1
-
2
3
4
5
Poděkování:
Tímto bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Janu Sochůrkovi, Ph.D., za velmi přínosné vedení, poskytnutí cenných informací a připomínek ke zpracování mé diplomové práce. Velké poděkování také patří všem respondentům, kteří se do mého výzkumu zapojili a pomohli ke vzniku této diplomové práce.
6
Název diplomové práce: Příčiny sociálního vyloučení z pohledu bezdomovce Jméno a příjmení autora: Bc. Jan Ujka
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2013/2014 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Anotace
Diplomová práce pojednává o problematice bezdomovectví. Cílem diplomové práce bylo zjistit názory bezdomovců na příčiny jejich sociálního vyloučení a možnosti sociální práce s nimi.
Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. Teoretická část vymezuje základní pojmosloví, popisuje formy, hlavní příčiny a důsledky bezdomovectví.
Charakterizuje problematiku bezdomovectví v České republice a závěrečné kapitoly jsou věnovány sociální práci se samotnými klienty.
Empirická část byla provedena pomocí metody polostrukturovaného interview, na základě kterého byla získána analytická data. Tato byla přehledně převedena do tabulek a grafů a byly popsány konkrétní výsledky jednotlivých zjištění. Diplomová práce byla obohacena o přímé citace jednotlivých respondentů.
V závěrečné kapitole byly navrženy preventivní opatření, které by měly zabránit narůstajícímu počtu bezdomovců v České republice a návrhy opatření, které by napomohly osobám již sociálně vyloučeným k jejich reintegraci.
Klíčová slova: bezdomovectví, sociální vyloučení, nezaměstnanost, bydlení, závislost, sociální práce, institucionální sociální práce, reintegrace
7
The title od diploma paper: The causes of social exclusion from the perspective of the homeless
First name and Suriname: Bc. Jan Ujka Academic year: 2013/2014
Leader of the thesis: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Annotation
The diploma paper is focused on issues of homeless. The aim was fading the opinions of homeless on the cause social exclusion and opportunities of social work with them.
The thesis is divided up the theoretical and empirical part. The theoretical part defines terminology, describes forms, main causes and consequences of homeless. It characterizes the problems of homeless in the Czech Republic and the final chapters are focused on social work with clients.
The empirical part was made by the semi structured interview, which was the basis for the analytical dates. This information was transferred into tables and graphs which described the concrete results of individual findings. The diploma paper is enriched with the direct quotes from the respondents.
In the final part were proposed preventive actions which should prevent the increasing amount of homeless in the Czech Republic and suggestions of steps which could help social exclusion people with their reintegration.
Keywords: homeless, social exclusion, unemployment, habitation, addiction, social work, institutional social work, reintegration.
8
Name der Diplomarbeit: Die Ursachen der Sozialeliminationaus der Sicht der Obdachlosen
Name des Autors: Bc. Jan Ujka Jahr der Abgebung: 2013/2014
Leiter der Diplomarbeit: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Annotation:
Die Diplomarbeitbeschäftigtsichmit der Problematik der Obdachlosen.
DasZieldieserArbeitwardieMeinungen der
ObdachlosenaufdieUrsachenihrerSozialeliminationzuermittelnundMöglichkeiten derSozialarbeitmitihnenzufinden.
Die ArbeithatzweiTeilen – theoretischenundempirischen. Der theoretischeTeilbeschäftigtsichmitHautbegriffen, beschreibtdieFormen, UrsachenundFolgen der Obdachlosigkeit. Er charakterisiertdie Problematik der Obdachlosen in der Tschechischen Republik uncie Schlusskapitelnsind der eigenen Sozialarbeitmit den Klientengewidmet.
Der empirisme Teil (dieForschung) warmitHilfe der Methode
„halbstruktuiertes Interview“ durchgeführt. Auf Grund dieserForschunghat man
analytisme Datengewonnen. Die waren in
dieTabellenundGrafenbearbeitetunddannwarendiekonkreteResultatebeschrieben.
Die Diplomarbeitist um diedirekteZitationen von Befragtenerweitert.
ImSchlusskapitelsindVorschläge der Präventivmassnahmen, die der wachsen den Menge der Obdachlosen in der Tschechischen Republik verhindernund man findethieraucheinigeVorschläge, die den Personen (schon sosal ausgeschliessenden) zu Iber Reintegrationhelfen.
Schlüsselwörter: Die Obdachlosigkeit, dieSozialausschliessung, dieArbeitslosigkeit, das Wohnen, dieSucht, dieSozialarbeit, institutionelleSozialarbeit, dieReintegration
9
Obsah
Úvod ... 12
1 Základní pojmosloví ... 14
1.1 Pojem a charakteristika bezdomovectví ... 14
1.2 Formy bezdomovectví ... 16
1.2.1 Bezdomovectví zjevné ... 16
1.2.2 Bezdomovectví skryté ... 17
1.2.3 Bezdomovectví potenciální ... 18
1.3 Bezdomovectví v České republice ... 19
2 Hlavní příčiny vyvolávající bezdomovectví ... 22
2.1 Objektivní příčiny bezdomovectví ... 23
2.1.1 Nezaměstnanost ... 23
2.1.2 Bytová problematika ... 26
2.1.3 Migrační politika... 26
2.2 Subjektivní příčiny bezdomovectví ... 27
2.2.1 Osobnost bezdomovce ... 27
2.2.2 Rodina ... 29
2.2.3 Škola a vzdělávání ... 30
2.2.4 Zneužívání a závislosti na psychoaktivních látkách a hře ... 31
2.2.4.1 Alkoholová závislost ... 32
2.2.4.2 Drogová závislost ... 34
2.2.4.3 Patologické hráčství ... 35
3 Nejčastější důsledky bezdomovectví ... 37
3.1 Zdravotní problémy ... 37
3.2 Změna osobnosti ... 37
3.3 Vnímání veřejnosti ... 38
3.4 Kriminalita ... 38
4 Sociální práce s bezdomovci ... 39
5 Řešení bezdomovectví z pohledu sociální práce ... 42
5.1 Řešení bezdomovectví z hlediska sociální služby ... 43
5.2 Řešení bezdomovectví z hlediska státu ... 45
10
5.2.1 Trh práce ... 45
5.2.2 Podpora bydlení ... 45
5.2.3 Funkční rodina ... 46
5.2.4 Osvěta ... 46
5.2.5 Systémové řešení bezdomovectví ... 47
6 Přístupy a druhy sociální práce ... 48
6.1 Současné přístupy sociální práce s bezdomovci ... 49
6.1.1 Úkolově orientovaný přístup ... 49
6.1.2 Systemický přístup ... 50
6.1.3 Komplexní model práce s bezdomovcem ... 51
7 Druhy sociální práce s bezdomovci ... 53
7.1 Terénní sociální práce ... 53
7.2 Institucionální sociální práce ... 54
7.2.1 Typy azylové péče v České republice ... 54
7.2.2 Organizace provozující azylovou péči ... 56
8 Úvod k výzkumu ... 58
8.1 Popis prostředí výzkumu ... 58
8.2 Popis výzkumného vzorku ... 59
8.3 Metodologie vědeckého výzkumu ... 59
8.4 Etické principy výzkumu ... 60
8.5 Cíl výzkumu diplomové práce ... 61
8.6 Hypotézy ... 61
8.7 Časový harmonogram výzkumu diplomové práce ... 61
9 Interpretace získaných dat ... 62
9.1 Osobní život a rodina ... 62
9.2 Příčiny bezdomovectví z pohledu respondenta ... 68
9.2.1 Vzdělání a zaměstnání ... 73
9.2.2 Závislosti respondentů ... 76
9.3 Důsledky bezdomovectví respondentů ... 79
9.4 Povědomí a zkušenosti se službou pro bezdomovce ... 81
9.5 Náhled na osobní situaci a následná prognóza do budoucna ... 84
11
10 Analýza a shrnutí respondentů ... 88
11 Vyhodnocení hypotéz ... 98
12 Navrhovaná opatření ... 102
Závěr ... 105
Seznam použité literatury ... 107
Seznam tabulek ... 111
Seznam grafů ... 111
Seznam obrázků ... 112
12
Úvod
Problematika bezdomovectví se týká téměř každého z nás, a proto je důležité se tímto fenoménem často zabývat, abychom dokázali pochopit, proč v 21. století, jsou mezi námi lidé, kteří žijí v absolutní chudobě a nemohou si dovolit přístřeší.
