POSTAVENÍ ŽIDŮ V ČESKÝCH
KRÁLOVSKÝCH MĚSTECH V POZDNÍM STŘEDOVĚKU
Diplomová práce
Studijní program: N7105 – Historické vědy Studijní obor: 7105T021 – Historie
Autor práce: Bc. Tereza Valášková
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.
Liberec 2014
PROHLÁŠENÍ
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum: 23. dubna 2014
Podpis:
PODĚKOVÁNÍ
Ráda bych poděkovala všem, kteří mě podpořili při vzniku této diplomové práce. Poděkování náleží Prof. PhDr. Jaroslavu Čechurovi, DrSc. za vedení, rady i věnovaný čas. Můj dík patří též rodině a přátelům za podporu a trpělivost.
ANOTACE
Diplomová práce pojednává o životě židovské minority v českých královských městech v pozdním středověku. Popisuje základní dějinný vývoj, náboženství, kulturu, tradice a zvyky Židů v křesťanské společnosti v českých zemích. Studie se zabývá jak důvody pogromů Židů, tak jejich vývojem i důsledky v průběhu pozdního středověku; dále seznamuje s právním a sociálním postavením židovského obyvatelstva v českém království.
Klíčová slova: Židé, židovské obyvatelstvo, židovská komunita, pozdní středověk, královská města, judaismus, obchod, ghetto, pogrom, privilegia, synagoga, židovský hřbitov, antisemitismus.
THE ANNOTATION
My thesis deals with the life of Jewish minority who lived in towns and cities of the Czech kingdom in the Late Middle Ages. It describes the fundamental historic development, religion, culture, traditions and habits of Jews in Christian society in the Czech lands of the Bohemian Crowns.
The study deals with both, the reasons for pogroms of Jews, as well as with their development in the Late Middle Ages. The consequences were the acquaintances with the legal and social status of the population in the Czech Jewish kingdom.
Key words: the Jews, the Jewish population, the Jewish community, the Late Middle Ages, the towns and the cities of the Czech kingdom, Judaism, trade, ghetto, pogrom, privileges, synagogue, a Jewish cemetery, anti-Semitism.
OBSAH
1 ÚVOD ...11
2 ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY ...14
2. 1 Prameny ...14
2. 2 Literatura ...14
3 POSTAVENÍ ŽIDŮ V POZDNÍM STŘEDOVĚKU ...17
4 OBCHOD A FINANCE ...22
4. 1 Finančnictví ...22
4. 2 Obchod ...24
4. 3 Platby ...25
5 ŘEMESLA ...27
6 SPRÁVA A MAJETEK ...29
7 PRÁVO A SOUDNICTVÍ ...32
8 NÁBOŽENSTVÍ, KULTURA, TRADICE A ZVYKY ...35
8. 1 Judaismus a jeho zásady ...35
8. 2 Kalendář a modlitba v judaismu ...36
8. 2. 1 Synagoga ...37
8. 2. 2 Bohoslužby a modlitby během dne ...39
8. 3 Svátky určené Tórou ...41
8. 3. 1 Šabat ...41
8. 3. 2 Vysoké svátky ...44
8. 3. 3 Poutní svátky...45
8. 4 Slavnosti v judaismu ...48
8. 4. 1 Chanuka ...48
8. 4. 2 Purim ...49
8. 4. 3 Lag be-omer, Tu bi-ševat ...49
8. 5 Dny smutku ...50
8. 6 Každodennost ...51
8. 6. 1 Narození, manželství, smrt ...51
8. 6. 2 Stravování ...56
8. 6. 3 Židovský dům a hřbitov...57
8. 7 Židovská a protižidovská literatura ...58
8. 7. 1 Židovská literatura v českých zemích ...58
8. 7. 2 Protižidovská literatura a hebraistická studia ...59
8. 7. 3 Protižidovské polemiky, divadlo a historiografie ...61
8. 7. 4 Knihtisk ...62
8. 7. 5 Vyobrazení Židů ...64
9 ANTISEMITISMUS, DISKRIMINACE A POGROMY ŽIDŮ ...65
9. 1 Antisemitismus ...65
9. 2 Diskriminace, segregace a vyhánění ze země ...66
9. 3 Pogromy ...67
9. 3. 1 Pogromy ve 13. a 14. století ...68
9. 3. 2 Pogrom v Praze 18. dubna 1389 ...69
9. 3. 3 Pogrom v Praze roku 1483 ...70
9. 3. 4 Pogrom v Českých Budějovicích ...71
10 GHETTA V ČESKÝCH KRÁLOVSKÝCH MĚSTECH ...74
10. 1 Praha ...75
10. 1. 1 Vznik, poloha a rozmístění ghetta ...75
10. 1. 2 Synagoga ...76
10. 1. 3 Hřbitov ...77
10. 1. 4 Prapory a znamení ...79
10. 1. 5 Slavnosti, zábava a další události ...79
10. 2 Kolín ...81
10. 2. 1 Židovská ulice a postavení Židů ...81
10. 2. 2 Hřbitov ...83
10. 2. 3 Synagoga ...83
10. 3 České Budějovice ...84
10. 3. 1 Výnosy a privilegia týkající se Židů ...85
10. 4 Cheb ...86
10. 4. 1 Synagoga a hřbitov ...87
10. 4. 2 Privilegia a postihy ...88
10. 5 Plzeň ...88
10. 5. 1 Synagoga a hřbitov ...89
10. 5. 2 Privilegia, zákazy a postihy ...89
10. 6 Kutná Hora ...90
10. 7 Louny ...91
10. 8 Most ...92
10. 9 Židovské osídlení v dalších českých královských městech ...92
11 ZÁVĚR ...95
12 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY ...97
12. 1 Prameny ...97
12. 2 Literatura ...97
13 SEZNAM POJMŮ ... 101
14 SEZNAM PŘÍLOH ... 114
11
1 ÚVOD
Předložená diplomová práce se zabývá jedním ze sociálních témat, které se v moderní historiografii dostávají do popředí, a to postavením Židů v českých královských městech v pozdním středověku. Židé byli tehdy nejpočetnější menšinou v českých zemích. „Právo na Židy“ přinášelo panovníkům země nemalý prospěch a zisk. Židovské obyvatelstvo většinou sídlilo právě v královských městech, kde mohlo vlastnit pouze dům, pokud panovník nesvolil jinak. Díky vzrůstající nechuti k Židům začaly vznikat oddělené čtvrti či ulice – ghetta. Také jim bylo prakticky znemožněno vykonávat řemeslo či se věnovat obchodu mimo židovskou komunitu.
Z toho důvodu nezbylo Židům nic jiného než se soustředit především na půjčování peněz na vysoký úrok, a právě díky tomuto omezení se stali Židé vynikajícími finančníky. Tvořili tak nepostradatelnou složku středověké ekonomiky, jelikož v českých zemích v podstatě nahrazovaly bankovní domy. Jejich mnohdy přeceňované bohatství vyvolávalo u křesťanů nenávist. Z toho následně vznikaly násilnosti vůči židovskému obyvatelstvu. S nejhoršími pogromy se setkáváme kolem poloviny čtrnáctého století ruku v ruce s morovou epidemií. Kvůli tomu se některá města bránila pustit Židy za své hradby, snažila se je všechny nahnat do jednoho místa a navíc je ještě odlišit viditelným označením na oděvu.1 S podobnými pokusy se setkáváme ve dvacátém století během holocaustu.
