• No results found

PŘÍČINY UMÍSŤOVÁNÍ DĚTÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ SE ŠKOLOU

N/A
N/A
Protected

Academic year: 2022

Share "PŘÍČINY UMÍSŤOVÁNÍ DĚTÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ SE ŠKOLOU"

Copied!
74
0
0

Loading.... (view fulltext now)

Full text

(1)

PŘÍČINY UMÍSŤOVÁNÍ DĚTÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ SE ŠKOLOU

Bakalářská práce

Studijní program: B7506 – Speciální pedagogika

Studijní obor: 7506R029 – Speciální pedagogika pro vychovatele

Autor práce: Jana Gajdošová Vedoucí práce: Mgr. Hana Krámská

Liberec 2015

(2)

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI

Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Akademický rok: 2013 /2OL4

zADp-Ní BaKAtÁŘsxp pnÁcp

(rRoJEKTU, UIvtĚlEcxpno Dít A, uuĚt

pcxnHo

vÝxoNu)

Jméno a

příjmení:

Jana Gajdošová Osobní

číslo:

P12O00466

Studiiní

program:

87506 Speciální pedagogika

Studi.lní

obor:

Speciální pedagogika pro vychovatele

|{ázev

tématu: Příčiny

umísťování dětí v dětském domově se školou Zadávající katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky

Zásady pro v,ypracování:

CÍl bakalářské práce: Charakteristika problematikv umisťování dětí do dětského domova se školou a zjištění nejčastějších příčin umísťování.

PoŽadavky: Formulace teoretických východisek, příprava průzkumu, sběr dat, interpretace a vyhodnocení dat, formulace závěrů.

Metody: Obsahová analýza dokumentů.

(3)

Rozsah grafických prací:

Rozsah pracovní zprávy:

Forma zpracování bakaláŤské práce: tištěná/elektronická

Seznam odborné literatury:

LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ,

D., 2006. Vývojová psychologie. 4. přep.

vyd. Praha: Grada.

ISBN

80-247-1284-9.

LANGMEIER, J., MATĚJČEK,

Z.,,2OI1.. Psychická deprivace

v

dětství. 4.

dopl. vyd. Praha: Karolinum.

ISBN

978-80-246-1983-5.

MATOUŠEK, o., KROFTOVÁ, A.,

2003. Mládež a delikvence. 2. aktual. vyd.

Praha:

Portál. ISBN

80-7l78-771-X.

TRAIN, A.,

2001. Nejčastější poruchy chování. Praha: Portál.

ISBN

80-7178_503-2.

VÁGNEROVÁ, M.,

2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozšířené a přepr. vyd. Praha: Portá].

ISBN

978-80-7367-4L4-4.

Vedoucí bakalářské

práce: Mgr.

Hana Krámská

Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Datum zad.áníbakalářské

práce:

23. dubna 2OL4

Termín odevzdání bakalářské práce: 24. dubna 2015

,ď{-, fu,rr^_ _-.,,

..4.<^,)^--)!a

PaedDr. ICLic, Michal Podzimek, Th.D, Ph.D.

vedoucí katedry

doc, RNDI. Miroslav Brzeaina, CSc.

děkan

V

Liberci clne 23. dubna 2014

L.S.

(4)

prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně ráa-

hl.ie zakon č. 121/2oo0 Sb., o právu autorském, zejména § 60 - školní dílo.

Beru na vědomí, žeTechnická univerzita v Liberci (TUL} nezasahuje do mých autorskýcřr práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci kjejímu využití, jsem

si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě TuL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, heré vyna_

ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou prácijsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce 5e shoduje s elek_

tronickou veízí,vloženou do lS STAG.

Datum: //, k, lalí

podpis:

ýf:l"a"-,l fu

(5)

Poděkování

Tímto, bych chtěla velice poděkovat vedoucí bakalářské práce Mgr. Haně Krámské za cenné rady, dobrou spolupráci, ochotu a vstřícný přístup během vypracování bakalářské práce.

Jana Gajdošová

(6)

Anotace

Cílem mé bakalářské práce bylo poukázat na dnešní problematiku dětí a mládeže.

V teoretické části jsem se zaměřila na osobnost dítěte, vliv rodinného prostředí, využití volného času mládeže a vliv masmédií. Další část je věnována problematice vybraných poruch chování, jako jsou šikana, agresivita, záškoláctví, lhaní, krádeže a zneužíváním návykových látek u dětí a mládeže, na jejich prevenci, na zařízení zabývající se poruchami chování a na následná opatření.

V praktické části jsem se věnovala průzkumu, který jsem prováděla v zařízení DDŠ a výzkumná otázka zněla „Jaké poruchy chování dětí jsou nejčastějším důvodem pro jejich umístění v dětském domově se školou “. K objektivnímu zjišťování údajů jsem zvolila průzkumnou formu obsahové analýzy dokumentů, kvantitativního charakteru.

Čerpala jsem především z osobních záznamů, dokumentace, spisů klientů, ale také z osobních informací sociálních pracovnic a pedagogických pracovníků působících v daném zařízení. Data, která jsem získala prostřednictvím obsahové analýzy dokumentů, jsou prezentována a vyhodnocena pomocí grafů vyjadřující absolutní hodnotu a hodnotu v procentech. Na základě zjištěných výsledků, které jsou uváděny v jednotlivém reprezentačním vzorku, je také ověřena platnost stanovených hypotéz.

Klíčová slova

Rodina, poruchy chování, šikana, agresivita, záškoláctví, lhaní, krádeže, návykové látky, prevence, následná opatření.

(7)

Annotation

The goal of my thesis was to highlight the problems of today's children and teenagers.

In the theoretical part I focused on the child's personality, influence of family environment, leisure activities of today's teenagers and the influence of mass media. Another section is devoted to selected behavioral disorders, such as bullying, aggression, truancy, lying, stealing, as well as substance abuse among children and teenagers. That section also looks at the methods of prevention, of dealing with and the subsequent result of the treatment of each disorder.

The practical part is devoted to a survey I conducted at DDŠ and my question to each participant was "Which children's behavioural disorders are the most common reason for a child's placement in a foster home and school." The method of data collection I chose was an exploratory analysis of documents, quantitative character. I drew conclusions mainly from personal records, documents, and writings of clients, but also from the information provided by social workers and teaching staff at the facility. The data that I obtained through the content analysis of documents is presented and evaluated using graphs showing the absolute value and the value as a percentage. Based on the ascertained results, which are presented in a single adequate sample, the validity of the hypotheses has also been verified.

Keywords

Family, behavioral disorders, bullying, aggression, truancy, lying, stealing, addictive substances, prevention, follow-up

(8)

OBSAH

ÚVOD ... 10

TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU ... 11

1 OSOBNOST DÍTĚTE ... 11

1.1 VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ ... 12

1.2 FUNKCE RODINY ... 14

1.3 TYPY RODINY ... 14

2 VLIV MASMÉDIÍ ... 15

3 VYUŽITÍ VOLNÉHO ČASU MLÁDEŽE ... 15

4 PORUCHY CHOVÁNÍ ... 17

4.1 PSYCHOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA PORUCHOVÉHO CHOVÁNÍ .. 17

4.1.1 EMOČNÍ PROŽÍVÁNÍ ... 17

4.1.2 KOGNITIVNÍ FUNKCE ... 18

4.1.3 MOTIVACE NEŽÁDOUCÍHO CHOVÁNÍ ... 18

4.1.4 ODLIŠNOST SOCILIZACE ... 18

4.2 PŘÍČINY VZNIKU ... 18

4.2.1 GENETICKÁ DISPOZICE ... 19

4.2.2 BIOLOGICKÉ DISPOZICE ... 19

4.2.3 ÚROVEŇ INTELIGENCE ... 19

4.2.4 VLIV SOCIÁLNÍHO PROSTŘEDÍ ... 19

4.3 KLASIFIKACE PORUCH CHOVÁNÍ ... 20

4.4 PORUCHY CHOVÁNÍ DLE PŘÍTOMNOSTI AGRESIVITY ... 20

4.5 AGRESIVITA ... 21

4.6 ŠIKANA ... 22

4.6.1 ŠIKANUJÍCÍ-AGRESOR ... 23

4.6.2 OBĚTI ŠIKANY ... 23

4.6.3 DŮSLEDKY ŠIKANY ... 24

4.6.4 MOŽNOSTI PREVENCE ... 24

4.7 NEAGRESIVNÍ CHOVÁNÍ ... 25

4.8 LHANÍ ... 25

4.9 ÚTĚKY A TOULÁNÍ ... 25

4.10 KRÁDEŽE ... 26

4.11 ZÁŠKOLÁCTVÍ ... 26

4.11.1 PŘÍČINY ZÁŠKOLÁCTVÍ ... 27

4.12 NÁVYKOVÉ LÁTKY ... 28

4.12.1 ZÁVISLOST NA NÁVYKOVÝCH LÁTKÁCH ... 29

4.12.2 DŮSLEDKY UŽÍVÁNÍ DROG ... 30

4.12.3 PREVENCE ... 30

(9)