Jedná se o závažný humanitární problém, který je však často podceňován. Informací k této problematice není mnoho, často jsou také neúplné nebo zkreslené.
Společnost vnímá bezdomovce jako sociální skupinu, která se svým problémem nic dělat nechce a vyhovuje jí způsob jejího života. Negativismus, který společnost vůči bezdomovcům vysílá, pak nemotivuje sociálně vyloučené jedince ke změně, a tito se spíše uzavírají do svého vnitřního světa. Odsoudit jedince je lehké, důležité však je si uvědomit, že i my ostatní, kteří nejsme sociálně vyloučeni, se můžeme jednoho dne bezdomovci stát, a poté budeme rovněž očekávat, že nám ostatní členové společnosti pomohou.
V České republice do roku 1989 vlastně bezdomovectví neexistovalo, vše bylo skrýváno z řad politických důvodů. Od roku 1990, se problematika bezdomovectví stala téměř každodenním chlebem, a začaly se vytvářet různé programy pro boj s tímto patologickým jevem.
Diplomová práce, se týká bezdomovectví a hledání hlavních příčin, proč se jedinec bezdomovcem stane. Vzhledem k tomu, že je bezdomovectví multifaktorový problém, je třeba pro jeho úspěšné řešení prozkoumat etiologii, vývoji, podmínkám vzniku, typologii a v neposlední řadě prevenci. Je nutno uvést, že se jedná o polyetiologický jev, jelikož se v plné míře prolínají ostatní patologické jevy, jako kriminalita, závislost, chudoba a jiné. Z tohoto vyplývá, že i samotné příčiny bezdomovectví, nelze přesně charakterizovat jako homogenní jev, ale jako jev heterogenní.
Teoretická část diplomové práce vysvětluje a charakterizuje problematiku bezdomovectví. Uvádí hlavní definice bezdomovectví, nejčastější formy a příčiny, které ovlivnily bezdomovce před jeho sociálním vyloučením, a také se zabývá
13
důsledky, které s sebou bezdomovectví přináší. Nedílnou součástí teoretické části je řešení bezdomovectví z pohledu sociální práce, které popisuje, jak lze proti tomuto patologickému jevu bojovat.
Empirická část byla vytvořena pomocí kvalitativního výzkumu. K získání dat byl použit metodologický nástroj polostrukturované interview, které přineslo mnoho zajímavých informací. Tyto byly následně zanalyzovány, statisticky seřazeny a přepsány do samotného textu. Diplomová práce rovněž specifikuje řešení, která mohou pomoci k zabránění růstu počtu bezdomovců v České republice a pomoci osobám sociálně vyloučením k jejich reintegraci.
14
1 Základní pojmosloví
1.1 Pojem a charakteristika bezdomovectví
V každé společnosti jsou lidé, kteří z nejrůznějších ať již objektivních nebo subjektivních příčin nemají prostředky k tomu, aby si obstarali bydlení a následně si toto udrželi. Bezdomovectví lze charakterizovat a je vlastně synonymem pro extrémní sociální vyloučení.1
Přesné počátky bezdomovectví lze jen těžko určit. Od samotné existence člověka, vznikalo mnoho vzájemných problémů mezi jedinci, důsledkem takovýchto problémů bylo opuštění nebo vyhnání člena tlupy z jeskyně. Na počátky bezdomovectví však můžeme také pohlížet z hlediska náboženství. Vždyť i samotný Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje. V Bibli jsou ale i jiné odstavce týkající bezdomovectví. Např. Kniha Mojžíšova První, kapitola 4, odstavec 12, kde se praví,…“tulákem a běhounem budeš na zemi.“
V případě problematiky a řešení bezdomovectví, se v České republice ale i v celé Evropské unii do současné doby nepodařilo ujednotit přesnou terminologii.
Na tuto skutečnost reagovala Evropská federace národních organizací, která má název FEANTSA a vytvořila tuto definici.
Podle FEANTSA jsou „osobami bez přístřeší“:
„Lidé, kteří nemají střechu nad hlavou.
Lidé, kteří žijí v institucích, protože nemají kam jít.
Lidé žijící v nejistém ubytování.
Lidé žijící v nevhodném standardu neodpovídajícím ubytování“ (Janebková, Franta, 2010, s. 90).
1 Sociální vyloučení je proces, během kterého jsou jedinci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim ztížen či omezen přístup ke zdrojům a příležitostem, které jsou dostupné ostatním členům společnosti. (viz. Dlouhodobá vize resortu práce a sociálních věcí v oblasti sociálního začleňování schválená MPSV dne 31. Května 2012, dostupná na http://
http://www.mpsv.cz/files/clanky/13031/vize_SZ.pdf.)
15
Definic bezdomovectví a bezdomovců je celá řada a každý z odborníků zabývajících se problematikou bezdomovectví charakterizuje tento fenomén odlišně. Podstatný základ definic je však prakticky stejný. Z tohoto důvodu je zde uvedeno několik definic. Z těchto je třeba ujednotit si jednotlivé pojmy, které z uvedených definic vychází.
Dle Vágnerové (2002, s. 411) je bezdomovství výsledek generalizovaného psychosociálního selhání spojeného se ztrátou komplexu běžných rolí. Takovým způsobem bývají obyčejně postiženi lidé s dysfunkční osobností, s nedostatečnými kompetencemi a s rozvinutými negativními návyky. Schopnosti bezdomovců bývají snížené, chybí jim základní kompetence, které jsou nezbytným předpokladem k přijatelné sociální adaptaci. Nedovedou účelněji jednat, potřebují pomoc jiného člověka. Rovněž nemívají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace. Nedonutí se k účelnějšímu projevu, nejsou dostatečně odolní ani vytrvalí, nedovedou se ovládat. Přijatelnější způsob života je pro ně příliš náročným úkolem, který nezvládnou.
Další definici vytvořili zakladatelé Azylového bydlení v České republice, manželé Hradečtí „Jak definovat bezdomovectví a jak vlastně nazvat ty vyřazené nepřijatelně vykloubené bytosti, všude nechtěné, vyloučené a zraněné, pohybující se sem a tam, připomínající tkalcovský člunek, který se pohybuje mezi ulicí, nádražím a ubytovnou, útěkem a zadržením. Jak nalézt adekvátní termín, který by vystihl ten ping-pong, posílaný z jednoho koutu nádraží do jiného, z jednoho veřejného prostranství do druhého, z jedné humanitní organizace do jiné.“
(Hradecký, Hradecká, 1996, s. 35) Ve svém souhrnném materiálu pro tvorbu Koncepce práce s bezdomovci v ČR na období do roku 2020 dodávají, že
„bezdomovectví je komplexní, dynamický a diferencovaný proces, v jehož rámci různí jednotlivci i supiny procházejí různými vstupními a výstupními body“ (Hradečtí et al. 2012).
Bezdomovectví jako sociální problém definuje také Varga (2005, s. 100- 104)jako „stav extrémní sociální izolace bez možnosti nebo dovednosti či ochoty jednotlivce tento stav změnit“.
16
Pro pochopení problematiky je důležité položit si otázku, co je to vlastně bezdomovectví? Bezdomovectví je vnitřním konfliktem samotného jedince, na kterého velmi silně působí vnější konflikty neboli sociální prostředí. Nejzávažnější důsledky, které samotné bezdomovectví pro jedince přináší, jsou zdravotní problémy, disharmonie se vztahovým prostředím, kriminalita, ztráta hmotných statků nebo ztráta sociálního statusu. Dále se jedná o nesoulad a nerovnost mezi sociálními vrstvami a neschopnost státu nebo společnosti řešit adekvátním způsobem krizovou životní situaci každého sociálně vyloučeného jedince.
