• No results found

Proměna chápání volného času v historické perspektivě

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "Proměna chápání volného času v historické perspektivě"

Copied!
62
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

Proměna chápání volného času v historické perspektivě

Bakalářská práce

Studijní program: B7505 – Vychovatelství

Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Petr Šabaka

Vedoucí práce: doc. PhDr. Tomáš Kasper, Ph.D.

(2)
(3)
(4)

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá proměnou chápání volného času v předhistorické době, antické kultuře, středověku a novověku. Pokouší se popsat společenskou atmosféru jednotlivých údobí a postupné politicko-sociální proměny. V souvislosti s antickou kulturou rozvíjí percepci pojmů scholé a otium. Upozorňuje na vliv řehole svatého Benedikta a rozvoj školského systému ve středověku. Zabývá se vznikem kapitalismu v raném novověku a dělnickou otázkou, která představovala zlom v pojetí volného času do té doby vyhrazeného pouze některým společenským vrstvám. Pevná pracovní doba a určité sociální jistoty umožnily masám svobodně prožívat volný čas. V současnosti zažíváme komercionalizaci volného času, a jeho konzumaci bez nároku na osobnostní růst jedince. Tato skutečnost se stává výzvou pro společenskovědní obory, aby reflektovaly pozitivní zaměření trávení volného času.

Klíčová slova

volný čas, scholé, otium, kulturní historie, dělnická otázka, křesťanství a čas

(6)

Annotation

The bachelor’s thesis concentrates on the development of understanding of the leisure time activities in the prehistoric, ancient, medieval and modern times. It tries to describe the social atmosphere of each period and progressing political and social change. As for the ancient culture, it depicts the perception of the scholé and otium terms. It stresses the influence of the monastic rule of St. Benedict and the establishment of the school system in the middle ages. It notices the birth of capitalism in the early modern ages and the working class phenomenon, which brought a significant turn in the perception of the leisure time which had so far been exclusive only to some social classes. Fixed working hours and certain social welfare enabled the masses to exploit the leisure time without obstacles as well. Nowadays we experience the intrusion of commerce into one’s spare time and its consumption with no demand of personal growth. This fact has become a challenge for the humanistic branches to reflect the positive orientation of the leisure time activities.

Key words

leisure time, schólé, otium, cultural history, the working class phenomenon, Christianity and time

(7)

Obsah

1. P edběžná poznámka ... 1

2. Úvod ... 2

3. Antické ecko ... 6

3.1 Charakteristika období ... 6

3.2 Sókratés ... 8

3.3 Platón ... 10

3.4 Aristotelés ... 11

3.5 Antický ím ... 13

3.6 Otium – negotium ... 15

3.7 Athenaeum... 18

4. St edověk ... 20

4.1 Charakteristika období ... 20

4.2 Čas slavit ... 24

4.3 Benediktýnská ehole ... 26

4.4 Čas studovat, odpočívat a hrát si ... 28

5. Raný novověk ... 30

5.1 Charakteristika doby ... 30

5.2 Tovaryšstvo Ježíšovo a jejich p ínos ... 31

6. 1ř. století ... 34

6.1 Charakteristika doby ... 34

6.2 Zápas o volný čas dělnické t ídy ... 36

6.3 Sociální encykliky ... 39

7. Modernita ... 41

7.1 Charakteristika doby ... 41

7.2 Současnost a percepce volného času ... 43

7.3 Volný čas a hra ... 45

7.4 K es anství dnes a volný čas ... 46

8. Závěr ... 49

9. Seznam literatury a zdrojů ... 50

(8)

1. P edběžná poznámka

Moudrost praví: „Pro toho, kdo neví, jsou hory jen horami. Pro toho, kdo poznává, nejsou hory jen horami. A pro toho, kdo už ví, jsou zase jen hory horami.“ Tento výrok je symptomatický i pro následující bakalá skou práci. Z odborné literatury se dozvídáme, že

„funkce volného času se dělí následujícím způsobem: rekreace, kompenzace, edukace, kontemplace a komunikace, integrace, enkulturace a participace.“1 Tato terminologie má i svůj definovaný a kategorizovaný obsah. Na tyto funkce navazují i rozmanité nabídky k jejich naplnění.

Naším základním cílem byla určitá percepce chápání času v průběhu věků od p eddějinné společnosti do současnosti. Základní linkou je dějinné kráčení. Prost edím je k es anstvím ovlivněný pohled, nebo autor práce je ímskokatolický kněz, pro kterého by bylo těžké odpoutat se od p edchozích studií i formace. Metodou je pak setkávání nejen s odbornou či krásnou literaturou, ale i postupné objevování nových a nových obzorů. Cílem je p ispět k zájmu zabývat se kulturními dějinami, antropologií, filosofií nota bene k es anskou teologií jako nejhlubšími ko eny a důvody pedagogiky volného času.

P edpokladem práce je nesmí livý postoj k mentalitě postmodernity, která se podle Giddense

„vyznačuje mizením ,velkého vyprávění‘ – p eklenujícího ,souvislého p íběhu‘ –, který nás v dějinách umís uje jako bytosti mající určitou minulost a p edvídatelnou budoucnost.“2

Budeme tedy popisovat průběh dějin v evropském kulturním prostoru, vybereme konkrétní reprezentanty dějinných epoch a pokusíme se postihnout alespoň v základních obrysech jejich ideje, které se staly nosnými pro další věky.

1 ŠERÁK, Michal. Zájmové vzdělávání dospělých. Praha: Portál, 200ř. ISBN ř7Ř-80-7367-551-6. s.

29-30.

2 GIDDENS, Anthony. Důsledky modernity. 3. vyd. P eložil Karel MÜLLER. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. Post (Sociologické nakladatelství). ISBN ř7Ř-80-7419-035-3. s. 12.

(9)

2. Úvod

„Kde jsi byl na dovolenéť“ Zeptal jsem se svého kolegy. „Už po páté jsem byl v Bibione.“ „A co jsi tam celý týden dělalť“ „Válel jsem se na pláži a po večerech jsme jedli, pili, užívali si a na hotelovém pokoji jsme se dívali na televizi. P edstav si, chytíš tam i naše…“

A to je možná jeden z důvodů, proč chci psát teoretickou, akademickou práci na téma

„proměna chápání času v historické perspektivě“. Nemohu se totiž smí it se skutečností, že jak můj kolega, tak mnoho mých vrstevníků zkonzumuje volný čas, tak drahý čas, teologicky viděno čas milosti, aniž by je to nepoznamenalo, aniž by si z dovolené odvezli nějaký poznatek, nějakou moudrost z návštěvy jiné země, jiné kultury, jiné mentality. A nemusíme jezdit daleko. Mám ještě jiného kolegu, který využívá možnosti preventivní rehabilitace tak, že nakoupí několik bas piva, vyskládá je na pokoji rekreačního za ízení a pak se zamkne a z pokoje vychází, jen když jde na jídlo nebo jede domů. Jinak pije a dívá se celý den do

„bedýnky na koukání“ (Karel Kryl). A když jsem u tohoto básníka – proroka, doplním vyjád ení tohoto strašného otroctví volného času, které bychom mohli jedním slovem označit jako nuda:

Pondělky, nudnější úterý;

st edy, jež sousedí se čtvrtky na pátek;

na vané

hospodské soboty;

ospalost nedělí s knedlíky.3

Již pouhá všeobecná reflexe současnosti ukazuje, že ne všichni tráví čas nicneděláním, ale také, že ne všichni aktivním způsobem. Úvodní kazuistiku jsme za adili z důvodu určité pobídky p edest ít pestrou paletu vnímání volného času v antickém světě, st edověku i novověku a v závěrečné kapitole se vrátit do naší současnosti. Dějiny je možné totiž vnímat ne jako na sobě nezávislé epizody, ale jako kontinuum, jako eku, z jejíž vody se můžeme občerstvit u pramene, na st edním toku i v deltě. Na historii je možné nahlížet optikou tématu,

3 KRYL, Karel. Zbraně pro Erató. 2. Praha: Alternativy, 1991. s. 56.

(10)

vést dialog nap íč staletími, a to i p es to, že se jejich smýšlení diametrálně liší od našeho. P i vědomí jinakosti se totiž můžeme učit, inspirovat, podněcovat i varovat. Vždy člověk roste nápodobou. Ale proto, aby mohl něco napodobovat, musí se setkat. Podobně i tato práce chce exponovat tématiku, aby ji v budoucnosti někdo další srovnával či zhodnocoval.

