Komparace kolektivních a individuálních sportovních volnočasových aktivit dětí

Komparace kolektivních a individuálních sportovních volnočasových aktivit dětí

Bakalářská práce

Studijní program: B7505 – Vychovatelství

Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Lucie Majorová

Vedoucí práce: Mgr. Helena Picková

Liberec 2016

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucí své bakalářské práce Mgr. Heleně Pickové za odborné vedení, věcné připomínky, vstřícnost při konzultacích, ochotu a cenné rady, které mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnovala.

Anotace (v ČJ)

Bakalářská práce se zaměřuje na možnosti trávení volného času dětí v České Lípě a okolí s důrazem na pohybový rozvoj a je členěná na několik částí. Teoretická část prezentuje výchozí poznatky týkající se základních pojmů sportu a typologií sportů, dále fyzického a sociálního vývoje, motivace, negativních a pozitivních důsledků vlivu sportu na dítě. Další částí je výzkumné šetření, zabývající se analýzou nabídek volnočasových sportovních aktivit ve zmíněném regionu. Následuje dotazníkové šetření, které je cíleně zaměřené na rodiče dětí, které navštěvují sportovní oddíly nebo kroužky. Součástí tohoto šetření je popis a komparace individuálních i kolektivních sportů a jejich specifik se zaměřením na chování a vlivy podmiňující vývoj dítěte.

Klíčová slova (v ČJ)

Pohyb, sport, typologie sportů, děti, rodiče, trenér

Anotace (v AJ)

Bachelor thesis focuses on possibilities of spending free time of children in Česká Lípa and nearby area which emphasizes physical development and it is divided into several parts. A theoretical part presents initial knowledge of basic concepts of sport, sport’s typology, physical and social development, motivation and negative and positive consequences of sport on children. Next part is research dealing with analysis of offers free time activities in said region. Next part is questionnaire survey which is specifically targeted on parents of children which are visiting sports clubs. Part of this questionnaire survey are description and comparison of individual and team sports focuses on behavior and influences of conditional development of children.

Klíčová slova (v AJ)

Exersice, sports, typology of sports, children, parents, coach

8

Obsah

Úvod ... 13

TEORETICKÁ ČÁST ... 15

1 Pohyb ... 15

1.1 Pohybová aktivita ... 15

1.2 Sportovní hra ... 16

2 Sport ... 17

2.1 Individuální sport ... 18

2.1.1 Výhra v individuálním sportu... 18

2.1.2 Prohra v individuálním sportu ... 19

2.2 Kolektivní sport ... 19

2.2.1 Výhra v kolektivním sportu ... 19

2.2.2 Prohra v kolektivním sportu ... 19

2.3 Historie sportu ... 20

2.4 Motivace ve sportu ... 21

2.4.1 Výkonová motivace ... 21

2.4.2 Vnější motivace ... 22

2.4.3 Vnitřní motivace ... 23

2.5 Trenér ... 24

2.6 Pozitivní aspekty sportu ... 24

2.7 Negativní aspekty sportu ... 27

2.8 Pozitivní důsledky sportu ... 29

2.9 Negativní důsledky sportu ... 30

2.10 Cíl sportu ... 32

2.11 Sociální moc ... 33

3 Vývoj sportovce a jeho faktory ... 34

9

3.1 Faktory vývoje sportovce ... 34

3.1.1 Dědičnost ... 34

3.1.2 Prostředí... 37

3.1.3 Výchova... 37

3.2 Ontogeneze člověka se vztahem k pohybové činnosti ... 38

3.2.1 Období předškolního věku 3-6 let ... 39

3.2.2 Období mladšího školního věku 6–11 let ... 40

3.2.3 Období staršího školního věku 11-15 let ... 41

3.2.4 Období mladistvých 15-20 let ... 42

3.2.5 Období dospělosti 20–30 let ... 43

4 Psychologická typologie sportů ... 44

4.1 Kolektivní sport ... 44

4.1.1 Basketbal ... 44

4.1.2 Volejbal ... 45

4.1.3 Lední hokej ... 46

4.1.4 Florbal ... 47

4.1.5 Fotbal ... 48

4.2 Individuální sport ... 49

4.2.1 Atletika ... 49

4.2.2 Tenis ... 50

4.2.3 Bojové umění ... 50

4.2.4 Plavání ... 51

PRAKTICKÁ ČÁST... 53

5 Analýza nabídky sportovních činností v České Lípě ... 53

5.1 Základní školy v České Lípě ... 56

5.2 Sportovní kluby a svazy v České Lípě ... 58

10

5.3 Taneční kurzy a školy v České Lípě ... 60

6 Výzkumné šetření ... 61

6.1 Cíl šetření ... 61

6.2 Výzkumné otázky ... 61

6.3 Charakteristika výzkumného vzorku ... 62

6.4 Metoda výzkumu ... 62

6.5 Interpretace získaných výsledků ... 64

7 Diskuze ... 71

7.1 Nabídky sportovních aktivit v základních školách, organizacích a klubech v České Lípě ... 71

ZÁVĚR ... 78

Seznam použitých zdrojů ... 80

Přílohy ... 82

11

Seznam ilustrací

Obrázek 1 - Eysenckovo typologické schéma ... 35

Tabulka 1 - Školy a jejich nabídka volnočasových sportovních aktivit ... 56

Tabulka 2 - Sportovní kluby a svazy v České Lípě ... 58

Tabulka 3 - Taneční kurzy a školy v České Lípě ... 60

Tabulka 4 - Důvod zvolení sportu z hlediska rodiče ... 68

Graf č. 1- Zastoupenost sportů ... 64

Graf č. 2 - Zastoupení dívek a chlapců v IS a KS ... 64

Graf č. 3 - Zastoupení věkové kategorie v KS ... 65

Graf č. 4 - Zastoupení věkové kategorie v IS ... 65

Graf č. 5 - Navštěvovanost IS a KS ... 66

Graf č. 6 - Role pohlaví dítěte při výběru sportu ... 66

Graf č. 7 - Měsíční výdaje IS ... 67

Graf č. 8 - Měsíční výdaje KS ... 67

12

Seznam použitých zkratek a symbolů (abecedně tříděný)

Apod. – a podobně Atd. – a tak dále Atp. – a tak podobně IS – individuální sport KS – kolektivní sport Např. – například¨

TJ – tělovýchovná jednota ZŠ – základní škola

13

Úvod

Sport je starý jako lidstvo samo. Provází nás již celými staletími. Zpočátku sport nebyl vnímán v dnešním slova smyslu, ale spíše jako poměřování sil a fyzické zdatnosti.

Dá se říci, že počátkem sportovních činností byly Olympijské hry, které se postupem času vyvíjely v různá sportovní odvětví do podoby, jakou mají dnes.

Tématem mé bakalářské práce je komparace mezi individuálními a kolektivními sporty. Velmi zajímavou otázkou je, zda si děti a jejich rodiče uvědomují, jaký je rozdíl, mezi typologií těchto sportů případně jaký vliv na ně mají. Tato otázka je aktuální zejména proto, že v poslední době se nabízí mnoho různých rozvíjejících se sportovních činností, které mají děti možnost navštěvovat.

Já jsem byla svými rodiči vedená ke sportovním aktivitám snad již od té doby, co jsem začala chodit. Mým největším koníčkem a zároveň pohybovou aktivitou, kterou jsem vykonávala na úrovni první ligy, se stal basketbal. Poprvé jsem se s ním setkala ve svých osmi letech díky mému trenérovi, který prováděl nábor na všech základních školách v České Lípě. Basketbalu se věnuji dodnes, i když ne jako aktivní hráčka, ale jako pomocný trenér dívek. Děvčata jsme začaly trénovat s mými bývalými spoluhráčkami již v roce 2011, kdy děvčatům bylo pouhých 6 let. Po celou dobu trénování jsem měla možnost pozorovat chování nejen dětí našeho oddílu, ale i těch, které k nám přešly z různých individuálních sportů. Jejich chování, komunikace nebo souhra s ostatními byla malá, v některých případech téměř žádná. Díky všem těmto podnětům jsem si začala pokládat otázky o vlivu kolektivního a individuálního sportu na jejich vývoj a děti obecně.