Patnácté století měnilo zavedené normy. Židé sice stále spadali pod panovníka, ale těžila z nich i šlechta. Vidina zisku i oslabení panovníkovy moci díky jeho nepřítomnosti v zemi dohnala Židy pod dozor vrchnosti. Někteří šlechtici dokonce povolovali Židům na svých územích hospodářskou činnost i v zakázaných odvětvích. Z toho důvodu král Vladislav Jagellonský2 obnovil svůj židovský regál
1 BOBKOVÁ, Lenka – BARTLOVÁ, Milena, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek IV. b, 1. vyd.
Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-551-0, s. 23–25.
2 Vladislav II. Jagellonský (1. 3. 1456, Krakov – 13. 3. 1516, Budín) byl český král od r. 1471, uherský král od r. 1490; syn polského krále Kazimíra IV. a Alžběty Habsburské, manžel Anny z Foix.
Po smrti Jiřího z Poděbrad byl zvolen většinou šlechty českým králem, katolíci ale uznávali Matyáše Korvína, zvoleného vzdorokrálem r. 1469. O trůn tak s Matyášem musel svést válku. Boje skončily r. 1478 uzavřením olomouckých smluv (oba panovníci si na jejich základě ponechali titul českého krále; Vladislav vládl v Čechách, obojí Lužici a ve Svídnicku a Javorsku, Korvín na Moravě a ve zbytku Slezska). Vladislav se pokoušel v zemi zavést katolictví, ale druhá pražská defenestrace ho donutila smířit se s realitou. V r. 1485 byl na zemském sněmu v Kutné Hoře uzavřen náboženský smír. Po zvolení uherským králem přebýval převážně v Uhrách. R. 1503 vydal mandát proti Jendotě bratrské. V letech 1500-17 zemi zachvátily ostré spory mezi šlechtou a královskými městy -> města měla být Vladislavským zřízením zemským (1500) dokonce vytlačena ze sněmu. Klid a pořádek v zemi byl obnoven teprve Svatováclavskou smlouvou z r. 1517, tedy rok po Vladislavově smrti.
12
a zakázal Židům vstupovat pod ochranu šlechty. Následně však ustoupil tlaku královských měst, jež se bouřila proti Židům uvnitř svých hradeb. Díky tomu za Vladislavova panování zanikla v českých zemích řada židovských obcí v královských městech. Židé poté směřovali do poddanských měst či na venkov.3
Jelikož se má práce soustředí především na závěrečné období středověku, bylo jedním z mých prvních počinů vymezení doby. Namátkou jsem vzala do ruky několik publikací věnujících se českým dějinám, jako například Velké dějiny zemí Koruny české4 a vyhledala si, jak autoři definují pozdní středověk. Podle výše zmíněného díla zní definice pozdního středověku následovně: „Počátkem krize, která se ve Francii ohlašovala už kolem roku 1300, a jejím překonáním v posledních desetiletích 15. věku také odborníci vymezují epochu dnes již obecně nazývanou pozdní středověk.“5 Ve studii se zabývám převážně dobou jagellonskou, nicméně zahrnuji do ní i předchozí období, zhruba od konce čtrnáctého století, do roku 1526.
V některých případech zabřednu více do minulosti kvůli možné komparaci a vývoji jejich postavení.
Vzhledem k užšímu období, jemuž se v práci věnuju, jsem předložený text rozšířila o pár původně neplánovaných aspektů. Práci jsem rozdělila do několika okruhů. Zabývám se jak samotnými dějinnými událostmi, sociálním a právním postavením, náboženstvím, tak židovskou kulturou, kterou si Židé zachovali navzdory pobytu v různých zemích. Kultura, tradice a náboženství zaujímají velkou část života Židů, proto by neměly být opomíjeny. Samostatná kapitola se také věnuje diskriminaci, segregaci a pronásledování Židů, nemluvě o násilnostech, jež na nich byly často páchány. A v neposlední řadě se zabývám židovským osídlením v několika královských městech. Z nich jsem vybrala ty, která židovskou komunitu nepostrádala. V některých případech totiž buď dříve zanikla, nebo se objevila až v období novověku. Podle Jagellonského věku6 od Josefa Macka měly Čechy v roce Vladislav jako král postrádal autoritu. R. 1515 uzavřel nástupnické dohody s Habsburky. Za jeho panování se rozvíjelo pozdně gotické umění (vladislavská gotika) Pochován byl ve Stoličném Bělehradě. OTTOVA ENCYKLOPEDIE: Česká republika, díl 4., 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, ISBN 80-7360-456-6. S. 337-338.
3 ČORNEJ, Petr, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek V., 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000.
ISBN 80-7185-296-1, s. 503–504.
4 Konkrétně dílo: ČORNEJ, Petr, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek V., 1. vyd. Praha, Litomyšl:
Paseka, 2000. ISBN 80-7185-296-1.
5 ČORNEJ, Petr, pozn. 3, s. 11.
6 MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích, 2. díl, 1. vyd. Praha: Academia, 1998. ISBN 80- 200-0629-X, s. 21.
13
1502 třicet dva královských měst, ačkoliv se jich pravděpodobně vyskytovalo více, než seznam z uvedeného roku prozrazuje.
Na závěr práce jsem vyhotovila seznam pojmů z židovského jazyka, kultury, náboženství atp., jež se v práci vyskytují, pro snadnější orientaci. Následně přílohy obsahují několik obrazových ukázek, které přibližují židovskou každodennost, kulturu a náboženství. Jedná se například o vyobrazení rituálních předmětů nebo fotografie konkrétních synagog či hřbitovů.
V diplomové práci jsem využívala metodu komparace literatury a pramenů.
Studie si klade za cíl zmapovat postavení Židů v pozdním středověku v českém prostředí, jejich každodennost, jež souvisí s náboženstvím, specifickou kulturou a zvyky, stejně jako se sociálním a právním postavením mezi křesťany. Práce se zaměřila také na diskriminaci a násilí, které bylo na židovském obyvatelstvu pácháno. Má podat souvislý obraz života Židů v českých královských městech.
14
2 ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY
2. 1 Prameny
V přípravě textu diplomové práce jsem využila několik pramenů. Dá se říci, že prameny ze studované doby zaznamenávající historický vývoj, jako například Husitská kronika,7 se příliš židovským obyvatelstvem nezabývají. Také Staré letopisy české8 se Židů dotýkají minimálně.
Více mi byl nápomocný Codex iuris municipalis,9 kde se nacházejí listiny, jež se týkají královských měst ve studované době. I zde mají Židé malý prostor, nicméně i na menším zastoupení lze pozorovat postoj panovníků k jejich „židovskému regálu“.
Edice pramenů K dějinám Židů v Čechách a na Moravě10 je souhrn všemožných zpráv o Židech z různých zdrojů. Patří mezi ně i některé výše jmenované. Zde jsem nalezla záznamy, jež se netýkaly pouze primárně královské osoby, ale jednalo se například o výše dluhů u Židů atp.
2. 2 Literatura
Na úvod této kapitoly poznamenávám, že jsem čerpala s česky dostupné literatury. Shledala jsem, že navzdory celkem rozšířenému tématu Židů v českých dějinách, se málo publikací zabývá dějinami ranými, přesněji středověkými. Buď pojednávají o židovské historii jako celku nebo se zabývají více událostmi z dvacátého století. Linie jde spíše jedním směrem.
Literatura k tématu této práce se dá strukturovat do několika skupin. Do té první náleží publikace, jež se zabývají tématikou Židů všeobecně či celosvětově.
Jako je například kniha Marka Cohena Pod křížem a půlměsícem.11 Autor se ve svém díle věnuje židovské komunitě ve středověku, buď v křesťanské, nebo v islámské společnosti.
7 Vavřinec z Březové, Kronika husitská, 1. vyd. Praha: SNKL, 1954.
8 ŠIMEK, František, Staré letopisy české z Vratislavského rukopisu novočeským pravopisem, Praha:
Nákladem Historického spolku a Společnosti Husova musea, 1937.