Můžeme již hned na začátku naznačit směr našeho bádání v několika tezích, které pak rozvineme níže. Jen svobodný člověk4 může vydělit ze svého dne čas, který charakterizuje jako volný čas. Volný čas je ten, který není spojen s obstarávající prací. Člověka můžeme samoz ejmě chápat jako individuum, jako součást určité společenské t ídy jako i společenství lidí, společnost. Musíme vzít v potaz všechny tyto t i aspekty, protože v našem kulturním prostoru chápeme jedince jako jedinečnou bytost, nositele důstojnosti, coby kategorie bezvýhradné úcty, ale také jako bytost z podstaty společenskou a tedy i součást lidstva jako celku – součást lidské rodiny. Po staletí je zahálka považována za synonymum ne esti lenosti.

A zahálka – ono „il dolce far niente“5 – je v současnosti akceptována a nejen to, ale i p íležitostí vytěžit z pot eby člověka mít volný čas.

„Dějiny a svoboda jdou ruku v ruce,“ píše Jan Patočka ve svých Kací ských esejích a pokračuje, „objev svobody jako možnosti neznamená nikterak nutné vítězství svobody.“6

Svoboda a volný čas spolu úzce souvisejí. Svoboda tu byla vždy jako úsilí osvobodit se „od“, jako i osvobodit se „pro“. Patočka si hraje se základními kameny lidské zkušenosti, když píše: „Svět se sice změnil, když se bytí samo zjevilo, bytí se však zprvu ukázalo jen jednostranně, tj. prost ednictvím jsoucna, které jest v jeho světle, jako jedno v celku fyzis,

4 Jak si p edstavit svobodného člověka v globalizované postmoderní společnostiť Zajímavou charakteristiku nabízí Václav Umlauf: „Koncept scholé, existence vyvázané z ponižující nutnosti obživy, a proto otev ené pro nejvyšší hodnoty života kontemplativního i politického, tvo í u klasických eků a republikánských ímanů integrální součást ideální obce a ideálního života. Takový scholastik či scholastička se hned poznají. Jsou nad věcí, rádi se pohybují ve společnosti p emýšlivých a originálních lidí, najdou si čas k p emýšlení o sobě, o světě i o bližních v obci. Žijí svobodně, mimo poznanou a možná i uznanou nutnost. Úporně bojují svůj každodenní boj účelově zamě eného pachtění, aby mohli alespoň občas žít ve scholastickém ráji teoretické, nazíravé aktivity ducha.“ In UMLAUF, Václav. Evropské cesty k vlastnímu Já. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. ISBN 80-7325-00-20. s. 67.

5 Z italštiny v doslovném p ekladu „sladké pro nic“, tedy p eneseně „sladká zahálka“.

6 PATOČKA, Jan. Kací ské eseje o filosofii dějin. 3., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007.

Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN ř7Ř-80-7298-275-2. s. 23.

(11)

jako jednotící logos jako jednotný smysl propůjčující eideia, jako energia, která je sto držet jsoucno v plné p ítomnosti…“7

Člověk8 kdesi na úsvitu dějin pochopil, že může svou zkušenost se světem, který ho obklopuje reflektovat, odívat do pojmů, učit se, nahlížet za p irozené zákonitosti, organizovat skutečnosti a už materiálního nebo spirituálního charakteru. Tehdy objevuje rozdílné charaktery času, který mu byl dán k žití jako chronos, kairos a aion. Začal se zamýšlet nad smyslem „svého pachtění“9. Odstoupil od holého zajištění své existence a existence rodu či druhu. V této atmosfé e se rodí čas svobody – volný čas.

Z čeho se rodí dějinnost, dějinná percepce a tedy rozrůznění obsahů času člověkať

„Zví e nepracuje, ač se stará a pečuje a rovněž zabezpečuje nap ed sebe i rodinu; tak není zví ecí životní výplň pro zví e tíží, ale naproti tomu je takovou tíží pro člověka.“10 Tíží ve smyslu vnit ní kvality člověka reflektovat smysl svého života, duchovního rozměru, vědění transcendentní roviny: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímášť Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“11 P esto po dlouhé generace žije lidský druh v koloběhu práce zajiš ující existenci. Interpretaci tohoto údělu zajiš ují mýty o bozích, kte í jako jediní jsou ve skutečnosti svobodní a z tohoto důvodu pot ebují a stvo í člověka, aby jim sloužil. Známý Epos o Gilgamešovi, v němž hlavní protagonista ot esen smrtí svého p ítele hledá nesmrtelnost, končí určitým vyst ízlivěním, nebo není určeno lidem, aby vystoupili ze své určenosti a ohraničenosti. Gilgameš se vrací

7 PATOČKA, Jan. Kací ské eseje o filosofii dějin. 3., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007.

Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN ř7Ř-80-7298-275-2. s. 22.

8 „Mytickou epochou prošly všechny kultury, avšak pouze ecká a židovsko-k es anská civilizace dokázala toto pojetí p ekročit.“ in UMLAUF, Václav. Evropské cesty k vlastnímu Já. Brno:

Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. ISBN 80-7325-00-20. s. 38.

9 „Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtíť“ Kazatel 1, 3 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5.

ISBN 80-85-810-08-5.

10 PATOČKA, Jan. Kací ské eseje o filosofii dějin. 3., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007.

Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN ř7Ř-80-7298-275-2. s. 31.

11 Žalm Ř, 5-6 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

(12)

zpět do daného světa, do „velké domácnosti“, ohraničené hradbami svého města,12aby p ijal svou individuální konečnost, aby se vrátil k obstarávající práci, která je pro lidský život

„úplně absorbující“13. Svět definovaný mýty není schopen se vymanit ze jha otroctví, z času určeného k práci ve prospěch bohů. „Pro archaického člověka ovšem plynutí času znamená stále upadání, postup směrem k zániku, katastrofě. Proto je t eba mytickým rituálem zrušit upadající dění, p evést se do věčné p ítomnosti onoho původního času bohů, kte í ,na onom počátku‘ (in illo tempore) dávali a neustále dávají věcem jejich smysl.“14 P esto tíha nebo touha po svobodě a p esažnosti zůstává a čeká na své uskutečnění.

12 „I mluví Uta-napištim k ní, ke své ženě: / „Pohleď jen na toho siláka, jenž po životě toužil! / Spánek jak mlha na něho dechl.“ / I mluví jeho žena k němu, k Uta-napištimu vzdálenému: / „Dotkni se ho, aby se vzbudil ten člověk. /Cestou, po které p išel, nech ve zdraví se vrátí! / Branou, jíž vyšel, nech vrátí se do země své!“ KHUNOVÁ, Anna. Epos o Gilgamešovi. P eložil Lubor MATOUŠ.

Praha: Československý spisovatel, 1ř76, 143 s. Klub p átel poezie. Výběrová ada. s. řŘ. Nebo také:

MCCALL, Henrietta. Mezopotamské mýty. Vyd. 2. P eložil Ivo ŠMOLDAS. V Praze: Levné knihy KMa, 2006, Ř4 s. Bájná minulost. ISBN Ř0-7309-320-0. s. 50.

13 PATOČKA, Jan. Kací ské eseje o filosofii dějin. 3., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007.

Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN ř7Ř-80-7298-275-2. s. 39.

14 UMLAUF, Václav. Evropské cesty k vlastnímu Já. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. ISBN 80-7325-00-20. s. 41.

