Cviky ke zlepšení sedu jezdců na koních
Bakalářská práce
Studijní program: B7401 Tělesná výchova a sport
Studijní obor: Rekreologie
Autor práce: Tereza Turková
Vedoucí práce: Mgr. Jana Bajzíková
Katedra tělesné výchovy a sportu
Liberec 2019
Poděkování
Ráda bych poděkovala Mgr. Janě Bajzíkové za odborné rady a cenné připomínky, díky kterým jsem mohla vypracovat tuto bakalářskou práci. K vypracování práce by nedošlo bez zásluhy jezdecké stáje Dvůr Borčice a jejích členů. Poděkování patří i jim.
Anotace
Cíl této práce je zaměřen na sestavení optimální cvičební jednotky pro zlepšení jezdeckého sedu, jak rekreačních jezdců, tak těch, kteří s koňmi závodí. Probandi byli podrobeni Rombergově testu. Výsledky testu byly zaznamenány do záznamového archu. Lepší vizualizaci zajistily fotografie před a po testování. Pro tento výzkum byl zvolen kvalitativní systém sběru dat. Z výsledků a fotografií lze vyčíst, že soustava zvolených cviků byla účinná, protože všichni probandi dosáhli lepších výsledků po testovacím období, než před ním. Zařazení sestavy cviků do přípravy probandů přineslo očekávané zlepšení rovnováhy, tudíž by bylo možné je aplikovat na nekomplikované jezdce (tzn. bez speciálních fyzických či psychických odchylek).
Klíčová slova
jezdectví, jezdecký sed, sport, svaly, Rombergův test
Annotation
The aim of this work is to create an optimum exercise unit to improve riding position for recreation riders and for race riders with horses, too. Probands were subjected to Romberg's test. Test results were noted into the record sheet. Better visualization was provided by photographs before and after testing. A qualitative data collection system was chosen for this research. From the results and photographs i tis able to say that a set of exercises was effective, because each of the probands achieved better results after the test period than before. Inclusion of the set of exercises to preparation of probands brought the expecting improvement of balance, therefore it would be possible to apply them to uncomplicated riders (that means without special physical or mental deviations.
Key words
Horse ridding, Riding position, Sport, Muscles, Rhomberg´s test
7
Obsah
Úvod ... 9
1 Teoretická část... 11
1.1 Historie a rozdělení jezdectví ... 11
1.1.1 Historie... 11
1.1.2 Historie jezdectví v ČR ... 12
1.1.3 Rozdělení jezdectví ... 13
1.2 Popis jezdeckého sedu ... 16
1.2.1 Správný sed jezdce ... 16
1.2.2 Chyby v jezdeckém sedu ... 17
1.3 Stupnice pro hodnocení jezdeckého sedu ... 17
1.4 Specifika populace 20−30 let ... 18
1.5 Popis zapojení svalových skupin při sedu na koni ... 19
1.5.1 Břišní svaly ... 20
1.5.2 Zádové svaly ... 20
1.5.3 Horní končetiny ... 21
1.5.4 Dolní končetiny ... 22
1.6 Strečink, posilování ... 24
1.6.1 Svaly ... 24
1.6.2 Strečink ... 24
1.6.3 Posilování... 25
1.7 Kompenzační cvičení ... 25
2 Cíle práce ... 28
2.1 Hlavní cíl ... 28
2.2 Dílčí cíle ... 28
3 Metodika práce a postup řešení ... 29
3.1 Popis zkoumaného souboru, způsob výběru respondentů ... 29
8
3.2 Použité metody ... 30
4 Praktická část ... 31
4.1 Přehled metod užívaných k výzkumu a metod sběru dat... 31
4.1.1 Metodika výzkumu ... 31
4.1.2 Metodika sběru dat ... 31
4.2 Rombergův test ... 32
4.3 Časová organizace práce ... 32
4.4 Návrh cviků ... 33
5 Výsledky a diskuze... 38
6 Závěr ... 42
7 Seznam použité literatury ... 43
Seznam tabulek, obrázků a příloh ... 44 Přílohy ... I
9
Úvod
Jezdectví je oblíbená aktivita napříč pohlavími i společenskými vrstvami, zjednodušeně řečeno celou lidskou populací. Problematikou jezdeckého sedu se zabývá velká skupina osob, které našly zalíbení v jezdeckém sportu.
I v České Republice se jezdectví usadilo mezi oblíbenými aktivitami. Důkazem se stal fakt, že spousta slavných osobností provozuje nebo provozovala jízdu na koni. Známý tím byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, v zahraničí pak britská královna Alžběta II.
K současným aktivním osobnostem, které podlehly kouzlu jezdectví, patří například Václav Vydra, Kateřina Brožová, bratři Rodenovi a další.
Obor chovu koní je v ČR známý takovými chovatelskými úspěchy, jako například vyšlechtění kladrubského koně nebo českého teplokrevníka. Co se týče sportovních úspěchů, nabízí se připomenout kariéru dostihového jezdce Josefa Váni, šňůru vítězství snad nejznámějšího dostihového koně Železníka, vítězství Aleše Opatrného na Grand Prix v Olomouci, vítězství českého týmu Prague Lions v Miami na soutěži Global Champions League a další.
Z jezdectví jako sportovní, bojové či pracovní aktivity se postupem času vyvinuly nové formy.
V dnešní době jezdectví již není užíváno pouze jako uspokojení nebo zjednodušení života. V této oblasti vznikly nové ozdravné formy jezdectví, například hiporehabilitace, paravoltiž, a odborníci současně také začali přemýšlet o aktivitách pro optimalizaci jezdeckého sedu, jemuž se věnuje tato práce, a se zdokonalením jezdeckého sedu jako takového i zlepšení držení těla jezdce.
Bohužel jezdectví, stejně jako většina jiných pohybových aktivit, může v příliš benevolentním provedení zapříčinit různé zdravotní problémy. Nejčastěji se jedná o bolesti kloubů, zad či svalů.
Příčin může být víc. Obyčejně jimi jsou: špatný sed, nesprávný výběr sedla, přirozená křivost koně.
Velkým problémem může být i nedostatečná pohyblivost a fyzická kondice jezdce. Bohužel se stává, že jezdec z koně spadne a nezřídka si přivodí i vážná zranění. Obvykle dochází ke zlomeninám, hematomům, otřesům mozku. Ve výjimečných případech nastává i smrt, jako u všech podobně nebezpečných aktivit.
Díky informacím, které obsahují studijní materiály, mám širší rozhled nabytím nových znalostí a mám možnost lépe pochopit problematiku práce s lidmi a s lidským tělem. Tudíž se mohu nejen ve škole, ale i v reálném životě věnovat vytoužené práci s lidmi a koňmi, která mě velmi zajímá a naplňuje. V bakalářské práci bych si chtěla ověřit, zda aplikované metody a postupy, které jsou použity, budou mít očekávaný efekt, kterým by se probandi dostali o kousek blíže k našim společným cílům.
10
Cíl práce představuje zlepšení fyzické stránky člověka, odbourání nedostatků v jezdeckém sedu, lepší splynutí s koněm, posunutí jezdeckých schopností na vyšší stupeň a tím i zlepšení zážitku z jízdy samotné.
K vytvoření této práce mě vedl právě fakt, že nynější populace má mnohem méně pohybu, než by potřebovala, a dochází tak k všem známým problémům s držením těla, obezitě, problémům s tlakem, kardiovaskulárním poruchám a celkově k degeneraci obyvatelstva. Bohužel toto neplatí jen u dospělých, na které se v práci zaměřuji, ale i u dětí. Měla jsem možnost 1 měsíc denně trénovat děti, opravovat jejich chyby při ježdění na koni, přičemž jsem si všimla znepokojivých signálů. Patří mezi ně především výrazné předsouvání brady, zvětšené lordózy a kyfózy, obezita a fakt, že některé děti nejsou schopné vylézt ani na průměrně vysokého koně. Ještě před 12 lety, kdy jsem se já učila jezdit na koni, byla neschopnost dostat se na koně svépomocí nemyslitelná. Je alarmující, jak se poměry změnily za tak krátkou dobu. Avšak stav dětí se ještě může poměrně lehce zlepšit, proto jsem si jako svou pracovní skupinu vybrala jezdce ve věku 20−30 let, u kterých se stav lepší obtížněji.
11
1 Teoretická část
1.1 Historie a rozdělení jezdectví 1.1.1 Historie
Hovoří se o tom, že první, nejstarší a nejušlechtilejší plemeno koně byl perský arabský plnokrevný kůň, který byl vyšlechtěn již ve starověku, v období 2000 let před naším letopočtem.
Počátky jezdectví se datují již do doby na přelomu starověku a středověku, až kolem 1000 let před naším letopočtem. Před tím se koně používali pouze jako živé pracovní nástroje. Lidé je používali pro tahání nebo nošení těžkých břemen. V některých zemích se stále tímto způsobem využívají a nazývají se soumaři.
