• No results found

STATISTICKÉ VYČÍSLENÍ EMIGRACE Z ČSSR V 80. LETECH 20. STOLETÍ

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "STATISTICKÉ VYČÍSLENÍ EMIGRACE Z ČSSR V 80. LETECH 20. STOLETÍ"

Copied!
101
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

STATISTICKÉ VYČÍSLENÍ EMIGRACE Z ČSSR V 80. LETECH 20. STOLETÍ

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání

7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Lenka Filová

Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

Liberec 2015

(2)
(3)
(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat těm, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout.

Především vedoucí práce Mgr. Kateřině Lozoviukové, Ph.D. za její pomoc při zpracování tohoto tématu a za poskytnutí materiálů, informací a cenných rad. Velice také děkuji Mgr. Bc.

Petru Dvořáčkovi za pomoc při hledání odpovědí na některé otázky a za zpřístupnění materiálů Archivu bezpečnostních složek, které se staly základem této práce. Dík patří také dalším lidem, kteří mi v průběhu psaní přispěli radami nebo mě jiným způsobem podporovali.

(6)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá problematikou emigrace z Československa ve 20.

století. Ne bez důvodu je toto století někdy označováno jako „století emigrace“. Různé politické změny skutečně vyhnali z Československa za necelé století jeho existence statisíce až miliony lidí. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy a popsány základní problémy související s emigrací z Československa ve 20. století. Praktická část se pak

zaměřuje hlavně na emigraci v 80. letech 20. století a její vyčíslení podle nedávno nalezených a dosud nezpracovaných materiálů z Archivu bezpečnostních složek. Předložená práce

analyzuje emigraci tohoto období z různých aspektů a snaží se přispět k pochopení problematiky emigrace vůbec.

Klíčová slova: emigrace, perzekuce, 80. léta 20. století, politická emigrace, Státní bezpečnost, ostraha hranic, cestování

(7)

Annotation

The bachelor thesis analyses emigration from the Czechoslovak Socialist Republic in the 20th century. This century is sometimes called “Century of the emigration”. In this century left Czechoslovakia even millions of people because of many political changes. Theoretical part of this bachelor thesis describes emigration of the 20th century in general. Practical part analyses and quantifies emigration of eighties of the 20th century. In this bachelor thesis I worked with the documents from Security Services Archive.

Key words: emigration, persecution, eighties of the 20th century, political emigration, national security, border surveillance, traveling

(8)

7 Obsah

1 Úvod ... 10

2 Kritika pramenů a literatury ... 12

2.1 Kritika pramenů ... 12

2.2 Kritika literatury ... 14

3 Problém emigrace z Československa ve 20. století ... 17

3.1 Vlny emigrace ... 17

3.1.1 Meziválečná emigrace ... 17

3.1.2 Mnichovská dohoda a 2. sv. válka ... 18

3.1.3 Poválečný odsun Němců a reemigrace ... 20

3.1.4 Poúnorová emigrace ... 20

3.1.5 Posrpnová a „normalizační“ emigrace ... 25

3.2 Přesidlování Němců a dalších skupin osob mezi roky 1945 až 1989 ... 28

3.2.1 Přesidlování Němců mezi roky 1945 až 1989 ... 28

3.2.2 Přesidlování dalších velkých skupin osob mezi roky 1945 až 1989 ... 29

3.3 Možnosti cestování z Československa 1918-1989 ... 30

3.3.1 1. republika ... 30

3.3.2 Mnichov a 2. sv. válka ... 31

3.3.3 1945-1948 ... 31

3.3.4 1948-1953 ... 32

3.3.5 1953-1963 ... 33

3.3.6 1963-1969 ... 33

3.3.7 „Normalizace“ ... 35

3.4 Ostraha hranic ... 36

3.5 Kriminalizace emigrace ... 38

3.5.1 40. a 50. léta ... 38

3.5.2 60. léta a „normalizace“ ... 39

3.6 Státní bezpečnost a emigrace ... 39

3.6.1 Akce Kámen ... 42

3.6.2 Akce Asanace ... 42

4 Vyčíslení emigrace za roky 1980-1989 ... 45

4.1 Mezinárodní situace Československa v 80. letech 20. století ... 45

4.2 Vnitropolitická situace v Československu v 80. letech 20. století ... 46

(9)

8

4.3 Správa pasů a víz ... 48

4.4 Obsah evidenčních knih vedených správou pasů a víz ... 49

4.5 Celkový počet emigrantů ... 49

4.6 Poměr mužů a žen v emigraci... 50

4.7 Soukromá a služební emigrace ... 51

4.8 Děti emigrantů cestující s rodiči ... 52

4.8.1 Porovnání s jinými statistikami emigrace ... 55

4.9 České země a Slovensko ... 57

4.10 Státy emigrace ... 58

4.11 Věkové rozvrstvení emigrantů ... 60

4.12 Členství a status v organizacích ... 62

4.13 Rozvrstvení emigrantů podle sociálního postavení... 63

4.14 Rozvrstvení emigrantů podle oboru ... 67

4.15 Emigrace na základě nelegálního překročení hranic ... 69

4.15.1 Únos letadla dvěma 16letými chlapci (1989) ... 70

4.15.2 Přelet balónem přes „železnou oponu“ ... 72

4.15.3 Přelet otce a syna na rogalu vlastní konstrukce do Rakouska ... 73

4.16 Mrtví na hranici v 80. letech 20. století ... 74

5 Závěr ... 76

6 Seznam použitých pramenů a literatury ... 79

6.1 Prameny ... 79

6.1.1 Archivní prameny ... 79

6.1.2 Tisk ... 79

6.1.3 Tištěné prameny ... 80

6.1.4 Zákony ... 80

6.1.5 Filmové a rozhlasové dokumenty ... 81

6.1.6 Online zdroje ... 81

6.2 Literatura ... 82

7 Seznam použitých zkratek ... 88

8 Seznam příloh ... 89

(10)

9 Seznam tabulek a grafů

Tabulka 1: Celkový počet emigrantů za jednotlivé roky... 49

Tabulka 2: Vývoj emigrace za jednotlivé roky ... 50

Tabulka 3: Rozložení emigrace podle pohlaví ... 51

Tabulka 4: Počet emigrantů za jednotlivé roky – Soukromá a služební emigrace ... 52

Tabulka 5: Děti do 15let cestující s rodiči (1980-1989) ... 52

Tabulka 6: Poměr emigrantů cestujících s dětmi a bez dětí ... 53

Tabulka 7: Počet emigrantů za jednotlivé roky včetně dětí mladších 15let cestujících s rodiči ... 54

Tabulka 8: Vývoj počtu emigrantů a počtu dětí cestujících s rodiči (1980-1989) ... 54

Tabulka 9: : Rozdíl v mých výpočtech v porovnání se správou MV z roku 1988 ... 55

Tabulka 10: Češi a Slováci celkem (1980-1989) ... 57

Tabulka 11: Poměr počtu emigrantů z Českých zemí a ze Slovenska za roky 1980-1989 ... 57

