Ráda bych poděkovala především paní Mgr. Květuši Slukové, Ph.D. za vlídný přístup a čas, který mi věnovala při tvorbě této práce. Poděkování patří právem i všem klientům a personálu domů s pečovatelskou službou, kteří svoji ochotou a snahou při vyplňování dotazníků přispěli velkým dílem ke vzniku praktické části práce. Rovněž děkuji rodině za trpělivost a podporu ve studiu.
Název bakalářské práce: Stáří a jeho problematika v ústavní a domácí péči
Název bakalářské práce v AJ: Old problems in institutional and home care
Název bakalářské práce v NJ: Alter und seine Probleme bei der institutionellen und häuslichen Pflege
Jméno a příjmení autora: Lucie Šulcová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2010/2011 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Květuše Sluková, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala problematikou stáří v ústavní a domácí péči a vycházela ze současného pohledu postavení seniorů ve společnosti. Jejím cílem bylo zjistit a analyzovat důvody i důsledky péče o seniora v domácím prostředí a v ústavní péči, resp. v rezidenčních zařízeních. Práce obsahovala jednak část teoretickou, která pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů objasnila stárnutí populace v České republice v kontextu celé společnosti, úskalí které s sebou stáří přináší a možnosti jejich řešení. Praktická část pak zajišťovala pomocí dotazníkového šetření ve třech domech s pečovatelskou službou v odlišných lokalitách pohled na vlastní situaci seniorů se zaměřením na důvody, důsledky bydlení v těchto zařízeních a celkovou spokojenost s poskytováním této sociální služby. Ohled byl brán na případné odlišnosti vzhledem k lokalitě a dalším geografickým a socioekonomickým aspektům. Výzkumný vzorek tvořilo celkem šedesátpět seniorů. Výsledky ukázaly, že hypotézy se potvrdily pouze částečně, a vyústily v závěr, že důležitou roli v poskytování kvalitní sociální služby seniorům je volba vhodného prostředí a přístup poskytovatele, resp.
přímých pečovatelů. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo možné považovat zmapování situace seniorů v domech s pečovatelskou službou a to zejména jejich pocitů, názorů a vlastního hodnocení.
Klíčová slova: stárnutí, stáří, demografické změny ve společnosti, gerontologie, geriatrie, fyziologické změny ve stáří, demence, soběstačnost, nezávislost, sociální služby, příspěvek na péči, rodinná péče, domy s pečovatelskou službou, ústavní zařízení pro seniory, paliativní péče, hospice.
Annotation:
This Bachelor diploma looked into the old age issues in the institutional and home care. It proceeded from the present point of view of senior citizens in our society. To find and analyse the reasons and results of seniors in home care and in the institutional care, and more precisely in the residential facilities, is the main object of this work. In this Bachelor diploma you can find both a teoretical part and the practical one. The teoretical section found out due to processing and presentation of technical term the population ageing in the Czech Republic in the context of the whole society, difficulties of old age and possibilities of their solving.
The practical part found out via questionnaire research in three nursing homes in different localities the own point of view of the seniors about the reasons, results of living in these facilities and the general satisfaction with the providing standard of living. The differences in localities and another geographical and socioeconomic aspects were taken into consideration.
Sixty-five people were researched. The results showed that suppositions were proved only partially. They resulted the important part in providing high – quality social service for seniors is a choice of the convenient ambience and the provider´s or visiting nurse´s approach.
The curretly seniors´ situation in the nursing homes, their feelings, opinions and their own assessment are the significant contribution of this Bachelor thesis.
Keywords: ageing, old age, demographics changes in society, gerontology, geriatrics, physiological changes in old age, dementia, self-sufficiency, independence, social service, care contribution, family care, nursing, institutional facilities for seniors, palliative care, hospice.
Annotation:
Die Bachelorarbeit beschäftigte sich mit der Altersproblematik in der Anstalts- und Familienpflege und basierte auf dem aktuellen Stand der Seniorenposition in der Gesellschaft.
Ziel der Arbeit waren die Feststellung und die Analyse der Gründe und auch Folgen der Seniorenpflege im heimischen Umfeld und in der Anstaltspflege, bzw. in einer Seniorenresidenz. Die Arbeit umfasste einerseits einen theoretischen Teil, der mit Hilfe der Verarbeitung und der Präsentation der Fachquellen das Altern der Population in der Tschechischen Republik im Kontext der ganzen Gesellschaft und weiter die Gefahren, die das Alter begleiten und deren Lösungsmöglichkeiten aufklärte. Der praktische Teil stellte dann mit Hilfe einer Umfrage, die in drei Häusern mit Pflegedienst in verschiedenen Lokalitäten durchgeführt wurde, den Stand der eigenen Seniorensituation mit einer Ausrichtung auf die
Gründe, die Folgen des Wohnens in diesen Anstalten und die Gesamtzufriedenheit mit diesen Sozialdienstleistungen fest. Es wurden die eventuellen Verschiedenheiten im Hinblick auf die Lokalität und die weiteren geografischen und sozioökonomische Aspekte berücksichtigt.
Insgesamt fünfundsechzig Senioren bildeten das Forschungsmuster. Die Ergebnisse zeigten, dass sich die Voraussetzungen nur teilweise bestätigten und sie mündeten in einem Beschluss, dass bei qualitätsvollen Sozialdienstleistungen für Senioren die Wahl einer geeigneten Umgebung und das Benehmen der Dienstleister, bzw. der direkten Pfleger eine wichtige Rolle spielen. Als größten Beitrag der Arbeit war es hinsichtlich der gegebenen Problematik möglich, die Auswertung der Seniorensituation in den Häusern mit Pflegedienst und vor allem ihre Stellungnahmen, Meinungen und eigene Bewertung zu halten.
Schlüsselwörter: Altern, Alter, demografische Änderungen in der Gesellschaft, Gerontologie, Geriatrie, physiologische Änderungen im Alter, Demenz, Selbstversorgung, Unabhängigkeit, Sozialdienstleistungen, Pflegebeitrag, Familienpflege, Häuser mit flegedienst, Seniorenpflegeanstalten, Palliativbehandlung, Hospize.
OBSAH
1 ÚVOD 10
2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLEMATIKY 13
2.1 Stárnutí a stáří 13
2.1.1 Stárnutí populace z demografického pohledu 13
2.1.2 Sociální aspekty stárnutí 15
2.1.3 Stárnutí z biologického hlediska 16
2.1.4 Fyziologické změny ve stáří 19
2.2 Demence a poruchy chování 20
2.2.1 Alzheimerova choroba 22
2.2.2 Parkinsonova choroba 23
2.2.3 Ischemicko – vaskulární demence 23
2.2.4 Behaviorální poruchy 24
2.3 Zajištění potřeb seniorů 25
2.3.1 Soběstačnost a závislost seniorů 26
2.3.2 Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách 26 2.3.3 Péče rodiny a služby doplňující tuto péči 28
2.3.3.1 Bezpečné bydlení 31
2.3.3.2 Syndrom EAN 31
2.3.4 Pobytová zařízení pro seniory 32
2.3.5 Terminální stadium – paliativní péče 33 2.3.6 Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008–2012 34
3 PRAKTICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLEMATIKY 37
3.1 Péče o seniora v rámci rodiny 37
3.1.1 Psychologické aspekty 39
3.1.2 Sociálně – psychologické aspekty 40
3.2 Výhody a nevýhody terénní péče a péče v pobytových zařízeních 43 3.3 Výzkumné šetření v domech s pečovatelskou službou 45
3.3.1 Cíl výzkumného šetření 45
3.3.2 Charakteristika zkoumaného vzorku a prostředí 46 3.3.2.1 Pečovatelská služba města Brandýs n.Lab.– St.Boleslav 46 3.3.2.2 Pečovatelská služba města Železný Brod 49
3.3.3 Výzkumné metody 50
3.3.4 Předpoklady 50
3.3.5 Analýza výsledků výzkumného šetření 51
3.3.5.1 Délka pobytu v DPS 54
3.3.5.2 Délka doby čekání na umístění do DPS 56 3.3.5.3 Důvody rozhodnutí pro pobyt v DPS 58 3.3.5.4 Typ předchozího bydlení a struktura obyvatel 59 3.3.5.5 Využívání pečovatelských služeb 60 3.3.5.6 Hodnocení kvality poskytované služby 62
3.3.5.7 Výhody pobytu v DPS 62
3.3.5.8 Názor klientů na jiné způsoby pomoci 64 3.3.5.9 Případné upřednostnění péče ve vlastní rodině 65 3.3.5.10 Pocit ztráty soukromí či osobní identity 66 3.3.5.11 Pocit diskriminace, sociálního vyloučení či ztráty
důstojnosti v souvislosti s věkem 66 3.3.5.12 Názor dotazovaných klientů na problematiku DPS 67
3.3.6 Vyhodnocení předpokladů 68
3.3.7 Shrnutí výsledků 70
4 ZÁVĚR 71
5 SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ 75
6 SEZNAM PŘÍLOH 77
1 ÚVOD
„Nikdo není tak starý, aby nemohl beze studu doufat ještě v jeden den.“
L. A. Seneca
Záměrem bakalářské práce je zmapovat v teoretické i praktické podobě problematiku stárnutí, a to především s důrazem na možnosti pomoci a péče o člověka v této fázi života.
