• No results found

Slovesný způsob z hlediska komunikačních funkcí

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "Slovesný způsob z hlediska komunikačních funkcí"

Copied!
76
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

Slovesný způsob z hlediska komunikačních funkcí

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání 7507R036 – Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Linda Bezstarostová Vedoucí práce: PhDr. Jasňa Pacovská, CSc.

Liberec 2015

(2)
(3)
(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala PhDr. Jasně Pacovské, CSc. za odborné vedení práce, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích a v průběhu zpracování práce.

(6)

ANOTACE

Tato bakalářská práce se zabývá tématem slovesný způsob z hlediska komuni- kačních funkcí, což je vyloženo na základě relevantní odborné literatury. Teoretická část je věnována popisu a shrnutí komunikačních situací, komunikačních funkcí, slo- vesných způsobů a dále krátce popis pojmů, které souvisí s daným tématem. Praktická část je věnována analýzám různých typů komunikačních situací. Závěrem práce je ob- jasnění vztahu mezi konkrétními komunikačními situacemi a slovesným způsobem, jímž jsou vyjadřovány komunikační funkce vycházející z vybraných komunikačních situací.

Klíčová slova: komunikace, komunikační situace, komunikační funkce, sloves- ný způsob

(7)

ABSTRACT

This thesis deals with verbal mood in terms of communicative functions, which are explained on the basis of the relevant scientific literature The theoretical part is de- voted to description and summary of communicative situations, communicative func- tions, verbal moods and brief description of terms related to the topic. The result of this thesis is to elucidate the relationship between specific communicative situations and verbal mood in which communicative functions are expressed. This is based on the se- lected communicative situations.

Keywords: communication, communicative situation, communicative functions, verbal mood

(8)

7 Obsah

ÚVOD ...8

I. TEORETICKÁ ČÁST ... 10

1 Slovesný způsob (modus verbi) ... 10

2 Komunikační situace... 12

3 Pojetí komunikačních funkcí z pohledu Jakobsona ... 15

4 Komunikační funkce ... 17

5 Jazykové prostředky vyjadřování komunikačních funkcí ... 24

6 Výpovědní formy komunikace ... 26

7 Funkční styly ... 33

8 Aktuální členění... 35

II. PRAKTICKÁ ČÁST ... 39

9 Analýzy ... 39

ZÁVĚR ... 52

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 54

SEZNAM PŘÍLOH ... 56

(9)

8 ÚVOD

Bakalářská práce se zabývá problematikou slovesného způsobu z hlediska vyja- dřování komunikačních funkcí v konkrétních výpovědích vázaných na specifické ko- munikační situace. V teoretické části práce jsou charakterizovány slovesné způsoby a popsány některé frekventované komunikační situace. Těžištěm teoretické části je pře- hledné představení komunikačních funkcí. Oporou kapitol teoretické části je relevantní odborná literatura. Nejvíce bylo využíváno publikace autorů Grepla a Karlíka s názvem Skladba češtiny, dále bylo také hojně využíváno publikace s názvem Příruční mluvnice češtiny. Obě tyto publikace obsahují nejpřesnější a nejrozsáhlejší popis daného tématu.

V různých komunikačních situacích se člověk nachází každý den, je jich velké množství a mohou být vyjádřeny různými komunikačními strategiemi, v nichž se pou- žívají různé jazykové prostředky. V naší práci představujeme komunikační situace jako například rozhovor mezi prodavačkou a nakupujícím, emailovou korespondenci, repor- táže, novinové články, návod, kuchařský recept, projev, oznámení, recenzi a úryvek z románu. Účastníci komunikace své záměry vyjadřují pomocí výpovědí s různými ko- munikačními funkcemi. Snažíme se zjistit, zda jsou určité situace spjaty s určitými vý- povědními funkcemi, a jakými jazykovými prostředky jsou vyjadřovány. V naší práci se soustředíme zejména na užití slovesného způsobu.

První kapitola charakterizuje slovesný způsob zejména z hlediska morfologické roviny. Druhá kapitola popisuje komunikační situaci, složky komunikační situace a vztahy mezi komunikanty. Třetí kapitola popisuje pojetí komunikační funkcí z pohledu Jakobsona, který vytvořil schéma komunikace. Čtvrtá kapitola se věnuje popisu jednot- livých komunikačních funkcí a komunikačních motivací. Pátá kapitola popisuje jazyko- vé prostředky, které slouží k vyjadřování komunikačních funkcí. Jazykové prostředky jsou mnohdy víceznačné a je tedy možné je interpretovat různě podle stavby věty či výpovědi. Dále se tato kapitola zabývá performativními slovesy. Šestá kapitola se věnu- je výpovědním formám komunikace, tedy lexikálním, gramatickým a prozodickým pro- středkům. Gramatické prostředky jsou například slovesný způsob či slovesný čas. Pro- zodický prostředek je intonace. Sedmá kapitola se zabývá funkční styly. V závěru teore- tické části se věnujeme aktuálnímu členění výpovědi, s čímž související výrazové pro- středky, členění na začátku a na konci textu a charakterizuje také různé citace v textu.

(10)

9

Druhá část práce předkládá výběr komunikačních situací ilustrujících konkrétní komunikační funkce. Pozornost se soustředí zejména na jazykové prostředky, jimiž jsou komunikační funkce vyjadřovány. Dominantní komunikační funkcí je funkce informa- tivní, která se objevuje ve většině analyzovaných situací. Tato funkce je nejčastěji vyja- dřována oznamovacím způsobem. Oznamovací způsob je nejpoužívanějším slovesným způsobem. Z analýz vychází najevo, že byl využit ve všech v této práci ilustrovaných komunikačních situacích. Teoretická východiska porovnáváme s tím, co ukázaly analý- zy.

(11)

10 I. TEORETICKÁ ČÁST

Z hlediska naší práce je třeba nejprve vymezit klíčové pojmy jako slovesný způ- sob, komunikační situace a funkce a další poznatky s tím související.

1 Slovesný způsob (modus verbi)

Slovesný způsob vyjadřuje vztah děje ke skutečnosti a komunikační postoj mluvčího k obsahu slovesa. V morfologické rovině je slovesný způsob vyjadřován slo- vesnými tvary způsobu oznamovacího, rozkazovacího a podmiňovacího.1 Vyjadřuje vztah slovesa ke skutečnosti nebo záměru. Slovesný způsob je jeden ze způsobů vyjad- řování modality výpovědi. Modalita vyjadřuje způsob platnosti výpovědi, podílí se na tvoření významu věty. Slovesný způsob se uplatňuje ve vztahu výpovědi ke skutečnosti, což je modalita objektivní. Dále se uplatňuje ve vztahu mluvčího k obsahu výpovědi, zde jde o modalitu subjektivní. Slovesný způsob má také výpovědní funkci, například imperativ je nástrojem vyjádření výzvy, apelu.2

Oznamovací způsob (indikativ)

Je to základní a nepříznakový způsob, který není časově vymezen. Děj bere jako skutečný, jistý a pouze ho konstatuje (naučil se slovíčka, učí se slovíčka, naučí se slo- víčka). Oznamovací způsob dohromady s intonací apelu, varování či výhružky nahrazu- je imperativ (Běžíme! Nepředbíháme!). Může být vyjadřován v minulosti, přítomnosti, budoucnosti. 3

Rozkazovací způsob (imperativ)

Jeho funkcí je vyjadřovat rozkaz, přání (sedni, dones).4 Tento slovesný způsob zpravidla vyjadřuje apelovost.5 Přikazovat něco lze jenom adresátovi tvarem 1. a 2.

osoby. Pomocí 3. osoby nejde přímo rozkazovat. Pro 3. osobu lze rozkaz, žádost, přání vyjádřit tzv. opisným imperativem, tedy pomocí částice ať + indikativ (ať to udělá).

Lze se použít také částice kéž, nechť. 6

 Způsob podmiňovací (kondicionál)

1 KOLEKTIV AUTORŮ. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny, 2002. ISBN ISBN 80-7106-484- X. s.569.

2 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů. Čeština – řeč a jazyk. Praha: SPN. 2011. ISBN 978-80-7235-413-9. s.

163.

3 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 163.

4 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 163.

5 KOLEKTIV AUTORŮ., pozn. 1, s. 569.

6 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 163.