9 ČELAKOVSKÝ, Jaromír – FRIEDRICH, Gustav, Privilegia královských měst českých 1420-1526, Praha 1948.
10 DVORSKÝ, František, K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku. 1., 906 až 1620, Praha:
Bohumil Bondy, 1906.
11 COHEN, Mark, Pod křížem a půlměsícem. Židé ve středověku, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2013.
ISBN 978-80-7429-352-8.
15
Do další skupiny jsem zahrnula publikace, které se přímo týkají židovských dějin. Základním dílem se stala kniha Historie Židů v Čechách a na Moravě.12 Jedná se o ucelený historický vývoj židovského obyvatelstva na území Čech a Moravy, a sice od počátků až po dvacáté století. Pro mou práci se samozřejmě stala stěžejní ta část, jež se věnuje pozdnímu středověku. Do této skupiny dále patří například Dějiny Židů v Čechách a na Moravě.13 Tato publikace byla vydána jako průvodce expozicí Židovského muzea v Praze. Přímo Židů v poslední etapě pozdního středověku se týkal článek uveřejněný v časopise národního muzea, a sice Příspěvky k dějinám židů v době Jagellonské14 od Jaromíra Čelakovského; a také kapitola Židé v knize Víra a zbožnost jagellonského věku.15
Následuje oddíl, do něhož bych zařadila práce, které mají co dočinění s židovskou kulturou či náboženstvím. Sem patří dílo Židovské tradice a zvyky.16 Tato publikace se stala jednou z těch, na kterých jsem postavila osmou kapitolu – Náboženství, kultura, tradice a zvyky. Jedná se o poměrně rozsáhle pojatý text, jež se zabývá během života, náboženskou praxí i židovskými svátky. Stejnou funkci rovněž zastala publikace židovského muzea v Praze Židé – Dějiny a kultura.17 V tomto případě konkrétně studie Židovské tradice a zvyky. Průvodcem židovskou literaturou mi byla především kniha Židé a česká společnost v zrcadle literatury.18
Další skupinu tvoří knihy, které se věnují Židům v jednotlivých městech nebo naopak pouze městům. Staly se jedním ze základních kamenů kapitoly o ghettech v českých královských městech. Patří sem dílo Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.19 Tato kniha mimo jiné zahrnuje, zda se v daném městě židovská komunita nalézala či nikoliv. A pokud ano, lze zde dohledat základní
12 PĚKNÝ, Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě, 2. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Sefer, 2001.
ISBN 80-85924-33-1.
13 PUTÍK, Alexandr – SIXTOVÁ, Olga, Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Průvodce expozicí, 1. vyd. Praha: Židovské muzeum, 2005. ISBN 80-86889-00-9.
14 ČELAKOVSKÝ, Jaromír, Příspěvky k dějinám židů v době Jagellonské, in: Časopis Národního muzea 72, Praha: Národní muzeum, 1898, s. 385–454.
15 MACEK, Josef, Víra a zbožnost jagellonského věku, 1. vyd. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-265- 8.
16 NOSEK, Bedřich – DAMOHORSKÁ, Pavla, Židovské tradice a zvyky, 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1518-9.
17 Židé. Dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum, 1997. ISBN 80-85608-17-0.
18 VESELÁ-PRUDKOVÁ, Lenka, Židé a česká společnost v zrcadle literatury, 1. vyd. Praha: NLN, 2003. ISBN 80-7106-430-0.
19 KUČA, Karel, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996-2011.
ISBN 80-85983-14-5.
16
charakteristiku dané židovské obce. V tomto oddílu nesmím opomenout knihy, jež se zabývaly pražskými Židy. Sem patří publikace jako například Pražské ghetto20 atp.
Židům mimo Prahu se věnovalo dílo Židé v Kolíně.21 Patří do série knih Moje město Kolín. K ostatním královským městům neexistuje literatura přímo o tamější židovské komunitě, proto bylo zapotřebí sáhnout po souhrnných knihách daného města.
V práci jsem dále využila publikace, jež se primárně nezabývají Židy, nýbrž českými dějinami v různých obdobích. Jako příklad může posloužit Jagellonský věk v českých zemích22 od Josefa Macka, a obdobné práce.
K vypracování seznamu pojmů mi byla nejvíce nápomocna publikace Malá encyklopedie rabínského judaismu.23 Seznam se nachází na konci práce a slouží jako pomůcka v orientaci v židovských pojmech.
20 SADEK, Vladimír – ŠEDINOVÁ, Jiřina, Pražské ghetto, 1.vyd. Praha: Olympia, 1991. ISBN 27- 065-91. S. 20–21.
21 PEJŠA, Jaroslav – JOUZA, Ladislav – JOUZOVÁ, Miroslava, Moje město Kolín. Židé v Kolíně, 1.
vyd. Kolín: Regionální muzeum v Kolíně, 2010. ISBN 978-80-86403-21-2.
22 MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích, 2. díl, 1. vyd. Praha: Academia, 1998. ISBN 80- 200-0629-X.
23 SLÁDEK, Pavel, Malá encyklopedie rabínského judaismu, 1. vyd. Praha: Libri, 2008. ISBN 978- 80-7277-379-4.
17
3 POSTAVENÍ ŽIDŮ V POZDNÍM STŘEDOVĚKU
Židovské obyvatelstvo Evropy začínalo na nejspodnějším místě v hierarchii křesťanského světa. Příchod křížových výprav a prohlubování křesťanské zbožnosti způsobily, že Židé byli od jedenáctého století ze společnosti postupně vylučováni.
Někteří Židé žili na venkově, ale naprostá většina obývala města.24
V době vlády Jagellonců25 zůstávali Židé v českém království v náboženském životě stále cizorodou skupinou a nechtěli to měnit. „Byli jedinými zjevnými nekřesťany mezi křesťany, považovali svou víru za ,jedinou víru pravou‘ a sami sebe za pravé vyvolence Boží. Řídili se svérázným církevním řádem, dodržovali zcela svébytný cyklus svátků a žili odlišným každodenním rytmem a stylem než jejich křesťanští sousedé.“26 Přísně se dodržovaly starobylé zvyky, navíc k další odlišnosti Židů přispěla i hebrejština, pro křesťany nesrozumitelný jazyk. Ti chovali k židovskému obyvatelstvu stálou nedůvěru, nejen k nim, ale ke všem cizím elementům a ke členům tzv. okrajových skupin, kam náleželi právě i Židé.27
K významným společenským i ekonomickým proměnám došlo na konci patnáctého století v takřka celé Evropě. Tyto změny se dotkly také postavení Židů:
jejich středověkem přiřčený společenský status se začal pomalu hroutit, a sice proto, že křesťané dostali možnost otevřeně obchodovat s penězi. Konkurence vzala Židům část výdělku a tak byli nuceni hledat obživu jinde. Jelikož většina Židů žila ve městech, měli možnost volit mezi obchodem a řemesly. Avšak oba obory se nacházely již nějakou dobu v krizi a křesťané tak dostali další důvod k nenávisti vůči Židům.28
Od husitských dob Židé v českých zemích stále více spadali pod pravomoc panstva a měst.29 Vrchnost se od Židů nenechala odpoutat ani v době panování Jiřího z Poděbrad,30 jež se snažil obnovit královskou moc, a už vůbec ne za slabé vlády
24 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 207a 223.
25 Jedná se o rozmezí let 1471–1526.
26 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 355.
27 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 355.
28 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 50–51.
29 Židovské obyvatelstvo ve městech žilo většinou odděleně od křesťanů, v ulici nebo čtvrti nazývané
„V Židech“, „Judengasse“ či „Židovská ulice“.