Nadneseně řečeno zanedlouho po objevu, že na koňském hřbetě se dá jezdit, vniklo jezdectví až na Olympijské hry, kde se ale ještě nepoužívalo sedlo jako v současnosti a soutěžící jezdili na holém koňském hřbetu. To, jak silnou má jezdectví pozici ve světových sportech a aktivitách, dokazuje i datování díla O jezdectví od Xenofona z doby kolem roku 350 před naším letopočtem.
V tomto díle lze najít informace o předchůdci dnešní vysoké jezdecké školy. Styl ježdění, který Xenofon popisuje, by se dnes již nedal použít. Některé pozice v sedle by bylo nutno upravit. Také nástroje ke komunikaci s koněm se dnes používají jiné, lépe přizpůsobené anatomii jezdecké dvojice.
Napříč všem nově vzniklým jezdeckým stylům a druhům komunikace s koněm, základ zůstává už přes 2600 let stejný. (Dvořáková, Lipinská; 2011)
Nejdříve ale vzniklo jezdectví ne jako forma relaxace či dosahování úspěchů ve sportu, ale jako praktická činnost, a to ve válce, kdy boj ze hřbetu koně byl účinnější než ze země. Mezi známé vojevůdce starověku praktikující jezdectví, patřili například Alexandr Makedonský a Gaius Julius César. Jak známo, oba vojevůdci měli jistě pro koně specifický pohodlný sed, protože jejich koně nikoho jiného na svých hřbetech nesnesli. Jezdectví se k armádním účelům v různých formách využívalo od jeho počátku až do 20. století.
Zároveň s využitím jezdectví k armádním účelům vedla cesta používání koní jako dopravních prostředků. Ale po nějaké době si lidé jezdectví natolik oblíbili, že se začalo využívat i k účelům, kdy bylo jezdce potřeba zviditelnit. Jízda na koni představovala něco vznešeného, velkolepého, vždyť i dnešní jízdy králů na jižní Moravě bývají honosným zážitkem přihlížejících. Řadíme sem různé vojenské přehlídky, církevní průvody a jízdy panovníků.
Jistou formu jezdectví předváděli indiáni se svými koňmi, na kterých nepotřebovali sedla ani uzdy. Používali je jako pomocníky při lovení divoké zvěře, zapadli tak lépe do přírody, než kdyby museli jít pěšky. Indiáni se vždy snažili o čisté soužití s přírodou a jejich sed byl pro koně přirozený.
12
Toto byla naprosto přelomová forma jezdectví a přirozeného přístupu ke koním, ke které se v dnešní době vracíme v podobě přirozené komunikace s koněm či pozitivní motivace.
Na přelomu středověku a novověku se v armádě začalo používat nových technik, strategií a vybavení, proto se upouštělo od používání koní. Přirozeně vznikaly nové možnosti využití jezdectví – sportovní a rekreační. Na přelomu 15.−16. století našeho letopočtu začala vznikat forma jezdectví a jezdeckého sedu tak, jak je známá dnes. Začaly hromadně vznikat hřebčíny a stáje, kde se šlechtili lehcí plnokrevní a teplokrevní koně, kteří byli k jízdě vhodnější než mohutní a těžkopádní váleční koně.
Jedním takovým místem je velmi známá Vídeňská jezdecká škola, která vznikla před více než 400 lety. Koně a jezdci se zde cvičí v těch nejobtížnějších drezurních prvcích, jako je například capriola, kdy kůň vyskočí do vzduchu a prudce vykopne zadní nohy. Jezdci při všech cvicích jezdí bez třmenů, tudíž nemají stabilní oporu. Aby jezdec mohl tento způsob jízdy na koni absolvovat, musí mít perfektní sed, naprosto přesně vybalancovaný. Výcvik tak dokonalého sedu trvá kolem 10 let. Tento druh jezdectví se proslavil nejen mezi milovníky koní a jezdectví, ale i mezi laickou veřejností.
Inovace v jezdectví nastala na přelomu 17. a 18. století, kdy došlo k vyšlechtění dnešního anglického plnokrevníka a obrovskému rozmachu dostihů a jezdeckého sportu vůbec. Přirozená potřeba společných pravidel a ulehčení závodění dala 29. 5. 1921 vzniknout Mezinárodní jezdecké federaci, která funguje dodnes a je největší evropskou organizací jezdeckého sportu.
1.1.2 Historie jezdectví v ČR
Počátky moderního jezdectví v ČR se datují do doby vzniku jezdeckého oddílu pražského Sokola v roce 1891, kdy začali jezdci používat stejné povely k vedení koní a stejná pravidla jezdeckého sedu. Jezdectví v ČR podobně ovlivnila Armádní jezdecká škola a výcvikové středisko v Hodoníně. „I ze závodního pohledu patří dvacátá a třicátá léta 20. století k těm nejvydařenějším v historii, neboť přinesla mnoho úspěchů našim reprezentantům v zahraničí, a to převážně armádním jezdcům. Ti se v letech 1924, 1928 a 1936 zúčastnili olympijských her. V roce 1924 se náš reprezentant Thiele umístil na 5. místě v drezuře. V roce 1928 zvítězil kapitán Ventura ve skocích a v drezuře si náš tým sáhl opět na 5. místo. V roce 1936 získal československý tým opět páté místo, tentokrát však ve všestrannosti. Z této doby je nutné zmínit známá jména, jakými jsou Býček, Dobeš, Seyfried, Statečný, Popler a Ventura. Jejich nositelé se zúčastnili téměř čtyřiceti zahraničních soutěží a to především v Německu, ale i na americkém kontinentě.“ (Hlavář; 2017) Rozmach jezdectví vytvořil potřebu vzniku organizace, která by sdružovala jezdce a nastavila pravidla závodů. 12. června 1990 tak vznikla Česká jezdecká federace.
V dnešní době se jezdectví proslavilo zejména díky žokejům Václavu Chaloupkovi, Tomáši Lukáškovi, Josefu Bartošovi a asi neznámějšímu současnému žokeji Josefu Váňovi. Všichni tito lidé
13
dosáhli úspěchů nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí a z většiny se stali vynikající trenéři jezdectví.
Za další rozvoj jezdectví v České Republice považuji úspěch českého týmu Prague Lions ve výše zmíněném seriálu Global Champions League v Miami. V roce 2018 se jeden díl tohoto prestižního seriálu konal i u nás v Praze, kam se kvalifikoval náš tým a přijely ty největší parkurové špičky z celého světa. Minulý díl tohoto významného seriálu slavil takový úspěch, že v listopadu 2019 se opět přesune do pražské O2 arény.
1.1.3 Rozdělení jezdectví
Jezdectví je velmi členitá aktivita. Existuje v mnoha různých podobách. Ráda bych alespoň přiblížila ty nejznámější z nich. Existuje také více odvětví jezdectví. Tyto se liší vybavením, povely, místem těžiště atd. Nejznámější je anglické a westernové ježdění, viz Hermsen (2010). Liší se způsobem jízdy na koni a také vybavením. Jezdectví se také může provozovat jako sport. Pořádají se závody, které mají svoje jasně daná, odlišná pravidla a spadají pod různé jezdecké organizace.
Anglie
U anglického typu se používá sedlo, jako přikládám na fotografiích v praktické části. Má tlumící sedlové polštáře, nemá hrušku a je celkově méně robustní. Anglický styl je celkově více upjatý. K jízdě se používá přilba a jezdecký oděv přiléhající k tělu jezdce, které celkově působí slavnostněji než u westernu. Také styl jízdy je jiný, liší se především v držení otěží (oběma rukama) a těžištěm (je více vepředu a nohy jsou více „pod“ jezdcem). Ovládání koně spočívá hlavně v práci s otěžemi, sedem a různými pomůckami, jako jsou bičíky, pomocné otěže či ostruhy, které se v anglickém stylu ježdění nazývají šporny. Jezdec v sedle se také více hýbe, v klusu vysedává a v trysku si může stoupnout do třmenů, zvednout hýždě ze sedla a zaujmout tak lehký sed.
V anglickém ježdění také existuje mnohem více jezdeckých disciplín. Stručně budou představeny ty nejznámější z nich.
Na prvním místě bych zmínila dostihy, kdy se jezdecká dvojice (kůň + jezdec) snaží v co nejkratším čase překonat určitou délkovou trasu. Existují rovinné dostihy, kdy koně běhají po oválu.
Zde jde pouze o rychlost. Druhou disciplínou je steeplechase, kdy se vymýšlí složitější trať s různými překážkovými skoky. Jezdec má oproti jiným disciplínám velmi krátké třmeny a v sedle zaujímá pozici ve dřepu. Je velice obtížné takto udržet rovnováhu a vyžaduje to spoustu úsilí i tréninku nejen na koni, ale i v posilovně. Jezdec musí mít logicky co nejnižší váhu. Dostihoví jezdci váží kolem 50 kg.
