INTENZITA POHYBOVÉHO ZATÍŽENÍ PŘI ZÁPASE VE SQUASHI.

INTENZITA POHYBOVÉHO ZATÍŽENÍ PŘI ZÁPASE VE SQUASHI.

Diplomová práce

Studijní program: N7401 – Tělesná výchova a sport

Studijní obory: 7503T100 – Učitelství tělesné výchovy pro 2. stupeň základní školy 7503T114 – Učitelství zeměpisu pro 2. stupeň základní školy Autor práce: Bc. Petr Koťátko

Vedoucí práce: doc. PaedDr. Aleš Suchomel, Ph.D.

Liberec 2015

Prohlášení

Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

4

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce Doc. PaedDr. Aleši Suchomelovi, Ph.D. za odborné vedení, podnětné rady, připomínky a vstřícné jednání při tvorbě mé práce.

Vřelé poděkování patří také všem zúčastněným squashovým hráčům a jejich trenérům, kteří mi umožnili sběr dat pro tuto práci. Dále bych chtěl poděkovat Karolíně Kyselové a Ing. Vladimíře Hovorkové Valentové, Ph.D. za spolupráci a odborné rady. V neposlední řadě patří velký dík mé rodině a přítelkyni za podporu v průběhu studia.

5

INTENZITA POHYBOVÉHO ZATÍŽENÍ PŘI ZÁPASE VE SQUASHI

Anotace

Cílem diplomové práce bylo porovnat intenzitu pohybového zatížení tří skupin hráčů squashe ve věku 20–45 let. Na základě naměřených dat srdeční frekvence byla vypočítána průměrná srdeční frekvence a její procentuální zastoupení v jednotlivých zónách intenzity zatížení.

Měřením bylo zjištěno, že během modelového utkání ve squashi je průměrná

hodnota srdeční frekvence u hráčů rekreační úrovně nejnižší a činí 150,213,96 tep.min^-1, u hráčů třetiligové a extraligové úrovně byla naměřena shodná

průměrná srdeční frekvence a to 158,1 tep.min^-1. Rozdíl mezi těmito soubory byl pouze ve směrodatné odchylce, která u třetiligových hráčů byla 6,33 tep.min^-1 a u extraligových hráčů činila 8,69 tep.min^-1. Mezi zónami zatížení byly významné zóny 2, 3 a 4. Ve 2. zóně vysoké intenzity zatížení strávili rekreační hráči 20,36 % času, hráči třetiligové úrovně 56,14 % času a hráči extraligové úrovně 52,46 % času z celkové délky utkání. Ve 3. zóně střední intenzity zatížení strávili rekreační hráči 41,99 %, třetiligoví hráči 23,38 % a extraligoví hráči 27,63 % celkového času. Ve 4. zóně nízké intenzity zatížení strávili rekreační hráči 21,99 %, třetiligoví hráči 11,95 % a extraligoví hráči 9,26 % celkového času. Výsledky práce ukázaly významně menší pohybové zatížení rekreačních hráčů v porovnání s hráči na třetiligové a extraligové úrovni.

Klíčová slova

squash, srdeční frekvence, intenzita zatížení, monitor srdeční frekvence

6

THE INTENSITY OF PHYSICAL EFFORT IN THE MATCH OF SQUASH

Annotation

This thesis aims to compare the motion load intensity of three squash player groups in the age from 20 to 45 years. Based on measured heart rate data was counted average heart rate and its percentage in individual zones of intensity loads.

By measurement was found out that during a squash game the average heart rate of recreational players is 150,2±13,96 beat.min^-1, by the players of third or extra league level was measured equal average heart rate of 158,1 beat.min^-1. The difference between these two aggregates was only in standard deviation, which was in the third league players 6,33 beat.min^-1, and in the extra league players 8,69 beat.min^-1. Between the intensity load zones were significant zones 2, 3 and 4. In the 2nd zone of high intensity spent the recreational players 20, 36 % , third league players 56,14 % and extra league players 52, 46 % of time of the whole game. In the 3rd zone of middle intensity spent recreational players 41,99 %, third league players 23,38 % and extra league players 27,63 % of time of the whole game. In the 4th zone of low intensity spent the recreational players 21,99 %, third league players 11,95 % and extra league players 9,26 % of total time. The results indicated a significantly smaller physical load of recreational players compared to from third and extra league level.

Key words

squash, heart rate, intensity load, heart rate monitor

7

Obsah

Seznam tabulek ... 8

Seznam obrázků ... 9

Seznam zkratek ... 10

ÚVOD ... 11

1 SYNTÉZA POZNATKŮ ... 12

1.1 Squash ... 12

1.1.1 Historie ... 12

1.1.2 Vybavení a hrací plocha ... 14

1.2 Tělesná zdatnost ... 16

1.2.1 Výkonnostně orientovaná zdatnost ... 17

1.2.2 Zdravotně orientovaná zdatnost ... 19

1.2.3 Rozvoj pohybových schopností... 23

1.2.4 Neadekvátní tělesná zátěž ... 32

1.2.5 Tělesná zátěž a její energetické krytí ... 34

1.2.6 Srdeční frekvence a její monitoring ... 37

1.2.7 Charakteristika pohybového zatížení při squashi ... 43

2 CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY ... 48

3 METODIKA PRÁCE ... 50

3.1 Charakteristika souboru ... 50

3.2 Způsob měření a pomůcky ... 53

3.3 Organizace sběru a vyhodnocení dat ... 55

4 VÝSLEDKY A DISKUZE ... 57

4.1 Výsledné hodnoty intenzity zatížení ... 57

4.2 Porovnání výsledků při zápase ve squashi ... 67

4.3 Testování hypotéz ... 72

4.4 Vlastní poznatky z měření ... 75

5 ZÁVĚR ... .. 77

6 LITERATURA ... 79

7 PŘÍLOHY ... 82

8

Seznam tabulek

Tabulka 1: Hodnocení BMI ... 21

Tabulka 2: Diferenciace vytrvalostních schopností ... 30

Tabulka 3: Tréninková pásma podle srdeční frekvence ... 40

Tabulka 4: Hodnoty srdeční frekvence odpovídající 90–100 % SFmax ... 40

Tabulka 5: Hodnoty srdeční frekvence odpovídající 80–90 % SFmax ... 41

Tabulka 6: Hodnoty srdeční frekvence odpovídající 70–80 % SFmax ... 41

Tabulka 7: Hodnoty srdeční frekvence odpovídající 60–70 % SFmax ... 42

Tabulka 8: Hodnoty srdeční frekvence odpovídající 50–60 % SFmax ... 42

Tabulka 9: Průměrná hodnota srdeční frekvence při utkání ve squashi ... 45

Tabulka 10: Vybrané monofunkční ukazatele u hráčů squashe ... 46

Tabulka 11: Charakteristika hráčů squashe – soubor R ... 50

Tabulka 12: Charakteristika hráčů squashe – soubor T ... 51

Tabulka 13: Charakteristika hráčů squashe – soubor E ... 51

Tabulka 14: Charakteristika hráčů squashe hrající na rekreační (soubor R), třetiligové (soubor T) a extraligové úrovni (soubor E) ... 52

Tabulka 15: Hodnoty srdečních frekvencí naměřených a vypočítaných u souboru R... ... ...57

Tabulka 16: Hodnoty srdečních frekvencí naměřených a vypočítaných ... u souboru T... ... 58

Tabulka 17: Hodnoty srdečních frekvencí naměřených a vypočítaných u souboru E... ... 58

Tabulka 18: Procenta času stráveného v určených zónách při zápase ve squashi u souboru R... ... 59

Tabulka 19: Procenta času stráveného v určených zónách při zápase ve squashi u souboru T ... 62

Tabulka 20: Procenta času stráveného v určených zónách při zápase ve squashi u souboru E ... 64

Tabulka 21: Vstupní hodnoty souborů ... 73

9

Seznam obrázků

Obrázek 1: Squashový kurt ... 15

Obrázek 2: Squashová raketa ... 15

Obrázek 3: Squashové míčky ... 16

Obrázek 4: Schéma vztahů mezi pohybovými schopnostmi ... 24

Obrázek 5: Schéma průběhu výdeje energie při motorickém výkonu ... 36

Obrázek 6: Dynamika ukazatelů zatížení v průběhu zatížení ... 37

Obrázek 7: Sporttester Polar RS800CX ... 39

Obrázek 8:Somatograf squashistů (modře-muži, červeně-ženy) ... 45

Obrázek 9: Hráč R. Č. – Průběh srdeční frekvence při zápase – soubor R ... 61

Obrázek 10: Hráč A. K. – Průběh srdeční frekvence při zápase – soubor T ... 63

Obrázek 11: Hráč P. M. – Průběh srdeční frekvence při zápase – soubor E... 66

10

Seznam zkratek

ATP – Adenosintrifosfát BMI – Body Mass Index

Soubor R – Hráči na rekreační úrovni Soubor T – Hráči na třetiligové úrovni Soubor E – Hráči na extraligové úrovni SFkli – Klidová srdeční frekvence SFmax – Maximální srdeční frekvence