30 Jiří z Poděbrad se narodil 23. 4. 1420 (snad Poděbrady), zemřel 22. 3. 1471 (Praha), byl původem z českého šlechtického rodu pánů z Kunštátu; zřejmě nemanželský syn Viktorina z Poděbrad; otec Hynka z Poděbrad, manžel Kunhuty ze Šternberka a Johany z Rožmitálu. V r. 1434 se zúčastnil bitvy
18
Vladislava II. Jagellonského. V té době královská moc nad židovským regálem zcela upadala. Městské úřady a šlechtici nutili Židy k různým platům, kterými nebyli povinni, a také obcházeli nebo rušili jejich výsady. Oslabená královská jurisdikce se hodila hlavně velkým feudálům. Mezi nimi a panovníkem proběhl v té době stupňující se zápas o uplatnění nezpochybnitelného vlivu hlavně ve sféře židovského úvěru.31
Obdobně probíhal boj i mezi panovníkem a královskými městy. Židé se tak pod nátlakem stávali poddanými a dědičnými městských obcí. Ocitli se tak ve velmi obtížném postavení, jelikož do jejich práv nyní mohli zasahovat jak královští úředníci, tak šlechta i konšelé.32
Postavení jednotlivých Židů se v této situaci dosti lišilo. Příslušnost
„panských“ Židů k šlechtické vrchnosti dávala větší právní jistotu, svobodnější rozvoj obchodu a řemesel, která jim byla jinde zakázána. Z toho důvodu se mnoho Židů snažilo dostat pod ochranu či dokonce i do poddanství šlechtických osob a poddanských měst. Někteří tak jednali i proto, že je z královských měst vyháněli.
Toho všeho šlechta využívala a usazovala na svých statcích podnikavé židovské rodiny.33 Šlechtici se tak stávali stále ve větší míře pány Židů, které chránili a bránili jako část svého panství. Avšak ne všem šlo o materiální prospěch ze svých židovských poddaných. Někteří šlechtici si nepřáli, aby na jejich území vznikaly nebezpečné konflikty, také protestovali proti persekuci Židů ve městech. Jako příklad může sloužit nejvyšší purkrabí Jan z Janovic, který se v roce 1485 přimlouval za u Lipan na straně panské jednoty. Poté se zapojil do domácí politiky; patřil ke straně Hynka Ptáčka z Pirkštejna. Po jeho smrti (1444) stanul v čele východočeského landfrýdu, r. 1448 byl jmenován správcem nově ustavené Jednoty poděbradské. V r. 1448 se zmocnil se svými stoupenci Prahy a stal se faktickým vládcem země. Pokus jeho protivníků z Jednoty strakonické o zvrat nevyšel a r. 1452 nastoupil Jiří do funkce zemského správce. Téhož roku vojensky ovládl Tábor, čímž došlo k potlačení radikálů a sjednocení husitů na základě jihlavských kompaktát (viz pozn. 17). Úřad zemského správce vykonával i po nástupu Ladislava Pohrobka na český trůn. Po předčasné Ladislavově smrti byl r. 1458 zvolen českým králem. Proti jeho volbě se postavila část Moravy, Slezsko a Lužice. Převážná část jeho vlády byla naplněna bojem o uznání kompaktát papežskou kuriím domácí šlechtou a uherským králem Matyášem Korvínem. Musel čelit vystoupení jednoty zelenohorské i katolických měst. R.
1462 prohlásil papež Pius II. jihlavská kompaktáta za neplatná, v zemi však platit nepřestala. R. 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího za kacíře, vyobcoval ho z církve a vyhlásil proti němu křížovou výpravu, jejíhož vedení se ujal Matyáš Korvín. Ten byl r. 1469 u Vilémova zajat. Nakonec byl propuštěn a v Olomouci se nechal zvolit českým králem. Ještě před svou smrtí zajistil Jiří z Poděbrad nástupnictví na český trůn polskému královskému rodu Jagellonců OTTOVA ENCYKLOPEDIE:
Česká republika, díl 4., 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, ISBN 80-7360-456-6. S. 129.
31 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 51.
32 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 51.
33 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 52.
19
židovského obchodníka Samuela, jemuž nebylo dovoleno usadit se v Budějovicích.
Laskavost šlechticů k Židům se však nedá považovat za samozřejmost.34
Vladislav II. se snažil oslabenou královskou pravomoc nad Židy upevnit.
Roku 1499 vyhlásil, ne poprvé, svou výhradní pravomoc nad židovským regálem Čech a Moravy a určil jeho nejvyšší úřední správce. Tento zákaz měl zamezit očividnému přestupování venkovských Židů pod správu šlechtických vrchností, ale ne jejich těsnějšímu přimknutí tam, kde už žili a kde nad nimi měli šlechtici již dříve svou pravomoc od panovníka právně potvrzenou. Proto Vladislav II. uspěl ve svých snahách o znovuovládnutí regálu jen zčásti.35
Během devadesátých let vydal panovník také několik nařízení, ve kterých se pokusil jednak zamezit židovskému obchodu se zbožím, a také určit židovskému a křesťanskému obchodu s penězi jasná pravidla. Jednalo se o odezvu na usnesení zemských sněmů, která nejen formálně povolovala existenci nežidovského úvěru, ale pokoušela se otevřeně vyřídit úvěr židovský. Panovníkovy reglementace podnítily velký odpor ve městech, jež opětovně žádala, aby Židy vyhnali. Naděje, že bude žádosti na zemském sněmu roku 1501 vyhověno, měla malou možnost. Na jaře roku 1501 král v Olomouci potvrdil výsady udělené Židům jeho předchůdci. Výzvě krále, aby se sněm k panovníkovi připojil, vyhověl a vydal usnesení, ve kterém žádal, aby Židé byli v království zachováni, měli odvádět plat koruně a nesměli být nuceni k dalším platbám. Dále se deklarovala zásada, podle které se za provinění jedince netrestala celá židovská obec. Tato zásada se několikrát porušila, jelikož v moci panovníka bylo uchránit Židy jen jako celek, a to ještě ne vždy.36
Stejně jako v dalších zemích Evropy i v českém království museli Židé hledat jiný zdroj obživy než jen obchod s penězi, snažili se proto prosadit v naturálním obchodu a v řemeslech. Nicméně byli nadále značně svazováni řadou zákazů a omezení, jimž se snažili čelit.37 Museli se potýkat s církevními námitkami proti židovské lichvě. Snaha je rozptýlit do jiných pracovních odvětví, aby se změnila jejich ekonomická situace, selhávala.38 I přes veškeré překážky se dokázali vymanit z ekonomické izolace. Brzy se z nich vyvinula silná konkurence nežidovským obchodníkům a řemeslníkům, hlavní protižidovskou silou se stali městské obce.
34 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 365–366.
35 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 53.
36 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 53–54.
37 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 55–56.
38 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 178.
