A n o t a c e
Tato bakalářská práce s názvem „Zdaňování příjmů sportovců v mezinárodním prostředí“
se zabývá problematikou zdaňování příjmů sportovců, kteří svoji sportovní činnost provozují v podmínkách české legislativy. Běžnou součástí profesionálního života sportovců je účast na mezinárodních soutěžích a příjmy, které v zahraničí dosahují, podléhají dani jak v tuzemsku, tak za hranicemi našeho státu. Po vyřešení otázky rezidentství je nezbytné zabývat se problematikou dopadu dvojího zdanění a nalézt východiska zamezení dvojího zdanění. Mezinárodní smlouvy vycházející z modelů smluv světových institucí celou skutečnost opodstatňují a dávají řešení, jak mezinárodní příjmy zdanit. Veškeré teoretické poznatky lze poté aplikovat do modelové studie této práce.
K l í č o v á s l o v a
Daň z příjmů, zdanění sportovců, rezidentství, mezinárodní dvojí zdanění, smlouvy o zamezení dvojího zdanění
A n n o t a t i o n
Income Taxation of Athletes in an International Environment
This Bachelor thesis called „Income Taxation of Athletes in an International Environment“
deals with issues of athletes’ taxation, who carry on their sport activities under conditions of Czech legislation. Common part of a professional sports life is the participation in international competitions and the income which is gained in foreign countries is a subject of taxation both in home country and abroad. After solving the question of residency, it is essential to deal with the issue of double taxation impact and to find out solutions how to avoid double taxation. International agreements based on model agreements of world institutions give reasons for as well as solutions how to tax international incomes. All theoretical knowledge can be applied to a model study within this Bachelor thesis.
K e y w o r d s
Income tax, taxation of athletes, residency, double taxation, double taxation agreements
8
Obsah
Seznam obrázků ... 10
Seznam tabulek ... 11
Seznam použitých zkratek, značek a symbolů ... 12
Úvod ... 13
1 Legislativní rámec sportovních aktivit ... 15
1.1 Legislativní vymezení sportu a sportovních činností v kontextu EU ... 17
1.2 Profesionální sportovec a jeho legislativní možnosti v provozování sportovní činnosti ... 21
1.2.1 Profesionální individuální sportovec ... 23
1.2.2 Profesionální kolektivní sportovec ... 27
2 Daňové aspekty sportovních činností v národní legislativě ČR ... 29
2.1 Daně v kontextu sportovních aktivit ... 30
2.1.1 Daň z příjmů ... 30
2.1.2 Daň z přidané hodnoty ... 35
2.1.3 Daň silniční ... 36
3 Příjmy sportovců v prostředí mezinárodního zdanění ... 38
3.1 Daňové rezidentství ... 38
3.2 Mezinárodní dvojí zdanění a jeho zamezení ... 39
3.3 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ... 40
3.3.1 Model OECD ... 41
3.3.2 Model OSN ... 44
3.3.3 USA ... 44
3.3.4 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění s Českou republikou ... 44
4 Modelová studie zdanění příjmů sportovce ... 47
4.1 Mezinárodní příjmy ... 48
9
4.2 Národní příjmy ... 64
4.3 Výdaje ... 64
4.4 Daňové přiznání ... 65
Závěr ... 69
Seznam použité literatury ... 71
Citace ... 71
Elektronické dokumenty ... 73
Legislativní prameny ... 74
Bibliografie ... 75
Seznam příloh ... 76
Příloha A ... 77
10
Seznam obrázků
Obrázek 1: Dělení sportovců podle výkonnosti ... 22 Obrázek 2: Provozování sportovní činnosti v legislativě ČR ... 23 Obrázek 3: Metody zamezení dvojího zdanění ... 42
11
Seznam tabulek
Tabulka 1: Metoda prostého zápočtu ... 43
Tabulka 2: Uzavřené smlouvy o zamezení dvojího zdanění ... 45
Tabulka 3: Přehled biatlonových závodů konaných v roce 2016 ... 48
Tabulka 4: Přehled odměn v individuálních závodech ... 48
Tabulka 5: Přehled odměn ve štafetových závodech ... 49
Tabulka 6: Přehled odměn za celkové umístění ve světovém poháru ... 49
Tabulka 7: Přehled odměn za žluté a červené číslo v jednotlivých závodech ... 49
Tabulka 8: Výsledky poplatníka XY v roce 2016 ... 50
Tabulka 9: Progresivní zdanění příjmů fyzických osob v Německu ... 51
Tabulka 10: Výpočet daně odvedené ve IV. kole SP v Ruhpoldingu, Německo ... 52
Tabulka 11: Výpočet daně odvedené v V. kole SP v Ruhpoldingu, Německo ... 53
Tabulka 12: Metoda prostého zápočtu daně s Německem ... 54
Tabulka 13: Zdanění příjmů fyzických osob v Itálii ... 54
Tabulka 14: Výpočet daně odvedené v VI. kole SP v Anterselvě, Itálie ... 55
Tabulka 15: Metoda prostého zápočtu daně s Itálií ... 55
Tabulka 16: Výpočet daně odvedené v VIII. kole SP v Presque Isle, USA... 57
Tabulka 17: Metoda prostého zápočtu daně s USA ... 58
Tabulka 18: Výpočet daně odvedené na MS Oslo, Norsko ... 59
Tabulka 19: Metoda prostého zápočtu daně s Norskem ... 59
Tabulka 20: Progresivní zdanění příjmů fyzických osob ve Švédsku ... 60
Tabulka 21: Výpočet daně odvedené v I. kole SP v Östersundu, Švédsko ... 61
Tabulka 22: Metoda prostého zápočtu daně se Švédskem ... 61
Tabulka 23: Progresivní zdanění příjmů fyzických osob ve Slovinsku ... 62
Tabulka 24: Výpočet daně odvedené v II. kole SP na Pokljuce, Slovinsko ... 63
Tabulka 25: Metoda prostého zápočtu daně se Slovinskem... 63
12
Seznam použitých zkratek, značek a symbolů
CARICOM Caribbean Community ČOV Český olympijský výbor ČNB Česká národní banka
EU Evropská unie
FATF Financial Action Task Force HDP Hrubý domácí produkt IBU International Biathlon Union
MFČR Ministerstvo financí České republiky
MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy NDR Německá demokratická republika
OECD Organization for Economic Cooperation and Development OEEC Organization for European Economic Cooperation
OSN Organizace spojených národů OSVČ Osoba samostatně výdělečně činná RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci SINK State Income Tax for Non-residents ZDP Zákon o daních z příjmů
13
Úvod
Předkládaná bakalářská práce se věnuje problematice zdaňování příjmů sportovců jednak v české legislativě, ale především řeší možnosti zdanění zahraničních příjmů, kterých sportovci dosahují na mezinárodních soutěžích.
Sport se historicky vyvíjí od prvních antických her v Řecku do současnosti a lze předpokládat, že v budoucnu na svém významu neztratí. Sport je vhodná forma společenské zábavy, přispívá ke zdravému životnímu stylu a má v sobě určité prvky relaxace a odreagování. V posledním desetiletí však sílí i na ekonomickém významu a díky propracovaným motivačně-marketingovým programům dokáže přilákat a rozšířit základnu amatérských sportovců, kdy se sportovní aktivita stává nezbytnou součástí jejich každodenního života.
V pomyslném rozvrstvení sportovců naprostý vrchol pyramidy tvoří profesionální sportovci, kteří sportovní činnost vykonávají v konkrétním sportovním odvětví s cílem dosáhnout co nejlepších výsledků v závodě nebo sportovní soutěži a promítnout tak veškeré fyzické úsilí nabyté z tréninků. Za dosažené výsledky je pak sportovec finančně ohodnocen a ze sportu se stává plnohodnotná výdělečná činnost k uspokojení materiálních potřeb každého lidského jedince, kdy jeho cílem je maximalizace zisku. V národní legislativě není pojem sportovce a sportovní činnosti zcela jasně ukotven a oproti jiným zemím český výklad práva postrádá oblast práva sportovního.