Cílem následujícího textu je analyzovat a porovnat péči o seniory v domácím prostředí a institucích. Pozornost je věnována rovněž důležitým faktorům ovlivňujícím důvody vedoucí k umístění seniorů do ústavní péče a otázce rozhodnutí setrvat v péči domácí, včetně využití dostupných sociálních, zdravotnických a dalších služeb určených pro tuto oblast sociální péče.
Současné a očekávané demografické změny jsou výzvou nejen pro zdravotnictví a sociální péči, ale také pro celé spektrum dalších služeb. Senioři potřebují kvalitní služby stejně jako jiné věkové skupiny našich občanů. Zvláštní pozornost je třeba věnovat těm seniorům, kteří jsou znevýhodněni v důsledku chronické nemoci vedoucí k omezení soběstačnosti. Tito senioři potřebují jak zdravotní tak sociální a další služby v uceleném spektru a kontinuitě tak, aby mohli nadále žít co nejkvalitnější život. O spektru služeb směřujících k zachování kvality života lidí s omezenou soběstačností hovoříme jako o dlouhodobé péči. Dlouhodobá péče musí integrovat jak sociální, tak zdravotnické a další služby.
Otázky zajištění péče o seniory vycházejí z hodnot každé společnosti. Již po staletí se při péči o staré a nemocné opírá každá společnost a dokonce každá generace o své etické ideály.
V evropských zemích představuje péče a pomoc těmto jedincům morální normu vycházející z křesťansko – židovské tradice. Péče o nemocné, postižené, nesoběstačné a opuštěné v rámci rodiny i celé společnosti je založena na morálce lidskosti, kdy mladí a zdraví mají zodpovědnost za péči o ty, kteří se o sebe postarat neumějí či nemohou. Vztahy v rodině založené na vzájemnosti, blízkosti a intimitě by měly být naplňovány oboustrannou úctou, láskou, sdílením a citem.
V současné době, která je označována jako postmoderní, však dochází k upřednostňování hodnot materiálních, společnost je stále více konzumní a tempo jejího fungování hektické.
Dříve zcela běžné soužití více generací pod jednou střechou se zdá být pro mnohé historickým přežitkem a nedopatřením. Pro mnohé přináší komplikace a zátěž při prosazování generačních práv. Bohužel tak dochází často k nárůstu vzdáleností mezi jednotlivými generacemi, a to nejen skutečně měřitelným, ale i citovým. Je třeba zdůraznit, že žena,
tj. přirozená pečovatelka v rodině, dnes odchází – stejně jako muž – za prací a vlastní seberealizací a toto místo pak zůstává často prázdné a bez náhrady. Odcizení, individualismus a honba za úspěchem a výdělkem narušují křehké a špatně obnovitelné rodinné vztahy.
Ochota poskytovat pomoc a péči a skutečné možnosti rodin se snižují a je stále těžší naplnit a uspokojit nejen očekávání našich nejbližších, ale dostát i všem společenským očekáváním.
Dochází ke stárnutí populace, které vede k poměrnému zvýšení počtu starších jedinců s nejrůznějšími chorobami či postižením. Mnoho let socialismu, kdy vládl paternalistický přístup státu a jeho jakási povinnost postarat se o tyto občany, však odnaučila jedince v naší společnosti zodpovědnosti právě v této oblasti. V kritických situacích tak mají často tendenci přesunout odpovědnost za staré a nemocné členy rodiny na instituce. Po pádu komunismu v roce 1989 proběhla změna politického a ekonomického uspořádání velmi rychle, ale chování společnosti a změna hodnotových orientací a morálních norem jejích jedinců však už tak rychlá není a často zaostává o celou generaci. Proto je dnes velmi obtížné najít jasnou odpověď na otázku, jaké jsou povinnosti členů každé rodiny postarat se o potřebné členy rodiny a jaké jsou jejich limity ekonomické, sociologické i morální.
Mezi hlavní principy poskytování péče v rodinách patří princip solidarity, který prochází napříč celými generacemi. Z tohoto principu pak vychází například i přerozdělování hmotných statků ve státě. V rodině je pak péče o staré rodiče založena rovněž na principu vděčnosti, lásky a vzájemného sdílení. Pečování, zejména je-li dlouhodobé, je velkou fyzickou i psychickou zátěží pro pečujícího a přináší mu mnohá omezení a často i zhoršení kvality vlastního života. Tím je míněno především omezení společenských styků, snížení počtu přátel, určitá sociální izolace a často je příčinou i zdravotních komplikací a ekonomických problémů. Přes tato negativa přináší pečování mnoho pozitivních prožitků a je hluboce lidskou zkušeností posilující vzájemné vazby mezi pečovatelem a pečovaným.
Důležitým aspektem v poskytování dlouhodobé péče je právě kvalita. Přestože tuto skutečnost si jen málokdo dovolí zpochybnit, faktem zůstává, že kvalitě péče o seniory, a to zejména dlouhodobé péče o seniory, není u nás dosud systematicky věnována adekvátní pozornost.
První část práce je věnována zpracování problematiky z teoretického hlediska spočívající zejména v obecném seznámení se s cílovou skupinou, které se dané téma dotýká, a dále se stěžejními obory, které se touto problematikou zabývají, včetně vysvětlení odborných pojmů.
Pozornost je také zaměřena na legislativu, ve které došlo k 1. 1. 2007 k výrazným změnám,
což má dopad jak na poskytovatele tak uživatele sociálních služeb (nejen) v této oblasti.
Předmětem zájmu je rovněž demografické stárnutí populace České republiky, jehož hlavní příčinou je pokles porodnosti a prodlužování naděje dožití a důsledkem pak výrazné zvyšování podílu seniorů v populaci. Pozornost je zaměřena rovněž na posouzení pozitiv i negativ, která přináší právě soužití několika generací. Při zamyšlení se nad touto problematikou nelze rovněž opomenout významné změny v životě, se kterými je nutné se v uvedené situaci vypořádat. Jedná se především o změny životního stylu, změnu sociálních rolí, společenského statusu a mnohdy ke změnám v oblasti zdraví a fungování organismu.
V části druhé je pak uvedená problematika aplikována do praxe, a to v rámci shrnutí poznatků provedeného výzkumného šetření v domech s pečovatelskou službou v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi a v Železném Brodě.
Závěr práce pak tvoří zamyšlení se nad situací seniorů žijících v rodině v porovnání se životy seniorů trávících poslední etapu života v instituci.