20
Docházelo k pogromům a nakonec Vladislav II. povolil vyhnání židovských obyvatel roku 1504 z Plzně a Jihlavy. Roku 1505 došlo k tragédii v Českých Budějovicích, kde měšťané obvinili Židy z rituální vraždy malého chlapce. Jednalo se o záminku k jejich vypuzení. Židé se o chystaném tažení včas dozvěděli a prchali z města, což konšelé považovali za přiznání ke společné vině, a tak získali králův souhlas s vypovězením. Ti, co se mezitím do města opět vrátili, byli zatčeni a mučeni, nicméně k rituální vraždě se nepřiznali, přesto jich soud sedm odsoudil k smrti. Další čekali v městském vězení na svůj proces a nakonec jich dalších třináct odsoudili k smrti utopením. Jiní zahynuli na útěku, majetek všech byl rozkraden. Vladislav II.
udělil Českým Budějovicím majestát, který je od všech Židů neomezeně osvobozoval.39
Obdobná „osvobození“ si vymohla i další města: Karlovy Vary (1499), Cheb (1502), Louny (1508), opět Jihlava (1506) atd. Proti židovskému obyvatelstvu se postavila i pražská města (1507), král souhlasil s vypovězením Židů, nicméně si vymohl roční odklad. Ještě než vypršela lhůta, začali se Židé stěhovat a většina se usazovala na panských statcích. Panovníkovi tak unikal zisk z regálu a vypovězení odvolal, znovu pak převedl židovské obyvatelstvo pod ochranu svých úředníků.40
Vcelku vzato se král Vladislav k Židům stavěl příznivě. Snažil se v rámci svých možností Židy chránit, uděloval židovské obci privilegia atp. Například v roce 1477 se privilegiem král zastal pražských Židů proti různým žalobám. Svým vlivem na krále zřejmě působil nejvyšší kancléř Jan ze Šelmberka. Zmíněné zřízení stanovilo, jak se mají evidovat židovské půjčky a na kolik procent úroku má židovský věřitel nárok. V tomto privilegiu se zmiňuje, že jsou Židé zatíženi mnoha dávkami, daněmi a poplatky, proto potřebují vyšší úrok při půjčkách, aby mohli živit rodinu.41
Roku 1509 proběhla korunovace Ludvíka Jagellonského42 na českého krále.
V té době žádaly znovu stavy a města sněm o vypovězení Židů. Panovník vydal
39 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 55–56.
40 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 56.
41 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 379.
42 Ludvík Jagellonský (1. 7. 1506, Budín – 29. 8. 1526, Moháč) byl český a uherský král od roku 1516 z rodu Jagellonců; syn krále Vladislava II. Jagellonského a Anny z Foix, manžel Marie Habsburské, bratr Anny Jagellonské. Roku 1509 byl v Praze korunován českým králem. Většinu času své vlády prožil v Uhrách (Čechy navštívil pouze r. 1522, když v Budíně vypukl mor). V roce 1515 byl oddán na základě dynastické smlouvy (Vídeňské smlouvy) s Marií Habsburskou. Za jeho vlády byla r. 1517 uzavřena Svatováclavská smlouva, která ukončila rozbroje mezi českou šlechtou
21
10. března 1510 v Olomouci edikt, kterým opět potvrzoval, že mají Židé v zemi zůstat. Opětovný požadavek vypovězení židovského obyvatelstva přišel roku 1512, avšak ani tentokrát mu nebylo vyhověno. Proto se města zaměřila na omezení židovského obchodu s penězi i se zbožím. To vedlo k dalším násilnostem a nakonec k pogromu roku 1515. Po smrti Vladislava II. se objevovaly i návrhy na zrušení ghetta.43 Výrazných změn nepřibylo, zhruba ve stejném postavení jako za Vladislava II. zůstali Židé i za vlády Ludvíka Jagellonského.44
Židovská kultura a způsob života se od toho křesťanského v lecčems lišily a jejich neznalost přispěla ke vzniku pověrečných představ, jimiž byly ospravedlňovány a motivovány protižidovské útoky.45
a královskými městy. V době jeho panování upadala královská moc v Čechách. V roce 1526 se pokusil zastavit postup Turků v bitvě u Moháče, odkud se nevrátil. Jeho smrt otevřela Habsburkům cestu na královský trůn v Uhrách a v českých zemích. Byl pochován ve Stoličném Bělehradě (dnes Székesfehérvar). OTTOVA ENCYKLOPEDIE: Česká republika, díl 4., 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, ISBN 80-7360-456-6. S. 173.
43 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 57.
44 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 58.
45 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 245.
22
4 OBCHOD A FINANCE
Hlavní způsob obživy pro Židy představoval tzv. peněžní obchod. Jednalo se o půjčování na úrok, proti zástavě či dlužnímu úpisu. Tato služba se stala pro společnost z ekonomických důvodů nezbytnou, ale křesťanům se zakazovala.
„Lichvařit“ tedy směli pouze Židé. Ačkoliv neměli příliš na výběr, byly to právě mimo jiné i ekonomické důvody, jež se staly už ve středověku zdrojem antisemitismu.46
Judaismus podle biblických přikázání zakazoval půjčky na úrok souvěrcům, avšak cizincům se půjčovat mohlo. Panovníci v Evropě půjčování peněz křesťanům tolerovali, dokonce podporovali. Avšak závislost křesťanů na židovských lichvářích byla hlavním problémem v židovsko-křesťanských vztazích během vrcholného a pozdního středověku.47
K tomuto způsobu obživy donutila Židy křesťanská společnost, přesto se půjčování peněz, ačkoliv se neochotně tolerovalo kvůli růstu ekonomiky a jako východisko z nouze, přispělo k protižidovským náladám a následně k násilí. Již na konci dvanáctého století dostalo slovo žid nový význam, a sice lichvář. Díky půjčování peněz sice Židé prokazatelně prosperovali, zároveň však museli vydávat ze svých příjmů stále větší obnosy na zaplacení daní, konfiskací či úplatků. Navíc podpora lichvy ze strany vrchnosti rozčilovala křesťanské dlužníky, a to zvyšovalo zaujatost křesťanů vůči Židům.48
4. 1 Finančnictví
Židé v českých zemích zpočátku provozovali obchod dálkový, nicméně postupem času se začali také podílet na místním obchodu. Dále napomáhali při přechodu od naturální směny k směně peněžní. To záviselo na stavu mincovnictví, které se pozvedlo až v polovině desátého století. Navzdory tomu, že se o českém mincovnictví až do třináctého století vyskytuje málo zpráv, je pravděpodobné, že se na jeho organizaci Židé podíleli. Zřejmě připravovali mincovní reformu Břetislava
46 PAVLÁT, Leo: Antisemitismus. Nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva, In: ŽIDOVSKÉ MUZEUM V PRAZE, Židé. Dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum, 1997. ISBN 80-85608-17-0, s. 87.
47 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 170–173.
48 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 176–178.
23
I.49 (r. 1050) a spolu s Vlachy se podíleli na pozdějších reformách podle italských vzorů. Ve finančních oborech, kde nepůsobila omezení, najdeme Židy v hojném počtu, jako například mezi finančními poradci Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i Habsburků. Úvěrový obchod (považovaný za lichvu) se stal během dvanáctého a třináctého století hlavní obživou židovských obyvatel. Jednotlivý panovníci jim výsadu otevřeně brát úroky potvrzovali. Židé byli jako specialisté v oboru finančnictví užiteční, dokonce nepostradatelní, bez jejich finančních služeb se středověk neobešel. Židé se snadno ovládali a měli vždy při sobě hotové peníze.50
V patnáctém století se úvěrový obchod radikálně změnil. Zvýšil se zájem o úvěry a dosavadní židovský systém již nestačil. Křesťanům bylo povoleno půjčovat na úrok a Židé tak ztratili svou dominanci v tomto oboru a museli proto hledat zdroje nové obživy. Za vlády Jiřího z Poděbrad se vyskytly četné případy zcela otevřeného úrokování u nežidovského obyvatelstva, v době Jagellonců se v křesťanském prostředí vyskytoval běžně úvěrový styk, nicméně i otevřená lichva.51 Židé v té době mohli půjčovat peníze na zástavy nebo dlužní úpisy. Úroková míra dosahovala u půjček větších obnosů až 20%, u menších obnosů až 25%.52
Na tuto židovskou činnost dohlížel soud pražského purkrabího. Tam byla vedena evidence židovského úvěru pro všechny tři stavy. V případě, že by se Židé dopustili překročení výše úrokové míry, postihla by je pokuta. Ta spadala do pokladny králova zástupce v zemi. Židé však nesměli půjčovat peníze na zástavu kostelních klenotů či na bohoslužebné knihy, ornáty nebo kalichy. Pokud si křesťan vypůjčil peníze na zástavu, židovský finančník musel vystavit dva listy – jeden pro dlužníka, jeden pro sebe.53
Výslovný zákaz platil pro půjčování peněz na zástavy kradených věcí.