Tabulka 12: Poměr počtu obyvatel Českých zemí a Slovenska v roce 1980... 57

Tabulka 13: Státy emigrace celkem (1980-1989) ... 58

Tabulka 14: Vývoj počtu povolených výjezdů do nejčastějších států v jednotlivých letech ... 60

Tabulka 15: Věk emigrantů I ... 61

Tabulka 16: Věk emigrantů II ... 61

Tabulka 17: Členství v organizacích ... 62

Tabulka 18: počet členů Komunistické strany a jiných organizacích v jednotlivých letech 1980-1989 63 Tabulka 19: Sociální postavení I (1980-1989) ... 64

Tabulka 20: Sociální postavení II (1980-1989) ... 65

Tabulka 21: Sociální postavení III (1980-1989) ... 65

Tabulka 22: Nejvyšší dosažené vzdělání – sčítání lidu 1980 ... 66

Tabulka 23: Obor emigrantů od nejčastějšího k nejméně častému (1980-1989) ... 67

Tabulka 24: Vyčíslení emigrace nelegálním nebo nezjištěným způsobem za jednotlivé roky 1980-1989 ... 69

(11)

10

1 Úvod

Předložená bakalářská práce se zabývá problematikou emigrace z Československa ve 20.

století. Práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. Cílem teoretické části bude na základě studia literatury charakterizovat tento výrazný fenomén 20. století. Hlavní důraz bude kladen na emigraci v období komunistického režimu, tj. od roku 1948 do roku 1989.

Cílem praktické části pak bude na základě studia pramenů Archivu bezpečnostních složek vyčíslit emigraci 80. let 20. století a provést analýzu jejího složení.

Teoretická část se bude věnovat nejprve největším vlnám emigrace od vzniku

Československé republiky v roce 1918. V meziválečné době docházelo k emigraci převážně z hospodářských důvodů. To se však zásadně změnilo v souvislosti se sílící hrozbou pro Československo ze strany rozpínavého nacistického Německa, která

vyvrcholila Mnichovskou dohodou a zřízením Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenského státu. Teď už lidé odcházeli hlavně kvůli obavám z perzekuce – stejně jako po nástupu komunistického režimu v únoru 1948. Bakalářská práce je rozdělena na kapitoly, ve kterých charakterizuji tyto největší vlny emigrace obecně. Další kapitoly jsou pak věnované charakteristice emigrace politické (poúnorové a posrpnové) a její činnosti v zahraničí.

V souvislosti s migračními vlnami se musíme zmínit také o poválečném odsunu Němců, protože to byl vlastně největší přesun obyvatelstva v historii Československa. V hlavní vlně nuceného odsunu mezi lety 1945-1946 z Československa do Německa odešly téměř 3 miliony osob. Stěhování dalších osob (hlavně v rámci slučování rodin) pak v malé míře pokračovalo v následujících letech. Tento velký přesun osob byl však jiného rázu než zmíněné emigrační vlny. Vystěhování z Československa nebylo pro tyto osoby vlastním rozhodnutím. Jejich odsun si přálo vedení Československého státu i většina neněmeckých obyvatel

Československa a legálně na mezinárodní úrovni byl schválen na Postupimské konferenci v roce 1945.

V dalších kapitolách se zaměřím na to, jakým způsobem se vůbec dalo emigrovat.

Nejprve vymezím možnosti cestování v různých obdobích od vzniku Československa do pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Dále pak uvedu, jaké nástrahy čekaly na emigranta, pokud se rozhodl překonat hranice ilegálním přechodem. V době existence tzv. železné opony byl takovýto způsob emigrace velmi nebezpečný a tak je nutné zmínit také počty lidí, kteří zemřeli při pokusu o její překonání.

(12)

11

Jaký trest pak na občana Československa čekal po neúspěšném přechodu hranic, nastíním v kapitolách o kriminalizaci emigrace. O ty, kterým se hranice podařilo překonat, se

samozřejmě zajímala Státní bezpečnost, hlavně její rozvědka. Ta se snažila proniknout mezi politicky aktivní emigranty, a získat tak informace o jejich činnosti v zahraničí, nebo např.

diskreditovat emigraci v očích československé veřejnost a zahraničních vlád. Obecně o vztahu Státní bezpečnosti a emigrace píši v kapitole Státní bezpečnost a emigrace. Teoretická první část bakalářské práce by nám tedy měla poskytnout základní informace o fenoménu emigrace v historii Československa a nastínit nám situaci ve státě, ze kterého ve zkoumaném období 80.

let 20. století emigrovalo mnoho lidí.

V praktické části bakalářské práce se budu zabývat vyčíslením, charakteristikou a

složením emigrace 80. let na základě studia seznamů emigrantů, které vytvořila Správa pasů a víz, útvar Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), a které jsou dnes uloženy v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Ze zkoumaných materiálů se dala zjistit řada informací.

Emigraci tak budu analyzovat z hlediska pohlaví, věku, sociálního postavení a oboru profese, členství v komunistické straně a dalších organizacích, dle toho zda cestovali s dětmi nebo bez dětí, dle toho kam cestovali a z dalších aspektů. Zmíním také zajímavé případy nelegálních přechodů hranic, na které jsem při studiu těchto pramenů narazila.

Emigrace je zajímavým fenoménem 20. století. Ve své práci se v teoretické části zabývám hlavně emigrací z komunistického Československa, v praktické pak konkrétně 80.

lety 20. století. Emigrace byl jeden s nejradikálnějších způsobů, jak se vyrovnat s realitou v nesvobodném Československu. Přesto se k ní odhodlalo mnoho lidí.

(13)

12

2 Kritika pramenů a literatury

2.1 Kritika pramenů

V praktické části bakalářské práce jsem pracovala s dosud nezpracovanými dokumenty Archivu bezpečnostních složek1 (dále jen ABS). Jednalo se o seznamy emigrantů, které vytvořila Správa pasů a víz (dále jen SPV), útvar SNB (více o SPV viz kapitola 4.1). Tato evidence byla vytvořena pro potřeby SPV, která dodávala podklady pro sekretariát

Federálního ministerstva vnitra, ze kterých pak vznikaly např. analytické zprávy o emigraci pro ÚV KSČ.

Každý záznam v těchto seznamech emigrace obsahoval jméno, datum narození, bydliště, počet dětí cestujících s rodičem, stát vycestování, členství v Komunistické straně (nebo v jiné organizaci). Dále pak kód pro sociální postavení a obor profese (viz příloha č. 1).

Součástí zkoumané evidence byly také číselníky vysvětlující záznamy o sociálním postavení a oboru (viz příloha č. 2 a 3). Počet emigrantů vypočítaný na základě studia těchto dokumentů nelze považovat za absolutní, tato čísla jsou pouze orientační. Zkoumaná evidence pro mě byla pouze jedním zdrojem informací, k určení skutečného počtu emigrantů by byl potřeba rozsáhlejší výzkum mnoha dalších pramenů. Srovnání mnou zjištěných čísel s některými jinými prameny se věnuji v kapitole 4.8.1.