Sportovec není omezen jen hranicemi svého státu. Mezi nejvyšší cíle si ukládá účast na mezinárodních sportovních soutěžích a porovnání sil s těmi nejlepšími z celého světa.
Mezinárodní prvek vstupuje i do zdaňování dosažených příjmů v zahraničí. Problematika zdanění příjmů v zahraničí tak nabírá na své významnosti i mimo oblast sportu. Státy mezi sebou uzavírají mezinárodní smlouvy, které zamezují dvojímu zdanění zahraničních příjmů. V případě neexistence jakéhokoliv ustanovení o zdanění by příjmy podléhaly zdanění ve státu výdělku, ale i ve státu daňového rezidentství občana.
Na úvod se práce věnuje legislativnímu ukotvení sportovce a sportovní činnosti v českém právu. Jediným významným dokumentem je zákon o podpoře sportu, který všeobecně formuluje sport jako formu tělesné činnosti s cílem harmonického rozvoje tělesné
14
i psychické kondice. Je nezbytné, aby příjmy profesionální sportovce byly zdaněny, proto se na sportovce musí pohlížet jako na osobu podléhající zákonu o daních z příjmů.
Druhá kapitola je věnována daňovým aspektům sportovních činností v národní legislativě.
Příjmy profesionálních sportovců podléhají dani z příjmů, kdy zákon o dani z příjmů pohlíží na sportovce buď jako na osobu samostatně výdělečně činnou provozující živnost nebo nezávislé povolání, anebo jako na zaměstnance provozující závislou činnost. Jejich příjmy jsou pak zdaněny dle příslušných paragrafů zákona o daních z příjmů podle provozování sportovní činnosti. Za určitých podmínek může být sportovec poplatníkem daně z přidané hodnoty a daně silniční.
Ve třetí kapitole vystupuje mezinárodní prvek, který se zabývá zdaněním příjmů dosažených v zahraničí. Z pohledu sportovce vykonávajícího výdělečnou činnost je podstatné určit daňové rezidentství a následně zdanit zahraniční příjmy. Celou problematiku ulehčují mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které uzavírají jednotlivé státy podle modelů smluv mezinárodních organizací OECD a OSN.
V poslední kapitole jsou aplikovány teoretické poznatky do modelové studie poplatníka XY a následně je podáno daňové přiznání, které zahrnuje jeho veškeré příjmy dosažené v zahraničí i v tuzemsku.
Cílem práce je analýza současné české legislativy v oblasti profesionálního sportu a uplatnění těchto metod při zdanění zahraničních příjmů sportovce v rámci mezinárodních smluv, které uzavírá Česká republika s ostatními státy. Výchozím bodem pro aplikaci mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění je modelová studie, v jejímž závěru je podrobná analýza všech dosažených příjmů sportovce a jejich vykázání v daňovém přiznání.
15
1 Legislativní rámec sportovních aktivit
Sport je dnes součástí života takřka dvou třetin obyvatel naší planety. Jak praví staré moudro – sportem ku zdraví. Převážná část obyvatel sportuje v rámci rekreace, kondice nebo za zdravotním účelem v rámci rehabilitace, avšak v soudobém světě plném kulturně- sociálních prožitků se sport stává více medializován, čímž se komercionalizuje sport profesionální, který zaměstnává sportovce na plný úvazek a stává se tak plnohodnotným zaměstnáním. Profesionální sportovec není pouze člověk, který si jde zaběhat po práci v době svého volna. Sport je jeho povoláním, které musí vykonávat s maximálním nasazením a vypětím všech sil, aby dosáhl výsledků, za které může být odměněn.
Sport jako takový má hluboký historický přínos, jeho prvopočátky se datují do starověkého Řecka, a především do období vzniku antických olympijských her pořádaných každé čtyři roky v Olympii, kdy se klání tradičních disciplín mohli účastnit pouze svobodní muži řeckého původu. Velký úpadek však nastal v období středověku a raného novověku.
Většího rozmachu sport opět dosáhl koncem 18. století, kdy už nabral i jiné aspekty než čistě sportovní, a to konkrétně aspekty výchovné, zdravotní a branné. Za mezník současného vrcholového sportu lze označit novodobé olympijské hry, jejichž zakladatelem je Francouz Pierre de Coubertin, který uspořádal první letní olympijské hry v Athénách v roce 1869. Následně v roce 1924 na ně navázaly také první zimní olympijské hry.
Podle Sekota (2008) je sport v současném světě fenoménem, který přispívá k rozvoji světové politiky, k dynamice ekonomického rozvoje, společně s médii rozšiřuje povědomí o mezinárodních sportovních událostech a rozhodně je nedílnou součástí lokálních sociálních a kulturních struktur, regionů a národů. Sportovní aktivity může jeden chápat jako kompenzační či rekreačně-kondiční fyzické aktivity, pro druhé však sport, především profesionální, znamená sebekázeň a maximální fyzickou námahu potřebnou k dosažení výkonu, nejlépe však k vítězství a následnému zisku odměny.
Sport není pouze o tom vykazovat fyzickou aktivitu. Integruje v sobě různé oblasti lidských činností, jejichž cíle se často liší od vlastních sportovních aktivit. Sportovec či sportovní tým ke své činnosti potřebuje realizační tým, který mu zajistí veškerý komfort pro výkon toho nejdůležitějšího – samotného tréninku. Vychovat profesionálního sportovce představuje velice náročný proces, ať už jde o zajištění kvalitního sportoviště,
16
trenéra nebo potřebného vybavení. Realizační tým, složen z řad podnikatelů, trenérů, lékařů, právníků či marketingových manažerů, zajišťuje, aby sportovec mohl dosáhnout výkonů, které jsou jeho cíli a aby prostřednictvím svých výsledků finančně zabezpečil jak sebe, tak celý realizační tým. Vzniká tak vlastně malý podnik, jehož společným cílem je dosáhnout zisku. Výdělek ze sportovní činnosti, stejně tak jako výdělek kteréhokoliv jiného podnikatele, podléhá příslušné daňové legislativě platné na území státu, který sportovec reprezentuje nebo toho státu, kde výdělku dosáhl.
Laická veřejnost často spekuluje, kolik si daný sportovec může vydělat. Bulvární deníky pouze spočtou hrubé příjmy z výher největších sportovních celebrit, které se mohou pohybovat až v miliardách korun. Avšak kdo se podívá více do hloubky, zjistí, že i sportovec musí odvádět daně v tuzemsku jako každý jiný občan, potažmo daní mezinárodní výdělky na území státu, kde se soutěž konala. Miliardové částky se pak značně zmenší, ale sportovní námaha související s cíleným každodenním tréninkem je kolikrát k nezaplacení.
V poslední době se ukazuje, že sport je velkým byznysem. Na rostoucí význam sportu dokonce reagovala Evropská unie, která se v Lisabonské smlouvě zabývá významem slova sport a zároveň Komise Evropského společenství v roce 2007 předložila tzv. Bílou knihu o sportu jako komplexní dokument zabývající se touto problematikou na území Evropské unie (Bílá kniha o sportu, 2007).
Průzkum z roku 2004 (Bílá kniha o sportu, 2007) odhaluje, že finance spojené se sportovními aktivitami vytvořily ve zkoumaném roce ekonomickou přidanou hodnotu v oblasti sportu ve výši 407 miliard EUR, což odpovídá 3,7 % HDP Evropské unie. Sport rovněž v analyzovaném období zaměstnal 15 milionů lidí, tedy 5,4 % pracovní síly celé EU. Sportovec má určitou neocenitelnou hodnotu a jedinečnost, proto je na místě, že je i řádně finančně ohodnocen. Ve srovnání s běžnými profesemi dosahují příjmy sportovců nadprůměrných hodnot, proto je nutné, aby podléhaly i relevantnímu daňově-právnímu vymezení.