Druhým, velice známým a oblíbeným odvětvím, se stal parkur. Stavitel parkurů vymyslí trasu a pořadí překážek, které jezdec nesmí splést a snaží se kurz projet co nejrychleji a navíc s co nejméně shozenými překážkami. Parkur je oblíbený díky atraktivitě pro diváka, kdy u žádného skoku
14
není dopředu jisté, jak se jezdecké dvojici povede. Na rozdíl od dostihů, jezdec již na koni sedí v sedle a má delší třmeny, ale při skoku se zvedne do lehkého sedu, popsaného výše.
Další základní druh je drezura. Ta není divácky tolik oblíbená jako předešlé disciplíny, ale o to atraktivnější pro jezdce. Kouzlo této velmi náročné disciplíny spočívá v tom, že jezdecká dvojice má danou trasu v drezurním obdélníku, kterou má projet a předem dané cviky, které má vykonat. Ze cviků patří mezi nejnáročnější vzpínání (levade), klus na místě (piaffe) a výše zmíněná capriola.
Dvojice má za úkol toto celé předvést, aby to vypadalo, jako když kůň tančí, a aniž by bylo vidět, že jezdec koni dává povely a pobídky. Dokonalostí tohoto provedení vyniká Vídeňská jezdecká škola, kde ale neprobíhají závody.
V Anglii se stalo velice oblíbené koňské pólo, při kterém se dva čtyřčlenné týmy jezdců snaží pomocí pálek dostat míček do branky soupeře. Hraje se na venkovním hřišti nebo v hale, která je ale menší než hřiště. V České republice není pólo příliš oblíbené. Působí zde pouze jediný klub a to v Chlumci nad Cidlinou, kde se zároveň vyskytuje stáj s chovem vzácných Kinských koní.
Za krásnou, ale náročnou disciplínu můžeme považovat voltiž. Při voltiži stojí trenér uprostřed kruhu a drží několikametrové vodítko nazvané lonž, které pomáhá koni udržet kruh. Ve druhé ruce má dlouhý bič, kterým udává, zda má kůň jít v kroku, klusu nebo ve cvalu. Kůň běhá kolem něj, na zádech má silnou dečku a jeden nebo více jezdců předvádí zadané nebo vymyšlené sestavy různých cviků. Tato disciplína je nejnáročnější ze všech, co se týká rovnováhy. Dá se využít také k posílení psychické stránky nebo zlepšit fyzickou kondici. (Hermsen; 2010)
Western
Westernové ježdění vzniklo již v 19. století v Severní Americe, a to tak, že se majitelé dobytčích stád potřebovali pohybovat mnohem rychleji, obratněji a potřebovali takoví být i v prostorách, kam se nedostala jiná technika. Ve westernovém ježdění jde především o pohodlnost a praktičnost, podle toho vypadá i vybavení. Sedlo obsahuje praktickou hrušku a sedlové polštáře lépe rozkládající váhu. Sed jezdce by měl být uvolněný a jeho kůň také. I vizuálně by měla dvojice působit především uvolněně. Jezdci nosí zejména volné riflové kalhoty, košili, kožené návleky s třásněmi na nohou nazývající se chapsy a klobouk.
U westernového ježdění se využívá jiných pomůcek k ovládání koně. Vše logicky vychází z dřívější nutnosti mít ruce co nejvíc volné k práci. Co se týče rukou, jezdec drží otěže pouze v jedné ruce a zatáčí koně přiložením pravé nebo levé otěže na krk. Dále koni ukazuje směr jízdy přenesením většiny váhy do jednoho nebo druhého třmenu. Častou pomůckou jsou slovní povely, které jsou nejjednodušším ovládacím prvkem. (Hermsen; 2010)
15
Ve westernovém ježdění také existují různé disciplíny, avšak na rozdíl od anglického ježdění jsou si všechny podobné. Většinou jde o praktické disciplíny, které pomáhají v ovladatelnosti koně a při práci v reálném životě. Na rozdíl od anglického ježdění se zde pracuje i s živými telaty.
Mezi nejrozšířenější disciplíny se řadí reining, cutting, barrel race. Při reiningu musí jezdecká dvojice předvést zadanou úlohu, kde je dáno několik po sobě jdoucích cviků, a porota hodnotí, zda jezdec dodržel předepsané pořadí a do jaké míry se odchýlil od dokonalého provedení.
Jedná se například o couvání, přeskoky, otočení koně s jezdcem o 360 stupňů.
Průběh cuttingu spočívá v tom, že na kolbišti pobíhá stádo dobytka a jezdecká dvojice musí oddělit jeden kus a udržet ho v daném místě 2,5 minuty. Jezdec má několik pomocníků, kteří mu pomáhají stádo udržet na jednom místě.
Barrel race se stala oblíbenou disciplínou hlavně pro diváky. Na kolbišti stojí 3 barely ve tvaru trojúhelníku. Jezdci se stopuje čas, za jak dlouho tyto barely objede jednotlivě kolem dokola.
Jezdecká dvojice nesmí ani jeden barel shodit.
Zdravotní a rekreační ježdění
Úplně odlišnými jsou druhy jezdectví, které vznikly spíše pro zlepšení zdraví než pro dosahování výsledku – terapeutická a zdravotní činnost. Řadí se sem hiporehabilitace a hipoterapie.
Co se týče hiporehabilitace, tento druh jezdectví se dá definovat jako různorodé aktivity tělesně nebo fyzicky znevýhodněných osob za přítomnosti koní. I zde existuje několik druhů.
Nejrozšířenějším je hipoterapie, kde se využívá přirozeného pohybu koně k rozpohybování špatně pohyblivých osob. Tyto osoby mohou mít problémy s pohybem způsobené CNS, úrazem a jinými příčinami. Kůň tvoří živou nestabilní plochu, kterou lze přirovnat ke cvičení na bosu, gymnastickém míči atd. s tím rozdílem, že zvíře má vlastní pohyb a ten se přenáší i na osoby, které nejsou schopny pohybovat se samy. Dochází ke zlepšení pohybových funkcí a programů postižené osoby. Dále existuje parajezdectví, kde postižená osoba provozuje jezdectví s trvalým handicapem a může mít sobě uzpůsobené vybavení.
Nejrozšířenějším se stalo rekreační ježdění, které nemá žádná pravidla. Většinou se jedná o jezdce, kteří provozují jezdectví pro radost. Tito jezdí nepravidelně a v rozmanitých formách.
Můžeme najít jezdce, kteří jezdí pouze na projížďky do lesa ať pravidelně, tak nahodile. Dále se do této skupiny řadí jezdci, kteří střídají projížďky do lesa s tréninkem na jízdárně nebo jezdci, kteří případně jezdí pouze na jízdárně. Řadí se sem všichni, kteří nejezdí na koni závodně. Do této skupiny patří jezdci, kteří používají jak westernové vybavení, tak vybavení anglické. V České Republice však převládá používání anglického vybavení. (Hermsen; 2010)
16
1.2 Popis jezdeckého sedu 1.2.1 Správný sed jezdce
Napříč westernovým i anglickým stylům ježdění se v různých koutech světa používaly jiné pomůcky k ovládání koně. V anglickém stylu ježdění trvalo celá staletí, než se vyvinul správný sed jezdce na koni. Nynější správný sed vychází z anatomie člověka i koně a snaží se člověka usadit do takové pozice, aby co nejméně zavazel koni v pohybu a mohlo tak dojít k co nejlepšímu splynutí těl člověka a jezdce. Každý pohyb či poloha i té nejmenší a zdánlivě nedůležité části těla má svůj význam. Přestože se to nezdá, kůň i přes dřevěnou nebo plastovou část sedla (kostru) cítí každý náš pohyb a i sebemenší vychýlení z těžiště a narušení rovnováhy. (Dobeš; 1997)
Sed, dobré držení rovnováhy a ovládání středu těla jsou ty nejdůležitější komunikační prostředky mezi koněm a jeho jezdcem. Například, když jezdec kmitá horními končetinami nebo pohybuje nohama, kůň to cítí a může pociťovat diskomfort. Ale když nebude dostatečně dobře sedět a ovládat svoji rovnováhu a střed těla, nemůže splynout s pohybem koně a při aktivitách jako je např.
parkur, může ohrozit rovnováhu svoji i koně a může nastat pád jezdce nebo obou. K lepšímu dosažení uvolněného a vyváženého sedu jezdec používá třmeny, které dodávají pocit bezpečí a jezdec se tak mnohem rychleji může oprostit od strachu z pádu a zaujmout uvolněný a elastický sed. Na druhou stranu, u zkušenějších jezdců se občas používá cvičení v jízdě bez třmenů, pro zlepšení nezávislosti sedu a rukou. (Dobeš; 1997)
Existuje jedna uznávaná varianta správného sedu. Podle Dobeše (1997) je důležité sledovat polohu především hlavy, trupu, stehen, kolen, holení a nohy. Jezdec by měl v sedle sedět v nejhlubším místě posedlí. Hlava je nesena hrdě, bez předklánění, pohled směřuje dopředu mezi ušima koně.