5 PORUCHY CHOVÁNÍ DLE STUPNĚ SPOLEČENSKÉ ZÁVAŽNOSTI . 32

5.1 DISOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ... 32

5.2 ASOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ... 32

5.3 ANTISOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ... 32

6 PREVENCE PORUCH CHOVÁNÍ ... 33

6.1 PÉČE O JEDINCE S PORUCHAMI CHOVÁNÍ ... 34

7 SPECIÁLNÍ ŠKOLSKÁ ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY ... 36

7.1 DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV ... 36

7.2 DĚTSKÝ DOMOV ... 36

7.3 DĚTSKÝ DOMOV SE ŠKOLOU ... 37

7.4 VÝCHOVNÝ ÚSTAV ... 37

8 PREVENTIVNÍ PÉČE ... 38

8.1 PEDAGOGICKO-PSYCHOLOGICKÉ PORADNY... 38

8.2 STŘEDISKA VÝCHOVNÉ PÉČE PRO DĚTI A MLÁDEŽ ... 38

9 FORMY PREVENCE ... 39

9.1 PRIMÁRNÍ PREVENCE ... 39

9.2 SEKUNDÁRNÍ PREVENCE ... 39

9.3 TERCIÁLNÍ PREVENCE ... 39

PRAKTICKÁ ČÁST ... 40

10 CHARAKTERISTIKA A STRUKTURA ZAŘÍZENÍ ... 41

10.1 SPOLUPRÁCE S RODINAMI ... 45

11 ROZBOR PŘÍČIN UMÍSTĚNÍ KLIENTŮ V DDŠ ... 46

11.1 POUŽITE METODY ... 46

11.2 STANOVENÉ HYPOTÉZY ... 47

11.3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO VZORKU ... 47

11.4 OVĚŘENÍ STANOVENÝCH HYPOTÉZ ... 60

11.5 NÁVRH OPATŘENÍ ... 61

11.6 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ... 61

ZÁVĚR ... 62

POUŽITÁ LITERATURA ... 63

SEZNAM PŘÍLOH ... 66

(10)

Seznam grafů:

Graf 1 - Věk klientů DDŠ Jiříkov ... 48

Graf 2 - Poměr chlapců a dívek DDŠ Jiříkov ... 49

Graf 3 - Vzdělávání klientů v DDŠ Jiříkov ... 50

Graf 4 - Struktura rodiny klientů ... 52

Graf 5 - Příčiny umístění klientů v DDŠ Jiříkov (celkem) ... 54

Graf 6 - Příčiny umístění klientů v DDŠ Jiříkov (dívky) ... 58

Graf 7 - Příčiny umístění klientů v DDŠ Jiříkov (chlapci) ... 59

(11)

10

ÚVOD

V dnešní době, která je stále více uspěchaná jsou lidé vystaveni celé řadě náročných situací, změn a konfliktů, které působí na celou osobnost člověka, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Častěji narůstají problémy spojené se životním stylem. V důsledku toho vzrůstá násilí, agresivita, zločinnost a kriminalita nejrůznějšího druhu. Mnoho lidí ztrácí vnímavost a citlivost k bezpráví a násilí, které je na denním pořádku. S tímto souvisí vzrůstající napětí v sociálním prostředí, které ovlivňuje způsoby řešení různých problémových situací v životě člověka.

Dětství, a s ním spojené dospívání patří ve vývoji jedince mezi nejdůležitější období v jeho životě. V tomto období se kladou ty nejdůležitější základy pro plnohodnotný a šťastný život jedince v době dospělosti. První zkušenosti do života předává dítěti rodina. Učí je jak se chovat jeden k druhému, dodržovat normy a postoje dané společnosti, ale učí je také vyrovnávat se s různými náročnými situacemi, který nám život přináší. Kladný, vstřícný postoj rodičů umožňuje dětem, aby si vytvořily k rodičům kladný vztah a dokázaly se s nimi identifikovat. Pomáhá to především ve formování svědomí, charakteru dítěte a navazování mezilidských vztahů. Negativní postoj rodičů k výchově dětí ztěžuje také jejich postupnou socializaci a formování charakteru. V krajním případě se dítě neidentifikuje s rodiči, tíhne k závadovým partám, může docházet i k duševním poruchám a delikvenci.

Narušený vývoj mezilidských vztahů a neschopnost se přizpůsobit společenskému chování bývá typické pro celou řadu dětských psychických projevů, které označujeme za poruchy chování. Bývají vyvolávány špatnými mezilidskými vztahy, nevhodným působením rodiny, nepodnětným prostředím a špatnými vzory působící na jedince. Dítě není poslušné a ukázněné samo od sebe. Musí být správně vedeno a mít pevně stanovená pravidla. Někteří rodiče se domnívají, že pokud je dítě vychováváno v klidném a harmonickém prostředí nemohou se u jejich dětí projevit vady a poruchy chování. Výchova však není jen o vyrůstání v přijatelných podmínkách, ale vyžaduje především vedení a respekt, bez nichž si rodiče nedokáží získat přirozenou autoritu. Rodiče jsou ti, kteří nesou odpovědnost za správnou výchovu svých dětí a jsou ve své výchovné činnosti nezastupitelní.

(12)

11

TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU 1 OSOBNOST DÍTĚTE

Každý člověk se utváří v průběhu celého života pod vlivem vnitřních a vnějších činitelů. Určité předpoklady si přináší na svět už při svém narození. Jedná se o vrozené vlohy, předpoklady, které jsou buď zděděné, nebo získané v průběhu prenatálního vývoje. Již v okamžiku početí začíná na dítě působit celá řada vlivů prostředí, které je formují. Obzvláště velký vliv a význam na vývoj jedince má sociální prostředí.

Záměrné a cílevědomé působení na dítě nazýváme výchovou. Klíčovou rolí při výchově dětí hraje jeho rodina. Na výchovné působení rodiny navazují předškolní zařízení a později škola, která je jedna z nejvýznamnějších činitelů. V době mimo vyučování se společně s rodinou podílí na výchově dětí a mládeže instituce pro výchovu, mimo školní vyučování. Osobnost se rozvíjí a vytváří především ve společenských vztazích. Výchova výrazně působí na duševní život dítěte a dospívající mládeže. Účinnost výchovy závisí na osobnosti dítěte, na jeho aktivitě a organizuje jeho činnost. Výchova odstraňuje překážky z prostředí, které by narušovaly výchovný proces, který vytváří podmínky pro všestranný rozvoj člověka. V současné době probíhá proces urychlování vývoje prostřednictvím civilizačních vlivů, jako jsou technika, životní úroveň a kultura. Kromě prostředí a výchovy při utváření osobnosti nesmíme zapomínat na vliv dědičnosti a na vrozené vlastnosti osobnosti. Průběh psychického vývoje jedince závisí především na individuálně specifické interakci vrozených dispozic a na řadě různých vlivů prostředí (Vágnerová 2008, s. 5).

Pro každé období školního věku jsou typické určité problémy v chování, které signalizují dosažení nějaké vývojové fáze. V raném školním věku nejde o poruchy, ale spíše o projevy nezralosti nebo nepřipravenosti. Některé děti nedovedou přijmout novou roli školáka, nejsou schopné ovládat svoje aktuální impulsy a někdy si ani neuvědomují, že se něco podobného ve škole nesmí. Jde i o děti z rodin, které mají odlišné normy chování, popřípadě byla výchova v tomto směru v rodině zanedbávána. Většina dětí se po určité době ve škole adaptuje a chová se přiměřeným způsobem V souvislosti se svým vstupem do školy, dítě mocně prožívá potřebu obstát, předvést se v tom nejlepším, mít úspěch a sklidit pochvalu. Jsou-li okolnosti náležitě příznivé, probouzí se v něm usilovnost, která se mu stane základní cestou k uspokojení potřeby vyniknout,

(13)

12

prosadit se a být dobrý. Negativně na vývoj dítěte a utváření jeho osobnosti působí, když snaživá pracovitost není podchycena a povzbuzována, ale naopak je podlamována.

