Práce s rodiči při prevenci kyberšikany
Bakalářská práce
Studijní program: B7505 Vychovatelství
Studijní obor: Pedagogika volného času
Autor práce: Jana Kostková
Vedoucí práce: PaedDr. Jitka Jursová, Ph.D.
Katedra pedagogiky a psychologie
Liberec 2019
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci nezasahuje do mých au- torských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu Technické univerzity v Liberci.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti Technickou univerzi- tu v Liberci; v tomto případě má Technická univerzita v Liberci právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně jako původní dílo s použi- tím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické ver- ze práce vložené do IS/STAG se shodují.
17. prosince 2019 Jana Kostková
Poděkování
Mé poděkování patří vedoucí bakalářské práce, PaeDr. Jitce Jursové, Ph.D., za odborné vedení, ochotu a trpělivost, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnovala.
Anotace
Bakalářská práce „Práce s rodiči při prevenci kyberšikany“ se zabývá fenoménem kyberšikany, jevy s ní provázanými a prevencí rizikového chování dětí mladšího školního věku v online prostředí. Teoretická část bakalářské práce definuje pojem kyberšikana a další pojmy s kyberšikanou spojené. Zmíněna je rovněž problematika možného odha- lení a řešení kyberšikany. Praktická část bakalářské práce je zaměřena na prevenci kyber- šikany a v širším měřítku na prevenci rizikového chování dětí v kyberprostoru. Součástí práce je preventivní program, jehož cílovou skupinou jsou rodiče dětí mladšího školního věku.
Klíčová slova
kyberšikana, rizikové chování, kyberprostor, online prostředí, online komunikace, prevence
Annotation
The bachelor thesis "Parent-Oriented Program for Cyberbullying Prevention"
examines the phenomenon of cyberbullying, related phenomena, and prevention of risky online behaviour in young school-age children. The theoretical part of the thesis defines cyberbullying and terms related thereto. Furthermore, the thesis is concerned with the possibilities of detection and solution of cyberbullying. The practical part of the thesis is focused on prevention of cyberbullying and, on a broader scale, on prevention of chil- dren's risky behaviour in cyberspace. The thesis also contains a prevention program tar- geting parents of young school-age children.
Key words
cyberbullying, risky behaviour, cyberspace, online environment, online commu- nication, prevention
Obsah
Úvod ... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1 Volný čas dětí ... 11
2 Média ... 13
3 Kyberšikana ... 17
3.1 Definice kyberšikany ... 17
3.2 Kyberšikana vs. tradiční šikana ... 17
3.2.1 Jak se kyberšikana vymezuje vůči šikaně?... 18
3.3 Typy kyberšikany ... 20
3.4 Protagonisté kyberšikany ... 21
3.4.1 Oběť ... 22
3.4.2 Agresor ... 23
3.4.3 Přihlížející ... 27
3.5 Prostředky, které kyberšikana může zneužít ... 28
3.5.1 Internet... 29
3.5.2 Mobilní telefony ... 30
3.6 Druhy šikany (různé její projevy) ... 32
3.7 Prevence kyberšikany ... 37
3.7.1 Školní prostředí ... 39
3.7.2 Rodinné zázemí ... 41
3.8 Odhalení a řešení kyberšikany ... 43
3.9 Legislativní rámec v ČR ... 46
PRAKTICKÁ ČÁST... 49
4 Osvětový program pro rodiče dětí mladšího školního věku v MH a okolí .. 49
4.1 Časový harmonogram programu ... 50
4.2 Popis průběhu programu ... 50
4.3 Zhodnocení programu ... 57
Závěr ... 72
Seznam použitých zdrojů ... 73
Seznam literatury ... 73
Seznam internetových zdrojů ... 74
Seznam příloh ... 75
Seznam grafů a tabulek
Graf 1: Domácnosti v ČR s počítačem podle složení domácnosti, 2007–2017 .. 14
Graf 2: Domácnosti v ČR s internetem a Wi-Fi routerem, 2017 ... 16
Tabulka 1: Domácnosti v ČR s počítačem, 2012–2017 ... 14
Tabulka 2: Domácnosti v ČR s vybraným ICT, 2017... 15
Tabulka 3: Domácnosti vybavené osobním počítačem a internetem, 2010 ... 15
Tabulka 4: Věk dětí ... 58
Tabulka 5: Děti v online prostředí ... 59
Tabulka 6: Povědomí dětí o bezpečnosti ... 59
Tabulka 7: Vlastní účet na sociálních sítích... 60
Tabulka 8: Podotázka k ot. 5, rozhovory dětí a rodičů ... 60
Tabulka 9: Limit využívání internetu ... 61
Tabulka 10: Podmínky využívání internetu ... 61
Tabulka 11: Pravidla pro bezpečný pohyb online ... 62
Tabulka 12: Zprostředkování prevence ... 62
Tabulka 13: Podezření na kyberšikanu ... 63
Tabulka 14: Řešení problému s kyberšikanou ... 63
Tabulka 15: Důležitost prevence rizikového chování ... 64
Tabulka 16: Rozhovory dětí o bezpečném chování ... 65
Tabulka 17: Účast dětí na sociálních sítích ... 65
Tabulka 18: Stanovení limitu využívání internetu ... 65
Tabulka 19: Stanovení podmínek pohybu v online ... 66
Tabulka 20: Stanovení pravidel ... 67
Tabulka 21: Zprostředkovatel prevence ... 67
Tabulka 22: Řešení kyberšikany ... 68
Tabulka 23: Důležitost prevence 2... 69
Tabulka 24: Komunikace s dítětem ... 69
Tabulka 25: Přínos programu ... 70
Úvod
Žijeme v době rozmachu informačních technologií, internet se stal běžnou sou- částí našich životů jak v pracovní, tak osobní rovině. Internet, jakožto nejvyužívanější médium, nám usnadňuje získávání informací a zajišťuje jejich dostupnost. Jeho užívání má ale také rizika, která mohou být spojena s neinformovaným a nezodpovědným pohy- bem v online prostředí. Nejohroženějšími uživateli internetu jsou především děti.
A jelikož jsem se sama před několika lety mohla přesvědčit o tom, že děti mohou být na internetu vystaveny nevhodnému a obtěžujícímu chování, jako tomu bylo v pří- padě mé dcery, zajímalo mě, jak toto riziko vnímají i jiní rodiče.
Jakožto vychovatelka ve školní družině jsem s dětmi v každodenním kontaktu a všímám si, že užívání internetu se stává normou i pro ty nejmladší z nich. Kromě zís- kávání informací a poskytování zábavy, dětem pohyb na sociálních sítích někdy supluje kontakt s jejich vrstevnickou skupinou.
Během běžné komunikace s dětmi, v rámci mého působení v ŠD, jsem zaregistro- vala poměrně vysokou úroveň pohybu dětí v online prostředí. Děti běžně hrají násilné hry, sledují videa s násilným obsahem, samy videa natáčejí a umísťují na sociální sítě a na různých sociálních sítích mívají založené své vlastní účty. Vzhledem k tomu, že jsem členkou projektu MAP II (Místní akční plán pro rozvoj vzdělávání v ORP Mnichovo Hradiště) a jsem členkou pracovní skupiny pro podporu čtenářské a mediální gramotnosti v uvedeném projektu, připadalo mi vhodné vytvořit a realizovat program za-měřený na rodiče dětí, se kterými jsem v každodenním kontaktu, a které považuji za ohroženou sku- pinu při jejich pohybu v kyberprostoru.
Tomuto tématu jsem se rozhodla věnovat i ve své bakalářské práci. Záměrem je zprostředkovat informace o kyberšikaně laické veřejnosti, zastoupené v tomto případě rodiči dětí mladšího školního věku z okolí Mnichova Hradiště, a vytvoření programu, v němž bych danou skupinu s problematikou seznámila.
V teoretické části bakalářské práce se budu věnovat definici kyberšikany a jevům s ní spojenými. Také možnostem prevence a legislativním důsledkům.
V praktické části bakalářské práce, konkrétně v dotazníkové části, se zaměřím na to, jakými znalostmi a vědomostmi z dotčené oblasti jsou vybaveni rodiče dětí mladšího školního věku a zda je možné jim prostřednictvím programu nabídnout zvýšení kompe- tencí v této oblasti.
TEORETICKÁ ČÁST 1 Volný čas dětí
Pojem „volný čas“ dle Hájka, Hofbauera a Pávkové (2008, 2011) charakterizuje takové časového období, které můžeme věnovat pouze činnostem, jež nejsou našimi po- vinnostmi (školními, pracovními, ani spojenými s provozem domácnosti) a jež nejsou ani nutnými úkony naplnění našich fyziologických potřeb (jídlo, spánek, hygiena). Jmeno- vaní autoři tedy toto časové období vymezují jako čas, který zbývá po splnění pracovních i nepracovních povinností. Jsou to takové činnosti, jichž se jedinec účastní dobrovolně na základě svého svobodného rozhodnutí, do nichž vstupuje s jistým očekáváním a které mu přinášejí uspokojení, uvolnění a příjemné prožitky. Jako hlavní funkce volného času se uvádějí: odpočinek (regenerace pracovních sil), zábava (regenerace duševních sil), osob- nostní rozvoj (spoluúčast na vytváření kultury).