(13)

3. Antické ecko

3.1 Charakteristika období

Začněme určitým chronologickým p ehledem. Antická kultura v sobě zahrnuje dějiny dvou íší starověkého ecka a íma. ecká civilizace vystupuje na jeviště dějin v polovině druhého tisíciletí p ed Kristem, kdy známe první archeologické nálezy minojské kultury, ale až teprve v Ř. století p ed Kristem můžeme hovo it o kultu e. Důležitým milníkem pro naše bádání je klasické období ohraničené ecko-perskými válkami (5. stol. p . Kr.) a vládou Alexandra Velikého (336-323 p . Kr.).15

ímská íše odvíjí svou existenci od založení íma roku 753 p . Kr. Jedná se však o údaj fiktivní, „zcela vykonstruovaný a nepodložený“,16 nebo se opírá o mýtus. Lépe definujeme ímskou kulturu ve spojitosti s vynálezem betonu jako stavebního materiálu17. V zemi etruské kultury se objevují kmeny kočující z jihu Apeninského poloostrova. Své centrum nacházejí na jednom z ímských kopců Palatin. Zde také nacházíme mimo jiného právě i první užití betonu. Ale to jistě není p edmětem této práce. Víme, že „počátkem sedmého století p . Kr. se osady na několika návrších, na Palatinu, Esquilinu a Caelijském pahorku, spojily p inejmenším pro náboženské účely, a snad i z důvodu politických. Vytvo ili takzvané Septimonium, neboli Sedm pahorků.“18

ímské impérium pak prochází různými údobími charakterizovanými systémem vlády: Království (do 50ř p . Kr.), Republika (50ř p . Kr. – 27) a Císa ství (27 – 476). Je nutné učinit poznámku k poslednímu uvedenému datu. Konec antického íma není možné zcela jasně definovat, protože ímská kultura prochází vnit ní proměnou díky k es anství, velkému stěhování národů v 5. století a islámskou expanzí. Jisté je že mezi 5. a ř. stoletím

15 LÉVÊQUE, Pierre. Zrození ecka od králů k městským státům. Praha: Slovart, 1řř5. Horizonty (Slovart). ISBN 80-85871-32-7. s. 168.

16 GRANT, Michael. Dějiny antického íma. Praha: BB art, 1999. ISBN 80-7257-009-9. S. 24.

17 „Ve 2. století p . n. l. ímané těžili v okolí města Pozzuoli v Neapolske provincii, růžový, písku podobný materiál, tvo ený jemným sopečným popelem obsahujícím oxidy k emíku a hliníku, které se chemicky vážou s vápnem a tvo í materiál známý jako „pozzolanic“ cement.“ In Z historie užití betonu [online]. Praha: EARCH, 2005 [cit. 2017-10-0ř]. Dostupné z: http://www.earch.cz/cs/z- historie-uziti-betonu.

18GRANT, Michael. Dějiny antického íma. Praha: BB art, 1999. ISBN 80-7257-009-9. s. 28.

(14)

dochází v Evropě k principiálním změnám a rozvíjí se nový typ společnosti nazývané feudální. Ale o tom budeme pojednávat na jiném místě naší práce.

Než p ejdeme po pomyslném mostě mezi společností mýtu ke společnosti spočívající na racionálních a materialistických pilotech a budeme se zabývat těmi, kdo zaznamenali pro dějiny a tedy i nás termín schólév, musíme si všimnout oné eky a mostu, nebo se hodí, abychom netrhali kontinuum historie lidského myšlení. Máme na mysli dva filosofy p edsokratovské éry Plútarcha a Hérakleita. Samoz ejmě, že bychom mohli popsat vykročení evropské společnosti z mytologického rámce do pokusů nalézt harmonii polis a ší eji kosmu, což mistrně sepsal Václav Umlauf v knize Evropské cesty k vlastnímu já, ale to bychom pak nebyli spravedliví k charakteru této práce.

Plútarchos ve svém spise O Isidě a Osirisovi činí p evratnou exegezi. „Jeho chápání prastaré ságy je rozčleněno na výklad euhemeristický, démonologický, fysikální, astronomický i akademicko-platónský.“19 Plútarchos vystupuje jako ten, kdo se nachází nad mýtem, není jeho pouhou součástí, může o něm p emýšlet, pojímat jej svým rozumem, p ijímat i distancovat se od něho. Stává se vůči němu svobodným.

Hérakleitův p ínos můžeme pochopit podobně. I tento Délský potápěč20 snoubil moudrost symbolickou s moudrostí pojmovou. „Poznání obrazu a p íběhu prodchnul filosofickou reflexí.“21 Hérakleitos tak dochází „k sebepoznání, což domyšleno znamená probuzení“.22 V jistém slova smyslu se posadil na b eh eky, o které píše:

„Do týchž ek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.“

19 PROVAZNÍK, Jan. Hérakleitos ve světle mythické moudrosti: filosoficko-theologická studie. Praha:

Malvern, 2017, 118 s. ISBN 978-80-7530-062-1. s. 21.

20 HÉRAKLEITOS Z EFEZU, Zdeněk KRATOCHVÍL a Štěpán KOSÍK. eč o povaze bytí. P eložil Zdeněk Kratochvíl. Praha: Herrmann, 1řř3. s. ř.

21PROVAZNÍK, Jan. Hérakleitos ve světle mythické moudrosti: filosoficko-theologická studie. Praha:

Malvern, 2017, 118 s. ISBN 978-80-7530-062-1. s. 25.

22 P ed Hérakleitem [online]. 2006 [cit. 2017-10-0ř]. Dostupné z:

http://www.herakleitos.cz/Herakleitos/Potapec/050pred.htm#m%C3%ADsto. „Schopnost rozpoznat vlastní omezenost zakládá vědomí a společné, je výrazem probuzení, je vztahem k moudrému.“

HÉRAKLEITOS Z EFEZU, Zdeněk KRATOCHVÍL a Štěpán KOSÍK. eč o povaze bytí. P eložil Zdeněk Kratochvíl. Praha: Herrmann, 1řř3. s. 12.

(15)

Není totiž ten, kdo se nechá unášet jednolitým a mohutným proudem nevědomosti.

Naopak je ten, kdo si uvědomuje, že eka plyne, mění se, p ináší cosi nového a odnáší staré, že eka má své b ehy, svou danost, ale i ohraničenost, uchopitelnost prost ednictvím rozumu, který je schopen myslet a formulovat pojem logos – princip.

Zajímavé učení o svobodě člověka nabízí v několika svých verších. Život totiž vidí jako zápas: „Zápas je všech otec, všech král: jedny p edvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými.“23

Na jiném místě myšlenku zápasu konkretizuje: „Naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt.“24 Zápasit znamená žít. Odpočívat p edstavuje nebezpečí smrti. Je t eba být stále bdělý, pozorný, zápasit, namáhat se, usilovat, p emýšlet, tíhnout k něčemu. Proto ten, kdo zápasí vítězně, stává se roven bohům, stává se božským a tedy svobodným. Není čas zahálet, odpočívat, slastně d ímat.

Můžeme tak tomuto presokratikovi p iznat roli rozsévače semene idejí, které ve svůj čas vzklíčí a stanou se hlavní potravou filosofů. Hérakleitos se nebojí být filosofem protikladů, zvláště proto, že logika jako filosofická metoda bude ještě dobrých sto let čekat na své objevení. A proto neváhá hledat alternativu k mýtu, k otroctví, k jednotnému principu veškerenstva.

3.2 Sókratés

S notnou dávkou smělosti můžeme konstatovat, že jednoho dne osloví Sókratés Faidra: „Milý Faidre, kampak a odkudť“25 Sókratés se v onom š astném věku Athén prostě zajímal o lidi, vstupoval jim do cesty, kladl otázky, jako syn porodní asistentky bábil moudrost, aby poznával sebe samotného. Nechával svou nerudnou manželku Xantipu ídit záležitosti všednodenní a sám se oddával lásce k moudrosti, která ho měla p ivést k smyslu

23 KRATOCHVÍL, Zdeněk. Zlomky Hérakleitovy eči [online]. 200ř [cit. 2017-10-0ř]. Dostupné z:

http://www.herakleitos.cz/presokratici/22/Bcz.pdf. B 53.