Mým cílem přiblížit základní pojmy, které jsou se sportem vázány. Jednou z nezbytných částí sportu je motivace. Děti ze začátku sport berou jako příjemné trávení volného času a teprve časem, díky vhodné motivaci, začnou vidět cíle, kterých mohou dosáhnout. Pro děti je motivace ve sportu prvním krůčkem, který je posunuje dál v jejich vývoji a k jejich cíli. Mnoho lidí ani nenapadne položit si otázku, jaký vliv nebo důsledky má sport na vývoj jedince. V této práci soustředím na psychický a fyzický vývoj, který se u dětí během sportovní činnosti rozvíjí. Další velký význam můžeme přikládat i širším aspektům sportu jako jsou trenér, rodiče, kamarádi nebo prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. O těchto aspektech se zmiňuji, jelikož ve sportu jsou hodnotou, která je nezbytná. Za méně významnou, ač důležitou část mé práce, považuji seznámení

14

s nejznámějšími kolektivními a individuálními sporty. Jejich vývoj trval mnohdy celá desetiletí, než se vyvinuly do současné podoby s takovými pravidly, aby byl sport bezpečný jak pro hráče, tak v některých sportech i pro diváky.

Nedílnou součástí mé práce bylo provedení průzkumu mezi dětmi i rodiči formou dotazníků, které jsem rozdávala ve školách a různých volnočasových organizacích v České Lípě. Dotazovala jsem se u 300 respondentů (150 rodičů a 150 dětí), u kterých jsem dotazníkovým šetřením zjišťovala návštěvnost kolektivních a individuálních sportů u různých věkových kategorií dívek a chlapců.

Pokládám si například tyto otázky. Proč děti navštěvují tuto sportovní aktivitu?

Z jakého důvodu posílají rodiče své dítě na daný sport? Toto jsou důležité otázky, na které bych ráda v mé práci zjistila odpovědi. Proto jsem je pokládala rodičům dětí ve věku od 3 do 15 let metodou dotazníkového šetření uzavřených a otevřených otázek.

Rodiče jsem do dotazníku zapojila z důvodu zjištění, proč své děti na sport posílají.

Většina dětí v předškolním věku si není plně vědoma, z jakého důvodu sport vykonávají. Spíše za ně o volbě sportu rozhodují rodiče a sportovní aktivitou svých dětí minimálně eliminují zdravotní problémy, které s sebou nese současný styl života. Další věkovou kategorií jsou děti ve věku 6-11 let, kterým jdou často příkladem rodiče. Ti v mnoha případech sami sportovní činnost provozovali nebo provozují. Vlastním příkladem tedy své děti inspirují a dodávají jim dostatečný impulz. Další skupinou jsou děti starší 12-ti let, u kterých je výběr sportu již ve většině případů jejich volbou, jelikož již sami rozhodují, zda je sport baví a chtějí v něm pokračovat či ne.

Velmi důležitou částí dotazníku je zpětná vazba od dětí, zda jsou se sportem spokojeni, proč ho dělají a čím jim sport do budoucna pomáhá nebo čím je naplňuje.

Tuto informaci považuji za zajímavou a pro mě inspirativní, protože odráží přímé pocity dětí, jak je sport ovlivňuje a to je jedna z částí mé bakalářské práce.

15

TEORETICKÁ ČÁST

1 Pohyb

V rámci mé bakalářské práce budu popisovat pohyb z pohledu fyzického a duševního. Pohyb je jakákoliv fyzická aktivita, podmíněná psychickým stavem jedince, při které využíváme celé své tělo, či jeho části na změnu místa a polohy, prostřednictvím vlastních sil a daného psychického stavu.

Význam pohybu pro člověka se u každého jedince může velmi lišit. Záleží na individuálním psychickém rozpoložení dotyčné osoby i samotném celkovém zdravotním stavu. Význam pohybu může být chápán z více hledisek:

1. Fyziologické – tímto se rozumí funkce ovlivňující zdravotní stav. Člověk, který má každodenní pohyb, snižuje pravděpodobnost nemoci nebo zhoršení svého zdravotního stavu, na rozdíl od jedince, který má ve svém životě pohybu velmi málo.

2. Psychické – jedná se o porozumění sebe samého, rozvoj a ovlivňování intelektu.

3. Sociální – toto hledisko je možné chápat jako porozumění sebe sama, ale i jako porozumění ostatním jedincům (ať už samotným či celému kolektivu).

4. Trávení volného času – každý člověk rád tráví svůj volný čas různými aktivitami. V tomto případě jsou však myšleny smysluplné aktivity, jako je např.: sport či jiná pohybová aktivita, která dotyčného jedince baví a naplňuje ho pocitem sebeuspokojení z příjemně využitého volného času.

V dnešní době je však pohyb a jeho význam vnímán mladou generací jako přežitek.

Proto se značná část současné mladé generace spíše uchyluje k virtuální realitě herních automatů a počítačů.

1.1 Pohybová aktivita

Pohybovou aktivitu bych popsala jako aktivitu spojenou se zvýšenou fyzickou i psychickou zátěží. Pomáhá nám udržovat správné funkce lidského organismu a zlepšovat naší fyzickou zdatnost. Je také velmi úzce spojena i s naší psychickou kondicí. Ovlivňuje ji mnoho různých aspektů a vlivů, proto ji každý jedinec či skupina může vnímat zcela odlišně. Pro někoho je to pohybová aktivita sport či činnost, kterou

16

vykonává ve svém volném čase a která ho baví. Pro druhého to může být procházka nebo výlet v přírodě. Je to nedílná součást našich každodenních tělesných aktivit jako například standardně cesta do práce a z práce. Přesto v tomto případě může jeden do práce chodit jiný běhat či jezdit na kole. Lidé velmi často berou pohybovou aktivitu jako „vyčištění hlavy“, uvolnění od každodenního stresu či relaxaci.

Lidé by si však měli uvědomit, že pohybová aktivita je jedno z nejdůležitějších preventivních opatření pro naše zdraví. Osoby, které dbají na pravidelnou pohybovou činnost, zmenšují pravděpodobnost různých zdravotních omezení či nemocí. Je prokázáno, že každodenní pohybová aktivita snižuje různá zdravotní rizika – vysoký krevní tlak, obezitu, která je spojená s vysokým cholesterolem či cukrovkou, napomáhá mineralizaci kostí (omezení osteoporózy), zlepšuje zažívání, zmenšuje zátěž na klouby, páteř apod. Dále zlepšuje psychický stav a udržuje fyzickou zdatnost. Zmenšuje zároveň úroveň stresu, navozuje pocit sebeuspokojení a optimismus.

Mnoho lidí však pohybovou aktivitu „nevidí“ jako svou nedílnou součást bytí. Proto začnou cíleně vyvíjet pohybovou aktivitu až tehdy, pokud začnou mít díky nedostatku pohybu zdravotní komplikace a pohyb vnímají jako řešení těchto problému, např.:

snížení nadváhy.

1.2 Sportovní hra

Sportovní hra je činností, která může být realizovaná rekreačně pro zábavu a je zpravidla provozovaná bez pravidel. Hrou se může jedinec zabývat sám, či v kolektivu.

Cílem jakékoliv hry je soutěžit a ne vždy je důležité vyhrát. Proto hru můžeme chápat a nahlížet na ni z mnoha hledisek a každý jednotlivec může mít ke hře různý přístup.

Lubomír Dobrý ve své knize uvádí a popisuje, jak můžeme sportovní hru chápat či vidět: „Sportovní hru chápeme jako pohybovou činnost dvou stran, které jsou v neustálém současném vztahu a potřebují se. Jedna strana nemůže existovat bez druhé a obě usilují o dosažení stejného, ve skutečnosti však zcela neslučitelného cíle: prokázat svou převahu nad druhou stranou lepším ovládáním společného předmětu a získáním většího počtu bodů nebo branek v nestandardně se proměňujících herních situacích.“

(Dobrý 1988, s. 11)

17

„Například se objevují názory, že ve vrcholné úrovni sportovní hra už vlastně není hrou, ale sportem, či dokonce tvrdou prací.“ (Svoboda1986, s. 7)

V poslední době se tedy na hru už nenahlíží tak jako dříve, kdy se jednalo o porovnávání sil, výkonů a vytrvalosti např. Olympijské hry nebo Spartakiáda. Dnes jsou sportovní hry velmi úzce spojovány se sportem, který je ohodnocen vysokými peněžními odměnami sportovců, jejich popularitou nebo propagací. Tím se ukazuje markantní rozdíl mezi sportovní hrou, chápanou jako hrou bez pravidel a sportem, který je svázán pevnými pravidly. Právě i vrcholoví sportovci považují sport za své zaměstnaní a životní náplň.