Lopatky a záda jsou usazeny v poloze, která se udává u správného postoje, tedy stažené k sobě a dolů, záda narovnaná. Jezdec by měl mít váhu rozloženou na obou sedacích kostech rovnoměrně. Správná poloha trupu je téměř kolmo k zemi. Stehna přiložená vnitřní stranou k sedlu. Pro správnou polohu kolen lze na boční straně sedla spatřit nebo nahmatat kolenní opěrky před koleny a stehenní opěrky za koleny. Holeně směřují dolů a mírně dozadu. V kotníku by měla být flexe tak, že pata bude nejnižší místo těla. Ve třmenech se chodidla opírají o třmeny v nejširší části, tj. v části, kde chodidlo přechází v prsty.
Zjednodušeně řečeno tělem prochází kolmice k zemi, která spojuje ucho, rameno, kyčel, patu a tvoří tak přímku, která dále bude uváděna jako svislice. Existuje výjimka v lehkém sedu, kdy svislici tvoří rameno a koleno. Lehký sed znamená, že jezdec nesedí v sedle, pouze se opírá nohama do třmenů a hýždě jsou „ve vzduchu“ nad sedlem. Aby toho jezdec dosáhl, musí se lehce předklonit. Část horní končetiny od ramene k lokti je volně připažena. Část od lokte po zápěstí by měla být s předchozí částí cca v pravém úhlu, měla by jít v prodloužení otěží.
17
Prsty a dlaně se pohybují dle potřeby a vykonávají jemnou motoriku stisknutím a následným uvolněním prstů. Ruka má uzavřenou pozici v pěst a otěže prochází směrem od huby koně mezi malíkem a prsteníkem do dlaně a vycházejí ven mezi palcem a ukazovákem. (Dobeš; 1997)
1.2.2 Chyby v jezdeckém sedu
Pokud některá z výše zmíněných částí jezdcova těla dlouhodobě není ve správné poloze, nemá to dopad jen na lokální místo, ale na celý sed jezdce. Např. podle Dobeše (1997), pokud se jezdec dívá koni pod nohy a ne mezi uši, předkloní hlavu, vyhrbí páteř a posune váhu na sedacích kostech dozadu.
Tím se při jízdě jistojistě dostane „za pohyb“, omezuje tak sebe, koni působí bolest a současně zvířeti začínají tuhnout svaly. Zapříčiňuje to kruh událostí, které se opakují a bez správného tréninku může jezdec nesprávným sedem poškodit zdraví sobě i zvířeti.
Nejčastějšími jezdeckými chybami jsou špatné polohy částí těla, které specifikuji ve stupnici hodnocení jezdeckého sedu zkoumaných probandů. Jsou to 1. zvětšená krční lordóza, 2. povolení lopatek dopředu a následné vytažení horních končetin dopředu a extenze v loktech, 3. zvětšená hrudní kyfóza, 4. zvětšená bederní lordóza a následné vystrčení břicha dopředu a hýždí dozadu, 5. ztuhlá stehna a následně extenze v kotníku, 6. nesprávné přiložení kolen k sedlu.
Vedle výše zmíněných chyb v určitých polohách těla se i v sedu na stojícím koni vyskytují také chyby pohybové. Různé faktory zapříčiňují ztuhlý a neuvolněný sed. Jezdec má zatnuté svaly různě po celém těle. Tento křečovitý sed může mít za následek vznik dysbalancí nebo zkrácení různých svalových skupin u jezdce a zapříčinění kulhání a ztrátu příjemných chodů u koně. Také na koně má ztuhlý sed velký vliv. Protože ztuhlý jezdec se nemůže hýbat plynule s koněm, ale bolestivě mu poskakuje na hřbetě, kůň zatuhne také a tím se jeho chody stávají více a více nepříjemné a jezdec má drncavý pocit, jako při jízdě na tvrdých kolech bez pneumatik. Touto ztuhlostí jezdce vzniká nepříjemný a opakující se sled dějů, kdy jezdec začne tuhnout a kůň následně také a potom tuhnou oba tím více, čím méně jim je jízda příjemná. (Dobeš; 1997)
1.3 Stupnice pro hodnocení jezdeckého sedu
Pro hodnocení testovaných probandů pomocí knih (Dobeš, 1997; Swift, 1985; Phillipe, 2008) vznikla pětibodová stupnice, která udává, jak dobrý je jejich sed a jakým chybám se nejvíce blíží.
Stupnice vychází nejen z knih, ale i z mé letité praxe při trénovaní jezdců nebo pozorování, jak někdo jiný trénuje jezdce, ať začínající, tak pokročilé.
1. stupeň: velmi dobrý sed (prochází svislice body ucho, loket, kyčel, pata); jezdec je narovnaný, uvolněný, jeho sed působí na pohled lehce.
18
2. stupeň: dobrý sed, shrbený (ucho lehce před svislicí, mírně shrbená záda, kyčel na svislici nebo lehce za ní, pata před svislicí); jezdec má mírně shrbená záda, jeho sed působí dobrým dojmem, avšak od předchozího ne tak lehce.
3. stupeň: dobrý sed, předkloněný (svislici téměř tvoří rameno, koleno, špička nohy); jezdec je lehce předkloněný, zaujímá tzv. záchodový sed, jeho sed působí mírně křečovitě.
4. stupeň: sed za těžištěm (váha moc vzadu, tělo za svislicí, pata před svislicí, shrbená záda, vytažené ruce); na pohled je vidět, že jezdec sedí v zadní, ne správně ve střední části sedla a od toho se odvíjí zbytek sedu.
5. stupeň: ztuhlý sed (ucho před svislicí, rameno na svislici, kyčel za svislicí, koleno moc nahoře – může vylézat ze sedla, flexe v kotníku, pata za svislicí); jezdec má zatuhlé svaly, působí zjevným dojmem, že nesedí usazen v sedle na koni, ale jako by seděl pár centimetrů nad koněm.
Bohužel nelze pojmout veškeré jezdecké chyby, které existují, protože každý jezdec i kůň jsou jiní, jinak stavění a každý má trochu jiné odchylky, na stupnici by tak mělo být pohlíženo jako na zobecněnou, ale funkční. Vybrala jsem ty chyby, které jsou v literatuře popsané nejčastěji.
1.4 Specifika populace 20−30 let
V každém věkovém období mají jezdci větší sklony k určitým chybám v sedu. Věk mezi 20−30 lety se označuje jako mladá dospělost. V žádném jiném věkovém období se nenachází ve vývoji lidí takové rozdíly jako ve věku mezi 20 a 30 lety. Podle Říčana (1989) je období mezi 20−50 lety velmi neurčité. Někteří lidé již mají děti, někteří studují, jiní si užívají života a od toho se odvíjí i jejich fyzický i duševní vývoj. Dalším aspektem je rozdíl povolání. Povolání nejvíce ovlivňuje ostatní aspekty života. Není divu, protože bez povolání by nebylo prostředků na živobytí. Je jasné, že náplň života řidiče kamionu má jiný obsah než náplň právního zástupce.
Jedinci v tomto věku bývají velmi ambiciózní, chtějí „dobýt svět“. Není divu, lidé z této věkové skupiny v sobě mají stále část z hravého dítěte a k tomu se přidává dospělá část, která má schopnosti různé věci konat. Jsou silní, plní očekávání, život jim skýtá velké možnosti. Také je to období, kdy většina lidí nastupuje do zaměstnání a hledá si životního partnera. Mezi znaky překlenutí z adolescence do mladé dospělosti by mělo patřit schopnost přijmout zodpovědnost sám za sebe, vytvářet realistické plány, aktivně se podílet na chodu domácnosti a zajímat se o rodinu, schopnost komunikovat s opačným pohlavím bez studu a obecně by mladý dospělý měl být soběstačným. Od adolescence se liší méně bouřlivým jednáním a prožíváním.
Dalším aspektem je založení vlastní rodiny, které v dnešní době připadá až spíše ke 30. roku života. V tomto období dochází ke sňatkům nebo ke zplození potomků. Jedinci musí změnit svůj
19
životní styl a už se nezaměřovat na sebe sama, ale přijmout úlohu rodiče a začít se starat a vychovávat nového člověka. Dochází ke konfliktům mezi partnery, protože každý výchovu potomka vidí jinak.
(Říčan; 1989)
Bohužel tento věk nemusí být vždy jen plodným. Jak existuje spoustu možností naplnit ambice, tak existuje i spoustu chyb, které lidé mohou udělat. Mezi takové chyby patří například špatná volba vysoké školy, špatná volba partnera, který z velké míry ovlivňuje život. Může pokračovat problém plynoucí z mladické nerozvážnosti.
Po fyzické stránce dochází k období s nejvyšší životní silou a produktivností. Výkon a vzhled těla hodně ovlivňuje, jak daná osoba o sebe pečuje, jakou má pohybovou aktivitu a stravu.