Návyky využívání volného času se vytvářejí již v dětství a dále se tyto návyky formují a upevňují v období školní docházky dítěte. Prostředí, ve kterém děti svůj volný čas tráví, je různorodé. Může to být domov, škola, mimoškolní zařízení, různé společen- ské organizace a instituce. Míra ovlivňování volného času závisí na věku dětí, jejich men- tální i sociální vyspělosti i na charakteru rodinné výchovy. A rodina má v tomto procesu hlavní (i když jistě ne jedinou) roli. Pro každého jedince je důležité, aby ho v dětství především rodiče vedli a směřovali k různým aktivitám, které mu přinášejí uspokojení, zábavu a ve kterých může vyniknout – správně využitý volný čas je jedním z nejúčinněj- ších preventivních programů při výchově dětí a mládeže. Podmínkou účinnosti dle Hájka, Hofbauera a Pávkové (2008, 2011) je, aby toto vedení bylo nenásilné, nabízené činnosti pestré a přitažlivé, účast dítěte na nich pak dobrovolná.
Volný čas dětí se tedy jeví jako jedna z klíčových možností, jak efektivně před- cházet sociálně-patologickému chování mladistvých a dospělých. A stejně tak, jako není optimální, pokud je dítě tak zavaleno povinnostmi školními i rodinně-provozními, že nemá volný čas prakticky žádný, není ani pro zdravý a harmonický rozvoj osobnosti dítěte dobré, pokud má naopak volného času přesmíru. V obou případech je pro dítě primárním vzorem (pozitivním i negativním) rodina. Jsou to v první řadě rodiče, kteří své dítě mohou směrovat k aktivnímu a přínosnému způsobu trávení volného času. A jsou to právě rodiče a v širším pojetí rodina jako primární sociální skupina dítěte, kteří mohou citlivě formovat
S rozvojem technologií, jež se stávají finančně dostupnějšími, se postupně promě- ňují i způsoby trávení volného času. Digitální média vstoupila razantně do našich domác- ností a nabízejí mimo jiné i nové způsoby trávení volného času. V rámci projektu „Klíče pro život – rozvoj klíčových kompetencí v zájmovém a neformálním vzdělávání“ vznikl v roce 2011 výzkum „Hodnotové orientace dětí ve věku 6–15 let“, ze kterého vyplývá, že mobilní telefon vlastnilo v té době plných 80 % dotázaných dětí v této věkové kategorii.
Čím jsou děti starší, jejich autonomie se zvyšuje a stávají se vlastníky více digitálních zařízení. Například počítač mělo v tomto období dle výzkumu ve svém pokoji téměř 30 % dětí ve věku 6–9 let, přes 40 % dětí ve věku 10–12 let a 60 % dětí ve věku 13–15 let.
(Bocan aj. 2011)
Dále potom výzkum z roku 2017 s názvem „Sexting a rizikové seznamování čes- kých dětí v kyberprostoru“, který realizovala Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci se společností O2 Czech Republic a. s. potvrzuje stoupající tendenci tohoto trendu. Vyplývá z něj, že 60 % ze 4878 respondentů v průměrném věku 14 let nemá svými rodiči nijak limitovaný čas strávený na počítači a internetu. Téměř stejné množství dětí má přitom počítač ve svém vlastním pokojíčku, který nesdílí ani se sourozencem. Kromě sdílení intimního obsahu (15 % respondentů) se děti nezdráhají online komunikovat s ci- zími lidmi, čemuž napomáhají především sociální sítě. 31% dětí by si na Facebooku při- dala nového kamaráda opačného pohlaví jen na základě přitažlivé fotografie a bez ověřo- vání identity. (Kopecký aj. 2017a)
V návaznosti na tento stoupající jev vyplývá ze statistik Linky bezpečí, že za- tímco v roce 2008 se na ni s prosbou o pomoc v souvislosti s internetem obrátilo jen 40 dětí, v roce 2016 to bylo již téměř 600 případů, což jsou skoro dvě děti každý den.
Nejčastěji řeší potíže s kyberstalkingem (24 %), kyberšikanou (20 %) nebo zneužitím osob-ních dat (6 %). (Kopecký aj. 2017a)
2 Média
„Slovo médium pochází z latiny a znamená prostředek, prostředníka či zprostřed- kujícího činitele – tedy to, co něco zprostředkovává či zajišťuje v prostředí, v němž se něco odehrává. S termínem či pojmem médium se proto můžeme setkat ve fyzice, chemii, biologii, výpočetní technice i teorii sociální komunikace. Podle Jiráka a Köpplové právě obory, které se věnují různým projevům mezilidské, sociální komunikace, označují po- jmem médium/média to, co zprostředkovává někomu nějaké sdělení, tedy médium ko- munikační.“ (Jirák, Köpplová, in Vašutová aj. 2010, s. 11)
Podle Vašutové (2010) můžeme v rovině technologické média rozčlenit do tří hlavních skupin:
1) média tištěná (knihy, noviny, časopisy, letáky)
2) média s vysílaným signálem (telegraf, rozhlas, televize)
3) média nová (internet, sociální sítě, GSM, CD-ROM, počítačové hry, atd.)
„K výrazné proměně pojmu nová média začalo docházet začátkem devadesátých let minulého století. V rychlém sledu se s rozvojem technologií objevily nové formy těchto médií (internet, sociální sítě, GSM, CD-ROM, počítačové hry, atd.) Bez výjimky jde o média založená na počítačových technologiích a později i počítačových sítích, proto někteří autoři operují s alternativním termínem síťová digitální média. Pojmy počítačová média a nová média začaly postupně splývat, proto je v současnosti termín nová média synonymem počítačových neboli digitálních médií.“ (Srovnej Feldman, 1997, Flew, 2005, Reifová, 2004 a Jirák a Köpplová, 2009, in Vašutová aj., 2010, s. 12)
Jednotlivá média založená na počítačových technologiích a počítačových sítích (digitální média) zažívají od počátku 21. století do současného roku (2019) prudký nárůst nejen v českých domácnostech, ale dá se konstatovat, že se jedná o celosvětový jev spo- jený s ekonomicky vyspělými zeměmi. To, že se stávají běžně dostupnějšími je zapříči- něno rychlým technologickým vývojem a jejich klesající ekonomickou náročností. Pro možné srovnání zde uvádíme statistiky Českého statistického ústavu, týkající se využí- vání informačních a komunikačních technologií.
Konkrétně v tabulce č. 1 můžeme pozorovat nárůst vybavenosti domácností počí- tačem v rozmezí let 2012–2017. Dále pak v grafu č. 1 obdobně sledujeme vysoký nárůst vybavenosti domácností počítačem podle složení domácností (bez dětí, s dětmi, celkem), a to od roku 2007 do roku 2017.
Zdroj dat: Veřejná databáze ČSÚ, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/
Zdroj dat: Veřejná databáze ČSÚ, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/
Domníváme, že i následující tabulka č. 2, tabulka č. 3 a graf č. 2 dobře ilustrují technologický vývoj a snadnější dostupnost digitálních médií.
Tabulka 1: Domácnosti v ČR s počítačem, 2012–2017
Graf 1: Domácnosti v ČR s počítačem podle složení domácnosti, 2007–2017
Zdroj dat: Veřejná databáze ČSÚ, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/
Zdroj dat: Veřejná databáze ČSÚ, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/
Tabulka 2: Domácnosti vybavené osobním počítačem a internetem, 2010 Tabulka 2: Domácnosti vybavené osobním počítačem a internetem, 2010
: Domácnosti v ČR s vybraným ICT, 2017
Tabulka 3: Domácnosti vybavené osobním počítačem a internetem, 2010
Tabulka 2:Domácnosti v ČR s vybraným ICT, 2017
Graf 2: Domácnosti v ČR s internetem a Wi-Fi routerem, 2017
Zdroj dat: veřejná databáze ČSÚ
V tabulce č. 3 (rok 2010) byli respondenti dotazováni, zda je jejich domácnost vybavena počítačem, zda je tento počítač připojen k internetu a zda se jedná o připojení tzv. vysokorychlostní. Oproti tomu v tabulce č. 2 (rok 2017) a v grafu č. 2 (rok 2017) byli respondenti dotazováni, zda je jejich domácnost vybavena počítačem, tento počítač při- pojením k internetu a následně, zda je jejich domácnost vybavena WI-FI routerem – mé- diem zprostředkovávajícím připojení k internetu, které není vázáno na jedno koncové za- řízení (např. stolní počítač), ale umožňuje pokrytí internetovou sítí celé domácnosti. Ta- kové připojení k internetu může v domácnosti využívat více členů domácnosti a více kon- cových zařízení (tablet, notebook, mobilní telefon, atd.) najednou.