V neposlední řadě autorka Kotýnková (2003) uvádí, že bezdomovec je ten:
„kdo postrádá pravidelný a trvalý nocleh, anebo ten, kdo jím disponuje, ale jde buď o dočasné ubytování ve veřejném nebo soukromém zařízení (azylové domy, noclehárny apod.), nebo o veřejná či soukromá místa, která nejsou určena k ubytování (opuštěné stavby, nádraží apod.).“
1.2 Formy bezdomovectví
I přesto, že životních příběhů bezdomovců je celá řada a nelze je tedy zahrnout do několika určitých forem, tak v odborných publikacích lze rozdělit bezdomovectví na tři základní formy. Novotný, Průdková, (2008, s. 13) nebo Hradečtí, (1996, s. 36) rozdělují formy bezdomovectví na:
bezdomovectví zjevné,
bezdomovectví skryté,
bezdomovectví potenciální.
1.2.1 Bezdomovectví zjevné
Jedná se o nejviditelnější a nejredukovanější části bezdomovecké populace.
Nejčastěji se jedná o osoby žijící na ulici, na autobusových a vlakových nádražích, v odlehlých místech nebo jeskyních. Dále lze do této formy bezdomovectví zahrnout jedince, kteří občas využijí noclehárny nebo azylové domy, například v zimním období. „Být bez přístřeší, mít fiktivní trvalé bydliště a být živ na ulici souvisí
17
s extrémním nedostatkem peněz, prostředků i vhodných příležitostí. Pro jedince může být tato situace determinující na celý zbývající život.“ (Hradečtí, 1996, s. 38).
Zjevní bezdomovci tvoří z hlediska četnosti menší podskupinu, ale oproti skrytým a potenciálním bezdomovcům, jsou více viditelní. Často vzbuzují svým zevnějškem negativní emoce v ostatních členech populace. Vyvolávají strach, odpor, avšak u někoho třeba i lítost a porozumění. Zjevného bezdomovce nejčastěji poznáme podle zanedbaného zevnějšku, značného zápachu, špinavého nebo roztrhaného oblečení. Nedílnou součástí jeho života na ulici je žebrání, obtěžování ostatních lidí a užívání alkoholu nebo omamných a psychotropních látek.
Podle sociologa SerdgejiPaugama (1994) lze rozpoznat a charakterizovat tři typy nežádoucích jedinců:
Oslabení - méně odolní, kteří přicházejí na nádraží poprvé, jsou tzv. nový bezdomovci, kteří po prvním nezdaru ve svém životě začínají kariéru bloudícího člověka.
Navyklí - pobyt delšího trvání, jejichž život je již spojen se sociálním vyloučením a životem na ulici.
Marginální - velmi nesourodá vrstva, která zahrnuje podivné novoměstské postavy punků, skinheadů, ale i bezdomovců.
1.2.2 Bezdomovectví skryté
Skrytí neboli latentní bezdomovci reprezentují velmi rozsáhlou skupinu bezdomovecké populace. Jedná se o jedince, kteří jsou na první pohled k nerozeznání od ostatních lidí. Velmi často se snaží své špatné sociální zázemí skrývat, aby nebyli diskriminováni nebo zesměšňováni okolím. Přesný počet latentních neboli skrytých bezdomovců není znám a asi ani nikdy nebude zjištěn, jelikož se jedná o osoby, které se za své postavení ve společnosti stydí a je pro ně obtížné se ke své současné životní situaci doznat. Větší zastoupení mezi skrytými bezdomovci mají ženy než muži.
Skrytého bezdomovce lze definovat jako osobu, která využívá dočasných forem bydlení u kamarádů, příbuzných ale také v neobydlených domech, sklepech,
18
garážích nebo stanech. Sociální služby jako azylové domy, domy na půl cesty, noclehárny nebo jiné charitativní služby, které jsou v dané lokalitě k dispozici, nejsou ze strany jedince téměř využívány. Navíc ne všechny ubytovny jsou zřízeny pro všechny skryté bezdomovce. Některé ubytovny nepřijímají toxikomany nebo bezdomovce, kteří mají zdravotní problémy, další třeba uprchlíky z cizích zemí. Jiné ubytovny poskytují ubytování mužům nebo ženám, ale ne ženám s dětmi. Velmi často provozovatel ubytovny stojí před nelehkým rozhodnutím, koho ubytovat, kdo vlastně potřebuje jejich pomoc nejvíce.
1.2.3 Bezdomovectví potenciální
Nejméně řešenou a zkoumanou skupinou, jsou bezdomovci potenciální, kteří sice nežijí na ulicích, ale jejich sociální status, je na velmi nízké úrovni. Většinou se jedná o osoby, které mají zaměstnání, mají střechu nad hlavou, ale žijí ve velmi obtížných sociálních podmínkách. Hovoříme o občanech, kteří žijí na hranici životního minima a kterým jejich finanční příjmy nestačí na uspokojení základních životních potřeb. Hradečtí (1996, s. 41) do této skupiny zahrnují jedince „žijící v různých životně těžkých podmínkách, denních rodinných problémech, v potížích osobního charakteru, v potížích udržet si byt a v riziku jej ztratit“. Dále dodávají, že dle statistik se zemí Evropské unie tato situace postihuje až 10 % populace.
K potencionálním bezdomovcům můžeme také zařadit jedince propuštěné z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody, ze zabezpečovací detence, kteří prošli ústavní výchovou, jedince závislé na alkoholu, omamných nebo psychotropních látkách ale také dlouhodobé neplatiče nájemného, jedince silně zadlužené, kteří mají na plat nebo majetek nařízenou exekuci, kterou nedovedou vlastními finančními prostředky uhradit.
19
1.3 Bezdomovectví v České republice
Tak jako bylo a je bezdomovectví v Evropě ale i v celém světě, tak bylo a je i v České republice. Pouze v době komunismu, se o této problematice nemohlo vůbec mluvit a jednalo se o společenské tabu. M. Horáková (1997, s. 25) uvádí, že bezdomovství se stalo v ČR viditelným v 90. letech. Skryté bezdomovství však v naší zemi bylo již v době plánované ekonomiky.
Po převratu v 90. letech 20. století se o problematice bezdomovectví opět začalo adekvátně diskutovat a tento sociální problém se přestal brát na lehkou váhu. Významnými odborníky v boji s bezdomovectvím jsou určitě manželé Hradečtí, kteří byli zakladateli pobytové instituce pro bezdomovce s názvem Naděje, která i v současné době a poskytuje lidem bez přístřeší mnoho pomoci. Avšak fenomén bezdomovectví v českém prostředí není příliš prozkoumanou oblastí.
Převážná většina občanů viditelně nechápe příčiny společenského vyloučení v jeho nejtvrdší podobě. Ve veřejném mínění převládá negativní mínění o bezdomovcích, a proto je důležité se o problematiku bezdomovectví zajímat a snažit se najít společný soulad mezi společností a bezdomovci (Hradečtí, 1996, s. 4).
Aby se mohla problematika bezdomovectví na území České republiky dostatečně řešit, Český statistický úřad (ČSÚ) se ve spolupráci se Sdružením azylových domů v ČR a s Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR pokusil v rámci sčítání lidu v celé zemi zmapovat život lidí bez domova. Poprvé v historii tak získala Česká republika ucelené informace, o tom, kolik je lidí, kteří využívají služeb azylových domů, domů na půli cesty a dalších sociálních zařízení. Další šetření do současné doby nebylo provedeno, a tudíž se vychází z dat z roku 2011. Samozřejmě je zřejmé, že lidí bez domova je daleko více. V níže uvedené tabulce jsou uvedeni pouze oficiální bezdomovci, kteří se ke svému sociálnímu statusu přiznali.
20
Počet bezdomovců 2011
Česká republika (kraj) 11 496
Moravskoslezský 2 574
Hl. m. Praha 1 254
Jihomoravský 1 154
Olomoucký 1 033
Ústecký 1 010
Středočeský 954
Zlínský 757
Pardubický 537
Jihočeský 529
Královéhradecký 467
Vysočina 367
Plzeňský 340
Liberecký 262
Karlovarský 256
Tabulka 1: Počet bezdomovců v České republice dle ČSÚ
http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/vysledky_scitani_bezdomovcu
Z výše uvedené tabulky je zřejmé, že nejvíce bezdomovců se nachází ve velkých městech jako je Ostrava, Praha nebo Brno, které jsou hlavními aglomeracemi uvedených krajů a kam se i samotní bezdomovci často uchylují.