2 Sport

Sport je určitá pohybová aktivita, která se musí vymezovat jasnými pravidly a korektním chováním. Je to dnes velmi rozšířená a oblíbená aktivita mnoha jedinců.

Sport je dnes uznávaný fenomén rozšířený po celém světě ve všech věkových kategoriích. Je vším možným:

 zábavou i zaměstnáním

 přináší potěšení i uspokojení

 přináší peníze i slávu

 umožňuje vyniknutí, ale i velká zklamání (Svoboda 2007, s. 11)

Se sportem se setkávám již od mládí, a proto vím, že sporty se dělí z různých hledisek. Kupříkladu dle Cruma (1996) se sport dělí do 7 druhů:

 „Elitní sport – s charakteristikami: úsilí o absolutní výkon, vysoký sociální status, vysoká finanční odměna. Hlavními znaky jsou komercializace a profesionalizace úplná či částečná.

 Soutěžní sport – klubový, v němž dominuje směs vzrušení ze soutěží, sledování subjektivního výkonu, relaxace a uspokojení ze sociálního kontaktu.

 Rekreační sport – relaxace při činnosti pro zdraví podpořená soudržností ve skupině, v klubech i místních podnicích a úřadech.

 Fitness sport – aktivita s hlavním cílem rozvoje a udržení fyzické zdatnosti.

Komerční agentury a soukromé podniky.

18

 Rizikový a dobrodružný sport – hlavním motivem je dobrodružství a napětí.

Komerčně organizované expedice např. do Himalájí, lyžování z helikoptéry, rafting, parašutismus, potápění.

 Lust sport – s hlavním cílem v podstatě hédonistickým se snahou najít si nějakou exkluzivní příjemnost. Komerčně spojen s turistikou. Též označován jako S-sport (sun, sand, snow, sex, speed a satisfaction).

 Kosmetický sport – cílem je optimální modelové vzezření. Komerčně organizovaný narcismus při body building (nebo též styling, či shaping), a to i s uklidněním na slunečním lůžku.“ (Svoboda 2007, s. 13)

Ve své práci se zaměřuji na děti ve věku od 3 do 15 let a proto se zabývám z větší části sportem soutěžním, který se může postupem času u starších jedinců překlenout na elitní sport a nárůstem věku na rekreační sport. Ten má daleko větší předpoklady k pokračování v rámci kolektivního sportu, kdy se skupiny jedinců již znají, pořádají mezi sebou různá sportovní klání a turnaje.

Mnoho lidí nahlíží na sport jen z pozitivního hlediska. Ne nadarmo se říká:

„sportem ku zdraví“. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že sport je krásnou aktivitou trávenou ve společnosti zajímavých lidí a přináší psychickou úlevu a odpočinek. Ovšem sport přináší i své negativní stránky, jako jsou úrazy či trvalé následky spojené s extrémním zatížením pohybového aparátu. Dalšími negativními dopady jsou finanční náklady spojené s provozováním sportu či vyčleněním z ostatních kolektivů z důvodu investování veškerého svého volného času na provozování sportovních aktivit.

Dalším hlediskem je členění, dle počtu osob v týmu.

2.1 Individuální sport

V individuální hře se klade velký důraz na cíle, postoje a potřebu daného jedince.

2.1.1 Výhra v individuálním sportu

Individuální výhru lze v tomto případě chápat jako výhru s vyšší hodnotou než výhru kolektivní, jelikož hráč ví, že dokázal vyhrát pouze a jenom on bez cizí pomoci.

19

(pokud nepočítáme trenéra). Po psychické stránce je to tedy pro jedince nejlepší odměna.

2.1.2 Prohra v individuálním sportu

V individuálním sportu je prohra horší než v kolektivním sportu, protože jednotlivec prohru může svádět pouze sám na sebe a své momentální špatné sportovní výkony.

2.2 Kolektivní sport

Kolektiv neboli skupina se skládá ze dvou a více jedinců, kteří mají společný zájem např.: sport. Jedince mohl do skupiny svést podobný zájem, způsob komunikace, záliba ve stejné aktivitě, přátelství apod. Společná komunikace, důvěra a znalost herních dovedností ostatních hráčů v kolektivní hře zvyšuje pozitivní výkony a úspěchy v týmu.

2.2.1 Výhra v kolektivním sportu

Na výhře v týmu se podílejí všichni spoluhráči. Bez žádného z nich by tým neměl stejnou šanci na úspěch. Proto ani jeden z nich nemůže říci: „Za tuto výhru děkuji jen sám sobě".

V každém kolektivu se najde i takový jedinec, který i v týmu má potřebu hrát sám za sebe a následnou výhru přikládat jen svým schopnostem a dovednostem. Svým smýšlením se může stát iniciátorem, strhujícím ostatní k lepší hře a posune je blíže k výhře, nebo naopak může svým chováním tým demotivovat a zapříčinit prohru.

2.2.2 Prohra v kolektivním sportu

V případě prohry týmu se hráči mohou situaci postavit společně. Zvládají spolu negativní pocity spojené s prohrou, fungují jako jeden celek a veškeré momenty spojené s tímto okamžikem zvládají společně. Prohra padá na všechny a jako kolektiv by se k tomu měli i postavit. Nikdy hru nekazí pouze jeden, ale vždy celý tým. Pokud se najde slabší hráč je otázkou přístupu týmu jak daného člena týmu motivovat k lepším

20

výkonům. Smíření se s prohrou v kolektivním sportu může být pro jedince jednodušší tím, že má kolem sebe spoluhráče, kteří ho chápou a pociťují to samé jako on.

2.3 Historie sportu

Slovo sport vzniklo z francouzského slova „desporter“ (bavit se). Sport je s námi přítomen již tak dlouho, jako je lidstvo samo.

Již ve starověku byly nalezeny známky provozování sportovních aktivit, například v Persii bojové hry s přesnými pravidly nebo v Číně obdoba dnešní gymnastiky. Dle historických zdrojů jsou jako první sportovní aktivity počítány závody na vozech taženými koňmi, střelba z luku na pevný či pohyblivý terč či skoky do dálky na koni ve starověkém Řecku. Jednalo se vlastně o výcvik armád, který postupně přerostl v provozování her a soutěží. Sportovní aktivity byly různé, velmi záleželo na oblasti a jejich tradicích. Tyto sportovní hry zatím převážně neměly žádná pravidla.

Sportovní aktivity jedince byly provozovány na svou vlastní zodpovědnost i s možností úmrtí. Dalo by se říci, že se jednalo o osobní prezentaci schopností jednotlivce a jejich následné uplatnění v armádě.

Oficiálně první počátek sportu jsou Olympijské hry ve starověkém Řecku a Římu. Jejich heslo znělo: „rychleji výše silněji“. Hry vznikly v roce 776 před naším letopočtem v osadě Olympie. Účastnilo se jich většinou kolem pětiset účastníků. Byly zde disciplíny jako – běh, gymnastika, hod diskem, zápas, hod oštěpem. Původně se ženy sportů nemohly zúčastňovat.

Ve středověku dochází k velkému úpadku sportu. Kněží zastávají názor, že sport odvádí pozornost od duchovních povinností člověka. Šlechtici a představitelé z vyšších se však nenechali odradit a pořádali nadále sami turnaje a různá sportovní klání.

V období mezi 14. stoletím začaly vznikat sporty, které známe dodnes. Jedná se o počátek bowlingu, golfu, tenisu, fotbalu, šermu či sáňkování.

V roce 1896 bylo oficiálně obnoveno pořádání Olympijských her, které zahrnovaly většinu her, které již vznikly v dávném Starověkém Řecku a Římu.

Na přelomu 19. a 20. století se bohužel začal velmi rozmáhat doping, který sportovcům sice zajišťoval výhru, ale také závislost a negativní zdravotní důsledky.