(12)

11

Z hlediska formy se jedná o paradigma (vzor, model, schéma) tvarů, které obsa- hují volný morfém bych, bys, by… a l-ové příčestí (Zpíval bych). Jeho hlavní funkcí je vyjádření nereálnosti obsahu slovesa. Podmiňovací způsob vyjadřuje podmíněnost dě- je.7 Lze jím také vyjádřit zdvořilostní přání, žádost a rozkaz. Při vyjadřování rozkazu konkuruje imperativu, ale má zmírňovací účinek (srov., Přineste knihu! a Přinesl byste knihu?). Rozdíl můžeme vidět i v použití interpunkčních znamének. Nereálnost se vyja- dřuje dvojím způsobem:

o Kondicionál přítomný

Vyjadřuje podmíněnost děje a popisuje zejména podmínku splnitelnou, tedy děj, který je realizovatelný v přítomnosti nebo budoucnosti.8 Obsahuje morfémy bych, bys, by, bychom, byste, by. I když je nazýván jako přítomný, je vzhledem k času bezpří- znakový (Teď už bych se dívala na televizi. - přítomnost), (Kdyby sis byl řekl, poslala bych ti to. - minulost), (Kdyby zítra foukalo, vzala bych si bundu. - budoucnost).9

o Kondicionál minulý

Popisuje podmínku v minulosti nenaplněnou nebo nesplnitelnou. U životného mužského rodu je použit kondicionál byl bych, byl bys, byl by, byli bychom, byli bys- te, byli by + příčestí činné. Někdy lze přidat tvar býval (Byl bych to (býval) udělal.).

Tento tvar se také vztahuje k ženskému a střednímu rodu, jen se změnou koncovek (Kdybys to byla/o (bývala/o) udělala/o.).

7 KOLEKTIV AUTORŮ., pozn. 1, s. 569.

8 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 164.

9 KOLEKTIV AUTORŮ., pozn. 1, s. 569.

(13)

12 2 Komunikační situace

Situace má značný vliv na formulování výpovědi, na smyslu obsahu a také na komunikační funkce. Hlavními složkami/konstituenty situace jsou:

1) účastníci výpovědních aktů (komunikanti)

Účastníky výpovědních aktů podrobněji vymezuje Jakobson10, o čem pojednává kapitola 3.

2) místo a čas výpovědních aktů

Zástupce komunikantů jsou autor – mluvčí, pisatel a příjemce projevu. U pří- jemce je nutné dělat rozdíl mezi přímým adresátem a neadresátem. Dochází zde k odlišnému vyložení například nápisu na dveřích ordinace (Jsem u rentgenu) u pacien- ta, který je u doktora objednán. Jinak si tento nápis vyloží někdo, komu toto sdělení není určeno.

Těmito zástupci jsou tvořeny specifické komunikační faktory a podmínky rele- vantní pro uskutečnění a recepci produkovaných výpovědí, nemohou být tedy chápány odděleně. Vztahy mezi komunikanty jsou:

a. psychologické povahy

Sem spadají společenské vědomosti a zkušenosti komunikantů „o světě“.

b. sociologické povahy

Zde jsou vztahy buď symetrické, například partnerské, přátelské, kolegiální apod., nebo asymetrické, vztahy založené na podřízenosti a nadřízenosti. Do této kate- gorie můžeme zařadit i další typy vztahů, které jsou určeny funkčním, pracovním a spo- lečenským postavením komunikantů, což se promítá i do volby slovesných způsobů.

Také sem můžeme řadit vztahy druhu starý – mladý, rodiče – děti, muž – žena. Nemů- žeme při komunikaci například s nadřízeným říci (Podejte mi knihu!). Příhodné je říci (Nepodal byste mi knihu?).

c. společná činnost pracovní nebo zájmová 3) záměr výpovědi – vztah k funkci

Zde jde o to, čeho má v úmyslu u adresáta docílit výpověďmi autor projevu.

Nadpisy druhu Pozor led, Mokrá podlaha jsou myšleny jako varování a ne pouze jako oznámení faktu.

10 JAKOBSON, R. Poetická funkce. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-83-0. s. 77-81.

(14)

13

4) prostředí, ve kterém se uskutečňují řečová vyjádření Tato prostředí mohou být oficiální a neoficiální.

5) médium, jazyk mluvený nebo psaný

U mluvených projevů se většinou očekává přítomnost adresáta. Ve výpově- dích se tak používají kontaktové prostředky, které mají různou povahu a původ. Vo- kativ má oslovující funkci (Uděláš to, Hano, za mě?); Také zde funguje tzv. upo- zorňovací a kontaktová citoslovce, například hej, hele, člověče (Hele, jak bylo to zadání?). Můžeme zde také najít výrazy, které jsou slovesného původu a které mají kontaktové funkce. Jsou to například výrazy víš, podívej se, prosím. (Podívej se, tohle jsem já nikdy neřekl). Dále výrazy jiného původu, například že jo, že ne, jo, viď (Taky si to myslel, viď.). Dále tzv. kontaktový dativ (Olympijské hry nám za- hájila slavnostní přehlídka států). Dále zde můžeme vidět užití slovesa mít místo slovesa být s funkcí tzv. objektové spony (To už máš 30 let, co jsi mě poznal.). Ta- ké se zde užívají transponované formy gramatických kategorií osoby, především 2.

osoby (Najdeš barvu, která by se nám hodila do pokoje.) nebo 1. osoby množného čísla (Lído, co si dáme zítra k obědu?, To máme dohromady 5 kilo masa.).

U mluvených projevů jsou využívány prozodické prostředky, například in- tonace, přízvuk, tempo, pauzy. Nahrazují se jimi prostředky jazykové. Dále mů- žeme v mluvených projevech kombinovat prozodické prostředky s gesty a mimikou.

6) Výskyt předmětů řeči, které dovolují:

a. vypouštět slova, která je identifikují: (Dej mi taky!) [žvýkačku];

b. poukázat na ně ukazovacím zájmenem: (Ukážete mi támhleto?) [tričko];

c. použití predikátu jmenného výrazu bez tzv. spony (Krásné/Krása!).

7) Souvislost řečová

Tato souvislost vyjadřuje něco, co už bylo k určitému předmětu řečeno. Tato souvislost je jedním z faktorů, které určují způsoby formulování výpovědi s ohledem na jejich návaznost v komplikovanějších textech a také s ohledem na komunikační dosta- tečnost.

Faktory a podmínky, které se podílí na vytváření komunikační situace, se nazý- vají pragmatické presupozice komunikace. Autor by měl v komunikaci používat přimě- řené prostředky, jazykové i nejazykové, které může adresát adekvátně interpretovat.

Jedině použitím odpovídajících prostředků dosáhne autor u adresáta komunikačního cíle. Při formulování jednotlivých výpovědí je nutné respektování ustálených komuni-

(15)

14

kačních norem a komunikačních pravidel. Autor výpovědi by také měl předvídat možné reakce adresáta a volit tak prostředky, které eliminují negativní reakce ze strany adresá- ta. Schopnost přiměřeného vyjadřování v rozmanitých komunikačních situacích se na- zývá komunikační kompetence.11

Nejpodstatnějším pojmem této práce je slovesný způsob, tedy slovesný způsob oznamovací, rozkazovací a oznamovací. Pro komunikační situace je nejdůležitější za- chycení vztahu mezi komunikanty, prostředí komunikační situace a forma komunikace, která může být mluvená či psaná. Pro naše analýzy jsou stěžejní výklady založené na aplikaci slovesného způsobu. V analýzách ledujeme, jaké konkrétní slovesné způsoby se v komunikačních situacích vyskytují. S tímto také velmi úzce souvisí kapitola o ko- munikačních situacích.

11 GREPL, M. , KARLÍK, P. Skladba češtiny. Olomouc: Votobia, 1998. ISBN 80-7198-281-4. s. 382 – 384.

(16)

15

3 Pojetí komunikačních funkcí z pohledu Jakobsona

V kapitole 2 jsme popsali účastníky řečových aktů podle Grepla a Karlíka.12 Nyní představíme Romana Jakobsona a jeho práci Poetická funkce, kde uvádí, že jazyk má být zkoumán v různotvárnosti svých funkcí. K tomuto zkoumání je potřeba přehledu konstitutivních činitelů řečové události a aktu komunikace. O účastnících řečového aktu jsme se již zmínili v druhé kapitole. Mluvčí posílá sdělení adresátovi, k čemuž dochází v určitém kontextu, který adresát vnímá a který je verbální. Dále je zde nutný kód spo- lečný celkově nebo částečně mluvčímu a adresátovi. Nezbytně nutný je také kontakt, což je fyzické a psychické spojení mluvčího s adresátem. Kontakt umožňuje zahájit komunikaci a zůstat v ní. Jakobson vytvořil schéma komunikace:

KONTEXT SDĚLENÍ

MLUVČÍ- - - ADRESÁT KONTAKT

KÓD

Jakobson zdůrazňuje, že všichni tito činitelé mají určitou jazykovou funkci.

