Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Filosofie
Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň ZŠ Studijní obor
(kombinace)
Anglický jazyk – Občanská výchova
RYTMUS V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA RHYTHM IN HUMAN LIFE
Diplomová práce: 10–FP–KFL–
Autor: Podpis:
Martina MACHÁČKOVÁ Adresa:
Přepychy 114 517 32, Přepychy
Vedoucí práce: prof. PhDr. Bohumil Nuska, CSc.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
82 52
V Liberci dne: 20. 7. 2010
…ZADÁNÍ …
(Originál v originálu diplomové práce, oboustranná kopie v kopii diplomové práce)
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne: 20. 7. 2010
Podpis: ___________________________
Martina Macháčková
Pod ě kování
Ráda bych poděkovala prof. PhDr. Bohumilu Nuskovi, Csc. za odborné vedení diplomové práce, poskytování cenných rad a čas strávený při konzultacích.
Poděkování patří také mé rodině a blízkým přátelům, kteří mi byli oporou, zdrojem motivace a inspirace.
Anotace
Diplomová práce se zabývá rytmem jako základním prvkem podstatným pro lidský život. Hlavním cílem je vypracování syntetického pohledu na problémy související s otázkami rytmu a z rytmu odvozených kvalit v životě člověka. Práce se dále věnuje slovníkové analýze pojmu rytmus, jeho etymologii a typologii, a představuje základní pojmy symboloniky. Rovněž zkoumá jednotlivé oblasti lidské tvorby, ve kterých se zásadně vliv rytmu projevuje a zabývá se problematikou rytmů biologických.
Klíčová slova: Rytmus, rytmologie, symbolon, symbolonika, symbolonové kvality, biorytmy, symetrie, kontrast, dualita.
Summary
The diploma thesis deals with rhythm as a basic element essential for human life.
The main objective is to develop a synthetic view of the problems associated with questions of rhythm and qualities derived from rhythm in human life. The thesis also deals with dictionary analysis of the term rhythm, its etymology and typology, and introduces basic terms of symbolonics. It also investigates various areas of human production in which the impact of rhythm is essentially manifested and deals with the questions of biological rhythms.
Keywords: Rhythm, rhytmology, symbolon, symbolonics, symbolonic qualities, biological rhythm, symmetry, contrast, duality.
Zusammenfassung
Die Diplomarbeit beschäftigt sich mit dem Rhythmus als dem Grundelement notwendig für das menschliche Leben. Das Hauptziel ist die Aufstellung der synthetischen Sicht der Probleme mit den Fragen des Rhythmus und der Qualitäten von Rhythmus abgeleitet im Leben des Menschen assoziiert. Die Dissertation befasst sich auch mit der lexikalischen Analyse des Begriffs Rhythmus, seiner Etymologie und Typologie, und präsentiert die Grundbegriffe der Symbolonik. Die Arbeit untersucht auch verschiedene Bereiche der menschlichen Schaffen, in denen die Auswirkung des Rhythmus manifestiert und beschäftigt sich mit der Problematik des biologischen Rhythmus.
Schlüsselwörter: Rhythmus, Rhythmologie, Symbolon, Symbolonik, symbolonische Qualität, biologischer Rhythmus, Symmetrie, Kontrast, Dualität.
Obsah
1. Úvod ... 8
2. Pojem rytmus ... 9
2.1 Rytmologie a obecná definice rytmu ... 9
2.2 Slovníkové a encyklopedické pojetí rytmu... 10
2.2.1 Všeobecné slovníky a encyklopedie ... 10
2.2.2 Specializované publikace... 22
2.2.3 Filosofické slovníky... 31
2.2.4 Shrnutí... 32
3. Etymologie termínu rytmus ... 34
4. Typologie rytmu ... 40
5. Symbolonika a symbolon... 43
5.1 Základní pojmy symboloniky ... 44
5.1.2 Symbolonové kvality ... 47
6. Rytmus v životě člověka ... 54
6.1 Pojmy „rytmický“ a „rytmizovaný“ ... 57
6.2 Rytmus v lidské kreativitě ... 58
6.2.1 Rytmus v hudbě ... 59
6.2.2 Rytmus v literatuře... 61
6.2.3 Rytmus ve výtvarném umění ... 64
6.2.4 Rytmus v architektuře ... 68
6.2.5 Rytmus v tanci ... 70
6.3 Objektivní rytmy... 71
6.3.1 Biorytmy ... 72
a) Endogenní biorytmy ... 73
b) Exogenní biorytmy ... 75
7. Závěr ... 77
Seznam literatury... 79
1. Úvod
Fenomén rytmu je pro člověka a jeho život velmi důležitý. Ačkoli si to jen málokdo uvědomuje, lidé se s rytmem a z rytmu odvozenými kvalitami setkávají každý den, a jsou jimi ovlivňováni. Ve své práci bych se proto ráda zaměřila na otázku významu rytmu pro život člověka i lidstva jako celku, dále na šíři dosahu rytmu pro život člověka a na zmapování oblastí lidské tvorby a lidského života, kde se s rytmem setkáváme.
Vliv rytmu a z rytmu odvozených kvalit je velmi citelný zejména v oblasti lidské kreativity a můžeme říci, že i v oblasti lidské aktivity vůbec. S pojmem rytmus se většinou setkáváme na poli takových odvětví lidské tvořivosti, jako je teorie hudby a muzikologický výzkum, dále oblast literární teorie, teatrologie či teorie tance. Vliv rytmu ale můžeme vysledovat i v mnoha dalších oblastech lidské kreativity, ve kterých bychom jej možná nečekali. Patrný je například ve výtvarném umění a důležitou roli sehrává také v oblasti architektury.
Další kategorii rytmů, které mají vliv na život člověka a lidstva jako celku, tvoří rytmy „objektivní“, tedy ty, které existují nezávisle na člověku - mimo lidskou kreaci. Jedná se o rytmy abiotické, anorganické a zejména o jevy organické, tedy biorytmy. Endogenní biorytmy, neboli jakési „vnitřní hodiny“ potom představují jeden z nejdůležitějších faktorů, jež ovlivňuje průběh života jedince, protože vychází z něho samého a udržuje se jeho existencí.
2. Pojem rytmus
2.1 Rytmologie a obecná definice rytmu
Vymezit přesnou a obecnou definici pojmu rytmus by mělo být úkolem rytmologie, disciplíny zabývající se studiem rytmu obecně a realizacemi rytmu v různých oblastech lidské kreativní činnosti a lidské aktivity vůbec. Tento úkol je ovšem velmi obtížný. Existuje sice velký počet různých definicí rytmu, avšak definicí převážně neúplných a parciálních. Jednotná či obecná definice rytmu pro různé oblasti jeho výskytu nebyla nikdy vypracována. Termín „rytmus“ se objevuje v rozličných souvislostech a v různých vědních oborech, také v disciplínách odlišných a ne úplně souvisejících s oblastí vědy, i v hovorovém jazyce, kde často nabývá rozdílných, ba dokonce protikladných významů. Proto by bylo vhodné považovat slovo rytmus za určitý „polotermín“. To je zapříčiněno zejména historickým vývojem tohoto slova, kdy se původem řecký pojem, díky latinskému zprostředkování, rozšířil do nejrůznějších jazyků a postupně se začal používat v různých souvislostech. To tedy přivedlo původně poměrně jednoznačný pojem a symbolizující termín až do polohy polotermínu. Ovšem skutečnost, že se toto původně řecko-latinské slovo vyskytuje vlastně ve všech evropských jazycích, má velkou vypovídající hodnotu o nepostradatelnosti a důležitosti tohoto termínu, alespoň v rámci evropského či evropsko-amerického kulturního okruhu.
Nicméně pojem rytmus je neustále podceňován a bohužel zůstává na okraji zájmu filosofických disciplín. Rytmus se pak neobjevuje jako heslo zpravidla ani ve výtvarných slovnících či uměleckohistorických slovnících, věnovaných různým oborům „hmotné“ kultury, a chybí bohužel i ve většině filosofických slovníků, které jsou věnovány systematické filosofii a jednotlivým pojmům a problémům. Heslo rytmus je tedy stále doménou pouze „speciálních oborů“, zejména literárních a muzikologických, nikoliv však disciplín zabývajících se výtvarným uměním. Proto nalezneme toto heslo v některých obecných slovnících a encyklopediích, ve slovnících muzikologických, literárně vědných či slovnících týkajících se tance atp.