2 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLEMATIKY
Samotné téma této práce, tj. stáří a jeho problematika v ústavní a domácí péči, zasahuje do mnoha vědních oborů a to jak do oblasti věd sociálních, tak i ryze zdravotnických. Jedná se sociologii, sociální práci, resp. péči, gerontologii, geriatrii, psychologii, psychiatrii, dále mnohé obory z oblasti medicíny aj. Všechny tyto obory se však navzájem prolínají a nelze je při teoretickém zpracování dané problematiky ani v praxi oddělovat. Je proto nutné, aby odborníci z řad jednotlivých profesí při péči o stárnoucí a staré občany spolupracovali a vytvářeli tak komplexní strategii a přístup v této péči a tím dosahovali co nejefektivnějších výsledků.
2.1 STÁRNUTÍ A STÁŘÍ
Stáří samotné je obtížně definovatelná poslední fáze života, kdy se involuce projevuje zřetelnějším způsobem. Jedná se o involuční změny související se zhoršováním zdatnosti, odolnosti a adaptability organismu. Často dochází k rozporům mezi stářím kalendářním, tj.
skutečným věkem člověka, a stářím biologickým, tj. zdatností – mírou involuce. Někteří jedinci jsou vzhledem ke svému skutečnému kalendářnímu věku neobvykle zdatní, aktivní a výkonní, jiní naopak působí předčasně zestárlým dojmem.
Obor, který se stárnutím a stářím zabývá, se jmenuje gerontologie. Sociální gerontologie se zabývá společenskými souvislostmi individuálního i populačního stárnutí. Zasahuje do oblasti sociologie, psychologie, politologie, sociální práce, pedagogiky, ekonomie, práva aj. Další oblastí gerontologie je pak gerontologie klinická označovaná také jako geriatrie. Zabývá se problematikou zdraví, chorob, funkčního stavu a zdravím podmíněné kvality života ve stáří.
Jejím zakladatelem byl Leo Ignaz Nasher. V České republice vznikla geriatrie jako samostatný obor až v roce 1983.
2.1.1 Stárnutí populace České republiky z demografického pohledu
Demografické stárnutí postihuje od poloviny 20. století ve vyšší či nižší míře všechny vyspělé země a stává se tak mnohdy jednou z nejzávažnějších otázek. V podstatě jde o proces, při kterém se zvyšuje podíl seniorů oproti podílu dětí mladších patnácti let. Zde nám tedy jako ukazatel slouží chronologický věk. Mezi hlavní příčiny demografického stárnutí patří spolu s poklesem porodnosti trvalý pokles specifických měr úmrtnosti vedoucí k prodlužování naděje dožití a tím k častějšímu dožívání se vysokého věku. Důsledky
demografického stárnutí však zasahují do všech sfér sociálního i ekonomického vývoje státu a přinášejí problémy s financováním důchodového systému. To je spojeno zejména s rostoucími náklady na sociální zabezpečení a zdravotní péči a nedostatkem pracovních sil na trhu práce.1
Proces populačního stárnutí se ale nicméně promítá též do postavení seniorů ve společnosti, do sféry soukromé, do mezigeneračních vztahů a samotných vztahů uvnitř dané rodiny. Z hlediska pečujících profesí je podstatné, že dochází k výraznému přibývání velmi starých lidí ve věku 85 a více let.
Na lidský věk lze pohlížet z několika aspektů, a tak je možné hovořit kromě tzv. věku chronologického o věku biologickém, který odpovídá stavu jednotlivých orgánových systémů.
Je však možné hovořit také o věku psychologickém či sociálním.
Z tohoto důvodu existuje pro vymezení seniorské populace řada přístupů a metod. Nejběžněji používaným měřítkem určujícím počátek stáří bývá kalendářní, tj. chronologický, věk, jenž je sám o sobě ovšem bez hlubší vypovídací hodnoty, neboť jde o náhodně zvolenou míru.
V postmoderních západních společnostech se za znak počátku stáří označuje ukončení pracovního poměru a odchod do důchodu. Tímto je utvořena speciální sociální kategorie starých osob, jejíž členové jsou závislí a potřebují ekonomickou i společenskou asistenci, kterou mají poskytovat mladší členové společnosti. Věk vymezující odchod do důchodu se většinou pohybuje v rozmezí 60 až 65 let. Většina gerontologů toto rozmezí označuje zejména proto, že zhruba v tomto období dochází k evidentním fyzickým a psychologickým změnám.
Podle WHO (Světové zdravotnické organizace)2 je stáří děleno do patnáctiletých period:
• 60 – 74 let … rané stáří
• 75 – 89 let … vlastní stáří
• 90 a více let … dlouhověkost
V anglosaských zemích se však stále udržuje odlišná periodizace:
• 65 -74 let … mladí staří
1. NEŠPOROVÁ, O., SVOBODOVÁ, K., VIDOVIĆOVÁ, L. Zajištění potřeb seniorů s důrazem na roli nestátního sektoru. Praha: 2008. s. 13
2 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: 2004. s. 562
• 75 -84 let … staří
• 85 a více let … velmi staří
Za dlouhověkost se pak považuje věk 90 a více let, ale i zde však dochází k posunu až k hranici 100 let. Příčinou posouvání stáří do vyššího věku je přibývání seniorů a zlepšování jejich zdravotního i funkčního stavu.3
Je nutné říci, že při pohledu na věkovou strukturu obyvatel v České republice je patrné, že procentuální podíl seniorské populace neustále roste. Jak již bylo naznačeno, jedná se o důsledek poklesu porodnosti a zlepšování úmrtnostních poměrů. Tento trend pak jasně dává najevo, že podíl seniorů v populaci bude i nadále narůstat. Tyto výsledky předpokládají velmi rapidní nárůst podílu osob ve věku 60 a více let po sledované období mezi lety 1991 až 2050.
I když nárůst podílu této složky obyvatelstva již nebude zejména na úkor složky dětské, ale bude souviset s poklesem podílu produktivní složky obyvatelstva, ani plánované zvýšení hranice věku pro odchod do důchodu na 65 let výrazný nárůst podílu poproduktivní složky nevykompenzuje.
Naděje dožití je vyšší pro ženy než pro muže. K typickým rysům seniorské populace patří tedy převaha žen, a to stále výrazněji v souvislosti se stoupajícím věkem. Poměr žen k mužům činí v české republice ve věkové skupině 60 – 64 let asi 1,2 : 1, ve věkové skupině 75 – 79 let asi 1,8 : 1, ve věkové skupině 90 a více let 3 : 1 a ve věku 100 a více let asi 4 : 1. Zahraniční údaje pak ukazují, že u dlouhověkých osob, tedy osob starších 110 let, je poměr žen k mužům ještě vyšší, a to zhruba 8 : 1.4
2.1.2 Sociální aspekty stárnutí
I přes skutečnost, že seniorská populace bývá často vnímána jako homogenní skupina, iší se v ní jedinci věkem, zdravotním stavem, funkční zdatností, sociálním zázemím, ekonomickými podmínkami, životními zkušenostmi, hodnotovým systémem, vzděláním, genetickým vybavením aj. Ze vzájemné odlišnosti proto vyplývá i rozdílnost jejich přístupu, očekávání, priorit, přání a potřeb, a to ve zdraví i nemoci. Proto je hrubou chybou pokud se péče o seniory paušalizuje a omezuje na základní biologickou úroveň a ošetřovatelskou rutinu.
3 KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A. Stáří.. Praha: 2006. s. 7
4 KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A. Stáří.. Praha: 2006. s. 8
Ve stáří jsou lidé více ohroženi nemocí, úmrtností, ztrátou soběstačnosti, náhlou změnou zdravotního stavu, ovdověním, osamělostí, diskriminací, ponižováním a mnohými dalšími vlivy, kterým jsou často schopni čelit pouze omezeně. Právě zmiňovaná ovdovělost patří k hlavním příčinám osamělosti starých lidí. Zapojování do jiných sociálních vztahů a komunikace by proto měly patřit k základním prioritám pečujících. Vzhledem k výše uvedenému by poskytování služeb seniorům by mělo být vždy spojeno s aktivním zájmem o vyhodnocování ohroženosti a o prevenci jejích důsledků.