Domácnosti se postupně proměňují v ICT centra s možností připojit se k síti z ja- kéhokoliv zařízení, které to umožňuje a kterých máme v současné době v našich domo- vech poměrně širokou nabídku. To samozřejmě v konečném důsledku znamená větší vol- nost dětí a více nekontrolovatelného pohybu na síti bez možnosti aktivního dohledu ro- dičů nad tím, čím se jejich dítě po připojení k internetu zabývá. Tak se pokojíčky dětí typizují do prostoru, kde lze trávit veškerý volný čas hraním a komunikací s okolím, ovšem bez fyzické přítomnosti jiných osob, v případě dětí nejlépe vrstevníků. Toto lze vnímat jako alarmující trend, který je v současné době na vzestupu.
3 Kyberšikana
Můžeme konstatovat, že měnící se preference ohledně způsobu trávení volného času, jsou v souladu s nástupem nových technologií a jejich prostoupením našimi domác- nostmi. Formování mediálních návyků dětí a dospívajících jde ruku v ruce se zájmy, vý- chovou a kontrolou především rodičů, kteří tak mohou omezit výskyt rizikového chování svých dětí, majícího za důsledek mimo jiné i kyberšikanu. (Vašutová 2010)
3.1 Definice kyberšikany
Kyberšikana se jako jedna z forem šikany řadí mezi sociálně patologické jevy.
Poměrně stručně lze tento jev definovat jako zneužívání informačních komunikačních technologií k takovým činnostem, které mají jinou osobu poškodit a záměrně jí ublížit.
Poněkud obšírněji lze k uvedenému připojit, že kyberútoky bývají realizovány s využitím široké škály nástrojů, s různou intenzitou a četností. Vzhledem k tomu, že ky- bernetické útoky se neodehrávají ve fyzicky uzavřeném prostoru, ale v kyberprostoru, pronásledují oběť kamkoli a kdykoli a jsou spojeny s neustávajícím pocitem ohrožení oběti.
„Dalším často zmiňovaným kritériem pro identifikaci kyberšikany je fakt, že oběť vnímá to, co se děje, jako nepříjemné a ubližující“ (Černá aj. 2013, s. 20).
3.2 Kyberšikana vs. tradiční šikana
Kyberšikana je tak nový fenomén, jak nový fenomén jsou informační komuni- kační prostředky, kterých zneužívá. Jejími prostředky se tedy staly moderní komunikační technologie, odehrává se ve virtuálním světě, zpravidla bez přímého kontaktu útočníka s obětí a nově tím tedy umožňuje patologické chování v dalším rozměru, nové dimenzi, která se rozvojem těchto informačních komunikačních technologií agresorům nabízí.
Kyberšikana jako taková ale není tak docela samostatným prvkem patologických projevů chování mezi lidmi. Velmi často bývá spojena s jevem, který je znám a popisován odbornou literaturou již nepoměrně delší dobu. Jedná se o projevy nezdravého a patolo- gického chování ve skupině, které odborná veřejnost souhrnně nazývá šikanou. Můžeme konstatovat, že v případě kyberšikany se jedná o jednu z forem „tradiční“ šikany, a to šikany psychické. I svou podstatu mají tyto dvě různé formy psychické šikany společnou.
Především se dějí záměrně a opakovaně, zahrnují psychické násilí včetně symbolické ag- rese a zastrašování, způsobují psychická traumata a vyloučení oběti z jejího společenství (Rogers 2011). Kyberšikanu a psychickou šikanu můžeme vnímat jako návazné sociálně patologické jevy, často vzájemně prolnuté.
Primární cíl útočníka je tedy stejný u obou forem šikanování, ať už kybernetic- kého, nebo psychického – ublížit oběti. Z této podstaty se jedná o fenomény, jejichž jádro a řada mechanismů fungují podobně. Proto bývá vhodné pro prevenci kyberšikany znát alespoň nejzákladnější poznatky o vzniku šikany jako takové. Být obeznámeni s fungo- váním skupinové dynamiky. Mít povědomí o tom, jak dochází k onemocnění vztahů ve skupině při šikaně. Porozumět mechanismu postupné proměny skupiny se zdravě fungu- jícími principy, sledovat, zajímat se o dění ve skupině a o vztahy mezi jejími jednotlivými členy – to vše jde ruku v ruce s vhodnou prevencí.
Jak se kyberšikana vymezuje vůči šikaně?
Jak již bylo řečeno výše, kyberšikana, jakožto forma šikany psychické, bývá s touto často spojena a sdílí společně některé základní rysy a projevy. Nicméně tyto pro- jevy nabývají v online světě trochu jiných forem. Rádi bychom zmínili alespoň několik nejzákladněji popsaných rozdílů mezi tradiční šikanou a kyberšikanou. (Černá aj. 2013)
„ Definovat ovšem kyberšikanu s obecnou platností dost dobře nelze především vzhledem k tomu, že jde o poměrně nový, dynamicky se rozvíjející fenomén.“ (Černá aj.
2013, s. 20).
1) Žádné hranice
Kyberšikana není omezená fyzickým prostorem, nekončí za prahem školy či při- lehlých ulic. Tato nová forma šikany pronásleduje oběť i na taková místa, která by v běž- ném životě a za běžných okolností měla být považována za bezpečná. Vzhledem k pro- středkům, které kyberšikana zneužívá, ať už se jedná o internet, nebo mobilní telefon, nemá oběť před elektronickými útoky úniku ani ve svém domově.
2) Časová neomezenost
Stejně jako kyberšikanu neomezuje prostor, neomezuje ji ani čas. Trvá nejen tak dlouho, dokud je oběť online, trvá dokonce i poté, co oběť kyberprostor opustí. Některé její projevy (pomluvy, atd.) se projevují se stejnou intenzitou v online prostředí i bez přímé účasti oběti (chat, atd.).
3) Širší sociální dopad
Tak jednoduše, jako kterýkoli jiný digitální obsah, se na internetu snadno a rychle mohou šířit i různé nepravdivé informace, urážlivý a ponižující text, fotografie či video.
Nejčastěji k takovému násilnému chování vůči oběti kyberšikany dochází na sociálních sítích, veřejných chatech, nebo portálech pro sdílení videí, kde má k materiálům tohoto charakteru prakticky neomezený přístup každý běžný uživatel internetu. Zjednodušeně by se dalo uvést, že existuje přímá úměra mezi množstvím sledujících násilného chování na internetu a hloubkou frustrace oběti.
4) Obtížnější rozpoznatelnost
Na rozdíl od „tradiční“ šikany tváří v tvář, nepůsobí kyberšikana modřiny, šrámy a zjevná fyzická zranění. O to déle ovšem někdy může trvat, než si tohoto dění okolí oběti vůbec povšimne a zůstává tím déle skryto. Proto mívá pro oběť vážné důsledky. Tyto důsledky mají podobu především posttraumatických a úzkostných poruch, nebo různých deformací rozvoje sociálních kompetencí. V návaznosti na tato závažná psychická zra- nění si oběť kyberšikany může dokonce sama ublížit.
5) Možná anonymita útočníka
Pro část kyberútočníků je jistě přitažlivá možnost, kterou online prostředí posky- tuje – totiž skrýt svou vlastní identitu a vůči oběti vystupovat anonymně. Na psychiku oběti ale může mít anonymita útočníka a tudíž nemožnost jej identifikovat ničivý dopad.
Málokdy se ovšem podle výzkumů (Linka bezpečí, E- bezpečí) agresor a jeho oběť v re- álném prostředí vůbec neznají. Ve většině případů kyberšikany jsou oběť s útočníkem v interakci i ve skutečném světě, nebo se alespoň znají.
3.3 Typy kyberšikany
Kyberšikana mívá, vzhledem k variabilitě zneužívaných prostředků, různé možné projevy, které se vzhledem k postupujícímu technologickému vývoji stále mění. Jako nej- základnější rozlišení projevů kyberšikany bychom s nadsázkou mohli uvést dvě katego- rie, a to kyberšikanu přímou a nepřímou. Formou přímé kyberšikany mohou být situace, kdy agresor napadá svou oběť přímo, osobně, bez využití třetí osoby. Kyberšikanu ne- přímou často odborná veřejnost nazývá také kyberšikanou v zastoupení (cyberbullying by proxy), jelikož agresor na svou oběť útočí prostřednictvím další osoby, která o tomto konání nemusí mít žádné povědomí.
Přímé útoky:
Jedná se o zprávy či obrazový materiál zasílaný přímo obětem.
- Krádež hesla a následné osvojení zcizeného účtu.
- Posílání obtěžujících, nebo výhružných zpráv formou SMS, zasílání takových zpráv prostřednictvím emailu či komunikačních portálů (ICQ, Skype, Google talk, Jabber, atd.).
- Blogování – zveřejňování soukromých a intimních informací nebo pomlouvání prostřednictvím blogu.