Jestliže nebyla vypracována jednotná a obecná definice rytmu, není potom divu, že neexistuje ani typologie a systematika různých „rytmů“ z hlediska místa jejich výskytů nebo realizací, jejichž vypracování by tedy mělo být jedním z úkolů rytmologie.
2.2 Slovníkové a encyklopedické pojetí rytmu
Jak bylo napsáno již v předešlé kapitole, obecná a jednotná definice rytmu neexistuje. Přesto můžeme v rozličných slovnících a encyklopediích dohledat definice částečné. Zajímavé je, že většina slovníků a encyklopedií prezentuje tento termín odlišným způsobem. Analýze a porovnání rozličných pojetí rytmu bych se tedy ráda věnovala v této části své práce.
Pro tuto analýzu jsem si vybrala běžně dostupné slovníky a encyklopedie, dále jsem čerpala z literatury věnované specializovaným uměleckým oborům, jako je literární věda, architektura, hudební věda, estetika a výtvarné umění.
2.2.1 Všeobecné slovníky a encyklopedie
V běžně dostupných slovnících a encyklopediích jsem se setkala s poměrně různorodými charakteristikami rytmu, od velice obecného vysvětlení tohoto pojmu, až po velmi propracovaná pojetí zohledňující různé oblasti výskytu rytmu. Pracovala jsem tedy s těmito publikacemi: Komenského slovník naučný, Příruční slovník naučný, Ottův slovník naučný, Ilustrovaný encyklopedický slovník, Všeobecná encyklopedie v 8 svazcích, Universum – všeobecná encyklopedie, Akademický slovník cizích slov a Malá československá encyklopedie. Pátrala jsem také v anglicky psaných publikacích, a to v encyklopedii Britannica a ve slovnících Oxford Advanced Learner´s Dictionary of Current English a Webster´s Ninth New Collegiate Dictionary.
Nejméně propracované a velmi obecné vysvětlení pojmu rytmus nabízí Komenského slovník naučný, který tomuto tématu věnuje pouze pár řádků. Rytmus je tu popsán jako „pravidelné opakování téhož stavu věcí. V nejjednodušším případě může býti r. tvořen zdvihem (arsis: přítomnost vracejícího se stavu) a kladem (thesis:
nepřítomnost vracejícího se stavu). Místo přítomnosti a nepřítomnosti může běžeti o zesílení a zeslabení, o silnější a slabší osvětlení, o vyšší a nižší polohu v prostoru apod. Spojení zdvihu a kladu tvoří takt, a to nejjednodušší (akusticky: dvoučtvrtní) takt s akcentem na jeho první půli.“1 Tento stručný popis vysvětluje pojem rytmus jakoby z „fyzikálního“ hlediska a opomíjí různé oblasti výskytu rytmu, jako je literatura, hudba, architektura či životní děje.
Rozvinutější a propracovanější charakteristiku rytmu potom nabízí Příruční slovník naučný. Zde je rytmus obecně popisován poněkud odlišně: „pravidelně opakované členění celku, především časového.“2 V tomto slovníku je také zmiňován význam rytmu při studiu přírodních jevů, při rozboru pracovního procesu z hlediska fyziologického a psychologického, v umění, zejména v hudbě, tanci, básnictví a podobně. Detailně je zde rozebrán rytmus v poezii a v hudbě - „1. v poezii bývá umožněn pravidelným střídáním slabik přízvučných a nepřízvučných (r. přízvučný) n.
dlouhých a krátkých (r. časoměrný). Rytmická organizace básnického textu bývá přitom složitější, je dána opakováním rytmických úseků, uspořádaných zvukově a často i významově obdobně. Vnímání básnického rytmu se zakládá na rytmickém impulsu, tj. na očekávání, že po rytmickém úseku organizovaném jistým způsobem bude následovat další, podobně organizovaný. - V próze je vzájemná podobnost rytmických úseků mnohem neurčitější než ve verši ; proto také tu není rytmického impulsu; 2. v hudbě pravidelné a soustavné členění hud. průběhu v časové posloupnosti střídáním dlouhých a krátkých tónů – přízvučných (těžkých) a nepřízvučných (lehkých) dob. S melodií a harmonií je třetím základním prvkem hudebního projevu.“3
Se stručnou charakteristikou rytmu přichází také Ilustrovaný encyklopedický slovník. Ten popisuje rytmus nejprve jako „pravidelné střídání fází nějakého děje“ a potom se zabývá jednotlivými oblastmi výskytu rytmu. Zajímavé je, že na prvním místě je uvedena oblast biologická, která se v mnoha jiných publikacích nevyskytuje vůbec. Biologický rytmus je zde popsán takto: „pravidelné střídání jevů živé přírody.
R. je vlastní všem organismům. Nejvýraznější je u člověka denní r. V průběhu 24 h se
1 Komenského slovník naučný IX. [1.] vyd. Praha : Nakl. a vydav. Komenského slovníku naučného, 1938. s. 467.
2 Příruční slovník naučný. 1. vyd. 3. díl, M - Ř. Praha : Academia, 1966. s. 931.
3 Tamtéž, s. 931.
mění tělesná teplota, procesy trávení úroveň bdělosti. Biol. Rytmy jsou řízeny z limbického systému mozku.“4 Je patrné, že je zde brán v potaz zejména lidský biorytmus a rytmy probíhající v ostatních živočiších a celé přírodě jsou poněkud opomíjeny.
Další oblastí výskytu rytmu, které je v tomto slovníku věnován prostor je oblast literatury. Zde se rytmem rozumí „záměrné uspořádání prvků pravidelně se opakujících v každém verši a vytvářejících tak rytmický (metrický) impuls; tj.
očekávání, že verš, který následuje po řadě veršů obdobně uspořádaných, bude zase po stránce zvukové uspořádán stejně. Toto pravidelné opakování vytváří jistou rytmickou normu, tzv. metrum.“5 Poslední rozebíranou oblastí výskytu rytmu v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku je oblast hudební. Rytmus v hudbě je tady prezentován jako „pravidelné členění časového průběhu hud. skladby střídáním přízvučných a nepřízvučných dob. S melodií a harmonií tvoří třetí základní prvek hudebního projevu.“6 Je zajímavé, že Ilustrovaný encyklopedický slovník a Příruční slovník naučný používají pro charakteristiku rytmu v těchto dvou oblastech velice podobné formulace, nahlížejí na tuto problematiku ze stejného úhlu a ve velké míře se téměř shodují.
O něco málo podrobněji než v těchto dvou slovnících je pak rytmus rozebrán ve všeobecné encyklopedii Universum. Zde můžeme nalézt jednak samotné heslo rytmus, ale také samostatně stojící hesla rytmus v architektuře a rytmy biologické, neboli biorytmy. U samotného hesla rytmus můžeme najít čtyři různé definice. První zpracovává pojem rytmus obecně jako „členění určitého procesu na časově a obsahově stejné n. podobné , periodicky se opakující úseky.“7 Jako druhý v pořadí je zde uveden odkaz na rytmy biologické. Třetí je tu uvedena definice rytmu z literárního hlediska: „záměrné uspořádání zvukových prvků opakujících se pravidelně v každém verši, vytváří se rytmický (metrický) impulz; toto opakování vytváří určitou rytmickou normu (metrum).“8 Největší prostor je potom věnován rytmu v hudbě. Ten je popsán jako „jeden z aspektů časového řádu, který má hudba;
4 Ilustrovaný encyklopedický slovník : (pro - ž). 1. vyd. 3. díl. Praha : Academia, 1982. s. 175.
5 Tamtéž, s. 175.
6 Tamtéž, s. 175.
7 Universum : všeobecná encyklopedie. 1. vyd. 8. díl, R-So. V Praze : Odeon, 2001. s. 268. ISBN 80-207-1070-3.
8 Tamtéž, s. 268.
řazení tónů různé délky. R. se v hudbě zřídka uplatňuje sám, většinou v souhře s členěním skladby na takty s přízvučnými a nepřízvučnými dobami. Spolu s melodií a harmonií je rytmus základním hudebním prvkem.“9 Na závěr je zde zmíněna také rytmika, která je definována jako nauka o rytmu, ale také souhrnné označení rytmických vlastností většího celku. Hned za heslem rytmus nalezneme, jak jsem již zmínila, heslo rytmus v architektuře. Ten je prezentován jako „pravidelné střídání rozdílných arch. článků (sloupů a pilířů) nebo opakování jednotlivých motivů (např.
ve skladbě průčelí) většinou při dodržení stanoveného rytmu; patří k základním prostředkům arch. tvorby.“10
Posledním souvisejícím heslem uvedeným v této encyklopedii je biorytmus. Ten je zde uveden takto: „periodické změny životních pochodů probíhající v průběhu dne (24 hodin, b.denní, cirkadiální), během měsíce (b. lunární) v průběhu mořského dmutí (přílivu a odlivu, b. tidální), též b. sezónní, roční, víceleté, nebo mnoholeté (b.
sekulární). B. spočívá ve vrozené periodicitě (endogenní rytmus, vnitřní hodiny).