SFanp – Srdeční frekvence na úrovni anaerobního prahu SF_utk – Průměrná hodnota srdeční frekvence během utkání Z1 – Zóna maximální intenzity (90–100 %)

Z2 – Zóna vysoké intenzity (80–89 %) Z3 – Zóna střední intenzity (70–79 %) Z4 – Zóna nízké intenzity (60–69 %) Z5 – Zóna velmi nízké intenzity (50–59 %)

11

ÚVOD

Squash je sportovní hra, které již propadly milióny amatérských i profesionálních hráčů. Řadí se mezi raketové sporty společně s tenisem, stolním tenisem nebo badmintonem. Hra je určena pro dva nebo čtyři hráče a odehrává se na uzavřeném kurtu mezi čtyřmi stěnami. Jedná se o halový sport, což umožňuje celoroční hraní. Squash je oblíbeným sportem, který mohou provozovat všechny věkové i výkonnostní kategorie.

Squash je komplexní sport, ve kterém se snoubí fyzická kondice, technika, taktika a psychika hráče. Obliba squashe neustále narůstá i u nás a již několik let bojuje o zapsání mezi olympijské sporty. V České squashové asociaci je přes 2000 registrovaných profesionálních hráčů a hráček. Mnoho profesionálních sportovců uvádí squash jako svůj doplňkový sport, protože svou fyzickou náročností napomáhá udržet kondici v přechodném období.

Squash patří mezi nejrychlejší sportovní hry a klade na hráče vysoké nároky.

Zápas může trvat 30 minut, ale také skoro 2 hodiny. Vše záleží na hráčích, kteří se proti sobě postaví. Samotná výměna trvá kolem půl minuty, ale pauza mezi nimi je jen několik vteřin. Utkání jsou dle oficiálních pravidel hrány na 3 vítězné sety. Hráč pro získání setu musí nasbírat 11 bodů s rozdílem 2 bodů. Squash umožňuje použití různých hracích míčků, které jsou odstupňovány podle jeho rychlosti a výšky odrazu.

Tyto druhy míčků tak umožňují přizpůsobit hru výkonnostní úrovni hráčů. Squash je také sport, ve kterém se uplatní všechny pohybové schopnosti hráče.

Diplomová práce je zaměřena na intenzitu pohybového zatížení různých výkonnostních úrovní při zápase ve squashi. Jedna ze skupin je složena z rekreačních hráčů squashe, další z třetiligových hráčů a třetí z hráčů na nejvyšší extraligové úrovni.

Cílem je na základě průběhu srdeční frekvence stanovit intenzitu pohybového zatížení při zápase ve squashi. Dále stanovit průměrnou srdeční frekvenci během zápasu a naměřené výsledky porovnat mezi jednotlivými skupinami.

12

1 SYNTÉZA POZNATKŮ

1.1 Squash

Squash je individuální dynamický sport pro dva nebo čtyři hráče. Cílem hry je nasbírat příslušný počet bodů, dříve než soupeř, zahráním úderu, který soupeř nedokáže vrátit do hry dovoleným způsobem. Současná světová pravidla stanovují, že utkání se hraje na 3 vítězné sety do 11 bodů. Hra se řadí mezi raketové sporty, stejně jako tenis nebo badminton a hraje se pomocí squashových raket a speciálního míčku.

Squash je velice komplexní hra, která klade na hráče vysoké nároky. V porovnání s nejpodobnějšími hrami, jako jsou tenis a badminton, je kondičně nejnáročnější. Hráč proto musí být dobře vybaven, jak po stránce kondiční, tak i rychlostní a technické.

Dále pak má být schopen spojit své schopnosti s taktickou stránkou hry. Z těchto důvodů je squash oblíbeným sportem rekreačních sportovců, ale i doplňkových sportem sportovců vrcholových. Další výhodou je celoroční provoz a minimální náklady na výbavu (Süss & Matoušková, 2003).

1.1.1 Historie

První zmínky o hře připomínající squash se datují k roku 1148, kdy ve Francii zdejší obyvatelé provozovali hru zvanou „Le Paume“ neboli hru „dlaní“. Další zmínka pochází z počátku devatenáctého století. V té době si vězni v Londýně krátili čas ve svých celách odpalováním míčků po zdech pomocí improvizovaných raket. Tato záliba se mezi vězni velice rychle rozšiřovala, jelikož si zábavnou formou vězni udržovali kondici. Hra dostala název „rackets“ (rakety) a kolem roku 1820 si hra nachází cestu do školy Harrow v Oxfordu. Mladí chlapci čekající na kurt pro rackets, si dobu zkracovali hrou s míčkem z indické gumy a zjistili, že míček se tolik neodráží, ale spíše se rozplácne na zeď. Míček zanechával typický zvuk po dopadu na zeď a právě podle tohoto zvuku vzniklo pojmenování „squash“. Takto upravená varianta hry rackets se těšila takové obliby, že v roce 1864 byly postaveny první čtyři squashové kurty na univerzitě v Harrow a squash byl oficiálně prohlášen za sport (Süss & Matoušková, 2003; Pokorný, 2003).

13

První publikace, která se věnovala pouze squashi, vyšla až v roce 1901. Autorem knihy byl známý, několikanásobný tenisový šampion Anglie a mistr světa, Eustace Miles. Uběhlo dalších šest let a roku 1907 vznikla první národní asociace United States Squash Racquets Association. Hlavním úkolem asociace bylo vnést jednotná pravidla pro hru. Doposud totiž nebyly sjednocené rozměry kurtů, typy raket ani používané míčky. Hra v té době byla regulována podvýborem Tennis and Rackets Association.

Z United States Squash Racquets Association se v roce 1911 stává Canadian Squash Rackets Association. Sjednocení pravidel se podaří o pár let později a roku 1920 se hraje v Anglii první profesionální šampionát. Prvním vítězem squashového šampionátu se stal C. R. Read hrající za Queens Club. Hra nabývala na popularitě a počet hráčů prudce rostl, proto se squashová asociace (Squash Rackets Association) osamostatňila.

Mezi nejznámější hráče, kteří se podepsali na rozšíření squashe do podvědomí lidí, patří irský rodák Johan Barington a Australan Geoff Hunt. Setkání zemí (Austrálie, Velké Británie, Indie, Nového Zélandu, Pákistánu, Jižní Afriky, USA, Kanady a Spojených Arabských Emirátů) přineslo v roce 1966 vznik Mezinárodní squashové asociace (International Squash Rackets Association) vystupující pod zkratkou ISRF. První zasedání ISRF se konalo 5. ledna 1967. Největší a poslední změna se udála v roce 1992, kdy se ISRF přejmenovala na Světovou squashovou federaci (World Squash Federation) zkráceně WSF. Vzniklá federace pozměnila název sportu a z dosavadního

„Squash Racket“ vznikl dodnes známí a používaný název „Squash“ (Süss

& Matoušková, 2003; ČAS, 2012).

Z Britských ostrovů se squash šířil především skrze bývalé královské kolonie.

První zmínky o squashi na starém kontinentu se objevují v Německu. Zde roku 1930 byly postaveny první kurty pro zaměstnance zdejší firmy Siemens. Největší boom přichází po druhé světové válce, kdy rapidně narůstá obliba toho sportu po celém světě.

Do tehdejšího Československa se squash dostává až na konci osmdesátých letech.

Přesněji v roce 1988, kdy jsou v hotelu Forum otevřeny první squashové kurty. Česká asociace squashe vznikla ve stejném roce jako WSF, tedy roku 1992. Další výstavba kurtů na sebe nenechala dlouho čekat a jen v roce 2000 jich přibylo přes 350. Celkový počet kurtů v České republice, k roku 2014 překročil hranici pěti set. Česká squashová scéna dnes nabízí čtyři oficiální soutěže v mužské kategorii, dvě v ženské a nechybí

14

nejprestižnější Mistrovství republiky, které je zastoupeno hráči ze všech lig. Poslední kategorií je Klubová soutěž. V mužské kategorii se hraje nejvyšší liga, neboli extraliga, následuje 1. liga, 2. liga a nakonec 3. liga. Ženské zastoupení je slabší a hraje se pouze extraliga a 1. liga žen. Všechny zápasy se hrají formou turnajů, kde proti sobě nastupují hráči z jednotlivých klubů a bojují, jak o vlastní body do své ligy, tak o body klubové.