- Zasílání ponižujících obrázků, fotografií či videí, kde je oběť zesměšňována a ka- rikována.
- Zveřejňování intimních či nepravdivých informací a obrazových materiálů (foto- grafie, videa) prostřednictvím webových stránek (zejména se jedná o záznamy aktů klasické šikany, fyzického násilí páchaného na oběti, lživé obrazové materi- ály – koláže, většinou s pornografickým podtextem, atd.
- Internetové hlasování – různé typy otázek, většinou zesměšňujícího charakteru („Kdo je nejhnusnější v naší třídě?“ apod.).
- Interaktivní hraní – nabourávání cizích účtů, v online komunikaci slovní agrese, napadání, znemožňování ostatním hráčům hrát.
- Rozesílání zákeřných kódů – viry, spyware, hackování.
- Nevyžádané zapisování do různých hromadných seznamů, kdy výsledkem jsou stovky nevyžádaných zpráv, okolí oběti ji pak často neprávem podezírá například z navštěvování erotických stránek, seznamek, atd.
- Falešná identita – vydávání se za jinou osobu – svou oběť.
Nepřímé útoky – v zastoupení:
Jedná se o využívání jiných osob pro šikanu v kyberprostoru, kdy si agresor najde nevědomého komplice, jenž ani netuší, že je využíván k obtěžování jiných lidí. Kybeši- kana v zastoupení často začíná tím, že se agresor vydává za svoji oběť a poté se pod identitou své oběti chová v online prostředí takovým způsobem, aby jí způsobil problémy (rozesílá jejím jménem závadný obsah, porušuje pravidla poskytovatelů různých služeb, apod.).
„Pokud agresor takto nahlásí nevinnou oběť, může dojít k situaci, kdy adminis- trátoři oběť zablokují a odstřihnou ji tak od online aplikace či komunikace, která je pro ni důležitá. Ačkoli je riziko takového zneužití známé a administrátoři by měli poslat ově- řující zprávu, může nastat další zádrhel. Oběť buď nereaguje, nebo je situací natolik roz- rušená, že reaguje sama agresivně, případně nevěří, že ji kontaktoval skutečně adminis- trátor, a ne například sám agresor nebo ti, kdo s ním sympatizují či spolupracují“ (Černá aj. 2013).
3.4 Protagonisté kyberšikany
Zde bychom rádi nastínili, kdo se nejčastěji stává protagonisty, aktéry kyberši- kany. Jak jsme již uvedli v předchozích kapitolách, kyberšikana bývá často spojena s tra- diční šikanou, přesto však má některá svá specifika, která je třeba zohlednit. Za základní protagonisty kyberšikany lze pokládat agresora, oběť a přihlížející. Zařazením protago- nistů k těmto základním typům aktérů je ovšem velmi zjednodušující, neboť šikana, a ve spojení s ní často i kyberšikana, bývá záležitostí celé skupiny a v sociálním kontextu mů- žeme kyberšikanu definovat jako příznak nezdravých vztahů mezi jejími členy.
K šikanování dochází tehdy, existují-li pro něj předpoklady. Tyto předpoklady jsou dány osobností oběti, osobnostmi agresorů a strukturou sociální skupiny, v níž k ši- kanování dochází, přičemž je nutné zohlednit i zákony skupinové dynamiky. U jedinců ve skupině můžeme nalézt hned několik kombinací základních typů protagonistů šikany.
Vedle agresora, oběti a svědků bývá k protagonistům velmi často přiřazen i agresor, který je zároveň obětí (agresor-oběť), případně oběť-svědek a agresor-svědek. Není však vy- loučeno ani to, že i oběť může být zároveň agresorem a svědkem šikany. (Vašutová aj.
2010)
Můžeme tedy uvést, že třídní šikana probíhá jako skupinový proces a tento pozna- tek je příznačný i pro kyberšikanu pokud je s ní spojena a jak již bylo řečeno, ve velké části případů se tyto dva fenomény navzájem prolínají.
Ovšem kyberšikana se může odehrávat i mezi osobami, které se v reálném světě nikdy nepotkaly, což je jeden z aspektů, jenž tyto jevy odlišuje. Vzhledem k tomu se role skupiny a skupinových pozic aktérů kyberšikany oproti tradiční šikaně mění.
V případě kyberšikany skupinová pozice aktérů natolik neurčuje, jestli se mohou stát obětí, či agresorem. V rámci online prostředí se může i oblíbená a uznávaná osoba stát obětí útoků. Na druhé straně se agresorem může poměrně lehce stát někdo, kdo za sebou nemá podpůrný vliv svého okolí. I díky tomu je u kyberšikany typické, že se v ní mohou prolínat a měnit role obětí a agresorů, a to i v návaznosti na tradiční šikanu. Oběť tradiční šikany se může v online světě stát agresorem, neboť k tomu nepotřebuje fyzickou převahu. Agresor se zase může stát obětí, neboť v online světě mu nejsou obvyklé pro- středky převahy nijak nápomocny, a oběti (nebo přihlížející) se mu takto mohou alespoň částečně pomstít za jeho jednání offline. Kyberšikana se tak pro někoho může stát „do- plňkem“ tradiční šikany, zatímco u jiných představuje zkušenost spojenou převážně s on- line prostředím, bez přímé souvislosti s offline světem (Vašutová aj. 2010).
Oběť
Stejně jako agresorem, tak i obětí se může stát prakticky kdokoli. Fyzická či soci- ální zdatnost jedince zde již nehraje roli, a to hlavně v případech, kdy si agresor vybírá svou oběť náhodně v kyberprostoru. Stále však platí, že převažují útoky na jedince se sníženou schopností se bránit. Je důležité zdůraznit, že větší riziko hrozí jedincům, kteří jsou na mobilních telefonech a počítačích závislí (Vágnerová aj. 2009, s. 94).
Tak jako Vágnerová (2009), i Vašutová (2010) a Černá (2013) shodně uvádějí, že častěji se oběťmi kyberšikany stávají ty děti a dospívající, kteří internet používají pravi- delně, často a po delší dobu než ti jedinci, kteří vedou méně aktivní online život. Kyber- šikana tedy může být následkem riskantního online chování. K takovému chování řadíme například právě výše zmíněnou závislost na internetu, zveřejňování osobních údajů či přiřazování se k rizikovým on-line komunitám (sebevražedné a sebepoškozující komu- nity, komunity holdující násilným hrám, komunity a skupiny s rizikovým sexuálním cho- váním, atd.).
Psychické dopady na oběť kyberšikany mívají různou podobu. Jedinci, kteří se stali obětí kyberútoků mívají v důsledku toho snížené sebehodnocení, často se sebeizo- lují, vyhýbají kontaktům s ostatními lidmi ze strachu o vlastní bezpečí. Také se u nich projevuje zvýšené psychické napětí, akcentované emotivní stavy jako např. vztek, bez- radnost, strach z opakování útoků, stud z odhalení, citlivé vnímání nějaké oblasti, která se stala zdrojem posměšků, atd. Toto vede k problémům v emotivní rovině – výbuchy zlosti, kolísání nálad, únik z reality ústící do stavů derealizace a depersonalizace. (Karch- ňák, Kohout 2016)
Agresor
„Jak již bylo zmíněno, šikana může být dílem jednotlivce, ale též celé skupiny.
Každopádně se v kyberšikaně agresorovi nabízejí mocnější a zákeřnější zbraně v podobě prostředků ICT.“ (Vašutová aj. 2010, s. 90)
Také skupina kyberagresorů je poměrně různorodá. Opět mezi nimi najdeme ag- resivní a impulzivní jedince, není jich zde ale tolik jako u tradiční šikany (Černá aj. 2013, s. 64).
“ V tradiční šikaně se agresor projevuje velmi často fyzickou převahou. V kyber- šikaně však na fyzické síle agresora nezáleží. Nemusí se jednat ani o jedince, kteří jsou v reálném světě sociálně obratnější. V prostředí ICT nezáleží na věku, pohlaví, síle a po- stavení v sociální skupině, ani na úspěšnosti v reálné společnosti. Agresor si může vytvo- řit svou novou, elektronickou identitu, která bude od té reálné naprosto odlišná. Obvykle se v případech kyberagresorů jedná o jedince, kteří jsou silní svými znalostmi a schop- nostmi pohybovat se v prostředí ICT.“ (Vašutová aj. 2010, s. 90–91)
Pokud bychom měli zmínit možnou motivaci agresorů ke kyberšikaně, jedním z významných faktorů je disinhibiční efekt. Útočník, který v online prostředí svou oběť nevidí, ztrácí zábrany, stupňuje útok a v konečném důsledku dovede útok vůči své oběti mnohem dál, než by si dovolil v přímé konfrontaci. (Vašutová aj. 2010)
„ Disinhibice je posílena anonymitou, časovou a fyzickou vzdáleností a absencí komplexních smyslových vjemů. Již dlouhou dobou je známa skutečnost eskalující ag- rese v případech anonymity“ (Vašutová aj. 2010, s. 91).