Jako časovač působí různé vnější podněty (světlo, teplota, vzdušná vlhkost), vnitřní faktory výměny látkové, nervové podněty, hormony aj.“11 Pokud provedeme srovnání s Ilustrovaným encyklopedickým slovníkem, který biorytmy taktéž zmiňuje, dojdeme k závěru, že v encyklopedii Universum jsou popisovány biologické rytmy více obecně, je zde popsáno zejména, jak se mohou rozlišovat podle délky trvání a podle toho, co je ovlivňuje. V Ilustrovaném encyklopedickém slovníku jsou navíc biorytmy popsány jako vlastnost všech organismů, zejména jsou zdůrazněny biorytmy u člověka.
Další a opět trochu odlišný pohled na pojem rytmus nabízí také Všeobecná encyklopedie v 8 svazcích Diderot. Konkrétně zde nalezneme hesla rytmus, rytmus circadiánní a rytmy biologické (biorytmus). Co se týče obecné definice, rytmus je tu popsán jako „periodické opakování stejných nebo podobných jevů v časové nebo prostorové následnosti“12 Jako druhý je tu zmíněn rytmus v hudbě - „vnitřní členění
9 Tamtéž, s. 268.
10 Tamtéž, s. 268.
11 Tamtéž, s. 563.
12 Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vyd. 6, p/r. Praha : Diderot, 1999. s. 481.
Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902555-8-2.
časového průběhu hudební skladby střídáním nebo opakováním různých tónů.“13 Pouze v této encyklopedii je pak zvlášť zařazen rytmus v jazykovědě a jako poslední potom rytmus v literatuře. Mohu říci, že takovéto členění oblastí výskytu rytmu je velmi neobvyklé a nesetkala jsem se s ním v žádné jiné publikaci, kterou jsem měla možnost analyzovat. Z jazykovědeckého hlediska je rytmus „(princip) střídání protikladných jednotek v čase: dlouhé – krátké, přízvučné – nepřízvučné ap.“, v literatuře je rytmus definován jako „záměrné uspořádání zvukových prvků, které se pravidelně opakují v každém verši a vytvářejí tak metrický (rytmický) impulz.“14 Všechny uváděné definice můžeme považovat za velmi stručné, poskytující pouze základní přehled o zmíněných oblastech výskytu rytmu.
Jako v Universu, tak i v této encyklopedii najdeme samostatné heslo biorytmus, zde je mu ovšem věnováno o něco více prostoru. Biorytmus je definován jako periodický proces pravidelného střídání období aktivity a klidu, tedy různých činností a stavů organismu a fyziologických procesů, jako například tělesné teploty, krevního tlaku a pulsu, hladiny glykogenu v krvi, vyměšování apod., s fázemi klidu, a to ve vztahu k nějakému časovači, který vnitřní (endogenní) rytmus upřesňuje. Za nejvýznamnější je zde považován biorytmus lunární, jenž je ovlivňován Měsícem, dále pak biorytmus tidální, tedy ten, který je ovlivňovaný přílivem a odlivem. Jsou zde uvedeny také biorytmy denní a roční. Protože biorytmy často odpovídají časovači jen přibližně, jsou označovány jako biorytmy cirkalunární, cirkadiánní, cirkatidální či cirkaanuální. Dále je zde zmíněno, že aktivita jedince v rámci biorytmu probíhá u různých druhů živočichů odlišně, např. v rámci circadiánního biorytmu se rozlišují druhy polyfázové (s více vrcholy aktivity během 24h.), bifázové (se dvěma vrcholy aktivity) a monofázové (s jedním vrcholem aktivity). Biorytmy jsou vrozené a vnitřně řízené. Jako doplňující a rozšiřující informace je zde uvedeno, že u obratlovců jsou biorytmy pravděpodobně významně ovlivňovány hormonem melatoninem, jehož vylučování je řízeno střídáním tmy a světla. Na závěr je zde
13 Tamtéž, s. 481.
14 Tamtéž, s. 481.
zmíněna také skutečnost, že při řízení některých biorytmů se uplatňují vnější vlivy, například změna teploty, relativní vlhkosti nebo tlaku vzduchu.15
Další publikací, se kterou jsem při analýze pojmu rytmus pracovala je Malá Československá encyklopedie. Zde se nachází jak heslo rytmus, tak i heslo biorytmy, kterému je věnováno podstatně více místa. U hesla rytmus nalezneme obecnou definici, odkaz na rytmus v biologii a ekologii, dále definici rytmu v oblasti literatury a hudby. Obecně je rytmus popisován jako „zdroj a projev členění přirozeného pohybu do pravidelných (periodicita, rytmicita) či nepravidelných úseků (fází) konkrétního děje; míra času, rovnosti resp. stejnosti v čase a prostoru; pojem významově širší než oscilace.“16 Takže se zde opět setkáváme s odlišně formulovanou definicí tohoto pojmu, než jak tomu bylo u předešlých publikací. Tato encyklopedie jako jediná zmiňuje v souvislosti s rytmem také pojem oscilace a označuje rytmus přímo za zdroj členění pohybu.
Po tomto obecném vysvětlení podstaty rytmu následuje odkaz na biorytmy a poté je zde věnován prostor definici rytmu v oblasti literatury. Ten je definován velice podobně jako ve všech předešlých slovnících a encyklopediích: „záměrné uspořádání zvukových prvků pravidelně se opakujících v každém verši a vytvářejících tak rytmický (metrický) impuls, tj. očekávání, že verš, který následuje po řadě veršů obdobně uspořádaných, bude zase po stránce rytmické uspořádán stejně. Toto pravidelné opakování vytváří jistou rytmickou normu, tzv. metrum.“17 Naprosto stejnou definici můžeme najít v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku, zkrácenou podobu této definice najdeme např. v encyklopedii Universum či Diderot – základní formulace ovšem zůstává vždy stejná.
Na závěr je zde zmíněn rytmus v hudbě, který je popsán jako „vnitřní členění časového průběhu hud. skladby střídáním přízvučných a nepřízvučných dob; s melodií a harmonií třetí zákl. prvek hud. projevu.“18 Opět standardní definice, kterou v obdobné podobě nalezneme ve většině slovníků i encyklopedií. Naprosto se
15 Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vyd. 1, a/b. Praha : Diderot, 1999. s. 401 Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902555-3-1.
16 Malá československá encyklopedie. 1. vyd. Sv. 5., Pom-S. Praha : Academia, 1987. s. 444.
17 Tamtéž, s. 444.
18 Tamtéž, s. 444.
shoduje s definicí v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku. Tolik k samotnému heslu rytmus.