Podle výzkumu Evropské komise z roku 2014 zaměřeného na sportovní a fyzické aktivity, vyplývá, že 58 % Evropanů sportuje, z čehož 8 % sportuje více než pětkrát týdně.
Nejvášnivějšími sportovci jsou obyvatelé skandinávských zemí, a to Švédi (70 %), Dáni
17
(68 %) a Finové (66 %). Naopak tři čtvrtiny Bulharů a Malťanů nesportují nikdy. Výzkum dále ukazuje, že muži sportují častěji než ženy a největší skupinu sportovců představují mladí lidé ve věku 15-24 let. Nejčastěji lidé sportují doma, při cestě do práce nebo v přírodě. Hlavním důvodem proč sportovat, jak uvedlo 62 % dotazovaných, je zlepšení zdraví. Mezi další důvody patří udržení fyzické kondice, relaxace nebo zábava (European Commision, 2014).
1.1 Legislativní vymezení sportu a sportovních činností v kontextu EU
Podle Evropské charty sportu (MŠMT, 1994) se „sportem rozumí všechny formy tělesné činnosti, které ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné a psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v závodech na všech úrovních.“
Český olympijský výbor (ČOV) vydal dokument Olympismus, který vychází z výše uvedené Evropské charty sportu a sport dále rozděluje do tří základních kategorií:
§ školní sport,
§ rekreační sport,
§ závodní (soutěžní) sport.
Podle tohoto dokumentu má být sport spíše hrou, jejímž hlavním znakem je svoboda, svoboda dobrovolné účasti a svoboda rozhodování. Každý, kdo se chce zúčastnit, musí dobrovolně dodržovat oficiálně schválená pravidla a nepsané sportovní chování fair play.
(Dovalil, 2004).
Nejvyšší formou sportu se vyznačuje závodní soutěž s cílem dosáhnout co nejlepšího výkonu a být lepší než soupeři. Z hlediska rozdělení sportu lze tedy sportovce dělit na sportovce profesionály a amatéry, kdy soustavným náročným tréninkem sportovec profesionál dosahuje svých cílů.
18
Oficiální definice sportu vycházejí z mezinárodně uznávaných dokumentů, jimiž můžou být dokumenty Rady Evropy, Evropské unie, OECD, olympijského výboru a zároveň dokumenty uznávající národní legislativní přepisy jednotlivých států. Avšak na mezinárodní úrovni není žádný z těchto dokumentů právně závazný.
Rada Evropy zavedla přesnou definici sportu, které se drží Bílá kniha o sportu (2007, s. 2) a tato kniha vnímá sport jako: „veškeré formy tělesné aktivity, které, provozovány příležitostně nebo organizovaně, usilují o vyjádření nebo vylepšení fyzické koordinace a duševní pohody, utvoření společenských vztahů či dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních.“
V prostředí České republiky neexistuje konkrétní legislativní úprava, která by řešila problematiku sportovní činnosti. Pro sportovce, potažmo jejich zaměstnavatele to může znamenat velký právní, a následně daňový problém. Jedinou právní úpravu lze spatřit v zákoně č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu1. Za další právní úpravu lze označit Listinu základních práv a svobod, konkrétně čl. 20 a jeho odstavce 1 a 3, které stanovují, že stát svými orgány nesmí zasahovat do vnitřního uspořádání spolků.
Profesionální sportovec nemůže svoji „profesi“ vykonávat dle zákoníku práce. Toto se nejvíce týká individuálních sportovců, ale také klubových sportovců kolektivních sportů. Sportovní kluby se sportovci uzavírají smlouvy, které však nejsou smlouvy pracovní a neřídí se tak zákoníkem práce. Nejčastějším typem smluv jsou smlouvy příkazní. Aby mohl sportovec s klubem uzavřít smluvní vztah, musí disponovat živnostenským oprávněním, jehož předmětem činnosti je Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona nebo vykonávat nezávislé povolání.
Finanční podpora z veřejných zdrojů je významným zdrojem financování sportu v České republice. Veřejný sektor přiděluje dotace ze státního rozpočtu, dotace z místních (krajských, městských a obecních) rozpočtů a financuje školní tělesnou výchovu. Orgány státní správy pro oblast sportu jsou jednotlivá ministerstva, která zřizují rezortní sportovní centra, ve kterých zaměstnávají profesionální sportovce. To dokládá zákon o podpoře
1 Dne 1. 1. 2017 nabyl účinnosti také zákon č. 230/2016, Sb. V tomto případě se však jedná pouze o jakýsi soupis změn a doplnění k původnímu zákonu o sportu z roku 2001. Platnou právní úpravou je tak stále zákon č. 115/2001 Sb. o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů.
19
sportu, ve kterém je stanoveno, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je financováno ze státního rozpočtu, zřizuje rezortní sportovní centra, ve kterých je koordinována sportovní činnost a dává za úkol Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany, aby v rezortních sportovních centrech vytvářely podmínky pro rozvoj sportu a pro přípravu sportovních reprezentantů i následných talentů (Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu).
Rezortním centrem pak pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je Vysokoškolské sportovní centrum, pod Ministerstvem vnitra je zřízeno Centrum sportu Ministerstva vnitra Olymp a dalším rezortním centrem je Armádní sportovní centrum Dukla, jehož správním orgánem je Ministerstvo obrany.
Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu
Jedním z hlavních důvodů doplnění tohoto zákona (změny a doplnění účinné od 1. 1. 2017) bylo zajištění větší transparentnosti při poskytování finančních prostředků sportovním organizacím z veřejných zdrojů. Ustanovení § 2 odst. 1 zní: „Sportem je pro účely tohoto zákona každá forma tělesné činnosti, která si prostřednictvím organizované i neorganizované účasti klade za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů rekreačně nebo v soutěžích všech úrovní, a to individuálně nebo společně.“ Je zcela zjevné, že tento zákon čerpá z Evropské charty sportu, kde je shodně akcentován prvek fyzické/tělesné aktivity/činnosti, prvek soutěživosti, prvek rozvoje společenských vztahů a dosahování výsledků/výkonů.
Doplnění zákona lze demonstrovat na §1a, kde jsou vymezeny hlavní priority v oblasti sportu. K těmto prioritám patří také podpora sportu dětí a mládeže, včetně jejich trenérů a zároveň podpora sportovních reprezentantů České republiky. Větší podpora mládeže je rozhodně krokem kupředu, neboť na široké mládežnické základně stojí budoucí reprezentanti. V současném globálním trendu, kdy dětem chybí dostatek pohybových aktivit, se tak pole různých sportovních reprezentačních úseků dostává do krize z důvodu nedostatku dospělých reprezentantů. Dalším aspektem tohoto problému je také volba budoucího seniorského reprezentanta mezi studiem nebo profesionálním sportovním životem.
20
Profesionální sportovec tak může být ochuzen o vzdělání, které by mu umožnilo profesní uplatnění v post sportovní fázi života a zároveň si je vědom toho, že dosáhnout finančních výdělků dostatečných pro slušné živobytí je v podmínkách České republiky prakticky nemožné, pokud se mluví globálně o sportu jako takovém a nejsou na mysli sporty, jež jsou výjimkou, např. fotbal nebo tenis.
Nově tento zákon definuje také pojem sportovec, kterým se rozumí fyzická osoba, která v kalendářním roce skutečně vykonává sportovní činnost u příslušné sportovní organizace.
V současné době se pracuje na vytvoření neveřejného informačního systému, ve kterém by měl být vytvořen rejstřík a evidence sportovců a sportovních organizací. Do rejstříku se bude muset zapsat každá organizace, která požaduje podporu ze státního rozpočtu.