Celkový počet 11 496 jedinců není nijak vysoký, ale jak již bylo uvedeno, jedná se pouze o bezdomovce, kteří se ke svému sociálnímu statusu přiznali. Celkové počty dle odborníků dosahují až k 30 000 tisícům a zahrneme-li i potenciální bezdomovce, tak to dostáváme až k hodnotám okolo 100 000.
Z tabulky je také patrné, že velkou roli v počtu bezdomovců může hrát nezaměstnanost, což dokladuje tabulka nezaměstnanosti v České republice, která se nachází na straně 25 diplomové práce. Jedinou výjimkou je Hlavní město Praha, které má sice mnoho bezdomovců, ale nezaměstnanost m na druhou stranu nejmenší v České republice. Roli zde hrají i další příčiny, jako je například velikost města, ale také možnost přístupu k drogám a alkoholu či patologické hráčství.
21 Možní bezdomovci v České republice
Sochůrek (2009, s. 141) ve své odborné publikaci rozděluje dále bezdomovce na klasické tuláky, kteří jsou nejviditelnější, žijí převážně na ulicích, na málo frekventovaných nebo opuštěných místech, jako jsou skladiště, periférie měst, les, parky nebo jeskyně. Dalším typem bezdomovců bývají squateři, kteří obsazují opuštěné domy, někdy i určené k demolici. Velké množství bezdomovců patří do kategorie drogově závislých, a jsou to právě ve větší míře squateři, ale mohou se vlastně zařadit do kterékoliv uvedené skupiny. Nádražní bezdomovci jsou charakterističtí převážně pocitem sounáležitosti, jelikož se zde vyskytují i ostatní bezdomovci a nádraží jim poskytuje pocit bezpečí a ukrytu. Jako poslední skupina jsou jiní bezdomovci, mezi které lze zařadit osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, z psychiatrických léčeben, protialkoholních nebo protitoxikomanických zařízení, anebo ilegální imigranti, kteří nezískali přístřeší nebo práci.
22
2 Hlavní příčiny vyvolávající bezdomovectví
Příčin bezdomovectví je celá řada. Mezi příčiny, které nejsou příliš obvyklé, patří například hrdost nebo stud. Často si lidé, kteří se ocitnou ve složité situaci, nechtějí svůj nezdar přiznat, stydí se za něj a pokládají si následující otázku: „ Přece se nebudu doprošovat svých rodičů, dětí nebo sociálních pracovníků.“ Raději tedy odcházejí na ulici, aby nikoho neobtěžovali a nemuseli svůj problém ventilovat.
Občas se rovněž stává, že velmi mladé dívky nechtěně otěhotní, nejsou doma vítány a jsou vyhnány na ulici. Jedná se tedy o problematiku, která je charakteristická svojí multifaktoriální příčinností.
Manželé Hradečtí (1996, s. 43-44) rozdělují příčiny bezdomovectví do těchto 4 skupin.
1) Faktory materiální – tedy ztráta bydlení, ztráta zaměstnání, dlouhodobá nezaměstnanost, nedostačující příjmy, zadluženost apod.
2) Faktory vztahové – porušené vztahy mezi partnery, rodiči a dětmi, rozvod, násilí v rodině sexuální zneužívání apod.
3) Faktory osobní – mentální retardace, duševní nebo tělesné choroby, osamělost, invalidita, závislosti nebo sociální nezralost.
4) Faktory institucionální – propuštěný z ústavu, výkonu trestu odnětí svobody nebo z dětského domova.
V obecné rovině lze příčiny bezdomovectví rozdělit na dvě základní skupiny, tedy objektivní a subjektivní. Obě příčiny ovlivňují bezdomovectví v různých kombinacích a různou silou. Jejich působení na jedince je ovlivněno mnoha faktory, které sebou přináší různé kultury, různá doba, různé politické nebo náboženské přesvědčení a jiné. Ve všech zákoutích světa a za všech situacích však zůstává konstantní skutečnost, a to že všichni bezdomovci, ať se jedná o muže, ženy ale i děti, žijí v chudobě, mají často zdravotní problémy a nemají dostatečné sociální vyžití.
23
2.1 Objektivní příčiny bezdomovectví
Objektivní příčiny bezdomovectví se jinak nazývají vnější, neboli ty, které jedince ovlivňují bez jeho vnitřních projevů. Často se jedná o interakci mezi politicko-ekonomickou situací země v komparaci s celkovým klimatem společnosti.
V České republice nastala velká změna po listopadové revoluci v roce 1989. Mnoho výhod bylo v určitém aspektu zastíněno problematikou prohlubování rozdílu mezi chudými a bohatými, tedy rozevírání tzv. pomyslných nůžek. V době komunismu měl povinnost pracovat každý, a tak každý získával měsíční příjem. Současné demokratické pojetí s sebou přineslo velmi důležitý pojem, a tím je nezaměstnanost, od které je jen malý krůček k následné chudobě.
Mezi nejčastější objektivní příčinu bezdomovectví tedy patří nezaměstnanost, ale také bytová problematika, migrační politika, problematika sociálního systému, ekonomika státu, zdravotní politika a celý právní systém atd. Z obecného hlediska jsou však nejčastějšími a nejzávažnějšími příčinami první tři z výše uvedených.
2.1.1 Nezaměstnanost
Nezaměstnanost není pouze ekonomickým problémem, jde také o problém sociální, který ve společnosti vyvolává sociální napětí a sociální krize. Tyto krize s sebou přinášejí zhoršení veřejného zdraví, nárůst chudoby, krizi rodinného života, růst kriminality a další sociálně patologické jevy. Jedná se o jeden z nejzávažnějších problému moderní společnosti. Freud (1963, s. 318) je toho názoru, „že práce je pouto, které náš váže k realitě. Jestliže nemáme povinnost ráno vstát a jít do práce, pak se ocitáme v nebezpečí, že nás ovládnou fantazie a emoce.“ Zamyslíme-li se nad touto charakteristikou, máme zde nezaměstnaného jedince, který nemá co dělat.
Jedná-li se ale o slabšího jedince, nemusí si s volným časem vůbec vědět rady, může svůj volný čas trávit například v restauračních zařízeních, která s sebou přináší další patologické jevy jako je alkoholismus, drogy nebo gambling.
Nezaměstnanost má několik druhů a každý z nich působí na nezaměstnaného jedince odlišněji. Jsou druhy nezaměstnanosti, které nejsou vůbec nebezpečné, člověk je s tímto druhem srozuměn, ví jak se na něj připravit a nedělá mu to žádné
24
problémy. Na druhé straně existují druhy nezaměstnanosti, které vážně působí na psychiku jedince, který bez kvalitní pomoci sociálních pracovníků nedokáže svůj vzniklý problém vyřešit.
Nejčastější druhy nezaměstnanosti
Frikční nezaměstnanost
Jedná se o nezaměstnanost, která souvisí s běžnou změnou zaměstnání. Pro jedince neznamená žádný negativní následek, jelikož je krátkodobá. Nijak rovněž neovlivňuje psychiku ani zdravotní stav jedince.
Strukturální nezaměstnanost
Dalším druhem je nezaměstnanost strukturální, Strukturální nezaměstnanost souvisí s rozpadem neefektivních podniků a institucí. Tento druh nezaměstnanosti již může být pro jedince značným problémem, jelikož zasahuje lidi v určitém věku, s určitou kvalifikací, dovednostmi a zkušenostmi. „Paradoxem strukturální nezaměstnanosti je, že do ní mohou (dlouhodobě) upadnout i vysoce kvalifikovaní pracovníci, jejichž kvalifikace v důsledku zněm výroby, ztrácí na trhu práce smysl a není nadále potřeba“ (Mareš, 1998. s. 21).
Cyklická nezaměstnanost
Tento druh nezaměstnanosti vzniká nejčastěji v období hospodářské krize a je zapříčiněn útlumem národního hospodaření. Cyklická nezaměstnanost je nejčastěji vídána u sezónních prací, kdy má jedinec smlouvu pouze na určité období, a zbytek roku je veden na úřadu práce, jelikož o jeho profesi není zájem.