Jak již bylo zmíněno, daleko většímu prostoru se v této encyklopedii dostalo biorytmům. Ty jsou zde popsány obecně jako „opakované změny životně důležitých a druhově různých činností a funkcí živých organismů, probíhající na různých úrovních (molekulární, buněčné, orgánové, populační, generační) v různě dlouhých cyklech.“19 Dále se autoři encyklopedie věnují otázce zdroje rytmicity, za nějž je pokládán princip oscilátoru – interního či relaxačního. Biorytmy jsou zde pokládány za biol. se obnovující oscilace, fyz. definované jako projekce kruhového pohybu. K jejich popisu se používají termíny perioda, frekvence, fáze a strhávání rytmu (uvedení frekvence rytmu do úplného souladu s některou vnější oscilací, např.
alternací světla a tmy; signál strhávání se nazývá časovač). Hovoří se zde také o nastavení rytmu, jak je nazývána změna fáze rytmu pohybem celého cyklu v čase při nezměněné periodě. Encyklopedie dále pracuje s rozdělením rytmů na endogenní a exogenní a věnuje se jejich podmíněnosti a klasifikaci: „Vzhledem k vnitřním zdrojů oscilací bývají někdy b. označovány jako endogenní rytmy, které jsou totožné s endogenní rytmicitou ve smyslu aktivační dynamiky a jež jsou protikladem rytmů exogenních, jejichž rytmičnost je dána odpověďmi na periodické proměny prostředí.(...) B. jsou klasifikovány většinou podle délky periody jako cirkadiánní či diurnální (perioda asi 24 h, v níž probíhá většina fyziol. funkcí), přílivové (perioda 12,8 h), lunární (perioda 28 dní), semilunární (14 až 15 dnů) a roční (perioda jeden rok).“20
Jsou zde uvedeny také příklady nejznámějších necirkadiánních biorytmů, a to zimní spánek zvířat, tahy ptáků či cykly kopulačních aktivit Je zde zmíněna i existence takových cyklů, které se pravidelně neopakují, ale jsou generačně načasovány a realizují se pouze jednou za život jedince. Jako příklad je uveden rozmnožovací cyklus jihopacifického červa palolo.
Malá Československá encyklopedie jako jedna z mála věnuje pozornost také lidským biologickým rytmům. Jsou zde zmíněny v závěru výkladu hesla biorytmus:
„U člověka jsou biorytmy určeny nejen vrozenými dispozicemi a vnějšími vlivy, ale i
19 Tamtéž, s. 469.
20 Tamtéž, s. 469.
učením (tréninkem), kterým lze modifikovat některé biorytmicky podložené návyky (spánkový režim), i když stupeň ovlivnitelnosti není u všech b. stejný. Přestože jsou b.
ve svých maximech a minimech člověku rámcově dány (rozmezí tepové frekvence, střídání menstruačních cyklů), jsou pro individuum charakteristické. Svým průběhem ovlivňují funkční stav i výkon jednotlivce.“21
Dalším slovníkem, se kterým jsem pracovala a chtěla bych se o něm zmínit, je Akademický slovník cizích slov. Ten je koncipován zcela odlišně od ostatních slovníků a encyklopedií, se kterými jsem pracovala. Rytmus je zde obecně definován jako „pravidelné střídání fází něj. děje; způsob tohoto střídání: taneční, pochodový.“22 Následuje rozdělení na různé druhy rytmu podle oblastí výskytu.
Kromě obvyklých oblastí jako je hudba, literatura a biologie jsou tu zmíněny i oblasti lingvistická, fyziologická a výtvarná. Nalezneme tu tedy tyto definice: „hud. Pravidelné členění časového průběhu skladby střídáním přízvučných a nepřízvučných dob; liter. Střídání slabik krátkých a dlouhých n. přízvučných a nepřízvučných podle urč. pravidel; lingv. jisté pravidelné uspořádání slovních přízvuků, dlouhých slabik n. jiných zvukových prvků; biol. pravidelné střídání urč.
životních projevů u živých organismů; fyziol. srdeční r. střídání systoly a diastoly; výtv. střídání, opakování urč. prvků.“ 23 Definice jsou velmi stručné a maximálně zobecněné.
V Akademickém slovníku cizích slov nalezneme ovšem kromě hesla rytmus také jiné s rytmem související pojmy, které tu stojí jako samostatná hesla. Jedná se o pojmy rytmický, rytmizovaný, rytmika, rytmizace a rytmizovat. S takovýmto přístupem a rozložením pojmů jsem se nesetkala v žádném jiném slovníku ani encyklopedii.
Nejobsáhleji ze všech českých slovníků pojem rytmus zpracovává Ottův slovník naučný. Není mu zde věnováno pouze několik řádků, jak tomu bývá u jiných publikací, ale je zde rozebrán a analyzován hned na několika stranách. Ottův slovník nám tedy nabízí velmi rozsáhlou charakteristiku termínu rytmus. Nepodává sice jednotnou a obecnou definici tohoto pojmu, ale rozebírá jeho význam v jednotlivých
21 Tamtéž, s. 469.
22 PETRÁČKOVÁ, Věra - KRAUS, Jiří. Akademický slovník cizích slov : [A-Ž]. 1. vyd. Praha : Academia, 1998. s. 671. ISBN 80-200-0607-9.
23 Tamtéž, s. 671.
oblastech jeho výskytu, a to ve slovesném umění, v hudbě a také rytmus životních dějů. Nejobsáhleji je rozebrán rytmus v hudbě. Na první místo je ovšem zařazen rytmus ve slovesném umění a rozbor je uveden obecnými poznatky o rytmu. Je zde vysvětleno, že lidé mají tendenci, slyší-li řadu úderů, následujících po sobě v krátkých, stejných intervalech spojovat bezděčně sousední zvuky ve stejné, uvnitř přízvukem rozlišené skupiny. Nejpřirozeněji se nám jeví vzestupné a sestupné dvou a tříčlenné skupiny. „Tvoříme-li skupiny o čtyřech a více členech, odstupňujeme je zpravidla přízvuky různě silnými, tj. spojujeme menší skupiny ve větší; ale skupiny větší než o 16 (8x2) a 24 (8x3) členech sjednocujeme již stěží.“24 Toto rytmické spojování zvuků do uvnitř odlišných celků se projevuje jako důsledek synthetického sklonu lidské mysli. Je zde tedy vysloven názor, že opakování stejné skupiny je způsobeno naší duševní setrvačností. Jestliže mimovolně vkládáme subjektivní rytmus do řady zvuků, je nám příjemnější, jsou-li zvuky samy rytmicky uspořádány, a proto vždy s napětím očekáváme další členy rytmické řady. „Jako zvuky byť ne v té míře, seskupujeme rytmicky též zrakové dojmy (rozsvícení a zhasnutí světla). Ale nejvlastnějším oborem rytmu je pohyb, bezvědomý i uvědomělý: rytmické jsou pohyby srdce a dýchání, rytmickými pohyby provázíme mimovolně zvukový rytmus, rytmicky chodíme, běháme, tančíme a pracujeme.“25
Zde se pomalu dostáváme k samotným rytmům ve slovesném umění, protože i naše mluva je dílem rytmických pohybů mluvidel. Z tohoto důvodu se v řeči střídají, i když nepravidelně, přízvučné a nepřízvučné slabiky. „Na tomto přirozeném rytmu řeči spočívá umělý rytmus řeči básnické a řečnické, tak jako taneční rytmus vyrůstá z rytmu chůze a běhu.“26 Za základní prvek slovesného rytmu je považována slabika.
Slabiky se v řeči rozlišují různým způsobem., zejména silou, výškou a trváním.
Rytmus se tedy zakládá na střídání tónů, střídání dlouhých a krátkých slabik nebo na dynamickém přízvuku, tedy na střídání přízvučné a nepřízvučné slabiky.
Dále se Ottův slovník naučný věnuje podrobně odborné literární teorii a v závěru části o rytmu ve slovesném umění zmiňuje všechny autory, kteří se podíleli na
24 Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Dílu pátého, svazek druhý, [Rón-Sl]. Praha : Argo : Paseka, 2002. s. 942, [22] s. obr. příl. ISBN 80-7185-500-6.
25 Tamtéž, s. 942.
26 Tamtéž, s. 943.
vypracování různých teorií rytmu. Za tvůrce teorie rytmu obecně je považován Aristotelův žák Aristoxenos.