Rozdílnost mezi funkcemi najdeme v různé hierarchii funkci. Zaměřuje-li se komunika- ce na mluvčího, nese funkci expresivní. Pokud se zaměřuje na adresáta, nese funkci apelativní. V případě kontextu se jedná o funkci referenční, u sdělení je to funkce poe- tická, u kontaktu jde o fatickou funkci a v případě kódu je to metalingvistická funkce.

Slovesná struktura sdělení závisí hlavně na dominantní funkci.

Emotivní funkce, soustředěná k mluvčímu, vyjadřuje postoj mluvčího k tomu, o čem hovoří. Směřuje k vytvoření emoce, pravdivé či nepravdivé. Dle Jakobsona je emo- tivní stránka v jazyce představována často citoslovci. Emotivní funkce zabarvuje všech- ny naše výpovědi na fonické, gramatické a lexikální rovině.

Konativní funkce, která je soustředěná na adresáta, nalézá gramatický výraz v 5.

pádě a imperativu, které se syntakticky, morfologicky a často i foneticky odlišují od ostatních jmenných a slovesných kategorií.

12 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 382.

(17)

16

Fatická funkce slouží hlavně k navázání, pokračování, přerušení komunikace, k ujištění, že kanál správně pracuje (Rozumíme si?), nebo k připoutání nebo udržení pozornosti (Posloucháte mě?).

Metajazyková funkce se soustřeďuje na kód. V případě, že se mluvčí nebo adre- sát potřebují ujistit, jestli používají stejný kód, řeč se na kód soustředí a plní tak metaja- zykovou funkci. Adresát se ptá (Co jste říkal?), mluvčí se ujišťuje (Víte, jak jsem to myslel?). Poetická funkce se zaměřuje na sdělení jako takové.13

V analýzách explicitně komunikační funkce, jak je vymezil Roman Jakobson, nehodnotíme. Uvědomujeme si však, že i toto kritérium lze na naše příklady uplatnit.

Přidrželi jsme se hlavně teorie o komunikačních funkcí, kterou představili Grepl a Kar- lík, viz. kapitola 4.

13 JAKOBSON, R., pozn. 10, s. 77-81.

(18)

17 4 Komunikační funkce

V určitých komunikačních situacích o světě něco vypovídáme se záměrem do- sáhnout jistého cíle u příjemce. Podstatné je nejen co říkáme, ale jak to říkáme. Napří- klad příjemce máme v úmyslu o něčem informovat (David ji nechal.), získat od něj in- formaci (Kdy ji David nechal?), přinutit ho k nějaké aktivitě (Nech ji, Davide.), nebo mu něco vytknout (To se neumíš omluvit?), poradit (Měl byste začít běhat.), povolit (Zítra nemusíš nic dělat.), nabídnout (Mám Vám uvařit čaj?), přislíbit (Zítra to vážně opravím.), poděkovat (Jsem ráda, že tu pro mě jsi.), omluvit se (Omlouvám se za zpož- dění.), varovat ho (Ne abys na to zase zapomněl.), odmítnout něco (Od něj už nic ne- chci.), navrhnout něco (Co jet třeba na kola?) a jiné. Smysl výpovědí je tedy složen ze dvou složek: z propozičního obsahu (co se říká) a z aktuální komunikační funkce (s jakým záměrem se něco říká).

Pro komunikační situaci byl stanoven univerzálně platný princip konverzační kooperace, který H. P. Grice zformuloval. Jde o tzv. kooperační princip, který říká, že mluvčí by měl formulovat výpovědi adekvátně pro určitou fázi rozhovoru. Autor tento princip rozděluje do konkrétních zásad (maxim):14 Podstatou je spolupráce partnerů při verbálním chování. Jejich vzájemné jednání spěje k porozumění a dorozumění. První tři zásady se týkají obsahu sdělení, čtvrtá se týká formy sdělení. Tyto zásady jsou důležité a jsou zde zmíněny, protože při vážnějším nedodržení těchto zásad může dojít k nedorozumění mezi komunikanty. To jsou důvody, proč H. P. Grice vymezil 4 zásady komunikace:

a. zásady kvantity – mluv adekvátní množství informací, neříkej moc a ani příliš málo

b. zásady kvality – říkej jen to, o čem víš, že je pravda, nelži

c. zásady relevantnosti – říkej jen to, o čem si myslíš, že je důležité pro ad- resáta, neodbočuj od tématu

d. zásady způsobu – mluvit jasně, správně, přesně, jednoznačně, přehled- ně.15

V analyzovaných komunikačních situacích jsou zásady většinou dodrženy.

14 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 421.

15 MACHOVÁ, S., ŠVEHLOVÁ, M. Sémantika & pragmatika jako lingvistické disciplíny. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1996. ISBN 80-86039-05-6. s. 93-94.

(19)

18

Aby byla komunikace úspěšná, je důležité, aby příjemce rozuměl tomu, o čem se mluví a také tomu, proč se něco říká, je pro něj důležité pochopit aktuální komuni- kační funkce výpovědí.

Přehled komunikačních funkcí

Komunikačních funkcí je velké množství a přesné určení nebývá jednotné. Zde jsou vymezeny například oznámení, otázka, prosba, výzva, doporučení, návrh, rada, nabídka, souhlas, slib, námitka, dovolení, výtka, výčitka, námitka, omluva, varování, výstraha, poděkování, vyhrožování, vydírání, naléhání, ujišťování a jiné. Názvy funkcí odpovídají činnosti, kterou člověk dělá svými výpověďmi v komunikačních situacích.16 Každá komunikace plní většinou jednu hlavní funkci, která vyplývá z komunikační mo- tivace. Jestliže bude funkce zrealizovaná, dostane komunikace smysl, význam. Zbyněk Vybíral vymezuje jen 4 základní funkce komunikace:

o Informativní

Komunikant chce předat informaci, oznámit zprávu, doplnit jinou zprávu, něco prohlásit (váš kamarád se dozvěděl, že pojede na pracovní cestu a chce vám to říct).

o Instruktážní

Komunikační partner se snaží druhého něco naučit, dát mu návod, jak se něco dělá (patří sem i recepty kuchařské).

o Persuasivní

Člověk chce přesvědčit partnera v komunikaci, aby změnil svůj názor, ovlivnit ho, získat si ho na svou stranu (přesvědčujete svého kamaráda, který nemá moc v oblibě sport, aby si šel s vámi zahrát například squash, a uvádíte takové důvody, které by ho měly přesvědčit ke změně názoru).

o Zábavná

Při níž jde o čiré pobavení prostřednictvím komunikace, člověk chce rozptýlit sebe i partnera komunikace, nebo si prostě jen popovídat (sejdete se s kamarády v ka- várně a povídáte si).17

Komunikační motivace

16 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 423.

17 VYBÍRAL Z., Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2. s. 23.

(20)

19

V podkapitole s názvem Přehled komunikačních funkcí jsme zmínili fakt, že li- dé jsou ke komunikaci nějak motivováni, proto zde zaměříme na komunikační motivaci a její rozdělení. Motivaci ke komunikaci mají všichni lidé a vyskytuje se v různé inten- zitě. Tato intenzita je závislá na množství okolností, jestli se člověku zamlou- vá/nezamlouvá ten, se kterým komunikuje, jestli je unavený/neunavený, jestli ví, že si bude rozumět/nerozumět s komunikačních partnerem. O motivacích můžeme mluvit také jako o latentních, skrytých funkcích. Vybíral rozlišuje tyto motivace ke komunika- ci:

o Kognitivní motivace

Člověk touží, chce, potřebuje se vyjádřit o něčem, o sobě, o druhých. Chce sdí- let své myšlenky, to, co ví, co se dozvěděl, co si myslí. Chce něco přenést na komuni- kačního partnera, vtáhnout ho do komunikace.

o Sdružovací komunikace

Člověk chce navázat vztah, chce uspokojit potřebu kontaktu. Tato komunikace tedy slouží k navázání kontaktu, rozvinout ho, udržet ho. Neslouží tedy k sdělení obsa- hu.

o Sebepotvrzovací motivace

Komunikováním s lidmi nacházíme a potvrzujeme svou osobnost, objevujeme, specifikujeme mínění o sobě. Stává se to tak tím, že si v rozepřích stojíme za vlastním názorem.

o Adaptační motivace

Komunikací naznačujeme svou roli. Komunikujeme tedy proto, abychom tuto roli hráli, přitom se adaptujeme na rolové stereotypy, případně je narušujeme, hrajeme komunikační hry a dáváme jimi najevo svou konformitu anebo konvence odmítání, vzpíráme se jim. Těmito metodami se sociálně adaptujeme na společenský řád, aby nás ostatní lidé přijímali a neodmítali.

o Přesilová motivace

Zde vládne potřeba uplatnit se, upoutat na sebe pozornost, ukázat to, o čem si myslíme, že nám zajistí úctu, obdiv.

o Existenciální motivace

(21)

20

Organizujeme a fázujeme čas a postup svého života pomocí komunikace, aby- chom odstranili nudu, abychom nebyly v depresi. Prostřednictvím komunikace si pěstu- jeme psychické zdraví.

o Požitkářská motivace

Zde jde o rozptýlení, o odpočinutí si. Díky této komunikaci se bavíme. Pro člo- věka je naprosto přirozené občas nemít náladu komunikovat, s nikým mluvit, bavit se.