Ve středním školním věku vzrůstá význam skupiny vrstevníků. Třída jako normativní skupina, má svoje vlastní normy platné pro všechny stejně, bez rozdílu. Pokud některé dítě tomuto očekávání nevyhovuje, bývá odmítáno, stává se terčem různých aktivit ze strany spolužáků. To je důvod ke vzniku šikanování, případně dalších skupinových prohřešků proti školním normám (Vágnerová 1997, s. 170)).

V období puberty je důležitým znakem změna myšlení, daná rozvojem formálních logických operací. Zvyšuje se kritičnost k existujícím požadavkům a normám, potřebu mít a projevit svůj vlastní názor dává dospívající najevo pubertálním negativismem.

Chování, které se jeví jako poruchové, je v tomto období dáno potřebou hledat novou identitu, a z tohoto důvodu zkoušet i dosud tabuizované nebo zakázané aktivity, např.

sexuální experimentace nebo první zkušenosti s alkoholem a drogami. Dospívající se už neidentifikuje s rodinou, ale s vrstevnickou partou, kde získává novou tzv. sociální identitu. Ta je dána jeho příslušností ke skupině. Problém je v tom, že normy proklamované partou nejsou vždycky obecně sociálně přijatelné. K největšímu ohrožení rozvoje osobnosti dochází v období adolescence. Jedinec nezvládá problémy a úkoly svého vstupování do dospělosti a proto utíká do nejrůznějších závislostí. Dospívající krade jak v partě, tak i pro partu, je agresivní se sklony k násilnostem, výbušný a začíná experimentovat s drogami (Vágnerová 2000, s. 74).

Přecitlivělost a proměnlivost nálad působí ve vztazích s ostatními lidmi rušivě, zvyšuje se riziko konfliktů. Další změnou, typickou pro dospívání je zvýšení celkové uzavřenosti a nechuť dát najevo své pocity. Citová nevyrovnanost se projeví výkyvy názorů na svět i na sebe sama (Vágnerová 1999, s. 13).

1.1

VLIVRODINNÉHOPROSTŘEDÍ

Rodina je jedním z nejdůležitějších faktorů ve vývoji dítěte a je chápána jako tzv.

základ společnosti. Je charakterizována jako prvotní výchovné prostředí. Je to souhrn všech vědomých i nevědomých podnětů působících již od narození na utváření osobnosti dítěte a má prioritní postavení pro rozvoj jedince. Rodina poskytuje dítěti modely k napodobování a identifikaci. Předává mu základní model, model sociální

(14)

13

interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života a předává mu určité sociální požadavky a normy (Čáp 1993, s. 272).

Většina mravních vlastností, názorů a stylu života je ovlivněna vlivem rodinné výchovy. Převážná část psychologických testů a výzkumů ukázala, že problém záškoláctví, krádeží a vandalismu je třeba hledat v rodině. Je nutné si uvědomit, že na dítě negativně doléhá jak přehnaná péče a příliš vysoké nároky, tak i nezájem rodičů o dítě, o školu a školní prospěch. Na způsoby výchovy v rodině působí celá řada faktorů, např. sociální postavení rodičů, jejich věk, vzdělání a kulturnost rodičů, početnost rodiny, mravní kvality rodičů, ale i způsob jejich soužití a hlavně kvalita rodinné výchovy. Rodiny bývají bohužel ovlivňovány socioekonomickými a etnickými skupinami, kde jsou jejich součástí, avšak uvnitř těchto skupin jsou velké rozdíly ve způsobech chování jednotlivců a zacházení s jejich členy rodiny. Zásadní vliv na dítě má především způsob rodičovské výchovy. Špatně působí střídání různých způsobů výchovy a nejednotnost výchovného působení, jednou jsou rodiče nepřiměřeně přísní, jindy shovívaví, nebo lhostejní. Dítě si dělá co chce a nedokáže ovládat mechanizmus svých pohnutek. Následkem tohoto jednání se z něho může stát agresivní člověk.

Negativně působí na děti i zaměstnanost rodičů, kdy rodiče pak nemají na výchovu svých dětí čas, jsou přetíženi, nervózní a jsou pod vlivem neustálého shonu. Doma pak chybí klid a pohoda. Dětem není věnována dostatečná péče, zůstávají doma často bez kontroly a zájmu rodičů, o to jak tráví volný čas (Train 2001, s. 48).

Jedním z mnoha faktorů, které se výraznou měrou podílejí na ohrožení zdravého vývoje dětí a mládeže jsou sociálně patologické jevy. Výskyt těchto negativních působících jevů v naší společnosti se neustále zvyšuje. Znepokojující je to, že se v čím dál větší míře týkají právě populace dětí a mládeže. Ohrožení je v tomto případně dvojího druhu. Jednak v tom smyslu, že se mládež a děti stávají objektem trestné činnosti, násilí, šikany, týrání, pohlavního zneužívání, ale také vydírání. Současně však ohrožení spočívá v tom, že sami příslušníci těchto kategorií se stávají deviantně jednajícími (dopouštějí se trestné činnosti, stávají se závislými, sami šikanují). Podle Orta se pojem sociální patologie používá již od konce 19. století pro sociálně nezdravé, nenormální či obecně nežádoucí společenské jevy, včetně společensky nebezpečného deviantního chování, které bývá regulováno a kontrolováno především represivními opatřeními a sankcemi (Ort 1998, s. 14).

(15)

14

1.2

FUNKCERODINY

Biologicko-reprodukční funkce (sexuální) spočívá v zabezpečení udržení života početím a porozením nového člověka (nejde jen zplodit a přivést na svět dítě, ale zabezpečit mu všechny potřebné podmínky pro život a pro jeho další vývoj).

Ekonomicko-zabezpečovací funkce patří mezi hmotné zabezpečení (příprava stravy, úklid, vedení domácnosti).

Socializačně-výchovná funkce je péče o dítě, jeho výchova, porozumění jeho vývoji a potřebám, rozvíjení jeho dispozic a schopností, prosazování jeho nejlepšího zájmu, proces socializace. Rodina je jedna ze tří primárních společenských skupin (skupina rodiny; skupina předškolní ⇒ školní ⇒ pracovní; skupina vrstevníků).

Emocionální funkce je vázána na zralé lidi a je nejdůležitějším kohezivním faktorem rodiny (Kolektiv autorů 2003, s. 44).

1.3

TYPYRODINY

Funkční rodina je rodina, v níž dochází k úspěšnému řešení problémů, plní rovnoměrně, bez větších výkyvů všechny základní funkce.

Problémová rodina, jedná se o rodinu, která není zcela bezporuchová. Pokud se však objeví méně závažné problémy, poradí si sami a je schopna problémy řešit, popřípadě potřebují asistenci sociálního pracovníka.

Dysfunkční rodina, tato rodina neplní některé ze svých funkcí, funkce jsou narušeny a je ohrožen vývoj dítěte. Často se jedná o výchovné zanedbávání ze strany rodičů. Rodiče neprojevují o své děti dostatečný zájem, mohou je učit nežádoucím normám, rolím a hodnotám. Jedná se o nedůsledné vedení. Tyto rodiny bývají často na velmi nízké sociokulturní úrovni.

Afunkční rodina, poruchy v rodině jsou již takového rázu, že rodina přestává plnit svoji funkci. Jedná se například o rodiny, ve kterých se objevuje alkoholismus, násilí, týrání či zneužívání dětí čí nějak je ohrožuje (Mattioli, Kovaříková 2000, s. 38).

