PROJEVY A ELIMINACE SOCIÁLNĚ
PATOLOGICKÝCH JEVŮ U DĚTÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH SE ŠKOLOU
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Vojtěch Česák
Vedoucí práce: Ing. František Vlach
Liberec 2015
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé práce Ing. Františku Vlachovi za odborné vedení, ochotu při konzultacích a trpělivost. Dále chci poděkovat své přítelkyni Ing. Kamile Procházkové za užitečné rady při vypracovávání práce. V neposlední řadě děkuji své rodině za psychickou a finanční podporu během mého studia.
ANOTACE
Předkládaná bakalářská práce se věnuje studiu vlivu volnočasových aktivit na potlačení sociálně patologických jevů u dětí v dětském domově v Hamru na Jezeře. V teoretické části autor popisuje základní sociálně patologické jevy, včetně faktorů, ovlivňujících jejich vývoj, dále pak rozdělení ústavní péče, popis rolí zainteresovaných osob a jsou zde zmíněna i možná rizika, ke kterým při působení v ústavní péči dochází.
Cílem této práce je vytvořit projekt, který bude motivovat i méně nadané a zaujaté jedince k účasti ve volnočasových aktivitách. Proto je empirická část zaměřena právě na vytvoření tohoto projektu, který vychází z poskytovaných aktivit v DDŠ. Na základě vyhodnocení dotazníkového šetření byly do projektu zařazeny i dvě nové aktivity, a to florbal a tanec.
Klíčová slova
sociálně patologické jevy, ústavní péče, dětský domov, rodina, výchova, volnočasové aktivity
ANNOTATION
This Bachelor work is devoted to the study of the influence on the suppression of leisure activities at children in the children´s home in Hamr na Jezeře. In the theoretical part, the author describes the basic socio-pathological phenomena including the factors influencing their development as well as a distribution of the institutional care, a description of social workers and there are mentioned also possible risks that occur in such establishments.
The aim of this study is to form a project that will motivate the less gifted children and biased ones to participate in leisure activities. Therefore the empirical part is focused on the creation of this project. It is based on the provided activities in that home. On the basis of validated questionnaires were included two new activities - floor ball and dance.
Keywords
Socio-pathological phenomena, institutional care, children´s home, family, education, leisure activities
7
Obsah
Seznam tabulek ... 8
Seznam grafů ... 8
Úvod ... 9
1 Sociálně patologické jevy ... 11
1.1 Agresivita ... 12
1.2 Šikana ... 14
1.3 Závislosti ... 16
1.3.1 Drogy ... 17
1.3.2 Alkohol ... 20
1.3.3 Gambling ... 22
1.4 Kriminalita ... 23
2 Faktory ovlivňující vývoj sociálně patologických jevů u dětí ... 25
2.1 Rodina ... 25
2.2 Prostředí ... 28
2.3 Nezvládnutí výchovy a citová deprivace ... 30
3 Ústavní péče ... 31
3.1 Typy ústavní péče ... 31
3.2 Úloha vychovatele ... 33
3.3 Vztah vychovatel – žák ... 34
3.4 Rizika v ústavní péči ... 35
4 Prevence SPJ v ústavní péči ... 37
4.1 Problematické chování u dětí školního věku ... 37
4.2 Volnočasové aktivity ... 38
5 Empirická část ... 41
5.1 Metody ... 41
5.2 Popis zařízení ... 42
5.3 Volnočasové aktivity ... 43
5.4 Dotazníkové šetření ... 45
5.4.1 Popis vzorku ... 45
5.4.2 Popis dotazníku ... 45
5.4.3 Vyhodnocení dotazníku pro zaměstnance ... 46
5.4.4 Vyhodnocení dotazníku pro klienty ... 50
5.5 Plánovaný projekt ... 58
5.5.1 Cílová skupina ... 58
5.5.2 Realizátor projektu ... 58
5.5.3 Financování projektu ... 59
5.5.4 Způsob realizace ... 60
5.5.5 Očekávaný dopad projektu ... 62
Závěr ... 64
Seznam použitých zdrojů ... 66
Přílohy ... 69
8
SEZNAM TABULEK
Tabulka č. 1: Věkové rozložení dotazovaných zaměstnanců Tabulka č. 2: Genderové rozložení klientů
Tabulka č. 3: Vzorová tabulka pro hodnocení jednotlivých klientů
SEZNAM GRAFŮ
Graf č. 1: Genderové rozložení zaměstnanců
Graf č. 2: Vliv pohybových aktivit na potlačení sociálně patologických jevů Graf č. 3: Vliv velikosti skupiny na plnění aktivit
Graf č. 4: Zapojení klientů do volnočasových aktivit Graf č. 5: Zhodnocení alternativního programu pro klienty Graf č. 6: Rozdělení respondentů dle pohlaví
Graf č. 7: Rozdělení respondentů dle věku a pohlaví Graf č. 8: Míra zapojení do volnočasových aktivit Graf č. 9: Spektrum nabízených volnočasových aktivit Graf č. 10: Preference aktivit mimo areál DDŠ
Graf č. 11: Preference skupinových aktivit Graf č. 12: Zaměřenost aktivit
Graf č. 13: Oblíbenost prakticky zaměřených aktivit Graf č. 14: Hodnocení soutěživosti dítěte
Graf č. 15: Vůle klientů vynikat
Graf č. 16: Systém zaměření na střídání aktivit
9
ÚVOD
Ústavní péče v dnešní době zastupuje neoddiskutovatelnou roli na poli výchovy dětí a mládeže. Ne každý jedinec má to štěstí, že se mu dostane kvalitního výchovného zázemí a potřebné péče ze strany biologické rodiny. V případě, kdy potřeby dítěte nejsou dostatečně saturovány, vystupuje do popředí některý z ústavů, který se zabývá náhradní rodinnou péčí. V těchto ústavech se však mohou vyskytnout i jedinci, kteří se nepodvolili obecně uznávaným normám a jejich chování se tak vymykalo jednání, které lze v dnešní společnosti označit za běžné.
Na jedince, který se ocitne v ústavní péči, začne okamžitě působit celá řada vlivů, které ovlivňují a formují jeho osobnost. Je možné sem zařadit například šikanu, agresivitu, zneužívání omamných látek a spoustu dalších sociálně patologických jevů.
V institucích, poskytujících ústavní péči, se bohužel vyskytují i děti, které se nejsou schopny na dané podmínky adaptovat. Ačkoli zde bývají volnočasové aktivity dobře a kvalitně organizované, tak se zde najdou tací, kteří v ničem nevynikají. Nejsou zdatní ve sportu, v praktických činnostech a ani výuku nelze zařadit mezi jejich silné stránky.
Tento fakt je sráží nejen v očích jejich vrstevníků, ale i u nich samotných. Může pak docházet k tomu, že tyto děti nejsou dostatečně motivované k lepším výkonům a na úkor toho strádají, nezřídka u nich může docházet k frustraci, či depresím, což může vést i k většímu výskytu sociálně patologických jevů. Každá výchovně vzdělávací instituce by se tak měla snažit pracovat i s těmito klienty a poskytnout jim dostatečné možnosti k vyniknutí a začlenění se mezi ostatní. Autor práce si proto vytyčil za cíl své práce vymyslet dlouhodobý výchovný projekt, který bude zaměřen právě na tyto jedince.
Bakalářská práce byla rozdělena na teoretickou a empirickou část. V teoretické části autor objasňuje samotný pojem sociálně patologických jevů, z nichž ty hlavní vymezuje a charakterizuje. Jsou zde zmíněny i faktory, které k sociálně patologickým jevům mohou vést. Dále je v práci definován pojem ústavní péče, její typy a role zainteresovaných osob. V neposlední řadě autor zmiňuje možný nástin prevence
10
sociálně patologických jevů v ústavní péči a to zejména prostřednictvím volnočasových aktivit.
Empirická část práce popisuje konkrétní zařízení DDŠ v Hamru na Jezeře, strukturu jeho volnočasových aktivit a za pomoci dotazníkového šetření, které je zaměřeno jak na děti, tak na vychovatele zkoumá škálu poskytovaných volnočasových aktivit v instituci.