Chuť odpočinout si od komunikace mají většinou ti, kdo mluví s lidmi denně a musí řešit mezilidské vztahy a problémy. Do této kategorie spadají lékaři, učitelé, mluvčí, psychoterapeuti.18

Členění komunikačních záměru

Mluvčí chce svými výpověďmi říct něco o světě, ale také má nějaký záměr, ně- co jimi sleduje. Chce u adresáta něčeho docílit, například chce zvětšit jeho znalosti, obměnit jeho stanoviska o světě, donutit ho k jednání. Vypovídají o tom:

a. reprodukce výpovědí adresátem v rozdílné situaci

Například adresát reprodukuje původní výpověď (Mám tady cigarety.) někomu jinému jako Petr mi navrhl, abych si s ním zakouřil. Výraz navrhl zde značí komuni- kační funkci výpovědi Mám tady cigarety., ne obsah výpovědi.

b. komentáře mluvčích v přímé řeči

(„A byl jsem tam jen do 11 večer,“ dodal Andrej; „Už to nedělej,“ upozornila ho.)

Ve školních gramatikách můžeme vidět rozlišení na čtyři výpovědní funkce:

oznamovací, tázací, rozkazovací a přací. Občas se ještě uvádí věty se zvolací funkcí.

Zde jde ale však o způsob intonace, nikoli o funkci. U určování těchto čtyř funkcí výpo- vědí jde hlavně o formu. Výpovědi, které konstatují, jsou automaticky funkčně označo- vány jako oznamovací, výpovědi s tázací formou jako otázky, výpovědi s rozkazovací formou jako rozkazovací věty.

Pro rozčlenění komunikačních funkcí jsou důležitá tři kritéria: záměr, účel, plán, která má mluvčí vůči adresátovi, tedy že něco svými výpověďmi sleduje, snaží se

18 VYBÍRAL Z., pozn. 17, s. 24-26.

(22)

21

něčeho docílit; vztah slov k světu. Pokud spojíme tyto stanoviska, můžeme dospět k členění komunikačních funkcí:19

o Asertivní výpověď (oznamovací, sdělovací, tvrdící…)

Z jedné strany tu jde o předání nové informace adresátovi, způsobit, aby znal stanovisko mluvčího či jej akceptoval, o obohacení vědomí adresáta. Z druhé strany se musejí slova přizpůsobit světu. Do toho spadá například oznámení, hlášení, sdělení, členění (Tato žába je skokan hnědý.).

o Direktivní, výzvová výpověď

Úkolem této výpovědi je přimět adresáta vykonat něco, co mluvčí říká. Ale také zde jde o přizpůsobení slov světu. Patří sem například prosba, rozkaz, rada, návod, do- poručení (Tento lék nesmějí užívat řidiči.).20 Mluvčí se adresáta snaží přimět k něčemu autoritativně i neautoritativně, působí na něj různou mírou naléhavosti.21

o Interogativní, otázková výpověď

Úkolem výpovědi s touto funkcí je získat informaci, kterou mluvčí potřebuje v momentu promluvy. Jde tu o zjištění souladu slov se světem a patří sem zejména otázka.

o Komisivní výpověď

Úkolem této výpovědi je zavázat se k vykonání něčeho, co je užitečné, v zájmu adresáta. Jde zde o ochotu mluvčího přizpůsobit svět slovům. Mluvíme zde o přísaze, slibu, nabídce.

o Permisivní a koncesivní výpověď

Jde zde o zrušení, odstranění překážek (norem, nařízení, ustanovení), které jsou platné pro danou situaci, které nedovolují adresátovi udělat to, co by rád udělal. Dále zde jde o řečové akty, které umožňují adresátovi přizpůsobit svět slovům. Zde najdeme například souhlas, povolení, dovolení či rezignaci. Úplným opakem jsou výpovědi s funkcemi odmítnutí, nepovolení.

o Varovací výpověď

19 KOLEKTIV AUTORŮ. Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-980-5. s. 587-588.

20 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 430.

21 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 588.

(23)

22

Úmyslem těchto výpovědí je přimět adresáta vyvarovat se jednání, které by mohlo nést negativní následky (Opovaž se to udělat.). Další úmysl je zde snaha o zabrá- nění přizpůsobení se slov světu. Například výstraha, varování, upozornění.

o Expresivní a satisfaktivní výpověď Účelem je ukázat adresátovi pozitivní nebo negativní postoj mluvčího k jeho přítomnému nebo minulému vystupování (jednání) nebo k stavu, ve kterém se momen- tálně nachází. Jde zde například o výčitku, důtku, napomenutí, pochvalu, uznání, gratu- laci.22

o Deklarativní výpověď

Cílem je obměnit stav světa. Úmyslem je konstituování souladu mezi slovy a světem. Tomuto se říká výpovědi-skutky. Jde zde o akty řeči vázaných institucionál- ně a zakotvených, jako například jmenování (Jmenuji Vás ředitelem této pobočky.), křest (Radko, já tě křtím ve jménu Otce, Syna…, odsouzení (Antonín Dárek se odsuzuje k trestu odnětí svobody na 5 let.).

Porozumění komunikačním funkcím

Adresát chápe funkci výpovědi hlavně na základě komunikační situace, ve které byly výpovědi provedeny. Například výpověď studenta, který přišel pozdě na seminář, Nejelo auto., chápe jako omluvu. Na toto se dá reagovat například To je v pořádku. Zde jde ale o to, že nevadí, když přišel student pozdě. Nejde zde o to, že je v pořádku, když nejelo auto. Porozumění výpovědi je tedy především určováno komunikační situací. Je tu ale možnost, že by komunikační funkce výpovědi mohly být určovány také jazykově.

Tato možnost má dva hlediska: jaký je stanovisko, vztah obsahu výpovědi ke komuni- kační funkci; jestli jsou přítomny v konkrétním jazyce nějaké ustálené, určité jazykové signály možných komunikačních funkcí výpovědí.

Stanovisko obsahu ke komunikačním funkcím

Mezi obsahem a komunikační funkcí výpovědi je vždy nějaký slučitelný vztah.

Mluvčí něco říká s určitým záměrem, ale nemůže říkat se stejným záměrem cokoliv.

Toto tvrzení má tři hlediska:

a. záměr mluvčího reprezentuje obsah výpovědi;

22 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 430-432.

(24)

23

b. určité funkční využití je vyřazeno díky tomu, co je v obsahu výpovědi již řečeno. Například výpověď Zákaz skákání do vody vyřazuje svým lexi- kálním obsazením to, aby tato výpověď mohla být brána, chápana jako nabídka aj;

c. často je obsah vzhledem k funkci neurčitý, neutrální. Obsah je v rozsáhle chápaném zavodňovacím či vysvětlovacím poměru, v poměru typu ne- boť. Například výpověď (Mám tady cigarety.) chápeme v jedné komuni- kační situaci jako nabídku. Tato výpověď může být tedy formulovaná například, jako (Nabízím ti, aby sis se mnou zakouřil, neboť tu mám ci- garety.). Ale v další komunikační situaci může mít ta samá výpověď ji- nou funkci, například funkci oznámení (Chci dnes večer kouřit, neboť tu mám cigarety.).