Dalším typem pramenů, se kterým jsem pracovala, byly vzpomínky samotných emigrantů. Ty jsou cenným zdrojem informací o motivaci k emigraci a každodenním životě v ní. Ve své bakalářské práci jsem pracovala s řadou tištěných publikací obsahující rozhovory s emigranty. Použila jsem například knihu Pavla Palečka obsahující rozhovory s historiky Exil a politika: Historici o nejnovějších dějinách a o sobě2, soubor rozhovorů s emigranty Křížové cesty3 nebo knihu rozhovorů publicisty Karla Hvížďali s hercem Pavlem Landovským

Soukromá vzpoura4 aj. Další rozhovory s emigranty lze nalézt také ve filmových (Pavel

1 Fond Správa pasů a víz, nezpracováno, 1980-1989 Soukromá a služební emigrace.

2 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323- 070-4.

3 Křížové cesty: příběhy lidí, kteří opustili vlast bez naděje na návrat. Ten se však uskutečnil = Kreuzwege:

Geschichten von Menschen, die ihre Heimat für immer verliessen, und doch wieder zurückkehrten. Vyd. 1.

Praha: Prostor, 2010. 100, 119 s. ISBN 978-80-7260-233-9.

4 LANDOVSKÝ, Pavel. Soukromá vzpoura: rozhovor s Karlem Hvížďalou. 2. vyd., v Mladé frontě 1. vyd. Praha:

Mladá fronta, 1990. 158 s. ISBN 80-204-0209-8.

(14)

13

Tigrid – Evropan5) nebo rozhlasových (cyklus Českého rozhlasu: Příběhy 20. století6) dokumentech. Rozhovory s pamětníky jsou však samozřejmě problematický pramen.

Vyprávění pamětníků je často velmi subjektivně zabarvené, roli také hraje sama lidská paměť, která je nedokonalá. Záleží také na tom, kdy byl rozhovor veden. Pokud je událost vyprávěna nedlouho potom, co se stala, bude jistě popsána velmi přesně, na druhou však se silným emocionálním nábojem. Pokud je událost naopak vyprávěna s delším časovým odstupem, může v ní chybět mnoho detailů, ovšem emoce už nebudou tak silné, aby pamětníkovi zastřely pohled.7

Zajímavým pramenným zdrojem podávajícím obraz toho, jak komunistický režim smýšlel o emigraci – nebo spíše toho, jak režim chtěl, aby bylo o emigraci smýšleno – jsou dobové filmy, seriály nebo dokumenty. Tato díla byla vytvořena v první řadě pro účely propagandy a líčila emigranty jako zrádce a morálně pokřivené jedince. Takovýto obraz emigrace můžeme nalézt např. v několika dílech „normalizačního“ seriálu 30 případů majora Zemana8 nebo v o něco starších filmech Král Šumavy9 a Únos10. Několik filmových

pseudodokumentů natočila československá televize s nejznámějším agentem nasazeným na emigraci v Rádiu svobodná Evropa, kapitánem Pavlem Minaříkem (viz kapitola 3.6). I zde jsou emigranti vylíčeni ve stejném duchu jako ve jmenovaných filmech. Obdobný obraz emigrace režim vytvářel i na stránkách tisku.

Cenným zdrojem informací pro mě byly také údaje dostupné na stránkách Českého statistického úřadu11 a texty zákonů vztahujících se k cestování a emigraci dostupné na webu Poslanecké sněmovny České republiky12.

Veškeré další použité prameny jsou uvedeny na konci bakalářské práce v Seznamu použité literatury a pramenů.13

5Paměť 20. století: Pavel Tigrid – Evropan [dokumentární film]. Scénář a režie Helena TŘEŠTÍKOVÁ. Česká republika, 2004.

6 Příběhy 20. století [rozhlasový pořad]. ČRo Plus.

7 Více o metodách orální historie viz např. VANĚK, Miroslav – MÜCKE, Pavel – PELIKÁNOVÁ, Hana. Naslouchat hlasům paměti: teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7285-089-1.

8 30 případů majora Zemana [televizní seriál]. Režie Jiří SEGUENS st. Československo, 1974.

9 Král Šumavy [film]. Režie Karel KACHYŇA. Československo, 1959.

10 Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952.

11 Český statistický úřad [online]. [vid. 18. 4. 2014] Dostupné z: http://www.czso.cz/

12 Poslanecká sněmovna České republiky [online]. [vid. 18. 4. 2014] Dostupné z: http://www.psp.cz

13 Viz s. 66-71

(15)

14

2.2 Kritika literatury

Jako základní monografie k orientaci v obecných dějinách Československa mezi lety 1918-1938 mi posloužil třídílný soubor Zdeňka Kárníka České země v éře první republiky (1918-1938). Pro období Protektorátu Čechy a Morava pak práce Volkera Zimmermanna Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety:

(1938-1945)14 a Pavla Maršálka Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-194515. Situaci na Slovensku v tomto období mi nastínila publikace Ivana Kamence a Evy Vondráškové Slovenský stát: (1939-1945)16. Pro orientaci ve vývoji poválečného Československa mi posloužily hlavně publikace Československo v poválečné Evropě17 od Karla Kaplana a Dějiny Česko-Slovenska po roku 194518 od Hanse Rennera a Ivo Samsona.

Mezi základní práce k problematice obecné i politické poválečné emigrace patří např.

knihy historika Zdeňka Jiráska Československá poúnorová emigrace a počátky exilu19 a Exilová politika v letech 1948-1956 Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa20 (ve spolupráci s Milošem Traplem).

Další zásadní práce k této problematice jsou monografie historiků Karla Kaplana Poúnorový exil 1948-49 a Bořivoje Čelovského Politici bez moci21. První léta exilové Rady svobodného Československa. Zatímco kvalitních publikací zaměřených na poúnorovou emigraci jsem měla při své práci k dispozici dostatek, komplexnější studie „normalizační“ emigrace se mi nalézt nepodařilo. Tato doba je zřejmě ještě příliš „čerstvá“, a tak si na obsáhlejší zpracování emigrace tohoto období musíme ještě chvíli počkat.

14 ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety: (1938-1945). Vyd. 1. Praha: Argo: Prostor, 2001. 577 s. Obzor. ISBN 80-7260-055-9.

15 MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže: nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Vyd.

1. Praha: Auditorium, 2012. 302 s. 20. století. ISBN 978-80-87284-20-9.

16 KAMENEC, Ivan – VONDRÁŠKOVÁ, Eva. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd. Praha: Anomal, 1992. 143 s., 4 obr. Ad Fontes. ISBN 80-900235-3-3.

17 KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2004. 407 s. ISBN 80-246-0655- 0.

18 RENNER, Hans – SAMSON, Ivo. Dějiny Česko-Slovenska po roku 1945. Bratislava: SAP, 1993. ISBN 80-85665- 16-6.

19 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s.

Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2.

20 JIRÁSEK, Zdeněk – TRAPL, Miloš. Exilová politika v letech 1948-1956. Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa. Olomouc, 1996.

21 ČELOVSKÝ, Bořivoj. Politici bez moci. První léta exilové Rady svobodného Československa. Šenov u Ostravy, 2000.