24 HÉRAKLEITOS Z EFEZU, Zdeněk KRATOCHVÍL a Štěpán KOSÍK. eč o povaze bytí. P eložil Zdeněk Kratochvíl. Praha: Herrmann, 1řř3. s. 25

25 PLATÓN. Faidros. 7., opr. vyd. P eložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2014. ISBN 978-80-7298-510-4. s. 13.

(16)

života, k eudaimonii, čili blaženosti. Nezdržoval se ani psaním textů, protože co na papí e, papyru, tabulce, to není v hlavě.

A tento moudrosti nenasytný muž potká Faidra a ptá se ho, odkud jde, o čem se hovo ilo a kam má namí eno. Faidros mu nabízí, že mu rád vylíčí vše: „Dovíš se to, máš-li kdy jít se mnou dále a poslouchat.“ A nyní p ichází klíčová věta, která se podobá prameni tryskajícímu do výše: „Což si myslíš, že bych si neudělal podle Pinandra prací nad zaměstnání p ednější vyslechnouti tvou a Lysiovu rozmluvuť“ 26A tak Sókrates a Faidros jdouce mluví. A usednouce ve stínu mluví. Mají čas: „Času máme dost, jak se podobá; a zároveň, tak se mi zdá, že se na nás dívají i cikády, které v takovém vedru nad našimi hlavami zpívají a vespolek hovo í. Tu kdyby uviděly i nás dva, že po způsobu většiny lidí v poledne nerozmlouváme, nýbrž d ímáme a jsme od nich pro svou duševní lenost ukolébáni, právem by se nám posmívaly a myslily by, že jim to p išli do toho útulku nějací otroci…“27

S odkazem na básníka Pinandra Sókratés označuje konkrétní čas pro filosofii, který je sice vyňatý z ostatního času všedního dne, avšak současně není zahálkou, d ímáním. Odkaz na Pinandra je p edevším v jeho označení ascholia – zaměstnání, práce otrocká, nutná k existenční zajištěnosti. Sókratés nemá jiné zaměstnání než schólé, je svoboden od nutnosti.

To také zmiňuje ve své obraně p ed tribunálem, který ho odsuzuje k trestu smrti a ptá se: „Co se tedy hodí pro muže chudého, který činí dobro a pot ebuje volný čas (schólé), aby na vás mohl působitť“28

Současné společnosti ne p íliš známý český filosof p ednášející v Anglii Julius Tomin napsal autobiografickou esej, do níž promítá své bádání pojmu schólé. Jedná se jak o zajímavý vhled do situace na Československé akademii věd v době normalizace, tak i o rozkošatělou rešerši pojmu schólé. V jedné z poznámek můžeme nalézt snad nejpreciznější definici zkoumaného pojmu: „Termínem ,volný čas‘ p ekládám ecký termín schólé. Toto slovo, které původně znamenalo prostě ,volnou chvíli‘, doznalo hlubokou proměnu díky Sókratovi, který schólé proměnil v čas intenzivního filosofického zkoumání a sebezkoumání.

26PLATÓN. Faidros. 7., opr. vyd. P eložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2014. ISBN 978-80-7298-510-4. s. 13.

27 PLATÓN. Faidros. 7., opr. vyd. P eložil František NOVOTNÝ. Praha: OIKOYMENH, 2014. ISBN 978-80-7298-510-4. s. 48.

28 JINEK, Jakub a PLATÓN. Platónova Obrana Sókrata. Praha: OIKOYMENH, 2016, 186 s.

Mathésis. ISBN ř7Ř-80-7298-228-8. 33 b-d.

(17)

Takto proměněný byl tento termín p evzat do latiny. V latinsko-anglickém slovníku nacházím pod termínem schola jako základní význam ,leisure devoted to learning‘, tedy ,volný čas věnovaný studiu‘, pak termíny odvozené ,a learned conversation or debate‘, ,učený rozhovor nebo debata‘, ,a lecture‘, ,p ednáška‘, ,dissertation‘, ,disertace‘. P es latinu tento termín vstoupil do všech evropských jazyků, které znám: school, Schule, école, škola.“29

3.3 Platón

Platón, oddaný žák Sókratův, hraje v našem tématu jen p echodnou roli. P esto je natolik významný, že je nezbytné se o něm zmínit a pokusit se i v jeho spisech, které tvo il bezmála půl století nalézt nějakou zajímavost. Narodil se roku 427 p . Kr. v Aténách. Smrt svého učitele ho zasáhla a byla silným podnětem pro jeho celoživotní úsilí. Sókrates dál žil jako hlavní protagonista v jeho dialozích. V Platónových spisech se odráží prvky orientální teologie, p edevším v centrální nauce o idejích, které p edstavují filosoficko-teologický dualismus. Na jeho životě se naplnila slova biblického žalmu: „Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li p i síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.“30Platón totiž „umírá v osmdesáti letech uprost ed práce.“31

Už samotná nauka o idejích je základem pojetí vzdělání jako edukace, čili vyvádění ze tmy nevědění k poznání podstaty, pravdy v p íslušných souvislostech. Je-li duch člověka uvězněn v hmotném těle, které je součástí p írody, pak je touhou (erós) vzdělání cestou k osvobození, ke svobodě. Logicky je pak takový člověk povznesen nad nutnost obstarávající práce, pěstuje ducha, duševní vlastnosti, vede ctnostný život. Platón staví vedle sebe otroka a svobodného občana a p emýšlí, jak se od sebe liší. Dokonce cizeluje toto rozlišení i mezi těmi, kdo zdánlivě mají čas na studium, tedy na schólé. Ukazuje na sofisty, jako profesionální ečníky, či chcete-li politické lobbisty a myslitele. V dialogu Theaitétos o nich píše jako o

29 TOMIN, Julius. Čas pro filosofii [online]. [cit. 2017-10-13]. Dostupné z:

http://www.juliustomin.org/images/_268_AS_PRO_FILOSOFII.pdf. s. 14.

30 Žalm ř0, 10 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

31 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 7., p eprac. a rozš. vyd. Kostelní Vyd í:

Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN Ř0-7192-500-4. s. 118.

(18)

těch, kte í „mluví pouze v nutkavém spěchu.“ Pravá schólé je však na čase nezávislá, jedná se o zcela svobodné chování.

„Z žádostí lenocha a z žádostí žebráka vznikne člověk, který má k ideálu vyrovnané mravní osobnosti tak daleko, jak si lze jen pomyslet.“32 Je tedy nezbytností vynakládat námahu na vzdělání, které je určeno demokraticky všem pouze na základní úrovni, pouze proto, aby státní autority mohli rozdělit mladé dvacetileté muže na: emeslníky, strážce (vojáky) a vládce. Vládcem se samoz ejmě stane svobodný muž až po nabytí životní zkušenosti a moudrosti. Ideálem hrotu společnosti je muž, který dokonale snoubí moc a moudrost. Vytvá í tak společenský stav vládnoucí aristokracie.

Jak jsme již poznamenali výše, Platóna považujeme pouze za můstek mezi Sókratem, který odkazuje se na Pinandra vyslovuje pro dějiny termín schólé, a Aristotelem, který ve svých etických a politických rozborech tento koncept rozvinuje. Je však p edstavitelné, že se někdo jiný v budoucnu vydá mezi ádky Platónových spisů, aby nalezl k tomuto tématu další odkazy. My se nyní hodláme věnovat Aristotelovi.

3.4 Aristotelés

Aristotelés v Etice Níkomachově rozpracovává pojem schólé z eckých filosofů asi nejpregnantněji. Musíme si hned na začátku uvědomit některá jeho biografická data, protože nám pomohou porozumět mu. Aristotelés pat í k majetnějším občanům starověkých Atén. Je tedy materiálně zajištěn a může si dovolit studovat a filosofovat. Figuruje také jako učitel Alexandra Velikého. Svou roli sehrává zodpovědně, a po nástupu Alexandra na trůn se vrací do Atén, kde zakládá školu. Má pot ebu učit. Snad právě proto sbírá ústavy různých městských států, vzájemně je porovnává, hodnotí a hledá jejich optimální průsečík. Naléhavě volá po nutnosti filosofů vstoupit do politiky anebo vyzývá politiky, aby začali vážně studovat filosofii. V době politické nestability a krize je to podle něho jediné smysluplné východisko.