V některých případech může docházet k počátku vypadávání vlasů, sesedání obratlů, zhoršování zraku atd. Jedinci dosahují svých nejvyšších výkonů. Jejich motorika, pohybové schopnosti a dovednosti dosahují nejvyšší úrovně. Nejvíce tento fakt ovlivňuje již zmíněná úroveň a množství pohybové aktivity. Zatímco někteří dosahují svých vrcholných výkonů na světových soutěžích, jiní začínají pociťovat příznaky stárnutí, těmi jsou bolesti zad, zatuhlost kloubů, zadýchávání se a další. (Říčan;
1989)
Kolem 18. roku života dochází k největšímu nárůstu silových schopností. Nastupuje výrazný rozdíl mezi muži a ženami. V období věku 20−30 let dochází buď k nárůstu silových schopností, nebo k jejich stagnaci. Ovlivňuje to trénink.
Při rychlostních schopnostech záleží nejen na rychlosti běhu, ale i na rychlosti reakce a odpovědi na podnět. Nejrychleji tyto schopnosti rostou po 15. roce života. Kolem 20. roku nerostou tak výrazně, ale stále se správným tréninkem dají podstatně zvyšovat až do 30. roku. Rychlostní schopnosti po 30. roce začínají pomalu klesat.
Vytrvalostní schopnosti se při správném a dostatečném zatížení mohou zvyšovat nebo alespoň neklesat. Avšak jak známo, sportovci vykonávající vytrvalostní disciplíny (běh), mohou dosahovat vrcholných výkonů v pozdějším věku než sportovci provozující jiné disciplíny (balet).
Obratnostní schopnosti dosahují nejvyššího přírůstku kolem 17−20 let. V období 20−30 let se nacházejí na poměrně vysoké, stálé úrovni. Klesají až se stářím. (Čelikovský a spol.; 1979)
1.5 Popis zapojení svalových skupin při sedu na koni
Každé tělo je mimo jiné vybaveno pohybovým aparátem, díky němuž jsme schopni vykonávat různé druhy pohybu, sportu a podobně. Při každém pohybu jsou používány jiné svalové skupiny a zapojuje se jiný počet motorických jednotek. Záleží také na délce, intenzitě a frekvenci pohybu. Svaly mají zajistit hlavně udržování těla v určité poloze a zabezpečit hybnost těla nebo jeho částí.
20
V lidském těle se nachází kolem 600 svalů. Svaly se dělí do dvou skupin – na velké a malé.
Malé svalové skupiny se vyskytují na horních končetinách, patří tam například biceps, triceps, svaly pletence ramenního, svaly nohou. Do velké svalové skupiny se řadí svaly dolních končetin, jsou jimi například svaly stehen. Při jízdě na koni jsou nejdůležitější svaly zad a břicha, dnes jinak nazývány core neboli jádro/střed těla. Při jízdě na koni jsou používány téměř všechny svaly v těle, zde bych vyzdvihla funkci nebo zapojení hlavně těch nejdůležitějších. Dále se svaly dělí do skupin podle umístění na svaly břišní, zádové, horních a dolních končetin, krční, obličejové aj. (Merkunová, Orel;
2008)
1.5.1 Břišní svaly
Břišní svaly jdou šikmo a jsou pokračováním svalů hrudi. Celý trup vytváří jakousi trubici, kterou v různých vrstvách „obalují“ svaly. Každá z těchto vrstev je uspořádána tak, že dohromady vytvářejí spirálovitou svalovinu. Břišní část těla považujeme za oblast od mečovitého výběžku hrudní kosti po stydkou kost v přední části těla. Břišní oblast obsahuje nejen svalovinu, ale také velké množství vaziva, za nejznámější pokládáme vazivovou bílou čáru, kterou nalezneme umístěnou vertikálně uprostřed břicha. U lidí s nízkým procentem tuku se dá spatřit.
V oblasti břicha se nacházejí čtyři svaly, které zapojujeme při sedu nebo jízdě na koni.
Nejznámější nebo nejlépe viditelný sval se nazývá přímý břišní sval. V případě dobrého vyvinutí tohoto svalu vznikne na břiše lidově řečeno „sixpack“. Podle stupně vývinu uvidíme šest až osm čtvercovitých útvarů. Tento sval má úpon na pátém až sedmém žebru. Vede vertikálně dolů po obou stranách již zmiňované bílé čáry. Tento sval má funkce ohýbat a „zkracovat“ trup směrem dopředu.
Vykonává pro nás nejdůležitější funkci – udržování vzpřímené polohy těla.
Vnější šikmý břišní sval se upíná na osmi spodních žebrech. Jak sám název napovídá, tento sval se táhne šikmo dolů a upíná se stejně jako přímý břišní sval na bílou čáru. Tento sval je pokračováním na vnější mezižeberní svaly.
Vnitřní šikmý sval začíná na kyčli a navazuje na vnitřní mezižeberní svaly. Vnější a vnitřní šikmé svaly napomáhají mírné rotaci trupu například při přenášení váhy v sedle.
Příčný břišní sval vede od kyčle, přes šest spodních žeber, kolem bránice a končí také v bílé čáře. Svou funkcí se řadí do skupiny svalů hlubokého stabilizačního systému. (Dimon; 2001)
1.5.2 Zádové svaly
Stejně jako břišní, tak i zádové svaly vytvářejí hluboké a vnější vrstvy. Vnější vrstva slouží spíše k vykonávání větších a silnějších pohybů. Vnitřní vrstvy jsou součástí hlubokého stabilizačního systému a zajišťují vzpřímenou polohu těla a postoj.
21
Jedním z vnějších zádových svalů je široký zádový sval. Zapojuje se nejen při jízdě na koni, ale je velmi důležitým svalem pomocným dýchacím. Je to velmi široký a plochý sval. Upíná se na pažní kost a vede spirálovitě dolů k trnovým výběžkům kříže, beder, spodním žebrům až ke kyčli.
Patří do skupiny zdvihacích zádových svalů. Jeho funkcí je především podpora zad a pohyb paží směrem dolů.
Trapézový sval se také řadí mezi vnější zádové svaly. Táhne se od týlní kosti až k lopatce v místě spoje s klíční kostí. Jeho funkce spočívá v ovládání lopatek. Přitahuje je k sobě a dolů, což je častým problémem u jezdců, dále zvedá rameno směrem nahoru.
Rhombické svaly jsou dvojího druhu, patří sem malý rhombický sval a velký rhombický sval.
Malý rhombický sval se táhne od sedmého krčního obratle přes první hrudní obratel až vrchní část lopatky z vnitřní strany. Velký rhombický sval se táhne od trnových výběžků čtvrtého až pátého hrudního obratle ke spodní části lopatky z vnitřní strany. Funkcí těchto svalů je stabilizace lopatky při hýbání pažemi a celkově pohyb lopatky.
Existuje vrstva svalů, kterou nazýváme jako vzpřimovače páteře. Není to jeden sval, ale hned tři. Patří sem kyčložeberní sval, dlouhý zádový sval a trnový sval. Každý sval má odlišnou funkci, ale dohromady zajišťují oporu a stabilitu páteře od beder až k hlavě a vzpřímený postoj.
Čtyřhranný sval bederní se táhne od dvanáctého žebra přes bederní obratle až ke kyčli.
Umožňuje kontrakci bránice a záklon nebo úklon v bederní páteři. (Dimon; 2001)
1.5.3 Horní končetiny
Následující svaly jsou umístěny kolem pletence horní končetiny, který se skládá z kostí zavěšených nad hrudním košem. Vytváří ho klíční kost a lopatka. Pletenec horní končetiny umožňuje mnohem větší rozsah pohybu než například pletenec dolní končetiny, protože není pevně spojen s páteří, ale pouze v místě spoje klíční kosti s hrudní kostí.
Patří sem trapéz, který se řadí i do skupiny zádových svalů. Dále zdvihač lopatky, který stabilizuje lopatku, případně ji pomáhá zvedat. Dalšími svaly pletence horní končetiny jsou přední pilovitý sval, malý a velký prsní sval, velký oblý sval a podklíčkový sval a další. Tyto svaly se při sedu na koni zapojují, avšak nejsou stěžejní.
Ramenní kloub obklopují deltový sval a dvojhlavý sval pažní, také známý jako biceps. Tyto svaly tvoří rotátorovou manžetu. Mají za úkol pohyb paže v ramenním kloubu.
Deltový sval se táhne přes vrchol ramene a upíná se na pažní kost, tvoří šíři ramen a z větší části jejich vzhled. Skládá se z několika částí a jeho hlavní funkcí při sedu na koni je pohybovat paží směrem dopředu a dozadu.
22
Dvojhlavý pažní sval tvoří, jak známo, dvě svalová bříška, jedno dlouhé a jedno krátké. Obě bříška se upínají na lopatku, vedou přes pažní kost z frontální strany těla a upínají se šlachou na kost vřetenní. Je to antagonista trojhlavého pažního svalu. Ohýbá paži v lokti a je natahovač ramenního kloubu společně s pažním a vřetenopažním svalem.