V souvislosti s bezdomovectvím se jedná o nejzákeřnější druh nezaměstnanosti.
Dalšími druhy je nezaměstnanost sezónní a skrytá. Tyto druhy však nejsou pro jedince nijak negativní ve smyslu určité patologie.
Nezaměstnanost se lze dále dělit podle délky doby bez zaměstnání na krátkodobou, která není pro jedince nijak nebezpečná, jelikož na jeho bio-psycho-
25
sociální stránce nezanechává vážných následků. Druhým typem je nezaměstnanost dlouhodobá, která může mít několik základních příčin a důsledků. Mezi hlavní příčiny lze zahrnout dlouhotrvající hospodářskou krizi, neoživení ekonomiky, nevytváření nových pracovních míst nebo neochotu jedince zapojit se do pracovního procesu a nechuť se svým problémem něco dělat. Důsledkem mohou být negativní myšlenky na vlastní bití na tomto světě, rozmýšlení o nepotřebnosti, závislost na alkoholu, omamných a psychotropních látkách nebo nedostatek finančních zdrojů. (Brožová, 2003, s. 87). Důležité je, aby byly ze strany státu, úřadů práce nebo společností vytvářeny programy pro aktivní boj s nezaměstnaností a v případě dlouhodobě nezaměstnaných, aby se uplatňovaly nové způsoby pomoci při vyhledávání pracovních míst na základě rekvalifikace nebo poradenství.
V listopadu 2013 byla míra nezaměstnanosti v České republice na úrovni 7,7
%, což je 565 313 obyvatel. Jelikož v době sepisování diplomové práce nebyly ještě zveřejněny veškeré údaje za rok 2013, jsou uvedeny poslední údaje z roku 2012.
Pracovní síly – celkem
Období 2012
1. čtvrtletí 2. čtvrtletí 3. čtvrtletí 4. čtvrtletí průměr Česká republika
(kraje) 7,1 6,7 7,0 7,2 7,0
Ústecký 10,6 11,0 11,4 10,0 10,8
Karlovarský 11,0 10,6 9,7 10,6 10,5
Moravskoslezský 9,8 8,9 9,4 10,0 9,5
Liberecký 9,1 9,7 8,6 9,9 9,3
Jihomoravský 8,8 7,6 8,0 8,0 8,1
Pardubický 7,8 6,9 7,8 8,5 7,7
Olomoucký 7,2 7,0 8,2 8,5 7,7
Zlínský 7,2 7,3 7,7 7,2 7,4
Královéhradecký 7,4 5,8 6,9 8,3 7,1
Vysočina 6,3 6,0 6,2 7,0 6,4
Jihočeský 6,5 5,9 5,1 5,4 5,7
Plzeňský 5,3 4,7 5,0 4,3 4,8
Středočeský 4,4 4,8 4,4 4,9 4,6
Hl. m. Praha 3,1 2,8 3,3 3,3 3,1
Tabulka 2: Míra nezaměstnanosti v roce 2012
http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/publ/3115-13-r_2013
26
Z výše uvedené tabulky vyplývá, že v Libereckém kraji je nezaměstnanost o něco vyšší něž je průměr celé České republiky. Rozdíl 2,3 % může být zapříčiněn ukončením, pozastavením nebo přesunem velkých společností, které působily v daném regionu. Jedná se například o společnosti Textilana, Kolara, Crystalex, Delphi Packard nebo omezení výroby bižuterie na Liberecku a Jablonecku.
2.1.2 Bytová problematika
Velkou roli sehrál opět rok 1989, jelikož po tomto roce rozjel stát politiku orientující se na podporu bydlení svých obyvatel, prostřednictvím finančních dotací v rozsahu státní sociální podpory, státní dotace při stavebním spoření nebo dotace obcím a městům. Problematikou však je právní ukotvení pojmu bydlení, jelikož vlastně neexistuje žádný právní předpis, který by toto stanovil. Z výše uvedeného vyplývá, že v současnosti se vyskytují případy ztráty bytu nebo domu například z důvodu podvodného jednání nesolidních realitních kanceláří, různých podvodníků.
V těchto případech je vždy působeno na špatně právně vzdělané lidi, seniory nebo zdravotně nebo jinak postižené spoluobčany. Nepodaří-li se těmto obětem získat alespoň nouzové bydlení, končí často na ulicích nebo v lepším případě v Azylových domech nebo jiném typu institucionálního bydlení.
Negativem může být české právní prostředí, které nepřináší státu povinnost zabezpečit svému občanovi standardní bydlení.
2.1.3 Migrační politika
Otevření hranic výraznou měrou přispělo k počtu bezdomovectví v České republice. Primární příčinou budou samotné počty migrantů, kteří do republiky přicházejí, nikde nepracují a zůstávají poblíž vlakových a autobusových nádraží. Ve většině případů se jedná o jedince z východní Evropy nebo Asie. Tito jedinci nemají zájem pracovat, nemají zájem rozvíjet v České republice nějakou zvolenou koncepci, ale pouze s sebou přinášejí negativa jako organizovaný zločin, drogovou problematiku nebo zatížení sociálního systému. Sekundární příčinou je pak zvýšení konkurence na trhu práce vzhledem k našim kvalifikovaným jedincům, a rovněž ve většině případů nekvalifikovaných jedincům.
27
2.2 Subjektivní příčiny bezdomovectví
Subjektivní faktory, které se jinak nazývají vnitřní, jsou velmi důležitou složkou, jelikož ovlivňují člověka po celý jeho život a často rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu každého. Jedná se jak o jedince, tak o jeho celou rodinu, kterou musíme posuzovat jako celek.
U bezdomovce, který žije v prostředí, které neuspokojuje jeho základní životní potřeby, lze jen těžko očekávat motivaci k zlepšení jeho současné situace a schopnost seberealizace. Své vzniklé problémy často řeší únikem z reality pomocí alkoholu, drog nebo jiných látek, což jsou právě možné subjektivní příčiny bezdomovectví.
2.2.1 Osobnost bezdomovce
Osobnost člověka se často popisuje jako soubor trvalých způsobů, jimiž jedinec přemýšlí, vnímá a vztahuje se jak k okolí, tak i k sobě samému. Tyto způsoby přemýšlení a vnímání jsou v širokém rozsahu významných osobních a sociálních souvislostí. Některé ze základních rysů jedince jsou podmíněny dědičností, jiné zase prostředím. Spor o vztah dědičností a prostředí, tedy učení, zkušenosti a lidské osobnosti nebo charakteru, je stejně starý jako tyto pojmy samotné. Většina psychologů v současné době tvrdí, že dědičnost i získané zkušenosti vlastním bitím, hrají významnou roli ve vývoji každého jedince, a jedná se o vzájemnou interakci mezi oběma činiteli.
G. W. Allport (1937) definoval osobnost způsobem, který se užívá dodnes:
„Osobnost je niterná organizace těch psychofyzických soustav jedince, které určují jeho jedinečné přizpůsobování (proměnám) prostředí“ (Koukolík, Drtilová, 1996. s.
85).
Velmi důležitou složkou osobnosti člověka jsou jeho potřeby, které se u každého lehce odlišují. Potřeby lze dělit na základní, do kterých patří fyziologické a psychologické potřeby. Nejvyšší potřebou na Maslowově pyramidě je potom seberealizace, která se nazývá metapotřeba. A právě rozdíl v těchto potřebách hraje velkou roli v osobnosti bezdomovce. Jejich potřeby jsou často odlišné a z důvodu
28
nepříznivých zkušeností na některé rezignují. Obvykle nic nechtějí, na nic nečekají a o nic se nesnaží. Například potřeba stimulace je velmi snížena, potřeba citového vztahu nebývá uspokojena, potřeba seberealizace nebo otevřené budoucnosti zcela schází nebo je alespoň potlačena.
Obrázek 1: Maslowa pyramida potřeb, dle (Hradečtí, 1996)
Obrázek 2: Upravená Maslowa pyramida potřeb podle Pascala Pichona, dle (Konečková, 2010)
Rozdíl mezi obrázky je patrný a přesně deklaruje výše uvedená slova. U bezdomovců je typické, že jim chybí potřeba uznání, sebeúcty a seberealizace. Ve
29
většině případů nemají finance, zaměstnání a nemají chuť se svým problémem cokoliv dělat.