Sportovec i organizace bude muset poskytnout určité identifikační údaje. Pokud tak neučiní, dopustí se správního deliktu, za který danému subjektu bude hrozit pokuta.
Zákon o podpoře sportu nově specifikuje plán v oblasti sportu, kterým vymezuje kritéria státní politiky v oblasti sportu a prostředky k jejich dosažení. Součástí tohoto plánu je podpora vzdělávání a dalšího uplatnění reprezentantů nebo sportovců v průběhu sportovní kariéry a po jejím skončení. Celou organizaci následného vzdělávání sportovců organizuje Český olympijský výbor (ČOV) ve spolupráci s MŠMT, jejichž program pod názvem Duální kariéra v současné době získává finální podobu.
Odchod do sportovního důchodu není srovnatelný s odchodem do penze běžné populace, protože sportovec ukončuje svoji aktivní kariéru okolo 35 let, ženy i dříve, a pak musí hledat na trhu práce uplatnění i v jiném oboru, ve kterém pravděpodobně není dostatečně vzdělán. V podmínkách České republiky není možné zajistit se sportem dostatečně natolik, aby z vlastních úspor bylo možné čerpat po celý zbytek života. Proto podpora vzdělání ex- sportovců může být krokem kupředu a značným „zadostiučiněním“ pro sportovce, kteří hrdě reprezentovali český národ a rovněž mu tvořili dobré jméno. Program duální kariéry by měl tedy být konkrétně určen sportovcům, kteří splňují následující podmínky:
§ jsou občany ČR,
§ jsou starší 18 let,
§ jsou trestně bezúhonní,
§ jsou (byli) členy sportovního svazu,
21
§ alespoň v posledních pěti letech se věnovali sportu na vrcholové úrovni (ČOV, 2017).
Podle dosažených výsledků během sportovní kariéry bude následně sportovec zařazen do kategorie, která mu umožní studium na vysoké škole, bude moci dosáhnout rekvalifikačních či jiných kurzů nebo získat odbornou stáž ve firmách (ČOV, 2017).
Zřejmě nejvýznamnější změnou zákona o sportu je konkrétní zákonné ustanovení podpory sportu ze státního rozpočtu v jednotlivých oblastech financování. Zákon č. 115/2001 Sb., o sportu totiž v původním znění přesně nedefinoval, na co je poskytnutá podpora určena a stejně tak se nezabýval sledováním jejího vynaložení. Současná úprava zákona o sportu zakazuje podporu osob, které v uplynulých třech letech porušili antidopingová pravidla (Eprávo, 2017).
V dalších zemích Evropské unie je naprosto běžné, že v právním systému dané země je ukotveno samostatné odvětví sportovního práva. To s sebou přináší např. i výhody v boji proti dopingu, který může být uzákoněn jako trestný čin.
1.2 Profesionální sportovec a jeho legislativní možnosti v provozování sportovní činnosti
V celosvětovém měřítku lze sportovce dělit do určitých skupin podle toho, jaké dosahují výkonnosti a jak intenzivně se sportu věnují ve svém volném čase nebo profesionálním životě. Z obrázku č. 1 níže je patrné, jaké je zastoupení populace v jednotlivých výkonnostních skupinách sportovců – základ pyramidy tvoří amatérští sportovci, kteří jsou v populaci zastoupeni nejvíce. Na samém vrcholu pyramidy jsou pak profesionální sportovci, jejichž výskyt v populaci není tak častý.
22 Obrázek 1: Dělení sportovců podle výkonnosti Zdroj: vlastní zpracování podle Sluky, 2017
Jak je z obrázku patrné, Sluka (2017) dělí sportovce podle výkonnosti do tří základních skupin:
1. Profesionál. Sportovec provozuje sport na vrcholné úrovni, přičemž za svoji sportovní činnost bere úplatu. S profesionalitou souvisí i jeho životní stereotyp, který je přizpůsoben maximálnímu tréninku s cílem dosahování nejvyšších výkonů v soutěži.
2. Poloprofesionál. Sportovec, který nevykonává sportovní činnost soustavně, nýbrž jde o výkonnostního sportovce, který se sportu věnuje až po svém povolání, které je hlavním zdrojem jeho obživy. Tento sportovec za dobré výsledky může být finančně ohodnocen jednorázově i opakovaně (nejčastěji však nikoliv finančně, ale materiálně) a tato odměna je pro něj určitou formou motivace k dalšímu sportování a účasti na soutěžích, které jsou organizovány sportovními svazy.
3. Amatér. Amatérský sportovec se sportu věnuje ve svém volném čase a je to pro něj určitá forma zábavy nebo relaxace. Za svoji volnočasovou aktivitu nepobírá žádnou odměnu, pouze v případě, pokud dosáhne výhry v soutěži.
Nová sportovně-právní problematika, která se řídí zákonem č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu definuje sportovce jako každou fyzickou osobu, která v daném kalendářním roce skutečně vykonává sportovní činnost a je evidována u příslušné sportovní organizace. Pro potřebu daňové problematiky je stěžejní, že subjekt sportovce je fyzickou osobou, předmětem jeho činnosti je provozování sportovní činnosti a předmětem daně jsou příjmy
23
pocházející ve značné většině ze sportovní činnosti. Možnosti zakotvení sportovních aktivit jako výdělečné činnosti v legislativě naznačuje obrázek č. 2.
Obrázek 2: Provozování sportovní činnosti v legislativě ČR Zdroj: vlastní zpracování
Zákon o daních z příjmů pohlíží na sportovce v souladu s jejich rozdělením ze tří různých úhlů pohledu, jak je znázorněno na obrázku:
§ profesionální sportovec jako osoba samostatně výdělečně činná provozující živnost,
§ profesionální sportovec jako osoba samostatně výdělečně činná vykonávající nezávislé povolání,
§ profesionální sportovec jako zaměstnanec provozující závislou činnost (Kuklík, 2012).
1.2.1 Profesionální individuální sportovec
Individuální sportovec vystupuje sám za sebe a svým jménem podává sportovní výkony.
Je tedy do jisté míry nezávislý a má právo rozhodovat o svém tréninku, volbě trenéra a soutěžích, kterých se zúčastní. Za výsledky, které dosáhne, je sám plně zodpovědný.
24
Profesionální sportovec provozující individuální sport je nejčastěji OSVČ, proto mu jsou ukládány povinnosti, mezi které se mimo jiné řadí povinnost registrovat se na příslušném finančním úřadě, povinnost hradit důchodové a zdravotní pojištění, a v neposlední řadě také povinnost podávat daňové přiznání.
Sportovec jako živnostník
Je možné, aby sportovec byl živnostník? Pokud se nahlédne do živnostenského zákona (zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání), v jeho § 3 je specifikováno, co živností není. Provozování sportovní činnosti ve výše zmíněném paragrafu není možné najít, proto lze sportovce posuzovat jako živnostníka. Sportovec splňuje obecnou definici živnosti dle § 2, kterou se rozumí, že „živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“
Touto definicí je zjevné, že sportovec vykazuje znaky nezávislosti, neboť soutěží jako samostatná osoba, vlastním jménem. Sportovec soutěží na vlastní odpovědnost, kdy sám nese zodpovědnost za svou tréninkovou přípravu a následné výsledky, stejně tak je v jeho rukou, jak rozloží finanční prostředky do tréninku a regenerace a další činnosti, jako je vhodný výběr soutěží a náklady s tím spojené. To všechno organizuje sám za účelem dosažení zisku, kdy příjmy z této činnosti plynou výhradně jemu. Takovému sportovci je poté možné udělit živnostenské oprávnění na příslušném živnostenském úřadě.