Trojhlavý pažní sval se skládá ze tří hlav. Upíná se pod jamkou ramenního kloubu na lopatce a vede po zadní straně pažní kosti až k výběžku kosti loketní. Slouží jako hlavní natahovač předloktí.
Pohyby předloktí a zároveň dlaně – například přivracení, odvracení, otáčení atd. – vytvářejí svaly oblý přivraceč, čtvercový přivraceč a odvraceč. Díky těmto svalům můžeme manipulovat s otěžemi. Spolupracují se svaly zápěstí a dlaně, mezi které patří vřetenní ohýbač zápěstí, dlouhý dlaňový sval, loketní ohýbač a natahovač zápěstí, hluboký a povrchový ohýbač prstů, natahovač prstů, ohýbač, odtahovač a natahovač palce a další. Tato skupina svalů se může zdát méně důležitou než ostatní zmíněné svaly, avšak svaly ruky ovládají otěže, které jsou spojené s velmi citlivou hubou koně.
Jemnými vibracemi masírují měkké patro, jazyk a dásně koně a tím stimulují slinění, díky kterému kůň uvolní krk a hřbet. Jezdec tím přispěje i k uvolnění sebe sama. (Dimon; 2001)
1.5.4 Dolní končetiny
Bedrokyčlostehenní sval se skládá ze dvou svalů, protože tyto svaly mají společné úpony.
První z oněch svalů je sval s názvem velký bedrovec. Táhne se od posledního obratle hrudi, přes bederní obratle až na část stehenní kosti. Upnutím na vnitřní stranu dlouhé kosti končetiny se podobá svalu prsnímu. Druhý sval, který tvoří sval bedrokyčlostehenní se nazývá kyčelní sval. Táhne se od lopatky kosti kyčelní, konkrétně od kyčelní jámy, přes přední část pánve na stehenní kost.
Bedrokyčlostehenní sval zajišťuje rovnováhu pánve ve vztahu k páteři a napřímení nebo protažení v bederní páteři, také v tomto místě může způsobovat lordózu. Jeho funkce je podobná jako funkce ohýbačů zad. Považuji za důležité věnovat se tomuto svalu, protože umožňuje volný pohyb v kyčlích, který je při sedu na koni velmi důležitý.
Mezi hýžďové svaly řadíme malý, střední a velký hýžďový sval. Hýžďové svaly se řadí mezi natahovače, leží na zadní straně těla v oblasti pánve a kyčlí.
Malý a střední hýžďový sval mají podobný tvar vějíře. Rozdíl je, jak už sám název napovídá, ve velikosti obou svalů. Malý hýžďový sval se táhne od přední strany velkého chocholíku stehenní kosti až na kyčelní kost. Střední hýžďový sval se táhne podobně jako malý, lépe řečeno prochází nad ním, a úpony má na stejných kostech.
Poslední z hýžďových svalů, velký, vypadá podobně jako deltový sval. Táhne se od zadní strany pánve přes křížovou kost a kraj kostrče do vazivového pruhu na vnější straně stehna. Je
23
nejobjemnějším svalem ze všech. Určuje tvar hýždí. Funkce velkého hýžďového svalu spočívá v natahování v kyčelním kloubu a zachování vzpřímené polohy.
Tyto svaly společně natahují stehno. Malý a střední hýžďový sval uskutečňují všechny pohyby mimo přítahu stehna a přispívají ke stabilizaci pánve. Krátký a dlouhý přitahovač stehna se dají nazvat jako adduktory.
Dalšími svaly, které se účastní pohybu při sedu na koni, jsou přitahovače stehna, kam se řadí krátký přitahovač, velký přitahovač, štíhlý sval. Vytvářejí stabilizaci dolních končetin, když na ně přeneseme hmotnost. Také stabilizují pánev. Z názvu můžeme vyčíst, že nejvíce se účastní přitahování stehna. Tyto svaly jsou při sedu na koni nejvíce zatěžované, jako důkaz můžeme brát fakt, že každého začátečníka po několika prvních hodinách jízdy na koni bolí nejvýrazněji tato skupina svalů neboli vnitřní strana stehen.
Opakem jsou natahovače bérce, patří sem krejčovský sval, napínač stehenní povázky, čtyřhlavý stehenní sval. Svaly patřící do skupiny natahovačů, které pomáhají udržet rovnováhu oproti působení gravitace.
Na jezdeckém sedu se podílí i ohýbače bérce, jimiž jsou pološlašitý sval, poloblanitý sval a dvojhlavý stehenní sval. Fungují tak, že pomáhají ohnout bérec v koleni a natáhnout stehno v kyčli.
Můžeme je nalézt pod pojmem hamstringy. Každý z těchto svalů má úpon na sedací kosti a táhnou se až na holenní a lýtkovou kost.
Přední sval holenní má začátek na horní části holenní kosti a končí na přístřední klínovité kosti, kam se upíná pomocí dlouhé šlachy. Provádí pohyb za hřbetem nohy a vytočení nohy za palcem nahoru přesně tak, jak má vypadat správná poloha nohy ve třmenu.
Největším svalem, který tvoří lýtko, je trojhlavý lýtkový sval. Skládá se z dvojhlavého a šikmého lýtkového svalu. Všechny tři hlavy trojhlavého lýtkového svalu zachycuje v jejich spodní části Achillova šlacha.
Šikmý sval lýtkový leží pod dvouhlavým lýtkovým svalem. Táhne se od horní části lýtkové a holenní kosti do již zmíněné Achillovy šlachy. Řadí se mezi posturální svaly, navíc pomáhá ohybu nohy.
Dvojhlavý lýtkový sval vytváří vzhled a objem lýtka. Jeho dvě hlavy se táhnou od spodní části kosti stehenní a končí také v Achillově šlaše. Pomáhá v ohýbání nohy směrem dolu a jeho funkce spočívá v natahování bérce v koleni.
24
Chodidlový sval se táhne od spodní části stehenní kosti přes zadní část kolene a upíná se do Achillovy šlachy. Tento sval má malou délku kolem 10 cm a naopak velmi dlouho šlachu probíhající mezi platýsovým a břichatým svalem. Pomáhá břichatému svalu. (Dimon; 2011)
1.6 Strečink, posilování 1.6.1 Svaly
V lidském těle se vyskytují 3 druhy svaloviny: hladká, srdeční a příčně pruhovaná. Nás bude zajímat funkce a práce příčně pruhované svaloviny.
Příčně pruhovaná svalovina neboli kosterní tvoří kolem 40 % z celkové tělesné hmotnosti.
Skládá se ze 75 % vody a 25 % organických a anorganických látek. Patří sem bílkoviny, tuky, cukry, ionty a voda. Co se týče metabolismu svalu, mezi nejdůležitější svalové prvky se řadí adenosintrifosfát, creatinfosfát, glukóza a mastné kyseliny. Sval může pokrýt aerobní nebo anaerobní systém. Svalová práce se mění z větší části na teplo a z menší části na svalovou práci.
Ve svalovině se nachází různá vlákna a to pomalá červená, rychlá červená a rychlá bílá. Jejich funkce závisí na energetickém krytí. Dále se vlákna dělí na extrafuzální a intrafuzální. Extrafuzální vlákna tvoří sval samotný a díky nim je zajištěn pohyb. Intrafuzální vlákna obsahuje svalové vřeténko a také tato vlákna řídí vlákna extrafuzální. Práce svalu závisí na druhu svalové kontrakce. Dělí se podle změny tonu svalu na izometrickou, izotonickou a izokinetickou; podle směru, kterým se kontrakce šíří na koncentrickou a excentrickou; tetanický stah. (Merkunová, Orel; 2008)
1.6.2 Strečink
Při práci svalů, by měla nastat rovnováha mezi strečinkem = protahováním a posilováním.
Strečink neboli protahování je nedílnou součástí běžného tréninku každého zodpovědného sportovce.
Pokud je cílem dosáhnout v budoucnu co nejefektivnějších výsledků, neměl by strečink být v žádném případě vynechán, ale naopak by měl být prováděn pravidelně nejlépe před i po každé tréninkové jednotce. Je důležitý pro nastartování organismu, prokrvení a zahřátí svalů před zátěží, k uvolnění kloubů, ke zklidnění a uvolnění napětí ve svalech po zátěži. Existuje několik druhů strečinku. Mezi nejznámější patří statický a dynamický strečink. Strečink před tréninkem, ale i a po tréninku má svá specifika.
Dynamický strečink
Při dynamickém strečinku se využívá kontrolovaných pohybů částí těla provedených různou rychlostí. Jde také o zaujetí krajní polohy, avšak opakovaným pohybem, kdy je několikrát vykonáván daný pohyb v menším rozsahu a postupně rozsah zvětšován, čímž se dostává do krajní polohy.