2.2.2 Rodina
Jedná se o základní a nejstarší sociální jednotku, která je státem podporována opatřeními právními, ekonomickými a sociálními. V moderních společnostech je za rodinu považován souhrn společně bydlících manželů, partnerů s dítětem nebo bez dětí. K důležitým cílům rodinné politiky patří posilování vážnosti rodin a manželství a zlepšování životních podmínek celé rodiny. Krebs (2007, s. 352) uvádí, že „hlavním cílem rodinné politiky v moderních státech je zmírňování narůstajících nákladů rodin při zaopatření mladé generace realizací principu především sociální solidarity, principů sociální spravedlnosti a principů sociální garance“.
Rozpad rodiny je velmi citlivou záležitostí v psychice každého jedince. Někdo se s takovýmto psychickým náporem dokáže vypořádat sám, někdo potřebuje odbornou pomoc a jsou tu i tací, pro které je rozpad rodiny velmi tragický.
Nedokážou-li jedinci svými obrannými mechanismy ega s danou skutečností bojovat, nejsou tak sociálně vyspělí na to, aby si požádali o pomoc, a jsou v této stresující situaci na vše sami. Samota a myšlenky z neúspěšného manželství mohou u jedince vyvolat chuť na vše zapomenout, dát si trochu alkoholu nebo drogu.
Stane-li se tak opakovaně a jde-li o denní rituál, může rozvod manželství jedince dohnat až k alkoholismu nebo užívání drog, což může plně souviset s následným bezdomovectvím.
Hradečtí (1996, s. 50) uvádí tento přehled rizikových rodin, u nichž je velká pravděpodobnost upadnutí jejich členů do bezdomovectví:
rodiny s dospělým alkoholikem,
rodiny se závislým na drogách,
rodiny s dospělými či mladistvými delikventy,
rodiny s členy s psychickou poruchou,
rodiny se zneužívanou nebo týranou ženou,
rodiny se zanedbávanými dětmi,
30
rodiny s týranými dětmi,
rodiny se sexuálně či emočně zneužívanými dětmi,
rodiny svobodných matek,
rodiny rekonstruované,
rodiny romské,
rodiny migrantů a rodiny hledající exil.
2.2.3 Škola a vzdělávání
Vzdělávání je v životě jedince jednou z nejdůležitějších etap. Bez kvalitního vzdělání, se ve většině případů nedostane jedinci kvalitního zaměstnání, což sebou přináší špatné ekonomické zázemí, nízké sociální postavení a nízkou společenskou úroveň. Vzdělání je člověku poskytováno nejvíce v rodinném prostředí a ve školských institucích. Škola je tedy jedním z determinantů psychosociálního vývoje a ve velké míře ovlivňuje kvalitu života. Čím vyššího vzdělání jedinec dosáhne, tím je jeho uplatnění ve společnosti vyšší. Toto tvrzení plně koresponduje s faktem, kdy většina bezdomovců, kteří jsou vlastně vzorem psychosociálního selhání, má pouze základní vzdělání nebo jsou vyučení.
Hradečtí (1996, s. 90) ve své publikaci uvedli výsledky vlastního výzkumu provedeného na území Hlavni města Prahy v roce 1994.
VZDĚLÁNÍ ZASTOUPENÍ v %
Nedokončené 1
Základní 30
Vyučen 34
Střední bez maturity 6
Střední s maturitou 7
Vyšší než středoškolské 1
Nezjištěno 21
Tabulka 3: Vzdělání bezdomovců
Analýzou jejich výzkumu vyplynulo, že nejvíce bezdomovců má vzdělání středoškolské ukončené výučním listem a vzdělání základní. Celkem se jedná o 64 %, tedy o většinu. Z tabulky je dále vidět, že i mezi bezdomovci se nacházeli vzdělanější
31
jedinci. Výzkum byl sice proveden v devadesátých letech 20. století, ale i v současné době se dá předpokládat výše vzdělání bezdomovců na stejné úrovni.
Závěrem lze tedy shrnout, že nástup dítěte do školského zařízení je první krizí identity, jelikož se poprvé ve svém životě dostává z rodinného prostředí. Funkce školy tedy neplní pouze funkci informační, ale také působí na morální a osobní vývoj jedince, kterým si buduje svoji hierarchii hodnot. Vzdělání a zkušenosti získané v průběhu celého života ovlivňují kvalitu života každého jedince, a proto je důležité dbát na zvyšování vzdělání každého jedince.
2.2.4 Zneužívání a závislosti na psychoaktivních látkách a hře
Vágnerová (2002, s. 289) definuje syndrom závislosti jako „soubor psychických (emočních, kognitivních a behaviorálních) a somatických změn, které se vytvoří jako důsledek opakovaného užívání psychoaktivní látky.“
Závislost na drogách, alkoholu a jiné závislosti jako je gamblerství, se podílejí významnou měrou na vzniku bezdomovectví. Závislý jedinec nemá motivaci pro smysluplnou činnost, jediné co ho zajímá je sehnat peníze k následnému získání drog, alkoholu nebo na hru. Jeho pracovní morálka je na velmi špatné úrovni, nedochází včas do zaměstnání, má slabou pracovní výkonnost a často dělá zásadní chyby. Tyto negace mohou vést až ke ztrátě zaměstnání. Následný nedostatek finančních prostředků vede jedince k propadnutí se na samotné dno společnosti a někdy až na ulici.
Sochůrek (2001, s. 22) charakterizuje závislost jako:
silnou touhu látku užívat a pokračovat v jejím užívání za každou cenu,
tendence zvyšovat dávky, aby se dosáhlo účinku, který původně vyvolala dávka menší,
existence psychické nebo fyzické závislosti včetně abstinenčního syndromu.
Vztah mezi bezdomovectvím a závislostmi je oboustranný. Lidé, kteří jsou závislí, končí snáze na ulici a naopak, bezdomovecký styl života posiluje nutkání vzít si drogu, napít se alkoholu nebo zahrát si hru. K zajímavému závěru přišla americká
32
doktorka Katherine Helen Shelton společně se spolupracovníky (2009. s. 265-472), podle jejich zjištění je bezdomovectví, přinejmenším v USA, více spojené s užíváním drog než alkoholu. Výzkumem u českých bezdomovců bylo toto zjištění potvrzeno, i když jsou zde bezdomovci, kteří konzumují jak drogy, tak alkohol.
2.2.4.1 Alkoholová závislost
Tento sociálně patologický jev má negativní dopad na samotného jedince, ale také na jeho rodinu, kamarády i celou společnost. Přesto, že se jedná o velmi rozšířený negativní jev, společnost i samotný stát jsou k alkoholismu poměrně tolerantní. Důvodem může být výše spotřební daně a výše daně z přidané hodnoty, které pro stát přináší velký obnos finančních prostředků.
Na úvod je důležité položit si otázku, kdo je vlastně alkoholik?„Alkoholik je ten, kdo nadměrně užívá alkoholických nápojů a stává se na jejich pravidelné nebo občasné konzumaci závislý“ (Hosek, 1998, s. 10).
Při zkoumání alkoholismu, je třeba rozlišovat mezi běžným uživatelem alkoholu a mezi chronickým alkoholikem. Někteří lidé totiž pijí alkohol pouze při společenských událostech nebo oslavách. Jsou zde i jiní, kteří jsou velmi silnými pijáky a život bez alkoholového opojení si nedovedou představit. Takový nonstop alkoholik se vyznačuje permanentním popíjením alkoholických nápojů, které bývá přerušeno pouze nechtěnými překážkami, jako je hospitalizace v nemocničním zařízení, nedostatek finančních prostředků, odnětí svobody ve výkonu trestu nebo na vazbě.
Vývoj alkoholismu prochází několika fázemi. Nejznámější je Jellinkova stupnice:
Fáze I. – počáteční (iniciální) – člověk začíná pít alkohol většinou k potlačení nepříjemných psychických stavů a zároveň stoupá jak frekvence pití, tak dávky.
Zvyšuje se tolerance (více snese).