Cílem této práce je vytvoření dlouhodobého projektu, který by pomohl omezit sociálně patologické jevy v instituci a vytvořit v domově takové prostředí, které bude motivovat i méně zaujaté jedince. Zároveň jim umožní lepší začlenění nejen do kolektivu, ale i do budoucího života mimo ústavní péči.
11
1 SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY
Kapitola sociálně patologické jevy je zaměřena na stručné objasnění tohoto pojmu, doplněná o pohledy jednotlivých autorů, kteří se k této problematice vyjadřují. Autor si neklade za cíl objasnit celou obsáhlou skupinu těchto jevů. Je zde proto vybrána pouze skupina těch, se kterými se můžeme setkat u dětí a mladistvých v ústavní péči. Patří mezi ně agresivita, šikana, vybrané závislosti a kriminalita.
Dnešní společnost trápí jevy, které ohrožují společenský vývoj, narušují morálku, naplno zaměstnávají sociální pracovníky a společnost na jejich utlumení vynakládá nemalé prostředky. Tyto problémy se už zdaleka netýkají pouze jednotlivců. Společnost vnímá devianta jako nějakého zločince, ale musíme mít na zřeteli, že mezi deviací a patologickým jevem je rozdíl.
Pokorný (2003, s. 9) označuje jedince, u kterého se sociálně patologické jevy projevují, jako osobu, která nedodržuje zdravý životní styl, vymyká se normám jak zákonným, tak etickým a její chování může vést k porušování zdraví jedince i prostředí. Nezřídka pak vede k poruchám a deformacím.
Havlík (1999, s. 107) vnímá sociální patologii jako zřetelné odchylky od chování, které se považuje za normální, tzn. chování společensky uznávané a přijatelné. Jedná se tedy o porušování různých norem, které jsou z hlediska širší veřejnosti akceptovány a obecně přijaty za platné. Sociálně patologické chování pak tyto normy narušuje.
Nejedná se však o synonymum trestné činnosti, která je pouze jednou z jejich forem, ani o výraz označující protispolečenské chování, i když většina deviantních forem chování tuto povahu obvykle má. (Sekot 2010, s. 9)
V rámci sociálně patologických jevů rozlišujeme dva základní pojmy, a to sociopatii a deviaci. Sociopatie je Sekotem (2010, s. 9) definována jako soubor abnormálních reakcí vůči společnosti a sociálnímu prostředí. Tento vztah je charakterizován jako nenormální a někdy bývá označován i jako disocialita, což je porucha sociální interakce,
12
která vede jedince k protispolečenskému chování a jednání. Deviace je pak chápána jako porušení určité normy nebo pravidla, které je společensky přijímáno a uznáváno.
Sochůrek (2009, s. 11) pak rozlišuje dva typy deviace, a to deviaci pozitivní a negativní.
Mezi pozitivní lze řadit vegetariánství nebo abstinenci, které mohou být v kontextu pozitivní deviace chápány jako jediná správná alternativa. Do negativní deviace pak můžeme zařadit například jakékoli závislosti. I pozitivní deviace však může být v konečném důsledku škodlivá, neboť přehnané vyznávání jakýchkoli životních stylů bývá často společností považováno za podivné až otravné.
1.1 Agresivita
Agresivitou se obecně rozumí tendence jedince k útočnému, či nepřátelskému chování vůči okolí, ale i vůči sobě samému. (Pokorný et al. 2003, s. 58)
Agresivita se stále častěji projevuje všude kolem nás. Začíná už v dětství a postupně prostupuje všemi věkovými kategoriemi. Je to zároveň vděčné téma pro filmový průmysl a není náhodou, že tyto programy se řadí k nejoblíbenějším.
Agresivní chování má však spoustu příčin. Může vycházet například z akutní intoxikace. Tento typ agrese se projevuje u jedinců, kteří jsou závislí na nějaké droze nebo alkoholu a k agresivní reakci u nich dochází v situaci, kdy nemají danou drogu k dispozici. Abstinenční příznaky jsou navíc často doplněny o halucinace nebo různé paranoidní stavy, které pak přímo ovlivňují chování jedince. Mezi další faktory lze zařadit i všudypřítomný stres, případně pocit ohrožení. (Radimecký et al. 2007, s. 81) Člověk, který je zahnaný do kouta, se musí nějak bránit. Projevy agrese mu tak mohou dopomoci překonávat vlastní strach a postavit se hrozícímu nebezpečí.
Radimecký (2007, s. 81) rozlišuje čtyři fáze agresivní reakce:
1. Spouštěcí fáze: V této fázi jsou patrné určité odchylky od normálního jednání.
Jedinec je však ještě schopný racionálně komunikovat se svým okolím.
2. Eskalační fáze: Odchylky jsou ještě enormnější oproti fázi spouštěcí. Racionální debata se začíná míjet účinkem a klient na ní přestává reagovat.
13
3. Krizová fáze: Zde dochází k výbuchu nahromaděné agrese. Jedinec už je zcela neovlivnitelný, jakákoli komunikace ztrácí význam. Dochází ke ztrátě kontroly a zpravidla i k útoku.
4. Fáze uklidnění: Agresor se vrací k sobě, znovu začíná vnímat a mohou se u něj projevovat lítostné emoce. Uvědomuje si škody, které napáchal.
Pokorný (2003, s. 59) pak ještě doplňuje, že agrese nemusí být páchána nutně jenom vůči svému okolí, ať už to jsou lidé, zvířata nebo vyznávané hodnoty, ale i vůči sobě samému. Může tak docházet k různému sebepoškozování a jednání, které může vést až ke zdravotním komplikacím na straně agresora.
Agresivita však nemusí pocházet pouze z drogové závislosti či pocitu ohrožení. Může se jednat i o model, který jedinec přebral v rodině. (Novák a Capponi 1996, s. 13) Domácí násilí se stává velice rozšířeným fenoménem. Mohou se ho dopouštět lidé, kteří mají vlastní zkušenosti z dětství nebo trpí nějakou duševní poruchou. Snadným terčem zloby je bezmocné dítě, někdy dokonce dítě handicapované. Nejhorší je stav, kdy dítě nemá zastání ani u druhého rodiče. Může být i nechtěné a agresivita nemusí být jen aktivní, ale i pasivní, kdy si dítěte nikdo nevšímá. Rodiče ho pak nechtějí ani vidět, takže je v některých případech zavřeno v nějaké místnosti bez základních potřeb, jako je strava, teplo, hygiena. To, co takové dítě prožívá, si normální člověk neumí ani představit.
Jakmile začne takové dítě chodit do školy, spolužáci leckdy tuto zkázu dokončí. Nelíbí se jim, že je bojácné, vyhublé, špinavé nebo nevhodně oblečené a stane se tak obětí šikany. Děti jsou častými svědky těchto dramatických scén a mohou jimi být po zbytek svého života ovlivněny. Berou si do života tedy zkušenost, že matka je bytost, která se smí bít. Proto když dospějí a matka zeslábne, mohou ji i její potomci fyzicky týrat.
Je nutné rozlišovat mezi pojmy agrese a hostilita. Novák (1996, s. 16) chápe agresi jako snahu uškodit druhému jedinci. Tato snaha je však charakterizována tím, že je krátkodobá. Naproti tomu hostilita se vyznačuje tendencí škodit a ubližovat někomu dlouhodobě nebo mu trvale přát zlo. Proto nemůže být hostilita nikdy přítomna v harmonickém manželském svazku.
14 Psychologické prostředky pro práci s agresí:
empatie (ptát se, naslouchat, zjišťovat příčiny rozladění)
kontrola (připomenout pravidla, zjistit, zda jim klient rozumí a upozornit ho, jaké konkrétní pravidlo porušil)
konfrontace (v případě špatného odhadnutí situace může konflikt naopak eskalovat)
vtip (riziko záměny s ironií, se zesměšněním klienta)
konfuze (odvedení pozornosti na principu upozornění na jiný smyslový kanál klienta)
mluvení o sobě (říkat, co cítím a umožnit tím klientovi vcítění do pracovníka)
únik (odchod ze situace) (Radimecký et al. 2007, s. 82)
1.2 Šikana
Šikanování je agresivní jednání uskutečňované s cílem získat pocit převahy a určité výhod prostřednictvím fyzického a psychického týrání druhých lidí. Agresor se jím pokouší získat různé výhody, dále dominanci, uspokojení a zadostiučinění.