Na druhém místě je v Ottově slovníku naučném uveden rytmus v hudbě. Jak jsem již předeslala, je mu zde věnován největší prostor. V hudbě je tedy rytmus považován za jeden ze základních prvků její podstaty, který rozčleňuje její průběh v čase pomocí různě dlouhých tónů a rozličné přízvukové závažnosti. Nositelem rytmických možností a nezbytností je tedy střídání tónů různé délky i různé váhy. Na rozdíl od jiných slovníků zachází Ottův slovník naučný až do hloubky hudební teorie, což však pro naši potřebu není až tak podstatné. Důležité je, že je zde popsána a vysvětlena důležitost a nepostradatelnost rytmu v hudbě.
„Lze říci, že vliv rytmických jevů zasahuje ať již skrytě či zjevně do všech oblastí hudebního výrazu, že spoluurčuje, od diskrétní podpory až po kategorickou přeměnu působivost jevů melodických, harmonických, dynamických, agogických, polyfonních i jiných. Prolínavost těchto různých oblastí v každém místě je sice pro hudbu vůbec příznačná, avšak mohutnost rytmických zásahů je svou všudypřítomností a životadárností ve zřejmé převaze. Proto také při interpretaci hud. díla je zvlášť rozhodující pro cenu výkonu minuciésní respektování rytmické přesnosti, ovšem nejen podle metronomicky zjistitelných měřítek, nýbrž leckdy též, a namnoze především, podle správně pochopeného a podaného energetického průběhu hudební myšlenky. Nedostatky rytmické snižují hodnotu výkonu jinak velmi dobrého až ke špatnému diletantismu, zvlášť jadrná realisace rytmická stačí zcela anulovati ve výsledné účinnosti podání leckterá zřejmá pochybení jiného druhu.“27
Poslední oblastí, které se Ottův slovník naučný věnuje, jsou rytmy v životních dějích. V souvislosti s touto oblastí je zde také poukázáno na to, že i dění v neživé přírodě je často rytmické (např. vlnění apod.). Dále je zde vysvětlen dvojí původ, neboli dvojí dělení biorytmů, a to na indukované (exogenní) a na autonomní (endogenní). Rytmy exogenní jsou určovány reakcemi živých bytostí na rytmické střídání činitelů zevního světa, např. světelné intensity, teploty, vlhkosti či elektrického napětí v ovzduší atd. Rytmy endogenní naopak vznikají přímo životní činností nezávisle na rytmických změnách okolí. Takovýmto rytmem je například
27 Tamtéž, s. 946.
srdeční tep. Oba druhy biorytmů jsou zde dále a velmi podrobně analyzovány. Rytmy exogenní jsou děleny na denní, měsíční, roční, na rytmy související s přílivem a odlivem a nakonec jsou zde zmíněny a popsány rytmy slunečních skvrn. Rytmy endogenní můžeme definovat jako zásadní jev vyskytující se u všech životních funkcí. Arytmický průběh životního dění je výjimkou.28 Tato informace nám dokládá, jak velký význam a vliv mají rytmy na život člověka i nižších tvorů.
Detailnějšímu rozboru biorytmů se ovšem budu věnovat v jiné kapitole mé práce.
Další encyklopedií, ve které jsem prováděla analýzu hesla rytmus je největší světová encyklopedie Britannica. Ta je zpracována velmi podobným způsobem jako český Ottův slovník naučný. Heslu rytmus je zde věnováno několik stran a opět zde nenajdeme obecnou či jednotnou definici rytmu. Britannica je publikována v anglickém jazyce a termín rytmus se zde objevuje ve třech oblastech – rytmus biologický, rytmus v hudbě a v poezii.
Rytmus v hudbě je zde v zásadě popsán jako prvek času, protože hudba se rozvíjí v čase. Rytmický prvek, neboli řazení zvuků v čase, je jedním z nejdůležitějších aspektů hudby, který ale musíme vnímat v souvislosti s přirozeností oněch zvuků.
Rytmus totiž není jen záležitostí načasování, ale závisí také na důrazu, intervalu, harmonii a barvě tónu. Za základ hudebního rytmu je potom považováno pravidelné tempo, jehož organizace spadá pod oblast metra a taktů. Dále Britannica nabízí pohled na historické zacházení s rytmem v hudbě (zejména západní) od prvopočátků až po 20. století.29
Heslem, které následuje po rytmu v hudbě je rytmus v poezii. Ten je zde definován jako vzorové opakování specifických jazykových vlastností v pravidelném rozmezí. Jedná se zejména o vlastnosti zvukové. Ačkoliv je těžké to přesně definovat, rytmus je lehce rozpoznatelný sluchem, což má i psychologický základ.
Zahrnuje v sobě takové kvality, jako je pohyb či opakování a vynořuje se z naturelu básně jako přechodná struktura. Pro poezii je rytmus přímo bazální složkou, v próze potom není až tak patrný. Metoda organizování rytmu v básních je nazývána metrum, ovšem na rozdíl od rytmu není metrum pro básně nezbytné. Encyklopedie
28 Tamtéž, s. 947.
29 The new encyclopaedia Britannica : micropaedia. 15th ed. Vol. 10, Reti - Solovets : ready reference. Chicago : Encyclopaedia Britannica, c1993. s. 33. ISBN 0-85229-571-5.
Britannica nám dále předkládá různé druhy organizace básnického rytmu, které v závěru ilustruje ukázkami z básní od W. Shakespeara, W. Whitmana a dalších britských básníků. 30
Poslední oblastí výskytu rytmu, které je v Britannice věnována pozornost, je pole biologických rytmů. Ty jsou tu popisovány jako periodické biologické kolísání v organismu, které odpovídá periodickým změnám prostředí a je s nimi ve shodě.
Tyto změny jsou vyvolány např. změnami v postavení Země vůči Slunci a Měsíci, střídáním dne a noci či střídáním přílivu a odlivu. Nadto každý organismus v sobě má zabudovaný i jistý vnitřní mechanismus, který tyto změny v organismu způsobuje i při absenci zjevných podnětů z prostředí. Tento mechanismus je v běžné mluvě označován jako biologické hodiny a je vlastní každému živému organismu. V tomto ohledu můžeme rozlišovat rytmy 24 hodinové, nazývané circadiánní, dále rytmy měsíční (asi 29,5 dnů) či rytmy annuální (roční).31
V této encyklopedii tedy nalezneme stručné a jasné charakteristiky daných hesel.
Zároveň jsou zde uvedeny i odkazy na jiné kapitoly a oddělení encyklopedie, kde je možné dohledat rozšiřující a doplňující informace.
Na závěr této kapitoly bych se ještě chtěla zmínit o dalších dvou cizojazyčných slovnících, které jsem analyzovala. Oba dva jsou koncipovány velmi podobným způsobem jako většina českých slovníků a encyklopedií, se kterými jsem pracovala, tedy podávají stručné definice a věnují se zejména oblasti hudby a literatury. Tím prvním je anglický slovník Oxford Advanced Learner´s dictionary of current English. Rytmus je zde nejprve definován z muzikologického a lingvistického hlediska jako vzorec vzniklý zdůrazněním a délkou tónů v hudbě či přízvučnými a nepřízvučnými slabikami slov. Dále je zde také popsán jako pohyb s pravidelnou posloupností silných a slabých prvků, např. rytmus srdce. Je zde zmíněn také přirozený cit pro rytmus, který se projevuje jako schopnost pohybovat se, tančit atd.
Poslední nabízená definice rytmu je brána z velmi obecného hlediska: rytmus jako neustále se opakující sekvence událostí či procesu.32
30 Tamtéž, s. 33 – 34.
31 The new encyclopaedia Britannica : micropaedia. 15th ed. Vol. 2, Bayeu - Ceanothus : ready reference. Chicago : Encyclopaedia Britannica, c1993. s.222-223. ISBN 0-85229-571-5.
32 HORNBY, Albert Sydney. Oxford Advanced Learner's Dictionary of Current English. 4th Ed.
Oxford : Oxford University Press, 1989. s.1087. ISBN 0-19-431167-8.