V souvislosti se stárnutím se objevuje obava z věkové segregace a ztráta životní smysluplnosti.Uvedená nebezpečí hrozí zvláště lidem nemocným, nesoběstačným a chudým.
V souvislosti se stárnutím se objevuje rovněž věková diskriminace starých lidí, tzv. agismus5. Může se jednat o předsudky, myšlenkové stereotypy, nevhodné jednání podmíněné přisuzováním negativních vlastností či chorobných projevů všem starým lidem, ale i o hrubé projevy diskriminace. Lze sem zařadit např. odpírání nákladných léčebných postupů z důvodu věku, nerespektování, zesměšňování či ponižování důstojnosti seniorů i podceňování jejich schopností.
Senioři patří ke skupinám ohroženým nejen diskriminací, ale také sociální exkluzí.
V současnosti se tato exluze chápe jako úpadek a dezintegrace vztahů mezi jedincem a většinovou společností. Dochází ke ztrátě sounáležitosti, mizí sdílení hodnot i společenských statků. Důsledkem může být frustrace, rezignace, ztráta sebeúcty a někdy až autoagrese. Proto je důležitá podpora včleňování nemocných starých lidí a omezování umísťování do dlouhodobé ústavní péče. Důraz by měl být rovněž kladen na podporu života v komunitě.
2.1.3 Stárnutí z biologického hlediska
Biologické stáří je v podstatě označení pro určitou míru involučních změn daného jedince.
Stárnutí je v tomto ohledu proces, který se projevuje změnami v průběhu času. Již kolem roku 1883 zkoumal vliv věku F. Galton6. Nejčastěji jsou pak pod pojmem stárnutí označovány změny chápané jako negativní, ke kterým dochází po adolescenci. Obecně lze říci, že stárnutí je složitý děj, při kterém klesá vitalita, stoupá vulnerabilita a výrazně klesá adaptabilita.
5 KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A. Stáří.. Praha: 2006. s. 10
6 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: 2004. s. 561
Ovšem i když je stáří jako takové v podvědomí lidí nutně spojeno s příchodem nemocí a celkovým zpomalením pohybu i myšlení člověka, je nutné konstatovat, že mezi stáří a nemoc nelze udělat rovnítko.
Teorií, které se stárnutím zabývají, je mnoho a nelze říci, že jedna jediná je ta správná.
Podle Hartla7 se nejčastěji uvádějí teorie následující:
1. Teorie kompenzovaného úbytku – této teorie se nejčastěji zastávají gerontologové, kteří předpokládají, že po dosažení zralosti existuje úbytek. Zároveň ale obhajují názor, že zásahy přicházející z prostředí mohou geneticky programovaný úbytek kompenzovat.
2. Teorie zpomalení – teorie vychází z toho, že nejvýraznější změnou je zpomalené chování.
Jeho příčina je předpokládána v hromadění odpadních produktů a v nedokonalosti regeneračního systému. Zároveň tato teorie předpokládá, že biologičtí činitelé a chování jsou zde nepochybně v interakci.
3. Teorie amalgámová – tato teorie vnímá stárnutí jako mnohaúrovňový proces, v němž stárnutí je funkcí mnoha rozdílných buněčných souvislostí. Pravděpodobnost výskytu degenerativní choroby je nízká v mládí a s věkem stoupá. Tato teorie zahrnuje několik dalších teorií, které však nesou jednoznačné a mnohé výzkumy je vyvracejí. Patří sem například:
• teorie opotřebování organizmu,
• teorie životní rychlosti,
• teorie nadbytečné produkce (cytologická)
• teorie sémantického deficitu
• teorie kolagenová
• teorie autoimunitní
• teorie tělesných změn
4. Teorie neuronová – teorie založená na odumírání neuronů v kortikální síti po padesátém roce života. To má za následek úbytek cerebrálního krevního řečiště a tím i úbytek kyslíku spotřebovávaného v neuronech. Tento úbytek však zahrnuje spíše specifické části mozku než obecnou ztrátu v celém nervovém systému.
7 HARTL, P. HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: 2004. s. 606 - 608
Mezi další uváděné teorie pak patří:
1. Teorie genetická – tato teorie předpokládá, že každý organismus má zakódováno jakým způsobem bude stárnout. Opomíjí však vliv zevních faktorů.
2. Teorie metabolických omylů – teorie vycházející z předpokladu, že stárnutí je důsledkem nahromadění metabolických omylů v rámci metabolického cyklu.
3. Teorie metabolických změn – lze do ní zařadit např. teorii volných radikálů. Jako kompenzace se doporučuje příjem tzv. antioxidantů, které na sebe tyto volné radikály váží (vit. „C“, „A“, „Q“, Selen aj.)
4. Sociální teorie – tato teorie vychází z toho, že jedinec po přechodu z produktivního do postproduktivního věku stárne rychleji, neboť aktivitu, angažovanost apod., což má za důsledek snížení pohyblivosti, ztrátu kondice apod.
Stárnutí je však proces individuální, který probíhá u jednotlivých lidí rozdílně. Je nezpochybnitelné, že genetická výbava je jedním z významných faktorů ovlivňující stárnutí jedince, resp. organismu. Dále lze k těmto faktorům zařadit vlivy zevního prostředí, chemické a psychické vlivy.
Přesto existují obecné rysy, které stáří charakterizují. Ve stáří je například snížena adaptační schopnost, proto starší lidé hůře a pomaleji reagují na veškeré změny vnějšího či vnitřního prostředí. Rovněž dochází k výrazným změnám ve fungování tělních systémů, lze pozorovat úbytek svalové hmoty a snížení kvality kostí. Sníženo je také čichové a chuťové vnímání stejně taj jako vnímání polohy jednotlivých částí těla a pohybu těla. Důležitým faktorem ve stáří je stav výživy. Zatímco lidé středního věku trpí často obezitou, staří (zejména velmi staří) lidé jsou ohroženi spíše podvýživou, a to z příčin sociálních nebo například zhoršení funkce trávícího systému. Ve stáří pravidelně přicházejí senzorické poruchy. Typická pro stáří je tzv. multiborbidita, což je mnohočetnost vyskytujících se tělesných onemocnění.
2.1.4 Fyziologické změny ve stáří
Jak již bylo výše naznačeno, ve stáří dochází u jedince k různým fyziologickým změnám, které však nejsou způsobeny nemocí, ale samotnou involucí organismu.
Obecně lze charakterizovat změny v níže uvedených tělních systémech:
• respirační systém – ochabuje síla dýchacích svalů, mění se tvar hrudníku v důsledku změn na páteři, dech je kratší a více povrchní, klesá vitální kapacita plic, zvyšuje se reziduální objem plic a tím se zvyšuje riziko infekcí
• krvetvorný systém – nižší schopnost kompenzace při ztrátě objemu krve, klesá hemoglobin
• kardiovaskulární systém – v tepnách se ukládají aterosklerotické pláty, což způsobuje rigiditu tepen, objevuje se vyšší krvácivost, snižuje se kontabilita srdečního svalu, dochází k degeneraci srdečních chlopní, může vzniknout hypertrofie levé srdeční komory a v důsledku toho také vyšší krevní tlak.