(Říčan 1995,s. 45)
Šikana je problémem, se kterým se děti a dospívající setkávají dnes a denně, a to napříč všemi institucemi. Dítě jí může zažívat ve škole, v zájmových kroužcích, ve volném čase s kamarády, dříve na vojně, ale dokonce i v rodině či ústavní péči, kde jsou sdružovány děti s nelehkými problémy a životy.
Podle Koláře (2005, s. 27) je šikanování jako závislost, porucha vztahů ve skupině a nemocné chování. Předpoklad pro uvažování o šikaně jako o nemocném chování je skutečnost, že jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. (Kolář 2005, s. 27)
Pro zdárný průběh šikany je zapotřebí přítomnost osoby agresora a osoby šikanovaného.
Novák definuje agresora jako osobnost, u které je možné pozorovat primitivní a narcistické tendence. Agresor může být ovlivněn frustrací z dětství, častější příčinou je však chybná výchova. Nelze jednoznačně určit sociální vrstvu, ze které šikanující
15
obvykle pochází, neboť strádání je možné jak mezi bohatými, tak mezi chudými. Oběť šikany pak bývá často nějakým způsobem znevýhodněna. Jedná se zpravidla o slabší jedince, kteří se mohou vymykat buď nějakou vrozenou či získanou vadou nebo etnickou odlišností. (Novák a Capponi 1996, s. 45)
Říčan (1995, s. 32) dále připomíná, že agresor nemusí nutně oběť šikanovat sám. Pro svou kratochvíli si pak může získat i náklonnost kolektivu a může být rovněž povýšen do role pouhého organizátora. Znamená to pak, že šikanující se nemusí své oběti ani dotknout navzdory tomu, že v této šikaně zastává zásadní roli. Pro slabšího jedince je prakticky nemožné, aby se přesile mohl ubránit. Zároveň je potřeba vyvrátit omyl, že šikanátor si na oběti léčí své komplexy. Většina agresorů jsou tudíž lidé sebejistí a leckdy i neúzkostní. Prvek šikany tak byl mnohdy do jejich chování zakódován nevhodnou výchovou.
Stejně tak, jako je tomu u agrese, i šikana prochází určitými fázemi:
I. ostrakizace
II. zvýšení intenzity manipulace, výskyt fyzické agrese
III. kumulace agresorů – vytvoření centra a vlastního specifického systému organizace
IV. hostitelská skupina akceptuje parazitní systém
V. parazitní systém prorůstá z hostitelské skupiny do celé organizace (Pokorný et al. 2003, s. 55)
Samotní autoři sepsali o problému šikany a šikanování spoustu publikací. Jak tomuto jevu ovšem účinně zamezit řeší jen okrajově a je nabíledni, že efektivní systém, který by tento jev potlačil na všech úrovních, zatím chybí. Na vině může být i různorodost kolektivu a specifičnost organizací, ve kterých k šikaně dochází.
Novák (1996, s. 51) navrhuje určitou cestu, jak šikanu potlačit. V jeho vidění je nutné, aby byl každý případ šikany, ale i podezření na něj důsledně vyšetřen a exemplárně potrestán.
Je nutné, aby každá oběť šikany byla neprodleně zbavena svého utrpení. K tomu musí dojít i za cenu toho, že by měl být šikanovaný jedinec na nějakou dobu vyčleněn
16
z kolektivu, ve kterém se pohybuje. Není však vhodné jednat s touto obětí přehnaně úzkostlivě nebo soucitně. S agresory by se tento problém měl řešit individuálně a mimo kolektiv ostatních osob. V případě dobrého rodinného zázemí je vhodné spolupracovat i s rodinou agresora. U dětí může leckdy postačit i důrazná promluva ze strany pedagoga tak, aby z ní bylo patrné, že čin odsuzuje. (Říčan 1995, s. 54-55)
Naopak Pokorný (2003, s. 57) pracuje se šikanou spíše jako s onemocněním, kdy největší důraz klade na její prevenci. Zdůrazňuje také, že samotná léčba často přichází až v době, kdy mohlo dojít k nezvratným změnám v psychice oběti i agresora a oba se tak stali aktéry této „nemoci“.
1.3 Závislosti
V dnešní době, která je uspěchaná a klade na člověka velké nároky, je stres dominantním faktorem. Není tak divu, že se lidé snaží uniknout této realitě a leckdy k tomu využívají různé látky nebo zábavu, která dokáže pozměnit jejich vědomí a vnímání okolí. Také pomáhá zapomenout. Je ovšem známo, že nic se nemá přehánět a člověk se tak vystavuje riziku závislosti, která může negativním způsobem ovlivnit celý jeho život.
Radimecký (2007, s. 26) konstatuje, že člověk se snaží odjakživa užívat si pocitů euforie, blaha a spokojenosti. Tyto pocity jsou pro něj tak vzácné, že usiluje o jejich prodlužování za každou cenu. K tomu mu dopomáhají různé techniky, které mohou být více či méně nebezpečné.
Závislost lze definovat jako chronickou a progredující poruchu, která se rozvíjí na pozadí touhy člověka po změně prožívání. (Kalina 2003, s. 107)
Závislost je jakýmsi mulůtidisciplinárním pojmem, který byl vymezen na jedné straně medicínsky, na druhé straně společenskými vědami, a to v souvislosti se sociální patologií, přesněji v souvislosti se sociálně patologickými jevy.
(Pokorný et al. 2003, s. 74)
17
Sekot (2010, s. 32) zdůrazňuje, že současnost nabízí velice širokou škálu zábavy a spoustu možností seberealizace. S tím souvisí i narůstající riziko možného závislostního chování. Nejedná se pouze o závislost na různých substancích. S vývojem doby došlo i k vývoji nových technologií jako je například internet, mobilní technologie nebo televize. Těmto médiím propadla celá řada lidí a mnozí si ani neuvědomují jejich nebezpečnost z hlediska závislostního chování. Riziková může být i honba za kariérou, kdy jedinec obětuje práci většinu svého života, čímž pochopitelně trpí život soukromý.
S rozšiřováním měst dochází také k rozšiřování obchodních center, která podprahově útočí na jedince, kteří leckdy propadnou slepému nakupování všemožných věcí, které ani nepotřebují.
Mezi časté závislosti, se kterými se může dítě v ústavní péči setkat, patří drogová závislost, závislost na alkoholu nebo gambling. Rovněž je možné, že těmito neduhy trpěli i jejich biologičtí rodiče a dítě si pak tento model chování odnáší i do svého života.
1.3.1 Drogy
Problematika drog rozděluje společnost na dvě části. Pro některé je přijatelná legalizace, druzí zastávají represivní složku a jakékoliv známky drogové aktivity by důsledně potírali. Zastánci často argumentují tím, že alkohol, který je prokazatelně škodlivější než některé měkké drogy, je společností akceptován. Stejně tak je to s cigaretami, které denně ohrožují nemalé procento populace. Ani neustále se zvyšující cena a odstrašující nápisy na krabičkách notorické kuřáky neodradí.
Sochůrek (2009, s. 106) poukazuje na fakt, že drogy se stávají od 20. století stále větší hrozbou pro společnost. Spatřuje také tendenci přechodu k tvrdším a útočnějším drogám a její provázanost se snižující se věk jejich konzumentů. Rovněž informuje o faktu, že problematika drog může jít ruku v ruce s organizovaným zločinem, který pak prorůstá celou společností.
Nárůst drogové problematiky ve dvacátém století potvrzuje i Sekot (2010, s. 15) svým tvrzením, že drogová problematika byla až zhruba do 60. let 20. století zmiňována
18
pouze jako téma, pro užší okruh specialistů, mezi které můžeme řadit psychiatry či kriminalisty.
Od roku 1990 již mezinárodní společenství (v globálním akčním plánu VS OSN z roku 1991) charakterizuje problém drog jako globální. (Kalina 2003, s. 15)
Abychom mohli lépe uchopit drogovou problematiku, je dobré rozdělit skupinu drog na měkké a tvrdé. Měkké drogy jsou obecně považovány za méně nebezpečné a mívají aktivizující či slabě tlumivý účinek. Do této skupiny můžeme zařadit například cannabinoidy. Naopak tvrdé drogy se vyznačují silným a rychlým nástupem. K nim patří například opioidy či látky stimulační. (Pokorný et al. 2003, s. 78) Tvrdé drogy rovněž představují nebezpečí ve formě šíření různých nemocí, neboť se často podávají intravenózně.