Buď tedy obsah samý již obsahuje nějaké lexikální prostředky, které naznačují vyřazení určitých funkčních hodnot, nebo je obsah v zdůvodňovacím, vysvětlovacím poměru typu neboť.23 Z toho vyplývá, že tzv. věty oznamovací plní různé komunikační funkce, nejen ty oznamovací. Například výpověď (Nejelo mi auto.) s funkcí omluvy znamená (Omlouvám se, že jsem nepřišla včas, ale nešlo to, neboť mi nejelo auto.), anebo výpověď s funkcí výtky (Je tu nepořádek.) znamená (Vytýkám ti, že jsi neuklidil, neboť je tu nepořádek.). Tyto případy se mohou být charakterizovány k tzv. nepřímým způsobům realizace a indikace komunikačních funkcí výpovědí.

23 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 589-591.

(25)

24

5 Jazykové prostředky vyjadřování komunikačních funkcí

Mluvčí může naznačovat komunikační záměr své výpovědi různými jazykovými prostředky. Tyto prostředky pomáhají adresátovi správně rozumět komunikační funkci v konkrétní situaci. Jazykové prostředky jsou mnohdy víceznačné a mohou být užity k různým účelům. Je tedy možné je interpretovat v různě podle hledisek a rovin stavby věty či výpovědi. Nemůžeme tedy jednoznačně tvrdit, že rozkazovací způsob plní jen druh výzvy, nařízení (Hodně štěstí!, Zlom vaz!, Tak si tam venku třeba umrzni!, Jednou na tebe dojde!). To samé platí pro podmiňovací způsob, který je užit ve větách tázacích.

Tato forma neznačí pouze otázku (Co bych za to platil?!, Kam bychom v tuhle hodinu chodili?!). Aby adresát zcela porozuměl komunikační funkci, musí se také opřít o kon- krétní komunikační situaci.24

Explicitní performativní vyjádření

Z hlediska komunikačních funkcí jsou důležitá tzv. performativní slovesa. Per- formativní použití sloves, které značí různé funkce, je všeobecný jazykový způsob rea- lizace a určení komunikačních funkcí. Performativní použití znamená užití věty, která obsahuje predikát a kterou mluvčí popisuje i realizuje svůj komunikační záměr (Navr- huji Vám, abychom to dodělali již dnes.) signalizuje návrh, (Přikazuji Vám, abyste ode- šel.) signalizuje příkaz, (Jmenuji Vás zástupcem vedoucího katedry.) signalizuje jmeno- vání, (Radím Vám začít cvičit.) signalizuje radu.

Performativní slovesa se užívají většinou ve formě 1. osoby oznamovacího způ- sobu v přítomném čase a jsou vždy v nedokonavém vidu. Některé komunikační funkce mohou mít formu kondicionálu (Radila bych ti to nedělat.). Dále se po těchto slovesech klade výraz tímto: (Tímto Vám navrhuji se sejít za 14 dní.). Tyto slovesa nemohou mít ve většině případů zápornou podobu a nemůže u nich být užito modálních částic (zřej- mě, asi, patrně…). V běžné konverzaci ale neřekneme například (Tímto Vám oznamuji, že bych ráda skončila s prací dřív.), řekneme (Ráda bych skončila s prací dřív.).

V běžné konverzaci používáme explicitní performativní vyjádření:

a. když jde o speciální komunikační funkce, například (Nesouhlasím s tím, co navrhujete. - nesouhlas), (Protestuji tímto proti výsledkům voleb.);

24 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 433-434.

(26)

25

b. když je potřeba odstínit různé druhy výzvy (Radím Vám…, Doporučuji Vám, Navrhuji Vám…);

c. když jde o zvláštní, slavnostní situace (Tak Vám s radostí oznamuji, že jsme se zasnoubili!).

Explicitně performativní vyjádření nelze však použít u komunikačních funkcí, které jsou morálně hodnoceny záporně (Vyhrožuji ti tímto, že všem povím, co jsi udělal., Tímto tě navádím, abys to ukradl.).

(27)

26 6 Výpovědní formy komunikace

K určení komunikačních funkcí výpovědi neslouží jen explicitní performativní vyjádření, ale existují další různé prostředky k jejich určování. Tyto prostředky jsou dány systémovými a typologickými znaky, vlastnostmi jazyků. Jsou vyjádřeny pro- středky různé povahy. Například výpověď (Co bych to dělal!) má formu, která slouží k uskutečnění a určení komunikační funkce odmítnutí. Jednou ze součástí této výpovědi je částice co, tvar 1. osoby jednotného čísla podmiňovacího způsobu a dále nedokonavý vid přísudkového výrazu. Pokud užijeme druhou osobu (Co bys to dělal!), už zde nepla- tí komunikační funkce odmítnutí, ale spíše o funkci navádění, přemlouvání. Je zde tedy jiná možnost uskutečnění a určení výpověďmi s rozkazovacím způsobem (Nedělej to.).

Podobně jsou na tom výpovědi charakteru (Opravdu to udělám., Opravdu budu hodný.), kde je užita částice opravdu a tvar 1. osoby oznamovacího způsobu budoucího času.

Tyto výpovědi slouží k vyjádření komunikační funkce slibu. Užitím tvaru 1. osoby oznamovacího způsobu času přítomného (Opravdu jsem to udělal.) již tyto výpovědi slib značit nemohou. Obecně se určující prostředky dají rozčlenit do čtyř kategorií:

Lexikální prostředky

Významnou funkci mají částice (Díky za návštěvu. - poděkování), (Klidně tam běž. - dovolení), (Počkej, jednou na tebe dojde. - varování). Pro tyto prostředky je cha- rakteristické preskriptivní použití modálních výrazů jako například (Mohly bychom se sejít? - prosba, Nechceš něco k jídlu? - nabídka, Neměl bys to dělat. - doporučení, Musíš se učit. - příkaz). Dále jsou časté výrazy, které mají hodnotící smysl. Za jejich pomoci se něco vyčítá, kritizuje, nebo naopak chválí, uznává, děkuje (Škoda že jste to neřekla dřív., Super že jsi mi s tím pomohl., Tu přípravu do hodiny jste bohužel podcenila.). Do těchto hodnotících výrazů patří také hodnotící přídavná jména a příslovce jako napří- klad správně – nesprávně, dobře – špatně (Je dobře, že jsi mi to řekl., Napsala jste to špatně.).

1) Gramatické prostředky

Jedním z významných gramatických prostředků jsou gramatické kategorie. Jed- ná se o slovesný způsob, slovesný čas, slovesná osoba a slovesný vid. V naší práci se soustředíme hlavně na slovesný způsob.

a. Slovesný způsob

(28)

27

Popsat obsah predikátů platných reálně, nebo nereálně, je hlavní funkce sloves- ných způsobů. Reálnou platnost má oznamovací způsob ve všech časech a nereálnou platnost má podmiňovací způsob a rozkazovací způsob. V hovorové komunikaci je podmiňovací způsob nahrazován oznamovacím způsobem (Kdybych měla čas, tak bych to udělala/tak to udělám/tak jsem to udělala.). Může také docházet k neutralizaci pod- miňovacího způsobu s oznamovacím způsobem v případech, kdy by měl být výpovědí naznačována zdvořilost, skromnost, úcta, respekt, důvěrnost (Prosím Vás, abyste to dnes dodělal., Nechcete něco k jídlu?, Navrhuji, aby se to dnes vyřešilo.).

Podmiňovací způsob může sloužit k jemnému vybídnutí, žádosti, doporučení, poučení (Být na Vašem místě, snažila bych se to dokončit dříve., Pomohl byste mi?, Po- držela byste mi to?).25

b. Slovesný čas

Hlavní funkce slovesného času je sdělovat, jak se obsah vztahuje k aktuálnímu času v němž je výpověď vypovězena. Pokud platnost má, je to vyjádřeno formou pří- tomného času. Také platnost mít nemusí, což je vyjádřeno formou minulého a budoucí- ho času.

Komunikační funkce se realizují v těchto typech:

1. Typ - Jazyková indikace asertivních komunikačních funkcí

V tomto typu komunikačních funkcí se jedná o výpovědi, které mají funkce oznamovací, sdělovací, informační. Je zde možné užití všech slovesných osob. Užití performativní formule zde není zcela přirozené. Hlavním prostředkem jejich vyjádření je komunikační forma výpovědi složená z indikativu/kondicionálu a klesavé nebo stou- pavě klesavé kadence (Hana už skončila., Hana by už ráda skončila., Hana už skonči- la!, Hana by už ráda skončila!).

V tomto typu komunikačních funkcí jsou možné užít všechny časy (Hana zpívá., Hana zpívala., Hana bude zpívat.). Podmíněným způsobem se zde vyjadřuje děj, který platí podmíněně (Zítra bych to udělala.).