• imunitní systém – infekční onemocnění mají těžší průběh, menší účinnost vakcinací, lze hovořit o imunosenescenci = snížené imunitě ve stáří
• trávicí ústrojí – snižuje se kvalita zubů, prodlužuje se doba pobytu potravy v organismu, trávení je horší, ubývají žaludeční a trávicí šťávy, typická je zácpa, snižuje se tonus análního svěrače
• vylučovací systém – snižuje se funkčnost ledvin a zpětné vstřebávání tekutin, což může vést ke ztrátě a špatnému zavodnění organismu
• endokrinní systém – dochází k hormonálním změnám, u mužů jsou spojeny s tzv. andropauzou, kdy se snižuje testosteron, důsledkem je snížená vitalita, úbytek svalové hmoty, obezita, snížení sexuální aktivity, slabší erekční funkce, návaly horka, pocení, podrážděnost i deprese; u žen klesá hladina estrogenu, kromě klimakterických obtíží je rovněž důsledkem odvápňování kostí = osteoporóza
• nervový systém – ubývá počet neuronů, lipofuscin se ukládá do nervových buněk, klesá hmotnost mozku, klesá vedení vzruchu
• smyslové vnímání – k úbytku dochází prakticky u všech smyslů, zhoršuje se zrak, čich sluch, hmat, chuť
• kůže – ztráta elasticity, tvorba vrásek, úbytek podkožního tuku, zhoršená schopnost tvorby pigmentu, snižuje se množství potních žláz, dochází k šedivění a vypadávání vlasů
• pohybový systém – atrofie svalové hmoty, kterou většinou nahrazuje tuková tkáň, což má za důsledek nižší výdrž při fyzické aktivitě, snižuje se kontrakce, kosti jsou křehčí, v důsledku sesouvání páteře se snižuje výška, někdy vzniká hyperkyfóza
Starší populaci ve zvýšené míře postihuje však také demence, a to zejména v souvislosti s Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou. Staří lidé mají rovněž sklony k depresím, které mohou vést až k pokusu nebo i dokonanému suicidiu. Následující kapitoly budou věnovány duševním a behaviorálním poruchám, které postihují seniory a jsou příčinou mnoha problémů při péči o ně.
2.2 DEMENCE A PORUCHY CHOVÁNÍ
Demence je organicky podmíněný syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek kognitivních funkcí, zejména inteligence a paměti. Jedná se o získané postižení, kdy dochází ke ztrátě již rozvinutých intelektových schopností. Z toho je patrné, že k němu může dojít až po dosažení určitého stupně rozumového vývoje. Proto je možné demenci diagnostikovat až po druhém roce života.
Demence však postihuje zejména starší populaci. Její četnost se v přímé úměrnosti zvyšuje se stárnutím, tj. zvyšováním věku. Demencí trpí 5% lidí starších 65 let, u 75 letých se vyskytuje v 10 % a po 85. roce postihuje až 30% seniorské populace.8 Demence však není důsledkem přirozené involuce, ale je vždy důsledkem onemocnění, které poškozuje mozkovou tkáň.
Demence se vzhledem k etiologii obvykle dělí do následujících základních skupin:9
• Atroficko-degenerativní demence – primární příčinou je degenerativní postižení mozku. Patří sem Alzheimerova choroba a Parkinsonova choroba.
• Sekundární demence – vzniká v důsledku jiné primární poruchy, která nějakým způsobem postihuje centrální nervový systém jedince. Patří sem ischemicko- vaskulární demence a ostatní demence.
• Demence smíšeného typu – asi 10 % demencí vzniká na smíšeném podkladě (např. Alzheimerova choroba + vaskulární poškození mozku).
8 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2004. s. 266
9 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2004. s. 272
Demence se ve svém důsledku projevuje zhoršením úrovně poznávacích procesů, zejména inteligence a paměti. Objevují se rovněž změny emočního ladění a chování a postupně celé osobnosti. Uvádějí se čtyři stadia demence:
1. lehká demence:
Objevují se mírnější poruchy paměti, uvažování bývá pomalé a těžkopádné. Nemocní se snaží úbytek svých schopností kompenzovat kladením důrazu na staré zkušenosti, zafixované chování a vyhýbání se obtížným situacím. Může se objevit tendence k sociální izolaci.
Nemocný potřebuje kontrolu a občasnou pomoc.
2. střední demence:
Porucha paměti je závažnější, projevuje se i v oblasti dlouhodobé paměti. Nemocný je dezorientován časem i místem. Obtížně řeší i běžné problémy, nechápe souvislosti a vztahy, nerozumí mnoha požadavkům a ztrácí soudnost. Obtíže v komunikaci se projevují nejen v porozumění, ale i v obsahově chudé řeči a omezeným slovníkem nemocného. V chování se objevuje nerespektování běžných sociálních norem, nepřiměřená agitovanost nebo apatie.
Upadá osobní hygiena, objevuje se inkontinence. Nemocný potřebuje dohled a trvalou pomoc.
Oporu a pomoc však potřebují i rodinní příslušníci, kteří o nemocného pečují.
3. těžká demence:
Nemocný je zcela dezorientován časem, místem i osobou. Ztrácí se schopnost myšlení, verbálnímu sdělení již nemocný vůbec nerozumí a není schopen se sám ani vyjádřit. Apraxie vede ke ztrátě většiny běžných dovedností. Objevuje se naprosté nerespektování sociálních pravidel a negativismus. Nemocný není schopen vykonávat ani nejběžnější sebeobslužné úkony, běžná je úplná inkontinence. Je odkázán na úplné péči okolí, v krajním případě je nutné přemístění do ústavního zařízení.
4. terminální stadium:
Nemocný je upoután na lůžko, nekomunikuje, nerozumí, ztrácí schopnost jakékoli aktivity a je zcela závislý na ošetřovatelské péči.
Postoj společnosti k nemocným trpícím demencí je ovlivněn skutečností, že jde vesměs o staré lidi. Úpadek kompetencí ve stáří je považován za něco v zásadě přirozeného. Lidé mají
s nemocnými obvykle soucit a pocit nároku na přiměřenou péči. Častá bývá ovšem tendence k omezení kontaktu vzhledem k problémům s komunikací a obtížím ve vzájemném porozumění. Demence vede ke ztrátě sociálních rolí u nemocného. V této souvislosti dochází i ke změnám hierarchie rodinného uspořádání. Pro pečující rodinu přináší úpadek osobnosti jednoho z jejích členů značnou zátěž. Jedná se o náročnost péče o nemocného a nutnost přijetí proměny osobnosti nemocného.
2.2.1 Alzheimerova choroba
Tato choroba patří mezi atroficko-degenerativní demence. Jedná se o progresivní neurodegenerativní onemocnění, které se projevuje atrofií mozkové kůry i subkortikálních oblastí. Je nejčastější příčinou demence, a to zhruba v 50 – 70 % všech případů. Podle časového období se rozlišuje presenilní forma s časným začátkem, tj. do 65 let, a senilní forma po 65. roce života. Většina případů se rozvíjí mezi 65 a 80 lety, přičemž raná forma postihuje častěji ženy.10
Choroba se rozvíjí pozvolna, pomalu a plynule. Příznaky jsou z počátku nenápadné a teprve po určitém čase si okolí uvědomí, že se nemocný změnil. Progrese úpadku začne být patrná zhruba mezi 2. a 4. rokem od počátku onemocnění. Úbytek kognitivních funkcí je generalizovaný, významná je progredující porucha paměti. Důsledkem jsou problémy nemocného při výkonu běžných domácích činností. Komplexní porucha paměti pak dále vede ke ztrátě orientace v čase i prostoru. Pocit dezorientace vyvolává u nemocného pocit úzkosti a potřebu získat adekvátní informace. V pokročilejším stádiu může dojít i ke ztrátě vlastní identity. Nemocný není schopen na tyto problémy adekvátně reagovat, protože postupně ztrácí schopnost logicky uvažovat. Dále upadá schopnost porozumět verbálnímu sdělení a zhoršuje se rovněž schopnost přiměřeného slovního vyjádření. V pozdějších stádiích nemoci nebývají odpovědi nemocných přiměřené otázkám, vymykají se kontextu a bývají i nesmyslné. Rovněž emotivní reakce bývají méně adekvátní situaci, nemocný ztrácí schopnost své emoce kontrolovat. Může se objevovat negativismus, zlostné reakce a i agresivní chování.
Nemocný tak může reagovat, pokud se např. cítí být omezován a manipulován, či má-li být ve svém chování podřízen vůli okolí. V další fázi choroby pak obvykle dochází k celkovému oploštění emotivity a k apatii. Nemocní postupně přestávají dodržovat společenská pravidla a ohledy. Většinou si neuvědomují nevhodnost svého chování a soužití s nimi komplikují
10 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2004. s. 272
některé vlivem choroby rozvinuté rysy osobnosti, jako je egocentrismus, negativismus, podezíravost apod. V konečné fázi dochází k celkovému úpadku, nemocný ztrácí zájem o vše, přestane na sebe dbát a neovládá ani své vyměšování.