Sportovec je tedy podle Nového občanského zákoníku podnikatelem a jsou mu ukládány určité povinnosti, jako je například řádné vedení účetnictví od určitého obratu nebo vedení daňové evidence. Nezbytnou podmínkou v provozování živnosti je rovněž splnění všeobecných a zvláštních podmínek v provozování živnosti. Všeobecné podmínky jsou sumarizovány v § 6 živnostenského zákona, podle kterých musí být sportovec starší 18 let, způsobilý k právním úkonům a trestně bezúhonný. Zde se naskýtá drobný rozpor se zákonem, jelikož je naprosto běžné, že profesionální sportovec bývá mladší 18 let, proto by dle legislativy ke splnění svéprávnosti měl uzavřít manželství nebo by mu mělo být přiznáno za zákonem jasně stanovených podmínek. Nejjednodušším řešením je podle zákona přivolení soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k provozování podnikatelské činnosti (Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání).
25
V seznamu živností dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání jsou živnosti rozdělené na ohlašovací a koncesované. Mezi ohlašovací živnosti patří mimo jiné živnost volná, pro jejichž provozování stačí splnění všeobecných podmínek. V seznamu volných živností, kdy předmětem podnikání je Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, je v příloze č. 4 k živnostenskému zákonu uveden pod bodem 74 obor „Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovních činností“. Výčet tohoto oboru stanovuje nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, kde jsou definovány následující oblasti:
§ provozování a zabezpečování tělovýchovných a sportovních zařízení,
§ organizování sportovních soutěží a propagace sportu,
§ činnost agentů, sportovců, rozhodčích a dalších činností za účelem dosažení zisku.
V předpisu je výslovně uvedeno, že obsahem činnosti není činnost trenérů, ani činnost amatérských výkonných sportovců (Sluka, 2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že lze na sportovce pohlížet jako na živnostníka. Nicméně výše zkoumaný bod 74 není jediný, kvůli kterému si zřizují sportovci živnostenské oprávnění.
Sportovci plynou i další příjmy, proto nejčastější další volbou je bod 66 v příloze č. 4 živnostenského zákona, kterým je „Reklamní činnost, marketing, mediální zastoupení“.
V praxi je však málo časté, aby byl sportovec odkázán pouze sám na sebe a vystupoval tak pod vlastním jménem a vlastní odpovědnost. Příjmy, kterých dosahuje, jsou jeho jedinou obživou, proto v podmínkách sportu v České republice je téměř nemožné, aby byl sportovec soběstačný. Profesionální sportovec je v naprosté většině případů členem nějakého sportovního klubu nebo organizace a zároveň může být i členem reprezentace.
Pod takovýmto statusem musí splňovat určité podmínky stanovené vedením. Nezbytnou nutností je mít uzavřenou reprezentační nebo klubovou smlouvu, která mu ukládá určité povinnosti, jako je např. respektování reprezentačního trenéra, účast na tréninkových kempech apod. Z toho vyplývá, že je zde omezen fakt určité vlastní svéprávnosti, potažmo odpovědnosti, což v neposlední řadě značí to, že o účasti daného sportovce v jednotlivých soutěžích rozhoduje vedení dané organizace.
26
Sportovec samostatně výdělečně činný vykonávající nezávislé povolání
Znakem nezávislého povolání je samostatnost, podobně jako u sportovce s živnostenským listem, ovšem v podmínkách sportu zejména v České republice stojí za zvážení, zda je vůbec možné provozovat profesionální sport jako samostatná jednotka a být tak soběstačný. Pokud se tedy sportovec rozhodne nebýt živnostníkem, pak jsou jeho příjmy posuzovány jako příjmy z výkonu nezávislého povolání, viz zákon o daních z příjmů.
Nabízí se otázka, zda je pro sportovce vhodnější varianta být živnostníkem nebo vykonávat nezávislé povolání. Pokud sportovec provozuje činnost na základě živnostenského oprávnění, tak jeho příjmy mohou být daněny 60% výdajovým paušálem do maximální výše obratu 2 000 000 Kč za rok. Pokud jeho příjem bude vyšší, musí uplatňovat skutečné výdaje.
Naopak sportovec vykonávající nezávislé povolání může uplatnit pouze 40% výdajový paušál z celkových ročních příjmů do maximální výše 2 000 000 Kč. Pokud paušální výdaje převýší hodnotu 800 000 Kč, pak sportovec vykovávající nezávislé povolání musí uplatnit skutečné výdaje.
V případě, že sportovec nedosáhne výše příjmů dosahující 2 000 000 Kč, pak je pravděpodobně výhodnější být živnostníkem, neboť uplatnění většího výdajového paušálu znamená jistou finanční úsporu z pohledu odvedených daní státu.
Dalším důvodem pro volbu být živnostníkem je fakt, že málokterý sportovec podniká pouze v oboru spadajícím pod provozování tělovýchovných zařízení a organizování sportovních činností, nýbrž jeho příjmy plynou i z reklamních smluv, sponzorských darů apod., ke kterým potřebuje živnostenské oprávnění týkající se jiného oboru činnosti.
Sportovec jako zaměstnanec
Sportovec v pracovněprávním vztahu je ten, který buď provozuje kolektivní sport a se svým klubem má uzavřenou hráčskou smlouvu (celý vztah se řídí na základě nadřízenosti a podřízenosti zaměstnavatele a zaměstnance), ale také sportovec, který je členem rezortního sportovního centra, jehož problematikou se blíže zabývá zákon o podpoře sportu. Orgány státní správy, kterými je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany pak zřizují jednotlivá rezortní sportovní centra jako rozpočtové či příspěvkové organizace a v jejich rámci zaměstnávají
27
sportovce jako instruktory sportu, v případě Ministerstva obrany jako vojáky z povolání.
Sportovci pobírají mzdu, ze které se jim sráží zálohová daň ze závislé činnosti. Poté je jasné, že dle zákona č. 365/2011 Sb., zákoníku práce se závislou prací rozumí práce vykonávaná ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů, kdy zaměstnanec vykonává práci pro zaměstnavatele osobně. V případě sportovce rezortního centra je pak litera zákona naplněna takto:
§ Sportovec je ve vztahu podřízenosti k zaměstnavateli, neboť v rezortním centru platí hierarchické uspořádání, kde nejvyšší postavení má ředitel rezortního centra.
Každý sportovec pak spadá do jednotlivého sportovního odvětví, podle toho, jaký sport vykonává, a i tam se řídí pokyny trenérů, kteří jsou pro tento účel zaměstnáváni rezortním centrem.
§ Sportovec vykonává svoji sportovní činnost jménem zaměstnavatele, tedy jménem rezortního centra, v tuzemských podmínkách jménem OLYMP, VSC nebo DUKLA.
§ Sportovec vykonává sportovní činnost dle pokynů zaměstnavatele, tedy se řídí uzavřenou pracovní smlouvou dle § 33 zákoníku práce. Pracovní smlouva se sjednává na dobu určitou a za vykonanou práci přísluší zaměstnanci měsíční plat.
§ Sportovec vykonává sportovní činnost pro zaměstnavatele osobně – účastní se tréninků, tréninkových kempů a závodních soutěží na základě nominace trenérem či vedením a výkony podává svým vlastním jménem.
1.2.2 Profesionální kolektivní sportovec
Kolektivní sportovec nevystupuje jako jednotlivec, ale v rámci celého kolektivu, kde mu kolektiv tvoří spoluhráči. Nejsou u něj tedy spatřovány znaky samostatnosti, protože sportovní činnost neprovozuje vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Takovýto hráč je členem nějakého klubu, nejčastějším příkladem klubového kolektivního sportovce jsou fotbalisti, hokejisti, volejbalisti, basketbalisti apod. Závislost takového sportovce na týmu je velmi silná, protože dosažené výsledky závisí značnou měrou i na jeho spoluhráčích – společným úsilím podávají jednotný výkon. Zároveň je sportovec podřízen pokynům trenéra a vedení klubu. Je tedy zjevné, že tento sportovec nemůže provozovat živost, neboť nesplňuje podmínky samostatnosti a provozování činnosti vlastním jménem na svou
28
odpovědnost. Většinou pro něj vzniká pracovněprávní vztah, ve kterém je sportovec na pozici zaměstnance a jeho klub je jeho zaměstnavatelem. S klubem má uzavřenou hráčskou smlouvu, která je sjednána na dobu určitou a ze které pro něj vyplývají určité povinnosti. Z toho vyplývá, že stejně jako v každé jiné obchodní korporaci platí určitá hierarchie a vztah nadřízenosti a podřízenosti zaměstnance a zaměstnavatele.