21

„Svět sportu se v průběhu 20. století velmi výrazně změnil. Nejvýraznější změnou je rozdělení na otevřený profesionalismus, v němž je sportovní činnost zaměstnáním, a na sportování pěstované z důvodů jiných než profitních.“ (Svoboda 2007, s. 11)

2.4 Motivace ve sportu

Abychom se mohli dozvědět něco více o motivaci ve sportu, je důležité vědět, co to vůbec motivace je. Motivace je určitý psychický proces, který ovlivňuje chování, jednání či myšlení člověka a je velmi úzce spojen s výkonností ve sportu.

Motivace ve sportu je jeden ze základních prostředků vedoucí k výhře nebo cíli, který trenér, rodič či hráč uzná za vhodné. Dalo by se říci, že motivace by se dala rozlišit na pozitivní a negativní. Jako pozitivní motivace se dá zmínit seberealizace hráče, vedoucí k lepším výkonům týmu. Negativní motivací se dá zmínit „motivace strachem“, kterou lze nejlépe charakterizovat slovy „když nebudeš lépe hrát, nebudeš hrát v základním týmu“ či „když nebudeš lépe hrát, najdi si jiný sport“.

Součástí motivace je její správné zaměření na požadovaný subjekt. Tuto činnost zastává jedinec či více lidí, kteří se snaží účelným jednáním vyvolat motivaci pro požadovaný subjekt tak, aby dosáhl svého ideálního cíle.

Velmi mě zaujala citace od jednoho z nejznámějších basketbalistů světa: “Minul jsem ve své kariéře více než 9000 střel, prohrál téměř 300 zápasů a 26krát jsem neproměnil rozhodující střelu v závěru utkání. Neuspěl jsem stále znovu a znovu. A to je to, proč jsem uspěl.“ – Michael Jordan

Z této citace vyplývá, že sportovec musí mít velmi silnou vnitřní motivaci a umění nevzdávat se, i když mu ne vše vychází podle jeho představ. Každý jedinec během své sportovní kariéry zažívá úspěchy i neúspěchy, ale vždy si musí umět najít takové pozitivní aspekty, které ho „vyburcují“ vykonávat sport dále.

2.4.1 Výkonová motivace

Výkonová motivace úzce souvisí s vnitřní a vnější komunikací. Počátek je již v dětství, kdy rodiče či trenéři podporují a povzbuzují své děti k vyššímu výkonu, a

22

zvládnutí těžkých cílů. Dle různých statistik děti výkonovou motivaci přebírají od svých rodičů, kteří dle své ctižádosti nebo vlastního zážitku přenášejí motivaci na své dítě.

„S výkladem a aplikacemi výkonové motivace se dnes setkáváme v psychologii sportu velmi často. Je to totiž koncepce jako stvořená pro oblast sportovních výkonů.

Zdá se velmi přirozené, že ohromné úsilí, které zejména vrcholoví sportovci vkládají do své přípravy i soutěže (s rizikem zranění, které ani ve hrách není malé, nelze vysvětlit jen potřebou pohybu či sociálních vazeb nebo působení různých incentiv). Za hlavní pohnutku, která je žene za úspěchem i za cenu překonání všech těžkostí, strádání i rizika, je považována motivace k výkonu.“ (Svoboda1986, s. 36)

Důležitá role ve výkonové motivaci, která úzce souvisí s tímto tématem, se nazývá: „tendence vyhnout se neúspěchu.“ Jedinec již od počátku očekává negativní výsledek. Nehraje tedy se 100% nasazením. Avšak z prohry poté není tak zklamán.

„Bylo zjištěno, že člověk může mít vysokou výkonovou aspiraci, ale současně i silnou inhibiční tendenci. Výsledkem je úzkost jako důsledek překonané inhibice. Je to ale vlastně symptom, že je očekáván negativní výsledek činnosti. Dalo by se říci, že hráči s minimální anticipací negativních důsledků výsledku utkání neprocházejí žádnou úzkostí a naopak.“(Svoboda 1986, s 36, 37)

Poznatek paní Hornerové, která se zaměřovala na psychologii ženy, popisuje motivaci „tendenci vyhnout se úspěchu“ při provozování sportu. „Tyká se oblastí, kde vyniknutí je podvědomě spojováno se ztrátou ženskosti (feminity) a kde důsledkem je sociální odmítání“ (Svoboda 1986, s. 37)

Mnoho dívek odmítalo sport, který se považuje za ryze „mužský“, například vzpírání, box, fotbal a hokej. Postupem času jsou tyto předsudky postupně zatracovány.

Ženy dokázaly, že mohou vykonávat stejné sporty jako muži, aniž by je ostatní odsuzovali.

2.4.2 Vnější motivace

Vnější motivace je důležitá pro děti, které začínají se sportem. Stává se, že se dítě samo rozhodne, že chce se sportem začít, ale většina dětí, se kterými jsem spolupracovala, byla motivovaná od rodičů, kamarádů či svými sportovními idoly.

23

U malých dětí je velkou motivací materiální výhra např. diplom, medaile či nějaká trofej. Připomíná dítěti, že odvedlo kvalitní výkon. Děti pak mezi sebou soutěží kdo má těchto výher nejvíce. Z dlouhodobého hlediska dle trenérů i psychologů tato motivace vhodná není.

Vnější motivaci nemůžeme chápat jako něco špatného. Velmi často se stává, že např. malé dítě začne sportovat v podstatě z donucení, ale postupem času si motivaci vytvoří. Avšak stává se, že i opačný postup je možný. (Svoboda 2007, s. 64)

„Opravdu motivovat neznamená jej nutit různými vnějšími prostředky k pohybu a postrkovat k činnosti. Opravdová motivace je umění vytvořit prostor, v němž jedinec v sobě najde vůli přinutit se k činnosti.“ (Svoboda 2007, s. 64)

2.4.3 Vnitřní motivace

„Sport motivuje mládež různorodě. Ale pokud někoho láká jen to perspektivní pozlátko, bývá zklamán, protože cesta k uznání je dlouhá. Většinou však každého přitahuje i sportovní činnost sama, uplatňuje se přirozená zvídavost, touha po poznání, zvládání určité zkušenosti.“ (Svoboda 2007, s. 64)

Vnitřní motivace se může i zvyšovat, pokud každý jednotlivý člen sportovní skupiny má své:

 osobní stanovení cílů i způsobů jejich dosažení

 příležitosti a možnosti účastnit se rozhodovacích procesů

 neustálé hodnocení zlepšení vzhledem k cíli, kterého chce dosáhnout

 vnímání kompetence a kontroly situace (Svoboda 2007, s. 65)

Ve vnitřní motivaci je důležité namotivovat sami sebe k určitému výkonu.

Příkladem mohou být již zmiňované dosažené trofeje či jiné výhry, které dokazují dítěti dosažení jistých sportovních úspěchů. Pro děti je toto získávání trofejí velmi důležité, neboť je podporuje pokračovat v daném sportu a další fyzické i psychické námaze, protože tím získávají pocit sebeuspokojení z vykonané činnosti.

24

2.5 Trenér

Trenér je nedílnou součástí jakéhokoliv sportu. Jedná se o osobu odborně vzdělanou v příslušném sportu a jeho úkolem je naučit dítě danému sportu. Velmi často se jedná o bývalého aktivního sportovce, který své znalosti a zkušenosti předává dalším generacím. „Správný“ trenér by měl vést své svěřence k pravidlu „fair play“, dodržovat jasná pravidla a zásady, podporovat je, učit a namotivovat k pravidelným tréninkům.

Trenér je pro dítě osobou, která ho provází po celou dobu provozování sportovní činnosti a je mu vzorem. Zároveň by měl být dítěti kamarádem i lektorem. Trenér má ve své funkci různé role, které musí zastávat, aby chod kolektivního či individuálního sportu měl správnou pravidelnost, systematičnost a jednotlivé tréninkové kroky na sebe metodicky navazovaly. Správné zastávání trenérských funkcí se projevuje jednak na zájmu dětí o tento sport, počtu dětí v oddílu a jejich sportovních výsledcích.

Sama jsem poznala trenéra, který tyto vlohy pro trénink neměl. Kvalita jeho tréninků, motivace hráčů i sportovní výsledky, byly velmi nízké.

Role trenéra

 „Role informátora – trenér informuje, sděluje, vysvětluje aj.

 Role důvěrníka – trenér pomáhá řešit osobní problémy hráčů, radí, usměrňuje apod.

 Role ukazňovatele – trenér vyžaduje poslušnost, kázeň, disciplínu atd.