Posledním slovníkem, se kterým jsem pracovala, byl Webster´s Ninth New Collegiate Dictionary. Ten na prvním místě zmiňuje literární charakteristiku, která mluví o rytmu jako o uspořádané opakující se alternaci výrazných a nevýrazných prvků v proudu zvuků a odmlk v řeči. Dále je tu rytmus popisován z hudebního hlediska jako aspekt hudby zahrnující všechny prvky (jako důraz, metrum či tempo), který souvisí s progresivním pohybem. Obecně se slovník zmiňuje o rytmu jako o pohybu či změně, vyznačující se pravidelným opakováním nebo přirozeným tokem souvisejících prvků. Zajímavé je, že v tomto slovníku můžeme dohledat také souvislost rytmu s biologickými procesy a s uměleckými oblastmi, které nejsou zmíněny v žádném jiném slovníku či encyklopedii. Je zde tedy definován jako efekt vytvořený různými prvky v divadelní hře, filmu či románu, který se vztahuje k časovému vývoji děje. Z biologického hlediska je pak rytmus popsán jako pravidelně se opakující kvantitativní změny v různých biologických procesech.33 V obou výše zmíněných anglických slovnících tedy najdeme definice velmi stručné a jednoduše podané, které ovšem pokrývají velkou část oblastí, ve kterých se s rytmem můžeme setkat.
2.2.2 Specializované publikace
Vedle obecných slovníků a encyklopedií jsem analýze podrobila také literaturu zaměřenou na jednotlivé umělecké obory, ve kterých hraje rytmus důležitou roli.
Jednalo se o slovníky a encyklopedie, ale také o jiné odborné publikace. Co se týče speciálních oborů, je pojem rytmu doménou zejména literárních a muzikologických slovníků a encyklopedií, nikoliv však těch zabývajících se výtvarným uměním.
Pracovala jsem tedy s Encyklopedií estetiky, Malou encyklopedií hudby, Slovníkem literární teorie, Lexikonem teorie literatury a kultury, Slovníkem literárních pojmů Fraus, Estetickým slovníkem, Encyklopedií světové architektury a Průvodcem po světě literární teorie. Další zajímavé charakteristiky rytmu jsem dohledala v publikacích Linie, barva a tvar ve výchovné výchově od Věry Roeselové či Architektura inženýrských staveb od Václava Kučery. Prvně
33 Webster's Ninth New Collegiate Dictionary. [1]. vyd. Springfield : Merriam-Webster Inc., 1990. s.
1013. ISBN 0-87779-509-6.
jmenovaná kniha od Věry Roeselové byla také jedinou publikací o výtvarném umění, která svou pozornost zaměřila také na vliv rytmu na tento umělecký obor, což se mi nepodařilo nalézt v žádném jiném slovníku či encyklopedii o výtvarném umění. Za velmi zajímavou považuji také charakteristiku rytmu prezentovanou v učebnici hudební výchovy. Pro svůj účel jsem využila Hudební výchovu pro 6. ročník ZŠ (A. Charalambidis).
Asi největší prostor je rytmu věnován v Encyklopedii estetiky. Toto heslo je zde rozebráno jak z pohledu všeobecné estetiky, tak z pohledu jednotlivých uměleckých odvětví, jako je hudba, tanec literatura, ale také architektura, sochařství a malířství.
Pokud jde o estetiku všeobecně, hned v úvodu je zde popsáno, jak se utvářel estetický pojem rytmu. Encyklopedie se zmiňuje o řeckém původu tohoto slova, dále jsou zde uvedeni různí myslitelé a filosofové, kteří se rytmem zabývali a pokoušeli se jej definovat. Slovo rytmus tedy pochází z řeckého rhythmos, které znamenalo nejdříve „způsob toku“, (rhein, téct). Platón z něho vytváří termín estetický, přičemž rytmus chápe jako protiklad a potom akord rychlého a pomalého tempa v poezii a hudbě. Definuje jej jako „řád v pohybu“. Aristoteles jej rozšiřuje nejdříve na prózu a poté formuluje myšlenku rytmu v prostoru, kde přírodní rytmy řídí božským způsobem svět. Skladatel Vincent d´Indy zase vidí rytmus jako řád a proporce v prostoru a čase. Rytmus funguje jako určující prvek pro sestavu linií, forem, barev, pohybů a zvuků. Na závěr je zde citována definice rytmu podle Henryho Delacroix, který napsal ve své Psychologii umění, že estetický rytmus představuje organizaci času, prostoru a množství prostřednictvím aktivního vědomí a je tudíž časovým či prostorovým systémem, vytvořeným podle určitého řádu.
Dále je zde rytmus analyzován dle různých uměleckých oblastí, ve kterých se vyskytuje. Nejprve je zde uvedena oblast hudební, které je také věnován největší prostor. Rytmus je tu charakterizován jako vyjádření sledu tónů v hudebním čase.
Rytmické vztahy ovšem nejsou jen otázkou času, ale jsou to rovněž vztahy intenzity a ostrosti. Důležitým zákonem hudebního jazyka je tedy rytmus zvuků, jenž vnáší do posloupnosti zvuků jasno a řád. Bez rytmu by takováto posloupnost byla pouhým chaosem. Nutno říci, že psychologie vnímání rytmu je velmi složitá a byla předmětem mnoha moderních studií (viz. práce Paula Fraisse, zvláště Psychologie rytmu, 1974). Je zde také zdůrazněna nutnost jasně oddělit pojem rytmu od jiných
pojmů, jako je tempo, agogika či takt. Dále je tu popsán vztah rytmu a přízvuku a rytmu a taktu. Přízvuk je v hudebním rytmu velice důležitý, je jedním z jeho základů.
Hudba získává z rytmického přízvuku svůj charakter a osobitost. Takt je způsob dělení hudebního času tak, že proti rytmické volnosti postavíme periodický řád.
Rytmus je přirozený a spočívá na vztazích intenzity a délky zvuků, kdežto takt je rozdělení umělé. Shoda rytmu a taktu není nikdy nutná; rytmus obsahuje čas, aniž by mu podléhal. Rytmus také závisí na sluchu, zatímco takt je grafickým rámcem, jenž může být rytmem podle libosti narušen.
Další uměleckou oblastí zmíněnou v Encyklopedii estetiky je tanec. Můžeme říci, že choreografický rytmus sleduje rytmus hudební. Přesněji vyjádřeno, oba rytmy koincidují, neboť tanec má vlastní rytmus. Organizování tempa tance v čase začíná binárním rytmem, tedy střídáním těžké a lehké doby. Základním rytmem je také rytmus trojný, neboť dovoluje střídavé přizvukování nalevo či napravo. Můžeme také mluvit o existenci vztahu mezi tanečním rytmem jako organizovaným uspořádáním v prostoru a strukturou lidského těla s jeho symetriemi a asymetriemi.
Rytmus dále přispívá k expresivitě tance, protože stejné kroky provedené rychleji nebo pomaleji, pravidelně či libovolně, souvisle nebo přerývaně, vyvolávají rozdílné myšlenky a emoce. Známé jsou také příklady choreografií, které ukazují, že rytmus je tanci vlastní a nezávisí na rytmu hudebním, i když ten mu slouží jako opora.
Vznikají například i balety, ve kterých se rytmus tance obejde bez jakéhokoliv zvukového doprovodu.
Značný prostor je v této encyklopedii věnován také rytmům literárním. Je zde popsáno, jak na ně nahlíželi různí myslitelé a teoretici od dob antiky, přes středověk až po současnost. Rytmy se v literatuře opírají o časové rozdělení mnoha zvukových rysů. Například Aristoteles na ně nahlíží jako na stoupání a klesání hlasu, zatímco Římané označují jako rytmus nebo počet každou pravidelnou organizaci, jak délek, tak přízvuků. To platí pro poezii a pro umění řečnické. Středověk poté přichází s pojmem poetického rytmu a s celkem jasnou koncepcí, kdy rytmus je označován jako jakási sestava a určitá modulace zvukových prvků jazyka. Hovoří se zde také o více druhů rytmu: dle uspořádání dlouhých a krátkých slabik, přízvučných a nepřízvučných slabik, opakování stejných zvuků (což se rovná slovu rým, které je odvozené z řeckého rhythmos) atd.