Pokorný (2003, s. 78-79) dále rozlišuje fyzickou a psychickou závislost na droze.
Fyzická bývá zpravidla ovlivněna dlouhodobým působením látky na organizmus a klient se s ní setkává při dlouhodobější, ale někdy i krátkodobé abstinenci. Psychická závislost se pak projevuje menším či větším stupněm cravingu, tj. bažení po droze.
Chceme-li o člověku hovořit jako o závislém, měly by se u něj vyskytovat alespoň tři z následujících bodů syndromu závislosti.
craving, tedy bažení po droze
fyziologické příznaky při vysazení drogy
ztráta původních zájmů
tolerance vůči zvýšené dávce
pokračování v užívání drogy i přes její evidentní škodlivost
potíže s kontrolou užívání (Kalina 2003, s. 218)
Děti a dospívající bohužel není možné řadit pouze mezi okrajovou skupinu uživatelů.
Výzkumy ukazují, že mezi závislými tvoří děti ve věku 15-19 let 47,5% uživatelů, což je číslo alarmující. (Kalina 2003, s. 232)
Příčinu užívání drog u mladistvých můžeme hledat v následujících důvodech. Děti žijí ve světě, který se rychle mění, a ony se na stále nové požadavky doby musejí adaptovat.
19
Dále jsou pak ohroženy, zejména v období puberty, touhou experimentovat, což s sebou nese celou řadu rizik a v neposlední řadě je to chuť převzít odpovědnost za své vlastní chování a vyjadřování. (Radimecký et al. 2007, s. 53)
Zabránit užívání drog mezi mladými není vůbec jednoduché. Kalina (2003, s. 17) při práci s drogově závislými rozlišuje tři druhy prevence:
1. primární – zaměřená na ty, kteří s drogou ještě do styku nepřišli
2. sekundární – předcházení vzniku nebo rozvoji závislosti u osob, které jsou drogou již zasaženi
3. terciární – má za úkol zabránit škodám a šíření nemocí u osob závislých Autoři se obecně shodují na tom, že při práci s dětmi je důležitá rodinná terapie tam, kde je rodina funkční. Rodiče totiž mohou spoustu věcí v životě dítěte ovlivnit a leckdy napravit i svoje nedostatky, které mohou vytvářet úrodnou půdu pro závislost jejich potomka. (Kalina 2003, s. 234)
Tři základní formy práce s rodinami:
1. terapeutický modus – pracovník vystupuje vůči rodině jako ten, kdo ví a přebírá odpovědnost
2. terapeutický modus – pracovník se zde soustřeďuje na interakční vzorce v rodině
3. podpůrný edukativní modus – pracovník kompenzuje rodinný handicap přímou pomocí (např. poskytováním informací, obstaráváním finanční pomoci, aj.) (Radimecký et al. 2007, s. 57)
Radimecký (2007, s. 57) se však neomezuje pouze na rodinu a prevenci. Při práci s dítětem zmiňuje jako jeden z hlavních bodů zážitkovou terapii, která je vhodná hlavně pro děti zanedbávané. Do takového programu jsou pak zařazeny různé aktivity, jako je cykloturistika, vysokohorská turistika, plavání, lyžování apod.
Pomoci s odvykáním mohou rovněž různá centra, ať už nízkoprahová či vysokoprahová. Nezbytná je ovšem motivace klienta k tomu, aby drogu vysadil. Sport může být rovněž vhodným prostředkem v boji proti drogám. Dítě si při něm může osvojit zdravé hodnoty a také zdravý životní styl.
20 1.3.2 Alkohol
Mezi další nebezpečnou závislost lze zařadit závislost na alkoholu. Ačkoli je alkohol zcela legální a ve společnosti tolerovaný, mohou mít jeho účinky fatální dopady na lidský organismus a mnohdy dokáže rozložit nejen člověka samotného, ale i celou rodinu.
Alkoholik je člověk, jehož pití působí potíže jemu samému, jeho nejbližšímu okolí i společnosti. (Sochůrek 2009, s. 112)
Alkohol se řadí mezi nejrozšířenější návykovou látku. Je ekonomicky dostupný a má tlumivé účinky. Rovněž pomáhá uživateli zahnat úzkost a stres. (Sochůrek 2009, s. 112)
Pokorný (2003, s. 89) rozděluje lidi podle vztahy k alkoholu do 4 skupin:
abstinenti – lidé, kteří alkohol nepožívají a to ani příležitostně
konzumenti – alkohol pijí příležitostně, mají rádi určitý druh, např. pivo, nepijí však větší množství
pijáci – hlavním motivem pití je samotný alkohol, který je v nápojích obsažen, může být však spojen i s oblibou určitého druhu
alkoholici – lidé závislí
Dle Popova existují dvě základní poruchy, za které je odpovědná zvýšená konzumace alkoholu. První působí na CNS a je vyvolána intoxikací, případně může vzniknout při vysazení alkoholu. Ta druhá se projevuje chováním, které lze označit za návykové a souvisí s omezenou kontrolou příjmu, což může překlenout až v závislost.
(Kalina 2003, s. 151)
Takřka všichni autoři, kteří se problémem alkoholu zabývají, zmiňují Jelínkovu stupnici, která rozděluje jednotlivé alkoholové fáze.
1. Iniciální fáze - člověk v této fázi začne pít, aby zažehnal nepříjemné pocity, postupně se navyšuje množství konzumovaného alkoholu, ale i frekvence pití
21
2. Prodromální fáze - člověk vyhledává příležitosti, ve kterých se může napít, nezřídka bývá výrazně opilý a sám si uvědomuje, že už mu pití začíná působit problémy, v této fázi mohou být u alkoholika patrná okénka, tedy drobné výpadky paměti
3. Kruciální fáze - alkohol zcela prorůstá životem postiženého a ovládá ho, můžeme se zde již bavit o silné závislosti
4. Terminální fáze - tato fáze je konečná, jedinec nezvládá život s alkoholem, ale ani bez něj, je zde zároveň charakteristická konzumace alkoholu již od ranních hodin, dochází k destrukci sociálních vztahů u závislého (Sochůrek 2009, s. 113)
První dvě fáze alkoholismu jsou v novějších publikacích zahrnovány pod „fázi nadměrného pití“. „Okénka“ pak někteří autoři řadí až mezi typické znaky další fáze,
„fáze chorobné závislosti na alkoholu“. (Bečková 1999, s. 112)
Dříve probíhaly výzkumy, které se zaměřovaly na to, zda-li existují ve složce osobnosti člověka určité rysy, které by mohly determinovat závislost na alkoholu. Tato teorie byla nakonec odmítnuta, na základě různých rodinných studií, apod. byla však prokazatelně označena dědičnost za jeden z faktorů, které se na vzniku závislosti na alkoholu podílejí. (Kalina 2003, s. 152)
Nastala zvláštní doba, kdy není outsiderem ten, kdo pije alkohol, ale ten, kdo abstinuje.
Platí to především u mládeže. Konflikt se společností tedy nemá ten, kdo pije, ale ten kdo nechce pít. (Alkoholik 2015)
Dnešní doba zaznamenává vyšší procento závislosti na alkoholu u dětí, než tomu bylo dříve. Novým fenoménem je však konzumace drogistického alkoholu. Jeho výhoda pro mladistvé spočívá v tom, že je daleko lépe dostupný a mohou si ho koupit zcela legálně.
(Pokorný et al. 2003, s. 85)
Stejně jako u většiny drog není léčba závislosti ničím jednoduchým. Základ musí vycházet od jedince a nedílnou součástí je jeho vůle abstinovat. Celá situace je ještě ztížena tím, že dochází k velké řadě fyziologických abstinenčních příznaků.
22
Jen velmi malá část problematických pijáků se chce dobrovolně léčit. Možná také proto, že nevědí, co od léčby mají očekávat. I z tohoto důvodu dávají přednost ambulantní léčbě bez hospitalizace.(Alkoholik 2015)
Naproti tomu Kalina (2003, s. 153) zpřesňuje, že problém ani tak netkví v nejistotě pijáka, jak léčba probíhá, ale spíše v tom, že jí předem odsuzuje coby neúčinnou a tudíž zbytečnou.