2. Typ - Jazyková indikace direktivních KF

Zde se jedná o komunikační funkce výzvové. Převažuje zde užití druhé slovesné osoby. Výzvy tohoto typu mohou být různé, kategorické či nekategorické, silné či slabé,

25 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 591-594.

(29)

28

naléhavé či nenaléhavé. Podle tohoto funkčně rozlišujeme například příkaz, rozkaz, výzvu, radu, žádost, návrh, instrukci, návod, pozvání, nabídku, doporučení.26

Všechny tyto typy jsou uskutečnitelné ve formě imperativu a klesavé kadence.

Jednotlivé druhy výzvy se tedy rozlišují a to se ukazuje v imperativu:

o dodáváním lexikálních prvků částicové povahy (Klidně si otevřete okno., Tak si přece otevřete okno., Třeba si otevřete okno., No tak si otevřete okno.);

o utvářením „analytických“ forem rozkazu pomocí významově slabých, až prázdných rozkazovacích forem některých sloves (Opovaž se tam nepo- slouchat., Koukej se to naučit.).

Způsoby a prostředky určování výzev

Podmínkou pro uskutečnění výzev je odhad mluvčího, zda adresát je může vy- konat to, co je žádáno. Jelikož se u mluvčího jedná pouze odhad, ne o jistotu, ale také zároveň o nezbytnou podmínku úspěšného provedení výzvy, může mluvčí tento svůj odhad vyjádřit:

o konstatováním modálním slovesem typu „moci“ a jistotně modalitním výrazem typu „patrně“ (Snad budeš moci přijít.);

o interogativní tvarem s modálním výrazem typu „moci“ (Mohl/ nemohl bys přijít?);

o souvětným tvarem podmínkovým se spojkou jestli(že) (Jestli můžeš, tak přijď.).

Druhy výzev

o Příkaz, rozkaz

Příkaz a rozkaz mají kategorickou a emocionální formu a mohou být v dané komunikační situaci určovány transpozicí oznamovacího způsobu do výzvy (Umyjete všechny okna, vytřete prach a zařídíte, aby zde bylo vždy vyvětráno.).

o Instruktáž, návod, recept

26 GREPL, M., KARLÍK, P., pozn. 11, s. 439, 449 – 450.

(30)

29

I zde se využívá oznamovacího způsobu místo způsobu rozkazovacího. Nejčas- těji v 1. osobě množného čísla přítomného času. V kuchařce například (Zeleninu nakrá- jíme a pak přidáme bylinky a necháme přes noc marinovat.). Nejde zde o oznámení, sdělení informace, ale o druh výzvy.

o Povel

Povel je druh kategorické výzvy, která znamená okamžité zahájení nebo ukon- čení činnosti a je závazná pro adresáta. Tato závaznost vzniká z mocenské pozice mluv- čího (Ruce vzhůru!, Ani hnout!).

o Prosba

V okamžiku promluvy je mluvčí závislý na adresátovi, mluvčí má osobní zájem na realizaci, jeho prosba tedy může být naléhavá a adresát nemá povinnost prosbu splnit (Prosím tě, zavolej mu., Zavolej mu., Mohl byste/můžete mu zavolat?, Kdybyste mohl, zavolejte mu., Nebyl byste tak hodný a zavolal mu?, Nevadilo by Vám, kdybych na chvíli vyvětrala?).

o Nabídka, pozvání

Zde jde o to, aby adresát něco vykonal (Nabízím Vám prohlídku našich bio pro- duktů.). Nabídka je nekategorická výzva a adresát může a nemusí tento druh výzvy spl- nit, vše je zcela na něm.

o Návrh

Návrh má velmi blízko v nabídce, ale s tím rozdílem, že návrh může zahrnovat oba komunikanty, mluvčího i adresáta (Co takhle zajít na kávu/oběd.).

o Rada, doporučení

Rada patří, jako například prosba, nabídka, návrh, k nekategorickým druhům výzev, tedy nezavazují adresáta vykonat to, co mu bylo řečeno (Doporučuji ti si přelé- vat vlasy jablečným octem., Bylo by vhodné, aby ses mu omluvil., Raději se zajdi zeptat., Jestli to považuješ za dobré, tak to udělej., Na tvém místě bych to nedělal.).

3. Typ – Jazyková indikace interogativních KF

Zde jde o výpovědi, které mají funkci tázací. Cílem těchto výpovědí je způsobit, aby adresát doplnil tazateli chybějící informace. V tomto typu výpovědí je možné vyu- žití všech časů a slovesných osob. Podle zaměření dělíme otázky na zjišťovací (Musíme

(31)

30

už jet?, Máš hlad?, Všiml sis té značky?) a doplňovací (Jaký film se ti líbí?, Kdy se vrá- tíš domů?). Oba tyto typy otázek mají kategorii nepravých otázky řečnické a podivové.

Nepravé otázky zjišťovací řečnické jsou například (Neříkala jsem to?, To musíš jet tak rychle?). Nepravé otázky zjišťovací podivové jsou například (To už jsi zase tady?, To už zase jíš?). Otázky nepravé doplňovací řečnické jsou například (Přece jsem ti vždy odpo- věděla., Kam jsem se měla schovat?). Otázky nepravé doplňovací podivové jsou napří- klad (Co to máš na sobě?).

4. Typ – Jazyková indikace komisivních KF

Tyto výpovědi mají funkci závazku, kdy mluvčí vykoná obsah výpovědi, která je často ve prospěch adresáta. V těchto výpovědích se vyskytuje budoucí čas a jejich podstatou je slib, závazek, přísaha, příslib, ujištění, ale i odmítnutí: „Přisahám, že to konečně dokončím.“, Slibuji, že už ti nikdy neublížím.“, „Proč bych měl být toho sou- částí?“.

5. Typ – Jazyková indikace permisivních a koncesivních KF

Výpovědi tohoto typu využívají budoucího času, dále první osoby a mají komu- nikační funkci dovolení a souhlasu, nebo na druhou stranu mají funkci nesouhlasu, za- mítnutí, námitky (Dovoluji Vám se toho shromáždění zúčastnit., Klidně si zakuřte., Mů- žeš s ním jít do kina., Nic proti tomu nemám., Nesmíš si sem všechny vodit., To nejde, abyste tohle dělal.).

6. Typ – Jazyková indikace varovacích KF

Tyto výpovědi používají budoucí čas, využívají hlavně druhé slovesné osoby a mají funkci varování, upozornění, výhružky, výstrahy (Varuji tě, abys neodporoval., Do dvanácti budeš doma., Neodmlouvej, nebo dostaneš domácí vězení., Ne abys to někomu řekl., Jestliže se nebudeš učit, neuděláš zkoušky.).

7. Typ – Jazyková indikace expresivních KF

V tomto typu je možné využít slovesné časy minulé a přítomné, převažuje zde užití druhé osoby a jedná se o výpovědi s komunikační funkcí poděkování, pochvaly, uznání a na druhé straně se jedná o výpovědi s funkcí výčitky, pokárání, kritiky, napo- menutí (Děkuji, že jsi mi pomohl., Uděluji Vám důtku za to, že jste nesplnil své povin- nosti., To ti to trvalo, než jsi na to přišel., Jsi hodný, že jsi mi to takhle upravil., To jsi nemohl chvíli počkat!?, Jak to se mnou zase mluvíš!?).

(32)

31 8. Typ – Jazyková indikace deklarativních KF

Výpovědi, které patří do tohoto typu, využívají přítomného času. Jde o výpově- di, kterými mluvčí v dané situaci mění stav věcí, k čemuž je kompetentní. Tato kompe- tence ve většině případů vyplývá z institucionálního postavení a funkce mluvčího. Jedná se například o ředitele, zaměstnavatele, soudce, rozhodčího (Pověřuji Vás funkcí ředite- le této pobočky., Prohlašuji Vás za muže a ženu., Zbavuji Vás obvinění z krádeže.).27

c. Slovesná osoba

Funkce forem slovesné osoby je naznačovat, jestli mluvčí nebo adresát jsou či nejsou účastníky toho, co tvoří obsah výpovědi.

d. Slovesný vid

Funkcí slovesného vidu je naznačovat uzavřenost – neuzavřenost, násobenost - nenásobenost obsahu predikátu. Ne všechna užití se dají z těchto pozic vyložit. Jde na- příklad o imperativní dvojice typu (To okno zavři – To okno nezavírej). Dále může jít i o jiné výpovědní formy (A: Udělej to. – B: Co bych to dělal.), což značí odmítnutí, kde možný je jen nedokonavý vid (Abych tě neposlala na hanbu.), což je výhružka.