(16)

15

2 VLIV MASMÉDIÍ

Mimořádně nebezpečný je v poslední době i vliv sdělovacích prostředků. Násilí se projevuje i v programech určených pro děti a mládež. Literatura, film i televize přináší stále více brutality, to přenáší na dětskou psychiku nepříznivé vlivy, které jsou pro citlivou dětskou duši mnohem nebezpečnější, než pro člověka dospělého. Sledováním zájmů svých dětí, s kým se děti stýkají, jak se projevují ve škole, zda nejsou ponižovány svými kamarády, mohou rodiče děti před těmito negativními vlivy chránit a napomáhat jim k pocitu sebedůvěry a bezpečí. Reakce dítěte, které je svým okolím ponižováno nebo nadměrně kritizováno bývají různé. Svoji nejistotu může kompenzovat agresivním napadáním slabších vrstevníků, to může být začátkem šikany. Opačným případem může být i to, že se dítě uzavře do sebe, nekomunikuje se svým okolím a tváří se jako by nebylo. Masmédia by podle mého názoru měla plnit zejména výchovnou úlohu, což znamená vytvářet výchovné pořady a filmy pro děti a mládež, naučné pořady pro rodiče či speciální pořady pro rodiče a jejich problémové děti. Masmédia by se měla více zaměřit na prosazování lidských hodnot, na výchovu k porozumění a toleranci vůči ostatním lidem. Hlavní role pedagogiky, by měla být cílena na výchovu příjemce mediálních produktů tak, aby poznal velice dobře jeho specifické vlastnosti, různé možnosti a kvalitativní úroveň. Nejenom těch, které jsou akceptovatelné, přínosné, ale hlavně těch které mohou svým způsobem dětského čtenáře, posluchače či diváka ovlivňovat nevhodným způsobem (Kolektiv 2003, s. 170-171).

3 VYUŽITÍ VOLNÉHO ČASU MLÁDEŽE

Volný čas představuje důležitou oblast seberealizace člověka. Patří sem odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti a jiné. Způsob využívání je ovlivněn sociálním prostředím. Činnosti ve volném čase pomáhají při utváření mezilidských vztahů a jejich kultivací. Mezi jednotlivými hledisky, která se vztahují na oblast trávení volného času dětí a mládeže jsou obecné zákonitosti, kterými společnost zabezpečí kvalitní rozvoj obecných i specifických schopností mladé generace a potlačí rozvoj negativních sociálních jevů. V oblasti volného času se rozvíjí talent, naplňují se jeho zájmy, potřeby, ale tlumí se i jeho tendence k negativnímu sociálnímu zrání. Víme však, že volný čas se může stát zdrojem vážného ohrožení. Při neorganizovaném trávení volného času může dojít k úrazům dětí a mládeže, k dopouštění se trestné činnosti, ale také

(17)

16

k experimentování mládeže s drogami. Podle Pávkové výchova ke zdravému životnímu stylu souvisí s ovlivňováním veškerého volného času. Vychovat člověka, který dokáže se svým volným časem rozumně hospodařit, uvědomuje si jeho životní hodnotu, má pestré a mnohostranné zájmy a také jeden svůj hluboký, celoživotní zájem. Měl by to být jedinec aktivní, nejen přijímající podněty, ale schopný vyvíjet úsilí, věnovat se činnostem, které přinášejí uspokojení a poskytují příležitost k navazování nových kvalitních vztahů mezi lidmi (Pávková 2002, s. 30-31).

Poprvé vystupuje „volný čas“ až ve srovnání s povinnostmi, s kterými se dítě začne setkávat při vstupu do školy. Organizace volného času bývá ještě většinou zajišťována dospělými, jedinec má však již určité tendence a možnosti nakládat sám se svým volným časem. Dohled dospělých nad organizací a nad náplní volného času je velmi nutný, protože žák, který je ponechán sám sobě, může čas trávit nejen neproduktivně, ale přímo škodlivě. Opačným extrémem může však být omezování volného času žáka přemírou aktivit, které výrazně omezí volný čas dítěte a může tak dojít ke zvyšování fyzického a psychického zatížení. Jedná se o různé zájmové kroužky, tréninky a jiné.

Děti mají relativně hodně volného času, ale hlavně společnost by měla mít zájem na tom, jak mládež využívá a tráví svůj volný čas. Samozřejmě, že je to především záležitost rodiny, avšak názor, že rodina plně zabezpečí výchovu dětí ve volném čase, je mylný. Chybí ji dostatek času, potřebné materiální vybavení a především odborná kvalifikace. Rodina nedokáže dostatečně uspokojit potřebu svých dětí, zejména mládeže a sdružovat se ve skupinách vrstevníků. Omezování či rušení institucí pro výchovu mimo vyučování jsou nedomyšlené a škodlivé. Kvalitní výchova dětí ve volném čase má především velký preventivní význam. Kvalita prožívání volného času se dostává do popředí zájmu a narůstá význam mezilidských vztahů v mimoškolním čase. Naplňování volného času je vázáno na hodnotový systém a životní styl jedince. Utlumování nevhodných aktivit může snižovat pravděpodobnost deviantního chování, jako je konzumace drog, kriminalita, krádeže a to zejména u dětí a mládeže. Jedná se především o rozvoj tvůrčích kulturních a sportovních aktivit, které přinášejí pozitivní prožitky. Volný čas je doba, která nám zbývá po splnění daných povinností. Je to oblast naší svobodné volby, která zahrnuje činnosti, které nás baví, vykonáváme je rádi, dobrovolně a přinášejí nám plné uspokojení (Kolektiv autorů 2002, s. 155-158).

(18)

17

4 PORUCHY CHOVÁNÍ

Pod pojmem poruchy chování obvykle rozumíme negativní odchylky v chování některých osob od normy, kterou je to, co jako běžné hodnotí a očekávají jiné osoby nebo skupiny. Normu tedy můžeme charakterizovat jako nějaké měřítko a normalitu, jako vyjádření stavu. Normu lze posuzovat z různých hledisek např.: filosofického, medicínského, psychologického. Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen respektovat normy chování na úrovni odpovídajícímu jeho věku, eventuálně na úrovni svých rozumových schopností (Vágnerová 2008, s. 779).

Dítě se učí diferencovat jak žádoucí, tak i nežádoucí chování k určité situaci a podle nich se chovat. O poruše chování hovoříme tehdy, pokud jedinec normy chápe, ale nedokáže je respektovat. Důvodem mohou být rozdílné osobní motivy, neschopnost ovládat své chování, neschopnost navázat a udržet přijatelné sociální vztahy, nebo jiná hodnotová hierarchie. Práva pro ně nejsou významná a za porušení norem nemají pocit viny. Při diagnostice poruch chování je potřebné postupovat s opatrností a důsledně diferenciovat příčiny, které odlišují sociálně či psychicky podmíněné poruchy chování od specifických poruch chování, které zapříčinil např. syndrom ADHD, nebo od přirozených výkyvů v chování typických pro některá vývojová období čí výjimečné situace v životě člověka např. období vzdoru, období puberty a adolescence (Slowík 2007, s. 135).

4.1

PSYCHOLOGICKÁCHARAKTERISTIKAPORUCHOVÉHOCHOVÁNÍ Diagnostickým znakem je odlišnost chování, sklon k určitým emočním reakcím, jiný způsob uvažování, hodnocení různých situací a motivace poruchového chování.

4.1.1 EMOČNÍPROŽÍVÁNÍ

Děti s poruchou chování bývají často mrzuté, nespokojené, impulzivní, úzkostlivé a mají snížené sebeovládání. Souvisí s tím časté emoční napětí, dráždivost, úzkost a pocity nepohody. Chybění pozitivních citových prožitků bývá důsledkem negativní zkušenosti dítěte. Regulace vlastního chování bývá obvykle emocionální, směřující k vlastnímu uspokojení bez ohledu na dané okolnosti. Tito jedinci mívají

(19)

18

sníženou toleranci k zátěži a nejsou schopni se vzdát vlastního uspokojení (Vágnerová 2008, s. 784).

4.1.2 KOGNITIVNÍFUNKCE

Tyto děti mívají především sníženou schopnost adekvátně zpracovat informace a na jejich základě ovlivňovat své projevy chování, dobře nerozumějí podstatě běžných sociálních situací, mnohdy nejsou schopni se poučit z jejich neschopnosti. Někdy jde až o narušení kognitivní orientace ve světě, především v jeho sociální oblasti (Vágnerová 2008 s. 785).

4.1.3 MOTIVACENEŽÁDOUCÍHOCHOVÁNÍ

Potřeba stimulace, seberealizace, potřeba citové jistoty a bezpečí, motivem může být i potřeba úniku z tíživé situace, nebo potřeba získat materiální prostředky.

Jednotlivé motivy se mohou překrývat, důvodů určitému jednání může být víc. Například dítě krade, aby získalo prestiž v partě, a zároveň takto získané prostředky potřebuje na nákup žádoucích věcí (Vágnerová 2008, s. 786).