Rytmus ovšem není vlastní jen poezii, ale nacházíme jej i v próze. Je také určován rozdělením přízvuku důrazového ve větách modulovaných nestejností délek slabik a stoupáním či klesáním hlasu. Zvláště u rytmu lyrické prózy se rozlišuje
„rytmus písní“, kde počet slabik mezi přízvuky je stejný nebo jednoduchý násobek.
Rytmus, agogika a melodie se tedy objevují jak v hudbě, tak i v literatuře, i když ve zvukové látce, která není stejná. Závěrem je zde konstatováno, že vnitřní melodie verše lpí na rytmu jako na řádu a počtu.
Další uměleckou oblastí, pro kterou je rytmus signifikantní, a která je uvedena v encyklopedii estetiky, je architektura. Hudební a literární rytmus je vepsán do času, kdežto rytmus v architektuře se vpisuje do prostoru. Jako příklady tohoto rytmu jsou zde uváděny různé architektonické prvky, jako dveře, okna či jiné otvory, které přerušují rozložení fasády podle řádu a proporcí. Dále například rozmístění sloupů v kolonádě rozčleňuje její prostor a tvoří jeho rytmus. Každé architektonické dílo je tedy organizováno rytmicky. O architektuře ovšem nemůžeme říci, že by byla zcela mimočasová – každá budova má svůj vlastní vnitřní rytmus, chápaný v čase toho, kdo si ji prohlíží.
Rytmus je ještě evidentnější v dalším zde zmíněném uměleckém odvětví, kterým je sochařství. Rytmus sochy, která je gestem v prostoru, je také funkcí časového odvíjení a určuje její vyváženost, postoj, gesta a celý její vnitřní život.
Poslední zde zmiňovanou uměleckou oblastí, v níž se rytmus nepochybně projevuje, je malířství. V této oblasti rytmus silně zasahuje do vnitřní koncepce obrazu a jeho kompozice. Studium obrazu potom znamená jasné hledání vnitřního rytmu díla.
Závěrem je v této encyklopedii konstatováno, že uměním prostorovým i časovým, vjemům vizuálním i sluchovým je společný pojem rytmu, a jejich spřízněnost je založena na analogii zákonů rytmických konstrukcí.34
Stručnější charakteristiku rytmu nalezneme v Estetickém slovníku. Zde je nejprve zmíněn řecký původ slova rhytmos a jeho význam – tok, proud. Dále je zde rytmus charakterizován jako pravidelné opakování stejných prvků nebo struktur v určité časové periodě. Je tu uvedeno jeho porovnání s pevným, mechanickým
34 SOURIAU, Etienne. Encyklopedie estetiky. Praha : Victoria Publishing, 1994. s. 784 -787. ISBN 80-85605-18-X.
metrem, oproti kterému má rytmus volnější a plynulejší charakter. Následuje srovnání se symetrií, na rozdíl od níž se rytmus uplatňuje v časových uměleckých druzích, v tanci, v hudbě, v poezii, ale už od dob antiky i v druzích prostorových (např. „rytmus sloupového řádu“) a samozřejmě i v druzích časoprostorových, respektive dramatických, v divadle, ve filmu atd. Jsou zde tedy zmíněny všechny umělecké oblasti výskytu rytmu. Nalezneme zde i různé zajímavé názory týkající se vnímání rytmů. To se podle autorů neděje primárně prostřednictvím estetických smyslů, oka a ucha, nýbrž pohybovým citem, lidskému organismu vrozeným motorickým smyslem (např. puls, rytmus dechu), respektive celkovým životním pocitem. Je zde uveden názor Platóna, který viděl v citu pro rytmus dar bohů, který člověku umožňuje začlenit se do dokonalého kosmického řádu. Proti tomu materialističtí myslitelé odvozují smysl pro rytmus z rozčleněného, a tím usnadněného pracovního procesu, pociťovaného jako příjemný, v němž se obráží určité stadium společenského přizpůsobení se přírodě. Na závěr je zde zmíněna senzualistická estetika, která zase odvozuje rytmus z principu ekonomie. 35
Encyklopedie estetiky a Estetický slovník nám tedy podaly charakteristiku rytmu, jak z obecného hlediska, tak i z pohledu všech uměleckých oblastí, pro které je rytmus signifikantní. Další publikace, ve kterých jsem prováděla analýzu pojmu rytmus, jsou již zaměřené vždy pouze na jednu z těchto oblastí, ať se jedná o literaturu, hudbu, výtvarné umění či architekturu.
Malá encyklopedie hudby nabízí velmi stručnou definici rytmu. Je zde popsán výlučně z hudebního hlediska jako „konkrétní vnitřní členění metrických jednotek na nižší (či vyšší) soustavu, složenou z přízvučných a nepřízvučných částic. Toto členění může být shodné s metrickou pulsací nebo může jít proti ní. Souhlas nebo napětí mezi rytmem a metrem je jedním ze zdrojů dynamismu v průběhu hudebního díla.“36 V porovnání s jinými slovníky a encyklopediemi, ať už obecnými či specializovanými na daný obor, se tato definice jeví jako velmi stručná, až lakonická.
Jiným zajímavým zdrojem informací o rytmu v oblasti hudby je také Hudební výchova pro 6. ročník ZŠ. Zde se především žáci základních škol mohou dozvědět,
35 HENCKMANN, Wolfhart - LOTTER, Konrad. Estetický slovník. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1995. s.160. Členská knižnice. ISBN 80-205-0478-8.
36 Malá encyklopedie hudby. 1. vyd. v Supraphonu. Praha : Supraphon, 1983. s. 556, [48] s. fot. příl.
ISBN.
že rytmus je výrazovým prostředkem hudby, sledem různě dlouhých dob a pomlk, posloupností různě vzdálených úderů. Uvádí se zde, že rytmus je obsažen v každé melodii a může vypadat různě – např. jako jednoduchá skupinka úderů do bubnu, která se stále opakuje, může být ale i velmi složitý. Na závěr je zde zmíněna souvislost rytmu a tempa.37 Jedná se tedy o stručnou, jednoduchou charakteristiku, srozumitelně formulovanou.
Charakteristiku rytmu v oblasti literatury nabízí Slovník literární teorie. V něm nalezneme nejenom heslo rytmus, ale také samostatně stojící hesla rytmizomenon, rytmizovaná próza a rytmika. Pojem rytmus je zde charakterizován jak v obecném smyslu, tak i z pohledu versologie a prózy. V obecném smyslu je rytmus definován jako každé zákonité periodické opakování týchž či podobných jevů v jejich časové nebo prostorové následnosti. Podle slovníku literární teorie je takto rytmus chápán především v estetice, následně se hovoří o rytmu hudebního, výtvarného, literárního díla apod. Rytmus ve versologii je zde prezentován jako reálné uspořádání zvukových prostředků verše, v němž je v dialektické jednotě sepjato abstraktní rytmické schéma, spočívající v pravidelném opakování určitého zvukového prvku nebo komplexu prvků s protikladnými tendencemi, jež toto opakování narušují.
Pojem rytmu je tak těsně spjat s pojmem metra, normy verše. Dále je zde zmíněn právě rozdíl mezi metrem, které míří k tradicím veršové výstavby a rytmem, jenž je výsledkem jedinečných potřeb, vznikajících stále nově v procesu tvorby. V rytmu se pak prosazuje autorský záměr, možnosti daného jazyka atd. Na rozdíl od metra, které normuje prvky, vymezující závazný tvar daného útvaru, rytmus zahrnuje celý komplex jevů organizovaný fakultativně. Odlišování rytmu a metra je v literární vědě obvyklé, i když definice a charakteristiky obou termínu i jejich vzájemný vztah procházely četnými změnami.
Závěrečný odstavec je věnovaný rytmu v próze. Ten je definován takto:
„syntaktickou výstavbou podmíněné členění prozaického textu na mluvní takty, na něž se potenciálně navršují nejrůznější typy opakování, ať již na rovině fonetické,
37 CHARALAMBIDIS, Alexandros, et al. Hudební výchova pro 6. ročník základní školy. 1. vyd.
Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 2000. s. 18-19. ISBN 80-7235-052-8.
gramatické, lexikální nebo sémantické apod.“38 Tolik bylo napsáno k samotnému heslu rytmus.