Pro neregistrované hráče existuje amatérská liga s názvem Vaše liga. Liga je zastoupena ve všech větších městech a je největší amatérskou ligou v České republice (Pokorný, 2003; ČAS, 2012).

Světová federace má 142 členských zemí a její počet neustále roste. Samotná světová federace je považována za jednu z největších sportovních federací na světě, jelikož počet hráčů přesahuje 17 miliónů. Squash se stal natolik oblíbeným sportem, že v roce 1992 byl nesmírně blízko k zapsání mezi olympijské sporty. Nicméně se tomu tak nestalo a ani na posledních letních olympijských hrách v Londýně se squash nedostal mezi olympijské sporty. Ačkoliv prošel skrz první čtení, přednost dostal golf a sedmičkové rugby. Světová squashová federace plánuje pro rok 2015 cílenou propagaci squashe, aby konečně zaujal místo mezi olympijskými sporty (Memorandum & Articles of Association, 2015).

1.1.2 Vybavení a hrací plocha

Squashový kurt se skládá ze čtyř pevných stěn, přičemž ta zadní bývá většinou prosklená. Místnost má rozměry 9,70 m na délku, 6,40 na šířku a je vysoká 5,70 m.

Na všech stěnách jsou čáry, které vymezují hřiště. Po celém obvodu hřiště vede horní omezovací čára. Na zadní stěně je ve výšce 2,13 m a postupně se zvedá. Na přední stěně dosahuje výšky 4,75 m. Na přední stěně je dále čára pro podání, která je ve výšce 1,75 m a vymezuje dolní hranici kam může dopadnou míček při podání. Horní hranici pro umístění podání i běžného úderu vyznačuje horní omezovací čára. Tzv. tin board v 0,48 m nad zemí, tvoří spodní hranici hracího pole. Jedná se o lištu z odlišného materiálu než jsou stěny, která má jiný zvuk při dopadu míčku a zvukově tak signalizuje špatný úder, neboli aut. Na podlaze je půlící čára rozdělující hřiště na přední a zadní polovinu. Zadní polovina je uprostřed rozdělena ještě podélně a vytváří tak dvě stejná

15

území, kam musí směřovat podání. V těchto územích jsou ještě vyznačena podávací území (Süss a Matoušková, 2003; ČAS, 2012).

Squashové vybavení se skládá ze squashové rakety, míčku, squashové obuvi a dresu. Pravidla squashe upravují rozměry rakety, která může mít maximální délku 686 mm, šířku 215 mm a délka vypletu nesmí přesahovat 390 mm. Celková plocha výpletu činí maximálně 500 cm² a hmotnost rakety je 255 g (ČAS, 2012).

Obrázek 1: Squashový kurt Zdroj: Pokorný (2003)

Obrázek 2: Squashová raketa Zdroj: E-tenis (2014)

213 cm

16

Squashové míčky mají průměr 40 mm a hmotnost 24 g. Dělí se do šesti kategorií podle odrazu (viz Obrázek 3). Danou kategorii symbolizuje barevná tečka na míčku.

Vůbec nejpomalejší míček je s modrou tečkou. Tento typ míčků je vhodný pro začínající squashisty, protože má velký odskok a hráč má více času k zahrání úderu.

Pro středně pokročilé existují míčky s červenou tečkou a profesionální hráči používají míček s jednou či dvěma žlutými tečkami (ČAS, 2014).

1.2 Tělesná zdatnost

Tělesná zdatnost je kvalitativním ukazatelem celkového stavu organismu. Tělesná zdatnost má nespočet definic a autorů, kteří se zabývají touto problematikou. Například Dovalil (2008, s. 291) tělesnou zdatnosti uvádí jako: „je souhrn předpokladů organismu optimálně reagovat na různé podněty z prostředí“. Mezi podněty řadí chlad, teplo, hluk, psychické podněty, ale také tělesný projev, neboli pohybovou činnost jedince. Pokud se jedná o podměty způsobené pohybovou činností, Dovalil (2008, s. 291) hovoří o: „tělesné zdatnosti chápané jako souhrnu předpokladů pro optimální reakci organismu při pohybové aktivitě na podněty z prostředí“. Každý jedinec má různorodé projevy zdatnosti, jelikož se jedná o interakci organismu s vnějším prostředím i procesy uvnitř organismu. Tělesná zdatnost by se měla zvyšovat nejen ze sportovního a výkonnostního hlediska, ale také ze zdravotních důvodů. Dnešní společnost klade vyšší nároky na jedince, než tomu bývalo dříve. Především se jedná o zvyšování psychických nároků a možných rizik civilizačních chorob, mezi které se například řadí obezita, cukrovka, rakovina, Alzheimerova a Parkinsonova choroba a další. Zvýšením tělesné

Obrázek 3: Squashové míčky Zdroj: Sportobchod (2014)

17

zdatnosti se zvyšuje odolnost jedince proti zmíněným nemocem i chorobám. Tím nejzákladnějším ukazatelem tělesné zdatnosti je úroveň oběhového a dýchacího systému (Dovalil, 2008).

Autoři Měkota a Cuberek (2007, s. 143) tělesnou zdatnost definují jako: „soubor předpokladů pro optimální reakci na náročnou pohybovou činnost a vlivy vnějšího prostředí“. Pojmem optimální reakce představuje minimální narušení homeostázy uvnitř těla. Tělesná zdatnost je do jisté míry podmíněna geneticky, ale každý jedinec ji může během svého života rozvíjet pomocí tělesných cvičení, zdravé stravy a správného denního režimu. Bohužel v dnešní společnosti je značný pokles pohybové činnosti, který negativně ovlivňuje míru tělesné zdatnosti, která má za následek horší zdravotní stav populace (Měkota & Cuberek, 2007).

V nepřeberném množství definic tělesné se mnohdy tento pojem spojuje a mnohdy i zaměňuje s kondicí. Mnozí by mohli namítnout, že je to prakticky to samé, nicméně i přes velkou podobnost, kondice je charakterizována jako všestranná psychická a fyzická připravenost k výkonu. Kondice je tedy spojována se sportovním a soutěžním výkonem (Dovalil, 2008).

Tělesnou zdatnost lze v současném koncepčním chápání rozdělit na dva orientující se směry. Prvním směrem je výkonnostně orientovaná zdatnost a druhým je pak zdatnost zdravotně orientovaná. K tomuto rozdělení vedl odbornou společnost fakt, že se začal klást větší důraz na zdravotní a prevenční aspekty tělesné zdatnosti než na pouhý sportovní výkon.

1.2.1 Výkonnostně orientovaná zdatnost

Již z názvu vyplývá, že výkonnostně orientovaná zdatnost zahrnuje komponenty důležité pro výkon ve sportu, ale také v zaměstnání. Takto orientovaná zdatnost se nejvíce projeví ve sportovních soutěžích, při tělesných testech, nebo v pracovních výsledcích. Orientace na výkonnostní zdatnost má omezenou souvislost se zdravím, naopak je směrována ke zvyšování motorických schopností jako je rychlost, síla, nebo obratnost, které napomáhají k výšším sportovním výkonům. Maximální úroveň výkonnostně orientované zdatnosti v mnoha ohledech závisí na tělesných rozměrech,

18

genech, motivaci, osvojených pohybových dovednostech a dalších činitelích (Měkota a Cuberek, 2007).

Tělesné rozměry jako výška, tělesná hmotnost, délka a šířka jednotlivých částí těla patří mezi nejčastěji užívané somatické znaky. Somatické předpoklady mají poměrně značný vliv na úroveň motorických výkonů. Jedinec vysoký a štíhlí má somatické předpoklady pro skok do výšky, než ke sportovní gymnastice. Neznamená to však, že by nemohl sportovní gymnastiku provozovat, ale jedinci s optimální postavou pro dané sportovní odvětví budou mít mnohem lepší předpoklady pro extrémně vysoký výkon. Somatotyp je tedy souhrn tvarových znaků jedince a přesný popis stavby těla, který patří k základním morfologickým předpokladům sportovního výkonu. Somatotyp vyjadřuje typické morfologické znaky jedince a je vyjádřen třemi čísly. První z číslic vyjadřuje kvantitu endomorfie (množství podkožního tuku), druhé mezomorfie (stupeň rozvoje svalstva a kostry) a třetí ektomorfie (stupeň štíhlosti, relativní délky končetin).