4.1.4 ODLIŠNOSTSOCILIZACE

Typické je narušení vztahů k jiným lidem, tyto děti nechápou nutnost přizpůsobit své chování k udržení dobrých vztahů mezi lidmi, mívají špatné a nedostatečné vztahy s rodiči, jsou neohleduplné, lhostejné a bezohledné. Svoji vinu nepřičítají ke svým nedostatkům, ale naopak druhým lidem. Potřebu si získat nějaké sociální zázemí je vede k tendenci stát se členem určité party. Ztotožnění se skupinou, která má potřebnou prestiž a moc, dodává jedinci pocit jistoty a potřebného sebevědomí (Vágnerová 2008, s. 787).

4.2

PŘÍČINYVZNIKU

U poruch chování nejde o důsledky onemocnění či duševní choroby, ale převážně o odchylky v osobnostním vývoji jedince, které jsou dány základními etiologickými faktory. Tyto faktory mohou být sociální a biologické a působí ve vzájemné interakci.

Stanovení četnosti poruch chování v dětské populaci respektive u dospívajících je velmi

(20)

19

obtížné, protože závisí na diagnostických kritériích, která mohou být rozdílná (Vágnerová 2008, s. 780).

4.2.1 GENETICKÁDISPOZICE

Rizikovým faktorem je impulzivita, dráždivost, snížený sklon k úzkostnému požívání. Tato dispozice se může projevovat v dětství na úrovni temperamentu.

V dospělosti se u těchto dětí může projevit porucha osobnosti. Podobným způsobem bývá občas disponován alespoň jeden z rodičů, a z těchto důvodů existuje zvýšené riziko, že se i takto disponovaný rodič, bude chovat velmi problematicky (Vágnerová 2008, s. 781).

4.2.2 BIOLOGICKÉDISPOZICE

Toto znevýhodnění může vznikat po narušení struktury či funkcí centrální nervové soustavy. Důsledkem může být problematický porod, úrazy hlavy, zánětlivé onemocnění mozku a jiné. U dětí s poruchami chování byly shledány odlišnosti v diferenciaci obou hemisfér (Vágnerová 2008, s. 782).

4.2.3 ÚROVEŇINTELIGENCE

Tento faktor významně neovlivňuje míru pravděpodobnosti vzniku poruchového chování. Významnějším faktorem je míra sociokulturní zanedbanosti, která souvisí s nižší kvalitou rodinného prostředí. Toto chování bývá spojeno často se školním selháním. Negaci plnění těchto školních povinností můžeme chápat, jako jednu ze složek často odmítaného postoje k sociálním normám ve společnosti (Vágnerová 2008, s. 782).

4.2.4 VLIVSOCIÁLNÍHOPROSTŘEDÍ

Tento vliv je velice významný. Zde je nejdůležitějším prostředím rodina, která dítěti poskytuje sociální zázemí a především zkušenosti. Pomocí nápodoby rodičů si zde dítě může osvojit poruchové chování a přijmout odlišný hodnotový systém. Negativní vliv mohou mít i jiné sociální skupiny, jako jsou v období dospívání nevhodné působení party. Za rizika působení rodinného prostředí můžeme považovat rodiče anomální

(21)

20

osobnosti, kteří nejsou schopni uspokojivě plnit rodičovskou funkci, někdy se jedná především i o neúplnou rodinu, anebo může jít o subdeprivační působení rodiny, která nedokáže dát dítěti pocit jistoty, že je pro rodiče důležité (Vágnerová 2008, s. 783).

4.3

KLASIFIKACEPORUCHCHOVÁNÍ

V odborné literatuře nacházíme různé klasifikace poruch chování. Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen nebo ochoten respektovat normy chování na úrovni odpovídajícímu jeho věku, eventuálně úrovní rozumových schopností. Jde o chování, které v různé míře, opakovaně a dlouhodobě narušuje sociální, respektive právní normy (Vágnerová 2000, s. 68).

MKN 10 uvádí: F 91 Poruchy chování jsou charakterizovány opakujícím se a trvalým obrazem asociálního, agresivního a vzdorovitého chování. Je-li takové chování u daného jedince extrémní, porušuje sociální očekávání přiměřené věku a je závažnější než obyčejně dětská nezbednost nebo rebelství v adolescenci. Ojedinělé asociální nebo kriminální činy nejsou samy o sobě důvodem pro tuto diagnózu, která vyžaduje, aby charakter takového chování byl trvalý (Michalová 2011, s. 21).

Dělení poruch chování dle určitých specifik vztahujících se na projevy chování:

 porucha chování ke vztahu v rodině F 91.0

 nesocializovaná porucha chování F 91.1

 socializovaná porucha chování F 91.2

 porucha opozičního vzdoru F 91.3

 jiné poruchy chování F 91.8

 porucha chování nespecifikovaná F 91.9 (Michalová 2011, s. 21-22)

4.4

PORUCHYCHOVÁNÍDLEPŘÍTOMNOSTIAGRESIVITY

Agresivní poruchy chování jsou spojeny s porušováním sociálních norem a s o mezováním základních práv ostatních. Můžeme tedy hovořit a charakterizovat to, za prostředek k uspokojování svých potřeb. Agresivní chování ve větší míře porušuje a omezuje práva jiných lidí, a proto je lze považovat za závažnější (Vágnerová 2008, s. 792).

(22)

21

4.5

AGRESIVITA

Každý z nás má určité vrozené dispozice k agresivnímu jednání. Můžeme jej definovat jako porušení sociálních norem, které narušují integritu jak živých bytostí, tak i objektů neživých. Toto jednání lze charakterizovat jako reálné či symbolické omezování a poškozování. Agresivní chování bývá prostředkem uspokojení potřeb.

Sklon k tomuto závažnému chování se především rozvíjí učením, a tudíž není jednoznačně závislý jen na dědičnosti. Posilování agresivního chování je také ve značné míře závislé na rodičích, na hodnotovém systému, který upřednostňují a na výchovném stylu rodiny (Vágnerová 1999, s. 266-267).

Agresivní jedinci nejsou schopni empatie, bývají bezohlední, bezcitní a nepociťují za své jednání vinu. Větší sklon k agresi převažuje u chlapců, kdy je tato tendence biologicky podmíněná. Toto nevhodné chování se rozvíjí učením v rodině a to především podmiňováním, ale i nápodobou. Sklon k agresivitě může také ovlivňovat stres, silná frustrace či strádání (Vágnerová 2005, s. 164).

Agresivita není jen záležitostí individua, event. rodiny, na jejím rozvoji se významným způsobem spolupodílí i další sociální skupiny, resp. celkové společenské klima (Vágnerová 2000, s. 81).

(23)

22

4.6

ŠIKANA

Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane (týrání) a označuje tělesné, psychické ponižování, případně týrání jedinců jinými, nejčastěji ve skupinách, čímž dochází k omezování a hrubému porušování integrity osobnosti. Šikana je také opakované ubližování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat ho. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí, avšak o šikaně hovoříme pouze v případě, když je oběť bezbranná, tedy pokud se jedná o asymetrickou agresi, kdy její iniciátoři většinou útočí ve skupině. Jedná se o asociální jednání, mnohdy trpěné nebo podporované určitou skupinou. Každý z nás, kdo se někdy v životě setkal se šikanou, dobře ví jaké trauma a utrpení zažívá. Šikanování není nic nového a dětská šikana je v současnosti celosvětovým problémem. Není to pouze v období puberty a adolescence, ale už v mladším školním věku stále přibývá více brutality a bezohlednosti vůči druhým. (Kolář 2001, s. 13).

Šikanování lze vymezit jako jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat druhého, případně skupinu druhých osob. Jedná se o cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině druhých, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit (Fischer, Škoda 2008, s. 138).

Dochází k ní většinou ve škole, nebo v rodině. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševním a tělesném zdraví. Šikana může být přímá (říkání ošklivých a nepříjemných věcí, bití, kopání, vyhrožování) nebo nepřímá (drobné naschvály, ignorování, navádění k sebevraždě, jedovaté poznámky, kterými se ztrpčuje život). Někdy je však obtížné odlišit šikanu od ostatních jevů, například od terorizování celé skupiny rváčskou bandou, od vymáhání peněz, rasového násilí nebo od vulgárních kanadských žertíků.