2.2.2 Parkinsonova choroba
Parkinsonova choroba postihuje tzv. podkorovou část mozku a zhruba u 10 – 30%
nemocných způsobuje demenci. Touto chorobou většinou onemocní starší lidé, a to po 65. roce života. Postihuje o něco častěji muže než ženy a její etiologie není dosud zcela jasná. Hypotézy předpokládají možnou genetickou predispozici i negativní faktory vnějšího i vnitřního prostředí.
Vzhledem k tomu, že není chorobou zasažena mozková kůra, nedochází ke vzniku některých specifických poruch jako např. afázie či agnózie. Celkové psychické postižení bývá mírnější a má pomalejší progresi. U nemocných je poškozena především dlouhodobá paměť, vybavování je zpomalené a ztížené. Typická je celková zpomalenost – bradypsychismus.
Jedinec se stává méně produktivním, nebývá schopen řešit složitější úkoly, jelikož je omezena schopnost plánování a udržení kontinuity uvažování. Soudnost však zůstává zachována.
Změny v emočním prožívání nejsou tak nápadné, převažuje sklon k depresi. Komunikaci zatěžuje zpomalení verbálního vyjadřování a obtíže při vybavování potřebných výrazů.
Nápadné jsou i motorické potíže, tj. zpomalení iniciace volního pohybu, postupné snižování rychlosti, třes a instabilita.
2.2.3 Ischemicko – vaskulární demence
Jedná se o onemocnění cév, které vede k postižení mozkové tkáně. Ke vzniku demence dochází buď po několika menších infarktech, nebo po jedné rozsáhlejší mozkové příhodě.
Tento druh demence zahrnuje 15 – 30 % všech demencí. Choroba se obvykle objevuje po 60.
roce života. Příčinou je kardiovaskulární onemocnění, které je podmíněno multifaktoriálně.
Většinou vzniká náhle a její průběh je kolísavý. Osobnost nemocného nebývá narušena v takové míře jako u degenerativně podmíněných demencí.
Úbytek kognitivních funkcí bývá nerovnoměrný a stejně tak i kolísá i aktuální intelektuální výkonnost. Zřejmé jsou naopak obtíže v koncentraci pozornosti a poruchy paměti. Nemocný si obtížně zapamatovává nové informace, ale staré si vybavuje dobře. Proto dost dlouho nebývá narušena rutina běžného každodenního života. V myšlení nemocného je typické
odmítání všeho nového, nechuť ke změně stereotypu. Častý bývá bradypsychismus.
V pokročilejší fázi onemocnění může dojít ke ztrátě orientace a stavům zmatenosti. Od počátku choroby však bývá postiženo emoční prožívání. Typickým projevem je emoční labilita, zvýšená dráždivost, plačtivost, sklon k úzkosti a depresivnímu ladění. Obvyklé jsou hypochondrické stesky. Nemocní si uvědomují, že se jim zhoršuje paměť a nejsou schopni zvládnout to, co dřív. Nápadné bývá zdůraznění již dříve existujících osobnostních rysů, jako např. sentimentalita, vztahovačnost, lakota apod. K rozpadu osobnosti dochází pouze někdy, a to až v pozdních stadiích nemoci.
2.2.4 Behaviorální poruchy
Příčinou behaviorálních poruch, neboli poruch chování, u seniorů nemusí však být vždy demence. Může jít o důsledek různých tělesných onemocnění, např. souvisejících i s již zmíněnou multimorbiditou. Poruchy chování mohou být důsledkem infekce, bolesti, zácpy, nedostatečného zavodnění, kolísání krevního tlaku, abnormálně zvýšená či snížená hladina cukru v krvi apod. Někdy jsou důsledkem místní mozkové patologie.
Příčinou mohou být rovněž alkohol, léky, sedativa, hypnotika nebo analgetika, a to jak při jejich nadměrném užívání, tak při jejich náhlém vysazení. Často k tomuto dojde při změně režimu nemocného, např. v důsledku hospitalizace. Poruchy chování mohou být následkem zhoršené schopnosti člověka přizpůsobovat se změnám nebo zátěži. Dále se mohou objevovat při adaptaci na nezvyklé zevní podněty, nadměrné nároky či při nevhodném zacházení s nemocným.
K poruchám chování, ať již z jakékoli příčiny, lze zařadit toulání, poruchy spánku, úzkost a neklid, deprese, vztahovačnost, bludy a halucinace i agresivita.
2.3 ZAJIŠTĚNÍ POTŘEB SENIORŮ
V současné době je patrno několik zdánlivě protichůdných trendů. Naše současná společnost obraz stáří vytlačuje ze svého vědomí, a to nikoli pouze individuálně, ale také díky médiím, která se příliš pozitivním zobrazováním stáří nezabývají. Často se lze setkat se zdeformovanými obrazy stáří, které jsou spíše škodlivé (staří lidé jako příjemci služeb, důchodů, na které nebudeme mít, příklady špatné péče skandály). Na druhé je patrné např.
v šoubyznysu, že mnohé osoby svůj seniorský věk více či méně zdařile kamuflují a mnozí z nich jej bezděčně parodují. Normálním stavem i ve stáří je stav dobré fyzické i duševní kondice a s tím související schopnost vést plný, kvalitní a nezávislý život. Z toho je třeba vycházet při jakémkoli uvažování o zdravotních a sociálních potřebách starších lidí. Cílem všech služeb a veškerých opatření by mělo být zlepšení zdravotního stavu seniorů, soběstačnosti a kvality jejich života.
Na druhé straně je třeba připustit, že právě stáří je obdobím, kdy některé nemoci a poruchy přicházejí častěji a také lidé vyššího věku jsou častějšími klienty zdravotních a sociálních služeb. Zatímco za rozhodující projev zdraví považujeme v dětství schopnost zdravého a normálního rozvoje, v dospělosti pak pracovní a reprodukční schopnost, ve stáří se zaměřujeme zejména na soběstačnost, tedy schopnost vést samostatně co nejkvalitnější život.
V souvislosti se stárnutím společnosti a narůstáním podílu starších osob v populaci nabývá významu otázka zajišťování potřeb a především péče u osob, které již ze zdravotních či sociálních důvodů nejsou schopny své potřeby uspokojivě naplňovat svépomocí. Ty přitom mohou být saturovány prostřednictvím mnoha subjektů. Odpovědnost za zmíněné činnosti si vedle rodiny a neformálního sektoru tak mezi sebe dělí státní, soukromý, resp. tržní, i nestátní, resp. neziskový, sektor. Každý z uvedených činitelů k těmto činnostem přistupuje specifickým způsobem, přičemž v některých oblastech se tyto sektory mohou navzájem doplňovat, v jiných naopak mohou být vzájemnými konkurenty. Je třeba zdůraznit, že ne všechny sféry jsou pokryty dostatečným a kvalitním způsobem, a role státu tak přesto zůstává klíčová pro usměrňování a podporu těchto jednotlivých subjektů.
2.3.1 Soběstačnost a závislost seniorů
V ošetřovatelské terminologii je užíván termín sebepéče a soběstačnost. Pod pojem sebepéče je zahrnována pomoc vlastními silami. Mezi další způsoby péče pak patří laická pomoc okolí, což může být péče poskytována rodinnými příslušníky, přáteli, sousedy apod. Tato péče umožňuje osobám žít ve svém přirozeném prostředí. Dále je pomoc profesionální vyžadující odborné vědomosti a dovednosti. Sebepéči zle tedy definovat jako samostatné vykonávání denních aktivit.
Soběstačnost vyjadřuje samostatnost nebo nezávislost jedince při vykonávání denních aktivit.
Navíc je to pak schopnost člověka přizpůsobit se prostředí, ve kterém žije a adaptovat se na jeho požadavky.
Úkony související se soběstačností se nazývají všední činnosti, činnosti všedního života.
V anglické literatuře se označují zkratkou ADL = Aktivity Daily Living.