 Role referenta – trenér převádí řešení problému na jiné osoby, např. vedení klubu apod.

 Role vychovatele – trenér nesleduje za každou cenu výkon, výkonnost družstva, ale věnuje pozornost výchovnému působení. Ovlivňuje zájmy, postoje a morální osobnostní profil sportovce.“ (Pavliš 1995, s. 146)

Pokud trenér zvládne všechny výše zmíněné role, je vysoce pravděpodobné, že jeho svěřenci nebo týmy budou dosahovat kvalitních sportovních výsledků.

2.6 Pozitivní aspekty sportu

Pozitivní aspekty sportu ovlivňují jedince nebo skupinu během jejich sportovní kariéry. Já jsem vybrala pouze ty, které považuji za nejpodstatnější.

25

 Fyzická kondice

V průběhu sportovních aktivit se zvyšuje fyzická kondice, která má vliv na lepší zdravotní stav i vzhled (atraktivitu). Fyzickou kondici je nutno neustále udržovat, neboť bez pravidelného pohybu ji člověk lehce ztratí. Je důležité si uvědomit, že sportovec musí svou kondici utužovat i mimo své pravidelné tréninky. Bez fyzické kondice nemůže sportovec odvádět požadované výkony svého trenéra nebo výkony podle svých představ. S tímto úzce souvisí zdravý životní styl.

 Psychická kondice

Psychická kondice je velice důležitá pro každého sportovce. Pokud sportovec není ve sportu spokojen nebo je do něj nucen, např. rodiči či svým okolím, ztrácí tím chuť i motivaci sport vykonávat, což se poté odráží i na jeho sportovních výkonech.

Nejhorší dopady špatné psychické kondice se odráží v kolektivních sportech, protože i jednotlivec může svým chováním rozložit celkovou funkčnost týmu.

Naopak hráč s dobrou psychickou kondicí pomůže tým stmelit a podpořit a tím ho dovést k lepším výsledkům. Stejně tak kladná nebo záporná psychická kondice může dovést zápas hráče v individuálním sportu k vítězství nebo ztratit veškerou svou šanci na úspěch.

 Úspěch

Za každým úspěchem stojí spousta píle a dřiny. Úspěch v kolektivních sportech je důležitý hlavně pro udržení dobrých vztahů mezi jednotlivými členy. Pokud se týmu delší dobu nedaří, ostatní členové družstva mohou hledat příčinu nezdaru ve svých spoluhráčích a to může vést až k rozporům v týmu. K nápravě tohoto stavu by měl nejvíce přispět trenér, který vysvětlí, proč daná situace vznikla a jak by se měla řešit.

Úspěch každého sportovce vyburcuje ještě k lepším výkonům. Jeho vliv se může pozitivně ukázat i v soukromém životě, kde se projeví skutečnost, že o vše se musí bojovat a nic nelze získat bez velkého úsilí.

 Využití volného času (smysluplné využití)

Vyplnění volného času má nespočet možností. Vhodným vyplněním volného času je sport. Ten dětem omezí možnost stýkat se s problematickými skupinami, požívat alkohol a drogy. Snižuje také kriminalitu u mládeže. Mládež také získává spousty

26

možností do budoucna, např. vykonávat fyzicky náročnou práci, získávání nových přátel, rekreační sport s novými lidmi, lepší fyzickou a psychickou zdatnost apod.

 Potřeba soutěžení

Každý jedinec si rád dokazuje, co všechno zvládne. To lze uplatnit v individuálním ale i kolektivním sportu. Každé dítě chce vyhrávat a svůj cíl může uskutečnit díky soutěžení.

 Potřeba sebepřekonávání

Tato potřeba je velmi důležitá pro dítě, které sportuje. Samo sobě dokazuje své neustálé zlepšování se ve sportovních činnostech, ať už v porovnání se soupeřem nebo spoluhráčem. Tento faktor je velmi důležitý jak v kolektivním tak i v individuálním sportu. Je to jedna z nejdůležitějších motivací pro jeho budoucí úspěchy.

 Potřeba životního stylu

Mnoho lidí sport už nepovažuje jen za sportovní činnost. Je to součást jejich životního stylu, při kterém pohybovou aktivitu provádějí automaticky. Mnoho sportovců řeklo, že sport je pro ně jako droga. Když nemají svůj pravidelný pohyb, na který jsou zvyklí, tak jako by začali pociťovat abstinenční příznaky.

 Potřeba nezávislosti a individuality

Děti, které provozují individuální sport, ho většinou dělají proto, aby jejich sportovní výkon závisel pouze na nich a nemusely být odkázány na výkon a souhru spoluhráčů. Chtějí sami sobě dokázat, že mohou vyhrát bez spolupráce jiných hráčů.

 Potřeba být členem družstva

V kolektivu se sportovec učí spolupracovat a komunikovat se svými vrstevníky či jednat se staršími lidmi, což jsou např. trenéři. Rozvíjí se přátelství a hráč vždy pocítí, že na dosažení jakékoliv úspěchu či neúspěchu není sám.

 Vliv sportovních hvězd

Na volbu sportu, který si děti chtějí vybrat, mají velký vliv profesionálně hrající sportovci. Děti se rády ztotožňují se svým sportovním idolem a snaží se dosáhnout

27

stejných úspěchů. To jim pomáhá a motivuje je při zvýšení výkonu v jejich sportovní činnosti.

2.7 Negativní aspekty sportu

 Napětí a tlak

Pokud děti napětí či tlak ze strany trenéra, rodičů, kamarádů, spoluhráčů atp.

nezvládají, může to dopadnout tak, že se sportem, který provozují, skončí. Další variantou je, že jim pouze nevyhovuje typologie sportu. Pokud je na ně vyvíjen velký tlak např. v individuálním sportu, mohou jej zaměnit za kolektivní sport či naopak. Takto děti zjistí, která alternativa je pro ně přijatelnější, co jim vyhovuje či naopak nevyhovuje.

 Finance

V dnešní době jsou se sportem spojené velké finanční výdaje. Samotný sportovec hradí klubové příspěvky, musí si zajistit vhodné sportovní oblečení, obuv a jiné doplňky potřebné ke sportu, který provozuje.

Klub financuje pronájmy a vybavení sportovišť, dresy, dopravu na jednotlivá utkání nebo závody, činnost rozhodčích apod. Klub získává finance z příspěvků svých členů, či z rozpočtu města, ve kterém se nachází. Finance se také dají získat od sponzorů, kteří chtějí a mají možnost finančně pomoci. Sami se tím zviditelní v rámci umístění reklam v halách a na dresech sportovců atd.

Někteří sportovci si kvůli svým finančním možnostem nemohou dovolit provozovat sport, který by si přáli. Avšak v poslední době vznikají různé organizace, které přispívají jedincům, kteří jsou ve špatné sociální situaci. Uhradí jim klubové příspěvky a další náklady se sportem spojené.

V současné době jsou oblíbené sportovní aktivity, které provozují žáci navštěvující základní školy. Při těchto činnostech děti většinou neplatí žádné příspěvky, musí si pouze zajistit vybavení, které je ke sportu potřeba.

 Ztráta důvěry ke sportu kvůli náročnému trenérovi

Tyto situace se stávají jen zřídka. Týká se zejména sportovců, kteří přešli do jiného týmu a nejsou zvyklí na odlišný režim týmu a chování trenéra. Tato situace se může

28

týkat i sportovců, kteří se dostávají do vyšších soutěží s čímž souvisejí i daleko náročnější tréninky a nároky trenérů. Tito trenéři vyžadují od svých svěřenců jejich maximální výkony, snaží se své svěřence podnítit k co nejlepšímu výkonu, avšak místo toho, aby je motivovali, tak je silně demotivují. Velmi však záleží na psychickém rozpoložení daného jedince, kterému se již tímto sport zprotivil tak, že už ho nikdy nemusí chtít hrát. Mohou mu tím zničit i jeho sportovní sny a jedinec místo toho, aby ve své sportovní kariéře chtěl pokračovat, tak se raději uchýlí k rekreačnímu typu sportu, kde na něj není vyvíjen takový tlak.