„Dalším významným pojmem v souvislosti s kyberšikanou a ICT je deindividua- lizace. Vychází z teorie davové hysterie, jejímž autorem je Le Bonn. Jelikož dav je ano- nymní, ustoupí jedinec svým vlastním autentickým instinktům a zmizí u něj pocit zodpo- vědnosti, který jej svazuje“. (Vašutová aj. 2010) Autorka se shoduje s dalšími autory vě- nujícími se tomuto tématu i v tvrzení, že „původce kyberšikany je brutálnější, než by byl při šikanování tváří v tvář. Ke ztrátě zábran u něj dochází v důsledku redukce hmatatelné zpětné vazby. Tím, že agresor svou oběť nevidí, není schopen po afektivní a kognitivní stránce zhodnotit důsledky svého jednání.“ (Vašutová aj. 2010, s. 90–91)
Jednotlivé typy kyberagresorů popsal Kavalír (2009) podle různých stylů kyber- šikanování a způsobů jakými se skrývají, a které jsou pro ně typické.
1) Pomstychtivý andílek
„ Pro tento typ útočníka je příznačné, že sám sebe jako agresora nevnímá. Vidí sám sebe jako osobu, která napravuje zlo, představuje si, že chrání sebe, případně i ostatní před „zloduchem“, který díky jeho intervenci po právu trpí. Často sám (kyber) šikanu zažil a nyní oplácí jiným stejnou mincí“. (Kavalír 2009)
2) Bažící po moci
„Někteří kyberagresoři chtějí dávat najevo míru své autority, dokazovat, že jsou dostatečně silní na to, aby ostatní dělali to, co po nich oni žádají. Tito po moci bažící agresoři obvykle potřebují pro svou činnost publikum. Stačí jim, i když je nepočetné.
Kyberšikana, o které nikdo neví, jim k pocitu moci nestačí. Svými činy se často chlubí a chtějí vyvolat zpětnou reakci, odezvu. Pokud se jim odezvy nedostává, stupňují útoky tak dlouho, až ji dostanou. Tento typ pachatele je často sám obětí klasické „offline“ ši- kany. V kyberprostoru je posilován anonymitou. Také si zřídkakdy uvědomuje závažnost svých činů, často využívá kyberšikanu v zastoupení a oplývá technickými dovednostmi.“
(Kavalír 2009)
3) Sprosté holky
„Tento typ je znuděný, nebo hledá zábavu. Typickými agresory jsou v těchto pří- padech děvčata. Tato kyberšikana je obvykle páchána ve skupině, nebo je v této skupině alespoň plánována. Tito útočníci vyžadují publikum, chtějí, aby ostatní věděli, co jsou zač, a že právě on oplývají odhodláním šikanovat. Živnou půdou pro šikanování je u nich touha po obdivu ve skupině nebo partě a samozřejmě také „ticho“ ostatních, kteří jejich počínání bez protestů přihlížejí. Rychlý konec takového šikanování nastane v případech, kdy „sprosté holky“ ve své činnosti nenajdou takovou zábavu, kterou hledaly.„ (Kavalír 2009)
4) Neúmyslný kyberagresor
„Tyto jedince ani nenapadne, že by mohli být agresory. Nerozdávají „rány“ prvo- plánově, pouze odpovídají ostatním bez přemýšlení o následcích svého jednání. Mohou se cítit zraněni nebo pohoršeni buď kvůli zprávám, které jsou jim zasílány ostatními, nebo kvůli tomu, co viděli v online videích. Mají tendenci odpovídat ve vzteku, nebo když jsou frustrováni. Vzhledem k jejich sklonu vystupovat na internetu pod cizí identitou, mohou posílat typické šikanující zprávy, avšak bez toho, aby jim došlo, jak je jejich jednání zá- važné. Neúmyslný agresor se při vtipkování může agresivně chovat i k některému ze svých přátel, ten však nepozná, kdo je odesílatelem zpráv a nakolik jsou tyto zprávy myš- leny vážně. Obvykle je takto šikanující jedinec překvapený, je-li po vypátrání označen za agresora.“ (Kavalír 2009)
„Mohlo by se zdát, že u kyberagresorů nedochází k žádným osobnostním změnám tak, jako u obětí těchto útoků. Přesto i na kyberútočníky má takové chování vliv a proje- vují se jisté dopady na jejich psychické zdraví, a to v podobě zvýšené pravděpodobnosti výskytu poruch chování.„ (Karchňák, Kohout 2016)
„Jejich včasné neřešení může u řady agresorů vést k vystupňování obtíží vedoucí až k patologickému chování širšího pojetí např. zneužívání návykových látek, násilná trestná činnost.“ (Ybara, Mitchell, in. Černá aj. 2013)
„Je tedy možné, že kyberšikana ve svém důsledku pomáhá upevňovat některé ne- gativní způsoby chování, a to především tehdy, pokud jí není efektivně zabráněno.“
(Černá aj. 2013, s. 93)
Na pomyslném rozhraní mezi přímým agresorem a přihlížejícím, můžeme defino- vat další skupinu jedinců, kteří se řadí mezi aktéry kyberšikany. Jsou to takzvaní sekun- dární útočníci. Sekundární útok je fenomén pro kyberšikanu typický, a je dán online po- dobou této formy šikany. Během klasické šikany mohou být sice svědci také útoku pří- tomni (a v některých případech se i zapojit), nicméně konkrétní čin šikany zůstává „jen“
mezi těmito přímými účastníky. V online prostředí tomu tak není. Akt šikany sdílený přes internet sleduje nepoměrně větší množství přihlížejících. To dále usnadňuje zapojení vel- kého počtu sekundárních útočníků, rekrutujících se z řad právě online přihlížejících.
Sekundární útočníci tedy především dále šíří a pejorativně komentují fotografie a videa, na kterých je akt šikany zachycen, dále také tyto nahrávky „dodatkují“ přidáváním růz- ných hanlivých efektů, a podobně.
Přihlížející
Specifická povaha kyberšikany ji odlišuje od agrese v reálném světě. Zatímco tra- diční šikanu přihlížející vidí na vlastní oči, u kyberšikany se role přihlížejících mění. Po- kud se ostatní stanou svědky takového útočení, může se to stát více způsoby. Jeden z hlav- ních rozdílů tkví v tom, že přihlížející mohou přihlížet kyberšikaně, aniž by byli fyzicky v kontaktu s obětí, agresorem, nebo kýmkoli dalším. Sledují například, jak u někoho na facebookové zdi přibývají sprosté urážky, nebo dostanou odkaz na video, které agresor zveřejnil. Publikum kyberšikany jí tak paradoxně často přihlíží, aniž by znalo samotné aktéry, včetně dalších svědků. Významný rozdíl je také spojen s délkou trvání a místem, kde k šikaně dochází. Zatímco k tradiční šikaně většinou dochází na konkrétním místě v určitou dobu, materiály a informace, které jsou zdrojem kyberšikany, jsou v online pro- středí poměrně trvalé a velmi lehce šiřitelné. Vzhledem k povaze online prostředí je tedy otázkou, co vlastně znamená být svědkem – a především přímým svědkem – kyberšikany.
Přihlížející může pochybovat, nakolik je událost závažná, nakolik jde o něco, co stále oběť trápí, zda v její prospěch již třeba někdo nezasáhl. Může mít také pocit, že jeho přítomnost je zcela anonymní, a tudíž jej nemůže nikdo volat k zodpovědnosti za to, jak se zachoval. Společné působení takových faktorů, jako je rozptýlení zodpovědnosti a di- sinhibiční efekt se podílí na tom, že přihlížející na internetu velmi často nereagují způso- bem, který by oběti pomohl. V online prostředí neodhadnou závažnost viděné události (mohou věřit, že jde jen o neškodné škádlení), nevidí její aktéry (což potlačuje případnou empatii s obětí), a sami jsou neviditelní (což potlačuje pocit zodpovědnosti za vlastní jednání). U kyberšikany proto častěji hrozí, že přihlížející se svou (i pasivní) reakcí přidají na stranu agresora (mlčení znamená souhlas, což si agresor může vyložit jako podporu svého jednání), přičemž často ani nemusí odhadnout skutečné důsledky svého jednání.
(Černá aj. 2013, s. 74–75)
Nutno ovšem připomenout, že “online disinhibice může zvýšit také míru podpůr- ného chování, neboť přihlížející, kteří by se zdráhali zasáhnout v offline prostředí (kvůli nedostatečným sociálním zdrojům nebo kvůli hrozbě fyzického násilí), tak mohou po- měrně jednoduše učinit ve virtuálním světě. Mohou například přidat nesouhlasný komen- tář, nahlásit událost administrátorovi či vyjádřit podporu oběti. „(Černá aj. 2013, s. 75)
3.5 Prostředky, které kyberšikana může zneužít
Kyberšikana se šíří především prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, které jsou v naší společnosti velmi rozšířeny vzhledem k variabilitě použití a poměrně snadné dostupnosti jak finanční, tak místní. Jedná se v největší míře o feno- mény internet a mobilní telefony.