(16)

15

Trochu jiný pohled na emigraci můžeme nalézt v knihách novináře Pavla Tigrida, např. Politická emigrace v atomovém věku22 nebo etnologa Stanislava Broučka, např. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách: 1918-200823 (ve spolupráci

s Tomášem Grulichem).

Za velkou migrační vlnu lze považovávat také poválečný odsun Němců, přesto že tento přesun obyvatelstva byl jiného rázu než ostatní migrační vlny, o kterých bude v práci řeč. Mezi základní monografie k této problematice patří např. práce Tomáše Staňka Odsun Němců z Československa 1945-194724. Tento autor se také zabývá osudem zbylých Němců v Československu po poválečném odsunu, a to k v knize Německá menšina v českých zemích:

1948-198925. Tento autor také společně s Adrianem von Arburgem uspořádal

několikasvazkovou edici dokumentů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–

1951.26

Pokud jde o možnosti cestování z Československa v letech 1918 až 1989 nenalezneme více vyčerpávající publikace než Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v

Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989 a Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace od Jana Rychlíka.

Podstatným zdrojem informací o možnostech překonání hranic nelegální cestou, ostraze hranic, organizaci pohraničních složek a o obětech „železné opony“ byly pro mou práci publikace Martina Pulce Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek27 a Pavla Vaňka Ochrana státní hranice 1948-195528 a Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-195529. Problematikou nelegálních přechodů hranic se zabývá také např. Ivo Pejčoch ve svých knihách Hrdinové železné opony, Útěky za železnou oponu a Přechody přes železnou oponu. V těchto posledních třech knihách nalezneme hlavně

22 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.

ISBN 80-85190-00-1.

23 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918- 2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7.

24 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 536 s. ISBN 80- 200-0328-2.

25 STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích: 1948-1989. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 282 s. ISBN 80-85241-29-3.

26 Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Ve Středoklukách:

Zdeněk Susa, 2010-2011. ISBN 978-80-86057-67-5.

27 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č.

13. ISBN 80-86621-18-9.

28 VANĚK, Pavel – BÁRTÍK, František. Ochrana státní hranice 1948-1955. V Brně: Technické muzeum, c2013. 141 s. Acta Musei technici Brunensis; sv. 3. ISBN 978-80-86413-84-6.

29 VANĚK, Pavel. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-1955. 1. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. 215 s. ISBN 978-80-87211-08-3.

(17)

16

konkrétní příběhy lidí, kteří úspěšně či neúspěšně pokusili překonat ostře střeženou hranici Československa se západním Německem a Rakouskem.

O emigraci se samozřejmě velmi zajímala také Státní bezpečnost. Obecně se činností Státní bezpečnosti zabývá např. kniha Karla Kaplana Nebezpečná bezpečnost30. Vztahem státní bezpečnosti a emigrace, hlavně působením agentů StB v rádiu Svobodná Evropa, se pak zabývá např. publikace Prokopa Tomka "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa.31

Veškerá další použitá literatura je uvedena na konci bakalářské práce v Seznamu použité literatury a pramenů.32

30 KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. 289 s.

Knihy – dokumenty. ISBN 80-7239-024-4.

31 TOMEK, Prokop. "Objekt ALFA": československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. Vyd. 1.

Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 399 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č. 14. ISBN 80-86621-27-8. s. 96-104.

32 Viz s. 66-71.

(18)

17

3 Problém emigrace z Československa ve 20.

století

3.1 Vlny emigrace

Historie lidstva byla plná migrací a stěhování různých skupin obyvatel z území na území. Co do počtu emigračních vln i počtu jednotlivých emigrantů se (snad kromě doby tzv.

Stěhování národů) může jako „století emigrace“ označit 20. století, kdy pod vlivem

nejrůznějších politických změn opustily Československo stovky tisíc až miliony lidí. Zároveň se ale v určitých momentech tohoto století Československo stalo útočištěm pro exulanty a emigranty z jiných států (např. lidé pronásledovaní z rasových, politických či náboženských důvodů v Hitlerově Německu). Ve své práci zmíním nejvýraznější vlny emigrace tohoto období.

3.1.1 Meziválečná emigrace

V období před 1. světovou válkou byla velmi početná emigrace do vyspělých států (např. USA) za vidinou ekonomického vzestupu. Se vznikem Československa v roce 1918 tato emigrace pokračovala. To také souviselo s hospodářskými a sociálními problémy nově vzniklého státu.33 Emigrace ale ani se zlepšováním ekonomické situace neustávala, např.

v roce 1922 opustilo Československo téměř 50 000 lidí.34

Naprostá většina meziválečné emigrace pocházela z dělnických vrstev, samozřejmě také proto, že dělnická vrstva byla ve společnosti nejvíce zastoupena. Tito dělníci odcházeli hlavně do západoevropských států nebo do SSSR. Náklady na cestu do zámoří byly totiž velmi vysoké, lze tedy předpokládat, že do USA a jiných zámořských států odcházely spíše majetnější skupiny obyvatel než do evropských zemí. Meziválečnou vlnu emigrace oslabila až

33 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl 1., Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 571 s. Dějiny českých zemí. ISBN 80-7277-027-6. s. 49-60.

34 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918- 2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7.

s. 35.

(19)

18

celosvětová hospodářská krize 30. let, neboť se zmenšily migrační a pracovní možnosti hlavně dělníkům.35

Československá vláda se po celé meziválečné období snažila tento velký odliv obyvatel regulovat (viz kapitola 3.3.1). Přesto byli, na rozdíl od následujících období, českoslovenští emigranti v meziválečné době vnímáni jako spojenci Československa, jejichž prostřednictvím se otevírala např. ekonomická spolupráce s ostatními státy. V roce 1928 byl založen Československý ústav zahraniční, který měl za úkol řešit vystěhovalecké otázky, pečovat o krajany v zahraničí a využívat kontaktů s nimi ve prospěch státu. Tato organizace měla také budovat ústřední krajanské struktury v zahraničí, které by podporovaly různé krajanské spolky a organizace. V meziválečné době žilo v zahraničí až 2 000 000 osob původem z českých zemí nebo ze Slovenska (a jejich potomků), tím pádem také krajanských spolků existovalo velmi mnoho (např. v polovině 20. let kolem 5 850 spolků). 36

Československo v meziválečném období sice přišlo o mnoho obyvatel, na druhou stranu zde zase našli útočiště uprchlíci z jiných států. V roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, získalo mnoho politiků levicových nebo demokratických stran (a obecně odpůrců nacismu) v Československu azyl. Po vyhlášení tzv. norimberských rasových

zákonů37 v roce 1935 pak opustili Německo tisíce Židů38 (nebo osob za Židy dle tzv.

norimberských zákonů považovaných). Některým z nich Československo poskytlo azyl nebo alespoň dočasné útočiště při cestě do Anglie či do zámoří.39

3.1.2 Mnichovská dohoda a 2. sv. válka

Velký odliv obyvatelstva z Československa vyvolala mnichovská dohoda v roce 1938.

Obavy o existenci Československa se odrazily v narůstajícím zájmu obyvatel o

vystěhovalectví. Československý ústav zahraniční byl zavalen žádostmi o informace, jakou

35 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918- 2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7.

s. 33.