U seniorů míra soběstačnosti klesá za současného zvyšování závislosti na okolí. V současnosti se nejčastěji užívá k otestování základních všedních dovedností Barthelův test (ADL test) nebo Test instrumentálních všedních činností.
Dle zákona č. 108/2006, o sociálních službách, je pak závislost osob na péči druhé osoby rozdělena do čtyř skupin. S tím souvisí následně i příspěvek na péči11:
• I. stupeň – lehká závislost – každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti
• II. stupeň – středně těžká závislost – každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti
• III. stupeň – těžká závislost - každodenní pomoc nebo dohled při více než 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti
• IV. stupeň – úplná závislost – každodenní pomoc nebo dohled při více než 30 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti
2.3.2 Zákon č. 108/2006
Velkou změnou v oblasti poskytování sociálních služeb bylo přijetí nového Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Hlavním důvodem k vypracování nové právní
11 Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách
normy byla potřeba změnit systém sociálních služeb, který fungoval od konce osmdesátých let minulého století a nevyhovoval již požadavkům dnešní doby. Nejenže nebral v potaz změnu společnosti, ale také dostatečně nezohledňoval proces sociálního začleňování jako základní myšlenku moderní sociální politiky.
Zákon o sociálních službách vyšel ve Sbírce zákonů dne 31. března 2006. Účinnost zákona je od 1.1.2007.
Základním cílem nové právní normy je zajistit lidem, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci omezené jejich zdravotním stavem a vysokým věkem, pomoc a podporu nabídkou široké škály služeb, stanovení pravidel pro jejich poskytování a v neposlední řadě zavedení příspěvku na péči. Příspěvek je poskytován osobě závislé na péči jiné fyzické osoby a podmínky pro jeho poskytnutí jsou zákonem jasně definovány, zejména pak 36ti úkony, které je žadatel o příspěvek schopen zvládnout. Každý občan má nárok na poskytnutí sociálního poradenství a nárok na posouzení jeho nepříznivé situace. Samotné poskytnutí sociální služby je založeno na smluvním principu, což staví člověka v nepříznivé sociální situaci do aktivní role – jeho objektivizované potřeby a projev vůle by měly být určující pro zvolení formy pomoci. Zákon pamatuje i na to, aby hodnocení potřeb žadatelů bylo objektivní. Příslušný orgán (úřad práce) určí na základě sociálního a lékařského posouzení stupeň závislosti na pomoci jiné osoby. Podle tohoto stupně přizná žadateli příslušný obecní úřad s rozšířenou působností odpovídající výši příspěvku na péči.
Mezi sociální služby jsou zařazeny:
• služby sociální péče
• služby sociální prevence
• poradenské služby
K tomu, aby mohly být naplněny výše uvedené principy, nabízí zákon následující základní nástroje:
• každému člověku garantuje bezplatné sociální poradenství,
• lidem, kteří jsou závislí na pomoci jiného člověka ve zvládání péče o sebe a v soběstačnosti, bude poskytována státem sociální dávka „příspěvek na péči“,
• lidem, kteří nezvládají svou situaci samostatně nebo s pomocí rodiny a jiných blízkých, nabízí velmi pestrou nabídku sociálních služeb, ze které si mohou svobodně vybírat podle svého uvážení, finančních možností či dalších individuálních preferencí,
• zákon současně garantuje, že poskytované služby budou pro uživatele bezpečné, profesionální a přizpůsobené potřebám lidí, a to vždy tak, aby v prvé řadě zachovávaly lidskou důstojnost uživatelů a podporovaly je v aktivním přístupu k životu,
• zákon také vyváří prostor pro spoluúčast lidí na procesech rozhodování o rozsahu, druzích a dostupnosti sociálních služeb v jejich obci či kraji.
Poskytovatelé sociálních služeb jsou kontrolování a posuzováni především z hlediska kvality poskytovaných služeb. Kontrolu zabezpečuje Inspekce sociálních služeb. Registraci poskytovatelů a inspekci provádějí krajské úřady a MPSV.
Součástí zákona je rovněž úprava předpokladů pro výkon povolání v sociálních službách a pro výkon povolání sociálního pracovníka. Kvalita sociálních služeb a efektivita sociální práce je založena především na odbornosti jednotlivých pracovníků.
V oblasti zajištění dostupnosti sociálních služeb hrají rozhodující úlohu obce a kraje. Zákon zavedl povinnost obcí a krajů podporovat potřebnou síť sociálních služeb na svém území.
V oblasti pobytových zařízení pro seniory přinesl zákon následující změnu. Nerozlišuje již pobytová institucionální zařízení sociální péče na „domovy – penziony pro důchodce“
a „domovy důchodců“, ale uvádí pouze kategorii „domovy pro seniory“, v nichž podle § 49 výše citovaného zákona poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.
2.3.3 Péče rodiny a služby doplňující tuto péči
V české společnosti se model poskytování péče nesoběstačným členům rodiny opírá o tradiční pojetí, které předpokládá, že za zajištění potřeb těchto osob je primárně odpovědná rodina, přičemž formální, resp. státní služby bývají využívány až v situaci, kde neformální poskytovatelé chybí či péči nezvládají. Lze tedy konstatovat, že pokud senior z důvodu zvyšujícího se věku a zhoršujícího se zdravotního stavu potřebuje pomoc, obrací se v prvé řadě na svoji rodinu, tzn. na svého partnera nebo děti. Uspokojení životních potřeb seniorů se
sníženou soběstačností v jejich domácím prostředí lze v současné době zabezpečit několikerým způsobem. Konečná volba je podmíněna především mírou zachovalých schopností dotyčného seniora, ale i např. rozsahem a charakterem nabízených sociálních služeb, možnostmi a preferencemi pečovatelů z řad rodinných příslušníků apod. V zásadě jde o rozhodnutí, zda zabezpečit péči v rámci rodiny, využít služeb příslušné instituce nebo zkombinovat jmenované možnosti.
Velkým problémem je volba potencionálního pečovatele v rámci rodiny mezi zaměstnáním a poskytováním potřebné péče seniorovi. Dále je nutné si uvědomit, že jen málo lidí je zcela připraveno převzít odpovědnost a úkoly související s péčí o staré lidi. Prvním krokem při rozhodování, zda pečovat o seniora v rodině, je zodpovězení si na následující otázky:
• Co příjemce péče potřebuje?
• Jaké péče je zapotřebí, aby starý člověk mohl zůstat v místě bydliště?
• Kdo bude poskytovat péči? Kdy a jakým způsobem?
• Má příjemce péče zůstat ve svém domově, žít se svými dětmi či jinými příbuznými, nebo se přestěhovat do instituce umožňující pobyt a péči?
• Je třeba, aby do bytu/domu docházela pečovatelka?
• Lze upravit bydlení tak, aby to příjemci péče umožnilo bezpečný pobyt v domácím prostředí a větší nezávislost na pečovateli?
• Jsou-li zapotřebí vnější služby, má příjemce dostatek finančních zdrojů k jejich zaplacení? Případně jaké jsou možnosti jejich získání?
• Nebude péčí o seniora odmítnuta pozornost jiným osobám, za které pečovatel nese také zodpovědnost (např. děti)?
• Je pečovatel připraven na zvýšenou psychickou i fyzickou zátěž, popř. frustraci, související s péčí o seniora?
Pečovatelská činnost, obzvlášť je-li dlouhodobá, je velmi fyzicky i psychicky náročná a ve svém důsledku může negativně ovlivnit osobní život, každodenní aktivity i profesní činnost pečovatele. Z těchto důvodů je důležité utvářet dostatečnou nabídku služeb, které mohou rodinu doplnit či nahradit a podporovat tak život seniora v jeho přirozeném prostředí, kdy bude zároveň kladen důraz na jeho individuální potřeby. Dále je nezbytné zajistit dostatečné kapacity pobytových zařízení, jejichž služby mohou využít senioři, kteří již ve svém původním prostředí dále žít nemohou.