„Technologickou základnou proměny ve společnosti jsou stále vyspělejší infor- mační a komunikační technologie (zkratka ICT z angl. Information and Communication Technologies). Široké využívání ICT je jedním ze základních a zároveň také nejvýznam- nějších rysů současné společnosti.“ (Vašutová aj. 2010). Informační a komunikační tech- nologie (ICT) jsou tedy ty technologie, které používáme pro práci s informacemi, a které používáme pro komunikaci. (Vašutová aj. 2010, s. 38)
„Informační technologie (angl. zkratka IT z Information Technologies) je termín používaný k popisu technického vybavení (hardware) a počítačových programů (soft- ware), které nám umožňují přistupovat, získávat, ukládat, organizovat, manipulovat a prezentovat informace elektronickou cestou. Osobní počítače, skenery, a digitální ka- mery spadají do oblasti hardwaru. Programové vybavení – operační systémy, kancelářské aplikace, multimediální programy aj. – spadají do oblasti softwaru.“ (Vašutová aj. 2010, s. 38)
„Komunikační technologie (angl. zkratka CT z Communication Technologies) je termín používaný k popisu technického vybavení, prostřednictvím kterého mohou být in- formace primárně v podobě lidského hlasu, případně jeho zápisu, zprostředkovávány, upravovány, atd. Jedná se například o telefony (klasické i mobilní), faxy, modemy aj.“
(Vašutová aj. 2010, s. 38)
„Technologická vybavenost spolu s počítačovou gramotností představují poten- ciál, jenž je realizován konkrétními aktivitami lidí. Podle toho, jaké provozují počítačové aktivity, v jakém kontextu a při realizaci jakých cílů, se tato potencialita objektivizuje a promítá do stavu a vývoje společnosti.“ (Sak aj. 2007, in Vašutová aj. 2010, s. 38)
Internet
Nejdynamičtěji se rozvíjející médium současného věku, které reprezentuje rozvoj informačních technologií, jež prostoupily našimi životy a jeho užívání provází děti již od útlého věku. Vyhnout se používání internetu tak zcela nelze, tento postoj by bylo možné vnímat jako kontraproduktivní. Vždyť internet je součástí nejen našeho osobního života, ale i života pracovního. Je ale nutné nejen přijímat nové technologie, nýbrž i zodpověd- nost za jejich účelné a především bezpečné užívání. Dospělá populace si jistě uvědomuje možná úskalí a nebezpečí, které s sebou užívání internetu nese. Nezbytně nutné je, aby toto povědomí měly i děti, které internet využívají stále běžněji, stejně, jako dospělí. Snad by se dala použít paralela s bezpečným silničním provozem, kdy rodiče vybaví své děti nejen bezpečnostními prvky, ale i osvětou v informační rovině a následnou kontrolou, zda děti nastavená pravidla respektují.
Zjednodušeně by se dalo uvést, že internet je vlastně systém navzájem propoje- ných počítačových sítí, ve kterých mezi sebou jednotlivé počítače komunikují.
„Nejznámější službou, kterou internet poskytuje, je WWW (angl. World Wide Web – „celosvětová pavučina“, zkráceně též jen web), což je systém vzájemně propoje- ných hypertextových dokumentů, které jsou uživatelům přístupny pomocí speciálního programu – webového prohlížeče (např. MS Internet Explorer, Mozilla Firefox, Google Chrome aj). (Rucki 2003 in Vašutová aj. 2010, s. 40)
Vzhledem k tomu, že webové stránky může vytvořit prakticky kdokoli, jde o snadno zneužitelný prostředek kyberútoku. Například pro tento účel vytvořené stránky s ponižujícím obsahem (dehonestující fotografie či videa oběti, doplněné útočnými ko- mentáři agresora) a zpřístupněné široké veřejnosti, navíc s možností pro další případné útočníky tento atak ještě dále vystupňovat.
„Specifickým prostředkem komunikace v rámci internetu jsou tzv. sociální sítě (angl. Social Networks), mezi nejpočetnější patří např. Facebook, Instagram, Twitter, Myspace aj. Internetovou sociální síť tvoří jednotliví uživatelé, které vzájemně spojuje přátelství, příbuzenské vztahy nebo společné zájmy. (Vašutová aj. 2010, s. 43)
I tento prostředek internetové komunikace se stává prostředkem kyberútoků, jež často mívají podobu zveřejňování fotografií a videí bez vědomí oběti, útočné komento- vání profilu oběti a vytěsňování oběti ze skupiny pomocí urážek a pomluv. Ke kyberši-
Mezi další, hojně využívané služby, jež připojení k internetu svým uživatelům nabízí, patří videoportály. Tyto portály pro sdílení videí (nejčastěji Youtube) bývají často zneužívány ke zveřejňování ponižujících videí, kde je oběť dále vystavena veřejnému posměchu.
Také celosvětově rozšířená služba poskytující elektronickou komunikaci, e-mail, bývá zneužívána ke kyberútokům, a to formou výhružných zpráv, nevyžádané pošty, ne- vyžádaných obrázků či videí (např. pornografického charakteru), atd. Tato forma kyber- šikany probíhá často „soukromě“ mezi dvěma jedinci – odesílatelem a adresátem.
Další poměrně častou možností kyberšikany jsou útoky v tzv. chatu (chatovací místnosti). Chaty (v České republice patří mezi oblíbené např. Libimseti.cz, Lide.cz) umožňují komunikaci nejen dvou osob, ale i celé skupiny jedinců v reálném čase, před kterými může poté agresor svou oběť ponižovat, urážet a vytěsňovat ji z dané skupiny.
Výše popsané možnosti, jež internet uživatelům nabízí, využívají v hojné míře i děti. Mluvit s nimi o online bezpečí by tedy mělo být samozřejmou součástí prevence rizikového chování v online prostředí, jejich věku přizpůsobíme jen způsob, jakým jim tyto informace podáváme. Poskytujeme jim tím výhodu připravenosti na různé situace, které se mohou v online světě odehrát. Mezi nejzákladnější informace, které by děti měly od rodičů i ve škole dostat, patří - neodpovídat na nevhodné zprávy, nekomunikovat, pokud sami nechceme, neuvádět své telefonní číslo, adresu, rodné číslo, adresu školy, neposílat své fotografie nedostatečně známým, či neprověřeným osobám, nedomlouvat si schůzky přes internet a rozhodně na takové nechodit, pokud o nich neví důvěryhodná dospělá osoba.
Mobilní telefony
Mobilní telefony byly původně určeny pouze k hlasové a okrajově textové komu- nikaci, tedy k volání a posílání krátkých textových zpráv. V současné době, s postupným vývojem technologií, se mobilní telefony staly miniaturním multimediálním zařízením, jejich používání je běžnou součástí našeho života natolik, že vyplynula nutnost regulovat jejich používání. Kromě pravidel stanovených společenskou normou se jedná i o zákon omezující používání mobilních telefonů v rámci bezpečného provozu na silničních ko- munikacích.
Rozmach používání mobilních telefonů můžeme pozorovat nejen u dospělé po- pulace, ale stále častěji u mladších a mladších generací. Podle výzkumu projektu Mini- malizace šikany (MiŠ 2010) vlastní mobilní telefon 84 % žáků, navštěvujících 3.–9. roč- ník ZŠ (66 % ve věku 8–10 let, 96 % ve věku 14–15 let).
Z dalšího výzkumu uskutečněného též v roce 2010 a realizovaného mobilním ope- rátorem Vodafone (Vodafone Zoom, 2010) vyplývá ten závěr, že přibližně jedna třetina rodičů žáků 1. tříd již pořídila, nebo během školního roku pořídí svým dětem vlastní mo- bilní telefon. Motivace rodičů ke koupi mobilního telefonu svým dětem spočívá hlavně v možnosti dostupnosti a permanentní kontroly pohybu a činnosti vlastních potomků.
(Vašutová aj. 2010)
Škála možností využívání mobilních telefonů je velmi široká. Primárním účelem samozřejmě je naplňování běžných potřeb moderního člověka, vnímáme ovšem i nega- tivní přesah využívání těchto technologií. Je zřejmé, že pokud učíme děti mobilní telefony používat a využívat jeho technologické možnosti, měli bychom je seznamovat i s tímto negativním přesahem a učit je takovým nástrahám čelit. Především rodiče by měli stano- vovat dětem stanovovat, jaká pravidla by měly dodržovat a poté na dodržování těchto pravidel dbát.