Problém spočíval v tom, že Židé nemohli vědět, zda daná věc poskytovaná do zástavy je či není kradená. Pokud se okradený v židovské obci nahlásil, šetření vedli tzv. školní Židé, kteří sledovali nedbalost finančních obchodů. V případě, že se ukradený předmět nalezl a dokázalo se, že patří původnímu majiteli, mohl jej okradený vykoupit zpět. Nicméně proti takové praxi se zvedaly protesty. Dokonce se
49 Břetislav I. (okolo 1002 – 10. 1. 1055) - od r. 1034 kníže z rodu Přemyslovců. Zavedl nejstarší zemský zákoník Břetislavova dekreta. OTTOVA ENCYKLOPEDIE: Česká republika, díl 4., 1. vyd.
Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, ISBN 80-7360-456-6. S. 38.
50 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 284–288.
51 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 291–292.
52 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 360.
53 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 360.
24
objevily i snahy trestat ony věřitele, kteří kradenou věc přijali do zástavy. Sám král Vladislav II. se však roku 1497 židovské obce zastal. Hájil také právo Židů neprozrazovat, kdo jim kradený předmět dal jako zástavu. Důvod byl jednoduchý.
Pokud by se jim to zakázalo, zloději by se neobraceli se svým lupem na Židy, ale prodali by jej jinde na trhu. Takto existovala aspoň nepatrná možnost, že si kradenou věc může původní majitel odkoupit od Židů.54
Výše zmíněné však nebránilo městským radám, aby uplatňovaly proti židovským obcím své vlastní postoje a zákazy, většinou protižidovské. Například pražští konšelé v roce 1515 rozhodli, že Židé mohou půjčovat na dlužní úpisy nanejvýše sto kop grošů míšeňských, úroková míra však byla maximálně 25 %.
Obdobně postupovali i konšelé v Plzni v roce 1501. Tam se úroková míra u půjček pohybovala mezi 20 – 25 %. Další případ takového svévolného jednání měst pochází z Kolína, kde v roce 1519 město rozhodlo, že se dluhy u Židů musí zapisovat na zámku do zvláštních knih a věřitelé si mohli ponechat zhruba 30 % úrokovou míru.55
Židé půjčovali, jistili a vymáhali své peníze rozličnými způsoby. S kritikou lichvy v českých zemích přišli např. husité a jejich předchůdci; jedním z největších kritiků lichvy byl Jakoubek ze Stříbra.56
Většina Židů se zabývala menším peněžním obchodem, ve velkém obchodovalo jen pár židovských finančníků z ghetta. Konec patnáctého století znamenal pro Židy pomalý přechod od obchodu s penězi k obchodu se zbožím, brzy pak spolu s řemesly převládl.57
4. 2 Obchod
Židovští obchodníci do Čech dováželi hlavně sůl, dále pak solené ryby, víno, barviva, koření, látky, šperky, meče a další luxusní zboží. Ze země naopak vyváželi kožešiny, med, vlnu, cín, stříbro, vosk, jateční dobytek, koně, a nějakou dobu i otroky. Zhruba od dvanáctého století směli Židé v českých zemích obchodovat bez omezení jen uvnitř ghett. Mimo něj byli diskriminováni a zákonně mohli provozovat jen obchod se starými věcmi. Za husitských válek došlo v židovském obchodě
54 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 360.
55 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 360.
56 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 289–290.
57 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 295–296.
25
k jistému uvolnění, což ovšem netrvalo dlouho a vše se od poloviny patnáctého století vrátilo ke starým poměrům. Praxe se geograficky lišila, ale v podstatě Židé směli obchodovat pouze ve městech, na trzích, které k tomu byly určeny a jen se zbožím, které neprodávali křesťané, tedy převážně se starými věcmi.58
Porušení zákazů se samozřejmě trestalo. V tom města nacházela právní oporu v dokumentech, kterými Vladislav II. v průběhu devadesátých let patnáctého století omezil židovský obchod, následně jej prohlásil za nezákonný. Nicméně pod vlivem změn obchodních poměrů v Evropě se i v Čechách změnilo středověké židovské finančnictví. To bylo založené na kapitálu, jenž se získal převážně z úroků a provozoval se odděleně od obchodu se zbožím a od řemesla. Avšak šestnácté století Židům přineslo v jistých ohledech prolomení sociální a ekonomické izolace, živili se tedy stejně jako ostatní obyvatelé měst.59 Do té doby však města zasahovala do jejich obchodování. Příklad můžeme najít v Plzni, kde Židé od roku 1501 nesměli prodávat sukna, kukly, kabáty, šlojíře a ani je nemohli vyrábět. Praha se obdobných zákazů dočkala v roce 1515. Zde nesměli prodávat oděvy, sukno, kožichy, šavle, tesáky, kordy, váčky, tobolky a končíře. Zakázán jim byl i prodej na ulicích a podomní obchod. Mohli obchodovat pouze s tzv. šmejdem – jednalo se o drobné kovové zboží, které se přiváželo především z Norimberku.60
4. 3 Platby
Židé odváděli tzv. židovskou daň panovníkovi, která tvořila základ jeho pravidelného ročního platu. Tato daň se odevzdávala přímo komoře a platila se za ochranu. Vždy šlo o velkou částku, která se postupem času zvyšovala. Židé až do poloviny patnáctého století nebyli nuceni k zemským berním. Občas museli kromě výše zmíněné daně platit i nějaké mimořádné dávky, od r. 1487 český sněm rozhodl, aby se Židé podíleli na mimořádné berni, a od té doby těchto berní a půjček přibývalo. Za husitů a pak hlavně od dob vlády Vladislava II. se židovskému obyvatelstvu ukládaly ještě další berně, které jim nakazovaly městské rady
58 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 296–298.
59 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 299.
60 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 359.
26
a šlechtická vrchnost. Tato suma leckdy převyšovala sumu placenou královské komoře. U Židů pod městy či šlechtou pak někdy docházelo k dvojímu zdanění.61
Mimo výše zvýšených plateb musela ještě každá židovská obec dbát na rezervu v pokladně na nepředvídaná avšak častá další vydání. Jednalo se o velké půjčky křesťanům nebo o mimořádnou pomoc panovníkovi. Takové půjčky měly sice formu úvěru, ale obvykle nebyly splaceny, proto se o nich dá přemýšlet jako o formě mimořádné daně. Povinnost také velela obdarovat krále i královnu při mimořádných příležitostech (honorantiae) jako například narození královských dětí.
Velké sumy vyžadovalo placení kontribucí dobyvatelům i ochráncům za války.
A také mít po ruce peníze na zaplacení pokut za provinění Židů, ať už skutečná či domnělá. A samozřejmě Židé potřebovali peníze rovněž na vlastní živobytí.62
61 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 279.
62 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 281–283.