Původci šikany (agresoři) jsou jedinci tělesně silnější, starší, vyspělejší, v početní převaze, často osobnostně či sociálně narušení. Obětí šikany se stávají sociálně či vzhledově handicapovaní jedinci, lidé slabí, neurotičtí, úzkostní, nějak se odlišující od normy (rasově, národnostně, vzhledem, chováním, fyzickou slabostí, zájmy, hodnotami). Příčiny šikany tkví v touze po moci (obecně po výhodách), ovládání druhých, motivem je krutost (potěšení z utrpení druhého), tlak k mužnosti, zvědavost (týrání jako experiment), zvrhlé testování vlastních hranic, nuda a touha po stále

(24)

23

silnějších vzrušujících zážitcích. Šikanování je projev sociální patologie. Hlavním zájmem šikany je cíl někomu ublížit, je to záměrné a nevyprovokované užití síly jedincem nebo skupinou, obvykle opakovaně. Od prosté agrese se liší záměrem ublížit a navíc ještě profitovat libovolnou odměnu ve svůj prospěch. V poslední době do šikany už i na školách vstupují peníze a sexuální motivy. Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká ho v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však obvykle neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibližně stejně fyzicky vybavených soupeřů (Říčan 1995, s. 26).

4.6.1 ŠIKANUJÍCÍ-AGRESOR

Prvotním znakem šikanujících (agresorů) je strach a nejistota. Agresoři to však umí skrývat a stávají se, vždy těmi silnými. Buď je útočník starší, silnější nebo je agresorů více. Na první pohled působí agresoři sebevědomě, často jsou fyzicky zdatní, útoční, mají snahu dominovat nad ostatními, ovládat druhé a zvládají umění se bezohledně prosazovat. Mohou být i fyzicky slabší, avšak jejich slabost vyvažuje chytrost a schopnost zneužívat ostatní. Téměř vždy se u nich vyskytuje nápadná krutost, tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení oběti a masivní touha po moci. Bývá necitlivý a bezohledný a za své chování se necítí být vinen. Svoji oběť klasifikuje jako méněcennou bytost, pro niž platí jiná pravidla a často přesouvá zodpovědnost za šikanu na oběť. Své agresivní chování zpravidla projevuje již od raného věku. Rodiče agresorů bývají k agresivnímu jednání tolerantnější, nebo jej dokonce sami podporují (Vágnerová 2000, s. 284).

4.6.2 OBĚTIŠIKANY

Obětí šikany se může stát téměř každý. Rizikovější a ohroženější bývají většinou děti tiché, plaché, s nízkým sebevědomím, které jsou zvyklé se podřizovat. Jsou obvykle fyzicky slabé, neobratné a často mají nějaký handicap. Bývají to také často samotáři, kteří neumějí navazovat kontakty, jsou málomluvní, ale i handicapované děti. Obětí se může stát i ten, který se třeba jen nějak odlišuje. Napadenými se tak mohou stát i jedinci

(25)

24

zkušení a kompetentní, nevýrazně provokativní nebo autoritativní ve svých postojích (Vágnerová 2000, s. 285).

4.6.3 DŮSLEDKYŠIKANY

Následky šikanování jsou velice vážné. Šikanu provází psychické trauma, které může dítě provázet celým dětstvím. Jsou psychologické i fyzické a mohou v extrémním případě vést až k sebevraždě. Mezi psychologické následky patří zejména sklon k úzkosti, frustrace sociálních potřeb oběti, vystavení emočnímu tlaku, špatný poměr ke škole a k lidem, stálé napětí, špatná nálada a smutek. U pokročilejších stupňů šikanování to bývá rovněž strach vedoucí k poruchám spánku, stálému vyčerpání a neúspěchům ve studiu i v soukromém životě. Šikana je silným sociálním stresem (Vágnerová 2000, s. 286).

4.6.4 MOŽNOSTIPREVENCE

Jedním ze základních předpokladů pro úspěšnou práci dětí ve škole a nezbytnou podmínkou sociálního klimatu třídy, či školy jako celku je pocit bezpečí každého jedince. Jednou z prvořadých povinností školy je tak bezesporu předcházet všem projevům agresivity a šikany mezi žáky a v žádném případě nepodceňovat první náznaky šikanování (Kolář 2001). Prevence je namístě tam, kde k ní ještě nedošlo, nebyla zpozorována, nebo k ní již prokazatelně došlo. K tomu je nezbytné, aby o šikanování, jeho podstatě, projevech, důsledcích i formách byli dopodrobna informováni všichni žáci, učitelé, vychovatelé, výchovní poradci, ředitelé školských zařízení i školní inspektoři. Každý žák by měl vědět, co je a co není šikanování a znát možnosti, jak se zachovat ve chvíli, kdy je sám ohrožován případnými agresory a kam a na koho se může obrátit o pomoc. Mnohem snadnější a především účinnější je zlu předcházet, než s ním posléze bojovat (Říčan 1995, s. 71).

(26)

25

4.7

NEAGRESIVNÍCHOVÁNÍ

V závislosti na charakteru poruch lze formálně diferencovat neagresivní porušování sociálních norem lži, záškoláctví, útěky a toulání a agresivní poruchy chování šikana, vandalismus, rvačky a jiné násilnosti (Vágnerová 2008, s. 792).

4.8

LHANÍ

Lhaní můžeme chápat jako jeden ze způsobů úniku z nepříjemné situace jedince, kterou nedokáže vyřešit jinak. Je to ve skutečnosti jeden ze způsobů ochranného mechanizmu. Jedinec utíká, tak z nepříjemné situace, kdy ji nedokáže jinak řešit než lží.

Pravá lež je charakteristická tím, že si je dítě vědomo nepravdivosti a jejím prostřednictvím se snaží vyhnout problémům nebo získat nějakou výhodu. Ve školním věku dokáže již rozlišit co je lež a co je pravda. Konfabulace není poruchou chování, dítě není schopno rozlišit skutečnost od vzpomínek a představy od reality. Při bájivé lhavosti dochází k uspokojování potřeb, které ve skutečnosti uspokojovány nejsou. Dítě si vymýšlí nepravdivé příběhy, ve kterých hraje hlavní úlohu a tím si kompenzuje nedostatky v uspokojování psychických potřeb, nejedná se o poruchu chování. Při hodnocení dětských lží je významná frekvence, tj. jak často dítě lže, dále výběr osob, kterým lže, specifičnost situací, v nichž obvykle lže (pokud taková výběrovost existuje), a zejména účel, který dítě ke lhaní vedl (Vágnerová 2000, s. 280).

4.9

ÚTĚKYATOULÁNÍ

V případě útěku a toulání se již jedná o závažnější formu poruch chování a neustálým opakováním ji již můžeme považovat za asocialitu. Útěk můžeme charakterizovat jako jednu z variant obrany, která je v danou dobu pro jedince zátěžová (Fischer, Škoda 2008, s. 136). Dítě se tímto svým jednáním snaží uniknout z ohrožujícího pro něho prostředí. V případě impulsivních útěků se jedná o zkratovou nebo v danou chvíli neřešitelnou situaci způsobenou doma nebo ve škole. Chronické útěky jsou předem cílené, plánované a připravované, dítě se většinou nechce vrátit domů. Reaktivní, impulzivní útěky definujeme jako zkratovou reakci na nějakou nezvládnutou situaci, která se může vyskytnout doma, tak i ve škole.

(27)

26

Toulání je varianta únikového jednání charakteristické dlouhotrvajícím opuštěním domova a výrazem nedostatečné citové vazby, které většinou navazuje na útěky. Toulání samostatné nebo ve skupině je někdy spojeno s dalšími poruchami.

U dospívajících jedinců vzniká riziko, že se toulavý způsob života pro ně stane návykem, a oni se pak nebudou schopni zapojit do zaměstnání a mohou se z nich postupem času stát i bezdomovci. Toulaví jedinci často kradou a prostituují nebo bývají zneužíváni. Je zvýšená pravděpodobnost, že začnou užívat drogy nebo alkohol (Vágnerová 2000, s. 281).

4.10

KRÁDEŽE

Krádež lze vymezit jako porušení normy respektu k vlastnictví jiné osoby, omezení práv druhého člověka či společnosti. Z hlediska poruchy chování a její společenské závažnosti je důležitá záměrnost tohoto jednání a důvody, které jedince ke krádeži vedly (Fischer, Škoda 2008, s. 137).