Fáze II. – varovná (prodromální) – člověk začíná vyloženě vyhledávat alkohol, tedy příležitost k napití. Objevuje se častěji i velmi silná opilost. Zároveň si uvědomuje, že jeho pití je jiné než u ostatních lidí.
33
Fáze III. – rozhodná (kruciální) – je charakterizována ztrátou kontroly nad pitím, alkohol začíná postiženého zcela ovládat.
Fáze IV. - konečná (terminální) – tolerance k alkoholu se snižuje, objevují se ranní doušky, pití je prakticky celodenní. Postižený opouští zaměstnání, často se mu rozpadá rodina. Někdy se tato fáze charakterizuje, že s alkoholem to nejde a bez něj také ne (Sochůrek, 2001. s. 23-24).
Akutní intoxikace alkoholem zvyšuje přítomnost asociálního a antisociálního chování, jelikož ve velké míře narušuje schopnost orientace v situaci, posouzení možných rizik negativního reagování, odbourává zábrany, vyvolává určité afektivní ladění a zvyšuje tak agresivitu. Člověk pod vlivem alkoholu neuvažuje o budoucích možných následcích svého jednání, ale žije pouze přítomností. Po vystřízlivění často lituje svých činů v době intoxikace alkoholem a vyčítá si své chování.
Otázkou je však, jak z toho ven? Důležitým krokem k abstinenci u závislého alkoholika je osvojení si zásad dodržování abstinence. Jedná se o naprosté odmítání alkoholu u nepříjemných nebo dramatických situací, nenavštěvování zařízení s prodejem alkoholu, nepřipustit si myšlenku sebezničujícího klamného úmyslu, vyzkoušet si, že dokážu pít s mírou a dokázat říct rezolutně slovo NE, i když je ze strany okolí nabádán k požití alkoholu. Protože, jak uvádíHosek (1998, s. 79)
„Alkoholik vlastně ani nemůže být nikdy vyléčen do té míry, aby opět konzumoval alkohol stejným způsobem, jako tehdy, kdy pil bezproblémově.“
Závěrem lze tedy uvést, že časté užívání alkoholu vede jedince k negativnímu chování, k častým absencím v zaměstnání nebo k agresivitě, což muže vést i k problémům s Policií České republiky nebo ke ztrátě pracovního místa. Vyústěním výše uvedených důsledků následuje období, kdy jedinec nemá dostatek finančních prostředků na živobytí a poslední finance je ochoten investovat pouze do alkoholu.
Nedostatek financí s sebou také může přinést nemožnost placení nákladů na bydlení, rozpad rodiny a následné extrémní sociální vyloučení. Návrat do normálu je pak velmi těžký a u určitých asociálů vlastně nemožný.
34
2.2.4.2 Drogová závislost
Definic drogové závislosti je celá řada. Drogou je syntetická nebo přírodní látka, která nějakým způsobem ovlivňuje naše prožívání, mění naše vnitřní naladění, tedy působí na psychiku s možností vyvolání závislosti.
Základ definice drogové závislosti tvoří a tvořilo několik základních bodů.
Nezvladatelná touha po okapovaném užití drogy,
Zvyšování dávek drogy,
Negativní důsledky pro jedince a společnost,
Psychická a fyzická závislost na určité droze.
Druhy závislosti na grogách:
Psychická závislost – je stav jedince, který vznikne častým užíváním drogy a nutkáním v užívání pokračovat.
Fyzická závislost – je stav jedince, jehož organismus si na látku z drogy již navykl a zahrnul jí do své látkové výměny. Při nízké hladině drogy v organismu a při přerušení abúzu dojde k abstinenčnímu příznaku.
Na vzniku drogové závislosti spolupůsobí čtyři základní faktory:
1) Typ, charakter a dostupnost drogy - vedle preference účinku drog nebo jejich skupin se jako ještě důležitější jeví dostupnost drogy, zejména dostupnost ekonomická
2) Struktura osobnosti - Jedná se o velmi širokou škálu. Většinou se ale k užívání drogy uchýlí lidé úzkostní a lidé s různými anomáliemi psychiky
3) Působení sociálního prostředí - velký vliv na má parta a příznivé klima pro zneužívání drog ve společnosti
4) Podnět, spouštěcí či provokující faktor – je tíživá situace, stres nebo pocit jedince, že nedovede vyřešit svůj aktuální problém (Sochůrek, 2001, s. 22).
Drogová závislost má příčiny velmi podobné závislosti na alkoholu. Příčina je vždy kombinací mnoha vnitřních a vnějších vlivů. Rozdílem je však rychlost závislosti
35
na drogách nebo na alkoholu, která je u užívání drog daleko rychlejší. Nejvíce rizikovou skupinou a také nejčastějšími uživateli drog jsou mladí lidé. Vágnerová a spol. (2013, s. 194) uvádějí, že se jedná o jednu z hlavních příčin, které vedou mladého člověka na ulici. Není to sice jedinou primární příčinou, ale součástí širokého spektra aspektů, jejichž důsledkem jedinec nedokončí vzdělání, tedy přípravu na budoucí profesi.
2.2.4.3 Patologické hráčství
Patologické hráčství se mezi bezdomovci poměrně často vyskytuje v kombinaci s jinými závislostmi, jako je alkohol, drogy a jiné. I když se nejedná o typickou závislost, ale spíše o návykovou a impulzivní poruchu. Závislost zde spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které převládají na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Samotné zaujetí k hazardu se vyskytuje častěji v období, kdy je jedinec ve stresu z jakékoliv pohnutky.
Lze tedy shrnout, že patologické hráčství, ačkoli není závislostí v pravém slova smyslu, má se závislostmi mnoho společných rysů. (Nešpor, 2007, s. 30) Lidé trpící touto poruchou často riskují ztrátu zaměstnání, rozpad rodiny, ztrátu sociálního statusu, což muže vyústit až v ztrátu bydlení, tedy bezdomovectví. Jediným důvodem proč jedinci opakovaně hrají, je snadný zisk peněz, kterým se často snaží uniknout z dluhové pasti, ve které se většinou nacházejí. Osoba, která propadla patologickému hráčství, ztrácí kontrolu sama nad sebou, nad časem, penězi.
Na vzniku chorobné závislosti na hře se mohou podílet zejména následující faktory:
Stresová situace, která zvyšuje riziko únikové aktivity (v tomto případě hraní).
Nabídka hry jako spouštěcí podnět, např. ve formě hracích automatů, hráčské party. Takovým způsobem může fungovat i sociální učení (znalost hráčů, kteří byli v jeho rodině apod.)
Osobnostní vlastnosti, které představují jakousi obecnou predispozici k hráčství: extroverze, menší zábrany, narcistické rysy, nedostatek spolehlivého vztahu, nedostatek empatie a nedůvěra (Smolík, 1996, s. 185).
36
Gambler při svém hraní prochází několika stádii, která jej vždy nějak ovlivňují.
Ze začátku se jedná o stádium výher, které jedince motivuje, povzbuzuje a stimuluje jeho pozitivní emoce. Následuje stádium prohrávání, které již vtáhne jedince do hry, a tento nemá sílu s hraním přestat. Jelikož se dostává do dluhů, snaží se hrou vydělat prohrané peníze. Třetí stádium je zoufalství. V této fázi je již jedinec plně nezodpovědný, ve většině případů ztratil již kamarády, zaměstnání, rozpadla se mu rodina a často se uchyluje k trestné činnosti. Stále trvají sny o velké výhře, která jeho problém vyřeší, ale tato se nedostavuje. V této stádiu je již jedinec plně závislý na hře, sám si nedokáže poradit, nedokáže ovládat své jednání, chce stále hrát a hrát.
37
3 Nejčastější důsledky bezdomovectví
Důsledků bezdomovectví je celá řada, a proto budou popsány pouze některé základní z nich, které ovlivňují samotného jedince a veřejnost.