Společensko-politickými zvraty se však z něho stane odsouzenec. „Jeden Sókratés stačil,“ ekl a odchází do vyhnanství, kde umírá. Zanechává však za sebou nejen ryze filosofická díla, ale nutné poznání podstaty bytí se musí projevit i v životě společnosti, nebo jedinec není osamělý, izolovaný, ale zoon politikon. „K udržení a zdokonalení života pot ebuje člověk

32 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 7., p eprac. a rozš. vyd. Kostelní Vyd í:

Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN Ř0-7192-500-4. s. 126.

(19)

společenství s jinými takovými bytostmi. Jako pro Platóna je i pro Aristotela mravní společenství občanů v dobrém státě, založeném na zákoně a zdatnosti (ctnosti), nejvyšší a vlastní formou mravnosti.“33

Celý život je podle Aristotela rozdělen na zaměstnání nebo volný čas. Terminologicky se staví na námi citovaném Sókratovi v Platónově dialogu Faidros. Zaměstnání – ascholia – volný čas – schólé,. Obojí člověk pot ebuje, ale čím více se věnuje poznávání skutečnosti, čím více se stává rozumným a potažmo když se má věnovat politice, up ednostňuje schólé a potlačuje ascholia: „Dále se zdá, že blaženost jest v prázdni.“34 Samoz ejmě že Aristotelovi – podobně jako Platónově dialogu Faidros – nejde o blaženost citovou, ale duševní, která vzniká studiem, vzděláním a projevuje se životem obsahujícím p íjemný kulturní život, bez nutnosti všedních prací a tíže či strádání kvůli a pro existenční zajištění. To je ideál jak člověka v jeho individualitě, tak i jako společnosti coby organismu. Paralela k volnému času jedince je mír pro společnost, pro stát: „O tom však, že zákonodárce má spíše usilovati o to, aby zákonodárství jak o vojenství, tak o ostatních záležitostech za ídil v zájmu volného času a míru, svědčí zkušenost i rozumová úvaha.“35

Člověk jako zoon politikon, jako občan městského státu se má podílet na vedení státu, pokud má k tomu dispozice, „zdatnost“, jak íká Aristotelés. Tato zdatnost je na prvním místě určena jen tomu, kdo je oproštěn od všech prací: „Je-li však občanem, potom ctnost, o níž jsme ekli, že náleží občanu, nenáleží všem, ba ani těm, kte í jsou pouze svobodni, nýbrž jen těm, kte í jsou prosti všedních prací.“ Protože svobodný může být i zemědělec nebo emeslník. Ti konají obstarávající práce pro stát a nemají schólé,. Tomu, kdo se zabývá ízením státu a svobodnému občanovi, p ísluší ídit stát a studovat.

Ještě se sluší doplnit tuto kapitolu o Aristotelův vztah k majetku v souvislosti se svobodou a schólé,. Majetek a jeho shromažďování není smyslem lidského života, ale prost edkem k zabezpečení se a tedy p íležitosti konat svobodnou činnost. „Bohatství pro

33 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie: 7. p eprac. a rozší . vyd. Kostelní Vyd í:

Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN Ř0-7192-500-2. S. 140.

34 ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 3., nezměn. vyd. P eložil Antonín K ÍŽ. Praha: Rezek, 200ř.

ISBN 978-80-86027-29-6. 1177b 5.

35 ARISTOTELÉS a Antonín K ÍŽ. Politika. Praha: Jan Laichter, 1ř3ř. 1334a 00 nn.

(20)

bohatství, lakotu a touhu po nadbytku za účely požitká skými Aristotelés odsuzuje.“36 Pro ízení obce není vhodný ani bohatý ani chudý člověk, nýbrž p íslušník st ední t ídy, ten, který nepracuje tělesně nebo na úrovni otrocké práce. K ve ejné činnosti a tedy ke vzdělávání je zapot ebí času a peněz. Pokud je ve ejně činný člověk bohatý, zavdává p íčinu k závisti, je-li p íliš chudý, riskuje stát korupční jednání.

Abychom shrnuli Aristotelův pohled na schólé, tak bychom mohli napsat, že blaho městského státu p edstavuje silná st ední t ída, která je materiálně zajištěna, schopna vzdělávat se, proniknout do složitých schémat ízení společnosti i filosofické interpretace společenského blaha. Pro tuto skupinu lidí není schólé p íležitostí k zahálce, avšak prostorem k činorodé práci intelektuálního charakteru zamě eného svou povahou na osobní i společenské blaho. „Volný čas je tedy v Politikách Aristotelových významným činitelem kulturním, sociálním a politickým, jako nezbytná podmínka, aby se člověk mohl věnovati sobě a obci.“37

3.5 Antický ím

Když otev eme jakoukoli encyklopedii antické kultury nebo odbornou knihu zabývající se dějinami ímského impéria, dozvíme se, že tisícileté trvání této íše by se dalo charakterizovat jako růst, vlny vnit ní politické a sociální restrukturalizace a úpadek. ímská íše začíná jako městský stát rozkládající se na sto padesáti kilometrech čtverečných, ve svém vrcholu administruje celé st edomo í a výraznou část jihozápadní Evropy a nakonec zůstává evropskou ideou v podobě ímského císa ství až na práh novověku. Vnit ním uspo ádáním p edstavuje proces od patriarchálního otroká ství až po prvotní p íznaky feudálního z ízení.

Zanechalo za sebou dědictví právního systému. Ukázalo na způsob vlády formou známého

„divide et impera“38a důležitost armády jako zdroje „sebevědomí státu“.

36 FERDINAND, Stiebnitz. Pojem schólé v Aristotelských politikách. In: Sborník prací filologických universitnímu professoru Františku Grohovi k šedesátým narozeninám. 1. Praha, 1ř23, s. Ř2-87. s. 84.

37 FERDINAND, Stiebnitz. Pojem schólé v Aristotelských politikách. In: Sborník prací filologických universitnímu professoru Františku Grohovi k šedesátým narozeninám. 1. Praha, 1ř23, s. Ř2-87. s. 86.

38 „Divide et impera – rozděl (tj. rozeštvi) a panuj; též ve formě divide, ut imperes – rozděl, abys panoval.“ Tato sentence není sice antická, ale plně vystihuje podstatu ímské vlády nap íklad v ímských limes. In SVOBODA, Ludvík, ed. Encyklopedie Antiky. Praha: Academia, 1ř73. ISBN 21-003-73. s. 710.

(21)

ímská kultura je pestrou směsicí, kompilátem všeho, co se zdálo být rozumné a prospěšné pro klid vládnutí. Racionalita, realismus, efektivita a materiální prospěch – to jsou hlavní znaky prakticky celého období. Politické elity se rekrutují z vojenských vůdců. Pokud bychom nalezli nějakou terminologickou paralelu k eckému pojetí schólé, pak leda Doikleciánovu reformu armády, v níž vytvo il novou jízdní gardu, která nesla označení Scholae palatinae „podle sloupoví v místě, kde čekala na císa ské rozkazy“.39 Jednalo se patrně o určitý typ prestižní důstojnické školy, kam byli posíláni ti nejlepší, aby buďto tvo ili osobní stráž císa e, byli mu po boku v bitvách jako štábní důstojníci nebo byli vyškoleni k samostatnému strategickému rozhodování.40 Opět si můžeme všimnout oné úzké kariérní profilace ímského občana na armádu – vojenské myšlení – a v pozdějším věku loajální administrativní funkci ve státním aparátu.