Hodnotíme je dle způsobu, místa, cíle, frekvence a při hodnocení záměrnosti je nutné posoudit záměrnost jednání a rozumovou vyspělost jedince. Cílem krádeže bývá uspokojení vlastních potřeb, potřeba dosažení prestiže, zviditelnit se v určité sociální skupině a udržet si pozici v partě. Příležitostné krádeže se vyskytují převážně u mladších dětí, bývají výsledkem impulsivní reakce potřeby vlastnit určitou věc.

Promyšlené krádeže se objevují většinou u starších dětí a za nejzávažnější považujeme opakované krádeže v partě. Kleptomanie není považována za poruchu chování, ale je považována za formu impulsivních a nesmyslných krádeží (Vágnerová 2000, s. 282).

4.11

ZÁŠKOLÁCTVÍ

Problém záškoláctví patří v současnosti mezi jedny z nejvážnějších problémů ve školství. Záškoláctví je nejklasičtější asociální poruchou u dětí, kdy se jedná o absenci ve škole bez řádného omluvení rodiči či lékařem. Je to úmyslné zameškání školní docházky. Záškoláctví se dopouštějí jedinci, kteří neplní nebo nejsou schopni plnit školní povinnosti a dostávají se do stresujících situací (i ze strachu z potrestání rodiči).

Patří sem i skupina dětí, které škola prostě nebaví. Rozlišujeme záškoláctví, které má impulzivní charakter a záškoláctví účelové, plánované. Vágnerová dělí záškoláctví, která má impulzivní charakter. Dítě předem neplánuje, že nepůjde do školy, ale reaguje

(28)

27

náhle, nepromyšleně nebo odejde v průběhu vyučování. Někdy i impulzivně vzniklé záškoláctví trvá několik dnů, než rodiče zjistí, že dítě nechodí do školy. Dítě pokračuje v chození za školu ze strachu z následků, protože neví, co by mělo dělat. Účelové, plánované záškoláctví dítě předem plánuje pod nejrůznějšími záminkami v době, kdy očekává zkoušení, nebo kdy má mít neoblíbený předmět, neoblíbeného učitele (Vágnerová 2008, s. 794).

4.11.1 PŘÍČINYZÁŠKOLÁCTVÍ

Vágnerová uvádí, že záškoláctví je projevem odporu dítěte ke škole. Jedná se o chování únikového typu a jeho cílem je vyhnout se nepříjemnostem, které dítě ve škole prožívá. Škola je pro dítě prostředím, ve kterém tráví podstatnou část dne, kde získává potřebné vědomosti, dovednosti a návyky. Je všeobecně známé, že tyto vědomosti, dovednosti a návyky se lépe osvojují, má-li žák k těmto učebním činnostem vytvořen kladný vztah. Tyto děti nemají zpravidla ve škole problémy a řádně prospívají.

Jindy mohou být motivem odporu ke škole i mimořádné vědomosti a schopnosti žáka.

To je patrné tehdy, když má tento žák tendenci se povyšovat nad ostatními. Tato situace je převážně typická pro žáky vyšších ročníků, kdy se kolektiv žáků postaví proti jedinci, který se velmi dobře učí, ignoruje ho a zesměšňuje. Žáci s nadprůměrnými schopnostmi se pak v takové škole nudí. Stejně tak postupně získávají nezájem a odpor ke škole děti s menším nadáním, kterým se ve škole nedaří a denně jsou za své problémy s učením kárány a trestány. U těchto dětí se může vyvinout komplex méněcennosti. Příčinnou mohou být i vysoké požadavky na žáky. Ti žáci, pro které jsou tyto požadavky příliš vysoké, se ne cítí ve škole dobře a mají vůči škole apatii. Z tohoto důvodu nejsou schopni dosáhnout lepších výsledků (Vágnerová 2008, s. 793).

Snaha dítěte, vyhnout se škole se může projevit různými způsoby. Faktory jsou věk, osobnost dítěte, jeho problémy a typ rodinné výchovy. Čím dříve se záškoláctví u dítěte projeví je častější a plánovanější, tak pravděpodobnost nápravy je hůře dosažitelná. Další závažnou příčinou negativního vztahu ke škole je školní fobie, která je také jednou z možných příčin záškoláctví. Mluvíme o ní, jako o psychické poruše, kdy se jedná o nepřiměřený strach a úzkost z různých osob, předmětů nebo situací.

Důležitým faktorem bývá četnost tohoto jednání, jak je plánované a jaký způsobem je toto jednání provedené. Většinou se jedná o děti, u nichž v důsledku nefunkční rodiny

(29)

28

dochází ke změnám k běžným hodnotám a normám. Výskyt častého záškoláctví může být dána vlivem nesprávného pedagogického působení a nezájmu školy o navázání spolupráce s rodinou. Při každém hodnocení záškoláctví, by měla být pozornost zaměřena nejen na postih žáka, ale další výchovné působení by mělo mít preventivní charakter. Zde záleží především na kvalitě pedagogického personálu, aby působil na celý komplex vlastností jedince, nikoli pouze na ty, které vedly ke vzniku záškoláctví (Vágnerová 2008, s. 794).

4.12

NÁVYKOVÉLÁTKY

Hlavním důvodem bývá především velká možnost dostupnosti alkoholu, tabákových výrobků a drog. Je to také zapříčiněno tím, že řada rodičů se věnuje více svému zaměstnání a na výchovu dítěte nemá tolik času. Významným aktuálním problémem mladistvých je v dnešní době užívání marihuany, pervitinu i heroinu (Nešpor 2001, s. 11-12). Příčin, proč dnešní mládež užívá drogy, je celá řada. Projevuje se v nich tendence dosáhnout něčeho lepšího, než je současný stav. Může to být z nudy, ze zvědavosti, či touhy o něčem neobvyklém a vzrušujícím. Příčinou může být potřeba uniknout od problémů, ale i potřeba vyrovnat se ostatním. K prvním zkušenostem nejčastěji dochází ve společnosti vrstevníků, se kterými tráví nejvíce svého času.

V dnešním světě nás drogy obklopují takřka vždy a všude. Nejde nad tímto problémem jen zavírat oči, a nechat to „nějak dopadnout“. Musíme si přiznat, že drogy ohrožují nejvíce mládež, a to dokonce už na základních školách. Není výjimkou, že stále častěji čteme z tisku a ve zprávách slýcháme o třináctiletých dětech, které už experimentovaly s drogou anebo byly převezeny se silnou podnapilostí až otravou alkoholem do nemocnice. Většina dětí hledá vzor u rodičů nebo jiným jim blízkým osobám.

Z psychologického hlediska se dá předvídat z chování a jednání rodičů, že i tak stejně nebo obdobně budou jednou jednat jejich děti. Pokud někdo z rodičů nadměrně užívá alkohol nebo kouří, tak toto jednání dítě přebírá jako normální věc a do budoucna se bude chovat obdobným způsobem. Lze předpokládat, že stabilizovaná, silná osobnost s osobním prožitkem úspěchu, s vědomím svého významu a rovněž osobnost informována závislosti nepodlehne. Z hlediska prevence by si i škola a rodiče měli připustit, že pro kvalitu života v dospělosti je zdravá a integrovaná osobnost žáka více

(30)

29

než luxusní prospěch a intelektuální výkon, jakkoli je současný svět preferuje (Novotná, Kremličková 1997, s. 49).

4.12.1 ZÁVISLOSTNANÁVYKOVÝCHLÁTKÁCH

Závislost lze definovat jako soubor psychických a somatických změn, které se vytvoří jako důsledek opakovaného užívání drogy. Největší riziko vzniku závislosti na drogách vzniká v době dospívání. Většinou je to v partě kamarádů, kterým se chtějí vyrovnat, chtějí zažívat něco mimořádného a jsou zvědavé na účinky různých látek.

Nejčastějšími drogami jsou tabákové cigarety, alkohol, marihuana. Tyto děti mají někdy problémy ve škole, v rodině nebo se nudí. Užitím drogy mohou získat pocit uvolněnosti, euforie a hlavně dostatečné sebejistoty.

Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) definuje syndrom závislosti jako:

skupinu fyziologických behaviorálních a kognitivních fenoménů, v níž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si dříve cenil více (Procházka 2012, s. 144).