27
5 ŘEMESLA
Během dvanáctého a třináctého století církevní a světské zákazy postihly židovská řemesla ještě hůře než obchod. Židé se nesměli podílet na městských řemeslech, byli tedy vyřazeni z konkurence křesťanům, a odkázáni tak na nežidovské řemeslníky. Uvnitř ghetta však židovská řemesla zcela nevymizela. Zachovala se především ta, která vycházela ze speciálních potřeb určených náboženskými zvyky a sloužila pro vnitřní potřebu.63
K prvním pokusům obnovit další řemesla (stále jen uvnitř komunity) došlo ke konci husitských válek. Později mohli Židé své řemeslné dovednosti mnohostranně využít jen tam, kde spadali pod šlechtu a panská města.64
Židé obchodovali s drahými kovy a šperky, nicméně pražští Židé se zabývali i jejich výrobou. Pro nejstarší období, kdy provozovali zlatnické a stříbrnické řemeslo, se bohužel nedochovaly žádné doklady. O konkrétních jménech židovských zlatníků se dozvídáme až v době renesance.65
Cechům, které původně patřily pouze křesťanům, se vyhrazovalo monopolní postavení, díky němuž vylučovaly konkurenci. Obzvlášť horlivě vystupovaly proti řemeslníkům židovského původu. Židovské cechy vznikaly později a strukturou napodobovaly ty křesťanské. Protože obvykle pracovaly bez úředního povolení, nedá se zjistit skutečná doba založení.66
V Praze a v jiných městech se objevili židovští řezníci, jejichž klientelou byli však pouze Židé. Neprosadily se tedy úplné zákazy řemeslné a obchodní činnosti Židů ve městech. Najdou se mezi nimi brusiči, šenkýři vína, obchodníci, ale i hudebníci či lékaři. Právě posledně jmenovaní se ve městech uplatnili nejvíce. Na rozdíl od německých zemí mohli v Čechách svobodně vykonávat praxi.
Z jagellonské doby víme nejméně o čtyřech židovských lékařích z Prahy a o jednom též z Chebu.67 Někteří se těšili panovníkově přízni, jež se projevila i navenek.
Například lékaři Angelikovi roku 1490 dovolil král Vladislav koupit dům mimo ghetto. Z roku 1522 známe jméno lékaře Juda Mojžíše.68 Úspěšnost jejich lékařské
63 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 306–307.
64 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 307.
65 PUTÍK, Alexandr – SIXTOVÁ, Olga, pozn. 13, s. 88.
66 PUTÍK, Alexandr – SIXTOVÁ, Olga, pozn. 13, s. 97.
67 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 359.
68 DVORSKÝ, František, pozn. 10, s. 161 a 223.
28
praxe zapříčinila pravděpodobně jejich vysokou učeností a znalostí starších lékařských spisů i tradic. Židovští lékaři byli obeznámení díky hebrejské tradici i s díly antických učenců a také s antickou mytologií.69
Dalším důkazem vysokého stupně vzdělanosti Židů se stala židovská tiskárna, kterou založila rodina Katzů v roce 1513 v Praze. Tato rodina pocházela z Itálie.
Díky ní byl trh zásobován i židovskými tisky z pražské tiskárny. Tím vznikla konkurence židovským rukopisným svazkům, kterých se snažili židovští tiskaři zbavit. Dokonce to došlo tak daleko, že židovský tiskař Heřman se vloupal do domu a chtěl zničit rukopisné knihy, byl však při činu zadržen. Zničení rukopisů by znamenalo výhody pro jeho prodej vlastních tisků.70
Na konci patnáctého století dochází k opuštění určitého uvolnění pro židovské zaměstnání. Městské rady znovu a nově zasahovaly do běhu židovských obcí. Židé jakožto konkurenti křesťanským obchodníkům, řemeslníkům a živnostníkům museli být odstraněni. K tomu sloužila řada zákazů, například omezování prodeje určitého zboží.71
69 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 359.
70 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 359.
71 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 359.
29
6 SPRÁVA A MAJETEK
V každém větším ghettu tvořili obyvatelé tzv. kehilu (obec). Jednalo se o židovskou samosprávu a především o instituci náboženskou, zároveň ale měla také správní či někdy i politickou funkci. Kehilot představovaly ve středověku, někde rovněž v novověku, výraznou entitu v rámci hierarchizované společnosti. Navzdory omezení používaly jistý stupeň autonomie. Po právní a správní stránce byla ghetta od křesťanských obcí oddělena. Své instituce si zřizovaly s pravomocí pro jednotlivé kehilot i pro celou komunitu v zemi.72
Nejprve, v čele obce stály volené orgány, které měly značné pravomoci v politické, správní, ekonomické, soudní a sociální sféře. Hlavní starostí samosprávy bylo vybírání daní a jejich odvod státu. Největší moc ze světských představitelů měli starší. Jejich počet kolísal mezi třemi nebo pěti, záleželo na velikosti obce. Obvykle se starší střídali v měsíčních intervalech ve funkci purkmistra, který řídil běh samosprávy. Titul primas náležel prvnímu ze starších. Tam, kde se neuplatňovala rotace starších, stál v čele samosprávy jeden hodnostář, a sice židovský rychtář.73
Další důležitou skupinou zástupců byli obecní starší, jejich počet opět záležel na velikosti obce, pohyboval se v rozmezí mezi třemi až sedmi. Malé obce je zcela postrádaly. Starší a obecní starší vytvářeli předsednictvo. Reprezentace tak hlasovala o nejdůležitějších otázkách komunity, mohli k ní patřit i pokladníci a správci obecního majetku. Jmenovaní představitelé obvykle vykonávali svou funkci bez nároku na odměnu, ačkoliv obce měly i placené zaměstnance, jako například přísežní písaři, inspektoři, ponocní, kantoři, školníci, strážní atp.74
Vrchní neboli hlavní rabinát představoval důležitou organizaci židovské autonomní správy. V různých dobách i zemích se forma a rozsah činnosti rabinátu lišily. V jeho čele stojí vrchní či hlavní rabín.75
Židovské obce v Čechách tvořily po staletí jednu společnost. Její střed se nacházel v Praze, v pražském Židovském Městě. To mělo vlastní zastupitelství, soudnictví i samosprávu. Do poloviny sedmnáctého století bylo jediným úředně
72 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 325–326.
73 PUTÍK, Alexandr – SIXTOVÁ, Olga, pozn. 13, s. 78–79.
74 PUTÍK, Alexandr – SIXTOVÁ, Olga, pozn. 13, s. 79–80.
75 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 327.
30
uznávaným správním střediskem, v němž se koncentrovala částečná samospráva všech českých židovských obcí v soudní a náboženské oblasti.76
Pražský vrchní rabinát byl úřadem s širokou působností. Jeho činnost zahrnovala oblast rituální, školní, soudní a dále se vztahovala ke všem záležitostem obce. K dalším povinnostem pražského vrchního rabína patřil dohled nad rozpisem daní. Zemské berně, komorní i mimořádné dávky se uvalovaly na židovské obyvatelstvo jako na celek, proto si je museli vybírat sami. Úloha berního výběrčího a garanta připadala až do poloviny sedmnáctého století v českých zemích pražskému Židovskému Městu.77
Židovské obce v Čechách (i na Moravě) nebyly nikdy sociálně homogenní.
Panovaly zde velké majetkové rozdíly a vždy se v nich vyskytovalo více chudých než bohatých. Za opravdové boháče se dalo označit v každé generaci jen několik osob. I střední vrstva měla v ghettu malé zastoupení. Přinejmenším od šestnáctého století se ghetto skládalo hlavně z Židů, kteří žili z drobného obchodu s penězi a se zbožím, z řemesla nebo překupnictví, avšak převážně z chudých žijících z podpory, z často nezákonných obchodů, z krádeží atp. Chudí Židé představovali pro královskou komoru zbytečnost, až do poloviny osmnáctého století neplatili daně a v případě vypovězení se vyskytli první na řadě. Jejich život v ghettech byl těžký.78
Své chudé měla na starost židovská obec. Z toho důvodu zřídila pokladnu, do které přispívali zámožní Židé a tím mohli pomoci svým nuzným sousedům. Tato činnost se stala v roce 1519 v Praze vzorovou pro křesťanské obyvatelstvo, které mělo mít pohromadě také peníze pro sociální účely. Nicméně postupně se v patnáctém století dostala v Evropě správa náboženské obce pod dohled boháčů.