„Vědomé vst ebávání ecké kultury začalo v ímě už v letech druhé punské války, zesílilo v polovině druhého století po dobytí ecka a zmohutnělo ve století prvním. Byly-li počáteční kontakty s eckem vedeny spíše snahou o dosažení vyšší kultury v oblasti umělecké, pak ve století prvním se absorpce ecké kultury stala pro ím nezbytnou a nutnou ve všech oblastech.“41 P íklad můžeme vzít právě z eposu Aeneis Publia Vergilia Mara, který se pokusil navázat na Homéra a nalézt ideové ko eny ímského národa v metahistorické válce Trojské. Maro pro pot eby národního sebevědomí p ejmenoval i bohy a spojil je s osudy praotců svého národa a do vínku vznikající íše dal ikonu syna, který nese na zádech svého otce do nové vlasti. Ten sice umírá, ale několikrát se mu zjevuje, povzbuzuje ho, a když se nakonec setkají v podsvětí, prorokuje skvělou budoucnost:

„Poslechni, jaké slávy se v budoucnu dardanské plémě dočká a kte í vnuci ti z italské rodiny vzejdou,

rekové plní slávy a dědici našeho jména.“42

Touto citací jsme však poněkud odběhli od tématu. V souvislosti s ímskou antickou kulturou se však chceme věnovat dvěma kapitolám. V jedné bychom rádi p edstavili termíny

39 GRANT, Michael. Dějiny antického íma. Praha: BB art, 1řřř. ISBN Ř0-7257-009-9. s. 332.

40 Zajímavá diskuze na toto téma je vedena in Scholae palatinae [online]. Legio x gemina pia fidelis, 2006 [cit. 2017-10-15]. Dostupné z: http://www.legioxgpf.cz/web/phpBB3/viewtopic.php?f=7&t=668.

41 VERGILIUS. Aeneis. Praha: Svoboda, 1ř70, 427 s. Antická knihovna. s. 10.

42VERGILIUS. Aeneis. Praha: Svoboda, 1ř70, 427 s. Antická knihovna. VI, 756-757.

(22)

„otium – negotium“ a ve druhé pak Atheneum císa e Hadriána, které dalo vzniknout souboru vědeckých disciplín známých jako septem artes liberales.

3.6 Otium – negotium

Ve sborníku prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity z roku 1řř6 je za azena velice kvalitní práce Libora Kysučana Hledání zlatého věku. Rozebírá v ní období p elomu věků v ímské íši, která se pomalu začíná morálně leptat. Srovnává ji se současnou západoevropskou kulturou, což je jistě zajímavé. Pro tuto práci je silnou inspirací a nabídkou setkání s p edmětem našeho zkoumání. Zatímco v eckém světě dominovali filosofové, v ímském už podobní velikáni nepublikují. Mezi citacemi figurují nejčastěji ímští básníci. Ti se stávají v tehdejší společnosti nositeli nebo vykladači nálad i učiteli idejí.

Kysučan charakterizuje tehdejší společnost jako ryze antropocentrickou s důrazem na lidskou svébytnost, racionalitu, kosmopolitu, spot ebu a pot ebu soukromí. Lidé p elomu věků začali narážet na své limity p edevším v absenci odpovědí na základní lidské a sociální pot eby. Jak jsme naznačili výše, společnost i jedinec dávno vystoupil ze světa mýtu a jeho transcendentní svět se p ejmenováním pantheonu rozviklal. Jestliže i bohové mohou být libovolně p ejmenováváni, jestliže je možné p íběhem uměle vytvo eným bohům atribuovat cokoli, pak jedinec i společnost zůstává z této perspektivy osamělý, bezbranný, jakoby odkrytý. Tento mix charakteristik zavinil hledání nějakého úběžníku a ten byl nalezen v podobě obrácení buď do minulosti ke zlatým dobrým časům, anebo k p írodě, ve které je možné utišit chaotický hluk velkoměsta s jeho intrikami, frenetickou honičkou za bohatstvím a zbožštěním. Autor cituje Ovidia a jeho Proměny, v nichž charakterizuje tuto skepsi:

„Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvo en, veškeren h ích, a stud, a pravda i poctivost prchla, na její místo nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska.

Větrům, ač dob e jich doposud neznal, svě oval plachty plavec, a lodní kýl, jenž na horách vysoko d íve

stával, v neznámých proudech vln se zahoupal skočně.

Půdu, společnou d ív jak vzduch a sluneční světlo,

(23)

všechnu p esný mě ič už vymezil hranicí druhou.“43

Byli to p edevším obyvatelé íma (Mater urbium), kte í začali vytvá et protipohyb odosobněné a uspěchané době útěkem z města na venkov a již fyzicky nebo svou touhou.

„Tento kult venkova se projevuje nejen v literární kultu e nebývalým rozkvětem bukolské poezie a p írodní lyriky vůbec, ale i podvojným životním stylem vyšších vrstev, st ídajících život v ímě s pobytem na venkově. Ke kultu venkova p ispěla nejen nechu k p ebujelé městské civilizaci, ale zároveň určitá „rustikální móda“ stejně jako „agrární orientace“

Augustovy restaurační politiky usilující o obnovu zdecimovaného rolnického stavu a rozvráceného zemědělství Apeninského poloostrova.“44 ímané však neodcházeli z města na venkov, aby tam žili v tvrdé práci a s ní spojené chudobě. Jejich p edstava venkova zůstala idealizovaná. Raději nasávali vůni posečené trávy, než aby vzali do mozolnaté ruky kosu nebo srp a žali ji za rosyplného rána. Na venkov p estěhovali svůj p epychový a rozmarný styl života.

„Dej sbohem nudě života p epychu, Jdi, opus stavbu strmící k oblakům A potlač obdiv k lesku íma, Plného bohatství, par a hluku.“45

A oni se dál nudili, jen p esouvali kulisy s nadějí, že pohled do vegetace a poslech cikád je utiší v jejich existenciální otupělosti. A tak vznikaly honosné villy ve vzdálenosti jednodenní cesty z Umibilliculi mundi, z onoho jehlanu, který na Fori imperiali p edstavoval nultý kilometr a od kterého se počítaly všechny ímské cesty.

Snad jsme dostatečně naznačili atmosféru doby, abychom mohli lépe osvětlit význam termínu otium. Latinsko-český slovník k p ekladu tohoto slova píše: „Otium: nečinnost,

43 Ovidius, Proměny I – Čtvero věků. In KYSUČAN, Libor. Hledání ztraceného věku: Ideály dobrovolné skromnosti a jejich odraz v literatu e. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: G, ada sociálněvědná. Brno: Filosofická fakulta brněnské univerzity, 1řř6, s. 55-74.

ISBN 80-210-1418-0. ISSN 0231-5122. s. 60.

44 KYSUČAN, Libor. Hledání ztraceného věku: Ideály dobrovolné skromnosti a jejich odraz v literatu e. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: G, ada sociálněvědná. Brno:

Filosofická fakulta brněnské univerzity, 1996, s. 55-74. ISBN 80-210-1418-0. ISSN 0231-5122. s. 62.

45 HORATIUS, Quintus Flaccus. Vav ín a réva: Ódy : Epódy : Satiry : Listy. Praha: Odeon, 1972, 364 s. Knihovna klasiků. č. XXIX.