Jedinci se pak podle typu dělí na endomorfy, mezomorfy nebo ektomorfy. Samozřejmě, že se jednotlivé složky částečně mohou prolínat, ale somatotyp, jehož základem je vrozený genotyp (70%), je jako takový za celý život téměř neměnný a lze ho tréninkem ovlivnit pouze z 20–30 procent. Stanovení somatotypu vyžaduje zjištění spousty dat pomocí speciálního vybavení a celý záznam je prováděn do grafického schématu ve formě sférického trojúhelníku (viz obrázek 8 v kapitole: 1.2.7 Charakteristika pohybového zatížení ve squashi). Toto schéma je nazýváno somatograf (Bursová, 2001).

Maximální výkon je závislý na míře motivovanosti sportovce. Motivace může sportovce podněcovat, podporovat, nebo naopak tlumit v jeho angažovanosti. Motivace zahrnuje vnitřní potřeby sportovce, ale i vnější pobídky z okolního prostředí. Sportovec může být motivován svými sny, prožitky během soutěže nebo jinými činiteli uspokojující jeho potřeby. Jak uvádí Dovalil (2001, s. 118): „motivace ke sportovní činnosti je obsahově značně rozsáhlá. Zahrnuje vše, co determinuje sportovce k určitým orientacím a cílům.“ Každý sportovec má své vlastní cíle či mezníky, kterých chce dosáhnout a slouží jako jeho motivy. Často mezi největší motivy patří tendence k výkonu neboli výkonová motivace. Bývá označována také jako potřeba seberealizace

19

nebo sebeuplatnění. Mnohé studie poukazují na úzký vztah výkonové motivace s aspiracemi sportovce. Sportovci mají tendenci stanovovat si různě náročné cíle z důvodů vyhnutí se možného neúspěchu. Inklinují ke stanovení si příliš vysokých cílů, které při nesplnění nepovažují za neúspěch. Nebo naopak si staví nízké cíle, které lze lehce dosáhnout. Nejlepší volbou je však tzv. zlatá střední cesta, která je svou obtížností adekvátní (Dovalil, 2001).

Výkonnostně orientovaná zdatnost klade vysoké nároky na sportovní výkon.

Opakovaně podávat sportovní výkony na stabilní úrovni vymezuje sportovní výkonnost sportovce. Ve sportovním výkonu se odráží vrozené dispozice jako vlohy, nadání či talent sportovce. Koncepce výkonnostně orientované zdatnosti má důležitý význam při hledání a sledování sportovně talentovaných jedinců. Při výběru talentovaných dětí do sportovních tříd se používá testovací baterie, která se skládá ze 7 motorických testů (člunkový běh 4 x 10 m, skok daleký z místa, leh-sed opakovaně po dobu 1 minuty, výdrž ve shybu nadhmatem, hloubka předklonu v sedu, běh na 15 000 m nebo 2000 m či Cooperův běh a síla stisku ruky), 3 antropometrických měření (tělesná hmotnost a výška, stanovení procenta tělesného tuku, vybrané antropometrické parametry) a pohybové anamnézy (Bunc et al., 2000 podle Suchomel, 2006).

Dále zde působí vliv prostředí, ve kterém sportovec žije a v neposlední řadě i tréninkový proces. Obsah sportovního výkonu je proměnlivý díky různorodosti úkolů v jednotlivých sportovních odvětvích a také bezprostředně určuje soubor požadavků na sportovce. Tyto požadavky se nazývají strukturou sportovního výkonu, který zahrnuje komplex komponent somatických, kondičních, faktorů techniky a taktiky i faktorů psychických (Dovalil, 2001).

1.2.2 Zdravotně orientovaná zdatnost

Zdravotně orientovaná zdatnost přímo či nepřímo ovlivňuje zdravotní stav člověka a působí preventivně proti zdravotním problémům spojených s nedostatkem pohybu. Mezi základní komponenty zdravotně orientované zdatnosti se v praxi řadí:

aerobní (kardiorespirační) zdatnost, tělesné složení, svalová síla a vytrvalost, flexibilita.

Zdravotně orientovaná zdatnost není pouze obrazem člověka, který netrpí nemocí či chorobou, ale obrazem jedince na tolik zdatného, aby mohl kvalitně vykonávat

20

každodenní aktivity bez sebevětší námahy a pozitivně ovlivňovat svoji psychiku.

Takovýto stav se v posledních několika letech nazývá well-being, neboli stav dobrého bytí. V odborných kruzích se někteří autoři jako Bursová (2001) přiklání k zařazení k dalším komponentům zdravotně orientované zdatnosti správné držení těla a pohybové stereotypy (Suchomel, 2006).

Jako nejdůležitější a klíčovou složku zdravého životního stylu lze označit aerobní zdatnost. Aerobní zdatnost hraje důležitou roli v každodenním životě, jelikož snižuje rizika kardiovaskulárních onemocnění, obezity, cukrovky a dalších zdravotních problémů. Navíc aerobní zdatnost představuje nejdůležitější součást kondičních programů, které jsou základem pro rozvoj dalších komponent tělesné zdatnosti. Úroveň aerobní zdatnosti je limitována třemi složkami;

První složkou je maximální aerobní výkon, respektive maximální spotřeba kyslíku. Maximální aerobní výkon je dosti individuální a představuje nejvyšší možné zatížení při práci velkých svalových skupin v momentě plata maximálních hodnot spotřeby kyslíku. Tento moment se ve zkratce označuje jako VO2max. VO2max zjednodušeně představuje nejvyšší možné využití kyslíku při aerobním metabolickém procesu.

Druhou složkou je samotná ekonomie aerobních procesů při pohybové činnosti.

V případě, kdy dva jedinci mají VO₂max na stejné úrovni neznamená to, že dosáhnou stejného aerobního výkonu. Příčinou je právě různá ekonomika pohybové činnosti jedinců, která se udává jako míra spotřeby kyslíku při specifické rychlosti pohybu (běh, plavání, jízda na kole apod.). V praxi to znamená, že sportovec s lepší ekonomikou pohybu dokáže dosáhnout lepšího výkonu a ještě s menší spotřebou kyslíku.

Poslední, třetí limitující složkou je aerobní vytrvalost na určité procentuální úrovni VO₂max, respektive anaerobní práh. Tato složka aerobní zdatnosti přestavuje nejvyšší úroveň VO₂max, na které lze provádět dlouhotrvající vytrvalostní aktivitu.

Anaerobním prahem se tato úroveň nazývá z důvodu jakési hranice (prahu) mezi aerobním a anaerobním způsobem úhrady vydané energie. Je to stav, při kterém stále panuje rovnováha mezi tvorbou kyseliny mléčné a jejím odbouráváním v metabolických

21

procesech. Anaerobní práh se pohybuje kolem 4 mmol laktátu na litr krve, ale hodnota se mění v závislosti na trénovanosti jedince (Suchomel, 2006; Novosad 2005).

Tělesné složení hraje velice důležitou roli v celkovém zdraví člověka. V současné době je nejvíce se rozšiřující civilizační nemocí obezita. Stále se zvětšující část populace trpí zvýšeným množství tuku v těle. Tento stav je zapříčiněn mnoha faktory, ale mezi nejvýznamnější patří nedostatek pohybové aktivity, sedavé zaměstnání a špatné stravovací návyky s velkou převahou cukrů a tuků. Zjištění tělesného složení probíhá pomocí měření kožních řas, indexu tělesné hmotnosti, bioelektrické impedance a podobně. Nejčastěji se používá Queteletův index – BMI (Body Mass Index). Tento index udává, zda hmotnost jedince odpovídá jeho výšce. Využívá se k určení stupně obezity, nicméně nedokáže rozpoznat, zda nadprůměrná hmotnost je zapříčiněna zvýšeným množství tuků, neboli pasivní (tukovou) složkou, nebo aktivní (svalovou) složkou. Pro zjištění BMI existuje jednoduchý vzorec (Bursová, 2001).

Vzorec pro výpočet BMI:

BMI = ě á ě á ýš ²

Tabulka 1: Hodnocení BMI

Hodnota BMI Stav

20,0 a < podváha 20,1 – 24,9 norma (ideál 22,5) 25,0 – 29,9 obezita mírného stupně 30,0 – 39,9 obezita středního stupně 40,0 a > morbidní obezita Zdroj: Bursová (2001)

Tělesné složení s nadměrným výskytem tuku má neblahý vliv na celkovou tělesnou zdatnost a to zejména na složku aerobní zdatnosti jedince. Udržování správného tělesného složení je důležité z hlediska prevence výskytu obezity i lepšího rozvoje tělesné zdatnosti a její složek (Suchomel, 2006).