Prozodické prostředky

Intonace a umístění intonačního centra se velmi podílejí na rozpoznávání komu- nikačních funkcí v mluvené řeči.

Příklady intonace:

o (Ta váza se převrátí.) – Tato výpověď má klesavou kadenci, tudíž vyja- dřuje konstatování.

o (Ta váza se převrátí!) – U této výpovědi je kadence stoupavě klesavá, zvolací, takže může, ale také nemusí vyjadřovat varování.

o (Ta váza se převrátí!?) – Zde má výpověď kadenci stoupavě klesavou, tedy silně značí varování.

Příklady umístění intonačního centra:

o (Dala bych si noky!) – Intonační centrum je na první slabice posledního slova, výpověď má tedy funkci přání.

27 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 595-597

(33)

32

o (Noky bych si dala.) – Intonační centrum je opět na poslední slabice po- sledního slova, slovo je ale jiné. Kadence je stoupavě klesavá a vzhledem k prvnímu příkladu má tato výpověď funkci souhlasu s něčím návrhem.

o (Noky bych si dala.) – Intonační centrum je umístěno na první slabice prvního slova a vzhledem k prvnímu a druhému příkladu má tato výpo- věď funkci odmítnutí nějakého návrhu, ale také má funkci protinávrhu, takže například „dala bych si ne špagety, ale noky“.

 Slovosled

I slovosled se může podílet na indikaci komunikační funkce výpovědí, například (Mám žízeň.), což vyjadřuje sdělení a (Žízeň mám.), což vyjadřuje souhlas.28 Z pohledu aktuálního členění toto řazení není nahodilé, je určováno kontextem.

V praktické práci je pro nás podstatná kategorie gramatických prostředků, zejména slovesný způsob. Ostatní zmiňujeme okrajově, jako například slovesný, nebo vůbec.

28 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 603-60.

(34)

33 7 Funkční styly

Komunikační situace a volba slovesného způsobu souvisí s funkčními styly.

Rozlišujeme:

Prostě sdělovací styl

Tento funkční styl umožňuje mluvčímu ihned přizpůsobit volbu jazykových prostředků komunikační situaci. V případě mluvené formy, která převládá, je využíváno prostředků, jako je určitá intonace, tempo, změna hlasitosti, a také využívání neverbál- ních prostředků, jako je mimika a gesta.

S prostě sdělovacím stylem se setkáváme v mluvené i psané komunikaci.

V mluvené komunikaci se uskutečňuje hlavně v dialogu. Pro tento styl jsou charakteris- tické věty jednoduché. V mluvené komunikaci se často vyskytují například anakoluty, apoziopeze a jejich následné opravy. Dále se v mluvené komunikaci vyskytuje více ukazovacích a osobních zájmen. Tento styl je neformální.

Odborný styl

Odborný funkční styl se využívá v mluvené i psané komunikaci a zaměřuje se na vyjadřování specifických zpráv a informací. Odborný styl se vyskytuje v komuni- kačních situacích například ve formě odborného článku ve vědeckých časopisech, mo- nografiích, sloupcích, ve formě popisu pracovního postupu. Na výsledném produktu se podílí více osob. Většinou je návod před publikováním zhodnocen šéfredaktorem.

V textech odborného stylu se vyskytují slova neutrální a formálně vyšší. Vý- stavba textu je důkladně promyšlená.

Umělecký styl

Při volbě jazykových prostředků má autor značnou svobodu. Autor je ale nepři- způsobuje konkrétní komunikační situaci, jde zde spíše o jeho úsilí o vytvoření jedineč- ného uměleckého textu s estetickým účinkem.

Komunikace tohoto stylu je monologická a je charakteristický pro žánry jako román či povídka. Dále je pro tento styl charakteristické střídání pásma postav a pásma vypravěče. Výstavba bývá promyšlená, většinou graduje, má určitou pointu.

 Publicistický styl

(35)

34

Tento styl je příznačný pro texty, které se realizují různými v různých typech médií a jsou určeny pro široký okruh lidí. Texty toho stylu jsou monologické, typickými útvary jsou zpráva, reportáž, proslov.

Výstavba je přehledná, časté jsou údaje o času a prostoru. Slovní zásoba textu bývá neutrální, formální.29

O funkčních stylech se zmiňujeme z důvodu komplexnosti tématu, avšak v analýzách od nich odhlížíme.

29 CVRČEK, V. a kolektiv autorů. Mluvnice současné češtiny. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246- 1743-5. s. 315 – 316.

(36)

35 8 Aktuální členění

Komunikační funkce je také vyjadřována aktuálním členěním. Použití a uspořá- dání slov ve výpovědi je určováno hlavně záměrem mluvčího a jeho výpovědní per- spektivou.30 Obsah výpovědi se dělí na dvě části, v závislosti na situaci: na východisko- vou část, která bývá začátek výpovědi a zapojuje se do kontextu. Dále na jádrovou část, která není kontextově nebo situačně zapojeno není.31 Mezi těmito částmi jsou přecho- dové složky, tranzity. Tranzit je přechod mezi tematickou a revmatickou složkou. Téma je část výpovědi, o které se něco říká a réma výpovědi je to, co se o ní říká (Máme mladého souseda a ten soused už má manželku a dvě děti.). Ten soused chápeme jako téma a má manželku a dvě děti jako réma.

Oznamovací věty

Za základní pořadí v oznamovacích větách považuje pořadí východisko – jádro (Výstava byla zahájena.). Toto pořadí se nazývá objektivní.32 Objektivní pořadí je zá- kladním a nejběžnějším pořadím a východisko výpovědi se nachází před jádrem výpo- vědi a používá se ve výpovědích citově neutrálních, v klidném vyprávění či při konsta- tování faktů.33

Dalším pořadím je jádro – východisko v oznamovacích větách a zde se toto po- řadí nazývá subjektivním (Zahájena byla výstava.).34 Při subjektivním pořadí je na za- čátku jádro výpovědi, což je časté při emocionálním vyjadřování, kdy se snažíme vy- slovit to, co chceme zdůraznit a následně pak připojíme východisko.35

Tázací věty

Otázky jsou vázány na kontext promluvy a tak při rozboru jejich aktuálního čle- nění je nejlepší, když se vychází z kontextové zapojenosti či nezapojenosti.

a. Otázky doplňovací

U kontextově nezapojených doplňovacích otázek je ve většině případů tázací slovo, které se objevuje na začátku věty, což se považuje za základní/objektivní pořadí.

30 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 633.

31 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 259.

32 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 637.

33 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 260.

34 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 637.

35 ČECHOVÁ, M. a kolektiv autorů., pozn. 2, s. 260.

(37)

36

(A: Minule to byla veselá sešlost. B: A kdo tam všechno byl?). V subjektivním pořadí se tázací slovo nachází na konci věty (A ty narozeniny máš kdy?)

b. Otázky zjišťovací

Zde se mluvčí ptá, jestli to, na co se ptá, platí nebo neplatí. Sloveso zde stojí většinou na začátku věty a větný přízvuk na konci nám ukazuje kontextově nezapojenou část (A: Dorazíš tam s rodiči? B: Ano/Ne, půjdu/nepůjdu.).

Rozkazovací věty

Pokud máme výpovědi typu (Podívej se!), je jasné, že sloveso je réma a osoba je téma. U rozvinutějších rozkazů je to složitější a je dobré vycházet z kontextové zapoje- nosti. Členy, které jsou kontextově zapojeny, lze z rozkazů vypustit. Naopak kontextově nezapojené členy vypustit nejde.

Větný přízvuk

Větný přízvuk je ukazatelem kontextově nezapojené části výpovědi. Jeho místo ve větě je ustálené, tedy ve větách oznamovacích je na poslední přízvučné slabice (Sest- ra vyhrála mobil.).

Větný důraz

Větného důrazu se využívá hlavně při vytýkání, jelikož je výraznější než větný přízvuk (On to neudělal.). On zde nese větší důraz a tento výraz je v protikladu k jistému očekávání.

 Slovosled

Slovosled má podobnou funkci jako větný důraz. Při použití neobvyklého slo- vosledu můžeme signalizovat protiklad výpovědí a vytýkání do protikladu (A: Jede nám to ze ´třetího nástupiště? B: Kouknu se. Tak, jede nám to z ´prvního.). Slovosled jsme zmiňovali v kapitole 6.

Vytýkací částice

Vytýkací částice jsou například pouze, jen, právě, také, i (Jedničku dostala jen moje spolusedící.). Toto značí, že nikdo jiný jedničku nedostal. Podobně jako vytýkací částice se chovají také tzv. temporální adverbia teprve, ještě, už (Stalo se to teprve včera.).