36 Tamtéž. s. 42.

37 Text tzv. norimberských zákonů. In: Holocaust [online]. [vid. 1.12.2014]. Dostupné z:

http://www2.holocaust.cz/cz/history/events/nuremberg_laws

38 Preferuji psaní s velkým počátečním písmenem (označení národnosti) před psaním malého počátečního písmena (označení náboženské příslušnosti). Přestože chápu, že pro vymezení národa neexistuje objektivní kritérium, myslím si, že tuto skupinu obyvatel spojuje více než náboženství, a to společná kultura, historie a dnes již společný stát.

39 K této problematice více např. ČAPKOVÁ, Kateřina – FRANKL, Michal. Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938. Vyd. 1. Praha; Litomyšl: Paseka, 2008. 421 s. ISBN 978-80-7185-840-9.

(20)

19

práci je v kterých zemích možné získat. Nejvíce dotazů přišlo na vzdálené mimoevropské státy: Kanadu, Austrálii, Nový Zéland a jihoamerické státy.40

Vnitrozemí českých zemí zavalilo množství uprchlíků ze zabraných Sudet (až 100 000). Češi, odpůrci nacismu (sociální demokraté, komunisté atd.) a osoby označené Norimberskými zákony za Židy prchali z bývalého československého pohraničí před perzekucí. Tato situace s sebou přinášela mnoho problémů. Druhorepubliková vláda si

nejprve s tímto přílivem exulantů nevěděla příliš rady – odmítala je přijmout, ale nakonec jim v Československu poskytla azyl.41

Do exilu odešel ihned po Mnichově i prezident Edvard Beneš a následovali ho další politici okleštěných nebo zakázaných stran (komunisté, sociální demokraté) a další odpůrci nacismu.

Po vyhlášení Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 odcházejí hlavně vojáci – účastníci zahraničního odboje – a dále osoby označené tzv. norimberskými zákony za Židy. Odcházejí ale samozřejmě i jiné více či méně ohrožené skupiny obyvatel (např. němečtí sociální demokraté aj.). Od vypuknutí války je však stále obtížnější opouštět protektorát, takže výrazně klesá počet exulantů.42

Mezi těmi, kteří se rozhodli pro odchod ze země, byl i jeden z nejvýznamnějších exulantů Pavel Tigrid43. V jeho případě se jednalo o šťastný krok, Tigrida by vzhledem k jeho židovskému původu čekala s velkou pravděpodobností deportace do některého z ghett či koncentračních táborů. V dokumentárním filmu Heleny Třeštíkové ke své první emigraci uvedl: „Když Wermacht jel po tom Václavském náměstí, v tom hrozném dešti na těch strašných motocyklech se sajdkárami, tak jsem stál na tom Václavském náměstí se svým přítelem Josefem Schwarzem Červinkou a ten řekl tu nesmrtelnou větu: „Pavle, tohle pro nás není.“… My jsme si pak podvodem získali výjezdní doložku na gestapu. Klika, náhodou, protože jeden úředník odešel a ten druhý nevěděl, co ten první dělal. Tak jsme vyjeli směr Německo, tak jsme byli drzí, až na belgickou hranici a pak do Anglie. Tehdy ty propustky byly

40 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918- 2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7.

s. 43.

41 GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Vyd. 1. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. s. 33.

42 KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti

43 Pavel Tigrid byl československý novinář židovského původu, který poprvé odešel do exilu po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a podruhé potom po únorovém převratu 1948. Stal se jednou z hlavních osobností poúnorového exilu. Od roku 1956 nejprve v New Yorku a poté v Paříži vydával významný exilový čtvrtletník Svědectví.

(21)

20

stejné do Německa jako na Slovensko, já už přesně nevím, jak to bylo, takový nějaký podvod, prostě náhoda, čistá klika, dávno už bychom byli zpopelněni.“44

3.1.3 Poválečný odsun Němců a reemigrace

Z poválečného Československa byly do konce roku 1946 v rámci tzv. divokého (květen-srpen 1945) a poté organizovaného odsunu přesídleny téměř 3 milionu Němců.45 Stěhování německého obyvatelstva pak v malé míře pokračovalo i v dalších letech (viz kapitola 3.2).

Tento odliv obyvatel a tedy i pracovní síly se československé úřady snažili vyrovnat snahou získat lidi z řad krajanů pro návrat do vlasti. Celkem asi 200 000 reemigrantů se skutečně vrátilo. Největší část tvořili Češi z Volyně (40 000 lidí). Další krajané přicházeli zpět z ostatních zemí Evropy (Francie, Belgie, Rakousko – hlavně z Vídně) ale i ze zámoří (z Argentiny, USA, Kanady nebo Brazílie). Tito reemigranti zpravidla znovu osidlovali vylidněné pohraničí po odsunutých Němcích.46

Československo se také snažilo získat pracovní sílu obyvatel z jiných států. V roce 1949 tak např. získalo přes 50 000 Řeků (hlavně stoupenců komunismu) prchajících ze země před občanskou válkou v Československu azyl.47

Nutno ovšem dodat, že mnoho reemigrantů z vyspělých demokratických států bylo z poměrů v obnoveném Československu znechuceno. Ti se pak po únorových událostech roku 1948 často rozhodli Československo znovu opustit.48

3.1.4 Poúnorová emigrace

Podle Pavla Tigrida se v souvislosti s převzetím de facto absolutní moci ve státě komunisty v únoru 1948 rozhodlo k odchodu z Československa až 60 000 lidí.49 Tito

44 Paměť 20. století: Pavel Tigrid – Evropan [dokumentární film]. Scénář a režie Helena TŘEŠTÍKOVÁ. Česká republika, 2004.

45 STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. 1. vyd. Praha: Academia, 1991. 536 s. ISBN 80- 200-0328-2., s. 7.

46 K problematice znovu osidlování pohraničí viz např. ČAPKA, František – SLEZÁK, Lubomír – VACULÍK, Jaroslav.

Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2.

47 K problematice řeckých uprchlíků v Československu viz např. BOTU, Antula – KONEČNÝ, Milan. Řečtí uprchlíci:

kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948-1989. Vyd. 1. Praha: Řecká obec Praha, 2005. 523 s. ISBN 80-239-5462-8.

48 BROUČEK, Stanislav – GRULICH, Tomáš. Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (1918- 2008). Praha: Public History ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, 2009. 231 s. ISBN 978-80-86445-26-7.

s. 86-90.

(22)

21

uprchlíci z Československa se většinou ihned po útěku ocitali v uprchlických táborech, jelikož jen velmi málo z nich se mohlo spolehnout na pomoc rodiny v zahraničí. Také většinou všechen jejich majetek a finance zůstali v Československu.