22

Dalšími výše zmiňovanými komponenty byly svalová síla a vytrvalost. Svalová síla se zkráceně označuje jako síla a je významnou komponentou fyzické zdatnosti.

Podle Novosada (2005, s. 113) je síla: „schopnost překonávat odpor vnějšího prostředí pomocí svalového úsilí.“ Síla jako taková je nezbytnou tělesnou schopností, jelikož bez síly by člověk nebyl schopen pohybu. Aby vznikla svalová síla, musí nastat svalová kontrakce, která může probíhat několika způsoby pomocí svalových vláken. Svalová vlákna se zkracují, prodlužují nebo vůbec nemění svoji délku. Podle toho jsou charakterizovány jednotlivé režimy svalové činnosti. Rozlišuje se činnost izometrická – statická, při které se zvyšuje napětí ve svalu, ale nemění se délka svalu.

Dále pak činnost koncentrická – pozitivně dynamická, kde dochází opět k nárůstu napětí, ale i ke zkrácení svalu. Poslední, třetí činnost, se nazývá excentrická – negativně dynamická, zde dochází k růstu napětí a svalová vlákna se natahují, protahují. Ať sval pracuje v dynamickém či statickém režimu, velikost svalové síly je podmíněna počtem zapojených motorických jednotek a velikosti frekvence dráždících impulsů. Je známo, že s větším počtem zapojených motorických jednotek roste svalové napětí i frekvence probíhajících impulsů (Novosad, 2005).

Svalovou činnost, podle způsobu uvolňování energie nebo svalové práce, lze rozdělit na maximální sílu, rychlou sílu, reaktivní sílu a vytrvalostní sílu. Vzhledem k zdravotně orientované zdatnosti je nejvíce kladen důraz na vytrvalostní sílu, která je důležitou složkou při rozvoji aerobních schopností jedince. Pro vytrvalostní sílu je charakteristické schopnost organismu odolávat po delší dobu únavě bez značného poklesu úrovně dané činnosti. Samotná úroveň vytrvalostní síly je závislá na energetickém zásobení svalu (viz kapitola 1.2.5 Tělesná zátěž a její energetické krytí) a maximální síle. Se svalovou sílou se váže i poslední základní komponenta zdravotně orientované zdatnosti, flexibilita. Pojem flexibilita se pojí s kloubní pohyblivostí, neboli maximálním rozsahem pohybů v určitém kloubu nebo kloubním systému. Ačkoliv je flexibilita značně determinována geneticky, její ovlivnění může být pomocí cvičení velké, na rozdíl od rychlosti. Svalová síla a flexibilita hraje důležitou roli ve správném držení těla a tyto komponenty tak mají velký význam ve zdravotně orientované zdatnosti. Jedinců trpící bolestmi zad přibývá a je to zapříčiněno právě špatným držením těla. Takový stav nastává v případě výskytu svalových dysbalancí, ochabnutí břišního

23

svalstva, zkrácení bederního svalstva nebo omezením pohyblivosti v kyčelním kloubu apod. Je zřejmé, že jednotlivé komponenty se navzájem prolínají a je tedy nezbytné, věnovat se všem každé z nich, aby mohl nastat příznivý rozvoj zdravotně orientované zdatnosti (Novosad & Měkota, 2005).

1.2.3 Rozvoj pohybových schopností

Rozvoj pohybových schopností je důležitým faktorem, který ovlivní výsledný výkon sportovce. Každý sport má svá specifika a je nutné brát zřetel na potřeby daného sportu. Obecně se dá říci, že v každém sportu je zastoupena, jak kondiční, tak koordinační složka pohybových schopností. Různé sporty se pak liší podle toho jakou měrou je daná složka nejvýhodnější pro dobrý sportovní výkon.

Pohybové schopnosti Choutka a Dovalil (1991, s. 46) definují jako: „relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti“.

V každé pohybové činnosti je možné rozpoznat schopnostní projevy rychlosti, síly a vytrvalosti, obratnosti a pohyblivosti. Pohybové schopnosti jsou poměrně stálé, to znamená že se nezmění během týdne, ale aby bylo možné docílit změny v pohybových schopnostech, je zapotřebí dlouhodobého a soustavného tréninkového působení. Pohybové schopnosti se rozlišují obecné a speciální. Obecné se projevují v různých pohybových činnostech, kdežto speciální považujeme za předpoklad k provádění pouze jedné jediné pohybové činnosti. Jsou výrazem specifických požadavků k řešení jasně určených pohybových úkolů. Speciální pohybové schopnosti jsou úzce spjaty i s pohybovými dovednostmi. Jednotlivé složky pohybových schopností se prolínají a ovlivňují (Obrázek 4). Je proto nezbytné aby rozvoj jedince byl zaměřen na všechny jeho složky pohybových schopností (Choutka & Dovalil, 1991).

24

Pohybové schopnosti se vyvíjejí vlivem přirozeného vývoje sportovce a systematickým tréninkovým působením. Přirozený vývoj jedince přináší období, ve kterém je rozvoj určitých pohybových schopností zrychlen nebo zpomalen. Fáze vývoje, při které dochází ke zrychlení přirozeného vývoje jedince, se nazývá jako tzv. senzitivní fáze vývoje. V této fázi je nejvýhodnější maximalizovat rozvoj konkrétních pohybových schopností pomocí tréninku. Rozvoj pohybových schopností systematickým tréninkovým působením musí probíhat při optimálním fyzickém a duševním stavu sportovce. Optimálního stavu docílíme správně zaměřenou kondiční přípravou. Kondiční příprava je nejdůležitější složkou sportovního tréninku, jelikož slouží k vytvoření základních tělesných předpokladů pro vysokou sportovní výkonnost.

Kondiční příprava rozvíjí pohybové schopnosti, jak v obecném, tak ve speciálním zaměření a je také základem pro správné technické provedení sportovních činností.

Obecná kondiční příprava sportovci rozvijí funkční možnosti organismu na základě všestranného pohybového rozvoje a je nezbytná pro následné zvýšení výkonnosti sportovce. Kdežto speciální kondiční příprava je zaměřena na rozvoj pohybových schopností, které jsou pro daný sportovní výkon specifické. Obecná i speciální kondiční příprava spolu souvisejí, tudíž obsah kondiční přípravy je závislý na sportovním odvětví. Dostatečná kondiční připravenost je důležitá také z hlediska maximálního zatížení sportovce v tréninku a v soutěži. Neboť při vyšší kondiční připravenosti,

RS – rychlá síla

RV – rychlostní vytrvalost SV – silová vytrvalost O – obratnost

R – rychlost V – vytrvalost S – síla

Obrázek 4: Schéma vztahů mezi pohybovými schopnostmi Zdroj: Choutka & Dovalil (1991)

25

sportovec zvládne vyšší tréninkové nároky i soutěžní zatížení, aniž by hrozilo přetrénování (Choutka & Dovalil, 1991).

Squash je velice rychlá hra na poměrně malém prostoru. Délka jednoho zápasu trvá průměrně kolem 55 minut. Hráč proto musí disponovat všemi pohybovými schopnostmi na specifické úrovni, aby mohl dosahovat nejlepších výkonů. Například u silových schopností se rozvíjí nejvíce síla explozivní. Rychlostní schopnosti hráče squashe jsou zaměřené dva druhy rychlosti – akční a reakční. Koordinační (obratnostní) schopnosti zahrnují veškeré složky obratnosti. U vytrvalostních schopností převažuje především anaerobní vytrvalost, nicméně k délce zápasu je důležitá i vytrvalost aerobní (Bernaciková aj., 2010).

Silové schopnosti

Silové schopnosti byly již obecně popisovány v kapitole 1.2.2 Zdravotně orientovaná zdatnost. Pro připomenutí, jedná se o schopnost překonávat, udržovat nebo brzdit určitý odpor. Síla se projevuje svalovou kontrakcí. Tu rozlišujeme na statickou a dynamickou. Dále svalovou kontrakci dělíme na excentrickou, koncentrickou a izometrickou. Na výsledném svalovém projevu se podílí celkový počet zapojených vláken a souhra mezisvalových skupin, neboli svalová koordinace.