Negativní přesah může mít v krajních (a bohužel stále častějších) případech po- dobu netolismu (závislostní chování vůči virtuálním drogám). Mobilní telefon může být zneužíván i různými formami kyberútoku, na to by děti měly být také upozorňovány a při- pravovány. Může se jednat o zasílání výhružných a urážlivých SMS, opakované prozvá- nění, nepříjemné telefonáty, fotografování a natáčení ponižujících videí, telefonní číslo oběti bývá uváděno jako kontakt v nejrůznějších smyšlených inzerátech různých povah, ve výsledku pak je oběť zavalena nevyžádanými dotazy, kontakty, atd. Rodiče by měli v rámci základní prevence své děti poučit o tom, že jejich telefonní číslo je velmi sou- kromá věc, kterou by neměly sdělovat cizím osobám. Důležitým faktorem v rámci účinné prevence je nastavení pravidel používání mobilního telefonu dítětem a následně dbaní na jejich dodržování. V rámci případného následného řešení důsledků kyberútoku, je pod- statná vzájemná důvěra ve vztahu dítěte a rodiče, ze které vyplývá otevřená komunikace o nastalém problému. Poté je možné zvolit nejvhodnější variantu řešení vzhledem k tomu, o jakou formu kyberútoku se jedná (kontaktování mobilního operátora, zablokování tele- fonního čísla, nahlášení na Policii ČR).
3.6 Druhy šikany (různé její projevy)
Na tomto místě bychom rádi zmínili některé druhy kyberšikany a to, jaké projevy mohou mít.
- Kyberpronásledování (Kyberstalking)
O kyberstalkingu hovoříme ve spojení s využíváním informačních komunikač- ních technologií a opakovaným, často stupňujícím se obtěžováním oběti. Toto obtěžující chování využívá různé prostředky ICT (mobilní telefon – telefonáty, SMS, internet – In- stant messengery, e-mail, chaty, apod.), mívá tedy různou podobu i různou intenzitu.
Vždy ale platí, že útočník systematicky svou oběť pronásleduje nevyžádanou a nechtěnou pozorností, ať už se jedná o ponižování, zastrašování, vyhrožování, či zasílání různých nechtěných zpráv, nebo dárků majících oběti doložit náklonnost a zájem útočníka. V pří- padě kyberstalkingu můžeme hovořit o snaze útočníka poškodit důvěryhodnost oběti pro- střednictvím šíření nepravdivých informací, snížit její morální kredit v očích jejího okolí ať už pracovního, rodinného, nebo mezi jejími přáteli.
- Obtěžování (harassment)
Nejčastěji se jedná o obtěžování prostřednictvím urážlivých, výhružných či nevy- žádaných zpráv, které jsou oběti doručovány prostřednictvím SMS, e-mailů, chatu, soci- álních sítí, mobilního telefonu, atd. Obvykle probíhá delší dobu a děje se opakovaně. Zra- ňování je pouze jednostranné (faktor odlišující obtěžování od flamingu) a protagonistou bývá pouze jedna osoba, zatímco další osoba se snaží komunikaci zastavit (Vašutová aj.
2010).
- Pomlouvání, očerňování (denigration)
Probíhá nejčastěji na osobním blogu, webu, na sociálních sítích či diskusních fó- rech a jedná se o šíření informací o oběti, které nejsou pravdivé, naopak jsou urážející a zesměšňující. Tyto informace mohou mít zvukovou, grafickou, nebo verbální podobu.
Přímým příjemcem nebývá sama oběť, ale zejména přihlížející. Cílem útočníka je poško- dit pověst oběti, narušit její sociální vazby a dosáhnout jejího sociálního vyloučení. Spe- cifickou kategorií je veřejné rozesílání fotomontáží oběti (např. se sexuálním podtextem).
(Vašutová aj. 2010).
- Vydávání se za někoho (impersonation)
„V souvislosti s tímto jevem se užívá více dalších označení, např. masquerading (maskování, přetvářka), nebo jako u autorů Hinduja, Patchin (2009) identity theft (krádež identity).“ (Vašutová aj 2010, s. 86). Agresor se vydává za svou oběť a pod její identitou se chová nevhodným a urážlivým způsobem, čímž devastuje sociální vztahy a vazby své oběti. Další formou je i krádež a zneužívání hesel oběti.
- Ohrožení (cyberthreats)
Ohrožování může nastat prostřednictvím přímé hrozby – prohlášení o záměru ně- komu ublížit, nebo spáchat sebevraždu. Přímé hrozby obvykle obsahují informace o ak- tuálně plánovaných záměrech. Ohrožování může také nastat prostřednictvím stresového materiálu, což vede k emočnímu rozrušení oběti, v jehož důsledku může oběť zranit buď někoho jiného, sama sebe, či dokonce spáchat sebevraždu (Vašutová aj. 2010).
- Odhalení (outing)
Sdělování, zveřejňování soukromých a intimních informací o oběti bez jejího sou- hlasu. Nejčastěji se jedná o nejsoukromější a citlivá data včetně obrazového materiálu (fotografie, video).
- Podvádění (trickery)
Jedná se podobné chování jako v případě odhalování – outingu, jen s tím rozdí- lem, že agresor takto zveřejňuje informace či materiály, které mu oběť sama s důvěrou poskytla. Opět se nejčastěji jedná o fotografie, videa, či přeposílání konverzací.
- Vyloučení (exclusion)
Vyloučením se myslí záměrné vyloučení oběti z online komunity či skupiny. Týká se to především prostředí online her nebo blogů a dochází k němu v takových případech, kdy agresor, či agresoři dávají v určité skupině na vědomost takové informace, které ve- dou k vyloučení jejich oběti z této skupiny.
- Fyzické napadení spojené s pořízením záznamu
U uvedeného typu útoku agresor, či agresoři svou oběť napadnou fyzicky, z útoku si pořizují záznam (na mobilní telefon, kameru) a tuto nahrávku pak šíří dál (záznam většinou sdílejí prostřednictvím serveru YouTube, nebo MMS zpráv apod.). Toto jednání patří mezi nejtypičtější formy kyberšikany a velmi často je propojeno s tradiční šikanou (oběť útočníka, či útočníky zná a toto jednání je pouze jednou z forem šikany, kterým je z jejich strany vystavena). Ve všech případech se nejedná o fyzické napadení ve smyslu bojového ataku, do této kategorie jsou zahrnuty i útoky, kdy je oběť zesměšňována, svlé- kána, nebo sexuálně napadána.
1) Happy slapping (veselé fackování)
Jde o variantu fyzického napadení spojeného s pořízením záznamu z útoku na oběť ovšem s tím rozdílem, že oběť agresory nezná, je útočníky náhodně vybrána na ve- řejném prostranství a tam nečekaně napadena. Útočník, či útočníci se baví reakcí oběti, jejím překvapením a zděšením.
2) Bumfights
Další variace fyzického napadení spojeného s pořízením záznamu. Jde o speci- fické případy, kdy útočníci zaměřují takovéto násilné chování na bezdomovce.
V této kapitole bychom také velmi rádi zmínili i některé sociálně-patologické jevy spojené s internetem, které, třebaže kyberšikanou samy o sobě nejsou, se s některými je- jími projevy mohou hraničně prolínat. Zároveň jsou to jevy, které na sebe mohou nava- zovat a v konečném důsledku se tak kyberšikanou i stávají. Jedná se především o sexting provozovaný pomocí aplikace Snapchat, která sice zasílané fotografické materiály zacho- vává pouze po dobu několika málo sekund, ovšem pomocí screenshot obrazovky za pou- žití přehrávače videa lze tuto fotografii následně uchovat, aniž by o tom měl odesílatel tušení. Následné veřejné sdílení takovéhoto vysoce citlivého materiálu soukromé povahy, a to často bez vědomí odesílatele, již ovšem za kyberšikanu považujeme. Konkrétně tento jev zde zmiňujeme především z toho důvodu, že byť sám sexting kyberšikanou není, do- sahuje v současné době velké obliby u dospívající mládeže. Velmi alarmující je, že záro- veň se stoupající tendencí klesá i věková hranice těch, kteří ho provozují a není úplnou výjimkou ani nutná intervence v případech dětí staršího školního věku, u nichž sexting vyústil právě v kyberšikanu (outing, trickery).
- Sexting
Jedná se o elektronické rozesílání textových zpráv, fotografií nebo videí se sexu- álním obsahem, odtud pochází i název tohoto jevu (je složeninou slov sex a textování).
Toto sdílení bývá často dobrovolné. „Existují dva typy sextingu. Rozdělujeme je podle toho, zda osoba poskytuje dotčený sexuálně explicitní materiál další osobě a sama je ob- jektem. Self-sextingem je myšlen sexting, kdy mladistvý posílá své vlastní snímky a na- opak peer-sextingem je zasílání snímků někoho jiného, nejčastěji někoho z vrstevníků“
(Čech, Zvoníčková 2017). „Sexting podporuje šíření pornografie mladistvých a dětí, které je celosvětově zakázáno“. Často se také stává prostředkem pro vydírání dětí v rámci kybergroomingu (www.sexting.cz). Jako formu kyberšikany tento jev můžeme označit v případě, že jedna ze zúčastněných stran zveřejní tento intimní obsah na internetu, nebo ho použije k vydírání druhé zúčastněné osoby (jako v případě odhalení, či podvádění).