3.1 Zdravotní problémy
Asi nejzávažnějším důsledkem bezdomovectví je zdravotní stav bezdomovců, který se velmi zhoršuje s délkou života na ulici. Většina bezdomovců nedodržuje základní hygienu, nedochází ke svým lékařům, nedodržují životosprávu a žijí v neadekvátních životních podmínkách. Vágnerová (2008, s. 754) ve své publikaci ještě dodává, že se bezdomovci o sebe vlastně nestarají, jedí velmi nepravidelně a nekvalitní zboží, které může zapříčinit zažívací problémy. Riziko předčasného úmrtí je velmi značné, především díky důsledkům dlouholetého pití alkoholu, užívání drog, podchlazení, v důsledku úrazu, celkového vyčerpání organismu, apod. Autorka dále uvádí, že 90 % českých bezdomovců trpí nějakou chorobou či postižením.
3.2 Změna osobnosti
Jelikož bezdomovectví je velkým zásahem do osobnosti jedince, jsou samotní bezdomovci delším pobytem na ulici silně poznamenáni a jejich osobnost se ve většině případů citelně změní. Citové prožívání bývá velmi často otupělé, mají nízké sebevědomí, sebehodnocení a jsou zaměřeni pouze na nejzákladnější životní potřeby. Jejich snaha na změnu vlastního života není často vyvíjena. Pouze čekají, co jim společnost nabídne a sami se nesnaží svůj problém vyřešit. Jak uvádí Vágnerová (2008, s. 751): „bezdomovectví je výsledkem generalizovaného psychosociálního selhání spojeného se ztrátou většiny běžných rolí a úpadkem společenské prestiže.
Tak zásadním způsobem obvykle selhávají lidé s dysfunkční osobností, s nedostatečnými kompetencemi a negativními návyky.“
38
3.3 Vnímání veřejnosti
Bezdomovectví je veřejností vnímáno velmi negativně. Lidé se sociálně vyloučených osob často bojí, štítí a jsou jim odporní. Velmi často jsou vidět případy, na autobusových nebo vlakových nádražích, kde na lavičce sedí bezdomovec a ostatní lidé se k němu ani nepřiblíží a raději stojí opodál. Bezdomovectví s sebou také přináší další negativní jevy jako je ničení nebo znečišťování veřejného prostranství, žebrání nebo zvýšenou kriminalitu.
Veřejností je také negativně výše finančních prostředků, která je na reintegraci bezdomovců investována. Často se totiž návrat do společnosti nepodaří, a bezdomovci, kteří využijí nějaký druh sociálních služeb, dotovaný státem, se rozhodnou, že jim vlastně na ulici nic nechybělo, neměli žádné povinnosti a s radostí se vracejí nazpět.
3.4 Kriminalita
Jelikož příčinou bezdomovectví bývá často ztráta zaměstnání, tedy nedostatečný finanční příjem, hraje kriminalita v životě bezdomovce značkou roli, a je tedy na denním programu. Důvodem je uspokojení základní životní potřeby, obživa a přežití, což souvisí s finančním ziskem. Mezi nejčastější protiprávní jednání, kterého se bezdomovci dopouštějí, jsou drobné krádeže železného materiálu nebo krádeže v obchodech. Častěji se kriminality dopouští mladší bezdomovci ve věku do od 18 do 30 let, kteří se zapojují do organizovaného zločinu a mají na svědomí jinou závažnou trestnou činnost, především podvody, krádeže jízdních kol a aut (Novotný, Průdková, 2008, s. 22).
Kriminalita však může být také páchána opačně, tedy na osobách sociálně vyloučených. Často je v médiích slýcháno, že pachatelé bezdomovce zapálili nebo fyzicky napadli. Důvodem může být strach a odpor, který mohou někteří jedinci vůči bezdomovci cítit.
Důsledků bezdomovectví je samozřejmě daleko více a jsou stejně závažné jako všechny výše uvedené. Mezi další důsledky lze třeba zahrnout sociální vyloučení, sklon k závislostem na různých psychoaktivních látkách, a jiné.
39
4 Sociální práce s bezdomovci
Sociální práce je vědecká disciplína, která v obecné rovině zajišťuje profesionální péči o jednotlivce, rodinu, skupinu nebo komunitu. Jde o cílevědomou činnost, která řeší vzniklé problémy v mezilidských vztazích a snaží se pomoci člověku v sociálních, ekonomických nebo kulturních úskalích života. Definic sociální práce je celá řada, například Navrátil (2000, s. 184) doslovně uvádí, že „cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vytvářena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislostech s výkonem sociálních rolí.“
V odborné publikaci Základy sociální práce od Matoušek a kol. (2001), je sociální práce definována následovně. Jedná se o společenskovědní disciplínu, ale i oblast praktické činnosti, jejímžcílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity a také o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu.
Odlišně popisuje sociální práci Mühlpachr (2004), který vymezuje Sociální práci v užším smyslu. Touto se rozumí přímý a záměrný kontakt sociálního pracovníka se sociálním klientem. Účelem je stanovení sociální diagnózy a následné provedení sociální terapie. Cílem sociální práce je usměrnit postoje klienta a výsledkem bude změna jeho sociální situace. Naopak Sociální práce v širším smyslu se zabývá také legislativou, poskytováním sociálních služeb a dávek potřebným občanům. Zahrnuje spolupráci s úřady, institucemi a dalšími odborníky. Sociální práce se zajímá o poznatky z jiných vědních oborů, které analyzuje a aplikuje na vlastní metody a postupy. Vyhodnocuje dosavadní výsledky a navrhuje řešení sociálních problémů. Výzkumem se snaží nacházet nové přístupy a východiska.
Jak již bylo uvedeno výše, sociální práce pracuje s celou řadou problémových situací, do kterých se dostane jednotlivec, rodina, skupina nebo komunita.
Z pohledu cílové skupiny rozdělil Matoušek (2003, s. 14) sociální práci na tři základní úrovně.
40
Mikroúroveň
Jedná se o formu případové práce. Jedná se o individuální podporu klientovy schopnosti vyrovnat se s problémy. Zahrnuje poradenství, koordinační a mediační činnost.
Střední úroveň
Jde o práci se skupinou lidí bez domova, nezaměstnaných, zdravotně znevýhodněných. Dostává se jí zpětné vazby od ostatních a potřebného náhledu.
Makroúroveň
Jde o vytváření koncepcí, ve kterých sociální pracovník analyzuje konkrétní problém, navrhne akci, zkoordinuje a zhodnotí postup.
Počátky sociální práce sahají až do středověku, vychází z dobrovolnictví a jsou propojeny s chudobou. Byla to církev, která zakládala ústavy pro skupiny postiženým chudobou, hladomorem nebo různými epidemiemi. V roce 1863 byl vydán tzv. domovský zákon, který nařizoval obcím povinnost postarat se o své obyvatele formou peněžních a naturálních příspěvků. Sociální práce za první republiky byla zabezpečována hlavně veřejnoprávními organizacemi, ale jisté místo na obzoru měly i organizace soukromoprávní. Největší pokrok v oblasti sociální práce ale nastal v České republice po roce 1989, tedy po převratu komunistického režimu. Do této doby byly sociálně patologické jevy často uměle potlačovány. „Po politickém převratu v roce 1989 se do popředí zájmu sociální práce dostaly sociální problémy, ať už v minulé době skryté (prostituce, bezdomovectví) nebo zjevné (např. potřeba integrace vězňů propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody)”
(Janoušková, 2007, s. 349).
V devadesátých letech dvacátého století byla sociální práce zaměřována pouze na pomoc osobám se zdravotním postižením a na problematiku stáří.
Vznikem nových patologických jevů u mládeže jako je závislost na alkoholu, drogách nebo patologické hráčství, byly vytvořeny nové programy sociální práce na ulici. Asi nejvýznamnějším rokem v oblasti sociální práce v České republice je rok 2007, ve
41
kterém byly zavedeny jednotlivé zákony. V tomto roce se zvýšilo povědomí o sociální práci.
Legislativa sociální práce s bezdomovci
V roce 2007 nabyly účinnosti nové právní normy v sociální oblasti. Za nejdůležitější lze považovat:
zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
K těmto zákonům byly vydány prováděcí vyhlášky:
vyhláška č. 504/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi,
vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.
Zákonem o sociálních službách se jednotlivé druhy sociálních služeb kodifikovaly, byly stanoveny jednotlivé standardy kvality a také způsob financování.