Z hlediska sportovních disciplín není vždy žádoucí maximální síla, ale v určitých disciplínách je zapotřebí rychlého svalového stahu, dlouhodobě udržet stálý pohyb nebo dosáhnout velkého počtu opakování. Podle toho se rozlišují silové schopnosti na:

 sílu absolutní (maximální), což je schopnost překonávat maximální odpor při dynamické nebo statické činnosti,

 sílu rychlou a výbušnou (explozivní), schopnost překonávat nemaximální odpor vysokou až maximální rychlostí při dynamické svalové činnosti,

 sílu vytrvalostní, jako schopnost dlouhodobě provádět či udržovat dynamickou nebo statickou pohybovou činnost v daných podmínkách při nemaximálním odporu.

26

Síla absolutní, rychlá, výbušná a vytrvalostní spoluvytváří složitou a nejednoznačnou vazbu. Je prokázána jistá korelace, která svědčí o určitém společném základu. Ale rozvojem jedné silové schopnosti nedochází, kromě začátečníků, k rozvoji ostatních silových schopností. Pro růst určité silové schopnosti je tedy zapotřebí adekvátních tréninkových metod. Kapitola 1.2.7 Charakteristika pohybového zatížení při squashi popisuje, že největší a nejdůležitější silovou schopností hráče squashe je síla explozivní neboli rychlá a výbušná. Tato síla se obtížněji trénuje a je do jisté míry závislá na síle absolutní. Pro rozvoj explozivní síly se využívá rychlostní, kontrastní a plyometrická metoda (Dovalil, 2008).

Rychlostní metoda je charakteristická stření velikostí odporu (30–60 % maxima) a vysokou až maximální rychlostí pohybu. Počet opakování bývá 6–12 a je závislá na schopnosti jedince provádět cvik v co nejrychlejším provedení, maximální rychlostí.

Pokud rychlost klesne, tak daný cvik již ztrácí svůj účel a není důvod pokračovat (Choutka & Dovalil, 1991).

Kontrastní metoda je kombinací metod opakovaného úsilí a rychlostní metody.

Spočívá v zařazení různé velikosti odporů v jedné tréninkové jednotce. Čili změnou odporu (30–80 % maxima) a počtu opakování 5–10 docílíme změnu rychlosti pohybu při provádění daného cviku. Trénink přispívá ke zlepšování vnitrosvalové i mezisvalové koordinace (Choutka & Dovalil, 1991).

Metoda plyometrická využívá tonizace (předpětí) svalu před zahájením aktivního pohybu, které vede k maximální, výbušné a mohutné svalové kontrakci. Tonizace svalu se docílí stimulací kinetickou energií břemene (seskok z vyšší podložky na zem) nebo využitím izometrického úsilí s následným snížením hodnoty odporu a zahájení pohybu.

Pro druhý způsob existují speciální zařízení s nastavitelným odporem. Počet opakování se pohybuje kolem 5–10 a vhledem k náročnosti provedení cvičení se doporučuje výkonnostně zdatnějším sportovcům (Choutka & Dovalil, 1991).

Rychlostní schopnosti

Rychlost se spojuje s krátkodobou pohybovou činností, která je prováděna s maximální rychlostí a s minimálním nebo žádným odporem. Jedná se o činnost

27

maximální intenzity vyžadující vysokou koncentraci volního úsilí. Existuje několik předpokladů, které mají dominantní vliv na rychlostní schopnosti jedince. Prvním z nich je samotný svalový systém a podíl rychlostních svalových vláken ve svalech. Například u vrcholných sprinterů dosahuje podíl rychlých vláken až 90%. Rychlost dále ovlivňuje počet motorických jednotek, které dokáže jedinec naráz aktivovat a způsobilost střídat svalové napětí. Úroveň nervového systému ovlivňuje vedení vzruchu a rychlost přenosu při řízené nervosvalové činnosti. Dalším důležitým předpokladem pro rychlostní schopnosti je energetický systém, který je zásobárnou kreatinfosfáru a umožňuje resytézu ATP. Více o energetických systémech v kapitole 1.1.7 Tělesná zátěž a její energetické krytí. V neposlední řadě zde hrají roly i psychologické předpoklady sportovce. Sem patří schopnost vytvořit rychle a přesně představu o pohybu, k čemuž je zapotřebí vysoká koncentrace a emoční stabilita (Měkota & Novosad, 2005).

Rychlostní schopnosti se dělí na rychlost akční, která je výsledkem svalové kontrakce způsobující změnu polohy těla nebo jeho segmentu a rychlost reakční, což je schopnost v co nejkratším čase reagovat na podráždění nebo informaci. Toto rozlišení patří mezi to nejzákladnější a shoduje se na něm celá odborná veřejnost. V dalším členění a dělení rychlosti se náhledy různí. Například Dovalil (2008, s. 190) rozděluje rychlostní schopnosti do čtyř kategorií: rychlost reakční, rychlost acyklickou, rychlost cyklickou, rychlost komplexní. Tyto rychlostní schopnosti jsou do jisté míry propojené, ale nelze předpokládat, že výskyt jedné rychlostní schopnosti znamená současně vysokou úroveň jiné. Současné pohledy poukazují na to, že funkčním základem pro rychlostní schopnosti je labilita procesů v CNS, vysoká rychlost centrálního podráždění a útlumu (Choutka & Dovalil, 1991).

Z obecného pohledu lze rychlostní schopnosti také dělit na dvě třídy a to základní a komplexní. Základní rychlost podmiňují pouze rychlostní psychofyzické předpoklady a není zde žádná vazba na ostatní pohybové schopnosti. Kdežto komplexní rychlost je naopak specifická svou vazbou na ostatní pohybové schopnosti. Jedinec tak uplatňuje svoje silové, vytrvalostní nebo i koordinační schopnosti. Komplexní rychlostní schopnosti se uplatňují v pohybové činnosti, kde musí sportovec překonávat malý odpor a pokles výkonu nastává při nástupu únavy. Formy komplexní rychlosti lze tedy rozdělit

28

na silovou rychlost, vytrvalostní rychlost a koordinační rychlost (Měkota & Novosad, 2005).

Rychlostní schopnosti jsou nejvíce geneticky podmíněny ze všech kondičních schopností a důležitou roli také hraje věk jedince. Dlouhodobým a cíleným tréninkem zaměřeným na rozvoj rychlostní složky lze dosáhnou zlepšení maximálně o 15–20 % z původní hodnoty. Jedná se tak o nejméně trénovatelnou pohybovou schopnost.

Obecně platí řada metodických zásad pro rozvoj všech rychlostních schopností.

Například cvičení musí dosahovat maximální intenzity. Délka provádění jednotlivých cvičení by měla dosahovat maximální délky trvá, při které sportovec dokáže udržet maximální rychlost. V případě poklesu rychlosti cvičení ztrácí na účinnosti. Mezi jednotlivými cvičeními musí být interval odpočinku dostatečně dlouhý, aby došlo k relativně plné obnově práceschopnosti jedince. Při výběru cviků se musí dbát na dokonalé zvládnutí a stabilizaci techniky. Proto méně zkušený jedinec nemůže provádět cviky, které technicky plně nezvládá. Před samotným cvičením je nezbytné provést zahřátí organismu (38,5 °C) a svalstvo musí být dostatečně protažené a uvolněné. Důležitá je pravidelnost a nepřerušovanost rozvoje rychlostních schopností, jelikož i krátkodobé přerušení může mít za následek pokles úrovně jednotlivých faktorů rychlosti. Toto jsou obecná pravidla pro rozvoj komplexní rychlosti. Rozvoj jednotlivých složek rychlosti probíhá podle přesných metodický postupů (Měkota & Novosad, 2005).

Obratnostní schopnosti

Jak bylo zmíněno, squash je velice náročný také na obratnostní schopnosti.

V současné době se pojem obratnostní schopnosti spíše nahrazuje pojmem koordinační schopnosti. Obratnostní (koordinační) schopnost je charakterizována jako schopnost rychle a účelně řešit pohybové úkoly různého stupně složitosti. Nebo podle Měkoty a Novosada (2005, s. 55) také jako: „schopnost uskutečňovat koordinačně složité pohyby, rychle si je osvojovat a podle měnících se podmínek je modifikovat.“ Obratnostní schopnosti jsou důležitým předpokladem pro rychlé a kvalitní osvojení a stabilizaci techniky. V dalším případě také pro zdokonalování a tvorbu sportovních dovedností a efektivnímu využitím v soutěži. Struktura obratnostních schopností se skládá z řady

29

dílčích, poměrně samostatných komponent. Mezi ně se řadí: spojování pohybových prvků, orientace, diferenciace, přizpůsobování pohybového jednání, reakce, rovnováha, dodržování rytmu, učenlivost (docilita) a regulace svalového napětí a relaxace (Dovalil, 2008; Choutka & Dovalil, 1991).