Dynamickým strečinkem dochází k aktivování svalů, zlepšení cirkulace krve, současnému zvýšení
25
produkce kloubního mazu a tím pohyblivosti kloubů. Dynamický strečink je důležité provádět vždy před výkonem v rámci zahřátí organismu a přípravy na fyzickou aktivitu. (Kazimír, Klenková; 2017)
Statický strečink
Při statickém strečinku dochází ke snaze zaujmout krajní polohu, ve které je prováděn strečink dané svalové partie. V krajní poloze musí být cítit tah v protahované partii. Daná krajní poloha má být udržena několik desítek sekund se současným hlubokým dýcháním. Dochází k odstranění napětí ze svalu a k větší pružnosti. Statický strečink se provádí vždy až po výkonu, aby nedošlo k případnému zranění v případě extrémního protažení. (Kazimír, Klenková; 2017)
1.6.3 Posilování
Posilování by se dalo definovat jako fyzická aktivita, která pomáhá dosáhnout rozmanitých cílů. Jak už z názvu vyplývá, posilování je určené k posílení předem dané tělesné partie.
V dnešní době se posilování stalo oblíbenou aktivitou pro svou nenáročnost na vybavení, čas a rozmanitost. Už neplatí, že posilování je vhodné pouze pro růst svalů a tudíž spíše pro muže. Lidé mají různé důvody pro započetí posilování. Velmi často posilují také ženy pro vytvoření lepší a přitažlivější postavy. Jiní se snaží dosáhnout lepší svalové síly nebo koordinace, zvýšení fyzické kondice.
Moderní doba s sebou přináší i spoustu problémů pohybového aparátu vlivem sedavých zaměstnání a s tím pojícího se nesprávného držení těla. Lidé s těmito problémy posilují, aby doplnili pohybovou aktivitu, kterou v zaměstnání nemají nebo chtějí zlepšit zdraví. Posilování není prospěšné pouze fyzicky, ale také psychicky. Lidé obézní nebo s psychickými komplexy ze svého těla si mohou vytvarováním tělesných partií nebo opakovaným dodáváním endorfinů zvýšit sebevědomí.
Posilování se dá provozovat téměř všude a s vybavením, které se dá vymyslet v rámci fantazie každého jedince. Dá se posilovat s různými pomůckami, jako jsou gymnastické gumy, láhve naplněné vodou, rodiče mohou jako váhu zvedat svoje děti a tím i je příkladem vést ke zdravému životnímu stylu, ale nejčastějšími doplňky jsou činky nebo cvičební stroje určené přímo k posílení daných partií.
(Kazimír, Klenková; 2017)
1.7 Kompenzační cvičení
Pohyb člověka je ovlivněn především sociálním prostředím, ve kterém se jedinec nachází.
Přirozený pohyb se může časem změnit, omezit (vlivem sedavého zaměstnání, televize, počítače atd.) nebo se stát jednostranným. Tak dochází ke vzniku funkčních a strukturálních vad pohybového systému. Právě tyto vady lze odstranit správným kompenzačním cvičením. (Bursová; 2005)
26
„Jako kompenzační cvičení označujeme variabilní (proměnlivý) soubor jednoduchých cviků v jednotlivých cvičebních polohách, které můžeme účelně modifikovat s využitím různého náčiní a nářadí. Výběr však musí být individuálně zacílený, tj. měl by vycházet z funkčního stavu hybného systému jedince. Má-li být cvičení efektivní s pozitivním účinkem, musíte v jeho průběhu respektovat určitá pravidla.“ (Bursová; 2005) Kompenzační cvičení ovlivňuje nejen aktivní (svaly), ale i pasivní část hybného systému (šlachy, vazy, klouby). Tento druh cvičení působí jak na fyzickou, tak i na psychickou stránku těla. Je důležité necvičit nárazově, ale zapojit kompenzační cvičení do svého životního stylu.
Kompenzační cvičení se doporučuje hlavně pro populaci s pasivním životním stylem, tzn. bez pravidelné pohybové aktivity. Pro tuto část populace se doporučuje střídat kompenzační cvičení s aerobní pohybovou aktivitou s vytrvalostním zaměřením. (Bursová; 2005)
Dobré funkce pohybového systému (např. správné držení těla) se dosáhne především protahováním tonických svalů a posilováním svalů fázických. Správně provedený a promyšlený pohyb dokáže vylepšit i špatně zafixovaný pohybový program. Při cvičební jednotce se provádí nejdříve pomalé a nepříliš náročné pohyby, a teprve až si jedinec zvykne, může se přistoupit k rychlejším a náročnějším pohybům, eliminuje se tak vznik mikrotraumat.
Kompenzační cvičení se dělí na tři části (Bursová; 2005):
Uvolňovací část se zaměřuje na uvolnění zatuhlých a hůře pohyblivých kloubů a svalových skupin, které mají tendenci ke zkrácení. Měly by se vybírat takové cviky, při nichž se zvyšuje kloubní rozsah. Cviky se provádějí v nezatíženém stavu daného kloubu. Cílem je zvýšení množství synoviální tekutiny v kloubech, rozehřátí a prokrvení svalů, odstranění svalových dysbalancí atd.
Při protahovací části se ovlivňuje délka tonických svalových vláken tendujících ke zkrácení.
Pokud se zkrácený sval neprotahuje, dochází k většímu tahu v místě svalového úponu a tím k vyššímu riziku úrazu. Protahovací část musí být sestavena s ohledem na možnosti a schopnosti cvičícího. Cviky protahovacího charakteru snižují svalové napětí, díky tomu je možné efektivně provádět posilování antagonistů. Např. při posilování bicepsu musí být dobře protažen triceps. Dále upravují poměr mezi fyzickými a tonickými svaly a pomáhají optimalizovat kloubní pohyblivost a zachovat fyziologickou délku svalu. Mezi zásady protahování se řadí protažení po rozehřátí, v teplé místnosti, cvičit pomalu, zaujmout stabilní polohu, neprotahovat se až do bolesti atd.
Posilovací část se zaměřuje na udržení stavu svalů na takové úrovni, aby se zachovalo zdraví pohybového aparátu. Také má za úkol zvýšit funkci oslabených skupin svalů. Často dochází k přetěžování jedné svalové skupiny a nedostatečnému zatěžování jiné, tím vznikají různé dysbalance.
Hlavní příčiny vzniku jsou přetěžování svalové skupiny (nadměrný objem posilovacích cvičení), asymetrické zatěžování určité jednostranným směrem, nedostatečné posilování méně důležitých
27
svalových skupin. U cvičení pro zdraví by měla posilovací část patřit mezi každodenní rutinu. Pro zvýšení silové úrovně provádět posilování 2–3x týdně.
Cvičení by se mělo provádět denně, alespoň půl hodiny. Doporučuje se cvičit 8–10 cviků na uvolnění, 5–6 cviků na protažení a 10–12 cviků na posílení. Dbá se na momentální rozpoložení psychických a fyzických sil jedince. Cvičení by se mělo provádět takovou intenzitou, aby bylo možné provádět cviky správnou technikou.
Použitím různého náčiní se dá vytvořit množství různých variací a obtížností cviků. Mezi nejpoužívanější nářadí pro kompenzační cvičení patří gymnastický míč, overball, posilovací guma atd.
(Bursová; 2005)
28
2 Cíle práce 2.1 Hlavní cíl
Hlavním cílem práce je vytvořit cvičební jednotku pro jezdce ve věku 20–30 let, která by se dala aplikovat jak na rekreační, tak na závodní jezdce, kteří chtějí zlepšit svůj jezdecký sed. Vedlejším pozitivním účinkem je zlepšení držení těla i v běžném životě. Cvičební jednotka bude navržena tak, aby byly procvičeny ty nejdůležitější svalové skupiny pro sed na koni.
2.2 Dílčí cíle
K dosažení hlavního cíle je důležité splnit následující dílčí cíle:
1. analýza jezdectví, jeho historie, správného jezdeckého sedu a chyb v něm, 2. vytvoření stupnice pro hodnocení jezdeckého sedu,
3. analýza stavu rovnovážných schopností a ověření výkonnosti Rombergovým testem před a po tříměsíčním období, kdy se provádí zadané cvičení,
4. ověření účinnosti tréninku, 5. analýza výsledků,
6. zhodnocení účinků tréninku na zlepšení sedu probandů.
29
3 Metodika práce a postup řešení
3.1 Popis zkoumaného souboru, způsob výběru respondentů
Pro práci jsem zvolila záměrný výběr souboru. Zvolila jsem respondenty věnující se jezdectví na rekreační úrovni, avšak všichni se pohybují na úrovni hobby sportu. Vybrala jsem respondenty pocházející z Libereckého kraje.
Výběr respondentů byl náročný z důvodu neochoty ke spolupráci. Nejdříve jsem chtěla porovnat výsledky jezdců z aktivního, hobby sportu a rekreačního jezdce. Avšak nakonec jsem zvolila rekreační jezdce, protože z jezdecké populace tvoří největší část. Často ani nemají trenéry. Jednou z myšlenek práce je i tvorba tréninkového plánu pro tuto skupinu lidí, aby lépe zvládali jízdu na koni, aniž by je někdo kontroloval a opravoval.