(24)

nezaměstnanost, volný čas; klid, pokoj, mír; zahálka, lenošení.“ Synovec Seneky Marcus Annaeus Lucanus formuloval sentenci týkající se zahálky: „Variam semper dant otia mentem – nečinnost vždy plodí všelijaké nápady.“46 A jakoby mu odpověděl jeho strýc: „Vitia otii negotio discutienda sunt – škodlivé následky nečinnosti se musí odstranit prací.“47 Nepochybně bychom chtěli doplnit nedatovanou lidovou moudrost: „Zahálka je matkou všech ne estí.“ Dá se tušit, že tato poslední sentence je spíš k es anského a tedy st edověkého původu, protože obsah slov otium – negotium je v kontextu tehdejší doby a prost edí poněkud rozdílná. Básníci a myslitelé, mezi které Seneka nepochybně pat il, náleželi ke společenské špičce, nikoliv k pracujícímu lidu. A tato společenská t ída nepat ila k těm, kte í by vykonávali zahradnické nebo emeslné práce. Negotium v jejich p ípadě p edstavovaly politické, diplomatické, společenské aktivity typu zasedání parlamentu, pracovní schůzky, symposia…48 Tyto aktivity samoz ejmě unavovaly, a proto onen návrat do lůna p írody v pečlivě chráněných a luxusním servisem vybavených vesnických sídlech, kde se mohla tato smetánka oddávat odpočinku, který nebyl prost práce. Můžeme si ji p edstavit v podobě studia klasických autorů, komponování hexametrů, poslechu hudby, rozverných večírků či psaní dopisů a milostných her. Můžeme tedy poopravit výrok o zahálce jako matce ne estí na

„matku mužů“ ve smyslu svobodných, urozených mužů, kte í naplňují svůj volný čas vzděláváním ducha.49

46 KU ÁKOVÁ, Eva. Moudrost věků: Lexikon lat.výroků, p ísloví a rčení. 2.vyd. Praha: Svoboda, 1řř4. Členská knižnice (Svoboda). ISBN Ř0-205-0401-x. s. 538.

47 KU ÁKOVÁ, Eva. Moudrost věků: Lexikon lat.výroků, p ísloví a rčení. 2.vyd. Praha: Svoboda, 1řř4. Členská knižnice (Svoboda). ISBN Ř0-205-0401-x. s. 556.

48 Viz NOVOTNÝ, František. Latinské výrazy pro pojem práce. Digitální knihovna Filosofické fakulty Masarykovy univerzity [online]. Brno, 1952 [cit. 2017-10-16]. Dostupné z:

https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/101613/A_Linguistica_01-1952- 1_11.pdf?sequence=1 s. 144.

49 Viz CASALE, Luigi. Ozio e negozio. Appunti d´Italiano [online]. 2016 [cit. 2017-10-16]. Dostupné z: https://voce.com.ve/2016/10/24/199805/ozio-e-negozio/.

(25)

3.7 Athenaeum

Vzhledem k tomu, že dějiny jsou souvislým dějem a jednotlivá údobí, éry se prolínají plynule, začněme tuto podkapitolu výňatkem z knihy, která bude klíčová až v další kapitole, abychom pochopili kontinuitu kvalitativních p elivů. „Tajemný učitel Martianus Capella napsal traktát ve verších a v próze nazvaný Satira de nuptiis Philologiae et Mercurii, v němž p edstavil všech sedm svobodných umění tvo ících základ veškerého klasického vzdělávání.

Toto dílo mělo, jak uvidíme, velký ohlas na Západě po celý st edověk až do 17. století.“50 Ba co víc v našich krajích byl tento systém respektován až do roku 1Ř4Ř.51 Ko eny tohoto vzdělávacího systému první poloviny pátého století však musíme hledat hloub v historii, v dějinách ímského impéria.

Začít musíme u Marca Trentenia Varrana Renatina (+27 p . Kr.). Ten kromě obsáhlého spisu ve formě dialogu s nezkušenými zemědělci (o kterých se vyjad uje jako o mluvícím druhu inventá e) o obdělávání půdy, chovu skotu, bravu, drůbeže, ryb a včel sepsal dílo nazvané Disciplinae, v němž pro dějiny popsal základní vědní obory: gramatika, logika, rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie, hudba, léka ství a stavitelství.52 Později bylo z tohoto kánonu vyloučeno léka ství a stavitelství a zbylo tak septem artes liberales – sedm svobodných umění.

Ve druhém století císa Hadrián, ctitel ecké kultury, založil v ímě školu, kterou nazval Athenaeum. „P ednášela se na ní rétorika, filosofie a literatura.“53 Tato škola se sice nachází v šerosvitu dějin, ale obsahově se dotýká oněch sedmi oborů studia a je jistým p edznamenáním st edověkého systému univerzitního vzdělání. Vě ím, že v proudu dějin rozpoznáváme určitý tušený záměr nazvat svobodnými uměními ty p edměty, které byly

50 RICHÉ, Pierre a Jacques VERGER. Učitelé a žáci ve st edověku. v Praze: Vyšehrad, 2011. Kulturní historie. ISBN 9788074290282.

51 Viz Artes liberales. Leporelo.info [online]. [cit. 2017-10-16]. Dostupné z: https://leporelo.info/artes- liberales.

52SVOBODA, Ludvík, ed. Encyklopedie Antiky. Praha: Academia, 1ř73. ISBN 21-003-73. s. 661.

53 SVOBODA, Ludvík, ed. Encyklopedie Antiky. Praha: Academia, 1ř73. ISBN 21-003-73. s. 86.

„Ještě p edtím císa Hadrianus z ídil v ímě jakousi vysokou školu pod jménem Atheneum.

Vyučovalo se zde gramatice, dialektice, rétorice, aritmetice, geometrii, astronomii a muzice. Avšak úroveň vyučování zde nikdy nedosáhla úrovně athénské.“ In ímské školy v době císa ství.

ScienceZoom [online]. České Budějovice, 2015 [cit. 2017-10-16]. Dostupné z:

http://www.sciencezoom.cz/apps/pf_07/3_4.html.

(26)

určeny svobodným občanům, těm, kte í si mohli dovolit vystoupit z nutnosti zajiš ovat svou existenci obstarávající prací a věnovat se něčemu, co souvisí spíše s duchem než s hmotným světem.

Těmito náznaky kontinuity tématu mezi antickým a st edověkým světem se p enášíme blíž k p ítomnosti a budeme se dále věnovat epoše, která byla nositelkou jiných kvalit než striktně racionálních, pragmatických či materialistických.

(27)

4. St edověk

4.1 Charakteristika období

Nejprve se pokusme časově ohraničit tuto epochu, ze které se zrodila Evropa, jak ji známe dnes. Začátek st edověku se rodí z rozkladu ímské íše, ze stěhování národů a bojů o prostor. Také toto období doprovází a určuje k es anské náboženství i vznik a expanze islámu. Historikové se v určení p esného milníku začátku st edověku rozcházejí. Buď souvisí s rozdělením ímského impéria na východ a západ roku 3ř5, nebo korunovací Karla Velikého ímským císa em na Vánoce roku Ř00. Stejně tak se různí pohledy na konec.

Nejčastěji se uvádí rok 14ř2, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, čímž kromě otev ení cesty k „novému světu“ nabídnul Evropě nový duchovní náboj. Evropské kulturní dějiny se mění také vynálezem knihtisku roku 1456, což p išlo vhod Martinu Lutherovi, který roku 1517 zve ejnil své teze a ještě za svého života strhl pro tyto duchovně-politické ideje dobrou t etinu evropské populace.

St edověk v sobě nese dynamiku rozvoje školství a étosu vzdělanosti. Od 5. století do ř. století hledá svou fyziognomii. P edevším duchovní autority vstupují do p ítomnosti vládců a p esvědčují se o hodnotě vzdělanosti a kultivaci mravů. Jsou zakládána výchovná a vzdělávací za ízení p i klášterech, dominantně ve formě skriptorií. Na dvo e Karla Velikého se však objevuje skupina vzdělanců, kte í jsou pově eni sestavením systému vlády. Tato skupina ideově navazuje na antické Atheneum, na dvorskou školu. Opět se zde setkáváme se skupinou učenců, kte í jsou svobodní pro vědu, bádání, akademickou práci.

Karolínská reforma je v průběhu dalších t ech století několikrát revidována a ústí do vzniku prvních univerzit. Ačkoliv jsou tvo eny ve st edověké společnosti, vyučují na nich lidé oné doby, požívají určitou míru svobody, kterou jsme naznačovali termínem schólé. Rád bych p ipomenul, že tuto skutečnost naznačuje i obrat „sedm svobodných umění“ – sedm vědních disciplín, které může studovat pouze člověk osvobozený od obstarávající práce.