V roce 1948 se ještě většina Evropy nevzpamatovala z 2. světové války, proto byly životní podmínky v uprchlických táborech velice špatné. Poměry v táboře Valka u

Norimberku popisuje např. Jarka Maiwaldová-Kreysová: „V baráku bylo asi 65 osob a pro všechny byl jeden stále ucpaný a přetékající záchod… Myli jsme se, prali a myli nádobí ve stejné veliké UNRRA plechovce od jídla. Bylo to veliké štěstí, když se člověku podařilo

nějakou sehnat, a ohromné dědictví, když někdo emigroval a „odkázal“ vám ji… Jídlo nebylo valné, všechno v jedné misce, ale hlad nás naučil vážit si i toho… Dostávali jsme sice kapesné od německé správy tábora, ale to jen vystačilo tak asi na naši rozsáhlou korespondenci

s žádostmi o emigraci do celého světa…“50 Uprchlíci v těchto táborech museli často zůstávat i několik let, než se pro ně našel nový domov (často v jiné zemi než ve které v táborech

pobývali). Nejvíce těchto táborů existovalo právě ve válkou nejhůře zničených zemích – v Německu a Rakousku. Další pak byly např. ve Francii, Itálii a Velké Británii. Takovýchto táborů pro uprchlíky z nově vzniklého sovětského bloku existovaly stovky. Většinu z nich spravovala Mezinárodní uprchlická organizace (International Refugee Organisation), další pak jednotlivé státy.51

V táborech se začala formovat vlastní československá samospráva, obnovovaly se politické strany, vydávaly se knihy a časopisy, formovala se exilová politika.Existovaly tábory pro řadové utečence a pro význačné osobnosti (např. Oberursel u Frankfurtu). Historik Bořivoj Čelovský52 o tom říká: „… byl velký rozdíl mezi řadovými utečenci a prominenty. My jsme měli těžkosti přežít ze dne na den, kdežto páni ministři se škorpili o místa v hierarchii zahraničního exilu a o rozdělení amerických prebend.“53 Samozřejmě se jedná jen pouze o subjektivní názor. Ne všechny význačné československé osobnosti měly v začátcích emigrace

49 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.

ISBN 80-85190-00-1. s. 31.

50 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 20- 21.

51 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s.

Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 29.

52 Historik Bořivoj Čelovský odešel do exilu po únoru 1948 ještě jako student práv. V Kanadě a v Německu potom vystudoval historii. V Kanadě pracoval ve vysoké státní správě, vedl volební kampaň kanadských sociálních demokratů, poté pracoval na kanadském ministerstvu migrace. Po roce 1989 se vrátil do Československa, publikoval mnoho historických prací.

53 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323- 070-4., s. 16.

(23)

22

dobré životní podmínky. Někteří museli začít budovat svou kariéru a zázemí v nové zemi od začátku stejně jako obyčejní lidé.

Kvůli Evropě poničené válkou se většina uprchlíků snažila dostat do zámoří. Sen mnoha uprchlíků byly Spojené státy americké, které však přijímaly uprchlíky podle přísných kvót (hodlali přijmout 200 000 uprchlíků z celého světa, z toho 2 000 z Československa).

Kanada či Austrálie zase přijímaly hlavně technické odborníky. Několika uprchlíkům získalo práci v brazilských továrnách firmy Baťa, další zase vstupovali do francouzské cizinecké legie (asi 2 000 mužů). Ti se jako mnoho dalších poúnorových emigrantů domnívali, že přestoupí do jakési československé osvobozovací armády, až vypukne většinou

protikomunistické opozice očekávaná válka mezi Západem a sovětským blokem. Muži, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie, však byli většinou vysláni do francouzského Alžíru, a poté na konci 60. let do Vietnamu, kde upadnutí do zajetí znamenalo (když ne smrt) návrat do Československa a perzekuce.54

Po 25. únoru 1948 už bylo téměř nemožné legálně vycestovat do zahraničí. Na československý pas mohli vycestovat pouze sportovní a kulturní delegace (takto odešel do exilu např. básník Ivan Blatný) nebo rodinní příslušníci cizích státních občanů (takto zase odešla herečka Adina Mandlová, která měla za manžela cizince55). Štěstí měli také ti, které převrat zastihl v zahraničí – studenty/stipendisty, diplomaty atd. Takto také zastihl převrat novináře Pavla Tigrida, který ještě před únorem vyjel do Německa, do americké okupační zóny, na diplomatický pas.56

Pouze ojediněle bylo povolováno vystěhování rodiny emigranta za ním do zahraničí – takto se dělo jen u významných osobností. Rodinní příslušníci řadových emigrantů byli naopak většinou doma vystaveni perzekuci – posíláni na nucené práce, byl jim zabaven majetek nebo byli nedobrovolně vysídleni do pohraničí.57

V prvních měsících po únorových změnách roku 1948 nebylo uprchlíkům příliš bráněno v odchodu. Legálně se sice téměř nedalo vycestovat, ale hranice zůstávaly dlouhou dobu víceméně nestřežené. Uprchlíci nejčastěji k útěku volili hranici se západním Německem

54 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s.

Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 54.

55 O osudu Adiny Mandlové více např. v PŘIBSKÝ, Vladimír. Adina Mandlová: příběh české hvězdy. Praha: Malý princ, 2013. 241 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-87754-21-4. nebo MANDLOVÁ, Adina – DVOŘÁK, Pavel. Dneska už se tomu směju. Praha: Nakladatelství XYZ, 2004. 342 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-86864-06-5.

56 O osudu Pavla Tigrida více např. v KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 2013. 346 s., [32] s. obr. příl. ISBN 978-80-204-2026-8.

57 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s.

Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 65.

(24)

23

(tedy v této době jeho americkou okupační zónou), s Rakouskem58 nebo překonali hranici s Polskem a snažili se dostat až do západního Berlína. Od podzimu 1948, po kritice přílišné benevolence k uprchlíkům před novým režimem ze strany SSSR, se však obrana hranic postupně velmi zlepšovala a nelegální přechod hranic byl čím dál složitější. V letech 1948- 1951 se pokusilo z ČSR uprchnout 20 450 československých občanů, přičemž 11 734 osobám se to skutečně podařilo.59 To, že se více než polovina pokusů o útěk zdařila, nasvědčuje tomu, že zabezpečení hranic bylo stále nedokonalé. Proto v roce 1951 začalo budování trojitého drátěného zátarasu (tzv. Ženijně technický zátaras), dokončeného v roce 1952.60 Díky tomuto opatření se už stalo nepovolené překročení hranic téměř nemožné (blíže o zabezpečení hranice viz kapitola 3.4).

3.1.4.1 Politický exil po únorových změnách 1948

Ještě před únorovým převratem existovala v zahraničí tři hlavní centra exilové politiky. Jednalo se o skupinu kolem generála Lva Prchali, bývalého legionáře, který tvrdě nesouhlasil s Benešovu politikou, odmítal spojeneckou smlouvu se SSSR z roku 1943, a vzniklý komunistický stát viděl jako „nový protektorát“, tentokrát ovládaný SSSR. Tato skupina odmítala spolupracovat s poúnorovým politickým exilem, protože nesouhlasila s jejich spoluprací s komunisty v Národní frontě v letech 1945-1948. Prchalova skupina také podporovala samostatnost Slovenska.61

Další centra představovaly dvě slovenské, protičeskoslovenské skupiny – konkrétně skupina kolem Karla Sidora a skupina kolem Ferdinanda Ďurčanského. Přesto, že tyto dvě skupiny měly téměř stejný program, nespolupracovaly spolu a naopak spolu soupeřili.