Kolektivní sportovec tedy vykonává závislou činnost, která je specifikována v zákoníku práce. Práce je vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, přičemž náklady na práci a odpovědnost nese zaměstnavatel a danou práci vykonává zaměstnanec v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě (Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce).
Jak uvádí ve své práci Vrtalová (2014), nejčastěji sportovec uzavírá pracovněprávní vztah podle zákoníku práce, nebo příkazní smlouvy v případně kolektivního klubového sportovce.
29
2 Daňové aspekty sportovních činností v národní legislativě ČR
Sportovec jako každý jiný občan dosahuje příjmů. Česká legislativa sportovce vymezuje jako poplatníka daně a dle předmětu daně určuje výši daňového zatížení. Daň poplatník odvádí státu, který vybrané finanční prostředky využívá k financování veřejného sektoru.
Daňová soustava v České republice se primárně dělí na přímé a nepřímé daně, samotný sportovec pak nejvíce podléhá dani z příjmů, dani z přidané hodnoty a dani silniční.
Podle Ochrany (2010) je daň nenávratná platební povinnost, která sahá až do hluboké historie starověku. Daňové příjmy plynou do veřejného sektoru, ze kterého stát následně poskytuje různá plnění, která však nejsou ekvivalentní vybraným daním. Hlavním znakem daní je tedy jejich nenávratnost či neekvivalentnost, poplatník nemá možnost požadovat protiplnění v hodnotě odpovídající jeho platbě a zároveň je to platba neúčelová, tudíž daň nefinancuje konkrétní činnost. Mezi další znaky daní patří nedobrovolnost.
Historicky nejstaršími daněmi jsou daně majetkové, které byly vybírány za pozemky a usedlosti. Jejich význam se však postupem času snižoval, proto bylo nutné zavést daň ze spotřeby některých komodit a zdanit příjmy. Soudobý daňový systém je tak založen na zdanění tří předmětů – příjmu, spotřeby a majetku (Ochrana, 2010).
Do daňové soustavy je nutné zahrnout poplatky, které jsou vybírány od občanů jednorázově a na rozdíl od daní mají souvislost s protiplněním ze strany státu, kraje či obce. Souhrnně lze říci, že daně a poplatky jsou nástrojem redistribuce hrubého domácího produktu, a tedy nedílnou součástí rozpočtových příjmů státu (Bakeš, 2009).
Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, vymezuje pojem daně ve svém § 2 odst. 3 písm. a jako peněžní plnění, které je označeno jako daň, clo nebo poplatek. Bakeš (2009) uvádí, že k základním prvkům konstrukce daní patří:
§ Subjekt daně – fyzická nebo právnická osoba, která je povinna podle zákona daň platit; takováto osoba se nazývá poplatník daně.
§ Daňový objekt (předmět) – je určitý příjem, věc, úkon, majetek nebo činnost, jež ukládá daňovému poplatníkovi daňovou povinnost.
30
§ Daňový základ – určuje, z čeho se daň vyměřuje. Je tedy nutné stanovit celkovou částku zdanitelného objektu.
§ Daňová sazba – měřítko, podle něhož se stanoví z daňového základu daň.
Daňová soustava v České republice se primárně dělí na daně přímé a daně nepřímé. Daně přímé platí poplatník sám a z vlastního účtu, daně nepřímé platí daňový plátce, který daň vybral od poplatníka jako přirážku z prodeje zboží nebo služeb. Mezi daně přímé patří daně z příjmů a majetkové daně, mezi nepřímé daně se řadí daň z přidané hodnoty, spotřební daň, ekologické daně a cla. Nesmí se zapomenout ani na ostatní odvody, kterými jsou především platby důchodového a zdravotního pojistného. Výběrem daní získané finanční prostředky slouží k financování veřejného sektoru státu. Správou daní na území České republiky je pověřeno Ministerstvo financí ČR a o jejich výběr se starají jednotlivé finanční orgány. Aby mohl být výběr daní prováděn, daňový subjekt má povinnost se k dani registrovat, vést účetnictví a daň následně uhradit.
2.1 Daně v kontextu sportovních aktivit
Profesionální sportovci podléhají v souvislosti s provozováním sportovní činnosti následujícím daním:
§ daň z příjmů (a s tím související dary),
§ daň z přidané hodnoty,
§ daň silniční.
Nelze však opomenout ani odvody související s důchodovým a zdravotním pojištěním.
2.1.1 Daň z příjmů
Daň z příjmů se řadí mezi přímé daně důchodového typu, tzn. poplatník, který dani podléhá, musí sám daň zaplatit a nemůže tak tuto povinnost přenést na jiný subjekt. Daň z příjmů lze dělit podle subjektu daně, a to na daň z příjmů fyzických osob, v případě sportovní problematiky týkající se individuálních sportovců, a na daň z příjmů právnických osob, která má ve sportovní oblasti souvislost se sportovními organizacemi. Tato práce se věnuje zejména problematice zdaňování příjmů individuálních sportovců, proto se daní z příjmů právnických osob dále blíže nezabývá.
31
Daň z příjmů fyzických osob upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V úvodu tohoto zákona (§ 2) jsou definováni poplatníci, kteří jsou daňovými rezidenty České republiky a také poplatníci, kteří jsou daňovými nerezidenty.
Daňové rezidentství je určeno bydlištěm nebo obvyklým pobytem na území České republiky.
Daňová povinnost daňových rezidentů se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Daňový nerezident má povinnost odvádět daň z příjmů omezenou na příjmy dosažené na území České republiky. Problematiku zdanění ve více státech řeší mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které uzavírá Česká republika s ostatními státy. Subjektem daně z příjmů fyzických osob jsou tedy daňoví rezidenti i daňoví nerezidenti.
Daň z příjmů fyzických osob je stanovena ve výši 15 % a následně lze uplatnit slevu na poplatníka nebo vyživované děti. Do základu daně se nezahrnují příjmy osvobozené od daně a příjmy, ze kterých se daň vybírá zvláštní sazbou ze samotného základu daně.
Poplatník podává daňové přiznání do 31. března následujícího roku po uplynutí zdaňovacího období. Daňové přiznání nemusí podávat poplatník, pokud jeho příjmy ve sledovaném roce nepřesáhly 15 000 Kč. Daň je placena formou pravidelných záloh a po skončení každého zdaňovacího období dochází k jejímu vyrovnání – doplacení daně či vratky daně. (Bakeš, 2009).
Sportovec dani z příjmů podlehne dle zákona o daních z příjmů. Předmětem daně budou jednotlivé dílčí základy daně těchto paragrafů:
§ zaměstnaný sportovec podléhá příjmům ze závislé činnosti podle § 6,
§ sportovec vykonávající živnost nebo nezávislé povolání bude příjmy zdaňovat podle § 7, kam se sem mimo jiné řadí i sponzoringové kontrakty,
§ amatérský sportovec v případě dosažení příjmů ze sportovní soutěže zahrne tento příjem podle § 10 jako ostatní příjmy.
Příjmy ze závislé činnosti
V této kategorii jsou zdaňovány příjmy z pracovně-právního poměru, v nichž zaměstnanec při výkonu práce pro zaměstnavatele dbá jeho pokynů. Příjmy jsou rozuměny podle odst.
1 pravidelné nebo jednorázové příjmy. Toto zdanění se týká především kolektivních
32
sportovců, které zaměstnává jejich klub, ale také individuálních sportovců, kteří jsou zaměstnanci sportovního resortního centra.