Zkoumaný soubor tvoří tři probandi – ženy. Věkové rozmezí se pohybuje záměrně od 20 do 30 let. Dané věkové rozmezí jsem vybrala především proto, že v tomto věku lidé mají na svoje koníčky většinou čas a chuť je provozovat. V dnešní době také mezi 20 a 30 lety často nejsou vázáni vlastními dětmi. Dalším důvodem bylo to, že v tomto období lidé často končí studium a tím jim odpadají povinné pohybové aktivity ve školském zařízení, tudíž bych na ně chtěla navázat, aby se nesnížily pohybové schopnosti nebo dovednosti.
Z vybraných probandů jedna jezdkyně nemá jezdeckou licenci, která opravňuje k účasti na oficiálních závodech, a ani se na ni nepřipravuje. Druhá jezdkyně je v přípravě na jezdeckou licenci a třetí jezdkyně ji složila již před několika lety.
Podmínky při prvním testování měli všichni probandi stejné. Byli testováni 11. ledna 2019 v jezdecké stáji Dvůr Borčice. Den před tím neprováděli žádnou výrazně namáhavou fyzickou aktivitu, aby nedošlo k případné bolestivosti svalů při sedu na koni nebo ovlivnění výsledků Rombergova testu. Ráno se obvykle nasnídali a asi za 2 hodiny po jídle proběhlo testování. Všichni tři probandi byli otestováni na stejném koni a stejném sedle.
Bohužel kvůli kolizi termínů se při druhém testování podmínky lehce změnily. Probandi byli opět testováni v jezdecké stáji Dvůr Borčice, asi dvě hodiny po snídani a bez namáhavé fyzické aktivity den před testováním, avšak jednomu z nich nevyhovoval žádný společný termín, tudíž musel být otestován na jiném koni s jiným sedlem. Nicméně sedlo bylo stejného typu a stejné velikosti, pouze jiné značky. Testování probandů proběhlo 3. května 2019. Zbytek podmínek se nezměnil.
30
3.2 Použité metody
Ke zkoumání problému byl zvolen kvalitativní výzkum. Nejprve bylo nutné shromáždit literaturu a zvolit vhodný způsob testování probandů. Praktická část práce probíhala z velké části přímo v terénu, kde probíhalo samotné testování probandů s koňmi. Jako zkoumaný vzorek byly vybrány 3 osoby – ženy. Záměrně byl vybrán menší vzorek osob, aby mohl být zachován individuální přístup a bylo možné lépe vypozorovat vzniklé problémy v jejich jezdeckém sedu. Snažila jsem se i cviky zaměřovat tak, aby probandům vyhovovaly z důvodu toho, že jedna z žen má problémy s pohybovým aparátem, konkrétně lehkou formu skoliózy. Získané výsledky sice nemohou reprezentovat celou věkovou skupinu, nicméně je možné je do budoucna upravit pro aplikaci výzkumu na širší skupinu.
Co se týče metody sběru dat, vytvořila jsem si záznamový arch, kam jsem zapsala výsledky měření před provedením ověření účinnosti tréninkové jednotky a po ní. Respondentům jsem vytvořila tabulku, do které mají zadáno zapisovat dny a hodiny, kdy cvičení prováděli. K zjištění potřebných výsledků jsem použila Rombergův test, tudíž jsem zapisovala do vytvořené tabulky časy.
Dále jsem zkoumala, jak se respondentům změnil jezdecký sed podle předem vytvořených kritérií. Vyfotografovala jsem respondenty a v každé fotografii jsem vytvořila směrodatnou svislici, podle které poznám výsledek. Předem jsem je požádala o svolení publikovat fotografie v mojí práci.
K lepší orientaci jsem si vytvořila tabulku v počítačovém programu a zanesla data do ní.
Fotografie jsem nechala přímo v textu pro lepší posouzení výsledků.
31
4 Praktická část
4.1 Přehled metod užívaných k výzkumu a metod sběru dat 4.1.1 Metodika výzkumu
Metodika výzkumu používá různé metody a postupy k dosažení cíle osoby, která provádí výzkum. Každý, kdo bude provádět výzkum, by měl dávat dobrý pozor, aby dílo bylo validní a reliabilní. K zajištění použitelných a pravdivých výsledků se používá syntéza a analýza, dedukce a indukce, abstrakce a konkretizace.
Analýza by se dala zjednodušeně vysvětlit jako rozčlenění složitého celku na jednodušší části.
Tato metoda se používá, pokud chceme poznat zkoumaný jev na základě detailů. Opakem analýzy je syntéza. Kdy se ze složitých částí složí jednodušší celek pro ucelenější „obraz“ o zkoumané věci. Obě metody spolu souvisí.
Dedukce se používá tehdy, když se z obecných informací, závěrů a tvrzení vyvodí konkrétní nová skutečnost, která nebude podložená. Dedukce se dá považovat spíše za myšlenkový proces.
Indukce se snaží o vyvození závěru z různých informací a tvrzení. Vznikne hypotéza, která bývá ovlivněna subjektivně.
Abstrakce neboli abstrahování znamená potlačit detaily. Tudíž při abstrakci dochází k zaměření pouze na důležité znaky a nedůležité se neberou v potaz. Při opaku abstrakce, konkretizaci, si osoba, která provádí výzkum, upřesňuje jednotlivé informace z většího souboru informací.
(Linderová, Munduch, Scholz; 2016)
4.1.2 Metodika sběru dat
Při stanovení cílů práce vyplyne, jaký typ metody sběru dat bude nutno aplikovat. Může být použita metoda kvalitativní nebo kvantitativní. Je ale možné, že při výzkumu bude třeba použít obou metod současně. Stává se, že oba typy na sebe navazují. V tomto případě se dá získat mnohem hlubší pohled do problému výzkumu.
Kvalitativní výzkum se používá, pokud se výzkum zaměřuje na hluboký vhled do problému.
Používá se zpravidla pouze malé množství respondentů. Výzkum se provádí intenzivním kontaktem s daným problémem. V tomto typu výzkumu by se nemělo používat statistických metod a technik.
Data mohou být získána několika způsoby, například nestrukturovaným pozorováním, rozhovorem, studiem dokumentů – kvalitativní obsahová analýza, případovou studií. (Linderová, Munduch, Scholz;
2016)
32
Ke kvantitativnímu výzkumu se dnes přistupuje nejčastěji. Zakládá se na tom, že všechny jevy, struktury, informace a další se dají určitým způsobem měřit nebo uspořádat. Používá se v případě, že chceme dosáhnout odpovědi na otázky týkající se počtu nebo velikosti. Při výzkumu kvantitativním se používají techniky jako strukturované pozorování, standardizované dotazování, studium dokumentů – kvantitativní obsahová analýza. (Linderová, Munduch, Scholz; 2016)
4.2 Rombergův test
Při Rombergově testu se hodnotí funkce sluchově rovnovážného nervu. Rombergův test se skládá z 3 základních úrovní obtížnosti.
Úroveň I se zaměřuje na osobu, která bude mít otevřené oči a zaujme spontánní postoj.
Důležitými prvky pro pozorování jsou celkové držení těla, jak široký zaujme postoj, zda dojde k mimovolním pohybům (ve kterékoliv části těla), zda se vyskytnou spontánní odchylky od stoje nebo zda dojde k takovým výchylkám ve stoji, že může následovat pád.
Při úrovni II zaujme daná osoba stoj spatný. Budou se sledovat potíže se stabilitou ve stoji.
Úroveň III se skládá z kombinace úrovní I a II. Daná osoba zaujme stoj spatný a zároveň musí mít zavřené oči. Pokud se stabilita naruší, znamená to, že testování se dá označit jako pozitivní Rombergův test. Za negativní se považuje, pokud se nezhorší stabilita mezi úrovní II a III.
Pokud je třeba stabilitu dané osoby důkladně otestovat, je na místě přistoupit k náročnějším formám Rombergova testu a to ke stoji spatnému, stoji měrnému, stoji na jedné noze s patou opřenou o koleno stojné nohy a k váze předklonmo s upaženými pažemi.
V předchozích stojích budou paže v předpažení, ruce otočené dlaněmi ke stropu a test se bude provádět naboso na rovné podložce. Testovaná osoba by měla zvládnout výdrž v dané poloze alespoň 15 vteřin, poté se případně změří nejdelší doba výdrže v daných polohách.
Výkony budou hodnoceny jako kvalitní, kdy nebude docházet k výkyvům ani chvění těla a končetin. Horší výkon bude hodnocen jako uspokojivý, když dochází ke chvění těla nebo končetin.
Nejhorší výkon má hodnocení jako nedostatečné, protože se naruší rovnováha. (Kukucz; datum neznámé)
4.3 Časová organizace práce
Výzkum probíhal od podzimu 2018 do května 2019. Během tohoto období se rozdělil na několik etap.