- Provokování, rozohňování (flaming)
Jedná se o výměnu názorů, hádku, která je prudkého charakteru a zahrnuje použí- vání ofenzivního a vulgárního jazyka, urážek, někdy i výhružek. Flaming probíhá v on- line komunikaci nejčastěji v diskusních fórech, chatovacích místnostech, či v rámci hry, a to mezi dvěma a více účastníky. „Charakteristická pro flaming je jeho rozohněnost v po- době více či méně skrytých hrozeb násilí, které mohou, ale nemusejí být reálnými hroz- bami“ (Vašutová aj. 2010). Většinou bývá ovšem tento typ komunikace obou, či více směrný a má krátkodobý charakter. Toto jednání můžeme označit za kyberšikanu pouze v tom případě, že splňuje znaky, které jí charakterizují, to znamená, že podmínkou jed- nání musí být záměr poškodit oběť a jednání opakovat. Také oběť musí flaming vnímat jako ubližující chování (jak již bylo řečeno v předchozím textu, konkrétně v kapitole De- finice kyberšikany).
- Kybergrooming
Kybergroomingem označujeme takové chování, kdy uživatelé informačních ko- munikačních technologií předstírají online identitu smyšlené osoby. Důvodem k tomu bývá jejich snaha získat si důvěru vytipovaného dítěte s cílem manipulace s ním, sexuál- ního obtěžování a jeho pohlavního zneužití. Při tomto jevu se tedy nejedná o projevy agrese navzájem mezi vrstevníky, ale o manipulace dítěte dospělou osobou, a to přede- vším s cílem sexuálního zneužívání. Nejčastějšími prostředky, které k takovému chování agresoři využívají, jsou chaty, e-maily či sociální sítě. I když sexuální motivace bývá u kybergroomingu nejčastější, ne vždy tomu tak musí nutně být. Za kybergrooming po- važujeme i s manipulace dětí v širším pojetí vedoucí k jiným cílům, například k agresiv- ním a nenávistným projevům – terorismu a podobně. Proces manipulace dítěte kybergro- omerem obvykle prochází několika základními etapami (Kopecký 2007) :
1) Vzbudit důvěru a zároveň oběť izolovat
Kybergroomer se v komunikaci staví do pozice osoby, která oběti rozumí, chápe jí, naslouchá jí, lichotí, předstírá, že řeší podobné problémy jako oběť, snaží se získat postavení dobrého přítele. Zároveň oběť izoluje od jejího okolí, přátel a rodičů, v této etapě se útočníkovi často daří získat i citlivé údaje o oběti – její adresu, telefonní číslo, adresu školy, oblíbená místa, která oběť ráda navštěvuje, atd.
2) Prohlubování kamarádského vztahu s obětí
V této fázi kybergroomer často posiluje navázaný vztah, svou oběť podplácí dárky, nebo různými úslužky bez konkrétní příčiny.
3) Získání emoční závislosti oběti
Kybergroomera již v této fázi oběť považuje za důvěrného a blízkého přítele, svě- řuje se mu se svými tajemstvími, často intimního charakteru. Kybergroomer definitivně získává jakési exkluzivní, důvěrné postavení na úkor vztahu oběti s rodiči, či vrstevníky.
Důsledkem bývají lži oběti rodičům, nesvěřování se jim, ani kamarádům z řad vrstevníků.
4) Osobní setkání
V této fázi se útočníkovi již většinou daří přesvědčit oběť k osobní schůzce, která může proběhnout na veřejnosti, na odlehlém místě, nebo přímo v bytě útočníka.
5) Sexuální obtěžování a zneužití oběti
Poslední etapou kybergroomer zpravidla dosahuje svého cíle – sexuálního zneu- žití oběti.
- Webcam trolling
Jedná se o podvržené videozáznamy, které jsou obětem promítány místo skuteč- ného záznamu z webkamery a kterými útočník svou oběť manipuluje. Jedná se o program, který umožňuje vytvářet virtuální webkamery jejichž obsah může útočník libovolně mě- nit. Virtuální webkamera se chová podobně, jako webkamera skutečná. Lze ji tedy pro- pojit s běžnými komunikačními nástroji a internetem kolují nahrávky – smyčky, které může útočník pro simulaci videochatu zneužít. Primárním účelem využívání falešného videochatu je manipulace s obětí pro zábavu útočníka. Webcam trolling lze zneužít i k manipulaci s mladistvými, či dětmi, cílem útočníka je vylákat z oběti intimní fotogra- fie nebo video, které by mohl dále využít k manipulování, zastrašování a vydírání, jež by vedlo k osobní schůzce oběti s útočníkem (kybergrooming).
3.7 Prevence kyberšikany
Nejprve bychom rádi definovali význam pojmu „prevence“ (z lat. praevenire, předcházet) – jako systém opatření, která mají předcházet vzniku některého z nežádou- cích jevů. Rozlišujeme tři typy prevence dle závažnosti a vystupňování projevů chování, které bývá s těmito jevy spojené i těchto jevů samotných.
Primární prevence – zkoumá předpoklady, podmínky a příčiny jevů, jimž se má bránit, a hledá způsoby, jak jim předcházet. Bývá zaměřena na veškeré obyvatelstvo.
Jedná se o předcházení a minimalizaci rizikového chování, podporu zdravého životního stylu, rozvoj pozitivního sociálního chování, rozvoj psychosociálních dovedností a zvlá- dání zátěžových situací. V rámci nespecifické primární prevence se jedná o aktivity pod- porující právě zdravý životní styl a osvojování pozitivního sociálního chování prostřed- nictvím smysluplného využívání a organizace volného času (zájmové, sportovní a volno- časové aktivity), aktivity vedoucí k dodržování společenských pravidel, zdravému rozvoji osobnosti, odpovědnosti za sebe a za své jednání. V rámci specifické primární prevence se jedná o aktivity zaměřené na předcházení a omezování výskytu rizikového chování.
Toto může být prováděno prostřednictvím všeobecné prevence – která je zaměřena na širší populaci bez zjišťování rozsahu problému nebo rizika. Dále prostřednictvím selek- tivní prevence – která je zaměřena na populaci ohroženou zvýšeným výskytem rizikového chování. A také prostřednictvím indikované prevence – která je zaměřena na populaci s vyšším výskytem rizikových faktorů v oblasti chování a vztahů (v rodině, ve škole,
Sekundární prevence – snaží se příslušné jevy včas zachytit a bránit jejich prohlu- bování a šíření. Bývá zaměřena na zvláště ohrožené skupiny.
Terciární prevence – cílem je zabránit opakování (trestného činu, drogové závis- losti, netolismu, atd.). Bývá zaměřena na osoby, které jsou bezprostředními aktéry nežá- doucích jevů.
Kyberšikana se jako jedna z forem šikany řadí mezi sociálně-patologické jevy a je projevem právě takového popsaného nežádoucího chování. Dle Kopeckého je kyberši- kana „onemocnění sociální skupiny, ve které nefunguje komunikace, důvěra a sociální interakce“, a jde o „přenos psychické (lépe verbální šikany) do prostředí, které nabízí k útoku na jinou osobu podstatně víc nástrojů“. Prevence by pak „měla začít fungovat nejpozději, když s nějakou technologií začne dítě pracovat“. Kopecký v témže článku zmiňuje i výzkum projektu E-bezpečí a O2, který byl realizován v roce 2017 a zaměřoval se na „Sexting a rizikové seznamování českých dětí v kyberprostoru“. Zahrnoval téměř 5000 respondentů s průměrným věkem 14 let (8–17 let). Z výzkumu vyplynulo, že až 16 % respondentů sdílelo s cizími lidmi své intimní materiály, přičemž dominují fotogra- fie nad videi. Za pět let se toto číslo zvýšilo téměř o polovinu. Toto potvrzuje i Linka bezpečí a poradna projektu Seznam se bezpečně! Dle Kopeckého se tento nárůst sextingu dal předpokládat vzhledem k nesystematické a pozdní prevenci. (Kopecký 2018)
„Současná generace mladých uživatelů internetu je mnohem zběhlejší v jeho po- užívání než generace jejich rodičů, přesto nemusí mít tolik znalostí o bezpečnosti na in- ternetu. Technicky zaměřené strategie mohou účinně zabránit kyberšikaně, mnoho dětí ale neví, jakým způsobem lze v podobné situaci postupovat. Například v mezinárodním výzkumu EU Kids Online II se ukázalo, že jenom 60 % dětí umí blokovat nevyžádané zprávy a pouze 52 % si umí na sociální síti změnit nastavení údajů, které budou veřejně přístupné.“ (Livingstone aj. 2011, in Černá aj. 2013, s. 137)
Domníváme se, že na úrovni primární prevence, kterou se zabývá ve své praktické části i tato práce, je předcházení kyberšikaně nejlépe přijímáno, pokud je praktikováno jak v rodinném, tak ve školním prostředí.