 Šikana

Bohužel i ve sportu se poměrně často setkáváme s šikanou. K šikaně se většinou uchylují děti, které ve svém spoluhráči vidí konkurenta, někoho kdo jim z jakéhokoliv důvodu nevyhovuje nebo se odlišuje od okolí. Děti, které šikanují, si na ostatních vybíjí svou zlobu psychicky nebo fyzicky.

 Rodiče

Rodiče jsou nedílnou součástí sportovní činnosti dětí. Pro trenéry jsou občas přínosem, někdy však nepřítelem.

První problémovou skupinou jsou rodiče, které mají na sportovní činnost dětí velké nároky zejména proto, že oni sami ve sportu ničeho nedosáhli a tak své vlastní sny promítají do činnosti u vlastních dětí. Očekávají okamžité výsledky a pokud je nevidí vyvíjejí neadekvátní tlak nejen na trenéry, ale i děti samotné.

Protipólem jsou rodiče, kteří vytýkají trenérovi příliš vysokou fyzickou i psychickou náročnost sportovní činnosti, protože nepochopili, že se jedná o sportovní činnost a ne trávení volného času dětí. Přitom si neuvědomují, že jejich děti nenavštěvují

„sportovní zájmový kroužek“, ale sportovní oddíl, ve kterém děti poměřují síly v různě vysokých soutěžích.

Mnoho rodičů nemá ponětí o tom jak fungují sportovní oddíly a může být namáhán, dětský organismus nebo jeho psychický stav. Podporují své děti ve výmluvách proč nejít na trénink. Upřednostňují rodinné zájmy před daným sportem, přičemž si neuvědomují, že tímto krokem velmi znepříjemňují funkčnost týmu.

29

Opakem všech zmíněných negativních typů rodičů, jsou rodiče, kteří s trenérem spolupracují a chovají se k dětem podobně jako trenér. Umějí děti podpořit, zastat se jich před trenérem, ale podpořit i trenéra samotného.

2.8 Pozitivní důsledky sportu

 Potřeba předvádět se

Děti předvádějí své nově nabyté sportovní dovednosti (např. ukázka chvatů z karate, driblování s míčem apod.) ostatním, protože jsou samy na sebe pyšné. Někdo by toto mohl brát jako předvádění se před ostatními, ale díky těmto ukázkám, které vnímají další děti, se sport stává inspirujícím pro ostatní.

 Sebezdokonalování

Děti se neustále ve sportu zdokonalují. Nemusí se vždy jednat jen o fyzické zlepšení, ale velmi se klade důraz na psychiku, socializaci či respektování veškerých aspektů sportu.

 Kamarádi

Pro dítě je sport jedním ze způsobů hledaní nových kamarádů a zároveň poznávání lidí, kteří mají stejné zájmy.

Chování kamarádů a povzbuzování při úspěšném utkání je pocit k „nezaplacení“.

Při malé sebedůvěře či neúspěchu dokáží vytáhnout daného člověka na vrchol jeho fyzických i psychických možností. Jsou nepodstatnou ale zároveň důležitou částí podpory ve sportu, i když stále záleží na daném jedinci nebo kolektivu.

 Komunikace

Jak již bylo zmíněno v aspektech i důsledcích sportu, dítě se naučí komunikovat s okolím a zároveň se vyvaruje pozdějším problémům s navázáním nových vztahů.

Komunikaci si děti osvojí i jako nedílnou součást řešení problémů ve sportu, ale i ve svém osobním životě. V kolektivním sportu se děti komunikaci naučí lépe než v individuálním, protože veškerý nesouhlas, názory apod. děti rozebírají mezi sebou či trenérem.

30

 Pocit sebeuspokojení

Byl to silnější soupeř, sice jsme prohráli, ale do zápasu jsme vložili maximální výkon, sílu obětavost a nasazení. Nemůžeme tedy mít radost z výhry, ale máme pocit sebeuspokojení z našeho sportovního výkonu.

U mladších dětí může souviset pocit sebeuspokojení s materiálními odměnami (medaile, trofeje, dárky apod.) Tento pocit je pro ně do budoucna důležitou motivací pro následující sportovní výkony.

 Souhra s ostatními hráči v týmu (kolektivní sport)

V přechozích kapitolách jsem již zmiňovala mnoho pozitivních aspektů nebo důsledků, které vedou nebo napomáhají správné souhře v týmu. Výsledkem souhry je společné dosažení cíle, kdy hráči v týmu hrají jako jeden celek a ne jako několik individualit vedle sebe.

 Radost z výsledku v individuálním sportu

Pro jedince má vítězství velkou váhu. Mnozí individuální sportovci říkají, že jen kvůli tomuto pocitu samostatné výhry, individuální sport vykonávají. Jelikož jedinec tohoto úspěchu dosáhl sám, za pomoci vlastních sil a podpory trenéra, je pocit z dobře odvedeného sportovního výkonu nejlepší motivací, proč být lepší než ostatní.

2.9 Negativní důsledky sportu

 Zranění

Je to jeden z aspektů, který velmi ovlivňuje aktivní sportovní činnost každého sportovce. Je spousta druhů zranění. Zranění se mohou rozdělit do čtyř skupin. První skupinou jsou zranění, při kterých se sportovec může sportu nadále věnovat. Jsou to např. naraženiny, svalové bolesti. Druhá skupina jsou zranění, která se musí léčit v klidovém režimu např. zlomeniny. Třetí skupinou jsou zranění, kvůli kterým musí sportovec ukončit svou sportovní kariéru. Pro sportovce, který sportem žije „celým srdcem“, je to jedna z nejtěžších ran v životě. Čtvrtou skupinou jsou zranění, při

31

kterých může sportovce postihnout smrt. Mnoho sportovců podceňuje svůj fyzický stav a toto může mít nevratné důsledky. Při dnešních pravidlech jednotlivých sportů a lékařském sledování sportovců dochází k jejich úmrtí jen velmi zřídka,

 Potřeba předvádět se

Pokud se jedinec předvádí v únosné míře a jen ukazuje, co se naučil, tak je to v pořádku.

Avšak touha po pozornosti, poukazováním spoluhráčům na vlastní jedinečnost většinou vede k sobeckosti hráče. Hráč si rád dokazuje svoje schopnosti i na jedincích, kteří daný sport neumějí nebo nezvládají, tudíž ho nemohou porazit. Tyto jedince (s lepšími schopnostmi a dovednostmi) v jiné oblasti může psychicky i fyzicky před ostatními kamarády nebo všestrannými lidmi shazovat, že nic neumí.

V tomto případě se může předvádějícímu dostat pohrdání ze stran kamarádů i spoluhráčů.

 Pocítění co je to prohra

Prohra je nejtěžší chvíle pro každého sportovce.

Jsou prohry, ve kterých si sportovec musí přiznat, že soupeř byl ve všech ohledech lepší a proto zvítězil. S takovouto prohrou se sportovec vyrovnává nejkratší čas.

S prohrou v utkání, ve kterém byl sportovec jasným favoritem, se dá vyrovnat velice těžce. Tato prohra může být způsobena mnoha faktory, jako např. nějaká lehčí zranění, špatná souhra a komunikace v týmu, individuální indispozice, přehnaný pocit sebedůvěry apod.

Nejhorší prohrou pro sportovce je prohrát těsným výsledkem. Při této prohře si sportovec neustále přehrává ve své hlavě, co mohl udělat jinak, aby byl on tím vítězem. V kolektivních sportech jsou přijímány prohry lépe, protože sportovci mají kolem sebe spoluhráče, kteří s nimi sdílejí stejnou situaci.

Žádný sportovec by neměl do žádného utkání či závodu jít s myšlenkou, že prohraje.

32

 Přehnaný pocit sebedůvěry

Hráč neustále poukazuje na to, že je výrazně lepší než ostatní, což nepatří mezi nejlepší vlastnosti jakéhokoliv sportovce.

V kolektivním sportu to může mít katastrofální důsledky, vlivem ztížené komunikace a kolektivní souhry. Dalo by se říci, že tento hráč, může pokazit a znepříjemnit hru celému týmu.

V individuální sféře, když má sportovec přehnaný pocit sebedůvěry, může podcenit svého protihráče a díky tomuto úsudku prohrát.