Pracuji jako vychovatelka v DDŠ a bohužel mohu potvrdit, že všechny děti v našem zařízení jsou již kuřáci, někteří i dokonce závislí na cigaretě a většina z nich má již zkušenosti s nějakou drogou. Bohužel je velice smutné, že začínají již v brzkém věku. Proč vlastně dítě začne kouřit, nebo experimentuje s některými druhy návykových látek? Odpovědí může být několik. Myslím si, že mezi ně patří uspěchaná a přemodernizovaná doba, nadbytek volného času, pasivní zábava, rodina, životní hodnoty, podceňování nebezpečí či reklama i sdělovací prostředky. Děti nejsou schopni správně definovat problém. Je více pravděpodobné, že z dětí, které vyzkouší drogu, nebo začínají kouřit nejdříve příležitostně, se postupně stávají kuřáci, někteří dokonce drogově závislý, a již se nedokáží tohoto zlozvyku zbavit. Většina z nich tvrdí, že jim to chutná a přináší určité uspokojení a úlevu. Mnoho dětí tvrdí, že to vidí v rodině, někteří se to naučily v partě, jen aby zapadly do kolektivu, nebo byly něčím zajímavým.

Existuje ještě mnoho faktorů, které ovlivňují to, zda děti a dospívající budou závislý na některých návykových látkách. Mezi ty hlavní patří především vliv vrstevníků. To je nejčastější důvod, proč mladí, zejména pak dívky, začínají s tímto nebezpečným zlozvykem. Děti, jejichž kamarádi a spolužáci kouří, berou drogy, mají vyšší pravděpodobnost, že začnou také. Dává jim to pocit sounáležitosti, dospělosti

(31)

30

a zajímavosti. Jakmile mládež vidí, že dospělí v jejich okolí kouří, berou drogy, budou s největší pravděpodobností kouřit a užívat omamné látky také. Týká se to hlavně dětí, jejichž rodiče jsou závislí na návykových látkách. Tyto jevy, pak tyto děti vnímají jako normální chování a něco, co jim dodá pocit zralosti a dospělosti. Některé děti a dospívající užívají návykové látky dokonce proto, aby minimalizovali stres a úzkost.

Myslím si, že v dnešní době je to veliký problém, který se nedaří minimalizovat. Je dobré jít dětem příkladem, mluvit s nimi o jejich škodlivosti a sdělovat jim všechna rizika, které užívání návykových látek sebou přináší.

4.12.2 DŮSLEDKYUŽÍVÁNÍDROG

V důsledku užívání návykových látek se mění vztahy k lidem a okolí. Nejprve to bývají problémy v rodině. Přestávají se svými blízkými komunikovat, hádají se, chovají se jinak než dřív, jsou nervózní, agresivní slovně nebo i fyzicky, nebo naopak apatičtí ke všemu, co se kolem nich děje. Zvyšuje se riziko asociálního jednání, nejsou zodpovědní, lžou, podvádějí, chodí pozdě, půjčují si peníze, prodávají své osobní věci a berou peníze rodičům. Dochází k problémům ve škole, chodí pozdě, jsou nesoustředěni, někdy bývají pod vlivem návykové látky přímo ve škole a dochází k páchání trestné činnosti. Mohou nastat i zdravotní problémy, například záněty žaludku, poškození jater, srdeční arytmie, vysoký krevní tlak, žloutenky, kožní záněty.

Po psychické stránce mohou mít deprese, vidiny, někdy jsou zvýšeně vztahovační až podezíraví (záleží na typu látky). Tato poškození zdraví vyplývají i z toho, že často volí rizikovější způsob aplikace, kdy přejdou ze stimulačních látek k nitrožilní aplikaci.

Přestává jim záležet na tom, jak na ně pohlíží okolí a návykovou látku užívají v nevhodných situacích a na nevhodných místech. Drogově závislými se stávají převážně mladí lidé, kteří nebyli schopno získat žádné uplatnění, či získat nějakou odbornou kvalifikaci (Vágnerová 2008, s. 569).

4.12.3 PREVENCE

Za cíl prevence můžeme pokládat především omezení užívání psychoaktivních látek, nebo jejich částečné snížení. Hlavním úkolem primární prevence spočívá v šíření informací o škodlivém vlivu a nepříznivém účinku těchto psychoaktivních látek.

Možným rizikem může být však skutečnost, že takto získané informace mohou

(32)

31

některým dospívajícím sloužit i jako podnět k experimentování, zkusit něco nového a nebezpečného. Sekundární prevence se zaměřuje na včasné vyhledávání osob již závislých a na jejich následnou léčbu. K tomu jsou zřízená různá kontaktní centra, která mohou závislé osoby sami navštívit. Terciální prevence se zaměřuje na snižování důsledků užívání drog. Jedná se především o terénní práci mezi závislými osobami na drogách, může se jednat například o výměnu jehel a stříkaček (Vágnerová 2008, s. 577).

(33)

32

5 PORUCHY CHOVÁNÍ DLE STUPNĚ SPOLEČENSKÉ ZÁVAŽNOSTI

5.1

DISOCIÁLNÍCHOVÁNÍ

Toto chování je nespolečenské, nepřiměřené chování, které se však dá zvládnout přiměřenými pedagogickými postupy. Nejčastěji se vyskytuje v rodinné nebo školní výchově. Jde o kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus, lži a řadu jiných drobných porušení normy. Většinou mají přechodný ráz a vhodný postup vidíme v poradenské instituci jako je pedagogicko-psychologická poradna, středisko výchovné péče, své místo zde má také terapeutický přístup psychologa či speciálního pedagoga (Vítková, CSc. a kol. 2004, s. 373).

5.2

ASOCIÁLNÍCHOVÁNÍ

Je v rozporu se společenskou morálkou. Nositel tohoto jednání se výrazně odlišuje od společenského průměru. Porušuje společenské normy, normy morálky dané společnosti, ale jejich intenzitou ještě nepřekračuje právní předpisy. Svým jednáním v důsledcích škodí sám sobě. Mezi základní formy asociálního chování patří útěky, toulky, záškoláctví, demonstrativní sebepoškozování, alkoholismus, tabakismus a jiné druhy závislostí. Vhodný postup při této situaci již vyžaduje speciálně pedagogický postup, zapojení nejen poradenského sytému (včetně středisek výchovné péče), ale i řešení prostřednictvím speciálních výchovných zařízení, zdravotnických institucí a terapeutických pracovišť. Toto chování je typické například pro děti s předběžným opatřením nebo nařízenou ústavní výchovou, které jsou po diagnostickém pobytu v diagnostickém ústavu vřazeni do dětských domovů se školou nebo výchovných ústavů (Vítková, CSc. a kol. 2004, s. 373).

5.3

ANTISOCIÁLNÍCHOVÁNÍ

Chování zahrnuje veškeré protispolečenské jednání bez ohledu na věk jedince, původ a intenzitu činu. Svým jednáním poškozuje jak sebe, tak jedince. Ohrožuje nejvyšší hodnoty včetně lidského života. Velmi často navazuje na chování asociální.

Nositel antisociálního jednání porušuje zákony dané společnosti a jeho náprava (reedukace) je možná pouze prostřednictvím ústavní péče. Mezi formy antisociálního

References

Related documents

Hlavním cílem empirické části bakalářské práce je zjistit a analyzovat důvody, pro které jsou děti umísťovány do dětských domovů, konkrétně do dětského

Zjistila jste, zda jsou na národní úrovni sledována statistická data pro hodnocení podnikání na venkově.

Účelem dětského domova se školou je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, mají-li závažné poruchy chování, nebo které pro

Při realizaci programu jsem často používala metodu, kdy žáci hledali v textu informace, a musím říci, že metoda hledání informací, pro mě i pro žáky byla

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla mít ve skupině děti různých národnostních menšin, a chtěla jsem skupinu, kde by byly pozorovatelné efekty mé práce, byla

Ústavní péče v dnešní době zastupuje neoddiskutovatelnou roli na poli výchovy dětí a mládeže. Ne každý jedinec má to štěstí, že se mu dostane

Důvodem je nejčastěji dědičnost nebo negativní vliv okolního prostředí, kde dítě v nemá dostatek řečových podnětů, či je naopak řeč násilně vynucována. Vývojovou

Studijní obor: 7506R029 - Speciální pedagogika pro vychovatele Název práce: Příčiny umisťování dětí v dětském domově se školou Vedoucí práce: MgrA.