Dalším heslem v tomto slovníku, které má co dočinění s rytmem, je rytmizovaná próza. V té se projevuje tendence k pravidelnému využívání zvukových prostředků jazyka, jako jsou pravidelnosti v intonačním členění větných úseků, které úzce souvisejí s nejrůznějšími druhy syntaktického paralelismu.
Heslo rytmizomenon, které se nevyskytuje v žádném jiném slovníku ani encyklopedii, je dalším souvisejícím pojmem, který jsem analyzovala.
Rytmizomenon je tedy odvozen z řeckého slova rhythmidzo, což znamená „rytmuji“.
Je zde detailně popsán jako rytmicky ztvárněná látka, která je základním kamenem starověké rytmiky. Označuje rytmicky amorfní materiál, ať se jedná o řeč v poezii, tóny v hudbě nebo lidské pohyby v tanečním umění, které teprve vnějším působením rytmu mohou nabýt pravidelného tvaru.39
Posledním zde uvedeným heslem, souvisejícím s rytmem, je heslo rytmika. Toto slovo se odvozuje z řeckého rhythmikos, což se překládá jako pravidelný, plynulý.
Může být chápána ve dvou rovinách, a to jako nauka o rytmu vůbec, zkoumající jeho obecné zákonitosti ve všech podobách, především v projevech muzických umění, nebo může být vnímána jako nauka o rytmu verše, která se formovala ve dvacátých letech minulého století; v odporu proti tradiční metrice.40
Dalším literárním slovníkem, se kterým jsem pracovala, byl Slovník literárních pojmů z nakladatelství Fraus. Zde jsem dohledala pouze heslo rytmus verše, které je ovšem uvozeno krátkou obecnou charakteristikou rytmu. Ten je popsán jako pravidelné střídání odlišných jevů – např. střídání dne a noci. Slovník se zmiňuje také o rytmu v dílech výtvarných a hudebních. Největší prostor je zde samozřejmě věnován rytmu verše, jak již samotné heslo napovídá. Jako základní činitel veršového rytmu je tu označena veršová intonace a dále je zde popsán vztah rytmu a metra, kdy se skutečný rytmus veršů více či méně od metra liší. Zmíněno je i očekávání, které plyne z rytmického uspořádání básně a jemuž se říká rytmický impuls. Závěrem je zde konstatováno, že rytmus veršů je hlavním zdrojem zvukové
38 Slovník literární teorie. 2., rozš. vyd. Praha : Čs. spis., 1984. s. 338.
39 Tamtéž, s. 338.
40 Tamtéž, s. 337.
harmonie básně. O rytmu v próze se autoři slovníku zmiňují jen okrajově, a to v souvislosti s intonací.41
Zajímavým zdrojem informací o rytmu v literatuře je nepochybně také Průvodce po světové literární teorii. Tato publikace sice neobsahuje jednotlivá hesla a pojmy jako předcházející encyklopedie a slovníky, ale zaměřuje svou pozornost na vybrané práce světových teoretiků, které patří k literárněvědné klasice nebo reprezentují výrazný typ některé vyhraněné literárně-teoretické metodologie. V rozborech těchto děl se poté setkáváme s různými literárními teoriemi a přístupy, a samozřejmě také s rozličnými charakteristikami rytmu v literatuře.
Poslední publikací, která se věnuje literatuře je Lexikon teorie literatury a kultury. Zde se sice heslo rytmus jako takové vůbec nevyskytuje, ale píše se tu o něm mnohé v souvislosti s metrem a metrikou. Ta je v podstatě teoretickým popisem i konkrétním způsobem, jak uchopit napětí mezi metrem a rytmem. V rámci pojednání o heslu metrika se tedy můžeme dočíst, že rytmus vzniká řízeným střídáním krátkých a dlouhých slabik, jež jsou určeny staticky v poměru 1:2.
Nalezneme zde také odkaz na Aristoxenovu teorii rytmu, která jej definuje jako systém časových veličin, sestavených dohromady podle pravidel určitého řádu. Dále je zde ukázáno, jak se měnily teorie poměru rytmu a metra v historickém kontextu.
Tato otázka se v různých debatách probírá znovu a znovu, a to z antropologických, kulturologických a lingvistických hledisek. Z diskuse ovšem jasně plyne, že rytmus můžeme považovat za základní princip básnictví.42
Nyní bych ráda přešla k publikacím věnovaným architektuře. Heslo rytmus nalezneme například v Encyklopedii světové architektury, kde je rytmus obecně popsán jako pravidelné střídání alespoň dvou rozdílných prvků či motivů v čase, ploše i prostoru. Právě plocha a prostor jsou nezbytné prvky pro vyjádření rytmu v architektuře. Ten se tedy vytváří pomocí pravidelného střídání architektonických článků (např. arkády), opakováním jednotlivých motivů v kompozici průčelí nebo ve skladbě hmot. Vyjádření vážnosti a monumentality stavby je většinou způsobeno
41 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fraus slovník literárních pojmů, aneb, Co se skrývá za slovy. 1.
vyd. Plzeň : Fraus, 2006. s. 123-124 ISBN 80-7238-620-4.
42 Lexikon teorie literatury a kultury : koncepce, osobnosti, základní pojmy. 1. vyd. Brno : Host, 2006. s.509–510. ISBN 80-7294-170-4.
pravidelným jednoduchým rytmem, zatímco složitý rytmus často naznačuje určité uvolnění a hravost. Na závěr je zde zmíněno také uplatnění rytmu v urbanismu, kde se projevuje například v rozestavění dominant, stromořadí atd.43
Jako poslední bych ráda zmínila dvě knihy, které sice nejsou encyklopedického charakteru, přesto je v nich rytmus velmi výstižně definován v rámci konkrétního uměleckého oboru. Jedná se o knihy Architektura inženýrských staveb, kterou napsal Václav Kučera a Linie barva a tvar ve výtvarné výchově od Věry Roeselové. Václav Kučera věnuje rytmu celou kapitolu a prezentuje jej jako kategorii, uplatňovanou při ztvárnění a estetickém hodnocení inženýrských děl, jež je převzatá z přírodních úkazů. V architektuře pak jde o pravidelné řazení, opakování nebo střídání linií, ploch, hmot, prostorů apod. Rytmus zavádí do uměleckého díla řád a kázeň a měl by být na první pohled srozumitelný. Autor dále rozlišuje rytmus horizontální a vertikální a uvádí různé příklady toho, kde všude se s rytmem můžeme setkat (např. bílá přerušovaná čára na silnici, stromořadí podél cest, řazení podpěr mostů či sloupků zábradlí apod.). Rytmus je zde tedy popsán velmi detailně a je charakterizován jako výrazná jednotící kompoziční kategorie.44
Kniha Věry Roeselové je, jak již název napovídá, věnována výtvarnému umění.
Proto není divu, že se jedna kapitola této knihy zabývá právě rytmem, který ve výtvarném umění hraje výraznou roli. Autorka popisuje rytmus jako jeden ze základních projevů lidského života vůbec. Výtvarný rytmus potom odpovídá na každodenní zážitky člověka a vnáší je tak do výtvarného projevu. Je zde zmíněn pravidelný článkový rytmus, který opakuje zvolený rytmický kód a je tedy založen na opakování prvků a na vztazích mezi nimi. V užitém umění se rytmus uplatňuje jako ornament. Dále je zde zdůrazněno, že volné rytmické členění uspokojuje potřebu uspořádanosti a zároveň proměnlivosti řádu. Nepřítomnost rytmu odporuje lidským zkušenostem, a proto je člověku nepříjemná. Ve výtvarném umění pak můžeme mluvit o využití rytmů lineárních, tvarových, světelných, barevných,
43 DUDÁK, Vladislav - POŠVA, Rudolf - NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury : od menhiru k dekonstruktivismu. 1. vyd. Díl 2, L - Ž. Praha : Baset, 2000. s. 833. ISBN 80-86223- 08-6.
44 KUČERA, Václav. Architektura inženýrských staveb. 1.vyd. Praha : Grada, 2009. s. 36-38. ISBN 978-80-247-2504-8.