2.10 Cíl sportu

Bohumil Svoboda definoval cíle sportu takto: „Cílem sportu je dosažení maximálního výkonu; zvyšování výkonnosti je ale míněno relativně vzhledem k možnostem jedince. I zcela slabý výkon z hlediska absolutního může být pro jedince výsledkem velkého úsilí, sebepřemáhání, námahy a v tomto ohledu plní sport úlohu, kterou mu připisujeme. Vzbuzuje totiž aktivitu jedince motorickou i psychickou, čímž dochází ke spojení vzdělávacího i ryze výchovného (působení na osobnost) vlivu. Proto ani činnosti trenéra nemůže mít podobu schematického, odtažitého “kázání“ bez vztahu ke konkrétní sportovní činnosti s určitým vzdělávacím (motorickým) obsahem.“

(Svoboda 2007, s. 32)

Cíl sportu není pouze jeden, je to široké spektrum různorodých činností, dovedností, návyků, interpersonálních vztahů, sportovních dovedností či vědomostí o daném sportu. Každá tato část úzce souvisí se sportem, který daný jedinec provádí.

Jakákoliv z těchto částí je součástí obecného zaměření cílů, která se soustředí na proces a na výsledek.

Základním cílem začínajícího sportovce je naučit se:

 provozovat sport (pravidelně se zúčastňovat tréninků a zápasů)

 pravidla sportu

 disciplíně a zodpovědnosti

 sebepřekonávání se (zvyšování fyzické kondice)

33

 přijímat pozitivní i negativní důsledky či aspekty sportu

 přijímat podporu od rodičů či kamarádů

Důležité je si uvědomit, že pro úspěch ve sportu, se cíle musí naplánovat.

Plánování postupu k cíli vyžaduje znalost cíleného problému, schopnost definovat chybu, kterou sportovec doposud dělal, vytvářet určitou kreativitu, ale hlavně schopnost vyvodit si, jaký bude další „krok“. V této fázi je pro sportovce ideální poradit se o posloupnosti jednotlivých kroků s trenérem, či nějakým jiným nezávislým hráčem.

Velmi důležitou otázkou, kterou si mnoho jedinců pokládá je: „Proč udávat cíle sportu?“ Tato otázka patří mezi jednu z nejdůležitějších. Pokud si sportovci uvědomí, že si tuto otázku mají pokládat a jsou schopni na tuto otázku odpovědět, je vyšší předpoklad, že jejich iniciativa bude směřována správným směrem a jsou schopni dosáhnout vyšších úspěchů. Kladení cílů v individuálním nebo kolektivním sportu má mnoho společného, ale zároveň se v mnohém liší. Každá typologie má svá daná kritéria, která jsou pro sportovce důležitá a která musí přijmout a ztotožnit se s nimi.

2.11 Sociální moc

„Jako sociální moc označujeme vliv osoby schopný vyvolat změnu myšlení, cítění či chování jiných lidí. Existuje mnoho zdrojů moci, mnoho způsobů, jak může fungovat, a mnoho účinků, které může mít na ty, kdo ji mají, i na ty, kdo jí podléhají.“

(Hill 2004, s. 52)

Sociální moc se vyskytuje v obou druzích sportu - v kolektivním i v individuálním. V kolektivním sportu se však využívá mnohem více. Každý člen týmu má určitou sociální roli, kterou musí zastávat, aby chod týmu fungoval na 100%.

Sociální moc – kolektivní

V kolektivním sportu je sociální moc více užívaná spíše v pozitivním slova smyslu. Vůdce touto cestou dokáže namotivovat „svůj“ tým k výhře nebo k lepšímu či výraznějšímu výkonu jednotlivce. V týmu jsou sociální role rozdělené mezi jednotlivé členy týmu. Každý člen má svou motivační roli a proto se mohou mezi sebou snáze podporovat.

Role vůdce v kolektivním sportu může mít také destruktivní charakter. Pokud vůdce týmu místo podpory spoluhráče demotivuje popřípadě šikanuje, může svým

34

chováním zapříčinit snížení jeho výkonosti nebo v konečném výsledku spoluhráčův odchod z týmu. Je vždy povinností trenéra tento negativní přístup včas identifikovat a okamžitě mu zamezit.

Sociální moc – individuální

V individuálním sportu sociální moc není tak konkretizovaná a významná.

Kromě sebe sama motivátorem může být pouze trenér nebo rodič, v určitém případě kamarád. Sociální moc v individuálním sportu se v přeneseném slova smyslu dá aplikovat na význačné osobnosti sportu, které v negativním nebo pozitivním slova smyslu mohou být vzorem nebo hrozbou. Dalo by se tedy mluvit i o předsudku na vůdčí osobnost.

3 Vývoj sportovce a jeho faktory

3.1 Faktory vývoje sportovce

„Sport má tu nespornou výhodu, že si nějaké odvětví může vybrat každý.“ (Svoboda 2007, s. 35)

Sportovat může každé dítě, avšak ne vždy může dělat přesně sport, který chce.

Velmi záleží na jeho schopnostech, časové a finanční situaci rodiny nebo jestli daný sport je provozován v lokalitě, ve které dítě bydlí.

3.1.1 Dědičnost

„Dědičnost je tendence organismu předávat znaky z rodičů na potomstvo.

Odedávna se uvádí, že se dědí především fyzické znaky, např. výška a stavba těla, barva kůže, vlasů, očí dále krevní skupina atd., nověji dokonce i krevní tlak, puls, pocení, salivární reflex, způsob dýchání, ale i dynamika vývoje některých charakteristik (zubů, vlasů, zraku). Pokud jde o kapacity motorické, dědí se spíše dispozice, anatomicko- fyziologické předpoklady k rozvoji pohybového talentu, motorických schopností.“

(Svoboda 2007, s. 35)

Naštěstí se ale vždy nemusíme řídit pouze tímto tvrzením. Každé dítě je svým způsobem individuální a nemusí zapadat do výše zmíněného pravidla. Z mé zkušenosti

35

vím, že je vhodné přihlížet k typologii rodičů, ale zároveň si uvědomit, že i nesportovní rodiče mohou mít sportovně nadané dítě.

3.1.1.1 Temperament

„Temperament je silně dědičně podmíněn, prochází však určitým vývojem. Projevuje se v impulsivnosti, ve vzrušivosti, síle a tempu průběhu psychických procesů. Vzrušivost znamená přístupnost různým podnětům, síla se projevuje v prudkosti reakcí a rychlost a postřehu, pohotovosti a rychlosti myšlenkových operací.“ (Svoboda 2007, s. 36)

Temperament rozdělujeme do 4 typů sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Jak můžeme vidět na obrázku, každý z těchto typů má mnoho vlastností, které mu připadají. U sportovců bylo dříve předpokládané, že většina z nich patří mezi sangviniky. Avšak postupný výzkum ukázal, že ti nejlepší sportovci mají nespočet vlastností z každého typu temperamentu.

Obrázek 1 - Eysenckovo typologické schéma

36 3.1.1.2 Schopnosti

„Schopnosti nejsou vrozené, dědí se však určité dispozice neboli vlohy k rozvoji schopností intelektových, percepčních či motorických. Počáteční rozdíly mezi lidmi nejsou tedy ve schopnostech, ale spíše ve vlohách (což je důležité při výběr talentů – i sportovních). Dosahuje-li jedinec v nějaké oblasti rychle rozvoje schopností, mluvíme o nadání, či dokonce talentu.

Nadání či talent se projevuje rychlým a snadným zvládáním vědomostí a dovedností. Nejvíce pozornosti se věnuje intelektovým schopnostem“ (Svoboda 2007, s.

37)

Na toto téma existuje mnoho inteligenčních i talentových testů. Nejznámějším je zjišťování inteligenčního kvocientu (IQ). Průkopníkem v zjišťování inteligenčních schopností byl francouzský psycholog Alfred Binet, který vytvořil inteligenční test pro vyčlenění dětí neschopných školní docházky (zjišťování mentálního věku). Na Binetův výzkum navázal německý psycholog William Stern, který stanovil hodnotu IQ vzorcem (mentální věk / kalendářní věk)*100. Následně Lewis Terman se Standfordovy univerzity převzal Sternův pojem IQ a vytvořil test, který se nazývá Stanford- Binnetova škála. Ten v sobě zahrnuje: verbální myšlení, kvantitativní myšlení, abstraktně-vizuální myšlení a krátkodobou paměť. Celkový průměr IQ se pohybuje okolo 90-100.