Zdaňovacím obdobím je v tomto případě jeden kalendářní rok a plátcem daně je zaměstnavatel, potažmo klub kolektivního sportovce. Pro zaměstnavatele plyne povinnost spočítat a následně odvést zaměstnancovu daň. Ze mzdy je zaměstnancovi sraženo zdravotní a sociální pojištění v zákonné výši, které je odvedeno prostřednictvím zaměstnavatele.
Pozornost je třeba věnovat také tomu, že ne všechny příjmy podléhají zdanění. Podle
§ 6 odst. 7 zákona o daních z příjmů nejsou některé příjmy předmětem daně:
§ náhrady cestovních výdajů včetně hodnoty bezplatného stravování na pracovních cestách,
§ hodnota pracovních oděvů, obuvi a oblečení,
§ náhrady předmětů potřebných pro výkon práce.
Naopak předmětem daně jsou např. ceny ze sportovní soutěže nepřesahující 10 000 Kč, avšak § 4 je od této daně osvobozuje.
Zaměstnanec podle § 6 zákona o daních z příjmů nemůže uplatnit žádné výdaje, přestože by mohly souviset s výkonem jeho sportovní činnosti a dopomoci mu tak k lepším sportovním výsledkům (např. návštěva fyzioterapeuta).
Příjmy ze samostatné činnosti
Příjmy ze samostatné činnosti v tomto dílčím daňovém základu zdaňují své příjmy sportovci, kteří mají k výkonu své sportovní činnosti živnostenské oprávnění. Jedná se o individuální sportovce, kteří nejsou členy sportovního resortního centra, případně o sportovce, kteří mají ještě další příjmy pramenící např. z reklamní činnosti. Zároveň sem patří sportovci, kteří vykonávají nezávislé povolání podle zákona o daních z příjmů. Výkon tohoto povolání se nepovažuje za živnost, ani za podnikání podle zvláštních předpisů.
Svobodnou volbou sportovce je, zda bude uplatňovat tzv. paušální výdaje nebo výdaje ve skutečné výši. Zákonné možnosti uplatnění výdajů zákona o daních z příjmů má sportovec se živnostenským oprávněním možnost uplatnit paušál ve výši 60 % příjmů, v případě sportovce vykonávajícího nezávislé povolání je tento paušál stanoven ve výši
33
40 % příjmů. Využití těchto paušálních výdajů bude pravděpodobné pro sportovce, kteří k výkonu sportovní činnosti mají minimální náklady a svoji činnost můžou provádět např.
v blízkosti bydliště nebo sportovce, kteří jsou zaměstnáni resortním sportovním centrem a živnostenský list mají z důvodu fakturování např. smlouvy z reklamy, kde rovněž nemají žádné náklady. Uplatnění paušálních výdajů je možné pouze v případě, že roční příjmy nepřesahují 2 000 000 Kč.
Evidence a uplatnění skutečných výdajů v plné výši pak je pravděpodobné řešení pro sportovce, který k výkonu své sportovní činnosti potřebuje nezbytné dražší vybavení (např. jízdní kolo, lyže, automobil apod.), jeho trénink či soutěž probíhají ve vzdálených místech, a cestovní náklady (vč. ubytování) tak tvoří nezanedbatelnou položku v jeho výdajích. Základ daně v tomto případě tvoří částka, o kterou souhrn příjmů ve zdaňovacím období přesahuje výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení (Daňové zákony, 2017).
Součástí příjmů zdaňovaných podle § 7 jsou také ceny, finanční odměny nebo příjmy z reklamy jako běžné příjmy sportovní činnosti. Součástí povinnosti sportovců provozujících sportovní činnost na základě živnostenského oprávnění jsou také odvody na sociální a zdravotní pojištění z daných příjmů. Ačkoliv § 10, ve kterém je specifikováno zdanění ostatních příjmů, říká, že cena ze sportovní soutěže v hodnotě do 10 000 Kč je od daně osvobozena, toto ustanovení neplatí v případě profesionálních sportovců, kde se předpokládá, že ceny ze sportovní soutěže pobírají pravidelně a nemůžou se tak řadit mezi ostatní příjmy, kde je jedním z hlavních kritérií právě nahodilost. V případě nepeněžních příjmů, tedy výher ze soutěže, které přesahují hodnotu 10 000 Kč a nepodléhají tak osvobození od daně, je nutno zajistit jejich ocenění cenou obvyklou podle platné legislativy.
Pro sportovce je naprosto běžnou záležitostí, že ke svým výdělkům na základě dosažených výsledků nebo příjmům od zaměstnavatele pomýšlejí na sponzorské „přilepšení“, jak hmotné, tak nehmotné. Sponzoring je forma marketingové komunikace, kdy je cílem zviditelnit a dostat do podvědomí veřejnosti jméno firmy či určitý výrobek. Děje se tak nenásilně, kdy firma dosahuje určité komunikace s vybraným segmentem trhu (Novotný, 2011).
34
Většinou vše probíhá na bázi sponzoringové smlouvy, kterou má sportovec uzavřenou s danou firmou. Sportovec prezentuje firmu v dobrém světle svým jménem a na základě toho je odměněn sponzorským darem. V praxi je možné setkat se s tím, že sportovec dosahuje mnohem větších příjmů na základě sponzorských smluv a méně podstatné je, jakých výsledků skutečně dosáhl. V současné době ustupuje umístění loga sponzora na oblečení či na jiné vybavení. Mezi nově využívané možnosti prezentace značky patří sdílení na sociálních sítích, což přitahuje potenciální sponzory.
Základním principem sponzoringu je protislužba. Sponzor očekává a následně stanoví ve sponzoringové smlouvě, že na základě poskytnutých finančních prostředků nebo hmotného majetku bude sportovec vystupovat ve jménu jeho firmy a poskytne mu určité protiplnění, např. jak bylo zmíněno výše – logo na oblečení, účast na reklamních akcích a besedách, propagace na sociálních sítích apod. (Novotný, 2011).
Dle výše uvedeného se pak jedná o příjem, který sportovec zahrne do svých příjmů dle paragrafu § 7. Následně dle zákona č. 586/1992, o daních z příjmů odvede daň ve výši 15 % z příjmů fyzických osob. Pokud by se jednalo o sponzorský dar, který nepřesáhne hodnotu 10 000 Kč, bude zařazen dle § 10 zákona o daních z příjmů do ostatních příjmů a následně bude od daně osvobozen. I v případě neprofesionálních sportovců, kteří jsou obdarování příležitostně, se tyto příjmy řadí mezi ostatní příjmy a následně zdaní 15% sazbou.
Ostatní příjmy
Ostatní příjmy definuje zákon o daních z příjmů v § 10. Aby určité příjmy mohly být zahrnuty mezi ostatní, je nutné, aby se jednalo o příjmy jednorázové či příležitostné.
V tomto případě se bude jednat především o zdanění příjmů neprofesionálních sportovců, kteří těchto příjmů dosahují nepravidelně. Lze dosáhnout i na úplné osvobození od daně v případě, že úhrn příjmů nepřekračuje ve zdaňovacím období 30 000 Kč. Pokud nejsou příjmy z cen sportovních soutěží daňově osvobozeny, pak se daní zvláštní sazbou daně ve výši 15 % z její hodnoty.
V případě amatérského sportovce, který dosáhne výhry v hodnotě do 10 000 Kč, platí, že je cena od daně osvobozena. To už bohužel nelze aplikovat na profesionální sportovce.
Na jejich výhry je nahlíženo jako na „pravidelné“, nejedná se však o hlavní zdroj jejich
35
výdělků, a je tedy nezbytné je zdanit podle § 7 odst. 1, jak již bylo zmíněno výše. Zároveň dalšími ostatními příjmy, které se týkají profesionálních sportovců, jsou mimořádné odměny za reprezentaci na mezinárodních akcích, jako jsou např. Olympijské hry nebo Mistrovství světa, a proto je lze zdanit dle § 10.