Základem léčby by měla být plně fungující rodina, která alkoholika podpoří a pomůže mu zažehnat nelehké období při jeho abstinencích. Ta musí být samozřejmě doprovázena motivací a vůlí postiženého k tomu, aby se svého problému zbavil. Pakliže má piják vidinu, že ho jeho nejbližší podrží i v nejhorších chvílích, bude se mu i na případné léčení nastupovat lépe a s vědomím, že se má kam vrátit. Jedná se však o velmi komplikovaný problém, u kterého je často nutná spolupráce s dalšími odborníky a osobami, které se alkoholem zabývají.
1.3.3 Gambling
V současnosti se patologické hráčství odlišuje od nadměrného hráčství nebo sázkařství u mánie a u sociopatických osob. V ČR se diagnóza patologického hráčství oficiálně používá od roku 1994. Patologické hráčství má následující faktory:
- jedinec se zaměstnává hazardním hraním - zvyšuje vklad do hry
- opakovaně a neúspěšně zkouší změnu (omezit, přestat) - je neklidný a podrážděný při odbourávání hraní - hraje, aby unikl od problémů a svých nálad - po ztrátě se vrací ke hře, aby získal prohrané zpět - lže
- dopouští se ilegálních činů, nejčastěji podvodů, krádeží a zpronevěr
- ohrozil či ztratil kvůli hazardní hře důležité interpersonální vztahy, vzdělání, kariéru, zaměstnání
- spoléhá na pomoc druhých (Kalina 2003, s. 267)
23
Gambler potřebuje na svůj vklad peníze, které často nemá. Rozprodává tedy společný majetek celé rodiny a nezřídka přijde i o přátele, kteří mu odmítají půjčovat. Manželka s dětmi se odstěhují a on zůstane sám se svými dluhy a závislostí. Nedokáže se ji zbavit a stává se patologickým hráčem.
Osobnostně zničující a společensky negativní dopady gamblerství jsou výsledkem nekritické touhy po získání větší sumy peněz, posedlostí po nevšedním vzrušení či snahou prožít něco zábavného za hranicí všednosti. (Sekot 2010, s. 60)
Tento patologický jev patří k nejobtížněji zvládnutelným závislostem, protože hráč si ji nechce přiznat ani sám, natož odborníkům.
1.4 Kriminalita
Kriminalita je úhrn činů uvedených v trestním zákoně obvykle popisovaných podle prostoru, času, rozsahu, struktury a pohybu. V obecném slova smyslu se jedná o veškeré páchání přestupků nebo trestných činů. (Ostrovzl 2015)
U kriminality mládeže je pak situace o to specifičtější v tom, že zde společnost vykazuje větší množství tolerance, jelikož se určité odchylky mládeže naučila přičítat nedospělosti a nedostatečné uvědomění, případně problémům v dospívání. Jsou zde ale i hlasy, které volají po zpřísnění trestů za delikty páchané mládeží, a to zejména kvůli nárůstu dětské kriminality v posledních letech. (Kuchta 2005, s. 265)
V současné době se náš právní řád řídí v záležitostech kriminality mládeže zákonem č. 218/2003 Sb., tedy zákonem o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů. Přičemž osoba mladistvá je zde definována jako člověk, který již dovršil 15. rok života, ale ještě nedosáhl věku 18 let. Samotnými procesy s osobami mladšími patnácti let se pak zabývají speciální soudy pro mládež. (Zákon č. 218/2003 Sb., § 2, odst. 1, písm. c)
Stejně jako u ostatních sociálně patologických jevů můžeme i u kriminality pozorovat určité skupiny lidí, které jsou z pohledu páchání deliktů rizikové a je u nich tak větší
24
pravděpodobnost, že se v průběhu života dostanou do střetu se zákonem. Mezi tyto rizikové skupiny můžeme zařadit děti z rozvrácených nebo nefungujících rodin, prostitutky, konzumenty drog, ale i lidi, kteří se začlenili do nevhodného kolektivu.
(Sochůrek 2009, s. 51)
Chceme-li uvažovat o příčinách kriminality, stojí zde proti sobě dva základní faktory. Je to prostředí a rodina. Nelze zde však paušalizovat, protože skupinou kriminálních jedinců se prolínají obě kategorie. Dokonce není výjimkou, že se kriminální dráze oddá i jedinec, který pochází z fungující rodiny a nebyl nikterak ohrožený sociálně patologickými jevy.
25
2 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VÝVOJ SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ U DĚTÍ
Kapitola popisuje výběr základních faktorů, které se významnou měrou podílejí na vzniku sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Těchto faktorů může být celá řada, proto se autor rozhodl tuto problematiku uchopit z hlediska rodiny, která působí na jedince primárně, prostředí a výchovy, potažmo její nezvládnutí a z toho plynoucí deprivace, která nahrává vzniku nežádoucích jevů.
Problémy v chování u dětí mohou mít různé příčiny. U dětí předškolního věku to může být problém vyplývající z neklidu a hyperaktivity.
Hyperaktivita a impulzivita může být součástí syndromu ADHD, který se projevuje jak poruchou pozornosti, tak hyperaktivitou a impulzivitou, nebo syndromu ADD/HD, pro nějž je určující především hyperaktivita a impulzivita. (Vágnerová 2011, s. 21)
Pokorný (2003, s. 25) rozděluje hlavní činitele podílející se na sociálně patologických jevech do deseti oblastí. Řadí sem volný čas, jeho využití a kvalitu, chování jedinců, ať už samostatné nebo skupinové, zdraví jedince, duševní rozpoložení, sociální zdatnost, ale prostředí rodinné, školní, pracovní, prostředí mezi vrstevníky a v neposlední řadě závislosti na látkách a frekvenci jejich konzumace.
2.1 Rodina
Rodina je dnes chápána jako primární a nejdůležitější instituce. Každému jedinci pomáhá v procesu socializace, ale přenáší si od ní také určité kulturní vzorce. Mezi její hlavní funkce však patří reprodukce a výchova. (Petrusek 1996, s. 940)
Zákon občanský zákoník (Zákon č. 89/2012 Sb., § 858) jasně definuje povinnosti rodičů, kteří musejí pečovat o zdraví a mravní vývoj dítěte. Rovněž jsou povinni důsledně chránit jeho zájmy a vykonávat nad ním dohled. Za tímto účelem jim zákon dává pravomoc využít přiměřených výchovných prostředků.
26
Rodina je malá skupina osob, která je navzájem spojena manželskými, příbuzenskými nebo jinými obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života. (Lovasová 2005, s. 5)
Naproti tomu Sobotková (2001, s. 22) hovoří o rodině i v případě adopcí. Rovněž zdůrazňuje, že pojem rodina lze užívat i v případě, kdy jsou mezi jedinci vybudovány intenzivní emocionální svazky, tedy bez nutnosti manželství nebo stejné pokrevní linie.
V podstatě tedy lze jako rodinu definovat i dlouhodobější partnerství či náhradní rodinu.
Oba autoři se ale shodují na tom, že pojem rodina lze vzhledem k jeho obsáhlosti definovat jen obtížně.
Z této definice je patrné, že společnost se posunula dopředu oproti dřívějším dobám, kdy bylo na pár mimo manželství nahlíženo skrz prsty a toto soužití nebylo společensky uznávané.
Pro posouzení vlivu rodiny na sociálně patologické jevy u dětí je nutné pracovat především s rodinou nukleární. Ta je tvořena otcem, matkou a jejich potomky.
(Lovasová 2005, s. 5) Je patrné, že toto seskupení má na vývoj jedince největší vliv.
Matoušek (2010, s. 14) spatřuje základní funkci rodiny v následujících třech bodech:
Podpora socializace formou výchovy dětí
Vztahová podpora mezi jednotlivými členy
Ekonomické zajištění všech jejích členů
Zcela však opomíjí funkci nejzásadnější, kterou je z pohledu autora reprodukce, tedy rozmnožení.
Ke stabilitě rodiny dle Matějčka (1994, s. 11) výrazně napomáhá i to, když se na výchově dítěte hned od začátku plně podílí také muž. Tuto péči vnímá jako zásadní prevenci proti rozvodům a rozvratům manželství.