Jako u rychlostních schopností, tak i u obratnostních (koordinačních) schopností, jsou všechny tyto komponenty specifické a do značné míry provázané. Je tedy nezbytné vidět všechny komponenty jako komplex, který se mění v závislosti na sportovním odvětví. Jedince zaměřený na squash bude ze všech komponent nejvíce zajímat orientační schopnost a schopnost spojování pohybových prvků. Orientace souvisí se sledováním vlastního pohybu celého těla i jednotlivých segmentů, nebo i náčiní v prostoru. Orientace je nejen schopnost vlastního procesu vnímání, ale také pochopení obsahu vnímané situace. S tímto úzce souvisí anticipace, což je schopnost reagovat na podmět s předstihem a je jednou z nejvýznamnějších komponent ve sportech.

Obzvláště ve sportech kde na zareagování má sportovec pouze zlomky sekund a sem squash jednoznačně patří. Na anticipační jednání má vliv vnímání polohy a pohybu objektů. Důležitou roli zde sehrává i zkušenost z minulých herních situací, podle kterých jedinec může předem předvídat chování soupeře nebo například míče.

Schopnost spojování pohybových prvků se projevuje v konkrétních pohybových úkolech. Jde o schopnost programování a realizaci účelného pohybového jednání jedince (Choutka & Dovalil, 1991).

Choutka a Dovalil (1991) pro vhodný rozvoj obratnostních schopností určili následující požadavky: trénink by měl být založen na bohatém zásobníku cvičení, která se obměňují a provádí v různých prostředích. Koordinačně náročnější cvičení, např.

asymetrické nebo rozvíjející souměrně pravou i levou část těla, jsou účinnější než-li cvičení jednoduchá. Za velice účinná se považují komplexní cvičení prováděná na základě napodobování nebo pohybové motivace. Důležitou složkou rozvoje obratnosti je i kontrola vlastní pohybových činností. V rámci tréninku je nejvhodnější zařazovat soutěživé a herní formy, při čemž je zapotřebí cvičení vždy prokládat přiměřeným odpočinkem.

30

Squashový hráč musí zkoordinovat pohyby po kurtě a pohyby při úderu. Je nucen velice rychlého pohyb po kurtě, aby se dostal do co možná nejoptimálnější pozice.

K tomu slouží především dolní končetiny. Po dosažení pozice, dochází k úderové fázi a práci horní části těla, zejména lokte, ramene a prsního svalstva. Mnohdy v rámci velice rychlé hry sportovec nestíhá herní tempo a úder provádí v krkolomné pozici, ze které se musí následně přemístit. Proto by měl mít trénink komplexní zaměření, které zaručí celkový rozvoj obratnosti jedince.

Vytrvalostní schopnosti

Jedná se o „komplex pohybových schopností provádět činnost s požadovanou intenzitou co nejdéle, nebo ve stanoveném čase s co možná nejvyšší a neklesající intenzitou, tj. v podstatě odolávat únavě“ (Dovalil, 2008, s. 276). Východiskem pro diferenciaci vytrvalostních schopností (viz Tabulka 2) je odpovídající energetické zabezpečení pohybové činnosti (podrobně Kapitola 1.2.6 Tělesná zátěž a její energetické krytí). Hlavními funkčními systémy, na kterých je závislá úroveň vytrvalosti, jsou činnost dýchacího a srdečně oběhového systému plus energetický systém (Dovalil, 2008).

Tabulka 2: Diferenciace vytrvalostních schopností

Zdroj: Dovalil (2008)

Dlouhodobá vytrvalost je charakteristická svojí činností přes 10 minut a aerobním způsobem energetického krytí. Jako zdroj energie se využívá glykogenu a tuků, které jsou po vyčerpání příčinou únavy organismu. Je chápána jako tzv. obecná nebo základní vytrvalost;

Vytrvalost Převážná aktivace energetického systému

Doba trvání pohybové činnosti

Dlouhodobá O₂ přes 10 min.

Střednědobá LA-O₂ do 8–10 min.

Krátkodobá LA do 2–3 min.

Rychlostní ATP-CP do 20–30 s

31

Střednědobá vytrvalost je pohybová činnost mezi 8–10 minutami. Intenzita se pohybuje na nejvyšší možné hranici spotřeby kyslíku. Limitující je tedy aerobní možnost jedince, ale v průběhu této pohybové aktivity je zajišťován i aktivizací LA systému. Glykogen je energetickým zdrojem a jeho vyčerpání je důvodem únavy;

Krátkodobá vytrvalost je vykonávána co možná nejvyšší intenzitou po dobu 2–3 minut.

Hlavním energetickým systémem je anaerobní glykolýza, která štěpí glykogen bez přístupu kyslíku. Příčinou únavy je postupná kumulace laktátu;

Rychlostní vytrvalost znamená vykonávat pohybovou činnost absolutně nejvyšší intenzitou co možná nejdéle 20–30 s. Zdroj energie zajišťuje ATP-CP systém přísunem kreatinfosfátu. Ten se štěpí bez přístupu kyslíku. Dobu činnosti omezuje úroveň ATP-CP systému a nervová soustava (Dovalil, 2008).

Squashové výměny jsou velice rychlé a trvají do 30 sekund. Mezi výměnami je minimální pauza, zpravidla 5–10 sekund. Z čehož lze usuzovat velkou důležitost rychlostní vytrvalosti, nicméně celé zápasy se pohybují kolem 1 hodiny a je zapotřebí i určitá úroveň dlouhodobé vytrvalosti. Z těchto důvodů se v začátku přípravného období rozvijí dlouhodobá vytrvalost pomocí metody nepřerušované zátěže. Ačkoliv ve všech odborných publikací se doporučuje dlouhá a nepřetržitá intenzita zatížení pod anaerobním prahem, která je samozřejmě správná, ale pro squash je tento trénink nevyhovující. Podobný trénink by způsobil negativní změnu vlastnostího myosinu a tím i změnu rychlostně výbušné schopnosti jedince, která je důležitou složkou sportovního výkonu ve squashi. Vhodnějším způsobem je běh na delší vzdálenost po dobu nejméně 20 minut. Intenzita zatížení by se měla pohybovat kolem anaerobního prahu, což pozitivně ovlivní aerobní kapacitu sportovce a nezpůsobí změnu rychlostních schopností. V pozdějším přípravném období se využívá intervalové metody pro rozvoj rychlostní vytrvalosti. Převládá při něm anaerobní alaktátový systém (ATP-CP) tréninku, který je specifický pro rozvoj rychlosti a výbušnosti. Souběžně se rozvíjí i koordinační schopnosti sportovce. Trénink je založen na velmi krátkých intervalech do 20–30 sekund s maximální intenzitou cvičení. Důležitým faktorem je doba odpočinku. Ta musí být dostatečně dlouhá, aby se zdroj energie zcela obnovil (Základy sportovního tréninku, 2014; Stöckelová, 2012).

32 1.2.4 Neadekvátní tělesná zátěž

Pod pojmem neadekvátní tělesná zátěž se skrývá jak příliš nízká, nedostatečná pohybová aktivita, tak i tělesná zátěž přesahující funkční možnosti jedince. Doposud celá práce popisovala důležitost pohybové aktivity a zvyšování tělesné zdatnosti pro zdravější život, protože nedostatek pohybové aktivity může způsobit nepříjemné a vážné zdravotní komplikace, nicméně i přílišné zatěžování organismu může mít za následek zdravotní problémy.

Pokud je organismus vystaven zatížení, jak tělesnému, tak psychickému, po určité době vzniká únava, která chrání organismus před úplným vyčerpáním. Únava je podle Dovalila (2008, s. 256) charakterizována jako: „obecný děj vyvolaný soutěžní a tréninkovou činností znamenající stav snížení výkonnosti.“ Existuje mnoho dalších definic, ale obecně se jedná o pokles výkonnosti a neschopnost pokračovat v pohybové aktivitě. Únava se rozděluje podle převažující zátěže i příznaků na psychickou a tělesnou, o kterou jde v této práci především. Za hlavní zdroje únavy se považují:

 snížení energetických rezerv organismu,

 nadbytek některých produktů laktátové výměny,

 narušení vnitřního prostředí organismu,

 změny regulačních a koordinačních funkcí.

Nástup únavy je velice individuální a závisí na velikosti zátěže, charakteru zátěže, stavu organismu, stupni adaptace organismu na zátěž a na možnostech regenerace organismu v průběhu zátěže (Dovalil, 2008).