Ďurčanský byl oproti Sidorovi radikálnější v otázce dosažení společného cíle – samostatného katolického Slovenska. Obě tyto skupiny se odvolávaly na podporu slovenského obyvatelstva, i přesto že svá čísla nadsazovali, je pravda, že se většina Slováků z poúnorové emigrace

58 Po 2. sv. válce bylo Rakousko rozděleno na 4 okupační zóny – americkou, anglickou, francouzskou a sovětskou. Československo sousedilo, až na malý úsek, pouze se sovětskou zónou. Kdo chtěl emigrovat do ostatních rakouských okupačních zón, musel téměř vždy nejdříve projít přes tu sovětskou. Střet se sovětskými okupačními vojáky většinou znamenal návrat do Československa a perzekuce.

59 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a

vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 48.

60 PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006. 319 s. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu; č.

13. ISBN 80-86621-18-9. s. 107-110. s. 93.

61 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 35- 55.

(25)

24

skutečně ztotožňovala s existencí samostatného Slovenska. Před únorem 1948 měla větší podporu slovenského obyvatelstva Ďurčanského skupina, po únoru 1948 Sidorova skupina.62

Českou a pročeskoslovenskou slovenskou politickou reprezentaci tvořily nově v exilu vznikající československé strany, doma komunisty zakázané. První začala působit sociální demokracie, kterou reprezentovali např. politici Bohumil Laušman nebo Blažej Vilím.

Nejsilnější stranou v exilu však byla Česká strana národně sociální, kterou reprezentovali politici Petr Zenkl nebo Vladimír Krajina63. Jejím hlavním cílem bylo

sjednocení československého exilu. Jako další začaly v exilu působit Československá strana lidová a slovenští demokraté. Všechny tyto strany působily před únorem 1948 v Národní frontě. Svou činnost však obnovovaly i strany nenárodněfrontové, tedy po válce zakázané za údajnou kolaboraci s nacisty. Byla to strana agrární, národně demokratická strana a

živnostenská strana. Tyto nenárodněfrontové strany nejprve odmítali spolupracovat s národněfrontovými a vytvořily vlastní uskupení tzv. Občanský blok.

V roce 1949 ovšem národněfrontové strany a strana agrární spojily pro vznik Rady svobodného Československa. Prchala ani Ďurčanský a Sidor ke spolupráci přizváni samozřejmě nebyli, hlavně proto, že nesouhlasili s existencí spojeného Československa.

Předsedou rady se stal národní socialista Petr Zenkl. Rada svobodného Československa působila jako hlavní organizace československé exilové politiky a jejím hlavním úkolem byla koordinace protikomunistického zahraničního odboje. Rada se nemohla prezentovat jako exilová vláda, jelikož západní mocnosti uznávaly existenci Československého státu. Přesto jí Západ podporoval v činnosti. Rada svobodného Československa měla sídlo ve Washingtonu v USA, další pobočky pak byly v Paříži a v Londýně.64

62 KAPLAN, Karel. Poúnorový exil 1948-49. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86761-69-5. s. 55- 100.

63 Případ Vladimíra Krajiny je názorným příkladem toho, jak se komunistická strana pokoušela odstranit a zdiskreditovat své odpůrce zneužitím mimořádných lidových soudů. Komunistická strana Krajinu obviňovala z kolaborace s nacisty už před únorem 1948. Odsoudit ho za ní se však komunistické moci podařilo až po únorových změnách 1948, to už byl však Krajina v bezpečí v exilu v Londýně a tak se ho komunisté pokusili zdiskreditovat alespoň tam. Londýnské komunistické noviny přetiskly zprávu od Sovětů, v níž byl označen za spolupracovníka gestapa. Více o případu Vladimíra Krajiny viz KOČOVÁ, Kateřina. Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny. 2005, XII, 3-4, s. 586-625. ISSN 1210-7050. s. 600- 603.

64 JIRÁSEK, Zdeněk. Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Vyd. 1. Brno: Prius, 1999. 88 s.

Prameny a studie k dějinám československého exilu 1948-1989; sv. 2. s. 49.

(26)

25

3.1.5 Posrpnová a „normalizační“ emigrace

Horní hranice odhadů počtu emigrantů, kteří opustili Československo po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy, sahá až ke 100 000 lidí.65 Některé lidi okupace zasáhla v zahraničí na dovolené (hlavně v Jugoslávii) a řada z nich této situace využila k emigraci.

Zmatek na československých hranicích bezprostředně po okupaci emigraci také nahrával. Ve dnech 21.-28. srpna pasové kontroly na hranicích s Rakouskem a západním Německem často propouštěli cestující bez výjezdních doložek nebo dokonce bez jakýchkoliv cestovních

dokladů. I poté zůstával počet emigrantů vysoký, neboť krátkou dobu po invazi bylo vydávání výjezdních doložek liberální a některé státy byly stále ochotné uprchlíky z Československa přijímat (např. Rakousko).66 Hranice se uzavřely až na podzim roku 1969.67

Československo opouštěli účastníci reformního hnutí z řad funkcionářů KSČ. Další lidé odcházeli kvůli perzekucím a šikaně ze strany režimu. Někteří jen chtěli žít svobodně, cestovat podnikat, studovat a realizovat se svobodně ve svém oboru, což jim často

v socialistickém Československu nebylo umožněno. Některé do emigrace na Západ vedla jen touha pro materiálním dostatku nebo po zlepšení ekonomické situace.

Mezinárodní politická situace byla velmi odlišná od roku 1948, už nehrozil otevřený ozbrojený konflikt mezi Západem a sovětským blokem. A hlavně okupace a zmařené reformní hnutí zmrazily veškeré naděje na změnu. Lidé už odcházeli do emigrace spíše s vědomím, že je to natrvalo.

Posrpnová a „normalizační“ emigrace měla mnohem jednodušší začátky v emigraci než poúnorový uprchlíci, kteří po opuštění vlasti museli strávit často ještě několik let

v uprchlických táborech, kde byly obtížné podmínky. Západní Evropa už nebyla rozvrácená válkou a často emigrantům jejich začátky velmi usnadňovala. Jak vzpomíná např. novinář Karel Hvížďala:

„Do Německa jsme přišli (s manželkou) v roce 1978 a v té době byla emigrace z Čech stále přijímaná velice dobře, zvlášť pokud byla jazykově a profesně vybavena. Pamatuji takové absurdity, že k nám přišli pracovníci nějakého sociálního úřadu a začali sepisovat, co nám chybí v bytě, například vyměřovali okna, aby nám pořídili záclony. Když jsem jim říkal,

65 Toto číslo uvádí např. Pavel Tigrid ve své knize Politická emigrace v atomovém věku.

66 STERN, Silke. Československá emigrace v letech 1968-1969 – Rakousko jako první azylová země emigrantů. In KARNER, Stefan – STEHLÍK, Michal. Česko. Rakousko. Rozděleni – odloučeni – spojeni. Sborník a katalog

Dolnorakouské zemské výstavy 2009. Schallaburg, 2009. ISBN 978-80-86382-27-2. s. 128-131.