Výzkumy však doposud neprokázaly, že by se absence otce projevovala negativně na psychice dítěte. Roli otce chápe Sobotková (2001, s. 133) zejména tak, že by měl naučit
27
dítě disciplíně a socializaci. Dnešní matky samoživitelky však zvládají i tuto roli zastupovat vcelku úspěšně.
Campionová navíc poukazuje na pravdivý fakt, že ženy, které své potomky vychovávají samy, kolem sebe dokáží vytvořit poměrně rozvinutou síť lidí, která se o ně i o děti aktivně zajímá. (Sobotková 2001, s. 129)
Jakákoli disharmonie nebo výkyv v běžném chodu rodiny se pochopitelně odráží na jednotlivých členech. Pro vývoj jedince je zásadní, aby jeho rodina fungovala v rámci normy a nedocházelo zde k výkyvům, případně k tomu, že rodina přestane plnit svou funkci.
Jakým způsobem člověk ve společnosti vyrábí a uspokojuje své potřeby, jakým způsobem žije, takové je i jeho myšlení a jeho charakter. (Linhart 1950, s. 19)
Poruchou rodiny se pak rozumí taková situace, kdy rodina v různé míře neplní základní požadavky a úkoly dané společenskou normou. (Lovasová 2005, s. 8)
Lovasová (2005, s. 8) dále dělí poruchy rodiny na objektivní, které jsou neovlivnitelné.
Sem patří například válka, živelné katastrofy, hladomor. Dále pak subjektivní, které jsou na vůli rodičů závislé, např. alkohol v rodině, neochota starat se o dítě nebo přijmout společenské normy, a smíšené.
V rodinách, které svou funkci neplní, ať už z důvodů objektivních nebo subjektivních může dojít k traumatizaci dítěte. Toto trauma si pak nese celý svůj život a může se přetavit do komplexu méněcennosti či nedostatečnosti. Může se ale projevit i ve složce emocionální, kdy dítě trpí často emocionálními výkyvy a ztrácí kontrolu nad svým jednáním, případně i v chování, kdy pak dítě může ohrožovat druhé, ale i sebe.
(Matoušek 2010, s. 149-151)
Dnešní rodina je ovlivněna moderní dobou. Spousta rodičů se snaží zabezpečit své potomky ze všech sil. Někdy je to však na úkor výchovy. V případech, kdy musejí oba rodiče dojíždět za prací, případně pracovat dlouho do noci, je pak obtížné ohlídat
28
aktivity dětí mimo školu. V tomto leckdy vypomáhají prarodiče, kteří tak vyplňují volný čas svých vnoučat a zároveň na ně dohlížejí.
Vliv rodiny na vývoj dítěte je z pohledu autora zásadní. Rodina je primární prostředím, do kterého se každý jedinec rodí a zdravý vývoj s vhodným rodinným zázemím může výrazně napomoci tomu, že z člověka vyroste schopný a slušný jedinec. Bylo by ovšem mylné předpokládat, že psychika dospělého jedince je ovlivněna pouze touto primární složkou.
2.2 Prostředí
Prostředí je druhým významným faktorem, který se podílí na formování jedince.
Interakce s ostatními lidmi je zásadní pro budoucí vývoj dítěte a je tedy nesmírně důležité, kde se dítě pohybuje. Ve vývoji každého dítěte přijde období, kdy přestává být fixováno výhradně na rodinu a hledá i jiné skupiny, ve kterých by se realizovalo. Pro správný vývoj jedince je nezbytné, aby si osvojil a zvládl proces socializace.
Socializace je proces utváření osobnosti člověka. Spočívá v osvojování kultury a začleňování jedince do systému sociálních vztahů postupným vytvářením vazeb s jinými lidmi. Primární socializace probíhá v rodině nebo v prostředí, které ji nahrazuje.
Sekundární probíhá ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích a prostředích, do nichž se dítě dostává. (Matoušek 2003, s. 205)
Pešatová (2007, s. 70-77) nadále upřesňuje, že socializace probíhá nejprve v nukleární rodině, později přechází do dalších společenských skupin, většinou zájmového charakteru, a nakonec do sítě celospolečenských vztahů. Pro dítě je důležité, aby si osvojilo normy a hodnoty nejprve v rodinném prostředí. Toto prostředí je mu nejbližší a dobře známé. Později však přestane uspokojovat potřeby seberealizace a socializace tak probíhá dále na úrovni vrstevníků. Nebezpečí ovšem vzniká ve chvíli, kdy se člověk začne začleňovat do prostředí, které nesleduje obecně přijímané normy a hodnoty.
V případě, že se v prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, vyskytují výrazné sociální nerovnosti, může docházet i k přenesení destruovaných hodnot.
Vágnerová (2004, s. 787) k tomuto problému podotýká, že pokud proces socializace
29
probíhá odlišně, může dojít k narušení vztahů s ostatními lidmi. Špatně integrované dítě nemusí chápat nebo uznávat normy společnosti a vymyká se pak svým chováním běžné populaci.
Vliv prostředí se od vlivu rodiny liší zejména tím, že vývoj dítěte zde probíhá živelně, zatímco výchova je cílevědomé a záměrné působení na jedince s vidinou dosažení konkrétních cílů. (Linhart 1950, s. 43)
Děti pohybující se mimo rodinu mají často tendence sdružovat se ve skupinách. Skupiny vytvářejí sociálně významný zprostředkující článek mezi člověkem jako izolovaným individuem a společností jako globálním sociálním útvarem. Pro sociální povahu člověka má zásadní význam to, v jakých skupinách žije. Pro podobu společnosti má zásadní význam to, z jakých skupin se skládá. (Sochůrek 2009, s. 48)
Samotná skupina může pro člověka představovat také nebezpečí. Někdy se totiž může jednat o partu, která je deviantně socializovaná a její náplní jsou pak protispolečensky naladěné činy. To samozřejmě výrazně ovlivňuje chování daného jedince ve skupině.
Pro člověka je v životě velmi důležité, aby se mohl ztotožnit s nějakou skupinou. Tento pocit mu pak dodává jistotu a potřebné sebevědomí. Rovněž je zde možnost, že dítěti bude imponovat použití hrubé síly ze strany svých parťáků ve skupině nebo touha prosadit své potřeby za každou cenu. (Vágnerová 2004, s. 282)
Z výše uvedeného vyplývá, že rodina a prostředí zásadním způsobem ovlivňují vývoj jedince. Toto ovlivnění může probíhat v pozitivním, ale i negativním smyslu. Nelze jednoznačně určit, který z těchto dvou vlivů se na formování jedince podílí dominantněji. Autoři, kteří se tímto problémem zabývají, však obecně vycházejí z předpokladu, že tam, kde bylo působení na dítě ze strany rodiny zdravé i dostatečné, by mělo být snazší, aby jedinec odolal svodům rizikových činitelů ve společnosti a sám je i rozpoznal.
30
2.3 Nezvládnutí výchovy a citová deprivace
Určitý počet dětí vyrůstá v rodinách, které se nemusí sice navenek jevit nápadně, ale neplní všechny své funkce tak, jak by měly. Jde především o vztahy mezi členy rodiny, o podporu dítěte a potvrzení jeho jistoty, že na něm rodičům záleží. (Vágnerová 2011, s. 31)
Pro dítě je ideální, když vyrůstá v rodině, kde jsou dána určitá pravidla. Rodiče mu dávají svým příkladem najevo, co je dobré a co je špatné. Každé dítě ale nemá takové štěstí. V některých rodinách je na obtíž a dává se mu to patřičně najevo.
Některé děti jsou chováním svých rodičů tak poškozeny, že jim nevadí, když jsou rodině odebrány. Citově strádající děti neměly dostatečnou možnost, aby se naučily navazovat kontakt a jak se chovat, aby si udržely hlubší vztah delší dobu. Dost často ani nevědí, jak takový vztah vypadá a co z toho vyplývá. Vzhledem k tomu se často pokoušejí získat zájem jiných lidí nevhodným a obecně nepřijatelným způsobem.
(Vágnerová 2011, s. 32) V náhradní péči nebo v ústavu se teprve učí, jaká jsou pravidla společenského chování.
Čím je dítě mladší, tím je převýchova snazší. V současnosti máme diagnostické ústavy pro děti, diagnostické ústavy pro mládež, dětské výchovné ústavy, výchovné ústavy pro mládež. Dále existují ústavy se zvýšenou péčí a v poslední době, na základě zvýšené kriminality, vznikají detenční a léčebné výchovné ústavy.