Únavu je možno rozdělit na akutní, též nazývanou fyziologickou a chronickou, někdy popisovanou jako patologická. Akutní únava je charakteristická svojí dynamikou, protože během pohybové aktivity přirozeně vzniká a vyvíjí se. Projevuje se snížením funkcí jednotlivých orgánů nebo celého organismu. Při pohybové aktivitě se akutní únava projevuje ztrátou koordinace, jemné motoriky, změnami v technice atd. Jedná se ale o jev kladný, protože dochází k adaptačním mechanismům a tím i k růstu výkonnosti. Únava se velice rychle vyvíjí v momentě, kdy pohybová aktivita překročí určitou kritickou úroveň v čase nebo intenzitě. Akutní (fyziologickou) únavu v těle odstraňuje komplex fyziologických a psychosomatických procesů. Tento proces se

33

nazývá zotavení. Dochází při něm k uklidnění a vyrovnání všech funkcí do původního stavu, které se podílely na činnosti organismu. Jedná se o návrat dýchacích a srdečních funkcí, obnovení energetického systému, odstranění zplodin, snížení emočního napětí, svalové tenze aj. Pokud v delším časovém úseku dochází k opakovanému přehlížení fyziologické únavy a organismus se pomocí regenerace nedokáže plně zotavovat, dojde ke vzniku chronické (patologické) únavy (Dovalil, 2008).

Patologická únava tedy vzniká neúměrnou zátěží, která přesahuje hranici fyziologické tolerance. Vzniknout také může bez předchozích známek fyziologické únavy a to především při rychlém nástupu zátěže, prudkém pohybu nebo nárazu.

Patologická únava se vyskytuje ve dvou formách – akutní a chronické. Lehčí akutní forma bývá často označována jako přetížení či přepětí. Jedná se o prohloubení příznaků fyziologické únavy. U jedince se začnou objevovat křeče, nauzea, bledost, rychlý a mělký tep i dech, bolesti hlavy, třes prstů a další. Těžší stupeň akutní patologické únavy je tzv. schvácení. Při takovém typu je jedinec vystaven nebezpečí kolapsu, selhání krevního oběhu a smrti. Projevuje se z části jako předešlá forma ale přidává se dušnost, zvracení, proteinurie, porucha termoregulace, oligurie, zsinalost obličeje aj. Chronická patologická únava, jako druhá forma patologické únavy patří mezi velmi často podceňovaný stav organismu. Může vzniknou při zatěžování organismu na maximální úrovni, ale i při poměrně nízké intenzitě, avšak v obou případech při dlouhodobém časovém trvání činnosti. Příčinou je neadekvátní zátěž, která vyvolá nerovnováhu vegetativního systému. Na vzniku se výrazně podílí i CNS (centrální nervový systém), který je propojen s ostatními částmi organismu. V praxi se chronická patologická únava označuje termínem přetrénování (Máček & Vávra, 1988).

Přetrénování Dovalil (2008, s. 164) popisuje jako: „Komplexní déletrvající negativní stav sportovce – nejen ztráta sportovní formy ale i trvalejší pokles trénovanosti a výkonnosti.“ Takový stav u sportovce nastává při dlouhodobém přetěžování, kdy intenzita zatěžování značně převyšuje úroveň trénovanosti a sportovci se nedostává adekvátního času pro zotavení. Příčinou přetrénování může být i monotónnost tréninku či déletrvající série neúspěchů v soutěžích (Dovalil, 2008).

34 1.2.5 Tělesná zátěž a její energetické krytí

Tělesná zátěž je forma stresu, která zapříčiňuje mobilizaci různých funkcí organismu člověka. Tělo je vystaveno působení určitého podnětu, neboli stresoru, kterým může být klimatická změna (teplo, chlad), chemické nebo psychické vlivy apod.

Tělo se snaží neustále udržovat stav organismu, ve kterém mohou probíhat všechny funkce potřebné k životu. Působením stresoru se tento stav narušuje a tělo následně reaguje např. vzestupem dýchací, srdeční a oběhové činnosti, zvýšením adrenalinu v krvi, zesílením transportu energetických zdrojů, zvýšením svalového napětí a podobně. Zatížení ve formě tělesného pohybu představuje další z řady stresorů.

Při opakovaném zatěžování organismu, dochází v reakci na tuto činnost k funkční přestavbě tkání a orgánů. Při dlouhodobém působení zatížení, intenzita reakce těla na danou činnost slábne, až tělo postupně dosáhne stavu přizpůsobení neboli, tzv. adaptace. Adaptaci lze tedy charakterizovat jako přizpůsobování a přizpůsobení se organismu na vnější a vnitřní vlivy. Působením adaptačních podnětů dochází k narušování a znovuobnovování vnitřního prostředí. Tento dynamicky rovnovážný stav se pak obecně označuje jako homeostáza (Dovalil 2008).

Aby adaptační proces měl příznivé účinky, musí být správná velikost a délka zatížení. Příliš malé zatížení způsobí minimální narušení homeostázy a tělo se opět vrátí do původního stavu rychle a bez funkčních změn. Naopak příliš vysoké zatížení může způsobit natolik velké přetížení organismu, že dojde k poškození organismu.

Pro příznivý adaptační proces existují zásadní zákonitosti. Podněty musí být dostatečně silné, ale nesmí překročit funkční hranice organismu, dále se musí opakovat dostatečně často a po delší časový usek. Důležitá je také frekvence opakování a druh podnětu (Choutka & Dovalil 1991).

V momentě zahájení tělesné zátěže se v těle udává řada změn. Jak bylo zmíněno výše, dochází k vychýlení organismu z rovnovážného stavu. Intenzita zatížení je spojována s úsilím pohybové činnosti, která vyvolává odpovídající energetické výdeje organismu. Lze říci, že s rostoucí intenzitou zatížení roste i energetický výdej. Podle velikosti zatížení a převažující aktivace energetického krytí se rozlišuje nízká, střední, submaximální a maximální intenzita pohybového zatížení. Jako další ukazatele intenzity

35

může posloužit srdeční frekvence, spotřeba kyslíku, koncentrace laktátu v krvi a další změny v organimsu (Dovalil, 2001).

Hlavním energetickým zdrojem pro svalovou kontrakci jsou výhradně makroergní fosfáty ATP (adenosintrifosfát) a CP (kreatinfosfát), které jsou uloženy ve svalech. Zdrojem energie jsou pouze na krátkou dobu, protože v těle se jich nachází velice malé množství a musí se proto neustále resyntezovat (obnovovat) z dalších zdrojů. Jako zdroje slouží cukry a tuky. Vzhledem k intenzitě a délce pohybového zatížení probíhá způsob resyntézy makroergních fosfátů pomocí tří energetických systémů. Tyto systémy se při pohybové činnosti rozvíjejí, překrývají, přecházejí jeden do druhého, a také se mohou střídat při změnách intenzity (Bursová, 2001).

Prvním z nich je ATP-CP systém jenž zajišťuje motorickou činnost maximální intenzity po dobu 10–20 sekund. Zdrojem energie jsou makroergní fosfáty uložené ve svalech. Uložené množství je závislé na trénovanosti a dědičnosti jedince. Proces uvolňování energie probíhá bez přístupu kyslíku v podmínkách kyslíkového dluhu a bez zvýšení hladiny kyseliny mléčné (laktátu). ATP-CP systém je hlavním systémem, protože se spouští v prvních vteřinách jakéhokoliv cvičení. První 2–3 sekundy umožňuje činnost svalu ATP po 4. sekundě nastupuje CP. Doplnění energie, z těchto zdrojů na 90% hladinu, trvá zhruba 2 až 4 minuty (Bursová, 2001).

Druhým energetickým systémem je tzv. LA systém někdy nazývaný též jako glykoliktický nebo laktátový, pokrývá pohybovou činnost v zóně submaximální intenzity v délce trvání do 45–90 sekund. K zapojení systému dochází již krátce po zahájení zatížení, avšak teprve ve 45 sekundě dosahuje svého vrcholu. Následně dochází k postupnému poklesu až do 6–7 minuty pohybového zatížení. Obnovování ATP je zajištěno ze svalového gykogenu, případně z cukru (glukózy) neoxidativním odbouráváním(bez přístupu kyslíku). Tento proces se nazývá glykolytická fosforylace a vzniká při něm laktát. Se stoupající hladinou laktátu je narušena acidobázická rovnováha, která má za následek ochabování svalů a nástup únavy (Bursová, 2001).

Třetí systém je velice ekonomický a zapojuje se při střední až mírné pohybové aktivitě trvající více jak 90 sekund. Jedná se O₂ systém, kde je energie získávána