V praxi se lze velmi často setkat s nejednoznačností zdanění sportovních cen a odměn a následnými pochybami samotného sportovce i jejich finančních poradců, jak příjmy plynoucí z dosažených výsledků danit.
Tuto problematiku lze snadno demonstrovat na jednoduchém příkladu ze světa fenoménu současné doby, biatlonu. Biatlonista je zaměstnán jako instruktor sportu v resortním sportovním centru OLYMP a zdaňuje příjmy podle § 6 zákona o daních z příjmů. Zároveň však svými výkony dosahuje peněžních odměn od pořadatelů závodů, kterých se účastní (zvláštní kategorií jsou světové poháry konané v zahraničí – mezinárodnímu zdanění se věnuje kapitola č. 3), které by měl zdanit podle § 7 zákona o daních z příjmů.
Ovšem podobně jako v celé řadě dalších sportů je otázkou, zda pro účely řešení daňové povinnosti na příjmy nahlížet jako na pravidelné, nebo nikoliv. Nahodilé příjmy lze chápat tak, že na startu samotného závodu kdykoliv v průběhu celé sezony nemá ani sám závodník tušení, zda se mu podaří umístit na takové příčce, která mu zaručí zisk finanční odměny. Z tohoto úhlu pohledu by sportovec mohl svoji odměnu považovat za příležitostnou a zahrnout ji do ostatních příjmů podle § 10 zákona o daních z příjmů.
V případě úspěšného reprezentování je na konci sezony zpravidla finančně ohodnocen za úspěšnou reprezentaci a získá jednorázovou odměnu, která se daní též podle
§ 10 zákona o daních z příjmů.
2.1.2 Daň z přidané hodnoty
Daň z přidané hodnoty se řadí mezi nepřímé daně a platná právní úprava vychází ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen DPH). Touto daní je zatížený konečný spotřebitel. Svoji povinnost odvést daň však neplní přímo, ale prostřednictvím registrovaného plátce daně. Takto nejběžněji funguje DPH pro konečného spotřebitele. V případě sportovce se může jednat např. o nákup sportovního oblečení nebo výstroje, kterou zakoupí v obchodě s již započteným DPH.
36
Ovšem v případě profesionálního sportovce, který dosahuje určitého obratu stanoveným zákonem, se z něho stává osoba povinná registrovat se k dani z přidané hodnoty neboli plátce DPH. Zákon o DPH definuje osobu povinnou k dani jako fyzickou nebo právnickou osobu, která uskutečňuje samostatnou ekonomickou činnost (zákon o DPH, § 5).
Registrace k DPH je povinná pro ty sportovce, kteří přesáhnou během 12 po sobě jdoucích měsíců obrat 1 000 000 Kč a plátcem se z nich stane od prvního dne třetího měsíce, ve kterém překročil stanovený obrat.
Daň z přidané hodnoty funguje na principu země určení. To znamená, že k výběru DPH dochází v tom státě, v němž bylo nakoupené zboží (příp. služba) spotřebováno. Pro sportovní prostředí to znamená, že pokud se bude závod konat v České republice, plátce DPH musí odvést daň v tuzemsku. Dle § 21 zákona o DPH je pro určení okamžiku uskutečněného zdanitelného plnění rozhodující den uskutečnění plnění, nebo den přijetí úplaty (okamžik, který nastal dříve).
Základem daně je podle § 36 odst. 1 zákona o DPH cena za zdanitelné plnění, která ale nezahrnuje daň za toto zdanitelné plnění. Zdaňovacím obdobím u DPH je buď kalendářní měsíc, nebo kalendářní čtvrtletí, a to podle výše obratu. Do 25 dnů je plátce povinen podat daňové přiznání a následně daň zaplatit. Daňové sazby jsou dle § 47 zákona o DPH stanoveny takto:
§ základní sazba daně 21 %,
§ první snížená sazba daně 15 %,
§ druhá snížená sazba daně 10 %.
Pro sportovní činnost přitom platí základní sazba daně ve výši 21 %.
2.1.3 Daň silniční
Daň silniční patří mezi majetkové daně a upravuje ji zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů.
Poplatníka daně stanovuje zákon v § 4. Aby se tento zákon dal interpretovat na sportovce, je nutné, aby silniční motorové vozidlo používal v přímé souvislosti s podnikáním, tedy vykonával živnost nebo nezávislé povolání podle § 7. Vozidlo musí mít zapsané v technickém průkazu, případně je jeho uživatelem v případě, že provozovatel vozidla jako
37
fyzická osoba zemřel nebo jako právnická osoba zanikl, byl zrušen nebo odhlášen z registru vozidel.
V případě sportovce zaměstnaného v rezortním sportovním centru (jedná se tedy o sportovce v pracovně-právním vztahu) platí, že pokud ho zaměstnavatel pošle na pracovní cestu s proplacením cestovních náhrad a sportovec pro tuto cestu použije vlastní osobní automobil, tak je poplatníkem daně zaměstnavatel. Zaměstnanec pak může uplatnit speciální denní sazbu ve výši 25 Kč za každý započatý den použití automobilu.
Pokud profesionální sportovec zdaňuje svůj příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů jako ostatní příjmy, pak není povinen silniční daň odvádět (Vrtalová, 2014).
Základní sazba daně je stanovena v § 6 zákoně o dani silniční jako pevná částka.
Rozhodujícím faktorem pro základ daně u používání osobních automobilů je objem motoru. Silniční daň se platí zálohově čtyřikrát ročně (§ 10) a je splatná do 31. ledna kalendářního roku, který následuje po uplynutí zdaňovacího období, kdy je poplatník povinen podat daňové přiznání (§ 15) k silniční dani.
38
3 Příjmy sportovců v prostředí mezinárodního zdanění
Od dob novodobých olympijských her je naprosto běžnou záležitosti, že jsou sportovní soutěže pořádány na mezinárodní úrovni. Celková globalizace společnosti pak napomáhá tomu, že sportovci během týdne mění destinaci podle toho, kam se jejich mezinárodní soutěž (světový pohár) aktuálně přesouvá. V zahraniční pak dosahují finančních odměn, které podléhají zdanění. Aby nedocházelo ke „znehodnocování“ výdělků kvůli dvojímu zdanění, existují určité typy uzavřených smluv mezi státy, které řeší dopady právě tohoto zdanění. Mezi hlavní modely smluv patří spolupráce s OECD a OSN na celosvětové úrovni, EU se v současné době snaží o vypracování evropské konvence zabývající se zamezení dvojího zdanění, která by měla platit v rámci celého jejího integračního uskupení.
V případě, že by neexistovala žádná legislativní úprava zabývající se problematikou dvojího zdanění v mezinárodním prostředí, znamenalo by to, že předmět daně by mohl podléhat dvojnásobnému zdanění, a to jak v místě výdělku, tak v místě daňového rezidenta. Česká legislativa upravuje dvojí zdanění v zákoně o daních z příjmů, avšak českému výkladu práva jsou nadřazeny mezinárodní smlouvy.
3.1 Daňové rezidentství
V prvé řadě je nutné definovat daňové rezidentství, které specifikuje jak zákon o daních z příjmů, tak mezinárodní smlouvy.
Daňový rezident je poplatník s neomezenou daňovou povinností vůči svému státu. Daňový rezident České republiky pak má povinnost zdaňovat své příjmy ze zdroje na území České republiky a taktéž příjmy ze zdroje v zahraničí. Daňového rezidenta vymezuje zákon o daních z příjmů ve svém § 2 jako osobu, která má na území České republiky trvalé bydliště nebo se zde obvykle zdržuje, tj. pobývá zde alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění stanovují následný postup při zkoumání rezidentství: určení stálého bytu, kritérium střediska životních zájmů, obvyklé