Osobní asistence - je terénní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje bez časového omezení, v přirozeném sociálním prostředí osob a při činnostech, které osoba potřebuje.
• pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu
• pomoc při osobní hygieně
• pomoc při zajištění stravy
• pomoc při zajištění chodu domácnosti
• výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti
• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím
• pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí Pečovatelská služba – je jednou z nejrozšířenějších služeb sociální péče poskytovanou seniorům, kteří si z důvodu zdravotního stavu, vysokého věku nebo ztráty soběstačnosti nejsou schopni obstarat nutné práce v domácnosti a další životní potřeby. Cílem je především podporovat samostatný a nezávislý život seniorů v domácnostech, zachovat kontakt se sociálním prostředím a oddálit nutnost umístění do ústavní péče. Služby mohou být terénní nebo ambulantní a jsou poskytovány ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb. Především se jedná o tyto činnosti: pomoc při oblékání a při přesunu na vozík či lůžko, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti a rovněž zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.
Bohužel zdaleka ne ve všech obcích, především malých, je pečovatelská služba poskytována.
Zařízení pro denní pobyt – v těchto zařízeních je poskytována péče o seniory, kterým je jinak v odpoledních a nočních hodinách a ve dnech pracovního klidu poskytují tuto péči jejich rodinní příslušníci, popř. pečovatelská služba. Jedná se o tzv. denní stacionáře či domovinky. Oproti pečovatelské službě nabízejí stacionáře navíc též výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů. Existují rovněž vícedenní stacionáře, které mají za cíl umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek, tj. poskytují realitní péči.
2.3.3.1 Bezpečné bydlení
V rámci přípravy na péči o starého nemocného člověka by také mělo být zhodnocení domácího prostředí, jeho bezpečnost a identifikování možných rizik v souvislosti se změnami pohyblivosti a sníženým smyslovým vnímáním. Senior je nejčastěji ohrožen pádem při vykonávání každodenních běžných činností v rámci sebeobsluhy.
V současné době je již na trhu velké množství kompenzačních pomůcek, odborný lékař může některé z nich i předepsat.
U seniorů je třeba pamatovat na omezení smyslových funkcí, sníženou pohyblivost, hygienickou péči, přípravu stravy, bezpečnou chůzi a pohyb v domácnosti.
2.3.3.2 Syndrom EAN
Staří lidé se bohužel vzhledem ke svému věku, zhoršenému zdravotnímu stavu a nemožnosti se bránit často stávají oběťmi špatného zacházení, zanedbávání, zneužívání, vydírání či týrání.
Různé formy nevhodného zacházení se starými lidmi lze shrnout pod označení syndrom EAN (z angl. Doder abuse and neglect), k jehož hlavním formám patří12:
• Tělesné násilí – bití, kopání, vystavování hladu, netlumení bolesti
• Psychické týrání – ponižování, urážení, omezování lidských práv
• Ekonomické zneužívání – např. majetkové
• Sexuální zneužívání
• Nevhodné zacházení či zanedbávání – nepřiměřené omezování v pohybu či přílišné tlumení psychofarmaky
Další neopominutelnou skutečností je jistá tabuizace tohoto problému, strach o něm hovořit jak ze strany postižených, tak i jejich rodin. Obětí může být jakákoliv osoba, bez ohledu na pohlaví, sociální postavení, ekonomické zázemí, vyznání či kultuře. Může dojít i k rasově motivovanému špatnému zacházení. Týraná může být ale i osoba pečující a existují i vztahy vzájemného zneužívání a týrání.
Tím, který se špatně chová, pak může být partner, příbuzný, dítě, soused, dobrovolný pracovník či profesionální pečovatel a další.
12 KALVACH, Z., ONDERKOVÁ, A. Stáří.. Praha: 2006. s. 30
Podařilo se nalézt následující faktory, které jsou rizikové a nejčastěji s touto problematikou souvisejí. Jedná se o sociální izolaci či dlouhodobou anamnézu špatných vztahů osob, kterých se problém týká. Dále se ukazuje, že osoba, která se starým člověkem špatně zachází, na něm bývá závislá (bydlením, finančně, emočně…), dále s ní mohlo být špatně zacházeno jako s dítětem, může mít různé psychiatrické problémy, poruchy osobnosti nebo závislosti (alkohol, drogy…)
K případům špatného zacházení se starým člověkem rovněž dochází, jestliže má senior chronickou chorobu, která muže ovlivnit jeho intelekt, hybnost a další funkce, které mohou způsobovat problematické chování (např. demence). Při výrazném postižení smyslu (zrak, sluch) a reci, které vedou k obtížím v dorozumívání.
2.3.4 Pobytová zařízení pro seniory
Kombinace pečovatelské služby (viz. výše) a pobytového zařízení je zajišťována v domech s pečovatelskou službou. Jejich zřizováním se racionalizuje poskytování pečovatelské služby soustředěním příjemců do jednoho místa a současně se tím řeší často nevyhovující dosavadní bydlení seniorů.
Mezi pobytová institucionální zařízení sociální péče lze rovněž zařadit domovy pro seniory.
Zde jsou poskytovány služby seniorům, kteří mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku, ale jejich celkový zdravotní stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jsou schopni vést poměrně samostatný život ve vhodných a k tomu uzpůsobených podmínkách.
Klientů je zde poskytováno ubytování, základní péče a další placené služby podle jejich přání.
V domovech se zvláštním režimem se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu chronického duševního onemocnění nebo závislosti na návykových látkách, a osobám se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, které mají sníženou soběstačnost z důvodu těchto onemocnění, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Režim v těchto zařízeních při poskytování sociálních služeb je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob.
Dále sem můžeme zařadit sociální služby ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.
Poskytovány jsou zde pobytové sociální služby osobám, které již nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení ústavní péče 25) do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou
osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb anebo pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb.
2.3.5 Terminální stadium – paliativní péče
Každý člověk má právo na důstojné umírání i smrt, v praxi to však bývá mnohem složitější.
Ti, kdo by měli umírajícím ulehčit, se často dopouštějí hrubých nevratných chyb. Většinou to nebývá špatný úmysl, ale neadekvátní chápání procesu umírání i smrti. Lékaři mnohdy léčí více a déle, než je pro pacienta dobré. Je nutné si uvědomit, že se nelze zabývat pouze tělesnými symptomy, ale také – a v tomto stádiu zejména – duchovní stránkou. Každý člověk má svůj hodnotový žebříček a z pohledu pacienta může být tak důležité zcela něco jiného, než co předpokládá personál v zařízení.
Jak uvádí Matoušek a kol.,Dr. E. Kübler Rossová13 se věnovala zmíněné problematice mnoho let a shrnula proces umírání do následujících fází:
• negace, šok, popírání
• agrese, hněv, vzpoura
• smlouvání, vyjednávání
• deprese, smutek
• akceptace, smíření, souhlas
Základem péče o smrtelně nemocného člověka je paliativní medicína. Jedná se o ulevující medicínu, resp. péči, kde je pacientovi nejen ulevováno od tělesných potíží, ale rovněž jsou řešeny jeho psychosociální problémy a spirituální potřeby. K hlavním zásadám paliativní medicíny patří vyloučení, nebo alespoň maximálně možné omezení všech invazivních metod, vyšetřovacích i léčebných. Důsledně je dodržován nedirektivní přístup respektující vůli pacienta a ponechávající nemocnému potřebný pocit, že sám o sobě rozhoduje. Péče je věnována rovněž i pacientovy rodině.
Jednou z možností, kde je paliativní péče poskytována ve vztahu k nevyléčitelně nemocným, jsou hospice. Hospice jsou pobytová zařízení pro nevyléčitelně nemocné, které postupující choroba ohrožuje na životě, potřebují paliativní léčbu a péči, není u nich nutná hospitalizace v nemocnici a není možná péče v domácím prostředí. Vedle těchto pobytových zařízení je ale poskytována mobilní hospicová péče multidisciplinárním týmem, jehož součástí jsou
13 MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P.Sociální práce v praxi. Praha: 2005. s. 197