31
3 ÚSTAVNÍ PÉČE
Kapitola seznamuje čtenáře se základními typy ústavní péče podle platné legislativy.
Ozřejmuje roli vychovatele v ústavní péči, která je na rozdíl od role vychovatele v jiných výchovných institucích značně specifická. Autor se dále věnuje vztahu mezi vychovateli a žáky, ale taky rizikům, které ústavní péče skýtá.
Každé dítě potřebuje cítit lásku svého okolí a zároveň je pro něj velice důležitý pocit příslušnosti k nějaké skupině. Standardně tuto funkci zastává rodina, ve které se jedinec vyskytuje od svého narození. Pokud vše funguje jak má, tak rodina zajišťuje dítěti zázemí, dodává mu pocit bezpečí a sounáležitosti. Bohužel ale existují případy, kdy rodiče své děti zanedbávají, v horším případě i bijí. Za takové situace je nutné, aby dítě bylo umístěno buď do rodiny náhradní nebo do ústavní péče. Jedině tak má dítě šanci na relativně slušný život a zacházení.
Ústav je místo, které vytváří umělý domov. Děti se zde učí disciplíně, dodržování pravidel (ústavní řád), naučí se správné životosprávě, hygieně a také vycházet dobře se svými vrstevníky. Pro jednotlivce pak není problém zastat se mladšího nebo slabšího kamaráda, pomáhat mu, posiluje se tak emoční stránka každého klienta. Je normální, že vždycky to nevyjde, ale tak to chodí i v úplných rodinách. Proto je důležité, aby se ublížený mohl někomu svěřit, například důvěryhodnému zaměstnanci.
Hlavní funkcí ústavů je podpora a péče, léčba, výchova a resocializace. Předpokladem je, aby změna na každém jednotlivci byla viditelná, aby ze zanedbaného a citově i hmotně strádajícího člověka vyšel na konci pobytu společensky a kulturně přijatelný jedinec. Kromě podpory vztahové je zde poskytována i obživa a celkové zázemí dítěti.
3.1 Typy ústavní péče
Ústavní péče je nařizována podle § 971 zákona občanský zákoník č. 89/2012 a to v případě, kdy dochází k ohrožení výchovy dítěte anebo v případě, kdy rodina nebyla
32
z jakéhokoli důvodu schopna výchovu dítěte zabezpečit a jiná výchovná opatření se neukázala jako dostatečně účinná. (Zákon č. 89/2012 Sb., § 971, odst. 1)
Mezi zařízení, která poskytují péči dětem, které se ocitly osamocené nebo zanedbané ze strany vlastní rodiny patří podle zákona č. 109/2002 Sb. diagnostické ústavy, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. (Zákon č. 109/2002, § 2, odst. 1, písm. a-c)
Tato zařízení poskytují péči dětem, které potřebují sociálně právní ochranu, mají nařízenou ústavní nebo ochranou výchovu a rovněž poskytují pedagogické a psychologické služby svým klientům. Tato zařízení rovněž přebírají odpovědnost za výchovu dětí a dohled nad nimi v těchto institucích. (Zákon č. 109/2002Sb. § 2)
Matoušek (1999, s. 69) však zdůrazňuje, že se i ústavy, které mají za úkol dohled nad dětmi a jejich výchovu, snaží co nejvíce podobat přirozené rodině klienta. Některé z ústavů proto zkouší zavádět model, kdy roli vychovatele plní pohlavně odlišný pár tak, aby u dětí navodil pocit rodinnosti. Tento model však nezaručuje kvalitní výsledky a někdy se dokonce zdá, že děti lépe reagují na skupinu, kterou vede vychovatel samostatně.
Kubíčková (2011, s. 25) je celkově k modelu institucionální ústavní péče více kritická.
Tvrdí, že problémy v chování u chovanců v ústavech často přetrvávají, zatímco děti, které jsou převedeny do pěstounské péče, dostávají druhou šanci na plnohodnotný život.
Díky kombinaci nepříznivě působících vlivů se ústavní pobyt může stát vážným psychickým úrazem, jež člověka dlouhodobě poznamená. Typickým následkem je pak neochota a neschopnost stýkat se s těmi, kteří byli podobně postiženi. Postižený se cítí dobře jen ve společnosti těch, kteří prošli stejnou zkušeností. (Matoušek 1999, s. 123)
Je otázkou, nakolik je ústavní péče pro děti zatracující. Pochopitelně se bude přístup lišit podle specifičnosti každého ze zařízení. Autor však zastává názor, že i ústavní péče může svým klientům poskytnout šanci na plnohodnotný život. V nejednom případě totiž ústav později opouští jedinec, který je schopný začlenit se takřka bezproblémově do
33
života běžné společnosti a je schopen přizpůsobit se a podřídit jeho obyčejům i dynamice.
3.2 Úloha vychovatele
Ubytovací zařízení poskytuje dětem nejen ubytování a stravování, ale i správnou výchovu a vede rovněž k plnohodnotnému využití volného času. Děti, které prošly těžkou životní situací v rodině, se mohou ocitnout v ústavech, kde se jim nabízí výrazné zlepšení jejich situace, a to nejen v řádném uspořádání jejich režimu dne, ale i zlepšením jejich volného času. Ten mnohdy bezúčelně trávily na ulici nebo v nevhodné společnosti vrstevníků. V dětském domově mají k dispozici společenské hry, hračky, knihovnu, výtvarné potřeby, sportovní náčiní, ale hlavně odbornou pomoc a vedení. Dítě, které nemělo možnost se nějak uplatnit, v sobě může objevit schopnost seberealizace. Jsou zde programy, které slouží jako prevence ke snížení sociálně patologických jevů. Úkolem sociálních pracovníků je zaměstnat dítě tak, aby ho činnost bavila a neměl čas vymýšlet si program svůj, kterým by negativně ovlivnil i své nové kamarády.
Při výběru pracovníků do každého ústavu, který pracuje s určitou klientelou, je nezbytné, aby se tento výběr řídil koncepcí, kterou by měl mít každý ústav jasně vytyčenou. Stane li se tak, předejde se pak situacím, kdy budou vychovatelé vybíráni dle osobních sympatií namísto kompetentnosti. Nezbytné také je, aby byl každý pracovník, který chce v ústavu působit, přijat s jasným cílem a s konkrétní náplní práce.
(Matoušek 1999, s. 130)
U vychovatele by měly převládat kladné charakterové vlastnosti. Při práci s dětmi v ústavech je zvlášť důležitá empatie, umění ovládat své negativní emoce a takový stupeň dominance, který by dětem nevadil a jemu dopomohl k respektu. Měl by být optimistický, aby se děti ve styku s ním cítily spokojeny. Komunikativní člověk bude ve výhodě, zvlášť když je ještě vtipný. Obsah výchovy je v jeho kompetenci, ale předpokladem je tvořivost, fantazie, nápaditost, schopnost přizpůsobit se různým podmínkám a pochopení některých zvláštností. Každý program by měl být dobře připraven, aby nedocházelo k tomu, že bude čas nevyužitý.
34
Poněkud zvláštně může působit to, že samy děti touží po zavedení určitého řádu.
V případě, že je systém nastaven příliš liberálně, se často sami klienti bouří a hledají někoho, kdo hranice usměrní do určité podoby a uvede věci zpět mimo chaos. Je tedy vhodné, aby byl vychovatel přirozeně autoritativní a dbal na dodržování řádu ústavu.
(Kubíčková 2011, s. 17)
3.3 Vztah vychovatel – žák
Postavení vychovatele je v porovnání s učitelem odlišné. Ve své práci není vázán vzdělávacími standardy. Při plánování výchovně-vzdělávacích činností vychází vychovatel zejména z potřeb a přání dětí či mládeže, vhodně a nenásilně je ovlivňuje.