67 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a

vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 112.

(27)

26

že to nepotřebujeme, že si je koupíme, řekli jen, ne, ne, to mít musíte, aby byt hezky vypadal.

Takže i když jsme oba odmítli podporu, protože jsme prakticky hned začali pracovat, úřad měl obrovskou snahu nám pomoci.“68

V tomto duchu vzpomínají na svůj příchod do emigrace i manželé Bískovi, se kterými dělala rozhovor moje spolužačka Kristýna v rámci seminární práce. Z jejich vzpomínek je však také cítit velký stesk a nesmíření se se setrváním v emigraci do konce života: „Vlastně jsme zjistili, že být někde omezenou domu – třeba studijně na rok – se nedá vůbec srovnat s tím, když člověk tam přijede, a teď si představí, že tam bude žít do konce života. Zřejmě protože tehdy to nevypadalo, že bychom se byli mohli vrátit… Hned jsme měli kde bydlet.

Přijali jsme ten domek. Lidi, kteří na nás čekali ze skotské církve69, ho totálně vybavili se vším všudy: postele byly povlečený, v ledničce bylo mlíko a máslo, chleba tam byl … všechno bylo připraveno. To znamená, že prostředí, které oni připravili, tak řekli: „Tohle je vaše.“ A my jsme na to koukali a říkali jsme si: „Vždyť tohle přece není naše, my to takhle vlastně ani nechcem“… Jako dnes lidi jezdí do apartmánu někde na dovolenou, tak to je zařízený, člověk je tam na týden, ale my jsme tam měli být na dlouho …“

Obecně lze říci, že každý prožíval příchod do emigrace a následnou integraci jinak.

Řada osob se úspěšně zapojila a našla si své místo, jiní to však nezvládli – prožívali smutek po domově, nedokázali se naučit nový jazyk, prodělali sociální nebo kariérní propad. Někteří z nich svůj úděl neunesli a vrátili se zpátky do Československa, jiní zůstali do listopadu 1989 a pak se rozhodli ihned pro návrat.

3.1.5.1 Politický exil po srpnu 1968

Zatímco poúnorový politický exil byl striktně protikomunistický, ten posrpnový se vytvořil z reformního křídla KSČ. Nová vlna emigrace znamenala pro exil omlazení a nový náboj, když už vliv a síla poúnorového exilu slábla. I v mnoha dalších aspektech byla tato vlna jiná, protože už mezinárodní politická situace byla naprosto odlišná než v roce 1948.

Válka mezi Západem a sovětským blokem už nehrozila tak silně jako na konci 40. let, tudíž naděje na změnu politického systému v Československu byla mizivá. Posrpnový exil z řad reformních komunistů si úplnou změnu politického systému ani nepřál, jeho činnost se nesla v duchu reformního komunistického hnutí.

68 KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti

69 Tomáš Bísek odjel do Skotska pracovat jako farář.

(28)

27

Posrpnový politický exil se zaměřil hlavně na publikační a informační činnost. Té se věnoval i poúnorový exil (např. čtvrtletník Svědectví Pavla Tigrida), ale ne v takové míře. Po roce 1968 vznikla významná nakladatelství (Index v Kolíně nad Rýnem nebo Škvoreckého 68 Published v Torontu) i časopisy (Literární listy Jiřího Pelikána v Římě, atd.)

Posrpnový exil měl také na rozdíl od toho poúnorového mnohem více spojenců.

Veškerá západní levice sympatizovala s „pražským jarem“ a tím pádem i s celým politickým exilem. Také např. vláda lidové Číny vyjádřila po srpnové okupaci Československu podporu, když vyzvala SSSR, aby stáhla svá vojska.70 Ne všichni však reformní komunisty vítali na Západě s otevřenou náručí. Historik Karel Kaplan71 vzpomíná: „Němci nám nevěřili…

Mysleli, že jsme infikovaní komunistickým režimem nebo že jsme nějací agenti. Nestalo se to jen v mém případě. Bylo to běžné u lidí, kteří byli tenkrát aktivní v československé politice.“72

Spolupráce mezi poúnorovým a posrpnovým exilem byla velice obtížná. Ať už kvůli generačnímu rozdílu, tak také proto, že se posrpnová emigrace nikdy nevyhranila proti

vedoucí úloze jedné strany a jedinou cestu pro Československo viděla v „socialismu s lidskou tváří.“73

Přestože StB přikládala politické opozici v emigraci velký význam, politicky

angažovaných emigrantů byla ve skutečnosti menšina. Ani vliv politicky činných emigrantů na československé občany není možno přeceňovat. Informace o jejích aktivitách nebo publikační činnost byly v Československu dostupné pouze malému množství lidí, průměrný Čechoslovák o ně nejevil zájem. To se však netýkalo rozhlasových stanic Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, které minimálně v 80. letech poslouchalo mnoho lidí.

Největší zásluhou politicky aktivní emigrace spočívala ve zprostředkování československých problémů světové veřejnosti a styky s čelními představiteli západní politiky, jejíchž prostřednictvím mohl být vyvíjen tlak na československou vládu.74

70 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.

ISBN 80-85190-00-1. s. 48.

71 Karel Kaplan byl v 50. stalinistou, v první polovině 60. let působil jako konzultant pro historii v Ideologickém oddělení ÚVKSČ. Stal se členem komisí, které měly přehodnotit krvavé politické procesy v Československu po roce 1948 a navrhnout rehabilitaci odsouzených komunistických činitelů. Po sovětské okupaci pracoval jako topič a v roce 1976 emigroval do západního Německa. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

72 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323- 070-4. s. 65.

73 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.

ISBN 80-85190-00-1. s. 75.

74 HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k

problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 304.

References

Related documents

Paralelní experimenty s bělením ozonem a ihned následujícím praní vedly k výbornému vybělení vzorků již po 5 minutách ooónování a získaná běl byla ve

Klíčová slova: spontánní prameny, revoluce, plakáty, letáky, transparenty, Liberec,

109 Státní okresní archiv Česká Lípa- Českolipský deník, 16. listopadu 2009, číslo 267, autor: Miroslav Hudec- Českolipské Občanské fórum vysílalo rozhlasem po drátě,

postaveny na trţním hospodářství. Vše vedlo k tomu, ţe Maďarsko v létě 1989 přestávalo být socialistickým státem. Probíhalo ještě mnoho jednání, která skončila aţ

Ne, po převratu jsem měl za úkol jej prodat. Byli ve vyšetřovací vazbě. Ale protože už zprávy o tom hlásil zahraniční rozhlas, tak byli propuštěni..

Předkládaná práce má za cíl na základě analýzy a syntézy dosavadní literatury, rozhovorů s pamětníky a zejména vlastního archivního výzkumu v nedávno

2 – Vězeňské fotografie obviněných Josefa Hendrycha a Vlasty Hendrychové, Archiv bezpečnostních složek, Praha, sbírka V, inv. července 1952, Národní archiv, Praha,

Příloha 5 – Fotografie švýcarských „konsulů“, kteří údajně pomáhali Zoselovi při plnění jeho špionážní činnosti na území ČSR, ABS, fond V-Liberec,