Pokud bychom p irovnali st edověk ke stromu, pak sledujeme, že ve 14. století je této strom již tak košatý, rozvětvený, že p estává plodit, veškerá míza je pot ebná pro vyživování neplodných větví. Celá evropská společnost smě uje k období radikálních změn, které známe pod pojmem reformace. A reformační úsilí definuje období novověku.

(28)

Jestli je něco charakteristické pro evropskou kulturu st edověku, pak je to k es anství:

„Pro konstituování st edověku bylo k es anství nejdůležitější.“54 Na tento fenomén můžeme pohlížet ze dvou stran. Buď budeme vliv tohoto náboženství p ezírat, umenšovat, bagatelizovat, vybírat z něho jen to, co koreluje s naším pozitivistickým náhledem na svět, nebo ho vezmeme jako fakt, postavíme se k němu s určitou sympatií, p iznáme mu i pozitivní p ínos. Vzhledem k tomu, že v akademických pracích, zabývajících se podobnou tématikou a v různých publikacích dějin pedagogiky je období st edověku poněkud p ehlíženo, rád v této kapitole nabídnu alespoň některé podněty k rozpracování. Samoz ejmě finalita práce je p iblížení pojetí volného času, takže si nemůžeme dovolit zab ednout do kulturních nebo politických dějin anebo historie školských a výchovných institucí.

P i vědomí určité časově podmíněné disharmonii mezi ideálem a realitou k es anství již od svého počátku na p elomu věků neodmítalo humanismus: svobodu jedince, podíl rozumového poznání, respektování politické autority autonomní na duchovním vedení.

Můžeme k tomu uvést hned některé klíčové verše Nového zákona:

„Nebo vy všichni, kte í jste byli pok těni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“55

„Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, nebo to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.

Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“56

54 ANGENENDT, Arnold in SEIBT, Ferdinand. Zrození Evropy: průběžná zpráva o posledních tisíci letech. Praha: Vitalis, c2004. ISBN 80-7253-108-5. s. 275.

55 Galatským 3, 27-28 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

56 První Tesalonickým 5, 15-22 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

(29)

„Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, p ímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kte í mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.“57

K es anství pat í mezi dějinná náboženství. Čas je chápán jako lineární, nikoli jako iluze nebo cyklus. Pokud snad hovo í o cyklu, má na mysli spirálu spíše než kruh. Ačkoli v biblických textech se nachází mnoho mýtů nebo odkazů na mytologii, je zakotveno zcela v reálném časoprostoru s transcendentním p esahem. Cílem života člověka i lidstva a stvo ení není útěk z reality, ale její naplnění. O současném pohledu na tyto skutečnosti budeme pojednávat v kapitole popisující současnost.

Jako náboženství k es anství v sobě zahrnuje i určité etické či morální nároky. Pro nás je důležité varování p ed zahálkou či leností: „Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Lenocha usmrtí choutky, nebo jeho ruce odmítají práci. Ulož mu práci, a nezahálí, zahálka učí mnohé špatnosti. “58 A dodejme citaci z Nového zákona: „Když jsme u vás byli, p ikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, a nejí! Teď však slyšíme, že někte í mezi vámi vedou zahálčivý život, po ádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým p ikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili ádně a živili se vlastní prací.“59 Tato zahálka se samoz ejmě liší od odpočinku nebo od svátečního dne, kdy má každý člověk oslavovat Boha a nepracovat. Tento nárok je společný se židovstvím, které tvo í ko eny k es anského náboženství: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, mo e a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a

57 První Timoteovi 2, 1-2 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

58 P ísloví 1ř, 15. 21, 25. 31, 27. Sírachovec 33, 2Ř in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS).

P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

59 Druhý Tesalonickým 3, 10-12 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

(30)

oddělil jej jako svatý.“60 Na rozdíl od židovského náboženství k es ané považovali za den odpočinku a oslavy Božího díla neděli na památku vzk íšení Ježíše Krista.

K es anství vstoupilo do dějin v prvním století našeho letopočtu. Na p elomu roku 50- 51 máme první datovaný list, shodou okolností ten, z něhož jsme výše citovali, první list apoštola Pavla Tesalonským (někdy Soluňanům). Na počátku druhého století opouští toto mladé náboženství generace, která zná svého zakladatele a jeho první následovníky osobně. I p es různé vlny pronásledování a perzekucí se komunity k es anů rozrůstají a začínají spoluutvá et dějiny. Odhaduje se, že na počátku čtvrtého století čítala ímská íše na milion k es anů všech společenských t íd, všech skupin obyvatelstva. Byly položeny základy věrouky, způsob slavení, kult, administrativní funkce jednotlivých komunit – diecézí.

Důležitým milníkem se stává rok 313, kdy císa Konstantin prohlásí k es anské náboženství nejen za svobodné, ale dokonce za jediné oficiální náboženství íše.

O sto let později, v chaosu rozpadající se ímské íše a v nájezdech barbarů, byli biskupové, coby autority, nazýváni „defensores civitatis – obránci občanů“, nebo nebylo jiné autority, která by se zajímala o věci ve ejné a udržení základních administrativních struktur.

V pátém století se na světle dějinné scény objevuje svatý Benedikt z Nursie, který zakládá mnišský ád. V Reguli, kterou si prezentujeme níže, stanovuje pro své následovníky styl života, který zahrnuje vedle odpočinku a manuální práce i čas na modlitbu.

V pátém století také dochází „k úpadku městského života, rychlé povenkovštění společenských elit, chudnutí evropského Západu, rozpadu ve ejných institucí, uvolnění vztahů s východními částmi íše, pokles mobility lidí i zboží a tudíž myšlenek a knih.“61 To však nep edstavuje totální paralýzu společnosti, nebo do 12. století dochází k mohutné transformaci nových státních útvarů včetně vzdělávacích institucí, které se organizovaly tak ka výhradně uvnit církevních společenství.

S uspo ádáním společnosti souvisí její diverzifikace na různé stavy: nejen tradiční dělení na zemědělce, emeslníky, duchovenstvo a šlechtu, ale se vznikem univerzit i na studenty a učitelský sbor požívající určitý druh imunity či exempce z některých povinností

60 Exodus 20, 8-11 in Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : včetně deuterokanonických knih : český ekumenický p eklad. 6. p eprac. vyd., (4. vyd. v ČBS). P eložil Miloš BIČ. Praha: Česká biblická společnost, 1řř5. ISBN Ř0-85-810-08-5.

61 RICHÉ, Pierre a Jacques VERGER. Učitelé a žáci ve st edověku. V Praze: Vyšehrad, 2011.

Kulturní historie. ISBN ř7ŘŘ0742ř02Ř2. s. 12.

References

Related documents

Dětství by mělo být obdobím bezpečí a radosti. Je ale smutným faktem, že na děti a mládež číhají mnohá nebezpečí. Je tedy dobře, že na školách byl povinně

Na problematiku volného času lze dle Pávkové et al. Ty jsou vysvětleny na přehledném pojetí, která stručně vystihuje podstatu volného času. Konkrétně sleduje,

1) Tanec jako profese - vzhledem k obsáhlosti dat je kategorie rozdělena na další dvě dílčí podkategorie. První podkategorie interpretuje podněty tanečníka pro

Činnosti dětí, které reprezentují jejich volný čas, rozlišujeme na odpočinkové, rekreační a zájmové. Pro odpočinkové činnosti je charakteristický klid a

Ve chvíli, kdy jsem již dále nechtěla snášet negativní chování vůči sobě, jsem našla v sobě kuráž a postavila se sama za sebe.. K vymezení se je

Práce je rozdělena na teoretickou část, ve které je vymezení pojmu artefiletika, subjektivní pohoda, stres a trauma, dále praktickou část, která je

První část bude sloužit jako přednáškový sál a druhá jako dětský koutek a prostor pro tvořivé práce, který budou využívat také ženy ve fázi předmenstruační (budou

Tvorba této práce mě velmi obohatila, získala jsem plno nových zkušeností v administrativních i právních otázkách přípravy tábora, více jsem se zaměřila