepřípustné, aby byl zisk organizace rozdělen mezi vlastníky nebo vedení společnosti. Organizace sice mohou vytvářet zisk, ale ten musí být použit na cíle dané posláním organizace. Dobrovolnost v NNO se může projevovat např. neplacenou prací, formou daru, aj.

Mezi NNO řadíme: občanská sdružení, nadační fondy, nadace, zařízení církve a obecně prospěšné společnosti. Činnosti takových organizací by měly uspokojovat potřeby veřejnosti.

5. 1 Dělení organizací

Podle Tomáše Hodače⁴¹ lze dobrovolnické organizace rozdělit do čtyř skupin:

a) organizace, které se věnují péči o osoby se sociálním a zdravotním znevýhodněním,

b) organizace, které zaměřují svoji pomoc na příslušníky národnostních menšin a imigranty,

40 NOVOTNÝ, J., LUKEŠ, M. Faktory neúspěchu nestátních neziskových organizací. Praha:

Oeconomia, 2008. ISBN 978-80-245-1473-4. s. 38.

41HODAČ, T., MARCISZOVÁ, A., ČÁKIOVÁ, J., KUŠKOVÁ, Š., URBAN, M. Dobrovolnictví.

Praha: Galio, 2009. s. 13.

37

c) organizace pomáhající osobám drogově závislým a osobám ve výkonu trestu,

d) organizace zaměřené na ekologické a přírodní katastrofy.

Činnost některých těchto organizací není zaměřena pouze na jednu oblast, zahrnuje více činností a služeb. Např. organizace Adra je mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje pomoc lidem v nouzi. Poskytuje okamžitou humanitární pomoc, „realizuje dlouhodobé rozvojové projekty s cílem poskytnout lidem žijícím v chudobě a ve špatných životních podmínkách takovou podporu, aby dokázali vzít život do vlastních rukou.“⁴² Adra dále podporuje rozvoj společnosti v zemích procházejících demokratickou transformací.

První skupina zahrnuje organizace, které se věnují péči o osoby se sociálním a zdravotním znevýhodněním. Cílem je pomoci osobám se zdravotním postižením, seniorům, nezaměstnaným, osobám zneužívaným a týraným apod.

Některé organizace spadající do této oblasti se rovněž zabývají prevencí, tzn. poskytují volnočasové aktivity, pomáhají s péči o děti a mládež. Takové organizace mohou pořádat charitativní akce a sbírky. Patří sem např.: Adra, Asociace pomáhající lidem s autismem, Česká společnost AIDS pomoc, různé diecézní charity, Duha – sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Sdružení na pomoc dětem s handicapem, SOZE – Sdružení občanů zabývajících se emigranty, Společnost Duha – integrace osob se zdravotním postižením.

Do druhé skupiny řadíme organizace, které zaměřují svoji pomoc na příslušníky národnostních menšin a imigranty. Těmito organizacemi jsou např.: Adra, Centrum pro integraci cizinců, Člověk v tísni při ČT, Meta – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů, Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Třetí skupina věnuje pozornost osobám drogově závislým a osobám ve výkonu trestu. Takové organizace poskytují pomoc rovněž rodinným příslušníkům těchto

42 Adra.cz: Kdo jsme. In: [online]. [cit. 2013-11-10]. Dostupné z: http://www.adra.cz/adra/kdo- jsme.

38

osob. Organizace poskytují poradenství, terapii, různé preventivní činnosti či resocializaci, tedy pomoc při začlenění a návratu do společnosti. Např. Arkáda – sociálně psychologické centrum, P-centrum, oblastní charity.

Do čtvrté skupiny spadají dobrovolníci při ekologických, humanitárních a přírodních katastrofách, ochrana a zlepšování životního prostředí, péče a zachování kulturního dědictví. Např.: Ekodomov, Hnutí Brontosaurus, Hnutí Duha – Přátelé Země Česká republika, Slunečnice, aj.⁴³

Uvedené rozdělení není zcela přesné a úplné – nezahrnuje všechny oblastí dobrovolnictví. Ve vyjmenovaných skupinách chybí např. pomoc obětem domácího násilí, pomoc obětem a svědkům trestných činů. Takovou pomoc nabízí např. BKB. Organizace poskytuje právní informace, psychologické a sociální poradenství. BKB nabízí veřejnosti telefonickou pomoc (pomoc obětem kriminality a pomoc obětem domácího násilí), která funguje nepřetržitě. BKB spolupracuje s těmito orgány a službami: Policií ČR, městskou policií, přestupkovým oddělením a přestupkovou komisí, orgány sociálně právní ochrany děti, krizovými centry, dětskými krizovými centry, manželskými a předmanželskými poradnami, praktickými lékaři, občanskými poradnami, linkami důvěry a intervenčními centry. V současnosti organizace zahájila nový projekt, v němž pracuje devět projektových manažerů, kteří věnují pozornost mimořádně traumatizovaným obětem. Strukturu organizace tvoří zaměstnanci a dobrovolníci. BKB působí v současnosti v těchto městech: Praha, Liberec, Plzeň, Pardubice, Jihlava, České Budějovice, Brno, Olomouc, Ostrava.

43HODAČ, T., MARCISZOVÁ, A., ČÁKIOVÁ, J., KUŠKOVÁ, Š., URBAN, M., pozn. 41, s. 14 - 18.

39

5. 2 Vybrané oblasti dobrovolnictví

Dobrovolníci v současné době působí v různých oblastech. Pro svou práci jsem si vybrala ty oblasti, které jsou zastoupeny největší počtem dobrovolníků. Je důležité uvědomit si, že jednotlivé oblasti se navzájem překrývají a doplňují.

5. 1. 1 Dobrovolnictví ve zdravotnictví

Dobrovolnictví ve zdravotnictví se v České republice systematicky objevuje od roku 2000 a má značný význam. Dobrovolníci pomáhají s návratem do společnosti, se zapojením do aktivit a fungování v běžném životě. Činnosti dobrovolníka jsou různé, např. volnočasové aktivity, procházky, rozhovory, činnosti přispívající k rehabilitaci nebo v dnešní době velice oblíbená canisterapie.⁴⁴

„V nemocnicích se dobrovolnický program osvědčil jako jeden z nástrojů, který prostřednictvím lidského kontaktu dobrovolníka s pacientem napomáhá aktivizaci, motivaci a psychické podpoře hospitalizovaných pacientů, přispívá k efektivnější organizaci práce i času odborného personálu i ke zlepšení atmosféry nemocnice.“ ⁴⁵

Pomoc ve zdravotnictví je přínosem nejen pro pacienty (např. podpora léčebného procesu, blízký lidský kontakt, motivace), dobrovolníka (např. nový pohled na hodnotu života i zdraví, odbourání a minimalizace předsudků, zkušenost pro budoucí profesi), ale i pro společnost (např. podpora občanské společnosti, prevence sociálně patologických jevů – vyžití volného času).

Smysl dobrovolnické činnosti ve zdravotnickém zařízení spočívá ve zlepšení psychických a sociálních podmínek pacienta, rovněž pomoc při zátěži spojené s hospitalizací nebo návštěvou zdravotnického zařízení.

44 Psychosociální a fyziorehabilitační metoda za pomoci psů. Může probíhat individuálně nebo kolektivně. Např. Pomocné tlapky o. p. s., organizace se zabývá výcvikem asistenčních psů.

45 KOŘÍNKOVÁ, I. Dobrovolnictví ve zdravotnictví. http://www.dobrovolnik.cz/oblasti- dobrovolnictvi/dobrovolnictvi-ve-zdravotnictvi/ [online]. [cit. 2013-12-17].