(38)

37

Zástupné výrazy

To této kategorie spadají osobní a ukazovací zájmena a odkazovací výrazy jako například teď, tam, tady. Tyto výrazy se chápou jako kontextově zapojené, pokud ne- sou větný přízvuk (Chtěla jsem práci dokončit včera. Dnes jsem ji konečně dokončila.).

Co se týče ukazovacích zájmen, pokud se vyskytují dohromady s podstatnými jmény nebo jinými výrazy, rozhoduje o jejich kontextové zapojenosti či nezapojenosti pozice větného přízvuku a slovosled. Jestliže ukazovací zájmeno nenese přízvuk, bereme ho za kontextově zapojené, které odkazuje k předchozí výpovědi (Měli jsme mladého souseda a ten měl dvě děti. To první bylo blonďaté a to druhé zrzavé.). Pokud ukazovací zájme- no přízvuk nese, bereme ho za kontextově nezapojené, které odkazuje k následující vý- povědi (Dnes musím vyřídit toto: poslat dopis, zaplatit účet…). Jestliže ukazovací zá- jmeno s přízvukem stojí na začátku výpovědi, zájmeno je vytčeno a chová se stejně jako jiné vytčené výrazy (Po dlouhém přemýšlení se konečně zvedl a včas to dopsal. A právě toto rozhodlo o jeho dobré známce.).

 Adjektiva

Adjektivy můžeme odkazovat na předchozí výpovědi. Jsou to adjektiva napří- klad zmíněný, předchozí, citovaný, stejný, uvedený. Větný člen s těmito výrazy je brán jako kontextově zapojený (V předchozích útocích šlo především o ublížení na zdraví.).

Ukazovací výrazy

Pomocí ukazovacích zájmen a podobných výrazů se počáteční výpověď vztahu- je přímo ke komunikační situaci (Dobrý večer, kde bych tady našla, prosím Vás, koře- ní?).

Počátkové formulce

Například v dopisech, vyprávěních se na začátku objevují tzv. počáteční formule (Vážená slečno Nováková, děkuji za Váš poslední dopis., Za sedmero horami…, Pro- miňte, ale mohla bych se zeptat, zda…).

 Titulky

Titulky se vyskytují hlavně u informativních novinových článků, v oficiální ko- respondenci. Titulek utváří pozadí, od kterého se odvíjí první výpověď vlastního textu (STUDENTI POTŘEBUJÍ ŽIVOT PSYCHICKY ZVLÁDAT – Čeští studenti chtějí při

(39)

38

kariéře také budovat osobní život, chtějí v práci sloužit dobré věci a nemusí být nutně leadery ve svém oboru).

 Citace v textu

Citace slouží k označení postupu citování či k označení odkazů na jiné texty.

V textu se používají grafické prostředky, v mluvené řeči se užívá hlasových obměn, odlišné výšky a barvy hlasu.

Přímá řeč

Přímá řeč zcela přeříkává elementární výpovědi, všechny časy a gramatické osoby. Bývá většinou uvozována tzv. uvozovací větou, kde je upřesněn mluvčí řeči.

V psaném textu bývá využito uvozovek pro její rozlišení (Včera jsem měla dobrou ná- ladu a tak jsem si řekla, že někomu provedu nějaký vtípek. Schovala jsem se tedy za dveře a čekala. Brzy kolem šla sestra a v pravý moment jsem vybafla. Sestra vyjekla a prohlásila: „Fuj, tohle ti někdy vrátím!“).

 Nevlastní přímá řeč

V textu není někdy odlišena přímá řeč od ostatního textu, zvláště v uměleckých textech. Uvozovky, dvojtečky a velká písmena jsou vynechávány. Ostatní text se pova- žuje za pásmo postav a v něm se využívá všech osob a časů jako v přímé řeči. Toto se nazývá nevlastní přímá řeč (Oblékla jsem jí popruhy, pojď, půjdeme na procházku.).

Polopřímá řeč

Polopřímá řeč se od přímé liší v tom, že místo vokativu používá nominativ a je- dinou gramatickou osobou je třetí osoba.

Nepřímá řeč

Nepřímá řeč značí něčí výpověď a mění se při ní gramatická osoba, čas a také i slovesný způsob (Učitelka: „Odpověz mi!“ -> Učitelka mi řekla, abych odpověděla.).36

36 KOLEKTIV AUTORŮ, pozn. 19, s. 637.

(40)

39 II. PRAKTICKÁ ČÁST

9 Analýzy

V analýzách postupujeme od charakteristiky komunikační situace, přes formu komunikace, vztah komunikačních partnerů, záměru komunikace ke komunikační funk- ci a slovesnému způsobu.

Analýza 1

Tato ukázka vznikla v krámku se zdravou výživou v Turnově. Jde zde o komu- nikační situaci, která má formu dialogu prodavačky a nakupujícího. Forma komunikace je mluvená a nepřipravená. Vztah komunikačních partnerů má sociologickou povahu.

Komunikační záměr ze strany nakupujícího je něco získat, koupit. Ze strany prodávají- cího jde o záměr něco nabídnout a prodat. Komunikační funkce jsou zde získání infor- mací, což je vyjádřeno interogativní výpovědí, ve které je využito oznamovacího způ- sobu (prosím Vás, máte…?). Další komunikační funkcí je informovat, což je opět vyjád- řeno oznamovacím způsobem (tenhle máme). Na produkt bylo poukázáno ukazovacím zájmenem, nebyl přímo pojmenován, ale oba účastníci komunikace vědí, o jaký produkt jde.

Dále nakupující užil oznamovacího způsobu (ještě jeden ten trojúhelníček). Cí- lem bylo poukázat na fakt, že nakupující chce koupit ještě tento produkt. Tento produkt nebyl pojmenován konkrétním názvem, bylo na něj poukázáno jen ukazovacím zájme- nem a obecným názvem trojúhelníček. V dalším momentu komunikace prodávající po- užil interogativní výpověď, která měla formu oznamovacího způsobu (máte korunku?).

Značí to dotaz, zda nakupující nemůže k částce přidat ještě 1Kč.

V této komunikaci jde o rozhovor mezi nakupujícím a prodávajícím. Oba ko- munikanti používají oznamovací způsob nebo tázací způsob. Vztah mezi komunikanty je na sociologické úrovni. Záměr, komunikační funkce výpovědí nakupujícího je něco získat, koupit. Záměr výpovědí, komunikační funkce prodávajícího je splnit požadavky nakupujícího, něco nabídnout. Oba komunikující se snaží být kompetentní z hlediska komunikace, tedy vyjadřovat se přiměřeně v této dané komunikační situaci. Kooperační principy, zásady, maximy jsou v rámci možností komunikanty dodržovány.

Analýza 2

Tento hlasový záznam vznikl v obchodě se zdravou výživou a komunikační si- tuace ukazuje dialog mezi prodavačkou a zákazníkem. Forma komunikace je mluvená a

References

Related documents

„inteligentní, pilný, impulzivní, kritický, svéhlavý a závistivý“ dojdeme lep- šího dojmu, neţ u člověka B, který je „závistivý, svéhlavý, kritický, impul-

Problematickými se v této situaci stávají zejména Obrázek 8: Blokové schéma výstupního bufferu pro sběrnici Manchester při použití polomůstku jako zdroje

Praktická část bakalářské práce se věnuje představení Sportovního centra Jilemnice, které spravuje sportovní areál, popsány jsou další činnosti této

Existují zde 3 skupiny a to sdělení zasílaná poštou nebo kurýrnímu službami, sem patří direct mail a katalog. Direct mail je přímá písemná forma, která může být v

- knihovnu mají lidé rádi – má poradit, teplo, světlo, příjemno, bez peněz, hodní lidé - knihovnu přestávají mít lidé rádi – knihovna zkoumá důvody. - lidé

Komunikační bariéry, které vznikají díky nerovnému postavení členů rodiny, a které mají, stejně jako ostatní uvedené komunikační bariéry, výrazně

Nejčastěji uváděným druhem narušené komunikační schopnosti byla dyslalie 71 dětí, která patří mezi poruchy výslovnosti, dále uváděli opožděný vývoj řeči 9 dětí,

Hodnocen´ı navrhovan´ e vedouc´ım bakal´ aˇ rsk´ e pr´ ace: výborně Hodnocen´ı navrhovan´ e oponentem bakal´ aˇ rsk´ e pr´ ace:?. Pr˚ ubˇ eh obhajoby bakal´ aˇ rsk´