Mnozí lidé však sportovce považují za lidi s nižším IQ. Jak už jsem mnohokrát slyšela říkat: „Do míče, může kopat každý blbec“, „Míč přeci umí hodit do koše i mimino.“ Přesto nejlepší sportovci mají často vysoké IQ, protože musí být schopni uplatnit veškeré aspekty z Stanford-Binnetovy škály.

„Zpochybněny jsou i představy o tzv. generálním faktoru inteligence podle Guilforda; naopak se objevují představy o různorodosti inteligencí. Tak např. Gardner (1988) rozlišuje 7 inteligencí: 1. jazykovou, 2. logicko – matematickou, 3. hudební, 4.

prostorovou, 5. tělesně – kinestetickou, 6. interpersonální (citlivé chápání jiných lidí, předvídání), 7. intrapersonální (chápání vlastních citů, sebeovládání).“ (Svoboda 2007, s. 38)

Dá se tedy říci, že sportovci používají všechny typy výše zmíněných inteligencí a v rámci typu provozovaného sportu některé s nich upřednostňují.

37 3.1.1.3 Charakter

„Charakter jako souhrn podstatných vlastností osobnosti není zděděný, ale dnes se odhaduje, že některé vlastnosti mají zděděný základ. Patří k nim např. vytrvalost, energie, rozhodnost. Je ovšem obtížné odlišit vliv prostředí a výchovy. Charakter vlastně nelze naučit, jedinec musí sám někam dospět. Pozitivně nicméně působí vedení, motivování, praktická zkušenost, zpětná vazba, vhled, zdůvodňování.“ (Svoboda 2007, s. 38)

Každý jedinec již už od útlého věku v sobě má svůj základní charakter. Může ho určitým způsobem ovlivňovat vlastním smýšlením, získanými dobrými a špatnými zkušenostmi i ho utvářet vlivem okolního prostředí. Největší vliv na charakter jedince má jeho rodina, kamarádi, životní vzory a prostředí ve kterém žije. Proto si myslím, že charakter závisí na všech aspektech života jedince.

3.1.2 Prostředí

„Prostředí působí na člověka souhrnem všech vnějších vlivů – životními podmínkami, včetně sociálních vlivů. Podnětům z prostředí, a to stimulaci a inhibici (podněcování a blokování) podléhají spíše oblasti fylogeneticky mladší, totiž rozum a city, minimálně pak oblasti starší, jako jsou pudy a instinkty.“ (Svoboda 2007, s. 39)

Nejdůležitější je proces socializace (začleňování se do společnosti). Velkou roli v tomto procesu hraje v nejranějším věku dítěte rodina, která ho přivede k určitému typu sportu a podporuje ho v něm. Pokud však dítě začíná se sportem v pozdějším věku, kdy už je ovlivňováno jinými dětmi, se kterými již navázalo sociální kontakt, mohou mít tyto děti na něj velký vliv při výběru sportu. Ne vždy je to správné. Stává se, že jednotlivec upřednostní kamarády před sportem, který je pro jeho schopnosti vhodnější a který ho baví. Pokud začne uvažovat o výběru jiného sportu, může se u něj projevit pocit strachu z poznávání nových lidí, nového prostředí a ztráty starších přátelství.

3.1.3 Výchova

„Výchova je – jak jsme již uvedli – sociální jednání, plánovité a cílevědomé, které slouží k tomu, aby se jedinec socializoval optimálně a relativně autonomně. Působení vychovatele má tedy mít sociálně zprostředkující a převážně nepřímý charakter. Člověk

38

má tak získat schopnost samostatně a zodpovědně regulovat svoje chování ve společnosti, včetně sportovních činností.“ (Svoboda 2007, s. 40)

Pokud si pod představou výchova představujeme základní chování či návyky tak s tímto souhlasím. Pokud se ovšem budeme bavit o sportu, který je součástí výchovy, tak s tímto výrokem ne úplně souhlasím. Dítě si samo musí rozhodnout, zda sport chce provozovat, co je pro něj všechno schopno udělat nebo obětovat.

Vychovatel či trenér má velmi velký vliv na dítě, které se sportem začíná nebo ho hraje už delší dobu. Dobrý trenér musí umět v dítěti podnítit lásku k vybranému sportu tak, aby pro daný sport ze sebe vydalo vše. Trenér je ten, který je dítěti v tomto rozhodování nápomocen.

„Reilly a Lewis (1975) ovšem varují před manipulací a před mechanickým drilem.

Má-li jedinec změnit svoje projevy, své chování, musí změnit svoje hodnoty vedoucí k tomu chování. To však není snadné, uvážíme-li interferenci (narušení) dědičných tendencí a působení prostředí.“ (Svoboda 2007, s. 40)

3.2 Ontogeneze člověka se vztahem k pohybové činnosti

Ontogeneze je individuální vývoj jedince od zárodečného vývoje po zaniknutí.

Popisuji věkové rozpětí 3 – 30 let a toto období je členěno na několik věkových kategorií. Uváděné hranice jednotlivých věkových kategorií se v publikacích od sebe občas liší. Jedná se o vlivy různých faktorů jako je správná výživa, sociální okolí, ale též vliv rodiny na osobu. Jednotlivé věkové kategorie ovlivňuje vývoj jak psychický, tak fyzický. V každé věkové kategorii se může projevit anomálie v podobě vysoce nadaného jedince, který nezapadá do standardu jednotlivých věkových kategorií, ale ihned dosahuje výborných výsledků ve svém sportovním odvětví.

„Akcelerace vývoje se nejvýrazněji projevuje právě ve sportu. V některých, především koordinačních sportovních disciplínách, jako je krasobruslení, gymnastika, plavání, přivádějí trenéři své svěřence k mistrovské výkonnosti už v době školní docházky.

Mládí je plnohodnotné období života každého jedince, ale je i přípravou na život v dospělosti; je to stadium nejen získávání vědomostí a dovedností, ale i formování

39

osobnosti, která by byla s to vytvořit si perspektivní životní koncepci“ (Svoboda 2007 , s .43)

3.2.1 Období předškolního věku 3-6 let Tělesný a pohybový rozvoj

Během předškolní fáze dochází u dětí ke zrychlenému růstu kostí a svalové hmoty. Doporučuje se u nich pravidelná pohybová činnost, která musí být doprovázena uvolňovacími cviky (protažení svalových skupin). Dítě nesmí být příliš fyzicky zatěžováno, protože v tomto věku hrozí nebezpečí vzniku různých druhů kýly, může dojít k poškození nebo deformaci jeho páteře a výsledkem bude nesprávné držení těla nebo špatné fyziologické návyky.

Sociální a emocionální vývoj

Děti v tomto věku začínají chodit do mateřské školky, proto je pro dítě v této fázi vývoje nejtěžší odloučení od jeho rodiny. Ve školce ale velmi rychle nacházejí nové kamarády, díky nimž se pak do školky těší. Již od prvního příchodu si děti ovšem musí uvědomit, že jsou zde i daná pravidla, které je ve školce nutno dodržovat. Díky nim dochází k uvědomění, že jsou i jiná pravidla než ta, která platí doma. Dochází i k postupné socializaci, při které si děti musí zvyknout, že ve školce nejsou sami a musí se naučit vycházet s ostatními (děti x učitelé, ve sportu spoluhráči x trenér).

Návyky, které v tomto věku přebírají od svých rodičů, děti velmi ovlivňují. Díky těmto návykům můžeme sledovat vývoj psychiky dětí, která se specificky projevuje u každého jednotlivce i ve skupině. Příkladem může být buď role vůdce, opakem dítě, které jde s davem a neprokazuje žádné prosazování se v kolektivu. Kladné vůdčí vlastnosti nebo negativní agresivní či vulgární projevy dětí značně ovlivňují vzájemné chování ostatních dětí a jejich komunikaci mezi sebou.

„Předškoláci si už spolu dovedou složitě a zajímavě hrát, a to i bez pomoci dospělých. Učí se přitom střídavě zaujímat různé role: roli toho, kdo spolupracuje s druhými, roli toho, kdo vede a kdo je veden, i roli toho, kdo soupeří (všechno jen na chvíli).“ (Říčan 2007, s. 276)

Mateřské školy dětem nabízejí nejen pravidelnou docházku, ale i různé možnosti a druhy volnočasových aktivit. Se sportem děti mohou začít již ve třech letech. Tím, že