Tak se pro děti stává rádcem a přítelem, který co nejméně poroučí a zakazuje, ale spíš doporučuje a podněcuje. (Hájek et al. 2008, s. 114)
Je dobré, když se vychovatel stane pro dítě vzorem. Nesmí však dojít k tomu, aby dával najevo preferenci k nějakému jedinci. Nesmí překročit určité hranice, jako jsou silné citové vazby k určité osobě, protože by se dostal do svízelné situace. Do ní se ostatně může dostat i bez vlastního přičinění. Dospívající dívky se mohou do svého vychovatele zamilovat, a jestliže to vychovatel nevycítí a neopětuje žádné emoce, může se vinou křivého nařčení dostat až před soud. To samé však platí i v případě opětování citů.
Vyvážený vztah je tedy věc velice citlivá. Některým dětem může přátelský, ale formální vztah pomoci napodobit svého vychovatele, nalézt chuť k práci a někdy i obracet se k němu v případě řešení svých osobních problémů.
Sociální působení má svou roli. Je to působení jednoho člověka na druhého tak, aby ho ovlivnilo, změnilo negativní chování v opak. Na rozdíl od učitele není vychovatel vázán prostředím. Nemá před sebou děti v lavicích, má možnost rozmístit děti v prostoru, využívá příležitosti, aby děti projevily své názory a pocity. Klade důraz na rozvíjení jejich tvořivosti. Dbá na to, aby se děti nebály vyjádřit, co je tíží, co se jim nelíbí a co by se mělo dělat jinak.(Hájek et al. 2008, s. 114)
Vychovatel si všímá toho, co dítě říká, ale také způsobu, jak to říká, všímá si i jeho gestikulace. Pro sociální pracovníky se pochopitelně pořádá řada kurzů, školení
35
a dostupné jsou i odborné publikace, které se zabývají danou problematikou. Po teoretické stránce by tak měl být vychovatel náležitě vybaven. Teprve praxe však ukáže, jak dokáže uplatnit tyto vědomosti.
3.4 Rizika v ústavní péči
Do dětských domovů se mimo jiné dostávají i problémové děti. Ty se pak setkávají s úplně cizími lidmi, novým kolektivem a vychovateli, a tím mohou nastat rizikové situace. Každý si s sebou přináší z původní rodiny své problémy a ty se mohou lišit od problémů ostatních dětí. I tyto střety problémů vytvářejí rizikové situace. Jsou totiž děti přizpůsobivé, méně přizpůsobivé a nepřizpůsobivé.
Existují však i typy dětí, které se na život v ústavu adaptují poměrně hladce. Je to dáno například tím, že jim ústav poskytuje veškerou péči a zaopatření a ony pak samy ztrácejí důvod se snažit. Tomuto jevu se říká hospitalismus a je jasné, že tento typ jedince může mít v budoucím životě nemalé problémy s adaptací na civilní svět. (Matoušek 1999, s. 118)
Sociální pracovníci a vychovatelé musejí být vybíráni s velkou pečlivostí. Tito zaměstnanci se v praxi setkali jistě s mnohými, často neřešitelnými případy, ale zkušenější kolegové a léta praxe je naučili, jakými metodami je zvládnout. Pracovníci s praxí jsou určitě ve výhodě proti právě začínajícím, často absolventům různých vysokých škol. Rozhodně záleží i na tom, aby v kolektivu zaměstnanců vládla pohoda, vzájemná spolupráce a aby mezi nimi nedocházelo ke konfliktům. Děti pak velice brzy vycítí, že se něco děje, a protože se často obrací na své vychovatele, aby u nich hledaly podporu a bezpečí, neměla by být jejich důvěra oslabena.
Rizikoví nejsou pouze dospělí, ale i děti. Někdy se rodí z nechtěného těhotenství, chybí jim citové vazby a mají sklony ubližovat jak svým sourozencům, tak kamarádům. Aby uspěly, vyhledávají si slabší jedince. Zaručují jim vítězství a tím i posílení jejich pozice v kolektivu. Stává se, že rizikové děti způsobí i rozvrat rodiny. Rodiče se rozvedou a dítě nechce nikdo vychovávat, nezvládají to a dítě se tak ocitne v ústavu. Nejdříve se musí seznámit s okolím, ale za nějaký čas začne svou agresivitu znovu uplatňovat.
36
V případě, kdy se sejde více takových dětí, nastávají opět rizikové situace. Tyto děti neuznávají autority a dochází pak ke střetu i s dospělými.
Dospělí lidé mají také své zvláštní sklony, zvláštní povahy, někdy i vážné poruchy. I ti vyhledávají slabší jedince, děti, submisivní ženy, mentálně postižené a s nimi pak manipulují ke své spokojenosti. Rizikoví dospělí mohou být duševně nemocní nebo nevyspělí, zaostalí nebo lidé nějak postižení. Neumí se vyrovnat se svou situací a řeší pak svůj problém násilím.
Méně se však ví o tom, že lidé, kteří byli postiženi psychickou deprivací v dětství, často vyrostou v osobnosti zvláštně ochuzené v oblasti citové, takže nejsou schopni lásku ani dávat, ani přijímat. (Matějček 1994, s. 26)
Ani děti nejsou nevinní andělíčkové. S absencí citu mohou napáchat obrovské škody nejen svým rodičům, ale celé společnosti. Psychologové pak řeknou, že jejich potřeba psychické jistoty je frustrována. Je samozřejmé, že s úzkostí nelze žít a dítě tak mobilizuje obrannou sílu, a tou je agrese. Náhradní rodinná péče se pak jeví jako značně riziková i z toho hlediska, že dítě vychovávají cizí lidé.
Ústav však ne vždycky působí na vývoj jedince pozitivně. Některé děti mají specifické poruchy chování a prostředí ústavní péče může tyto poruchy ještě více zhoršit a je možné, že se z těchto problémů klient po zbytek svého života nevymaní.
(Kubíčková 2011, s. 25)
Matoušek (2010, s. 142) dále zmiňuje faktory, které mohou být determinovány biologicky. Sem může patřit například nedonošenost, snížená inteligence, různé vrozené poruchy, apod.
Rizika, zejména v dětských domovech, existují. Jde o to jim předcházet. Kvalifikovaní vychovatelé by měli vycítit, kdy může riziková situace vzniknout a okamžitě zaměstnat děti tak, aby k rizikovým situacím pokud možno nedocházelo. Vytvářejí se proto ochranné a obranné postupy, okamžitě je k dispozici náhradní program, který si klade za cíl případné nebezpečí zažehnat.
37
4 PREVENCE SPJ V ÚSTAVNÍ PÉČI
Jak už bylo uvedeno výše, mládež se dnes potýká s celou řadou nepříznivých vlivů, které neblaze ovlivňují psychiku dětí a jejich prožívání. Poslední kapitola si proto klade za cíl seznámit čtenáře s problematickým chováním u dětí a možnou prevencí sociálně patologických jevů u osob vyskytujících se v ústavní péči.
Základní strategií prevence je výchova ke zdravému životnímu stylu, k osvojování pozitivního sociálního chování a zachování integrity osobnosti. Prostředkem je mimo jiné i kvalitní zájmová činnost přinášející účastníkům autentické zážitky a kladné emoce z nich. (Hájek et al. 2008, s. 192)
Ústavní péče však přeci jen skýtá i určité výhody. Děti se nesmějí nudit. Jde o to připravit jim takový program, který pro ně bude zábavný a bude smysluplně vyplňovat jejich volný čas. V rodině to tak většinou nebývá.
Každý ústav by měl mít svou koncepci a právě z ní by měl vycházet jeho denní program. Mělo by se jednat o jakousi kombinaci terapeutické a výchovné složky.
Zároveň je podstatné, aby měl každý jedinec možnost uplatnit svoje schopnosti a dovednosti. To je důležité i pro zpětnou vazbu, neboť každý chce být občas pozitivně hodnocen. (Matoušek 1999, s. 101)
4.1 Problematické chování u dětí školního věku
Mezi nejrizikovější patologické jevy, které se v ústavní péči vyskytují, můžeme bezpochyby zařadit šikanu, agresivitu, násilí na majetku druhých, ale i neagresivní poruchy chování, především lhaní. Je proto velice důležitý přístup vychovatelů k dětem, ale i kvalitní program, který bude namísto rozdělování spíše spojovat a jedinci se tak naučí vzájemné kooperaci a slušnosti k druhému.
Komplex projevů, k němuž patří bezděčné a nezamýšlené projevy, i projevy, které vyžadují rozhodování a volní úsilí při jejich realizaci. (Pešatová 2007, 131)