Tak se i mezi Židy vytvořila jakási oligarchie, jež vládla v zájmu několika rodin.
Díky tomu se například zcela libovolně rozdělovalo daňové zatížení jednotlivých členů obce. Objevily se snahy takovému jednání zamezit. Příkladem toho se stal protest židovské obce roku 1502, kdy projevila nesouhlas s privilegiem krále Vladislava II., které bylo uděleno staroměstskému Židovi Munkovi, pro svou osobu
76 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 328.
77 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 329–331.
78 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 358–360.
31
a pro své potomky. Podle toho platilo nařízení, že se vždy dva dospělí z rodu Munků stali obecními staršími. 79
Další příklad přichází z Uherského Hradiště, kde se v roce 1497 objevil pokus obce zaštítit se královským privilegiem proti klatbě rabínů nebo jiných Židů. V Praze zase v roce 1503 židovská obec protestovala na radnici proti vybírání dávek a berní.
Nakonec se Židé uklidnili, ale o pět let později vypukly nepokoje nanovo a obec odmítla platit berně. Z toho důvodu staroměstští konšelé zavřeli židovskou školu (synagogu), dokud Židé dávku nezaplatili. Jakmile se dávka splatila, spor se uklidnil a synagoga se opět otevřela. Avšak i nadále se ozývaly protesty proti židovským starším, dokonce i litoměřičtí Židé se zmohli na nesouhlas s pražskými předáky, jenž měli na starost vybírání dávek a berní po celé zemi. Starší byli také podezříváni z podvodů a obohacování. Nicméně pro venkovské Židy z Čech i Moravy platí, že často hledali u svých starších v Praze záštitu a pomoc.80
Vzhled židovských měst nevzbuzoval utěšující dojem. Ulice byly vlhké, tmavé, bez zeleně, kanalizace, s malou možností chránit vodu ve studních. Úzké ulice přetékaly krámky. Oproti křesťanským částem města se v ghettu hromadilo mnohem více špíny a odpadků. Židovské domy byly přeplněné, často zdravotně závadné. Židé své ghetto ani nemohli rozšiřovat.81
79 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 362.
80 MACEK, Josef, pozn. 15, s. 362–363.
81 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 360–361.
32
7 PRÁVO A SOUDNICTVÍ
Ve středověkém státě bylo právní postavení Židů dáno začleněním zvláštních privilegií do chart. Zmíněné charty zabezpečovaly privilegia židovských kupců.
Z počátku se jednalo o jednotlivce a jejich rodiny, později o celou židovskou komunitu. Charty vypovídají o důležité úloze židovských obchodníků v raně středověké Evropě a také dokreslují začátek procesu, na jehož konci Židé patřili světskému vládci.82
Židé si brzy vyvinuli bezprostřední právní závislost na vládci. Mnohé dokumenty vydávané panovníky měly společné jisté koncepty a privilegia jako například nedotknutelnost majetku, ochrana před násilným křtem, právní autonomie ve vnitřních židovských právních sporech atp. Židé se postupně stávali služebníky královské komory, tzv. servi camerae nostrae (služebníci naší komory) či servi camerae regis (služebníci královské komory).83
„Židovský právní řád je založen na tzv. halachickém právu, které vychází z principů judaismu, tak jak jsou zakotveny v Tóře psané (tora še-bi-chtav) a rozvinuty v Tóře ústní (tora še-beal-pe).“84 Židovské právo se dále vyvíjelo.
Židovský soud, tzv. bejt din, má tisíciletou tradici. Do r. 1781 v českých zemích fungoval jako skutečný soud ve věcech náboženských, trestních i občanskoprávních.85
Ve středověku byl bejt din základem židovské autonomní správy. V nových židovských ghettech vznikajících po celé Evropě, kde chyběla hlavní autorita, se jurisdikce stala součástí tamní správy každé židovské obce. Od desátého století již nabraly tyto místní soudy značné vážnosti. Ve větších městech vykonávalo jurisdikci někdy i více soudů. V řadě zemí, mezi které patří i české země, vznikaly postupně i soudy nadobecní, v nichž zasedali soudci vybraní z talmudických učenců nejváženějších obcí. Počet soudců se neustaloval. Někde soudil jediný soudce, jinde zasedalo u soudu až sedm osob, avšak nejčastěji se vyskytující bejt din se skládal ze
82 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 103.
83 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 106–107.
84 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 377.
85 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 377.
33
tří soudců. V počátcích se stávali členy soudu i laikové, později se tam mohli vyskytovat pouze rabíni.86
Protože Židé se vnímali jako nevěřící, vytlačovalo je to mimo církev, což znamenalo, že nepodléhali církevní jurisdikci. Židé setrvávali v kanonickém právu na stejné úrovni jako pohané a kacíři. V praxi je toto právo zbavovalo stejných práv, která měli u soudu křesťané.87
České země se v židovském soudnictví nikterak neodlišovaly od jiných zemí Evropy a výše uvedených pravidel. Statuta Judaeorum, vydané Přemyslem Otakarem II.,88 zavedla zásadu, dle které byli křesťané a Židé před soudem v podstatě rovnoprávní. Nicméně šlo o rovnoprávnost zdánlivou, jelikož výsledek soudního procesu závisel na objektivitě soudců, která se nedala vždy předpokládat.89
Židé, jenž čelili obvinění z těžkých zločinů, jako např. z rituální vraždy či žhářství aj., byli až do osmnáctého století vyslýcháni útrpným právem. Stávalo se, že se někdy na mučení přiznali. Pak tato doznání měla katastrofální následky nejen pro obviněné osoby, ale též pro celou tamní židovskou komunitu, a sice dle zásady, podle které se trestala za zločiny jednotlivce i kolektivně židovská obec. V těch lepších případech se trestem stala pokuta a bičování, v těch horších se zabavil majetek, zavíraly nebo rušily se synagogy a hřbitovy atp. Ve sněmovním usnesení z r. 1501 byl v českých zemích verbálně princip kolektivní viny odmítnut, ale v praxi se uplatňoval i nadále.90
Židovské samosprávné soudy nemohly uplatňovat právo hrdelního trestu. To příslušelo panovníkovi či spíše královské komoře, která v podstatě držela nad Židy nejvyšší soudní pravomoc. Pravomoc královské komory nad Židy, a to, že pod ni
86 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 378.
87 COHEN, Mark, pozn. 11, s. 208–209.
88 Přemysl Otakar II., zvaný král železný a zlatý. Narodil se kolem roku 1233 zřejmě v Praze, zemřel 26. 8. 1278 v Suchých Krutech v Rakousku. Od roku 1247 byl markrabě moravský a od roku 1253 král z rodu Přemyslovců. Následníkem trůnu se stal po smrti bratra Vladislava. Zúčastnil se odboje proti svému otci a částí šlechty byl prohlášen „mladším králem“. Oženil se s Markétou Babenberskou roku 1252, se kterou se ale roku 1260 rozvedl a vzal si Kunhutu. Vytvořil rozsáhlou říši díky expanzivní politice. Cílem jeho zahraniční politiky bylo i posílení postavení českého panovníka v Evropě. Snažil se o získání titulu římského krále. Nakonec padl v bitvě na Moravském poli. Za jeho vlády vznikl zemský soud, byly založeny zemské desky, zakládány hrady, budována města, kláštery;
probíhala kolonizace. OTTOVA ENCYKLOPEDIE: Česká republika, díl 4., 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, ISBN 80-7360-456-6. S. 252.
89 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 379–380.
90 PĚKNÝ, Tomáš, pozn. 12, s. 381.
